Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Já to netvrdím takhle, ale jenom jak ten Freud zůstává stát zbytečně? Brzo, že? Je teda opravdu, jako zůstává růžem mnoho. Co nad to je, tročká to jako vysublimovaný, tenhle ten základ. Ale že na to upozorním, to je důležitý a je dobrý to vědět. Fakt je, že tam můžou být některé ingredience, které z tohodle žijou. Čili upozorní na to je dobrý, pokud to tam je, tak to je takový jakási znečišťující prvek, který vlastně jako mate toho výzkumníka a zavádí ho jinam. To je prostě jenom něco, co tam být nemá, že? Když to on tam vyloží, že to je prostě přirozené, že to je to, co si samozřejmě. No tak, to, co jsme teďka řekli, je to skutečně ten výklad toho, ty druhé věty toho třetí odstavce na stráně 10. Oni to neznamená nic, než to, co jsme věděli. Druhé věty toho třetí odstavce na stráně 10. Praceného. Přesně. To si někde vyčetřím, to bude taky malost. No ono to je taky jako snad marnost, ne? No jo, ale to by teda tady, co by to tu zlobralo? Ne, ono jde o to, že když tam řeknete marnost, tak ta žádnou substancí nemá. Tady jde o substanci toho, co bylo zmarněno, ale co bylo velmi cené. Zmarněného leda. No a proč zmarněného, když tam stačí ztracené? Pojďme do toho, když to nic nemůžeme. Statečně a odvážně chce to nic. Pravda je, že ten to vykládá jinak, Jasprs v tom sluníčově, a že naproti tomu Heidegger to sice drží, ale to nic vykládá jinak. Ano, ale tady taky připouští to, že on to nic chce, protože je to pro ně nová šance. Oni nechtějí mít v tom slova smyslu, že by se s ní chtěli smířit. Ale chtějí takovým způsobem, že chtějí, protože je to nový impuls, na kterým se dá něco nového udělat. To je nová šance. Oni chtějí, aby k tomu nic došlo, protože když k tomu dojde... To myslím, že to tam nevyložíte. Já nevím, na čem to zakládáte tohle. Na dalších řádcích. Na kterým například? Hned tam bylo řečeno, že v níče naproti tomu konstatuje zbavenost Boha nejen jako ztrátu, ale také jako největší šance. No ne, ale to je gotlosigkeit, bezbožnost, a ne nic. Bezbožnost? No gotlos je bezbožnost. Ne, ne, ne, to je prostě gotlos je bezboha, bezbožnej. Čiže to je ateismus de facto, že to není jako ztrátáný největší šance. Ale to není nic, to není to nic. No to by mělo být ono, ne? Ne, ne, ne, ne. To je právě to nastání toho nic. Ne, to nic, to je to, čemu chce čelit tím ateismem. Čiže to je gotlosigkeit, on čelí tomu nic. To nic je v něčem jiném, to nic je v tom nicotném pozůstatku té minulosti, která se rozložila. To nic v podstatě přichází od toho začátku, jak to jde všechno z kopce, tak ten konec toho je právě v nic, tak já to chápu. No jistě, no. A oni právě chtějí, aby to nic přišlo, a to nic je potom, jak já jsem se domýval, to je ta ztráta toho Boha vůbec všeho. A to ten nic chce, že tam bydí to největší šanci, konečně, aby se to mohlo zase dostat někde tam na začátek, nebo kam konečně, co tady říká. Ne, ne, ne, to je zase interpretace, interpretace taková heglovská. Jakože se to zvrací ve svůj opak, ale to ne. No ne, tak to už je jiný, co bydí, ale bydí v tom šanci právě. Ale v čem, ne, v tom nic. No, já jsem myslel, že v tom nic. Ne, to prostě nemůžete na ničem založit z toho textu. Jde o to, že ten niče říká, že to, co se jeví jako nic, takže není nic, jim byš velká šance. Ale nic, skutečný nic je někde ještě zatím a toho nechce. Moment, vy říkáte to, že příchod toho nic je velká šance. Ne. Ne, tak co je ta velká šance? Ten ateizmus. A co je teda pro něj příchod toho velkého nic? No, to je to, že to všechno se do toho rozkládá. To je to nic. No, to se děje celou dobu. Ale to není ateizmus. No, to se děje celou dobu a teď jsme před tím totálním krachem. Ale právě ten krach celý znamená bezbožnost, ne? Ne, ne, ne. Právě... To už dělá, to tam strkáte vy. To není pravda. Právě to niče neříká. Naopak, ta bezbožnost to je způsob, jak čelit toho nic. No jo, ale vymyslíte trochu možná jinou bezbožnost. Jako... To got logic, jak já právě na tomto... Já jsem to dost na tom stavěl, že jsem to bral jako to, že ti lidé v podstatě od toho Boha přicházejí, jo? No, Viktorov, ano, ano. Boh je mrtév. No. No. Ale ten moment, teda, kdy oni úplně přijdou, že to je na jednu stranu krach celý ty doby, která... To je ten zdánlivý krach. Ano, ano, samozřejmě. Ale je to krach právě. A v tom krachu... Teď to nic není zdánlivý krach. Nic je skutečnej krach. To právě nevím, jo? To nevím, já přeje nesnám na tolik, jo? Ale z tohohle co bych dovodil, že to nic, jo, je nic pro ty lidi, kteří najednou přijdou k tomu, že zjistili, že ten Boh není. Tak pro ně tady najednou nic. No jistě, no, to nic dále. To jenom vykládáte, co si mi lidi myslej. No ale tak bych to chápal z tohoto textu, že jo? No ne, tak to nevím, co tam chápete. Tady se řekne z toho textu, že... Jo? Co to znamená before stand? To je, že to před námi. A ateismus, ten je přece v nás. Ta gott lozikat je v nás. To není před námi. No, ne u všech jakoby třeba, že? No tím hůř, když to u někoho je gott lozikat jenom před ním, no tak to je ten jedinej spravedlivej, si myslí. To jsou jeho věci třeba, nebo tak. Tak to už vůbec s tím se nebudeme bavit. Tak ta myšlenka je ta teda, abych to udržel na hlavě, že oba se dobívají, že před tím je nic. Toto nic nechtějí. A teďka jsou tady jenom ty dvě varianty. Kierkegaard ještě s tou variantou, že přepokládá pravdu nebo možnost pravdy křesťanství. A ještě myslí, že by ten, kdo naplní ten novej zákon, mohl přijít. Růjče, který naopak v bezbožnosti nezpatřuje nejen ztrátu, ale možná právě největší šanci. A stejně obou zase tohle stosovění. Oběma tedy česky. Oběma je... Vhodne jsou oba dva tvary možné přece. Oběma je přesto jako společná vůlek substanci větí, co hranutní tvé bezboží. To je vidětá opukání. To znamená, že stejně mají vile, co ne, co nic. Výbož právě jsou substanc a jsou nějaký řád a nějaká hodnota. A při tom oba se spojí. Jsou zajedno v tom, že je to nic nechtějí. To znamená, že to nic nemůže být ani v hodnotě, ani v řádu, ani v bytí. Protože to chtějí. Takže tady zbývá to, nechci mít jako to, co sice viděl, jako stojící přede dveře. Nechtějí to. Bada pak oba dva chtějí, nebo mají vůli k substanci v hodnotě řádu. Jeden sice ještě předpokládá, že by to mohlo být jako křesťanství nebo jeho pravda, která by k tomu vedla. Druhej se k témuž pomocí bezbožnosti. Právě proto chce úplně dát tu svoji vůli k substanci v řádu a v hodnotě. Myslíš jako díky ateismu dosáhne řádu? Ne. Tak bych toho nečekal. Myslíš dokonale ateismu, že je velká šance? Ano, protože ateismus je negatívní. Šance je v tom, že přestanete žít filuzy, přestanete se koukat nesprávným směrem a konečně pochopíte, že jde o něco jiného. Ale mě jde odtrudnout tu otázku. Zda ten ateismus je východiskem, proto to vidím, ten ateismus je ten největší kráh. Ne, to je šance. To je ta nicota. Tak proč? Když je to největší šance, tak je to jenom šance k odpichnutí. No jistě, šance je vždycky jenom šance k odpichnutí, to ještě není do toho. Objevím se té nicoty, nastáhnu té nicoty. Proč by nemělo být právě tohleto šancí? Pak jsou tady dvě věci, které nechápu. V podstatě dva pohyby. Jeden pohyb je ten, že on chce dosáhnout, co to má potom v společení s to nicotou. Proč to se tady vůbec objevuje? Když mu stačí, jenom když ti lidi dosáhnou toho ateismu. Nestačí. Kde to říká, že to stačí? To říká, že to stačí. To je předpoklad, to je šance. Potom, co to ta nicota je? Je dokonalý ateismus, když by se držel, aniž by se vrál jako odpichnutí, je to nicota? Není. A co to potom ta nicota je úplná? Uplná nicota, to znamená nicota, co to je. Nicota není nicota. To není nic, to je krach všeho. Krach všeho, já všud nevím, co to je. No jo, to je těžký. Mně se zdá, že si vůbec to nerozumíte. Je tomu tak, že ta nicota je tady, kterou nechceme, může být kladně hodnocena jakožto nějaký prostředek nebo medium, který musíme projít. Chceme-li se dostat ze sebe, chceme-li upletnit vůli k nějakému nového hodnotě a novému řádu. Mně se skutečně zdá, že pro ničeho by mohlo platit, že ta bezbožnost je velká šance pro to, že je tou nicotou, ale ne konečnou nicotou, výběžným prostředkem, který mu umožňuje mít vůli k tému. Ty chceš spojit obě dny ty věci. Já hovorím o tom, že když oba nechtějí nic, tak to můžeš vyložit tak, že oba nechtějí zkázu. Takže to nic je potom to dokonalé nic, to jednoznačně negativní, co nechtějí. A nebo je tady možnost chápat to gotlo a říkat, že je to nic, které je velká šance, ale jednak je to to, co nechceme, protože přesto se přeci musíme dostat dál. To je jenom to vyčištění poem, ale není to cíl, co bychom chtěli. To je jenom to, co tím je hudba pro ní. Víte, mě spíš zaráží ta věc, že já chápu to, co říká Honza, že ta zbavenost toho boha může být právě tou šancí, kdy se můžeme odradit něčemu novýmu. Ale mně jde o tu souvisnost mezi zbaveností a nicotou a chci se právě ptát na to, že celková zbavenost toho boha, tedy celkový ateismus, je už ta nicota a nebo nastolení toho celkového ateismu ještě potom vede k té celkové nicotě. A nebo co vede tedy k té celkové nicotě? Měl bych tomu vézt ten ateismus přece. Víte, přece ta doba je charakterizovaná tím, že dochází k ateismu. A to je to hrozné, ne? Ne, to není hrozné. Tu národně připadá právě takové jako starobělsky moralistické vláze, protože ta pravá, ten konec všeho, to je právě ta nemožnost. A tak čem je podle nich ten celkový konec? Já tvrdím, že jsou tady tyto divé nemožnosti, že nic nemůže chápat jako ten prostředek k něčemu dalšímu, potom to nic můžu nechtít ve smyslu definitivní, ale můžu ho očekávat a můžu ho považovat za velkou šanci, pak když je to jen prostředek k tomu, abych se zbavil iluzí a vyčistil to od všeho, od těch falešných istot. To je nic, který znicuje nějakou nicotnost. To není žádný nic skutečný. Podívejte se, k tomuhle je nejlepším příkladem Feuerbach, který je přibližně současníkem Kierkegaardovým, o něco starším a který je dobře známej člověk, když si ho nic neváží. V Feuerbach je ateista, programovej ateista, který ale tvrdí, že není negatívní. On nechce popírat Boha. Dokonce říká, že nechce popírat teologii. On chce jen ukázat, že teologie je antropologie. On nechce popírat Boha. On chce ukázat, že Bůh je jenom nic jiného než člověk. To je rodový člověk. A jiný ateista. Čili ten jeho ateizmus je pozitívní, nikoli negatívní, jak on to sám kápe. Proč by musel niče, který byl starší, teda mladší de facto, proč by musel ten ateizmus chápat jako to nic? To by bylo naprosto, jako kdyby nevzal vážně celý století do toho vývoje v Německu. No to je nesmysl. Samozřejmě nemoh ten gotlózik u ničeho nemůže být chápan, jako to tvoří nás s tím nic. Ale celé to přece spatřuje, nebo přervání na tom věku, na té době. A ta doba je zde charakterizována odřecka. No čím? No ne, že je charakterizována odřecka. A je právě charakterizována ta doba tím, že teda docházel jsi nějakému úpadku. No, člověk. Ale co to ten úpadek teda na tom věku je? No tak to je otázka, ale rozhodně to není ten úpadek na tom věku. Ne, proto jsem se ptal, no ne, já netvrdím, že to tak je. Proto jsem se na to ptám, protože jsem chtěl vidět tu souvislost mezi tou nicotou a tím ateizmem. Proto jsem se ptal na podstatě, co je to ten úpadek? Co je to ta nicota, která má nastoupit? Ano, ta nicota, to je otázka, co to je. Pak se to vyměstníme. Pravda je, že možná, no nevím, u ničeho by se to možná dalo nějak, když taky nevím jistě, dá do souvislosti s tím, prostě ten základní zážitek nicoty v lidských dějinách, co můžeme vůbec jako dokumentovat, je zážitek smrti. A teprvá, daleko druhotnější, je ta závrať, co bylo před narozením. To je dluhá část nicoty, ale soukromá taková. Protože před narozením bylo mnoho jiných věcí, jenom já jsem nebyl. Do jisté míry ta nicota je, co původně je asi hodně soukromé, a teprva dodatečně se z toho dělá taková těžko říct objektivnější, všeobecně generálnější zážitost. Pro archaického člověka ta nicota splývala s budoucností. A to proto, že tím, že budoucnost se stává, tak všechno, co jest, pomíní. Začneme jiným. Nicota vohrožuje všechny bytosti, všechny skutečnosti právě tím, že se musím a může stát cokoliv. Pak přichází budoucnost a tam nikdo nemůže vědět, co se stane. To je ta nicota. Nicota chápaná jako propast, do které se zřítí všechno v poslední. Teď otázka je, jestli tohle můžeme aplikovat na něčeho na Kierkegaard. To je problém, který já si netroufám na tomto místě říct. Kdyby měl ten Jaspers pravdu, tak by tím Eo Ipso říkal, že tady viděl při sebou nicotu. Tak by tím Eo Ipso říkal, že oba jsou zatížený tím archaickým, mytickým způsobem myšlení a že ani pro Kierkegaarda to křestenství bylo zažité. Já si nedovedu představit, jak člověk, který je orientován tím židovsko-křesťanským způsobem, to je do budoucnosti s nadějí, s vírou, jak by před sebou viděl nicotu. Nicotu v silným slova smyslu. To je velmi archaické řečení. Teď jde o to, jestli Jaspers ví, o čem mluví a skutečně interpretuje ty dva myslitele, anebo jestli to řek, protože pořádně neví sám, o čem mluví. Jaspers je archaicky orientován a neví, co to je víra. Pozitivně to jsme si ukázali, když jsme řekli tu jeho filozofickou víru. Jestli je na tom tak dalece, že neví, o budoucnosti mluví velice křesťanským způsobem. Mně není jasný. Vím, že Nietzsche byl jasný, ale Nietzscheho tolik neznám, takže nedovedu se rozhodnout sám. To bych se musel do toho pustit, číst a najít příslušný, kde bych z toho nahlíd. Nevím, jestli to platí o Nietzsche, ale myslím, že to neplatí o Kierkegaardovi, že vidí před sebou nicotu. Že končají věci. Já myslím, že to není pravda. Takže pro mě se mi nezbývá nic, než interpretovat to na snychc, jak jinak. A proto jsem nehoval chápat to. To rozbití všeho, to vyčištění, to odstranění těch ruin. Na tom něco je, že mimo žádné kvality, taková genialita ve filozofii, jsou pochybní po mnoha stránkách. Nejenom toto je jedna věc, ale napatočkovi bylo vidět, jak strašně celý život zápolil s tím, že měl nějakou obrovskou mušelní kapacitu. On zaprvé měl fantastickou paměť, což já mu vždycky se zelenou závěstí, jsem mu to teda záviděl hrozlivě, protože on nosil v hlavě takových věcí, že neuvěřitelný, co všechno byl schopen, když šel třeba do nějaké diskuse, tak najednou on vyhrabal z té paměti věci, o kterých neměl tuchu, že je tam má. Prostě nikdy to tam nedával, on se to neučil, nememoroval. On přečet rychle knihu za dva, tři dny a pak byla diskuse po půl roce o něčem a on takřka citoval. Já vím, že je to možná moc silně bohrdlivým způsobem, trochu mu to připadalo tak směšný a přiblblý, jak já ful jsem si dělal výpisky. On si to prostě pamatoval, na co potřebuje výpisky. To je cosi fantastické, ale zároveň, jakmile někde vystal problém, tak jemu naskakovaly desítky způsobů, jak to někdo někde řešil. Pak myslet po svým je pro člověka, který toho vík pamatuje, takřka vyloučená věc. Pak okamžitě spadne, při každém kroku spadá do nějaké věté koleje. Udržet svou nějakou, to je hrozně. Mimochodem, tohle platí teda. Proč největší vynálezy dělají ty moderní fyzici do třiceti let nebo do pětatřiceti? Protože ty starší toho vědí daleko víc a neodvážejí se těch bláznivejch teorií nebo hypotéz, které dělají ty mladí z blbosti, z takové najídní blbosti. Prostě jim to je fuk ještě. Až taky jsou neznámí, tak o studiách nic neznamená. Když je to už násobný laureát a univerzitní profesor má generace študentů, tak teď udělat nějakou blbost a být při ní přístížený je hrozně. To by se mě nevědělo, že je takovou paměť zajímavý, že si ji udržuje tak dlouho. Paměť se pěstuje, když se paměť udržuje, tak se musí udržovat tím, že se s ní pracuje. Protože to jsem měl taky předmátěl, když jsem říkal, že nepotřebuji si dělat poznánky, protože si všechno pamatuji a taky jsem mohl předmít za 14 dní, co říkal říča, co říkal mohle, že dneska mi to vypadne, už to nevím a poznánky nemám. Další ostanec je záležný na lice a je zase řečený tak, že to je jakoby hra se slovy. Minutem je dostáváné níće ale ne proti reflexiom, aby se repobilizoval, A teď si chtí překvapit tím, že ji naplní a obládne. A teď je ta druhá věc, a tady se mi zdá, že to překvapí nějaký, takhle tady vypadlo je to slovo. Který? A to důležité, to medium. Kde to je, to medium? Cože, kde máš medium? In Irem medium. V jejím medium. Jo, na konci až, jo? No, tady vůbec to nemůže být, to medium. Takže se to vypadlo nějak, spíše v jejich medium. V jejím medium. Člověk nemůže, aniž by se sám ztratil, jít zpět do bezreflexivní, nebo nereflektivní bezprostředností. Míbelež může jen tu cestu jít až do konce. Um, aby, nebo, jo? Místo aby, že tato reflexie propadla, spíše v jejím medium přišel na základ sebe samotný. Aha, tak to tam vypadlo. Takže, aby místo upadnutí do reflexe... A ty tam máš do reflexe, a tady je propadnout reflexy. To není to test. Hm, jasně, to je něco jiného. Test podléhnout reflexy. Podléhnout reflexy. Jo, to znamená, ne, že bych to doporučoval přeložit, to farfarn, něčemu propadnout, jo, jako podléhnout tomu, jo? Propadne alkohol. V základu sebe samotná. Co tam je? Spíše v jejím medium přijít na základ sebe sama. No a třeba takový to bez toho, že by sebe pozbil, je aniž by ztratil sám sebe, že? Aniž by se ztratil, to je špatně, jen pro sám sebe, to musíme říct. Kde to je zase? Hned na začátku. Člověk nemůže, aniž by ztratil sám sebe, se nemůže vrátit. A nereflektované bezprostřednosti. Ještě nereflektované. Tam je, která je bez refleksu. Ale lepší je to nereflektované. Nyní by se může jít pouze cestou do konce, aby místo upadnutí... No a to je taky jít... Sledujte se, nemůžeme jít cestu. To nejde. Čili může jít tou cestou až do konce. Propadnutí refleksy. No a zas upadnutí teda, je lepší teda sloveso, že tady dáváte... Místo, aby propadnul refleksy. Čili místo, aby... To nenávazuje na tu předchozí větu. ...propadl... Jo. Co? Aby to návazuje na tu předchozí větu. To spojuje s tou cestou. Jo, tak. Místo, aby. Aha. No tak bude místo, aby propadnul. Refleksy zpíše. Myslíš, že tam prostě až do konce, aby místo, aby propadl, až do konce, aby místo, aby propadl, to nejde. Ne, aby místo propadnutí, no tak se tam necháme. Propadnutí refleksy. Refleksy přišel spíše její médií. A to ne je příčinu, že jeho grunt nejbrž základ. Propadl k základu sebe samého. A co se s tím vypovídá tady? No, čili kvěci, jo? Ještě snad tam to obracejí na začátku, že se neobracejí proti refleksy. To vypadá, no, to angehen je, je jako, že se mně to dotejká. Co vám je do toho? Takže je to trochu silně říct, že obracejí se proti refleksy. Nemají nic proti refleksy? Jako zabývají se refleksí, ne proto, aby jí zmařili, nejbrž, aby jí překonali. Jo, takhle nějak. Ten smysl to má, že zabývají, není ono, jo? Ale jako přistupují k refleksi, no. Pouštějí se do reflekse. Já nevím, jestli možná, že to tak důležitý není. Já bych tohle protiv té první věci zaznatil. Nechal, no, no, no, protože to tam má smysl, že jo? Protože nějakým způsobem by tam mělo být, že z těch předchozích podstavců bychom se mohli domnívat, že oni se proti ní obraceli. Takže nějakým způsobem tohle by tam mělo být zachování. Nejenom, že k ním přistupujou a nechtějí jí zničit. To pak by nebylo motivované. Musí se právě říct, že jdou nějakým způsobem, jak už jsme to slyšeli dřív, protiv ní, ale nechtějí jí zničit ním, proč? A tak dále. Hm, no, no. On tam má také jako to, že já nevím, co je ungain, gain. No, to ono gain totiž jenom přes přesunutě znamená proti. To může znamenat jako oproti nebo ve vztahu k, že? Když jdu někomu naproti, tak je to jemanem endgame, což není proti němu, že? To by samozřejmě mělo být naproti. Možná nejdou naproti reflexy? Nebo nejdou reflexy naproti, aby jí zmařili? To tam ale nemá žádný smysl. Nechme to. Já jsem si tam měl otázík, nechme to. No, ale co tady zkusete vypovídat, že? Tím chtění překorat a překorat týčí naplnění a zvládnutí. To by bylo dobře, jo? A pak je tam vyjasnávěta, že člověk nemůže, aniž by sám sebe ztratil, se vrátit do té bezprostřednosti a tak dále, ale jít až do konce toho cesta, nepropadnout reflexy, ale v její médiu přijít k tomu základu. Tak ten základ je něco jiného než reflexy. To je jedně pomocí té reflexe, kterou dostaneš k tomu základu. Ano, ale to je důležitá věc je tato, že reflexe sama k žádnému základu dojít nemůže. Pomocí reflexe můžete dojít k základu, který máte. A když ho nemáte, tak k němu nedojdete. Reflexe vám ho neudělá. To znamená, že ten základ máme, ne že ho nemáme. Prostě když ho nemáte, tak vám reflexe neopatří. Reflexe má smysl jedině, když ten základ máte, ale ten základ není součástí té reflexe. Navíc je tady řečena ta věc, že jenom tím zvládnutím ty reflexe dojdeme prostě někam, se podkopáváme, reflektujeme dál a dáváme ten věk, co jde, ale nás neměl základ. To, co jsem chtěl říct, je důležité, že je tady dáno něco protikladného určitému propadnutí, to znamená, že my toho reflexu musíme nějakým způsobem manipulovat a zvládnout. To je ta figura, kterou tady utočil minulý týden Petr. Ta figura toho, že právě tím stálým kladením otázky vznikne něco nového. Tak tady taky on říká, když projdeme tu reflexi až do konce, tak se dostaneme k nějakému základu. Tohle je ta figura, která tady v těch třicátech letech byla dost tak jako na vzduchu a... Věříme, že je to taková vláda. Je to... No, ale... Reflexy až do konce, to znamená jí propadnout. V těch třicátech letech v podstatě nebo Kierkegaarda, čili to je do kolik desítek let před tím. A ten Jaspers jasně říká, když posuduje kriticky Kierkegaarda, že jeho reflexe byla bone-loss. A říká to v těch třicátech letech, nebo už v třicátech, potom ten v tom druhém. To je takový krujtloss. No, tak to je otázka. Bodn je něco jiného než grunt. Grunt je tvůj, bodn to je to, po čem chodíš. No, tak čili to je bez základu... Prostě, no to jsou dvě různý věci. Ten základ je tvůj. Ten, když máš, tak prostě tě ho nezbaví, když ho máš. Když to ta reflexe sama je bone-loss. Čili jde o to, že to očekávání, že pouhou reflexí dojdeš k něčemu, je nesprávné. Ta reflexe je nástroj, ale řekněme takto, když jsme se zabejvali tou filozofickou vírou Jaspersovou, nebo vůbec otázkou víry za pomoci toho Jasperse, kterého z toho nikdo nečet skoro, tak tam se ukazovalo přece naprosto zjevně, že samozřejmě filozofí víru je možná podrobit reflexy, že je to zapotřebné, ale že sama ta reflexe ještě není víra. A že to je pouhej nástroj myšlenkovej, jak objasnit, co to vlastně víra je, ale ta víra prostě se nestaví tím, že se o ní poučujeme, nebo že proskoumáváme, co je, to ještě vůbec neznamená, že jí máme. A to je tady ten základ, se nesmí chápat jako bón. Víra není žádný bón, po kterým chodíš. To je něco, co ty máš nebo nemáš. Není pravda. To není, na čem stojíš, právě jde o to, že to je jenom metafora, to na čem stojíš. Fakt je, že stojíš na něčem, co ti nikdo nemůže vzít, když to půdnu pod nohama ti kdykoliv může někdo vzít. Ale tvůj základ ne, to by pak nejseš ty. Tohle je základ tý myšlenky, které se na tomto minulý pondělí šlo. Teda jako marginálně, to nebylo hlavní téma, ale je to, myslím, opravdu tenhle jistý problém, co mimo jinýho v tý patočku je reformulace, co to teda ten zvlátel dělá, když furt teda ty otázky... Já jsem si to vyposle, pak jsem to ovšem velmi narycho a ne nejlepší...

====================
s1.flac
====================
V čtvrtém zátku, třeba v čtvrtým zátku od spoda, no, ten R, tu, a jenom nohcel entšejnit ten šank tůt. Jo. Aha. A čí seberozhodnější, jo. Ano, ano. Nohcel šlímetnější vůz. Je vůz. No a takže teda až do konce odstavce, jo? Je to... Aha, takže ne. Takže to uděláme, kam to máme, budete si to pamatovat teda vy, jo. Jo, jo, jo. Takže za těštěná z dní? Nebo chcete za týden? Jo, no. Jak, jestli chcete za týden, samozřejmě, je možno, ale... No a vy jste nebyli za týden, já vím. Jo, to, očkej. Je to sedmnácti. Sama nebo, že my nebudeme dočkat? No, že efekt je samozřejmě úžasný. No, ale ty jste tady tyto vašich dům přeložený tady. Právě, že jsme to spomněli. Nemůže být vyčerpána, nemůže být zastavena. Tady není, že by... Může být ona sama, jo? Tohle není. No, pokud není, no, ale taková, myslím, že to není najednou, že není potřeba vybrat. No, ale ona ta sama reflex je taky, jako, není... se, jakoby... není tím četitelným, který by se dokázal sám sobě, jako, tak to vztáhnout. Takže ona zase musí být skrze nás. Takže to, že je zem plný z kauců halků, to se mi dá být prostě jednoznačný výhodě. Zem nemůže celou samotnou zastavit. To se mi nezdá, že tam běhá... Ano, ale to závisí na tom, jak tu první část vědy přeložíš, jo? Když tu první část přeloží, jako, že ta reflexe nemůže být vyčerpána, tak to může znamenat také, že tady skrze nás. Na tím pádem, když to další, můžeš říct, že ani skrze sebe sama, ale furt je tam pozadnění ten člověk, jo? Ještě když tu celou větu necháš jenom na tý rovině, že ta reflexe sebe sama jenom, nebo vůbec sebe, že tam ten člověk nevystupuje, že to je takový bohuzený. To můžeš určitě nechat tak, že ta první část vědy objevila dvojí značku. A to já myslím, že je úplně v pořádku. A než ji když když k sebi samou? K sebe samou, no, já jsem říkal sama. To já myslím, že je úplně v pořádku objevila dvojí značku. Protože se nemůže v sobě vyčerpávat. No. To je velké, no. Velký vyčerpání. To jsme tam byli opravdu. Jo, ale furt ta druhá část zůstává nejasná. Když tu první přeložíš, že reflexy nelze v sobě vyčerpat, jo, necháš to, a jen přeložíš teda tu další část. Zastavit. Jo, to nejde. Ani skrze sebe samou zastavit, to musí tam být právě. No právě, no. Jak to řeci? Nemůže se zastavit. Nemůže se vyčerpat. Ani skrze sebe samou zastavit. To je čekání samou zastavit. No právě, tam by muselo být, že se nebude ani sama. Jo, proto jsme to posledně opravovali. Koukni to v tom třeba jít. No jo. Ale jak to přeložit, abych ti tam věděl, že si s tím začátkem podkazovala třeba na toho člověka, jo? Tak to přeložit. Neosobně, že? Aby to nebylo tak neosobně. Víš, to značí, že se nemůže sama od sebe zastavit. Taky je úplně snažné. Sama od sebe, jo? Jo, to důležitý jako od sebe. No můžu důležitý jako od sebe. No ne, jasně, já nevím, jestli to teď žívate. To by toho prostředí. To by šlo s... Ani se... Ani se z každého sebe sama od sebe zastavit. Ne, ani se sama od sebe zastavit. To je podobné. Takhle si název sebě vyčerpám. Dobře. Já myslím, že to už nejde. Aha. Tak. Tak to by to bylo. Až do... To znamená i tak do nás. Tak. Zavolajícím tím, že je to dobře, protože je to dobrou řeč, také je to skvělé, protože je to dobrou řeč. Také je to dobrou řeč, protože je to dobrou řeč. Také je to dobrou řeč, protože je to dobrou řeč. Také je to dobrou řeč, protože je to dobrou řeč. Také je to dobrou řeč, protože je to dobrou řeč. Také je to dobrou řeč, protože je to dobrou řeč. Zemskou překládám samo. Když to kdyby to bylo samé, by to bylo asi intergrenzace výdoj týhající zem. Ale zda zajímací zem. Si doslovím. Já jsem si to taky poznal, že s tím je to samé ve hledě, ale když tam je to samo, tak to znamená... Významovění cílů. Jo, to není to velké. Kolik je třikrát třikrát líp? Kolik je třikrát líp? Já myslím, že je to malé, že ještě efektuje. Protože patří k sebe. Je to taky samozaložené. Samozaložené. Já si říkám, že to je tak, že je to malé. Ales? Ales kanne refleksionit i na auktoch etos a interes edovit. A všechno ví, že... vždy? Jo. Vše znamenat vždy ještě něco. Ano. Jiné alebo druhé? Já to mám druhé. Je to s tím velkým A, to je to, co jsme tady natačali od celého textu, proto jsem to tam... Protože mám jdeme, že se to tam jinak nepřekládá. Jo, to je to taky. Druhé, já mám bez toho druhé. A máš? Jo, máme u toho otázník. Abychom nevěděli, jak se stůže včasem... To bylo to nerozumné. Ano, to bylo to nerozumné. Hele, ale to by nemusel psát s velkým písmenem přece, ne? Abychom nevěděli, jak se stůže včasem... Jo. At last. Jo, jo, jo. Spousta dny. A je to všechno spousta dní. To máš tady, že? Jo. Takže myslíš teda to přeložit jenom... Já myslím, že se to nedělá velký poškodůk. Může tam být to jiného písmení. Protože tady to nic... Ale nevyvapuje to nic. Není tady to druhé jako... To je to, co mám do pohledu. Až se takový výdávní nivou vám teda vzpomíná, že už první svět to předmává. To je všechno jenom tak, že... To je všechno. No. Združujíce situaci, která je zajímavá, je to statistika. Hm. Prosím na jedné straně. Na jedné straně využít sofistika a hestetik bez existence. Jo. Sofistika původních předmětů. ... Jo. Tady se vše zajímavě požívat pouze. No. A potom tady... Pak tady to už jsme měli... Můžeme to opravovat. Můžeme to opravovat. Můžeme to opravovat. Můžeme to opravovat. Můžeme to opravovat. Je to... No, co? Ano, to znamená... Sebevítě. Sebevítě. Seberozhodnější, jo. A činí seberozhodnější. Činí seberozhodnější krok. Ano. Přesto si ponechává možnost... Věc vyložit tak. Jo. Takže se názor přechodí. Takže činí seberozhodnější krok. Jo. A pak to přece si vyhrazuje. Tak si vyhrazuje přece možnost... To tak je... To tak je okropnostíše. To je čistě spolitický. Potom v další větě. Tuto situaci. Títo situaci. Títo situaci. Títo situaci. Títo situaci je třeba, je ale třeba na druhé straně pravdivě uchopit. To je... To je... Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Ano. Předtím se hovoří proti tomu, že tuto situaci může využít sofistik a nebo estetik. A teď se říká, ale je potřeba na druhé straně tuto situaci uchopit pravdivě. Tato pohomyslelnost s věděním toho je strašně prostředává. Mělo by nás právě být s vědomím toho, česky. Tuto situaci je potřeba jako pravdivě uchopit s vědomím toho. Svědomí je češtější. S vědomím toho, že my pokud jsme poctiví, žijeme v moře reflekce. Nikdo nemůže žijet v moře reflekce. Ale já myslím si, že tam by to je třeba, že je tam... By to spíš je vidět, od čeho je řek. Já taky myslím, že to je blíží. Kdyby se našlo něco uprostřed, i kdyby to bylo třeba blíž tomu, jak třeba, tak bych se za tom povolil raději, ale tam nic nenapadá. Co by bylo uprostřed mezi tím, že je to třeba. Prostě to je právě ten přesnej český věč. Jest dotržovatí. Jenomže to už je zase dávno metrní. Ne, ale když tam dáš to třeba, tak mám zvěd, že to obsahově odpovídá, že najednou se ten důraz přesouvá prostě na to, co byste chtěli. Podle mýho vztahu. To situací jest pravdivě uchopiti, no. To je nejhezčí. Takže to s věděním toho zvědomým byste... No, když je sila, která neví, že bude nic proti... Ale bylo to zase takové důležité. Tím, že on sám, ten Jaspers, mluví někde tak trochu divně německy, protože je to vybroušená němčina, na kterou jsme zvyklí. A my to někde stíháme a někde tam, kde on hovoří zcela oběčně, my to zase komplikujeme tím, že to se bojíme přeložit. No a dále. Bez nekolečné reflexie bychom se dostali. Tam je gerádní, tam je správně upadli bychom. Přesně. Do klidu. Když to taky není nic. No jo, to máš jako upadnout, že jo. Jako posvědčení. Jo, ale je to hezčí. Než tomu nakádat ty naukrávní slova, to myslím, že je úplně hezčí. To by jich zapřednul. To gerádní, no, stále taky. Ale většinou je to jako... Ale i zapřednul. Ale fakt, že to zapřednul, to je úplně nejlepší. Zapřednout do klidu, to jsem... Zapřednout do klidu je blbost. Zapřednout se dá do maříku. Zapřednout do klidu je pravdomysl, je takovej, jak se říká, obsimbol. Takže tohle. A potom do klidu něčeho stále. Tak to překladáme to i s festým. No. No, může být, no. Klidu něčeho stáleho, spíš ještě něčeho pravděpodobného. Které ovšem potom jako veštání. No právě veštání s tím bude problém. Které by byla jako veštán. Veštán bych nechal dostat. Cože? To bych zavět jako český slovo veštán. To se mi dá. Jako alež zavádí dázání, tak tam bych klidně psal pomyt, ale veštán bych psal veštán. Veštán to já myslím, alespoň jak já to znám, nejde mi na všecko možný. To je... No je to moc slovenské, slovenské beštén. A například přesný překlad, kdy beštén je ordnuk, je stávající řád. Tam se to překládá jedno začín. Jo, to můžou být pásovy, stůroviny, stáv. Veštán. No. Jenom nevím jako jestli je dobře to vystávat. No tak dobře, je to jistě jedna z dobrých možností, ale vlastně použíjeme všechny ty varianty. Celou tu variantnost toho německého a to fakt asi nejde. Nebo teda jestli na to přijdem a třít dobře beštán, tak to já budu hrozně rád. Já myslím, že jeden z těch významů to určitě je. Určitě? Jo. Ne, že ten stav je jako jeden ze způsobných. Jo, tak. No. Ale does us, beštán, internet, absolut, véren. Nemusí být příslovce, ale může to být i přídávné jméno. Co by bylo jako stav ve světě absolutní a neabsolutní? Protože když je to za, tak to nemá to schodu s podstatným jménem. Jo, toho dáme asi lepší. Myslíš, že které by bylo ve světě absolutní, jo? Protože to snad ne. Jo, úplně bychom byli klidni něčeho pevného nebo stáleho, co by bylo zase ve světě jako beštán. Když řekneš něco absolutního, tak to je neshodanou substantivu. Dobře, tak něco může být ve světě absolutního ve světě a něco může být ve světě absolutního. A mně se zdá, že tady to spíš by mělo být absolutní. No právě, ale teď absolutní jak? Jo, teď tomu nerozumím. Jako něco absolutního? Jak se říká právě na příslovci? To by bylo absolutně. No ne, já se ptám, jestli tím, že je to něco absolutní, myslíš, že to je něco, co je absolutního? Nebo jak to jinak myslíš? No, no. Proto se myslím, že to je přídalnej vehna. Absolutní. Možná to význam objevíte dost na stejnou, ale zní to tak, což mluvím. Myslím, že je to míň prostě zbytečnýho a to záháří. No jo, ale teď to zkus vysvětlit, proč to něco stálého by mělo být ve světě jako nějakej veštant absolutní? Už není otázka, kterou máte? No ne, já se neptám teď o tobě, já se ptám potom, když to budeš držet. To je tak, že se tam mělo vysvětlit, co to znamená s tím absolutní, že jo? Význam objeví to dost na stejnou a znamená to, že bez té nekonečné reflexe bychom právě byli, jak to tak vždycky až do té nekonečné reflexe vývalo, bychom měli prostě tu jistotu, jak je to absolutné, které k tomu nekonečnému reflexu je spochybněné. Jo, ale i když si to absolutno vykládáme jako mortu, nebo... No nebo... A tam bych v podstatě v tomhletom stavu, jo, by nedocházelo k spochybněvání, že jo? Docházelo by, ale jo, nikoli k absolutnímu spochybněvání, protože právě by ta reflexe byla vždy konečná. To absolutní se teda míní to, když reflexe spochybníme sebe sám, jo? To, co ty ale říkáš mi teda, to se mě... To se mě... to potom v tom případě tu nekonečnou reflexe musíme chápat nějak než, jo? Já myslím, že v tom tohleto nebylo vykládáno. Hm, možná něco nejlépe, samozřejmě, ale to... Vím, že to je trpí, ale... Ta reflexe nemůže být chávala někonečním, jak blbě řečeno ontologicky, nebo, jo, protože tam je konečnost, a již se pak dávají o tom, že ta reflexe musí na něco narazit. No, většinou z troskota. Většinou z troskota než narazit, ale jako to, že my víme, že ona konce nemá, tak je na nic nevětší. Jak jenom tady přečtuju ten pověd z charakteristik, právě k naší reflexe, tak ji tak se může stát naprosto v záhubu, jako být podvínkou právé existence, jo? A my měli jsme to dlouhodobně... Nikoli právou existenci, třeba podvínkou... Podvínkou, jo. Obařili jsme o tom, hlavní minulé, že ona nemá konce, jo? Obařili jsme o tom, hlavní minulé, že ona nemá konce, a přesto troskotá. A právě jsme vysvětlili, že to troskotání nemůžeme chápat jako to, že by narazila na nějaký půjde. Protože ona se právě sama v sobě nemůže zastavit. Ona se musí zastavit nějaký... Já snad snad snad snad. Já snad snad snad. Tak počkej, tak ale... Když tohleto říká, že ji musí zastavit něco jiného, že ona sebe nemůže zastavit, musí se zastavit nějaký, jak já myslím. A co jsme říkali teda, že je to jí, co ji zastaví? To tady taky se píše. To tady není úplně jasné. Já jsem tomu poskytoval nějakejsi vejklad, který byl takovej trošku, myslím, tady přijatej s hostakama, takže já jsem ho pak už moc neposesoval. Ten vejklad počuval zhruba v tom, že člověk aniž by z té reflexe vystoupil, tak dále teda nějakým způsobem nahlédne právě, jak to je řečené tady nahoře, že budeme teda žít s věděním toho, že žijeme v tom moři reflexe. Že teda nejenom budeme v tom moři reflexe, ale zároveň to budeme vědět, že v něm jsme. No ale to samo o sobě by mohlo znamenat už, jak byl odstup od toho moře. To tím se stavíš mimo toho. To právě je ten tragický styl, o kterém ten Jaspers nám teďka hodná vykládat, že se tím z toho moře si člověk nedostane, protože je to něco zvláštní teda. Každou reflexí se vždycky dostáváš ven z toho, co reflektuješ. To je od toho, odstupuješ. Reflexí má vždycky odstup od tý věci. A teď, když to moře, reflexe je nekonečné, tak neustále odstupuješ, ale je toho, který se týká. Tohle z toho, o čem já teď mluvím, tak to bych právě trval na tom, že rozhodně pokud to má dávat smysl na tohle rozkotání, tohleto odstoupení, nemůže být další reflexe. To by právě zůstávalo v tom moři. To musí být něco jiného. To uvědění toho, že žijeme v malé reflexe, to nemůže být prostě jenom další reflexe. To by mělo být něco jiného. To je tady myslím celkem jasně řečeno. Když nestroskotá, tak je zahubou, když troskotá, tak je blbým bonkálem existencí. No počkej, ona může troskotat, ale troskotat v takovém... Troskotání to je právě to, čím se stane, že ono může jít na jedno. Troskotání je tehdy, když si to nakonec uvědomím, že to není zahubaní. Já se toho jasno neuvědomuji, když jsem troskotal, v podstatě, že jsem zahubil. Takže je to trošku možná zbytečně... No ne, ale v podstatě dochází, že ta reflexe musí docházit stejného cíle, ale záleží to na tobě, jak ty se k ní postavíš. Já myslím, že tohle se teda neříká, že by to troskotání nebylo vlastní. No právě, že já se domnívám, že to může být zahuba. Já myslím nikdy, když se stane tohleto, že to je pro něj zahubo. Pro druhého se to může stát naopak podmínkou právě existence. V podstatě stejná věc. Stejná věc? No ano, ale záleží na tobě, jak ty se k tomu postavíš. Jednou tě to zničí a po druhé tě to postaví. Tak to jsem to teda chápal. Ano, že toho, koho to hubí. Zatím jsem viděl toho estetika nebo toho sofistu. A ten netroskotá, protože ten opak uniká dalších refleksi a je mu to důvodem k nezodpovědnosti, a tedy se nemusí na ničem... No ale ničí ho to tak... On netroskotá... On opravdu troskotá. Kdybys ho v tom dovedl dál, neho někdo jinej, tak ho dovedeš v podstatě k tomu, že on troskotá. Ale on neprovádí ty kroky dál dosledně. Ale on v podstatě tím svým počínáním už troskotá. Tyto slovo troskotat užíváš v jiném smyslu, prostě než ten užívám v tomto textu. A když přistoupíme na tenhle smysl, který tomu slovo troskotat dáváš, tak máš... Troskotat znamená, že nacházíš novou půdu na jednu stranu. No ale dále v tom textu se to užívá trošku jinak, než jak to teď říkám vždy. Že musíš přestoupit v podstatě na jinou půdu. Já mám jedno, ale spíš budu hovořit o té záhubě. No jasně, já mám jedno. Ale já chci v podstatě říct, že pro někoho to troskotání může být záhubou, tak ono to není z troskotání v ten moment, protože mu tu půdu nenajde. Ale je to v podstatě to, že jeho loď narazí na ty skály. A rozumíš, co chci říct, že se domnívám, že v obou dvou případech je to to tež. Když nevím ještě, jak to jinak říct. Já se domnívám, že není. Ale to by se muselo teda precizovat, protože my si myslíme, že to zatím nejsme schopni, tak to můžeme vzorovat. Důležité je teda to, že musí z troskotání. Aby mohl postavit novou existenci. Co je to teď ta záhuba? Ta záhuba je, když se troskotá. To je jistá záhuba, když se troskotá. Co to je to z troskotání? To jistě to nevíme. Já nemám námoří školu, ale z troskotání můžeš vytrosat na volným moře a to sníž se jako potopí. Z troskotání je vždycky o něco. Kromě toho tady je potom dál dokonce slovo Štranden. Z troskotání je Šajtr, ale Štranden. A Štranden je od slova Štrand. Štrand je páš, je břeh. Jo ano, to si pamatuji, že to tam bylo ten problém, když jsem to tam čekal, že to bylo spíš... Ano, to je to v těch uvozovkách. To je taky na kolumbické části Štrand, ne? Ne, to je Štrand, je to samý co píč. Štrand. To znamená, že to je něco jiného. Ale teď řekneš, šli jsme na bíč, jo? Šli jsme na Štrand, jo? No. No ne, ale v podstatě, že jo, vracíme se zase k tomu absolutně, že? Že jsme chtěli vysvětlit tady jaký je rozdíl mezi tou nekonečnou reflexí, kdy teda se dostaneš do záhuby, a po druhé, kdy je to podmínka téhle... No, ale tadyhle, tahle věta, ta hovoří ještě o něčem úplně třetím. Ta hovoří ještě o tom, že když nebude nekonečná reflexie... Samozřejmě, když nebude nekonečná reflexie. No, tak počkej, když nebude nekonečná reflexie, tak je. Tak je tu něco nespokybně, nebo právě. Reflexe vůbec, nebo? To je pravá záhuba, jak bys to ty řekl. To je záhuba v tom, že potom... A je nějaká jiná reflexie než nekonečná? Jo, je nekonečná, nebo všechno takové. Ano, určitě. I samozřejmě lidstvo, od jak žíva reflektovalo, ale právě nikoli tímhle nekonečným způsobem. No, ano, když tady obuvádí ty dvě možnosti, které jste opět měli, že tu normální reflexi, kde vůbec nějaké takové věce vůbec nedochází. No, ale to by měl být ten případ toho sophisty potom. Jo, ty normální reflektury. Ony nedochází k té nekonečné reflexii, nakonec, když jste tak to vezměli. Tohle je některá? No, no tak... Sophisty, nebo sophisty. No, tak je tady sophistika ještě, a pak je tady zase estetika. No, máme tady sophistika. No, takže... A možná je to jenom kybertisku, a místo sophistika má být sophistka. No, to je mě tak jako zatím těžko říct, proč... Ale jo. Ale smysl pro čtenáře, který začne jako na první čtení, je tak jako fakt množství. Já myslím taky, že ten základní kriplo je množství. Nevím sice, proč toho říká pověrčivý. No, to on tak... Já myslím, že to je takový ten osvětsenecký postup, že ten vztah k tomu absolutnímu je teda něco, co už z hlediska nás, těch, co už tou nekonečnou reflexii prošli, a když už na to absolutní, jak si nevěří, tak říkající, jo, tak už nutně je chápaný jako pověrčivost. No, ani to nepřejimejte osvětsenským. Takže to byl postoj německého protestantismu, které teda... Gott ist im werden, to už věděl. Jo, jo, jistě, ten osvětsenský beru z banky. Tak... Přice mohl tam dát jiný slovo, no, ale to je... No, ale ty následující věci tu tam tak byly úplně jasné. Správně chvětovorby. Jacob fully, ani to dovolí nějaký prímo, nepotřebujeme s plánou. Nemimo pravda... Jak to tam se uměle dělat? � Ne, ty naučil govory jádam. Co to je, dělá devo 1, tavy 1. No, víš, namocnutí na nového ČESKU Je proto přímo pod výkoum svobody. Třeba se besvé běží. Ona se refleksuje... To já myslím, že v významově je to v pořádku. Ale stylisticky to prostředí... Ona si na nic lepšího nepřijde. Ať takhle můžeme jít v médií. To je to, co chci. Ať takhle své v médií. To je možný. Ale to je taky stylistická věc, takže to prostředí se může nechat. To se mi nelíbí. To bezespořádná i významově. To frádlo se akceptuje. Všechny ty přidělné jména končí si na los. To je možný. Já bych teda... Tady mám takovou, taková krásnou, ale možná přesnější, takže... Ono by tam zrovna tak mohlo být nedotazované, nebo tak... No to máš těžký, no prostě bez otázky. Máš to dáta, máš, je frádlo. Tady na neprvém svém prostředí se může snad stát přední vášně. Stát nekonečnou vášně. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Tady máme furt ty věty doták zí, je před tím zíšprejt. Tady prostě, takhle je věna samého kůže, snad z té... Není to tady větý, on je větý, to je ta věta, jo? Takže tady právě to v tom není erstým vědem. A co bys prosím tě potom měl, to Verden aus der unmittelbaren Leinschaft, ten druhej předmět? To může stát sedm. Z něčeho. Vy nemáte texte, ne? Jo. Tak počkejte. Nemáte tady někdy větší texte? Já mám teda... Takže když unmittelbaren Leinschaft je podmět, tak co se s ní stálo? Takže potřebuji, že unmittelbaren Leinschaft je podmět, i mědium, a etwa, tak to je aus der unmittelbaren Leinschaft. Ale může být nějaký médium bezprostřední? Váše. No tak to je tam nepodchytně. Potom tam on mluví na svou plasti. Nemůže být. A řekni mi prosím tě teda, takže ty říkáš, že tam není stát sedm z něčeho, když tady je aus, jo? Protože ty říkáš, že teprve jsem z něčeho něčím, mluví proč jenom stát sedm z něčeho? Ano. To je dost zvláštní vyjáření, teda stát sedm z něčeho, a když si řeknu čím. Tak, tak z nich. A čím? No, vznikne v tom prostředí. No dolů by se to potom pochopit. Jo. Dolů by se to potom pochopit. Vždyť já vím, že on to musí říkat. Dolů by se to potom pochopit. I já nechápu, kde to je. To je problém, já taky překvapím. No překvapím, ale tak jako předtím. A ty to máš i v tom svým vydání taky, takže tam není. Tak máš to stejně jako mě. Já vydělám... ... A tak se může stát aus der unmittelbaren Leidenschaft. Ano. Ano. Stejně bychom mohli tu větu převrátit, že by se řeklo die unliche Leidenschaft kann erst in die remedium aus der unmittelbaren Leidenschaft. Jasný. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Jaký to měl smysl, ten vztah k tomu smyslu? Byl problém? Ne, ne, ne, ne. Medium. Čí je to medium potom? My tady jako předpokládáme furt, že to je medium ty reflexy. To je to takhle. Tady to potřebáváme z podměté reflexy. No to je... Jo, jako verdigung der Freiheit, ne? Bewegend der Dialektik. Ale... Sie springt jedes Gefängnis der Sehn. Erst in ihrem medium. Nemůžete stahovat to k jírem něčem, co teprve přijde. Nepochymně vztah minulé větě. Čili tam je... Zřejmě ta... Ne, to je ta unetliché reflexie. Sie springt jedes Gefängnis des Sehn. Erst in ihrem. Či k čemu se stavuje to Sie, k těmu se stavuje in ihrem. Čili to je nekonečná reflexie. A to je neunetliché reflexie. Jo, to je dobrý vlastně. Je to dobře, je to dobře. Můžeme si to... Ani. No ale... Jo. Věřte, nebylo by to teda opravdu tak, že to Sie by byla ta Freiheit? Promysleli jsme vůbec tuhle variantu? To Sie springt? Ne. To je teda ta reflexie. Sice pravda, že ta Freiheit je proložená teda, že jo? Že by teda to Sie se mohlo v zásadě stahovat. Ale je to lepší noc k reflexii, že jo? Ale jestliže něco, jestliže Ding, ta Freiheit, a říct, že Sie springt, to znamená, že ta Freiheit springt, ale utrky, kdyby se byly... No, no, no. A to by bylo prostě jako divný. No, no, je to lepší. Já bych se taky proto, ale jenom se teda... Jo. Tak jo, takže potom to medium, to je jasný, že teda to je taková nekonečná reflexie. A v medium nekonečné reflexie se teda stane... Můžu si pověstřit, že to ještě, no. 84, ne? Takže tam určitě byly nějaké ty úlovy neupravené, které je teď super. Ale ještě jednou to zúrazním. Já v tom furt musím rozumět tak, že teprve rozbíjí ona, ta nekonečná reflexie. Jo, a takže teprve v jejím prostředí. No, v jejím sede reflexe. No, a vy to máte ve svém. A tímto máte. Překlad má ve svém. Ale to není jediná ta chyba, že jo? Oni tady teda vidějí, že je tam... Jak tam dalaš? V jejím prostředí. A možná bylo přílepší jen na to menu, ne? Protože... Oni mají jiné věci. Mají proto slovo, že jo? A když říká menu, tak je lepší. Tak to je i menu. Přece na mě to je něco jiného, než to prostředí. Malinko. Jo. To bude vyjasnit, jestli je to prostřed, nebo tam okolo. Takže může snad ve prostředním vášně vzniknout nekonečná vášně. Jo. To je dobře srozumitelná věc. Jak jsi říkal to? Fráglos, že by si chtěl. Jo, já jsem říkal netázající sen, ale to je to takový.

====================
s1.flac
====================
Tak ten smysl to zabývá. To sebe tam ale není. Sebe rozhodnější, zdaběná, co nejrozhodnější. Jakkoliv rozhodnější. No zelbství to může taky znamenat i když. Možná. Na čtvrtém řádku, 11. stráně, čtvrtý řádek od spoda. No. Ano, ano. Tady se ukazuje, že vlastně ta rozhodnost toho kroku je vlastně jenom zdánlivá. No a takže teda až do konce odstavce, jo? Takže to uděláme, kam to máme? Ale čtvrtý strán, ano, ostatně. Jo, no, jak, jestli chcete zatím, samozřejmě je možno, ale... No, ale tyto máš všechno přeložené tady. Pasivně nemůže být vyčerpána, nemůže být zastavena. Tady není, že by... Může být ona sama, jo? To to není. No tak není, no, ale jako já myslím, že tady je nejvýznam, že není potřeba vybrat. No ale ona ta sama reflexe taky jako není tím četitelem, který by se dokázal sám u sobě jako takto stáhnout, že ona zase musí být skrzená. To se mi zdá být jednoznačný, že nemůže sebou samotnou zastavit. Ano, ale to závislí na tom, jak tu první část vědy přeložíš, jo? Když tu první část přeložíš jako, že ta reflexe nemůže být vyčerpána, tak to může znamenat taky, že tady skrze nás, a tím pádem v tom dalším můžeš říct, že ani skrze sebe sama, ale furt je tam v pozadí i ten člověk, jo? Ještě když tu celou větu necháš jenom na tý rovině, že ta reflexe sebe sama jenom, jo? Nebo vůbec, že tam ten člověk nevystupuje, že je takový ochuzený. Jo, no to můžeš určitě nechat tak, že ta první část vědy aby byla dvojznačná. To já myslím, že je úplně v pořádku. A lepší, když je reflexe tak sebe samou. Sebe samou, no já jsem říkal sama, to je ono samou. To já myslím, že je úplně v pořádku, nechat první část dvojznačnou, jo? Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. No, tak to je ono. Nebyt vyčerpán. ... Jo, ale furt ta druhá část zůstává nejasná, jo? Když tu první přeložíš, že reflexy nelze v sobě vyčerpat, jo, necháš to, a já přeložím teda tu další část. Ani nebo skrze sebe samou zastavit. Zastavit. Jo, to nejde právě. Ani skrze sebe samou zastavit, to musí tam být právě. No právě, no. Jak to, že co tam, co tam zastavit? Nemůže se zastavit. Nemůžeš se vyčerpat. Ani skrze sebe samou zastavit. Ani sebe samou zastavit. No právě, tam by muselo být, že se nemůže ani sama... Jo, proto jsme to posledně opravovali. A co to v tom třeba je? ... Jo, ale jak to přeložit, aby ti ta věta, víš, s tím začátkem, neodkazovala třeba na toho člověka, jo? No tak to přeložit. To bylo neosobně, že jo? Aby to nebylo tak neosobně. Víš, tento, že se nemůže sama od sebe zastavit, tak je jako nezáležitý. Sama od sebe, jo? Jo, to důrk z nich jako od sebe. No takže důrk, například. No ne, jasně, já vím, že se to dívalo. To by šlo ani se... Ani se z každé sebe samou zastavit. Ne, ani se sama od sebe zastavit. To je podobné, no. Reflexy název sobě vyčerpat. No. Dobře, já myslím, že to už šli. Aha. To je tak protiproblem. Až do poznání 15. Nic nemám. Zahájící jím. Jím. Já mám pak na to svoje české texty, které budu přištěnit, že to tam můžeme spadnout. Ty tady máš, to znamená pro piváda, to je dobře, jo, protože to je pojěv řeč. Také auk ten skif ten reflexy. Dobře. Dasí ale můžu, já notuji ten text, ale možná pak. Zelbst leží s tě samou pivotou 13. A není to spíš opravdu, leží v samotné bezmezné mnohoznačnosti? Tam nemáš v samotné. V samé pivotové. Podívej se. Zelbst mnohem překládá samo. Kdyby tam bylo být samo, by to bylo asi intergrensová zem. Si myslím. Ale jo, může to být určitě takhle. Já jsem si to teda tady taky poznamenal. Ale když tam je to samo, tak to znamená. Významovědnicí. Jo, to není to velkého. Významovědnicí. No, je to tady taky samozaložená významovědnicí. Jo, jestli je samozaložená. Významovědnicí. Všechno může vždy. No, pro reflexi může vše znamenat vždy ještě něco jiného. A nebo druhého. Já tam mám druhého. Ještě je to s tím velkým A, že jo? To je to, co jsme měli na začátku celého textu, jo? Proto jsem to tam... Jo, to je pravda. To je docela rozum. Já? Protože mám tém, že se to tam jinak nepřekládá. No, taky asi takhle bych chtěl, no, jiný, druhý, víc než jiný. Jo, to tak samozřejmě. Druhého, nebez toho druhého. A tam se zrovna kým bude. Tamáš? No, jsme to tam tak... Máme u toho otázník, jo? Že jsme nevěděli, jak se... že včasem, až se vyvíjeli v kontext. A tam to druhé, to bylo to nerozumné. Ano, to bylo to nerozumné, no. Tak když to tam to neznamená asi nic tak důležitého. Hele, a to by nemusel psát s velkým písmenem přece, ne? Musel. Jo. Můžeme se půját se třeba po atlas nebo výklasy? To můžeme. Velký pravopis. Takže myslíš teda to přeložit? Myslím ale, že to nedělá velkou škodu. Může tam být to jiného, klidně, no. Protože tady to nic... No, neevakuuje to nic. Není tady to druhé, jako... Významově to není potřeba, ano, to máš klidně. A vlastně jako první rání dvou máte na tenhle už první svět nečerpání, když se věříme, že nebudou ty druhé. Když se jde zajít sofistika, myslím, že na jedné straně. Na jedné straně může sofistika dát zajím a estetik bez existence. Sofistika pamětí teda. Jo, velice vše zajímavě požívat pouze v těm novým zkušení. No, a potom tady, pak tady to už se máme... To už jsme palovali, no. To už jsme mělo říkat, já to si vzpomínám, že to NOXO znamená... Sebeviděl. Sebeviděl. Seberozhodnější, jo, a činí seberozhodnější. Činí seberozhodnější krok, přesto si podechává možnost... Věc vyložit tak. Jo, takže se rázem přechodí, takže činí seberozhodnější krok, jo, a pak to přece si vyhrazuje, jo. Tak si vyhrazuje přece možnost... To tak tam je... To tak je otravdu spíše vhodnou špitnotu, ale to je čistě stilistický zase to. Potom v tý další větě, tuto situaci, díze situací, ale ono... Ist, aber anderseits wahrhaft zu ergreifen, tam se mi zdá, že by bylo to místo, lze by bylo správnější překládat, je třeba. Tuto situaci je třeba, je ale třeba na druhé straně pravdivě uchopit. To je, jo, protože předtím se hovoří proti tomu, že tuto situaci může využít sofistik, anebo estetik. A teďka se říká, ale je potřeba na druhé straně tuto situaci uchopit pravdivě. Tahle pohomyslovitost s věděním toho je strašně kostrovatý, jo. Bylo by tam správně mělo být svědomím toho, jo, česky. Tuto situaci je potřeba jako pravdě uchopit svěděním toho. Svědomím je češtější, jo. Svědomí toho, že my, pokud jsme poctiví, žijeme v moři reflexe, kdy nikdo nemůže jednodušovat dále. Ale já myslím si, že tam by to... To je třeba, že je tam... Je to spíše vidět, o co jsi mě řekl. Ne, jo, jo, jo. Já taky myslím, že to je blíží, když je podařeno jistotopný najít teda něco, co by bylo úprostřed, jo. A bych přeci, kdyby se našlo něco úprostřed, i kdyby to bylo třeba blíž tomu, je třeba, tak bych se, tak bych jako povolil raději. Ale tam mě nic nenachádá, co by bylo úprostřed mezi tím, že je třeba, no. No, úprostřed je právě ten přesnej český věc. Jest. Jest. Jest dotržovatí, no. Jest. Jest. Jenomže to už je zase dávno mrtvý. No, to by bylo... Ne, ale ono, když tam dáš to třeba, jo, tak jako mám většinu, že to obsahově odpovídá, že najednou se ten důraz přesouvá prostě na to, co... To situací jest pravděvě uchopiti, no. Tak to je nejhezčinější. Takže to s věděním toho zvědomím, byste... No, když, když, jestli Láďa, jako, nebude nic proti... Takže, ale bylo to zase takhle nedůležité, jo, jenomže tím, že to, že on ten, on sám, ten Jaspers mluví někdy tak trochu divně německy, protože je to tak, je to vybroušená němčina, na to my nejsme zvyklí, že jo. A my to někde stíráme a někde tam, kde on hovoří zcela oběčně, tak my to zase komplikujeme, tím, že to se bojíme přeložit. To je nemuslovým třeba, pokud se udrží stejná řada profesorečnosti, profesorskosti v jazyce. No, a kdo, kdo, kdo, kdo tady zná takový cíl pro jazyk, aby to mohl? To je, je to, co děláme, to může mít kouzlo jedině nechtěného, ale nechtěného. No a dále. Bez nekonečné reflexie bychom se dostali, tam je, kde rád mít, tam je správně upadli bychom, no, přesně. Je... Doklidu. I když to taky není nic. No jo, tam máš takovou upadnost, jo. Cože? Takovosti a, ahoj. Ne, ne jenom tak, nebo je to nic, co vydá v podstatě... Jo, ale je to hezčí, zase, jako než, než tam nechávat ty neutrální slova, to myslím, že je opravdu hezčí. To mění zapřednout. To, gerátní, no, snad taky, no, ale normálně je to jako... Ale i zapřednout. Jo, ale možná to zapřednout je úplně nejlepší. Zapřednout doklidu, to jsem... Zapřednout doklidu na dlbost. Zapřed... To se dá do bařiny. Zapřednout doklidu je, mám pravdu, myslím, takovej, jak se říká, oxymoron. Takže tohle. A potom, jo, doklidu něčeho stálého, tak to překladáme, to, ajde z festní. No. No, může bejt, no. Doklidu něčeho stálého spíš než pro něčeho pevného, že. Které ovšem potom jako beštand. No právě beštand s tím bude problém. Které by bylo jako... Beštand. Beštand bych nechával stát. Cože? To bych zavedl jako český slovo, beštand. Beštand, to se mi zdá, jako alež zavádí Dasein, tak tam bych klidně psal pobyt, ale beštand bych psal beštand. Beštand, já myslím, jak já to znám, zajde, kde všechno možná. To je... No, je to moc slovesné, beštand. No. A například přesnej překlad, kdy beštand je ordnung, je stávající řád. Tam se to překládá jednoznačně. Jo, to můžou být zásoby, svý roviny, stav. Beštand. No. Jenom nevím, jako jestli dobře to vystává. No tak dobře, je to jistě jedna z dobrých možností, ale prostě bohužel nevystívuje všechny ty variantnosti, celou tu variantnost toho německého, a to fakt asi nejde. Nebo teda, jestli na to přijdem, jak říct dobře beštand, tak to já budu hrozně rád. Já myslím, že jeden z těch významů to určitě je. Určitě. No. Ale který? Ne, že ten stav je jako jeden ze středkovných. Jo, tak. No. Ale does-as-beštand-intervent-absolut-vere nemusí být příslovce. Ale může to být i přídavné jméno. Co by bylo jako stav ve světě absolutní a neabsolutně. Protože když je to za, tak to nemá to schodu s podstatným jménem. Jo, toho dáváme asi lepší, jo. Ty myslíš, že které by bylo ve světě absolutní, jo? Počkej, to snad ne. No. Úplně bych měl klidu v něčeho pevného nebo stálého, co by bylo zase jako ve světě jako beštand. Když řekneš něco absolutního, tak to je skoro jako substantium, jo? No dobře, tak něco může být ve světě absolutního ve světě a něco může být ve světě absolutní. A mně si zdá, že tady spíš by mělo být takhle, že je to absolutní. No počkej, no právě, ale teď absolutní jak, jo, teď tomu nerozumím. Jako něco absolutního? Jak, jsem říkal, právě na příslovce. To by bylo absolutně. No ne, já se ptám, jestli tím, že je to něco absolutní, myníš, že to je něco, co je absolutního? Nebo jak to jinak myslíš? No, to stejně. Protože si myslím, že to je přídavné jména. To absolut. Ono to významově vyjde dost na stejno, ale zní to tak, že je to absolutní. Ono to významově vyjde dost na stejno, ale zní to tak, že je to absolutní. Myslím, že je to méně prostě zbytečnýho a to zaráží. No jo, ale teď to zkus vysvětlit. Proč to něco stálého by mělo být ve světě jako nějaký beštand absolutní, jo? To už není otázka k gramatikě. No ne, já se neptám teď o to. Já se ptám potom, když to budeš držet, jo? To je tak, že se tam mělo vysvětlit, co to znamená s tím absolutně, že jo? Ano, významově to vychází dost na stejno a znamená to, že bez té nekonečné reflexe bychom právě byli, jak to tak vždycky až do té nekonečné reflexe vejvalo, bychom měli prostě tu jistotu nějakého toho absolutna, které teď ve tou nekonečnou reflexi je splochy viděno. Jo, ať už si to absolutno vykládáme jako hmotu nebo jako boha, jako cokoliv takový. A tam by v podstatě v tomhletom stavu, jo, by nedocházelo k spochybňování, teda, jo? Docházelo by ale jenom několik absolutních spochybňování, protože právě by ta reflexe byla vždy jen konečná. To absolutní se teda míní to, když reflexe spochybní o sebe samou, jo? To, co ty ale říkáš mi, teda, to se mně nelíbí. To potom v tom případě tu nekonečnou reflexi musíme chápat jinak, než, jo? Já myslím, že v tomto tady bylo vykládáno, teda, v tomto případě. Možná o něco nejnému samozřejmě, to by bylo bych chtěl řeknout, ale... Ta reflexe nemůže být chábala nekonečně nějak, blbě řečeno ontologicky, nebo, jo, protože ta nekonečnost... Tady se pak dávají o tom, že ta reflexe musí na něco narazit, jo, na něčem z troskota. Spíš troskota, než narazit, jo, ale jako, protože my víme, že ona konce nemá, takže ona nič nemá narazit. Já jenom tady přečtu ten tokrát pověd z charakteristika nekoneční reflexe. Tak jednak se může stát naprostou záhubou, jako být podmínkou právé existence, jo? Nikoliv právou existenci, třeba podmínkou. Hovařili jsme o tom právě minulé, že ono nemá konce, že jo, podrobně přece, na co jsme se nás pomohli, že jsme hovařili o tom, že nemá konce a přesto troskotá. A právě jsme vysvětlili, že to troskotání nemůžeme chápat jako to, že by narazilo na nějaký konec. Protože ona se právě sama v sobě nesmí zastavit, ona se musí zastavit nějak jinak. Já jsem s tím souhlasen. Nevím, snad ne. No počkej, tak ale, když tohleto říká, že jí musí zastavit něco jiného, že ona sebe nemůže zastavit. Musí se zastavit nějak jinak, já myslím... A já nevím, a co jsme říkali teda, že je to jiný, co jí zastaví? To tady taky se píše. To tady není vplně jasný. Tak nějak. Já jsem k tomu poskytoval jakýsi výklad, který byl takovej trošku, myslím, tady přijatej s ostakama, takže já jsem ho pak už moc nepostosoval. Ten výklad spočíval zhruba v tom, že teda člověk aniž by z té reflexe vystoupil, tak zároveň teda nějakým způsobem nahlédne právě jak to je řečené tady nahoře, že budeme teda žít s věděním toho, že žijeme v tom moři reflexe. Že teda nejenom budeme v tom moři reflexe, ale zároveň to budeme vědět, že v něm jsme. No ale to samo o sobě by mohlo znamenat už nějaký odstup od toho moře, to tím se stavíš mimo... To právě je ten tragický úděl, o kterém ten Jaspers nám teď odvládá vykládat, že se tím z toho moře si člověk nedostane, ale přesto teda, že toho snítá nějakou si člověka. Je to zvláštní teda, každou reflexí se teď si dostáváš ven z toho, co reflektuješ. To je od toho, odstupuješ. Reflexí má vždycky odstup od tý věci. A teď, když to moře reflexe je nekonečné, tak neustále odstupuješ, ale... Dobře, ale tohleto nemůže být další reflexe. Tohleto, o čem já teď mluvím, tak to bych právě trval na tom, že rozhodně pokud to má dávat smysl, tak tohleto rozkotání, tohleto odstoupení nemůže být další reflexe. To by právě zůstávalo v tom moři, ty reflexe. To musí být něco jiného. To vědění toho, že žijeme v moři reflexe, to nemůže být prostě jenom další reflexe. Musí být nějakýho jiného reálu. No jo, ale v čem teda spočívá v tom, že jednou to může být záhuba, ta reflexe? To znamená v podstatě, když se stává bezmeznou a nemá žádnou půdu. A v druhém případě, že může být podmínkou nějaké právé existence. To znamená, že teda netroskotá v tomto případě. No to je však poctivý. Naopak troskotá. Tehdy, když troskotá, tak je s podmínkou právé existence. To je tady, myslím, celkem jasně řečeno. Když nestroskotá, tak je záhubou, a když troskotá, tak je podmínkou právé existence. No počkej, ona může troskotat, jo tak to, ale troskotá v takovém... To troskotání to je právě to, čím se stane, že o tom vím najednou. Ano, no jo, troskotání je teda tehdy, když si to nakonec uvědomím, že to je troskotání. Že to není záhuba jenom. Já v té záhubě ona taky troskotá, ale já se to neuvědomuji, že jsem troskotal. To bych řekl, že je to trošku možná rozbitečně... No ne, ale jako v podstatě dochází, že ta reflexa musí docházet stejného cíle, jako by, dochází stejného cíle, ale záleží to na tobě, jak ty se k ní postavíš. To já myslím, že tohle se tu teda neříká, že by to troskotání a to nestroskotání bylo vlastní. No právě, že já se domnívám, že ta věc je v tom, že pro někoho, jo, to, když se ta reflexa dostane do těchto mezí, pro někoho to může být záhuba. Mám říct, že to nikdy nejsou záhuby. No ne, já myslím, nikdy, když se stane tohle to, že to je pro něj záhubo, jo, pro druhého se to může stát, navopak, podmínkou právě existence, jo. V podstatě stejná věc. Stejná věc, jako v tom vysklutat až na nečlověk. No ano, ale záleží to na tobě, jak ty se k tomu postavíš, jo. Jednou to pro tebe, jednou tě to zničí a po druhé tě to postaví, jo. To je taky možný. Jo, tak to jsem to teda chápal. Ano, že toho, toho, toho, koho to hubí, tady bych jako to, zatím jsem viděl toho estetika nebo toho sofistu. No, no. No, ty to umíš. A ten netroskotá, protože ten, navopak, uniká vůbec dalších reflexí a jemu to důvodem k nezodpovědnosti, a totiž se nemusí na ničem... No, ale ničí ho to tak, tak to. On netroskotá ty, jo, ty se do ty nekoneční reflexe tam nejdou. On opravdu troskotá, jo, kdybys ho v tom dovedl dál, jo, někdo jinej, jo, tak ho dovedeš v podstatě, teda k tomu, že on troskotá, ale on neprovádí prostě ty kroky dál důsledně, že, ale on v podstatě tím svým počínáním už troskotá. Ty to slovo troskotat užíváš v jiném smyslu prostě, než to užívám v tomhletom textu, a když přistoupíme na tenhle smysl, který tomu slovo troskotat dáváš, tak máš pravdu. Ano, troskotat znamená, že nacházíš novou půdu taky na jednu stranu. No, ale dále v tom textu se to užívá trošku jinak, než jak to teď říkáš ty. Že musíš přestoupit v podstatě na jiný, na jinou půdu. Já vím, no, ale, že jo, spíš budu hovořit o té záhubě, že jo. No, jistě, záhuba a troskotání to budou většinou. No, jasně, já vím, no, ale já chci v podstatě říct, že pro někoho to troskotání může být záhubou, jo, tak ono to není z troskotání v ten moment, jo, protože on tu půdu nenajde, tu druhou, jo. Ale je to v podstatě to, že ta jeho loď narazí na ty skály, jo. A, no, rozumíš, jako, co chci říct, že se domnívám, že v obou dvou případech je to to tež, jakoby, jo. I když nevím ještě, jak to jinak říct. Já se domnívám, že není, ale to by se hod muselo teda precizovat, a jestli, že to zatím nejsme schopni, tak to můžeme zatím teda nechat, no. Důležité je teda to, že musíš troskotat. Aby mohl postavit novou existenci, nebo, no, prostě, to je důležité, to je jasný. Ale co je to teď to ta záhuba teda? Ta záhuba je, když se troskotá. No, ale to je jistá záhuba, když troskotá, tak, jako, co to je to troskotání? To je jistě, to nevíme. To zatím nevíme a nedovedeme si to představit. Jako, já nemám námořní školu, ale troskotat můžeš jako, troskotat můžeš, vy to snad na volném moře, a to spíš, jako, potopíš asi, ne? Ale troskotání je vždycky o něco. Kromě toho tady je potom dál, jako, dokonce je jako slovo stranden, jako troskotání, ne šajtr, ale stranden. A stranden je od slova strand, a strand je páž, je břeh. No. Jo, ano, to si pamatuji, že to tam bylo ten problém, kdy jsem to tam překládal, že to bylo spíš, no, no, no, ano, to je to v těch uvozovkách, no. To je taky nějaký logický čas, ty strand, ne? To je od tého. Ne, to je strand, je to samý co být. Jo, tak. Strand, to se zbaví celým, vlastně. Ale teď řekneš, šli jsme na beach, jo, nebo šli jsme na strand, jo. No. No ne, ale v podstatě, že jo, vracíme se zase k tomu absolutně, že? No. Že jsme chtěli vysvětlit teda jaký je rozdíl mezi tou, mezi tou nekonečnou reflexí, kdy teda se dostaneš do záhuby a po druhé, kdy je to podmínka tého. No, ale tadyhle, tahle věta, ta hovoří ještě o něčem úplně třetím. No. Ta hovoří ještě o tom, že když nebude nekonečná reflexie. Samozřejmě, když nebude nekonečná reflexie. Vůbec nekonečná reflexie, jo. Tak počkej, když nebude nekonečná reflexie, tak je? Tak je tu něco nespochybněného, právě. Tak není reflexe vůbec, nebo? To je pravá záhuba, jak bys to ty řekl. Jo. To je záhuba v tom, že potom se upadáš do... A je nějaká jiná reflexie, než nekonečná? Jo, je konečná, nebo všelijaká taková, jednoduchá. Ano. Ano, určitě. Ano, když tady uvádí ty dvě možnosti, které z toho plynou, tak potom musí držet tu normální reflexi, kdy vůbec nějakým takovým věcem vůbec nedochází, že. No ale to by mělo být ten případ toho sofisty potom. Jo, ten normálně reflektuje. U něj nedochází k tý nekoneční reflexi nakonec, když si takto vezmíš. Tohle není průvod. A je to sofista, tedy sofistika? No, ano, tak. Sofista nebo sofistika. No, tak to je sofistika ještě a pak je tam zase estetik, že jo. No, je tam sofistika a estetika. No, takže. A možná je to jenom chyba tisku a místo sofistika má být sofistka. No, to je mě tak jako zatím těžko říct, proč. Ale jo. Ale smysl jako pro čtenáře, který to ještě jako na první čtení je tak jako takový smutný. Já myslím taky, že ten základní smysl je to. Nevím sice, proč tomu říká pověrčí. No, to on tak, já myslím, to je takový ten osmicenecký postup, že ten vztah k tomu absolutnímu je teda něco, co už z hlediska nás, těch, co už tou nekonečnou reflexí prošli a když už na to absolutní, jak si nevěřili, tak říkají. Jo, tak už nutně je chápaný jako pověrčivost. No, ani to nemusí být osmicenský postoj. No, taky já jsem to řekl. Může to být jako postoj německého protestantizmu, kde teda gotis inverdi, to už věděl on, že jo, a teď jo. Jo, jistě, ten osmicenství beru zbátky. Tak přičem mohl tam dát jiných slovo, no ale to je, no ale ty následující věty tyto tak by byly úplně jasné. Jo, atmosféra nesvobodně vzniká touto fixací, jo, tam proti tomu se nedá nic. Fixace, jo, upadnout do klidu je fixace na to. Nekonečná reflexe je proto... A měl byt je právě proto, že jo, prohoď. Já jsem to právě bych tam dal přímo, paše, jo, grádem, jo, je proto, nekonečná reflexe je proto přímo podmínkou svobody. Takže místo toho, nekonečná reflexe je proto přímo jenom, místo toho. No je proto přímo podmínkou svobody. Proto přímo. Díky své, to se mi zná dobře, tam je důrk a ty to máš díky, jo, tak to se mi zná, že to je dobrý chytry, že to je hodně... Je to hezky český. No, to jsem si jistý. No, rozbíjí každý žalář konečne, jo, ale... Čili... konečná reflexe tak nějak může rozbíjet každý žalář. To prostředí, jako jí možná trochu... Ale to říká se bez svého, který tam má, tam je výjim. Ona se reflexe, to já myslím, že významově je to v pořádku, ale moc teda právě stylisticky to prostředí, no nevím. Ono asi na nic lepšího nepřijde. Ale počítáme, že je v médiu. To je ten, co teď... Počkej, ve svém médiu je výjim. To je možný, jo. Ale tak jako, to je taková stylistická věc, takže to prostředí se může nechat. Ale spíš teda se mi nelíbí to bezesporná i významově, teda, jo. To fráglose, nebo jak to tu je. No... Všechny ty předělání jména končícina, los, jako... No to je možný. Životní problémy, jo. Ale já bych teda, jako tady mám teda takovou taky nějak zvlášť krásnou, ale možná přesnější netáhající se... A jak ono by tam zrovna tak mohlo být nedotazovaná, nebo tak, no to máš těžký, no prostě bez otázky. Máš to tam Tomáš, je fráglose. Už můžete dát ty předchozí, víte, s médiem, jak se tam řečet časověk? Tady, ale neprve na svém prostředí se může snad s bezprostřední vášně. Si může snad s bezprostřední vášně co? Stát nekonečnou vášně. A jako, takže co by vás podělal na ten videí? Reflexo. V téhle děti německé právě nic jiného nemůže být podnět než tady Unendige Weidenschaftwerke. Unendige Weidenschaftwerke se jejím prostředním médiem stává, vzniká z Unendige Weidenschaftwerke. To je možný. Ta věta nemá nějaké německé podnětí? Jakby ta věta byla sama? Myslíš takhle? To není možné, protože v té větě nemůže být nic jiného podnět než Unendige Weidenschaftwerke. To není, to je to věc, co by to znamenalo. Tady máme furt ty věty dotáč Z, je před tím Z Sprank. Takže tady prosím, teprve Unendige vznamená Unendige Weidenschaftwerke, snad to je ta věta. Takže tady právě v tom není Erste, Unendige Weidenschaftwerke. Ale co bys prosím tě potom měl to Verden aus der unmittelbaren Leidenschaft, ten druhej předmět? Ale že tam není Unendige Weidenschaftwerke. To musí stát se díky něčeho. Erste Unendige Weidenschaftwerke kan aus der unmittelbaren Leidenschaft, der kann etwa aus der unmittelbaren Leidenschaft die Unendige Weidenschaftwerke. Takže když Unendige Weidenschaftwerke je podnět, tak co se s ní stále? Takže Unendige Weidenshaft kan werden in ihrem medium, a etwa aus der unmittelbaren Leidenschaft. No tak to je tam nepochybně. Potom tam on mluví, no vlastně nemluví. A řekni mi prosím tě teda, takže ty říkáš, že tam není stát se z něčeho, když tady je aus, jo? Nejprve ty říkáš, že teprve jsem z něčeho něčím, nejprve jenom stát se z něčeho. Ano. To je dost zvláštní vyjáření, teda stát se z něčeho a můžu by se řeknout čím. No tak vznikne ho. A čím? Vznikne v tom prostředí. Jo, no dalo by se to tak pochopit, máš pravdu. Dalo by se to tak pochopit. Řekni mi, říkáš, dalo by se to tak pochopit, ale já nechápu, kde je problém. Já taky nechápu. Překladat tohle předtím, máš... A ty to máš i v tom svým vydání taky tak, že tam není. Máš to stejně jako mě. Já mám... Že to máme možnost zkorigovat. Já v té větě vidím jediný potlety, který je dům empichologiční. No jistě, to je taky. A tak se může stát aus der unmittelbaren Leidenschaft, že? Ano. Stejně bychom mohli tu větu převrátit, že by se řeklo die unliche Leidenschaft kann erst in ihrem Medium. Aus der unmittelbaren Leidenschaft kann erst in ihrem Medium. A jaký to měl vztah k tomu smyslu? Byl problém? Zatím byla jen otázka o dramatiky? Nebo je to Medium potom? My tady jako předpokláváme furt, že je to Medium ty reflexy. Tady to byla, tady to patří na nás podměté reflexy. No to je... Ja, jako... Die Gung der Freiheit, ne? Beweg in der Dialektik... Sie springt jedes Gefängnis der Sämli erst in ihrem Medium. Nemůžeš se vztahovat k irem něčem, co teprve přijde. To je nepochybně vztah k minulé větě. Čili tam je zřejmě ta... Durch ihre Grenzen aus Bildung der Dialektik... Ne, to je ta unendliche reflexie. Sie springt jedes Gefängnis des Ändlichen erst in ihrem. Čili k čemu se vztahuje to Sie, k tomu se vztahuje in ihrem. Čili to je nekonečná reflexie. A to je neunendliche reflexie, no. Jo, to je dobrý vlastně. Je to dobře, je to dobře, jak to říkáš. No ale... jo. Hele, teda nebylo by to opravdu tak, že to Sie by byla ta Freiheit? Promysleli jsme vůbec tuhle variantu? To Sie springt? Ne. To je teda ta reflexie. Sice pravda, že ta Freiheit je proložená teda, že by teda to Sie se mohlo v zásadě vztahovat. Ale je to lepší na tu reflexii, že jo? No ne, to by bylo... Ale jestliže něco, jestliže die unter Freiheit a říct, že Sie springt, to znamená, že ta Freiheit springt, ale unter, kdyby se by die. No, no, no, to by se mělo... A to by bylo prostě jako podivný. Ano, ano, je to lepší. Já jsem taky pro to, ale jenom jsem teda, aby se to... Jo, aby se to nenechalo. Tak jo, takže potom to medium, to je jasný, že teda to je ta nekonečná reflexie. A v medium nekonečné reflexie se teda stane... Můžu si povzorit, kdy to vyšlo? Já to pak už nevydesu. V 84. No, vyda. Teda vznikne... Takže tam určitě byly nějaké ty voloviny opravené, tedy je to chyb jak mapův. Hele, ještě jednou to zúrazím. Já to na tom, já v tom furt musím rozumět tak, že teprve, jo, rozbíjí ona ta nekonečná reflexie. Jo. Jo, a takže teprve v jejím prostředí. No, a mějí se te reflexe. No, a vy to máte ve svém. Jo. A tím to máte. Překlad má ve svém. Takže to třeba opravit. Jo. To je v jejím... Ale to není jediná ta chyba, že jo? Oni tady teda vidějí, že ta chyba je v tom dalším. V jejím prostředí. A možná by bylo lepší nechat to medium, ne? V jejím prostředí, no. Protože taky Němci mají slovo, že jo? A když říká medium, tak je lepší to nechat. Tak je i medium. Dobře. Přece na mě to je něco jiného, než to prostředí, malinko. Jo, je to lepší, no. Tam není jasný, jestli ty si to prostředí nebo to prostředí. Takže může snad ve prostředním vášně vzniknout nekonečná vášně, ne? No. To je dobře srozumitelná věta. Jak jsi říkal to fráglost, že by si chtěl? Jo, já jsem říkal netázající se, no, ale to je to takový...

====================
s1.flac
====================
Jo jo, já to netvrdím takhle, ale jenom jak ten Freud zůstává stát, vidět mě, proč to, že teda opravdu zůstává růžen mnoho. Co na to je jednou, či chápu, jako vysyblivovaný, ten základ je mnoho. Ale že na to upozorním, to je hodně důležité a je dobrý, to vědět. Fakt je, že tam můžou být některé ingredience, které z tohodle žijou. Čili upozorní na to je dobrý, pokud to tam je, tak to je takový jakási znečišťující prvek, který vlastně jako mate toho výzkumníka zavádí hodně. To je prostě jenom něco, co tam být nemá. Když to on tam vyloží, že to je prostě přirozené, že to je něco si samozřejmého. No tak, to, co jsme lidé řekli, je to skutečně teda ten výklad toho, ty druhé věty, které dalo třetího stavce na stráně deset. Zítra uvnitř nás nic, ale zde poštějící. Být jednoduchý ten výsledek bude substanc válnosti, když všloho nebude ztrátovat. Prostě oceného. Přesně. To musí někde vyčetřit, že to je taková válnost. No ono to je taky snad válnost, ne? No jo, ale to by byla tady... Co by to tu zlobralo? To je dost postracené malosti. Ne, ono jde o to, že když tam řeknete zmarnost, tak ta žádnou substancí nemá. Že zajde o substanci toho, co bylo zmarněno, ale co bylo velmi cené. Že bylo samotně zmarněného. Zmarněného leda. No a pro zmarněného, když tam stačí, je to ocené. No tohle to teda, že jo, to je taková zajímavá věc. V tomhle se ničeologové logy jako lyšej. Jsou ničáni, který, jak si interpretují, svého barda jako právě toho, kdo statečně a odvážně chce to nic. Pravda je, že ten to vykládá jinak. Jasprs v tom svoji ničovi a že naproti tomu Heidegger to sice drží, ale to nic vykládá jinak. Ano, ale tady je také, jako on připouští to, že on to nic chce. Jo, protože je to pro ně nová šance. Oni nechtějí mít za to v tom slova smyslu, že by se s ní chtěli smířit. Ale chtějí takovým způsobem, ten niče, že chce, aby tam měl něco další. Protože je to novej impuls, až ten se dá něco nového udělat. To je nová šance. No to nic, je těžko nová šance, je tušenou novou šanci. Oni chtějí, aby k tomu nic došlo, když k tomu dojde. To myslím, že to tam nevyložíte. Já nevím, na čem to zakládáte tohle. Na dalších řádcích. Na kterým například? Hned tam bylo řečeno, že boha není jako ztrát, když jim koupili právě po největší šanci. To ne, ale to je gottlosigkeit. Bezbožnost. A ne nic. Bezbožnost? Není to spíš jako... No gottlos je bezbožný. Ne, ne, ne. Gottlos je bezboha. Bezbožnej. Čiže to je ateismus de facto. Že to není jako ztrátáný běž největší šance. Ale to není nic. To není to nic. To je právě to nastávání toho nic. Ne, to nic, to je to, čemu chce čelit tím ateismem. Čiže to je gottlosigkeit. To nic je v něčem jiném. To nic je v tom nicotném pozůstatku té minulosti, která se rozložila. To nic v podstatě přichází od toho začátku, jak to jde všechno z kopce, tak ten konec z toho je právě nic, tak já to chápu. No jistě. A oni právě chtějí, aby to nic přišlo. A to nic je po tom, jak já jsem se domýval, to je ta ztráta toho, že a to ten nic če chce, když tam vidí to největší šanci. Konečně, aby se to mohlo zase dostat na začátek, nebo kam pojde, co tady říká. To je zase interpretace, interpretace taková heglovská, že se to zvrací ve svůj opak. To už je jiný, co vidí, ale vidí v tom šanci právě. Ale v čem? Ne v tom nic. No, já jsem myslel, že... A opravdu myslili jsme, že stejný nienáročně není náročný výsitek. No ale je to třeba všechno zároveň hlavní, které na ty hemulý západy můžeme se prostě docházet. Jože všechno ze pravdy. Co ľudículovia vlastně dávají v sebečné svoji občanství, že je to hmo arc. Odh Tranciév, fusorůs. Je to nádšencesko-clanice, A co je teda pro něj příchod toho velkého? No to je to, že to všechno se do toho rozkládá. To je to nic. Ale to se děje celou dobu. Ale to není tady zmus. To se děje celou dobu a teď jsme před tím totálním... Ale právě ten krach celý znamená bezbožnost, ne? Ne, ne, ne. To to už dělá, to tam strkáte vy. To není pravda. Právě to níčemně říkáme. Naopak, ta bezbožnost to je způsob, jak čelit k tomu nic. No jo, ale vymyslíte trochu možná jinou bezbožnost. Jako, to odložitka, jak já právě na tomto rozdílu, já jsem to rozhodnouto vstavěl, že se to bralo jako to, že ti lidé v podstatě od toho boda přicházejí, jo? Do rychle, no ano, boh Je mrtev. No? Ale ten moment, kdy oni je úplně přijdou, to je na jednu stzhervu krach, celý ty doby... To je take zdánlivý krach. Ano. Samozřejmě, tam je krach. Vešte, nic není zdánlivý krach. Nic je skutečnej krach. To právě není. Vždyť nezná. Ale z tohohle toho bych dovodil, Je to nic pro ty lidi, kteří najednou přijdou k tomu, že zjistili, že ten Bůh není, tak pro něj je tady najednou nic. No jistě, to je nic dále, to je jenom vykládáte, co si mi lidi myslej. No ale tak bych to chápal z tohoto textu. No ne, tak to nevím, co tam chápete. Tady se řekne z toho textu, že Er blitten das nichts aus, bevorstehen. Co to znamená bevorstehen? Že je to před námi. A tej zmus, ten je přece v nás. Ta gottlosigkeit je v nás. To není před námi. No, ne u všech jako by třeba, že? No tím hůř, když to u někoho je gottlosigkeit jenom před ním, no tak to je ten jedinej spravedlivej, si myslí. To jsou jeho věci třeba. Tak to už vůbec, to už s tím se nebudeme bavit. A když říká tato, abych to udržel na páně, že oba se dobívají, že před ním je nic. Toho nic nechtějí. A teďka jsou tady jenom ty dvě varianty. Kierkegaard ještě s tou variantou, že přepovádá pravdy nebo možnosti. Pravdy, co? Ještě myslí, že by ten, kdo naplní ten novej zákon mohl přijít. Člověk, který má pak bezpoštnosti, nezpatřuje věc strátů, ale možná právě největší šanci. A stejně obou zase dokonce poslouchejte. Objema tedy. Objema je přesto, jeho společná důležitost, která substanci vědí, co hrál i třeba bezpoštně. Toto je objema. To znamená, že stejně mají věc neco vědět. Líběž právě co substanc a co nějaký řád, nějaká možná. A přitom oba se spojí. Jsou zajedou v tom, že to nic nechtějí. To znamená, že to nic nemůže být ani v hornotě, ani v řádu, ani v bytí. Protože to chtějí. Takže tady zbývá to, nic cítí jako to, co sice viděli. Jako stojící přede dveří. Nechtějí to, bádá pak objema, ale oba dva chtějí, mají vůlik připstat v hornotě, v řádu. Jeden sice ještě předpokládá, že by to mohlo být přestřelství, která by k tomu dojela. Druhej se k témuž pomocí bezpoštnosti. Právě proto se úplně dá tu svoji vůli v substanci, v řádu a v hornotě. Myslíš jako díky ateismu dosáhne řádu? Ne. Tak bych toho nečekal. To je velká šance. Ateismus je velká šance? Ano, protože ateismus je negatívní. Šance je v tom, že přestanete žít filuzy, přestanete se koukat nesprávným směrem a konečně pochopíte, že jde o něco jiného. Jde o tohleto otázku. Ateismus je východiskem. Proto to vidím. Ateismus je ten největší krát? Ne, to je šance. Proč? Když je to největší šance, tak je to jenom šance k odpíchnutí. No jistě, ale šance je vždycky jenom šance k odpíchnutí, to ještě není do toho. Objevím se ten, co vy nastavíte, kdyby nemělo být právě tohletou šanci. Pak jsou tady dvě věci, které nechámu. V podstatě dva pohyby. Že on se dosáhnul, co to má po tom společným, spolnit co tohle. Proč to se tady v podstatě objevuje? Když mu stačí jenom, když ti lidi dosáhnou toho ateismu. A nestačí, kde to říká, že to stačí? To je předpoklad, to je šance. Ale to se pokračujeme a zeptáme se, co to je. Je dokonalej ateismus, když by se držel, aniž by se bral jako odpíchnutí, je to něco tam? To není. A co třeba bude ta nicota je úplná? To není nicota, to znamená nicota. Co to je? Nicota není nicota. To není nic, to je krach všeho. Krach všeho, já všud nevím, co to znamená. Krach všeho není nicota. Je to tak, že ta nicota je tady, kterou nechceme, může být hlavně hodnocena jakožto nějakým prostředním, kterého nejlíp, kterým musíme projít. Chceme-li se dostat ke světě, chceme-li uplatit vůlič nějaké nové hodnotě, nové úřady. Mně se skutečně zdá, mně se skutečně zdá, že pro ničeho by mohlo platit, že ta bezbožnost je velká šance. Protože je tou nicotou, ale nejkonečnou nicotou, výběžným prostředkem, který mu umožňuje chtít mít vůli k tému. Ty chceš spojit oběhne ty věci. Nějakou jinou. Já mluvím o tom, co teď budeme říkat, že když oba nechtí, tak myslím teda, že oba, tak to můžeš vyložit tak, že oba nechtí zkázů definitivní. Oba nechtějí prostě... Takže to nic je potom to dokonalý nic. To je jedno z našej negativní, co nechtějí. A nebude tady možnost chápat tu godlost, která je jako mítovic, které je velký, je taky ta velká šince, ale je taky to, co my chceme, protože přesto se přeci musíme mít dostat dál. To je jenom to vyčištětní pole, ale není to cíl, to, co bychom chtěli. To je jenom to, co tím je úplně pro ní. Mě spíš zaráží ta věc, že já chápu to, co říká Honza, že ta zbavenost toho Boha může být právě tou šancí, kdy se můžeme odradit něčemu novýmu. Ale měne o tu souvislost mezi v podstatě tou zbaveností a tomu nicotrou. A chci se právě ptát na to, zda celková zbavenost toho Boha, tedy celkový ateismus, je už ta nicota, a nebo nastolení toho celkového ateismu ještě potom vede k té celkové nicotě. A nebo co vede tedy k té celkové nicotě? Měl bych tomu vézt ateismus přece. I přece ta doba je charakterizovaná tím, že dochází k ateismu. A to je tam rozdílné na tom. To není hůra mého zkušenosti. U vašeho děříka je právě takový staroběhský moralistický obrázek. Protože ta pravá, ten konec všeho, to je právě ta jeho božnost. A tady v čem je podle nich ten celkový konec? Já bych při tom tady vyklikl úplně jenom ty divé dvě božnosti. Že nic se nemůže chávat jako ten prostředek k něčemu dalšímu. O tomto nic můžu nechtít ve smyslu velmi definitivní. Ale můžu ho očekávat a můžu ho považovat za velkou šanci, pak i že je to jeho prostřed k tomu, abych se zbavil iluzii a vyčistil toho všeho. Ty od těch falešejch. To je nic, který znicuje nějakou nicotnost. To není žádný nic skutečný. Podívejte se, k tomuhle je nejlepším příkladem v vojbách, který je přílišně současník jaký byl druhý, ale něco starší. A který je dobře známej i člověk, který si ho neváží. V základních vojbách je ateista. Programovej ateista. Který ale tvrdí, že není negativní. On nechce popírat Boha. On nechce popírat, dokonce říká, že nechce popírat teologii. On chce jen ukázat, že teologie je antropologie. On nechce popírat člověka. On chce jen ukázat, že nechce popírat Boha. On chce ukázat, že Boh je jenom nic jiného než člověk. To je rodový člověk. A k tým je ateisto. Čili ten jeho ateizmus je pozitívní. Nikoliv neví, jak on to sám páme. Proč by musel níče, který byl starší, teda mladší, depaktově byl pozdější, proč by musel ten ateizmus chápat jako to nic? Proč by nevzal vážně celý století toho vývoje v Německu? To je nesmysl. Samozřejmě nemohte. Ta dotlózika úplně ničeho nemůže vychápat. Ale celá dotlózika se spatřuje nebo převádí na tom věku, na té době. A ta doba je zde charakterizována hondřecká. No čím? No ne, že je charakterizována hondřecká. A je právě charakterizována ta doba tím, že teda docházel nějakému úpadku. Ale co to ten úpadek, který na konec je? Tak to je otázka, ale rozhodně to není... Ne, proto jsem se ptál. Proto jsem se ptál, že jsme chtěli mít tu souvislost mezi tom, co tohle tím ateismem je. Proto jsem se ptál, co je to ten úpadek? Co je to ten účel, na kterém má nastoupit? Ano, to je otázka. Pak se to vyjasňuje. Pravda je, že možná... Nevím, u ničeho by se to možná dalo nějaký, když taky nevím, jistě dál do souvislosti s tím. Prostě ten západní zážitek nicoty v lidské dějinách, co můžeme vůbec dokumentovat, je zážitek smrtí. A teprvá, daleko druhotnější, je ta závrať, co bylo před narození. To je druhá část nicoty. Ale soukromá taková. Protože před narozením bylo mnoho jiných věcí, jenom já jsem nevěděl. Do jisté míry ta nicota je, co původně je asi hodně soukromé, a teprva dodatečně se z toho dělá nějaká těžkoro objektivnější a všeobecně generálnější záležitost. Pro archaického člověka ta nicota splývá z budoucností. A to protože tím, že v budoucnosti se stává, všechno, co jest, poví. Začneme jiným. Nicota ohrožuje všechny bytosti, všechny skutečnosti právě tím, že se musí a může stát cokoliv až přikází budoucnost, a tam nikdo nemůže vědět, co se stane. To je ta nicota. Nicota chápaná jako propas, do které se zřítí všechno poslední. Teď otázka je, kdyby tohleto můžeme oklipovat na ničeho než na Kyrgyzstvu. To je problém, který já si netroufám na tomto výstěhu říct. Kdyby měl ten Jaspers Pravdu, tak by tím Eo Ipso říkal, že tady viděl při sebou nicotu. Tak by tím Eo Ipso říkal, že oba jsou zatížený tým archaickým, mítickým způsobem myšlení a že ani pro Kyrgyzstva to přestenství bylo zažité. Já si nedovedu představit, jak člověk, který je orientovaný židovsko-křesťanským způsobem, to budoucností s nadějí, s vírou, jak by před sebou viděl nicotu. Nicotu v silným slova smyslu. To je dolů archaického řečenosti. Teď je o to, jestli Jaspers vývočem mluví a skutečně interpretuje těch dva myslitele, anebo jestli to řek, protože pořádně neví sám, o čem mluví, a sám Jaspers je archaický orientovaný, neví, co to je výrad. Že neví, co to je výrad, pozitivně, to jsme si ukázali, že to je jeho filozofickou výradou. No a jestli je na tom tak dalece, že neví o budoucnosti, mluví velice takovým křesťanským způsobem. Mně není jasný. Já to tady nedovedu říct. Vím, že Bejla něco tolik nezná, takže nedovedu se rozhodnout sám. To bych se musel do toho pustit číst a najít příslušný nějaký grem, kdybych z toho nahlíbil. Nevím, jestli to platí Moniče. Myslím, že to neplatí O. Kierkegaardovi, že vidí před sebou nic, nicotu. Že končej věci. Já myslím, že to není pravda. Takže poručujeme se na to, kde se Bejla věděla, nic neznačí. To by byla taková taková smychc. Jak jinak? No a to se mělo hlavně zápatit. Smychc jenom jako to rozbití všeho, vyčištění, odstraní těch hrubých. Já budu si stejná. Takže pokračování 3.5.1988. Mimo žádné kvality, taková genialita ve filozofii, jsou pochybní po mnoha stránkách. Nejenom tohle, to je jedna věc, ale třeba napatočkovi bylo vidět, jak strašně celý život zápolil s tím, že měl takovou obrovskou všechní kapacitu. Že on zaprvé měl fantastickou paket. Protože já mu vždycky se zelenou závěstí, jsem mu to teda závěděl hrozně, protože on nosil v hlavě takových věcí, neuvěřitelný, co všechno byl schopen, když šel třeba do nějaký diskuse, že tak najednou on vyhrabal z tý paměti věci, o kterých neměl tuchu, že tam má. Prostě nikdy to tam nedával, nikdy se to nepůjčil, jako nememorovat. On přečet rychle knihu za dva, dva, za tři dny. A pak byla diskuse po půl roce o nich čem a on takřka citoval. Já vím, že to je takový možná moc silně, většinou pohrdlivým způsobem, on si to prostě pamatoval, na co potřeboval výpisky. A to je cosi fantastické, ale zároveň, jakmile někde vystal problém, tak jemu naskakovaly desítky způsobů, jak to někdo někde řešil. A myslet po svým je pro člověka, který toho pamatuje, takřka vyloučená věc. Takže okamžitě spadne, při každém kroku spadá do nějakých věků koleje. To udržet svou nějakou, to je hrozně. Mimochodem, tohle platí teda. Proč největší vynálezí dělají ty moderní fyzici do třicetí let, nebo chvilka do pětatřicetí? Protože ty starší toho vědí daleko víc a neodvážejí se prostě těch bláznivejch teorií nebo hypotéz, který dělají ty mladí z blbosti, z takový najední blbosti. Prostě jim to je fuk ještě. Proč taky jsou neznání, že tak vostudár nic neznamená. Když se někdo zámenu kolínka, násobný laureát, zámenu učeva, univerzitní profesor a generace študentů, tak teď udělat nějakou blbost a být při ní čistý, že on je hrozný. Můžete udělat nějaké takové samozřejmé věci, které se těmto pamětí zajímavějí, že jsi udržel tak dlouho? Pamětí se pěstuje, když se utržuje pamětí. Ale se musí udržovat tím, že se s ní pracuje. Protože to jsem měl takový předmátel, když jsem přijel do Placu, musím se dělat pozdánky, protože jsem všechno pamatuji, ale taky jsem ho předmítal, co říkal Říča, co říkal Mora, ale dneska mě tohle vypaduje. Už to nevím a pozdánky nevím. A teď to je můj výsledek. A teď to je další výsledek, který je záležněný. A když zase řečili tak, tak říkali, že to je jako výsledek. ... ... ... A teď je to druhá věc. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Kde to je zase? Můžeš jít pouze cestou do konce, aby místo upadnutí... Místo propadnutí reflexu. Místo, aby propadnul reflex. To nenavazuje na tu předchozivě tu spoju. To nenavazuje na tu předchozivě tu spoju. Vzájemně se týká, aby místo, aby to. Myslíš, že to bude svojovat až do konce? Místo, aby propadnutí. Ne, aby místo propadnutí, tak se tam nedělá. Místo, aby propadnutí. Propadnutí reflexu. ... ... ... Ještě snad tam to obracejí na začátku, že se neobracejí proti reflexi. To vypadá... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.mp3
====================
To sebe tam ale není. To sebe tam ale není. To sebe tam ale není. To sebe tam ale není. Jakkoliv, oznaní nebo něco. No zelbství může taky znamenat i když. Jo to tam není. Já myslel, že jsi to tam spal. V čtvrtém řádku, to je jednáctká strana, čtvrtý řádek od spoda. No. Den, er, tu. Pájeně den. Jo. Aha. Ať čí seberozhodně čítá. Ano, ano. No, což, víme, čí hůř. Je hůř. Čili, tady vlastně se ukazuje, že vlastně ta rozhodnost toho kroku je vlastně jenom zdámlivá. To je tohle jenom. Tam ho máme seberozhodně čítá. Aha, to je všechno. Ještě ne, ještě ne. Já bych to tak ještě... Aha, takže ne. Takže to uděláme kam, kam to máme, budete si to pamatovat, teda vy. Jo, jo, jo. Takže za těch 14 dní? Jo, no. Já, jestli chcete za tému, samozřejmě, je možná, ale... Jo, to, očkej. Je to 17. Sama nebo, že my nemůžeme vyčerpnout? Můžeme vyčerpnout, samozřejmě můžeme vyčerpnout. No, ale ty jste tady tyto vaši chvíli přeložili tady. Právě, že jsme to zpomínili takhle. Že byla ona sama, jo? To to není. No, tak to není, no, ale takhle já myslím, že to není najímavé, že není potřeba vybrat. No, ale ona ta sama reflexe taky jako není se, jako by... Není tím četitelným, který by se dokázal sám k sobě takto stát. Ona zase musí být skrze nás. To se mi dá být jednoznačný výhodě, že se nemůže celou samotnou zastavit. To se mi nezdá, že tam by ta větačka... Ano, ale to závisí na tom, jak tu první část vědy přeložíš, jo? Když tu první část přeložíš jako, že ta reflexe nemůže být vyčerpána, tak to může znamenat také, že tady skrze nás. Na tím pár místom dalších můžeš říct, že ani skrze sebe sama, ale je tam pozadnění ten člověk, jo? Ještě když tu celou větu necháš jenom na tý rovině, že ta reflexe sebe sama jenom, nebo vůbec se nemůže, že tam ten člověk nevystupuje, že to je takový bohuzení. To můžeš určitě nechat tak, že ta první část vědy abych dala dvojí značky. To já myslím, že je úplně v pořádku. A než ji když kdybyste tak sebe samou? Sebe samou, no já jsem říkal sama. To já myslím, že je úplně v pořádku. První část dvojí značky. Jo, reflexe se nemůže vstupě vyčerpávat. No, tak běžte, no. Běžte vyčerpávat. To se může takovou opravdu... To se může takovou opravdu... Jo, ale furt ta druhá část zůstává nejasná. Když tu první přeložíš reflexi, nelze v sobě vyčerpat. Jo, necháš to. A jen přeložíš teda tu další část. Ani nebo skrze sebe samou zastavit. Jo, to nejde. Ani skrze sebe samou zastavit. To musí tam být právě. No právě, no. Jak to řeci? Nemůže se zastavit. Nemůže se vyčerpat. Ani skrze sebe samou zastavit. Ani skrze sebe samou zastavit. Ani skrze sebe samou zastavit. No právě, tam by muselo být, že se nemůže ani sama. Jo, proto jsme to posledně opravovali. Koukejte to v tom třeba. No jo, ale jak to přeložit? Aby ti ta věc, kterou víš, s tím začátkem, neodkazovala třeba na toho člověka, jo? Ne, tak to přeložím. Neosobně, že? Aby to nebylo tak neosobně. Víš to, že se nemůže sama od sebe zastavit? Tak je to neskutečný. No, může důležitý. Může důležitý, jasně. Já vím, že to teď žíváte. To by šlo ani se sama od sebe zastavit. To je podobné. Fakt si název sobě vyčerpá. No. No, přesně, já myslím, že to je všechno. Aha. Až do toho. To znamená i tak moc nic. Vzorovanej cíl. Tým. Taky tady mám náš zvládná plaký. Vydá to, že to je dobře. To říká, že to je bolí vřeč. Také je to skvělé. Dobře. Fakt. To je skvělé. No. Víte se. Víte se. Je samotný. A není to spíš v hotelu, kde leží v samotném bezmeznovném hotelu? Nemáš samotné. No. Podívej se. Zemskou překvádá samo. Významovědnicí. To není to velké. No. No. Ales. Všechno víže. Ano. A to je to také, až se takhle děkujeme. No. Díky. Jo, to začínáme. Druhé. A máme to na druhé. No, máme u toho otázník, jo? Abychom nevěděli, jak se stůže v časem, až se objeví ten kontext. Ano, to bylo to nerozumné, no. Hele, ale to by nemusel psát s velkým písmenem přece, ne? Jo. Atmos. To můžeme. Pravopis. Myslíš teda to přeložit jenom? Protože tady to nic. Není tady to druhé, jako... Sledujte situaci, která zajde zajít sophistika. Prosím na jedné straně. Na jedné straně. Užiť sophistika a hestetiku bez existence. Jo, který se vše zajímavě požívá pouze. No, a potom tady... Pak tady to už jsme měli vyhodit. Už jsme to vyhodili. Už jsme to vyhodili. Že to noxo... Ano, to znamená... Sebevidět. Sebevidět. Seberozhodnější, jo. A čím je seberozhodnější? Čím je seberozhodnější krok. Přesto si podechává možnost... Věc vyložit tak. Takže se názor přechodí. Takže čím je seberozhodnější krok? A pak to přece si vyhrazuje. Tak si vyhrazuje přece možnost... To tak je okamžitý šel. Ale to je čistě politický zase. Potom v další větě. Tuto situaci. Tuto situaci je třeba, ale třeba do druhé strany pravdivě uchopit. To je... Předtím se hovoří proti tomu, že tuto situaci může využít sofistik, nebo estetik. A teďka se říká, ale je potřeba na druhé straně tuto situaci uchopit pravdivě. Tady na pohodlný slovu to svědění toho je strašně prostředavé. Bylo by nás pravděj mělo být svědomým toho. Tuto situaci je potřeba jako pravděj uchopit svědomým toho. Svědomým je češtější. Svědomým toho, že my pokud jsme poctiví, že žijeme v moře reflekce, my nikdo nemůže ji nemluvit žádnou záležití. Ale já myslím si, že tam by to... To je třeba, že je tam... By to spíš je vidět, od čeho je řek. Já taky myslím, že to je blíží. Když je života, že nejde na něco, co by bylo uprostřed. A kdyby se našlo něco uprostřed, i kdyby to bylo třeba blíž tomu, jak třeba, tak bych se... tak bych jako povolil raději, ale sám mě nic nezapadá, co by bylo uprostřed mezi těm, co je třeba. No uprostřed je právě ten přesný, čistý věč. Jest. Jest to dotržovatívek. Jenomže to už je zase dávno metrý. Ne, ale když tam dáš to třeba, tak jako mám většinu, že to v obsahově odpovídá, že najednou se ten důraz přesouvá prostě na to, co... To situací jest pravděvě uchopití, no. No to je... Takže to s věděním toho zvědomí by stačilo. No, když je sila... No, protože... Ale bylo to zase takové důležité, no. Jenomže tím, že on sám ten Jaspers mluví někde tak trochu divně v Německu, protože je to vybroušená Němečina, na který my jsme zvyklí. A my to někde stízáme a někde tam, kde on hovoří zcela oběčně, my to zase komplikujeme tím, že to se bojíme přeložit. To je to, co děláme. Začítače všede se Překouzí dlažet tradingů, na chtěné vítězství jsme se ho dělali v inhabilitě Klebeřic, že to je nenechavené v itd. takže se měli pro shorty hledat, tak máme na to štěstí a chtěnou být v překouzení. Přesně. Do klidu. Když to taky není nic. No jo, to máš jako odpadnout, že jo? Cože? Jako byl jsi já. Jo, ale je to hezčí. Než v tom nakázet ty neutrální slova, to myslím, že je opravdu hezčí. To není zapřednout. On to gradně, no, stále taky, no, ale většinou je to jako... Ale i zapřednout. Jo, ale on dá to zapřednout, je úplně nejlepší. Zapřednout do klidu, to jsem... Zapřednout do klidu je blbost. Zapřednout se dá dobře říct. Zapřednout do klidu je opravdu myslím takovej, jak se říká o symbol. Takže tohle, a potom, jo, do klidu něčeho stále, no, tak to překladáme to a je z festi. No, může být, no. Do klidu něčeho stále, ale spíš ještě většinou takhle může být. Které ovšem potom jako peštant. No, právě peštant s tím bude problém. Které by bylo jako peštant? Peštant bych nechal dostat. Cože? To bych zavedl jako český slovo peštant. Ale když zavádí dázání, tak tam bych klidně psal pomyt, ale peštant bych psal beštěn. Peštant, já myslím, alespoň jak já to znám, nejde mi na všecko možný. Je toho slovese beštěn. Například přesný překlad, kdy beštent je ordnuk, je stávající řád. Tam se to překládá jednoznačně. Jo, to můžou být pásovky, styroviny, stáv. Peštant. No. Já nevím, jestli je to předpovědstač. No tak dobře, je to jistě jedna z dobrých možností, ale vlastně použíjeme všechny ty varianty, celou tu variantnost, který nejde. Já myslím, že jeden z těch významů to určitě je. Určitě. Ne, že ten stav je jeden ze způsobných. Jo, tak. Ale does us, beštent, internet absolut véren, nemusí být příslovce. Ale může to být i přídávné jméno. Co by bylo jako stav ve světě absolutní, a ne absolutní? Když je to za, tak to nemá to schodu s podstatným jménom. Jo, tohoto máme asi lepší. Myslíš, že které by bylo ve světě absolutní, jo? Proč ono snad ne? No, upadne východ do klidu něčeho pevného, nebo stáleho, co by bylo zase ve světě jako beštent. A když říkneš něco absolutního, tak to je skoráno substantivum, jo? Dobře, ale tak něco může být ve světě absolutního ve světě, a něco může být ve světě absolutního. A mně se zdá, že tady to spíš být absolutní. Ale teď absolutní jak? Teď tomu nerozumím. Ale jak se říká právě na přísluhce? To by bylo absolutní. No ne, já se ptám, jestli v tím, že je to něco absolutní, myslíš, že to je něco, co je absolutního? Nebo jak to jinak myslíš? Protože si myslím, že to je přídelný věhna. Absolut. Ono to význam objeví to dost na stejno, ale zní to tak, což umím. Myslím, že je to méně obytečného a to záháří. No jo, ale teď to zkus vysvětlit. Proč to něco stálého by mělo být ve světě jako nějaký gestant absolutní? Už není otázka kromatická. No ne, já se neptám teď. Já se ptám potom, když to budeš držet. To je tak, že se tam mělo vysvětlit, co to znamená s tím absolutní, že? Významově to vypadá dost na stejno, ale znamená to, že bez té nekonečné reflekse bychom právě byli jak to tak vždycky až do té nekonečné reflekse vývalo, bychom měli prostě tu jistotu nějakého toho absolutného, kteréhle toho nekonečného reflekse bychom chybili. Jo, ale když si to absolutnou vykládáme jako potřebování. No nebo... A tam bych v podstatě v tomhletom stavu, jo, by nedocházelo k zpochybňování, to je, jo? Docházelo by, ale jo, ani k absolutnímu zpochybňování, protože táhle by ta reflekse v pravdě konečná. To absolutní se teda mění to, když reflekse zpochybňuje sebe sám, jo? To, co ty ale říkáš, ty teda, to se mi... To se mě... To se mě... To potom v tom případě, tu nekonečnou reflekse musíme chápat jinak než, jo? Já myslím, že v tom tohleto nebylo vykládáno. Hm, možná neco jiné, samozřejmě, ale to... nevím, kde to je, ale... Tady ta reflekse nemůže být chávala v nekonečným, jak blbě řečeno, ontologickým, nebo, jo, protože tam je konečnost. Tady se pak dávují o tom, že ta reflekse musí na něco narazit. No, většinou z troskota. No, spíš troskota než narazit morálně, protože my víme, že ona konce nemá, tak jenom nic nerozumíme. Já ti jenom přečtu, jenom tady přečtu ten třikrát pověz charakteristická naší reflekse, jo? Takže tak se může stát naprosto v záhubu, jako být podvíkou právé existence. Jo? A minule jsme to dlouhodobně... Nikoli právou existenci, třeba, podvíkou... Podvíkou, jo. Vůbec, když jsme o tom hlavní minulé, že ono nemá konce, jo, podrobně přece, značí se možná vzpomínáme, když jsme hovořili o tom, že nemá konce a přesto troskotán. A dále jsme vysvětlili, že to troskotání nemůžeme chápat jako to, že by narazilo na nějaký pozit. Protože ona se právě sama v sobě nemůže zastavit, ona si musí zastavit nějaký... Já jsem snad s náma, asi. Nevím, já jsem snad s náma. No počkej, tak ale... Když tohle, co říká, že jí musí zastavit něco jiného, že ona sebe nemůže zastavit... Jo. Musí se zastavit nějaký jinak, já myslím... A já nevím, na co jsme říkali teda, že je to jí, co jí zastaví. To tady taky se píše. To tady není úplně jasný. Tak nějak. Já jsem tomu poskytoval nějakejsi výklad, který byl takovej trošku, myslím, tady přijatej s odpakama, takže já jsem ho pak už moc nepocestoval. Ten výklad počuval zhruba v tom, že člověk aniž by z té reflexe vystoupil, tak zároveň teda nějakým způsobem nahlédne právě, jak to je řečené tady nahoře, že budeme teda žít s věděním toho, že žijeme v tom moři reflexe. Že teda nejenom budeme v tom moři reflexe, ale zároveň to budeme vědět, že v něm jsme. No ale to samo o sobě by mohlo znamenat už, jak byl odstup od toho hoře. V tím se stavíš mimo toho. To právě je ten tragický stil, o kterém teď nás teďka hodná vykládat, že se tím z toho moře si člověk nedostane, ale přesto, že jako to stítá jako všechno. Je to zvláštní teda, každou reflexí se třeba dostáváš ven z toho, co reflektuješ. To je od toho odstupuješ. Reflexí má vždycky odstup od té věci. A teď, když to moře reflexé je vykonečné, tak neustále odstupuješ, ale tohle nemůže být další reflexé. Tohleto, o čem já teď mluvím, tak to by právě trvalo na tom, že rozhodně, pokud to má dávat smysl, tak tohleto rozkotání, tohleto odstoupení nemůže být další reflexé. To by právě zůstávalo v tom moři. To musí být něco jiné. To uvědění toho, že žijeme v moři a reflexé to nemůže být prostě jenom další reflex. To musí být nějakého jiného pořadu. No jo, ale v čem teda spočívá v tom, že jednou to může být záhodba, ta reflexe, to znamená v podstatě, když se stává bezmeznou a nemá žádnou půlnu. A v druhém případě, že může být podmínkou nějaké právě existence. To znamená, že teda netroskotá. Tehdy může být podstivý. Naopak troskotá. Tehdy, když troskotá, tak je z podmínkou právě existence. To je to, nevím, jestli mě celkem jasně řečilo. Když nestroskotá, tak je záhodba, když troskotá, tak je podmínkou právě existence. No počkej, ona může troskotat, jo tak to, ale troskotá v takovém v tom ohledu, že já o ní nevím. To troskotání teda právě to, čím se stane, že ono může jít na jedno. Ano, no jo, troskotání je teda tehdy, když si to nakonec uvědomím, že to je troskotání, že to není záhodba. Já v tý záhodbě ona taky troskotá, ale já si toho jasno neuvědomuji, že jsem troskotál. Takže je to trošku možná zbytečně... No ne, ale jako v podstatě dochází, že ta reflexa musí docházet z tejného cíle, jakoby, dochází z tejného cíle, ale záleží to na tobě, jak ty se k ní postavíš. Já myslím, že tohle se tu teda neříká, že tohle je troskotání a tohle je troskotání. No právě, že já se domnívám, že ta věc je v tom, že pro někoho, když se ta reflexa dostane do těchto mezí, pro někoho to může být záhodba. A může to být nejvíc? Ne, já myslím, že když se stane tohleto, že to je pro něj záhodba. Pro druhého se to může stát naopak podmínkou právě existence. Jo, v podstatě stejná věc. Stejná věc? Jako v tom smyslu tato žádná věc. To to je, jak ty se k tomu postavíš. Jo? Jenom to pro tebe, jenom že to zničí a po druhé tě to postaví. Jo, to je taky možný. Jo, tak to jsem to teda chápal. Ano, že toho, toho, toho, koho to hubí, tady bych jako to, zatím jsem viděl toho estetika nebo toho sofistu. No, no, ten to hubí. A ten netroskotá, protože ten opak uniká furt dalších reflexy bez odpovědnosti a když se nemusí maničovat. No ale ničí ho to tak. On netroskotá ty, jo? Ty nekoneční reflexy tam nebudou. On opravdu troskotá. Jo, kdybys ho v tom dovedl dál, jo, od někdo jinej, tak ho dovedeš v podstatě k tomu, že on troskotá, ale on neprovádí prostě ty kroky dále dosledně, ale on v podstatě tím svým počínáním už troskotá. A když přistoupíme na tenhle smysl, který tomu slovu troskotat dáváš, tak máš... Ano, troskotat znamená, že nacházíš novou půdu na jiné půdu. Ale v tom textu se to užívá trošku jinak, než jak to ty případně ty. Že musíš přestoupit v podstatě na jinou půdu. Já mám jedno, ale spíš budu hovořit o tý záhubě, že jo? No jistě. Ale já chci v podstatě říct, že pro někoho to troskotání může být záhubou. Ono to není troskotání v ten moment, protože mu tu půdu nenajde. Ale je to v podstatě to, že ta jeho loď narazí na ty skály. A rozumíš, co chci říct, že se domnívám, že v obou dvou případech je to to tež. Když nevím ještě, jak to jinak říct. Já se domnívám, že není, ale to by se muselo teda precizovat a jestli, že to zatím nejsme schopni, tak to můžeme původovat. To, že musí stroskotat. Aby mohl postavit novou existenci. To je jasný. Co je to teď ta záhuba? To je záhuba, když se troskotá. Ale to je jistá záhuba, když se troskotá. To je to stroskotání. To jistě to nevíme. Já nemám námořní školu, ale stroskotat můžeš vytrosat na volném moře a to sníž se potopí. Stroskotání je vždycky o něco. Kromě toho tady je potom dál dokonce slovo stranden. Troskotání. Ale stranden. A stranden je od slova strand. A strand je páš. Je břeh. Jo ano, to si pamatuji, že to tam bylo ten problém, kdy jsem to tam čekal. Že to bylo spíš... Ano, to je to v těch uvozovkách. To je taky na kolumbické části strand, ne? Strand je to samý co bíč. Strand. Ale teď řekneš šli jsme na bíč, jo? Šli jsme na strand, jo? No. No ne, ale v podstatě, že jo, vracíme se k tomu absolutně, že? Že jsme chtěli vysvětlit tady jaký je rozdíl mezi tou nekonečnou reflexí, kdy teda se dostaneš do závodu a po druhé, kdy je to podmínka tého... No, ale tadyhle, tahle věta, ta hovoří ještě o něčem úplně třetím. Ta hovoří ještě o tom, že když nebude nekonečná reflex, tak konečná reflex, jo? Tak počkej, když nebude nekonečná reflex, tak je? Tak je tu něco nespochybněné. Tak není reflexem vůbec, nebo? Jo, to je pravá záhuba, jak bys to ty řekl. To je záhuba v tom, že potom tady ještě nějaká jiná reflex, než nekonečná. Jo, je konečná, nebo všechno, já bych řekl taková jednou. Ano, určitě. I samozřejmě lidstvo od jak živa reflektovalo, ale právě nikoli tímhle, tím nekonečným způsobem, to ten květně opravdu... Jo, jo, jo, když tady obuvádí ty dvě možnosti, které jste opravdu, tak potom myslíte, že tu normální reflexi v nějakých takových věcech vůbec nedochází, že? No ale to by měl být ten případ toho sofisty potom. Jo, ty normální reflektory. Ony nedochází k tý nekonečný reflexi, nakonec, když jste tak to vezměli. Tohle není konec. No, no, tak... Sofistika. No, tak je tady sofistika ještě, a pak je tady zase estetika. No, máme tady sofistika. No, takže... A možná je to jenom kybertisku, a místo sofistika má být sofistka. No, to je mě tak jako zatím těžko říct, proč... Ale jo. Ale smysl, jako proč ten nářek, který začne jako na první čtění, tak jako... No, no. To je základní tripleno. Nevím sice, proč toho říká pověrčivý. No, to on tak... Já myslím, že to je takový ten osvícenecký postup, že ten vztah k tomu absolutnímu je teda něco, co už z hlediska nás, těch, co už tou nekonečnou reflexí prošli, a když už na to absolutní akci nevěřili, tak říkajíc, jo, tak už nutně je chápaný jako pověrčivost. No, ani to nepřejibejt osvícenským. To je to postoj německého protestantismu, které teda eee... Gott ist im werden, to už věděl on, že jo, a... teď jo. Jistě, ten osvícenský beru z banky. Tak... Přice mohl tam dát jiný slovo, no, ale to je... No, ale ty následující věci tu tam tak ukouplně jasně, jo, atmosféra nesvobodit vzniká od toho fixací. Takže tam proti tomu se nedá nic. Fixace, no, upadnout do knihy a fixace na to. Vykonečná reflexe je proto... To by měl být, je právě proto, že? Já jsem to právě, abych tam dělal přímo, paže, jo, gráde, jo, je proto, vykonečná reflexe je proto přívoporníkou svobody. Takže místo toho vykonečná reflexe je proto přímo jenom, místo toho. Je proto přívoporníkou svobody. Proto přímo. Díky své, to se mi zná dobře, tam je, tam je důl, a ty to máš díky, jo. Díky své, to se mi zná dobře, tam je důl, a ty to máš díky, jo. To se mi zná, že to je rovný chytr, že to je nějaký, je to hezký český. Rozbříj každý žář konečně, nebo ne. Sprengt jestli fendles, tak to je jasný. Čili konečná reflexe nemůže rozbíjet každý žář. Ta rozbíje jenom některý žáráře. To prostředí, jako jim možná trochu. Ona se reflexe, to já myslím, že v významově je to v pořádku, ale moc teda právě stylisticky to prostředí, no nevím. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. Ono asi na nic lepšího nebude. To je možná. To prostředí, jako jim možná trochu. Ono asi na nic lepšího nebude. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, Může být nějaký medium bezprostřední. Váš je... No tak tohle je tam nepochybně. Potom tam on mluví na svou vlastní... Nemůže být. Ano, ale řekni mi prosím tě teda takže ty říkáš, že tam není stáce z něčeho, když tady je aus. Jo? Protože ty říkáš, že teprve chcem z něčeho něčím. Můžeš jenom stáce z něčeho. Ano. To je dost zvláštní vyjáření. Teda stáce z něčeho, když se vyploučí. Tak, tak, tak z nich. A čím? No, vzniknete v prostředí. Jo, no, no, no. No, takže... Vzniknete v prostředí. No. Jo? No, dolů by se to pochopit. Jo. Dolů by se to pochopit. Až já vím, že on to myslí. Dolů by se to pochopit. I já nechápu, kde... To je problém, já taky. Řekni mi. A ty to máš i v tom svým vydání taky, že tam není. Máš to stejně jako ne. Že to máš vůbec korigovat. Víš? No, jistě, to je taky. A tak se může stát aus der unmittelbaren Leidenschaft. Jo. Stejně bychom mohli tu větu převrátit, že by se řeklo die unliche Leidenschaft kann erst in ihremedium ... Ne, ne, ne, ne. A jaký to měl smysl, ten vztah k tomu smyslu? Byl problém? Ne, ne, ne. Taky byla jenom otázka. Čí je to medio potom? Ne, ne, ne. My tady jako předpokládáme furt, že to je medium tý reflex. To je to takhle. No to je... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Vypadá to, že to zývy byla ta frajma, kterou mysleli jsme vůbec k tomhle variantu, to zýšpen. To je teda ta refleksa. Sice pravda, že ta frajma je proložená, že by to zýv se mohlo v zásadě instalovat. Ale je to lepší noc k refleksi. Ale jestliže něco, jestli se dýmí ta frajhajt a říci, že si šprejnt, to znamená, že ta frajhajt šprejnt, ale útrky by se vydýmily. A to by bylo prostě jako divný. Ano, je to lepší. Já si to taky pro to, ale jenom se teda... Jo, aby se tady nenechalo. Takže potom to medium, které je jasný, že to je taková nekonečná refleksie, a z medium nekoneční refleksie se teda stane... To nevíte si. To nevíte si. To nevíte si. To je zaštěstí. Takže tam určitě byly nějaké ty úlovy neupravené, které je v těch supermapůch. Hele, ještě jednou to zúrazím. Já v tom furt musím rozumět tak, že teprve rozbíjí ona ta nekonečná refleksie. A takže teprve v jejím prostředí. No, a vy to máte ve svém. A tím to máte. Překlad má ve svém. Proto není jediná ta chyba, že jo? Oni tady teda vidějí, že je tam, ale je v tom... Je v jejím prostředí. A možná bylo by lépe přijít na to médium, ne? Protože... Oni mají hvězdně, no. Oni mají pro to slovo, že jo? A když říká médium, tak je lépe přijít na to médium. Přece neby to něco jiného než to prostředí. Jo, to je lépe. Takže vy jasně si to prostředí, kdyby to mohlo. Takže může snad ve prostředním vášně vzniknout nekonečná vášně. To je dobře srozumitelná věta. Jak jsi říkal to frágals, že by si chtěl... Jo, já jsem říkal netázající sen, ale to je to takový.

====================
s1.mp3
====================
To sebe tam ale není. To sebe tam ale není. To sebe tam ale není. To sebe tam ale není. Jakkoliv, oznaní nebo něco. No zelbství může taky znamenat i když. Jo to tam není. Já myslel, že jsi to tam spal. V čtvrtém řádku, to je jednáctká strana, čtvrtý řádek od spoda. No. Den, er, tu. Pájeně den. Jo. Aha. Ať čí seberozhodně čítá. Ano, ano. No, což, víme, čí hůř. Je hůř. Čili, tady vlastně se ukazuje, že vlastně ta rozhodnost toho kroku je vlastně jenom zdámlivá. To je tohle jenom. Tam ho máme seberozhodně čítá. Aha, to je všechno. Ještě ne, ještě ne. Já bych to tak ještě... Aha, takže ne. Takže to uděláme kam, kam to máme, budete si to pamatovat, teda vy. Jo, jo, jo. Takže za těch 14 dní? Jo, no. Já, jestli chcete za tému, samozřejmě, je možná, ale... Jo, to, očkej. Je to 17. Sama nebo, že my nemůžeme vyčerpnout? Můžeme vyčerpnout, samozřejmě můžeme vyčerpnout. No, ale ty jste tady tyto vaši chvíli přeložili tady. Právě, že jsme to zpomínili takhle. Že byla ona sama, jo? To to není. No, tak to není, no, ale takhle já myslím, že to není najímavé, že není potřeba vybrat. No, ale ona ta sama reflexe taky jako není se, jako by... Není tím četitelným, který by se dokázal sám k sobě takto stát. Ona zase musí být skrze nás. To se mi dá být jednoznačný výhodě, že se nemůže celou samotnou zastavit. To se mi nezdá, že tam by ta větačka... Ano, ale to závisí na tom, jak tu první část vědy přeložíš, jo? Když tu první část přeložíš jako, že ta reflexe nemůže být vyčerpána, tak to může znamenat také, že tady skrze nás. Na tím pár místom dalších můžeš říct, že ani skrze sebe sama, ale je tam pozadnění ten člověk, jo? Ještě když tu celou větu necháš jenom na tý rovině, že ta reflexe sebe sama jenom, nebo vůbec se nemůže, že tam ten člověk nevystupuje, že to je takový bohuzení. To můžeš určitě nechat tak, že ta první část vědy abych dala dvojí značky. To já myslím, že je úplně v pořádku. A než ji když kdybyste tak sebe samou? Sebe samou, no já jsem říkal sama. To já myslím, že je úplně v pořádku. První část dvojí značky. Jo, reflexe se nemůže vstupě vyčerpávat. No, tak běžte, no. Běžte vyčerpávat. To se může takovou opravdu... To se může takovou opravdu... Jo, ale furt ta druhá část zůstává nejasná. Když tu první přeložíš reflexi, nelze v sobě vyčerpat. Jo, necháš to. A jen přeložíš teda tu další část. Ani nebo skrze sebe samou zastavit. Jo, to nejde. Ani skrze sebe samou zastavit. To musí tam být právě. No právě, no. Jak to řeci? Nemůže se zastavit. Nemůže se vyčerpat. Ani skrze sebe samou zastavit. Ani skrze sebe samou zastavit. Ani skrze sebe samou zastavit. No právě, tam by muselo být, že se nemůže ani sama. Jo, proto jsme to posledně opravovali. Koukejte to v tom třeba. No jo, ale jak to přeložit? Aby ti ta věc, kterou víš, s tím začátkem, neodkazovala třeba na toho člověka, jo? Ne, tak to přeložím. Neosobně, že? Aby to nebylo tak neosobně. Víš to, že se nemůže sama od sebe zastavit? Tak je to neskutečný. No, může důležitý. Může důležitý, jasně. Já vím, že to teď žíváte. To by šlo ani se sama od sebe zastavit. To je podobné. Fakt si název sobě vyčerpá. No. No, přesně, já myslím, že to je všechno. Aha. Až do toho. To znamená i tak moc nic. Vzorovanej cíl. Tým. Taky tady mám náš zvládná plaký. Vydá to, že to je dobře. To říká, že to je bolí vřeč. Také je to skvělé. Dobře. Fakt. To je skvělé. No. Víte se. Víte se. Je samotný. A není to spíš v hotelu, kde leží v samotném bezmeznovném hotelu? Nemáš samotné. No. Podívej se. Zemskou překvádá samo. Významovědnicí. To není to velké. No. No. Ales. Všechno víže. Ano. A to je to také, až se takhle děkujeme. No. Díky. Jo, to začínáme. Druhé. A máme to na druhé. No, máme u toho otázník, jo? Abychom nevěděli, jak se stůže v časem, až se objeví ten kontext. Ano, to bylo to nerozumné, no. Hele, ale to by nemusel psát s velkým písmenem přece, ne? Jo. Atmos. To můžeme. Pravopis. Myslíš teda to přeložit jenom? Protože tady to nic. Není tady to druhé, jako... Sledujte situaci, která zajde zajít sophistika. Prosím na jedné straně. Na jedné straně. Užiť sophistika a hestetiku bez existence. Jo, který se vše zajímavě požívá pouze. No, a potom tady... Pak tady to už jsme měli vyhodit. Už jsme to vyhodili. Už jsme to vyhodili. Že to noxo... Ano, to znamená... Sebevidět. Sebevidět. Seberozhodnější, jo. A čím je seberozhodnější? Čím je seberozhodnější krok. Přesto si podechává možnost... Věc vyložit tak. Takže se názor přechodí. Takže čím je seberozhodnější krok? A pak to přece si vyhrazuje. Tak si vyhrazuje přece možnost... To tak je okamžitý šel. Ale to je čistě politický zase. Potom v další větě. Tuto situaci. Tuto situaci je třeba, ale třeba do druhé strany pravdivě uchopit. To je... Předtím se hovoří proti tomu, že tuto situaci může využít sofistik, nebo estetik. A teďka se říká, ale je potřeba na druhé straně tuto situaci uchopit pravdivě. Tady na pohodlný slovu to svědění toho je strašně prostředavé. Bylo by nás pravděj mělo být svědomým toho. Tuto situaci je potřeba jako pravděj uchopit svědomým toho. Svědomým je češtější. Svědomým toho, že my pokud jsme poctiví, že žijeme v moře reflekce, my nikdo nemůže ji nemluvit žádnou záležití. Ale já myslím si, že tam by to... To je třeba, že je tam... By to spíš je vidět, od čeho je řek. Já taky myslím, že to je blíží. Když je života, že nejde na něco, co by bylo uprostřed. A kdyby se našlo něco uprostřed, i kdyby to bylo třeba blíž tomu, jak třeba, tak bych se... tak bych jako povolil raději, ale sám mě nic nezapadá, co by bylo uprostřed mezi těm, co je třeba. No uprostřed je právě ten přesný, čistý věč. Jest. Jest to dotržovatívek. Jenomže to už je zase dávno metrý. Ne, ale když tam dáš to třeba, tak jako mám většinu, že to v obsahově odpovídá, že najednou se ten důraz přesouvá prostě na to, co... To situací jest pravděvě uchopití, no. No to je... Takže to s věděním toho zvědomí by stačilo. No, když je sila... No, protože... Ale bylo to zase takové důležité, no. Jenomže tím, že on sám ten Jaspers mluví někde tak trochu divně v Německu, protože je to vybroušená Němečina, na který my jsme zvyklí. A my to někde stízáme a někde tam, kde on hovoří zcela oběčně, my to zase komplikujeme tím, že to se bojíme přeložit. To je to, co děláme. Začítače všede se Překouzí dlažet tradingů, na chtěné vítězství jsme se ho dělali v inhabilitě Klebeřic, že to je nenechavené v itd. takže se měli pro shorty hledat, tak máme na to štěstí a chtěnou být v překouzení. Přesně. Do klidu. Když to taky není nic. No jo, to máš jako odpadnout, že jo? Cože? Jako byl jsi já. Jo, ale je to hezčí. Než v tom nakázet ty neutrální slova, to myslím, že je opravdu hezčí. To není zapřednout. On to gradně, no, stále taky, no, ale většinou je to jako... Ale i zapřednout. Jo, ale on dá to zapřednout, je úplně nejlepší. Zapřednout do klidu, to jsem... Zapřednout do klidu je blbost. Zapřednout se dá dobře říct. Zapřednout do klidu je opravdu myslím takovej, jak se říká o symbol. Takže tohle, a potom, jo, do klidu něčeho stále, no, tak to překladáme to a je z festi. No, může být, no. Do klidu něčeho stále, ale spíš ještě většinou takhle může být. Které ovšem potom jako peštant. No, právě peštant s tím bude problém. Které by bylo jako peštant? Peštant bych nechal dostat. Cože? To bych zavedl jako český slovo peštant. Ale když zavádí dázání, tak tam bych klidně psal pomyt, ale peštant bych psal beštěn. Peštant, já myslím, alespoň jak já to znám, nejde mi na všecko možný. Je toho slovese beštěn. Například přesný překlad, kdy beštent je ordnuk, je stávající řád. Tam se to překládá jednoznačně. Jo, to můžou být pásovky, styroviny, stáv. Peštant. No. Já nevím, jestli je to předpovědstač. No tak dobře, je to jistě jedna z dobrých možností, ale vlastně použíjeme všechny ty varianty, celou tu variantnost, který nejde. Já myslím, že jeden z těch významů to určitě je. Určitě. Ne, že ten stav je jeden ze způsobných. Jo, tak. Ale does us, beštent, internet absolut véren, nemusí být příslovce. Ale může to být i přídávné jméno. Co by bylo jako stav ve světě absolutní, a ne absolutní? Když je to za, tak to nemá to schodu s podstatným jménom. Jo, tohoto máme asi lepší. Myslíš, že které by bylo ve světě absolutní, jo? Proč ono snad ne? No, upadne východ do klidu něčeho pevného, nebo stáleho, co by bylo zase ve světě jako beštent. A když říkneš něco absolutního, tak to je skoráno substantivum, jo? Dobře, ale tak něco může být ve světě absolutního ve světě, a něco může být ve světě absolutního. A mně se zdá, že tady to spíš být absolutní. Ale teď absolutní jak? Teď tomu nerozumím. Ale jak se říká právě na přísluhce? To by bylo absolutní. No ne, já se ptám, jestli v tím, že je to něco absolutní, myslíš, že to je něco, co je absolutního? Nebo jak to jinak myslíš? Protože si myslím, že to je přídelný věhna. Absolut. Ono to význam objeví to dost na stejno, ale zní to tak, což umím. Myslím, že je to méně obytečného a to záháří. No jo, ale teď to zkus vysvětlit. Proč to něco stálého by mělo být ve světě jako nějaký gestant absolutní? Už není otázka kromatická. No ne, já se neptám teď. Já se ptám potom, když to budeš držet. To je tak, že se tam mělo vysvětlit, co to znamená s tím absolutní, že? Významově to vypadá dost na stejno, ale znamená to, že bez té nekonečné reflekse bychom právě byli jak to tak vždycky až do té nekonečné reflekse vývalo, bychom měli prostě tu jistotu nějakého toho absolutného, kteréhle toho nekonečného reflekse bychom chybili. Jo, ale když si to absolutnou vykládáme jako potřebování. No nebo... A tam bych v podstatě v tomhletom stavu, jo, by nedocházelo k zpochybňování, to je, jo? Docházelo by, ale jo, ani k absolutnímu zpochybňování, protože táhle by ta reflekse v pravdě konečná. To absolutní se teda mění to, když reflekse zpochybňuje sebe sám, jo? To, co ty ale říkáš, ty teda, to se mi... To se mě... To se mě... To potom v tom případě, tu nekonečnou reflekse musíme chápat jinak než, jo? Já myslím, že v tom tohleto nebylo vykládáno. Hm, možná neco jiné, samozřejmě, ale to... nevím, kde to je, ale... Tady ta reflekse nemůže být chávala v nekonečným, jak blbě řečeno, ontologickým, nebo, jo, protože tam je konečnost. Tady se pak dávují o tom, že ta reflekse musí na něco narazit. No, většinou z troskota. No, spíš troskota než narazit morálně, protože my víme, že ona konce nemá, tak jenom nic nerozumíme. Já ti jenom přečtu, jenom tady přečtu ten třikrát pověz charakteristická naší reflekse, jo? Takže tak se může stát naprosto v záhubu, jako být podvíkou právé existence. Jo? A minule jsme to dlouhodobně... Nikoli právou existenci, třeba, podvíkou... Podvíkou, jo. Vůbec, když jsme o tom hlavní minulé, že ono nemá konce, jo, podrobně přece, značí se možná vzpomínáme, když jsme hovořili o tom, že nemá konce a přesto troskotán. A dále jsme vysvětlili, že to troskotání nemůžeme chápat jako to, že by narazilo na nějaký pozit. Protože ona se právě sama v sobě nemůže zastavit, ona si musí zastavit nějaký... Já jsem snad s náma, asi. Nevím, já jsem snad s náma. No počkej, tak ale... Když tohle, co říká, že jí musí zastavit něco jiného, že ona sebe nemůže zastavit... Jo. Musí se zastavit nějaký jinak, já myslím... A já nevím, na co jsme říkali teda, že je to jí, co jí zastaví. To tady taky se píše. To tady není úplně jasný. Tak nějak. Já jsem tomu poskytoval nějakejsi výklad, který byl takovej trošku, myslím, tady přijatej s odpakama, takže já jsem ho pak už moc nepocestoval. Ten výklad počuval zhruba v tom, že člověk aniž by z té reflexe vystoupil, tak zároveň teda nějakým způsobem nahlédne právě, jak to je řečené tady nahoře, že budeme teda žít s věděním toho, že žijeme v tom moři reflexe. Že teda nejenom budeme v tom moři reflexe, ale zároveň to budeme vědět, že v něm jsme. No ale to samo o sobě by mohlo znamenat už, jak byl odstup od toho hoře. V tím se stavíš mimo toho. To právě je ten tragický stil, o kterém teď nás teďka hodná vykládat, že se tím z toho moře si člověk nedostane, ale přesto, že jako to stítá jako všechno. Je to zvláštní teda, každou reflexí se třeba dostáváš ven z toho, co reflektuješ. To je od toho odstupuješ. Reflexí má vždycky odstup od té věci. A teď, když to moře reflexé je vykonečné, tak neustále odstupuješ, ale tohle nemůže být další reflexé. Tohleto, o čem já teď mluvím, tak to by právě trvalo na tom, že rozhodně, pokud to má dávat smysl, tak tohleto rozkotání, tohleto odstoupení nemůže být další reflexé. To by právě zůstávalo v tom moři. To musí být něco jiné. To uvědění toho, že žijeme v moři a reflexé to nemůže být prostě jenom další reflex. To musí být nějakého jiného pořadu. No jo, ale v čem teda spočívá v tom, že jednou to může být záhodba, ta reflexe, to znamená v podstatě, když se stává bezmeznou a nemá žádnou půlnu. A v druhém případě, že může být podmínkou nějaké právě existence. To znamená, že teda netroskotá. Tehdy může být podstivý. Naopak troskotá. Tehdy, když troskotá, tak je z podmínkou právě existence. To je to, nevím, jestli mě celkem jasně řečilo. Když nestroskotá, tak je záhodba, když troskotá, tak je podmínkou právě existence. No počkej, ona může troskotat, jo tak to, ale troskotá v takovém v tom ohledu, že já o ní nevím. To troskotání teda právě to, čím se stane, že ono může jít na jedno. Ano, no jo, troskotání je teda tehdy, když si to nakonec uvědomím, že to je troskotání, že to není záhodba. Já v tý záhodbě ona taky troskotá, ale já si toho jasno neuvědomuji, že jsem troskotál. Takže je to trošku možná zbytečně... No ne, ale jako v podstatě dochází, že ta reflexa musí docházet z tejného cíle, jakoby, dochází z tejného cíle, ale záleží to na tobě, jak ty se k ní postavíš. Já myslím, že tohle se tu teda neříká, že tohle je troskotání a tohle je troskotání. No právě, že já se domnívám, že ta věc je v tom, že pro někoho, když se ta reflexa dostane do těchto mezí, pro někoho to může být záhodba. A může to být nejvíc? Ne, já myslím, že když se stane tohleto, že to je pro něj záhodba. Pro druhého se to může stát naopak podmínkou právě existence. Jo, v podstatě stejná věc. Stejná věc? Jako v tom smyslu tato žádná věc. To to je, jak ty se k tomu postavíš. Jo? Jenom to pro tebe, jenom že to zničí a po druhé tě to postaví. Jo, to je taky možný. Jo, tak to jsem to teda chápal. Ano, že toho, toho, toho, koho to hubí, tady bych jako to, zatím jsem viděl toho estetika nebo toho sofistu. No, no, ten to hubí. A ten netroskotá, protože ten opak uniká furt dalších reflexy bez odpovědnosti a když se nemusí maničovat. No ale ničí ho to tak. On netroskotá ty, jo? Ty nekoneční reflexy tam nebudou. On opravdu troskotá. Jo, kdybys ho v tom dovedl dál, jo, od někdo jinej, tak ho dovedeš v podstatě k tomu, že on troskotá, ale on neprovádí prostě ty kroky dále dosledně, ale on v podstatě tím svým počínáním už troskotá. A když přistoupíme na tenhle smysl, který tomu slovu troskotat dáváš, tak máš... Ano, troskotat znamená, že nacházíš novou půdu na jiné půdu. Ale v tom textu se to užívá trošku jinak, než jak to ty případně ty. Že musíš přestoupit v podstatě na jinou půdu. Já mám jedno, ale spíš budu hovořit o tý záhubě, že jo? No jistě. Ale já chci v podstatě říct, že pro někoho to troskotání může být záhubou. Ono to není troskotání v ten moment, protože mu tu půdu nenajde. Ale je to v podstatě to, že ta jeho loď narazí na ty skály. A rozumíš, co chci říct, že se domnívám, že v obou dvou případech je to to tež. Když nevím ještě, jak to jinak říct. Já se domnívám, že není, ale to by se muselo teda precizovat a jestli, že to zatím nejsme schopni, tak to můžeme původovat. To, že musí stroskotat. Aby mohl postavit novou existenci. To je jasný. Co je to teď ta záhuba? To je záhuba, když se troskotá. Ale to je jistá záhuba, když se troskotá. To je to stroskotání. To jistě to nevíme. Já nemám námořní školu, ale stroskotat můžeš vytrosat na volném moře a to sníž se potopí. Stroskotání je vždycky o něco. Kromě toho tady je potom dál dokonce slovo stranden. Troskotání. Ale stranden. A stranden je od slova strand. A strand je páš. Je břeh. Jo ano, to si pamatuji, že to tam bylo ten problém, kdy jsem to tam čekal. Že to bylo spíš... Ano, to je to v těch uvozovkách. To je taky na kolumbické části strand, ne? Strand je to samý co bíč. Strand. Ale teď řekneš šli jsme na bíč, jo? Šli jsme na strand, jo? No. No ne, ale v podstatě, že jo, vracíme se k tomu absolutně, že? Že jsme chtěli vysvětlit tady jaký je rozdíl mezi tou nekonečnou reflexí, kdy teda se dostaneš do závodu a po druhé, kdy je to podmínka tého... No, ale tadyhle, tahle věta, ta hovoří ještě o něčem úplně třetím. Ta hovoří ještě o tom, že když nebude nekonečná reflex, tak konečná reflex, jo? Tak počkej, když nebude nekonečná reflex, tak je? Tak je tu něco nespochybněné. Tak není reflexem vůbec, nebo? Jo, to je pravá záhuba, jak bys to ty řekl. To je záhuba v tom, že potom tady ještě nějaká jiná reflex, než nekonečná. Jo, je konečná, nebo všechno, já bych řekl taková jednou. Ano, určitě. I samozřejmě lidstvo od jak živa reflektovalo, ale právě nikoli tímhle, tím nekonečným způsobem, to ten květně opravdu... Jo, jo, jo, když tady obuvádí ty dvě možnosti, které jste opravdu, tak potom myslíte, že tu normální reflexi v nějakých takových věcech vůbec nedochází, že? No ale to by měl být ten případ toho sofisty potom. Jo, ty normální reflektory. Ony nedochází k tý nekonečný reflexi, nakonec, když jste tak to vezměli. Tohle není konec. No, no, tak... Sofistika. No, tak je tady sofistika ještě, a pak je tady zase estetika. No, máme tady sofistika. No, takže... A možná je to jenom kybertisku, a místo sofistika má být sofistka. No, to je mě tak jako zatím těžko říct, proč... Ale jo. Ale smysl, jako proč ten nářek, který začne jako na první čtění, tak jako... No, no. To je základní tripleno. Nevím sice, proč toho říká pověrčivý. No, to on tak... Já myslím, že to je takový ten osvícenecký postup, že ten vztah k tomu absolutnímu je teda něco, co už z hlediska nás, těch, co už tou nekonečnou reflexí prošli, a když už na to absolutní akci nevěřili, tak říkajíc, jo, tak už nutně je chápaný jako pověrčivost. No, ani to nepřejibejt osvícenským. To je to postoj německého protestantismu, které teda eee... Gott ist im werden, to už věděl on, že jo, a... teď jo. Jistě, ten osvícenský beru z banky. Tak... Přice mohl tam dát jiný slovo, no, ale to je... No, ale ty následující věci tu tam tak ukouplně jasně, jo, atmosféra nesvobodit vzniká od toho fixací. Takže tam proti tomu se nedá nic. Fixace, no, upadnout do knihy a fixace na to. Vykonečná reflexe je proto... To by měl být, je právě proto, že? Já jsem to právě, abych tam dělal přímo, paže, jo, gráde, jo, je proto, vykonečná reflexe je proto přívoporníkou svobody. Takže místo toho vykonečná reflexe je proto přímo jenom, místo toho. Je proto přívoporníkou svobody. Proto přímo. Díky své, to se mi zná dobře, tam je, tam je důl, a ty to máš díky, jo. Díky své, to se mi zná dobře, tam je důl, a ty to máš díky, jo. To se mi zná, že to je rovný chytr, že to je nějaký, je to hezký český. Rozbříj každý žář konečně, nebo ne. Sprengt jestli fendles, tak to je jasný. Čili konečná reflexe nemůže rozbíjet každý žář. Ta rozbíje jenom některý žáráře. To prostředí, jako jim možná trochu. Ona se reflexe, to já myslím, že v významově je to v pořádku, ale moc teda právě stylisticky to prostředí, no nevím. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. Ono asi na nic lepšího nebude. To je možná. To prostředí, jako jim možná trochu. Ono asi na nic lepšího nebude. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, jako jim možná trochu. To prostředí, Může být nějaký medium bezprostřední. Váš je... No tak tohle je tam nepochybně. Potom tam on mluví na svou vlastní... Nemůže být. Ano, ale řekni mi prosím tě teda takže ty říkáš, že tam není stáce z něčeho, když tady je aus. Jo? Protože ty říkáš, že teprve chcem z něčeho něčím. Můžeš jenom stáce z něčeho. Ano. To je dost zvláštní vyjáření. Teda stáce z něčeho, když se vyploučí. Tak, tak, tak z nich. A čím? No, vzniknete v prostředí. Jo, no, no, no. No, takže... Vzniknete v prostředí. No. Jo? No, dolů by se to pochopit. Jo. Dolů by se to pochopit. Až já vím, že on to myslí. Dolů by se to pochopit. I já nechápu, kde... To je problém, já taky. Řekni mi. A ty to máš i v tom svým vydání taky, že tam není. Máš to stejně jako ne. Že to máš vůbec korigovat. Víš? No, jistě, to je taky. A tak se může stát aus der unmittelbaren Leidenschaft. Jo. Stejně bychom mohli tu větu převrátit, že by se řeklo die unliche Leidenschaft kann erst in ihremedium ... Ne, ne, ne, ne. A jaký to měl smysl, ten vztah k tomu smyslu? Byl problém? Ne, ne, ne. Taky byla jenom otázka. Čí je to medio potom? Ne, ne, ne. My tady jako předpokládáme furt, že to je medium tý reflex. To je to takhle. No to je... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Vypadá to, že to zývy byla ta frajma, kterou mysleli jsme vůbec k tomhle variantu, to zýšpen. To je teda ta refleksa. Sice pravda, že ta frajma je proložená, že by to zýv se mohlo v zásadě instalovat. Ale je to lepší noc k refleksi. Ale jestliže něco, jestli se dýmí ta frajhajt a říci, že si šprejnt, to znamená, že ta frajhajt šprejnt, ale útrky by se vydýmily. A to by bylo prostě jako divný. Ano, je to lepší. Já si to taky pro to, ale jenom se teda... Jo, aby se tady nenechalo. Takže potom to medium, které je jasný, že to je taková nekonečná refleksie, a z medium nekoneční refleksie se teda stane... To nevíte si. To nevíte si. To nevíte si. To je zaštěstí. Takže tam určitě byly nějaké ty úlovy neupravené, které je v těch supermapůch. Hele, ještě jednou to zúrazím. Já v tom furt musím rozumět tak, že teprve rozbíjí ona ta nekonečná refleksie. A takže teprve v jejím prostředí. No, a vy to máte ve svém. A tím to máte. Překlad má ve svém. Proto není jediná ta chyba, že jo? Oni tady teda vidějí, že je tam, ale je v tom... Je v jejím prostředí. A možná bylo by lépe přijít na to médium, ne? Protože... Oni mají hvězdně, no. Oni mají pro to slovo, že jo? A když říká médium, tak je lépe přijít na to médium. Přece neby to něco jiného než to prostředí. Jo, to je lépe. Takže vy jasně si to prostředí, kdyby to mohlo. Takže může snad ve prostředním vášně vzniknout nekonečná vášně. To je dobře srozumitelná věta. Jak jsi říkal to frágals, že by si chtěl... Jo, já jsem říkal netázající sen, ale to je to takový.

====================
s2.flac
====================
Ano, to je hezký, která je bez otázky, ještě nesvobodná. Zrovnáte si na takovou voli, která bude, dokud se nepotáhne bez otázky? To je bez otázky v opravdu lepší, přesnější. Bez otázky, tak ne bezesporná, ale bez otázky. A to jakoci tak ještě tně, jo? Ne jako bez otázky, ale která je bez otázky. Takže větě rozumět, jo? To půjde za pomocí reflexu. Reflexí se z nějaké bezprostřední vášně může stát vášně nekonečnou. Vniž se ta bezprostřední udrží otázkou a vlastně se stává věrnou jako svobodně uchopená tam je. Nechápaná. No, uchopená. Můžu dát? Jo, tak ta vášně tady předtím nebyla, že jo? Ale je to vášně ty reflexe. Já bych ještě jenom k tomu vlastně se stává věrnou, jo? Tady myslím, že to slovo vlastně v té čeště nenabývá úplně jiného významu než to eigentlich to německý a že teda by se to zas mohlo dát na třeba, no, je to úplně konec. Eigentlich podobně. Takže cože jste říkali? Stává se opravdu věrnou třeba, nebo já nevím. Nebo já si k tomu... Musíme by to otáznit. Musíme to být ještě kontrolovat. Můžeme to zkusit na jednou slovu vázat? Já si ještě přeštuju tohle ještě. Já bych to vyložil teda, nemám to moc v hlavě, že to je vlastně to, co bychom mohli přeinterpretovat na rozdíl třeba mezi falešnou a pravou nadějí, že ta naděje je nekonečná, otevřená a falešná naděje, že vyhrajou za 10 kron 100 tisíc. To je taková ta spředmětnění. Tady ta unedlýché reflexie se vztahuje k něčemu nekonečnému, což teda je vlastně orientace a nikoli něco předmětného, k čemu bych se mohl vztáhnout. A jestli to zaměním a místo toho vztažení k nekonečnému nebo do nekonečného, jestliže se vztáhnu k něčemu konkrétnímu, tak se to stává pověrou. Tam je toto Aberdloj byště. Což jako koresponduje různým teologickým pokusům, které interpretují teda úplně na jiný rovině tuhle záležitost, tak je to asi tohle. Podobně se to najde u toho Brocha, který rozlišuje ty dvojí společenství lidské, jeden který má omezené cíle a jeden který má neomezené cíle. Já myslím vlastně v podstatě to neomezené cíle, to by tak odpovídalo takovému, to není zvláštního pro věc, protože to by se našlo těch lidí, takže tam žádný zvláštní problém není. Jestli jsem něco nepřehlít, teď mám čas, jsem se na to nepřipravil a nemůžu to najít, takže je tam něco víc, kam pomoct? Já myslím ten smysl toho odstavce je opravdu takovejdle, ale je tu ještě problém toho termínu vášen, který vlastně se tu objevuje jako nově, a vůbec celá ta poslední věta vlastně pak hovoří kromě té vášně ještě i o té věrnosti. I když ten celkový smysl je rozhodně takovejdle, takže ještě tyhle, jak si věvnosti vybral, asi dobrý. Já si nejsem dál jistý, jestli je si ta line šaft. To je ta reflexe. Sice vypadá to hloupě, ale ta věta přeci zní takhle. Mluví se o nekonečné reflexi předtím, pořád, jak rozbíjí všichni hranice konečné a tak dále. A pak se říká, teprve v jejím médiu se může bezprostřední vášně stát nekonečná vášně. To se mluví furt o té reflexi. To je ta vášně. Ne, to je ta vášně. V té reflexi, teprve, nebo skrze tu reflexi, za asistence té reflexe se v obyčejním vášně může stát ta vášně nekonečná. Ale nemůže říct, že reflex je sama vášně. Tak to reflektování je vášně. Řečenost tam není. Dokonce je tu řečeno něco, co je výslovně proti tomu, protože ta obyčejná vášněň, bezprostřední vášněň, o ní je řečeno, že je bez otázky, což asi o té obyčejné reflexi by se říct nevědalo. Jo, takže přeci jenom teda to asi nelze stotovat. Tak zaprvé gramaticky. Gramaticky nemůžete vysvětlit jako nijak jinak, než... Takže teprve v tomhlentom se může z něčeho stát něco jiného. Bezprostřední vášně mluví se i tady o ní, jako by se o ní mluvil. Přitom se o ní ještě nemluvil. No, ale je to tak důležité, a bude se pak o ní mluvit? Nebude. No, takže proč bychom z toho chtěli dělat i zvláštní problém? Protože... Já mám totiž dojem, že my v češtině v tom slově vášení a vášnivost, že cítíme víc, a zejména míň, než v Leidenschaft. Leidenschaft, proč je tamto Leiden? To je, že jdu za něčím, obětuju se něčemu, nebo věnuju své síly, svůj čas a tak dále něčemu i za tu cenu, že mě to přinese Leiden. Že to cením víc, než nějaké to utrpení, které s tím je spojeno. Když to vášení u nás, to je prostě to, kdež člověkem soumáte. Leidenschaft je daleko reflektovanější záležitost, nebo může být. Tam je ta rozváha přítomna. Takže mně se zdá, že tady ten důraz není na to, jestli je to vášení. Důraz je na to, že jsou nějaké hodnoty, za které stojí za to trpět. A ty hodnoty buď můžou být konečný, a pak je to pověrat, nebo nekonečný, a pak to je teprve to pravý. No takhle, o tý nekonečný víme zase už dřív, a i teďka spozdějiš, že ona taky může být tu záhubou. Ta nekonečná reflexe teda, nevím jestli nekonečná vášení, ale ta nekonečná reflexe rozhodně může být záhubou. A zatím oni převážně takto bylo pojednáváno, a ta šance vlastně na to, aby ta nekonečná reflexe nebyla záhubou, nejvrš něčím prostě co stítá tu novou půdu, že ta šance je relativně úzká. Tohle jsou tenky figur a níče. Tohleto museli nějak, teda tohleto hudoučkou cestičkou prostě téměř projít, nebo nějak prostě nakouknout aspoň, jo. Tak myslím si, že ta tendence zatím byla takhle, takže tu nekonečnost asi není možný zase jako tak jednoznačně, jak se to říká, chválit, jo. No nechválit, a jde o to, že ta konečnost je sotažněná s tou pověročností. Ano, to určitě, to určitě. Ta konečnost to není samou osobě ještě spásená. Ano, ano, dobrý, takhle, no. Samozřejmě ta nekonečnost může mít všelijak ještě další problémy. Jasně. Ale co je tady jasně řečeno, že teda ta spojovat ty naděje a tak dále, že jo, spojovat s něčím dosažitelným, něčím předmětným, že je abrgl, víš. Jo, to jo, to jo. Můžu dál? Hele, já bych se k tomu ještě vrátil tohle s tou otázkou. Tam se, že jo, o té vášni hovoří jednak na jedný rovině o něčem, co je bezprostřední a na druhé straně jako něco, co je nekoneční, jo. To znamená, bezprostředně tam žádá reflexe vůbec nevystupuje. Jo, i když se to děje jako v médiu reflexe, jo. No právě, že v médiu reflexe už teda, to není to bezprostřední. Už se to právě mění. Už se to mění. Když se bezprostřední vášněň dostane do média, tak už se proměňuje. Když se bezprostřední vášněň dostane do média, nekonečná reflexe. To znamená, že v médiu normální reflexe je ta vášněň bezprostřední. Může být asi aventurně i bezprostřední. No ne, tak jako... Ty se mohli totiž... V médiu nekonečná reflexe se Sterling z té vášně stává nekonečná vášněň. Ale co to tedy v podstatě znamená, že se z ní stává nekonečná vášněň, čo už není bezprostřední? Ta bezprostřední to je jako něco, co prožívám bez toho, než už to nebo... Prožívám. Jo, jako tohle to je mi nejasný. Co se mění tím asi tou vášněň nebo... Když hladový v opici ukážete banán, tak její bezprostřední vášněň směřuje k tomu, aby ho rapla a vůbec kašle na to, že je ten banán je uloženej v pleci, do kterého nám musí mít místo. V opice, která nepovažuje za svůj poslední cíl banán, nímož svobodu, už je člověk a dá si bacha na to, aby kvůli banánu nepřišla do pleci. Ale to svoboda, to je takový její vášněň. Vášněň to stává pořád vášněň. Jediné, co se mění, to je to, že já si to uvědomím, že to je váše místo, tak to povolím. Kdo vám nemůže dát takhle, nebo do klece, nebo do balíku, vám nemůže dát svobodu. Ale k banáni, jo. Na banán vás může chytit, ale na svobodu vás chytit nemůže. Ano, ale já mám tému, že s tou vášněň se v podstatě nic neděje. Ale to je úplně jiná všechno. V podstatě k tomu přistupuje jenom ta reflexe, která... Ne, přistupuje. Bez reflexe nevíte nic o svobodě, víte jenom o banánech. No, bez nekoleční reflexe, myslíte? Bez reflexe. Jaký kolik reflexe? Nevím o svobodě. Nevíte. No, ale co to je teď vědět o svobodě? Já o ní vím, že je. No, ne, no, že je. To nic není. Jestli víte o svobodě, tak to je jako když ví zlatník o nějaké skvostní perle. Víš, že je. Toho nenechá chladným. No, toho nenechá, protože on ví, že kdyby jí měl, tak že za to dostane já nevím, 20 tisíc, co? No, ne, já vám uvádím, že tady jenom prototipci výjazdy, co to je. No, no, no. Dostane 20 tisíc. No, ale... No, ne, příklad tak jako... Co kdyby to bylo věčné spasení? Furt nevím. Mně je to nejasný tím pádem, že jak, kde se to teda pohybuje. Já jsem to zkoušel tímhletím jenom tak. Jo, prostě tam se něco stane, že? Tam se z nečlověka stane člověk, když začne mít je nekonečný cíle. Ano, to, mně je to taky jasný, že to chce říct, jo? Ale když si to proberu, tak to tam nevidím, jak by to myšlenkově... K nekonečnému cíli se nemůžete vztáhnout jinak, než v reflexi. Nebo můžeme říct třeba o abstrakci. Prostě ten nekonečný cíl nikdy před váma není. To je jasný. Konkrétně. To už není ani cíl, že jo? Ani už to není... No, cílešně to může být, když je to třeba půl kilometru, ale... No, ne, když říkáme, že je to nekonečný cíl, tak to není cíl v tom slova smyslu, jako když je konečný cíl. No, právě. Tak to myslím, že jo. No. Ale... Mě zůstává v tom textu nejasný jednak to, co říkal Honza. Protože tam najednou ta vášeň zavedená. A najednou je na ní předvedeno, jakoby, mně to připadá, jako kdyby on chtěl na ničem předvést, co se stane, když k tomu přistoupí nekonečná reflexe. V normální reflexi nějaké věci fungují takto. A najednou v médiu prostě nekonečné reflexe se promění a stávají se ty věci, tak věci teda jako fungozovka, taky nekonečnými. Proč vybral zrovna teda vášeň, která jim je, sama vášeň jako jim je... To bylo... Já říkám... Že mohlo tam být cokoliv jinýho. Mohlo tam být... Se úsilí bezprostředný stává nekonečným úsilí. No, já myslím, že vás teda tak úplně nahodili to není, jo. Já nevím, jestli tady nějaké ty citáty už byly nebo ne, ale oni přece jak ten Kirkegorr, tak ten Míče byli tak pojímavši vymyslítele. A opravdu teda ten jejich způsob myšlení jim byl spíše vášní než úsilí. Nebo teda, jistě by se dalo říct i úsilí, ale prostě ta vášeň se mi zdá, že je zde jako velmi dobře vysvětlená. Já to měnám jistě vzhledem k postavám, o kterých se mluví. Víš, ale jde mě jenom o to, co se... Jestli se opravdu sama ta vášeň promění, jestli se promění můj vztah k té vášně, skrze tu nekonečnou reflexi. Z textu vyplývá, že sama vášeň. Já vím, no. Ale říkám, mě je nejasný, co se teda promění, když to takto vezmeme jak nádeven. To bychom museli diskutovali mimo rámen z toho textu, že každý by si představoval něco, to je možný objasnit nějak, ale je to na splátku, že jo? Mohu dát? Chceš číst? Já budu koukat ti před rámenem. Tak já budu to držet takhle a ty tam vidíš dobře, jo? Já vidím dobře. Takže to je to, jo? Damit. Damit. Aby se ale tato svoboda nestávala v prázdně reflexivní cotou, co nic vím, jo, nejbrž, aby se naplňovala, musí nekonečná reflexe ztroskotat. Nemám námitek, jo? Akorát mě překvapilo, že to štrandely je z Roma tak jako šajtern. Je to od slova štrand, jako pobřez. Vypadá to, že jako, jo? No, tak právě asi teda to je něco jiného než šajtern, no. Šajtern je jenom ztroskotat. Nenález to půl důležitosti. To můžeš i na moři, když to je štrand, můžeš jedně upobřezit. Takže uváznout tam mělo či ne? Uváznout je málo, uváznout. To by ještě se mohlo počkat na příliš a zas už jedete jednou. Propítom se o koralový útes. To je štrand, to je právě ztroskotat, popichom se o koralový útes. Ne, to není štrand. To je šajtern. Zůstaneš, ztroskotáš někde na pobřezi, teda narazíš na mělčinu někde. To můžou být koralový útesy taky. Ale tam nenáří tu půdu, že jo? Když to je většinou útes, nenajdete je koralový útes. Málo kdy najdete je v takovém prostředí moře a nikdo ho nevidí. Většinou je to na okraji ostrovů, které vznikly původně jako koralový. Takže je to zas amštrand. Ale tam při takovém ztroskotání se utopíte nakonec. No to je jiná věc. Ale je to čestnější, zřejmě podle Astorce. Můžeš přečíst další větu? Budovalo mi brzo, protože právě ťahuji zbytek ze slovenských. A ještě teda nějaké to slovo. Nebo necháváme to ztroskotat? No to je dobře to slovo, akorátže oni mají dvě slova. Šajtra a štranda. Potom by tam měla být a 18. Takže se na to nezapomeň. To je velmi důležité. Když to vylecháš, tak už pak nenajdeš. Ty to máš bez poznámek. Já už mám dvacetku, náhodou je dvacetkou. On má víc poznámek. Bez poznámek, no. Koukal jsem se do obsahu, teda na konec, ty poznámek nejsou úplně stejný jako ty naše. To znamená, že se podkazují ke stejným sebraným spisům. No tak to by mělo být, no. No tak když je to později vydaný, tak třeba mohli podkazat nějakým novým spisům. Takže musel někdo přepracovat. No jasně, no. Ale ty si nemusel díči hýbat. Já vím, já to dělám na poznámky, víš. Aha, no tak to je přeházený ten zbytek. To máš teď řádně přeházený. Tak a díváme se na osmou, jo? Osmnáctou. Ne, tak dívat se na ní jak možná, nevím jestli... Ne, my jsme jenom, že tam chybík textu, to číšličko. No, no, no. To tam nebude. Jo, ne, já jsem to říkal o tý osmnácté jenom to, protože v textu nebyl odkaz, jo? Čistě kvůli tomu jsem to změnil. No takže s tím nemůžeme. No, tak přečti to potom, co dáš větu za tím, s tím štrandem. Tak potom to pro ně vychází reflexe z něčeho nebo od něj. Já tady bych řekl jako spíš z něčeho, než od něčeho. Tady má, jo? Ale není to důležité. Nebo sebe samu vyčerpává. Jo? Je sebe sama, to nevím, či k čemu by to bylo. Sebe samu vyčerpává v rozhodnutí odhodlání a výry. No, já modlujeme, že tadyhle, když tam je tak dlouho, tak my už víme teda, že Jaspers, když byl v té filozofické víře, tak tam mluvil, jak si postavil filozofickou víru, která nemá předmět, proti víře v Boha, která má Boha jako předmět. Vše? Pamatujete se na tého štánku, jo? No, čili, on tady teď říká, že ta víra může být dvojí. Buď, když je to vonetwas aus, to z nás z něčeho vychází, nebo od něčeho vychází. Je otázka, jestli můžeš to z přeložit to von, protože to by bylo aus. Já bych řekl, že to je od něčeho. Ale asi to není moc důležité tady. To je zase vonetwas ausky? Já bych řekl, že tady to vyčerpání není takhle, že tady jedna cena vyčerpává, a výrazným, takže právě tím vyčerpáním, ta víra vzniká, jo? Počkej, to ne. Odhodlání víry se vyčerpává. Něco jiného. Reflexe. No, právě. Reflexe se vyčerpává a tím vzniká teda ta víra. No, ne. Ne, v rozhodnutí... Ta víra se vyčerpává. Odkud? Já nevím. Já bych řekl, že se vyčerpává reflexe. Mus di en unendliche Reflexion strandum, na posledce mluvím o unendliche Reflexion. Čili, dann geht sie, to znamená, sie je Reflexie. Und sie er schäbt sich selbst, oder? Tak vychází... Reflexe se vyčerpává. Tam je důležitý, je to Reflexe, ano. A je důležitý, že tady opozice v první větě v tom odstavci je, že může stroskotat na nic, na tzv. nicotě. To právě na to může stroskotat. To ne, Hanzo? Nebo, že se může stát, anebo stroskotá, a pak vychází od něčeho, zase by tam mělo být velký... Ale to je, to je ovšem, to stroskotání se týká svobody. No. Ano. No. Aby ta svoboda nebyla nicotou, aby svoboda byla svobodou, v podstatě... V prázdném Reflexu. Aby se naplňovala ta svoboda, že jo. Tady jsou ty dva, jinak je tady naplňování a vyčerpávání, že jo. Takže to naplňování svobody se děje, když Reflexe stroskotá. Jo. A teďkom, že jo. A pak teprve vychází, dostává se, jo. Vychází od něčeho, to je třeba od toho, na čem se stroskotá, ne? Stroskotání. Asi. Ano. No a když to vyvedeme dál, takže potom... A teď potom je, potom je otázka... Se vyčerpává taky ta Reflexe, kdy se naplňuje ta svoboda teda, jo. A vyčerpává se v čem? Rozhodnutí, odhodlání a výjim. Já bych to chápal tak, že se tím prostě ta Reflexe, jak si už opravdu, no jak to říct, no prostě jakoby vlije v něco jinýho, jo. Že se prostě z ní stane, a tím se ona vyčerpá, a stane se z ní teda to rozhodnutí, ty odhodlání a výjim. Energie se přelevá z energie, no. Jako tak to teda velice může být řečeno. Bez základ. Bez základ, ne. Jo, ona se prostě transformuje a tím se vyčerpá. To, to by bylo... Čím by se nám spal asi blběr. To by bylo, to by bylo dobrý, jo, protože jinak, jinak je to těžko vychovat. Protože... Ale... Akorát je blbý, že ta reflexe vychází od něčeho a to od něčeho se míní to troskotání. Je takový jako trošku, jako takový dost předmětněný. No ne, áno. No, to troskotání, to při tom troskotání se vychází od toho, na čem jsi troskotala ta reflexe. Mě může být, že to nemohlo být žádnatý, spředmětněné. Žádná, ale protože tam tady... Právě když to takto říkáš, že ta reflex se na něčem ztroskotá. Ta reflex se sama na něčem nestroskotá, že? Ne, ale tady se to tak pokusí. Ona ztroskotá vůbec, že? No, to není. Kde končí reflexe? Nekončí. Víme, že nemáme zemí. Ale pokud, kde končí reflexe? To je, kdy už nemáme otázku. Nekonečná reflexe je taková, která se v této situaci neocitne. Ano. Čili na čem může ztroskotat? Reflexe, která nikdy... Jaksi neselží, pokud jde o dotazování. Na čem taková reflexe může ztroskotat? Nějak jinak musí ztroskotat. Ale jak? Nějak, že to odhalí ten existenční základ té reflexe. To, že není reflexe sama v sobě, nebo že je někdo reflektující. A že s ním se to má tak, či onak. Prostě nemůže být... Není prázdná. Tam je hezké slovo lére. V tý první větě. Lére réflexion. Lére réflexion zřejmě nemusí ztroskotat. Ne, to nemusí být. Takže to znamená... Tak nikdy nemusí ztroskotat. A potom taky od ničeho nevycházíš. Všem, teď je otázka, jestli... ...teď zas už... ...ta lére réflexion... ...ta... ...nemusí ztroskotat, poněkud ztroskotá ta svoboda. No, věcně ztroskotá snad ta reflexe, teda, jestli jsem nemýlim. Ne. Dramaticky, nebo já teď? No, to je jisté, že ztroskotá reflexe. Ne. To znamená... No, to jo, ale... ...že do nicoty se dostává teda ta svoboda. Ano, může teda se dostávat. No a proč se dostává... ...se stává nicotou nebo... Protože ta reflexe je prázdná. No dobře, jenomže, tak proč? Co to je prázdná reflexe? Prázdná reflexe to není normální reflexe. To není nekonečná reflexe. To je ten nekonečná. Ne, to ne. Ta prázdná je taky nekonečná. To je prázdná. Počkej, počkej, počkej, tak to vyjasněme, to co to je prázdná. Měli jsme tady zatím dvě reflexe, normální reflexi a nekonečnou. A ta nekonečná mohla tě zavést do záhuby, nebo si mohl ztroskotat tak, že si mohl postavit na tom tu existenci. A tím se z prázdné stala nějaká asi, která vychází od věčeho. Počkej, a to je prázdná ta nekonečná podle tebe, ne? Ano, prázdná je nekonečná. Musí být, protože jinak by to byla ve svobodě především. Ale ne každá nekonečná. Jistě. Ta nekonečná bude být prázdná nebo neprázdná. A to znamená, normální reflexe není prázdná? Ne. To jsem si domníval, že... Zřetelně, no pojďte, mluví se o svobodě, no tak normálně, to je všechno vás nevede k svobodě. No jo, ale tak vy byste si domnívali, že prázdná reflexe je ta, která mě zavede do záhuby? No. Tedy ta nekonečná, tak byste jí říkal, že je prázdná. Záhuby to je do nicoty. Do nicoty neboli záhuby. Do nicoty. Do nicoty, teda. Do nicoty, tak toho z toho zkotání. Takže v podstatě ono tady vyloučil jakoukoli normální reflexe. Tak jenom hovořím o nekonečný a po těch teda dvou možnostech, kdy jednou teda je ta prázdná. Jo, takže potom jednou bych teda nazval prázdnou, to je ta, která mě zničí. No. A tehdy tedy ta svoboda se stává nicotou. Jo. Se v podstatě nenaplňuje. Dobře. A svoboda se teda může naplnit jenom tak, že ta nekonečná reflexe někde... Z troskota. Z troskota. Co to znamená? Že bude dál nekonečná, ale nebude prázdná. No dobře, nevíme, co to znamená. Jo, ale není to vůbec... Tak to, abychom si zkušili říct, co to znamená, kdy ta reflexe teda z troskota. Jo, protože my už jsme se tady o tom předtím bavili, že jsme nevěděli, jak máme rozlišit ten stav, kdy ta nekonečná reflexe mě dovede do záhuby a kdy mě ta... a kdy mohu na základě té nekonečné reflexe potom postavit tu existenci. Jo, to jsme probírali a zatím jsme si to nevyjasnili. Jo, jaká je v tom, jaký je mezi tím rozdíl, jestli je to zase v tom přístupu. Jo, jestli tedy o... Já jsem teda navrhoval tu věc, že mně to připadá jako, kdyby jak to přivedení do té záhuby, tak potom ta možnost postavit tu existenci závisí pouze na tom, jak já budu reagovat na to, když ta reflexe dojde jakoby do nějakého stádia, nebo prostě, že ten stav je stejný, ale závisí to potom na to, jak já na to zareaguju. A když na to nezareaguju, tak jsem v záhubě a když na to zareaguju, dobře. Mně to asi pokládá, že ta reflexe dojde do nějakého stádia. Ano, já vím. Ale to už je právě vyloučeno tím, že jde o nekonečnou reflexi. A teď už taky začíná. Čili nemůže nekonečná reflexe kdykoliv dál, jenomže něco se může s ní stát. A co to je, to je to štrandné. To zatím právě otázku nás vzal. Tady se další dostávací tam neštěme. Ale měli bychom se pokusit aspoň teda naznačit, nenajdeli jsi něco u jiného, myslíte třeba, nebo nějakej nápad, že jo? Já jsem dal ten nápad, že jako se nějakým způsobem vyjde nájevo ta existence. Ale to samozřejmě je velice vágní. To odpovídá Jaspersovi, poněvadžže člověk se stává existencí v těch krajních situacích. A krajní situace předpokládá kraj. A to je ten štrand. To by jako mohlo být. Mě napadá jiné srovnání, které je možná mnohem podezřelější. Ale něco na tom taky, když Heidegger vykládá Heidelina, nebo já nevím, jestli to přímo Heidelina, nebo vykládá něco jiného, prostě tam zdůreznuje, jak veškerá ta práce na básni, kterou si filozof s tím dá, že musí nakonec umlknout a dát slova té básni. Takže ne, že by ta reflexie byla zbytečná, ale nesmí tu básni překřikovat. Musí nakonec nechat promluvit tu básni. Lépe, než by byla bez té reflexie, ale bude to sama básni, která mluví, ani konec ta reflexie. To by mohl být ten štrand taky. No, to by byl, ale ten Jaspers tady nemá žádný ekvivalent té básni. To je pravda, jenže má právě o tu Entschluss a Glaube. Rozhodnutí z Wuhle, Entscheidung aus Entschluss, To je dost taková kuriozita. Nicméně tam přichází ke slovu to, co třeba zaznáme u Sartre, takovéto svobodné rozhodnutí do prázdní. Tam, jak doporučuje ten komunista, říká, že udělal všechno, co bylo nutné, aby se osvobodil, musíš udělat ještě jeden krok a vzdát se z všeho, aby jsi byl svobodný. Ještě jeden krok a vzdát se i té svobody. A to je starý mimochodem tatulický postup. To je nového postupu. A pak je druhá, je Glaube. Ovšem právě tam skutečně myslí tu filozofii se Glaube. Já jsem se tak kopil, já mám snažit se teda vyložit, ale asi je to opravdu nemyslitelný. Takže tady jde asi o Glaube Nikolev tu, o čím myš von, polemizujeným, kterou on uznává. A to je teda vlastně totež Entscheidung aus Glauben, je totež jako Entscheidung aus Entschluss, nebo von Entschluss. A to je vlastně takový ten riskantní krok, k němuž se rozhodnu. A který nemůžu o nicho přijít. Nemůžu o nicho přijít. Pak už je mi skutečná otázka, kde je ten Štrand, abychom mohli Štrand udnout. No to je ta rozhodnutí. To je až potom právě. Přece na tom rozhodnutí netroskotá ta reflexie. Ta reflexie k tomu rozhodnutí snad vede. Jo, to je prostě rozkotání a podmínkou toho, aby se o tom rozhodnutí mohlo hloudnout. No je to nejasná věta, to je fakt. No ale budeme si to pamatovat dobře a jestli nám tam něco řekne ještě v dalším, tak řekneme si to pak. My už jsme tam trošku nějaký náznak, taky jako nejvíc stejně nejasnej o tom právě eventuálně nalézení tý půdy v té nekonečné reflexi měli o pár odstavců před tím. No tam byla ta otázka s tím převracením, s tím rozkakováním. Tím je charakterizováno v podstatě to, když rozkotávám. To je jediné. Překonají jí tím, že jí bezmezně uskutečně ovládnou. Jo, tu nekonečnou reflexi. Překonají jí tím, že jí bezmezně uskutečně ovládnou. No to jsou samé modernosti. Jo, takže tohle je vlastně jiná formulace v obdobných... Pokoušali jste se zjistit, jestli Grant's laws a Unanglich je to tež? Jo, takže je tu prostě pár těch formulací týkajících se tohoto problému, ale bohužel jsou všechny právě spíš takového formálního rázu. Ještě k na nějaký další přijdem za chvílku. No ono to, teď to začíná být hustý, takže tam tohle špat potkáme hodně. Další věta, je po mém svodu přivažena úplně... Nešikovně. No ne nešikovně, ale úplně opačně. S opačným významem. Problém samozřejmě jsou taky některé slova, ale smysl větu je po mém svůj obrácení. Já bych to teda překládal takto, jak je libovolné a násilné, držení reflekce, nebo jak je libovolné a násilné, držení reflekce nepravdivé, tak pravdivý je základ, z něhož je sama ovládána skrze to, co je existenci vstřícné. Tak počkej, to je tady jedinej rozdíl a to teď, co říkáš. Skrze to, co je vstřícné existenci. Ano, jsou dva rozdíly. Jedna skrze to, co vychází vstřícné, nebo co je vstřícné existenci. To je první rozdíl. Druhý rozdíl je, že tam není, že to nepravdivé je teda... Taková čárka, víš? Tam není míněno, že to je nepravdivá nepravdivá držení. Právě tou čárkou to kazíš. Já jsem si to opravil tak, že jsem škrepnul tu čárku. Když se tam napíše, jako je nepravdivé, libovolné a násilné držení reflexe, tak to ten význam dává taky dobře. Ale když se to napíše součástí... Lepší to neopětáš. Nepravdivě, že je to nepravdivé. No, že to nakonec za to třeba, jo. Ale ta čárka měla znamenat, že to libovolné a násilné držení reflexe patří dohromady, jo. Já věřím, že to měla znamenat, nicméně, co teda jedině podle českého právopisu může znamenat, je, že říkáš, jako je, to je teda přísudek, a teď se říká nepravdivé, libovolné a násilné držení reflexe. No ne, jenom jsem chtěl říct, tam je tak, jak je nepravdivé, tak pravdivý je základ. Jo, asi takto. A tam to je vložený. Jo, libovolné a násilné, jak to vysvětlí, nebo jak to je. No, jasně. Prostě říct, ale upozorňuje se, že jsi to řekl. Ale to nepochopení až v té druhé části. No samozřejmě, já říkám, no. Takže tam je vstřícnost existence, jo. Tak to není vstřícnost existence, to, co je v střícné existenci. Ten základ z něhož je sama ovládána skrze to, co je v střícné existenci. A proč nechcete říkat to, co přichází existenci v střícní? To v střícní je teda opravdu takový, jako... Tak dobře, no. Jenom, že už se ti tam pak ztratí to substantivum. To, co přichází... To bude pozorně početný. Tam je ein entgegen kommendes, nikoliv das entgegen kommende. Čili úplně, že skvěle někoho, něco, co v té existenci přichází v střícní. Jo, dobře, správně. Čeština má radši dít, když nějaký slovenský... Skvěle. A jako, že neskvěle něco, ale něčím, co v té existenci vychází v střícní, aby to bylo i bez toho skvěle. Jo, ano. Můžeme, že sama ovládá něčím, ano. Nebo tím? Něčím. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Je tam ein. Ano, baby, je to kláštná loči první dávka, prostě... No, ono, d uncover it. No, no, nejdělíš? No, něco uvidíš, kde to máletný, něco v tom, kým by mohly být, ale já věřím, že to může poslechnout. Na 200 m hodás. Může exhausted... Uprosätelný... To nejde... No, to hodni patrou possívelnem. No, zserkaj co mě vzal majitelnýi kradlovy... A můžeme přiští. Takže nezáleží. A když řeknete, že někdo přichází, tak musíme říct, že je to ta vodka. Jo, víte, ale už je to takový... Není to natolik zpředmětnění teda pro mě. Jako když řeknu, že z něčeho vychází, tak už si já pod tím třeba představím hned něco jako předmětního. To můžeme věřit. No, to je jako, že byli jsme z baráku a bylo snorej, že jo. Ale je to dobrý. Protože to přicházení je od někud a to někde... A teď ten závěr, jo, ty věty. Skrze něčím, co přichází existenci vstříc. A v čemž? V čemž? Ano. Jestli existence teprve darována... Jestli, jo. Jestli. Je sama sobě. Existence teprve darována, takže se, ne reflexe, ale takže se existence, jo, aby úplně změnili, takže se existence tím, že se zcela odevzdává, stává také pánem nekonečné reflexe. Zcela pánem nekonečné reflexe. Nekonečné reflexe, jo. Jasně. Ovšem, to nekonečné reflexe musí být před tím, než že se jí zcela odevzdává, aby bylo jasný, co je toto jí. Ano. Ale pod tím, že se nekonečné reflexy zcela odevzdává, stává jejím pánem, to je jasný. To je přesně, ale ten význam je ten pán. Ten význam je tenhle, ten jasný. Takže zi, to je ta existence, jo? No. Takže existence, to je nekonečné... Tím, že se zcela odevzdává, tak tím se vlastně stává jejím pánem. Počkej, ale tam máš, does zi, der unendliche Reflexion, jo? Takže ta existence té nekonečné reflexe... Ne, ne, pán ptává se pánem. Herr, der unendliche Reflexion, tam jsi teď. ...se stává zcela... Jo, jo, ano, ano, to patří dobře. Takže ta existence se stává pánem nekonečné reflexe, jo? Jo. Aha. Jo, jo, jo, ano. Teď je to srozumitelné. No jinak toto tišení vůbec by srozumitelný nebylo, jo? Ano. Jasné. ...to indexům s nimi že? A to s nimi že? To bylo hezké, ano. Ale to možná tady dokončíme. No tady dalo by se snad z toho říci, že... ...jako cílem tady je existence a existence má dost podobně jakou tohle, já spíš se tá interpretace básně, že jo? Se zcela odevzdat té básni, tak tady se má zcela odevzdat tomu punktu. Nechat se jim zcela ovládnout a jenom když to učiní, tak se stane pánem nekonečné reflexe. A shleditiská té nekonečné reflexe, to je právě ten štrand. Tím, že se... Prostě v podstatě ta reflexe je něco, čím ta existence je nesená přímo vláčena. A ta reflexe může tu existenci přivízt do záhuby, teda k tomu nic. Ale tam, kde ta reflexe už nebude libovolná a násilná, teda svévolná, tak to je jedině tak, že narazí na něco, totiž na to, že ta existence už se nenechá tou reflexí zcela vléci, nebo že se odevzdá zcela něčemu jinému, totiž tomu gruntu.

====================
s2.flac
====================
Jako zaujalo mě, že Petr v podstatě, zejména potom v diskusii ke konci, takovým až jako velmi tvrdým způsobem odmít to sokratovské tázání, což mě připomnělo ten tvrdý soutrád, který se všem týkal toho, jak se choval soukratist před tím mělým soudem. Ale nepochopil jsem dost dobře, tu podstatu věci jsem nepochopil. Zatím teda jsem můl střelat po jenom povrchu, a zdálo se mi to spíš zajímavé než podstatné. Takže když vy mě teď ukazujete na to, že tam tenhle moment taky byl, tak já se s tobou znovu musím posvetnout. Ale je tam opravdu jenom jako pomočná psuška, která v přemyslosti teda právě s tím sokratovským, jak je s těma jinýma večkama, tak můžeš oklidit toho Petrovi vlastně, s těma večkama, s kterým on aniž by je výsledně, prostě během té přednášky opíral, tak prostě na něj jenom upozorběl, nechal na ní tady podlížný trest na toho papu. A tam právě teda v příkladní příležitosti prostě zmínil tohle spojití, které právě teda říká, že a ten problém právě jako tý smyslu plnosti toho tohletého patočka říká je podobně hrozně tenkej let, jako ten, na kterým jste se teď uslykli dva smrtou, totiž ten hrozně tenkej let teda právě teda je to, čemu se v tom tázání dochází právě něco jako jenom takového toho jednoduchého ty refleksy eventuelně. A jakýho to je rázu, jestli to je s tý reflekse prostě právě jen nebo jestli ne. Ten patočka tam výslovně říká něco právě hrozně podobného, protože jsem si na to vzpomněl, prostě tedy řekl bych, že to právě nejen je něco, co by se tím tázáním přitvářelo. Že to právě musí být už, jako tady před námi. Patočka říká, že se to vytváří. A moment, konkrétně tady v ČEP to je tohle. To je to, co citoval specifických esejů, ale vlastně ta myšlenka je teda třeba z toho, kdo tady potáží. Ta myšlenka je, že člověk se stane tím, po čem se táří. Takhle to by mělo být. Když tam nebylo tady někde, kde říká, býví se, táří se, stáví se, to je tím tázáním. To je to, co bych citoval. Ale to, na které ta interpretace možná baví, je ta, která trochu zetře právě tu jevnost té myšlenky, tak jako teda srdíčka právě má ústavu, která se stříká z toho, co je tady myšlenka. Já si myslím, že takhle to asi nad tím... No, ale tak to je jedno. To je jen upozornění, na kterou by to stalo. ...kde on dopuští literátor knížce. Tohle někde na přechodě... On tam, jsem zjistil, na začátku slibuje, že řekne literaturské rýty. On tak potěškuje, jak tady překládá. Aha, tak tam to prostě není v tom. Já už je možná ještě v diskusi, že v potom. To jsem nedoposled. To je jedno. Jo. ... ... No, tak teď Honzo, ty jsi vlastně... Jseš uspokojen, ty jsi teď řekl, že tohle je důležité. A vlastně jsi k tomu nic neřekl. Nechceš k tomu říct teda, v čem si myslíš, že je něco, čím bychom se měli zabývat? Když bychom v tom měli něco řeknout, jenom to, že člověk, například, když si má takové pocit, že je to film, o kterém známe, že si to dobře rozumí. A jenom se mi zdá, že se čím důležitým budeš, k tomu důležitým budeš rozumět. Tady je například, když půjdu s tou cestou až do konce, tak ta cesta do reflektování vede podle toho tady, ten, kde jsme pochytili, k zákonu. I když tady je teda jenom cesta stupnice, ale ne se ztratit refleksii. No ne, tam nejde o to, že je refleksie do konce, tam jde o to, a ty ji ovládnete. Jen jinde to refleksii ovládnete takovým způsobem, že ji v podstatě, jak nám říká, bezmezně uskuteční. Oni bezmezně uskuteční a pak ji ovládnete. No ne, právě ovšem, když ji bezmezně uskuteční, to znamená, že ji nemůže nikdy uskutečnit docela, protože to nemá žádnou mez. To je právě, bezmezně znamená tedy bodlos zároveň. Ta refleksie sama, tou nemůžete nikdy dojít ke konci. No samozřejmě, o tomhle jsme se tam jednou bavili, jak to s tou refleksí je, že tam dojde potom najednou k nějakému takovému skoku a ten člověk se dostane úplně do jiného státu. Když tady říká to grenzlost, tak to neznamená, že ji celou obsádne, nebo že se nezastaví před žádnou hranicí. A když se napadí celé grenzlost, tak to neznamená, že se nezastaví před žádnou hranicí. No, takže ten důraz bych viděl v tom, nebo ten smysl tohodle bych viděl v tom, že refleksie nám nikdy nepodá nějaký objektivní výsledek. Že to je pouze nástroj v naší ruce, kterým něco, kterým něčeho máme dosáhnout a tedy který má takovou si omezenou funkci. Ne ve smyslu, že by byla ohraničená ta funkce. Že by někde měla hrát, a pak už se to, že třeba sekirky nemůžete použít ke krání chleba. Takže tam jsou určité hranice, které nelze překročit po přivoužívání nějakého nástroje. To není tak s refleksí. Reflexe žádné takovéhle přirozené hranice nemá, že by se už nehodila. Ovládnutí té reflekse znamená jenom důraz na tu zprostředkující, tu pomocnou funkci reflekse. Že sama reflekse není ničím, co by mohlo spasit. Ale ne, že by se hodila jenom na něco. Ta se hodí na všechno. V tomto smyslu je krenzlos. Ale zároveň je bornlos. To znamená, že ona sama k ničemu nedovede. Čili to rozhodující se stále musí stávat, odehrávat mimo reflekce. Já jsem měl ještě dojem, že jsou tady ještě dvě pozice, na kterých chcete poukázat, od kterých jste vůbec nebyli. A to je to, kdy člověk ty refleksy propadne, kdy se jí nechá v podstatě vláčet. A druhá pozice, o které mu chce hovořit, to je ta, kdy naopak se mu stane tím nástrojem. To jsem měl dojem, že jsou ty dvě pozice, o kterých tady hovořím. O co mu jde? Mu nejde o to, aby se nechal tou refleksí vláčet, ale naopak, aby si z ní udělal nástroj. Tak to jsem to teda řekl. Tak a co to znamená se nechat refleksí vláčet? To znamená, že je refleksérním pánem, a ne já pánem té refleksy. A kdy k tomu dochází? To znamená, že ta reflekse potom takovýmto způsobem je bez těch hranic. Ona nás stále zavádí, zavádí, a my v podstatě k ničemu nečekáváme. To je vždycky bez hranic. Nejenom za těchto okolností. To je vždycky bez hranic. To my si musíme říct, kdy už přestaneme s refleksí. No jo, ale v tom případě, my když s ní chceme přestat a chceme něčemu dojít, tak potom my si s ní děláme nástroj. Ale pokud my jsme v její moci, tak ona nás vede prostě kam se jí zachce a je to bez hranic. Takže moci reflekse. Jak může mít reflekse moc nad námi? Mě tohle není docela jako... A propadnout refleksí to tohle není? No a co to je, propadnout refleksí? No to neznamená... Když propadneš alkoholu, to neznamená přece, že tě přepadne alkohol a ty mu podlehneš. Prostě je furt chlastáš. To je propadnout alkoholu. No a to samé je propadnutí té refleksy. No takže nemůžeme mluvit o tom, že se zbocní vládny nad námi ta refleksie. No ale když se říká o tom, že člověk propadl na alkoholu, tak se říká, že ten alkohol má nad ním vládu. Dobře, ale to je... On mu neodolád. Ten mu vládne v podstatě. Je to obrazně řečeno, ale... Nikoli. Vládne mu jeho neschopnost o sobě rozhodovat. No to je otázka, že na kolik je to vždycky neschopnost člověka. No jistě, to je... Ten člověk třeba opravdu teďme tomu není schopen. Možná už, že došel tak daleko, že už není schopen. To bych se netahal tu dobu, jestli jde schopen nebo není, ale co to teda je z té strany té refleksy nebo z té zdaň toho alkoholu? No právě, právě. Co to je? No tam musí být něco atraktivní. To nemůžu to vyjádřit tím, že to má nějakou moc démonickou. No právě, ono to v tom je nějak tak, že člověk se tomu oddá a ono ho to prostě vede a on v tom tak nějak vydá na konec, pokud to tak mám říct. No hlejte se, když šakista... Vládne ho to jistým způsobem. Propadne tomu. Když šakista se prostě pustí na prstok v Ringlingu a teď študuje všechny zahájení a všechny hry a sleduje literaturu šakistickou a tak dá, to nemá konce. Může to dělat celý život. Taky řada vynikajících šakistů to dělá, že vlastně nedělá nic jinýho. Tak to je... On si tady vymezil obor. V rámci něhož teda ta reflexe je grenzlovská. Ta nenarazí na žádnou hranici, pokud dostane u těch šaků. Zároveň ale ty šachy v životě jsou něčím naprosto důvodným. Prostě hrát celý život šachy, i když se tím dá živit, možná, když to je vynikající a tak dál, že? Profesionál a tak dál, nechácí platit do partie. Tak životně je to gruntlos. To je gruntlos, jestli být šachysta. Já to aspoň tak vidím. Možná, že šachysty vidí, správně. Takže šachysta, který dovolí, aby ta reflexe vybočila zmezi šachům, a on je jistě velice vyprenovaný v reflexi, že? Můžeme jenom zkoušet té technické reflexy. Když dovolí, aby z této technické ohráky ta reflexe si utepla, a teď on ji začne aplikovat na svůj život celku, ne na svůj život šachysty, no tak ta propadnete reflexy nemá žádný grunt. Ta reflexe sama je vornos, takže ona ho zničí, ta reflexe. Jakoby. Ale je to pravda, že ho zničí reflexe nikoli. Ta reflexa nemá sílu zničit. Ona jenom ukáže, že ten život jeho celý zahodl. Od samého začátku. On si toho nebyl vědom a ve chvíli, když si to uvědomí, tak má dojem toho stroskotání. Správnej dojem stroskotání. On jenom dřív o tom nevěděl, ale stroskotání byl už před ním. Čili tam nemá charakter, ta reflexe nemá charakter něčeho jako opíru. Vy to neznáte, ale já jsem od dětství byl vždy znovu konfrontován s takovou k tomu tradičně křesťanskou země a protestantskou averzí vůči rozumování, přesnému myšlení a tak dále. A to bylo chápano jako cosi a nebezpečné, a přímo jako zlýho, moc zlýho. Ale proč? Protože tak, jak říká Kirkevold o křesťanství, je tak vyčpělý, tak gruntlos, že ta reflexe je mu nebezpečná, protože žádné ten grunt nemá. Ta reflexe je nebezpečná tím, že vám ukáže věci, jak jsou, ne že něco zničí. No tak já to vidím takhle, že proto teda tady se říká, že Nietzsche i Kierkegaard jsou maximálně zainteresovaní na to, co se stane z člověka. Z člověka se stane jaksi to, že buď má základ a pak se o něj může opřít, nebo nemá základ a zjistí, že ho nemá, a pak se o něj může opřít. Můžete říkat to, co má tady. No když propadne šachů, to můžete, ale nebejt moc šachů, to nejde říct. Protože ty šachy žádnou moc nemají. Ony taky nejsou tak nekoncentrované, jako ta reflexe. No nejsou tak, ale jsou dost. Fakt je, že na lidské život to stačí, že ty šachy. Já bych měl přečíst další svý dokonce, když já reflexovuji dalšího stavec. Já neutíkám, já tvrdím, že ten stavec je s tím, kdo jim dostal svý dokonce. Ten další dokonce je s tím, kdo jim dostal svý dokonce. Několik všech odstavců teďka, asi tři, čtyři odstavce, bych chtěl vysvětlovat, ale můžete vzít, že možná až po jejich skončení se pokusíme to vznovat tam, kde se vrátí. Tak on je jako takovej klíčový, opravdu v formulaci. Byste ho explikoval, co byste měl chtět. V případě, že pak už tady vznikne kluč. Řád bych se s tím nevzal, co bych s kolegčišky vyřádal. Ale já bych se nevzal, když jsem jim to vyřádal. To nebude řád, kolegčišky, já jsem se domníval, že je to úplně jinak tam. Jo, postaneš i ten, který je protiv. Vidíte na to, ještě už ne, ale zase jíte si tam. Já jsem se dělal s tím, obovíte mě, že jsme vás odpříli, která přišla. Ano. To mám přes sedm dolů. Odomluvili jste se. Ano. A ještě jsme chtěli tam nahodit další kopie z toho překladu. Já to mám stavit do desátého listu. Jo, ahoj. Překlad. Tohohle. Do desátého. Tak kdo dělal to? Máte ještě něco? Mám to sedmdráctého listu. Ahoj, tak to mám do sedmdráctého listu. Tak to snad není nějaký důvod. Jo, já jsem mál fakt tu dva, tak bych chtěl říct, že jestli to... Tak já bych to přehořil asi po stranu 27, teda po té první předmášku. Takže to ještě musím napsat. Takže tohle taky spíš... Tohle je tím, co říká jako osimnáctý padl. No, to se tě spadl. Tím tohle, že už se může většinou... Já bych musel. No, no, no, no. Protože... Když jsem vám to řekl, já půjdu říct, že jste se k tomu změnili. Ale to se taky tam nájde na tom místu, jo? To jste se ale nejpříč měl řekat. Nezačal někdo dělat. Protože on teď... On teď může někdo dělat. No a já to mám zbytečně značil! A já to mám zbytečně značil! Já myslím, že já jsem měl případ, když jsem řekl o tom, že já bych měl právě dělat, že já bych měl případ, že bych měl... Cože jsi ještě kešel dokradu? Kdybych to znal právě dnekrát. Kdybych to měl sám. Takže jdem k tomu dalšímu odstavečku. Zdává to právě tak, spíš než v tom českém. Ale v drvý znam je asi i v tom, jak to našel jsem dalšího. Možná, že prostě to právě tak je tam jako zjasnit. Může se právě tak stavit v tomto obrovku, jako v tomto kamení. Proti tomu, co jsme teď, co jsem já tady teď vás ptal, tady je něco, co je v rozporu. Totiž jestliže já jsem dával důraz na to, že tady je, že ta reflexe je biddingům k echte existence. To znamená, že ten základ mít ještě není echte existence. Teda možná, že mu není houk vyplatnej, ale je mu houk vyplatnej, pokud jde o tu echte existence. V zásadě teda musíme přepustit, že ten grunt je dobrý, i když není reflektován. Ale k tý echte existence patří, že nejenom ho mám, ale že o něm vím. To se domníváte, že prává existence je základem? Ne. Naopak, nikdy bych řekl, že ten základ ještě nestačí, aby to byla prává existence. No ne, tak to, když jste... Že nemůže být základem. Když jste řekli na začátku tu svou námětku vůči sobě, tak to vypadalo tak, jako kdybyste základ stotužňoval s právou existence, pak jste se začali opravovat. Ale na začátku, tak jsem to myslel. Co se domníval, že ta vaše chyba by byla v tom, když by ten základ se rovnal právé existence, tak po tom, že jste neměl právdu. Ale na základě toho, že jste došel k tomu... Ne, tak jsem to nemyslel. Tak byste měl něco... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... který na který se můžu vykašlat. Prostě ho nepoužívat. Protože se zabývám něčím jiným, tak to je takové, že ta refleksa nikdy čemu není. Proč? Echte existence, právě existenci, patří, že tu refleksi podnik, i když je to jenom... Základ. Ne, i když je to jenom prostředek. Ta refleksa není základ. No ne, samozřejmě, refleksi k základu se myslí. Že ta prává existence je v podstatě reflekse k základu, nesamotné. To je těžké, protože refleksa je vždycky plnstvost, takže nemůže dojít jakože do refleksy. Je to spíše tak, že ta refleksa... Ta refleksa sama k tomu nedojde, ale jako nástroj můj, mě slouží k tomu, abych já přišel k základu sebe samotné. A to je prává existence, jestli jsem to nepochopil. Tak přímo tohleto může být prává existence, ale může být prává existence i něco úplně jiného. Ale na každý pár charakterů zdá se podle toho, co zatím o tom může využít úplnou existenci, to, že ona je si vědomá toho svého natáčení. Vypadá to tak, že je to napisáno, že to echte existence patří k tému, k tomu ruin, ten echte existence. No, co? Říkám, nevím, co holděl. No tak to, ruin. No jo. The echte existence. No, no, no. Zajímavý. No, no, no. No, no, no. No, no, no. To myslím, že určitě, no. Ne, no, já bych řekl, že to se mi teda vzdálo. To se mi teda vzdálo, že mě dokonalo řešení a že ho povídali celou dobu a že se to mě jako tak furt tak čekal, jestli se to mě povědalo, ale já teda to znám z těch, jako zase, prostě autorů, který čtu já, že právě teda ta ruina je výsledek takový reflexe, která prostě furt reflektuje, aniž by nějakým způsobem to, co provedla to, čemu se tady říká prostě to zvládnout, nebo prostě dojít až do konec, neboli nějakým způsobem se zorientovat v nějaký velice prostě hloubě řečenou, jaký si meta úrovni. To znamená, ten základ tý existence neobjevím jaksi tím, že by ta reflexe se mnou nějak sama došla, nejprve, že ten základ tý existence objevím tím, že se vlastně na to svý reflektování, že se nějakým způsobem jako pohozím tomu, co se se mnou děje a jak se vlastně toto reflektování samo děje. Já bych to říkal zase tak, jak to bylo s tobou asi předtím, to jsou ty dva póly. Ten první je to, že propadnou reflexy, jak jsem ho snažil tady prosadit, a ten druhý je, když ty reflexy ovládnu. Tak to končí záhubou naprosto, když ji ovládnu reflexy, tak se dostává pravé existence. Já tak neříkám, že se dostává pravé existence, ale má existence je pravá potom, že jo. Můžeme uznáte, že síl, totiž ta reflexe, může být plnou záhubou, a může být rudelný, skázaný, nebo jinak, že jo. Může být rudelný, může být skázaný, může být skázaný, no ale to neznamená, že reflexe sama přesně skázají, čau. No mě? Mě říká, že se může stát jako naprosto záhubou. Pro mě. Či já jsem jí propadl. Že? To byla moje námětka vůči tomu, že byste tady uváděl příkladstvou s tím, že jsme z nedostudečného aktivnosti. Jo, tady je o tom vysloveně odstavec, jo. Je to ten třetí odstavec na předpadu na straně manáku. Aby se to tu nezastávalo v žádné reflexi, musí být konečná reflexe z toho skvota. Potom teprve vychází reflexe od něčeho, to samo sebe vyčerpává je to vůči odhodlání a míry. Jo, neboli musí být povedený právě teda ten přeskok na nějakou metahudroveň, která není naražením na kranice reflexe, protože kranice je v pravdě reflexe nekonečná, bezkraničná, ale je to právě teda nějaký prostě kok jako úplně jiná metahudrova. To je to přeskočení tyho sebe, nebo jak jsme tam měli zjistit? No, to souvisí teda s tím, že se ukáže, že ten základ není něco, co je ve mně. Protože je transcendentální. To je teda transcendentní. To je tam v tom, jak tam oba se chtějí ten halt najít. Udržet a tak. Ale to ještě zatím se neříká. Mně není docela jasný, proč říkáte to meta. No, já jsem to řekl jako jenom takové přiblížení, abych to odlišil. Jenže, ono je to spíš jebo. Může být lepší, ano. Meta vlastně to je jenom další reflekce tý reflekce. Ano, ano. To je znovu zvyklo vykoupit. Nebo, můžu tak. Můžu jistě jasně jak to mám říkat nebo jak to mám říkat v další místa. No v sobě se nemůže vyčerpat. Reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Samozřejmě. To je moda. Jak to? No, tak to myslím, že se tak dám říct. Alež to například abych... Reflekce měly se v sobě jako v člověku. Ani prostřednictvím sebe samotné. Věc je to složitá, že reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Ani se nemůže skrze sebe samozastavit. Nelze v sobě vyčerpat. No ale reflekci v sobě jako. Reflekce sama v sobě. Tady je to takhle napsané. A skrze sebe sama. Prostřednictvím sebe samotného. Ne samotného. Samého. Samého. Skrze sebe samotný. Prostřednictvím sebe samotný. Prostřednictvím sebe samotný. Ne, ne, ne, to není smysl. Protože reflekce máme. Takže aby to v sobě bylo jasný, tak to nelze dokončit. A ani reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Ano. Skrze sebe samotný. Tam se dáme ani ji. Ne, se, ona sama. Reflekce je v sobě. Jo, ano. Samozřejmě, taky je to takový nepředmět, ne přesně řečeno. Já teď jsem zařval, že ta reflekce je subjekt a ono to není pravda. Subjektem je ten, kdo tu refleksi podniká. Přesto však, on ji podniká jako ten, kdo se s tou refleksí jakoby... Já bych to tak nechal, že to refleksí nelze v sobě vyčerpat. To je lepší, než že se nemůže. Ta reflekce sama se samozřejmě nemůže. Jenže se řekne v sobě, tak to může být v sobě, se stavuje buď k té refleksi nebo k tomu reflektujícímu. Ano, ale je to lepší, než když tam dáme, že reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. To zase zavádí k tomu, že bychom uvažovali tu refleksi nezávislou na tom subjektu, který ji vykonává. Tak to... To první bych tam nechal, že refleksi nelze v sobě vyčerpat. Ani... Procenit jim sebe sama... Ani toho v sobě nelze určitě využít, jo? To mám debil, to mám právě česká připovišť. Aby to nelze bylo v sobě. To prostě není jasný, pak čemu se to v sobě stavuje, jo? To v sobě vždycky... Ano, když to nelze, ono nelze, že jo? Takže tím pádem... Ano, nelze refleksi v sobě vyčerpat. Protože tím druhým, že reflekce se nemůže, to dáváš jednoznatně, ona sama subjektem a ona sama sebe vyčerpává. O nechatelné jasnosti, což tu počujeme oba vytvářet. No ne, ale... Ještě já si myslím, že je to dost jasný, když řeknu, že nelze refleksi v sobě vyčerpat. Je to sice jasný, ale bohužel jako by to bylo vždycky prostě nestrávné. Takže kdo souvědá, kdo to je zdroj té naštěstí českého, to prostě na to je tam nevěřit. No ne, když použiješ za sebou nelze v sobě, tak to zní trošku jinak, než když řekneš, že refleksi nelze v sobě. Refleksi v sobě, jo? Nelze vyčerpat toto. To je trochu něco jiného, když to takhle říkáš. Právě proto jsem to prohodil, že bych řekl, nelze refleksi v sobě vyčerpat, jo? No to ne, no... Pojďte, místo nelze řekněte nemůžeme. A teď co vám z toho vznikne? Ne, když řekneme nemůžeme refleksi v sobě, tak je to po dvojí značí. Není. To samozřejmě není. Tak nemůže být v sobě. Předmětně to vní. Ano, ano. No vní. Reflexi nemůžeme vní vyčerpat. No, tak jestli si tohle souhlasíš, tak to potom je za to vnímat se jenom trošku... On tam není ten sobě, který ho dáme. Víte si, když tam dáš, že se nemůže, reflexi se nemůže obsahujat. Ale tady to přece taky tak je. Víte, reflexi nemůže být... Reflex se nemůže být v sobě vyčerpaná. Jo, to už je lepší. Ale se, když tam máš to zvládný, že ona sama sebe... Nemůže být v sobě vyčerpaná, klidně. Jenže reflexi nemůže být v sobě vyčerpaná. Ani sebe sama dostane. Dobře, klidně. A mu, když se skrze sebe sama dostane. Jo, když se skrze sebe sama dostane. No, klidně, klidně. Když to nemůžeme... Není možné, aby reflexe byla sama v sobě vyčerpaná, ani aby se sama sebou zastavila. Aby se sama ze sebe zastavila. Myslím, že to je docela pěkný, když se to použije, že reflexe nemůže být v sobě vyčerpaná, ani se prostřednictvím sebe stane. Když se sebe sama dostane. Když se sebe sama dostane. Samo. Když se sebe sama dostane. Když se sebe sama zastane. Nebo ani takhle. Ani když se sebe sama dostane. No, ano, ano. Nemůže být v sobě vyčerpaná. Ani když se sebe sama dostane. Ani když se sebe sama dostane. Ani když se sebe sama dostane. O tom nevím teda, ale možná je to jenom hlavně nezálepně učený, jestli GIF je, ne? No, je. Nechám se si tam většit. Ale já zvládně v celé prohlášení. Je to zvládně, kde ještě tam nařík. Když se sebe píše v žádném potavitě. Dobrý, no. No, Kyrkygol. To je tady jenom jeden z nich. Kyrkygol a Vojtec. No, je samozáležený. No, možná v tý další, kde to je ještě teda nějakou klukru příliš rychle. To je schopná na jedné straně využít. Sebe toho vypřímuješ jako synodý, že většinou tady opravdu může být. No, je ve skutečnosti. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. To je schopná na jedné straně využít. Formál. Formál. No, tady to je možný měnit, tady to není. Je vhod. Mně to připadá, že tam je ten smysl, ale ve slovníku to nemůžu odložit. Takže to... Já jsem musel kouknout nějakýho lepčího, který ještě zase máme slovenské. A už to tady bude všecko. Zatím, že jsem byl týden příšt, tak se tady usnesli ve země, vo mně. Nepostavuji jenom, že mě odsunou všechno, co tam zbylo, že se odsunou sem. Další věc je taková trošku... Třeba místo, které jich chce vše zajímat, je používat pouze dinovým kulturem, a třeba neči který chce všem používat. Dinovým kulturem zajímáme pouze. Já to nevám nepozivám, jenomže tady máš za dvoje tyčko městy, které ještě takhle odřejné nechcete dát. To je činný, seberozhodnější kreativní návod. On to je hned v dinovém. Titulky vytvořil JohnyX.

====================
s2.flac
====================
Zaujalo mě, že Petr v podstatě, zejména potom v diskusii ke konci, takovým až velmi tvrdým způsobem odmít to sokratovské tázání, což mě připomnělo ten tvrdý soutrádlův, který se všem týkal toho, jak se choval Sokrates před tím soudem. Ale nepochopil jsem dost dobře. Tu podstatu věci jsem nepochopil. Zatím jsem u celé jiného povrchu a zdálo se mi to spíš zajímavé než podstatné. Takže když vy mě teď ukazujete na to, že tam tenhle moment taky byl, tak já se budu muset znova poslechnout. Ale je tam opravdu jenom jako pobočná vzůvka v souvislosti teda právě s tím sokratovstvím, jak je s těma jinýma výkladama, než o který toho Petrovi vlastně jde, s těma výkladama, který on aniž by je výslovně během té přednášky popíral, tak prostě na ně jenom upozornil nebo nebyl ale podlišný, to je snad toho patročku. A tam právě při tým, že je prostě zmínil tohleto pojetí, který právě říká, že a ten problém právě tý smyslůplnosti toho, co ten patročka říká, je podobně hrozně tenkej let jako ten, na kterým jste se teď museli být vás Honzou, totiž ten hrozně tenkej let zda právě je to, k čemu se v tom tázání dochází právě něco jako jenom takového toho jednoduchého, ty reflexy eventuelně. A jakého to je rázové, jestli to z té reflexe prostě právě ní nebo jestli ne. Ten patročka tam výslovně říká něco právě hrozně podobného, proto jsem si na to vzpomněl, co jste teď řekl vy, že to právě nejen je něco, co by se tím tázáním vytvářelo. Že to právě musí být už jako tady předem. Patročka říká, že se to vytváří. A konkrétně tady v čem to je? To je to, co citoval specifických esejů, ale vlastně ta myšlenka je třeba z toho Soutiata nebo tak. Ta myšlenka byla tahle, že člověk se stane tím, po čem se táří. Takhle to filmujeme v těch esejach. Totiž by tam nebylo tady někde, že třeba mýlí se, táří se o moudrosti, stane se moudrým tím tázáním. To je to, co kritizoval. Ale tohle teda interpretace možná je ta, která trošku setře právě tu jemnost té myšlenky, tak jako teda se teď právě málem stalo, že se setřela tyto jemnosty jako ty myšlenky. Já si myslím, že takhle to asi není prostě takhle jednoduše. Tak to je jedno, to je úpozornění prostě na souvisnost. Bylo jde tam taky nebylo jasné, kde on opouští referát o knižce. To bylo někdy na přechodu mezi tím... On tam, jsem zjistil, na začátku slibuje, že řekne literatur skerý, toho pak neřekl. Pardon? Von der Obszenität des Fragens. On pak tu knižku jak tady překonal. Aha, tak tam to prostě není v tom. Možná ještě v diskusi o tom, to jsem nedoposlechnul. No, tak teď Honzo, ty seš uspokojen, ty jsi teď řekl, že tohle je důležité, a vlastně jsi k tomu nic neřekl. Nechceš k tomu říct teda, v čem si myslíš, že je něco, s čím bychom se měli zabývat? Těžko k tomu, co řekl. Jenom to, že člověk na první příští má takový pocit, že to je znání a že to dobře rozumí. A jenom se mi zdá, že čím dývat, tím lípem, než rozumět. Tady je například jít tu cestou až do konce. No, tak ta cesta do reflektování vede podle toho tady, ten, kde jsme pochybni, k základu. I když tady je teda, jo, jít tu cestu do konce, ale ne se ztratit reflexi. No ne, tam jemu nejde o to jít tu reflexi do konce, tam jde o to, aby ji ovládl, jo. Jemu jde tu reflexi ovládnout a tu reflexi ovládne takovým způsobem, že ji v podstatě, jak tam říká, bezmezně uskuteční, jo. On ji bezmezně uskuteční a pak ji ovládne, jo. No, ale právě ovšem, když ji bezmezně uskuteční, to znamená, že ji nemůže nikdy uskutečnít docela, protože to nemá žádnou mez. To je právě, bezmezně znamená tedy born-loss zároveň. Ta reflexe sama, tou nemůžete nikdy dojít ke konci. No samozřejmě, že o tomhle jsme se tam jednou bavili, že jak to s tou reflexí je, že tam dojde potom najednou k nějakému takovému skoku, jo, a ten člověk se dostane úplně do jiného. A když říká to grenzloss, tak to neznamená, že ji celou obsáhne, nebo že se nezastaví před žádnou hranicí. No a to behršn, po mým soudu, to tam je právě, já to chápu jako zdůraznění toho prostředečného nebo nástrojového charakteru reflexe. Ovládnout můžeme pouze nástroj, nikoli cestu. Cestu nelze ovládnout, ovládnout můžeme nástroj. No, takže, jaksi ten důraz bych viděl v tom, nebo ten smysl tohodle bych viděl v tom, že reflexe nám nikdy nepodá nějaký objektivní výsledek. Že to je pouze nástroj v naší ruce, kterým něco, kterým něčeho máme dosáhnout a který má jakousi omezenou funkci. Ne ve smyslu, že by byla ohraničená ta funkce. Že by někde měla hraz a pak už se to... Prostě třeba sekírky nemůžete použít ke krání chleba. Takže tam jsou určité hranice, které nelze překročit po přivoužívání nějakého nástroje. To není tak s reflexem. Reflexe žádné takovéhle přirozené hranice nemá, že by se už nehodila. Ovládnutí té reflexe znamená jenom důraz na tu zprostředkující, tu pomocnou funkci reflexe. Že sama reflexe není ničím, co by mohlo spazit. Ale ne, že by se hodila jenom na něco. Ta se hodí na všechno. V tomto smyslu je grenzenlos. Ale zároveň je bornlos, to znamená, že ona sama k ničemu nedovede. Čili to rozhodující se stále musí stávat, odehrávat mimo reflexy. Já jsem měl ještě dojem, že jsou tady ještě dvě pozice, na kterých chcete poukázat, o kterých jste vůbec neblogovili. A to je to, kdy člověk ty reflexy propadne, kdy se ji nechá v podstatě vláčet. A druhá pozice, o které mu chce hovořit, to je ta, kdy naopak se mu stane tím nástrojem. To jsem měl dojem, že jsou ty dvě pozice, o kterých tady hovořím. Že o co mu jde, mu nejde o to, aby se nechal tou reflexí vláčet, ale naopak, aby si s ní udělal nástroj. Tak to jsem to teda čekl. No, tak a co to znamená se nechat reflexí vláčet? To znamená, že reflexérním pánem, a ne já pánem té reflexe, jo? Ano. A kdy k tomu dochází? A to znamená, že ta reflexe potom, takovýmto způsobem, je bez těch hranic, jo? Ona nás stále zavádí, zavádí, a my v podstatě k ničemu nečekáváme. To je vždycky bez hranic. Ne jenom za těchto okolností. To je vždycky bez hranic. To my si musíme říct, kdy už přestaneme s reflexí. Ano, no jo, ale v tom případě, my když s ní chceme přestat, jo, a chceme něčemu dojít, tak potom my si s ní děláme nástroj. Ale pokud my jsme v její moci, tak ona nás vede prostě kam se jí zachce a je to bez hranic. Ale co to je v moci reflexe? Můžeme mít reflexe moc nad námi. Mě tohle není docela, to je jako, mě to neříká. A propadnout reflexí, to je alkohol? No, ale co to je, propadnout reflexí? No, to neznamená, když propadneš alkoholu, to neznamená přece, že tě přepadne alkohol a ty mu podlehneš. Prostě je furt klastáš. To je propadnout alkoholu. To je propadnutí té reflexe. No, takže nemůžeme mluvit o tom, že se zbocní vládny nad námi ta reflexe. No, ale když se říká o tom, že člověk propadl alkoholu, tak se říká, že ten alkohol má nad ním vládu. No dobře, ale to je neodhoda. On mu neodhodá, ten mu vládne v podstatě. Je to obrazně řečeno, ale... Nikoliv. Vládne mu jeho neschopnost o sobě rozhodovat. No, to je otázka, že na kolik je to vždycky neschopnost člověka, že? No, jistě, to je... Ten člověk třeba opravdu, dajme tomu, není schopen. Možná už, že došel tak daleko, že už není schopen. To bych se netahal, to dovinu, jestli je schopen nebo není, ale co to teda je z té strany té reflexe nebo z té strany toho alkoholu? No, právě, no, co to je? No, tam musí být něco atraktivní. To nemůžu vyjádřit tím, že to má nějakou moc démonickou. No, právě, ono to v tom je nějak tak, jo? Že to, člověk se tomu oddá, jo? A ono ho to prostě vede a on v tom tak nějak lítá nakonec, jo? Pokud to tak mám říct, že? No, hlejte se, když šachista... Jak ovládne ho to jistým způsobem? Propadne tomu, jo? Když šachista se prostě pustí naprosto grindly do toho a teď študuje všechny zahájení a všechny hry a sleduje literaturu šachistickou a tak dále. To nemá pomce. Může to dělat celý život. Taky řada vynikajících šachistů to dělá, že vlastně nedělá nic jiného. Tak to je... On si tady vymezil obor v rámci něhož, která ta reflexe je grenzenlos. Ta nenarazí na žádnou hranici, pokud zůstane u těch šachů. Zároveň ale ty šachy v životě jsou něčím naprosto k si druhotným. Prostě hrát celý život šachy, i když se tím dá živit, možná, když to je vynikající a tak dále, profesionál a tak dále, nechá si platit do partie. Tak životně je to gruntlos. To je gruntlos, jestli jim být šachista. Já to aspoň tak vidím, možná, že šachisti by se řvali. Takže šachista, který dovolí, aby ta reflexe vybočila zmezi šachu, a on je jistě velice vytrénovanej v reflexi, všem jenom v určité technické reflexi, když dovolí, aby z této technické ohrádky se utépla. A teď on ji začne aplikovat na svůj život. V celku, ne na svůj život šachisty. No tak propadne ta reflexe, nemá žádný grunt, ta reflexe sama je vurnlos, takže ona ho zničí, ta reflexe. Jako my. Ale je to pravda, že ho zničí reflexe nikoli. Ta reflexe nemá sílu zničit. Ona jenom ukáže, že ten život jeho stojí za hovno. Od samého začátku. On si toho nebyl vědom a ve chvíli, když si to uvědomí, tak má dojem toho stroskotání. Správnej dojem stroskotání. On jenom dřív o tom nevěděl, ale stroskotanej by už předtím. Čili tam nemá charakter, ta reflexe nemá charakter něčeho jako opium. Vy to neznáte, já jsem od věctí byl vždy znovu konfrontován s takovou tradičně křesťanskou, zejména protestantskou averzí vůči rozumování. Přesného myšlení. To bylo chápáno jako co jsi a nebezpečného a přímo jako zlýho. Ale proč? Protože tak jak říká Kierkegaard o křesťanství je tak vyčpělý, tak gruntlós, že ta reflexe je mu nebezpečná, protože žádný ten grunt nemá. Ta reflexe je nebezpečná tím, že vám ukáže věci jak jsou. Ne, že něco zničí. Já to vidím takhle, že tady se říká, že niče i Kierkegaard, že jsou maximálně zainteresovaní na to, co se stane z člověka. No, z člověka se stane jaksi to, že buď má základ a pak se o něj může opřít, anebo nemá základ a zjistí, že je to prostě atroskotá. No ne, ale když se domníváte, že by ten člověk, který je v moci té reflexe, když z toho vypadne, že mu v podstatě ta reflexe ukáže, že ten základ nemá, že tam k tomu vůbec nemusí dojít. Počkej, co to je v moci reflexe? To není žádná v moci reflexe, to je jako v moci šachů. To je propadnutí, budu teda říkat to, co má tady. No, když propadne šachům, to můžete, ale ne v moci šachů. To nejde říct. Protože ty šachy žádnou moc nemají. Ony taky nejsou tak nekonečný, jako ta reflexe. No, nejsou tak, ale jsou dost. Fakt je, že na lidské život to stačí, že ty šachy. Já bych měl přečíst další situatório, tam je o kůdenlých reflexi, on je další odstavec. Dobře, dobře, no ale ty jsi chtěl se zastavit, a teď utíkáš. Já jsem teď tobě pomáhal, aby jsi řekl vlastně, co nám pomůže, že řekneme, že to je důležitý odstavec, a jdem dál. Já neutíkám, já tvrdím, že ten odstavec je s tím druhým odstavecí jako nejlepší. A teď proč jsi chtěl zastavovat? Já jsem to nevinucoval. Několik všech odstavců teďka, asi tři, čtyři odstavce, proložitě vysvětlovat, možná až po jejich skončení se pokusíme... Ty jsi neměl konkrétně nic dál, já jsem tě chtěl tímhletím vybudit, aby jsi řekl, co vlastně jsi viděl v tom odstavci. Tak on je jako takovej klíčový, obsahuje tu formulaci, která... Jistě, ale to nestačí říct. To je třeba explikovat. Ty jsi to nechtěl. Ty jsi to nechtěl. Já jsem to dělal vědomně, provokativně, abych tě dostal, a ty prostě jsi na to reagoval, tak budeme dál. Dobře. Jsi vyhřál dlouhodobně. Dobře, dobře, no. Já jsem se domníval, že je to úplně jinak tam, ty protikty. Vidíte na to ještě? Už ne. Omluvíte mě, prosím vás. Teda příště už. To mám přesně jenom dost. Odomluvili jste si? No. Ještě jsem chtěl zeptat náhodou další kopie z toho překladu. Já to mám snad do desátého listu. Tamto. Tady to. Jo, aha, aha. Tohohle. Do desátého. Já jsem to viděl. Máte ještě? Do sedmnáctého. Už to trvá do sedmnáctého. Já jsem vám taky chtěl říct, že jestli toho, tak já už jsem to přeložil asi po stranu dvacet sedm, teda potom po tu první přednášku. Takže to ještě musím napsat. Takže toho, takže spíš. Já tě chci říct, že jako osmnáctim spadl to. No, to se tě spadl. To se spadl. Já to zkusil. No, no, no. Protože když jsem vám to řekl furt, tak jste se k tomu neměli. Ale to se taky tam náře na to místo, jo? To jste se ale nejprv měl zeptat. Nezačal někdo dělat? Ne, ne, ne. Já jsem zeptal, že někdo dělá. No a já to mám zbytečně se například. Já myslím, že já jsem měl případ, že bych to ještě nepotřeběl dělat. Já překladu, pro silování. Ale chceš ještě kešel opravenou? Že bych to zrovnal opravenou dvakrát. Já už bych si to tam dělal sám. Děkuji. Takže jdem k tomu dalšímu odstavečku, jo? Možná, že tady by ta německá věta, že tam zhruba dává to právě tak, jako, jo, spíš než, jak je to v tom českým, jak, tak jako. Ale v jeden význam je asi i v tom, jak to máš napisán další, jo? Možná, že prostě to právě tak by to mohlo odjasnit, jako trošku, že si může se právě tak stát naprosto záhubovat, jako díkou. Jo, to zní líp. Právě tak naprosto záhubovat. Jako, jo. Proti tomu, co jsme teď, co jsem já tady teď vás ptal, tady je něco, co je v rozporu. Co je v rozporu. Totiž, jestli, že já jsem dával důraz na to auf den Grund seiner Selbst zu kommen, že teda člověk musí ten základ mít, máli k němu přijít, tak jsem to vykládal, že tak tady je, že ta reflexe je bedingung echter existence, to znamená, ten základ mít ještě není echter existence. To ne. Když nad němu člověk nepřijde, tak je mu houbyplatnej. To je taky pravda. Teda, možná, že mu není houbyplatnej, ale je mu houbyplatnej, pokud jde o tu echter existence. Zásad je teda, musíme připustit, že ten Grund je dobrý, ale k tý echter existence patří, že nejenom ho mám, ale že o něm vím. To si domníváte, že pravá existence je základem, mě samotného. Ne. Naopak, myslíte, že ten základ ještě nestačí, aby to byla pravá existence. No ne, tak to. Když jste říkal na začátku tu svou námětku uči sobě, tak to vypadalo tak, jako kdybyste základ stotožňoval s pravou existence. Pak jste se začal opravovat. A na začátku, tak jsem to myslel. Jste si domníval, že ta vaše chyba by byla v tom, když by ten základ se rovnal pravé existence. Tak potom, že jste neměl pravdu. Tak jsem to nemyslel. Abyste mi ani neříkal. O tý existenci teprve teď je řeč. O tom nebyla řeč předtím. No. Ale mohlo to vypadat tak, jako že ta reflexe odhalí, jestli ten základ mám nebo nemám. A to znamená, že už pak nic dalšího. A teď tady docházíme k tomu, že mít ten základ ještě nestačí, že je nějaký vyšší požadovek. A vyšší požadovek spočívá v tom, že podmínkou právé existence je tu reflexy podniknout. Čiže ta reflexe tady, že není nástrojem, který na který se můžu vykašlet. Prostě ho nepoužívat. Protože se zabývám něčím jiným, takže ta reflexe mi k ničemu není. Proč? Echte existence, patří, že tu reflexy podniknout. I když je to jenom základ. Ne, i když je to jenom prostředek. Ta reflexe není základ. No ne, samozřejmě, reflexy k základu se myslí, že ta prává existence je v podstatě reflexe k základu nesamotného. To je těžké, protože reflexe je vždycky kremstvost, takže nemůže dojít jakošto reflexe k základu. Reflexe sama k tomu nedojde, ale jako nástroj můj, mě slouží k tomu, abych já přišel k základu sebe samotného. A to je prává existence. Jestli jsem to takto pochopil. Jak byste takto říkal? Tak přímo ne. Tohleto může být prává existence, ale může být prává existence i něco úplně jiného, ale na každý pár charakterů zdá se podle toho, že přišel tu prvou existenci, to, že ona jestli vědoma toho svého základu, tak to byla bezpošlovená. Jinak rozumíte ty vědětě tak, jak je napsána, že to echte existence patří i k tomu ruin del echte existence. No. Co? Říkám, já nevím, co byl del... Del ruin. Del echte existence. Ne, ne, ne. To myslím, že určitě ne. Ne, já myslím, že to je tak, že prostě, když ta reflexe odhalí, že ten základ tam žádnej není, tak vede k tomu, k té skáze, k té ruině. Ne, to já bych řekl, že to se mně teda zdálo, že byl jako nedořčený na tom vašem povídání jako celou dobu a že jsem to mně jako tak furt tak čekal, jestli se to mně objeví nebo ne. Já teda to znám z těch jako zase autorů, který čtu já tak, že právě teda ta ruina je vejsledek takový reflexe, která prostě furt reflektuje, aniž by nějakým způsobem to, provedla to, čemu se tady říká, prostě to zvládnout nebo prostě dojít až do konec neboli nějakým způsobem se zorientovat v nějaký velice prostě hloupě řečenou nějaký si meta úrovni. To znamená, ten základ tý existence neobjevím jaksi tím, že by ta reflexe k němu nějak sama došla, nejbrž ten základ tý existence objevím tím, že se vlastně na to svý reflektování, že se nějakým způsobem jako porozumím tomu, co se se mnou děje a jak se vlastně toto reflektování samo děje. To ne, já bych to řekl zase tak, jak to bylo v tom osazí předtím. To jsou ty dva poly. Ten první je to, že propadnu reflexy, jak jsem se to snažil tady prosadit, když ji reflexy ovládnu. Když ji propadnu, tak to končí záhubou naprosto, když ji ovládnu reflexy, tak se dostávám v pravé existence. Teda tak ne, že se dostávám v pravé existence, ale má existence je pravá potom. Uznáte, že zí, totiž ta reflexe, může být úplnou záhubou, kde ruina zkázá, ne ruina. Tady je díl a díl ruina je zkázaný. Může být zkázaný, ale to neznamená, že reflexe sama přesně musí zkázat nic. No mě? On mi říkal, že se může stát naprostou záhubou. To mě. Že já jsem ji propadl. To byla moje námětka vůči tomu, že když jste tady uváděl případ s tím bezmezným neskutečným vládem. Tady je o tom vysloveně odstavec. Je to ten třetí odstavec na předkladu na straně 12. A to svobodně nestává prázdná reflexie. Jinak, když se nabrdala, musí nekonečná reflexie ztroskotat. Potom teprve vychází reflexie od něčeho, co samo sebe vyčerpává rozhodnutí odhodlání a míry. Neboli musí být provedený ten přeskok na nějakou tu metaúroveň, která není naražením na hranice reflexe, protože hranice je nekonečná, nebezhraničná, ale je to právě nějaký krok jinak. To je to přeskočení v jeho sebe? To souvisí s tím, že se ukáže, že ten základ není něco, co je ve mně. Že je transcendentální. To je teda transcendentní. To je tam v tom, jak tam oba se chtějí ten halt najít. Udržet a tak. Ale to ještě zatím se neříká. Mně není docela jasný, proč říkáte to meta. Já jsem to řekl jako takové přiblížení, abych to odlišil od té... Jenže ono je to spíš hypo. Může být lepší, ano. Meta vlastně, to je jenom další reflexe té reflexe. Jo, hypo je asi lepší, souhlasuji. Ano. To je zlozvy k logikům, kteří se v tom nevěří. Nebo... Můžu dál? Není mi zcela jasné, jak mám překládat i si v dalším dostat? No, v sobě se nemůže vyčerpat. Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. Samo v sobě. Ona. In ir. Jako. No a tak to já myslím, že se tak dá číst, ne? No, tady je to taktík. Alež to například... Reflexy měly se v sobě jako v člověku, se myslím, vyčerpat. No, to myslím, že určitě ne. Ani prostřednictvím sebe samotného. No, to už k stavě. Jo, určitě. Takže to značí tak, že reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. Samo v sobě. Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat ani se nemůže skrze sebe samou zastavit. Ano, tak. Nelze v sobě vyčerpat, no ale reflexe v sobě, jako. Reflexe sama v sobě. Tady je to tako napsané. Tady je to přesně tam skrze sebe samou. Prostřednictvím sebe samotného. To záleží od tom. To není samotného. Skrze sebe samou. Skrze sebe samou. Z toho jsem usoudil, že přikládáš to v sobě. Ne, ne, ne, to není smysl, že jo. Protože reflexe, no, to ne. Takže aby to v sobě bylo jasný, tak to nelze dovolučovat. Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. Ano. Skrze sebe samou. Skrze sebe samou to stavit. Nemusí tam být ani jí, že jo. Ne, se, ona sama. Reflexe je subjekt. Jo, ano. Ono to samozřejmě, taky je to takhle nepředmět, jak se to říká, tak nepřesně řečeno. Páš, tam... To, co je tam... Já teď jsem zařval, že ta reflexe je subjekt, a ono to není pravda. Subjektem je ten, kdo tu reflexi podniká. Přesto však on jí podniká jako ten, kdo se s tou reflexí, jako by si... Já bych to tak nechal, že to reflexi nelze v sobě vyčerpat. Ano, to samozřejmě nemůže. Tak to může být v sobě, se stavuje buď k té reflexi, nebo k tomu reflektujícímu. Ano, ale je to lepší, než když tam dáme, že reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. To zase zavádí k tomu, že bychom uvažovali tu reflexi nezávislou na tom subjektu, který jí vykonává. To první bych tam nechal, že reflexi nelze v sobě vyčerpat. Ani protřebnit jim sebe samou, aby zastavili. Když užijeme takové slovesno, jako nelze, tak snad ani tam toho v sobě nelze hodně užít. To mám dobře dokonce jako gramatika česká připouští, aby za nelze bylo v sobě. To prostě není jasný pak, k čemu se to v sobě stavuje. To v sobě vždycky musí vejít... Takže to nelze, ono nelze. Takže tím pádem... To prostě by se muselo přeslohnout a úplně nějak užít. Ano, nelze reflexi v sobě vyčerpat. Třeba vyslohnout se. Ale chci zůstat, zachovat takovou nejasnost, aby nebylo jasné, jestli... Je to ten reflektní cíl? Protože tím druhým, že reflexe se nemůže, to dáváš jednoznatně, že je ona sama subjektem a ona sama se vyčerpává. Co ještě počkejme od Vás kladit. No ne, ale... Ještě... Já si myslím, že je to dost jasný, když řeknu, že nelze reflexi v sobě vyčerpat. No, je to sice jasný, ale bohužel je to gramaticky prostě nesprávný. Takže ku toho se může jako... Ale to je druhý, to je naše dynamiky, že česky to prostě na to věděl. No ne, když použiješ za sebou nelze v sobě, tak to zní trošku jinak, než když řekneš, že reflexi nelze v sobě. Reflexi v sobě, jo, nelze vyčerpat po tom. To je trochu něco jiného, když to takhle prohodíš. No, právě proto jsem to prohodil, že jo. Že bych řekl nelze reflexi v sobě vyčerpat, jo. No to ne... Nevím, já... Pojďte, místo nelze, řekněte nemůžeme. A teď co Vám z toho vznikne? Vznikne. No, to by bylo pak úplně jasné, když jsi řekl. Reflexi nemůžeme v sobě vyčerpat. No to je pak jasný, že v tom reflektující. V nás. Ne, když řekneme nemůžeme reflexi v sobě, tak je to furt dvojznačný. Není. Tak nemůže být v sobě. Předmětně je to v ní. Ano, jo, tak to teď jo, no. Mě nevědělo o to, co je vyšelo tu. No v ní, tam by mělo být v ní. Reflexi nemůžeme v ní vyčerpat. No, tak jestli s tím nesouhlasíš, tak to potom je ta formulace jenom prostě trošku... On tam není ten sobě, který ho dám. Víš, zase, když tam dáš, že se nemůže, reflexe se nemůže v sobě. Jo? Ale tady to přece taky tak je. To už by bylo lepší. Reflexe nemůže být v sobě vyčerpána. Jo, to už je lepší. Ale se, když tam máš to zvratné. Jo, že ona sama sebe. No, dobře, dobře. Nemůže být v sobě vyčerpána. Klidně. Reflexe nemůže být v sobě vyčerpána. Ani skrze sebe sama zastavena. Dobře, klidně. A mu, když už. Skrze sebe sama. No, klidně, klidně. Když to nemůže, není možné, aby reflexe byla sama v sobě vyčerpána, ani aby se sama sebou zastavila. Sama ze sebe zastavila. Sama ze sebe zastavila. Myslím, že to je docela pěkný, když se to použije, že reflexe nemůže být v sobě vyčerpána, ani se prostředním s tím sebe stavit. Skrze sebe sama. No, to bude sebe samou zastavila. Skrze sebe samou zastavila. Samou. Skrze sebe samou. Sebe samou zastavit. Nebo ani takhle, ani skrze sebe samou zastavená, když tam máš... No, ano, ano, ano. Nemůže být v sobě vyčerpána. Může být. Ani skrze sebe samou zastavená. No, to je podle mě. No, o tom nevím teda, ale možná je to jenom mále neznalostní včiny, jestli gift je jet. No, je. Je, ano. Nepaje se s angličtinou. Dobrý. Já základně chci hodit prohlášení. Je to zlato, když tam náš gift se píše žádné pochopitelní. Dobrý, no. Zajímavý je teda, že tady nejednou má jím, zající jím komu. No, Kierkegaard, to je tady jednou jeden z nich. Kierkegaard a Wojtek Stengel. Jo, aha, to je Kierkegaard, aha, on je tam Wojtečka, jo, jo, jo. Že předtím tam mluví teda, že bajde, že... ... To zelpství mě tam dlouho trápilo. Jo, líp zelpství. ... No, možná v té další větě je ještě teda, jestli nepostupuji příliš rychle, to je schopná na jedné straně využít, když se mi zdá být příliš jako silný, že by tam stačilo tak mluvit. Na jedné straně využít. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Firmögen, ale nemá to tady znamenat, že se to líbí? Že je to vhod? Co máš tu na hlavě? Tenhle v 1977 roku. Tak. Ruši nějak? Neźraciónek. Neî قالek. Je vhod. Mně to připadá, že tam je ten smysl, ale ve slovníku to nemůžu podložit, takže bych se musel koupnout nějakého lepčího, který ještě zase máme slovenské. A už to tady bude všechno, brzo. Zatím, že jsem byl týden příští, tak se tady usnesli ve země, vo mně. Můžeme vám postavit měho? Nepostavuji, jenom že mě odsunou všechno, co tam zbylo, že to odsunou sem. Takže to je teda velká... Dvojina překladů je teda ani už... Další věta je taková trošku, trošku jak postupně deformovaná, ale to si už všechny může přehodit, já to jsem udělal, líbím ten slovo. Jo, třeba místo, který chce vše zajímavě používat, pouze v dinovým působě, tak si třeba radši, který chce vše pouze v dinovým působě zajímavě používat. Já tady mám poznánku, jenom že tady máš za dvoje tečkou, jestliže činí ještě takovou zajímavící král, tak to je činí seberozhodnější král, který je tam. No on tenhle zpíval, on tenhle zpíval.

====================
s2.flac
====================
To je bez otázky opravdu lepší. Přesnější. Bez otázky, tak nebezhzporná, ale bez otázky. To je jakoci taky štětní, jo? Ne jako bez otázky, ale která je bez otázky. Takže to je taky štětní. Takže to je taky štětní. Takže to je taky štětní. Takže to je taky štětní. Takže větě rozumět, jo? Neponět za pomocí reflexí se z nějaké bezprostřední váše může stát vášem nekonečným. Když se ta bezprostřední důležitost otázkou a vlastně se stává věrnou nebo příliš zůsanou se dělá. Nebo příliš zůsanou se dělá. Je to vášentý reflex? A takže cože jste řekali? A cože jste řekla? Já bych to vyložil teda... Nemám to moc v slavě, ale... Že to je vlastně to, co bychom mohli přeinterpretovat na rozdíl třeba mezi falešnou a pravou nadějí. Že ta naděje prostě je nekonečná, otevřená. Ta falešná naděje je, že vyhrajou za deset kon, sto tisíc. To je taková ta spředmětění. Tady ta unedliché reflexie se staví k něčemu nekonečnému, což teda je vlastně orientace a nikoli něco předmětného, k čemu bych se mohl vztáhnout. A jestliže to zaměním a místo toho vstažení k nekonečnému nebo do nekonečného, jestliže se vztáhnu k něčemu nekonečnému, tak se to stává po věru. Tam je toto Abramové píše. Což jako koresponduje různém teologickým pokusům, které interpretují teda úplně na jiný rovině tuhle záležitost. Tak je to asi tohle rozdíl. Podobně se to najde u toho Rocha, který rozlišuje ty dvojí společenství, vždycky jedna, který má omezené cíle a druhá, který má neomezené cíle. Já to myslím vlastně v podstatě, to neomezené cíle, to by tak odpovídalo takovým. To není zvláštního pro věc, protože tu crkem by se našlo těch lidí. Takže tam žádný takový zvláštní problém není. Jestli jsem něco nepředvídl, teď mám část, jsem se na tom připravil a nemůžu to zajít, takže je tam něco víc, k tomu pomoct. Já myslím, že smysl toho podstatce je opravdu takový, ale je tu ještě problém toho termínu nášení, který se tu objevuje jako nově. A vůbec celá ta poslední věta vlastně pak hovoří k tomu vášně ještě i o tý věrnosti. A to zatím v tomhle, i když ten celkový smysl, myslím, rozhodně je takovýhle, takže ještě ty věsty, jak si věmnosti vyvalují. Já si nejsem tak jistý, jestli je si tato jedna část. To je ta reflexa. Mně to sice vypadá to hloupě, ale ta věta přeci zní takhle. Mluví se o nekonečné reflexi předtím, pořád, jak rozbíjí všechny hranice konečně a tak dále. A pak se říká, teprve v jejím médiu se může bezprostřední vášně stát nekonečná vášně. To se mluví furt o té reflexi. To je ta vášně. Ne, to je ta vášně. V té reflexi, teprve nebo skrze tou reflexi, za asistence té reflexi se v obyčejní vášně může stát ta vášně nekonečná. A je to ta vášně? Reflex je sama vášně. Tak to reflektování je vášně. No, řečeno tam není. Dokonce je tu řečeno něco, co je výslovně proti tomu. Protože ta obyčejná vášně, bezprostřední vášně, o ní je řečeno, že je bez otázky, což asi o té obyčejné reflexi by se říci mohlo. Jo, takže přece jenom teda to, asi nelze to... Tak zaprve gramaticky. Gramaticky nemůžete vysvětlit jako nijak jinak, takže teprve v tomhle tom se může z něčeho stát něco jiného. Bezprostřední vášně mluví se tady o ní, jako by se o ní mluvil. Přitom se o ní ještě nemluvil. To je, že jdu za něčím, obětuju se něčemu, nebo věnuju své síly, svůj čas a tak dám něčemu i za tu cenu, že mě to přinese Lighting. Že to cením víc, než nějaké to utrpení, které s tím je spojené. Když to vášení u nás, to je prostě to, když s člověkem slovo máte. Lineshaft je daleko reflektovanější zážitost, nebo může být. Tam je ta rozvaha přítomna. Takže mi se zdá, že tady ten důraz není na to, jestli je to vášení. Důraz je na to, že jsou nějaké hodnoty, za které stojí za to otrpět. Ty hodnoty můžou být konečný, a pak je to pověrat, nebo nekonečný, a pak to je teplovat utrpení. No takhle, o tý nekonečný víme zas už dřív a i teďka spoustěji, že ona taky může být záhodou. Ta nekonečná reflekse, nevím, jestli nekonečná vášení, ale ta nekonečná reflekse může být záhodou. A zatím oni převážně tak to bylo pojednáváno. A ta šance na to, aby ta nekonečná reflekse nebyla záhodou, nejbrž něčím prostě, co stítá tu novou půdu, že ta šance je relativně úzká. A že táhají ten kýmplor a niče. A teda tohle s tou újoučkou cestičkou téměř projít nebo nějak dokouknout aspoň. Tak myslím si, že ta tendence zatím byla takhle, takže tu nekonečnost asi není možný zase jako tak jednoznačně, jak se to říká, chválit. No nechválit, tady jde o to, že ta konečnost je slotožněná s tou pověročnou. Ano, to určitě, to určitě. Ta nekonečnost to není samou osobě ještě spásená. Ano, dobrý. Samozřejmě ta nekonečnost může mít všelijak ještě další problémy. Ale co je tady jasně řečeno, že teda ta spojovat ty naděje a tak dále, že to spojovat s něčím dostažitelným, něčím předmětným, že je a prdlo víš. Jo. To jo. To jo. Můžu dál? Hele, já bych se k tomu ještě vrátil, tohle s tou otázkou. Tam se, že jo, o té vášni hovoří jedna, na jedný rovině o něčem, co je bezprostřední, a na druhé straně jako něco, co je nekoneční, jo. To znamená bezprostředně tam žádná reflexie vůbec nevystupuje. Jo. I když se to děje jako v médiu reflexie. Jo. No právě, že v médiu reflexie, to už teda, to není to bezprostředně. Už se to právě mění. Už se to mění. Když se bezprostřední vášněn dostane do média, tak už se to mění. Když se bezprostřední vášněn dostane do média, nekonečné reflexie. To znamená, že v médiu normální reflexie je, je ta vášněn bezprostřední. Může být, asi alementuje, nebo to. No ne, tak jako, že v médiu nekonečné reflexie se z téhle vášně stává nekonečná vášněn. Ale co to teda jako v podstatě znamená, že se z ní stává nekonečná vášněn, že už není bezprostřední. A bezprostřední to je jako něco, co prožívám bez tohohle něčeho. Prožíváš to? Jo, jako tohleto je mi nejasný. Co se mění tím asi tou vášněn nebo, protože tam nikde nevidím životní. Když hladoný v opici ukážete banán, tak jejich bezprostřední vášněn směřuje k tomu, aby ho rakla. A vůbec kašle na to, že je ten banán neúložený v peci, dokud ji má nic jiného. V opice kráv nepovažuje za svůj poslední cíl banán nímoř svobodu, už je člověk a dá si bacha na to, aby kvůli banánu nepřišel do peci. Ale to svoboda? To je takový jejich vášněn. Jako vášněn. Vášněn zůstává pod vášněn. Jediné, co se mění, to je to, že já se to uvědomím, že to váše městí, tak to povolím. Kdo vám nemůže dát takhle, nebo do klece, nebo do valíku, kdo vám nemůže dát svobodu? Ale k banánu? Na banán vás může chytit, ale na svobodu vás chytit nemůže. Ano, ale já mám tému, že s tou vášní se v podstatě nic neděje. Jo? Protože tady v podstatě k tomu přistupuje jenom tedy ta reflexe, která... Nepřistupuje. Bez reflexe nevíte nic o svobodě, víte jenom o banáne. Bez nekoliční reflexe, myslíte? Bez reflexe. Normálně reflexy vím o svobodě. Nevíte. No tak jako, ale co to je teď vědět o svobodě? Já o ní vím, že je. No ne, no tak, že je. To nic není. Jestli víte o svobodě, tak to je jako když ví zlatný po nějaký skvostný perle. Víš, že je. Toho nenechá chladný. No, toho nenechá, protože on ví, že kdyby jí měl, takže za to dostane já nevím 20 tisíc. To ne, to ne. No ne, já vám uvádím případně, že to nejávně není nekonečná, to je ono. No. Dostane 20 tisíc, no ale... No ne, případně... To by to bylo většiné spasení. Mně to nejasný vypadá, že se to teda pohybuje. Já jsem to zkoušel tímhletím jenom. Prostě tam se něco stane, že? Tam se zne člověka, stane člověk, když začne mít je nekonečný cíleně. Ano, mně to taky jasný, že to chce říct, jo? Ale když si to proberu, tak to tam nevidím, že by to myšlenkově... K nekonečnému cíli se nemůžete stávat jinak než v reflexi. Nebo můžeme říct třeba o abstrakci, jo? Prostě ten nekonečný cíl nikdy před váma není. To je jasný. Konkrétně. Ani už tam není... Cílešně to může být, když je to třeba půl kilometru, ale... No ne, když říkáme, že je to nekonečný cíl, tak to není cíl v tom slova smysl, jako když je konečný cíl. Tak to myslím, že... No. Ale... Mě zůstává v tom textu nejasný jednak to, co říkal Honza, pročže tam najednou ta vášica vedená a najednou je na ní předvedeno jakoby, mě to připadá, jako kdyby on chtěl na ničem předvést, co se stane, když k tomu přistoupí nekonečná reflexe. Normálně reflexi v nějaké věci fungují takto, a najednou v médiu prostě nekonečná reflexe se promění a stávají se ty věci, tak ty věci teda jako původzovka, tak i nekonečný. Proč vybral zrovna teda vášeň, jo, která jim je sama vášeň, jako jim je... To bylo to, co já už řečeval, mohlo tam být cokoliv jiného, mohlo tam být, se úsilí bezprostřední stává nekonečný úsilí. No, já myslím, že zas teda tak úplně nahodili to není, jo. Já nevím, jestli tady nějaký předstaty už byly nebo ne, ale oni přece, jak ten Kyrgygor, tak ten Víče byl takový vášně vymyslí. A obnavodu teda ten jejich útok myšlení jim byl spíše vášní než úsilí. Nebo teda, jistě by se dalo říct i úsilí, ale prostě ta vášnice mi zdá, že je zde jako velmi dobré. Jo, je tam jistě vzhledek postava, po kterých jsme mluvili. No. Víš, ale jde mě jenom o to, co se, jestli se opravdu sama ta vášně promění, anebo jestli se promění jako můj vztah k té vášně. Jo? Skrze tu nekonečnou reflexu. Z textu vyprývá, že sama vášně. Já vím, no. Ale říkám, jako mně je nejasný, co se teda promění, jo? Když to takto vezmeme, jak... To bychom se takhle diskutovali mimo ráno z toho textu, že každý by si představoval něco. Nějaký objasník nějak, ale je to na splátku, že jo? No, mohu dát. Nevím, kam to stát. Chceš číst? Já budu koukat ti přímo. Tak já budu to držet takhle. Ty to vidíš dobře, jo? Takže to je to, jo? Damit. Aby se ale tato svoboda nestávala v prázdné reflexi nicotou, co nechci vědět, jo? Nýbrž, aby se naplňovala, musí nekonečná reflexe ztroskotat. Nemám námětek. Jakonávně překvapilo, že to štranden je zrovna tak jako šajten. Je to od slova štrand, jako po příští. No tak právě asi teda to je něco jiného šajten, no. Šajten je jenom ztroskotat. Nenález to budu. To můžeš i na moři, když to je štranden, můžeš jedně upobřit. Takže uváznout tam dělčiny. Uváznout je málo. Uváznout. To by ještě se mohlo počkat na příliš a zaslušit, kde ty je vzájem. To je štrand. To je právě ztroskotat. Ne. To není štrand. Jedinou to je šajten. Zůstaneš ztroskotáč někde na pobřití. V tomhle koráloví se útesy taky zásadily. Když to je většinové, útes nenajdete, a koráloví málo kdy najdete. Většinou je to na okraji ostrovů, které vznikly původně jako koráloví. Takže je to zasám štrand. Ale tam při takovém ztroskotání se utopíme nakonec. To je jiná věc. To je několik čestnější, zřejmě podle jasterce. Můžeš přečíst další větu? Počkej, ještě mám... Bohužel bude ho mít brzo pak. Právě štěhuju zbytek ze slovenských znaků. To tady bude. Ještě teda nějaký to slovo, ne? Nebo necháváme ztroskotat? No, ono to je dobře to slovo. Akorát, že oni mají dvě slova. Šajten. Potom teda by tam měla být 18, to je jenom... Jo, jo, jo, poznám to. To je velmi důležité. Když to vynecháš, tak už ji takhle najdeš. Ještě to máš bez poznáme. Už to máš mám 21. On má víc poznáme. Ne, ale koukal jsem se do samou, teda nakonec, jako v těch poznámech oni jsou úplně s tím, jako ty naše. To znamená, že se podkazujou ke stejném sebranej speciál. Jo, to by mělo být. No tak když se to později vydaním, tak třeba mohli podkazat nějakém novějším. To by měl tam někdo přepracovat. No jasně, no. Ale ty si nemusel byt člověk. Já vím, já koukal na poznámky, víš. No tak to je přeházený. To je žádný přeházený. Je takhle, to je to. A ještě... Tak a díváme se na osmou, jo? Ne, tak dívat se na ní, jak možná, nevím, jestli je nutné. To bude asi jenom podkaz s nějakými textami. My jsme jenom, že tam chybí v textu tisíto čísličko. To tam nebude nic. Já jsem to řekal o tý osmá se jenom to, že v textu nebyl podkaz, jo? Čistě kvůli tomu jsem to řekl. No, takže s tím nemůžeme... Tak přečti to potom, když to dáš větu, zatím prostě štrandu. Tak... Tak potom to proje vychází reflexe z něčeho, nebo od něj. Já to vyřechněl spíš z něčeho, když od něčeho, tady máte ho. Ale není to důležité. Nebo sebe samou vyčerpává v rozhodnutí odhodlání a výry. Která má Boha jako předmět. Pomatrěte se na té štrandu, jo? No, čili on tady teď říká, že ta výra může být dvojí. Buď, když to netvaz aus, to z nás z něčeho vychází, nebo od něčeho vychází. Je otázka, jestli můžeš to z přeložit to von, protože to bylo aus. Já bych řekl, že to je od něčeho vychází. Ale asi to není moc důležitý tady. To bych řekl, že to byl von netvaz aus, když je. No, tam je von netvaz aus. Od nrševcích zemst. To je ta představa, jestli se máš, že prostě vyjde jakýsi náboj, který stačí nějakej čas a pak se vyčerpá. Já bych řekl, že tady to vyčerpání není takhle, že tady jedna cenu vyčerpává výrazní, když právě tím vyčerpáním to výrazní. Počkej, to ne. Odhodlání ví, kdy se vyčerpává něco jiného. Reflex. No právě, v reflexe se vyčerpává, a kdy vytýká teda ta výrazní. No ne. Ne, v rozhodnutí... Ta výrazní se vyčerpává. Odkud? Já nevím, já bych řekl, že se vyčerpává. Musí n unendlých reflexům štrandů naposledce být dvoje unendlých reflexů. Čili tam G je zí. To znamená zí je reflexí. No. Když zí tak všepcích zemst. No. Tak vychází... Reflexe se vyčerpává. Tam je důležitý... Je to reflexe, ano. A je důležitý, že tady opozice v prvním větě v tom odstavci je, že může stroskotat na nič, na tzv. víc, nicotě. Jo? To právě na to neproskotá. A nebo... Nebo neznamená, že se může stát... A nebo stroskotá, a pak vychází od něčeho, zase by tam byl velký... A to je všem... To stroskotání se týká svobody. No. Ano. No. Aby ta svoboda nebyla nicotou. Prázdná. Aby svoboda byla svobodou. Prázdné reflexy. Aby se naplňovala ta svoboda, že jo? Tady jsou ty dva jednaky, tady naplňování a vyčerpávání, že jo? Takže to naplňování svobody se děje, když reflex se stroskotá. Jo? A teďkom, že jo? Prvně vychází, dostává se, jo? Vychází od něčeho. To je třeba od toho, na čem se stroskotá, ne? Do stroskotání. Asi. No a když to vyvedeme dál, takže potom... A teď potom je potom otázka... ...se vyčerpává, tak ty ta reflexe, kdy se naplňuje ta svoboda teda, jo? A vyčerpává se v čem? Prozhodnutí, odhodlání a výzvy. Já bych to chápel, takže se tím prostě ta reflexe, jak si už opravdu, jak to říct, no prostě jakoby vlije něco jinýho, jo? Že se prostě z ní stane, tím se ona vyčerpá. Stane se z ní teda toho prozhodnutí, kdy odhodlání... Energie se přelevá zemí. ...a se takto teda, jak se můžeme řeči, no... Základ. Jo, ona se prostě transformuje a tím se vyčerpá. Jo. To by bylo... Čím jsem tam spal, asi byl během. To by bylo dobrý, jo? Protože jinak je to těžko vychovat. Akorát je blbý, že ta reflexe vychází od něčeho a to od něčeho se mění to trošku tak. To je takový trošku, jako takový dost předmětně. No, ale je to troskotání. Při tom troskotání se vychází od toho, na čem se troskotá. No ne, takže to nemohlo být žádný předmětní. Žádný. Právě když to takto říkáš, jo? Ta reflexe najdi, čem se troskotá. Jo? Ta reflexe sama najdi, čem se troskotá, že? No, ale tady jsou to tak... Troskotá vůbec, že? No, to není... Kde končí reflexe? Nekončí. Víme, že nemáme to. Dobře, ale pokud... Kde končí reflexe? To je, kdy už nemáme otázku. Nekonečná reflexe je taková, která se v této situaci neokřipne. Čili na čem můžeš troskotat? Reflexe, která nikdy... Takže nesel, že pokud je otázování. Na čem taková reflexe můžeš troskotat? Nějak jinak můžeš troskotat. Nějak, že to odhalí existenciální základ té reflexe. To, že není reflexe sama v sobě, ale že je někdo reflektující. A že s ním se to má tak čivo. No prostě není prázdná. Tady je hezky slovo lére. V tý první větě. Lére reflexion. Lére reflexion zřejmě nemusíte troskotat. Ne, to nemusíte. No. To znamená... Tady nikdo jde troskotat. A potom taky od ničeho nevychádzíš. Všem, teď je otázka, jestli... Ta lére reflexion, musí troskotat hodně, až troskotá ta svoboda. No, většině troskotá snad ta reflexe. Teda, jestli se nemejdu. Ne. Dramaticky nevrátit. No. Jo, ještěže. Troskotá reflexe. Vám je to apotézuje Freiheit in léra reflexion, co vždycky. To znamená... No, to jo, ale... Větá čáha, jo, dobře. Čili, do nicoty se dostává teda ta svoboda. Ano. Může teda se dostávat. A proč se dostává nic o tohoto? Protože ta reflexe je prázdná. No, dobře. Jenomže... Tak proč? Co to je prázdná reflexe? Prázdná reflexe tohoto je normální reflexe. To není nekonečná reflexe. To je ten nekonečnou. Ne, to ne. Ta prázdná je taky nekonečná. Počkej, počkej, počkej. Tak to vyjasněme tohoto, co to je prázdná. Měli jsme tady zatím dvě reflexe, normální reflexi a nekonečnou. A ta nekonečná mohla tě zavést do záhuby, nebo si mohl troskotat tak, že si mohl postavit na tomto existenci. A tím se z prázdně spadá nějaká, jakási... která vychází pod věčer. Do záhuby. Tedy ta nekonečná. Do záhuby. Do nicoty. Do nicoty neboli záhuby. Bylo něco o těchto záhubách. Takže v podstatě ona tady vyloučil ušku dál. Zloučil máni reflexe. Tak jenom poveřím o nekonečný a o těch, které byly možnosti, kdy jednou teda je to ta prázdná. Takže podobně jednou bych názval prázdnou. To je ta, která mě zničí. A tehdy tedy ta svoboda se stává nicotou. Se v podstatě nenaplňuje. Dobře. A svoboda se teda může naplnit jenom tak, že ta nekonečná reflexe někde... ...zproskotá. Zproskotá. Co to znamená? Že bude dál nekonečná, ale nebude prázdná. No dobře, že nevíme, co to znamená. A nejde vůbec... Takže takto, abychom si zkusili říct, co to znamená, kdy ta reflexe teda zproskotá. Protože my už jsme se tady potom předtím bavili, že jsme nevěděli, jak máme rozlišit ten stav. Kdy ta nekonečná reflexe mě dovede do záhuby a kdy mě ta reflexe... a kdy mohu na základě ta nekonečná reflexe potom postavit u existenci. To jsme probírali a opozitivně jsme si to nevyjasnili. Jaký je mezi tím rozdíl, jestli je to zase v tom přístupu, jestli tedy... Já jsem teda navrhoval tu většinu, mně to připadá jako, kdyby jak to přivedení do té záhuby, tak potom ta možnost postavit u existenci závisí pouze na tom, jak já budu reagovat na to, když ta reflexe dojde do nějakého stádia nebo prostě, že ten stav je stejný, ale závisí to potom na to, jak já na to zareaguju. A když na to nezareaguju, tak jsem v záhubě a když na to zareaguju... Jste pokládal, že ta reflexe dojde do nějakého stádia. Ano, já vím. To už je právě piloučeno tím, že jde o nekonečnou reflexi. A teď už taky začínáme. Nekonečná reflexe může kdykoliv dát, jenomže něco se může snůstát. A co to je, to je to štrand. To zatím právě otravňujeme. Tady se další, ještě ten pokorůk... Tam nemáme, no, ale měl bychom se pokusit aspoň teda naznačit, nenajdeli jsi něco jiného, myslíte, nebo nějaký nápad, že jo. Já jsem dal ten nápad, že jako se nějakým způsobem vyjde najevota existenci. Ale to samozřejmě je velice vážný. To odpovídá Jaspersovi, poněvadž člověk se stává existenci v těch krajních situacích. A krajní situace předpokládá kraj. A to je ten štrand. To by mohlo být. Mně napadá jiné srovnání, které je možná mnohem podezřelější. Ale něco na tom taky, když Heidegger vykládá Herberdina, nebo nevím, jestli to přímo Herberdina, nebo vykládá něco jiného, prostě tam zdůraznuje, jak veškerá ta práce na básni, kterou si filozof s tím dá, že musí nakonec umlknout a dát slovo té básni. Takže ne, že by ta reflexe byla zbytečná, ale nesmí ty vás něčeho křikovat. Musí nakonec nechat promluvit tu básni. Lépe, než by to bylo bez té reflexe, ale bude to sama básne, která mluví, ani kvůli té reflexe. To by mohl být ten štrand taky. No, to by byl, ale ten Jaspers tady nemá žádný ekvivalent té básni. To je pravda. Je pravda, jenže taky má právě votu enčus a glaube. Rozhodnutí z vůle. Enčidung aus enčus. To je dost taková kuriozita. In the enčidung von enčus. Jak se může enčus enčidung? Enčidung, teda. Nicméně tam přichází jaksi ke slovu to, co třeba seznáme u Sartre, takový to rozhodnutí, slovodný rozhodnutí do práce. To má ten dole zmysl. Jestli znáte cesty k svobodě, tak tam, jak to poručuje ten jeho komunista, říkal, udělal všechno, co bylo nutné, aby se osvobodil, musíš uját ještě jeden krok, a zdal se z všeho, aby jsi byl svobodný, a zdá se jít jasně. A to je dost starý vymocovaný kapolitsky, teda takový, co je novýho podčasta. Tak to by byl ten, a pak je druhá rekláma, všem právě tam, která skutečně myslí tu filozofičnou glóbu, protože já jsem se tak kopil a chtěl, že si to vyložit, ale je to opravdu nemyslitelné. Takže tady jde asi o glóbu, ale nikoliv tu oči, než o polemizujený mišku, kterou on vznává. A to je teda vlastně totéž Enchild and House glóbu, je totež jako Enchild and House Stitches, nebo Fony, což náročně. Oboje je vlastně takový ten riskantní krok, k němuž se rozhodný, který nemůžu o nicho přijít. Pak už je mi skutečná otázka, kde je ten štrand, abychom mohli štrandovat. To je ta rozhodnutí, to není štrand. To je až potom. Přece na tom rozhodnutí, ta reflexe k tomu rozhodnutí snad vede. Jou teprvstovství, rozhodání je podmínkou toho, aby se o tom rozhodnutí mohlo zvolit. No je to nejasná věc, tak to je fakt. No ale budeme si to pamatovat dobře, jestli nám tam něco řekne ještě další, že bychom si to pak... Tady se říkalo, překonají tím, že jim bezmezně uskutečně ovládnou. Jo, to nekonečná reflex. Překonají tím, že jim bezmezně uskutečně ovládnou. No, to jsou samé moderná stávka. Takže tohleto je vlastně jiná formulace podobných... Pokoušeli jste se zjistit, jestli Grenzblos a Unenlich je to tež? Jo, takže je tu prostě pár těch formulací, už týkajících se tohoto problému, ale bohužel jsou všechny tady sníž takové normální, ale ještě k na nějakým dalším příjdem za chvíli. No, ono tu... teď to začíná být ústý, takže tam... Další věta je po mém svodu přivažována úplně... Nešikovně. No, ne nešikovně, ale úplně opačně. Problém samozřejmě jsou takové některé slova, ale i smysl větu je po mém svodu obrácený. Já bych to teda překládal takto. Jak je libovolné a násilné, Anhalten nebudu překládat, nevím, držení reflexe, nebo jak je libovolné a násilné držení reflexe nepravdivé, nebo nepravé, tak pravdivý je základ. Z něhož je sama ovládána skrze to, co je existenci v střídce. Tak počkej, to je tady jedinej rozdíl a to je to, co říkáš. Skrze to, co je existenci. Já mám skrze střídce v existenci. Ano, to jsou dva rozdíly. Jedna skrze to, co vychází v střídce, nebo to je v střídce na existenci, to je první rozdíl. První rozdíl je, že tam není, že to nepravdivé je teda... Tam je čárka, víš? Tam není míněno, že to je nepravdivá. Právě tou čárkou to kazíš. Já jsem si to opravil tak, že jsem všepnul tu čárku. Když se tam napíše, jako je nepravdivé, libovolné a násilné držení reflexe, tak to ten význam dává taky důvřek. Ale když se to napíše... Lepší je to na konec. Nepravdivé je to na konec a to třeba. Ale ta čárka měla znamenat, že to libovolné a násilné držení reflexe patří dohromady. Já věřím, že to měla znamenat něco tedy. Jedině podle českého právopisu může znamenat je, že říkáš, jako je, to je teda přísudek, a teď si říkáš, nepravdivé, libovolné a násilné držení reflexe, můžeš měnit na pravdu vůbec. Ne, jenom jsem chtěl říct, tam je tak jak je nepravdivé, tak pravdivý je základ. Asi takto. A tam to je vložený. Libovolné a násilné, já tě to chtěl vysvětlit, nebo jak to je. Co si měl říct, ale pozor mě se česká řekla, že to prostě nemůže. Ale to nepochopení až v té druhé části. No samozřejmě, já říkám to. Takže tam je vstřícnost existence. Tak to není vstřícnost existence, to, co je v střícné existenci. Ten základ z něhož je sama ovládána skrze to, co je v střícné existenci. Něco, co v střícní existenci přichází v střícní. Jo, dobře, správně. Češtinou máme třeba nějaký základ. Ne. Dneska to není něco, ale něčím, co v střícní existenci přichází v střícní, protože to chodí bez toho střícní. Ano. Něco, ale něčím. Nebo tím? Něčím. To je dokonce lepší, protože tam máme, takže tím by to přicházelo. Něčím, co přichází existenci. Co vychází. Jo. Něčím, co přichází existenci. No jo, ale to už je základ, že něčím přichází, než vychází, protože tam máme. Vychází, no, ale to je jedno. A přichází může být. Protože po tom druhým, že by někdy nějakým způsobem z něčeho vycházelo, nebylo, že třeba, že když řekneš o něčem, že tě od nich vychází, tak si zase představuješ něco z čeho vychází. A to je zarážející. Protože přicházející. A když řekne to, že někdo přichází, tak můžete pádu odkazit. Jo, víte, ale už je to takový, není to natolik jako zpředmětní, ale i teda pro mě. Jako když řeknu, že z něčeho vychází, tak už si já o tím třeba představím hned něco jako předmětního. To bylo zeměřit. No, to je jako, že byleš zás baráku nebo z nory, že jo. Ale je to dobrý. Protože to přicházení je od někdy, na to někde. A teď ten závěr, jo. Ty věty. Skrze něčím, co přichází existenci vstříc. V čemž? Jestli existence teprve darována. Jestli, jo. Jestli existence teprve darována, takže se, ne reflexe, ale takže se existence, jo, aby úplně změnili, takže se existence tím, že se zcela odevzdává, stává také pánem nekonečné reflexe. Zcela pánem. Nekonečné reflexe. Jo, jasně. Ovšem, to nekonečné reflexe musí být před tím, než, že se jí zcela odevzdává, aby bylo jasný, co je toto jí. A nepod tím, že se nekonečné reflexe zcela odevzdává, stává jedným pánem. To je jasný. Takže Z, to je ta existence, jo. No. Takže existence, to je nekonečné, tím, že se tím, že se zcela odevzdává, tak tím se vlastně stává jedným pánem. Takže na existence té nekonečné reflexe, se stává pánem zcela. Jo, jo, ano, ano. Takže ta existence se stává pánem nekonečné reflexe, jo. Aha, jo, jo, jo, ano. Se rozumíte. No jinak toto tíšení vůbec by se rozumíte, jasně. No, tady dalo by se snad z toho říct, že potřídám tady existence a existence má dost podobně jakou to a já spíš se ta interpretace vlastně, že jo, se zcela odevzdat, to je vlastně, tak tady se má zcela odevzdat tomu projektu, nechat se jim zcela ovládnout a jenom když to učiní, tak se stane pánem nekonečné reflexe. A zhlediská korona nekonečné reflexe, to je právě ten člověk. Tím, že se prostě v podstatě ta reflexe je něco, čím ta existence je nesená přímo vláčená a ta reflexe může tu existenci přijít do záhů, k tomu nic. Ale tam, kde ta reflexe už nebude libovolná a násilná, svévolná, tak to je jedině tak, že narazí na něco, totiž na to, že ta existence už se nenechá tou reflexí zcela vlátit v léci, i když se odevzdá zcela ničemu jinému, totiž tomu gruntu, které už jen bez té reflexi