This text discusses the reinterpretation of 20th-century Czech non-positivist philosophy as presented by philosopher Lubomír Nový in 1964. The primary focus is a critical reassessment of the Marxist perspective on figures such as T. G. Masaryk, Emanuel Rádl, and J. L. Hromádka. Nový rejects earlier simplistic claims that these thinkers merely represented a descent into irrationalism and bourgeois decline. Instead, he demonstrates that the Masaryk–Rádl–Hromádka lineage was deeply rooted in addressing specific social, political, and humanistic issues, including the relationship with socialism and secularization. The author emphasizes that Czech non-positivist philosophy, through its engagement with problems of humanity and history, aligned itself with significant European intellectual trends. The goal of this reassessment is to overcome previous mechanistic distortions within Marxism and enable a more profound theoretical evaluation of domestic intellectual traditions, which are essential for the development of modern thought regarding culture, science, and society.
Nový pohled na zakladatele Křesťanské revue [1965]
V uplynulých letech se myšlením J. L. Hromádky zabývali podrobněji jenom dva naši marxističtí filosofové (Machovec a Sviták) , Emanuelem Rádlem pak žádný. Je proto pochopitelné, že jsme si přečetli s tím větší pozorností článek brněnského filosofa Lubomíra Nového o „Problémech kritiky iracionalismu“, který byl otištěn v 6. čísle loňského svazku slovenského časopisu „Otázky marxistickéj filozofie“ (19, 528–537, 1964). Novému jde o reinterpretaci české nepozitivistické filosofie 20. století a upřesnění pojmu iracionalismu, používaného marxistickou kritikou v příliš mnohoznačném a neurčitém smyslu. Nový má za to, že skutečnými iracionalisty u nás byli Mareš, Hoppe, Vorovka, Pelikán. Naproti tomu nejsou tímto hodnocením postiženi ve své podstatě Masaryk a další filosofové spjati s českým protestantismem od Rádla a Kozáka po Hromádku, Žilku, Linharta, Škracha, Šimsu aj.
Lubomír Nový považuje za chybu, že marxistická kritika považovala v minulosti právě nepozitivistickou filosofii za nejvýraznější projev úpadku, lineární degradace a nezadržitelné iracionalizace buržoazního myšlení. Dnes je třeba překonávat názor, že pozitivistický způsob myšlení je bližší českému národnímu charakteru než filosofie nepozitivistická. Odmítnutí tohoto postupu je spjato s překonáváním deformací marxismu; vědomí mechanistických, pozitivistických deformací vede i k posunu některých stránek Masarykovy kritiky pozitivizujících tendencí v marxismu a umožňuje přiměřenější ocenění Masarykovy filosofie a sociologie. Spolu s tím se ovšem přehodnocují a prohlubují rozbory významných osobnosti, které hrály důležitou úlohu v Masarykově myšlení nebo byly důležité pro hodnocení jeho filosofie: český pozitivismus, Krejčí, Rádl, Hromádka, Dostojevskij, Čapek, Salda, avantgarda.
Konkrétně pak Rádlova filosofie, ve které najdeme četné konzervativní tóny, není pouhým článkem v iracionalizaci masarykovské filosofie, naopak zcela v jejím duchu reviduje Rádl svůj předválečný subjektivismus a zdůrazňuje na počátku republiky rozum a vědeckost. A dokonce i Hromádka dokáže si vytvořit ze svého teologického stanoviska (blízkého existenciální teologii) předpoklady pro odmítnutí mystiky, mýtů a iracionalismu, navazuje na filosofii českých dějin směrem k teologicko-filosofickému rozboru současné epochy (konec konstantinovského období, problém křesťanství a komunismu, problémy člověka v moderní průmyslové, stále více se sekularizující společnosti) a k zesílení antropocentrických momentů své filosofie.
Masarykovský proud – Masaryk, Rádl, Hromádka, do jisté míry i Kozák a v sociologii A.Bláha – našel v české společnosti mnohem pevnější místo než filosofie iracionalistická, i když po filosofické stránce byl méně teoretický a méně subtilní. Snad to bylo způsobeno tím, že se výslovně angažoval v naléhavé a často velmi konkrétní společenskopolitické a kulturní problematice (od volebního systému, školství a umění po otázky války a míru, postavení inteligence a potratový zákon; ve 20. století pokračoval též v tradiční české filosofické problematice člověka a humanisnu a v problematice dějin, v podobě filosofie dějin a zvláště filosofie českých dějin) a spolu s tím věnoval vytrvalou pozornost i problémům socialismu, komunismu a marxismu. Již z tohoto důvodu postavily dějinné události právě tento typ české filosofie do centra ideových sporů a způsobily její celospolečenský vliv.
Masarykova filosofie a tendence z ní vycházející – říká Nový – nás upozorňují na hranice abstraktní konfrontace a na nutnost konkrétně zkoumat působení filosofie jakož i na to, že vývoj od Masaryka přes Rádla k Hromádkovi není lineárním sestupem rostoucí iracionalizací, jak by se na první pohled zdálo. Česká nepozitivistická filosofie od konce minulého století až do roku 1948 se postupně dostává na evropskou úroveň a vydává ze svého středu nemálo cenného: v obecné rovině lze řici, že se tím české myšlení vřazuje do proudu evropského myšlení, který Garaudy nazval tažením proti vědě bez člověka. Česká nepozitivistická filosofie ve svém úhrnu, v jednotlivých představitelích (Klíma, Šalda) a proudech (masarykovský, iracionalistický) a skupinách (pražský kroužek) vytváří významnou měrou naši filosofickou kulturu. Tyto tradice byly dalším vývojem nemarxistické filosofie předstiženy, vlivem marxistického myšlení u nás popřeny. Přesto však spolupůsobí na to, aby se dnešní české marxistické myšlení úspěšně vyrovnalo s filosofickou problematikou naší společnosti, vědy a kultury. Uvedené tradice byly totiž u nás spíše jen popřeny než teoreticky skutečně překonány a zhodnoceny. Odtud velký význam marxistického zpracováni historie českého myšlení 20. století, odtud také úzká souvislost mezi touto historicko-filosofickou prací a dnešními problémy filosofie marxismu.