Milí přátelé,

snad se Vám tento dopis dostane ještě včas do rukou, abyste se mohli připravit na příští pondělí, tj. 2. dubna, kdy se sejdeme opět k svým filosofickým meditacím. Uvádím zde text dalších paragrafů, který přečtu a v případě sanae mentis snad ještě roz­vedu.

§ 6. Diferencovanost reality

Jelikož nemáme důvodu se domnívat, že veškero jsoucno je rozděle­no na vesmírné útvary, mezi nimiž by byla propast nepřeklenutá na­prosto žádnými (materiálními) vztahy, a zvláště protože se obíráme především kosmem, v němž žijeme, můžeme mít za to, že každá věc, každý proces i část procesu souvisí s úhrnem všech ostatních věcí i procesů spletí nejrozmanitějších vztahů. Rozmanitost těch­to vztahů zasahuje však dále a hlouběji než k pouhé jejich formě, k jejich formální struktuře; vztahy ty nejen že nejsou totožné, ale jsou i rozličné úrovně důležitosti a centrálnosti. Jejich důležitost, podstatnost či nedůležitost (perifernost) není přirozeně dána prostě jejich formou, jejich vlastní, vnitřní strukturou, ale je přinesena teprve situací (v situaci), tj. poměrem, zařáděním těch­to vztahů do určité struktury, kterou lze zvláště vyznačit a odli­šit od jiných a které říkáme právě věc nebo proces. Konkrétní vztah je pro určitou situaci podstatný, uvádí-li do ní věc či proces, bez něhož by situace nebyla tím, čím je; jímž se situace právě vyznaču­je; který je od ní neodlučitelný, tedy který k ní nutné a podstatně patří. Takový vztah je naopak nepodstatný a nedůležitý, uvádí-li do situace proces nebo věc, která je pro ni postradatelná, přebytečná, odlučitelná bez nebezpečí, že by její odloučení znamenalo podstatné narušení vlastní její struktury; věc, která je přítomná náhodou, tj. nikoli z vnitřní nutnosti a nepostradatelnosti; věc, která ne­byla pojata do situace jako její conditio sine qua non, nýbrž která se připletla odněkud z vnějška, z příčin situaci a její struktuře nevlastních. Tím není ovšem naprosto řečeno, že nepodstatná věc, resp. nepodstatný vztah jsou kvantitativně nepatrné a objektivně zanedba­telné. Mohou být naopak materiálně neobyčejně mohutné a objektivně (tj. zvenčí) mohou být do situace mimořádně pevně, ba tvrdě až brutálně zasazeny. Přesto však k ní podstatně nepatří, nejsou s ní organicky, vnitřně, významně spjaty.

Je ovšem třeba se ptát, čím je určen okruh toho, co je věci, pro­cesu, situaci vlastní, neboli co je kritériem vnitřní sepjatosti a tím konec konců i jisté autonomie příslušné struktury. Je také třeba se ptát po lokalizaci a povaze mezí, které dělí vlastní od nevlastní­ho, vnitřní od vnějšího; též po principu, který zakládá ono rozvrstvení od centrálního přes podstatné až k perifernímu a konečný k docela vnějšímu a cizímu.

Určitého pokroku dosáhneme zavedením pojmu „organizovanosti“. Pod­statné, vnitřně nutné a významné, vlastní je to, co bylo ve smyslu nějakého principu zorganizováno, sjednoceno, stmeleno; nevlastní, cizí a nahodilé (vnitrně, tj. z vnitřní, autonomní perspektivy na­hodilé) je to, co buď zůstává trvale mimo sféru této organizovanosti anebo co do ní zasahuje z venčí, zbytečně, zanedbatelně, a pakliže nikoli objektivně zanedbatelně, tedy alespoň rušivě, napříč, neorga­nicky.

Je patrno, že při organizování (procesu organizace) je předpokladem polarita organizovaného materiálu a elementu organizujícího. Na jedné straně navršení, směs, mechanická kombinace, rozdrobenost, chaos (pokud jde o úroveň příští organizace), změť původního materi­álu, na druhé straně pak pořádající princip, plán, systém, učleněnost, sjednocenost, funkčnost, řád, zapojenost materiálu organizovaného. Zde také vyvstává požadavek charakterizace vrstevnatosti orga­nizačních okruhů a tím v posledu požadavek kvalifikace organizačních center.

Jedna věc pak je zřejmá: realita není ve všech svých složkách stej­né úrovně; není jedním, není nediferencovanou jednotou; není ani jed­notně hierarchizována. Její rozvrstvenost nejde přes kosmické okru­hy, nýbrž přes individuální organizační centra. Její organizovanost není jednou provždy dána, není statická a definitivní, nýbrž je v po­hybu, je stálým pronikáním do neorganizovaných dosud sfér, je pokra­čováním, postupem, pokrokem.

§ 7. Organizovanost a její centra

Cizí, nevlastní zásah do dané organizační sféry může mít ještě jiný účinek než rušivý nebo alespoň zanedbatelný; může se totiž někdy pro­kázat schopností integrovat tuto sféru ještě s jinými na nové úrovni organizační, tj. schopností postavit se nad touto a jinými struktu­rami jako nad materiálem a uvést je do nových vztahů a souvislostí, které sice z povahy materiálu samého (tj. původní struktury a organizace) nevyplývají, nýbrž naopak ji přesahují, ale které vlastní strukturu tohoto materiálu zahrnují a zachovávají, i když ji vždy do jisté míry zjednodušují, typizují, redukují, ekonomizují. Odtud je patrno, že pojem materiálu i pojem elementu, resp. principu organizujícího jsou oba pojmy relativními (resp. relačními): to, co v jedné souvislosti může být organizací, resp. organizačním centrem, v jiné souvislosti se může stát materiálem pro organizaci nového typu, nové úrovně. Podstatným rysem organizačního postupu je, že jeho centrum nepůsobí svou prostou existencí, nýbrž svou funkcí v jistém plánu, tedy svým plánem (konec konců), svou organizační silou. To znamená přesněji popsáno, že jeho působnost má své určité meze, hra­nice; nikoli ovšem meze z vnějška (nebo alespoň nikoli pouze z vnějška) diktované, nýbrž meze z vnitřních, vlastních motivů a příčin udr­žované. Plán, organizační síla, působnost organizačního centra je intencionální, což znamená, že má nejen svůj počátek, ale také konec, cíl, mez, hranici. Materiál je na nové úrovni vztahů, jen pokud je v těchto mezích, tj. jen pokud je intencionálně zahrnut do organizované sféry. Ony meze jsou jedním z charakteristických znaků indivi­duální povahy jak organizačních center, tak organizovaných struktur vůbec.

Díky této skutečnosti můžeme označit jednotlivé organizační sféry za celky. Přirozeně nikoli za celky v absolutním smyslu, tj. za celky dokonale izolované; přesto za celky, které mají svou míru sa­mostatnosti a autonomie.

§ 8. Nové a staré (kritika pojmu „vývoj“)

Charakter pojmu „vývoj“ je po výtce popisný, nikoli explikativní; je praktický, nikoli teoretický. Každý vážný pokus o teorii vývo­je se musí stát teorií setrvačnosti a návratu; pojetí tvořivosti je možné jen jako rub pojetí rozkladu nebo setrvačnosti. Skutečnou otázkou není, jak je možné nové, nýbrž jak je možné staré a zastaralé, tj. jak se z nového může stát staré. Nelze vykládat nové ze starého, nýbrž jen naopak staré z nového; nebylo zajisté nejprve staré a potom nové, nýbrž napřed nové a to zastaralo.

Pojem vývoje je proto jen popisný, poněvadž se přibližuje realitě z vnějška, poněvadž ji chce pojmout objektivně. Stojíce stranou skutečného průběhu událostí, prohlašujeme stav současný za nový a stav předcházející za starý, a tak se dostáváme do neřešitelných rozporů předpokladem, že staré bylo před novým, tj. že věc, o níž jednáme, byla napřed stará a pak nová. Rozpory jsou však zřejmé: chceme-li vyložit nové ze starého, znamená to úsilí objevit nové mezi starým, přímo uprostřed starého, čili pokus prohlásit, že ono nové už tu bylo nějak přítomno ve starém, že v podstatě není rozdílu mezi tímto novým a oním starým, a že tedy není v pravém smyslu nic nového. Zmizí nám rozdíl mezi starým a novým na straně jedné a mezi minulým a přítomným na straně druhé. To má své předně důsledky i pro pojetí času; existuje rozloženost věcí a tvarů v průběhu časové po­sloupnosti. Dochází k dalšímu sporu, chceme-li totiž ztotožnit všech­no přítomné s novým a všechno minulé se starým. Ostatně se vždy znovu vrací otázka, odkud může pramenit rozdíl mezi tzv. starým a tzv. novým, tj. jak se ze starého může stát nové. To je otázka ovšem nezodpověditelná; tu buď popřeme – jak už řečeno – skutečnost nového, anebo nám nezbývá než vyložit vznik nového z jiného zdroje, než je staré. V tomto druhém případě bychom však museli vykládat zvlášť a nezávisle jak nové, tak staré; vzniká totiž otázka, kde se vzalo staré. Pakliže však jeho zdroje jsou totožné se zdroji nového, musíme se ptát, proč i ono není nové a kde se vzala jeho zastaralost. A tím ovšem se dostáváme na cestu, o níž jsme mluvili na počátku, to­tiž k pojetí rubu, opaku vývoje, k pojetí setrvačnosti, návratu, roz­kladu atd.

Všechno nové je jedinečné, individuální. To neznamená ovšem, že je omezené, atomické, uzavřené; každá novost znamená pravý opak uzavřenosti, totiž otevřenost, nový prostor, dynamis. Právě pro tento svůj charakter je nové víc než pouhé semeno, než zárodek. Nové je vždy či­nem, akcí, která prolamuje dosavadní uzavřenost nikoli zevnitř, nýbrž zvenčí; nové je zároveň zásahem z jiné sféry a zároveň zásahem do da­né sféry (dosavadní, až dosud v sebe uzavřené). Nové přináší s sebou vždy nové rozměry, nové vztahy a možnosti a tak redukuje, stlačuje dosavadní totalitu a plnost na parcialitu a částečnost, jednotlivost. Ale abychom mohli přesněji pochopit tento proces, je třeba předběžně porozumět tomu, jakým způsobem může dosavadní sféra trvat v nové si­tuaci, tj. jak může přejít ze své sevřenosti do uvolněnosti a při tom se nerozpadnout na neorganizované složky, tedy nevrátit se k úplnému počátku, od něhož by každá nová a od dané odlišná struktura a organizace musela vždy znovu vyjít.

Veškerý vývoj nespočívá v novosti, nýbrž ve způsobu, jakým je z mi­nulého nového učiněno přítomné staré, tj. ve způsobu a rozsahu trvá­ní starého. Nové samo o sobě je počátkem, nikoli pokračováním, vývo­jem. Vývojem, pokračováním se může stát jedině ve vztahu k starému, totiž tak, že je zachovává tím, že je pozdvihuje na novou úroveň, že je řadí do nové, transcendentní (pro ně) souvislosti.

§ 9. Celek jako subjekt

Ukázali jsme si, že realita není homogenní, nýbrž rozlišená, dife­rencovaná. Zvláštním typem takové diferenciace je případ organizační struktury, která se liší od jiných struktur především tím, že má své centrálnější a perifernější okruhy, které nemají stejné důležitosti a podstatnosti. V takovém případě struktura omezeného okruhu reality je trvalejší, než by byly původní vzájemné vztahy materiálu jí organizovaného. V takovém případě mluvíme o materiálu, vytvářejícím takovou strukturu (lépe: uspořádaném podle řádu takové struktury) jako o celku. Můžeme tedy celek daleko přesněji definovat jako ohraničenost proti proměnlivosti procesu, odstup od ustavičného proudu změn, než jako ohraničenost vůči okolí a odstup od prostředí. Toto obojí poslední je teprve druhotným, následným znakem celkovosti, kdežto ona (poměrná) trvalost, časová transcendence organizační struktury je znakem původním a prvotním.

Celek je ovšem od okolí ohraničen ve smyslu dosti relativním. Oko­lí, prostředí, do něhož je celek zasazen, je nerozlučnou jeho součástí: není celku bez adekvátního prostředí. To platí tím více a tím zřetelněji, čím vyšší typ celků máme na mysli. Z daného organizačního centra je organizován nejen celek, nýbrž i jeho prostředí. Proto prostředí nese vždy zřetelné znaky celku; ale ovšem i obráceně, celek nese zřetelné stopy prostředí, v němž existuje, do něhož je zasazen. Okolí, prostředí určitého celku je ovšem za jeho hranicemi; v tom smyslu je tedy objektivním prostředím. Celek však na něm participu­je pouze ve smyslu struktury, jíž je sám podřízen, a to znamená subjektně (= jako subjekt). Celku je jeho okolí otevřeno jen z jeho, tj. celostní perspektivy; pro něj je to vlastní prostředí, vlastní svět, čili svět viděný z jeho, celostní, subjektní stránky. V tomto smyslu právě můžeme celek označit za subjekt a jeho prostředí, jeho „vlastní svět“ považovat za svět (vůbec), tj. za objektní, tj. předmětný (objektivní).

Celkovost znamená ergo rovněž strukturalizaci světa, tj. „obsvětí“ (Umwelt podle Uexkülla), „vlastního světa“ (Eigenwelt podle Petersena); strukturalizaci nejprve ve smyslu subjektivního článkování, potom však i ve smyslu přizpůsobení, přeměny, přivlast­nění, organizace prostředí.

Celek je individuem; to neznamená, že je nedělitelný, nerozloži­telný (v hrubém smyslu). Naopak, každý celek lze rozložit. Naproti tomu jej nelze složit, sestavit. To ovšem znamená, že při rozkladu nerozkládáme celek jako strukturu, nýbrž že rozkládáme pouze mate­riál, který byl v celek organizován a strukturu celostní při tom rušíme. Individualita celku je dána jednak jeho relativní autono­mií, jednak specifickou povahou jak materiálu, který je organizován v celek, tak okolí, kterému se organizační struktura celku vždy ur­čitým způsobem přizpůsobuje zároveň s tím, jak jej přizpůsobuje sobě. Formálně tedy je individualita založena jednotou organizace a mezemi struktury; materiálně je však uskutečněna navazováním, tj. zachováním znaků určitého specifického výseku světa, který je or­ganizován jako celek a druhotně v širším rozměru rovněž jako „obsvětí“.

§ 10. Svoboda

Postoupení materiálu (byť už jistým způsobem organizovaného) na novou úroveň organizace není nijak rozvinutím již existujících, ale skrytých vztahů a možností vnitřních, imanentních, nýbrž jde o sku­tečně novou, z vnitřních příčin a podmínek daného materiálu nevyvoditelnou strukturu, přicházející z vnějška a předpokládající vy­zdvižení původních vztahů a struktur do nové úrovně. V tom smyslu je materiál organizován nikoli už v prostoru a světě sobě vlastním, nýbrž novém, řidčím, jemnějším, otevřenějším, v němž se jeho původ­ně pevné a neprostupné meze do jisté míry deformují a prolamují, v němž se jeho organická vázanost jaksi prolamuje, rozestupuje, v němž se jeho vztahy a struktury stávají parciálními, lokálními, pórovitými a tím otevřenými, prostupnými, takže se objevuje mnoho nového prostoru mezi nimi, kde najdou místo vztahy a struktury no­vého typu, nové úrovně, které sice dosavadní vztahy a souvislosti i struktury tak říkajíc respektují (nutně respektují), avšak takovým způsobem, že je v sebe, tj. ve svou organizaci a ve své vztahy zahrnují, že je – alespoň v jejich podstatných rysech – zachováva­jí, že na nich stojí, ale zároveň že je přesahují, že jsou více než ony, že jsou jaksi hierarchicky nad nimi. Toto přesahování je zá­kladní formou svobody. Směr svobody však není směrem od daného, od materiálu, od nutnosti do volna, do prázdna, to jest: svoboda sub­jektu není svou podstatou, svým počátkem uvolněním sebe samého, uvolněním organizačního centra (neboť subjekt, organizační centrum jest na vyšší úrovni a přichází odtud, tj. zvenčí, k uzavře­nému a svou imanencí sevřenému materiálu), nýbrž je naopak uvolněním původní sevřenosti materiálu, který byl prostou existencí, prostým příchodem a zásahem subjektu (resp. organizačního centra) vy­zdvižen do prostoru, v němž a vůči němuž již není na všechny strany uzavřen. Teprve druhotné je svoboda také uvolněním subjektu, ale opět nikoli pryč od materiálu, nýbrž právě uprostřed něho; subjektu se dostává volného prostoru pro zvládání materiálu.

Přátelé, čekám na Vaše poznámky k definitivní úpravě!

Váš Láďa