Machine transcription, not yet edited

====================
08-1a.flac
====================
17.12.1984, Kosmologie 9. Tak zase tam nebude začátek, nevadí. Musíme vycházet z toho, že je vlastností či lépe součástí složkou každého událostného dění. Už jsme si to řekli minule, Právě tak jako astrofizikové předpokládají, že časoprostor našeho vesmíru vznik zároveň se vznikem vesmíru a že je vlastně jeho vlastností, jeho aspektem. Tak podobně to budeme aplikovat na každou událost, na každé událostné dění. Protože jeho časoprostor je vlastností, součástí, složkou toho dění samotného. To znamená, že každá a tedy i každá primordiální událost má svůj vlastní časoprostor. Pokud je hustota událostí dostatečně velká, takže události na sebe mohou reagovat, překrývají se EOIPSO, jejich časoprostory a vytvářejí z toho komplikovanější strukturu, která se v rámci našeho vesmíru, našemu pozorování, jeví jako všem událostem společný jediný prostoročas. Čili to, čemu říkáme prostoročas našeho vesmíru, je velmi komplikovaná, složitá struktura, vznikající tím, jak ty vlastní prostoročasti všech událostí se překrývají, navzájem postupují a navzájem na sebe reagují. To znamená, nejde o pouhé překrývání, asi tak, jako když mluvíme ve smyslu tý von Uxkillového školy o osvětí, o tom, čemu říkal Umwelt, nebo jeho žák Petersen říkal Eigenwelt, tam je to, že je to vel zich eigenmachen, osvojící svět, čili to naše osvětí je neobyčejně pěkný, patočka ten název, ale mně se zdá, že je to neobyčejně s citem, etimologickým citem, neobyčejně dobřeražený slovo, protože tam je osvojenej svět, osvětí, osvojenej svět. Každé zvíře, v každé živoči, každá živá bytost má jakýsi způsob, jak si osvojuje to nejbližší okolím kolem sebe. A to, jak si to osvojuje, to je její osvětí. Ona nežije v těch předmětech, ona žije v osvojenejch předmětech. Čili je na tom, co si subjektivního osvětí. A teď ta osvětí jednotlivých živejch bytostí se přes sebe překrývají. Přesunujou se přes sebe, jsou všelijak do sebe zapletená. A všechna ta osvětí živejch bytostí dohromady vytváří biosféru. Ale ta biosféra to není ani součet živejch organismů, a není to také jen nějaký fenomén v tom nejvulgárnějším smyslu, co si subjektivního. Ta biosféra je něčím neobyčejně reálním. V tom našem pojetí skutečnosti je to skutečnost, ne pouhé jev. A přesto je možná, jakožto reálná struktura je možná jedině, díky tomu, že se navzájem překrývají, prostupují a všelijak na sebe reagují, těch jednotlivých živejch bytostí. Když hovoříme o tom osvětěné, jste sám říkal, že to je skoro subjektivní. A když budete hovořit o prostoru času ve smíru, tak tam už z jakého hlediska můžeme hovořit o prostoru času ve smíru? Z hlediska subjektivního a nebo nějakého objektivního? Tady vzniká jistá terminologická potíž. Ani u té biosféry nemůžeme trvat dost na subjektivitě, protože je těžké předpokládat subjektivní stavy u baktérií. A ty nepochybně se na té biosféře podílejí. Nicméně bakterie je subjekt. Abychom si umožnili o tom mluvit rozumně a nemuseli sugerovat, že bakterie má nějaký duševní život, tedy nějakou subjektivitu, tak musíme rozlišit termin. Uděláme si druhý adjektivum, vedle subjektivní ještě subjektní. Není to nové slovo. Já vím, že poprvně tohoto slovo použil Jebe Kozák v jedné svý knížce Věda a duch, vyšlý před válkou u Leichteru, ale tam to nerazil pojmově přesně. Naopak, tam se najdou vedle sebe tvary subjektivní a subjektní zcela promyskuje. Znamená to prakticky téměř to tež. Nicméně slovní zásoba už ta je. Někteří filozofové se pokoušeli na to jinak, například Kosík má v dialektice konkrétního subjektální termin, což ovšem znamená pak něco úplně jiného. Nicméně se s tím pracuje, to je jedna věc. A za druhé třeba u Heideggera jsou takové terminy jako subjektitét vedle subjektivitét. Není tam adjektivum subjekt, protože to adjektivum subjekt prakticky totožné zní jako substantivum subjekt. Oni nemají možnost další koncovky. Takže to se u Heideggera pokud vím nevyskytuje. Ale subjektitét tam je. Pak ovšem musíme zase vezmeme vážně to, co je subjekt. To je každá integrovaná přirozená jednotka, která je schopná se nějakým způsobem vztahovat k sobě. To je udržovat si svou jakousi, ne identitu, ale jakousi svou osobitost nebo něco takového. Pak to jsou ty přirozené jednotky Tejárovy, které začínají fotonem a přes elektron, přes atom, molekuly itd. To dojde až po živé bytosti a po člověka. Takže v tom případě ten charakter časoprostoru by bylo třeba odvodit z té subjektity, z té subjektnosti, z těch až i nejnižších subjektů, tzn. časoprostor by ve skutečnosti byl zakládán těmi časoprostorovými aspekty všech i těch nejmenších událostí a jejich vzájemnými interakcemi. Poněvadž v těch interakcích samozřejmě ten časoprostor, to není jenom něco, co je jívniční. Níbyž to je taky jakési fluidum, nebo jakási emanace, která jde do okolí. Když se nějaká událost setká s druhou událostí, tak se s ní setkává ve svém časoprostoru. Přestože ta událost je jívnější. Nevím, jestli to je transformace, protože fakticky, když mluvíme o transformaci, tak to, co je transformováno, by mělo podlehnout změně. Ale tomu tak tady není. Je to jen něco jako informace. Podobně jako třeba liška ve svém revíru žije ve svém časoprostoru. Nebo budeme říkat, že žije ve svém osvětí. Ale do toho jejího osvětí patří zajíci. A to nejenom ty zajíci individuálně jako kus. Níbyž se svým osvětím. To je s tím, jak se ve svém osvětí zajíci chovají. Ovšem to osvětí zajíce je vtaženo do osvětí lišky, takže liška se nechová k zajíci, jako kdyby byl bez osvětí. Níbyž ho i s jeho osvětím vtáhne do svého osvětí a reaguje ve svém osvětí na to jeho osvětí, nejenom na zajíce. Tahle komplikace je potom i u toho prostoru, že tady nejsou jenom vedle sebe ty individuální časoprostory těch jednotlivých událostí, ani tady nejsou jenom nějaké adaptace nebo transformace toho jednoho časoprostoru na jiný časoprostor. Níbyž tady dochází ke skutečné interakci a tím vytvoření jakéhosi média, v němž k těm interakcím může docházet, a tudíž vlastně ten časoprostor světa, i když není ryze vnitřním časoprostorem světa, protože ten svět není dokonalou událostí, není jiným pravou událostí, přesto představuje něco víc než jenom nějaké subjektivní aspekty nebo subjektní aspekty toho událostního dění. S tím se musíme vypořádat nějaké myšlení, že ta představa, že buď je něco objektivně nebo je něco jenom zdání, není pravda. Ta tzv. objektivita je potřeba podrobit kritice, protože to je jistý mýtus svědecký a tím pádem filozofická kritice musí být podrobena. Tak bychom šli okuzdál, kolik je času ještě máme. Takže tamto srovnání s biosférou jsme provedli. Vznik časoprostorů pravděpodobně v našeho vesmíru je možná opravdu pojmout jako speciální proces. Vznik tohoto vesmírného časoprostoru jako speciální proces, jako událost nebo start jakési mimořádně veliké události a pravděpodobně nepravé zatím. Tady se cosi strukturuje, co ale nemá ještě povahu tak integrovanou, abychom to mohli považovat za pravou událost. Zároveň tím je tady jasně řečeno, že to rozdělení mezi pravé události a nepravé události, který zatím jsme se toho nedotkli nějak moc, že není žádný příkryjí a že existují takovéhle možnosti se chody. Mimořádnou důležitost však má vztah časoprostorového událostného dění k tomu, o čem v navázání na starší tradici Davies mluví jako o ničem. Nebo o nic. Když to začneme skloňovat, tak je určitý problém v češtině, že je ten význam, ten obsah toho nic, že je oslaben. Když řekneme o někom, že mluví o ničem, tak to může znamenat také, že je jenom žvastá. Nebo někdo může mluvit neobyčejně, podstatně o ničem, téma je nic. V češtině je to určitý problém. Možná v jiných jazycích taky, ale my mluvíme česky, tak se hlavně budeme starát o tohle. Takže někdy je dobře to neskloňovat. Davies mluví o ničem, to jsme slyšeli. O ničem, nebo o nic, z něhož se zrodil náš vesmír. Zase když řekneme z čeho, tak to vypadá jako, že nic je něco. To jsou ty problémy. Tento zrod z ničeho, a Davies běžně proto používá název creation, stvoření, i když to velice odlišuje, když mluvíme o creation, tak to ještě vůbec není žádné zavedení nějakého stvořitele. To chce jenom tím ukázat, že nejde o jenom jakousi transfiguracejným, nebo že to je o změnu velice elementární. To je tam, kde není nic, tak potom je něco. To je creation. Tento zrod z ničeho, zrod z nic, neplatí jen pro náš vesmír jako celek. To je naše připomínka. Ale pro každou skutečnou, to je pravou událost jako celek, každá událost vzniká z nic, z ničeho. A teprve v průběhu, já tady něco zase přeskočím, když to tak provokativně formuluji, tak aby to nevyvolalo nějakou jinou představu, než je záhodno. Prostě teprve událost, která zakotvená v tom nic, zakotvená někde, kde se nedá mluvit o něčem. Ta událost je prvá expost, která hodně sekundárně na sebe bere podobu, kterou si staví z materiálu, který má k dispozici. A ten materiál už je něco. Čiže ty události se realizují tím způsobem, že se oblíkají do jakýchsi stavebních cihel, z nich stavějí svou realizaci, berou na sebe ty stavební kameny, z toho se stavějí, ale nezačínají v těch kamenech. To je jenom materiál pro ně. Čiže to, jak navazuje událost jedna na druhou, to je jenom proto, že psi bere ty kameny z ní, ale sama začíná vždycky z nic. Tahle představa je potom velmi důležitá pro některé otázky, které na první pohled, a Davis to tak proti sobě klade, jako takové dvě hlavní možnosti výkladu světa. Ten steady state model, ten model trvalýho nebo stálýho vesmíru, a potom ten model velkého třesku. Potom tohle se nám tam ukáže. Davisův příklad v němž srovnává vznik hvězd se vznikem vesmíru jako celku, kde ukazuje, že v případě vzniku hvězd nemůžeme mluvit o stvoření z ničeho, protože už tu byl nějaký materiál předtím. Když to u vesmíru nebyl, tento příklad je problematický a vlastně neplatný, protože srovnává nesrovnatelné. Pokud je vznik vesmíru pravou událostí, anebo začátkem pravé událostí, pak ovšem vznik hvězdy není pravou událostí, respektive jen ve velmi omezeném smyslu a pravděpodobně v podstatně omezenějším smyslu vznik vesmíru. Všechny pravé události, tedy vnitřně integrované celky událostného dělíní, mají svůj počátek v ničem. A teprve sekundárně a ex post navazují na různá něco, tedy na rozmanité skutečnosti, které tu už byly a jsou a kterých si mohou použít jako materiál k vlastní výstavbě svého průběhu nebo sebe samotný. O tom nemůže být řeč u vesmíru, protože vesmír žádný takový materiál, aspoň teda připouští Davies, k dispozici neměl. Ten materiál vzniká velkým třeskem, teprve. Takže dokonce i když se ukáže po podrobnějším přeskoumání, že velký třesk sám není pravou událostí ani začátkem pravé události, a to necháváme zatím otevřeno, tak i pak je tu ještě základní rozdíl, pronikavej rozdíl mezi vznikem hvězdy a vznikem vesmíru. Takže vesmír takovej materiál v dispozici neměl, než to hvězda, ano. Davies pak pokračuje. Přijmeme-li teorii, že prostor a čas vznikl zároveň s celým vesmírem výbuchem z ničeho? Ne. Ne. Výbuchem z ničeho? V singularitě velkého třesku? Pak skutečně v jistém smyslu došlo k stvoření z ničeho? Já vždycky tam řeknu, on neříká, on říká jenom creation, ale protože když se česky řekne, ono to anglicky taky platí, ale když se řekne k stvoření, z toho vyškrty, tak vždycky řeknu to z ničeho. K stvoření z ničeho. Ne, že by to vyjasňovalo, ale připomene to, že jde hlavně o tohle. Tedy pak skutečně v jistém smyslu došlo k stvoření z ničeho a vesmír má konečné stáří. Tím je podle něho vyřešen paradox druhého zákona termodynamického. Vesmír nedosáhl ještě stády a své termodynamické rovnováhy, protože jeho uspořádání přechází v chaos teprve pouhých 15 až 18 miliard let, nebo tak. A to zdaleka nepostačilo k tomu, aby celý proces dospěl ke svému konci. A navíc, říká Davis, můžeme nyní dobře pokopit, proč se dosud na sebe nezřítili všechny galaxie. Síla výbuchu na počátku je rozhodila navzájem od sebe a i když jejich rychlost, s jakou se od sebe vzdalují, se snižuje, to je zas blbě, prostě snižuje se to zrychlení, rychlost se vlastně zvětšuje. I když zrychlení, s jakým se od sebe vzdalují, se snižuje, neuplinulo přece jenom ještě dost času k tomu, aby vzájemná přitažlivost nabila převahy a oni se začali zase přibližovat. To je, aby to zrychlení přešlo přes nulu a nabilo záporné hodnoty. K tomu následující kritické poznámky. Davies mluví o počáteční síle exploze, která rozhodila galaxie od sebe, takže se v důsledku toho od sebe vzdalují. Mám za to, že tyto výrazy nemohou odpovídat skutečnosti, že jsou skutečnosti zcela nepřiměřené. Astrofizika ví, že rychlost vzájemného vzdalování galaxií je tím větší, čím jsou galaxie od sebe vzdálenější. To už jsme si říkali. Urychlování tohoto vzájemného vzdalování trvá dodnes. I když se ve srovnání s počátečními poměry zmenšuje. Čili to urychlení na začátku bylo větší než nyní. Přesto ale rychlost stále ještě vzrůstá. Tuto skutečnost nemůžeme vysvětlit žádným počátečním výbuchem. Davies sice připouští, že tu jde o výbuch samotného časoprostoru, což trochu zatemňuje věc. Samozřejmě kdyby šlo o výbuch, jak ho běžně známe, tak je evidentní, že je to něco jako výstřel z pušky. Prostě nemůžete chtít, když vystřelíte z pušky, aby střela se chovala jako raketa. Aby ještě cestou nabejvala rychlosti. Jestliže velký třesk je výstřel z pušky, tak je naprosto nejasný, jak se na jednou z těch galaxií můžou stát rakety. Jestliže ovšem nejde o běžný výbuch, nejde o tzv. výbuch časoprostoru, tak jsme trošku v nejistotách, co to je. Davies připouští, že tu jde o výbuch samotného časoprostoru. Ale i k tomu musíme dodat, že tento výbuch nebyl žádnou jednorázovou, relativně krátkodobou záležitostí samotných počátků vesmíru. I když jde o výbuch časoprostoru, tak to nemůže být interpretováno jako výbuch někdy na začátku. Protože ten výbuch pokračuje. Ten výbuch ještě furt tlačí na ty galaxie. Každá galaxie má kus toho výbuchu k dispozici, aby se mohla chovat jako raketa. A stále ještě zvyšovat svou rychlost. Pokud to urychlování není zdánlivé, existují jisté interpretace, ale nesdíví to téměř nikdo, že celý ten rudej posuv a tak dále, že se to musí interpretovat jinak. I když to je výbuch časoprostoru, ten výbuch nebyl žádnou jednorazovou relativně krátkobudou záležitostí samotných počátků vesmíru. Jestliže můžeme ještě dnes mluvit po těch 15 až 18 miliardách let když se vzdálené galaxie ještě dále od nás, jakož i od jiných pozorovatelů, kdekoliv ve vesmíru vzdalují, pak působení síly výbuchu časoprostoru je ještě dnes přítomné, to jest výbuch ještě trvá, i když slábne. To znamená, že velký třesk neskončil z toho vyplývá jednoznačně. Ještě dnes se projevuje zrychlením nikoli se trvačným pohybem. Zrychlení. Síla, která rozfoukla před asi 18 miliardami let vzniklý vesmír, působí dodnes. Musí to být síla obrovská, rozhejbat jen zem, to je pěkná fuška. Když se uvažuje o tom třeba přemístit zem trochu blíž nebo dál od slunce, podle okolností, jak se bude vyvíjet slunce. Obrovský problém. Představte si hejbat celou galaxii, hejbat všema galaxiíma, hejbat celým vesmírem, to je síla obrovská a ta furt funguje. Nikde jsem o tom nečet, že by to někdo uvažoval. Nevím, jestli se nedopouštím nějaké logické chyby ovšem. Zdá se mi, že ne. Je sice možné, že tato síla nemusela v minulosti a že ani v budoucnosti nemusí být neměnná, že může kolísat, že může mít výrazné vrcholy své aktivity, právě tak jako svá období relativního uklidnění. Třeba, když jsme na začátku, když jsem citoval toho Grigara z toho intervju a k tomu jsem dával různý ještě další, ty sovětský autory, abychom viděli, jak to skřípe, tak jsem se taky zmiňoval o těch fázových přechodech vakua, jestli si vzpomínáte, že někdy ve zlomku vteřiny došlo k prvnímu fázovému a potom po několika vteřinách k druhýmu. A že může dojít i dalšímu. Vidíme to vzdalování těch vzdálených galaxií, zjišťujeme růdej posuv, právě žijeme v době víceméně krátkého období nějakého fázového přechodu vakua, že to vakuum momentálně ten vesmír rozfoukává. Že to jsou určitý etapy. Tedy může to kolísat, může mít ta síla obrovská, může mít vrcholi aktivity a taky v období relativního uklidnění. Nicméně útěk vzdálených galaxií od libovolně zvoleného místa ve vesmíru kdyby nadále taková síla nepůsobila. Rychlost jednou při předpokládaném počátečním výbuchu dosažená by se na nejvýš mohla pouze udržovat. Protože však po celou dobu nepřestávala působit gravitace, musela by se rychlost vzájemného vzdalování zpomalovat. Či to, že nepozorujeme, že se ty galaxie ve svým útěku zpomalujou, nebož naopak zrychlujou, to je dokladem toho, že to celé nemůžeme vysvětlit nějakým počátečním výbuchem. Nepozorujeme žádné zpomalování rychlosti, vzájemného vzdalování, nejbliž pouze snižování zrychlení, přičemž rychlost přesto neustále narůstá, protože samo zrychlení zůstává kladnou odnotou větší než nula. A to je dokladem toho, že velký třesk ještě trvá, a nebo že jsme v nějakém tom období toho fázového překudu Vakua, které momentálně rozfoukává vesmír, jak je. Dejvis později dojde také k problematice, já tím končím, to je poslední bod, která s naznačeným problémem souvisí. Dejvis vrátí se hned na toto místo, později se k tomu sám vrátí. Tím si připravíme nejhrubší rámet pro některé z nejnovějších teorií, které založili svůj takzvaný inflační model vesmíru, model rozfouknutí, na pozoruhodném, i když na první pohled nepůhledném předpokladu, ale na konce negatívní. S touto myšlenkou už jsme se tak lehce seznámili. Jakož i s další, že v minulosti našeho vesmíru se vakuum se svou negatívní gravitací neuplatnilo pouze jednou a že ani do budoucnosti zatím nedovedeme ani vyloučit, ani potvrdit, zda dojde či nedojde, zda může či nemůže dojít k nějakému dalšímu fázovému přechodu vakua, jak k tomu už kdysi došlo. Teorii o fázi rozfouknutí vzniklého vesmíru silou negatívní gravitace vakua brzo, velmi brzo, po velkém přesku, vznikla jako pokus o zdokonalení matematického modelu vývoje vesmíru, protože ten dosavadní nesouhlasil s pozorovanými hodnotami. Tak to je jenom to, já jsem to vlastně říkal před chvílí, takže už to vlastně... No a stejně budeme mít příležitoste k tomu někdy později vrátit. Takže protože už doba uplynula, tak jsme se vlastně vůbec k tý konzolitě ještě nedostali, no ale jde to pomalu, no konec konců já mám takovej dojem, že se to vleče pomalej, zase ty podrobnosti, že mají určitý smysl i metodicky, jak se s tím dá pracovat a tak dál, že to snad, no tak mě to odpustíte. Já jsem si to uvědomil, jak jsem se rozkecal tam na papíře o té kauzalitě, že to je zcela neuměrný tomu, že vlastně máme půl semestru za sebou.

====================
08-2a.flac
====================
Jsou-li vůbec platné? To podmíníme, pak uvidíte na konci, on to všetko jako škrtne, nicméně to do tý kníh napsal. Pak, jaksi on se k tomu nechce hlásit. Moc. To je taková zajímavost. Pak to celý zproblematizuje, ale proč to tam teda nedával, mohl to vynechat. Jde o fluktuace a rize geometrické, které jsou-li vůbec platné? Jsou naprosto nepozorovatelné. To si nevymýšlím, všechno je to přesné. Jsou úplně nepozorovatelné. Dokonce, a ještě tam dodává do závorky, pří nejmenším, takovými zůstanou, to je nepozorovatelný, zůstanou ještě daleko do budoucnosti. Nechce vyloučit, že snad někdy v budoucnosti se ukáže, že by a tak dále. Dokonce v řádu dimenzí atomů, jader a elektronů jsou zcela zanedbatelné. Čili jako by jich nebylo tvrdí. Teprve, když zúžijeme škálu úvah na fantasticky nepatrný rozměr, 10 na minus třicátou centimetru, to je na takzvanou plankovou délku, což je asi o 15 nebo 17 řádů nižší než atom, mohou mít tyto fluktuace nějaký vliv, nějaký efekt. Čili jsou nepozorovatelný, zcela vymyšlený, jenom jsou dosaditelný do nějakých modelů matematických a deto. Doufejme, že to udělá, že to jen tady nenapsal do tých knih. Ale ukáže se to pouze na těch nejnižších úrovních, v těch nepatrných rozměrech. 10 na minus třicátou centimetru. Prostor v těchto rozměrech, říká Galor, se přirovnat k pěnovému koberci. Oni jsou takový básníci, ty fyzikové. Se přirovnat k pěnovému koberci, v němž miliony nepatrných bublin o různých rozměrech neustále praskají, právě tak jako obrovské množství nových vzniká. Na úrovni těchto fantasticky nepatrných rozměrů se prostor může jevit jako jakýsi dynamický obraz, to všechno do úvozovek, tam prostor díří úvozovkama, se může jevit v úvozovkách jako jakýsi dynamický obraz, v němž geometrie není dostatečně definována, není dobře definována. Namísto toho každá myslitelná forma tu má jakousi pravděpodobnost, a zase strašlivá formulace, má jakousi pravděpodobnost úrčenou pravděpodobnostními vlnami v úvozovkách, šířícíme se v superprostoru. A nicméně jakési tušení z toho můžete mít, nic víc asi. Sám Galor problematizuje celou tuhle myšlenku v průvodním textu k obrázku, je dost pravděpodobný, že to stačilo až do toho průvodního textu dodatečně třeba při korektůře nebo něco takového, možná byl by zajímavý srovnat s prvním vydáním. Tam totiž zdůraznuje, že ta myšlenka je založena, toho říká už předtím, ale dodává tady teď něco novýho, je založena na indeterministické interpretaci kvantově fyzikálních dějů, ono všem tady to zličťuju, indeterministické interpretaci kvantově fyzikálních interpretací. Tedy na tom je založena, na té indeterministické interpretaci, která je nyní považována za nesprávnou, to tam dodává, to není v textu knihy, je to jenom v tom obrázku, která je nyní považována za nesprávnou a dokonce za vádějící. Nicméně, něco asi Galóra vedlo k tomu, aby celou věc v knize ponechal. Tak tuhletu hrozinku jsem tam dal na konec a teď si dáme ty 10 minut. Mimochodem na tomhle vidíme, já snad někdy, to se vlastně nepatří, ale je to až uchvatné, jak ty staré myšlenky se objevují v novém rouše. Tak třeba bychom si ukázali na tom Augustinovi, že stvoření světa v časem, nímeč i z časem, jak to odpovídá teď té koncepci toho velkého českou, kde zároveň se začíná, kde se formuje nejenom svět, ale i ten časoprostor toho světa. Ale teď máte celou řadu věcí. Třeba taková myšlenka, že věci, když vznikají, takže tím vznikem na sebe berou vinu, kterou musí odčinit a zase zaniknout tím pádem. Mluví se o vině, ale v podstatě jde o dluh. To je vznik virtuálních částic na dluh. Nebo tady dneska jsme měli toho Demokrita, že pro něj to prázdno není nic. Že celá skutečnost není nic než atomy a prázdno. A už dále nic, to znamená prázdno není nic. Zase myšlenka, která se obrací přesně. Nebo koncepce té monády uzavřené, izolovaného systému, která se vrací teď v tom kolosálním rozměru celého vesmíru, který je v sebe uzavřený a který není schopen interagovat s žádným jiným vesmírem, pokud je jich. A teď některý předpokážejí, že je nekonečnému, až třeba no a společně tak. Tyhle ty starý myšlenky najednou přijdou znova v nových kontextech a najednou vidíte, jak do těch textů, který tisíckrát jste přečtli, nebo generace tisíckrát přečtly, že jo, no generaci to četli, najednou se tam objeví novej smysl. To je úplně jako s básnickým dílem, takřka. Sofokla dneska, když čtete nebo vidíte na divadle, vás oslovuje, čím jsi naprosto aktuální, možná člověk je to prastará hra. Co to je, co si neobyčejně... Jakovýho... Čím to je, že jo? To je to neobyčejně atraktivní záležitost. Že ta myšlenka najednou na sebe bere jakousi naprosto aktuální, živou podobu, která byla formulovaná v jiném kontextu, v jiné souvislosti. Na myšlenkách je cosi invariantního. Jako matematici mluví o invariantů, že jo? To je zvláštní. Přenesete určitý problém, který se může přenést do jiný myšlenkový soustav. To tam je malinko jiné zabarvení, ale ta příbuzovce dá najít. Spíš na vyježděné koleje našeho myšlení... Tohle já nevěřím, aby moderní fyzika nebo kosmologická fyzika se inspirovala Augustínem. Já mám dojem, že v některých zemích ta vzdělanost je trošičku vyšší než u nás. Ale zase pravděpodobně o tom Augustínovi budou vědět spíš ty, který byli orientovaný humanitně a nikoliv ty přírodovědce. Takže pro mě je to dokladem třeba ten Davis, tam občas ty filozofii nějak do toho máte. Ten Galor to dělá taky, ale dělá to takým způsobem, že je jasný, že je nezažil. Že to jsou takové útrškovité záležitosti. Někde to se hnal. Já nevěřím, že by se fyzikové nějak inspirovali tou filozofií. Kdyby to tak udělali, tak by měli lepší vztah k těm moderním filozofům a opravdu by o nich něco čekali a chtěli by s níma diskutovat. A to se nestane. Takže opravdu to je až důvodná věc. Ty věci se musí znova nějak objevit, znova byly objeveny jako amerikinový, a pak teprve dotečně se zjistí, že už to má něco před tím. V těch větších souvislostech to je známá věc, že třeba moderní symbolická logika se datuje od Bertranda Russella a Alfreda Northa Whiteheada, že od jejich principia matematika. Nicméně byl to Russell, který objevil Fregeho, který byl zcela zapomenutej a objevil ho jako svého předkůce, nicméně až v průběhu výstavby toho svýho díla. Tedy ne tak, že by vyšel z Frege. Vrátil by se k němu. A když se podíváte na třeba takového Bolzána, jeho vědosloví a jeho koncepty takového druhu jako je třeba věta o sobě a tak dále, ten musel být také znova objevený. Na Bolzánu se naprosto zapomněl. Ten se tak uchovával v paměti jenom jako takovej ten kněz, který měl ty Erbauliche Rhén, který napsal o nejlepším státě. Ale to je vše. To vědosloví prostě to padlo pod stůl. Tím se nikdo nezabejval. Jednak to bylo strašně tlustý, komplikovaný. Dodatečně se zjišťuje, že tam je spousta toho, co si osvojili teda ty moderní logice. To je běžný docela, že myšlenky musí být znova vynalezený. Je to kuriózní věc, protože taková ta běžná zkušenost je, že člověku někdy napadne něco a si to hned nenapíše, tak už mu to nikdy nenapadne po druhý. Pokud teda nemá vynikající paměť a ovšem pokud má vynikající paměť, tak si ji hned zanese tolika věcma, že ty vlastního nápadu mu taky vynikne. Ale to je fuk. A tady najednou, jako kdyby ta myšlenka se pokoušela proniknout vždycky do nějakého mozku, že ji to udělá, konečně oddychne si a oni všichni na ten mozek kašlou. Takže prostě on to sice zapíše, někde je to započít. Tak ta myšlenka zase musí někde vydat nějakou... Jo, úplně to vypadá takovým způsobem. Já bych se ještě možná vrátil k té entropii. Jednak si myslím, že asi to nebylo přesně tady, trošku nepřesností zjakov při té entropii, jako se vysvětlejí. Entropie je jistý stav neuspořádánosti. Tento stav... Vznikají zde určité struktury, které by jaksi vznikly s nemuspořádaných si celků, ale na základě toho, že vznikají ty celky, tak vzniká prostě entropie. To znamená, že když člověk žije, tak to je velice organizovaná struktura. Okolo sebe vytováří ohromnou entropii, tím, že spotřebovává nějaké potraviny, ty prostě používá ke své existenci a vzniká zde ohromné množství entropie. Entropie to je v podstatě přeměna struktury nebo určité organizovanosti v teplnou energii, to znamená v kmitání části. Jenom v tom prvním výkladu, že to už bylo generalizováno na nejrůznější další roviny, je možno kluvit o entropii třeba v oboru informací, kde vůbec nejde o teplo. Prostě máte určitý množství informací a teď se s tím pracuje a ty informace podlehají entropii, to ještě šum převládá. Čím víc s tím děláte, tak tím víc tam je šum a tak dále. Místo tepla tam je šum. Takže ta entropie už je teda interpretovaná mnohem. Právě ten pořádek je daleko lepší než to teplo. Nebo ten nepořádek je lepší než teplo. Protože to byl ten první význam, tam šlo přizněně jakékoliv formě energie na jakoukoliv jinou formu, vždycky jsou nějaké ztráty tepelní. Takže při všech těch změnách vždycky přibude trošku tepla a ty přeměny energie jsou jaksi znevýhodněný tímhletím. Takže když to bude trvat dostatečně dlouho, tak všechno naponec teda přejde v to teplo, to se rozšíří po celém vesmíru rovnouměně. Takže teplo tak jako strašlivý mráz, de facto malinko nad absolutní nulou, že odhady byly dva, tři, někdy dokonce až čtyři stupně nad Kelvina, ale to je otázka, mohlo to být takový zlomek v jednoho, já nevím, někdo jestli to ví, jak je to nejnovej způsob, ale to byla první interpretace. Potom se to teda aplikovalo na další věci, a důležitá byla ta kibernitika, no vůbec teda ta teorie informací, která s tím začala pracovat, protože tam byl zavedený teprve poprvně ten obecnější pojem a velmi systematický, takže natočně to teplo se tady ukazuje jenom jako způsob, který by měl vzpomínat nějaký druh chaosů. To taky je, protože v podstatě teplo to je to kmitání těch molekul třeba v plynu, čím je tam nějakej teplnej spád, tak ten se vyrovnává, takže nakonec všude je stejný teplo. Jenomže vůbec nejde o to, že když máte rozdílné teploty, tak de facto máte jaksi členěnou tu skutečnost tomu zavřenému systému a tím, že se to vyrovná, tak přestane to být členěné, přestane to mít tu strukturu. Vlastně šlo o řád, šlo o určitou strukturu řádu, která tam panovala. Právě tato struktura byla odléhla zkáze. Ale odpusťte, že jsem do toho skončil. Ale ten vliv na ten vesmír přece nemá ta entropie, ty informace. Na entropii vesmíru má vliv jedině ta teplná entropie. Co to je v podstatě informace? Například bez informace nejsou možné živý bytosti. Žijou z toho, že vznikají, vyvíjejí se a žijou z toho, že přesto je něco takového informace. Pravda je, že mají jakýsi energetický metabolismus nebo jak by se to řeklo, prostě potřebují, spotřebovávají energii. Ale ne jenom spotřeba energie je nutná k životu, také je spotřeba informací. Ale byste řekl, že informace je určitý uspořádání moty? Ne. To tady není. To byste možná řekl, ale tady už mi to nikdo neřekl. Jde o to, jestli máte na mysli obsah té informace nebo způsob jejího záznamu. Způsob jejího záznamu vždycky je jakési uspořádání moty jistě. Myslím, že na to jdeme z druhé strany. Jak si tu informaci tak chápeme jako uspořádání moty, ale ta sama informace v tom uspořádání moty, ale my tu informaci chápeme, když prostorujeme tu strukturu, ty informace. No a dobře, tak to si podívejte třeba do klasické knížky Weinerové a tam to máte. Já myslím, že by s váma nikdo souhlasil. Informace je naprosto nehmodná záležitost. Tak nemá vlhná vývoj smíru. Ne. A výřežit problém není déle, že informace je to, co složí o entropii toho realního systému, ale to z hlediska teda cíle toho systému. Že nemusí být znám cíl toho systému, aby použit co je pro ně informace. A co je cíle ve smíru. Všechno ostatní není informace pro ten systém, co jdeme udělat. S tím, co jdeme udělat, stěžívá to entropiče předvířat s nějakým cílem. Předvířat s nějakým ješím, ale myslím, že toho entropiče není dobré informace. Co je potom informace ve jistosti, když neznám cíl. Dáme mu taky dobře, aby to třeba zachválil života nebo druhu. Dobře, já to taky můžu posunout, co je informace ve smíru, ale jenom zanistit nějaké cíle. Třeba potravy. Ano, to jsou takové malé cíle. Ale kdybyste řekal, že nemůžu posoudit, tyto malé cíle ve vesmíru taky můžu posoudit. No, to je teorie informace. Musím tam mít ten cíl, a spolu si myslím, že... Já nevím, jestli je to nezbytný prostě... Protože ta informace snížuje neurčitost tohle. No ale to je jenom jediná její vlastnost. Na tom se to dá měřit. Protože... Kromě toho, když bychom takhle definovali informaci, tak tam zcela padne pod stůl třeba otázka pravdy. A je to potom tak zcela pragmaticky osuzováno. Prostě když třeba Voltaire řekl, já v Boha nevěřím, ale jsem rád, když mu říká, kde je věří v Boha, protože já spomněl v ní dvošení, tak věřit v Boha, že tedy vědět, že Bůh je, co tady rozumí, že je věřit v Boha. A eventuálně mě může potrestat, když bych ukrojil kus číku sládky, než ten krejčí běžně dělají. No tak to je informace. A ta snížuje nejistotu krejčího. Naopak, ta zvyšuje nejistotu krejčího, protože jako si nedovolí tý sládky zpotřebovat víc, než je nezbytně nutný. Čili tady vlastně ta informace... A nadto je to hledisko zcela utilitární, až cynicky utilitární. Prostě z hlediska Voltaire, který si nechává šít šaty a chce, aby ho krejčí moc nenatáhl, tak radši jde ke krejčímu, který věří v Boha. Čili volí informaci ne pro sebe, než pro druhého, a to tak, aby jemu to bylo k užitku. Čili cílem je tady... Chápá nikoli jako cíl toho krejčího, než cíl Voltairův. No to je situace, která celou tu teorii staví teda na hlavu. Ta klasická teoria informace je vždycky založena tohle pragmaticky. I teoria teoretika je založena, kdy už to slovo teda, kterou budeme dovolat řídit, čili někam. Ano, jistě, jistě. Ale ta interpretace, víte, že subjektem toho cíle, že subjekt toho cíle musí být totožnej se subjektem toho, kdo té informace používá, tam, myslím, je příliš jednoduchá. To, myslím, že... To už je interpretace, to už není součást týky Benediky. To je určitá interpretace. Napůl filozofická. Prvně měla tak, aby se sám zničil. A to, co mu dodávám, aby se mohl zničit, tak to jsou informace první. A v tom chvíli teda cíl, že se mohl zničit, že? A tohle je teda asi můj cíl, a jeho taky. No jo. To je takový velký problém, jestli teda ten stroj má cíl. Uživej by to s tím. Můžeme mluvit, že mají svůj cíl, jako jsme naučeni od Aristotela, mít za to, že má příliš menšin živej tvor, že má tu entelchii, a zvlášť, když to zrenovoval nebo oprášil. No ale u toho stroju je to těžko, těžko takhle tvrdit, že? A takže pravděpodobně tam ty cíle budou v tom člověku, anikoli v tom stroji. A takže když ten člověk naprogramuje ten stroj tak, aby sám sebe zničil, no tak tím dosáhne vzjevně. Pokud to zamýšlel, tak dosáhne svého cíle. Nepochybně ale zhatí cíl jiných lidí, který chtěli používat toho stroju k něčemu jinému. Ale může se mu to stát taky omylem a potom teda žádný cíl tu nebyl a přesto ten konec nastal. A informace tam taky byla. Žádný cíl tu nebyl. Prostě informace byla maličko osunutá, falšná a zlikvidovala to. Takže vidíme, že tady ta informace funguje i bez toho cílu. Já to teď vymýšlím, já nevím. Každopádně teda informace je cosi nepravděporodný. Nejpravděporodnější je, že žádná informace není, neboli nulová informace. Každá informace je nepravděporodná, má v sobě jistou nepravděporodnost. Důchodem to ještě k tomu patří, že ta entropie byla také definována mnohokrát nebo vymezena jako stav maximální pravděporodnosti, což byla také definována jako stav maximální pravděporodnosti, což je zase ještě další způsob, jak ji vymezit. Entropie je směřování od stavů méně pravděporodných k pravděpodobným. Nebo k pravděpodobnějším. A nejpravděpodobnější situace je chaos. Uvidíme, až se k tomu vrátíme na příslušné místě, u toho Davisa on ukazuje, že ono to tak je jednoduché. Není, že prostě to, co se nám může jevit, jako situace takřká entropická, nebo maximální entropie, nebo velké entropie, tak, že naopak se může ukázat, že to je nabitý negativní entropií. To tam ukazuje teda prostě právě na tom třesku. Abych to nenakousil, jenom tak naznačím. On říká, tak nepochybně při velkém třesku v těch prvních okamžicích ta obrovský nahuštěná hmota energie nemohla být strukturovaná. Čili tam, kde není žádná struktura, tak tam je maximální jednoduchost a dalo by se z toho vyvodit, že prostě v prvním třesku, v tom prvním okamžiku toho velkého třesku, že situace nebyla maximálně nepravděporodná. Můžeš to opak maximálně pravděporodná. Pokud je o tu vnitřní rozpořádání, že... No a teď z toho pak vyvozuje další věci, které jsou pak rozporu ze zkušeností, takže zpětně pak je možno nebo důtno přímo odvodit, že vlastně tahle ta situace je maximálně nepravděporodná a že tedy skutečně začátek je nabitej toho negentropí, ale na prvný pohled to tak nevypadá. Ta situace vypadá strašně jednoduchá. Daleko pak se komplikuje. Tam pak ukazuje, jak je nejisté a vlastně jak je celá ta... to je ten výměr, co to je entropie a negentropie a tak dále. Jak je to takový ještě vodevřený, jak to ani nebudeme pořádně kontifikovat a tak dále. Já jsem teď mluvil ale o té situaci už v tom velkým třesku. Ten velkej třesk je jako by velká nepravděpodobnost, ale to, co nám poskytuje, že on vlastně ten nejvíc to nepovažuje za událost, která patří k našemu vesmíru, ten velkej třesk, čili to, co nám poskytuje, co už je náš vesmír, ten na začátku je strašně jednoduchý. Ještě snad nějakou maličku, k tomu, jak tam bylo řečeno, že ten vesmír vznikl jakýmsi výbuchem na toho pravice, z jeho zlomků vznikly galaxie, ale vím, že je to teda citace u Davisa, ale já si teda v tom Grigorově, v tom jeho vesmíru, co tady vyšlo, tak tam právě bylo psáno, že ty galaxie vlastně vznikly díky tomu, že se ten vesmír při tom výbuchu rozpínal určitou rychlostí, on tam teda hovořil určitý parabolické rychlosti, a že to by se rozpínalo jenom o něco odlišnější rychlostí než právě tou parabolickou, takže by vůbec žádný galaxie nevznikly. Mně přemyslí vůbec žádný část, jak se tam otošlo. Ty stavební kameny, že by nebyly ty stavební kameny a proto by nebyly vznikly ty galaxie. Tak já si to teda pamatuju takhle, ale jenom, že potom teda tohle z toho, nevím, jestli to je podle tohoto možná... Sledujte se, tohle je taková metafora, že ho nemůžeme zachvytat. Pravda je, že ty podmínky, za kterých vůbec při velkém třesku mohlo vzniknout něco jako částice nebo jako galaxie a tak dále, že jsou ještě předmětem toho modelování a že je to to podikutnej jasný. Na druhé straně, že rozestavení galaxií, o tom se měnuje, rozestavení zájemnej jaksi vztah galaxií, že pravděpodobně se moc nemění od začátku, že od prvních minut nebo hodin tohoto vesmíru, že v podstatě těch vzájemných poloh vstávají zhruba stejný nebo alespoň podobný. Na rozdíl od situací uvnitř galaxií samotných, kde se proníkavě poměrně mějí. Jednak to, že tam jsou mezi první a pak se tam nabalujou různý ty první protohvězdy a ty největší protohvězdy prostě mají velmi krátkou dobu života, takže máme za sebou už teda, nebo naše galaxie má za sebou celou sérii generací hvězd, obrovitejch hvězd, který měli krátkou dobu života a který zanikly vejbuchem nebo v černých dírách nebo tak dále. A ty, které zanikly vejbuchem, tak ty jednak spostihly dát do oběhu v té galaxii, dát do oběhu těžší prvky. Původně to všechno byl vodík a první hvězdy neměly jiný materiál a z toho vodíku teda prostě dělali helium, jako to děláme v Českůnce převážně, a teprve v závěrečném stádiu svýho vývoje, když už úplně spálili veškerý vodík a byli dostatečně velký ve všem, tak potom tam došlo k nějakým novém vzplanutím a novým reakcím, kde se přecházelo na ty vyšší prvky a při těch výbuších pak se... Takže například z toho je evidentně jasný, z této historie a z toho srovnání, že například Země nemohla vzniknout údělním od Slunce, protože má úplně jiný složení, tady jsou těžké prvky až po Huran, kdežto volo, ve Slunci taky jsem, tam něco bude, ale nepatrný procent a většina, tam je vodík a heliu. Takže je evidentní, že naše Země je starší než Slunce po této stránce, že vznikla z materiálu, kterým zbyl po vejkuštích doby kolika hvězd. Ale ta voda, kdy vznikla ta sluneční slunstva, ta byla v podstatě stejný a složený. To znamená, že vznikala ze stejné látky jako ta hvězda, jenomže tady na těch planetách se nezapalil ten materiální reakce a ta atmosféra byla odtvorkutá, ten vodík a zůstajete jenom ty těžké prvky. Že ta hmota, z kterého vznikla naše sluneční soustava, byla úplně stejná pro ty planety, protože vznikl ten disk, tady vzniklo to Slunce pro ty planety. Takže nám akorát chybí ten vodík a to helium. A tyhle tím prvky, no. Které byly odfouknuté při splanutí toho našeho Slunce. Jako taková atmosféra. Víte někdo něco o tom? Já jsem o tom četl naopak, že tímhle se liší planety, například, že je základní rozdíl teda mezi těma vnitřníma planetama a těma středníma a vnějšíma. To je právě dáno tím, že když splanovala ta hvězda, tak ty vnější planety byly dostalečně daleko, takže nebyla odfouknuta. A ty nejvzdálnější, které opět takové nejsou, tak ty si přichytilo Slunce vodinu. Ty Neptuna Hora? Ty mají spíš taky strukturu planety, která je struktura. Jako je nelogické, že by bylo Slunce a najednou by tady byly planety? Ne, že to je pochytaný odinu. Já jsem teda četl, že je evidentní, že planety jsou různého původu. Nikoli společného původu, ale i různého původu. Předpoklad, že jsou stejného původu, že pocházejí z té původní hmoty, z které vzniklo také Slunce, že je prostě vadný. Že to je starý a že to nemodpovídá. Relat refero. Já nevím, jak to je, ale snad by bylo možno. Tady nikdo z přítomných to neví. Měl odněkať autoritativně. Co se ptáme? Co máme známý a starý máme dokonce příbuzní, kteří tady mají. Mě to připadalo jako takový osvobodivý, když jsem si to přečet teda. A kde je to? Teď si nespomínám, ale najdu to snad. Tak mě to připadalo, no tak to je jasný. Proč? Fakt je, že to je druhý možný vysvětlení, ale to znamená všem, že země musela být původně daleko větší, že jo, takže ten rozdíl velikostí, že nemohl být tak značný, že v podstatě teda, kdyby se odfoukl z uranu to, co je na něm nasedlý, ten metán, nebo co to tam je, že no jenom, že to je stejně zajímavý, teda, kdyby se tam vzal ten metán na tom uranu zmrzlej, že tam by mělo být teda helium zmrzlý, no to je všem těžko zmrzlý. Vůbec nemě mě to tak, no, ale prostě jsou to dvě možnosti, které vytáháme se na to. Podívejte se sami, pokud máte známý, jak se na to podtejte. Začal od tom, od té entropii a chtěl jste to někam dovízt. Teď se k tomu nedošlo, k tomu, čemu byste hovořil, jako, jak to, k tomu počátku toho směru, s tom, že tam bylo poté maximální entropie a jak najednou bylo něco, co bylo uspořádané, ale v podstatě vy jste to vysvětlil s tím, že ta struktura, ta počáteční byla maximálně uspořádaná, až jako se to napojí na pohodě města. Jo. On to tam říkal, všem teda k tomu se dostaneme, uvidíme, jak daleko se to teda, jako, každopádně i když tomu tak bude, že, tak ten fakt, to, jak jste vy tam tu poznávku udělal, ten fakt toho velkého třesku je sama v konečně maximální, maximální entropie, že, ne entropie, to je, to je, kde se to tam bere, když předtím tam jsou jenom ty fluktuace, že, ty fluktuace jsou pravděpodobně maximálně entropický, nebo ne entropický, to by tam nic nebylo, že, ale jsou, jsou prostě tak nějak, jako pravděpodobně ne, ne interagujou, nebo minimálně, pravděpodobně opravdu jejich, životní, životní čas je, je tak krátkej, že nemá jen čas nějak na sebe reagovat, i když mu tam říkají o tom, že to je ústá polívka, no tak, no, dobrá, dobrá. Je to otázka tedy, jak z tohoto původního stavu minimální energie a a nulový hmoty v průměru, jak může najednou se ta bublina objevit, že, a osamostatnitá a dát vzniknout celému obrovskému vesmíru, včetně jeho prostoru, českou. To je, oni hovořejí, tak už ten Grigář, a teď tohleten Galor, taky hovořejí o pravděpodobnostním charakteru, čili, že vlastně není vyloučená, zásadně není vyloučená fluktuace, jakkoliv veliká. No ale, přece vám je to taková dost kuriózní záležitost, z hlediska, z hlediska, té, té, jak bych řekl, termoninoace, asi zase tam nemůžeme mluvit, že jo, no tak, z hlediska té, té uspořádanosti, že jo, to je přece jenom ten náhlej vznik jakýsi, jakýsi obrovitý nepravděpodobnosti. Je takovej, jako, takovej z oblasti přitažený, takovej, čistě, toto může vyhovovat matematikovi, ale je otázka, jak to, tak, ten matematik se dostane tak daleko, dokud může kvantifikovat, že, a pokud kvantifikuje, tak to znamená, to už je v oblasti toho změšněného, předmětněného, že. Ale jak se nějakej jev připravuje, tak, že ještě není předmětnej, ještě není skutečnej danej, že, jak se jenom připravuje, no tam, jak může matematika proniknout, když v podstatě kvantifikuje a chce jít do oblasti, kde, kde není žádných předělů, žádnýho, žádný struktury, že. Je potřeba si nad tím nějaký si otázky klást, že je to fajn, kam až dojde ten matematik, když něco modeluje, že, ale je třeba si klást otázku, teda, co už není schopen zachytit a co je nesporně spojeno s tím jevem, který on kvantifikuje. Co tam je na tom nekvantifikatelného. Abych to řekl asi takhle v běžný praxi biologický, že, se velmi často statistických a jiných matematických metod také používá. Ale ty metody jsou aplikovatelní jenom na některý stránky životních projevů. Naproti tomu, tam, kde jde o něco jedinečního, tak je to matematicky dekalkulovatelní. Ani dopředu, ani dodatečně, bych řekl. To jest nějakým modelem. Tady se pracuje třeba v tom vývoji vesmíru, se pracuje s jakýmsi modelem a teď vám ten stroj tam udáte, že po miliardě let, aby vám ukazoval jaký byl stav vesmíru, když jsou daný takovýhle parametry jen na začátku. Udělejte to, dejte nějaký parametry na začátku, udělejte tohleto vývojem živejch organizmů. No, tam nejde o to, že to je mnohem složitější. Nebo, že nemáme dostatek, ještě nemáme dostatek znalostí, abychom tam ty parametry dosadili a tak dále. Ale mně se zdá, že spíš jde o to, že to je rovina, na který se daleko víc prosazujou statisticky nezachytitelní lievy než v tom mikrosvětě, tak atomových částic. Třeba vývojová teorie taková ta klasická neodarvinistická předpokládá, že zaprvé tady organizmus je schopen zachovávat zachovávat...

====================
08-2b.flac
====================
Hlavní argumenty pro odmítnutí myšlenky věčnosti vesmíru a pro závěr, že náš vesmír trvá jen po dobu, která je konečná, lze vyvodit v souvislosti s druhým zákonem termodynamickým. Davis udává, že tento nejuniverzálnější fyzikální zákon ve svém nejširším smyslu udává, že náš vesmír každým dnem ztrácí něco ze svého spořádnosti. Existuje zkrátka něco jako postupný, ale nevyhnutelný úpadek do chaosu. Příklady pro platnost tohoto zákona najdeme všude. Budovy se hroutí, padá jim omítka, lidé stárnou, hory a pahory, stejně jako pobřeží, jsou napadány garozí, přírodní zdroje... Kdo z toho největšího sloví, který bude příště referát? A správně, děkuji pěkně. Kdo si bude příště referát? Takže to jsme zůstali u těch příkladů, jak přírodní zdroje se vyčerpávají a tak dále. A tyhle ty všechny změny jsou nevratné. Samozřejmě opadává omítka, tak je možná zjednat zedníky a oni ji zase nahodějí znova. Ovšem nevratné ty změny jsou v tom smyslu, že bez těch zedníků to nejde. Tak jako začne opadávat, aniž by ji někdo okopával, tak se nezačne nahazovat, aniž by ji někdo nahodil. O to jde. Čili ty změny jsou nevratné, zejména pokud jde o celé svět. Přičemž svět chápeme jako nějakou tu obrovitánskou monádu, která nemá v okena dveří. Nic zvnějška nemůže pomoct tomu vesmíru, aby se vylepšovalo. Čili ten má možnost jedině se propadat do stále chaotičtějších stavů. Přesně opačně, než to je u Leibnitza. Tam je naopak maximální chaos na začátku a ta každá monáda se vyčeržuje vnitřním vývojem až do nějakého stádia. Takže pokud jde o celé svět, nebo vůbec o nějaký izolovaný systém, kdybychom v rámci světa měli izolovaný systém, tak to platí tak i tak, ty změny jsou nevratné. V rámci takového celku izolovaného může sice dojít k místním výjimkám, ale jen na úkor o to rychlejšího úpadku toho celku izolovaného systému. Rychlejšího úpadku jinde. Mluvíme o entropickém spádu. Právě proto musíme vždy uvažovat celek. Když sečteme celkovou entropií a celkovou negentropií nějakého uzavřeného systému, entropie má vždy převahu a chaos vítězní. Jestliže tedy má vesmír určitou konečnou zásobu pořádku a celkově se nevratně blíží k chaosu, v posledu tedy k tzv. termodynamické rovnováze, má to dvojí významný důsledek. Především z toho vyplývá, že nutně přijde doba, kdy vesmír zemře. To je kdy v něm ustane jakákoliv změna. To je kdy dojde k té rovnováze. Iž od chvíle, kdy byla druhá věta termodynamická formulována, byl tento důsledek odhalen a od té doby se mluví o tzv. tepelné smrti vesmíru. Ale druhým důsledkem je, že vesmír nemohl existovat v minulosti po nekonečně dlouhou dobu. Protože pak by musel této tepelné smrti dosáhnout už dávno. Popravdě rovněž před nekonečně dávnou dobou. A proto ten důkaz nemůže existovat odevždycky. Přitom je třeba si uvědomit, že to, co platí pro vesmír vcelku, nelze samostatně ve stejném smyslu uplatňovat na každou jeho složku. Země například trvá čtyři a čtvrt miliard let, podobně měsíc a různé meteority. Slunce je asi o půl miliardy let starší, ale vzniklo z vodíkového oblaku poměrně pozdě, vzhledem k věku vesmíru, a dosahuje asi jen polovičního věku než nejstarší hvězdy naší galaxie. A v současné době vznikají stále nové hvězdy, například ve velké mlhovitě Fóriónu. Pokud jde tedy o hvězdy, nemůžeme mluvit o nějakém stvoření, nílež o pouhém přetváření surovin, vodík, helium a malá množství těžších prvků. Formování a vynoření hvězd, ačkoliv se vždy znovu opakovalo a ještě bude opakovat, vcelku netrvá nekonečně dlouho. Neboť materiál vyhořelých hvězd do celého vesmírného prostoru. Energie záření rozptýlila část hvězdného materiálu do celého vesmírného prostoru. A část hvězdného materiálu je asi nenávratně ztracena v černých dírách. Takže to je ten obraz, nejdeme do detailů, když bude potřeba, tak se k ním můžeme vrátit. Ale pak já se dostanu na trošku tenkej let, ale snad mě pomůžete vy, kteří o tom víte víc. Tak teď přejdeme k druhé skupině argumentů. A ta druhá skupina souvisí s gravitací. Zase jsou to argumenty pro to, proč svět nemůže trvat odevždy. Od doby Newtonovy se ukazuje gravitace jako univerzální síla ovládající pohyby nebeských hmot a těles. Spůsobuje, že se hmotná tělesa přitahuje, to jest, že na sebe padají. Že měsíc nespadne na zemi a že planety nespadnou na slunce je způsobeno odstředivou silou, která je důsledkem vzájemného jejich objíhání kolem sebe, přesněji kolem společných těžišť. Dokonce i o celých galaxiích víme, že sami rotují. Těžiště celé galaxie. Ale neexistuje žádný důkaz o tom, že by rotoval ve smír jako celek. Mezi galaxiemi a supergalaxiemi je proto vzájemná přitažlivost, která není vyvážena žádnými odstředivými silami. Proto nemohou jednotlivé galaxie a supergalaxie vyset ve vesmíru natrvalo. Také z toho vyplývá, že dnešní úspořádání vesmíru nemohlo trvat odevždy a nebude trvat provždy. Ačkoliv celá věc byla na snadě oddobňut nových, došlo k objasnění a k potřebným novým objevům v 20. letech našeho století. Jde o Hubblev objev tzv. rudého posuvu spektrálních čar, který podle původní a dnes už zase potvrzené interpretace mezi tím byla spochybňována, znamená, že se vesmírné formace jako galaxie, kupy galaxií a tak dále od sebe vzdalují tím rychleji, čím jsou od sebe vzdálenější. Nejvzdálenější galaxie se od nás vzdalují obrovskými rychlostmi 100 000 km za vteřinu, tedy rychlostmi souměřitelnými co do řádu s rychlostí světla. Samozřejmě menšími, ale už se to blíží. To znamená, že příčinou toho, že galaxie se vzájemně nepřitáhnou k sobě a nespadnou na sebe, je jejich mnohem mocnější vzdalování od sebe. Mluvíme o expandujícím vesmíru, přičemž nejnověji byly provedené z té korektury ve smyslu tzv. inflačního modelu. K tomu se vrátíme v jiné souvislosti. Přitom je snad třeba připomenout, že ono rozpínání vesmíru nemá žádný střed, respektive že kterékoliv místo ve vesmíru se chová jako by bylo středen. Proto astronomové a astrofizici nemluví o tom, že se galaxie od sebe vzdalují v prostoru, nebož naopak, že se rozpíná prostor mezi galaxiemi. Tak můžeme mluvit o tom, že se vesmír rozpíná, aniž by se musel rozpínat do nějakého prázdna vnějšího. Ze zjištění, že se vesmír rozpíná, vyplývá, že v minulosti musel být menší. Za předpokladů, že zrychlení a rozpínání bylo v celé minulosti vesmíru stejné, zrychlení, na rozdíl od rychlosti. Rychlost je tím větší, čím jsou galaxie od nás zdálnější. Tím rychleji se od nás vzdalují. A nám teď nejde o tuto rychlost, která se zvětšuje, nebož nám jde o zrychlení. Když se nějaká rychlost zvětšuje, tak se zvětšuje, protože na ní působí nějaká síla a ta síla vede k tomu zrychlování. Stále stejná, neboť věci mají setrvačnost, mají tendenci zůstávat v té rychlosti, v které jsou. Takže za předpokladů, že zrychlení a rozpínání bylo v celé minulosti vesmíru stejné, musel být před takovými 20 až 30 miliardami let celý vesmír soustředěn na jediné nevelké místo, jakýsi ultrahmotný bod, někdy mluví o vejceti, aniž by bylo lze identifikovat jakákoliv pozdější astronomická tělesa v tom bodě. Čili bez struktúry. Ve skutečnosti ovšem zjistili astronomové, že zrychlení a rozpínání se v minulosti poněkud zpomalilo. To jest, že na začátku to zrychlení bylo větší než dnes. To ovšem odhadované trvání vesmíru poněkud zkracuje a přibližuje počátek do doby asi tak před 15 až 20 miliardami let. Počátek v tom velkém třesku. Zrychlení a rozpínání na samém počátku bylo mnohem větší. Podobalo se to spíše výbuchu jakéhosi pravejce. Jehož zlomky dali vznik pozdějším galaxím. Nesmíme si to však představovat tak, že ono pravejce bylo obklopeno prázdnem. To, co explodovalo, bylo zhrouceno do nulového prostoru, protože sám prostor byl zhroucený. To přirovnání taky nesedí, protože vejce má střed a povrch. Naproti tomu astronomé jsou toho míněni, že vesmír nemá žádný okraj ani povrch a že nemá ani žádný priviligovaný střed. To je velmi zavádějící. Jak prostor, tak čas vznikl spolu s vesmírem. Z toho vyvozu je Davis, že velký třesk ergo není striktně vzato žádná událost, nibež je to pouze mes. Před kterou nejenže nebyla energie ani hmota, ale před kterou nebyl ani žádný čas ani prostor. Nemá smysl se tázat, co bylo před velkým třeskem. Velkým třeskem vznikl vesmír i se svým prostoročasem z ničeho. Na tomto místě zdůraznuje Davis, že prostor je třeba chápat jako jakési elastické medium a ne jako prázdnotu. V dalších kapitolách se přiukáže, vzhledem ke kvantovým efektům, že i nejčistší vakuum je fermentem aktivity a přeplněno struktúrami, které okamžitě zase mizí jako pára a mezi tím zase jinýce tam objevujou. Pro fyzika nic znamená právě tak žádný prostor jako žádnou hmotu. Nic to není, žádná hmota v prázdném prostoru. Ani prostor tam není. Když nic, tak ani prostor. Svým způsobem takto myslí nic už presokratik Democritus, který říká, že to, co kolem sebe vidíme, celá skutečnost, že není nic než prázdno a atomy. To znamená, že prázdno není nic. Z toho vyplývá logicky. Právě na tomto místě vidíme, alespoň se domnívám, problémy, o kterých se Davis nezmiňuje. Je totiž zřejmé, že chtěl předejít chybnému závěru čtenářů, že nic je možno identifikovat s vakuému. Chybnému, že chtěl tomu předejít. Tak takovým způsobem, že vzniká jiný nesprávný dojem, jako by vakuum v tom smyslu, jak o něm mluví, bylo vázáno na prostoročas našeho vesmíru. To by na jedné straně bylo ve shodě s tím, že nemá smysl mluvit o tom, co předcházelo velkému třesku. Co je za jeho rámcem, mimo jeho rámec. Na druhé straně jsme však viděli, že některé teorie, jak referuje Grigor, se pokoušejí vyložit vznik našeho vesmíru, tedy velký třesk, jako mimořádně velkou fluktuační vlnu vakua. To by zase předpokládalo, že vakuum i se svou aktivitou, o které píše Davis, a se svou přeplněností strukturami, které se ustavičně objevují a zase mizí, představuje jakési pozadí, či jakousi primární skutečnost, z níž se náš vesmír teprve vydělil, ale která v každém případě, jak časově, tak prostorově, přesahuje jeho rámec. Prostorový čas našeho vesmíru nemůže být stotožňován s prostorem a časem, nebo nevíme jak, vlastním onomu vakuum. Zatímco Davis tady brání, zabranuje nepochopení v tom, že se bude hledat něco, co je mimo rámec tohoto vesmíru, v nějakém prázdném čase a prostoru, tak mrčky popírá mu možnost, onoho vakua, z něhož pak nějakou tou fluktuací ten vesmír mohl vzniknout. Takže to vakuum musí mít nějaké prostoročasové vlastnosti taky. Neboť říkali jsme si na začátku, snad si ještě vzpomínáte, že když jsme mluvili o tom Grigorově v intervju, tak jsme řekli, že je přece vyloučeno, aby někde, kde neexistuje čas a prostor, byla nějaká pluralita fluktuací těch fluktuačních vln. Tam, kde není prostor a není čas, tak především bychom připustili, že by tam mohl být čas a prostor té jednotlivé fluktuační vlny. Tam může mít svůj čas. Nám jde ale o čas jako medium, jako prostředí, v kterém se něco děje. Tak takové prostředí tam samozřejmě není. My docházíme k tomu, nebo aspoň já mám za to, pokud budeme mluvit o dění ve vakuu a budeme uvažovat o vzniku světa jako o nějaké mimořádně veliké vlně, fluktuační vlně vakua, tak musíme předpokládat nějaký typ časoprostoru nebo času a prostoru, možná, že to tam není spojeno, nevíme, to musíme nechat otevřeno, ale musíme něco takového předpokládat i mimo rámec našeho světa s jeho časoprostorem. Davis se potom pokouší v jistém přirovnání ukázat, že naše běžná zkušenost je nespolehlivým vůdcem a nemoh tohoto typu. Již Aristoteles a potom Tomáš Akvinský odmítli myšlenku času, který by byl stvořen, neboť to by znamenalo, že existovala nějaká první událost. Co však mohlo vyvolat tuto první událost? Nic, neboť ex definitione nemohla předcházet nějaká dřívější událost, když šlo o první. Mimochodem, my jsme si říkali, že u Augustína to je jinak. Příkře odlišuje od Aristotela a Tomáše v této věci. Aristoteles říká v konfesích, že Bůh stvořil čas zároveň se světem. Stvořil svět zároveň s časem, ne v čase. Čas je kusem světa, podle Augustína. K tomu se teď vrací moderní astrofizika. Tato úvaha, že nemůže existovat první událost, protože pak by mu nebylo možno řešit, čím byla způsobena. A protože nic před ní není. Tato úvaha podle Davie se neplatí. S tím můžeme souhlasit, ale to, jak to dokazuje Davis, tady uvádím jen jako příklad nedostatečné proškolenosti. Konečnost času nevede ke konsekvenci, že to musela být nějaká první událost. Představme si, říká Davis, že všechny události jsou očíslovány od třesku. Singularita není událostí. Je to stav nekonečné hustoty, kde prostoročas neexistuje. Přestal existuje, říká. Když mluvíme o třesku, tak to už pak přestal, jako kdyby předtím byl. Kde prostoročas neexistuje, nebo existuje v naprosto zhroucené podobě. Když se někdo zeptá, která událost je první po singularitě, má to tak málo smyslu, jako ptát se potom, které je nejmenší číslo větší než nula. Není takového čísla. Každý i ten nejmenší zlomek může být dále rozdělen na polovinu. Podobně, říká Davis, neexistuje ani žádná první událost. Upravdu ten argument ad hominem by se hodil spíš na kazatelnu, než do vědeckých knižek. Francouzi říkají, že comparezón, ne parézón. A mají pravdu. Prirovnání není důvod. Tak český nezní. Navíc, tady jde o přirovnání dost pofidérní a problematické. Především argumentace s oblastí čísel na oblast reality není přesvědčivá a v tomto případě ani platná. V dělení čísel můžeme opravdu pokračovat do nekonečna. Ale ve skutečnosti nic takového možné není. Naopak musíme předpokládat, že podobně jako energie, je i časoprostor kvantován. Je to ještě spousta fyziků, který to neradi slyšejí a nechtějí to uznat. Ale už se to prosazuje řadu let a myslím, že už je možno citovat celou řadu výnikajících fyziků, který s tím počítají. Jinak řečeno, existuje jakási nejnižší rovina nejmenších událostí, které už nemohou být dále zmenšovány ani děleny na menší složky. Jsou to tzv. události prvního řádu, tedy primi ordinis, každá z toho vykázá primorum, každá z toho vykázá primordiální událost, je ovšem stále ještě událostí, je to kus dění, nikoliv tedy bod, časoprostorový bod nebo průřez, nějaký okamžitý průřez, je to dění. A ovšem otázkou je vztah mezi děním události a mezi jejím časoprostorovým aspektem. Jestliže Davies ve shodě s mnoha moderními astrofiziky předpokládá, že prostoročas vznikl zároveň s naším vesmírem, pak analogicky bychom měli předpokládat, že zároveň se vznikem události, a to každé události, jakékoliv úrovni, tedy i se vznikem primordiální události, vzniká také její prostoročas. Podobně jako se vznikne vesmíru, vzniká jeho prostoročas. Náš argument by se tedy od Daviesova argumentu základně lišil. Můžeme to stanovisko... A to je tedy naše stanovisko, nebo moje stanovisko, nikoli v stanovisko Daviesova. Buď je velký třesk v skutku původně jedinou vnitřně integrovanou, byť obrovskou fluktuací, a pak to je, pokud jde o náš vesmír, jeho první událost. Protože fluktuace je událost. Tato první eventualita se nám však zdá být značně nepravděpodobná, i když zatím a a priori bez dalšího argumentování vyloučit nemůžeme. A nebo, to je druhá možnost, je tzv. velký třesk teprve druhotně víceméně integrovanou superudálostí a ještě je otázkou, zda je to pravá superudálost, to jest, je-li to událost vnitřně integrovaná. A pak ovšem o těch prvních událostích je původně nepředstavitelně mnoho. Kolik? To je otázka pro výpočet na modelu. Jistě však nikoliv nekonečně mnoho. Jde o to, jaká velká fluktuace to je. Zda jsou započítány mezi první události, nebo nikoliv. Záleží na tom, zda byly nebo nebyly vintegrovány do velkého třesku a do procesu, který následoval. Pro první, méně pravděpodobnou, až zcela nepravděpodobnou eventualitu, nemám k dispozici ani potřebná data, ani vhodný pojimový aparát. Nevím, jak by se to dalo uchopit pojmově. Naproti tomu, pro druhou eventualitu, pro niž potřebná data sice také chybějí, mám pohotově alespoň vhodný pojimový aparát. A tím dneska si skončíme. Naše stanovisko tedy je, že velký třesk je buď událost, anebo superudálost. A to buď pravá, nebo spíše nepravá, respektive jen část superudálosti. Proč to říkám? Uvažujeme-li, že jde o superudálost, tak je dost pochybné, že integrována jakožto superudálost z těch prvních událostí, které jsou vintegrovány do velkého třesku, by mohla být integrována v nějaké neobyčejně krátké době. Zdá se mi absurdní se domnívat, že vesmír vznikl nějakým velkým třeskem, který sám osobě už stačil tomu vzniku, který stačil být celou událostí. Je daleko pravděpodobnější mít za to, že buď ta superudálost je celý život vesmíru od začátku velkého třesku až po velkej krach, anebo eventuelně, pokud to není pravá událost, tak v nějaké kratší podobě, řekněme do jisté doby a pak by byla nějaká cézura. Jak uvažuju o těch přechodových fázích vakua, tak řekněme do té první fáze a pak do té druhé, že by to byly události, nebo byla by to buď spíš nepravá superudálost, to je nedostatek integrovaná, anebo jenom část superudálostí, takže ještě nedointegrovaná. Davies ovšem měl na mysli, že velký třesk není součástí dění našeho univerza. Ale ani s tím nemůžeme souhlasit. Náš svět vypadá tak, jak vypadá, v důsledku povahy velkého třesku jimž vznikl. Kdyby ta fluktuace byla větší nebo menší, vesmír by vypadal jinak. To znamená, že ve svém dalším vývoji navazuje vesmír na tento svůj začátek. Mohli bychom to vyjádřit tak, že celý vývoj našeho vesmíru je jenom obrovskou sérií nesčetných, nikoli však nekonečně četných reakcí jednak na singularitu velkého třesku, jednak vzájemných reakcí o nich nesčetných událstí na sebe navzájem, respektive jedněch na druhé. Daviesův předpoklad, že počátek našeho vesmíru není jeho součástí, je pouhým přežíváním staroženské myšlenky arché v jedné její složce, a to právě v té nejméně přijatelné složce, respektive v nejméně přijatelné její interpretaci. Někteří presokratičtí myslitele si neudržitelnost této interpretace uvědomovali a pokoušeli se z toho vyvodit určité důsledky, ať už s úspěchem, či s neúspěchem. V každém případě se musíme právě od nich v této věci učit. Základní a po mém soudu nepřekonatelná, neřešitelná antinomie myšlenky arché spočívá v tom, že buď zůstává zcela mimo veškeré dění, nebo zůstává v tom, že bude zcela mimo veškeré dění v rámci světa jako to, co se neděje, a co je vůči všemu dění vnitřně indifferentní a bez jakéhokoliv skutečného kontaktu s ním, anebo že vstupuje do dění uvnitř světa jako inertní substance, jak říkali řekové hypogejmeno. Jediným legitimním a logickým důsledkem tohoto pojmu či pojetí, celého pojetí arché, je elejská myšlenka zdánlivosti a tudíž neskutečnosti všeho dění. Toto ovšem nebylo lze držet, i když to bylo myšlenkové neobyčejně smůdné, a proto kompromisní a EOIP jsou těžkými rozpory poznamenaná, jsou všechna řešení, která musí vedle takového jednoho počátku, nebo spíše více počátků, zavést cosi dalšího, co z inertní arché z venčí něco bodníká. To je například láska a svár u Empedokla, tam jsou tak známo čtyři prvky, a vedle toho láska a svár, který je spojují a rozpojují. Nebo mechanický pohyb, když se pak zachytávají těma háčkama, které na nich jsou. Nebo u Platona Dalimon v dialogu Timájos, který z té bestvaré, tekoucí, z toho bestvarého toku, který formuje věci podle věčných idejí. Nebo Energeia či Entelecheia u Aristotela a podobně. Vždycky tam musí být nějakej činitel, nějakej faktor aktivní, který s tím něco dělá. Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, znamená Davisova teze, který může připravit ke staré nedržitelné myšlence a sklouznutí do starých kolejí. Velký třesk je vlastně tím, co je mimočas a prostor a co tedy představuje substanci našeho vesmíru v jedné interpretační linii tohoto pojetí. V té aristotelské, kterou jsme spochybňovali minulé. Antinomie kolem konceptu první události. Lze překonat, respektive lze se jim věnout, jenom za předpokladu, že provedeme principiální revizi pojetí kauzality. A to souvisí s neméně principiální revizí pojetí času a zejména jeho takzvaných modů, modalit. A to si necháme už na příště. Já nevím, my jsme začali dneska trošku později vydržíte to ještě chvíličku? Já tady mám jednu takovou rozinku z jiný knížky. Já jsem se o ní někdy zmiňoval, to je jedna z té kníže, které jsem objednal a které přišly. Je to izraelskej fyzik teoretický Benjamin Gal-Or, je to jak ze science fiction to jméno, kosmologie, fyzika a filozofie. Vyšlo to už v druhém vydání Loni, poprvé v 1981 roce. Ten Benjamin Gal-Or je zaměstnán v Izraelském institutu technologii v Haifě, na technologickém institutu v Haifě. Já jsem tam našel místo, je to dost namáhavá četba, daleko horší než ten Davis, ten se čte pěkně. Našel jsem tam místo, který se zdá být buď pramenem pro Grigara, jak jsme o tom mluvili předminule, anebo jak Grigar, tak ten Gal-Or mají společnou inspiraci. Protože ani tento Gal-Or tam neuvádí žádné citace, tak nemohu rozhodnout, zda nějakej společnej pramen měli, anebo zda toto je pramen pro Grigara. Ale jsou tam nápadné podobnosti, když Grigar je sice na jedné straně populárnější, na druhé straně ale plastičnější, malebnější poněkud, než ten Gal-Or. Ten tady pravý zavádí pojem, na někoho se neodkazuje, takže asi je to jeho výmysl, jeho vynález, koncepci superprostoru. To je odpověď na tu naši otázku, nebo naš problém, že chceme-li vyložit vznik ve smíru jako mimořádně velkou fluktuaci Vakua, ale těch fluktuací je spousta, malejch, velkejch, různejch. Nějaký medium, v kterým ta spousta fluktuací je možná. A on tomuhle mediumu říká superprostor. Čili to je prostor, který je za hranicemi našeho časoprostoru. To je časoprostoru našeho vesmíru. A z něhož ten náš časoprostor je nějakým způsobem odvozen. Nenavčetává koncepci takzvaného superprostoru. Sám tomu říká, že to je postulat ad hoc, tj. nedovozuje ho ani empiricky, ani matematicky. Jaksi neodvozuje ho, jenom ho dává do mašiny a kouká, jestli z toho něco rozumného může vyplynout. Superprostor je postulován ad hoc jako jakési pozadí či základ pro prostoročas našeho vesmíru. Potom se Galor poněkud vágně, vyjadřuje v tom smyslu, že v superprostoru je k prostoru přidána, vysloveně říká edit, připojena, přičtena indeterministická interpretace kvantové teorie. Tady vidíte, jak se fyzici vyjadřujou. K superprostoru, ne k pojmu superprostoru, v tom superprostoru je k prostoru přičtená indeterministická interpretace kvantové teorie. Čili když vemete prostor a nějakou myšlenku interpretační, dostanete superprostor. Co to je indeterministická interpretace kvantové teorie? Indeterministická je evidentní, tam něco vyskočí a zase zmizí. To je asi ten moment, že tam neexistuje ta kauzalita. Tam jsou přehršlé nahodile vyskakujících a zase zanikajících částic nebo kvant nebo tak dále. A tohle je přidáno k prostoru. Nevím, ale řekněme, že je to aplikováno na prostor, to znamená, že zaprvé prostor je kvantován, protože kdyby nebyl kvantován, tak tam nemůže ta indeterministická aplikace ta interpretace být aplikována. Čili prostor je kvantován a předpokládá se tedy, že se v něm něco děje, že se v něm něco hemží. Jak se to v něm něco děje, něco se v něm hemží, to formuluje Galor. Takže se tedy předpokládá, že ten superprostor fluktuje z jedné zakřivené konfigurace k druhé. Předpokládáme, že ta zakřivená konfigurace je nějaký to kvantům, prostorům. A tedy ty fluktuace jdou z jednoho kvanta k druhým. Teď připomíná, že ovšem jde o fluktuace rize geometrické, či nikoli fyzické.