On the eve of his twentieth birthday, May 9, 1947, the author reflects on his academic and personal achievements to date and sets future goals. His review of work so far includes mastering several languages (English, German, French, Latin, Russian, Greek, with plans for more), participation in student discussions, and independent study that led him from chemistry through physics to philosophy and critical thinking. The author mentions the influence of Masaryk and Rádlo, but also his own critical journey leading to the question of the meaning of life and the construction of his own worldview. He touches upon a shift to sociological questions in connection with the revolution and the socialist program, and plans to deconstruct Marxism. He discusses his university studies in mathematics and algebra as a foundation for further philosophical study. He also addresses the issue of his future profession (university professorship) and his ideal of marriage, which he considers the pinnacle of spiritual connection, emphasizing the need for an intelligent and educated partner. Travel enriched him by strengthening his anti-nationalist thinking and providing opportunities to converse in foreign languages, but he missed the quiet needed for work.
9. května 1947
V předvečer svých dvacátých narozenin bych si chtěl přehlédnout výsledky vší své práce, ocenit je, a hlavně vytýčit si úkoly přes čas nejbližší i vzdálený.
Nedlouhý je přehled takových výsledků: oproti svým přátelům jsem nepochybně dále v mnohém směru; to však není ani tolik důležité, jako především ta skutečnost, že jsem mohl být nepoměrně pokročilejší, kdybych měl větší vytrvalost a silnější vůli při každé práci. –
Z jazyků ovládám vedle češtiny nejlépe jazyk anglický, potom němčinu a franštinu, ze starých latinu. Pokročilý jsem v ruštině, učím se řecky; jsem rozhodnut studovat polštinu a italštinu, a zbude-li mi ještě čas, tedy alespoň přehledně některé jazyky skandinávské, především norský a dánský. Také u španělštiny si dělám otazník.
Diskuse ve škole, ve vinohradském Sdružení čbr. ev. mládeže a hlavně ve středoškolském kroužku Akademické YMCA měly na mne neobyčejně blahodárný vliv; naučil jsem se vlastnímu myšlení a i moje vyjadřovací schopnost vzrostla. Nicméně v neposlední řadě je to i důsledkem některých vlastností přirozených, jestliže jsem už v kvartě reálného gymnázia přikročil k samostatnému, na škole a školním vyučování nezávislému studiu, v němž jsem opsal podivuhodnou dráhu tak, že na to vždy budu radostně vzpomínat. Od chemie vůbec přes chemii fysikální dostal jsem se k fysice a ovšem především k jejím moderním problémům. To byl základní krok, který mne přivedl k filosofii, o níž jsem do té doby nevěděl. Počal jsem vynikat logičností a upadal jsem tehdy do nebezpečí zesofističtění. Nicméně četba Masaryka a Rádla na mne mocně zapůsobila: zapustil jsem kořeny – a počal jsem s kritikou právě těchto filosofů. Vůbec kritičnost ve mně často až přebujela – ale konec konců byla to kritičnost; která mi ukázala, že sama nestačí. Začal jsem studovat vědecky, šlo mi poprvé o věc, kterou jsem chtěl proniknout, nestačilo mi už jen srovnávání ani hledání rozporů; chtěl jsem positivní známosti. A tehdy jsem přišel ke kardinální otázce: co je smyslem mého života? Nikdo mne na ni neupozornil, nikde jsem ji nenalezl ani formulovánu ani řešenu. Pustil jsem se do řešení, po mnoho měsíců jsem psal úvahy a traktáty, scházel jsem se s některými lidmi k diskusím, ale pořád jsem nebyl spokojen. Došel jsem k otázce predestinace, půjčoval jsem si theologické knihy, hádal jsem se s vinohradským vikářem a opravoval jsem si proti všemu přemlouvání a dokazování svůj křesťanský názor, který byl dosud jen naučený a přejatý. Budoval jsem si svůj světový názor. – Přišla revoluce a s ní i socialistický program. Šlo nejprve o pojetí svobody. Stále se opakující a hlavně neplodné diskuse v tisku mne nejprve ohromovaly svou bezvýsledností, pak mne naučily dívat se na kořeny. Začal jsem studovat marxismus a leninismus, a po vzoru Masarykově mi šlo nejprve o základy filosofické. Jsem však stále blíže přiváděn k otázkám sociologickým. Byl jsem nesmírně zahanben tou neschopností a bezmocí našich učenců postavit se proti marxismu. Vzal jsem si za jeden z předních úkolů nejbližších let, rozebrat marxismus filosoficky a porazit jej; ukázat, jak je vratký v noetice a jak nemožný v ethice. Dokázat, že není vůbec tak vědecký, jak je o něm stále tvrzeno.
Když jsem se rozhodoval pro studium universitní, volil jsem za svůj obor logiku a logistiku. Nebylo však spolehlivých profesorů na filosofické fakultě a tak jsem se dal raději zapsat na přírodní vědy, kde studuji především algebru. Jsem přesvědčen, že studium nejzákladnějších oborů, jako je theorie čísel a vztahů, počet množinový (grupy) apod., může mi dát více než prázdné mluvení nedostatečných odborníků – filosofů. Nicméně po dosažení doktorátu z přírodních věd budu usilovat také o titul doktora filosofie, neboť mám na paměti trapné výtky, vznášené kdysi proti Rádlovi.
Nicméně stále mne jímají starosti, jak budu živ. Existuje pro mne – podle mé volby – jedna možnost: vysokoškolská profesura. Každý mne považuje za domýšlivého, řeknu-li mu svůj plán. Ale já vím, že nic jiného než vědecká práce mne nemůže uspokojit. Byl bych ochoten třebas i učení trpět – ale to má vadu. Trpěla by tím i má žena a celá rodina.
I na tuto věc je nutno myslit. A já na ni ani nepřestávám myslit z toho důvodu, že manželství pokládám za jednu z nejúžasnějších krás života. Myslím, že manželství může představovat vrchol duchovního sblížení dvou lidí – a nechtěl bych si to zkazit. Chci mít ženu inteligentní a vzdělanou, abych se s ní mohl radit o všech svých problémech; jinak bych ji nemohl pokládat za víc než za služku, určenou mimo to i k plození mých dětí. A velmi dobře rozumím Masarykovi, když požaduje naprostou věrnost. Ano, jen absolutní věrnost na obou stranách může být schopna přijmout požehnání. Ovšem, je málo takových dívek; rozhodl jsem se však, že je nutno ženu si vychovat, není-li možné ji nalézt.
Myslil jsem si vždy, jak je to skvělé být v cizí zemi. Poznal jsem, že mne vůbec nebaví cestování. Byl jsem v Anglii, ve Francii, v Belgii, jel jsem přes Německo a některé menší země. Avšak jediná věc, ze které jsem měl radost, byla ta úchvatná možnost mluvit v cizí zemi jejím vlastním jazykem, a druhá věc, poznat způsob myšlení tak vzdálených lidí. A ovšem, cesty způsobily i neobyčejné posílení mého antinacionálního a antiprovincionalistického způsobu myšlení. Nezajímaly mne však stavby ani památky; jen z pařížských boulevardů mám neprchající dojem šíře, volnosti a světla. Všude jsem však postrádal ticho pracovny. Snad i to mi pomáhá nalézt své poslání.