D85 1978

1978, 14. prosinec,¹ Praha. – Dokument o postavení romských spoluobčanů předložený jako podklad k veřejné diskusi. (Dokument č. 23)

Charta 77, vycházejíc z čs. Ústavy a zákonů, ja­kož i mezinárodních paktů o lidských právech a Všeobecné deklarace lidských práv OSN, prosa­zuje od začátku své činnosti zásadu, že lidských práv a demokratických svobod, zaručených práv­ním řádem, mají požívat všichni lidé bez jakékoli diskriminace. Znamená to mimo jiné, že těchto práv a svobod mají požívat lidé bez ohledu na ná­rodnostní příslušnost či etnický původ a že pří­slušnost k určité národnosti či rase nemůže být příčinou omezování či odnětí práv a svobod.

Charta 77 ukázala, že z hlediska lidských práv je čs. právní řád rozporuplný, a to jak v oblasti příslušných zákonných a jiných právních usta­novení, která práva občanů vyhlašují a popisují, tak v oblasti zákonných záruk těchto práv; uká­zala rovněž mnohokrát, že denní praxe státních a společenských orgánů a institucí často popírá lidská práva, která se čs. stát zavázal respekto­vat na mezinárodním fóru, ale i občanská prá­va vyhlášená Ústavou a zákony. Tento dvojí vše­obecně neutěšený stav – právního řádu a denní praxe – nás nezbavuje povinnosti vyslovit kri­tický názor na takové porušování lidských práv, které souvisí méně s politickými poměry v zemi než např. politická diskriminace v povolání a za­městnání nebo trestní postih osob pro projevy je­jich přesvědčení. Takové méně politické a proto méně zjevné porušování lidských práv vidíme v diskriminaci cikánských spoluobčanů (Romů), o jejichž společenském postavení – zejména z hle­diska porušování právního řádu – vypracovala skupina signatářů Charty 77 zabývajících se pro­blémy menšin první úvahu. Jejím zveřejněním chceme podnítit diskusi o této otázce a vyvolat zájem o problémy Romů. Uvědomujeme si při­tom, že jejich postavení ve společnosti ovlivňu­je celá řada faktorů, a i proto vyzýváme všechny, kdo mohou přispět k osvětlení těchto otázek, ve snaze pomoci zlepšit životní podmínky a spole­čenské postavení Cikánů-Romů, aby se do tohoto společného úsilí zapojili.

Domníváme se zároveň, že samotní Romo­vé se budou snažit prosazovat svá občanská, po­litická, sociální, kulturní a hospodářská práva. Zjišťujeme, že po administrativním zrušení Sva­zu Cikánů-Romů není v této zemi romská orga­nizace či instituce, která by hájila jejich zájmy. (Neexistuje ani neromská státní instituce toho­to druhu.) Založení takové organizace pokládá­me za velmi potřebné. Chceme přitom zdůraznit, že řešení otázky nevidíme v prosté integraci rom­ského obyvatelstva do společnosti (a ve vytváření podmínek pro tuto integraci). O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž roz­hodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou roz­hodnout o stupni této integrace, pokud ji při­jmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále, a vlastně každý Rom po celý svůj život, a je na většinovém obyvatelstvu a or­gánech státní moci, aby vytvořily důstojné pod­mínky pro toto rozhodování a aby přispěly k at­mosféře vzájemného pochopení.

K tomu také míří závěry úvahy a praktické kroky, jimiž by řešení romské otázky v Česko­slovensku mohlo započít. Charta 77 předkládá tuto úvahu veřejnosti i čs. úřadům jako podklad k diskusi.

Žádáme, aby příspěvky do diskuse byly zasílá­ny též Chartě 77, a to na adresu: Jan Ruml, Pra­ha 10, Kremelská 104/150.

Václav Havel, dr. Ladislav Hejdánek

mluvčí Charty 77

Situace Cikánů-Romů v Československu nepat­ří k tématům, která poutají obecnou pozornost, a většina lidí o problémech této nejdiskrimino­vanější menšiny prakticky nic neví. Tato neinfor­movanost je důsledkem cílevědomého utajování všeho podstatného, co s Cikány-Romy souvisí. Věci však dospěly příliš daleko, než aby směly po­kračovat bez protestu.

Postoj veřejnosti kolísá mezi lhostejností a ra­sismem. Projevy rasismu a segregacionismu se množí a budou se množit. Cikáni-Romové, kteří jsou nejbezprávnější skupinou obyvatel­stva v Československu, v obecných představách k obětem nezákonností nepatří, to je naopak výsadou „slušných lidí“. Bude-li mlčení o těch­to věcech pokračovat, může dojít k tragickému paradoxu: Cikáni-Romové splynou v obecném povědomí – v povědomí občansky lhostejných konzumentů právě tak jako v povědomí občanů zasazujících se o zákonnost – se společenskými zlořády a nakonec je ještě budou represivní orgá­ny, které nesou hlavní vinu na tom, jak dnes Cikáni-Romové v Československu žijí, chránit před lidmi, kteří budou proti týmž orgánům prosazo­vat zákonnost a humanitu. A stará židovská role se dožije reprízy v novém obsazení, reprízy, kte­rá už vlastně začala.

Problém menšin provázel republiku od samot­ného vzniku Československa jako samostatného státu a podstatnou měrou spolupůsobil při mni­chovské krizi a při katastrofě, která následovala. K vážnému pokusu o analýzu předválečné mino­ritní politiky však nedošlo a po válce žádná ta­ková politika koncipována nebyla. Na českoslo­venském území žije nadále celá řada početných i méně početných národnostních a etnických menšin, o jejichž problémech většina lidí nic neví. Otázky minorit jsou u nás o to závažnější, že Československo patří k zemím s největší hus­totou obyvatelstva a že na území republiky se nevyskytují žádné nevyužité prostory. Tyto demograficko-zeměpisné zvláštnosti podbarvují specifickým způsobem tradiční český naciona­lismus a vztah k menšinám. Zanedbávání mi­noritních otázek a potlačování informací o nich je proto zvlášť nebezpečné a nezodpovědné. Spe­cifická situace Československa vyžaduje naopak o to prozíravější a tolerantnější politiku, která je projevem vůle k potlačení a sociálnímu a kul­turnímu pohlcení.

Cikáni-Romové se od ostatních menšin liší tím, že představují rozvojovou kulturu uprostřed kultur evropských. V Československu jsou dru­hou nejpočetnější, podle některých odborných odhadů dokonce vůbec nejpočetnější menšinou. Tradiční označení „Cikáni“ je zatíženo nánosem hanlivých významů, vyvěrajících ze staletých předsudků, a neodpovídá původnímu názvu této etnické skupiny. Používáme tu proto označení Romové, které je v souladu s jazykem i s cítěním Romů samotných, i se světovým trendem nahra­zovat mnohá dosud užívaná označení etnických a národnostních skupin označeními, jimiž se tyto skupiny označují samy.

V Československu žije přibližně 300 000 Ro­mů. Podle oficiálních údajů je jejich počet menší, mimo jiné proto, že při sčítání obyvatelstva závi­selo vyznačení jejich etnické příslušnosti mnoh­dy na libovůli sčítacích komisařů, a že se někteří Romové zdráhali svůj původ uvést. Pokud jde o je­jich podíl na celkovém počtu obyvatelstva, kolí­sají proto odborné odhady mezi 1,6 % a 2,9 %. Sta­tistické údaje úředních míst vycházejí obvykle z nejnižších odhadů celkového počtu, což má pro Romy často velmi nepříznivé důsledky, protože podhodnocení celkového počtu vede k nadhod­nocení údajů vyjádřených v procentech. Tím se např. zvyšují údaje o kriminalitě i o hmotné bí­dě Romů, jež jsou z oficiálních míst vesměs in­terpretovány tak, jako by v žádném směru nepo­dávaly svědectví o společnosti, v níž Romové žijí, ale jako by výhradně svědčily proti Romům. Víc než čtvrtina romské menšiny žije v českých ze­mích, kam se v poválečných letech přistěhovali ze Slovenska. Z původních přibližně 10 000 čes­kých a moravských Romů přežilo nacismus je­nom několik set osob, ostatní zahynuli v koncen­tračních táborech, hlavně v plynových komorách. Porodnost Romů je proti ostatní populaci trojná­sobná, dětská úmrtnost je dvojnásobná; celko­vý zdravotní stav romské minority je ve srovnání s majoritou nepoměrně horší.

V minulosti byly podstatným zdrojem spole­čenské vyřazenosti romské populace rasová odliš­nost, krajní chudoba a odlišnost způsobu života. Dnes jsou hlavní překážkou řešení tzv. „cikánské problematiky“ v Československu poruchy větši­nové společnosti. „Cikánská problematika“ na­bývá na palčivosti úměrně s narůstajícími pro­blémy hospodářství, s pokračující byrokratizací řízení, s dysfunkcí veřejného komunikování v ob­lasti myšlení a informací a se vzrůstající brutalizací a nezákonnostmi represivních institucí. Tzv. „cikánská otázka“ tedy obnažuje hlubší, obec­nější problémy celé společnosti. Odhaluje politicko-správní stereotypy stále proklamovaných ideologických tezí, projektů řešení a vyhlašová­ní úspěchů v situaci, kdy se struktura problému naprosto nemění a veškeré proklamace a řešení jsou jen zastíráním vlastního problému.

Faktická i právní situace Romů je plná roz­porů. Ústava a mnohé zákony včetně meziná­rodních paktů zaručují všem občanům plnou rovnoprávnost nejen individuální, ale i skupino­vou, tedy též právo na jazyk, kulturu a rozvíjení specifických zájmů. Práva Romů jako menši­ny jsou však v Československu de facto popřena. Zdůrazňování toho, že Romové jsou jen etnickou skupinou, nikoli národnostní menšinou, a umě­lé zvýznamňování jemného rozdílu mezi pojmy etnický a národnostní byly svého času diktovány požadavkem společenské moci význam minorit­ního problému zredukovat a jeho výklad podřídit údajným zájmům celé společnosti. Ve skutečnos­ti vychází oficiální pojetí „cikánské otázky“ do­dnes ze Stalinových výkladů národnostní otázky. Pro Romy to znamená, že se mohou rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo Slováky, přičemž jejich specifika mají zaniknout. Romové právně neexis­tují, ale přitom byly vytvořeny vládní, krajské a okresní komise, které je shromažďují do eviden­ce a třídí do kategorií podle absurdních kritérií. Byly vytvořeny speciální školy, které ovšem rom­skou kulturu nemají rozvíjet, ale naopak potlačo­vat, a vydávají se vyhlášky a regionální směrnice k řešení „cikánské otázky“. V úředních dokumen­tech jsou označováni jen za „občany cikánského původu“ nebo dokonce jenom za „méně integro­vané obyvatelstvo“.

Takzvaná „řešení cikánské otázky“ se převáž­ně omezují na represivní opatření, která mají často ráz celostátních kampaní, o nichž se vět­šinová populace vůbec nedoví. Prvním takovým celostátním opatřením byl „soupis kočovných a polokočovných osob“. Byla to razie provedená na základě zákona č. 74 z roku 1958 po celém úze­mí Československa ve dnech 3. až 6. února 1959. § 3 zákona č. 74/1958 zní: „Kdo setrvává při kočov­ném způsobu života, přestože mu byla poskytnu­ta pomoc k trvalému usídlení, bude potrestán pro trestný čin odnětím svobody na 6 měsíců až 3 léta.“ Tento zákon, který je protiústavní, a ad­ministrativní opatření, jimž posloužil jako legál­ní podklad, byla namířena také proti některým sociálním skupinám z většinové populace, např. proti „osobám světským“ (provozovatelům pouťo­vých atrakcí), dráteníkům ad. V první řadě však byly namířeny proti Romům, kteří kočovní ani polokočovní nebyli. Romové v Československu se skládají ze tří subetnických skupin, z nichž dvě, představující přibližně 90 až 95 % romské populace na našem území, jsou už nejméně po dvě staletí usedlé. Třetí subetnická skupina – Ro­mové olašští – představující zbývajících 5 až 10 %, donedávna kočovala. Zákon č. 74/1958 byl pou­žit přímo jen ve zcela nepatrném počtu případů, zato v souvislosti se „soupisem kočovných a polokočovných osob“ v roce 1959 i později posloužil za podklad k represím rasistické povahy. Zmíně­ný zákon dodnes platí a je tedy trvalou hrozbou pro Romy, kteří nekočují, ale bez vlastní viny žijí v podmínkách, jež je nutí k migraci.

Směrnice, podle nichž se prováděl „soupis ko­čovných a polokočovných osob“, byly vypracová­ny ve vší tajnosti měsíce předem a předepisovaly vše do nejmenších podrobností – dokonce i vy­bavení místností, kde měl být „soupis“ prová­děn, způsob jak zajistit umývání rukou pro potře­bu daktyloskopie (!) atd. Do „soupisu kočovných a polokočovných osob“ museli být zapsáni i Ro­mové, kteří měli trvalé bydliště i zaměstnání, po­kud údajně posílali manželku či družku žebrat nebo se prostituovat; důkazy o žebrotě či prosti­tuci však směrnice nepožadovaly. Mnozí Romové, kteří měli trvalé bydliště i zaměstnání a kočov­ný způsob života neznali, se dostali do „soupi­su“ prostě proto, že v době mezi 3. a 6. únorem 1959 náhodou jeli někam vlakem a na nádraží byli zadrženi a označeni za „osoby kočovné“. Při „soupisu“ jim byl ihned na místě „nabídnut“ byt a byli vyzváni, aby nastoupili do práce „na urče­ném pracovišti podle plánu pracovního zařazení“. Vše probíhalo jednorázově a zřejmě mělo odpoví­dat § 3 zákona č. 74/1958 o poskytnutí pomoci k tr­valému usídlení. Pokud Rom zadržený při zmí­něné razii v „nabídnutém bytě“ a na „určeném pracovišti“ nezůstal – byť i z toho důvodu, že už někde bydlel a tam byl i zaměstnán – při prová­dění „soupisu“ na to nebyl brán zřetel – pak se provinil fluktuací a touto fluktuací navíc „mas­koval kočování“. Jestliže chtěl dát výpověď ze za­městnání, byl na něm mnohde ještě řadu let po „soupisu“ požadován souhlas národního výboru, a zpravidla jej nedostal. Jestliže se chtěl odstěho­vat třeba i k blízkým příbuzným do sousedního okresu, byl podmínkou souhlas dvou národních výborů, a to v místě, odkud se chtěl odstěhovat, a v místě, kam se chtěl odstěhovat. A zpravidla takový souhlas nedostal ani v případě, kdy zce­la zřejmou motivací takové „migrace“ byla těžká nemoc nebo invalidita. Zato mu mohlo být bez řádného soudního jednání přikázáno místo po­bytu. Romové, kteří nikdy nekočovali, si ještě řadu let po provedení „soupisu“ podávali žádos­ti, aby byli ze „soupisu“ vyjmuti. O těchto žádos­tech rozhodovaly komise složené obvykle z něko­lika členů národního výboru a jednoho zástupce VB. Tak jako při provádění „soupisu“ v roce 1959 hrála hlavní roli VB, tak i v těchto komisích váži­lo slovo zástupce VB víc než názor všech ostatních členů. Některé žádosti byly zamítnuty, přesto­že všichni zástupci národního výboru zaseda­jící v komisi prohlásili, že žadatel do „soupisu“ nepatří, a to jenom proto, že zástupce VB jako jediný z členů komise trval na tom, že vzetí do „soupisu“ bylo „zákonné“, nebo proto, že žada­tel podle zjištění VB „ve svém bytě přijímá a ne­chá přenocovat návštěvy osob cikánského půvo­du z jiného okresu“, nebo že jedno (!) z jeho dětí chodí za školu apod.

Dalším opatřením k „řešení cikánské proble­matiky“ měl být „povinný rozptyl“ neboli „likvi­dace nežádoucích soustředění cikánského obyva­telstva“. Tento zásah měl být proveden na základě vládního usnesení č. 502 z roku 1965, které však, jak se brzy ukázalo, bylo neproveditelné a pozdě­ji bylo zrušeno. Pro romskou menšinu však má citelné následky dodnes. V době, kdy měl být povinný rozptyl proveden, bydlelo na východ­ním Slovensku 14 000 romských rodin v 1318 osa­dách – správněji ghettech -, z nichž polovina byla bez elektrického proudu, většina byla bez kanali­zace, nevedly k nim žádné přístupové cesty a nejbližší prodejny byly vzdáleny několik kilometrů. Zásobování pitnou vodou obstarával mnohde je­den hydrant na pět set nebo více osob, v někte­rých osadách byl dokonce jenom potok. Nemálo obytných chatrčí bylo z hlíny. V některých osa­dách se životní podmínky dodnes podstatně ne­zlepšily. Směrnice, podle nichž měl být rozptyl prováděn, však vyžadovaly přednostně zrušení „cikánských soustředění“ v oblasti zahraničního turistického ruchu a dále osady Velká Ida, pro­tože ohrožovala „zdraví pracujících Východoslo­venských železáren“. Sociální a zdravotní aspekt těchto „nežádoucích soustředění cikánského oby­vatelstva“ z hlediska těch, kteří v nich žili, tedy nepatřil k přednostním úkolům rozptylu – a ve skutečnosti nepatřil ani k jeho úkolům okrajo­vým. Směrnice dále stanovily, že obyvatelé „ci­kánských osad, ulic, čtvrtí“ atd. musejí být pře­sunuti do přesně určených míst. Československý občan „cikánského původu“ bydlící v určitém okrese byl povinen – a to výhradně vzhledem ke svému rasovému původu – přestěhovat se dle harmonogramu do určeného okresu či kraje a ni­kam jinam. Pokud byl pro jeho okres stanoven tzv. „družební okres“, musel se přestěhovat prá­vě do něho, i když se chtěl přestěhovat jinam, kde třeba měl příbuzné, dívku, přátele, vyhlíd­ky získat práci nebo podobně. K charakteristic­kým znakům vládního usnesení o „likvidaci ne­žádoucích soustředění cikánského obyvatelstva“ a příslušných směrnic patřilo i to, že rozptyl byl povinný a že zároveň musel být dobrovolný. Ten­to druh juristického alibismu se pak obzvlášť v 70. letech objevuje téměř ve všech dokumentech tý­kajících se „cikánské problematiky“, a to v da­leko nepokrytější podobě, než jak jej zná větši­nová populace.

Je zřejmé, že i tato opatření, omezující práva na svobodu pobytu a na volbu zaměstnání, byla protiústavní.

Nedostatek bytů a organizační neschopnost způsobily, že v rámci povinného rozptylu se v nových působištích nakonec usídlil jen zlo­mek původně plánovaného počtu rodin. Usta­novení o povinném rozptylu však také požado­valo zamezení „nežádoucí migrace cikánského obyvatelstva“. Jestliže rozptyl znamenal povin­nou migraci, pak „neplánovaná migrace za úče­lem získání lepšího zaměstnání, bydlení nebo vyšší společenské pozice“ byla nežádoucí a stí­hala se. Vládní usnesení č. 502 z roku 1965 bylo sice zrušeno, ale právně nikde nezakotvená for­mule o „nežádoucí migraci cikánského obyva­telstva“ je uplatňována dodnes a značnou část romské populace vystavuje permanentnímu ri­ziku postihu. Romovi, který opustí své bydliště a jinde si najde pracovní příležitost a ubytování, nesmí být v občanském průkazu změněn zápis o trvalém nebo i přechodném bydlišti bez zvlášt­ního souhlasu národního výboru (takový souhlas NV se k přihlášení ostatních občanů nevyžaduje). Nemá tedy možnost vstoupit do pracovního po­měru, nemá ani nárok na lékařské ošetření, ani na dávky poskytované z prostředků odborů péče o dítě příslušných ONV atd. Vyřízení jakékoli nejprostší úřední záležitosti je v takových přípa­dech o to komplikovanější, že neexistují pravidla pro přímý styk mezi národními výbory nižších stupňů v Čechách a na Slovensku. Pro průměr­ného Roma s původním bydlištěm na Slovensku a s novým působištěm v Čechách to představu­je neustálé a marné cesty z jednoho konce státu na druhý. Národní výbor v novém působišti ho za místního občana neuznává a národní výbor v místě jeho trvalého bydliště s ním zase odmí­tá jednat a jeho případné nároky neuznává, pro­tože své bydliště opustil.

„Zamezení svévolné migrace“ vede k zásahům do nejsoukromější sféry. Výrazným znakem rom­ské komunity je rodová soudržnost. Romové se zvlášť uvnitř příbuzenstev často navštěvují a tra­diční romské normy je zavazují k tomu, aby si navzájem nikdy neodmítli pohostinství. Jestli­že si část rodiny najde lepší životní podmínky, přijme do svého kruhu dalšího příbuzného, kte­rý lepší živobytí teprve hledá. Tento rys romské povahy a étosu má prastaré kořeny; podobné nor­my a zvyklosti se dodnes vyskytují u řady náro­dů s vysoce rozvinutou kulturní tradicí, žijících po tisíciletí na vlastním území, např. u Číňanů. Jestliže Rom trvale hlášený jinde několikrát pře­spí u příbuzného, může být – a často bývá – Veřej­nou bezpečností „odsunut“, protože se dopouští „svévolné migrace“.

Rozptyl měl i své hospodářské pozadí. Na in­terních, zaprotokolovaných poradách pracovní­ků, kteří měli vládní usnesení č. 502 provádět, byl povinný rozptyl zdůvodňován i nedostatkem pracovních sil v Čechách a přebytkem pracov­ních sil – tedy nezaměstnaností – na východním Slovensku. V polovině 60. let, kdy měl být roz­ptyl zahájen, se předpokládalo, že tento stav na úseku pracovních sil potrvá několik let. Ve sku­tečnosti trvá dodnes. Potřeba nekvalifikovaných pracovních sil vzrůstá, v posledních letech při­cházejí i zahraniční dělníci – „gastarbeitři“. Ze­jména velké stavební podniky nesvědomitým verbířstvím získávají na Slovensku Romy pro práci v českých zemích. Při uzavírání smluv v řadě pří­padů těží z jejich neinformovanosti nebo analfabetismu, nebo smlouvu prostě nevystaví. Část těchto romských pracovníků ubytovávají v bará­cích naprosto nevyhovujících hygienickým poža­davkům, mnohé z nich prakticky nutí k nastě­hování do přeplněných bytů jejich příbuzných či známých v místě pracoviště. Při náboru není vůbec brán zřetel na rodinné poměry pracovníků.

Protože jde o koncerny zvlášť preferované, pra­cující na vládou sledovaných stavbách, inspekce a kontroly na této praxi až na výjimky nic ne­změní.

Rozptyl tedy měl být součástí řešení problému nedostatku nekvalifikovaných dělníků v jedné části státu a nezaměstnanosti v části druhé. Způ­sob, jakým se měl tento problém řešit – povinný přesun bezprávné menšiny – je stejně příznačný jako příčiny nezdaru – organizační neschopnost a nedostatek bytů. Na druhé straně je však právě zaostávání bytové výstavby jednou z příčin, proč je „živelná migrace“ Romů z hlediska většinové populace i společenské moci prospěšná, ba nutná. Romové „svévolně“ opouštějí místa, kde pro ně není práce, a stěhují se do českých a moravských průmyslových center, kde jsou jako nekvalifiko­vaní dělníci – hlavně ve stavebnictví – prospěšní, ba nenahraditelní, a kde se ubytovávají v ubytov­nách a u příbuzných nebo formou tzv. nelegální­ho osídlení získávají byty nejnižší kategorie, čas­to zdravotně závadné. „Živelná migrace“ je tedy zaštítěna tím, že stát z ní má hospodářský pro­spěch; pro Romy tak vzniká dvojaká situace, jež je pro československý právní řád typická a kte­rou v mírnější podobě většinová populace dobře zná. Na jedné straně se „živelná migrace“ tole­ruje, ale současně je využívána jako důvod nebo záminka k postihu, a to při nejrůznějších příle­žitostech a v nejrůznějších formách, od nezdů­vodněných šikan při perlustracích až po nucené vystěhování z bytů, vyvlastňování domků, při­kazování místa pobytu atd.

Důsledky úředního postoje k „živelné mig­raci“ jsou nejcitelnější právě v oblasti bydlení. V souvislosti s rozptylem zněla jedna z ústně po­dávaných, zaprotokolovaných direktiv takto: „V žádném případě nesmí národní výbor žádné­ho Cikána přijmout do svého obvodu, není-li pro něj zajištěn byt...“ Tato direktiva je uplatňová­na dodnes, a to výhradně v negativním smys­lu. Podniky Romy jako pracovní síly potřebují, ale národní výbory jim odmítají přidělovat byty. Úroveň bydlení romských rodin je přitom nejpod­statnější překážkou kulturního vývoje této men­šiny a odsuzuje ji na nedohlednou dobu k dědič­né roli nekvalifikované pracovní síly. Převážná většina romských domácností v Československu má k dispozici jedinou místnost nebo bytovou jednotku skládající se z kuchyně a jednoho poko­je. Počet osob na bytovou jednotku je proti větši­nové populaci dvojnásobný a počet osob na obyt­nou místnost je dokonce téměř trojnásobný. Jsou to většinou byty přeplněné, tmavé a provlhlé, a postrádají základní hygienické vybavení.

Školství nebralo donedávna početnou rom­skou menšinu vůbec na vědomí. Přibližně 30 % Romů jsou analfabeti a ještě ve věkové skupině od 15 do 29 let je analfabetů 17 %. Z 30letých Romů mužského pohlaví víc než 10 % vůbec do školy ne­chodilo, 50 % vychodilo jen pět tříd a pouze 15 % ukončilo základní devítiletou školu. Středoškol­ské vzdělání má necelá polovina procenta a Romů s vysokoškolským vzděláním je v Českosloven­sku přibližně 50.

Neúspěšnost romských školáků v českých a slovenských školách se často řeší tím, že jsou přeřazováni do zvláštních škol určených pro děti s podprůměrnou inteligencí. Ve školním roce 1970-1971 v Čechách do těchto škol chodilo ce­lých 20 % romských dětí proti 3 % dětí z většino­vé populace. Podle podrobných psychologických vyšetření většina těchto romských dětí do zvlášt­ních škol nepatří. Paušální zařazování romských dětí do zvláštních škol, které se mnohde prakti­kuje, utvrzuje profesní diskvalifikaci celé rom­ské populace. Dítě, které projde zvláštní školou, právě tak jako dítě s nedokončeným základním vzděláním má uzavřený přístup k učebnímu po­měru ve většině řemesel. Z týchž důvodů je jim uzavřeno i umělecké školství, a to i mimořádným hudebním talentům, jichž je právě mezi Romy hodně; hudební a taneční soubory o ně mají zá­jem, ale nesmějí je zaměstnat.

Hlavní příčinou neúspěšnosti romských školá­ků je to, že neexistují romské školy, které by přiro­zeně navazovaly na romskou kulturu a rozvíjely ji. Společenská moc dělá naopak všechno pro to, aby romskou kulturu vyhubila, a sdělovací prostřed­ky soustavně šíří ve veřejnosti představy, že tako­vá kultura neexistuje. Romské děti jsou nuceny navštěvovat české a slovenské školy, jejichž vyu­čovacímu jazyku nerozumějí a kde jim všechno, od obrázků ve slabikářích až po učivo, vcelku ne­ustále vnucuje představu, že jsou cizí, méněcen­ná rasa bez jazyka, bez minulosti a bez tváře.

V posledních letech se v místech s větším po­čtem romských dětí zřizovaly speciální třídy pro romské žáky. Ve vyšších ročnících bývají děti z těchto speciálních tříd přeřazovány do normál­ních školních tříd a zpravidla dosahují lepších vý­sledků než romští žáci, kteří takovými speciál­ními třídami neprošli. Ani v těchto speciálních třídách se však jazykový problém neřešil a veške­rá tíha tohoto experimentu, prováděného s minimem nákladů, spočívá na učitelích, kteří ne­mají k dispozici žádné zvláštní učebnice ani jiné pomůcky, nedostávají osnovy a marně volají po nejelementárnější jazykové příručce, která by jim pomohla objasnit prameny jazykových obtí­ží romských dětí. Mnozí z těchto učitelů pracují nesmírně obětavě, avšak bez sebemenší pomoci a opory ze strany ministerstva školství.

Profesní struktura romské menšiny je dnes mnohem jednostrannější než v době, kdy Romo­vé žili na okraji společnosti a živili se svými tra­dičními povoláními, která kromě toho ve svém úhrnu představovala vyšší kvalifikaci, než jakou představují jejich profese dnes. Některé z těchto tradičních „cikánských“ profesí – např. košíkářství, umělecké kovářství – nacházejí uplatnění i v současné době, ale nejsou Romům přístup­ná. Dodnes živá je tradiční hudebnost Romů a mnohé přirozené talenty dosahují mimořád­ných kvalit tím, co se naučí uvnitř rodinné a ro­dové pospolitosti. Málokterý z nich však obsto­jí v byrokratickém bludišti vedoucím k povolení k veřejnému vystupování.

V minulosti žili Romové v krajní bídě, přesto­že byli jako řemeslníci i jako hudebníci uznává­ni. Dnešní romští kopáči, uhlíři a pomocní děl­níci vydělávají mnohem víc, ale přitom mohou posloužit jako názorný příklad toho, jak může stoupnout hladina příjmů a vydání, aniž stoup­ne sociální standard. Za současné hospodářské situace však společenská moc potřebuje mít rom­skou menšinu právě takovou, jaká je: nevzděla­nou, bez vyhraněných aspirací a ochotnou přestě­hovat se ze dne na den za nekvalifikovanou prací a bez vyhlídky na byt z jednoho konce země na druhý. Nedostatek nekvalifikované pracovní síly v takovém rozsahu, v jakém je pociťován u nás, však není normálním průvodním jevem hospo­dářského vývoje. Je naopak důsledkem technic­kého zaostávání a hlubších celospolečenských po­ruch, které způsobily, že pracovní síla je levnější než technika, která by ji měla nahradit. Věčně ovšem tento stav trvat nemůže a vzdor všem po­ruchám a nedostatkům v řízení musí tak jako v dřívějších krizových etapách k jakémusi vy­rovnání s mezinárodním vývojem přese všech­no dojít. Potřeba nekvalifikovaných pracovníků pak poklesne a mezi Romy nutně vznikne hroz­ba masové nezaměstnanosti, která tuto překot­ně a bezohledně urbanizovanou menšinu vysta­ví krajním tlakům a její společenskou vyřazenost a hmotnou tíseň rázem propojí s novým etnic­kým uvědoměním, které pak zesílí o to víc, oč urputněji je dnes potlačováno.

V romské menšině probíhá proces sociální dez­integrace, který nemá v dějinách Romů obdoby. Dokládá jej vzestup počtu Romů odsouzených k trestům odnětí svobody. Příčinou nejsou jen sociální podmínky, v nichž žijí, ani jen urbani­zace a uvolnění rodových pospolitostí, které se v prostředí průmyslových center rozpadají, ale hlavně nerovné postavení Romů před zákonem a ve společnosti vůbec.

Tzv. „specificky cikánská kriminalita“ je v mnohých případech přímým důsledkem neza­městnanosti romského dorostu s nedokončeným základním vzděláním. Pro patnáctileté-šestnáctileté Romy není dostatek pracovních příležitos­tí a ani pracovní úřad nemůže zprostředkovat nic než nejhorší nekvalifikované práce v napro­sto nevhodném, často skutečně kriminogenním prostředí. Zvláště dívky jsou raději rodiči pone­chány doma, aby pečovaly o sourozence apod., přestože jim hrozí trestní stíhání pro příživnictví. V jiných případech je tzv. „specificky cikán­ská kriminalita“ důsledkem rychlého biologic­kého a sociálního zrání romské populace. Časně navazované partnerské vztahy, které zpravidla vedou k trvalému soužití a vzniku rodiny, jsou posuzovány a trestány jako mravnostní delikty, aniž je posuzována okolnost zcela odlišného kul­turního a hodnotového kódu, které jsou podsta­tou takové formy sociálního chování.

Nepsané zákony, které jsou pro soudní instan­ce fakticky závaznější než zákony psané, požadu­jí, aby se Romům ukládala vyšší výměra trestu, než se v obdobných případech ukládá obžalo­vaným z většinové populace. Kromě toho se soustavně zneužívá jejich neznalosti češtiny a slovenštiny a práv obviněného. Častěji než na obviněné z většinové populace je na obviněné Romy uvalována vazba a jsou diskriminováni i během výkonu trestu.

Nejtruchlivější kapitolou jsou však předpoja­tá soudní rozhodnutí o umístění romských dětí v dětských domovech proti vůli rodičů schopných dítě vychovávat. Romové, kteří na svých dětech lpí, se v takových případech odebírání dětí brá­ní. Došlo i k případu, kdy VB vyhledala romské dítě schované pod postelí, a to pomocí cvičeného psa, který dítě před očima rodičů z úkrytu vytáhl. Násilné převádění romských dětí do dětských do­movů proti vůli rodičů je velmi často diktováno úsilím zbavovat etnickou skupinu vlivu na její vlastní děti, aby tyto děti podléhaly výhradně vlivu většinové populace.

Zvlášť závažná je otázka sterilizace; ta je v lé­kařsky řádně odůvodněných případech přípust­ná, někdy snad i nutná, mravně však vždy pro­blematická. Souhlas romských žen ke sterilizaci je získáván ovlivňováním, jehož objektivita není zaručena. V některých obvodech se sterilizace romských žen provádí jako plánovaná adminis­trativní praxe a úspěšnost pracovníků je na inter­ních schůzích hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se steriliza­cí přemluvit. Za takových podmínek je objektiv­nost vyloučena. Mnohdy je k získání souhlasu ke sterilizaci demagogicky využívána peněžní odměna. Tak se sterilizace stává jedním z postu­pů většinové populace proti populaci menšinové, směřujícím k tomu, aby se v menšinové etnické skupině bránilo rození dětí.

Subjektivita Romů jako uvědomělé menšiny se koncem 60. let formovala ve Svazu CikánůRomů. Tato organizace se u nás poprvé pokusila o to, aby její příslušníci nebyli pasivním objek­tem sociální péče, ale dobrovolnou frontou se­bevědomých a rovnoprávných občanů, kteří by spolurozhodovali o opatřeních ke změně dávno nenormální situace a na této změně spolupra­covali. Začala poprvé v dějinách Romů v Česko­slovensku působit zcela přirozeným způsobem, který předestřel skutečnou šíři a hloubku pro­blému. Je příznačné, že tato organizace byla pro „znormalizovanou“ politickou moc nepřijatelná. Přestože po celou dobu své existence Svaz Cikánů-Romů nabízel své síly ke spolupráci a vždy vy­stupoval zcela loajálně, byl v dubnu 1973 donu­cen ukončit činnost. Při procedurách vedoucích k rozpuštění Svazu Cikánů-Romů byli členové vedení této organizace vystaveni neomalenému nátlaku a nepokrytým výhrůžkám a projevili vy­trvalost a statečnost, jaká ve svazových a spolko­vých činnostech v Československu 70. let nemá obdoby. Romové s vysokoškolským vzděláním, kteří se na činnosti a vedení Svazu Cikánů-Romů aktivně podíleli, se v současné době v mnoha pří­padech živí nekvalifikovanou prací.

Konečné řešení problémů romské menšiny vidí společenská moc v zániku této menšiny jejím splynutím s většinou. Zrušením minority má být zrušen minoritní problém. Teoretickým zdůvod­něním tohoto cíle je doktrína, podle které Romo­vé „tvoří odumírající etnickou skupinu“, která je „předurčena k zániku“. Aby k tomuto zániku došlo, společenská moc brání Romům všemi prostřed­ky v jakékoli samostatné kulturní i jiné aktivi­tě a zbavuje je jejich jazyka a skupinové identity, usiluje o to, aby zpřetrhala jejich rodová i rodin­ná pouta a zrušila veškeré vazby jejich pospolitos­ti. Toto úsilí o splynutí menšiny s většinou však naopak prohlubuje propast mezi Romy a ostat­ním obyvatelstvem. Je označováno za integraci, ale vyvolává naopak stupňující se dezintegraci.

Pravou podstatou úsilí společenské moci je ve skutečnosti násilná asimilace, proti které se Ro­mové brání, protože je zbavuje přirozených so­ciálních vazeb a násilně rozkládá základní před­poklady jejich sociálního bytí. Sebezáchovnou reakcí Romů je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodo­vých rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti. Souběžně s poklesem komunikační funkce romštiny u mladší gene­race Romů v Čechách a na Moravě probíhá pro­ces opačný a vzniká romská literatura, jejíž auto­ři v dětství romsky nemluvili. Mnohdy se svému jazyku naučili až v dospělosti, tak jako někteří z autorů českého národního obrození. Jazykové vakuum, v němž se v důsledku potlačování rom­ské kultury ocitli, tedy spolupůsobilo jako podnět k tomu, aby vytvořili literární díla v romském ja­zyce a tím zahájili vývoj, který může vést ke vzni­ku spisovné romštiny. Tito autoři jsou současnou kulturní politikou odsouzeni k izolaci, přestože právě oni jsou živým dokladem zrodu romské in­teligence, která by mohla pomoci sociálně dezintegrační proces zastavit.

Postup společenské moci se tedy míjí účinkem ve všech směrech, protože tvrdě odmítá jedinou přirozenou cestu k sociální integraci Romů, jíž je integrace skupinová.

Dosud sledovaný cíl zániku skupiny musí pro­to nutně vést k dalšímu stupňování represí. Jest­liže trvalé neúspěchy této politiky nepovedou k důslednému přehodnocení všech jejích kompo­nent, ocitnou se československé instituce velmi brzy v situaci, kdy budou muset čelit obviněním, že se dopouštějí zločinu proti § 259 trestního záko­na (zákon o genocidiu), který mimo jiné stanoví:

„1. Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo ná­boženskou skupinu

2. provede opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí,

3. násilně převádí děti z jedné takové skupiny do druhé, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo trestem smrti.

2. Stejně bude potrestán, kdo se na činu uve­deném v odstavci 1 účastní.“

Bude-li zejména násilné odebírání dětí rom­ským rodičům a sterilizace romských žen pokra­čovat tak jako dosud, nebude již žádné utajová­ní a žádné nezákonnosti v oblasti justice moci zabránit vznesení formálních obvinění podlo­žených důkazy.

Příliv romských rodin do průmyslových center vede k tomu, že mezi většinovou populací, která je o Romech a jejich problémech naprosto nein­formovaná, vzrůstá tendence k segregacionismu a k rasistickým postojům. Tím se většinová po­pulace – vzdor tomu, že je ze sféry rozhodování o státních záležitostech vyloučena – dostává do postavení, kdy je za útisk, jemuž jsou Romové v Československu vystaveni, morálně spoluzodpovědna. Vykonavatelé protizákonných směr­nic týkajících se Romů, a to na všech stupních a v různých sférách činnosti a pravomoci, jsou spoluzodpovědni právně a materiálně.

O tom, zdali menšinová populace splyne s vět­šinou, nebo zdali si svá specifika udrží, zdali zůstane menšinou etnickou, nebo se rozvine v menšinu národnostní, o tom všem nemůže roz­hodnout nikdo jiný než ona menšina sama. Jestli tento proces rozhodování proběhne klidně, nebo bouřlivě, a jak dalece bude ovlivněn vědomím kumulovaných křivd, závisí na tom, v jaké míře dokáže většinová společnost této menšině přiznat skupinová práva. Bez nich se Romové nemohou účinně dovolávat ani těch práv, která jim práv­ní řád přiznává – a nemohli by jich účinně uží­vat ani v případě, že by společenská moc začala platný právní řád dodržovat. Bez skupinových práv nemohou Romové rozvinout žádnou kul­turní aktivitu, která by jim dopomohla k vědo­mí vlastní identity a bez níž je jakákoli skuteč­ná sociální integrace nemožná.

V duchu zásad Charty 77 navrhujeme, aby veš­keré dosud utajované informace o Romech byly soustavně uveřejňovány, aby protizákonné zá­sahy proti Romům a jejich kulturním a organi­začním činnostem byly přešetřeny a projednány v souladu s platným právním řádem, aby přísluš­ná ministerstva ve spolupráci s ČSAV, případně dalšími orgány, provedla a zveřejnila seriózní od­borný popis a rozbor situace romského obyvatel­stva, aby došlo k veřejné, svobodné diskusi o ře­šení této situace, a zejména, aby byl připraven návrh úpravy právně neudržitelného postavení Romů. Bez pravdivého odhalení závažnosti pro­blému, bez zásadní právní úpravy a bez skuteč­né účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti.²

^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.

1. Datování převzato z anotovaného seznamu dokumentů in: Charta 77: 1977-1989 a z Informací o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 15, s. 1. V dokumentu, který je předlohou pro tuto edici a pochází z osobního archivu Jiřího Háj­ka, je uvedeno ručně psané datum 14. prosince 1978.

2. Dokument zpracovali Jan Ruml a Zdeněk Pinc, koneč­nou úpravu provedl Václav Havel. V Libri prohibiti, sb. Charta 77, je uložen návrh tohoto dokumentu, na první straně podstatně upravený Václavem Havlem. Na po­slední straně je jeho rukopisná poznámka: „Zdá se mi to být velmi dobré, jen první odstavec bych navrhoval zkrátit – obecné úvody v něm obsažené mi připadají tro­chu konfuzní a zbytečné.“ S dokumentem projevili ne­spokojenost zástupci Romů, protože se jim zdál málo kritický, a osobně protestovali u Jiřího Hájka a Ladisla­va Hejdánka.

Plné znění: In: Informace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 15, s. 1-9 • Charta 77. Rok 1978, Samizdatový sborník • Palach Press Limited, č. 11 (srpen 1978), s. 2 • Charta 77. 1977-1989, s. 217-224 • ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 79/85-8.

Komentáře: Vídeňský dopisovatel o cikánské otázce na Slovensku, Hlas Ameriky, ÚSD, sb. FMV-Ch, RO 78/85-8 • BBC, tamtéž, RO 78 21/78 • sb. RFE, pol. blok S-562, 19.12.1978, S-576, 2.1.1979.