D43 1978

1978, 28. únor, Praha. – Sdělení o policejní akci a uvěznění tří signatářů Charty 77 v souvislosti s událostmi na plesu železničářů v Praze

28. ledna 1978.

Počátkem ledna t.r. vznikla mezi ženami z řad signatářů Charty 77 myšlenka jít na ples.’ Ná­pad se rozšířil v rodinách signatářů a mezi přá­teli a nebylo v něm nic jiného než chuť jít se po­bavit ve společnosti lidí, kteří spolu prožili těžký rok. Náhodně byl vybrán ples železničářů, který se měl konat 28. ledna v Kulturním domě dopra­vy a spojů na Vinohradech. Celkový počet zájem­ců o ples ani počet účastníků není přesně znám. Úmysl nebyl utajován a příprava spočívala jen v tom, že některé ženy si pořídily šaty. Pro ně­které z nich měl to být první ples.

Jak se termín blížil a k úmyslu se připojovali další lidé, vznikla obava, že ples přitáhne pozor­nost jiných míst, obvykle špatně informovaných. Objevily se výstražné anonymní dopisy. V jed­nom z nich se pravilo, že záměr bavit se společně tímto způsobem odporuje ideji Charty 77, zvláš­tě když se blíží výročí smrti prof. Patočky.² Ne­myslíme si, že tyto anonymní dopisy pocházejí z řad signatářů či přátel Charty 77. Je pravda, že poměry nás všechny už naučily zkoumat své při­rozené jednání i z absurdního pohledu, proto si umíme představit i přátelsky míněnou otázku: „A proč jste museli jít na ples společně?“ Odmí­tajíce absurditu, odpovídáme přirozeně: „A proč bychom nešli?“

Obrazem nenormálních poměrů je právě to, co z plesu udělaly orgány Státní i Veřejné bezpečnos­ti. Nebylo v silách účastníků plesu vyvolat tako­vé pohoršení, jaké zorganizovaly tzv. „realizač­ní skupiny“ těchto orgánů. Dne 28. ledna 1978 se znovu prokázalo, že policejní moc má zřejmě vol­nou ruku užít i velmi surových způsobů k udržení politické segregace, která má jít do nejmenších detailů společenského života. Vlastně nám všem, železničářům i neželezničářům, bylo policejně připomenuto, že není důvodu k plesání.

Kdo se zmíněného večera blížil k budově ÚKDŽ, viděl v okolních ulicích auta a hlídky VB i StB. U vstupu do budovy stáli pořadatelé, kteří pouhým pohledem a kupodivu většinou správ­ně rozpoznávali signatáře Charty 77, odebírali jim vstupenky, vraceli jim vstupné a odmítali je vpustit s odůvodněním, že prý si to železničá­ři nepřejí. Na ples se tak dostalo jen několik sig­natářů, kteří přišli buď dřív, nebo hodně později. Ukázalo se, že zahájení plesu bylo o hodinu uspí­šeno, o čemž byli interně vyrozuměni zaměst­nanci pořádající organizace železničářů, tak­že vyhledávání signatářů bylo snadnější. Také návštěvníci, kteří byli v uplynulém roce na ně­jakém výslechu, poznávali mezi pořadateli své vyšetřovatele.

Po 20. hodině se v předsálí shromáždil už vět­ší počet lidí, kteří nesměli do sálu. Proti nim stá­la řada dvaceti až třiceti mužů, z nichž jen ně­kteří měli pořadatelské pásky. Na povel jednoho z nich – „Příslušníci vpřed!“ – vykročili a s hru­bými nadávkami začali lidi bít, kopat a vytlačo­vat z budovy. Nikdo z napadených nekladl krom slovního ohražení odpor. Přesto skupiny těchto „pořadatelů“ pronásledovaly některé osoby až na ulici. Bity byly hlavně ženy a mládež.

Došlo také ke zranění. Pavel Kohout po ráně do hlavy utrpěl otřes mozku a upadl na zem. Dr. Daňa Horáková byla zraněna na páteři. Obě rány byly vedeny zezadu. Kohoutův pád chtě­li „pořadatelé“ svést na to, že prý je opilý, proto se Pavel Kohout po ošetření na pohotovosti dal odvézt na záchytku a nechal si preventivně ode­brat krev. Dr. Daňa Horáková, když byla napade­na civilistou, požádala přítomného příslušníka VB, aby jej zjistil. Ten to chtěl udělat, ale ostat­ní civilisté mu to fyzicky znemožnili.

Příslušníci VB v uniformách po celou dobu jenom přihlíželi k násilnostem nebo na výzvu mužů v civilu zasahovali proti návštěvníkům ple­su. Jeden příslušník VB legitimoval takto Otku Bednářovou a dal ji odvést. Nato se několik jejích přátel nabídlo za svědky, že se ničeho nedopus­tila. Příslušník VB jejich svědectví odmítal při­jmout s odůvodněním, že to může být vykoná­no jenom v místnostech oddělení VB. Když tam přišli, jednalo se s nimi jako se zadrženými a ne­směli opustit budovu.

Při těchto událostech byli zadrženi Pavel Landovský, Václav Havel a Jaroslav Kukal. Na všech­ny tři byla uvalena vazba a jsou tedy už měsíc ve vězení,³ Svědkové událostí se shodují v tom, že nikdo z nich se nedopustil ničeho, co by dávalo k takovému zákroku podnět. Václav Havel dokon­ce požádal, aby směl jít s Pavlem Landovským a svědčit mu, a teprve v prostorách Bezpečnosti se ze svědka změnil v zadrženého a pak v obvině­ného. Zvláštní je případ dělníka Jaroslava Kukala. Při výměně vstupenek za peníze požádal ho jeden z pořadatelů, aby se legitimoval, vzal jeho občan­ský průkaz, roztrhl jej a pak ho s odůvodněním, že jej má poškozený, nechal odvést.

V těchto třech případech se vede prokurátorské vyšetřování, které jeví určité stopy objektivity, proto nechceme předbíhat s konečným úsudkem. Jisté ovšem je, že už zase jsou tři lidé nevinně ve vězení. Proto se ustavil výbor pro osvobození těchto lidí. Vzal si za úkol shromáždit svědectví o průběhu plesových událostí, vypracovat zprávu a předložit ji odpovědným úřadům i veřejnosti.

Charta 77 vznikla s cílem upozorňovat na pří­pady porušování zákonů a omezování občanských a lidských práv. Nemá sama možnost zařídit je­jich dodržování. Případů, které si zasluhují kriti­ky a nápravy je tolik, že nikdo z nás nepotřebuje uměle k nim vytvářet nové. Proto nevyhledává­me srážky s Bezpečností. Ale můžeme také, jen abychom vyhověli zvláštním přáním Bezpečnos­ti, sami si vstřícně zapovídat i tak prosté přání, jakým bylo přání zatančit si na veřejně oznáme­ném plese.

Signatáři Charty 77 se neřídí žádnými organi­začními pravidly či pokyny. Mohou jako jednot­livci nebo ve skupinách zaujímat vlastní a velice rozličné postoje ke své životní situaci a reago­vat různě na události. Je úkolem lidí, kteří na sebe strhli monopolní odpovědnost za celý život společnosti, aby pracovali k poměrům, v nichž bude každý občan mít možnost konstruktivně užít svých schopností a sil, vzdělávat se i bavit.

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc., Marta Kubišová, dr. Ladislav Hejdánek

mluvčí Charty 77

^ čsds, sb. Charta 77 (archiv j. Hájka). – Strojopis, průpis.

1 Viz D41 (3. 2. 1978).

2 Pod názvem Qui [sic] bono se k účasti na plesu vyjád­řili anonymní „stoupenci základního Prohlášení Char­ty 77“: Signatářv boji za lidská práva nemá co ztratit, v tom je jeho síla. S touto silou však nelze plýtvat, ne­lze za ni skrývat své osobní zájmy. Chceme připomenout těm, kteří necítí naši snahu o čistotu vlastních řad, těm, kteří ve svém zájmu de facto poškozují zájmy nás všech, malý detail. Všechna významnější česká hnutí, která pro český národ něco znamenala, skončila neslavně svůj roz­let na dnes už tradiční spolkaření a podivnou mentalitu tohoto historií tak těžce zkoušeného národa. Tyto myš­lenky a vědomí nebezpečí vyplývajícího z těchto faktů, nebo lépe množství syndromů indikujících toto nebez­pečí, nás vedlo k úvaze, zda je naším cílem vytvořit po­stupně z Charty 77 nejen cestovní kancelář, jak se už sta­lo, ale nyní i zábavní podnik. Po plesu Květů přicházíme s plesem Char ty 77. Je i toto forma boje za lidská práva a svobody, za to, abychom mohli zaujmout svá místa v zaměstnání, abychom mohli poslat své děti na vysoké školy, abychom dosáhli naplnění základního Prohláše­ní Char ty 77 z ledna 1977? Pochybnosti se nás zmocňují stále s rostoucí silou. Nebo je to snad svědomí a snaha zachovat věrnost odkazu prof. Jana Patočky. Qui [sic] bono?“ ČSDS, sb. Char ta (archiv D. Vaněčkové).

3 Všichni tři byli 13. března 1978 propuštěni z vazby. Den poté vydali zprávu o zadržení a o průběhu vyšetřování a poděkovali Výboru pro propuštění V. Havla, P. Landovského a J. Kukala. Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 4, s. 3. 31. března vydal Výbor informace o dalších ob­viněních, zejména proti P. Landovskému. Informace o Chartě, roč. 1 (1978), č. 5, s. 10.