Konference evropských křesťanských studentských vůdců a Belgii [1947]

Letošní „European Student Leaders’ Conference“ křesťanského hnutí studentského konala se ve dnech 3.–12. 1. v malém městečku Lustinu v Belgii. Situace je ovšem stále nato­lik svízelná, že ani zdaleka nebylo dosaženo plného obsazení delegova­ných. Přítomni byli zástupci Belgie, Československa, Dánska, Finska, Ho­landska, Norska, zástupci ruské emi­grace ve Francii, Švédská a Švýcar­ska.

Pro celou konferenci bylo zvoleno téma: „Evropa mezi Východem a Západem“. Neměl se tím řešit poměr jejich a vzájemné vztahy, nýbrž spí­še poslání Evropy ve světě. V tom smyslu hovořil po dva večery dr. Paul Anderson o Rusku a svým dě­jinným pojetím otázky neobyčejně bystře vystihl hlavně specificky ruské předpoklady dnešní duchovní, myš­lenkové a sociální situace v Sovět­ském svazu, a nastínil pak krátce úkoly Evropy a zvlášť pak nás, křes­ťanů. Zvláště dvě věci považuje za charakteristické pro vývoj v Rusku. Pro svou tehdejší odloučenost od my­šlenkových proudů v západní Evro­pě Rusko neprošlo renesancí a v sou­vislosti s tím nenašla ani reformace ohlasu mezi ruským lidem. Tak se stalo, že mystika a životní negace ru­ku v ruce s ní jdoucí nabývaly u nej­širších vrstev převážného vlivu, ostatně také dík církvi samé a jejím duchovním. Naproti tomu se pomalu zvedal odpor — a to je ten druhý moment — kterým lidé du­chovnější dávali důraz na to, že člo­věk je Bohu podoben a tedy také tvůrcem, tj. spolutvůrcem Božím. A to byl později základ všeho aktivismu, i když nakonec ztratil svůj původní biblický smysl.

V dalších dvou večerech měli ev­ropští delegáti příležitost vyslech­nout či lépe snad prožít úchvatnou přednášku M. Paula Ricoeura z Fran­cie. Se strhujícím temperamentem ob­hajoval nejprve smysl a poslání Ev­ropy a jejích národů proti všem hla­sům, které mluví o zániku, rozpadu a

dekadenci. Evropa má i v budoucno­sti své výlučné poslání, které nemůže být naplněno nikým jiným. Právě v duchovním životě má privilegova­né místo díky své tradici (mémoire — paměť společnosti). Jen ta umož­ňuje vůbec mluvit o civilizaci. Dneš­ním úkolem Evropy není jen obrana; v tom by právě byla dekadence. Ne­ní vzácnou starožitností, není mu­zeem; Evropa nesmí přestat tvořit. Dali jsme se oklamat ideou nacionality — říká Ricoeur — a ta nás za­hrabala. Dali jsme se oklamat ně­čím, co nejdříve znamenalo svobodu, aby nás později uvrhlo do nejbídněj­šího otroctví. Ale naše poslání není skončeno; je potřeba se reintegrovat a společně řešit otázku, co je člověk, aby člověkem zůstal v technickém a sociálním pokroku. Je nutno věřit, že budoucnost bude taková, jakou si ji uděláme. Nesmíme se však tázat po úspěších, nýbrž co je pravdou Evro­py. A na adresu vlastní země (širší platnost je však očividná) prohlásil, že už je konečně nutno přestat deba­tovat o reparacích a začít společně stavět nový život. To je úkol Evro­py; jestliže to neprovedou křesťané — třebas i nepochopeni — kdo to provede? Po skvělé analýze nynější evropské (a ovšem v souvislosti i světové) krize přistoupil k jejímu řešení a stanovil několik podmínek pro její překonání. Jedna z hlavních znamená revizi principu suverenity státu; naším programem musí být federalizace, která ovšem není mož­ná bez vymezení suverenity indivi­duálních států. A neméně důležitou podmínkou podle Ricoeura je vítěz­ství socialistické ideje v západní Ev­ropě. Nezapomněl se vyrovnat ani s otázkou politických stran, která je dnes jednou z nejpalčivějších. Pro­hlásil, že nejhorší věcí v demokracii je konec principu reprezentace a tím konec práv občana. Strana, která propagandou tvoří mínění a neptá se na ně, je vrcholným nebezpečím pro stát. A Ricoeur skončil: Odpovědnost nás křesťanů je v tom, aby člověk pokračoval dál jako člověk. To zna­mená, že je nutno dát člověku smysl.

Jako poslední promluvil chicagský profesor T. Bachmann o Americe. Byla to přednáška rázu spíše infor­mativního; jen ke konci se Bach­mann zmínil o tom, že v Americe je nebezpečně rozšířen nihilismus, a to tím nebezpečněji, že je namnoze ne­poznán. Kromě toho se vyjádřil za­jímavým způsobem o tom, že Ame­rika je socialističtější než průměrný evropský stát. Odborové organizace způsobují, že dělník má přinejmenším stejná práva jako evropský druh, a dokonce právě pro něho je mravně přístupnější a odůvodněnější např. stávkovat v podniku soukromém než v podniku státním. Jediný rozdíl uznává v tom, že dělník ve státním podniku se cítí spolumajitelem; jeho reálný vztah k podniku je však týž jako v podniku soukromém. A Bach­mann zakončil: Spojené státy již so­cialistickým státem v podstatě jsou; je nutno jen přispět, aby se socialis­mus rozvíjel dále, a ovšem bez revo­lučních otřesů, které jsou alespoň prozatím v Americe iluzorní.

Kromě večerních přednášek, o kte­rých právě byla řeč, byly každé do­poledne na pořadu biblické studie (nejprve z 1. Petrovy a potom z Izaiáše); odpoledne byly vždy zprávy delegátů o práci organizace na uni­verzitách, jak plní své poslání ve vztahu k politickému a sociálnímu ži­votu ve vlasti a konečně jak odpoví­dají na osobní a duchovní potřeby svých kolegů-studentů doma. Z disku­zí, které vyrůstaly po každé části programu, musím uvést zvláště něko­likadenní živou polemiku o pietismu a kvietismu. Zvláště československá delegace se mimořádně uplatnila, když (po jistých ovšem výhradách a i kompromisech) bylo dosaženo toho výsledku, že církve samy a nejenom jejich přislušníci, jsou povinny říkat své slovo ke všem otázkám státním, politickým, kulturním, sociálním, jestliže se děje něco proti duchu Pís­ma a proti duchu křesťanství. A jest­liže to nedělají, jejich zvěstováni je prázdné, neboť nenese ovoce.

Konference splnila po mém soudu plně svůj úkol.

LvH