Machine transcription, not yet edited
====================
Sezení 14a.flac
====================
No takže celý ten požadavek o tom museli škrtnout. Počkat, to je nesmysl, musela být škola podle toho, kolik je rodičů. Ono to tak za starou znos mezi těmi rodičůmi není. Je to určitá pluralita, když rodiče chtějí, protože byli vkládni tím a tím způsobem, mají mít možnosti vybrat školu, která odpovídá jejich a tak dále, čili školy musí být různý. To předpokládá teda deklarace všeobecná a pakty a tak dále. To musí být podle vůb, že rodiče mají tamto vyslovení, my jsme to přijali, ratifikovali, takže je to součást našeho právního řádu. Rodiče mají právo přizvolit takovou školu, která bude vychovávat dětí podle jejich přání. No a zrovna tak sedli a řekli, a teďka napíšeme právo na práci. Oni řekli, že žádný právo na práci tam nebude. My si představujeme právo na práci jako právo na podnikání, ale ne na zaměstnání. Protože jedni vycházejí z americké ústavy, kde to bylo takhle formulované, že každý může nabývat majetku. Proti kontinentu, kde někteří lidé nesměli nabývat majetku, byli privilegované. Tak to tam nebylo, ale diskuze pokračovala a teď zjistili, že sám pojem vlastnictví nedovedou vyřešit. Co je přirozeným vlastnictvím člověka? Co je vlastnictvím, které sice získá jeho a kde má právo užití i zneužití podle toho, jak chce, a který vlastnictví je takový, který je mu jen jako propůjčený a nemůže s tím dělat, co chce? Takže se nedohedli ani na tom, co je vlastnictví. A to prosím v malé skupině, která ještě reprezentuje jako jednu iniciativu, a nemohli se tam, protože povím se ono, narazili nejenom na politický pozadí právnického elaborátu, jakým je ústava, ale narazili nakonec už i na filozofické kořeny toho politického, to filozofické pozadí toho politického nějakého projektu. Velmi zájem. Aniž by si uvědomili, že se vlastně ve filozofii. To je jako na potvrzení toho, že toho diletantismu je tam hodně. Ale zároveň na potvrzení toho, že v takové jako skoro praktické politické záležitosti se prostě nahybnou lehce dostaneš takřka skokem do filozofie a nejenom o to uznat, že to je filozofie a že to není, že teda se to musí řešit s té filozofické roviny a ne nějakým politickým zakamuflováním celé problematiky, nebo tak, aby si toho nevšimli lidi, kteří to budou číst a budou pro to hlasovat. Pak vystane ta otázka praktická. Ten, kdo si tu problematiku neuvědomuje, tak prostě nápíše ústavu, kde budou všecká práva, tak, jak by si člověk představoval, že chce všecko vít. No ale to bude mít úspěch. To bude mít úspěch při hlasování a při profagandě, při všem možným, ale potom ty konce... Ano, jistě, to je ono. Když to ty, kteří si tu problematiku uvědomějí a chtějí ještě navíc zůstat v jakémsi demokratickém klube, tak s redohody tak to vypustějí. Takže to tam prostě nemají. To je všem dokladem toho, že všechno, co teď budeme dělat, ať v té právní nebo ekonomické, nebo jakékoliv jiné oblasti, že všechno nutně musíme od začátku chápat ne jako nový počátek, ve smyslu jako nové éry, nebo jako naprosto přechodnou a dočasnou záležitost, protože ten katastrofální stav odborného vědomí, politického vědomí a filozofického vědomí atd. nedovoluje, aby se něco pořádně začalo. Třeba v tom případě těch právníků, tak tady byly právníci v Čechách a na Moravě, já nevím jestli taky to proniklo na Slovensku efektivně. Jistě tam nějaký takový právníci byli, který byli přesvědčení, že každá právní teorie musí mít filozofický základ. A to byla ta slavná poměrně normativní škola Weyer English, hlavní představitele, že byli další jejich žádci. No a ty si vzali za filozofický základ Kanta v podstatě, nebo novokantismus. To je furt lepší než nic. To říkala Radele, to je lepší blbý program než žádný program. To je lepší blbá filozofie než žádná filozofie. Žádná filozofie je ta nejblbější filozofie. Čili blbá filozofie je furt lepší než ta žádná, která je mimo nejblbější. To je všem, to je sofistika. Protože blbá filozofie, co to znamená? Jistě. Tady jde o to, že když má někdo nějakou filozofii, no ale tak to není filozofie. No tak, ale když to je filozofie, tak už zase mu není tak blbá. No dobře, no ale tak jistě, když není tak blbá, právě proto říkám, že je to lepší než žádná. Ale zase blbá je, protože když bude jiná než já, držím, tak vady bude mít. No ale to už jsme přece opustili, že by se v filozofii klasifikovala. No jak to, že ne? No tam žádný měřítko není, podle kterého budeme schopni tvrdit, že tady je lepší než tam. Ale jak to, že ne? Měřítka jsou, jenom že ta měřítka vždycky zase souvisí s nějakou filozofií, ale není pravda, že není měřítek. Samozřejmě jsou měřítka. Těžko můžeme říkat, že Kant byl lepší filozof než Platón, nebo nebo pak kde? No to je třeba těžko říct, než Platón. No ale je možná i jeho filozofie nebo lepší než ať už osoba, nebo filozofie. To si myslím, že je opuštěno, že je filozofie. Že to někteří opustili. To je ale modernismus, že to opustili. Nebo eventuálně postmodernismus. To je z toho, že už ani ten modernismus, který to všechno háže do popele, tak už ani ten ne. Takže ten postmodernismus všechno všemu dává pravdu. To je takovej ten relativismus a přechod od měřítek podstatnejch, obsahovejch, k mnějším a tak dále. Tady je spíše řada v tom, že oni chtějí poukázat na to, že tak jako by v té vědě existovali měřítka na základě kterých jsme schopni jako řidiče. A ta teorie byla špatná, protože jsme ji nahradili tou, která je lepší, protože jinde sebe zahrňuje, že takže tohle z toho ty filozofie nejde. Že takový měřítka tam nejsou. Takže ta filozofie se neodehrává na tý rovině, pokud už ví vašich slov, teda předmětný. A na rovině nepředmětný žádný měřítka nejsou. Jak to, že ne? Naopak, měřítka jsou jenom nepředmětný. Právě žádný předmětný měřítka nejsou. No právě, že jsou předmětný měřítka. Metr, na základě kterého můžu měřit. Filozofický měřítka, etický měřítka, politický měřítka nikdy nejsou předmětný. Ano, ale to nejsou měřítka. A pokud jsou měřítka, pokud jsou předmětný, tak to nejsou měřítka. Ano, ale slovo měřítko máme zavedeno právě na rovině předmětný, kde můžeme něco k něčemu přiložit. To je teprve druhotná záležitost. No, může to být druhotná, ale já se nedudu představit měřítko v rovině nepředmětné, kde budeme posuzovat... A co to je norma? No... Měřítko. Co to je kritérium? Ano. A jako domníváte se, že ve filozofii máte prostě normy, na základě kterých se můžete... Na základě kterých se můžete... Nemám. Platějí. Právě. No a to je právě ten rozdíl, že platí, ale nejsou. No, ale to znamená, že platějí. Ale to je něco jiného, že jsou. Dobře, já neříkám, že jsou. To přece není důležité. Důležité je, že mohu rozlišovat na základě těch platných měřítek filozofii lepší a horší. No, ale není to tak jednoduché, jako říct, že... Jednoduché to neříkám, ale není to tak, že každý filozof má pravdu. To není tak. Ne, to nikdo jako netvrdí, že by každý filozof měl pravdu, ale já říkám, že zde není měřítko, na základě kterého bych mohl tvrdit, že jedna filozofie je lepší než druhá. Ale jo, jenom že to není soucí měřítko. No. Je to nejsoucí měřítko. Nejsoucno. Je to nepředmětné. Ano. Ale měřítko tu je. No, ale právě, že když budeme říkat, že tu měřítko je, tak musíme říkat, že tu není. Či když říkáme, že je, tak je to furt narovinně předmětné. Dobře, ale není to znamená, když řekneme, že to je nejsoucí měřítko, neznamená, že žádný není. To je přece rozdíl. Samozřejmě, že to je něco jiného, ale furt musíme vysvětlit funkci tohoto měřítka. Musíme hovořit o platnosti a ne o soucnosti tohoto měřítka. Takže například už všechny filozofie, které neuznávají vedle soucnosti také nejsoucí skutečnost, ale skutečnou, byť nejsoucí, všechny jsou vedle. Jsou prostě slepí. Už máme první kritérium. Jakmile mě připustíte, že jsou nejsoucí měřítka, podle kterých se filozof má řídit, tak už máme základ pro rozlišení mezi filozofiema, který to uznávají a který to neuznávají. Ano, ale tady je ještě furt podstatný rozdíl. Protože když budete hovořit, že něco je vždycky lepší nebo něco je horšího, takže to znamená, že tady máte to absolutní měřítko. Ale sám víte, že tady tato měřítka, která platí, nejsou absolutní. Tato měřítka v podstatě se dějí nějakým způsobem. Že nejsou platná od počátku až do konce. Tady ta měřítka, která platí. To značí Heeketnung. No, ano. Heeketnung je platon lepší filozof než Kant, nebo Kant lepší filozof než Kant. Ale co to znamená teda, že je lepší? Musíte říct, v jakém ohledu si myslíte, že je lepší. Tak například je lepší v tom smyslu, po mém soudu, Kant. Protože pro Platona nejsoucí je nejsoucí. Platon je hluboce ponořen do elejského mýtu, že jejsoucí jest a nejsoucí není. Sám víte, že to není pravda, když si vezmete dialog sofistes. Tam se řeší celý problém o tom, že to, co není, taky nějakým způsobem je. To je Platon. Ano, ano. Já vám jenom chci říct, že pro Platona neplatí. Moment, moment. To je podle vás Platon. Ano. Víte, to není platon. Platon vůbec nevystupuje. No, no, no. Takže to je... No, ne, no, to je jako když budete posuzovat... Potom se nebudete hlápat o zbytečnosti. No, ale to právě jako budete posuzovat takovýmto způsobem, čo? Ne, ne. To necháme tak, tu otázku o dialogu Platonova. U Platona teda prostě tahle ta dimenze skutečností, která je nejsoucí a přesto skutečná, prostě chybí. Naproti tomu u Kanta je aspoň naznačená tím rozdílem mezi věcí o sobě a věcí pro nás. Pojažd ta věc o sobě nikdy se nemůže stát předmětem. A v čem je to lepší? To je to blíž pravdě. Ale prý pravda není nic daného, abychom mohli říct, že to je v té pravdě blíž. Kde vyberete tu jistotu, že to, o čem se domníváte, je pravda? To je relativismus. To není relativismus. Jako kde beru jistotu? Prostě to je mí hluboké přesvědčení. No, tak to už je zase něco jiného, že jo? No, ale to je ono právě. Prostě tím pádem, když mám určité přesvědčení hluboké, tak pro mě jsou rozdíly mezi filozofami. Já neříkám, že nejsou rozdíly. Co bylo opuštěno? No, tady to hodnocení, že jeden nejlepší než druhej. No tak, ale tak to neplatí pro nás, že někdo to opustil, co nám je do toho. Fakt je, že my pokud máme nějakou filozofickou substanci, tak to posuzovat musíme. Já neříkám, že nesmíme, nemusíme posuzovat, ale to posuzování... Tak to nemůže být opuštěno. Ne, opuštěno je hodnocení v tom smyslu... Můžeme opustit to hodnocení, pokud jsme filozofové. Ne, ne, ne, ne, podívejte se, my musíme opustit ten nárok absolutnosti na to, říct... Neříkejte absolutnosti, já jsem slovo absolutnost nevypustil z huby. Ano, ale když budu... Podívejte se, když řeknu teď, že je pro mě lepší ten než druhej a pro mě. Pro nás, pro všech. Teď. Je prostě nemožný tvrdit, že nemůžeme dělat rozdíly mezi filozofy. Naopak, teď je třeba říct, že jsou mezi filozofy základní rozdíly a že je musíme odhalovat a přesně podle nich se řídit. To nikdo nepopírá. Některé odmítat a jiné přijímat. U některých se učit, druhé prostě nechat stranou. Ano. A z tohohle budeme nadále v té krizi, v které filozofie teď je. Ano, ale tohle si to nikdo nepopírá. Já se stavím jenom vůči tomu, když budu tvrdit, jo, diference tu jsou, jo, mně připadá tento filozof závažnější než ten druhej. Ne, že připadá, je závažnější. Ano, já nemám nikde to měřičko, abych mohl takovýto absolutní součít, když v tento moment vyřknou. Když ho nemáš, ho nemáte, tak v tom případě nejste filozof. Každej filozof to má, pořádnej filozof to má. Leda takový eklektik nebo člověk bez substance filozofický, ten ho nemá. A má dojem, že ho nemá mít nikdo. Protože ho nemá. On tak říká, že ty druhý si to jenom namlouvají. Já ho nemám z toho dobu, protože vím, že takové měřičko není. Ale platí. No tak vidíte, nemůžu tvrdit, že ho mám. To je jediná věc. To není otázka formulace. Tady jde o to, že já s ním můžu pracovat. Že já podle něho můžu posluzovat ty filozofy. Já zase nemůžu. Jestli je nebo není. Kdyby bylo, tak já bych musel mít kritérium, jak posluzovat to, co jest. Protože tohle je kritérium, které platí. A já nahlížím tu platnost a tím pádem vidím, který filozof je lepší a který horší. Ano, ale sám říkáte, používáte těch terminů, které se používají pro to měřitko, které zde má korunce. No jo, ale pak já nebudu. Ale vemte si, že ten přístup... Nerajkujte na to měřitce. Ale jo, ale vemte si to, že s tím je i spojeno to, jak k tomu měřitku přistupujete. Já jsem neřekl ani slovo zatím. Co mi to sprkáte do botu, že tam přistupuji špatně? Já jsem neřekl, jak k němu přistupuji. Já říkám, že když je někdo filozof, tak to měřitko má. Neříkám, že to má, jako že to drží v kapse. To jsme si řekli od začátku. Jak se to dá jinak? Ještě nevíme, jak to jinak říkat. Ale to je o to, že to měřitko je. Nejsoucí. Ale platí. Neplatí jako koruna. Všechno jsou příměry. Ale jde o to, že tady není prázdno. Tady není vakuum po měřitkách. Tady měřitko je. Jenomže to není měřitko, jako daná jsoucnost. Nebo jsoucí danost. Je to něco jiného. To jsme si objasnili. Ale měřitko je skutečný. To není libovolný. Filozofové se líšejí podle toho, jestli vůbec uznávají, že nějaké měřitko je. Když neuznávají, jsou to sofisti, a ne filozofové. A za druhé se rozlišují podle toho, když i uznávají to měřitko. Tak jestli uznávají to správný, nebo to blbý. Poněvadž to správný jedině platí. Ty blbý neplatí. Je to riziko každého filozofa, na který to měřitko vsadí. Jistě. Čili žádná absolutnost. Ale i když se mejlí, tak se může mejlit buď v tom, že vůbec neuznává žádný měřitko, a nebo, že uznává, ale blbý. A už i to je rozdíl. Poněvadž v tom prvním případu to nikdy nemůže upravit. Když to v tom druhém, když se mejlí, může tu chybu upravit. Když to to první, tam prostě tam není cesta dál. To je slepá ulička. Už podle toho můžu rozlišovat filozofii. Jaké? V jakém ohledu on neuznává měřitko? A pokud to dá do domysly, tak nakonec dojde k tomu, že uznává měřitko v tom, kterému on se oddá. Na které vsadí. Ano, to je oddání se tomu měřitko. Žádný neuznává, tak se nemůže oddávat. Ne, já říkám, že takový člověk musí vysvětlit, co to znamená, že neuznává měřitko. On nakonec se může tvrdit, že neuznává právě na té první rovině a bude uznávat prostě jako... Je to vám klidně ozná, například tohle Bláha, Innocence Arnoš Bláha, to tím nakazil celé Brno, takže když přijeli študenti z Brna, tak nebylo možnost se s nima domluvit o základních věcech. Máme dobré zkušenosti z povolačné doby. Ano, ale teď jde stále o to, že to, co jste sám nakonec si řekl, že někdo může vsadit na měřitko na jedno, druhý na druhé. Ale nikdo z nich nemá zase tu jistotu o tom, že to měřitko, na které vsadil, je to pravé. Každé tu jistotu musí mít, jinak to není filozof. A kde tu jistotu vezme? Musí oni pochybovat. Kde tu jistotu vezme? Jo, ta jistota přijde sama. Nikdo nemá jistotu, že je zrovna osloven pravdou. Tak tady právě na to chci poukázat, že ten člověk nebude přistupovat k tomu, že se rozhodne pro nějaké měřitko a bude se domnívat, že takové měřitko je pravdivé, tak si to myslí. Ale současně ví, že to, v co věří, není nic absolutního. To víme, to si říkáme celou dobu. Ale přesto, že to není absolutní, tak to musí posluzovat podle toho měřitka. Musí posluzovat, jestli je někdo horší nebo horší filozof. No ale podívejte se, to měřitko zase není něco, co by ten dotyčnej měl, ale je to něco, čemu on se oddá a právě v tom světle toho měřitka, jak už jsme o tom několikrát hovořili, pak tu skutečnost nahlédne. Podle toho, jestli se ho dá v správném měřitku, tak správně, jestli nesprávnému, tak nesprávně. No ale teď jde o to, jestli to dovoluje tomu člověkovi taky tvrdit, že když nahlédl ten rozdíl mezi jedním a druhým filozofem, tak jestli v tom měřitku takto ještě nahlíží, že jeden je lepší než druhý. Jasně, že ano. Samozřejmě. A nejde o to jenom, aby to tvrdil, on to musí ve svých textech to musí dokazovat. Když to nahlídne, tak ten pak minimum, jeho povinnost minimální je prokázat, že to nahlídl. Samozřejmě to může, jinak tomu by nemělo žádný smysl, kdyby neprokázal, jaké jsou rozdíly mezi nimi. Předstupuje do té agory, že? A vystavuje se kritice všech ostatních. A když to prokáže blběno, tak co s ním? Tak to musí buď vylepšit, anebo odejít z agory. Mě jenom furt zůstává otevřený, jestli ten dotyčnej si má dělat nárok na to, aby hodnotil, že jeden je lepší než druhej. Jestli není mnohem důležitější prokázat rozdíly mezi nimi. Jo? Ty základní rozdíly přece se týkají toho, že jeden má pravdu a druhý nemá pravdu. To jsou ty rozdíly. Když tohle nepoznáte, jak poznáte, že tam jsou nějaké rozdíly? To jsou pak rozdíly, nevíte, jestli jsou důležitý nebo nejsou. To je jako, když chcete zjistit, jaký je rozdíl mezi kočkou a psem a budete to posuzovat na rozdíly barvých lupů. Vy musíte vědět, podle čeho se to vlastně posuzuje. A to nejdůležitější v rozdílech je, že jedno je správný a druhý nesprávný. Když tenhle rozdíl přehlídnete, no tak jaký další rozdíly mají smysl? No ne, vy v prvé řadě musíte nahlédnout nějakou tak, jak by to mělo být. A teprve na základě toho, jak to nahlédnete, tak musíte problém formulovat. Samozřejmě, že už tím, jak ho nahlížíte, tak ho jistým způsobem ten problém vidíte, že? Ale furt to není tak, že bychom nahlíželi to měřítko, že? Přitom. No nenahlížíme ho věc jako fenomen, jistě, že ne. Ale nahlížíme vždycky tu skutečnost. Ale je to součástí našeho nahlížení, to měřítko. No samozřejmě. To je možné vůbec nahlídnout. Bez měřítka nelze nahlídnout. No. Nevím, já tam furt jako tu to hodnocení jako považuji jako za za zbytečný, no. Ale jako za vádějící dost. No, to je asi tak, jako když si vyměří dvě knížky z první republiky je dějny filozofie. To, čemu ty straníš, to je drtivá. Poučení tu je. Rozlišení tu je. Že jeden filozof má jednu substanci, druhej dvě, druhej čtyři a ponovně. To je konstatování tohle. To není hodnocení. No ano. A to je to, co tě vyhovuje. Váš tomu hodnocení se ty bráníš. A máš tu vrádlovi dějiny, kde měřítko je Filozofové tam jsou rozdělené na blbý a dobrý. A nebo... Dost často nejsou výargumentové. Cože? Nejsou třeba výargumentové. Ale ten rozdíl tam je. No a ty se stavíš jasně na stranu toho, jo? Ty tzv. školský exaktnosti. Pač to tady jako teďka nejvíc běží, že jo? To není pravda. Žádné hodnocení. Naopak hodnocení zdůrazňují. Hodnocení si právě před chvílí odmít. Ale ne, ne, ne. Já jsem neodmítl hodnocení. Já jsem odmítl hodnocení v tom, že budu kvalifikovat jedno lepší než druhý. To je něco jiného, než když budu hodnotit tu věc v nějakém světle. To světlo tady není absolutní, na základě kterého já bych pak mohl hovořit, že jedna věc je lepší než druhá. V tom světli já vždycky ten problém nahlédnu a jsem schopen ho nějakým způsobem sformulovat a vyargumentovat. Ale ne tak, že já tam nahlédnu něco, nahlédnu taky něco a teď budu říkat, jo tohle je lepší a toto je horší. Já to vyargumentuju, jak ta věc je, jak by měla být a kde má nějaké chyby atd. Ale domnívám se, že nejsem sto na různých věcech vyargumentovávat, že jedna je lepší než druhá. No to je zhruba ranke v historii. Přesně. Alež já nevím, jestli přistoupí na tuhle formulaci, ale já tomu rozumím tak, že když hodnotím filozofa, tak vlastně smím používat jenom jeho vlastních, to jest jeho myšlení inherentních kriterií. A těch kriterií, kterými on sám se chtěl řídit, tak já podle nich posluzuji, jestli jim dostal. Ale nemůžu říct, že jeho kriteria jsou správný na rozdíl nebo správnější než kriteria jiného filozofa, který chtěl úplně něco jiného a podle jiných kriterií atd. Toho zas musím posluzovat podle jeho kriterií, ale nemůžu filozofy srovnávat. Já si to dovedu předtím. Je to tak asi? V letčem bych souhlasen, co říkáte, že něco takového tady existuje, ale ten rozdíl ještě vidím trošku jinak. Samozřejmě, že když si vezmu toho filozofa a budu ho posluzovat z těch náruků, které on si dal a vezmu jiného a taky ho budu posluzovat z těch náruků, tak je dost těžké je srovnávat. Ale já tady na konec každého toho filozofa ho hodnotím ještě jinak. Právě ho hodnotím v ten moment, kdy ho hodnotím ve světe toho měřítka. Toho momentálního. Ne toho svýho. No, to není mý měřítko. To jsou věci. Všechny ty jste mě nutil do toho, abych mluvil o individuálním měřítku toho filozofa. Počkejte, ale v jakém ohledu individuální? Individuální v tom, že jsem to já, kdo se tomu měřítku oddává. A není to tak, že by to bylo moje měřítko, kterým já bych jakosi disponoval. Ale je to měřítko individuální v tom ohledu, že já se tomu měřítku oddávám v tento moment. V takovém ohledu jo. Ale teď jde o to, že já, když se takovému měřítku oddávám a chci nahlédnout toho dotyčného filozofa, tak ho posluzuji v tomto měřítku. A v tomto měřítku jsem schopen říct, jestli tedy ten filozof obstál nebo neobstál. Jo? Já to můžu dělat, když to nebyl jahod měřítku. Moment, ne, no, tady jde o to, že já ho nahlížím v nějakém měřítku, které... Kterému střela cizí. No, to je otázka, jestli mu bylo cizí nebo nebylo. Jo? Ale to je strašně důležitý. No, jestli je to důležitý, podívejte se, pokud já přistoupím na to, že zde nějaké měřítko je a já na nějaké to měřítko vsadím, že, tak jako se domnívám, a ještě se domnívám, že tím měřítkem je pravda, že, tak pak mohu posluzovat filozofy ve jménu pravdy. Výborně. Jo? A proč je nemůžu srovnávat? No, protože já žádnou pravdu nemám, na základě které bych mohl říct, že ten je k ní blíž a ten je k ní rád. Právě jste řekl, že to můžu posluzovat. To je ale něco jiného. Každýho zvlášť můžu posluzovat, ale srovnávat je nesmím. Já je nemohu posluzovat v tom pohledu, že jeden je té pravdě blíž a jinej dál. To si myslím, že tohle to tam jako nefunguje na týhle stýrovině. Jak to, když mám tu svou, nebo tu pravdu, které jsem teď momentálně hýkétnou k odámu, tak ve světle této pravdy přece ten jeden, pokud nejsou náhodou oba stejně vodní daleko, nebo nějakej jiný obraz, jako pokud nemají stejný procent pravdivosti, nebo tak, no tak jeden jí má víc a druhej méně. Jeden je blíž a druhej dál. To ne, tam právě nic takového není. No proč? Vemte si... Já musím jednoho posluzovat, a ne dva a ve srovnání. To nechápu. Vůbec nemůžu posluzovat a musím se ponořit do toho filozofa? A nebo když už můžu posluzovat, tak přece můžu posluzovat jednoho, druhého, třetího a srovnávat je. Já nechápu, kde je potíž v tom srovnávání. V tom srovnávání je potíž asi v tom, že ve světleté pravdy, co já teda v tom světleté pravdy nahlížím. Nahlížím tak, jak by věci měly být. A teď jde o to. To není pravda. Já ve světle toho, jak by měly věci být, nahlížím to, co jest. A vidím, že tomu to, co jest, že tomu, co má být, nedostojí. To je větší toto. To není totež. Tam je obsaženo nejenom to, co má být, ale také to, co jest. Já právě to, co jest, vidím ve světle toho, co má být. Ano, to, co je, nahlížím v tom světle tak, jak to má být. Ano. Tím pádem tady dva filozofy mám. Každý ho nahlížím ve světle toho, co má být. No tak je můžu srovnávat. Jak dopadnou v témž světle jeden a druhej. Ale počkejte. Teď je problém v tomhle. Když říkáte, že sám, že já nahlížím to, co zde je, ve světle, jak má být, tak přece ten každý z těch filozofů je trochu někde jinde. A já nahlížím právě tu jeho filozofii. No moment, ale já nahlížím tu jeho filozofii. A teďko mi otázka. Která zde je? Jak zde je? Jo? Ta filozofie tady taky není daná, že jo, jak a tak dále. Jo? No. A teď je právě o to. V základě těch klíky, háků, které jdou v tím. Ano. A nevidím já už, když tu filozofii nějakým způsobem teda z toho dostávám, jo, z těch knih, které mám, že, tak jestli už přitom, když z tohoto filozofii dostávám, jestli už v tom, já tam taky nevidím, jak by to mělo být. Jo? Rozumíte? Tady v podstatě je ten problém, když to je právě to, ono to nedostává. Podívejte se, když budu říct, že to, co tady je, jo, chci vidět ve světe toho, jak to má být. U té filozofie teď já nemám dáno, co tady je. Jo? Nebo jak to tady mám dáno, že to tady je. Jo? To je něco jiného, než, no, tady se mě tady jednou strácí úplně to Rádlovský, když on říká, že nahaly žijí věci tak, jak by měly být, a ne tak, jak jsou. Ale jak ty věci tady jsou? Já bych řekl, předtím byla otázka, že jak tady ty normy nejsou, a teď jak tady ty věci jsou, takže nakonec teda, co vám zbyde. Já tomu rozumím tak, ale to zase tomu rozumím já tak, jo, Aleš se bude zase cukat. Já tomu rozumím tak, že to, co Aleš jako teď nakonec jako vyjadřoval, že když já posuzuju ty dva filozofy, tak ve světle pravdy teď, to znamená, že já ty filozofy křísím do nějakého druhého či x tého života. Ale přitom vím, že milostivá pravda ho posuzovala v jeho době. A tudiš jinak, než když teď já, teď na něj svítím já. On už je dávno mrtev. Kontexty, v kterých mluvil, jsou už dávno pryč. To znamená, že já ho teď vlastně vyprhnu z toho, co z kontextu, kterým byl a kterým byl jsem zem, do úplně jivýho kontextu, do kterého přivádím násilně já teď. Takže po vým soudu by se měla dělat takový rozlišení. Ale to je spíš záležitost jak sej z dvořilosti nebo jaký prostě murtoázní záležitost je to. Že nám totiž jde o to pomluvit tu osobu. Ale dělám skoro jenom tak o to, že Bůh ví, co on myslel a jak to myslel. Ale v tom, jak nám to teďka jeví, tak se nám jeví jako hůř dál od pravdy nebo blíž. Abych tam odlišil to měřitko, které bylo které platilo na něj tehdy a já nevím od toho měřitka, do kterého stavím teď, protože jsem ho vlastně vytrhl z jeho kořenu a udělal jsem z někoho, kdo je který se teď udělal současníka, který se musí vyjadřovat k problému, který je teď a on ani o něm nevěděl, že je třeba, že jo. Ani nevěděl, že se k němu vyjadřuje. Myslel si, že se vyjadřuje k něčemu jinému. A já ho teďka přitáhnu takhle násilně. Skřísím ho na jedné straně, na druhé straně jeho tahám kam on ani nechtěl. Proto bych prostě vždycky dělal tu zdvořilostní takovou povinnou tu, že bych řekl to se asi netýká toho, že Kant je vůl. To se týká něčeho, co je jaksi s Kantem to soumyslí. Je to nějak geneticky, ale já ho teď používám ne jako jeho, ale jako některý prostě jeho. Ano, tak to souvšem dopatří do prolegomen, který každej filozofický žáček musí zvládnout hned v prvním semestru. Takže tohle. Že teda prostě Platón, že není nic, co by tady bylo, nebo že už není. A tak jeho. Filozofie už není a že je křistou jenom nějakýsi přetisky nějakých svitků nebo čeho to bylo, papirů nebo čeho, který se tradovali a tak dále. A teď prostě tam jsou nějaký ty značky, který my, když se naučíme řecky, tak umíme přečíst. Když neznáme leč slovníky a neproníkneme do té řečtiny pořádně, takže čteme třeba jako Jula Tomin nejdřív ty Acharniany a nevím co všecko. A teď to vidíme i ten jazyk, jak se vyvíjel a jdeme těm kořenem a tak dále. Stejně i když umíme řecky, tak ho přečteme špatně, jak to dělají naši filologové, který nejsou filozoficky školení. A nakonec teda teď, když i dobře to interpretujeme, tak furt je to naše interpretace, v které my vlastně oživujeme z těch suchých kostí, děláme teď to masité dělo toho, ty filozofie. To znamená, že v tom jsme teda plně angažováni a teď děláme to taky na vlastní odpovědnost. A teď my víme, že od samého začátku my to nemůžeme udělat jako první etáž, nebo první etapu, nebo první fázi, my už hned od samého začátku prostě my tam jdeme s určitou svou filozofií, svou koncepcí, která možná je ovlivněná, možná není ovlivněná, tím, který ho chceme interpretovat. V každém případě však je vysuce pravděpodobně, že my si toho nejsme ani vědomí, nakolik teda jsme jim ovlivněni, nebo něčím jinym, že jsme přesvědčení, že to děláme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak, aby to bylo vysvětlé pravdy, ale přitom víme, že jsme pouze lidé i jako filozofové, a že se můžeme mejlit a že tam může být spoustu, proto to taky musíme dělat a pak se k tomu vracet a reflektovat, co jsme tam udělali, a ještě předkládat do diskuse, aby jiní to konfrontovali, to je ta kontrola nezbytná. No a teď my vykládáme Platona a my jsme ho tady voblíkli do určitýho hávu a ještě předtím jsme dali tomacitín a ty suchý kosti těch klíky háků a to všechno. No a teď my posuzujeme pochopilně tohoto Platona, který ho jsme my tady vytvořili, oživili, posuzujeme, jestli je lepší než Kant, s kterým jsme to udělali stejně. Ale teď my to nemůžeme jinak dělat, než to posuzovat. Protože když to neděláme, tak to znamená, že od samého začátku je tam nějaká chyba. Samozřejmě si nemůžeme nárokovat, že právě ta naše interpretace Platona a ta naše interpretace Kanta a ta naše interpretace toho, kdo a v kterých otázkách řešil problémy je lepší nebo horší. Že to není, že teda my nejsme ty hlavní rozhodčí, který to musí to jistě, jsou tady jiní, kteří to budou posuzovat třeba jinak. Jenomže my, pokud jsme filozofové, tak jsme si našli nějaký ty kritéria, my jsme si je formulovali, my jim chceme dostat, my jsme jim odevzdali. A do tý doby, než nám někdo prokáže, nebo než sami poznáme, že jsme se v těch kritérích mejlili, tak jich musíme používat, jako kdyby byli absolutně platní. My nemůžeme myslet dvojím způsobem. To není filozofie schizofrenie. My musíme nějaký ty principy zaujmout. I kdyby to bylo jenom experimentálně. Ale i v tom experimentu to musíme dělat důsledně. Nemůžeme při každém použití měřítka říkat, no ale třeba je to jinak. To je nonsens. To filozof takhle myslet nemůže. Ten musí na to nasadit vše, aby být kdykoliv ochoten to celé překontrolovat a zjistit chyby, které udělal. Dokať nekontroluje nejbrž myslí, tak musí myslet na základě principů, který prostě pevně drží. A bez ohledu na to, že jiný drže jiný. Prostě musí mít svou vlastní filozofickou substanci. A musí se podle toho chovat. To je pak otázka dalších věcí. Jestli se chová drze, jestli má nadměrné sebevědomí, jestli si myslí, že on je ten duch, světoduch nebo co, nebo řec krzeněho, ten světoduch mluví a tak dále. To je jiná záležitost. To už jsou určitý epifenomény. My víme, jak byly filozofové presokratici, který byli přesvědčení, že sami můzy je oslohujou. Nebo prostě takový takový kněžský kněžský mores jim měli, že voní jedině, všichni se mejlej a voní jedině maj a tak dále. To je taková to oslnění. Toho samozřejmě musíme vyrůst, ale to neznamená, že se můžeme vzdávat toho hodnocení. Prostě to hodnocení je nezbytný, jestliže mám zjistit, že jsem udělal chybu. Když zůstanu jenom u těch předmětných záležitostí, tak tam prostě se nedostanu k těm vlastním filozofickým záležitostem a tudíž ani k vlastním filozofickým chybám. Abych vůbec mohl filozoficky udělat chybu, tak musím posluzovat ty druhé filozofy podle kriterií, které jsem přijal pro sebe. A nemůžu z toho ustoupit. Leč, že bych přestal filozofu. Já bych vůbec nesouhlasil, protože se nedomnívám, že ty mnou vytvořená kriteria by byly rozhodující při posluzování jiných filozofů. Ty kriteria, které, nebo principy, které já si tak nějak vytvořím, tak jsou pouze pomocné proto, kdy já se oddávám tomu měřítku, které nemám. To spolu konstituuje nějakým způsobem to měřítko, ale rozhodně to není tak, že já si tady teď vezmu nějaký ty svý měřítka, o kterých se domnívám, že teď budou platit, i když je pak mohu pozmit. Tato měřítka, která já tak nějak, nebo ty principy, momentálně na kterých bych stál, pro mě nejsou tím, co mě dovolí osoudit toho Platona nebo jakýhokoliv jiného filozofa. Ty jsou pouze nějakým takovým něčím pomocným, co mě spolu vytváří to měřítko, na základě kterého já potom toho filozofa vidím. To je jedna věc. A druhá věc je asi ta, že já pokud budu posluzovat, sám jsi to řekl, ten problém je jako takovej, že já si toho Platona musím vytvořit. A teď je otázka, jakým způsobem já si ho budu vytvářet, toho Platona. Co to nakonec bude ta interpretace toho Platona? Jakým způsobem já si ho budu vytvořit? Samozřejmě bude má, ale já pokud ho budu interpretovat, tak už při té interpretaci musím nějakým způsobem k tomu zase přistoupit trošku serióznějc. Nebo nevím, jak to jinak říct. Nemohu ho interpretovat tak, jako Honza říkal třeba tady, že se na něj podívám, co znamená pro dnešek. To není interpretace. V té interpretaci, když oni tady teďko nedávno o tom jeden vele druhýho hovořili, tak sám jste taky na to poukázal. Člověk musí jednak sledovat to, co ten dotečník chtěl říct.
Sezení 14a.flac
====================
No takže celý ten požadavek o tom museli škrtnout. Počkat, to je nesmysl, musela být škola podle toho, kolik je rodičů. Ono to tak za starou znos mezi těmi rodičůmi není. Je to určitá pluralita, když rodiče chtějí, protože byli vkládni tím a tím způsobem, mají mít možnosti vybrat školu, která odpovídá jejich a tak dále, čili školy musí být různý. To předpokládá teda deklarace všeobecná a pakty a tak dále. To musí být podle vůb, že rodiče mají tamto vyslovení, my jsme to přijali, ratifikovali, takže je to součást našeho právního řádu. Rodiče mají právo přizvolit takovou školu, která bude vychovávat dětí podle jejich přání. No a zrovna tak sedli a řekli, a teďka napíšeme právo na práci. Oni řekli, že žádný právo na práci tam nebude. My si představujeme právo na práci jako právo na podnikání, ale ne na zaměstnání. Protože jedni vycházejí z americké ústavy, kde to bylo takhle formulované, že každý může nabývat majetku. Proti kontinentu, kde někteří lidé nesměli nabývat majetku, byli privilegované. Tak to tam nebylo, ale diskuze pokračovala a teď zjistili, že sám pojem vlastnictví nedovedou vyřešit. Co je přirozeným vlastnictvím člověka? Co je vlastnictvím, které sice získá jeho a kde má právo užití i zneužití podle toho, jak chce, a který vlastnictví je takový, který je mu jen jako propůjčený a nemůže s tím dělat, co chce? Takže se nedohedli ani na tom, co je vlastnictví. A to prosím v malé skupině, která ještě reprezentuje jako jednu iniciativu, a nemohli se tam, protože povím se ono, narazili nejenom na politický pozadí právnického elaborátu, jakým je ústava, ale narazili nakonec už i na filozofické kořeny toho politického, to filozofické pozadí toho politického nějakého projektu. Velmi zájem. Aniž by si uvědomili, že se vlastně ve filozofii. To je jako na potvrzení toho, že toho diletantismu je tam hodně. Ale zároveň na potvrzení toho, že v takové jako skoro praktické politické záležitosti se prostě nahybnou lehce dostaneš takřka skokem do filozofie a nejenom o to uznat, že to je filozofie a že to není, že teda se to musí řešit s té filozofické roviny a ne nějakým politickým zakamuflováním celé problematiky, nebo tak, aby si toho nevšimli lidi, kteří to budou číst a budou pro to hlasovat. Pak vystane ta otázka praktická. Ten, kdo si tu problematiku neuvědomuje, tak prostě nápíše ústavu, kde budou všecká práva, tak, jak by si člověk představoval, že chce všecko vít. No ale to bude mít úspěch. To bude mít úspěch při hlasování a při profagandě, při všem možným, ale potom ty konce... Ano, jistě, to je ono. Když to ty, kteří si tu problematiku uvědomějí a chtějí ještě navíc zůstat v jakémsi demokratickém klube, tak s redohody tak to vypustějí. Takže to tam prostě nemají. To je všem dokladem toho, že všechno, co teď budeme dělat, ať v té právní nebo ekonomické, nebo jakékoliv jiné oblasti, že všechno nutně musíme od začátku chápat ne jako nový počátek, ve smyslu jako nové éry, nebo jako naprosto přechodnou a dočasnou záležitost, protože ten katastrofální stav odborného vědomí, politického vědomí a filozofického vědomí atd. nedovoluje, aby se něco pořádně začalo. Třeba v tom případě těch právníků, tak tady byly právníci v Čechách a na Moravě, já nevím jestli taky to proniklo na Slovensku efektivně. Jistě tam nějaký takový právníci byli, který byli přesvědčení, že každá právní teorie musí mít filozofický základ. A to byla ta slavná poměrně normativní škola Weyer English, hlavní představitele, že byli další jejich žádci. No a ty si vzali za filozofický základ Kanta v podstatě, nebo novokantismus. To je furt lepší než nic. To říkala Radele, to je lepší blbý program než žádný program. To je lepší blbá filozofie než žádná filozofie. Žádná filozofie je ta nejblbější filozofie. Čili blbá filozofie je furt lepší než ta žádná, která je mimo nejblbější. To je všem, to je sofistika. Protože blbá filozofie, co to znamená? Jistě. Tady jde o to, že když má někdo nějakou filozofii, no ale tak to není filozofie. No tak, ale když to je filozofie, tak už zase mu není tak blbá. No dobře, no ale tak jistě, když není tak blbá, právě proto říkám, že je to lepší než žádná. Ale zase blbá je, protože když bude jiná než já, držím, tak vady bude mít. No ale to už jsme přece opustili, že by se v filozofii klasifikovala. No jak to, že ne? No tam žádný měřítko není, podle kterého budeme schopni tvrdit, že tady je lepší než tam. Ale jak to, že ne? Měřítka jsou, jenom že ta měřítka vždycky zase souvisí s nějakou filozofií, ale není pravda, že není měřítek. Samozřejmě jsou měřítka. Těžko můžeme říkat, že Kant byl lepší filozof než Platón, nebo nebo pak kde? No to je třeba těžko říct, než Platón. No ale je možná i jeho filozofie nebo lepší než ať už osoba, nebo filozofie. To si myslím, že je opuštěno, že je filozofie. Že to někteří opustili. To je ale modernismus, že to opustili. Nebo eventuálně postmodernismus. To je z toho, že už ani ten modernismus, který to všechno háže do popele, tak už ani ten ne. Takže ten postmodernismus všechno všemu dává pravdu. To je takovej ten relativismus a přechod od měřítek podstatnejch, obsahovejch, k mnějším a tak dále. Tady je spíše řada v tom, že oni chtějí poukázat na to, že tak jako by v té vědě existovali měřítka na základě kterých jsme schopni jako řidiče. A ta teorie byla špatná, protože jsme ji nahradili tou, která je lepší, protože jinde sebe zahrňuje, že takže tohle z toho ty filozofie nejde. Že takový měřítka tam nejsou. Takže ta filozofie se neodehrává na tý rovině, pokud už ví vašich slov, teda předmětný. A na rovině nepředmětný žádný měřítka nejsou. Jak to, že ne? Naopak, měřítka jsou jenom nepředmětný. Právě žádný předmětný měřítka nejsou. No právě, že jsou předmětný měřítka. Metr, na základě kterého můžu měřit. Filozofický měřítka, etický měřítka, politický měřítka nikdy nejsou předmětný. Ano, ale to nejsou měřítka. A pokud jsou měřítka, pokud jsou předmětný, tak to nejsou měřítka. Ano, ale slovo měřítko máme zavedeno právě na rovině předmětný, kde můžeme něco k něčemu přiložit. To je teprve druhotná záležitost. No, může to být druhotná, ale já se nedudu představit měřítko v rovině nepředmětné, kde budeme posuzovat... A co to je norma? No... Měřítko. Co to je kritérium? Ano. A jako domníváte se, že ve filozofii máte prostě normy, na základě kterých se můžete... Na základě kterých se můžete... Nemám. Platějí. Právě. No a to je právě ten rozdíl, že platí, ale nejsou. No, ale to znamená, že platějí. Ale to je něco jiného, že jsou. Dobře, já neříkám, že jsou. To přece není důležité. Důležité je, že mohu rozlišovat na základě těch platných měřítek filozofii lepší a horší. No, ale není to tak jednoduché, jako říct, že... Jednoduché to neříkám, ale není to tak, že každý filozof má pravdu. To není tak. Ne, to nikdo jako netvrdí, že by každý filozof měl pravdu, ale já říkám, že zde není měřítko, na základě kterého bych mohl tvrdit, že jedna filozofie je lepší než druhá. Ale jo, jenom že to není soucí měřítko. No. Je to nejsoucí měřítko. Nejsoucno. Je to nepředmětné. Ano. Ale měřítko tu je. No, ale právě, že když budeme říkat, že tu měřítko je, tak musíme říkat, že tu není. Či když říkáme, že je, tak je to furt narovinně předmětné. Dobře, ale není to znamená, když řekneme, že to je nejsoucí měřítko, neznamená, že žádný není. To je přece rozdíl. Samozřejmě, že to je něco jiného, ale furt musíme vysvětlit funkci tohoto měřítka. Musíme hovořit o platnosti a ne o soucnosti tohoto měřítka. Takže například už všechny filozofie, které neuznávají vedle soucnosti také nejsoucí skutečnost, ale skutečnou, byť nejsoucí, všechny jsou vedle. Jsou prostě slepí. Už máme první kritérium. Jakmile mě připustíte, že jsou nejsoucí měřítka, podle kterých se filozof má řídit, tak už máme základ pro rozlišení mezi filozofiema, který to uznávají a který to neuznávají. Ano, ale tady je ještě furt podstatný rozdíl. Protože když budete hovořit, že něco je vždycky lepší nebo něco je horšího, takže to znamená, že tady máte to absolutní měřítko. Ale sám víte, že tady tato měřítka, která platí, nejsou absolutní. Tato měřítka v podstatě se dějí nějakým způsobem. Že nejsou platná od počátku až do konce. Tady ta měřítka, která platí. To značí Heeketnung. No, ano. Heeketnung je platon lepší filozof než Kant, nebo Kant lepší filozof než Kant. Ale co to znamená teda, že je lepší? Musíte říct, v jakém ohledu si myslíte, že je lepší. Tak například je lepší v tom smyslu, po mém soudu, Kant. Protože pro Platona nejsoucí je nejsoucí. Platon je hluboce ponořen do elejského mýtu, že jejsoucí jest a nejsoucí není. Sám víte, že to není pravda, když si vezmete dialog sofistes. Tam se řeší celý problém o tom, že to, co není, taky nějakým způsobem je. To je Platon. Ano, ano. Já vám jenom chci říct, že pro Platona neplatí. Moment, moment. To je podle vás Platon. Ano. Víte, to není platon. Platon vůbec nevystupuje. No, no, no. Takže to je... No, ne, no, to je jako když budete posuzovat... Potom se nebudete hlápat o zbytečnosti. No, ale to právě jako budete posuzovat takovýmto způsobem, čo? Ne, ne. To necháme tak, tu otázku o dialogu Platonova. U Platona teda prostě tahle ta dimenze skutečností, která je nejsoucí a přesto skutečná, prostě chybí. Naproti tomu u Kanta je aspoň naznačená tím rozdílem mezi věcí o sobě a věcí pro nás. Pojažd ta věc o sobě nikdy se nemůže stát předmětem. A v čem je to lepší? To je to blíž pravdě. Ale prý pravda není nic daného, abychom mohli říct, že to je v té pravdě blíž. Kde vyberete tu jistotu, že to, o čem se domníváte, je pravda? To je relativismus. To není relativismus. Jako kde beru jistotu? Prostě to je mí hluboké přesvědčení. No, tak to už je zase něco jiného, že jo? No, ale to je ono právě. Prostě tím pádem, když mám určité přesvědčení hluboké, tak pro mě jsou rozdíly mezi filozofami. Já neříkám, že nejsou rozdíly. Co bylo opuštěno? No, tady to hodnocení, že jeden nejlepší než druhej. No tak, ale tak to neplatí pro nás, že někdo to opustil, co nám je do toho. Fakt je, že my pokud máme nějakou filozofickou substanci, tak to posuzovat musíme. Já neříkám, že nesmíme, nemusíme posuzovat, ale to posuzování... Tak to nemůže být opuštěno. Ne, opuštěno je hodnocení v tom smyslu... Můžeme opustit to hodnocení, pokud jsme filozofové. Ne, ne, ne, ne, podívejte se, my musíme opustit ten nárok absolutnosti na to, říct... Neříkejte absolutnosti, já jsem slovo absolutnost nevypustil z huby. Ano, ale když budu... Podívejte se, když řeknu teď, že je pro mě lepší ten než druhej a pro mě. Pro nás, pro všech. Teď. Je prostě nemožný tvrdit, že nemůžeme dělat rozdíly mezi filozofy. Naopak, teď je třeba říct, že jsou mezi filozofy základní rozdíly a že je musíme odhalovat a přesně podle nich se řídit. To nikdo nepopírá. Některé odmítat a jiné přijímat. U některých se učit, druhé prostě nechat stranou. Ano. A z tohohle budeme nadále v té krizi, v které filozofie teď je. Ano, ale tohle si to nikdo nepopírá. Já se stavím jenom vůči tomu, když budu tvrdit, jo, diference tu jsou, jo, mně připadá tento filozof závažnější než ten druhej. Ne, že připadá, je závažnější. Ano, já nemám nikde to měřičko, abych mohl takovýto absolutní součít, když v tento moment vyřknou. Když ho nemáš, ho nemáte, tak v tom případě nejste filozof. Každej filozof to má, pořádnej filozof to má. Leda takový eklektik nebo člověk bez substance filozofický, ten ho nemá. A má dojem, že ho nemá mít nikdo. Protože ho nemá. On tak říká, že ty druhý si to jenom namlouvají. Já ho nemám z toho dobu, protože vím, že takové měřičko není. Ale platí. No tak vidíte, nemůžu tvrdit, že ho mám. To je jediná věc. To není otázka formulace. Tady jde o to, že já s ním můžu pracovat. Že já podle něho můžu posluzovat ty filozofy. Já zase nemůžu. Jestli je nebo není. Kdyby bylo, tak já bych musel mít kritérium, jak posluzovat to, co jest. Protože tohle je kritérium, které platí. A já nahlížím tu platnost a tím pádem vidím, který filozof je lepší a který horší. Ano, ale sám říkáte, používáte těch terminů, které se používají pro to měřitko, které zde má korunce. No jo, ale pak já nebudu. Ale vemte si, že ten přístup... Nerajkujte na to měřitce. Ale jo, ale vemte si to, že s tím je i spojeno to, jak k tomu měřitku přistupujete. Já jsem neřekl ani slovo zatím. Co mi to sprkáte do botu, že tam přistupuji špatně? Já jsem neřekl, jak k němu přistupuji. Já říkám, že když je někdo filozof, tak to měřitko má. Neříkám, že to má, jako že to drží v kapse. To jsme si řekli od začátku. Jak se to dá jinak? Ještě nevíme, jak to jinak říkat. Ale to je o to, že to měřitko je. Nejsoucí. Ale platí. Neplatí jako koruna. Všechno jsou příměry. Ale jde o to, že tady není prázdno. Tady není vakuum po měřitkách. Tady měřitko je. Jenomže to není měřitko, jako daná jsoucnost. Nebo jsoucí danost. Je to něco jiného. To jsme si objasnili. Ale měřitko je skutečný. To není libovolný. Filozofové se líšejí podle toho, jestli vůbec uznávají, že nějaké měřitko je. Když neuznávají, jsou to sofisti, a ne filozofové. A za druhé se rozlišují podle toho, když i uznávají to měřitko. Tak jestli uznávají to správný, nebo to blbý. Poněvadž to správný jedině platí. Ty blbý neplatí. Je to riziko každého filozofa, na který to měřitko vsadí. Jistě. Čili žádná absolutnost. Ale i když se mejlí, tak se může mejlit buď v tom, že vůbec neuznává žádný měřitko, a nebo, že uznává, ale blbý. A už i to je rozdíl. Poněvadž v tom prvním případu to nikdy nemůže upravit. Když to v tom druhém, když se mejlí, může tu chybu upravit. Když to to první, tam prostě tam není cesta dál. To je slepá ulička. Už podle toho můžu rozlišovat filozofii. Jaké? V jakém ohledu on neuznává měřitko? A pokud to dá do domysly, tak nakonec dojde k tomu, že uznává měřitko v tom, kterému on se oddá. Na které vsadí. Ano, to je oddání se tomu měřitko. Žádný neuznává, tak se nemůže oddávat. Ne, já říkám, že takový člověk musí vysvětlit, co to znamená, že neuznává měřitko. On nakonec se může tvrdit, že neuznává právě na té první rovině a bude uznávat prostě jako... Je to vám klidně ozná, například tohle Bláha, Innocence Arnoš Bláha, to tím nakazil celé Brno, takže když přijeli študenti z Brna, tak nebylo možnost se s nima domluvit o základních věcech. Máme dobré zkušenosti z povolačné doby. Ano, ale teď jde stále o to, že to, co jste sám nakonec si řekl, že někdo může vsadit na měřitko na jedno, druhý na druhé. Ale nikdo z nich nemá zase tu jistotu o tom, že to měřitko, na které vsadil, je to pravé. Každé tu jistotu musí mít, jinak to není filozof. A kde tu jistotu vezme? Musí oni pochybovat. Kde tu jistotu vezme? Jo, ta jistota přijde sama. Nikdo nemá jistotu, že je zrovna osloven pravdou. Tak tady právě na to chci poukázat, že ten člověk nebude přistupovat k tomu, že se rozhodne pro nějaké měřitko a bude se domnívat, že takové měřitko je pravdivé, tak si to myslí. Ale současně ví, že to, v co věří, není nic absolutního. To víme, to si říkáme celou dobu. Ale přesto, že to není absolutní, tak to musí posluzovat podle toho měřitka. Musí posluzovat, jestli je někdo horší nebo horší filozof. No ale podívejte se, to měřitko zase není něco, co by ten dotyčnej měl, ale je to něco, čemu on se oddá a právě v tom světle toho měřitka, jak už jsme o tom několikrát hovořili, pak tu skutečnost nahlédne. Podle toho, jestli se ho dá v správném měřitku, tak správně, jestli nesprávnému, tak nesprávně. No ale teď jde o to, jestli to dovoluje tomu člověkovi taky tvrdit, že když nahlédl ten rozdíl mezi jedním a druhým filozofem, tak jestli v tom měřitku takto ještě nahlíží, že jeden je lepší než druhý. Jasně, že ano. Samozřejmě. A nejde o to jenom, aby to tvrdil, on to musí ve svých textech to musí dokazovat. Když to nahlídne, tak ten pak minimum, jeho povinnost minimální je prokázat, že to nahlídl. Samozřejmě to může, jinak tomu by nemělo žádný smysl, kdyby neprokázal, jaké jsou rozdíly mezi nimi. Předstupuje do té agory, že? A vystavuje se kritice všech ostatních. A když to prokáže blběno, tak co s ním? Tak to musí buď vylepšit, anebo odejít z agory. Mě jenom furt zůstává otevřený, jestli ten dotyčnej si má dělat nárok na to, aby hodnotil, že jeden je lepší než druhej. Jestli není mnohem důležitější prokázat rozdíly mezi nimi. Jo? Ty základní rozdíly přece se týkají toho, že jeden má pravdu a druhý nemá pravdu. To jsou ty rozdíly. Když tohle nepoznáte, jak poznáte, že tam jsou nějaké rozdíly? To jsou pak rozdíly, nevíte, jestli jsou důležitý nebo nejsou. To je jako, když chcete zjistit, jaký je rozdíl mezi kočkou a psem a budete to posuzovat na rozdíly barvých lupů. Vy musíte vědět, podle čeho se to vlastně posuzuje. A to nejdůležitější v rozdílech je, že jedno je správný a druhý nesprávný. Když tenhle rozdíl přehlídnete, no tak jaký další rozdíly mají smysl? No ne, vy v prvé řadě musíte nahlédnout nějakou tak, jak by to mělo být. A teprve na základě toho, jak to nahlédnete, tak musíte problém formulovat. Samozřejmě, že už tím, jak ho nahlížíte, tak ho jistým způsobem ten problém vidíte, že? Ale furt to není tak, že bychom nahlíželi to měřítko, že? Přitom. No nenahlížíme ho věc jako fenomen, jistě, že ne. Ale nahlížíme vždycky tu skutečnost. Ale je to součástí našeho nahlížení, to měřítko. No samozřejmě. To je možné vůbec nahlídnout. Bez měřítka nelze nahlídnout. No. Nevím, já tam furt jako tu to hodnocení jako považuji jako za za zbytečný, no. Ale jako za vádějící dost. No, to je asi tak, jako když si vyměří dvě knížky z první republiky je dějny filozofie. To, čemu ty straníš, to je drtivá. Poučení tu je. Rozlišení tu je. Že jeden filozof má jednu substanci, druhej dvě, druhej čtyři a ponovně. To je konstatování tohle. To není hodnocení. No ano. A to je to, co tě vyhovuje. Váš tomu hodnocení se ty bráníš. A máš tu vrádlovi dějiny, kde měřítko je Filozofové tam jsou rozdělené na blbý a dobrý. A nebo... Dost často nejsou výargumentové. Cože? Nejsou třeba výargumentové. Ale ten rozdíl tam je. No a ty se stavíš jasně na stranu toho, jo? Ty tzv. školský exaktnosti. Pač to tady jako teďka nejvíc běží, že jo? To není pravda. Žádné hodnocení. Naopak hodnocení zdůrazňují. Hodnocení si právě před chvílí odmít. Ale ne, ne, ne. Já jsem neodmítl hodnocení. Já jsem odmítl hodnocení v tom, že budu kvalifikovat jedno lepší než druhý. To je něco jiného, než když budu hodnotit tu věc v nějakém světle. To světlo tady není absolutní, na základě kterého já bych pak mohl hovořit, že jedna věc je lepší než druhá. V tom světli já vždycky ten problém nahlédnu a jsem schopen ho nějakým způsobem sformulovat a vyargumentovat. Ale ne tak, že já tam nahlédnu něco, nahlédnu taky něco a teď budu říkat, jo tohle je lepší a toto je horší. Já to vyargumentuju, jak ta věc je, jak by měla být a kde má nějaké chyby atd. Ale domnívám se, že nejsem sto na různých věcech vyargumentovávat, že jedna je lepší než druhá. No to je zhruba ranke v historii. Přesně. Alež já nevím, jestli přistoupí na tuhle formulaci, ale já tomu rozumím tak, že když hodnotím filozofa, tak vlastně smím používat jenom jeho vlastních, to jest jeho myšlení inherentních kriterií. A těch kriterií, kterými on sám se chtěl řídit, tak já podle nich posluzuji, jestli jim dostal. Ale nemůžu říct, že jeho kriteria jsou správný na rozdíl nebo správnější než kriteria jiného filozofa, který chtěl úplně něco jiného a podle jiných kriterií atd. Toho zas musím posluzovat podle jeho kriterií, ale nemůžu filozofy srovnávat. Já si to dovedu předtím. Je to tak asi? V letčem bych souhlasen, co říkáte, že něco takového tady existuje, ale ten rozdíl ještě vidím trošku jinak. Samozřejmě, že když si vezmu toho filozofa a budu ho posluzovat z těch náruků, které on si dal a vezmu jiného a taky ho budu posluzovat z těch náruků, tak je dost těžké je srovnávat. Ale já tady na konec každého toho filozofa ho hodnotím ještě jinak. Právě ho hodnotím v ten moment, kdy ho hodnotím ve světe toho měřítka. Toho momentálního. Ne toho svýho. No, to není mý měřítko. To jsou věci. Všechny ty jste mě nutil do toho, abych mluvil o individuálním měřítku toho filozofa. Počkejte, ale v jakém ohledu individuální? Individuální v tom, že jsem to já, kdo se tomu měřítku oddává. A není to tak, že by to bylo moje měřítko, kterým já bych jakosi disponoval. Ale je to měřítko individuální v tom ohledu, že já se tomu měřítku oddávám v tento moment. V takovém ohledu jo. Ale teď jde o to, že já, když se takovému měřítku oddávám a chci nahlédnout toho dotyčného filozofa, tak ho posluzuji v tomto měřítku. A v tomto měřítku jsem schopen říct, jestli tedy ten filozof obstál nebo neobstál. Jo? Já to můžu dělat, když to nebyl jahod měřítku. Moment, ne, no, tady jde o to, že já ho nahlížím v nějakém měřítku, které... Kterému střela cizí. No, to je otázka, jestli mu bylo cizí nebo nebylo. Jo? Ale to je strašně důležitý. No, jestli je to důležitý, podívejte se, pokud já přistoupím na to, že zde nějaké měřítko je a já na nějaké to měřítko vsadím, že, tak jako se domnívám, a ještě se domnívám, že tím měřítkem je pravda, že, tak pak mohu posluzovat filozofy ve jménu pravdy. Výborně. Jo? A proč je nemůžu srovnávat? No, protože já žádnou pravdu nemám, na základě které bych mohl říct, že ten je k ní blíž a ten je k ní rád. Právě jste řekl, že to můžu posluzovat. To je ale něco jiného. Každýho zvlášť můžu posluzovat, ale srovnávat je nesmím. Já je nemohu posluzovat v tom pohledu, že jeden je té pravdě blíž a jinej dál. To si myslím, že tohle to tam jako nefunguje na týhle stýrovině. Jak to, když mám tu svou, nebo tu pravdu, které jsem teď momentálně hýkétnou k odámu, tak ve světle této pravdy přece ten jeden, pokud nejsou náhodou oba stejně vodní daleko, nebo nějakej jiný obraz, jako pokud nemají stejný procent pravdivosti, nebo tak, no tak jeden jí má víc a druhej méně. Jeden je blíž a druhej dál. To ne, tam právě nic takového není. No proč? Vemte si... Já musím jednoho posluzovat, a ne dva a ve srovnání. To nechápu. Vůbec nemůžu posluzovat a musím se ponořit do toho filozofa? A nebo když už můžu posluzovat, tak přece můžu posluzovat jednoho, druhého, třetího a srovnávat je. Já nechápu, kde je potíž v tom srovnávání. V tom srovnávání je potíž asi v tom, že ve světleté pravdy, co já teda v tom světleté pravdy nahlížím. Nahlížím tak, jak by věci měly být. A teď jde o to. To není pravda. Já ve světle toho, jak by měly věci být, nahlížím to, co jest. A vidím, že tomu to, co jest, že tomu, co má být, nedostojí. To je větší toto. To není totež. Tam je obsaženo nejenom to, co má být, ale také to, co jest. Já právě to, co jest, vidím ve světle toho, co má být. Ano, to, co je, nahlížím v tom světle tak, jak to má být. Ano. Tím pádem tady dva filozofy mám. Každý ho nahlížím ve světle toho, co má být. No tak je můžu srovnávat. Jak dopadnou v témž světle jeden a druhej. Ale počkejte. Teď je problém v tomhle. Když říkáte, že sám, že já nahlížím to, co zde je, ve světle, jak má být, tak přece ten každý z těch filozofů je trochu někde jinde. A já nahlížím právě tu jeho filozofii. No moment, ale já nahlížím tu jeho filozofii. A teďko mi otázka. Která zde je? Jak zde je? Jo? Ta filozofie tady taky není daná, že jo, jak a tak dále. Jo? No. A teď je právě o to. V základě těch klíky, háků, které jdou v tím. Ano. A nevidím já už, když tu filozofii nějakým způsobem teda z toho dostávám, jo, z těch knih, které mám, že, tak jestli už přitom, když z tohoto filozofii dostávám, jestli už v tom, já tam taky nevidím, jak by to mělo být. Jo? Rozumíte? Tady v podstatě je ten problém, když to je právě to, ono to nedostává. Podívejte se, když budu říct, že to, co tady je, jo, chci vidět ve světe toho, jak to má být. U té filozofie teď já nemám dáno, co tady je. Jo? Nebo jak to tady mám dáno, že to tady je. Jo? To je něco jiného, než, no, tady se mě tady jednou strácí úplně to Rádlovský, když on říká, že nahaly žijí věci tak, jak by měly být, a ne tak, jak jsou. Ale jak ty věci tady jsou? Já bych řekl, předtím byla otázka, že jak tady ty normy nejsou, a teď jak tady ty věci jsou, takže nakonec teda, co vám zbyde. Já tomu rozumím tak, ale to zase tomu rozumím já tak, jo, Aleš se bude zase cukat. Já tomu rozumím tak, že to, co Aleš jako teď nakonec jako vyjadřoval, že když já posuzuju ty dva filozofy, tak ve světle pravdy teď, to znamená, že já ty filozofy křísím do nějakého druhého či x tého života. Ale přitom vím, že milostivá pravda ho posuzovala v jeho době. A tudiš jinak, než když teď já, teď na něj svítím já. On už je dávno mrtev. Kontexty, v kterých mluvil, jsou už dávno pryč. To znamená, že já ho teď vlastně vyprhnu z toho, co z kontextu, kterým byl a kterým byl jsem zem, do úplně jivýho kontextu, do kterého přivádím násilně já teď. Takže po vým soudu by se měla dělat takový rozlišení. Ale to je spíš záležitost jak sej z dvořilosti nebo jaký prostě murtoázní záležitost je to. Že nám totiž jde o to pomluvit tu osobu. Ale dělám skoro jenom tak o to, že Bůh ví, co on myslel a jak to myslel. Ale v tom, jak nám to teďka jeví, tak se nám jeví jako hůř dál od pravdy nebo blíž. Abych tam odlišil to měřitko, které bylo které platilo na něj tehdy a já nevím od toho měřitka, do kterého stavím teď, protože jsem ho vlastně vytrhl z jeho kořenu a udělal jsem z někoho, kdo je který se teď udělal současníka, který se musí vyjadřovat k problému, který je teď a on ani o něm nevěděl, že je třeba, že jo. Ani nevěděl, že se k němu vyjadřuje. Myslel si, že se vyjadřuje k něčemu jinému. A já ho teďka přitáhnu takhle násilně. Skřísím ho na jedné straně, na druhé straně jeho tahám kam on ani nechtěl. Proto bych prostě vždycky dělal tu zdvořilostní takovou povinnou tu, že bych řekl to se asi netýká toho, že Kant je vůl. To se týká něčeho, co je jaksi s Kantem to soumyslí. Je to nějak geneticky, ale já ho teď používám ne jako jeho, ale jako některý prostě jeho. Ano, tak to souvšem dopatří do prolegomen, který každej filozofický žáček musí zvládnout hned v prvním semestru. Takže tohle. Že teda prostě Platón, že není nic, co by tady bylo, nebo že už není. A tak jeho. Filozofie už není a že je křistou jenom nějakýsi přetisky nějakých svitků nebo čeho to bylo, papirů nebo čeho, který se tradovali a tak dále. A teď prostě tam jsou nějaký ty značky, který my, když se naučíme řecky, tak umíme přečíst. Když neznáme leč slovníky a neproníkneme do té řečtiny pořádně, takže čteme třeba jako Jula Tomin nejdřív ty Acharniany a nevím co všecko. A teď to vidíme i ten jazyk, jak se vyvíjel a jdeme těm kořenem a tak dále. Stejně i když umíme řecky, tak ho přečteme špatně, jak to dělají naši filologové, který nejsou filozoficky školení. A nakonec teda teď, když i dobře to interpretujeme, tak furt je to naše interpretace, v které my vlastně oživujeme z těch suchých kostí, děláme teď to masité dělo toho, ty filozofie. To znamená, že v tom jsme teda plně angažováni a teď děláme to taky na vlastní odpovědnost. A teď my víme, že od samého začátku my to nemůžeme udělat jako první etáž, nebo první etapu, nebo první fázi, my už hned od samého začátku prostě my tam jdeme s určitou svou filozofií, svou koncepcí, která možná je ovlivněná, možná není ovlivněná, tím, který ho chceme interpretovat. V každém případě však je vysuce pravděpodobně, že my si toho nejsme ani vědomí, nakolik teda jsme jim ovlivněni, nebo něčím jinym, že jsme přesvědčení, že to děláme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tak, aby to bylo vysvětlé pravdy, ale přitom víme, že jsme pouze lidé i jako filozofové, a že se můžeme mejlit a že tam může být spoustu, proto to taky musíme dělat a pak se k tomu vracet a reflektovat, co jsme tam udělali, a ještě předkládat do diskuse, aby jiní to konfrontovali, to je ta kontrola nezbytná. No a teď my vykládáme Platona a my jsme ho tady voblíkli do určitýho hávu a ještě předtím jsme dali tomacitín a ty suchý kosti těch klíky háků a to všechno. No a teď my posuzujeme pochopilně tohoto Platona, který ho jsme my tady vytvořili, oživili, posuzujeme, jestli je lepší než Kant, s kterým jsme to udělali stejně. Ale teď my to nemůžeme jinak dělat, než to posuzovat. Protože když to neděláme, tak to znamená, že od samého začátku je tam nějaká chyba. Samozřejmě si nemůžeme nárokovat, že právě ta naše interpretace Platona a ta naše interpretace Kanta a ta naše interpretace toho, kdo a v kterých otázkách řešil problémy je lepší nebo horší. Že to není, že teda my nejsme ty hlavní rozhodčí, který to musí to jistě, jsou tady jiní, kteří to budou posuzovat třeba jinak. Jenomže my, pokud jsme filozofové, tak jsme si našli nějaký ty kritéria, my jsme si je formulovali, my jim chceme dostat, my jsme jim odevzdali. A do tý doby, než nám někdo prokáže, nebo než sami poznáme, že jsme se v těch kritérích mejlili, tak jich musíme používat, jako kdyby byli absolutně platní. My nemůžeme myslet dvojím způsobem. To není filozofie schizofrenie. My musíme nějaký ty principy zaujmout. I kdyby to bylo jenom experimentálně. Ale i v tom experimentu to musíme dělat důsledně. Nemůžeme při každém použití měřítka říkat, no ale třeba je to jinak. To je nonsens. To filozof takhle myslet nemůže. Ten musí na to nasadit vše, aby být kdykoliv ochoten to celé překontrolovat a zjistit chyby, které udělal. Dokať nekontroluje nejbrž myslí, tak musí myslet na základě principů, který prostě pevně drží. A bez ohledu na to, že jiný drže jiný. Prostě musí mít svou vlastní filozofickou substanci. A musí se podle toho chovat. To je pak otázka dalších věcí. Jestli se chová drze, jestli má nadměrné sebevědomí, jestli si myslí, že on je ten duch, světoduch nebo co, nebo řec krzeněho, ten světoduch mluví a tak dále. To je jiná záležitost. To už jsou určitý epifenomény. My víme, jak byly filozofové presokratici, který byli přesvědčení, že sami můzy je oslohujou. Nebo prostě takový takový kněžský kněžský mores jim měli, že voní jedině, všichni se mejlej a voní jedině maj a tak dále. To je taková to oslnění. Toho samozřejmě musíme vyrůst, ale to neznamená, že se můžeme vzdávat toho hodnocení. Prostě to hodnocení je nezbytný, jestliže mám zjistit, že jsem udělal chybu. Když zůstanu jenom u těch předmětných záležitostí, tak tam prostě se nedostanu k těm vlastním filozofickým záležitostem a tudíž ani k vlastním filozofickým chybám. Abych vůbec mohl filozoficky udělat chybu, tak musím posluzovat ty druhé filozofy podle kriterií, které jsem přijal pro sebe. A nemůžu z toho ustoupit. Leč, že bych přestal filozofu. Já bych vůbec nesouhlasil, protože se nedomnívám, že ty mnou vytvořená kriteria by byly rozhodující při posluzování jiných filozofů. Ty kriteria, které, nebo principy, které já si tak nějak vytvořím, tak jsou pouze pomocné proto, kdy já se oddávám tomu měřítku, které nemám. To spolu konstituuje nějakým způsobem to měřítko, ale rozhodně to není tak, že já si tady teď vezmu nějaký ty svý měřítka, o kterých se domnívám, že teď budou platit, i když je pak mohu pozmit. Tato měřítka, která já tak nějak, nebo ty principy, momentálně na kterých bych stál, pro mě nejsou tím, co mě dovolí osoudit toho Platona nebo jakýhokoliv jiného filozofa. Ty jsou pouze nějakým takovým něčím pomocným, co mě spolu vytváří to měřítko, na základě kterého já potom toho filozofa vidím. To je jedna věc. A druhá věc je asi ta, že já pokud budu posluzovat, sám jsi to řekl, ten problém je jako takovej, že já si toho Platona musím vytvořit. A teď je otázka, jakým způsobem já si ho budu vytvářet, toho Platona. Co to nakonec bude ta interpretace toho Platona? Jakým způsobem já si ho budu vytvořit? Samozřejmě bude má, ale já pokud ho budu interpretovat, tak už při té interpretaci musím nějakým způsobem k tomu zase přistoupit trošku serióznějc. Nebo nevím, jak to jinak říct. Nemohu ho interpretovat tak, jako Honza říkal třeba tady, že se na něj podívám, co znamená pro dnešek. To není interpretace. V té interpretaci, když oni tady teďko nedávno o tom jeden vele druhýho hovořili, tak sám jste taky na to poukázal. Člověk musí jednak sledovat to, co ten dotečník chtěl říct.
====================
Sezení 14b.flac
====================
A jestli na to vůbec správně odpověděl, pokud se to dá z těch textů, jako... Nic proti tomu, ale důležitý není, co chtěl říct, ale co řekl. Samozřejmě, nepobírám, tohle to, že je důležitý, co řekl, ale že je potřeba tam sledovat ten motiv toho odpovídání, na něco u něj, že prostě nelze si z něho vzít, jako já si myslím, no tak co nám řekne k tomuhle problému, nebo tomuhle s tomu, jo? Třeba o tom problému tam vůbec nehovoří, hovoří úplně o něčem jiným, jo? Nelze prostě jako na toho dotyčního filozofa prostě aplikovat si měříkách, který se dostřihne stát. To by se dá říct v jedné drobné nějaké záležitosti. Samozřejmě, ale... Jestli, že se do toho mluví o něčem jiným než my, tak je k nám k ničemu. No jo, ale... Takže bude potom mnohem horší, než jiný filozof, který mluví k tomu, co nás zajímá. No, horší nebo ne... Jako jeho ten problém třeba jako nepálil, jo? Co nám do něj pak? No tak jako... Když ho nepálil. Pak se jí nebudu zabívat, ale vezmu si ty, kteří se tím problémem zabívali. No tak a tím pádem pro mě teda bude něčím daleko na okraji. No, ale vidíte, furt to vede k tomu, že já nakonec nemohu hovořit, když si vezmu jednoho filozofa a druhýho, že jeden je lepší než druhej, ale můžu nakonec říct, tenhle k tomuto problému, říkat, dejme tomu víc, nebo méně, nebo v podstatě na ten problém odpověděl lépe, ale na problém, jo? Ale nemohu. Teď jsou taky základní problémy filozofické. Nejenom na jeden problém, ale na dvacet problémov. Na všechny základní filozofické problémy, jak odpověděl jeden lid, nebo... Teď se můžu taky... No, ale teď si vem, proč bych nemohl. V tomhle původě rozlišíš filozofa od nefilozofa, a filozofa od sofisty, to je jako, víš, takový jednotný problém. No, nějaké srovnání musíš mít přece, aby jsi odpověděl dobrou filozofii nebo špatnou filozofii. No, ne, tady jde o to, na co ten dotyčnej odpovídá, čím se vůbec zabývá, že? Tak to sofisty jsou snad jako... To tam mělo být jako stranou, že jo, ale teď je stále o to, že pokud se tedy vezme ten základní filozofický, pokud je nějaký základní filozofický problém, jo, je jeden nebo je jich víc? Je mnoho. No, tak, ale teď jako, že jo, vzhledem k těm mnoha filozofickým problémům, tak teď třeba může odpovídat na jeden, že? Samozřejmě, víš... Tak špatně, když jenom na jeden. Pak filozofie se musí stavovat celku. Nemůže se specializovat na jeden problém. No jo, ale teď je o to, že ten jeden problém neznamená, že to není ten celek. Ten jeden problém znamená, že je to jeden problém viděný ve svém vecelku. Dobře, no tak pak tam není jenom jeden problém, protože je tam všechno. I když to není všechno rozpracované. Ano, to je jistě. No, ale je o to ukazovat, jaký jsou rozdíly v důrazech, nejprvež na tom, jaká je to filozofie. Jestli je to dobrá filozofie, nebo holší filozofie, nebo špatná filozofie. Jo, ale sám vidíte, že nikdy se žádnému filozofovi nepodaří ten problém uchopit plně v celku. Protože celek není nic v podstatě předmětného, tak na základě toho nelze ani ty filozofy odcejchovávat, že jeden se tomu celku přiblíží víc nebo míně. Odcejchovat? Jo, to je pravda. Ale posuzovat ono? No, to je podle toho také. To není to. Odcejchovat, to je objektivní záležitost. Když se odcejchuje na nějaké záleží, tak to musí opravdu odpovídat. Když to posuzovat, to vždycky v tom je moje stanovisko. Samozřejmě, že je, ale víte, už právě logicky nebo z principu toho, že se všichni mají vyjádřit k celku, který je nepředmětný, a nikdy, a víme taky, že nikomu se nikdy nepodaří ten celek zde uchopit. No, až to nejde. Ano, tak už z principu je nemožné říkat o někom, že je lepší nebo horší. Ne, to vůbec s tom nedoplývá. Právě proto je možnost. Ano, ale to je možné i když já si potom dám nějaký předmětný měřítka. Ne, právě kdyby to bylo předmětný, tak pak nelze hovořit o tom, že nikdo je lepší nebo horší, protože tam jenom buď se trefil nebo netrefil. Ne? Jeden může být blíž a druhej dál, že? To je, jak to říká ten popr. Popr tam má v podstatě šute věci. A to je jedině, když je blíž nebo dál, to je jedině možný tam, kde to není předmětný. Ano, ale vemte si, že právě tady neexistuje žádná aproximativnost blížící, jako blížení se k nějakému celku, který nelze nikdy dosáhnout. Jo, to tam má ten popr. V podstatě ten chce tu filozofii klasifikovat takovým způsobem, že se všichni blíží k nějakému konci, které samozřejmě nemůžou dosáhnout, že? A tím, jak budou podkopávat ty základy, tak budou čím dál tím blíž a blíž. Ale to tady přece taky není. Takhle ne. Protože samozřejmě tenhle způsob aproximace předpokládá, že to, k čemu ty věci jsou vztahovány, že je neměný. Takže můžeme mluvit tedy, že něco je blíž něco dál, ale to, k čemu to je blíž nebo dál, to prostě je furt na stejný místě. A to právě není pravda, to my víme. Právě protože to není předměnné. Ale přesto, i když ona se to hejbe a mění, tak prostě jeden ve svý době je blíž, než v jiný době tamten. Ale říkávám, blíž je jenom z toho důvodu, když já v podstatě zpředmětním tě měřím. Pokud já to budu posuzovat vzhledem k tomu celku, který je nepředmětný, nejsem schopen říct o tom filozofii. Právě jedině tak jsem schopen. Právě, že když to zpředmětním, tak právě nejsem schopen. Tak to je jenom jedno vedle druhýho. Nejsem schopen to hodnotit vůbec. To ne, to není jedno vedle druhýho, protože vemte si to, když zpředmětníte, jako by to nepředmětný. Tak to oboje jsoucí. No počkejte, no právě oboje jsoucí, takže je můžete k sobě přiložit a říct, jo, tohle stoje stejně dlouhý, ne, tohle stoje kratší, tohle stoje o něco delší, vzhledem k tomu ty normě. To jo, tohle stoje kratší, ale to jsou kvantitativní hledívka, no, vy můžete si dát jako by kvalitativní měřítka. Takže právě nejsou nikdy předmětný. No, právě, že nejsou, proto říkám, že je jedno. Takže ale můžu jíma měřit. Ano, ale nemohu jima měřit na nepředmětné rovině. To musíme přece taky řeknout. Ale jistě, že ano. Podobně jako, já můžu třeba předmětně říkat, že tahle skála je větší než tamta. Ano. Že má víc barev než tamta. Že, já nevím co, tahle je rozzubenější než tamta. Ano. Ale si tím nikdy nepostihnu, jestli je jedna krásnější než druhá. Ano. Ale já mohu říct. No, to nejsou žádný kvantitativní měřítka. A přesto jedna je krásnější než druhá. Ale na základě čeho já to můžu říct? Musím to vyargumentovat. Není pravda. Vyargumentovat, ale jak vyargumentovat? Když se mi někdo zeptá, proč je tedy pro tebe jedna krásnější než druhá, tak mám dvě možnosti. Buď uvedu důvody, anebo řeknu prostě, že je krásnější než ta druhá. Ty důvody můžu říct, abych objasnil své stanovisko. Ano. Ale ne, abych dokázal, že jedna je krásnější než ta druhá. Ale ona sama o sobě ani krásnější než ta druhá, ale ona jede. Oni jsou krásnější jenom v tom, když já k ním přistoupím. No jistě, když se nikdo nekouká na ně, tak neví, jestli jsou krásný. Ale nicméně přesto, když k ním lidi, který jsou trošku esteticky založení, když k ním přistoupej, tak se nebudou lišit. Prostě odborník na obrazy se nesplete, když vidí obraz mistra aniž ví předem, že to je mistr. No sám víte, že tohle to jsou prostě pole, které jako jsou radikální. Je jeden, je oblast odborníků, kteří jako tvrdí, to musí... Ale to jsou falešní odborníci, kteří to nepoznají. Jak to? Prostě to poznat, mistrovská díla, někdy trvá sto i více let? Jo? Ty odborníci v té době to nepoznají. Ale jo, jistě. Jinak by nebyly možný teda boháči, kteří zbohatli z toho, že si právě koupí ty pravý. A že mají celou sbírku těch krásných, o kterých nikdo nestá. To jsou ty jediný odborníci. Tam tý druhý se na to musí zvykat. Proč? Protože sami to nevidějí, tak se to musí naučit od odborníků. Není to náhodou. No a to je jenom co do krásy, to je velice subjektivní. A filozofie, to už je... Ale ty věci sami o sobě, přece sám taky říkáte, že krásný nejsou. Krásný jsou tehdy, když k ním ten člověk přistoupí. No jistě, protože krása je jiná záležitost, než... No ne, ale mají povolu. Já jsem naschvál sám potýkáme proto, že i tam se dá dokázat, i když je to tak velice subjektivní záležitost, a že vlastně se to odehrává v naší mysli anikoliv na té skále, že skála opravdu sama o sobě, i když je otáčka... V naší mysli se to nebude odehrávat, jestli je krásnější nebo ne. Musí být něco, na základě čeho já to uvidím, že to je krásný nebo ne. To přece v naší mysli to bych si mohl vymýšlet. Krása je čírej fenomen bez věci o sobě. Když to... Právda... Když budete přístupovat k obrazu, abyste posoudil krásu, je krása možná... Protože k obrazu můžete přístupovat tak, jestli je pravdivý nebo není pravdivý, ale může být krásnej jenom v tom smyslu, že se mi líbí. Nebo je krása něco, co má podobnou povahu jako pravda. Už se podle Platona ptal, jestli zbožné je proto zbožné, že to vyžadují vozy anebo vozy to vyžadují, protože je to zbožné. Podobně tedy, líbí se nám to, protože to je krásné, anebo je to krásné, protože se nám to líbí? No, to ne. Já tu otázku stavím jinak. Jestli tedy ta krása má asi stejnou povahu jako pravda, ale jestli je zde nějaká spojitost mezi krásou a pravdou, jo? Říkal Platon, že jo, že pravda je z nejkrásnějších věcí, ale ten moudrost, ale pak toho říkal pravda. Ale já bych řekl, že s tou krásou je to velice problematické. Naproti tomu s tou pravdou nikoli. Je naprosto jasný, že pravda není proto pravdou, že ji zapravdu pokládám, ji proto, poněvadž je to pravda. Samozřejmě. Takže tam je to naprosto jasný. U krásy je to trochu nejasné. Poněvadž je otázka, jestli krása sama o sobě vůbec něco je, když na ní nikdo nekruká. Když to je pravda, ta si toho, kdo ji chce vystechnout, vytvoří. No to je právě ten problém, že krásná věc a krása je něco jiného. Když ty pravy tam, pravdivé věci a pravda tam, tu spojit tohle neznamená. Já se to omlouvám. Konec. Skočilo to správně, jak to má skončit. A já teprve teď se trošku uchlidním a pak se oddám tomu dojetí. Jenom takovou poznánku. V příštím roku. Bylo by možná dobré, kdybyste tady nechali adresu. Domluvíte se na termínu, kdy začnete? Já nejsem pak nějako vážný. Ale to teda bude potřeba ještě sehnat i těch, co tady nejsou. To si nějak si to musíte říct. A bude to lepší tak na tak.
Sezení 14b.flac
====================
A jestli na to vůbec správně odpověděl, pokud se to dá z těch textů, jako... Nic proti tomu, ale důležitý není, co chtěl říct, ale co řekl. Samozřejmě, nepobírám, tohle to, že je důležitý, co řekl, ale že je potřeba tam sledovat ten motiv toho odpovídání, na něco u něj, že prostě nelze si z něho vzít, jako já si myslím, no tak co nám řekne k tomuhle problému, nebo tomuhle s tomu, jo? Třeba o tom problému tam vůbec nehovoří, hovoří úplně o něčem jiným, jo? Nelze prostě jako na toho dotyčního filozofa prostě aplikovat si měříkách, který se dostřihne stát. To by se dá říct v jedné drobné nějaké záležitosti. Samozřejmě, ale... Jestli, že se do toho mluví o něčem jiným než my, tak je k nám k ničemu. No jo, ale... Takže bude potom mnohem horší, než jiný filozof, který mluví k tomu, co nás zajímá. No, horší nebo ne... Jako jeho ten problém třeba jako nepálil, jo? Co nám do něj pak? No tak jako... Když ho nepálil. Pak se jí nebudu zabívat, ale vezmu si ty, kteří se tím problémem zabívali. No tak a tím pádem pro mě teda bude něčím daleko na okraji. No, ale vidíte, furt to vede k tomu, že já nakonec nemohu hovořit, když si vezmu jednoho filozofa a druhýho, že jeden je lepší než druhej, ale můžu nakonec říct, tenhle k tomuto problému, říkat, dejme tomu víc, nebo méně, nebo v podstatě na ten problém odpověděl lépe, ale na problém, jo? Ale nemohu. Teď jsou taky základní problémy filozofické. Nejenom na jeden problém, ale na dvacet problémov. Na všechny základní filozofické problémy, jak odpověděl jeden lid, nebo... Teď se můžu taky... No, ale teď si vem, proč bych nemohl. V tomhle původě rozlišíš filozofa od nefilozofa, a filozofa od sofisty, to je jako, víš, takový jednotný problém. No, nějaké srovnání musíš mít přece, aby jsi odpověděl dobrou filozofii nebo špatnou filozofii. No, ne, tady jde o to, na co ten dotyčnej odpovídá, čím se vůbec zabývá, že? Tak to sofisty jsou snad jako... To tam mělo být jako stranou, že jo, ale teď je stále o to, že pokud se tedy vezme ten základní filozofický, pokud je nějaký základní filozofický problém, jo, je jeden nebo je jich víc? Je mnoho. No, tak, ale teď jako, že jo, vzhledem k těm mnoha filozofickým problémům, tak teď třeba může odpovídat na jeden, že? Samozřejmě, víš... Tak špatně, když jenom na jeden. Pak filozofie se musí stavovat celku. Nemůže se specializovat na jeden problém. No jo, ale teď je o to, že ten jeden problém neznamená, že to není ten celek. Ten jeden problém znamená, že je to jeden problém viděný ve svém vecelku. Dobře, no tak pak tam není jenom jeden problém, protože je tam všechno. I když to není všechno rozpracované. Ano, to je jistě. No, ale je o to ukazovat, jaký jsou rozdíly v důrazech, nejprvež na tom, jaká je to filozofie. Jestli je to dobrá filozofie, nebo holší filozofie, nebo špatná filozofie. Jo, ale sám vidíte, že nikdy se žádnému filozofovi nepodaří ten problém uchopit plně v celku. Protože celek není nic v podstatě předmětného, tak na základě toho nelze ani ty filozofy odcejchovávat, že jeden se tomu celku přiblíží víc nebo míně. Odcejchovat? Jo, to je pravda. Ale posuzovat ono? No, to je podle toho také. To není to. Odcejchovat, to je objektivní záležitost. Když se odcejchuje na nějaké záleží, tak to musí opravdu odpovídat. Když to posuzovat, to vždycky v tom je moje stanovisko. Samozřejmě, že je, ale víte, už právě logicky nebo z principu toho, že se všichni mají vyjádřit k celku, který je nepředmětný, a nikdy, a víme taky, že nikomu se nikdy nepodaří ten celek zde uchopit. No, až to nejde. Ano, tak už z principu je nemožné říkat o někom, že je lepší nebo horší. Ne, to vůbec s tom nedoplývá. Právě proto je možnost. Ano, ale to je možné i když já si potom dám nějaký předmětný měřítka. Ne, právě kdyby to bylo předmětný, tak pak nelze hovořit o tom, že nikdo je lepší nebo horší, protože tam jenom buď se trefil nebo netrefil. Ne? Jeden může být blíž a druhej dál, že? To je, jak to říká ten popr. Popr tam má v podstatě šute věci. A to je jedině, když je blíž nebo dál, to je jedině možný tam, kde to není předmětný. Ano, ale vemte si, že právě tady neexistuje žádná aproximativnost blížící, jako blížení se k nějakému celku, který nelze nikdy dosáhnout. Jo, to tam má ten popr. V podstatě ten chce tu filozofii klasifikovat takovým způsobem, že se všichni blíží k nějakému konci, které samozřejmě nemůžou dosáhnout, že? A tím, jak budou podkopávat ty základy, tak budou čím dál tím blíž a blíž. Ale to tady přece taky není. Takhle ne. Protože samozřejmě tenhle způsob aproximace předpokládá, že to, k čemu ty věci jsou vztahovány, že je neměný. Takže můžeme mluvit tedy, že něco je blíž něco dál, ale to, k čemu to je blíž nebo dál, to prostě je furt na stejný místě. A to právě není pravda, to my víme. Právě protože to není předměnné. Ale přesto, i když ona se to hejbe a mění, tak prostě jeden ve svý době je blíž, než v jiný době tamten. Ale říkávám, blíž je jenom z toho důvodu, když já v podstatě zpředmětním tě měřím. Pokud já to budu posuzovat vzhledem k tomu celku, který je nepředmětný, nejsem schopen říct o tom filozofii. Právě jedině tak jsem schopen. Právě, že když to zpředmětním, tak právě nejsem schopen. Tak to je jenom jedno vedle druhýho. Nejsem schopen to hodnotit vůbec. To ne, to není jedno vedle druhýho, protože vemte si to, když zpředmětníte, jako by to nepředmětný. Tak to oboje jsoucí. No počkejte, no právě oboje jsoucí, takže je můžete k sobě přiložit a říct, jo, tohle stoje stejně dlouhý, ne, tohle stoje kratší, tohle stoje o něco delší, vzhledem k tomu ty normě. To jo, tohle stoje kratší, ale to jsou kvantitativní hledívka, no, vy můžete si dát jako by kvalitativní měřítka. Takže právě nejsou nikdy předmětný. No, právě, že nejsou, proto říkám, že je jedno. Takže ale můžu jíma měřit. Ano, ale nemohu jima měřit na nepředmětné rovině. To musíme přece taky řeknout. Ale jistě, že ano. Podobně jako, já můžu třeba předmětně říkat, že tahle skála je větší než tamta. Ano. Že má víc barev než tamta. Že, já nevím co, tahle je rozzubenější než tamta. Ano. Ale si tím nikdy nepostihnu, jestli je jedna krásnější než druhá. Ano. Ale já mohu říct. No, to nejsou žádný kvantitativní měřítka. A přesto jedna je krásnější než druhá. Ale na základě čeho já to můžu říct? Musím to vyargumentovat. Není pravda. Vyargumentovat, ale jak vyargumentovat? Když se mi někdo zeptá, proč je tedy pro tebe jedna krásnější než druhá, tak mám dvě možnosti. Buď uvedu důvody, anebo řeknu prostě, že je krásnější než ta druhá. Ty důvody můžu říct, abych objasnil své stanovisko. Ano. Ale ne, abych dokázal, že jedna je krásnější než ta druhá. Ale ona sama o sobě ani krásnější než ta druhá, ale ona jede. Oni jsou krásnější jenom v tom, když já k ním přistoupím. No jistě, když se nikdo nekouká na ně, tak neví, jestli jsou krásný. Ale nicméně přesto, když k ním lidi, který jsou trošku esteticky založení, když k ním přistoupej, tak se nebudou lišit. Prostě odborník na obrazy se nesplete, když vidí obraz mistra aniž ví předem, že to je mistr. No sám víte, že tohle to jsou prostě pole, které jako jsou radikální. Je jeden, je oblast odborníků, kteří jako tvrdí, to musí... Ale to jsou falešní odborníci, kteří to nepoznají. Jak to? Prostě to poznat, mistrovská díla, někdy trvá sto i více let? Jo? Ty odborníci v té době to nepoznají. Ale jo, jistě. Jinak by nebyly možný teda boháči, kteří zbohatli z toho, že si právě koupí ty pravý. A že mají celou sbírku těch krásných, o kterých nikdo nestá. To jsou ty jediný odborníci. Tam tý druhý se na to musí zvykat. Proč? Protože sami to nevidějí, tak se to musí naučit od odborníků. Není to náhodou. No a to je jenom co do krásy, to je velice subjektivní. A filozofie, to už je... Ale ty věci sami o sobě, přece sám taky říkáte, že krásný nejsou. Krásný jsou tehdy, když k ním ten člověk přistoupí. No jistě, protože krása je jiná záležitost, než... No ne, ale mají povolu. Já jsem naschvál sám potýkáme proto, že i tam se dá dokázat, i když je to tak velice subjektivní záležitost, a že vlastně se to odehrává v naší mysli anikoliv na té skále, že skála opravdu sama o sobě, i když je otáčka... V naší mysli se to nebude odehrávat, jestli je krásnější nebo ne. Musí být něco, na základě čeho já to uvidím, že to je krásný nebo ne. To přece v naší mysli to bych si mohl vymýšlet. Krása je čírej fenomen bez věci o sobě. Když to... Právda... Když budete přístupovat k obrazu, abyste posoudil krásu, je krása možná... Protože k obrazu můžete přístupovat tak, jestli je pravdivý nebo není pravdivý, ale může být krásnej jenom v tom smyslu, že se mi líbí. Nebo je krása něco, co má podobnou povahu jako pravda. Už se podle Platona ptal, jestli zbožné je proto zbožné, že to vyžadují vozy anebo vozy to vyžadují, protože je to zbožné. Podobně tedy, líbí se nám to, protože to je krásné, anebo je to krásné, protože se nám to líbí? No, to ne. Já tu otázku stavím jinak. Jestli tedy ta krása má asi stejnou povahu jako pravda, ale jestli je zde nějaká spojitost mezi krásou a pravdou, jo? Říkal Platon, že jo, že pravda je z nejkrásnějších věcí, ale ten moudrost, ale pak toho říkal pravda. Ale já bych řekl, že s tou krásou je to velice problematické. Naproti tomu s tou pravdou nikoli. Je naprosto jasný, že pravda není proto pravdou, že ji zapravdu pokládám, ji proto, poněvadž je to pravda. Samozřejmě. Takže tam je to naprosto jasný. U krásy je to trochu nejasné. Poněvadž je otázka, jestli krása sama o sobě vůbec něco je, když na ní nikdo nekruká. Když to je pravda, ta si toho, kdo ji chce vystechnout, vytvoří. No to je právě ten problém, že krásná věc a krása je něco jiného. Když ty pravy tam, pravdivé věci a pravda tam, tu spojit tohle neznamená. Já se to omlouvám. Konec. Skočilo to správně, jak to má skončit. A já teprve teď se trošku uchlidním a pak se oddám tomu dojetí. Jenom takovou poznánku. V příštím roku. Bylo by možná dobré, kdybyste tady nechali adresu. Domluvíte se na termínu, kdy začnete? Já nejsem pak nějako vážný. Ale to teda bude potřeba ještě sehnat i těch, co tady nejsou. To si nějak si to musíte říct. A bude to lepší tak na tak.