D92 1979

1979, 7. únor, Praha. – Stanovisko k jednání Mezinárodní organizace práce o porušování československého pracovního zákonodárství a mezinárodní úmluvy o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání zaslané vládě ČSSR.

Stanovisko Charty 77 k jednání Mezinárodní organizace práce o stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů na porušování československého pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111/1958 Mezinárodní organizace práce o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání.’

V listopadu 1978 projednávala správní rada Mezi­národní organizace práce (dále MOP) zprávu, ve které československá vláda odmítla stížnost Me­zinárodní konfederace svobodných odborů (dále MKSO). MOP vysvětlení československé vlády ne­přijala. Pokládáme za velmi důležité jednoznač­né odmítnutí československého stanoviska, podle něhož je Charta 77 hnutím ohrožujícím bezpeč­nost státu a jeho vnitřní pořádek. MOP naopak uznala Prohlášení Charty 77 jako projev uplatně­ní politických práv a svobod československých občanů, zejména svobody myšlení a projevu.²

V praxi československých úřadů a zaměstna­vatelských organizací i v roce 1978 pokračovala diskriminace občanů zastávajících kritické poli­tické názory a odlišné politické postoje. Tato pra­xe je v rozporu s Ústavou ČSSR, Zákoníkem práce i úmluvou č. 111/1958 Mezinárodní organizace prá­ce, kterou Československá republika ratifikova­la. Celá řada československých občanů, propuště­ných ze zaměstnání pro podepsání Charty 77 nebo dokonce pro pouhé vyjádření souhlasu s ní, mu­sela přijmout zaměstnání, které je hluboko pod úrovní jejich profesionální kvalifikace, nebo jsou dosud stále bez zaměstnání. Několik českosloven­ských občanů muselo z těchto důvodů emigrovat.

Někteří občané, kteří pro svůj podpis Charty 77 nebo v souvislosti s ní (např. proto, že odmítli podepsat prohlášení odsuzující Chartu 77) byli pro­puštěni ze zaměstnání, se domáhali svých práv soudně. Československé soudy však ve všech pří­padech v rozporu s platnými zákony potvrdily dis­kriminační postup zaměstnavatelů.

Soudní řízení v pracovních sporech signatářů Charty 77 (i sympatizujících) probíhá v zásadě podle unifikovaného, předem stanoveného scénáře,³ takže rozsudky jsou prakticky hotovy již před jednáním. Soudní řízení porušují všechna základní ustanovení československého právní­ho řádu o zásadách a způsobu soudního jedná­ní a rozhodování. Probíhají většinou bez účas­ti veřejnosti, soudy odmítají žalobcům provést jimi navržené důkazy nebo vyslechnout navržené svědky, čímž je porušována hlavní zásada, totiž zjištění skutečného stavu věcí, z něhož má soud vycházet při rozhodování. V odůvodnění jedno­ho z rozsudků Městského soudu v Praze v této věci se konstatuje (viz rozsudek uvedený pod b. 4 přílohy), že v době, kdy organizace přistoupila k výpovědi žalobce, „byl z tisku, rozhlasu a tele­vize jeho pomlouvačný charakter (tj. Charty 77) znám a zejména se již projevilo, jak byl někte­rými západními sdělovacími prostředky zneužit a jakou vyvolal v zahraničí nepříznivou kampaň proti našemu státnímu a společenskému zříze­ní“. Vlastní Chartu 77 však nečetl ani zaměst­navatel, který výpověď dával, ani soud, který správnost výpovědi potvrzuje. Soudní rozhod­nutí se prakticky opírají o jediný „důkaz“, kte­rým je stanovisko Generální prokuratury k Pro­hlášení Charty 77,*

Stanovisko Generální prokuratury ČSSR však není důkazním prostředkem ve smyslu občan­ského soudního řádu, protože neobsahuje žád­né údaje či skutečnosti, které by umožnily zjistit skutečný stav věcí, ale pouze a jen hodnotí doku­ment Charta 77. Hodnocení důkazů je však věcí soudu. Pokud soud ostatní důkazy nepřipustil a bez dalšího převzal hodnocení Generální pro­kuratury ČSSR, nepostupoval podle ústavních a zákonných norem jako nezávislý orgán a ne­mohl tak spravedlivě rozhodovat.

Protože soudní řízení v pracovních sporech mělo takovýto jednoznačný průběh, mnozí ob­čané propuštění ze zaměstnání se vůbec na soud o ochranu neobraceli. Jiní pak po rozsudku soudů první instance, které žaloby šmahem zamítaly, se již neodvolávali k soudu druhé instance.

V této souvislosti Charta 77 poukazuje kritic­ky i na postup orgánů Revolučního odborového hnutí, které neposkytly a dále neposkytují svým členům propuštěným pro politické nebo občan­ské postoje ze zaměstnání žádnou právní a jinou ochranu, Naopak, československé odbory – na podkladě pokynů vyšších odborových a jiných orgánů – dávají zaměstnavatelům svůj souhlas k rozvázání pracovních poměrů, aby tak byl spl­něn příslušný požadavek Zákoníku práce. V řadě případů odbory dokonce vyloučily několik obča­nů ze svých řad za podepsání Charty 77.

Odbory tím nerespektují základní práva svých členů. Vyloučením z odborů jsou tito občané prak­ticky zbavováni určitých nároků a práv, které jim jako československým občanům v pracovně práv­ních vztazích a vztazích s nimi spojených náleží.

Charta 77 prokázala již mnohokrát, že zásad­ně vychází z československé Ústavy a českoslo­venského právního řádu, že právo a zákonnost neporušuje. Naopak platné československé prá­vo i zákonnost se porušuje v postupu proti obča­nům uplatňujícím své ústavní a zákonné právo na vlastní politické a občanské postoje. Právo po­rušují ty orgány, které jsou podle Ústavy povolány zajišťovat zákonnost, např. soudy a prokuratura.

Podle článku 3, písmeno C Úmluvy č. 111/1958 Mezinárodní organizace práce se ČSSR zavázala zrušit jakákoli zákonodárná ustanovení, upravit jakákoli administrativní opatření či praxi, kte­rá nedávají každému občanu stejnou příležitost v otázkách zaměstnání a povolání. Jen tak lze od­stranit jakoukoli diskriminaci v této oblasti. Člá­nek 21 československé Ústavy stanoví, že všichni českoslovenští občané mají právo na práci. Prá­vo na práci, jak vyplývá z těchto ustanovení sa­motných, zvláště však ve spojení s jinými usta­noveními Ústavy (o rovnosti občanů, o svobodě projevu apod.) mají všichni českoslovenští obča­né bez ohledu na své politické názory a postoje. Podle platné československé právní úpravy ne­lze tedy uplatnění práva na práci vázat na žádné požadavky tzv. třídní či politické uvědomělosti, spojovat je s požadavky určitých politických ná­zorů a stanovisek pracovníka. Rovněž Meziná­rodní pakt o hospodářských, sociálních a kul­turních právech, uzákoněný ve Sbírce záko nů ČSSR č. 120/1976 ze dne 13.10.1976 – částka 23, uklá­dá státu povinnost zabezpečit každému občanu právo na práci bez jakéhokoli rozlišování poli­tického smýšlení (část II, článek 2, bod 2 paktu).

Výše uvedená zákonná ustanovení nejsou však v ČSSR respektována, existuje stále tzv. kádrový strop, který postihuje nejenom signatáře Char­ty 77, ale široké masy obyvatelstva.

Tuto diskriminaci lze dokumentovat i řadou inzerátů v denním tisku, podle kterých se při­jmou do zaměstnání pouze pracovníci s „kádro­vými předpoklady“.

Toto hrubé porušování československých zá­konů státními a hospodářskými orgány vedlo nakonec k tomu, že se celá záležitost projedná­vala v orgánech MOP.

Vyzýváme proto československou vládu, aby se výše uvedenou situací vážně zabývala a prošetři­la – rychle a objektivně – všechny případy poruše­ní československého pracovního zákonodárství, jejichž důsledkem je diskriminace v zaměstnání a povolání řady československých občanů, a do­sáhla nápravy. Charta 77 je ochotna k tomu po­skytnout svoji rozsáhlou dokumentaci.

V příloze tohoto stanoviska uvádíme výčet 27 vybraných soudních rozhodnutí, týkajících se 14 osob, jakož i stanovisek prokuratury a odbo­rových orgánů, které jako příklad dokumentují, že výše uváděná diskriminace československých občanů za jejich politické názory a občanské po­stoje není náhodná, ale že jde o jednotný a shora řízený postup československých státních orgánů.

Václav Havel, Lad. Hejdánek

mluvčí Charty 77

Příloha

ke stanovisku Charty 77 k jednání Mezinárodní organizace práce o stížnosti Mezinárodní konfe­derace svobodných odborů na porušování česko­slovenského pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111/1958 Mezinárodní organizace práce o záka­zu diskriminace v zaměstnání a povolání.

1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 1978 čj. 9 Co 514/77-37, kterým se po­tvrzuje rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy z 5.8.1977, čj. 4 C 290/77-19. Rozsudky byla potvrzena právoplatnost rozvázání pracov­ního poměru výpovědí daná OÚNZ v Benešově u Prahy MUDr. Jiřině Zelenkové za podepsání Charty 77.

2. Výpověď Krajské nemocnice s poliklinikou v Českých Budějovicích ze dne 11.5.1977, čj. I/1KPO-77 (podepsán ředitel MUDr. Libor Slanina) daná MUDr. Bedřichovi Placákovi, DrSc. za podepsání Charty 77.

3. Výpověď Ústřední vojenské nemocnice v Pra­ze 6 ze dne 22.3.1977 (podepsán náčelník ÚVN) daná Miloslavě Placákové za udržování styků se svým manželem, který podepsal Chartu 77, a neohlášení této skutečnosti svým nadřízeným.

4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.1.1978, čj. 13 Co 713/77-28, kterým se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. říj­na 1977, čj. 23 C 181/77. Rozsudky byla potvrzena právoplatnost výpovědi daná n. p. Kancelářské stroje Praha ing. Richardu Urxovi za podepsání Charty 77.

5. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.12.1977, čj. 12 Co 359/77-31, kterým se potvr­zuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 14.9.1977, čj. 7 C 220/77-20. Rozsudky byla potvr­zena právoplatnost výpovědi daná Správou sociál­ních služeb NV hl.m. Prahy Jarmile Bělíkové za podepsání Charty 77.

6. Rozsudek Krajského soudu v Českých Bu­dějovicích ze dne 16.6.1977, čj. 3 Co 548/77-37, kterým se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.4.1977, čj. 5 C 38/77-19. Rozsudky byla potvrzena právoplatnost okamžité výpovědi daná Jihočeským krajským národním výborem v Českých Budějovicích Janu Urbanovi za nepodepsání prohlášení odsuzující­ho Chartu 77.

7. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.12.1977, čj. 12 Co 360/77-39, kterým se potvrzu­je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31.8.1977, čj. 7 C 199/77-24. Rozsudky byla potvrze­na právoplatnost výpovědi daná Správou sociál­ních služeb NV hl.m. Prahy PhDr. Tomáši Vrbovi za podepsání Charty 77.

8. Vyjádření Pražské odborové rady ze dne 3.4.1978 (podepsán předseda POR Vladimír Hy­nek), kterým potvrzuje správnost vyloučení z řad ROH JUDr. Zdeňka Jičínského za to, že byl vylou­čen z řad členů KSČ a že podepsal Chartu 77.

9. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.8.1977, čj. 13 Co 329/77-40, kterým se potvrzu­je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18.5.1977, čj. 23 C 130/77-17. Rozsudky byla potvr­zena právoplatnost výpovědi dané Českou státní pojišťovnou v Praze 1 prof. dr. Zdeňku Jičínské­mu za podepsání Charty 77.

10. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.8.1977, čj. 13 Co 268/77-40, kterým se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 1977, čj. 23 C 112/77-19. Rozsudky byla potvrzena právoplatnost okamžité výpovědi dané Národním muzeem v Praze 1 doc. dr. Zdeňku Mly­nářovi za podepsání Charty 77.

11. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. června 1978, čj. 13 Co 331/78-23, kterým se po­tvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. dubna 1978, čj. 23 C 81/78-14. Rozsud­ky byla potvrzena platnost výpovědi dané n.p. Po­trubí Praha 1 ing. Petru Uhlovi za podepsání Charty 77.

12. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.8.1978, čj. 17 Co 457/78-17, kterým se potvrzu­je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20.4.1978, čj. 9 C 531/77-10. Rozsudky byla potvr­zena platnost výpovědi dané ÚNZ NV hl.m. Pra­hy – Psychiatrická léčebna v Praze 8 PhDr. Evě Stuchlíkové za podepsání Charty 77.

13. Vyjádření Pražské odborové rady ze dne 4.1.1978 (podepsán předseda POR Vladimír Hy­nek), kterým se potvrzuje správnost vyloučení z ROH dr. Václava Bendy za podepsání Charty 77.

14. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.1.1978, čj. 13 Co 712/77-36, kterým se potvrzu­je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. října 1977, čj. 23 C 158/77-21. Rozsudky byla po­tvrzena právoplatnost výpovědi daná n.p. Kan­celářské stroje Praha ing. Václavu Povolnému za podepsání Charty 77.

15. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.8.1977, čj. 13 Co 270/77-28, kterým se po­tvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.4.1977, čj. 23 C 57/77-15. Rozsudky byla potvrzena právoplatnost okamžité výpově­di dané n.p. Divadelní služba Praha Drahoslavě Proboštové za podepsání Charty 77.

16. Dopis Městské prokuratury v Praze ze dne 7.8.1978, čj. Kc 767/78 (podepsán náměstek JUDr. Ondřej Felix), ve kterém se sděluje Draho­slavě Proboštové, že její podnět ke stížnosti pro po­rušení zákona rozsudky uvedenými ad 15 této pří­lohy se odkládá, neboť soud rozhodl údajně zcela po právu a jeho rozhodnutí je meritorně správné.

17. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.1.1978, čj. 9 Co 572/77-19, kterým se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25.8.1977, čj. 8 C 132/77-6. Rozsudky byla potvr­zena právoplatnost výpovědi daná Výzkumným ústavem zahraničního obchodu v Praze 10 Jind­ře Kadlecové za podepsání Charty 77.

18. Rozsudek Krajského soudu v Českých Bu­dějovicích ze dne 16.6.1977, čj. 3 Co 544/77-35, kterým se potvrzuje rozsudek okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.4.1977, čj. 7 C 47/77-20. Rozsudky byla potvrzena právoplatnost okamžité výpovědi dané Jihočeským krajským národním výborem v Českých Budějovicích Kar­lu Pecháčkovi za nepodepsání prohlášení odsu­zujícího Chartu 77.

19. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.6.1977, čj. 23 C 139/77-12, kterým se potvr­zuje právoplatnost výpovědi dané Výzkumným ústavem polygrafickým v Praze 1 prof. PhDr. Vla­dimíru Kašíkovi, DrSc. za podepsání Charty 77. (Jmenovaný již odvolání nepodal.)

^ ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, Fotokopie s vlastnoručními podpisy.

1. Podklady pro dokument připravila pracovní skupina Char ty 77: Zdeněk Jičínský, Jitka Zelenková, Zdena Tominová, Michael Dymáček, Jaroslav Bašta a Jaroslav Suk.

2. Pracovní diskriminace signatářů Charty 77 byla pozor­ně sledována mezinárodními odborovými ústřednami. Mezinárodní konfederace svobodných odborů (MKSO) vypracovala stížnost na porušování mezinárodních kon­vencí o zákazu pracovní diskriminace v Československu a spolu s dopisem Char ty 77 z 30. 5. 1977 (D16) ji předala v srpnu 1977 generálnímu tajemníkovi Mezinárodní or­ganizace práce (MOP) F. Blanchardovi (D40 z 19. 1. 1978). MOP v září 1977 postoupila československé vládě kri­tickou analýzu o porušování mezinárodní úmluvy č. 111 (1958). Na základě usnesení federální vlády 28. září 1977 bylo vypracováno v součinnosti s Ministerstvem spra­vedlnosti, sociální péče, vnitra, Generální prokuratury a ÚRO ofi ciální s tanovisko, v němž byla stížnost MOP odmítnuta jako neodůvodněná. Stížnost MOP projedná­valo předsednictvo ÚV KSČ na 68. schůzi 3. února 1978 a schválilo odpověď československé vlády, kterou MOP odmítla a jednoznačně se postavila za Chartu 77. Pra­covní diskriminací v Československu se znovu zabývala MKSO v únoru 1979 ve svém čtrnáctideníku v komentáři, který vysílalo v plném znění RFE: „V Československu ne­jde o to, co umíte, ale o to, jaké je Vaše přesvědčení. Ať už si vyděláváte jako uklizeč anebo entomolog, špatný politický názor může znamenat konec Vašeho povolání. Mnoho signatářů Charty 77, dokumentu, který vyzval československou vládu, aby dodržovala Českosloven­skem v Helsinkách podepsané humanitární závazky, je dnes bez práce. A v zemi, která tvrdí, že zlikvidovala ne­zaměstnanost, mají tito lidé pozoruhodné potíže najít si novou práci.

Problém je v tom, že československá vláda považuje Chartu za antisocialistickou. Vzhledem k tomu, že Char­ta se výlučně zabývá ochranou základních občanských práv, z nichž mnohá jsou obsažena v československé Ústavě a v zákonodárství státu, zdá se, že vládci země mají dost ubohé mínění o socialismu. Nicméně tvrzení, že Charta 77 je jaksi podvratná, slouží jako ospravedl­nění propouštění lidí ze zaměstnání. Mezinárodní kon­federace svobodných odborů proto protestovala u Me­zinárodní organizace práce. Jako mnoho jiných zemí také Československo zachází se svými ratifi kacemi vel­mi liberálně. Přijalo helsinské dokumenty a podepsalo se i na konvenci proti diskriminaci v zaměstnání z roku 1958. Mezinárodní konfederace svobodných odborů ob­vinila Československo z porušení této konvence a Mezi­národní organizace práce zveřejnila nejen její dokumen­taci, ale i odpověď československé vlády.

Dokumentace je otřesnou četbou. Sestává hlavně z propouštěcích dopisů zaslaných stoupencům Char­ty 77. Vzorek je většinou tentýž. Postiženým osobám se sděluje, že podpisem Charty 77 porušily pracovní dis­ciplínu. Proto už nesmějí nadále prodávat knihy, čis­tit kotle a správně socialisticky studovat brouky. Uči­telé nesmějí učit, neboť jejich podpis Charty je k tomu činí nezpůsobilými. V některých propouštěcích dopi­sech stojí, že viník rozhořčil podpisem Charty kolegy a veřejnost. V některých případech se uvádí, že jeho propuštění je nutné k udržení všeobecné disciplíny. Po­dle československých zákonů toto vše jsou důvody pro okamžitou výpověď.

To však je jenom jeden druh represe. Zaměstnan­ci jsou také nuceni, aby sami dali dobrovolnou výpo­věď, anebo přijali méně kvalifi kovanou práci. K „mír­nějším“ formám postihu patří, že jsou zbavováni jinak běžných příplatků.

Československé odborové vedení se diskriminace a perzekuce přímo účastní. ÚRO vydala směrnici naři­zující vyloučení všech signatářů Charty z odborů. Od­borové organizace nehájí zájmy svých členů pronásle­dovaných pro politické přesvědčení a neposkytují jim právní pomoc.

Někteří českoslovenští občané jsou pronásledováni nikoli za podpis Char ty, ale za to, že odmítli podepsat re­zoluce proti ní. Přitom text Charty není v Československu volně k dispozici. Není to však jen veřejnost, od níž se žádá, aby odsoudila Chartu, aniž by ji znala. Také pra­covní soudy, k nimž se postižení odvolávají, se opíra­jí o materiály z druhé ruky, o režimní prohlášení, podle nichž Char ta 77 je objektivně nebezpečná pro státní zá­jmy, přičemž prý není důležité, že jejich ohrožení vlast­ně ani nenastalo.

Kdyby tyto pracovní soudy, které odmítají odvolání, vskutku chtěly prozkoumat takzvané lži a polopravdy prý v Chartě obsažené, mohly by být překvapeny tam obsaženou větou – totiž, že českoslovenští občané riskují nezaměstnanost a jinou represi, jestliže si dovolí vyjádřit své názory.“ (ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-625, 20. 2. 1978.)

Ke kritice pracovní diskriminace v Československu se mj. dále připojila největší francouzská odborová ústřed­na Všeobecná konfederace práce (CGT). Její tajemník Pierre Gensous jednal o těchto problémech s předsta­viteli ÚRO dvakrát v Praze – viz D49 (6. 4. 1978), D78 (20. 11. 1978), D85 (20. 12. 1978). Proti porušování pracov­ního zákonodárství za odlišné politické názory a rozši­řování Char ty 77 v ČSSR podal stížnost také Kanadský odborový svaz v sídle MOP v Ženevě.

3. Pokyny pro rozvázání pracovního poměru pro signování Prohlášení Charty 77 vypracovala Generální prokuratu­ra. Viz D7 (3. 2. 1977) a přílohu 7 (expertíza z 21. 2. 1977).

4. Viz tamtéž.

Text dokumentu: Informace o Chartě 77, roč. 2, č. 3 (16.2.-16.3.1979), s. 1-4. K textu dokumentu redakce In­formací připojila poznámku: „Je přirozené, že kopie to­hoto dopisu spolu s přílohou a fotokopiemi uváděných soudních rozsudků a dalších dokumentů měla být za­slána především Mezinárodní organizaci práce do Ženevy a Mezinárodní konfederaci svobodných odborů. Nestalo-li se tak, je to vážná politická chyba. Stalo-li se tak, je vůči vládě (když už byla vybrána za adresáta) ne­slušné, že to není v dopise poznačeno; vzhledem k sig­natářům Charty 77 a veřejnosti by takový tajnůstkář­ský postup byl v rozporu s duchem Charty 77 a jejím základním prohlášením. Mluvčí se od té doby vystří­dali ve svých funkcích; mohou však přesto podat patřič­né vysvětlení?“

Komentáře: MOP odsoudila čs. vládu. In: Listy, roč. 9 (1979), č. 1, s. 23 • Charta k jednání MOP. In: Tamtéž, č. 3 s. 49-51 • Uhl, Petr: Pierre Gensous o Chartě 77 a ROH. In: Tamtéž , s. 16-17 • ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-619 (9.2.1979) • Kanadské listy, č. 2-3 (únor – březen 1979), s. 1.