T. G. MASARYK A SMYSL ČESKÝCH DĚJIN

Úvodem

Téma této přednášky je možno pojmout v několikerém smyslu. Nám však nepůjde o pouhý výklad Masarykových názorů na české dějiny, nýbrž daleko spíše se budeme snažit určit místo, které Masarykovi v českých dějinách patří, a vztah, který má Masarykova postava a dílo k samotnému smyslu českých dějin. Stručně řečeno: půjde nám o to, vystihnout ústřed­ní linii českých dějin a najít místo, které v ní Masarykovi náleží. Po­něvadž však je přirozené, že již z důvodů časových, ale především z dů­vodů metodických nelze ústřední linii dějinnou v žádném případě najít pouhým historickým rozborem, budeme volit metodu srozumitelnější a také přesnější, i když méně konkrétní. I tomu cíli bude třeba nejprve vyložit něco o dějinách a smyslu dějin.

Filosofie dějin

Lidé již odedávna usilovali vyrovnat se nějak s tím, čemu říkáme ději­ny. Bylo jim jasné, že nestačí události jenom zapsat a zachovat potom­kům; dějiny je třeba nějak zvládnout, je nutno jim rozumět a učit se z nich. Pokusů o takové zvládnutí najdeme v dějinách celou řadu. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, můžeme zhruba rozlišit dvojí typ po­jetí dějin, které jde ruku v ruce s dvojím pojetím člověka. Na jedné straně jsou pojetí, pro něž člověk je tvorem plně historickým a proto v samotné historii plně zahrnutým: historický proces je otcem, tvůrcem, zploditelem člověka a lidstva, člověk je rezultátem dějinného vývoje a výsledkem historických příčin. Na druhé straně lze vidět úsilí, historické okolnosti relativizovat a člověka z nich vyzvednout: pravá přirozenost lidská je pak prohlášena za trvalou a neměnnou, ve všech do­bách a pro všechny lidi stejnou, a člověk je projevem, realizací této neměnné „lidské přirozenosti“. Je ovšem pravda, že jen zřídka bychom našli výslovné znění obou těchto typů pojetí člověka a dějin, ale zato vždycky můžeme odhalit za různými pojetími zřetelněji nebo méně zřetel­ně se projevující tendence, směřující na tu nebo na onu stranu.

Obě uvedené tendence jsou nesprávné. Druhá, která vychází z jaké­si ideální „lidské přirozenosti“, je dnes celkem už neaktuální, neboť byla podstatně překonána pojetím historickým, které proniká v moderní době do všech oborů lidského myšlení. Historismus však chybuje tím, že historizuje i člověka, že jej historizuje úplně. A tak obě tendence jsou si podobny v tom, že ani jedna nechápe a nedovede pochopit ze svých předpokladů člověka v jeho jedinečnosti a osobitosti. Chybí jim nejzá­kladnější pohled, bez něhož není správného pojetí člověka ani dějin, pohled, který je tak skvěle naznačen v žalmu 8. otázkou: Co jest člo­věk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? (8,5) Jedinečnost lidské osobnosti není v jejím historickém ani jakémkoli jiném významu, nýbrž v tom, že sám Bůh zná člověka ze jména (podle jména), v tom, že Pán Bůh na každého člověka pamatuje. To nám zároveň ukazuje, že tato jedinečnost není totožná s ojedinělostí, nesrovnatelností, neopakovatelností historickou, jak učili někteří fi­losofové dějin. Situace se opakují, jsou si velice podobné, můžeme je právem srovnávat – a přece tím nezmizí jedinečnost každé lidské bytosti.

Je tedy vidět, že je potřeba jiného, nového pojetí dějin, můžeme rovnou říci křesťanského pojetí dějin, v němž především je člověk viděn uprostřed dějin, ale přece ne do nich úplně zahrnut, a za druhé, v němž je správně viděna jak jedinečnost, tak i opakující se charakter dějin. Toto nové pojetí bylo už v četných případech naznačeno některými historiky i mysliteli a jeho vypracování je jedním z nejna­léhávejších úkolů dnešní doby.

Je jistě patrno, že k tomuto novému pojetí nepovede a nemůže vést vě­decká metoda žádného druhu, neboť věda – i historická věda – má přístup pouze k věcem a procesům, zatím co skutečné dějiny jdou za hra­nice věcí a procesů právě tak, jako všechno, na čem je účasten člo­věk. Méně snad je patrno, že nové pojetí nemůže podat ani theologie, která nemůže (nesmí) překročit určité meze, jimiž je vázána ve své zvěsti, a která nemůže zkoumat život a práci lidí ve vší té skutečné rozma­nitosti a detailní obsáhlosti, a která proto nikdy nemá tak bezprostřed­ní kontakt s celou složitostí společenského vývoje. Jediná filosofie má skutečné předpoklady k tomu, aby vybudovala takové pojetí ve spolupráci s historiky. Můžeme tedy onen úkol přesněji vymezit jako vy­tvoření nové filosofie dějin, křesťanské filosofie dějin.

Masaryk filosofem dějin

Masarykův význam v dějinách filosofie je obrovský v mnoha směrech; je rozhodně větší, než se dnes připouští. Je těžko odhadnout, v čem je jeho přínos nejdůležitější; a každý takový odhad zůstává pouhým odhadem. Přece však lze v samých základech Masarykovy filosofie najít motivy, které určují ráz celého jeho myšlenkového úsilí. A tentýž nejzákladnější motiv, tatáž principiální otázka našla v Masarykově filosofickém díle dvojí hlavní vyslovení, dvojí hlavní formulaci, na pozadí a v souvislos­ti noetické a na pozadí a v souvislosti dějinně filosofické. Noeticky se klade otázka takto: co je pravda a jak ji poznáváme? Je pravda to­tožná se skutečností anebo je nad ní? Stačí k jejímu poznání objektiv­nost anebo je zapotřebí skutečné loajality? Dějinně filosoficky zní otázka takto: co je smysl dějin a jak jej poznáváme? Je smysl dějin totožný s dějinným průběhem anebo je nad dějinami? Stačí k jeho poznání historická pečlivost anebo neutrálnost nestačí? Základ obou formulací je týž, neboť otázka po pravdě je otázkou po smyslu.

Ale zatímco v noetice podal Masaryk explicite pouhé náznaky řešení, koncepce dějin a jejich smyslu je rozvedena daleko šíře a také konkrét­něji. Je vyjádřena v celé řadě spisů a studií z let 1891-1898, zabý­vajících se českou otázkou. Z větších spisů jsou to především Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček. Českou otázku for­muluje Masaryk jako otázku po smyslu českých dějin; zároveň však mu je otázkou po osudech člověčenstva. Jde tedy při studiu české otázky o to, poznat a určit místo českého národa ve vývoji člověčenstva. Aby nevznik­la mýlka pro termín „vývoj“, Masaryk neopomene dodat, že česká otázka je mu otázkou svědomí.

V tom je už obsažena celá Masarykova pozice filosofa dějin. Řekl jsem už, že nám dnes nepůjde o zevrubné vylíčení Masarykovy filosofie dějin. Půjde však o to, ukázat, že Masaryk pronikl také a právě ve své filo­sofii dějin k některým ze samotným kořenů křesťanského pojetí.

Masaryk především nevěří v historické náhody; v dějinách se projevuje určitý plán Prozřetelnosti. Nejde tu jenom o celé společnosti, o celé národy, nýbrž i o jednotlivého člověka. Ale vědomí toto nesmí vést k žádnému velikášství, v němž by se člověk pokládal za zvláštní nástroj Boží: je třeba pamatovat, že nejsme sami na starosti Prozřetelnosti. Také z toho, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá fatalism nečinnosti, nýbrž naopak přísné přikázání co nejúsilnější práce; jen tak smíme spoléhat na pomoc Boží. Toto pojetí ukazuje jasně na křesťanský princip věrnosti nad málem i nad mnohým: člověk je odpově­den nikoli proto, že má význačné postavení, že na jeho jednání závisí osud mnoha lidí atd., nýbrž proto, že má příkaz. Na stejných základech stojí i slova, že česká otázka je Masarykovi otázkou svědomí: opět je tu odkaz, odvolání od pouhé reality k tomu, co být má. Právě v této normě, v tomto příkazu, v tomto osobním zájmu Božím je záruka a pramen lidské osobnosti.

Má-li ovšem člověk uposlechnout, ano má-li příkazu vůbec rozumět, je třeba lidského svědectví, je třeba se poučit u předchůdců. Tím způsobem patří k samotné věci lidská zapojenost do historického procesu. Není to zapojenost automatická, nýbrž programová: navazování na minulost je plně ve službách praktických cílů a konkrétních úkolů politických, so­ciálních, mravních, vědeckých, filosofických. Není-li tomu tak, marný je pokus o navazování. Kdo nerozumí tomu, v čem žije, ten neporozumí době starší a nejstarší; kdo nemá vlastní plán a vlastní program, tomu není celý odkaz minulosti k ničemu. To všechno na doklad, že dějiny samy nejsou nositelem spásy.

Můžeme navazovat na své předchůdce proto, poněvadž oni se ocitli v celé řadě případů v situacích podobných, v jakých se ocitáme i my. Ne že by se historie stále opakovala a že by nebylo nic nového v dneš­ní době oproti včerejšku; ale nejpodstatnější věci nejsou nikdy trvale zabezpečeny, nikdy jich není dosaženo definitivně, ale je třeba o ně vždy znovu usilovat a pro ně vždy znovu pracovat. V tomto úsilí a v té­to práci jsme zajedno s nejlepšími muži minulých věků, v nich jsou naše vzory, na nich se orientujeme a v nich je i naše posila. Může tomu však být jenom tehdy, rozumíme-li dobře situaci, do níž jsme sami posta­veni, tj. umíme-li interpretovat základní požadavky a příkazy mravní do své doby. Umíme-li to, pak nám studium historie skutečně pomůže v řešení aktuálních problémů a plnění oněch aktuálně interpretovaných požadavků. V tomto smyslu tedy řeší Masaryk otázku jedinečnosti a opakujícího se charakteru dějin. Vidíme tedy, že Masaryk skutečně ukazuje dál, směrem k novému pojetí dějin, a že jasně označuje cestu k překonání dosavadního historického idealismu i naturalismu, patří­cího dnes končící epoše tzv. moderního myšlení.

Smysl národních dějin

Kamenem uražení všech dosavadních dějinně-filosofických teorií bylo pojetí národa. Význam národa v dějinách byl dlouho podceňován: celé­mu středověku byla myšlenka národa cizí. Dodnes zaznívají ve světě mohutné snahy o jednotu v duchu, o jednotu, v níž není hranic zemí ani národů, jednotu vzdělaných, ušlechtilých lidí žijících z týchž princi­pů a mluvících touž řečí. Tu národ je něco vedlejšího, nižšího, pře­chodného, co nemá duchovního poslání a co je třeba překonat, jako pou­hou přírodu a hmotu. Toto, byť sebevznešenější pojetí v historii ne­obstálo. Národní cítění bylo daleko mohutnější, daleko hlubší a dobylo si v životě lidí a celé společnosti daleko významnějších a pevnějších pozic. Často i pozic nejpřednějších tam, kde byla reakce proti staršímu pojetí největší. Dějiny národa se staly osudem všech jeho členů: národ se stal samotnou hybnou silou dějin a lidé se stali jenom nevýznamnými nástroji na jeho cestě za odvěkým údělem. Vznikla reakční učení o „duchu národním“, který je výronem společenství krve, výrob­nám rasy, prosté výronem fatální síly přírodní, která hýbe světem. Objevila se učení o nerovnosti ras a plemen, a z toho vyplývající nadřazenosti jedněch nad druhými. Celý svět byl zamořen falešnými ideolo­giemi nacionální a rasové pýchy a nenávisti. Nešlo vždy jenom o tak hrubé případy, jakým byl v poslední době na příklad nacismus; šlo také a především o různé druhy tzv. mesianismu, rozšířeného hlavně ve slo­vanských zemích. Takové ideologie byly dokladem odvratu od hebrejsko- hellenských pramenů, z nichž vyrostla evropská civilizace, a znamenaly vzkříšení mýtů a pověr.

Pomoc mohla být jedině v tom, že proti falešnému pojetí národa se po­stavilo pojetí správné; bylo třeba se postavit proti nacionalismu a mesianismu, ale také proti internacionalismu a kosmopolitismu. Tohoto světového úkolu se u nás podjal T. G. Masaryk ve spisech o české otázce. Národ chápe pozitivně a přece ne naturalisticky. Národ není osudové souručenství lidí, spojených krví, řečí a půdou, nýbrž výtvorem lidské­ho ducha a jeho mravní a kulturní tvořivosti. „Masaryk … přesto neza­pomíná na přírodní podmíněnost národa, ví, co proň znamenají fyzické i fyziologické prvky jeho přírodního prostředí a biologického složení. Ale ví také, že jsou to jen předpoklady, conditiones sine quibus non, a že národ jako sociologická realita je tvořen duchovní prací mnoha ge­nerací, jejich společnými osudy, snahami i utrpěnými; že jeho kultura je souhra staleté práce nesčetných jedinců i různých kolektivních útvarů“ (Trapl).

I dnes jsme svědky mohutného úsilí zvládnout pozitivně hnutí národní; je to úsilí marxistické. A bylo by chybou, kdybychom si to nepřipomněli. Zůstává tedy nyní otázka: je marxistické řešení krokem vpřed anebo je krokem zpět? A tu musíme dobře rozlišovat, o kterou jde zemi. Pro SSSR, pro většinu lidových demokracii, pro Německo a pro téměř všechny národy východní je marxistické řešení národnostní otázky nesporně krokem vpřed, a to historicky neobyčejně významným krokem vpřed. Pro celý téměř Západ je to řešení irrelevantní (nepočítáme-li komplex problematiky koloniál­ní), neboť tam nacionalismus v nejplnějším slova smyslu nenašel uplat­nění a širšího rozvinutí. U nás v ČSR je však marxistické řešení roz­hodně krokem zpět za Masaryka.

Národnostní otázku právě tak jako otázku po smyslu národních dějin nelze uspokojivě řešit z pozic jiných než křesťanských. Pozitivní ře­šení národní otázky z jiných pozic upadne vždycky do chápání národa jako nositele vyšších (obvykle i nejvyšších) kvalit. A právě tomuto pojetí „nositelství“ se nelze vyhnout jinak než ze základů křesťanských.

Masaryk ovšem nedovedl řešení až do konce a zastavil se při tom, že ideu národnostní vykládal z ideje humanitní. Přesto však je o mnoho dál než marxisté, kteří vycházejí ze svého pojetí třídnosti. My musíme jít ještě dál než Masaryk; musíme však jít směrem, který on uká­zal.

Masaryk ovšem dobře věděl, proč jde tímto směrem a ne jiným. Proto také za ústřední motiv české otázky prohlašuje otázku náboženskou. Ne­budu se o tom rozšiřovat, protože to je v tomto cyklu úkolem Jackovým. Upozorňuji však na to, že právě nelze navazovat na Masaryka a nevidět tuto věc.

Otázka sociální

V České otázce prohlásil Masaryk, že sociální otázka je po výtce také otázka česká, že národ, jenž vypracoval svou národní církev bratrskou, národ, jenž ústy vyznává tyto ideály velikých předků, má v řešení soci­ální otázky veliký a nejnárodnější úkol. Na jiném místě řekl, že v této chvíli stojí otázka sociální v popředí otázky české vůbec, že dnes běží především o program sociální.

O tom byla také už řeč, když o sociální otázce hovořila Táňa. Ani zde se nehodlám nijak rozšiřovat. Jen na to chci upozornit, že socialismus v Masarykově pojetí – jak pochopíme po předešlých výkladech – je pojat šíře než v marxismu. Pro Masaryka je otázka sociální otázkou všech, nejen jedné třídy, je otázkou mravnosti a nemravnosti, konkrétně otáz­kou násilí a účinné humanity (Česká otázka). Proto nejsou v tomto smyslu slabí jen průmysloví dělníci, nýbrž všichni lidé, které Dostojevskij nazval poníženými a uraženými: socialistický (sociální) řád znamená tedy starat se o lidi slabé, chránit je a pomáhat jim systematickou, organizovanou prací, aby se stali silnějšími (Trapl).

Z týchž důvodů nejde a nemůže jít jenom o společenský převrat, neboť jím se právě nejpodstatnější věci neřeší, ano jím se jejich řešení od­sunuje a zakrývá.

V pozadí Masarykova programu je přesvědčení, že bez pevného, živého náboženství je řešení sociální otázky nemyslitelné. Ne tak, že by se sociální otázka mohla řešit kázáním; v tom smyslu křesťanství právě na její řešení nestačí; ale řešení to není myslitelné bez lásky. Nejde jen o nápravu hospodářských poměrů.

Závěr

Masaryk tedy nejen že rozeznal smysl českých dějin jako pod­statně náboženský, nýbrž odhadl a určil také konkrétní úkol přítomnosti, který se klade jako česká otázka dneška: je to úkol sociální.

Masarykovým hlavním činem myslitelským je však v této souvislosti postavení otázky po smyslu národních dějin novým, daleko správnějším způsobem.