This paper explores the philosophical discovery of time and temporality, occurring alongside the emergence of the subject. It critiques the traditional Greek concept of causality, which treats beginnings and endings as mere illusions where every start is merely an effect and every end is just a transition. The author argues that for a genuine understanding of time, change must be viewed through real starts and finishes that are taken seriously. This leads to the concept of the event, characterized by its inherent beginning and end as an interconnected whole. The text highlights the significant contribution of modern theoretical physics, particularly Albert Einstein, in establishing that the world is not a mere collection of static particles but a complex web of interacting events. This shift towards processuality has transformed philosophical and theological discourse, moving away from static causal chains toward a dynamic understanding of the world’s foundational structures and the true nature of temporal existence.
[Objev a význam času]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 6. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Objev a význam času]
Význam času: paralelně s objevem subjektu docházelo k objevu času, časovosti a tzv. časování (časení). Starý řecký předsudečný koncept kauzality musel být zlomen, aby se problém času konečně objevil v pravém světle i filosofům a filosofii. Čas totiž nemá smysl tam, kde nejde o začínání a končení. Kauzalita naopak předpokládá, že začátky a konce jsou jen zdáním, protože každý počátek je následkem čehosi dřívějšího, takže vlastně není žádným počátkem, a každý konec je jen přechodem k následkům, takže vlastně není skutečným koncem. Proto bylo dříve nebo později nutno přistoupit k pojetí takového typu změny, která už nemůže být charakterizována jako zdánlivá, tj. která počátky a konce bere vážně. Hned dalším nutným krokem bylo pochopení toho, že určité počátky a určité konce k sobě nějak náleží, tj. pojetí události, která má svůj počátek a svůj konec. Byla to moderní teoretická fyzika, která velmi přispěla k tomu, že událostnost má své místo v samých základech světa, že svět není hromadou nejrozmanitějších částic, ale že je množstvím na sebe navzájem reagujících (eventuelně někdy i nereagujících) událostí. (Byl to právě fyzik a matematik Einstein, který velmi výrazným způsobem učinili procesualitu filosofickým a dokonce i theologickém tématem.)
(Praha, 980614-3.)