Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Připomínku, nevím, co k tomu řeknete, jistý pokus o výklad, protože tam ví. No to čekáme. Přepustíme, že by tam místo toho bylo indéno. Co by to znamenalo? Že tím, jak je to vyloženo, stává se to novou skutečností. To by mohlo vést do měnce, že stačí, aby to nějak bylo vyloženo, a už se to stává novou skutečností. Ale on chtěl tady zdůraznit, že to stává novou skutečností tak, jak to bylo vyloženo. To je to druhé možné řešení. To je ta druhá alternativu, jakou jsem si taky zkoušel promýšlet. Ještě jednoho, jak to dělat nerozumím, vždycky se to vykládá nějakým způsobem. Jenom, že ta nová skutečnost se ukáže tak, jak byla vyložena. Či ne, jak jest. Proč ne, ale dá se z toho nějak vyvodit ta věta, která zatím následuje. Mně se zdá, že ve obou těchto čteních, jak v tom, které říkáte teď, tak v tom, který navrchoval Honza. V postředníku? No, tak v tom postředníku mě k tomu nějak neštivuje. Štivujete, tak neštivujete, co zase je v časovosti. Jako nechápu, jak by to z toho mělo plynout, nebo prostě jak je to tady vůbec spojený. To znamená, že jak to vyložíme, tak se nám to jeví jako skutečnost. Takže ta skutečnost sama, jaká je, a ta je cytlich, ta se nám nikdy nestane srozumitelnou, protože my nejsme schopni. Vždycky bude mít jenom ty výklady a nikoliv jí sama. Ale ty výklady, které budou bez tý časovosti. My nejsme schopni vyložit časovost, to je tam mezi řádkama. Aha, aha, to je dobrý. Čiž systém. On chápe jako systém nečasovej. To je další doklad, že na Hegela nepleká. Dobře, to je hezký tohleto. To skutečně dává teďka smysl. Tady prostě tvrdí, že aby se mi něco stalo v frštendlich, tak to musím zbavit časovosti. Takže ta časovost sama mě nikdy v frštendlich nebude. Takže zůstává v rámci předmětného myšlení. No a absolutní vědomí je tady chápané jako to, co chápe i tu zeitlichkeit. A je to ještě trošku jiná. Já vím, že tady dám úraz na to nemožnost proniknout tím svým vědomím. Absolutně. Tady jde o nějaký, když budu sestupovat, sestupovat, jo, takže se mi to nikdy nepodaří. No proto, poněvadně tím, jak sestupuji, tak se zároveň mé vědomí rozvíjí dále. A já sestupuji tím, že se vrátím k tomu, co bylo. Takže jsi nemotorický. No to je toto. Se systémem to tady nemá co dělat. Tady to má co dělat s tím, že prostě já nemohu proniknout své vědomí plně. Já bych tady jenom dodal, že ani část svého vědomí nemohu proniknout plně. A to by bylo pak proti úsilově. Část svého vědomí. Co to je? No to jsou ty. Ale to je, o čem jsme už mluvili, to prostě v tom úsilově opravdu aspoň teda... Já musím ty podle kanála. No ale to se tím myslí. Že prostě já nemohu proniknout své vědomí, protože nemohu jinak. To je vlastně jenom aplikace. Hegel by to zesměšnil. Tak, jak zesměšnil tyto úsily poznat objektivně, to je nesubjektivně, realitu. A říká, no tak to, když to zbavíme, to poznání vší subjektivity, tak to přestane být poznání. A tady to je taky, no, jak můžu proniknout do všech konců a v úplnosti své vědomí, když to nemůžu udělat jinak než svým vědomím. No a když pronikám nějaký vědomí, tak přece svý vědomí, ale to už nepronikám nutně, to můžu teprve v dalším kroku proniknout. Ale to v podstatě taky, že to jako, tohle není dobré, já to proměnu. No ne, že to vědomí sebe sama nemůže přepěhnout taky. No v projekci může. No v projekci, jo, ale reálně. To je takovej, já teda si myslím taky, že to nějak tak je, jo, ale myslím si, že takhle jenom to říct, že teďka to asi nebudu schopný říct jako dobře, ale skválně si to rozmyslím. Myslím si, že prostě se dá nějak okázat, že ale takováhle pozice, že je nějak jako, že by prostě podle ní některé věci nešly, které zase prostě fakticky v těch vědách jdou. Musel bych si na to vzpomenout. Myslím si, že třeba něco takového je o tom, ten hovštec to hezky ukazuje, že třeba když jsou ty dvě zrcadla proti sobě a člověk si tam vstoupne, tak vlastně on je schopnej nejenom dělat to, že teda skutečně teda sleduje, jak teda ty paprsky se prostě odhazí do toho jednoho, pak do toho druhého, pak zase tam a takhle, ale je schopnej taky v tu určitou jaksi chvíli pojmout nikoli teda tu, kterou z těch úrovní tohohle z toho postupnýho odrážení, ale vlastně všechny je na jedno. Porozumět tomu jevu, jakož to tomu vzájemnému odrážení těm, kdo ho zrcadl, v tom, co ono skutečně je. A tohle je fenomén, který jistě je možný až pro určitým způsobem rozvinutou vědomí. Je otázka, ale pro lidi, myslím si, že zase třeba i vzpomenem, jak to třeba, myslím si, aspoň pro mě teda mě to těšilo, víš, na to ten hovštětr upozorňuje, že pro mě to byl, když jsem si něčeho takový poprvně všimnul, tak pro mě to byl takový fascinující zážitek někdy v tom dětství. Nebo podobně ty obrázky, jak je na tý flašce třeba praděda, jak je tam prostě ta vyněta, na který je zase ta vyněta, na tý je zase ta vyněta a tak dál. Tak tohle je to prostě, kde vždycky je teda několik těch úrovní, který jako by teda pokračovali do nekonečna, ale člověk nějakým způsobem teda může vlastně právě ne být jenom vždycky na tý který úrovni, ale nějakým způsobem teda se vztáhnout k tomu celku toho vzájemného vztahu těch úrovní. Jak s tím zrcadlem, tak s tou vynětou, jde o naprosto statický záležitosti. Tak sice byste se mohli hejpat, ale je to v zásadě, je to teda statická záležitost. Vědomí je furt nový a nový dění. Já jsem jenom se pokusil dát eventuelně takovej náznak toho, jak by se ten protipříklad eventuelně mohl konstituovat. Asi všichni přidnáme, že jsou určité takové výkony vědomí, které nějakým způsobem tedy... Jakoby tím mechanismem, který tvrtí, že to vědomí, jak si... No, takhle, není to přímo protipříklad na to, co jste mi říkal. Samozřejmě, že není. Je to jenom teda náznak, jak by se ta úvaha možná dala vést, a dneska asi nebudu schopnout. Bude dobrý, když si to bete. To vám mě velice zajímalo, protože bylo to také předmětem, trošku v takový primitivnější podobě, předmětem diskuse s Trojanem, v tom předmětním myšlení. A mě tam... On to takhle vyložil. To zdálo se mi jako nepřípustná redukce, takže teď s velkým potěšením... Tak jako se sledujete. Sleduju, že v tom něco. Tak bych moc rád, abyste to vyložil. A to je v té reflexi někde? V tom svazku Oikumene, v tom nepředmětním myšlení. Tak to abych se někdy pak počul, třeba. Já bych to musel ještě najít. Teďka ne, jenom to nezpěchat. Už se nepočuje za to dělat. Už ne, už to ne. Nepředmětnost už ne. Tak bych se musel nějak dodělat. Ale ten výklad k tomu odstavci je myslím docela dobrý, takhle bych to dovolil. Takže bychom mohli udělat korupt dál. Je sedm hodin. Budete chtít tedy pokračovat na sedm hodin. Já jsem se chtěl zeptat, člověk by to udělat ještě příští týden. Já podíštím, jestli by to šlo. Včetně to se taky bude mět dvakrát nebylo. Jak jsme na tom vy? Chladně teda pořád. No snad jo. No, dlouho to nebylo. Dlouho to teď příští týdeny nebylo. A pak by se ti to už jasně hodilo. Takže lepší tedy příště. A pokračovat příště taky. Tak pokračovat příště. To uděláme, pokračovat příští týdeny. A co uděláme? Takže asi taky už nemáme co udělat. Prostě něco předložili zase dál. Já taky ne. Záleží. Ale si řeknu, že záleží záleží smysl. Tak mohli bychom taky teda udělat, kdyby ten lež nebyl nějakou, kdyby někdo teda šikovně vybral nějakej doplňkovej text toho, kdo toho nepodstavoval. A já teda dost nejsem nějakej takovej mož, který by toho měl veplnit. Vy jste to asi četli více než já. Jak toho ničoho testovat. Já jsem četl ničeho dost, ale tak nějak spíš z kutešení než jako ručkař. Nechytval jsem to moc, takže teď se mi k tomu tačka nic nevyvaluje. A nebo si můžeme zkusit podle těch odkazů to najít. Příště se tu ještě sejdeme, tak se spálíme do příště. Takže to je vlastně pro všechny. Že se každej pokusí najít nějaké město. No ale to máte vydání. Na konec nemusí být lustý. Tak to musí být něco jiného. Přibližně, co se k tomu stavuje, na tom ukázat nějaké pěkné místo, na kterém se dá něco dělat. Měl bych se interesovat k tomu případu dázajn. Protože ono opravdu, to asi budu říkat jako pobyt. Pobyt, no, já jsem myslel, že to je to nejlepší. Já jsem pročítal tady to uvedení do filozofie. No jo, tam to mají. No ne, že to tam mají. To není, že tam mají, ale že se to opravdu týká člověka. To je to dázajn. Nebo ještě anonymní zvířat. Ani zvířat. U Heideggera se to týká. Ne, tady taky. Já to najdu do příště. Že je to místo, kdy se o dázajn hovoří jenom někoho, nebo o člověkovi. To jo. No jo, ale... že... víte, pobyt... Je to termín Heideggerův. Je, no. Nebo prostě Heideggerovský kruzík žitej, ale mně se to zdá, že jako proč to neskusit, jako... Ne. Jestli to vydrží, tak již jim to. Protože fakt je, že jako nějaký ty souce, nebo kdo ví, co takového, to přece je takové ještě snad takové vyloženě, vyloženě. Ale že je to opravdu specifické slovo. Proč si to překládá souce? Já ani nevím, co jsem tam napsal. Asi jsem tam napsal souce, no, ale právě proto, že jsem se bál, že to opravdu bude něco výslovně jinýho, jako a že ten pobyt by skutečně hodně má, tak když to teda jako je vlastně aspoň v takovýchhle měškových, teda o... Jo, já neříkám nic, s tím nezačal, ale... Já to celou dobu překládám jenom, jako dá se. No, ale... Já jsem si to nějakým způsobem překládal, protože si to překládal začát, takže to je jako život. Ono to nejde, protože pak zastaváš ta smyru, na co bych se vlastně překládal život. Ne, že tady máš souce? No, ale od toho, když jsme začali, tak... Ty jsi začal překládat jako souce, a já jsem si řekl, jestli něco je, když tady skutečně si to překládám... Jo, jo, jo... To já už v tý době mám štětnuté a mám pobyt. Takže jsem to opsal vlastně, protože jsem to překládal... Jasně nemusíme si to jako... To nebylo to, jak to je dobře, jak to udělat. A já teda bych, jako kdyby to bylo teda, jakože já o tom opravdu nic moc nevím, co to ještě se o tom dá, zaním všechno dovíme, ale... Podle toho, jak ta disku se tady vypadala, tak teď bylo chcetem pobyt. ... ... Pokračování prvního třetí. Teď se tady jako o tom části bude mluvit, že o těch šifrách a o zašifrování bytí, že tady teďka se v podstatě chce říct, co to, teda ten výraz, výklad pro ně má znavenat, jo? Podle Jaspersé. Že tedy, pokud jde o ten výklad toho výkladu, takže to má být, jakoby dešifrování, dešifrování bytí. Že? No, ale... Já sám jsem se původně taky dovníval, že pro ně to bytí nebude něco, co by bylo schováno za nějakou šifrou a co by bylo potřeba rozřešit, protože já se dovnívám, že to, co je v podstatě schováno za tou šifrou, když se dešifruje, tak se nachází v podstatě na stejné rovině, jako je ta šifra, jo? Tím jako chci říct, že to bytí by tím pádem, jako podle mě, jak já to vidím, nemělo být na jiné, jakoby ontologické rovině, že? Oproti soucnou, že? Ale že by se nacházelo stále na téhle rovině, protože jako je to jenom něco, co je schováno za šifrou, že? A když se šifra vyluští, že tak jako jsme stále na té samej rovině, na které jsme byli, když jsme se zaobírali tou šifrou. A teďka jenom o čem vlastně přesně mluvíš? Tady v tom... Hned o ty první větě. Oba užívají podobenství výkladu, jo, vědění o bytí. I tak, jakoby bytí bylo ve výkladu, výkladu dešifrováno. Takže v podstatě se hovoří o tom, že má být bytí nějakým způsobem dešifrováno. To znamená, že je prostě schováno za nějakou šifrou, jo? A že k tomu teda má sloužit ten výklad, výkladu, jo, který má provést tu dešifraci nebo jak to říct. Teda tady se neříká ovšem, že je schováno za šifrou, to teprve a později. Tady se říká, že je schováno za tím výkladem výkladu. Ano, ale tady se říká, že má být dešifrováno to bytí. To je pravda. Má být dešifrováno, to znamená, že musíme se dostat za nějakou šifru. Ano. A ovšem ta šifra zatím není označena tady právě, že, čili nejde o dešifraci šifry, jde o dešifraci výkladu, výkladu. Teprve a později bude odhaleno, že... Ne, ne. Výklad výkladu nemá být dešifrován. Tady má být dešifrováno bytí. No, to... Also, das sein im Auslegen des Auslegens en Ziffertwürde. Čili ve výkladu výkladu to bytí má být... To bytí má být dešifrováno. No, jistě, že. Ano. Ale ve výkladu výkladu. Samozřejmě, to je jedno, ale... Nikoli v šifře. Dešifrování. No, ne, ale... Ten výklad výkladu já myslím, že možná bych vám chtěl tak, že právě, jak si... Že patří k tomu... Výklad číslo jedna je to tím dešifrováním toho, co je zašifrováno v tom výkladu číslo dvě. Výklad výkladu je tím dešifrováním... Dešifrováním, ano. ...že ten první výklad se zmocněje toho, co je zašifrováno v tom výkladu, který je... Aha, aha, aha. Jo, takže... Ano. Takže ovšem, o tý šifře se tady nemluví, ale je tam v tom výkladu. Ano, to je první výkladu. Výklad výkladu, který si nevšimne toho, že ten výklad jehož je výkladem, je také ještě navíc šifrán. Ano. Je špatný výklad, jo, asi tak. Ano, nebo když si toho nevšimne, tak vlastně na tom výkladním výkladu nedostáváš, nebo prostě není to jasný. Tady je prostě řeč o takovým, který... No tak to snad jo, to snad dochází. No a to ne, možná jo, možná jo, to nevím. Takže ten výklad výkladu v zásadě je otevřený, to může dělat každej, když to dělá blbě. Je otázka, do jaké míry oni přecejnou to auslébují, teda ten javkrst by nedržel jako jenom pro nějaký výklad v silným smyslu. Ano, to necháme zatím teda odevřet. Každopádně poprvé se tady vyskytuje to dešifrování a je to úvod k tomu, co pak víme, že bude následovat. Ale víc asi z toho nevytěžíme tady. Hledat z těch dvou příkladů, že jo, na čem to ukazuje, ale já nevidím na první pohled, co by se z toho dalo. Že jo, to by nás hledat přivedlo k těm autorům a teď se tím nějak zabejívat a udělat si nějakej ten... To jsme si sice slíbili, ale zatím k tomu nepřijde. Já to vůbec nevím, co teda třeba ta věta o tom níčovi. Níčovi, ta homonatúra. Já nevím, vyskytuje se toho níčeho, zbychom se měli... Homonatúra, to je opravdu... Jestli je to skutečně z níčeho, nebo jestli je to nějakej... Podle toho, jako deus natura, že u spinozy, takže u níče jakási obdoba, že je homonatúra, já nevím. No a je tu sedmý svazek, strana 190, no to si člověk nev tom může. No, když nemáme dolů s to vydání, jo, tak jak to člověk se v tom má jednotaný, jsou totiž názvy knih, jo, tam jsou jenom svazky. No, to by chtělo teda, buď jestli to tady existuje, tak si udělat seznam přibližně těch obsahů, já teda mám nějaký vydání, který je v šestnácti dílech, tak nevím teda, jestli to toho by bylo níčeho. No jo, to níče je tady, jo, ten je ale taky... Takže to je z toho německého, to je trapas, no, kdyby tam měl citaci z... No, německý vydávík je zanoten RK, Kierkegaard, existuje... Jsou trojky nebo čtvrty, jestli je to jedno z toho, že to se musí zjistit. To by bylo zajímavé zjistit, jestli to není rovna tohle. Tady budem dávat citáty na nějaké asi jednotlivé vydání jednotlivých spisů, teda. Tady, aspoň jak to tu vypadá. Něco jsou i nějaké spisy, ale nějakého Kierkegaard si to je i podle nějakých jednotlivých vydání. To by bylo strašnou práci to hledat a nejlépe by bylo někoho, kdo je v tom doma, že jo. Tak na toho Ričeho to bychom sehnali a na toho Kierkegaarda těžko. Ale spíše na tom zajímavý to, že tam hovoří o tom, že ten text má nějakou jeho vlastní skutečnost. Jaký text? Co? Jaký text? No to je to takhle. Textová natura. To máš, ne? Máte v tom? Základní text? Grunt text. No ten grunt text, to se tím rozumí, to je jenom obraz. To je metafora. To je jako, kdybyste řekl základní fresku, odhalit tím, že zbavím jí toho přemalování. Tak to je grunt text. Grunt text je to, co je původní a Ibr Mahlung je to, co je přesto. Myslím, že víc tam není v tom obsaženo, než tahle. A ten původní text, že je homo natura, tak já asi nejsem ani docela jistý, já si to opravdu... Já si myslím, že je homo text, protože pak je tam lézen, že? No jo, to patří ještě k té metaforze. To není jako skutečnost, kterou bych četl. No asi myslím, že tak metaforicky to není. Kdyby to bylo textu, tak to může číst. Kdyby to byla malba, tak musí říct vidět. No ne, tak říkám, že se teda jedná o text, opravdu. Právě tak to tež mohl říct, kdyby to byla malba. Jenomže mi nemohl říct lézen, brše, zejen. Já myslím, že tam není nič. Tak to zůstává záhadu, co to je, ať už se to vezme cokoliv i jeho skutečnost, že? To je důležité, že existuje nějaký základ, nějaký přirozený člověk. A že jsou na tom nějaké přemlady kulturní nebo nějaké... To je důležitá myšlenka, tady to nevyřešíme, ale já bych to někdo dokázal. Ano, tam míte jedně k tomu odkazu. Vypadá to něco divný, protože když člověk je v přechodná fáze k nadčelněku, tak je ten základní. Bylo by zajímavé zjistit, jestli to ten nič opravdu toho terminu užívá, nebo jestli to užívá teprve ten Jaspers, aby něco řekl, ale mě vůbec nenapadá souvislosti, jakoby to s tím Deus Natura mohlo mít. Tam šlo úplně o něco jiného. Tam šlo o identitu. Dvou věcí, o kterých se předpokládá, že jsou od sebe vzdálené. Tady se naopak ta jedna chce likvidovat a druhá se chce najít v čistotě původní, což je tak karosolistické. O všem, že by si to vymýšlel, nejspíš si to použil toho terminu. Ty příklady mají být na dešifraci. V tom příkladu se mluví o tom, že nějaká věc má být viděna v té své skutečnosti. To znamená, že má být, jak tady říkají, s ní odděláno všechny ty nánosy, které na ní jsou. A je to takový příklad, který to vůbec neodkryvá? Opravdu, ano, tomuhle se na dešifrování neříkáš. To je vlastně slíkání. Samozřejmě, že to odkryvání může být děláno v jistým způsobem. Který může v sobě nést nějakou šifru. No, takhle možná. Ono to přeci jenom je, to dešifrování. On ten příklad je trošku možná složitější. Když si člověk vzpomenuje, že přeci jenom ten Nietzsche je ten filolog a jak by to býval mohl myslet. On přece ten vtip tady není v tom jenom jako prostě nějakou hrubou mocí ty přemalby jako se třít. Protože ten vtip tadydle asi možná spíš je v tom odhalit, co je přemalba a co není. A tohle právě teda je vlastně svým způsobem věc, která se něčeho takového jako nějakého šifrování a nějaké takové jemné práce prostě vlastně možná tejká. Totiž jak si na tom obraze tak jako ho pro dneska člověk má, jak to dělají ty restaurátoři, prostě zjistit, co jsou ty spodní vrstvy a co ne. A pak i teda jako velice jemně nějakým způsobem se pokusit ty vrstvy, které tam nepatří, vlastně zničit. Ale Jozefe, to jsou všechno na stejný rovině. A to by ti by mělo být v podstatě na jiný rovině. Když to takovýmto způsobem budeš rozhovat, jestli tam má zůstat toto nebo ne, jestli máme zůstat tady nebo tam, tak jsme furt jenom na rovině toho slikání. Ale nedostáváme se tak za něco na rovinu úplně nějakou jinou. Ano, to to prosím, no to takový. To je oslejnán. Jakou rovinu já chci v tom stát? Co to je za slavučka? Který slavučka jsi teď dedikával? Ncfr. No dobře, ale moc nám to teda nesedí, nevíme přesně, jak k tomu jít dál. Fakt je, že na to dešifrování to moc nevypadá. Pravda je, že on nakonec, jestli to je jeho termín homonatura, tak on zjišťuje, že to není homo. Přesně řučujeme, že to je ta plavá bestie. Že vlastně ta přemálba je samolidství. Přímo to homo je přemálba tý natúra. Je to trošku problém. No to ovšem u ničeho je, jenom tohle je extrém a jinde to je jinak, ale každopádně to všechno je takový nějaký. A u toho Kierkegora ta uršrift, já asi nejsem taky jistý, já jsem si toho nikdy nevšim, že by tam takovou uršrift, když si vzpomínám na někde, tam bych spíš rozuměl Kierkegorovi, že člověk se stává tím, čím se stává teprve, když se odtrhne od uršriftu. Dost analogicky tady, co na jedné straně námítám, třeba právě v té nemoci k smrti, když ta nemoc k smrti spočívá v tom, že člověk se musí odtrhnout od toho svýho stvořitele, že udělat se pro sebe, tím odtržením prostě se odsuzuje sám k smrti, ale je to jedinej způsob, jak může být pasen. Nesám s sebou samozřejmě, je to nemoc k smrti, ale je to nemoc, kterou každý musí projít, jinak to není člověk. Čili co to je přirození pak, co to je ta uršrift. Uršrift je prostě, dokud to nemocí neprojde, tak o něj bůh nemá zájem jako o člověka, protože to je furt ještě stvoření jako každý jiný a tam není potřeba se láskou sklánět a obětovat a tak dále za něj vlastního syna a podobně. Teprve když projde tou nemocí k smrti, musí se stát sám sebou, to znamená odtrhnout se a to znamená, že to už je porušení uršriftu. Je to takovej problém. Je otázka, jestli je tady, jestli můžeme připustit, tak jen tak jednoduše, zřejmě nemůžeme, že se tady trefuje ten Jaspers do něčeho opravdu tak nějak podstatný, tak nějak je to tak, tak je to takový skok nezajištěnej. A to je hlavně přechod zase k dalšího státcí. Ještě na východě takhle nezatěžová. Jistě, ale je dobře si všimnout, jak to ty lidi takového grádu dělají, že? Jo, ale já většinou mám dojem, že když takhle něco řekne v jedním větě, takže to pak jako jinej rozpíše do knihy a ukáže se, že je to pravda. Ale tak jako jak kdy? Já jsem se pokusil to ukazovat na té pravdě, že tam fakticky on obchází věc, kterou musel vědět, zjednoduší to, aby se dostal dál tím směrem, kterým chce, čili my chápeme tu oprávněnost, že to tak udělal, ale na druhou stranu se tam opravdu dopustil takových nepřesností, které se musí jen ospravedlňovat, které nemůžou být považované za správnosti. Takže teď tohle může být podobný případ. Chce se dostat k něčemu rychle, jo promiňte, já musím... Je to teda, no je to teda těžko říct, no nějaký existenční vztahy. A on to tím nemyslí, čili tam by se muselo říct existenciální nebo existenciální, to podle toho, co důvoduje je možný, když je to takhle německý, protože neví, jaký jsou to vztahy v jaký rovině, to asi je lepší, to lidský vztah v existence nechat. A ovšem, já bych to spíš přiznal vztahu lidské existence, než lidských vztahů existence. To není lidská existence. Ale jo. No on tam povádá. Tohle je právě základem je sloveststva fernandise. Že to jsou lidské a humární vztahy, které se týkají existence. Že pokud tě se to překádám správně, to budu dešifrovat. To není lidská existence. No, to humán se vztahuje k tomu for healthness níkolik existence, to je nepochybné. Jenomže v tom svazku existence for healthness, rozhodující je existence, níkolik to for healthness. For healthness je příliš abstraktní slovo. Čili věcně, gramaticky máte pravdu věcně, ale to humán se vztahuje k existence a níkolik k tomu for healthness. Totiž jiná než humánna existence u ASPR se není. Může být humánna existence v nějakých jiných vztazích, než které jsou humánní? A mohou být lidské vztahy, které se netýkají existence? No, to tak vypadá. Tady se zdá, že člověk je zaklapený do něčeho, ale co si podtíme takového jako základnějšího, to jsou ty individuální humánní vztahy existence. Takže, tady se dá písat, že člověk je základní vztahujícího, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. A taky, že člověk je základní vztahující, tak se dá písat, že člověk je základní vztahující, ale neví, jak se vznikne to, které se nám představuje. Všechny mají pro něco berajčat. To je jedno, má mnoho. Mít berajčat například znamená, když máš vrt, když máš mrčení, nejsluží pohotovosti. To se mi tady dojevilo. A s tím forfeelery, to je strašný problém. Já bych dala svádějící připravenost. Co do kontextu. Svádějící připravenost je jedno z těch občinných pochopek. Já jsem něco jiného našel. Je mi jasný, že když tak svádějící nebo zavádějící nebo tak. Nepochybně v Führerisch a Führernd jsou dvě různé věci. Nepochybně to tak je. Ale co se vlastně tady míní? A o koho jde, když se mluví o tom svádějícím nebo zavádějícím? Je to zavádějící ty myslitele? A nebo nás, který ty myslitele čteme? Ty myslitele, že mají tu připravenost pro skvělost na masku. Oni mají tu připravenost, ale proč je ta připravenost svádějící? Právě protože je v rozporu s tou jejich otevřeností. Je v rozporu? Já myslím, že ten rozpor se na tomto větu staví. Tak to není v rozporu. On právě předvedne, že to v rozporu není, ale že právě to zdání toho rozporu by mohlo nás zavádět. Nebo zarážet řečeno. Že je to něco, co nás maté a jak si mohlo by nás to svézt k tomu podcenění, buď ty jedné nebo ty druhé strany. Já myslím, že to tam je v silnějším významu. Já si připomínám, že třeba u ničeho se najde ta známá formule, že je možno nebo nutno se prolhát. Nebo že u Kierkegora je tam ta myšlenka toho slůcovství. Je tam na mnoha místech, nejenom v tom denníku slůce. Říká se, že on sám se přiznává k tomu, že zašifrovává těma pseudony a několikrát za sebou, že zašifrovává ty svý spisy, protože nechce čtrař něco sdělit, ale že ho chce dovést k němu samému. A každej došel tím, jak čte, aby tam našel to, co mu odhalí jeho samého. Takový labirint, kterým se každej dostane k sobě. To znamená, že tamtohle maska, to matení, to svádění, že se stává metódou. K pravdě nelze se dostat než skrz lež, přes lež, pomocí leží. Ta lež tam je jakýmsi nezbytným ingredience. Protože jsou období u obou, tak bych byl nakloněn to překládat spíš jako v smyslu Führerisch, aby bylo jasný, že u toho Führera tam je dvojí možnost, že je samotné, to svádí, a nebo nás, že to svádí. Když tam to budeme číst jako Führer, že to jednoznačně nás to svádí. A já si myslím, že to je věcnější, protože to nebezpečí, těžko můžeme vidět na jejich straně, když to používají jako metody a vědomě, a přímo o tom píšou. A protože to Führerend je obouznačné, tak když to přoužíme jako Führerisch, tak neuděláme chybu. Takže by to pak znamenalo, že jestli že oni mají, ačkoliv jsou nejotevřenější a nejméně se o nějaké okolnosti starající, to znamená, že se prostě nestarájí, nemají žádný ohledy další, jsou tak říkající až zprostý nebo prostě tvrdý. Nejbezohlednější, ano, snad by to bylo. Takže to nedělají kvůli ohledům, líběže to použijí jako metody. A to znamená teda, že jestli že mají, to je jako s tou základní myšlenkou, to souvisí, to mě ještě není docela jasný, že teda oni mají takovou zvláštní pohotovost, připravenost, jsou proto použít těch masek a těch skrytostí nebo takových nějakých přikrývání. Ale funkce těch přikrývání, že je metodická z jejich strany, že to teda není, že oni by tomu propadli, oni naopak jsou nejbezohlednější.

====================
s1.flac
====================
nesnadnávosti z toho bytovu, kdy dochází k tomu obratu a kdy dochází také k tomu, že to vědění stoupá v tom vědění o tom, že jsou věci, které nelze pochopit. Tak já jsem totiž nakonec, když jsem o toho pořádal, si nadělal, že my jsme totiž sebe umívali, nebo já jsem sebe třeba umíval, nevím jak to posledně, že jemu jde o to, co se nedá pochopit, takže tím pádem je tam jedna samotnost v tom, že jako se pochopíme to, co pochopit nás nedá. Ale mám většinu, že ta věta je teda podána jiná. Že se jedná o to, že on stále více a více chápe, že existují nějaké věci vůbec, které nelze pochopit. Neže konkrétní věci, které je nepochopit. Člověk jde o ty věci, které nepochopí. Člověk jde o to chápání toho, že existují věci. Já jsem totiž měl většinu, že já jsem to chápal takovým způsobem, protože mám ten výsledek někdo, který to takovým záznem má, že jak lze pochopit něco, co je nepochopitelné. To tady bylo posledně jako řečeno. Což je právě mám tady v tom řečeno trochu jinak, že nejde o ty věci, které jsou nepochopitelné, ale věci o to by jde. To není o to, že jsem si to jasná věděl. To je jenom otázka důležitosti, ale věcně. Ve chvíli jde. Podívejte se, minule jsme o tom mluvili, dosti široce, a já jsem tam ukazoval na rozdíl, když jsme vědomi, jestli se pamatujete, když jsem použil toho kubertu horizontu, že tady před náma nikdy není hráz nebo seď, za kterou nemůžeme. Ta konečnost může být pochopená buď tak, že dorazíme někam na konec a dál už nemůžeme. A nebo může být pochopená tak, že kamkoliv přijdem, tak můžeme dál, ale zároveň za náma ten horizont zase běhá, takže prostě my to nezvládneme všecko. Zatraceně rozdíl, když tam mluví, že jsou věci, které nemůžeme pochopit, tak jim kvalifikuje tu naši konečnost takovým způsobem, že je určená z večí a ne zemí. No ale jinak jsme se dovolili, že jsme teda zřejmě v okamžiku četli jenom ten vodstavec oštěnotý i český straně světa. A že pak teda ten nejvpodnější notý straně, kterou víte, protože ještě bychom měli probíhat. S tím jsme začali a zase začáváme. Čteme, překládáme a diskutujeme o Jaspersovi Fernandovu existenci. Každej dostane kousek a překládá. A teď k tomu překladu se vyjadřujeme, ale zatím jsme to dělali tak, že jsme víc zůstávali u překladu naším jinému, takže to jsme se rozhodli změnit a teď víc pojeme snad věci. Takže to jsme přehodli jako sdělit radosti. Já nejsem docela ve obraze o čem mluvíte. To je ten začátek, který v každé země jsme měli radosti jako a teďka tady snad je to taková představka. Kterou já jsem prostě omilem čet jako vytlpá. Já nevěděl, o čem mluvíte. Myslíte, že teda s tou dělitelností nepodáváte takových věců? Já myslím, že nic lepšího nenajdeme. Já myslím, že s téhle závěry byl celkům, kterým se pomožili teď tak, když bylo na závěru kamů, jestli je něco, nebo někdy uskončil podatel nekonečný. Takže to je ten účastný, ten osánek. Ten je teda koneční tým. Márko Cháverec čerpá, který byl pravděpodobně dostanou po českosti. Budeme dát teda tam další věci. Tam máš to chvílejce od skutečnosti. Takže třeba obzade odprácení. Měl bych to i být pravdopádný. A systém je jim odprácením. Uchýlení. Na straně se dá. To uchýlení je takový nezvyklý k týče. To má takovou i politickou, nebo jakoužnosti. Já mám teda slovník, který takovou uchybouští odprácení. Uchyloval bych se kdyby to nějakým způsobem začal, ale potom šel jim ty. Uchylení od skutečnosti. Nebo systém je uchylka od skutečnosti. A má tyto uchylka, to je hodně špatné. Ale tam je substantivní. Tady je aplenku. Aplenku, která je prostě chytit. No, odvádí. A zároveň takové uchýlení. Odchylení, proč ne? A to se tam nepatří. Mimochodem, my jsme už o tom trochu začali hovořit, ale můžeme to prát, že systém je odchylením od skutečnosti? Jako takovej? No ne, ale kdyby byl systém odchyleným od skutečnosti, tak to je přece dokladem toho, že je špatné. Musí se popravit. Kdyby byl celkej každej systém odchylený od skutečnosti, tak by nám nepomohlo to upravovat. Protože ta uprava by znamenala, že se z toho odchylí. Jak je možné, že třeba v tak problematické, z filozofického hlediska, v problematickém výzkumu, jako je moderní fyzika, astronomie, astrofyzika, cosmologie a tak dále, že tam nejrůznější roviny skutečností od plantových dějů až po děje vytýkající se supergalaxií, že se tam zkoumají na základě systematického přístupu, který dovoluje objevit sebe nepatrnější odchilky a interpretovat je v novém pokusu na systému. Jak to, že to cestou už nezarubí? Já bych řekl, že to, co můžeme říct o systému, to znamená o systému anti-unitární a univerzální. Ta fyzika, naopak, a jsou potom ty knížky, od toho pašlák na výšnosti všichni ty, které představovaly ty změnitý fyzice, jsou oba okola toho počátku stuletí začínající. Tak vlastně jako takovej hlavní ryj z té novodobé fyziky vidějí to, že na rozdílovství fyziky, která vlastně chtěla vejít vědomě s systémem, to je čímsi, co na základě jedné a vnitřně provázané řady souvislosti principů vyrojí všechno. Tak na rozdílovství vědomostí fyziky ta novodobá fyzika vlastně má plno způsobů, jak kde co opsat a kde co teda spočítat a vysvětlit se na jejich experimenty. Není, naprosto kašle na to, zda ty způsoby jsou kohenentní, zda nemá to vstěp, jedno věc není, zda vysvětluje jednotat jednotat a terminál a ten prácovní postup té moderní fyziky, právě jako reflex je snad na ty fyzikalistické třeba metody, vedle třeba toho Feyerabendakty jeho populární, takové anarchistické teorii poznání a terminálů. To je právě popiský práce toho moderního fyzika a anarchie. Já si myslím, že tohle to není současný vztah, že ten dojem toho smátku anarchie, že je z počátku století, tak ne, spíš teď v 50. letech. Ani už v 50. chvíli jsou určitě odplatní. Jistě, že jsou jiný tendence. Možná, že ještě teda, řekněme, v těch 40. a 50. letech, protože některýma chmulo, že se Einsteinovi nepodařilo důjít, teda ty jední pohomuly, s kterými by se odvolilo všecko, ale to bychom zaměňovali dvě věci. Jestli je možná moderní teorie jedna věc a jestli je možný systém, který nemusí být úplně založený na nějaký jední pohomuly. Když potom se teda dohodneme na nějakým takovým pluralistním systému, tak to potom už by byla odházka do nějakých i takovýchhle pluralistních systém, by bylo něco, na co tady ty zmyslitelé a teni Asens s nimi by utočili. A zrovna tak bychom museli začít znovu o tom na všech okolí. Víte, to je zkušenost, že to tak jde. Takže to je zkušenost. Tak to ta věda tak dělá. A když narazila na něco, jenom filozofie, která se na to dívá, tak zjišťuje, že každá věda to dělá po svém, že tady dochází k takovým diversifikacím, že na konci svých odmánící je k takovým vědám nerozumí, ale to je situace v první polovice. A od doby gybernetiky, což je vlastně komis z války ještě a po válce těsně, že Wiener a další, kteří na to přišli, tak najednou zjišťujou, že jsou možné číst ty vědecké, velice přesný vědecké číst ty, které jdou přes radice jednotlivých věd. Jednotlivé vědy nebyly schopní najít společný jazyk a najednou se objevují vědy, které prostitutují, dávají k dispozici společný jazyk, nejenom sobě teda, jenom vědám, přes který doktorech taky intervenují. Jde o to, jestli jsou to vědy, které pokryvají atomní systémy, které jsou... To je jedno, ale jde o to, že už ta situace, kdy každá věda si dělá pro sebe a my jsme rádi o těch druhých, je už v druhé polovině tohle zkrotí, nejpůzději je překonávána. Překonávána. Překonávána, ale prostě v tom pohledu, že překonávána. To je, že už se nepovažuje za vědu, jedině to, co je izolovaného postavení. Jedně systém. Už se považuje kámo, že za vědu i nesystematický přístup, který se k nám otevírá, teda tomu vymozen systému. To je úplně zaslušitelné. To je úplně něco jiné. Už to měl Kirkeví a Níšovi, tady tyhle úvahy už dolezly k těm vědcem. To je těžké. To se těžko dá. Já si mluvím, že tyhle lidi, který to v těch 30. letech tak velice prokladovali, takže právě na růstek, kdy vyrůstající vědce měli už teda takový blik, že právě teda tato tendence, že možná nemoc silně, ale ale trošku že na tom může vyset. No víte, skutečně teda je žáda knížek, které se tímhletím vůbec nanechali objevit. A jsou to právě ty, které souvisely, která zřejména s těma se makají, aspoň o ty kosmická astrofizika a on to byla fizika, který na to neúplně kašlil. A který se propojil navzájem takovým způsobem, že dokonce nenatížuje, co si dělá poboje. Protože mu vždycky ta druhá disciplína mu dovolí udělat krok dál, když mu to nedovolí tého vlastní a tak dále. A přitom furt předpokladají, že ten svět, ta příroda, ten předmět, kterým se zadejvají, že v něm systém je, jenom že my ho ještě nemáme dostat odmluvit. To je ale přesně to, co tady je řečeno, že když budeme dostatečně postupovat dál, tak nakonec na to přijde. Zatím ty naše modely jsou ještě nedostat odmluvit. Když budeme toto systémovat, tak už myslíme, že budeme oddělat takovou banku, kterou vypadají navigáři se robí. Okáže se, že ten model byl něco semkáří. Že byl klub faličný. A jak opravdu na to může se stát? Jako v tom, a proč si na to můžete dělat? Protože kdybyste měli žádný systém, tak nepřijdeš k ničemu. Tam jsou ty chyby, které máš před sebou, naprosto matatelně obstatelně víc, v čemu to nehraje. Když nemáš žádnou hypotézu na začátku, tak nepřijdeš k ničemu. Takže se vlastně přiblížuješ. Přiblížuješ se poznáním toho systému, který případně je. Takže tak dáváš nový pohledy tím, že to chceš zvládnout určitým systémem. A najednou se ti ukáže, že to tímhle nejde, tak děláš jiný systém. Ale v zásadě stojíš na předpokladu, že věříš, že nějaký systém tě k tomu dovede. Je to úplně jiný systém, než o kterém se tady hovorí, který se přiblížuje k jinému systému. To je systém, který se tomu systému má přiblížit. A pokud to je dostatečně precizní, tak na konec všechny ty záhyby a tyhle z těch věcí budeme vědět, budeme moci tomu joudlat. Ale to je jiný systém. To je normální postup poznání. Já nejdřív mám určitou představu, co to asi může být, pak musím ukážet, musím ji vylepšovat. Ale to základní je, že ten systematický přístup je zmiznutelný. Že nejde vedle. Že to není jenom, že já si vymýšlím systém, ale vyskutečností jde po chaosu. No a co teda vysvětlit? Vysvětlit, říkejte, systémní podpíroky. To znamená to vymýšlené předpokládání systému. Nejsou předpokládání. Je, ale někdo špatně je. Naopak, nic. A přece aspoň jak se to zná v té statuji v druhé ruky, tak on právě ten systém tomu postupu předpokládá. On právě jenom říká, že bych pohusil lidí vytvořit něco, co by byla prostě uzavřená soustava, v níž by jedně v principu bylo všechno vyvoditelné, že jsou prostě bláborů. Což je akorát z tou tendenci právě té novodobé fyziky oproti té mětnosti fyzice, kde se to tak dá, že je všechno vyvoditelné, tak ta tendencia té novodobé fyziky právě teda jako jistě, že jsou i takový plány nějak zase teda ty odpanitý způsoby, které, já nevím, ty síly svabý a silný, tak se dá něco střijednotit a já nevím, nějakým aktorkům to prostě zastřeba, nebo kdo ví, co dneska účast má i co, já už na tu školu nechodím, zase teda nějaký společný jmenovatel těch jednotlivých čánovských sensových, co takovýho. Jistě, že i takhle se tendence, ale všechny tyhle tendence jsou prostě viděné i těma fyzikama, zdá se mě, jako opravdu prostě hypotézy, který jsou právě teda stále otevřený tomu, co ten foktor říká, čemu ten foktor návazí vám falizifikací, tomu, že jsem vám pokoušel pokázat, že to tak nejde. A tím, co systém ňutnovský, třeba ten přírodověřecký, ale tady teda o ní hovořili speciálních filozofických systémů, je to, co prostě stanoví principy, které říkají, že všechno z nich vyvodí. Já nevím, jestli takové četyří využívající tak lidně, ale osudaru to už samozřejmě nikdo nebere. Ale v tom 19. století to bylo základní způsob toho, co se na těch fakultách vykrádalo. No tak do půlky 19. století asi to tak bylo. No a pak, jak vás víte, většině však chápet, že jsou Může být systém pro vlády, ale nevím, jak je systém z jího ducha. Jestli tak Bůh to tvoří, myslí, že tak musí dát ten systém. Ten lidský systém je totiž nějakou kontradikci. Oni tady právě říkají, že to nemůže, není ani myslit. Ale to právě moderní věda nepotvrzuje. No ne, to neříkám, že by ta moderní věda potvrzovala, že ta moderní věda se drží toho... Když to napsal několik málo let před válkou Jaspersia, to možný, to je pravda, to nesmyslí. To je, že se podvolává, že tu formující myšlenku Díčovu a Kierkegorovu v tom, že ten lidský rozum prostě není vůbec způsobený k tomu, aby pochopil systém, který je božský. A kromě toho v tom případě nelze se o některé dovolávat, protože pokud by tohle byla správná interpretace jakéhohle jahotnopokytu, když se tam ty momenty možná najdou, tak je to typický využívání mezer vědeckého várání k tomu, aby se tam někde vsunula nějaká rytmiky. No a na tom přece nebude Jaspers navazovat. To možná ale takhle interpretovat zaši jednou. Já teda nevím, proč to takhle interpretovat. Ono se tady nepoví o vědeckém poznání, přece vůbec nikde jako tady. Ne, o lidském. Ano, o lidském poznání se tu poví, a to teda tady oba ty myšlitele nepochybně jsou ty, který tu principiální konečnost toho lidského poznání opravdu hlásají. Jo, a v tomhle jsou teda skutečně asi hodně uzálený tomu dobovýmu klimatu, a naopak ten Jaspers teda tvrdí, že tomu už klimatu, teda té doby Jaspersovi, zálený tolik nejsou, že právě tohleto je to, co z nich teda v těch třicátejch letech, toho dvacátého století už se stále být. Ale oba jsou to neobyčejně racionalní myšlitele. To už ne, já neříkám, že jsou i racionalisti, já jenom říkám, že jsou to myšlitele ty konečnosti ty listopadského poznání. Ale jestli to znamená to ta konečnost, která je nepřekonečitelná? Právě, že to nepřekonečitelná. To já prosím bych asi nechal v tuhle chvíli, v tuhle chvíli rozhodnout, jako jestli je překonečitelná v tom smyslu. Myslím si, že ta, jako když bychom teda vyšli z toho modelu, který ten byl zmíněný na začátku, tak řekl bych, že to nejde teda taková konečnost, kroniž by existovaly teda ty předem pevně stanovitelný meze. Jo? Nýbrž teda, že by to byla ta konečnost, která teda všechny tabory doktovaly podle toho, jakého modelu, když to jako asi jo. Ale přesto teda právě vzdá se mi, jak týhletství teda. Konečnosti toho poznání je jeden z těch rysů toho vzdělení těhletstvím a můžu tomu 19. století, na který ten já si myslím, že jako se já chci právě se odvolávat a o který myslím si právě může při 30. letech už přijít, že dneska už to je jako zkonomitelnější, co vlastně oni tady vystaví. No, myslím, že nějaké to druhou slova, kterou se staví, které bych si třeba nepoříkal, proti systému, které stále je podle všechny filozofie, to znamená proti komu. Proti jakousi neklovi, nebo širým klovi, který měl ten pod kterým připáříme. To je specifické cáha. On toho všechno už ani nepoříká vážně, on nepoříká druhou a nepoříká klovi. To by bylo, aby jsme, tak když se nezáleží, co by měli chtít, aby jsme jako, když je proti systému, musíme si říct, že tenhle je systém. Ale co ještě jedno, že o to jde. Když Apoštol Pavel varuje před filozofií podle stoichejí, tak to je možné vykládat dvojícím způsobem, buď, že varuje před filozofií vůbec, nebo že varuje před docela určitou filozofií, kterou měl na mysli. No a tady je to taky tak, to není proti systému vůbec. To je prostě odpor proti Haglovi a po Haglovství. Ne, to je odpor proti systému. To je odpor, kterou docela filozofií kvůli týmto letím měla. Protože pro ně je zavřenost na systém v podstatě jedno a to tež. A oni nechtějí právě žádnou systému. Takže pro ně je právě důležité to vykládat, že to nedostává to, co museli pro byloženosti zjistávat. To jsou přece dvě nutné věci. Systém a Abgeschlossensein přece není to tež. Jak to? No jistě, že není. Systém, lidský systém, systematičnost myšlení, přece není Abgeschlossensein. To jste se mi dovedli jenom jako si. Dobře, ale já řekl jsem, že to jsou dvě nutné věci. Dobrý, no když to, jasně, tak když prostě teďka musíme se domovnosti napět úplně pobírat. Já jsem měl vědět, že prostě půjdu pobírat na to, o který tady mluví ten Jaspers. A potom teda skutečně tamta osobě teda jedna a ta žes. A potom teda přejdeme na tu otázku teda tý systematičnosti nějaký jiný, tý řekněme lidský. Ne, to jsou dvě různý věci. Systém a systematičnost. To jsou dvě různý věci. No nemusí to být dvě různý věci, ale tenhle systém prostě speciálně, který tady a v tomhle textu, tak to je skutečně ten... Já jsem tu otázku přece formoval. Jestli to můžeme vzít. Já pochybňuji to, co tam je řečeno. Dobrý. Já nevykládám. Dobrý. To, co ve dva místech. A teď říkám, že uměť jsou není možný, skutočný systém ve smyslu lidského přístupu. Poněkud to jsme se dohodli, že ani Uniče, ani Kyrgyzor jaksi nemají na mysli, že reálně ve svým jméně je to chaos, předpokládá, že takový systém taky je. Čili, když pochybňujeme systém, tak je to pochybňování té systematičnosti postupu lidského myšlení. A systematičnost postupu lidského myšlení vytváří tenhle systém. Ona není. Nemusí. Tak to není opěšnost vzájemná. Tak není nějaká opěšnost. Vy jste prvé vytvářeli. To jsem věděl. Ale tak ono ho vytvoří vytvořený systém je to zavřené. No tak ale pak teda mluvíme o systému nějakým. To hodně by se teda nevýsluhu budeme používat. Tak prostě já myslím, že že dokud budeme teda vykládat text, tak můžeme užívat to slovo systém jako v tomhle smyslu a spojovat ho i teda s tou přátelností, tak jak jsem přeto snažil já to, že jsem se držel vlastně nebo myslel jsem, že prostě hovoříme o tomhle smyslu. Potom teda druhá věc, kdybych měl říkat třeba systematičnost a ne, ne, neuž se tam říká. Musí vést k podbě systému systematičnost? No právě, že ne. V tomhle smyslu jako dokonce nesmí vést. Dokáže pan doktor jako nám to vlastně poukázal, že k tým moderní vědění nevede. Vědocinný věcí to je. No určitě. Jo to. Systematičnost dává smysl jedině za představu, že mě k něčemu dovede, že si to já nevymyšlím. Čili předpokládá, že systém tady je a že mým úkolem je ne lidskej systém, systém ve věci je a že teda mým cílem je ho poznat. Je to nesnadný, já to dělám pokusová homilá, takže vystavím jeden systém, ukáže se, že nevůjho je, vyhodím, udělám jinej, ale nemůžu jinak, než stavit systém. Jo. Ale co si myslíte, že se to tady zavádí, tady tento moment. Ale to je to, co si myslím, systematičnost to je systematičnost budování systému. Ale pak je zde ještě něco jiného, ale to je třetí děc a to je systematičnost vůbec uvažování, když budují ten systém jeden. No to už je pak zase další, že jo, systematičnost. To máte systematičnost budování systému. Já hovořím, systematičnost budování systému. No proč? Přece tam nikdo neni řečil o tom, že ti, co drželi toho, že neexistují nějaké systémy a budovali nějaké systémy, tak měli by systematičnost na to, že budou ten systém potom pourat a budovat novej systém. To tam nikde nebylo právě. Oni měli jenom jeden systém a ten jim byl vystačen. Oni nehovařovali o to, že budou dělat, že ten jejich systém nebude dobrý, že by si toho byli vědomi a že mají teda si tenho základu, kterýho chlapí se kůno. No to jistě, že to je reflex, ne systematičnost. Systematičnost chce všechno dát nějakého řádu. No, systematičnost nevrte, že může... To dává smysl jedině, když se pokáhá, že ten řád tu je nezávislý na to, jestli já chci, nebo nechci. A to, že s tím řádem počítám a pokouším se celé poznání držet po celé vnímku, celé frontě jako systematické poznání, i když je ukončeno. To bůh opuštěno nebylo. To bylo opuštěno pouze nějakými skeptiky a naprostými subjektivisty a já nevím to všechno, ale fakticky opuštěno nebylo ani ve věděně, ani v převážné části filmu. Čili, když se to takhle formuluje, mně se zdá, že to je jak jsi, nepřesný, že to neukazuje, že tam zaměňuje, že dochází k konfuzi dvou věcí. Jedna je ta tendence, taková ta stérilní tendence udržovat systém a rozpracovávat to do dneška to známe a druhá tendence je ten systém ústavičně nově konfrontovat s fakty, které třeba se velmi těžko vyhledávají a potřebují tomu obrovské přístroje, aby ten faktík se zachytil. A vítáme, když je v rozporu se systémem, protože to je inspirace k dalšímu zkoumání. Ale k takovýmu zkoumání, který bude zase systematický, jenomže bude opravovat, už nebude váze. Čili bez stavění systému to nejde. Ovšem, nesmíme se tím systém, ten systém je náš produkt a nesmíme se tím nechat líst místo do skutečností. No a v podstatě, ale tohleto je celý celá moderní věda tímhle vedená od samého začátku, to je v Peytonovi, to je v Descartesovi, to je v celým tom, od Aristotelismu, od scholastiky. Protože tam ten systém byl důležitější než kolik byl skutečně nový. To bylo úžasný výšlek, když se to rozvědčíš, když to stavíš, když to můžeš říct, dva jakákoliv amperově to jsou ty systémy. Ale no to není pravda, to je právě romantika. Šedivá. Jedno jestli je to šedivý nebo není šedivý. Tady jde o to, že každý systém je dobrodružství. A že ten, kdo se do toho pouští a ten systém staví, tak pokud si zachová zdravý rozum, tak se zaraduje, když ten systém mu něco nabourává. Že kvůli tomu se dělají systémy, aby nám byli nabouráváni, nikoli abychom definitivně měli před sebou zakončenou cizamu. Ale ten systém sám je uzavřen. Ten systém sám je uzavřen. Tak když ho tam tady oboříte. Pro koho? Nikde nenajdete doklad, že tam jsou nějaký myšlenky, jakoby to bylo a tak dále, ale vždycky. Je to systém neuzavřenej, hledá z hledíčského obrovského rucha nikdy nez hledíčského obrovského rucha. Ale kde snáhá právě po tom, aby ten systém byl v sobě uzavřený, ne? Snáhá, jo, bez toho to nejde. Ale představa, že je uzavřený. Ten vol, třeba, který byl uzavřený, řekněme, no. Ale, že byli to hejblny, taky. Ale to je jenom jiný těch systémů. Ale oni si nedělali iluse, nebo neformulovali to, takže to je koneční. To je ještě takový výrys, no. Takový subaltern, myslíte, ale takový všude ve všech novách. Taky si neznáte, že byste dělali úplně o tom, že tam je všechno. To tam prostě je, to je jako celé píslo. Je to tam všechno, on se snaží. No, ale to neznamená, že jsi myslel, že to tam všechno je. Podívejte se, to se dá na detaile, na detailech se to dá dokazovat. Když on volí formulaci, která je politicky dvojaká a volí ji, protože se nechce dostat do konfliktu, tak nemůže mít dojem, že už zavřel systém. No, prosím, ale přece ten systém, o který to u Hedlu jde, on sice v těch knihách je jako nějakým kulturovým vyjádřen, ale to, že prostě se to do tý knihy napíše jednou líp jednou kůž, a že se stečně najdou prostě ty moc kvělké věci, stečně se v nějakých těch jednotlivostech nejenom formulace, ale i třeba věcně promění, což je fakt. Tak to pro toho Hedla, zdá se mě, by nebyl jaký argument proto, že ten systém není jeden a týž a utařený od začátku do konce. Jo? Jeden a týž, dobře, poněkud to není ten, co tam Hedl dělá, ním ještě ten, který mu se vličí. No, ale stejný od začátku do konce, jak by byl likt, máme tady jejný. Stejnej je duch před dějnama a stejnej bude duch po dějnách. Ale ty dějny sámi přece jak by tam byl stejnej systém od začátku? To bylo to, že ten systém je právě ten, který to tohle, co vlastně obklužujete, to je už jako daný samotnou věcí, že ten systém je jen prostě jeden. A co to je? To je ten, a co? To není systém. To není systém. Systém je logos, který platí pro toho ducha, ať už tady ze sebe vydává tu přírodu, nebo skrze tu přírodu dospívá k něčemu, nebo skrze dějně dospívá. To je ono. Dobře, ten systém, ten dynamická výzvy, co oni týří, co oni týří, v podstatě to, že tyhle systémy jsou pro ty, kteří je vytváří, uzavřené. Ty, kteří vytváří systémy. To není pravda. To je jediná věc. To je jiná věc, ale oni se k tým postaví v určitou konecku. Já si myslím, že ne, protože to by bylo prý větší. No a co by to tady potom stálo? Takže to je proti Haglovi. No to je, ale je to tak, proč teda o tom, že systémy... Protože přesně, ty přece, to je notorické známo, že oni nejenom, že nechybí, že nejsou přesně, ale oni nechybí přesně. Protože? Protože oni na to nevěří. Oni totiž zřejména nevědí, jak to udělat. Přesně. A tak proč tady jsme s takto pojímámi? Proto ho tam nezkutujeme. Jo. No, já myslím, že teda přinejmenším se na to objednou jako lidi, kteří teda, jak to s tím Haglovi, řekněme, vybylo, ale to by to ty populace, které jsou, nebo tam byly asi jedné místy pod nějakou extrémním zájem diskuse, tak to by je to uneslo, nebo ne, jo? Já si teda fort myslím, že i když třeba možná by je to neuneslo, takže zas možná i vy byste museli na to mít trochu, trochu ale to bychom se na to museli podívat. To bychom se na to museli podívat, ale což já teda, a ten Haglu je těžký, tak je to já určitě přijímka, kdo na podzimu přijíždí. Jenom tak jako s tím, že tomu taky děláte jako, že do podzima, nebo to je to jako rozhodnutí z celých vývojů, myšlení, které tady máte. Ještě se určitě jako k tomu systému, které, no, všim furt nevím přesně, co to je. Určitě, no. Ale jsou takový rozdělení, jako skutečně rozdělení filozofie, mozologie, utropě, vrchol, jak říkám, třetí díl a teď určitě všeho rozdělení, mozologie na očitku, na běžnost, na etikulu, na vrcholu politiku. Takže to je systém. No, to je klasifikace, kterou máte. Takže už je to slušný, když je to slušný. Díleko se návření systému, které máte jako obsluzelné, které jsou tady takové vtahy, které je odkaz, tak něco jiného z toho, které máte, aktivníky, pro ty myšlenkových stávky. A pro všechny ty člověk neví, no. To jsou vlastně, no, už staralosti, no. Ale tady to odcházeje jako v tomhle skladu, který je tady na svým skladě. Tam to, bude to z toho opravdu, nevím, co se tady říká, jeho stavby máme života, nevím, na co se tady začíná. A celá ta kapitola začíná důležitou věcí, že pravda je indexí et falsi, no. Což je citáce z Pinozou. Což je citáce z Pinozou. A teďka, no, on tady vydrží jeho nesokratnosti. Totiž, že staví ten systém a nebydlej měl, takže, no, už je to tak, říkám, střeba nesokratnosti se lidé všechno nejdéle bojí výroky, takže, co? Nesokratnosti se lidé bojí výroky. Vidíme teda příklad... Počkej. Nejvíce, že se lidé bojí výroky. Nejméně. Jo, nejméně. Vidíme teda příklad v nějakých příkladech, když tento výrok je masivný, například, když se ten staví o hroznou údobu systém, zahradující všechem život celé světové děti a tak dále. Ale podíváme si na jeho osobní život, objevujeme ke svému příkladu, kde je něco jak hrozného, tak i slyšného. Jeho sáv osobně to je to ohromné na vysokém koncentráci vůbec nevidí. Čeště je vedle ve stovu nebo ve psí poutě na nejvyšší akorátnici. Ale jistě, že se podaří. Ale jistě, že se podaří. Kdybych chci měl jasný úvěr, to bych měl podařit o průkvěpnání. Ale proč to všechno? Objevujeme se totiž nebojit. Jen když se mu podaří systém dokončit tím, tím, že se právě to osvětluje a to, co má odprojekty systému. Já asi nejsem jistý, že to příliš osvětluje. Já se vzpomínám na jiné místo, které je například mladší a nebo tak někde v Nepci. Myslím, že to je někde na začátku a možná se nejde. Tak má takovej aforismus, že dnešní filozofie mu připadají vystižený tím takovou metaforou. Přijdete v vykladní skříni a kde se máte právě, jdete tam a budete říkat. Ale ne, to my prodáváme jen tu cedulku. Tedy tohle je to, co vy týkáte. Oni se nebojí o miru, ale proč se nebojí o miru? Proč jim o to vůbec nejde? Oni prodávají jen tu cedulku. Oni tady dají systém, ale jestli je to pravda nebo ne, to jim je fuk. Ne, že se nebojí o miru, jim je fuk. Jestli to platí nebo ne, jestli se dá žehlit nebo nedá žehlit, oni prodávají jen tu cedulku. Až tohle namítá a tohle se tam opatruje v kategorii celou tu dobu. Toto je to, co namítá. Proč nežije? No, ono se tím žít totiž nedá a oni ani do toho nenapadli, že by tím mohli žít. Až na tím nic se nezáleží. Tady jde o tu estetičnost. O to, aby to bylo elegantní. Jo, já jsem myslel, že to...

====================
s1.flac
====================
Nesnadnávosti stoupě k tomu, kdy dochází k tomu obratu a kdy dochází také k tomu, že to vědění stoupá v tom vědění o tom, že jsou věci, které nelze pochopit. Tak já jsem totiž, když jsem o tom pošlel, tak jsem nadělal, že my jsme totiž se domnívali, nebo já jsem se třeba domníval, nevím jak to bylo posledně, že jemu jde o to, co se nedá pochopit, takže tím pádem je tam jedna stranovost v tom, že jak lze pochopit něco, co pochopit nelze. Ale mám větro, že ta věta je teda podána jinak, že se jedná o to, že on stále více a více chápe, že existují nějaké věci vůbec, které nelze pochopit. Neže konkrétní věci, která je nepochopitelná. Protože on jde o ty věci, které nelze pochopit, když jde o to chápání. O to vědomí a o to chápání toho, že existují věci, ano. No ale o tohle nepochopit. Já jsem totiž měl větu, že já jsem to chápal prostě takovým způsobem, jo, protože mám větu, že jsem to taky několikrát takhle zvůrazňoval, že jak lze pochopit něco, co je nepochopitelné. Jo, to tady bylo posledně jako řečeno. Což je právě mám tady v tom řečeno trochu jinak, že nejde o ty věci, které jsou nepochopitelné, ale o to vědomí. Ale to je jenom otázka z úrazu, ale věcně to zůstává. Podívejte se, minule jsme o tom mluvili dosti široce a já jsem tam ukazoval na rozdíl, když jsme vědomi, že před náma nikdy není hráz nebo zeď, za kterou nemůžeme, ta konečnost může být pochopená buď tak, že dorazíme někam na konec a dál už nemůžeme. A nebo může být pochopená tak, že kamkoliv přijdeme, tak můžeme dál. Ale zároveň za náma ten horizont zase běhá tak, že my to nezvládneme všecko. To je samozřejmě zatracený rozdíl, ale když toho tam mluví, že jsou věci, které nemůžeme pochopit, tak tím kvalifikuje tu naši konečnost takovým způsobem, že je určená z večí a ne ze vnitř. No ale jinak jsme se domluvili, že jsme teda zřejmě opravdu četli jenom ten odstanec ještě na té české straně 7. A že pak teda ten nejspodnější na té straně 7 byste proteště vysoměli probírat. S tím jsme začali a nevěděli, co děláme. A o tom teda, že tam není prostředek, ale něco jiného, to už teda se ušíme. Už víte, co děláme. Čteme, překládáme a diskutujeme o Jaspersovi Fernandhovna existence. Každej dostane kousek a to překládá a teď k tomu překladu se vyjadřujeme, ale zatím jsme to dělali tak, že jsme víc zůstávali u překladu než u jiného, takže to jsme se rozhodli změnit a teď víc budeme snad u věci. To máme v úmyslu. Takže to jsme příležitě sděli vlastně. Mám tam napsáno taky, že tohle tam může chytnout. Ne, to je všechno. Víte o tom, jak to máme? Já nejsem docela ve obraze. O čem mluvíte? O tom, no tam nějaký je ten začátek tý zpokybnění v každé v sobě se uzavírající rozumnosti, jako a teďka teda tady snad je to. Tady je to trochu cyklistrálně právě. Je to to typický zrákaštelůk v polovině sedmé stráně německého textu, kde je rozumnost, jako mystailváka, kterou já jsem prostě omylem čet jako mytlbá. Jo, jo, jo, jo, jo, jo. Takže o tom teď, ano, já nevěděl, o čem mluvíte, tak jo, jasně. No a myslíte, že teda s tou dělitelností, že to dává různý smysl? Jo, toho jsme už taky mluvili, ale říkali, že asi moc ne. No ale máte návrh? Já nemám právě návrh. Aha, já myslel, že to chcete jako právě půjít s tím. Chcete mi překroknout. Ne, nemám právě návrh. Já myslím, že nic lepšího nenajde. Já myslím, že stavíme na závěr. Tak, celkou dobu, toho jsem pomořil tehda. Myslím, že to bylo na závěr o tom, jestli je něco, nebo není. Jako smysl, že je to poznatelné, nekonečné. Takže to je ten stavec. Který teda končí tím. Má to ale největší návrh. Je to to právě dostatku očestvostí. Budeme dál teda v tom další větě. Jenom tam máš uchýlení od skutečnosti. Takže třeba odhledy. Odvrácení. Měl bych tady velkou odvrácení. Uchýlení od skutečnosti. Na straně se dobře. To uchýlení je takový nezvyklý v týčeště. To má takovou i politickou, nebo jakou prostě. No jo, ale tak jako lenkem je schytit. Já mám teda slovník, který takovou připouští odvrácení. Ale jestli z toho se musí odvrácet, který má sílu, tak se neuchýluje od skutečnosti. No to já zase teda si právě věcně myslím, že se odvrácí. Že se neuchýluje, ale odvrácí. Uchýloval by se, kdyby u ní nějakým působem jako začal, ale potom šel ji hudy. No tak to se odvrácí od počátku. Uchýlně se od skutečnosti. Nebo systém je uchylka od skutečnosti. Uchylka to je dost špatný. To je možný. Ale tam je substantiv. Tady je aplenku. No a tam je lenkem je prostě schytit. Udvádí to. A dávám to jako odchýlení. Odchýlení by ještě. Odchýlení je všechno. To je jedno. Odchýlení proč ne? A to se tam nepatří. Mimochodem, my jsme už o tom trochu začali hovořit, ale můžeme to brát, že systém je odchýlením od skutečnosti? Jako takovej? No jo, a ty teda už ještě tak. Jsi jak zvládnout od struku. No ne, ale kdyby byl systém odchýlení moc od skutečnosti, tak to je přece dokladem toho, že je špatný a musí se opravit. Mimo jiné taky. Kdyby musel být každej systém odchýlení od skutečnosti, tak by nám nepomohlo to opravovat. Co je špatný? Ta oprava by znamenala, že se s tobou odchýlí jinak. Jak je možný, že třeba v tak problematickým z filozofického hlediska, problematickém výzkumu, jako je moderní fyzika, astronomie, astrofizika, kosmologie a tak dále, že tam nejrůznější roviny skutečnosti, od kvantových dějů až po děje týkající se supergalaxií, že se tam zkoumlají na základě systematického přístupu, který dovoluje objevit sebe nepatrnější odchýlky a interpretovat je v novém pokusu o systému. Jak to, že se to už nezahroutilo? Já bych řekl tak, že to, o čem teda řečí tady, je o systému v silném slova smyslu, to znamená o systému, jak si, unitárním a univerzálním. Ta fyzika naopak teda, a jsou o tom ty knížky, že jo, na tvé hodno a mimole, o tom se krátce bavili, od toho Bašlárna, víš, prostě všichni ty, kteří reflektovali ty změny v té fyzice zhruba okola toho počátku století začínající, tak vlastně jako takový hlavní rys ty novodobý fyziky vidějí to, že na rozdílovství fyziky, teda nutnovský a prunutnovský, která vlastně chtěla být vědomě systémem, to jest čímsi, co na základě jedné a vnitřně provázané řady souvislosti principů vyloží všechno. Tak na rozdíl od téhle z té nutnovské fyziky ta novodobá fyzika vlastně má plno způsobů, jak kde co popsat a kde co teda spočítat a vysvětlit teda jejich experimenty. Nicméně naprosto kašle na to, zda ty způsoby jsou koherentní, zda nemají prostě jednu věc, nevysvětlují jednou tak jednou, tak jednou tak a tak dál. A ten pracovní postup té moderní fyziky, tak se snad na ty fyzikalistické třeba metody, vedle třeba toho Feyerabendaktu, jeho populární anarchistické teorii poznání a tak dále. To je v návě popistý práce toho moderního fyzika anarchie. Já si myslím, že tohle to není současný stav, že ten dojem toho zmatku anarchie je z počátku století. Jo, tak ne, spíš teď v 50. letech. Ani už v 50. letech, po mým službě, odplatí. Jestliže jsou i jiné tendence. Možná, že ještě teda, řekněme, v těch 40. a 50. letech, že některýma hnulo, že se Einsteinovi nepodařilo dojít v té jedné formuli, s kterým by se odborilo všechno. Ale to bychom zaměňovali dvě věci. Jestli je možná unitární teorie, jedna věc, a jestli je možný systém, který nemusí být nutně založený na nějaký jedný formuli. No, když potom se teda dohodnem na nějakým takovým pluralitním systému, tak to potom už by byla otázka do jaké míry i takovejhle pluralitních systém by bylo něco, na co tady ty zmyslitelé a ten Aspens s níma by utočili. A zrovna tak bychom museli začít novat tu naši debatu. No hoště, ale co to je pluralitní? Víš, to může být nesystematické. No to ne, zřejmě. Já teda si myslím, že tady oni, to, co mě vynamyslil, tak jak ty to říkáš, je systém v tom smyslu, jakože, jak se ty profesoři domluvají, je možnost se aproximativně blíží k tomu, tak rozšířeno tam, přesně rozšířeno. Zvolíš nějakou metodu, že no. No víte, je zkušenost, že to tak jde. To je přece zkušenost. Víte, to ta věda tak dělá. A narazila na něco. Jenom filozofie, který se na to dívá, tak zjišťuje, že každá věda tak dělá po svým, že tady dochází k takové diversifikaci, že nakonec si odborníci v těch vědách nerozumí, ale to je situace v první polovině století. A od doby kybernetiky, což je vlastně konec války ještě a po válce těsně, že Wiener a další, kteří na to přišli, tak najednou zjišťujou, že jsou možný přístupy vědecké, velice přesný vědecké přístupy, které jdou přes hranice jednotlivých věd. Jednotlivé vědy nebyly schopné najít společnej jazyk a najednou se objevují vědy, které prostitují, dávají k dispozici společnej jazyk, nejenom sobě teda, nebož těm vědám, do kterých tak jim terminujou. Vědácké asi jsou to vědy, které je na to pokrylé, a to můžou být systémy, které jsou... Dobře, tak to je jedno, ale jde o to, že už ta situace, kdy každá vědací dělá pro sebe a nestará se o těch druhých, je už v druhé polovině tohoto století nejpozději překonána. Překonávána. Překonávána, ale prostě v tom pohledu už je překonána. Už se nepovažuje za vědou jedině to, co je izolovaný na postatí. Jedině systém. Už se považuje za vědou i nesystematický přístup, který se právě otevírá tomu, mimo ten systém, který máme. To je vlastně o něco jinak. To je jistý, výpadkovali jsme... Tyhle prostě úvahy už dorazily k těm věcím. To je těžké. To se těžko dá. Myslím, že to je vždy řezký. Já zprostě tyhle lidi, kteří to v těch 30. letech tak velice propagovali, takže právě na ruk tehdy vyrůstající vědce měly už takový blik, že právě tady je ta tendence, že na tomhle to možná nemoc silně, ale aspoň trošku, že na tom může vyset. No víte, skutečně teda je řada knížek, které se tímhletím vůbec nenechali oblínit. A jsou to právě ty, které souvisejí teda zejména s těma krajina, s těma kosmická astrofizika a kvantová fyzika, které na to neúplně kašlují. A které se propojujou navzájem takovým způsobem, že dokonce jeden antišvědec musí dělat oboje, protože mu vždycky ta druhá disciplína mu dovolí udělat krok dál, když mu to nedovolí ta jeho vlastní a tak dále. A přitom furt předpokládají, že ten svět, ta příroda, ten předmět, kterým se zabejívají, že v něm systém je, jenomže my ho ještě nemáme dostatočně odhavený. To je ale přesně to, co tady je řečeno. Že když budeme dostatečně postupovat dál, tak nakonec na to přijdeme. Zatím ty naše modely jsou ještě nedostatečný. To jsem se pro tebe chtěl, když mluvím o systému, tak když myslíme o jednotlivé modely, tak ty pamatky, které vypadají a vytváří se velmi důležitě. A ukáže se, že ten model byl, a teď to se ukáže, že byl grunt falš. Třeba. Může se stát. A jak opravdu a hlavu na to? Jako v tom a proč si na tým uřík? Protože kdybys neměl žádný systém, tak nerozumíš ničem. Tam ty chyby máš před sebou naprosto matatelně, obsatelně víc, v čem to nehraje. Když nemáš žádnou hypotézu na začátku, tak nepřijdeš k ničemu. Takže se vlastně přibližuješ. Přibližuješ se poznáním toho systému, který v přírodě je? Je otázka, jestli přibližuješ. Ty si otevíráš nový pohledy tím, že to chceš zvládnout určitým systémem. A najednou se ti ukáže, že to tímhle nejde, tak děláš jiný systém. Ale v zásadě stojíš na předpokladu, že věříš, že nějaký systém tě k tomu dovede. Ano, ale to není jiný systém, než o kterém se tady hovoří, který se přibližuje k jinému systému. Že je systém v přírodě a teď se tady buduje systém, který se tomuto systému má přiblížit. A pokud to bude dostatečně precizní, to bude mít velkou hlavu a všechno vědět, že tak nakonec všechny ty záhyby a tyhle jisté věci budeme vědět, budeme moc do toho moriogovat. Některý parent tentoho moriogovat pak se souhlasí s tím, že to je jiný systém. To je normální postup poznání. Nejdřív mám určitou představu, co to asi může bejt. Pak už se ukáže, že ta představa neodpovídá, tak musím ji vylepšovat, ale to základní je, že ten systematický přístup je smysl plný. Že nejde vedle. Že to není jenom, že já si vymyšlím systém, ale ve skutečnosti jde o chaos. A co teda vysledím, když říkají systém je odchýlený. Od skutečnosti. Znamená to, že myšlení a předpokládání systému vejsoučného v kosmu je pro ně odchýlený. Naopak nic, ale přece jak se to znám z takové druhé ruky, tak on právě ten systém v tom kosmu předpokládá. On pověří o tom větším nákladu a tak dále. On právě jenom říká, že ty pokusy lidí vytvořit něco, co by byla uzavřená soustava, níž by z jedněch principů bylo všechno vyhoditelné, že jsou prostě bláhovosti. Což je z tou tendenci právě té novodobé fyziky oproti té ňuknovské fyzice, kde se to tak stálo, že je všechno vyhoditelné, tak ta tendence té novodobé fyziky právě jistě, že jsou i takové plány nějak zase v ty rozmanitý způsoby ty síly slabý a silný, co já vím, co s jednotit a nějakýma parkama prostě zastřeba, nebo kdo ví, co dneska účast mají, co já už na tu školu nechodím. Zas teda nalézt nějaký společný jmenovatel těch jednotlivých částic a co víc takového. Jistě, že i takhle se tendence, ale všechny tyhle si tendence jsou prostě viděné i těma fyzikama, zdá se mně, jako opravdu prostě hypotézy, které jsou právě stále potevřené tomu, co ten Kopr říká, co nazývám falsifikací, tomu, že se mu může okázat, zatímco systém Newtonovský, třeba ten přírodověřský, ale tady teda oni hovořejí speciálně o filozofických systémech, je to, co prostě stanoví principy, tvrdí, že všechno z nich vyvodí. Já nevím, jestli jsem to dělal, že takhle, takhle, tak si tak hlidně, ale po staru, to už samozřejmě címíro nebere. Ale v tom devatenáctém století to bylo základní jako způsob toho, co se na těch fakultách vykládalo. No tak do půlky devatnáctého století asi toho tak bylo. Jak rozumíte děti, Kierkegaard chápe, že soud, co ta věda zají, může být systém pro Boha, ale ne pro existenci ducha. Že ten Bůh právě je, pro něj to systém je, protože On právě opravdu ty pravý příčiny, nebo ty pravý počátky zná a má toho ducha nekonečnýho, který teda právě projde to až do těch důsledků. Zatímco pro člověka tohleto se pokusit napodobit je absurdní. No jistě, tak Bůh to tvoří, myslí, že tak musí znát ten systém. Ale nemůže to znamenat taky to, že opravdu ten systém pro toho Boha je nakonec úplně něco jinýho? Než systém, který vytváří člověka. No jistě, protože On ví, jak to je, když to člověk to zkouší. Ten lidský systém je tedy kontradikce, to, jak oni tady kálej říkají, že to je to, co nemůže, není ani myslitelné. Ale pak je zde celá problém z toho, že se nejedná o tom, že jeden systém se bude přidržovat druhému, ale že jsou to v podstatě dva úplně různé systémy. Systém, který vytváří člověka a systém, který, pokud se bude o tom hovořit, existuje v našem příradě, který může být problém. Ale to právě moderní věda nepotvrzuje. No ne, to neříkám, že by tam moderní věda potvrzovala, že teď věda se drží toho... Je to možný, když to napsal vlastně několik málo let před válkou Jaspersy, je to možný, to je právě v tomhle smyslu. Jaký? To znamená, že se odvolává, že tu formující myšlenku Nietzscheu a Kierkegaardu vidí v tom, že ten lidský rozum prostě není vůbec způsobilej k tomu, aby pochopil systém, který je božský. No tak pro toho Kierkegaarda, ta formulace by se asi týkala skutečně jenom toho Kierkegaarda. A kromě toho v tom případě nelze se o některé dovolávat, protože pokud by tohle byla správná interpretace Kierkegaarda, já o tom pochybuji, když se tam ty momenty možná najdou, když je to typické využívání mezer vědeckého párání k tomu, aby se tam někde vsunula nějaká religie. Ona to přece nebude jasprs navazovat. To možná ale takhle interpretovat je zase jedno krátkozraké. Já teda nevím, proč to takhle interpretovat. Ono se tady nemluví o vědeckém poznání přece vůbec nikde jako tady. Ne, o lidském. Ano, o lidském poznání se tu mluví, a to tedy tady oba ty myslitele neprochybně jsou ty, který tu principiální konečnost toho lidského poznání od pravdu hlásají. A v tomhle jsou teda skutečně asi hodně vzdálený tomu dobovýmu klimatu. A naopak ten jasprs teda tvrdí, že tomu už klimatu tý doby jasprsovy vzdálený tolik nejsou. Že právě tohle je to, co z nich teda v těch třicátých letech toho dvacátého století už je zdávejt jako na být letní. Ale oba jsou to neobyčejně racionální myslitele. To nejsou žádné racionální myslitele. To neříkám, že jsou i racionalisti. Já jenom říkám, že jsou to myslitele ty konečnosti tý lidského poznání. Ale to znamená to ta konečnost, která je nepřekončitelná? To je ráda, že to je nepřekončitelná, konečnost lidského poznání. Prosím bych si asi v tuhle chvíli rozhodnout, jestli je nepřekončitelná v tom smyslu. Myslím si, že když bychom vyšli z toho modelu, který byl zmíněný na začátku, tak řekl bych, že to nejní taková konečnost, pro níž by existovaly ty předem pevně stanovitelné meze. Výběrž teda, že by to byla ta konečnost, která tedy, řekne ta horidoktová, podle toho vašeho modelu, takže to je asi jo, ale přesto právě zdá se mi, že v této konečnosti toho poznání je jeden z těch rysů toho vzdělení, můžu tomu 19. století, na který ten Jáspeř si myslím, že se chce odvolávat a o který myslím si právě může v těch třicátých letech říct, že dneska už to je jako předumitelnější, co vlastně oni to teda myslí. To měla vysvětlit, ale když se mi zpává, co měla vysvětlit, já myslím, že když je protivní systém, musíme si říct, že tenhle systém. No a tady je to taky tak, to není proti systému vůbec, to je prostě odpor proti Hegelovi a po Hegelovství. Ne, to je odpor proti systému v té podobě filozofie, kterou po tisíc letích měla. System a Abgeschlossensein přece není to tež. Lidský systém, systematičnost myšlení, přece není Abgeschlossensein. Dobře, ale já myslím, že to jsou dvě různé věci. Nemusí to být dvě různé věci, ale tenhle systém, který tady je v tomhle textu, tak to je skutečně tenhle systém. Já jsem tu otázku přece formuloval, jestli to můžeme vzít. Já spochybnuju to, co tam je řečeno. Já nevykládám to, co to zvaný. A teď říkám, že po mém soudu není možný stotožnit systém ve smyslu lidského přístupu. To jsme se dohodli, že ani Nietzsche, ani Kierkegaard nemají na mysli, že reálně ve svým jménům je chaos. Předpokládám, že takový systém také je. Čili když spochybnuju systém, tak je to spochybnivání systématičnosti postupu lidského myšlení. Ani to ne. Systématičnost postupu lidského myšlení vytváří teprve systém. Ona není. Tak to není abychom se zajímali. Vyjeli jste prvé vytvářit, to jsem chtěl. No ale tak ono ho vytvoří a kolik je ten vytvořený systém jenom zavřený. Pak teda mluvíme o systému nějakým. Který sluhovka budeme používat? Já myslím, že dokud budeme vykládat text, tak můžeme užívat to slovo systém v tomhle smyslu a spojovat ho i s toho zavřeností, tak jak jsem se to snažil já, protože jsem se držel vlastně, nebo myslel jsem, že prostě hovoříme o tomhle smyslu. Potom teda ta druhá věc, tím můžeme říkat třeba systématičnost. Musí vést k podbě systému systématičnost? No právě že ne. V tomhle smyslu dokonce nesmí vést. Pán doktor na tom vlastně poukázal, že v té moderní vědě ani nevede. Jsou to fakt dvě rozdílné věci teda. No určitě, jo. Systematičnost dává smysl jedině za předpokladu, že mě k něčemu dovede, že si to já nevymyšlím. Čili předpokládá, že systém tady je a že mým úkolem je, ne lidskej systém, systém ve věcech. A že teda mým cílem je ho poznat. Je to nesnadný, já to dělám pokusama a omylama, takže vystavím jeden systém, ukáže se, že nevohoje, vyhodím, udělám jinej, ale nemůžu jinak, než stavět systémy. Ale podívejte se, to tady zabádíte, aby to tam vůbec takového nebylo. To je systematičnost, to je systematičnost v budování systém. Ale pak je zde ještě něco jiného, a to je třetí věc, a to je systematičnost vůbec uvažování, když budují ten systém jeden. No to už je pak zase další, systematičnost. To máte systematičnost na budování systému. Já hovořím systematičnost v budování něčeho systému. Proč bych vám řekl? Přece tam nikde není řečeno o tom, že ti, co drželi toho, že neexistují nějaké systémy a budovali nějaké systémy, tak měli by systematičnost na to, že budou ten systém potom bourat a budovat nové systémy. To tam u nich nikde nebylo právě. Oni měli jenom jeden systém a ten jim měl vystačit. A oni nehovařovali o tom, že ten jejich systém nebude dobrý, že musí toho být vědomý a že mají ten systém na základě, který se bude být dobrý. To je reflexe, ne systematičnost. Systematičnost chce všechno dát nějakého řádu. To dává smysl jedině, když se pokádá, že ten řád tu je nezávisle na tom, jestli já chci nebo nechci. A to, že s tím řádem počítám a pokouším se celé poznání držet po celé frontě jako systematické poznání, i když neukončené, to opuštěno nebylo. To bylo opuštěno pouze nějakými skeptiky a naprostými subjektivisty a já nevím co všechno. Ale fakticky opuštěno nebylo ani ve vědě, ani v převážné části filozofie. Čili když se to takhle formuluje, mně se zdá, že to je nepřesný, že to tam zaměňuje, že dochází ke konfuzi dvou věcí. Jedna je ta tendence, taková ta sterilní tendence udržovat systém a rozpracovávat ho dál. To dodneška známe. A druhá tendence je ten systém ústavičně nově konfrontovat s fakty, které se třeba velmi těžko vyhledávají a potřebujeme k tomu obrovské přístroje, aby ten faktík se zachytil. A vítáme, když je v rozporu se systémem, protože to je inspirace k dalšímu zkoupání. Ale k takovýmu zkoupání, které bude zase systematické, jenomže bude opravovat, už nebude vás... Čili bez stavění systému to nejde. Ovšem, nesmíme se tím... ten systém je náš produkt. A nesmíme se tím nechat místo toho skutečnosti. No a v podstatě, ale tohle to je celá moderní věda, tímhletím vedená, od samého začátku, to je v Beethovenovi, to je v Descartesovi, to je v celém tom odvrtu od aristotelizmu, od scholastiky. Protože tam ten systém byl důležitější, než kolik má moukat skutečně nohou. No ale to bylo v jedné myšlence, když se to rozbilo těžší než to staré, které je, to jsou ty systémy. Ale no to není pravda, to je právě romantika. Jedno jestli je to šedivý nebo není šedivý. Tady jde o to, že každý systém je dobrodružství. A že ten, kdo se do toho pouští a ten systém staví, tak pokud si zachová zdravý rozum, tak se zaraduje, že mu něco nabourává. Kvůli tomu se dělají systémy, aby nám byli nabouráváni. Nikoli abychom definitivně měli před sebou zakončenou stavbu. Ten systém sám podle nich je uzavřený. Pro koho? Pro koho je uzavřený? Protože tam jsou nějaké myšlenky, jakoby to bylo a tak dále, ale vždycky ten systém je uzavřený. Leda z hlediska absolutního rucha nikdy nez hlediska jednotlivého rucha. Ale tě snáhá právě po tom, aby ten systém byl v sobě uzavřený, ne? Snáhá, jo, bez toho to nejde, ale není představa, že je uzavřený. Ten Wolf třeba, to byly uzavřené systémy. Jo, řekněme, že byly to hejbldy taky, to je jenom jiné ty systémy, ale oni si nedělali iluze, nebo neformulovali to tak, že to je koneční. To je ještě takový dírek snad, takový subalterní myslitele, ale takový najdete všude ve všech novách. Hejbl taky si nesnad, že by si dělal iluze, ale to opravdu tam je všechno. To tak prostě je, to je jako selektiv filozofie. Je to tam všechno, on se snažil, no ale to neznamená, že se domnívá, že to tak v nich je, že se domnívá, že to je uzavřené. Podívejte se, to se dá na detaile, na detaile se to dá dokazovat. Když on volí formulaci, která je politicky dvojaká a volí ji, protože se nechce dostat do konfliktu, tak nemůže mít dojem, že uzavřel systém. No prosím, ale přece ten systém, o který tomu Heidlovi jde, on sice v těch knihách je jako nějakým způsobem vyjádřen, ale to, že prostě se to do tý knihy napíše jednou líp, jednou hůř, a že se skutečně najdou prostě ty odchilky a že to třeba i skutečně se v nějakých těch jednotlivostech nejenom formulace, ale i třeba věcně opravdu promění, což je fakt, tak to pro toho Heidla zdá se mně by nebyl jaksi argument, protože ten systém není jeden a týž a uzavřenej od začátku do konce. No to je dobré. Jeden a týž dobře, poněkud to nemí ten, co tam Heidl dělá, nímž ten, ke kterému se blíží. Stejnej od začátku do konce, jak by byl, máme tady dějny. Stejnej je duch před dějnama a stejnej bude duch po dějnách. Ale ty dějny samy přece, jak by tam mohl být stejnej systém od začátku do konce? Protože ten systém je právě ten, který tohle celé obkružuje. To je už jako dané samou tou věcí, že ten systém je prostě jeden. A co to je? To je ten duch? To není systém. Co to obkružuje, to není systém. Který platí pro toho ducha, ať už tady ze sebe vydává tu přírodu, nebo skrze tu přírodu dospívá k něčemu, nebo skrze dějny dospívá. To je ono. Dobře. To je dynamická záležitost. Oni chtějí říct v podstatě, že tyto systémy byly uzavřené. Ne, ale to jim strkájí do vody. To není pravda. U každého jediného filozofa, který měl uzavřené systémy. Oni se chtějí postavit určitou letstvo. Já si myslím, že ne, protože to by bylo primitivní strašně u nich. No ale co by to tady potom stane? Že to je proti Hegelovi. No to je, ale je to tak, protože teda hovořejí o tom, že nejsou přesní. Oni nechtějí být přesní. Protože oni na to nevěřejí. Oni totiž zřejména nevědí, jak to udělat přesně. Protoho to diskutujeme. Dobře. Já myslím, že teda při nejmenším se nám tu objevilo jako zajímavý témat, jak to s tím Heglem, řekněme, vybylo. A to by to ty formulace, které jsem vytáhnul, asi na další místě, pod nějakou tak extrémní vzájemní diskusie, tak se by je to uneslo, nebo ne. Já si teda furt myslím, že i když třeba možná by je to neuneslo, takže zas možná i vy byste museli nějakou trafou ubrat. Ale to bychom se na to museli podívat. A ten Hegel je těžký, takže to já určitě půjdu třífek na pozim křiští. Jenom tak jako zamětět k tomu, taky děláte, že do pozimu, rozporu s celým vývojem myšlení, který tady naláháte. No a ještě k tomu systému. Všichni furt nevíme přesně, co to je. Ještě někdo tam vždycky pracuje. A co takový rozdělení, tradiční rozdělení filozofie? Filozofie je vrchol, etika třetí tíl, a teď ještě rozdělení. Filozofie je na logiku a vědesloví, a etiku na jeho politiku. To jsou všudy filozofie. Tady je odkaz tedy na něco jiného, z toho kdyby byla kreativníky, o tý myšlenkový stavbě a tomu, že vnitř člověk nebydlí. To je už trvalost. Ale tady to on chápe, jako v tomhle citálu, tyhle vedlací ksvati, tamto stavbě a života. A celá ta kapitola na této notě začíná důležitou věcí, že pravda je indexí et falsi. A teďka. On tady detizuje lidí, kteří žijou nesokratosky. Totiž, že staví ten systém a nebydlej v něm. Zcela nesokratosky se lidé ze všeho nejméně bojí mílky. Vidíme teda překvapující případek, když tento lidem osvětlíme podle velkého. Například některý myslitel staví o hronovou budovu, systém, zahrodňující všechem život celé světové dějny atd. Ale podíváme se na jeho osobní život a objevíme ke svému překvapení něco jak hrozného, tak i směšného. On se v tomto ohromném a vysokém kontempláci vůbec nevědí, že žije vedle ve stonove nebo ve psípoutě na nejvyšším vrátnici. Ale jistě by se urazil, kdybychom si ho jen slůvkem věděli, že žije vedle ve stonove. Objevu se totiž nebojí, jen když se mu podaří systém dokončit. Tím, že se vědí. Jak to osvětluje to, co mámo proti systému? Já asi nejsem jistý, že to příliš osvětluje. Buď anebo tak někde hned. Já nevím. Myslím, že to je někde začátkové. Možná jsem nejlim. Tam má takový aforismus, že dnešní filozofie mu připadají vystižený tím, že takovou metaforou přijdete v vykladní skříně a vidíte, že zde se manguje práda, tak jdete tam. A oni vám říkají, že to mi prodáváme jen tu cedulku. Tohle je to, co vytýká ten filozof. Oni se nebojí o milu, ale proč se nebojí o milu? Oni tady dají systém, ale jestli je to pravda nebo ne, to jim je fuk. Jestli to platí nebo nepadá, jestli se dá žehlit nebo nedá žehlit. Oni prodávají jen tu cedulku. Toto je to, co namítá, proč nežije. Proč nežije? Proč nežije? Proč nežije?

====================
s1.flac
====================
Ty paminku. Nevím, co k tomu řeknete, jistý pokus o výkladku, že tam být. No to čekáme. Připustíme, že by tam místo toho bylo Indé. Co by to znamenalo? Že tím, jak je to vyloženo, stává se to novou skutečností. To by mohlo bést domněnce, že stačí, aby to nějak bylo vyloženo a už se to stává novou skutečností. Ale on chtěl tady zdůraznit, že to stává tam novou skutečností tak, jak to bylo vyloženo. To je důležitý možný vzpomínání. To je ta druhá alternativa, kterou jsem si taky zkoušel promýšlet. Je ještě jedno, já to teď nerozumím, že se to vykládá nějakým způsobem. Jistě, jenom, že ta nová skutečnost se ukáže tak, jak byla vyložena. Či ne jak jest. To určitě. To by bylo končné. Já bych chtěl z toho nějak vyvodit to, co tam je zatím následně. Mně se zdá, že vyvodů těch čteních, jak to vyříkáte teď mi, tak v tom, který nalinkoval Honza. Po středníku. No, tak po středníku mě k tomu nějak neštyňuje. Jako nechápu, jak by to s tobou mělo plynout. Jak je to tady vůbec spojený. To znamená, že jak to vyložíme, tak se nám to jeví jako skutečnost. Takže ta skutečnost sama, jaká je, a ta je zeitlich, ta se nám nikdy nestane srozumitelnou, protože my nejsme schopni. Vždycky bude mít jenom ty výklady a několik... Ale ty výklady, které budou bez tý časovosti. My nejsme schopni vyložit časovost. To je tam mezi řádkama. Čiž systém. On chápe jako systém nečasový. To je další doklad, ale to je hezky tohle. Tady prostě tvrdí, že aby se mi něco stalo freštendlich, tak to musím zbavit časovostí. Takže ta časovost sama mě nikdy freštendlich nebude. Takže to stává v rámci předvědného myšlení. No a absolutní vědomí je tady chápané jako to, co chápe i tutaj. A je to ještě trošku jiná. Právě, že tady dám úraz na to nemožnost proniknout i v svým vědomí. Absolutně. Tady jde o nějakej, když budu sestupovat, sestupovat, takže se mi to nikdy nepodaří. No proto, poněvadě tím, jak sestupuju, tak se zároveň mé vědomí rozvíjí dále. A já sestupuju tím, že se vracím k tomu, co bylo. Systém tady se systémem to tady nemá co dělat. Tady to má co dělat s tím, že prostě já nemohu proniknout své vědomí a plně. Já bych tady jenom dodal, že ani část svého vědomí nemohu proniknout plně. Co by bylo pak proti usilově. Část svého vědomí. Co to je? No to jsou ty. Absolutně. Ale to je, o čem jsme už mluvili, to prostě bychom museli opravdu nespoň teda... Já myslím, že tyhle tam... No. Jo, ale to se tím myslí, že prostě já nemůžu proniknout své vědomí, protože já nemůžu jinak, to je vlastně jenom aplikace. Heigl by to zesměšnil. Tak, jak zesměšnil tyto úsilí poznat objektivně, to je nesubjektivně, realitu. Říká, no tak když to zbavíme, to poznání vší subjektivity, tak to přestane být poznání. A tady, to je taky, no, jak můžu proniknout do všech konců a v úplnosti své vědomí, když to nemůžu udělat jinak než své vědomí. No a když pronikám nějaký vědomí, tak přece... Své vědomí, ale to už nepronikám. To můžu teprve v dalším kroku proniknout. Ale to v podstatě taky, že jako toto není dobré. No ne, že to vědomí v podstatě sama nemůže připěknout. No. V projekci může. No v projekci, jo, ale reálně, reálně. To je takovej... Já teda si myslím taky, že to nějak tak je, jo, ale myslím si, že takhle jenom to říkám. Že... Teďka to asi nebude schopnější říct jako dobře, ale kvůli tomu myslím si, že prostě se dá nějak okázat, že ale... Takováhle pozice... Že by prostě podle ní některé věci, než ty, které zas prostě fakticky v těch vědách jdou, no, musel bych se na to vzpomenout. Pánude, že třeba něco takového je o tom, o tom, ten obštec o tomhle vstupu okazuje, že třeba když se... když tomu typu je zrcat naproti sobě, a to nějak tak stopne, a lidi tam cítí to tam, tak vlastně on je schopnej nejenom dělat to, že teda konečně teda, teda ty pankrsky se prostě uradí do toho jednoho, pak do toho druhého, pak do toho tam a takhle, ale je schopnej taky v tu určitou jaksi chvíli pojmout nikoli teda ten, kterou jste v úrovni tohodle z toho postupnýho odrážení, ale vlastně všechny je na jedno. Korozumět s tomu je jakožto tomu vzájemnému odrážení, kterou zrcadel, v tom, co ono skutečně je. A tohle je jako fenomén, který jistě je teda už svým způsobem je možný až teda v určitým způsobem rozvinutou vědomí, že otázka teda, ale mnoho lidí, jako myslím si, že zas si třeba i vzpomeneme, jak to třeba, myslím si, aspoň pro mě teda mě to těšilo, víš, na to ten občan tomu pozor mě, že pro mě to byl, když jsem si něčeho takový poprvně jako všimnul, tak to, že to pro mě byl takový fascinující zážitek někdy v tom dětskví, jo. Nebo podobně ty obrázky, jak je na tý plašce třeba praděda, jak je tam dokěta na který je zastaviněta, na tý je zastaviněta a tak dále. Tohle je to prostě, kde vždycky je teda několik těch úrovník, který jako by teda pokračovali do nekonečna, ale člověk nějakým způsobem teda může vlastně právě ne být jenom vždycky na tých těch úrovník, ale nějakým způsobem teda se vztáhnout k tomu celku, toho vzájemnýho vztahu těch úrovník, jo. No víte, dost nehuserlovsky, protože huserlov byl přesvědčen, že takový byl nahlédnutý celku, měl mohout něco udělat. Tak například v některé své analýzy dělal spokrát. Vždycky na novejch a novejch předmětech. Jestli náhodou se tam neukáže nějaká odchytka a tak dále, jo. Čili jako spolehnout se na to neře a proč. Zajímavá proto, poněkud až tadyhle jak s tím srcavném, tak s tou vynětou, statickým záležitostí. Tak sice byste se mohli bát, ale je to v zásadě, je to teda statická... Já jsem chtěl jenom se zmínit o tom, že vědomí je furt nový a nový dění. Ano. Já jsem jenom se pokusil dát jako eventuelně prostě takovej náznak toho, jak by se ten prodypříklad eventuelně mohl jako konfigurat. Teda jsou, jako asi všichni prostě přiznáme, jsou prostě určitý takový výkony vědomí, který nějakým způsobem právě teda se jakoby tím mechanismem, který tvrdí, že to vědomí jak si... No, takhle, není to přímo protipříklad na to, co jste vyříkal. Samozřejmě, že není. Je to jenom teda náznak, která by se teda možná dala nestat dneska asi nejprve. Bude dobrý, když si to budete povat, mě v té lice zajímá, protože bylo to také předmětem trošku v takovým primitivnějším pohledě předmětem výzkum systému. V tom předmětném myšlení. A mě tam on to takhle vyložil. Mě to zdálo jako nepřípustná rezoluce. Takže teď s velkým potěšením tak jako se to sleduje. Tak bych moc rád, abyste teda to vyložil. A to je v píle trošku někde v tom svazku o tom na předměty myšlení. Já bych to musel ještě najít. Už to ne. Už to ne. To předmětnost. Tak bych si musel nějak to dodělat. ... Takže bych ho mohl udělat korupt dál. ... A jak jste na tom vy? ... No, dlouho to nebylo. Však se to hodilo. A pak by se ti to úžasně hodilo. Takže lepší teda příště. ... To udělám. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... kdyby toho mělo být v plném krále, byste to asi četli více než já. Jak toho ničeho, tak tohle byste mohli zaznat. Já jsem četl ničeho dost, ale tak nějak spíš s utěšením, než jako průčkař, já nevím. Jo, já nevím, ale jsem toho moc nevěděl, takže teď se mi k tomu takže ani nevybaví. A nebo si můžeš zkusit teda podle těch odkazů, co nový třeba, no. No, že příště se tu ještě sejdeme, tak seřváme teda, můžeme to příště trošku měnit, jak by ty odkazy byly, ale rozmyslet si, kdyby teda ten... Takže to je vlastně pro všechny. Že se každý pokusí najít nějaké místo. No, ale nemáte nějaké. Takové jsme museli být úspěšní. Tak já musím být něco jiný, no. Prostě přibližně, to se k tomu stavuje, na tom ukázat nějaké pěkné místo, na které se dá študovat, jo. Já bych se nechal říct, že toho příkladu dává zajím, jo. Že ono opravdu, to se asi určitě návštěvá jako pobyt. Pobyt, no, já jsem myslel, že... To sešte děláme centrum. Já jsem, když jsem pročítal tady ten, jak to jméne, to uvedení do filozofie, jo, tak... No jo, tam to mají. No ne, že to tam mají, no to nevím, že to tam mají, ale že se to opravdu jako týká člověka. Jako dává zajím. Nebo ještě no, nevíš, východ. Ne. U Heideggera se to týká. Ne, tady taky. Já to najdu do příště. Jo, tak dneska. Že tam místo, kde se podá zajím, hovoří jenom jako o... jako o člověku. To jo. No. No jo, ale... že... Víte, pobyt... Je to termín Heideggerův, no, je to... Jo. Nebo prostě Heideggerovský služitej, ale mně se to zdá, že jako proč to neskusit, jako... Nevím. Jestli to vydrží zadížit, no. Protože fakt je, že jako nějak ty soucny, nebo kdo ví co takový, jako přece je tak typový, že ještě jsme jako vyloženě, vyloženě... Ne, že to opravdu jsme si zkusili. Ne, myslím, že ty jsme. Já ani nevím, co jsem tam napsal. Asi jsem tam napsal důkno, ale právě to, že jsem se bál, že to možná bude něco výslovně jiného, jako... A že ten pobyt by skutečně hodně má, tak když to teda jako je vlastně aspoň takovýhle běžkový, která... Jo, já neříkám, že s tím nezačala, ale... Do celého dobu připadá jenom jako dázra. No, ale... Já bych si to nepřipadal, ale proč byste připadali v začátku, když to bude takový, jako život? Ale to nejde, protože pak dostanete takže asi bych se vlastně připadal. Nejde, že tady máme současnost. Ale potom, když jsme začali, tak... Když si začal, to je jako současnost, když... To je směřnice, když to je současnost. No, no, no... Já bych to vymlouštěl, když to byla malá povinnost. Takže jsem to psal vlastně. Já vlastně nemůžu zjistit to jako... To nebylo to, jak to je dobře, jak to udělat. A já teda... Jako, kdyby to bylo teda... Jako, že já o tom opravdu nic moc nevím, co to ještě se o tom dá zajít, všechno to víme, ale podle toho, jak tady zkusete vypadovat... ... ... Pokračování prvního třetí. Teď se tady jako o tom častěji budeme mluvit, že o těch šifrách a o zašifrování bytí, že tady teďka se v podstatě chce říct to, co to teda ten výraz, výklad pro ně má znamenat, jo, podle Jasperse. Že tedy, pokud jde o ten výklad toho výkladu, takže to má být jakoby dešifrování, dešifrování bytí. No, ale... ... Já sám se zase původně taky domnívám, že hraně to bytí nebude něco, co by bylo schováno za nějakou šifrou a co by bylo potřeba rozřešit, protože já se domnívám, že to, co je v podstatě schováno za tou šifrou, když se dešifruje, tak se nachází v podstatě na stejné rovině, jako je ta šifra. Tím jako chci říct, že bytí, bytím párem, jako podle mě, jak já to vidím, nemělo být na jiné ontologické rovině, oproti soucnu, ale že by se nacházelo stále na téhle rovině, protože je to jenom něco, co je schováno za šifrou. Když se šifra vyluští, tak jsme stále na té samej rovině, na které jsme byli, se zaopírali tou šifrou. Hned o ty první věti. Oba užívají podobenství výkladu pro vědění o bytí. I tak, jako by bytí bylo ve výkladu dešifrováno. Takže v podstatě se hovoří o tom, že má být bytí nějakým způsobem dešifrováno. To znamená, že je schováno za nějakou šifrou. A že k tomu má sloužit ten výklad výkladu, který má provést tu dešifraci. Tady se neříká ovšem, že je schováno za šifrou, to je právě později. Tady se říká, že je schováno za tím výkladem výkladu. Ano, ale tady se říká, že má být dešifrováno to bytí. To je pravda. Má být dešifrováno, to znamená, že musíme se dostat za nějakou šifru. Ano, ovšem ta šifra zatím není označena tady. Právě, že... Čili nejde o dešifraci šifry, jde o dešifraci výkladu výkladu. Teprve později bude odáleno, že... Ne, ne. Výklad výkladu nemá být dešifrován. Tady má být dešifrováno bytí. Also das sein im auslegen des Auslegens en Ziffert würde. Čili ve výkladu výkladu to bytí má být... To bytí má být dešifrováno. No jistě, že. Ale ve výkladu výkladu. Samozřejmě, to je jedno. Výkoliv v šifře. Výklad výkladu, já musím říct, opravdu, že mám třeba nějak to čekat, že právě... Že pak si k tomu... Výklad výkladu číslo jedna, je to tím dešifrováním toho, co je zašifrováno pod výkladu číslo dvě. Výklad výkladu je tím dešifrováním... Dešifrováním, ano. To je to, co je zašifrováno pod výkladu. Jo, takže... Ano, takže ovšem, o tý šifře se tady nemluví, ale je tam v tom výkladu. No, no, to je první výklad. Výklad výkladu, který si nevšimne toho, že ten výklad, jehož je výkladem, je také ještě navíc šifrán. No. Je špatný výklad, jo? Když si toho nevšimne, tak vlastně ani nevšimne. Prostě není to jasný. Tady je prostě většina takových, které... No, tak to snad jo. To snad dochází. No, a... Možná jo, možná jo. Ten výklad výkladu v zásadě je otevřený. To může dělat každej, i když to dělá blbě. Je otázka, do jaké míry oni přecejnou to outlayům, která ten jasný nedrčel, jako jenom pro nějaký výklad silný v smyslu. No, to prostě... Ano, to necháme zatím teda otevřít. Každopádně poprvé se tady vyskytuje to tešifrování. A je to úvod k tomu, co pak víme, že bude nastupovat. Ale víc asi s toho nevytěžíme. Nevytěžíme tedy. Hledá stejnou příkladu, na čem to okazuje, ale já nevidím na první pohled, co by se z toho dalo. To by nás hleda přivedlo k těm autorům a teď se tím nějak zabejvat a udělat si nějaký ten... To jsme si sice slíbili, ale zatím k tomu nepřijde. Přijde, přijde. Ničovi. Ta homonatura. Já nevím, vyskytuje se toho ničeho, ale bychom se měli... Homonatura, to je opravdu... Jestli je to skutečně z ničeho, nebo jestli je to nějakej... Podle toho jako deus natura, že spí nozi, u niče jakási obdoba, že je homonatura, já nevím. Je tu 7. svazek z trána 190, to si člověk nechtěl mluvit. Vždycky máme problém s to vydání, tak jako člověku se vzpomáháme, ale jsou těžší názvy knih i do tom, co jenom svazujeme. To by chtělo teda... Jestli to tady existuje, tak si udělat seznamu přibližně těch obzahů. Já teda mám nějaký vydání, ale nevím, jestli je to takového jako v níče. No jo, to v níče je takového. Tak je to dobrý, no. Takže to je z toho německého, to je trapas, no. Kdyby tam měl citaci z... Německé vydávky, které jsou tady nějaké, nějaké x, existuje... Jsou tři nebo čtvery, jestli je to jedno z toho, že to se musí zjistit. Na komenského fakultě. Tady bych vám dával citáty na nějaké asi jednotlivé vydání, jednotlivé zpisy. Tady aspoň, jak to tu vypadá. Něco, jsou i nějaké zpisy, ale nějakého titulu já cituji i podle nějakých jednotlivých vydánek. Jo, to by bylo strašnou práci to hledat a nejlépe by bylo někoho, kdo je v tom doma, že jo. Tak na to Ritchieho to bychom zehnali a na to Kirkigora těžko. Ale spíše na tom zajímavý, protože tam pohoří o tom, že ten text má nějakou, jeho vlastní, nějakou vysvutečnost. Jaký text? Co? Jaký text? No ten text máš, ten text máš. Základní text? No grunt text. No ten grunt text, to se tím rozumí, to je jenom obraz. To je metafora. To je jako, kdybyste řekl, základní fresku odhalit tím, že zbaví mí toho přepalování. Grunt text je to, co je původní a Ibr Mahlung je to, co je přesto. Myslím, že víc tam není v tom obsaženo. A ten původní text, že je homonatura a tak dále, no tak už... Já asi nejsem o ní docela jistý. No to patří ještě k té metafore. Když mluví o textu, tak to může číst, kdyby to byla malba, tak musí říct výděl. Můžeme to řect, že se jedná teda o text, opravdu. Právě tak to tež mohlo říct, kdyby to byla malba. Jenomže mě nemohl říct. Ale je zde... Já myslím, že tam není. Jednak to zůstává záležitost, co to je, ať už se to vezme cokoliv, je to skutečnost. Změřit je to myšlence, že existuje nějaký základ, nějaký přirozený člověk. A že jsou na tom nějaké přemáhy kulturné. A tady to nevyřešíme. Tam mě ty jedně k tomu odkazují. Vypadá to něco jiného. Protože když člověk je přechodná, Bylo by zajímavé zjistit, jestli to ten člověk právě toho termínu užívá, nebo jestli to užívá teprve ten Jaspers, aby něco řekl. Ale mě vůbec nenapadá souvislost, jakoby to s tím deus natura mohlo být. Tam šlo úplně o něco jiného. Tam šlo o identitu. Dvou věcí, o kterých se předpokládá, že jsou od sebe ználené. Tady se naopak ta jedna chce vyklinovat a druhá se chce najít v čistotě. V úvodí. Což je tak karuselistický. Asi ne, takže o všem, že by si to vymýšlel, nejspíš asi to použil toho termínu. Nejspíš. Nedává vůbec nic. Ty příklady mají být na dešitraci, že? A kdyby se v tom případu mohl říct o tom, že nějaká ta věc má být prostě viděna v té své skutečnosti, to znamená, že má být některý, který říkají, z ní oddělá všechny ty návazy, které na ní jsou. A je to ven z toho na konec tého dešitrace. No to teda opravdu... No je to takový příklad, který vůbec nepotřebuje. Opravdu, ano, tomuhle se dešifrování neříká. Takže to je vlastně slíkání. Jako samozřejmě, že to odchylání může být děláno prostě v jistém způsobem, který může v sobě nest nějakou šifru, že? No takhle možná. Já jenom vlastně... Je to dešifrování. Ten příklad je potrošku možná složitější. Když si člověk vzpomene, že přece jenom ten Nietzsche je ten filolog a jak prostě by to Bechel můl myslet, tak on přece ten vtip tady není v tom jenom jako prostě nějakou hlubou mocí ty přemalby jako se přijít. Protože ten vtip tadyhle asi možná spíš je v tom podhalit, co je přemalba a co není. A tohle právě teda je vlastně svým způsobem věc, která se něčeho takového jako nějakého šifrování a nějaké takové jemné práce prostě vlastně možná tejká. Totiž jak si na tom opravdu tak jako dneska člověk má, jak to dělají ty restaurátoři, prostě zjistit, co jsou ty spodní vrstvy a co ne. A i teda jako vlastně velice jemně nějakým způsobem prostě se pokusit jako ty vrstvy, které tam nepatří vlastně zničit. Je to první význam který si mluvím, je heralskou štabilu. To je vlastně taková heralská. Druhý význam je eršlý sliv. Nebo erčlý sliv. Pak i bez věcí. A to je vše. A to je všechno. To je oslejnánka. Co to je za slovička? Nevím, co to je za slovička. Ncf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. Cf. říkám, že to je ta plavá bestie, že vlastně ta přemálba je samolidství. Přímo to homo je přemálba té natůra. Čili je to trošku problém. Ono to ovšem u ničeho je, jenom tohle je extrém a jinde to je jinak. Ale každopádně to všechno je takový nějaký. A u toho Kierkegóra… Ta uršrift, já si nejsem taky jistý, jenom je to prostě tak nějak. Já jsem si toho nikdy nevšiml, že by tam takový uršrift… Když si vzpomínám, někdy bych spíš rozuměl Kierkegórovi tak, že člověk se stává tím, čím se stává teprve, když se odtrhne od uršriftu. To je dost analogicky tady, co na jedné straně namítám. Třeba právě v tom tý nemoci k smrti, když ta nemoc k smrti spočívá v tom, že člověk se musí odtrhnout od toho svýho stvořitele, že udělat se pro sebe. Tím odtržením prostě se odsuzuje sám k smrti. Ale je to jedinej způsob, jak může být v pasení. Né sám s sebou, samozřejmě. Je to teda nemoc k smrti, ale je to nemoc, kterou každý musí projít, jinak to není člověk. Čili co to je přirozený pak? Co to je ta uršrift? Já nevím, co to je. Co to je uršrift? Uršrift je prostě jednak, dokud to nemoci neprojde, tak o něj bůh nemá zájem jako o člověka. Protože to je vlastně ještě vzdvoření a povedení. A tam není potřeba s láskou sklánět a obětovat a tak dále. To je prvé, když projde toho nemocí k smrti. Musí se stát sám sebou, to znamená otrhnout se. A to znamená to už je porušení uršrifta. To je to takovej problém. Je otázka, jestli je tady, jestli můžeme připustit, tak jen tak jednoduše zřejmě nemůžeme, že se tady trefuje ten jasprs do něčeho. Opravdu nějak podstatný, tak nějak je to tak. Je to takovej skok nezajištěnej. Je to takový hlavní přechod zase k dalšímu stavci? Ještě není. Tam je to nezatěžováno. Jistě, ale je dobře si všimnout, jak to ty lidi takového grádu dělají. Heidegger někdy dělá taky to velmi nahodně. Je možný, že jo, ale já většinou teda mám dojev, že když takhle někdo řekne vědné věci, takže to pak jako jinýho spíše do knihy a ukáže se, že je to pravda. Ale tak jako jak kdy, jistě. Já jsem se pokusil to ukazovat na té pravdě, že tam fakticky on obchází věc, kterou musel vědět. Zjednoduší to, aby se dostal dál tím směrem, kterým chce. Čili my chápeme tu oprávněnost, že to tak udělal, ale na druhou stranu se tam opravdu dopustil takových nepřesností, které se musí opravdu jenom ospravedlňovat, které nemůžou být považované ze správnosti. Takže teď tohle může být podobný případ. Chcete si dostat něčemu? Rychle. Jo, promiňte. Takže to je to. Tak co? Neexistentní vztahy. No. Je to teda... no, je to těžko říct, no, o nějakých existenci. Ale když se chybí existenci, tak to jasně vypadá, a on to tím nemyslí, že ne? Čili tam by se muselo říct existenciální nebo existenciérní, podle toho, co... Jo, to oboje je možný. Když je to takhle německý, to neznamená, že je to německé. Protože neví, jaký jsou to vztahy v jaké rovině. To by bylo asi nejlepší, vztahu existence nechat. A ovšem, já bych to spíš přiznal vztahu lidské existence, ne? Než lidských vztahů existence. To není lidské existence. Ale jo. No, on tam pomáhá. To ne, tam je právě základem jest odnesl, že to jsou lidské a humánní vztahy, které se týkají existence. Pokud tě si to překádám zprávu. To budu tě šifrovat. To není lidské existence. No, to humán se vztahuje k tomu vztahu existence. To je nepochybné. Jenomže v tom svasku existence vztahu, že rozhodující je existence, nikoliv to feherdnis. Feherdnis je příliš abstraktní slovo. No. Čili věcně, gramaticky máte pravdu, věcně, ale to humán se vztahuje k existence, nikoliv k tomu feherdnis. Protože jiná než humána existence u vás prostě není. No právě, tak proč se dávat na gramatiku? Ale může být humána existence v nějakých jiných vztazích než v této humání? No ne, ale mohou být lidské vztahy, které se vytýkají existence. Jo, podle toho. No, to tak vypadá. Tadyhle právě je to, co říká, že člověk je zaprvený k dotečebu, ale co si pod tíme takovýho základního říka, to jsou třeba normální, humání vztahy existence. A to nefám, co jsi říkal. No, nevím, no. Tak to dobře, můžeme potvrdit, že ho přejde návštěvník. Ne, tady mám hned návět, koukejte, zavádějícímu pochopnému. No. To je spíš příležité. Jo. To je spíš připravenost. No, já tam mám teda, ale ani zavádějící pochopení, ale spíš zavádějící. No. No, zavádějící, to, co by je zavádělo, jo? Kdyžže tady pro ně to má být nějaká náváděnost nebo připravenost. No, no, samozřejmě. A ta nebude zavádějící, teda. Nebo opak, jak to tam má být pro ně, to, co je umožné vidět jako spoustu věcí. Hele, že mají pravděpodobně co, která je čáta. Jo, když jsme, samozřejmě, no, to je pomáhno, to mám dochoz. To je pomáhno, ale spíš mít, která je čáta, například, zavadila, spíš je naši oči nejslužité. Pohotovost. Pohotovost, ano. No, například. No, ale, jako, to se mi tady vědělo. A s tím, co je Führerit, to je strašné. Jo, já si to říkám, že tohle, ano, nejprvou, ty bys tam měl dát místo zavádět. Já bych dělal smadějící představu, vlastně, jo. Jakou, celou kontextu, jo. Jakou smadějící představu, vlastně, teda, je vlastně občínní. Je. Já říkám, jako, já jsem nic jiného nešel, no, ale, jako, teda, co by měl. Prosím vás, je mi jasný, že, když tak svádějící, nebo zavádějící, nebo tak. Teď je, nepochybně, Führerisch a Führern jsou dvě úžasné věci. Nepochybně to tak je. Ale, co se vlastně tady mýlí? A o koho jde? Když se mluví o tom svádějícím, nebo zavádějícím. Je to zavádějící ty myslitele, anebo nás, kteří ty myslitele čteme? Ne, ty myslitele. Že mají tu připravenost pro skvělost a masovství. No, právě protože rozpovždou s tou jejich otevřeností a to prostě je v rozporu. No tak já myslím, že ten následec na tomto větu staví. No, on právě předvedne, že to v rozporu není, ale že právě to zdání toho rozporu by mohlo nás zavádět. Nebo zarážet, jako řečeno, prostě úplně. Že je to něco, co nás prostě maté a jak si mohlo by nás to právě teda zvést prostě k tomu obsadění, buď fýrný nebo fýtůvý straně. Já myslím, že to tam je v silnějším významu. Já si uvědomuji, teda připomínám, že třeba u něčeho se najde ta známa, zná formule, že k pravdě je možno nebo nutno se prolhat. Nebo že u Kierkegora je tam prostě ta myšlenka toho slůcovství. Je tam na mnoha místech, nejenom v tom pleníku slůce. A jako říká se, on sám se přiznává k tomu, že zašifrovává těma všelakejma pseudony, několikrát za sebou, že zašifrovává ty svý zpisy, protože nechce čterař něco sdělit, ale že ho chce dovést k němu samému. To jest, aby každej došel tím, jak čte, aby tam našel to, co mu odhalí jeho samýho. To je takovej labirint, kterým se každej dostane k sobě. To znamená, že tam ta maska, to matení, to svádění, že se stává metódou. K pravdě nelze se dostat než skrz lež, přes lež, pomoci užít. Ta lež tam je jakýmsi nespitným ingrediencem. Protože jsou období úoporu, tak bych byl nakloněn to překládat spíš jako v tom smyslu führerisch, aby bylo jasný, že u toho führera tam je dvojí možnost. Že je samotné to svádí, a nebo nás, že to svádí. Když to budeme číst jako führer, že to jednoznačně nás svádí. A já si myslím, že to je věcnější, protože to nebezpečí těžko můžeme vidět na jejich straně, když oni to používají jako metody. A vědomě, a přímo o tom píšou. A protože to führerend je obouznačné, tak když to přehoříme jako führerisch, tak neuděláme chybu. Takže by to pak znamenalo, že jestli že oni mají, ačkoliv jsou nejotevřenější a nejmíň se o nějaké okolnosti starající, to je nejméně taktní, nebo jak byste to řekl ještě? Ano, že se prostě nestarájí, nemají žádný ohledy další. Prostě jsou tak říkající až zprosti, nebo prostě tvrdý. Nejbezohlednější. Ano, znak by to bylo. Takže to nedělají kvůli ohledů. Níkdo, že to použije jako metody. A to znamená teda, že jestli že mají, to je jako s tou základnou myšlenkou, která souvisí, to mi ještě nejde docela jasné, že teda oni mají takovou zvláštní pohotovost, připravenost, jsou proto použít těch masek a těch skrytostí nebo takových nějakejch přikrývání. Ale funkce těch přikrývání, že je metodická z jejich strany, že to teda není, že oni by tomu propadli. Oni naopak jsou nejbezohlednější.

====================
s1.mp3
====================
nesnadnávosti s tou větou, kdy dochází k tomu obratu. A kdy dochází také k tomu, že vědění stoupá v tom vědění o tom, že jsou věci, které nelze pochopit. Tak já jsem totiž na to, když jsem o tom pořádal, si nadělal, že my jsme totiž se domnívali, nebo já jsem se třeba domníval, že jemu jde o to, co se nedá pochopit. Takže tím pádem je tam jedna snadnost v tom, že já vlastně pochopím to, co pochopit nás nedá. Ale mám většinu, že ta věta je poráda jiná. Že se jedná o to, že on stále více a více chápe, že existují nějaké věci vůbec, které nelze pochopit. Neže konkrétní věci, které je nepochopit. On jde o ty věci, které lze pochopit, on jde o to, co vědomí a o dochávání toho, že existují věci. Já jsem totiž měl vzájem, že já jsem dochápal to takovým způsobem, protože mám ten výsledek někdo, který to já takovým výzazňoval, že jak lze pochopit něco, co je nepochopitelné. To tady bylo posledně řečeno. Což se právě mám tady v tom řečeno trochu jinak, že nejde o ty věci, které jsou nepochopitelné a lze o to vědomí. To není proto, že jsem si to já sám věděl. Ale to je jenom otázka důležitosti, ale věcně to zůstává. No mám vzájem, že to zůstává. Ve chvíli kdy. Podívejte se, minule jsme o tom mluvili dosti široce a já jsem tam ukazoval na rozdíl, že když jsme vědomi, jestli se pomatojete, že jsem použil tohle kompozitu horizontu, že tady před náma nikdy není hráz nebo seď, za kterou nemůžeme, ta konečnost může být pochopená buď tak, že dorazíme někam na konec a dál už nemůžeme. A nebo může být pochopená tak, že kamkoliv přijdeme, tak můžeme dál. Ale zároveň za náma ten horizont zase běhá, takže prostě my to nezvládneme všecko. To je samozřejmě rozdíl. Když tam mluví, že jsou věci, které nemůžeme pochopit, tak tím kvalifikuje tu naši konečnost takovým způsobem, že je určená ze včí a ne ze vnitř. S tím jsme začali a nevěděli, jak to bude dělat. Čteme, překládáme a diskutujeme o Jaspersové fenomenální existenci. Každý dostane kousek a překládá. K tomu překladu se vyjadřujeme, ale zatím jsme to dělali tak, že jsme víc zůstávali u překladu naším jinému, takže jsme se rozhodli změnit a vytvořit snad věci. Já nejsem docela ve obraze, o čem mluvíte. V tom je ten začátek rozhodnutí v každé člověkům země. Protože je to rozhodnost výstavbáka, kterou já jsem omylen vytlpával. Já nevěděl, o čem mluvíte, tak je objasněný. Myslíte, že teda s tou dělitovností nepodáváte to jisté slovo? Máte návrh? Já myslím, že nic lepšího nenajdem. Ten je teda koneční tým. To uchýlení se rozhodne často. Na straně sedm. To uchýlení je to opravdu nezvyklý v týčeště. To má takovou i politickou nebo jakoukoliv... Já mám teda slovenskou nebo ukoupskou otázku. Uchýlení se rozhodne často. Na straně sedm. Uchýlení se rozhodne často. Nebo systém je úchylka od skutečnosti. Máte ten úchylka, to je hodně špatné. Ale tam je substantivní. Uchýlení se rozhodne často. A to se tam nepatří. Mimochodem, my jsme už o tom trochu začali hovořit, ale můžeme to prát, že systém je odchýlení od skutečnosti. Jako takovej... No ne, ale kdyby byl systém odchýlený od skutečnosti, tak to je přece dokladem toho, že je špatné, musí se opravit. Kdyby byl celý každej systém odchýlený od skutečnosti, tak by nám nepomohlo to opravit. Protože ta oprava by znamenala, že se z toho odchylí. Jak je možné, že třeba v tak problematické, z filozofického hlediska, v problematickém výzkumu, jako je moderní fyzika, astronomie, astrofyzika, kosmologie a tak dále, že tam nejrůznější roviny skutečností od plantovejch dějů až po děje týkající se supergalaxií, že se tam zkoumají na základě systematického přístupu, který dovoluje objevit sebe nepatrnější odchýlky a interpretovat je v novým pokusu na systému. Jak to, že to cesto už nezarubí? Já bych řekl, že to, co můžeme říct o systému, se jedním z toho máme, co to znamená o systému, nebo nam si momentálním a univerzálním. Ta fyzika, naopak, a jsou potom ty knížky, od toho pašlák na výšnosti všichni ty, kteří reflektovali ty změnitý fyzice, jsou oba okola toho počátku stuletí začínající. Tak vlastně jako takový hlavní rys té novodobé fyziky vidějí to, že na rozdílosti fyziky, která vlastně chtěla vejít vědomě v systémem, to je čímsi, co na základě jedné a vnitřně provázané řady souvislosti principů vyrohí všechno. Tak na rozdíl od téhle výhodnosti fyziky ta novodobá fyzika vlastně má plno způsobů, jak kde co opsat a kde co teda spočítat a vysvětlit se na jejich experimenty. Není, naprosto kašle na to, zda ty způsoby jsou koherentní, zda nemají prostě jedno věc, není, zda vysvětluje jednotat jednotat a tak dále. A ten prácovní postup té moderní fyziky, právě jako reflex je snad na ty fyzikalistické metody, vedle třeba toho Feyerabendakty jeho populární, takové anarchistické teorii poznání a tak dále. To je právě popiský práce toho moderního fyzika a anarchie. Já si myslím, že tohle to není současný vztah, že ten dojem toho smátku anarchie je z počátku století. Jo, tak ne, spíš teď v 50. letech. Ani už v 50. letech povím, že to je odplatí. Ještěže to je jiný tendence. Možná, že ještě teda, řekněme, v těch 40. a 50. letech, protože některýma chmulo, že se Einstein nepodařilo vyjít teda k tý jední pohůli, s kterým by se odvolilo všecko, ale to bychom zaměňovali dvě věci. Jestli je možná unitární teorie jedna věc a jestli je možný systém, který nemusí být úplně založený na nějaký jední pohůli. No, když potom se teda dohodneme na nějakým takovým pluralistním systému, tak to potom už by byla odházka do nějakých mírejků. I takovýhle pluralistní systém by bylo něco, na co tedy tady ty zmyslitelé, a já jsem s těmi, by utočili. A zrovna tak bychom museli začít znovu tu naši. No ještě, ale co to je pluralist? Pluralist to bylo nesystematické. Já teda si myslím, že tady oni, to co mě vyjadří, tak to říkáš, je systém v tom smyslu, jakože, jak jsem říkal vůbec, je možnost aproximativně rozšířovat. Zvolíš nějakou metodu, že jo. No víte, zkušenost, že to tak jde. To je zkušenost. Víte, to ta věda tak dělá. A narazila na něco. Jenom filozofie, který se na to dívá, tak zjišťuje, že každá věda to dělá po svém, že tady dochází k takovým diversifikacím, že na konci svých odbornící je takový rák. Nerozumím, ale situace v první polovice a od doby gybernetiky, což je vlastně komis z války ještě a po válce těsně, že Wiener a další, kteří na to přišli, tak najednou zjišťujou, že jsou možné číst ty vědecké, velice přesný vědecké číst ty, které jdou přes hranice jednotlivými. Jednotlivý vědy nebyly schopní nájít společnej jazyk a najednou se objevují vědy, které prostitutujou, dávají k dispozici společnej jazyk. Nejednou sobě teda, kdy už těm vědám, přes který doktorech taky intervenují. Jde o to, jestli jsou to vědy, které pokryvají atomní systémy, které jsou předatelné. Tak to je, ale jde o to, že už ta situace, kdy každá věda se dělá pro sebe a my jsme rádi o těch druhých, je už v druhé polovině tohle zkrotí. Nejpozději je překonávána. Je překonávána. Překonávána, ale vlastně v tom pohledu, že překonávána. To je, že už se nepovažuje za vědu jedině to, co je vizualního postavení. Jedině systém. Už se považuje právě za vědu i nesystematické přístupky, které čekají otevírat, které jsou v tom systému. To je úplně zaslušitelné, to je úplně něco jiné. Už toho těch vědění, že tyhle úvahy už vylezly k těm vědcům. To je těžké. To se těžko dá. To je příliš hezký. Já zprostě tyhle lidi, kteří to v těch třicátých letech takové vědce prohladovali, takže právě na roce, kdy vyrůstající vědce měly už takový blik, že právě tahle tendence, že na tomhleto, možná nemoc silně, ale alespoň trošku, že na tom může vysvětlit. No víte, ale škodečně teda je žádná knižek, které se těmhletím vůbec nanechali objivnit. A jsou to právě ty, které souvisely teda zejména s těma Karimovskýma ty kosmická astrofizika a on to byla fyzika, který na to neúplně kašluhu a který se propojil na vzájem takovým způsobem, že dokonce nenatížuje, co si dělá po boji. Protože mu vždycky ta druhá disciplína mu dovolí udělat krok dál, když mu to nedovolí tého vlastní a tak dále. A přitom furt předpokladají, že ten svět, ta příroda, ten předmět, kterým se zadejvají, že v něm systém je, jenom že my ho ještě nemáme dostat odmluvit. To je ale přesně to, co tady je řečeno. Když budeme dostatečně postupovat dál, tak nakonec na to přijdeme. Zatím ty naše modely jsou ještě nezastavovány, když budeme to posystémovat, tak už myslíme, že budeme modely, které vypadají a vydá se, že se vymýtí. Okáže se, že ten model byl a teď to se ukáže, že byl klub faličný. Může se stát. A jako by to bylo? Jako v tom? Protože kdybyste měli žádný systém, tak nerozumíte ničem. Tam jsou ty chyby, které máš před sebou, naprosto matatelně, obsatelně víc, v čemu to nehraje. Když nemáš žádnou hypotézu na začátku, tak nepřijdeš k ničemu. Takže se vlastně přiblížuješ. Přiblížuješ se poznáním toho systému, který případně je. Je otázka, jestli přiblížuješ. Když si odebíráš nový pohledy, tím, že to chceš zvládnout v určitým systému. A najednou se ti ukáže, že to tímhle nejde, tak děláš jiný systém. Ale v zásadě stojíš na předpokladu, že věříš, že nějaký systém tě k tomu dovede. Ano. To je úplně jiný systém, který se přiblížuje k jinému systému. To je systém v přírodě. A teď se tady buduje systém, který to má přiblížit. A pokud to je dostatečně precizní a všechno vidět, tak nakonec všechny ty záhyby a tyhle věci budeme vědět. Budeme moci tomu joudlet. Ale ten tomu joudlet, to je jiný systém. To je normální postup poznání. Já nejdřív mám určitou představu, co to asi může být. Pak musím ukážet, že ta představa neodpovídá, tak si musím ji vylepšovat. Ale to základní je, že prostě ten systematický přístup je zmiznutelný. Že nejde vedle. Že to není jenom, že já si vymýšlím systém, ale vyskutečně jde o chaos. No a co teda vysvětlí? Ne, podle tohle, co teda vysvětlí, když říkají systémní výhodní logi. No, na skutečnosti. Znamená to vymýšleno a předpovádání systémů. Ale nejsou třeba klasiční. Je a někdo špatně je. Naopak, nic. A přece vlastně, jak se to zná v té takové druhé ruky, tak on právě ten systém tomu prostě jako předpokládá. On podloží o tom, jak se dá dát a tak dál. On právě jenom říká, že by pohusi lidí vytvořit něco, co by byla prostě uzavřená soustava, aby jedně v principu bylo všechno vyvoditelné, že jsou prostě blábov. Což jako z tou tendenci právě té novodobé fyziky oproti té mětnosti fyzice, kde se to tak dá, že je všechno vyvoditelné, tak ta tendencia té novodobé fyziky právě teda jako jistě, že jsou i takový takový plány nějak zase ty odpanitý způsoby ty síly svabý a silný, jak se dá něco zjednotit a nějakým aktorkům zastřeba nebo kdo ví, co dneska účast má i co. Já už na tu školu nechodím zase nalézt nějaký společný jmenovatel těch jednotlivých částí co takového. Myslím si, že i takhle se tendence ale všechny tyhle tendence jsou prostě viděné dítěma, fyzikama, zdá se mě jako opravdu těch hypotézy, které jsou právě stále potemčené tomu, co ten Fokker říká čemu ten Fokker Fokker se nazývá falsifikací, k tomu, že se v Japonku pokázal, že to tak nejde nad tím, co systém nutnostský, třeba ten přírodověrecký, bohužel speciálních filozofických systémů je to, co prostě stanoví principy, protože všechno z nich vyhodí. Já nevím, jestli takhle říkat léčně, to už samozřejmě nikdo nebere. Ale v tom devatenáctém století to bylo základní jako způsob toho, co se na těch fakultách vykládalo. No tak do půlky devatnáctí století asi to tak bylo. No a jak rozumíte, když třeba chápem, že jsou, co tam je může být systém proboha, ale nevím, jak se s tím zjistíte. Že ten vůz právě je skvělý, to systém je, protože on právě opravdu ty pravý příčiny nebo ty pravý počátky zná a má toho ducha nekonečnýho, který teda právě projde to až do těch úsledků. Zatímco pro člověka tohle způsob pokusit napodobit je absurdní. No jistě, tak už to tvoří. Myslí, že takto musí stát ten systém. Nemůže to znamenat taky to, že opravdu ten systém do toho pokrajení nakonec je to něco jiné. Ten systém tady vytváří člověka. No jistě, že. Protože on ví, jak to je, když to člověk to zkouší. Ten lidský systém je totiž nějaká kontradikce. Oni tady tady říkají, že to je to, co ty nemůžeš. To není ani mysl, který... Ale pak to je celá prdele z toho, že se nejedná o tom, že jeden systém se bude připořížovat k druhému. Ale že jsou to v podstatě dva úplně různé systémy. Systém, který vytváří člověk a systém, který pokud se bude připořížovat. Ale to právě moderní věda nepotvrzuje. No ne, to neříkám, že by to moderní věda potvrzovala, že... Je to možný, když to napsal vlastně několik mál let před válkou Jaspersý, je to možný, ale to je pro nás nesmysl. To je, že že se odvolává, že jako tu formující myšlenku týčovou a kategorou vidí v tom, že ten lidský rozum prostě není vůbec způsobilej k tomu, aby pochopil systém, který je božský. A kromě toho v tom případě nelze se o některé dovolávat, protože pokud by tohle byla správná interpretace, tak je to typický využívání vezer věreckého várání k tomu, aby se tam někde vsunula nějaká religie. A na tom přece nemůže Jaspers navazovat. To možná, ale takhle interpretovat zašli jak můžete. Já teda nevím, proč to takhle interpretovat. Ono se tady nepoví o věreckém poznání někde jako tady. Ne, o lidském. Ano, o lidském poznání se tu mluví a to teda tady oba ty myslitele neprochybně jsou ty, který tu principiální konečnost toho lidského poznání opravdu hlásají. Jo? A v tomhle jsou teda skutečně asi hodně vzálený tomu dobovýmu klimatu a naopak Jaspers teda tvrdí, že tomu už klimatu tý doby Jaspersovi vzálený tolik nejsou, že právě tohle je to, co z nich teda v těch třicátejch letech toho dvacátého století už nezastává být jako návštěvní. Ale oba jsou to neobyčejní racionalisti. To už ne, já neříkám, že jsou i racionalisti, já jenom říkám, že jsou to myslitele ty konečnosti tého lidského poznání. Ale to znamená to ta konečnost, které nepřekončitelná. Právě, že nepřekončitelná. To já to si bych asi nepověděl v tuhle chvíli, rozhodnout, jako jestli je překončitelná v tom smyslu. Myslím si, že ta jako když bychom teda vyšli z toho modelu, který ten byl zmíněný na začátku, tak řekl bych, že to nejde teda taková konečnost, kroniž by existovaly teda ty předem pevně stanovitelný meze. Výbrž teda, že by to byla ta konečnost, která teda, řekněte, možná je podle toho lidského modelu, když to jako asi jo, ale přesto teda právě zdá se mě týhletý teda konečnosti toho poznání je jeden z těch rysů toho sdělení těhletýho modelu tomu 19. století, na který ten já si myslím, že akorát se jak si právě se odvolávat albo kdy, myslím si, právě může při 30. letech učnit, že dneska už to je jako pronomitelnější, co vlastně oni říkají. Pomožme, že jak je to důvod stovat, který se staví tady třeba jako proti systému, které způsobují filozofie, to znamená proti komu? Klasikovým, alebo široklovým, kterým kterým připáří bezbezpečné cály. On toho všechno už ani nevěděl vážně, jak on reaguje na této problémy. To by bylo, abysme tak když se neznáme, co měli co udělat, abysme jako když je první systém, musíme slyšet ten první systém. Co ještě jedno, to, že o to jde. Když apoštol Pavel varuje před filozofií podle stoichejí, tak to je možné vykládat dvojícím způsobem, že varuje před filozofií vůbec, anebo že varuje před docela určitou filozofií, kterou měl na mysli. No a tady je to taky tak. To není proti systému vůbec. To je prostě odpor proti Hegelovi a po Hegelovství. Protože pro ně je zavřenost na systém jedno a to též. A oni nechtějí právě žádnou systému. To jsou přece dvě různý věci. Systém a abdgešlostní sign přece není to též. No ještě, že není. Systém. Lidský systém. Systematičnost myšlení. Přece není abdgešlostní sign. Dobře, ale já říkám, že to jsou dvě různý věci. Dobrý, no jasně, tak když prostě teďka musíme se dovodnout, že nebudeme to bírat. Já jsem měl vědět, že budeme to bírat, že jsou takové, o kterých tady mluví ten Jásperes. A potom teda skutečně tam ta osoba je jedna a ta žes. A potom teda přejdeme na tu otázku tý systematičnosti jiný, tý řekněme lidský, která ale nepodávě dvě věci, systém a systematičnosti. To jsou dvě různý věci. No nemusí to být dvě různý věci, ale tenhle system, prostě speciálně, který tady a v tomhle textu, tak to je skutečně... Já jsem tu otázku přece formoval. Jasně. Jestli to můžeme vzít. Já pochybiluju to, co tam je řečeno. Dobrý. Já nevykládám. Dobrý. To, co neznamíte. No a první jako... A teď říkám, že uměťcům není možný skutočný systém ve smyslu lidského přístupu, poněkud... To jsme se dohodli, že ani umětče, ani kritikor si nemají na mysli, že reálně ve svým jménem je chaos. Předpokládám, že takový systém taky je. Čili, když zpochybnujeme systém, tak je to zpochybnání té systematičnosti postupu lidského myšlení. Ano, a systematičnost postupu lidského myšlení vytváří toto systém. Ona není. Nemusí. No tak to není opěšnosti zajímavá. Tak není opěšnosti zajímavá. Ale ten systém teprve vytváří, to jsem věděl. No ale tenhle ho vytvoří a poněkud je ten vytvořený systém jenom zavřený. No tak pak teda mluvíme o systému nějakým... No pod tím, že teda on neví služb, kterou budeme používat, tak prostě já myslím, že... že... Dokud budeme teda vykládat text, tak můžeme užívat to slovo systém jako v tomhle smyslu a spojovat ho i teda s tou přátelenností, tak jak jsem předtom snažil já to, že jsem se držel vlastně nebo myslel jsem, že prostě hovořím jako v tomhle smyslu. Potom teda druhá věc, kterou můžeme říkat třeba systematičnost a... Ne, ne, nemusíme to říkat. Musí vést k podbě systému systematičnost? No právě, že ne. V tomhle smyslu jako dokonce nesmí vést, to právě pan doktor jako na tom vlastně pokázal, že k tý moderní věci ani nevede. No, určitě. Systematičnost dává smysl jedině za předpadu, že mě k něčemu dovede, že si to já nevymyšlím. Čili předpokládá, že systém tady je a že mým úkolem je ne lidskej systém, systém ve věci. Je a že teda mým cílem je ho poznat. Je to nesnadné. Já to dělám pokusová homiláha. Takže vystavím jeden systém, ukáže se, že nemůže, vyhodím, udělám jinej, ale nemůžu jinak, než stavit systém. Jo? Ale přesně mějte se, to tady zahádí, tady tento moment takový, ale jo. Ale to není pro to, co si říkám. Systematičnost to je systematičnost budování systému. Jo? Ale pak je zde ještě něco jiného, ten třetí věc, a to je systematičnost vůbec uvažování, když budují ten systém jeden. Jo? No to už je pak je zase další, že jo, systematičnost. To máte systematičnost budování systému. Já hovořím, systematičnost budování něčeho systému. Systémy všichni, když nebudujeme. Jak to? Přece tam, kde nyní řečelo o tom, že ty, co drželi toho, že neexistují nějaké systémy a budovali nějaké systémy, tak měli by systematičnost na to, že budou ten systém potom pourat a budovat novej systém. Jo? To tam nikdy nebylo právě. Oni měli jenom jeden systém a ten jim byl vystačen. Oni neuvažovali o to, že budou dělat, že ten jejich systém nebude dobrý, že musí to opravdu vědomit, a že mají stejná systémná základnictví, který je opravdu na sebe. To je reflexe na systematičnost. Systematičnost chce všechno dát nějak do nějakého žádnice. No, systematičnost je také, že může... To dává smysl jedině, když se pokáhá, že ten řádku je nezávislý na to, jestli já chci, nebo nechci. A to, že s tím řádem počítám a pokouším se celý poznání tržet po celý míru, po celý frontě jako systematický poznání, i když je ukončeno, že to bylo opuštěno, nebylo. To bylo opuštěno pouze nějakými skeptiky a naprostými subjektivisty a já nevím, to všechno, ale fakticky opuštěno nebylo ani ve vědě ani v převážné části filmu. Čili když se to takhle formuluje, mně se zdá, že to je jaksi nepřesný, že to neukazuje, že tam zaměňuje, že dochází k konfuzi dvou věcí. Jedna je ta tendence, taková ta stérilní tendence utržovat systém a rozpracovávat to dál, to do dneška to známe. A druhá tendence je ten systém ústavičně nově konfrontovat s fakty, které třeba se velmi těžko zaledávají a potřebují tomu obrovské přístroje, aby ten faktík se zachytil. A vítáme, když je v rozporu se systémem, protože to je inspirace k dalšímu zkoumání. Ale k takovýmu zkoumání, které bude zase systematický, jenomže bude opravovat, už nebude vás, čili bez stavění systému to nejde. Ovšem, nesmíme se tím systém, ten systém je náš produkt a nesmíme se tím nechat blízt místo místo skutečnosti. No a v podstatě, ale tohle to je celá moderní věda tímhle tím vedena. Od samého začátku to je v Baconovi, to je v Descartesovi, to je v celý tom. Od Vartu, od Aristotelismu, od scholastiky, protože tam ten systém byl největší než kolik byl skutečně nový. Ale to není pravda, to je právě romantika. Šedivá. Jedno jestli je to šedivý, nebo není šedivý. Tady jde o to, že každý systém je združství. A že ten, kdo se do toho pouští a ten systém staví, tak pokud si zachová zdravý rozum, tak se zaraduje, když ten systém může se nabourávat. Že kvůli tomu se dělají systémy, aby nám byli nabourávat. Nikoli abychom definitivně měli před sebou zakončenou systému. Ale ten systém sám je uzavřen. Ten systém sám pohledných je uzavřen. Takže kdo toho tady nabouří? Pro koho? Nikdy nenajdete doklad, že tam jsou nějaký myšlenky, jakoby to bylo a tak dále, ale vždycky. Je to systém neuzavřenej, leda z hlediska, a nikdy nez hlediska toho jednotlivého. Ale tě zná právě po tom, aby ten systém byl v sobě uzavřený, ne? Vůbec to na tom nejde. Ale měli představu, že Jehuza byl. Ten volb třeba byl v celém systému. Jo, řekněme. Ale, že byli to Hegel byl taky, i když tam byli, ale to je jenom jiné těch systémů. Ale oni si nedělali Jehuze, nebo neformulovali to tak, že to je koneční. To je ještě takový výrys. Takový subaltern, myslíte, ale takový všude ve všech novách. Hegel taky si nesnadřil věcí dál, kterou on to musel. To tam je všechno. To tam prostě je. To je jako celé pítlo. To je to tam všechno, on se snažil. No, ale to neznamená, že si myslel, že to tam všechno je. Já jsem se domníval, že to tam nikde ne, já jsem se domníval, že tam se předním. No. Podívejte se. To se dá na detailech. Na detailech se to dá dokazovat. Když on volí formulaci, která je politicky dvojaká a volí jí proto, že se nechce dostat do konfliktu, tak nemůže mít dojem, že uzavřel systém. No prosím, ale přece ten systém, o který to mluví, on sice v těch knihách je jako nějakým způsobem vyjádřen, ale to, že prostě se to do tých knih napíše jednou líp jednou půlřad, že najdou prostě ty moc kvělký a že to třeba většině se v nějakých těch jednotlivostech nejenom v formulace, ale i třeba věcně nějakou průmění, což je fakt, tak to pro toho Hedla zase mě by nebyl jaksi argument pro to, že ten systém není jeden a týž a ukazřený od začátku do konce. Jo. Jeden a týž, dobře. Poněkud to není ten, co tam Hedl dělá, ten ke kterému se vlíčí. No. Stejný od začátku do konce, jak by byl, máme tady dějny. Stejnej je duch před dějnama a stejnej bude duch po dějnách. Ale ty dějny sami přece, jak by tam byl stejnej systém od začátku do konce? No protože ten systém je právě ten chvílí, který to, jak se prostě obkružujete, to je už jako daný samotnou věcí, že ten systém je jen prostě jeden. A co to je? To není systém. Co to obkružuje, to není systém. Systém je logos, který platí pro toho ducha, ať už tady ze sebe vydává tu přírodu, ať to skrze tu přírodu dospívá k něčemu nebo skrze děje, kde to spívá. To je ono. Dobře, tenhle systém, tenhle dynamická věc, kterou můžete vzpomínit, je to, že tyhle systémy jsou pro ty, které vytvářejí uzavřené žití. To není pravda. To je jediného filozofa, který měl uzavřené systémy. To je určitou věc. Já si myslím, že ne, protože to by bylo prý větší. No ale co by to tedy potom stane? Dobrý věc. Že to je proti Hegelovi. No to je, ale je to tak, proč teda hovoří o tom, že systémy... To je notorické známo, že oni nejenom, že nechají, že nejsou přesné, ale nechtějí být přesné. Protože oni na to nevěřejí. Oni totiž zejména nevědí, jak to udělat. Přesně. A tak proč ho tady nesmestná to pojít? Proto ho tam neskutuje. Jo. Já myslím, že teda před nejmenším se nám to objevovalo jako velký témat. Teda jak to s tím Heglovým čekněme by bylo, ale to by to ty populace, které se vytáhujou asi na další místy po nějakých extrémních zájemních diskusiách, nebo ne, jo. Já si teda fort myslím, že i když třeba možná by je to neuneslo, tak že zas možná i vy byste museli na to trfnout, trfnout. Ale to bychom se na to museli podívat. To bychom se na to museli podívat, což já teda, ať se mi bude těžký, takže to já určitě přijímkávám na podzimu z těžký věci. Jenom tak jako z toho, že to taky děláte jako, že do podzima ne, ne, ne. Rozporučující systémy vývojů myšlení, které tady děláte. No, ještě jsem ještě chodil k tomu systému, které, no, všichni vůbec nevím, přesně co to je. Ještě nevím. ... Ale jsou takový rozdělení, jako skuteční rozdělení filozofie. Filozofie a kulturový vrchol, který má třetí díl a teď ještě je to rozdělení filozofie na očitku na běhleslovní a na etiku na politiku. To je systém. No, to je klasifikace. Klasifikace. Takže to jsou všechny vývoje. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... kde o stavbě máme říkat, nebylo to, co jsme tady začínali říct. A celá kapitola tenhle bude začínat důležitou věcí, že pravda je indexní et falský. Což je citáce z Pinoza. A teďka, on tady deprezuje důležitého nesokraností. Totiž, že stavějí ten systém a nebydlejí v něm, takže, už je to tak, říkám, z třeba nesokraností se lidé ze všeho nejméně bojí výroky. Protože co? Nesokranosti se bojují výroky. Vidíme teda, předpokladem... Počkej, za tím, co z okraností se všeho bojují, nejvíce, že se bojují výroky. Počkej, já můžu dostat někdo, který taky bojuje výroky. Jo, nejméně. Já jsem dávám výpad tenhle. Vidíme teda předpoklad, který přijde všechno svět, který to podle nás může. Například, některý myslitel staví akorovou údobu, systém, zahraničující všechem život, celé světové děti a tak dále. Ale podíváme si na jeho osobní život, objevujeme ke svého předpokladu, kde je něco jak hrozného, tak i slyšného. Hrozná osobně to je to ohromné, má vysoké koncentráci, vůbec nevidí, že žije vedle ve stolnému nebo ve psí poutě, na nejvyšších akorátnících. Ale jistě, že se vůbec nevědí, ale jistě, že se vůbec nevědí, kdybych ho cílil jasný, může to být pozor na to, že to průbíhá, ale proč to všechno? No, poměru se to nič nebolí, jen když se mu podaří systém dokončit, tím, že se vůbec nevědí. Takhle to osvětluje to, co máme proti systému. Já asi nejsem jistý, že to příliš osvětluje. Já se vzpomínám na jiné místo, které je následovat hladší, nebo tak někde v nebezpečí. Já nevím, když to působí, já už to nevím, myslím, že to je někde na začátku, ale možná si nevím. Tam má takový aforismus, že dnešní filozofie mu připadají vystižený tím, že takovou metaforou přijdete k vykladní skříni, kde máte právo, tak to můžete právě udělat náma. Ale ne, to my prodáváme jen tu cedulku. Tedy tohle je to, co vy týkáte filmu. Oni se nebojí o milu, ale proč se nebojí o milu? Ač jim o to vůbec nejde, proč se nebojí o milu? Oni tady dají systém, ale jestli je to pravda nebo ne, to jim je fuk. Ne, že se nebojí o milu, jim je fuk, jestli to platí nebo ne, ale jestli se dá želit nebo nedá želit. Oni právě je tu cedulku. Tohle namítá a tohle se tam opatruje v kategorii celou tu dobu. Toto je to, co namítá, proč nežije. Ono se tím žít totiž nedá a oni ani to nenapadne, protože v tomhle se má důvod, proč na tím nic se nezáleží. Tady jde o tu estetičnost, aby to bylo elegantní.

====================
s1.mp3
====================
nesnadnávosti s tou větou, kdy dochází k tomu obratu. A kdy dochází také k tomu, že vědění stoupá v tom vědění o tom, že jsou věci, které nelze pochopit. Tak já jsem totiž na to, když jsem o tom pořádal, si nadělal, že my jsme totiž se domnívali, nebo já jsem se třeba domníval, že jemu jde o to, co se nedá pochopit. Takže tím pádem je tam jedna snadnost v tom, že já vlastně pochopím to, co pochopit nás nedá. Ale mám většinu, že ta věta je poráda jiná. Že se jedná o to, že on stále více a více chápe, že existují nějaké věci vůbec, které nelze pochopit. Neže konkrétní věci, které je nepochopit. On jde o ty věci, které lze pochopit, on jde o to, co vědomí a o dochávání toho, že existují věci. Já jsem totiž měl vzájem, že já jsem dochápal to takovým způsobem, protože mám ten výsledek někdo, který to já takovým výzazňoval, že jak lze pochopit něco, co je nepochopitelné. To tady bylo posledně řečeno. Což se právě mám tady v tom řečeno trochu jinak, že nejde o ty věci, které jsou nepochopitelné a lze o to vědomí. To není proto, že jsem si to já sám věděl. Ale to je jenom otázka důležitosti, ale věcně to zůstává. No mám vzájem, že to zůstává. Ve chvíli kdy. Podívejte se, minule jsme o tom mluvili dosti široce a já jsem tam ukazoval na rozdíl, že když jsme vědomi, jestli se pomatojete, že jsem použil tohle kompozitu horizontu, že tady před náma nikdy není hráz nebo seď, za kterou nemůžeme, ta konečnost může být pochopená buď tak, že dorazíme někam na konec a dál už nemůžeme. A nebo může být pochopená tak, že kamkoliv přijdeme, tak můžeme dál. Ale zároveň za náma ten horizont zase běhá, takže prostě my to nezvládneme všecko. To je samozřejmě rozdíl. Když tam mluví, že jsou věci, které nemůžeme pochopit, tak tím kvalifikuje tu naši konečnost takovým způsobem, že je určená ze včí a ne ze vnitř. S tím jsme začali a nevěděli, jak to bude dělat. Čteme, překládáme a diskutujeme o Jaspersové fenomenální existenci. Každý dostane kousek a překládá. K tomu překladu se vyjadřujeme, ale zatím jsme to dělali tak, že jsme víc zůstávali u překladu naším jinému, takže jsme se rozhodli změnit a vytvořit snad věci. Já nejsem docela ve obraze, o čem mluvíte. V tom je ten začátek rozhodnutí v každé člověkům země. Protože je to rozhodnost výstavbáka, kterou já jsem omylen vytlpával. Já nevěděl, o čem mluvíte, tak je objasněný. Myslíte, že teda s tou dělitovností nepodáváte to jisté slovo? Máte návrh? Já myslím, že nic lepšího nenajdem. Ten je teda koneční tým. To uchýlení se rozhodne často. Na straně sedm. To uchýlení je to opravdu nezvyklý v týčeště. To má takovou i politickou nebo jakoukoliv... Já mám teda slovenskou nebo ukoupskou otázku. Uchýlení se rozhodne často. Na straně sedm. Uchýlení se rozhodne často. Nebo systém je úchylka od skutečnosti. Máte ten úchylka, to je hodně špatné. Ale tam je substantivní. Uchýlení se rozhodne často. A to se tam nepatří. Mimochodem, my jsme už o tom trochu začali hovořit, ale můžeme to prát, že systém je odchýlení od skutečnosti. Jako takovej... No ne, ale kdyby byl systém odchýlený od skutečnosti, tak to je přece dokladem toho, že je špatné, musí se opravit. Kdyby byl celý každej systém odchýlený od skutečnosti, tak by nám nepomohlo to opravit. Protože ta oprava by znamenala, že se z toho odchylí. Jak je možné, že třeba v tak problematické, z filozofického hlediska, v problematickém výzkumu, jako je moderní fyzika, astronomie, astrofyzika, kosmologie a tak dále, že tam nejrůznější roviny skutečností od plantovejch dějů až po děje týkající se supergalaxií, že se tam zkoumají na základě systematického přístupu, který dovoluje objevit sebe nepatrnější odchýlky a interpretovat je v novým pokusu na systému. Jak to, že to cesto už nezarubí? Já bych řekl, že to, co můžeme říct o systému, se jedním z toho máme, co to znamená o systému, nebo nam si momentálním a univerzálním. Ta fyzika, naopak, a jsou potom ty knížky, od toho pašlák na výšnosti všichni ty, kteří reflektovali ty změnitý fyzice, jsou oba okola toho počátku stuletí začínající. Tak vlastně jako takový hlavní rys té novodobé fyziky vidějí to, že na rozdílosti fyziky, která vlastně chtěla vejít vědomě v systémem, to je čímsi, co na základě jedné a vnitřně provázané řady souvislosti principů vyrohí všechno. Tak na rozdíl od téhle výhodnosti fyziky ta novodobá fyzika vlastně má plno způsobů, jak kde co opsat a kde co teda spočítat a vysvětlit se na jejich experimenty. Není, naprosto kašle na to, zda ty způsoby jsou koherentní, zda nemají prostě jedno věc, není, zda vysvětluje jednotat jednotat a tak dále. A ten prácovní postup té moderní fyziky, právě jako reflex je snad na ty fyzikalistické metody, vedle třeba toho Feyerabendakty jeho populární, takové anarchistické teorii poznání a tak dále. To je právě popiský práce toho moderního fyzika a anarchie. Já si myslím, že tohle to není současný vztah, že ten dojem toho smátku anarchie je z počátku století. Jo, tak ne, spíš teď v 50. letech. Ani už v 50. letech povím, že to je odplatí. Ještěže to je jiný tendence. Možná, že ještě teda, řekněme, v těch 40. a 50. letech, protože některýma chmulo, že se Einstein nepodařilo vyjít teda k tý jední pohůli, s kterým by se odvolilo všecko, ale to bychom zaměňovali dvě věci. Jestli je možná unitární teorie jedna věc a jestli je možný systém, který nemusí být úplně založený na nějaký jední pohůli. No, když potom se teda dohodneme na nějakým takovým pluralistním systému, tak to potom už by byla odházka do nějakých mírejků. I takovýhle pluralistní systém by bylo něco, na co tedy tady ty zmyslitelé, a já jsem s těmi, by utočili. A zrovna tak bychom museli začít znovu tu naši. No ještě, ale co to je pluralist? Pluralist to bylo nesystematické. Já teda si myslím, že tady oni, to co mě vyjadří, tak to říkáš, je systém v tom smyslu, jakože, jak jsem říkal vůbec, je možnost aproximativně rozšířovat. Zvolíš nějakou metodu, že jo. No víte, zkušenost, že to tak jde. To je zkušenost. Víte, to ta věda tak dělá. A narazila na něco. Jenom filozofie, který se na to dívá, tak zjišťuje, že každá věda to dělá po svém, že tady dochází k takovým diversifikacím, že na konci svých odbornící je takový rák. Nerozumím, ale situace v první polovice a od doby gybernetiky, což je vlastně komis z války ještě a po válce těsně, že Wiener a další, kteří na to přišli, tak najednou zjišťujou, že jsou možné číst ty vědecké, velice přesný vědecké číst ty, které jdou přes hranice jednotlivými. Jednotlivý vědy nebyly schopní nájít společnej jazyk a najednou se objevují vědy, které prostitutujou, dávají k dispozici společnej jazyk. Nejednou sobě teda, kdy už těm vědám, přes který doktorech taky intervenují. Jde o to, jestli jsou to vědy, které pokryvají atomní systémy, které jsou předatelné. Tak to je, ale jde o to, že už ta situace, kdy každá věda se dělá pro sebe a my jsme rádi o těch druhých, je už v druhé polovině tohle zkrotí. Nejpozději je překonávána. Je překonávána. Překonávána, ale vlastně v tom pohledu, že překonávána. To je, že už se nepovažuje za vědu jedině to, co je vizualního postavení. Jedině systém. Už se považuje právě za vědu i nesystematické přístupky, které čekají otevírat, které jsou v tom systému. To je úplně zaslušitelné, to je úplně něco jiné. Už toho těch vědění, že tyhle úvahy už vylezly k těm vědcům. To je těžké. To se těžko dá. To je příliš hezký. Já zprostě tyhle lidi, kteří to v těch třicátých letech takové vědce prohladovali, takže právě na roce, kdy vyrůstající vědce měly už takový blik, že právě tahle tendence, že na tomhleto, možná nemoc silně, ale alespoň trošku, že na tom může vysvětlit. No víte, ale škodečně teda je žádná knižek, které se těmhletím vůbec nanechali objivnit. A jsou to právě ty, které souvisely teda zejména s těma Karimovskýma ty kosmická astrofizika a on to byla fyzika, který na to neúplně kašluhu a který se propojil na vzájem takovým způsobem, že dokonce nenatížuje, co si dělá po boji. Protože mu vždycky ta druhá disciplína mu dovolí udělat krok dál, když mu to nedovolí tého vlastní a tak dále. A přitom furt předpokladají, že ten svět, ta příroda, ten předmět, kterým se zadejvají, že v něm systém je, jenom že my ho ještě nemáme dostat odmluvit. To je ale přesně to, co tady je řečeno. Když budeme dostatečně postupovat dál, tak nakonec na to přijdeme. Zatím ty naše modely jsou ještě nezastavovány, když budeme to posystémovat, tak už myslíme, že budeme modely, které vypadají a vydá se, že se vymýtí. Okáže se, že ten model byl a teď to se ukáže, že byl klub faličný. Může se stát. A jako by to bylo? Jako v tom? Protože kdybyste měli žádný systém, tak nerozumíte ničem. Tam jsou ty chyby, které máš před sebou, naprosto matatelně, obsatelně víc, v čemu to nehraje. Když nemáš žádnou hypotézu na začátku, tak nepřijdeš k ničemu. Takže se vlastně přiblížuješ. Přiblížuješ se poznáním toho systému, který případně je. Je otázka, jestli přiblížuješ. Když si odebíráš nový pohledy, tím, že to chceš zvládnout v určitým systému. A najednou se ti ukáže, že to tímhle nejde, tak děláš jiný systém. Ale v zásadě stojíš na předpokladu, že věříš, že nějaký systém tě k tomu dovede. Ano. To je úplně jiný systém, který se přiblížuje k jinému systému. To je systém v přírodě. A teď se tady buduje systém, který to má přiblížit. A pokud to je dostatečně precizní a všechno vidět, tak nakonec všechny ty záhyby a tyhle věci budeme vědět. Budeme moci tomu joudlet. Ale ten tomu joudlet, to je jiný systém. To je normální postup poznání. Já nejdřív mám určitou představu, co to asi může být. Pak musím ukážet, že ta představa neodpovídá, tak si musím ji vylepšovat. Ale to základní je, že prostě ten systematický přístup je zmiznutelný. Že nejde vedle. Že to není jenom, že já si vymýšlím systém, ale vyskutečně jde o chaos. No a co teda vysvětlí? Ne, podle tohle, co teda vysvětlí, když říkají systémní výhodní logi. No, na skutečnosti. Znamená to vymýšleno a předpovádání systémů. Ale nejsou třeba klasiční. Je a někdo špatně je. Naopak, nic. A přece vlastně, jak se to zná v té takové druhé ruky, tak on právě ten systém tomu prostě jako předpokládá. On podloží o tom, jak se dá dát a tak dál. On právě jenom říká, že by pohusi lidí vytvořit něco, co by byla prostě uzavřená soustava, aby jedně v principu bylo všechno vyvoditelné, že jsou prostě blábov. Což jako z tou tendenci právě té novodobé fyziky oproti té mětnosti fyzice, kde se to tak dá, že je všechno vyvoditelné, tak ta tendencia té novodobé fyziky právě teda jako jistě, že jsou i takový takový plány nějak zase ty odpanitý způsoby ty síly svabý a silný, jak se dá něco zjednotit a nějakým aktorkům zastřeba nebo kdo ví, co dneska účast má i co. Já už na tu školu nechodím zase nalézt nějaký společný jmenovatel těch jednotlivých částí co takového. Myslím si, že i takhle se tendence ale všechny tyhle tendence jsou prostě viděné dítěma, fyzikama, zdá se mě jako opravdu těch hypotézy, které jsou právě stále potemčené tomu, co ten Fokker říká čemu ten Fokker Fokker se nazývá falsifikací, k tomu, že se v Japonku pokázal, že to tak nejde nad tím, co systém nutnostský, třeba ten přírodověrecký, bohužel speciálních filozofických systémů je to, co prostě stanoví principy, protože všechno z nich vyhodí. Já nevím, jestli takhle říkat léčně, to už samozřejmě nikdo nebere. Ale v tom devatenáctém století to bylo základní jako způsob toho, co se na těch fakultách vykládalo. No tak do půlky devatnáctí století asi to tak bylo. No a jak rozumíte, když třeba chápem, že jsou, co tam je může být systém proboha, ale nevím, jak se s tím zjistíte. Že ten vůz právě je skvělý, to systém je, protože on právě opravdu ty pravý příčiny nebo ty pravý počátky zná a má toho ducha nekonečnýho, který teda právě projde to až do těch úsledků. Zatímco pro člověka tohle způsob pokusit napodobit je absurdní. No jistě, tak už to tvoří. Myslí, že takto musí stát ten systém. Nemůže to znamenat taky to, že opravdu ten systém do toho pokrajení nakonec je to něco jiné. Ten systém tady vytváří člověka. No jistě, že. Protože on ví, jak to je, když to člověk to zkouší. Ten lidský systém je totiž nějaká kontradikce. Oni tady tady říkají, že to je to, co ty nemůžeš. To není ani mysl, který... Ale pak to je celá prdele z toho, že se nejedná o tom, že jeden systém se bude připořížovat k druhému. Ale že jsou to v podstatě dva úplně různé systémy. Systém, který vytváří člověk a systém, který pokud se bude připořížovat. Ale to právě moderní věda nepotvrzuje. No ne, to neříkám, že by to moderní věda potvrzovala, že... Je to možný, když to napsal vlastně několik mál let před válkou Jaspersý, je to možný, ale to je pro nás nesmysl. To je, že že se odvolává, že jako tu formující myšlenku týčovou a kategorou vidí v tom, že ten lidský rozum prostě není vůbec způsobilej k tomu, aby pochopil systém, který je božský. A kromě toho v tom případě nelze se o některé dovolávat, protože pokud by tohle byla správná interpretace, tak je to typický využívání vezer věreckého várání k tomu, aby se tam někde vsunula nějaká religie. A na tom přece nemůže Jaspers navazovat. To možná, ale takhle interpretovat zašli jak můžete. Já teda nevím, proč to takhle interpretovat. Ono se tady nepoví o věreckém poznání někde jako tady. Ne, o lidském. Ano, o lidském poznání se tu mluví a to teda tady oba ty myslitele neprochybně jsou ty, který tu principiální konečnost toho lidského poznání opravdu hlásají. Jo? A v tomhle jsou teda skutečně asi hodně vzálený tomu dobovýmu klimatu a naopak Jaspers teda tvrdí, že tomu už klimatu tý doby Jaspersovi vzálený tolik nejsou, že právě tohle je to, co z nich teda v těch třicátejch letech toho dvacátého století už nezastává být jako návštěvní. Ale oba jsou to neobyčejní racionalisti. To už ne, já neříkám, že jsou i racionalisti, já jenom říkám, že jsou to myslitele ty konečnosti tého lidského poznání. Ale to znamená to ta konečnost, které nepřekončitelná. Právě, že nepřekončitelná. To já to si bych asi nepověděl v tuhle chvíli, rozhodnout, jako jestli je překončitelná v tom smyslu. Myslím si, že ta jako když bychom teda vyšli z toho modelu, který ten byl zmíněný na začátku, tak řekl bych, že to nejde teda taková konečnost, kroniž by existovaly teda ty předem pevně stanovitelný meze. Výbrž teda, že by to byla ta konečnost, která teda, řekněte, možná je podle toho lidského modelu, když to jako asi jo, ale přesto teda právě zdá se mě týhletý teda konečnosti toho poznání je jeden z těch rysů toho sdělení těhletýho modelu tomu 19. století, na který ten já si myslím, že akorát se jak si právě se odvolávat albo kdy, myslím si, právě může při 30. letech učnit, že dneska už to je jako pronomitelnější, co vlastně oni říkají. Pomožme, že jak je to důvod stovat, který se staví tady třeba jako proti systému, které způsobují filozofie, to znamená proti komu? Klasikovým, alebo široklovým, kterým kterým připáří bezbezpečné cály. On toho všechno už ani nevěděl vážně, jak on reaguje na této problémy. To by bylo, abysme tak když se neznáme, co měli co udělat, abysme jako když je první systém, musíme slyšet ten první systém. Co ještě jedno, to, že o to jde. Když apoštol Pavel varuje před filozofií podle stoichejí, tak to je možné vykládat dvojícím způsobem, že varuje před filozofií vůbec, anebo že varuje před docela určitou filozofií, kterou měl na mysli. No a tady je to taky tak. To není proti systému vůbec. To je prostě odpor proti Hegelovi a po Hegelovství. Protože pro ně je zavřenost na systém jedno a to též. A oni nechtějí právě žádnou systému. To jsou přece dvě různý věci. Systém a abdgešlostní sign přece není to též. No ještě, že není. Systém. Lidský systém. Systematičnost myšlení. Přece není abdgešlostní sign. Dobře, ale já říkám, že to jsou dvě různý věci. Dobrý, no jasně, tak když prostě teďka musíme se dovodnout, že nebudeme to bírat. Já jsem měl vědět, že budeme to bírat, že jsou takové, o kterých tady mluví ten Jásperes. A potom teda skutečně tam ta osoba je jedna a ta žes. A potom teda přejdeme na tu otázku tý systematičnosti jiný, tý řekněme lidský, která ale nepodávě dvě věci, systém a systematičnosti. To jsou dvě různý věci. No nemusí to být dvě různý věci, ale tenhle system, prostě speciálně, který tady a v tomhle textu, tak to je skutečně... Já jsem tu otázku přece formoval. Jasně. Jestli to můžeme vzít. Já pochybiluju to, co tam je řečeno. Dobrý. Já nevykládám. Dobrý. To, co neznamíte. No a první jako... A teď říkám, že uměťcům není možný skutočný systém ve smyslu lidského přístupu, poněkud... To jsme se dohodli, že ani umětče, ani kritikor si nemají na mysli, že reálně ve svým jménem je chaos. Předpokládám, že takový systém taky je. Čili, když zpochybnujeme systém, tak je to zpochybnání té systematičnosti postupu lidského myšlení. Ano, a systematičnost postupu lidského myšlení vytváří toto systém. Ona není. Nemusí. No tak to není opěšnosti zajímavá. Tak není opěšnosti zajímavá. Ale ten systém teprve vytváří, to jsem věděl. No ale tenhle ho vytvoří a poněkud je ten vytvořený systém jenom zavřený. No tak pak teda mluvíme o systému nějakým... No pod tím, že teda on neví služb, kterou budeme používat, tak prostě já myslím, že... že... Dokud budeme teda vykládat text, tak můžeme užívat to slovo systém jako v tomhle smyslu a spojovat ho i teda s tou přátelenností, tak jak jsem předtom snažil já to, že jsem se držel vlastně nebo myslel jsem, že prostě hovořím jako v tomhle smyslu. Potom teda druhá věc, kterou můžeme říkat třeba systematičnost a... Ne, ne, nemusíme to říkat. Musí vést k podbě systému systematičnost? No právě, že ne. V tomhle smyslu jako dokonce nesmí vést, to právě pan doktor jako na tom vlastně pokázal, že k tý moderní věci ani nevede. No, určitě. Systematičnost dává smysl jedině za předpadu, že mě k něčemu dovede, že si to já nevymyšlím. Čili předpokládá, že systém tady je a že mým úkolem je ne lidskej systém, systém ve věci. Je a že teda mým cílem je ho poznat. Je to nesnadné. Já to dělám pokusová homiláha. Takže vystavím jeden systém, ukáže se, že nemůže, vyhodím, udělám jinej, ale nemůžu jinak, než stavit systém. Jo? Ale přesně mějte se, to tady zahádí, tady tento moment takový, ale jo. Ale to není pro to, co si říkám. Systematičnost to je systematičnost budování systému. Jo? Ale pak je zde ještě něco jiného, ten třetí věc, a to je systematičnost vůbec uvažování, když budují ten systém jeden. Jo? No to už je pak je zase další, že jo, systematičnost. To máte systematičnost budování systému. Já hovořím, systematičnost budování něčeho systému. Systémy všichni, když nebudujeme. Jak to? Přece tam, kde nyní řečelo o tom, že ty, co drželi toho, že neexistují nějaké systémy a budovali nějaké systémy, tak měli by systematičnost na to, že budou ten systém potom pourat a budovat novej systém. Jo? To tam nikdy nebylo právě. Oni měli jenom jeden systém a ten jim byl vystačen. Oni neuvažovali o to, že budou dělat, že ten jejich systém nebude dobrý, že musí to opravdu vědomit, a že mají stejná systémná základnictví, který je opravdu na sebe. To je reflexe na systematičnost. Systematičnost chce všechno dát nějak do nějakého žádnice. No, systematičnost je také, že může... To dává smysl jedině, když se pokáhá, že ten řádku je nezávislý na to, jestli já chci, nebo nechci. A to, že s tím řádem počítám a pokouším se celý poznání tržet po celý míru, po celý frontě jako systematický poznání, i když je ukončeno, že to bylo opuštěno, nebylo. To bylo opuštěno pouze nějakými skeptiky a naprostými subjektivisty a já nevím, to všechno, ale fakticky opuštěno nebylo ani ve vědě ani v převážné části filmu. Čili když se to takhle formuluje, mně se zdá, že to je jaksi nepřesný, že to neukazuje, že tam zaměňuje, že dochází k konfuzi dvou věcí. Jedna je ta tendence, taková ta stérilní tendence utržovat systém a rozpracovávat to dál, to do dneška to známe. A druhá tendence je ten systém ústavičně nově konfrontovat s fakty, které třeba se velmi těžko zaledávají a potřebují tomu obrovské přístroje, aby ten faktík se zachytil. A vítáme, když je v rozporu se systémem, protože to je inspirace k dalšímu zkoumání. Ale k takovýmu zkoumání, které bude zase systematický, jenomže bude opravovat, už nebude vás, čili bez stavění systému to nejde. Ovšem, nesmíme se tím systém, ten systém je náš produkt a nesmíme se tím nechat blízt místo místo skutečnosti. No a v podstatě, ale tohle to je celá moderní věda tímhle tím vedena. Od samého začátku to je v Baconovi, to je v Descartesovi, to je v celý tom. Od Vartu, od Aristotelismu, od scholastiky, protože tam ten systém byl největší než kolik byl skutečně nový. Ale to není pravda, to je právě romantika. Šedivá. Jedno jestli je to šedivý, nebo není šedivý. Tady jde o to, že každý systém je združství. A že ten, kdo se do toho pouští a ten systém staví, tak pokud si zachová zdravý rozum, tak se zaraduje, když ten systém může se nabourávat. Že kvůli tomu se dělají systémy, aby nám byli nabourávat. Nikoli abychom definitivně měli před sebou zakončenou systému. Ale ten systém sám je uzavřen. Ten systém sám pohledných je uzavřen. Takže kdo toho tady nabouří? Pro koho? Nikdy nenajdete doklad, že tam jsou nějaký myšlenky, jakoby to bylo a tak dále, ale vždycky. Je to systém neuzavřenej, leda z hlediska, a nikdy nez hlediska toho jednotlivého. Ale tě zná právě po tom, aby ten systém byl v sobě uzavřený, ne? Vůbec to na tom nejde. Ale měli představu, že Jehuza byl. Ten volb třeba byl v celém systému. Jo, řekněme. Ale, že byli to Hegel byl taky, i když tam byli, ale to je jenom jiné těch systémů. Ale oni si nedělali Jehuze, nebo neformulovali to tak, že to je koneční. To je ještě takový výrys. Takový subaltern, myslíte, ale takový všude ve všech novách. Hegel taky si nesnadřil věcí dál, kterou on to musel. To tam je všechno. To tam prostě je. To je jako celé pítlo. To je to tam všechno, on se snažil. No, ale to neznamená, že si myslel, že to tam všechno je. Já jsem se domníval, že to tam nikde ne, já jsem se domníval, že tam se předním. No. Podívejte se. To se dá na detailech. Na detailech se to dá dokazovat. Když on volí formulaci, která je politicky dvojaká a volí jí proto, že se nechce dostat do konfliktu, tak nemůže mít dojem, že uzavřel systém. No prosím, ale přece ten systém, o který to mluví, on sice v těch knihách je jako nějakým způsobem vyjádřen, ale to, že prostě se to do tých knih napíše jednou líp jednou půlřad, že najdou prostě ty moc kvělký a že to třeba většině se v nějakých těch jednotlivostech nejenom v formulace, ale i třeba věcně nějakou průmění, což je fakt, tak to pro toho Hedla zase mě by nebyl jaksi argument pro to, že ten systém není jeden a týž a ukazřený od začátku do konce. Jo. Jeden a týž, dobře. Poněkud to není ten, co tam Hedl dělá, ten ke kterému se vlíčí. No. Stejný od začátku do konce, jak by byl, máme tady dějny. Stejnej je duch před dějnama a stejnej bude duch po dějnách. Ale ty dějny sami přece, jak by tam byl stejnej systém od začátku do konce? No protože ten systém je právě ten chvílí, který to, jak se prostě obkružujete, to je už jako daný samotnou věcí, že ten systém je jen prostě jeden. A co to je? To není systém. Co to obkružuje, to není systém. Systém je logos, který platí pro toho ducha, ať už tady ze sebe vydává tu přírodu, ať to skrze tu přírodu dospívá k něčemu nebo skrze děje, kde to spívá. To je ono. Dobře, tenhle systém, tenhle dynamická věc, kterou můžete vzpomínit, je to, že tyhle systémy jsou pro ty, které vytvářejí uzavřené žití. To není pravda. To je jediného filozofa, který měl uzavřené systémy. To je určitou věc. Já si myslím, že ne, protože to by bylo prý větší. No ale co by to tedy potom stane? Dobrý věc. Že to je proti Hegelovi. No to je, ale je to tak, proč teda hovoří o tom, že systémy... To je notorické známo, že oni nejenom, že nechají, že nejsou přesné, ale nechtějí být přesné. Protože oni na to nevěřejí. Oni totiž zejména nevědí, jak to udělat. Přesně. A tak proč ho tady nesmestná to pojít? Proto ho tam neskutuje. Jo. Já myslím, že teda před nejmenším se nám to objevovalo jako velký témat. Teda jak to s tím Heglovým čekněme by bylo, ale to by to ty populace, které se vytáhujou asi na další místy po nějakých extrémních zájemních diskusiách, nebo ne, jo. Já si teda fort myslím, že i když třeba možná by je to neuneslo, tak že zas možná i vy byste museli na to trfnout, trfnout. Ale to bychom se na to museli podívat. To bychom se na to museli podívat, což já teda, ať se mi bude těžký, takže to já určitě přijímkávám na podzimu z těžký věci. Jenom tak jako z toho, že to taky děláte jako, že do podzima ne, ne, ne. Rozporučující systémy vývojů myšlení, které tady děláte. No, ještě jsem ještě chodil k tomu systému, které, no, všichni vůbec nevím, přesně co to je. Ještě nevím. ... Ale jsou takový rozdělení, jako skuteční rozdělení filozofie. Filozofie a kulturový vrchol, který má třetí díl a teď ještě je to rozdělení filozofie na očitku na běhleslovní a na etiku na politiku. To je systém. No, to je klasifikace. Klasifikace. Takže to jsou všechny vývoje. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... kde o stavbě máme říkat, nebylo to, co jsme tady začínali říct. A celá kapitola tenhle bude začínat důležitou věcí, že pravda je indexní et falský. Což je citáce z Pinoza. A teďka, on tady deprezuje důležitého nesokraností. Totiž, že stavějí ten systém a nebydlejí v něm, takže, už je to tak, říkám, z třeba nesokraností se lidé ze všeho nejméně bojí výroky. Protože co? Nesokranosti se bojují výroky. Vidíme teda, předpokladem... Počkej, za tím, co z okraností se všeho bojují, nejvíce, že se bojují výroky. Počkej, já můžu dostat někdo, který taky bojuje výroky. Jo, nejméně. Já jsem dávám výpad tenhle. Vidíme teda předpoklad, který přijde všechno svět, který to podle nás může. Například, některý myslitel staví akorovou údobu, systém, zahraničující všechem život, celé světové děti a tak dále. Ale podíváme si na jeho osobní život, objevujeme ke svého předpokladu, kde je něco jak hrozného, tak i slyšného. Hrozná osobně to je to ohromné, má vysoké koncentráci, vůbec nevidí, že žije vedle ve stolnému nebo ve psí poutě, na nejvyšších akorátnících. Ale jistě, že se vůbec nevědí, ale jistě, že se vůbec nevědí, kdybych ho cílil jasný, může to být pozor na to, že to průbíhá, ale proč to všechno? No, poměru se to nič nebolí, jen když se mu podaří systém dokončit, tím, že se vůbec nevědí. Takhle to osvětluje to, co máme proti systému. Já asi nejsem jistý, že to příliš osvětluje. Já se vzpomínám na jiné místo, které je následovat hladší, nebo tak někde v nebezpečí. Já nevím, když to působí, já už to nevím, myslím, že to je někde na začátku, ale možná si nevím. Tam má takový aforismus, že dnešní filozofie mu připadají vystižený tím, že takovou metaforou přijdete k vykladní skříni, kde máte právo, tak to můžete právě udělat náma. Ale ne, to my prodáváme jen tu cedulku. Tedy tohle je to, co vy týkáte filmu. Oni se nebojí o milu, ale proč se nebojí o milu? Ač jim o to vůbec nejde, proč se nebojí o milu? Oni tady dají systém, ale jestli je to pravda nebo ne, to jim je fuk. Ne, že se nebojí o milu, jim je fuk, jestli to platí nebo ne, ale jestli se dá želit nebo nedá želit. Oni právě je tu cedulku. Tohle namítá a tohle se tam opatruje v kategorii celou tu dobu. Toto je to, co namítá, proč nežije. Ono se tím žít totiž nedá a oni ani to nenapadne, protože v tomhle se má důvod, proč na tím nic se nezáleží. Tady jde o tu estetičnost, aby to bylo elegantní.

====================
s2.flac
====================
neberou ve stváři. To jo, to jo. Tak hlavní, jako zase to je věc akcentů teda samozřejmě, ale jistě, že tohleto je jako důležitý, ale to je teda, zdá se mi, trošku jinej aspekt, než který tenhle závěrka nám je teda... Mě ta formulace tady připadá taková divná, že? A chtěl jsem na to upozornit, protože je to furt ještě úvod já z prsů ufnu. On si připravuje něco, ale právě když si někdo něco připravuje, tak je potřeba ho koukat na prsty. No, já bych řekl tak, že jako, mě to tak skandální nepřipadá možná právě proto, že ten pojem tý systematičnosti, tý, jak jsi otevřený, jo, takže mě vlastně ani tady teda na mysl nepřišel, když jsem to četl, že by to, prostě tahle konfúze tady byla nějakým způsobem nebezpečná, ale je to právě proto, že mi není tak blízký. No. Vypadněte se, stejně já, já nevím, snad bude lepší jít dál. No jistě. Když on tady říká, že systém je pro ně, jaksi, krok pryč od skutečnosti, a proto lež, a klam. Jo, proto já vlastně mám rád to odvrácení radši než to odchýlení, protože to je právě ta cedulka. Jo, oni vlastně, oni vlastně v těch systémech udělají ty cedulky místo té skutečnosti, opravdu se odvrácejí, neodchylujou. No, tak, po mým soudu tohleto je možným říct jenom na základě omylu. To není, to není pojatelný jako pravdivý. Tam se buďmejví. Já sprs, že to neplatí voníčově, nebo Já sprs má pravdu, platí to voníčově, ale pak se teda mejlej, v každém případě je velice problematické, jestli zrovna na tohle je možno navazovat, nebo interpretovat, že ta filozofie navazuje na tohleto, když to je omyl. Jestli můžu, teď přece jsme se nějak snad už schodli, co on tady tím systémem rozumí, že tím rozumí tohleto uzavřenou soustavu a potom teda nevědíme, v čem by ta omylnost z té věty spočívala. No, protože systém, který se odchyluje, no, nebo odvrací nači? No, odvrací, to je jiná věc. No ne, tak to právě já si myslím, že se odvrací. No dobře, pak právě to je ta otázka té cedulky. Já myslím, že právě to je ta otázka té cedulky. Dobře, no ale pak to není námitka proti systému, nebo ještě proti tomu odvracení. No, proti tomu, co u nich je spojený systém. To spojuje, uměné to jsou dvě dvě věci. Tak pojď, možná, že to spojuje Aspres, jo, to prostě by se zas muselo teda tentokrát jít do toho Kierkegora, teda speciálně, protože tyhle formulace se asi opírají východnou. Podívejte si, Aspres napsal velkou knížku voničově. No. A tam ukazuje jako neobyčeně systematického myslitele. No. No, tak co to je odvrat systému, když sám je systematický. No, to je úplně jiný adjektivům systematický myslitel a prostě systém to, co se říká tady. No, no, to je jistý. Oni nechtěli dělat systém. No. A ten systém, když někdo dělal, tak to napadali, pač, hlavně měli na mysli toho Hegla. Ale oni nikterak z toho nevyvozovali, že systém jako takovej je lež a klam. No, to prosím je možný. To je možný a to je důležité. A tady je řečeno. Ano. To v této vyhraněné podobě. Že můžeme to uznačit. Ano. Při nejlepším se tady Aspres vyjádřil o chybě. No, to ještě nevíme, to by se zase muselo zjistit. Nevíme, ale budem si to pamaluvat. Jo. A myslím, že za poslední formulace vlastně ještě důležitější. Dobře, že jsme to ještě teda nestopnuli, protože já jsem teďka pochopil, oč vlastně bych v tý vašní... Ale co by teda znamenalo, jo, to, že se staví proti tomu systému. Proč se teda proti tomu staví? Když ne kvůli tomu, že je to lež a klam. Oni se proti tomu stavěj ne protože to je systém, ale protože to je lež a klam. Jo, jo, jo. Protože to je úzařený systém a... System může být milnej. Nemusí být milnej. Není to podstata systému. Že to je lež a klam. Teď strácím jako prostě ty dvě roviny starých nut, které se tady vytýká, jo. Teď je o to. Jaspers říká o nich, jo, že jsou odpůrci systému. A jsou odpůrci systému z jakého důru? Podle Jasperse, jo. Že to je lež a klam. Že to je lež a klam, jo. A my se rovníváte, že to není... Jako systém. Ne. To není systém vůbec. Můžou být systémy, které jsou lež a klam. Tím spíš, že ty, co je budujou, kašl na to, jestli je to omylého. No, jak jsme... A my se rovníváte, že existují systémy, které nejsou. No, zejména existují systémy... Jejich autorům na tom neobyčejně záleží, aby vystihli něco ze skutečnosti. A jsou rádi, když dojdou k nějaký vyskrpanci, pohnivače to popůjde k tomu, aby dělali jiný a lepší systém. A to vypírá to, že ten systém je klamnej. Ne, klamnej. On je celej, dobře, a má nějakou vadu, tak se musí vylepšit. Jaký klamnej? Jak by mohl být systém dobrý právě, když oni ukazujou, že v principu systém nemůže být vůbec pravý. To pravdě neukazujou. Oni sami jsou systematický. Kdo to ukazuje? No, to je něco jiného, že jsou systematický. Kdo to ukazuje, že to je? Ne, tak, jak to chápu, podle toho, jak to tady vykládám, tak jde o to, že oni jsou zásadní odporci systému, protože ten systém je v sobě milnej, klamnej. Ne, oni jsou proti omilu, a jestli, že ten omil je na straně systému, tak jsou proti systému. A když by byl ten omil na straně nesystemu, tak jsou proti nesystemu. No ne, tady je o to, že když on tady takhle nesprognává ten duchater s tím zámkem, tak co se mu jako... Že v tom nežijou. Že v tom nežijou. On není proti zámkům, protože kdyby v tom žil, tak by měl zájem na tom night olio. Jo, jenom že on v tom nežije, tak nic ho nezajíma, oběho nezajíma. On jenom kreslí zámky a jenom šmafu, když je to právně, jenom jenom to, aby to bylo hezký a tak daleko, a Salvador dalí. Tam je šmafu, když si ta noha může mít kořeny někde. Možu, není to tím, že napadá ten systém, protože je uzavřený systém a chce naopak něco otevřený systém? No, to je možná už druhá věc, jestli by si z toho něco vycházela, nebo jestli je to pak už důsledek toho, že se staví protisystém, ale jejich pozice je stále otevřená. No, jestli jim jde otevřené, toto ne, je to opravdu. Ten pojem otevřeného systému tam můžeme zavádět koněčně na více než o 100 let později. Ale, já nevím, já se do toho dívám, že ten člověk může stavět zámky, ale mávných bydle. Jo? Jasně. Čili nic proti zámkům. Všem chcej se opravovat, udržovat. Ano, ale teď je otrudné jistou věc. Jestli je vůbec možné, aby ten člověk v tom zámku žil? Žije v chatrči. To je zbytečná otázka, řeční zkaz na to, přece jsme se o tom přesvědčili, že lidé žili dokonce ani ne v chatrčích, nebo v jezkiních, ale vidět, že to je domek. Proč se tak táží? Proč se tak táží? Protože mám dojem, toho jsme se tady předtím bavili, že tady je úplně rozdíl, rozdílné, dvě rozdílné věci, a to je to, že ten zámek je konstrukce, když to, to v předtém člověku, že je konstrukcí, není. To vytvářet zámky se hovoří o tom, že člověk vytváří systémy. Když to žije ve skutečnosti. A skutečnost a systém je úplně něco jiného. Dům není skutečnost? To je systém? Dům je skutečnost. Ale ne tady je o to, jim ukázat na to, že nelze vůbec srovnávat skutečnost a systém, že systém je myšlenková konstrukce a skutečnost je skutečnost. Skutečnost není myšlenková konstrukce. Tak já to chápu. Dobře, to tam ale dáváte do toho, řekněme, fenomenologii. Fenomenologii. To není odchýlení od skutečnosti, když se to například říká. Je to něco úplně jiného. To se tu říká. To není přece žádný odchýlení. Tak to znamená, že nemáme dělat konstrukce? Já to beru jako, že je to takové zavádění. Ten systém je zavádění od skutečnosti, že to úplně vede někam jiná. Je to pravda, že to vede jiná? Je to pravda, že ten systém nemá na jeho stranu, že systém není skutečnost. Že ten nás vede úplně někam jiná. To znamená, že když astrofizici blábolejí o Big Bangu, tak že nás odvádějí do nějakých chimérických oblastí a nemá to s naším vesmírem co dělat, jo? Podle vás. No podle mě, já vycházím tady z toho... No dobře, ale může tohle někdo rozumět rodit? Nebo když udělá liné systém kytek, tak prosím vás, co nám tady takhle o nás otravuje? My máme rádi kytky. To nemá s kytkama co dělat. Nemá to co dělat. Když udělá nějaký systém podle toho, jak se o tom systému zde hovoří, jako o něčem uzavřeném. Uzavřené to tam... Že se neříká právě o uzavřenosti nic. Ale jo, když se na ten systém chápe celou dobu jako o něco uzavřeného. System und abgeschlossen sein entsprechen einander. Ano, jistě. Ale to je právě zpochybňováno, že? Vy se na to odvoláváte, jako že to platí. Ale já říkám, že to je problematický. Takže to nemůžete si v kruhu... Ale to je potom úplně jinej systém, než chcete vy. Protože v tom systému máte potenřenost. Vy jste teď řekl tenhle argument. Systém je konstrukce a nemá tedy se skutečností jim nic dělat. Tak se ptám, jestli konstrukce se může lineovat, nemá s kytkama co dělat. No já si myslím, že taky ne. Protože je to to, že jak se, jakým způsobem se tady bude brát uvažování. Jestli se bude brát, že každé myšlení má svou předmětnou a nepředmětnou stránku, tak o tom je to jasný. Ale pokud systém bude vyukurovaný jenom na předmětný myšlení, tak je uzavřenej právě. V tom je celá ta věc. Pokud teda to myšlení buduje systém a to myšlení uvažuje při tom budování toho systému právě tu nepředmětnou stránku, tak právě na základě toho potom, nezapomeňme o tom, že my jsme si tady uzavřenej. Ale já mám to jen, že celou dobu se tady právě hovoří o myšlení, které buduje systém, které je pouze myšlením předmětným. Protože pak tam vidím, takovýmto způsobem je tam možná právě ta uzavřenost. Jinak by tam ta uzavřenost nebyla možná. Protože jak by jsi tam chtěl dostat tu uzavřenost před tom nepředmětnou stránku? Kde by potom ta uzavřenost probíhala? Na jaké rovině? Na předmětnou stránku, tím myšlením. Právě díky myšlení samo má soucno samo nemá předmětnou a nepředmětnou stránku. Právě skrze myšlení má ty stránky. Soucno bez myšlení může být předmětnou a nepředmětnou stránku. Dobře, ale takže myšlení máme jako nepředmětnou stránku. Ta předmětná stránka je vždy spojená s předmětnou. Tak se dá rozstředkování o tom, že odladíte, že používají tam tu masku a vytáhají všechny tyhle odkazy. To je pro někdo důležité. Soudětářskou formulu vytáhá. Systém je znamená předmětné myšlení a předmětné myšlení znamená takové. Já jsem tady teda říkal do teďka tu věc, že ten systém H, který je zde kretizovaný, který je vytvořen předmětným myšlením, protože jedně na rovině předmětné se dá hovořit o nějaké uzavřenosti. Na rovině nepředmětné, což je právě to, na co to předmětné může odkazovat, tak tam se o žádné uzavřenosti nedá vůbec jako hovořit. Ale je to stejně tak ahistoricky, protože tam zavádíte, teď jsem namítal proti tomu otevřenému systému, že to je o 100 let později, což ještě o víc později. Takže to je o odkazování. A toho tady za chvilku v tom textu je? Jo, že se odkazuje nějakým věcem, že už je na tom sobotný, založený na tým a chce na tom, to není něco, co by v tom textu nebylo. Jo, ale budeme se k tomu moct. Fakt je, že je tady, co se problématickou, už se nám to trošku do tý hlavy vtisklo a teď uvidíme, co se s tím dá dělat. Jo, toto vlastně jsem tam zase zanesil, že jo, tohle. A do čeho to bylo? No to je ten zámek. Byl tam, byl tam, já vím, ale zatím se sledovat, byla tam nějaká myšlenka ještě, co to vytlačilo, nebo jenom jsme šli o překlad? Ne, myslím, že předtím byla řeč jenom o překladu a vy jste teda pak se zeptali, jestli to větně nedrželo. Jo, jo, jo. Takže můžeme jít tím pádem o kus dál, jo? No, ta poslední věta toho odstavce, jo, odkud jsme se teď hovořili, že ta vůle k tomu systému, jemu, a jak teď k tomu přeložit tu herčafn hraje. No to je samospravedlnost. Něco takového. Jo, to je, to je, když, jako, když je někdo přesvědčený o tom, že je v právu. Jak by se to řeklo? Samospravedlivý, to je blbý. Jo, to je blbý podstivosti, že jo, celou dům. Na to oni dávají úraz, jo? Tak bych to právě v tomhle, v tomhle, s tom spojení. Jo, jo, jo. Mně se to početnost líbí. Ne, ne, ale my tam pak hovoříme o podstivosti, jo? Právě, tak jo. Raději se řekne. Redlich je podstivý, že to se... Hraje, jsou synonyma. Synonyma jsou. Tak co s tím se dělá? Podstivost, podstivost. Raději se říká. Takže vlastně Recht, Schaff, Neid je pozitivní. No, no, no. Já myslím, že to je hezký s tou početností. Já bych to hodně teda nechal. No, to je synergický sladík. No a mimochodem teda, vylecům systém tady, to znamená, že to nemůže být hotovej systém. To je vylecům systém. Ano. Ne, to není jako... Systém tady byl hotovej, ale to je vůbec k systému, tvořit systémy, že jo? To je to tíhnutí k systému, jo? Být tím, který vytváří systémy. Ještě zase teda slovní... Jestli to nesmysl, ne za to frkert, jak je tam ten odkaz čtyři, jestli... Je zvracené. V tomhle případě myslím, že to dá i lepší význam, že vlastně ono to, jistý smysl má co dělat, jistý systém, jistý, že jo, ale je to právě... To je už na tý osmý stránce, zřejmě. No, no, no. Co, co, co? No tak, že jako nebyt nestavit, kterého staví, že jo, je nesmyslné. No tak, takhle, je to být s tím smyslem, jako je to právě ten, tam, kde se stýká smysl slova nesmyslné a zvracené, tak v tom smyslu to je nesmyslné. Samozřejmě souhlasím, ale to nesmysl nemá a asi i přednostně spíš ten význam, jako takový ten logickýho nesmyslu a tak, jo. Protože když tam není, když tam není zin, no, tak jako myslíš, že tam není, ale fakt se mi zdá, že v té češtině to nesmyslné, jako má silný význam, který se s tím zvracené jako nekryje. Ano, ano, ano, protože nesmyslné je, že to nedává smysl, až to zvracenost dává smysl. Jo, takže vlastně myslím, že by to jako neškodilo. Jo, to je pěkné slovo. Zvracený. Zvrchný taky se dá říct. Nebo zvrchný, jo. Ale tak to tímčinně to taky je, že jo? Jo. Takže to by mohlo být ten odstavec celý, myslíte? Tam jsme přeskočili sice dlouho v jednu větu, a nic jiný asi není. No, tam byl ten zámek a teď teda ta otázka. Co s tou vědou je položena na mě a Renko? Ještě tady teda samozřejmě jsou tady některé věci, které jsou zajímavé. Teď jsme mluvili o tom, že u toho Hagela to tak není, a tady je několik slov o Haglově s hrouceném pokusu dostat rozum do vývoje. Do pohybu teda ve smyslu vývoje. Musím říct, já jsem alergický na ty gescheiterte nebo scheiternde fezuche, protože tohle strašně to obkresluje, nebo vlastně se naučil Patočka u Hagela. Rád toho používá. Mně se zdá, že je to nevěcný, protože neznáme jedinou filozofii, která by se nezhroutila. To patří k podstatě filozofie, že se zhroutí. A jestli že chápeme systematičnost filozofie, jak jsme před chvíli říkali, to je, že se přímo těší, až se jí ten systém zhroutí. Protože tam právě najde ten ukazatel, kam jí dál. No tak vytíkat něčemu, že se to zhroutilo, je pomimo soudu nonsense. Ve filozofii speciálně. To je vlastně vítězství. A jestli že se řekne, že se nějakej pokus Hagel zhroutil, tak je to pochvála pro Hagela. Kdyby to Hagel věděl, že se mu to zhroutilo a dělal ten systém kvůli tomu, tak je to něco jiného. Ale on se to zhroutil a nechtěl, aby se to zhroutilo. On chtěl ten pokus udělat, aby se to dostalo do pohybu. Tedy jestli se mu to zhroutilo, tak to teda s tom pohybu je, že se mu to povedlo. Já mám námětku o určitému překladu. Můžeš dělat systém, který třeba opravdu spadne. Tady máš přivést rozum k vývoji gotické titánství. A tam by mělo být snad tak, že ta konstrukce, já tam mám teda začlenit rozum do vývoje, začlenit rozum do gotického titánství. To je lepší. Přivést rozum k vývoji gotické titánství je lepší. Čekaj, ale to nemá smysl. Přivést rozum k vývoji. Tak v tom bydí gotické titánství. Vydí gotické titánství. No čárky by tam mohly být. Nemusí, ale tady budou výhodné. Jednoduché nezdařené pokusu. Přivést rozum k vývoji. Jo, takhle. Ale já bych ji tam taky nedával. Protože když to číneš bez těch čárek, tak je to nesrozumitelné. Mně to bylo nesrozumitelné. Je to hložená věc, pravda? Určitě dříve by se ty čáry tam psaly. Nebo to ustupuje, ale já myslím, že když to pomůže smyslu, takže nemůže být tak. Já v tomto případě myslím, že ani dřív by je tam dopustili. Ale to je teda těžká otázka. To by se zase museli přinést doklady. To není hložená věc. To není věc, kterou bych přivedl. To ty si tak děláš oblakou předkládechu. Všechno asi. Já myslím, že to věta vložená je, když zkrátce měl by se dala náhradit, je to skutečně vložená. To je nezdařený pokus. Pokus, abychom... No jistě, ale ta funkce zůstává naprosto stejná. Je jistě, že to jde k jakoukoliv jednou součást vlastně. To je o to, že vidí v Hagelově nezdařené pokusy gotické titánství. To je věta. A to přivést rozum k vývoji, to je doplněk k tomu pokusu. No, přívolat se ti nespodne, jasně. Ano, čili jdem dál. Že se vám na to nebude zdávat, kdybyste měli. A interpretace je chápou? No, neže jako vykládání, řekneš, tak to je jako kecání. Oni tady chápou, když jsme vlastně vyšli v nějakou vykládání. No, s těma. Je tam mnoho významů. Tohle já myslím, že je takhle dobře přeložený. No a zase, myslíte, že se to dá držet? Co? Že oni chápou, a nebo že my? No, že oni chápou svou filozofii jenom jako vykládání. No, ale ve smyslu výklad. No, právě. Je to výklad. Teda já teď nevím, u ničeho, jak by se to dal doložit, kdyby se to dalo doložit. Ale rozhodně Kierkegaard sám sebe nechápe jako vykladatel. No, pravda. On dokonce, já mám dojem, že bychom našli i místa, kde to přímo odmítá. Tedy o to, co se rozumí výkladem, že? Ale on sám sebe chápe jako světka. A nikoli jako vykladatel. On neinterpretuje, nýbrž, dokonce světka velmi podezrého. On mluví o tom, že je špion v božích službách. A špion nic nevykládá. To není na něm. To dělá centrál. Ta poslední věta toho odstavce, ta v podstatě říká, že oni si toho byli vědomi. A ten začátek mohla nasvědčovat tomu, že to z nich vytáhá. Že to v nich našel. Že první vědění je výklad. Ta poslední věta jediná, která chce říct, že i oni si toho byli vědomi. A usledně ke kecání. Ale usledně jako reflexe neví, kdy nachází koncept. Protože objevují flut reflexe a tak další a další. Takže je možný to chápat jako uslední reflexe. Reflex právě nemá to, že by se vstavovala k něčemu a vykládala. Ale reflexe je dána jenom v tom, že se k něčemu snaguje. Ale k reflexi nepatří nutně výklad. Říkám, že to nepatří k reflexi, že by musela něco vykládat. Výklad je jiná záležitost. Reflexe v podstatě jenom upozornuje na to, co tu je. To je jako špionáž. Autošpionáž, když začíná to u sebe. Proto já si myslím, že výklad toho slova je reflexem. Pak to bude sedět na oba. Výklad je spíš ve smyslu vitrýny. Všechno dává do výkladu. Všechno dává do výkladu. Všechno dává do výkladu. Výklad je jako míno na ten zámek. Pro mě to není reflexe. Pro Jasku se to neznamená. Výklad se stává před ním výkladu jiného výkladu. Reflex se by nemusela vykládat. Reflexe se stavují v výkladu. To není. Ten můstr je stejný. Reflexe se stavují v konexii. Reflexe nemusí vykládat. Výklad se staví před někoho jiného výkladu. Výklad se staví před někoho jiného výkladu. To že dnes vás přijde do těchto výkladů je výkladem těchto výkladů. Když to je právě to číslo nočí, že to slovo výklad je tak neoznačný, že... Ale ne, já ti chci říct, že on dále opravdu to chápe jako výklad, a ne jako reflexie. Protože říká, že to, co je odrobéno tomu výkladu, tak se stává důvod o skutečnosti, která se stává zase předmětem výkladu. Když toho té reflexie já nemusím vytvořit něco, co by se muselo stát znovu předmětem nějakého výkladu. To je, když se týká v jedné a téže věci. A reflex se právě může poukazovat tomu výkladu úplně k něčemu jinému. Že jako jenom k někomu, kdo ten výklad provedl, nebo tak. Když to ten výklad výkladu, to se vždycky týká ty jedný věci, o které ten výklad je. To není zřejmě vychápáno ve smyslu interpretace a odslevení. Výklad výkladu může zůstat jenom na té rovině, že se stává výkladem jenom toho předešlého výkladu. To znamená, že ten výklad druhej se stává jenom pouhou reflexí. Co to je výklad výkladu? Vemete housku a dáte do výkladu. A teď celý ten výklad i s tou houskou dáte do nějakého dalšího výkladu, to nedává smysl. To jo, když by byla nějaká firma na aranžování výlohy a ukázala by, jak dělá výlohy v maličkých takových modelech. Podívejte se, já právě udělám výklad o něčem a ten další výklad se může včetnout do toho výkladu, ale to takovým způsobem, že kdo ho prováděl, kde to bylo provedeno a tak dále. Ale právě ten původní výklad byl zaměřen k té housce, když to ten další výkladek, já se vztahuji k tomu výkladu, ale ne už k té housce. Já se vztahuji k tomu výkladu, ale ne už k té housce. Jak se teda má chápat podle nich tento výklad? Chápat jako výklad výkladu a nebo výklad výkladu o housce? To jde o to, kdyby to byla reflexe, tak to bez té housky nejde. Jak to? No protože pochopitelně... Já se vztahuji, no právě když je to reflexe, tak ta houska tam nakonec nemusí mít žádný význam, protože já se k té reflexi vztahuji jen k té akci, to znamená jen k tomu výkladu. Ano, to není pravda. Klasický příklad literatůře, to jsme taky už to dělali v literatůře, to je velmi staré popsaná reflexe, dokonce trojího. Ano, s bránou, jasně, ale k tomu mám výklady potom a to až někde jinde. S čím s bránou? S bránou. Já to myslím na literatůře, na ty druhé řeči Sokratově. No ano, to byste ukláděl oba dva příklady. Tak to jsem myslel, tak tam máte naprosto jasný, že nejdřív se vztahujete ke koní, pak se vztahujete k sobě jakožto vztahujícímu se ke koní a považujete se za odborníka. Ty koně tam nemůžou zmizet, vy jste v odborník přes koně, ne přes cokoliv odborník. To není žádná reflexe. Reflexe je, když jste v odborník přes koně. A teď další reflexe je, řekne, ale jak je pak odborník, se ho zeptáme na několik otázek a to nejzákladnější o koních neví. No, a furt tam ty koně máte, tak se nezbavíte v reflexi. A co je to teda podle vás, když já se podám nějaký výklad a já se nezbavím. Co to je výklad? Interpretace? No, něco vyložím. Co myslíte? No, vyložím. Co to je? Jako houzku do krámu? Ne, ne, ne, ne. No, to je ono. Vyložím nějaký problém třeba, jo? Čili interpretujete. No, nemusím interpretovat. Interpretovat je... Tak co to je? Co to je výklad bez interpretace? Interpretovat nějaký problém, to znamená, že pohovořím a popusím se vysvětlit nějaký problém. No, to je v interpretace. No, promiňte teda. No, ta interpretace mě zavádí k tomu, že já mohu interpretovat někoho, jo? Ne, někoho. Něco. Interpretace problémů, samozřejmě. Interpretace problémů? No, problém je něco, co se musí interpretovat. Jinak to nikdo neví, co to je. Dokonce to je jedinej způsob, jak se dostanete k problému přes interpretace. No, tak co je interpretace pozitivní? Problém nikdo nepotká. Vyložit problém je potom interpretace. Že to není teda interpretace, nepovím. Vyložit problém... Ne musíte tak problému, prostě... Je nějaký problém, je něco, ať se vyložíte. Nám věří někde, a teď by to měl napsat zprávu svému šéfovi, a v některý chvíli, když píše o tom, co nám věřil, tak už tam... Musí se vyložit. Musí tam být výklad. Ano, musí tam být výklad. To byla věřská práce. No, a to měla být tady, jak vidíte, všechno interpretace, že? Interpretují to, co se nám věřil. Jo, to je nakonec synonim. No. Protože tam musí být při tom, co vlastně jsem udělal. Nám nestačí popsat. No, myslím, že se nám to nevzkakejí, když věříme, co nám věří. No, tak já jsem chápal výklad, jo. Interpretace pro mě byla, když interpretuju někoho jiného, že? Třeba. Tak já jsem... No, takhle interpretuješ takovou laboraturu. Jak to? Ty vějí na oměřený vodnoty. No, ale já mohu interpretovat někoho větší názor na ten dálej problém, jo. To můžeš... A pak mohu vykládat někoho ten svůj problém po svém, aniž bych někomu musel interpretovat, jo. A to se mě trochu podlešit, jo. Ale teď, jo, aby se vrátil do toho, co bylo. Teď je o to. Podám nějakou interpretaci nějakého problému a já se vztáhnu k tomu problému, jo, takovým způsobem, že se vztáhnu k tomu, kdo ten problém interpretoval, jo. A je to reflexe, nebo takto, když se vztáhnu teď k tomu, k té interpretaci, jo, toho problému, tak by mělo být to, že se k tomu mohu vztáhnout buď takovým způsobem, že to vyložím, tu interpretaci toho problému, anebo pouze reflektuji. Reflektuji tu interpretaci toho problému. To nemůžete reflektovat, můžete jenom to, co je vaše. Nemůžete své pokopení něčeho a nekolik cizí. No ne, samozřejmě, já jsem uvažoval, že ten výklad to interpretaci porává ten člověk, že jo. Jo, takže tady to znamená to, že u toho výkladu já mohu vykládat něco, co já jsem neprovedl, kdežtomu ta reflexe toho možné není. No, pokud tě výklad něco jiného může reflexem, to furt není jasný, co vymyslí té reflexy. Co myslíte výkladem? Slyšte, toto slovo se používá metaforicky, zjevno v němčině i v češtině. Původně vyložit znamená vzít od někde, kde to není vidět a dát to na oči. Aby to bylo vidět, no. Tak to se tím nemyslí. To je spíš jenom metaforicky. Jak to je? Nebo pak se domývám, že tady ten výklad znamená toto, dá to do té výlohy. Tak jak potom dám tu housku do té výlohy, tak potom já musím celou tu výlohu s houskou dát do nové výlohy. To je výklad výkladu. Vy máte za to, že když se tady řekne to auslegung nebo auslegen, že to není ve smyslu interpretace. Nejbrž je to jenom, že se na něco ukáže, co je vidět. No ne, podívejte se, já když to budu vidět, tak já ji musím dát do patřičné výlohy. Já ji nemůžu dát jen do jakékoliv výlohy. Takže výklad nebo je ta interpretace. Mně se zdá, že vyložíte housku a ji dáte do jakékoliv výlohy. Ano, tak ji vyložím, ale tady se mýmí, že ten výklad je proveden takovým způsobem, že já tu housku vkládám jen do určité výlohy. Samozřejmě, že výklad je vložený do jakékoliv výlohy, ale konkrétní výklad je vždycky vložení té housky do konkrétní výlohy. Takže nemůžete do obecné výlohy mět to vložené. Takže to je výklad. To je fenomenální konkreci. Jak o tom vždycky hovoří Heidegger v předvéři, výklad nenachází v konce. O tom výkladu se tam hovoří ještě v dalším odstavci. Ano, ještě v dalším odstavci. Zatím není ani co si pamatovat, jestli to přijde v dalším odstavci. Jenom, že nevíme, co to je a usledujeme. To je důležitý. Některé dní výsledky jsou někdy důležitý. Proč ne? Na tý staně 8 jsem si rychlel, že by se to nemohlo přeložit, ale výklad nekončí. Výklad nekončí. Nezdá se vám, že hned tato věta ukazuje na něco? V jakém smyslu byste řekl, že dát housku do určitého konkrétního výkladu nemá konce? Já ji mohu dávat do dalších a dalších výkladů. Ty výklady jste máli, to mám udávat do dalších a dalších. To ne, to ne, to neudržíte. To tak nám vysvětluje, že ten výklad se asi může vztahovat dalšímu výkladu a že ten výklad v podstatě nekončí. Takže to takto mění. Tohle by to bylo, proč jsem říkal, že já chápu to slovo výklad jako reflexi. Z tohoto důvodu jsou tady sobě ptý. Jenže reflexi v jakém smyslu? Zas nevíme. To neřekne, že to chápeš jako reflexi. Jaké pojetí reflexi? Zřek slovo reflexi. Já nevím, co to objasní. On přece taky mluví o reflexi. Proč tady mluví o auslejkům? Protože mluví slovo, které užívají toho slova. To není pravda. Já jsem se u Kierkegora nikde s tím auslejkům nesetřal. Když to mluví dámsky, tak těžko. Německý překladek. On tady říká auslejkům. To taky není dámský. Já říkám, že u Kierkegora skutečně na nějaký dostupný se nemůžeme odvolat. Co se toho níče odejče, taky bych se skoro divil, že by to tam bylo nějaké centrální slovo. Je důležité to, že tady nikde necituje z nich, že by se tam vyskytovalo slovo auslejkům. On to své vlastní píše a nějak to vykládá. Slovco je první část klusa, ale je nekonečnější výkladní. Tak to tam asi je. Ale jo, asi jo. Asi jo. Asi ten termín. To bychom se tam museli podívat. No a kromě toho tam je ima noh a jenom nojen veštejncův englích. Takže tam to není jenom výklad jako hauska, ale je u toho veštejn. Takže to veštejn budem připadat jak chápám. Rozumění. Veštejn je rozum. Tak porozumění. Asi jsem napsal chápání. Tak když jsme teda zapítovali, já říkám, jo, no, já teda nerozumím úplně dobře tomu českýmu, jak je to vyloženo stává se na ústitečnosti, jestli tam to jak je časový. Ne, tam má být, jak se to vykládá. Tam není, že je to vyloženo. Tam je věrt snadné. Ale stejnak jako, jak se to vykládá, tak jestli to je časově, anebo jestli to je obsahově, to jak? No, že jakož je takový věrt, jak se to vykládá. Tak já bych řekl, že jakmile se to vykládá. No, že to je časový teda. A to potom ale to český jak teda polechá vládat v nejasnosti. Jo, ale jasně. Ne, tak tam dám pěkně, jakmile se to vykládá, stává se to na ústitečnosti. No, proč já bych tak představoval, když bych ho tady představoval? Težká otázka. Musíš zachovat tu tajemstvou. Jo, jako když to není zachovat, ale jestli to v tom německém časový připouští třeba jako o něco snadnější než v tom českým, tak to může být, že když se to vykládá. Takže kdyby to bylo jednoznačně časové, tak by tam bylo, řekneme, alzbart. No jo, já rozumím, že by to šlo napsat jinak. Takže nějaký takovýhle psaný, teoretický prohozek skoro nehodí užít to jak v tom časovému smyslu. To se řekne prostě, jak to budeš mít od toho, ale pokratvu teda... Ale nevím, myslíš, že ho tu časem dostali? Tak já se na to vytáhl. To mi zdá z toho dásledujícího. Já myslím taky, že významově to líb dává smysl k tomu časovému významově. No pak se objevila nová smysl, povstaň nová smyslost právě dotud ještě skryta. Ale právě, že tady není řečení, tady přece se neříká to, že jak mělo to v nějakým způsobení bylo, že tak hned se to musí stát. To právě, že vůbec nemusí. Někdo to může úplně nechat. A nemusí se tomu vůbec bát vztahovat. Proč by tam ten čas měl mít takovou důležitost? Není to vůbec o časovost? Není to vůbec o to, když se to teda vyloží? Není to vůbec o to, když se to teda vyloží?

====================
s2.flac
====================
tak bychom řekli k tomu nahýmu, ale oni vědí, že kdyby to nahým rovnou ukázali, takže by nedosáhli zdeleka toho efektu, který ho chtějí, jako když použijou těch převleků. Čili oni jsou proti převlekům a bojují proti něm jinejmi převlekami. Tohle asi by mohlo být smysl. Je pravda, že ta připravenost, když se řekne, že je svádějící, tak to už se nebříkáte, že svádí nakonec zase na vás. K tomu, aby se nahlédl někdo sám, jak je. O to musím svíst a přesvědčit by se nenechal. A proč by to třeba nemohlo být tak, že oni opravdu v té připravenosti jsou zavedení, svedení? Proč by to muselo být nakonec jenom svedenost, teda ta připravenost? Ano, ta připravenost nemůže být právě svádějící pro nás. Ona by měla být v prvé řadě, když je to připravenost plně, tak by měla být dostupný do nějakého. A toho bych se domníval, že... Na to rozhodně neplně můžete použít. No, nevím, konec zatím, jo? Ale teď přece ta připravenost, kterou oni mají, tak... Chtějí to oni opravdu jako takto? No jistě, jsou lačný přímo, to je ta připravenost, že? Oni nemají žádný skrupule, jo? To by bylo taky možná pěkný překlad, jo? Bez skrupulí. Bez skrupulí. To je blbý slovo, ale vystěhuje zatím nejlíp. My jsme zaříkali předtím, že vypouštíme to nejbeztrástnější. Bez nejbezohlednější. Předtím jsme vypouštili nejbezohlednější. To nejméně skrupulovní vysvětlení. Je pravda, že ta připravenost je nesvádět, asi, jo? O čeho jste sváděla teď, že ne? Připravenost pro tu skvělost na masku. Pro mohlaby je jedině svádět, že by přece jenom nějaký skrupule měly. Ale právě brání se tomu, že jsou neskrupulosti, že? Takže myslím, že to je vyloučeno. Vyloučit, že je to svádělo. Ne, že by je to přímo svádělo, ale že je to něco, když toho používají, tak je to svádějící. Ještě mně napadá jedna věc, neviděli jste ten přírodní film v televizi s těma hlubíkama, mladýma, jak na možnosti 8 nebo 12, a jejich hlubíků se vyrojí a teď je vynesou z toho teleku, je vynesou na volné prostředství a tam stojí člověk. A ve chvíli, kdy ten člověk se dá do pohybu, tak všechny hlubíci divsem nepřerazejí všechno za ním. A jak se zastaví, tak zase nic. A ve chvíli, kdy ne, všechny zase za ním. Ta připravenost je něco, co svádí, jak ty hlubíky, když se něco pohybuje. Ten první začne a ty ostatní okamžitě za ním. Tenhle ten obraz mě teď najednou připadl na to, že tohle je, že někdo je berejt. A ty ostatní to svádí, že jsou taky pak berejt. Naopak já bych se domníval, že ještě to může být další význam a podklon, že ta připravenost může být jakoby zavádějící, svádějící od něčeho. Odejne tomu toho uvařování, které bylo. Je svádný, takže například u masku je svádějící, je zavádějící od něčeho, co to posáháte jako. To je pravda. Že by ten pohyb byl jiný. Něže by byli ti lidi, kteří tohle používají, sváděni tím jejich způsobem vyjatování. Ale naopak, že ten jejich způsob vyjatování by byl svádějící, který by se vybočoval, že by vybočoval prostě z nějakého navyklého řady uvařování. Tohle nejde o nenavyklost. Mně se zdá, že v pozadí je spíš přesvědčení, že pravda v obyčejní lidi neodláká od kamen. Ani jako psa, tepl, neodláká od kamen. Aby lidi měli vůbec zájem v opravdu, tak je potřeba jim to dát v převleku. Proto je to takovou důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. Protože je to taková důležitou složkou té cesty k pravdě. A věc je důležitá strašně a je to tak přidevá přizešit zgras. A je to tak přidevá přizešit zgras. A strašně důležitý je, jestli je to nerozhodnost ze strany naší nebo ze strany té pravdy. Já jsem to chápal na jednu stranu tak, že ta pravda se nedá nikdy rozhodnout. Nedá se rozhodnout, že by ta pravda byla to a to. Je ona ta pravda předem, jenom že my to nemůžeme rozhodnout, ale jinak pravda to je? To by se stala taky pravdou samou. Já mám ten taky dojem. Tím se prvně nabejívá to důležitosti. Co je příležitý, pak si to jako výraz k nerozhodnoutosti. To je ta pravda. To je jako kvalitativní pravda. A prosím vás, proč jste tam teda řečnal časový pobyt? No to tam je to jako... No ne, jestli to má nějakou důležitost. No, já tomu rozumím takto. To je taky ta otázka, jestli dásejn můžeme připádat pobyt. Když se to dásejn připáda pobyt, tak právě tam už dochází k tomu posunu, že tam ten čas to je. Když to v tom dá, je jenom místo. A dásejn průvodně je tu. Dásejn vlastně by bylo součnost v tom našem smyslu, jak jsme zatím o tom mluvili. Teprve tým, že se zdůrazní, že to dásejn je nemyslitelný bez času, takže z její součnosti nejenom stává to bytí součná v tom našem smyslu. To je ten pobyt, řekněme, to je ten život. Když tady říká to, co je dásejn, tak to znamená, že to dásejn samýmu mu nepřipadá, že by ten čas obsahoval. Takže to je mimochodem jeden důvod, takový jeden moment, který bych mluvil, protože to mu připáhá rádi. Ačte mi to teda, tady nebylo jenom připísnutí aspektů. Každopádně si to musíme podržet v paměti a zjišťovat potom při dalším čtení, jestli nedojdeme k obdobným nějakým místům jiným. Na jednom je to těžko zakládat, ale kdyby se tam vyšlo tři, tak už je to pěkně, to už je začkat na studií. Takže to znamená, že byste se domývali, že to překládá spíš současnost. To je dásejn. No ne, to jsem jenom řekl, že to je to naše… Současnost nedává to, jak si běžně, ten smysl, co my tomu dáváme. To bychom museli být velmi opatrní a muselo by se to zdělit, jestli by to… To je problém, to strkat někomu do koty. Ale každopádně já jsem to použil spíš jenom tak jako na přiblížení. A kdo ví, no, dásejn je to, že to je tady. Rozumí se tím teda pravděpodobně, co se přesunulo potom, že no, co je tady, to nejvíc, co je tady, to jsem já. Všechno ostatní je blízko, ale tady jsem vždycky já. Takže to se tímto pak přesunulo na dásejn je subjekt. Sejn, v tom žádná subjektnost není. Ale dásejn, to je už ta centrovanost, to je ta zasezenost. Jenomže se to by smyslí furt ještě bez času. Protože to dá, tam není híketnůk, jenom to hík. Takhle to teda samozřejmě bylo původně někdy. Prodělalo to vývoj a samozřejmě u každého by se to jednodu kapku jinak. No ale nicméně bych byl pro to ještě teda u toho zůstat stejně, že? Ale jak chceš u toho zůstat? Všichni to tady zase vždycky jednoducho napotrvé. No dobře, musíme si to rozhodit. Až to tam bude víckrát, tak některé věci nám zapadnou, budou zasutý. Právě tento první setkání je vždycky strašlivě důležitý. Filozofie vždycky se snaží nějak se, a podobně básníci, se snaží dostat, jak to zúraznuje Heidegger, dostat se k tomu prvnímu vidění. Když se nám něco ukáže poprvé. Tak když se setkáme s něčím poprvé, tak je to nejlepší. A pokud možno tam prostě všechny možnosti si uvědomit, a pak se uvidí. To jistě nesmíme z toho vyvozovat, ale vidět to v té mnohosti, že? Protože když poprvně vidíš zasněženou krajinu, a nevíš, co to je sníh, bys nevěděl. A nevíš, co to je krajina, a nevíš nic, a jenom poprvně to vidíš, tak tam vidíš spoustu barev. A od chvíle, kdy víš, že sníh je bílej, tak už ty barvy přestaneš vidět. To je vám ta důležitost toho prvního vidění. Takže když ještě nevíš, o co jde, a vidíš všechno, tak taky nemusí vidět všechno, ale má se snažit vidět všechno. Když přijde detektiv na místo ohleda, na místo činu, tak on neví, které věci byly nejdůležitější. On musí vidět, co možná všechny detaily. A ještě neví, který bude potřebovat. A když to vidí špatně, tak je špatný detektiv, když přehlídne nějaký drobnosti, špatný detektiv, nehodí se k práci. Dobrý detektiv přijde a určitě se vidí. On potřebuje vidět všechny detaily. No dobře. Takže bych proběl proto vždycky, když je něco takového, tak radši se tím zabejvat, dokatě ještě nevíme, o co jde. Právděpodobně nerazhodnout se s tím. Pravdy, které jsou těmou jasnou, nebo potřebuje vztahovat některé niče. Tak niče určitě jo. Nevím, jestli takhle přímo, ale u ničeho pravda je, jak bych řekl, individualizovaná nebo radikálně lokalizovaná a temporalizovaná. Prostě niče odmítá pravdu v tom tradičním smyslu jako to nejpevnější. Naopak to je to nejživější. To je v každým z tocí jiným. Asi, to nevím, to nevím. Možná, že to je opravdu z niče opač. On zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku, že to není prestabilizované. To je opravdu z niče opač, on zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku, že to není prestabilizované. Tak nějak, že to není predeterminované. Tohohle si všimá rád, že ta pravda je, co žijí. Nikoliv taková tam tuolka, kdybych si to představoval, nejenom přivíkal tým, tak tuolka. Která musí ještě být uchopena. Uchopena pravda v čem? Tak je hodnika toho původu. Původ je to původ. Mně se zdá, že tam je obsaženo to, proč je tam to noh? To se nevíme právě. To je právě po mém soudu nejdůležitější slovo, který tam je. Když chceme vyjádřit, vyslovit pravdu, tak ji musíme uchopit, vyjádřit ještě v tom momentě, kdy se stává tou pravdou. Jakmile už se stane, tak přestává být pravdou. To tam doplňuji, ale jenom na vysvětlenou. Jestliže un enčín původně, a musí se tou pravdou teprve v tom cajt da cajt stát, tak to znamená, že předtím to vlastně nebyla pravda, ale ani potom to není pravda. Je to akorát pravda v tom čase a na tom místě, kde se tou pravdou stává. A my, když ji chceme uchopit, tak ji musíme uchopit. Právě proto, teď se vysvětluje, že právě proto, že ta pravda musí být zachycena v tom momentě, kdy se rodí, musí být zachycena v tom momentu, kdy se rodí. Tak nemůže být vyslovená teoreticky tak, že to platí pro všetky dobů. Musí to být tak. Unmittelbar ne proto, že by to nějak člověk nedovedl. Protože jakmile by to bylo unmittelbar, jakmile by to bylo nějak teoreticky, jakmile by to bylo nějak jako formule, takže to s tou pravdou nutně musí mít, protože ta platí jenom pro ten okamžik. Takže se vydají, protože provokování na to vyhmění veptá a potřebů, a kvůli tomu otázku maturým větším a plánem, že by to nějak nevědelo neotíká přesně na něj. Že tak kdybych jich chtěl opravdu uchopnit, takže bych jich musel tenhle přiživat. Rádo byl nejvíc s ničem obřuňen, ještě v době, kdy dělal výsledku biologii, že bych chtěl vidět vývoj ve kteří a tak dále. A tam právě v těch děních vývoje ve kteří tam má to slavní místo, že všichni mají pravdu. A Darwin měl pravdu, a Lamarck měl pravdu, a Heckel měl pravdu. Všechny. Ale ta pravda, ta není v tom, co říkali. V té teorii, v formulích. Ale v tom, co je k tomu vádání a k tomu, které formulují vedlo a vedlo rozumícif. Okamžik bude ke tomu. To je ta pravda. A my musíme tedy pochopit, když chceme pochopit Darwina, tak ho musíme pochopit v tý chvíli, v tom dějným okamžiku a v tom zasazení určitým, co ho k tomu vedlo. Když tohle nepochopíme, tak to je sušina, to je exponáta muzea. To není živej Darwin. Ale v tomhle smyslu. No ale ještě, já se to zavoluji o, když uvádí jako pravdu nebo víru, když jako živopíře říkám pravdu, tak to tam přesně tady uvádí. Kdy ten Bruno musel za tím stát, za tou svou pravdou. Protože to byla ta pravda, kterou můžeme, kterou můžeme. Ještě ten Galilei, jak se říká, on mohl nechat, tak oni stejně na to přijdou. Jenomže právě Radu by řek, že tohle ale není pravda. To je jenom krytí se skutečností. Ale pravda, že je tam, kde se nasazují. A protože se Galileo nanasadil, tak je vidět, že tohle žádná pravda. On se nasadil o to, aby to objevil. O to obhájení musel pak nenasazovat. Tady jde právě do toho, že... Ale co aby objevil, ne pravdu? Ne, samozřejmě, on nechtěl objevit pravdu. No a to je ten rozdíl. Bruno sice mohl se mejlit, ale jemu šlo o pravdu. Nikoliv o to, jak to běhá. Oni to lidi matou. A tenkrát oni to máte i taky, že? Ale nakonec se to prozradí. Prozradí se to tím, že ten Bruno zatím stále, než to ten Galileo. Ale stejně jak se mu Galileo, my tak jako tomu Brunovi, když se něco odhali, tak šlo na jednu stranu taky o pravdu. O to, jak to v tom vysvětluje. Ale pro toho Bruno to byl úplně jinej přístup k tomu problému. Pro něj to bylo opravdu jako celoživotní se oddání na pravdě. Když se někdo v dané chvíli zaštítí a teď se opře na nějakém místě, kde zrovna je, aby něčemu čelil. A opře se zrovna třeba o pojetí toho, jak běhají planety. Ale v podstatě jde o něco jiného. Jde o životní nasazení. A ta okolnost je jenom příležitost. Jo, to bych také tak udrál. Pokud mu šlo o to, že svět je nekonečnej, tak kvůli tomu opetovat život je blbost. Ale je mu šlo o jakýsí boj? Vnětěž tohle mělo svou roli. A momentálně, kdyby se hádali o tohle, tak tady byl se zaskvělý. Ale šlo o víc. My musíme rozumět, o co šlo. Tohle je ta věčná pravda, jak to je, jestli je nekonečný nebo konečný. A v tom ten Bruno vlastně prohrál, protože nejenom, že ho upálili, ale my dnes víme, že je konečný. Ale on je náš předek v jistým smyslu, protože on probojovává něco daleko důležitějšího, než jestli je konečný nebo nekonečný. A to je tady v tomhle tom řečeno. Takže vlastně, že by tohle bylo, aby nešlo o pravdu. A nespočítal si náklady a nechal toho. Něco jiného, kdyby se do toho vejval. Nepustil, neměl ostudu. A teď tu ostudu má. On se do toho pustil a pak to bude volat. To je vždycky blbý. Pod tlakem.

====================
s2.flac
====================
Tak bychom řekli k tomu nahýmu, ale oni vědí, že kdyby to nahým rovnou ukázali, takže by nedosáhli zdeleka toho efektu, který ho chtějí, jako když použijou těch převleků. Čili oni jsou proti převlekům a bojují proti nim jinejmi převlekami. Tohle asi by mohlo být smysl. Je pravda asi, že ta připravenost, když se řekne, že je svádějící, ona je svádějící takovým způsobem, jak říkáte, že svádí nakonec zase nás. A navíc oni to hlášou, že je potřeba někoho svíst k tomu, aby svíst k pravdě. Já si nevzpomínám teď momentálně, k čemu to říká Kierkegor, svíst k tomu, aby se nahléd někdo sám, jak je. Že o to musím svíst, přesvědčit by se nenechal. A proč by to třeba nemohlo být tak, že oni opravdu v té připravenosti jsou jako zavedení, svedení. Proč by to muselo být nakonec jenom svedenost, teda ta připravenost. A ta připravenost nemůže být právě svádějící pro nás. Ona by měla být v prvé řadě, když je to připravenost tady, tak měla být ve vztahu k ním nějaké. Ten argument rozhodně nemůžete použít. No, nevíš pane zatím, ale teď přece ta připravenost, kterou oni mají, tak chtějí to oni opravdu jako takto? No jistě, jsou lačný přímo to, to je ta připravenost. Oni nemají žádný skrupule, to by bylo taky možná pěkný překlad. Bez skrupulí jsou. Bez skrupul a změní si. To je blbý slovo, ale jeho vystihuje zatím nejlíp. My jsme to říkali předtím, že to přehoříme to nejbezterostnější. Předtím to říkali nejbezohlednější. A nejméně skrupulovní vystih. Je pravda, že ta připravenost je nesládí asi, že? O čeho jde sládět? Připravenost pro tu skrytost a masku. Skrytost a masku. Mohla by je jedině svádět, že by přece jenom nějaký skrupule měly. Ale právě brání se k tomu, že jsou neskrupulovní, že? Takže myslím, že to je vyloučeno. To vyloučit jako, že je to sváděno. Ne, že by je to přímo sváděno, ale že je to něco, když toho používají, tak je to svádí. To by muselo být svádějící. Neviděli jste ten přírodní film v televizi s těma mladýma lumíkama, jak asi 8 nebo 12 malých lumíků se vyrojí a teď je vynesou z toho pelehu na volné prostředství a tam stojí člověk. A ve chvíli, kdy ten člověk se dá do pohybu, tak všetky lumící divce nepřerazejí všetko za ním. A jak se zastaví, tak zase nic. A ve chvíli, kdy ne, všetky zase za ním. Ta připravenost je něco, co svádí, jak ty lumíky, když se něco pohybuje. Ten první začne a ty ostatní okamžitě za ním. Tenhle obraz mě teď na jednou připadl na to, že tohle je, že někdo je berejt a ty ostatní to svádí, že jsou taky berejt. Naopak já bych se domníval, že ještě to může mít další význam a to v tom, že ta připravenost může být svádějcí od něčeho. Odejme tomu toho uvažování, které bylo. Je svádí prostě. Například pro tu masku je svádějcí, je zavádějcí od něčeho, co doposaváte jako dělo. To je pravda. Že by ten pohyb byl jiný totiž. Ne, že by byli ti lidi, kteří toho nepoužívají, sváděni tím jejich způsobem vyjadřování. Ale naopak, že ten jejich způsob vyjadřování by byl svádějcí, který by se vybočoval z nějaké té navyklé řady uvažování. Tady nejde o nenavyklost. Mně se zdá, že v pozadí je spíš přesvědčení, že pravda v obyčejní lidi neodláká od kamen. Ani jako psa neodláká od kamen. Aby lidi měli vůbec zájem v opravdu, tak je potřeba jim to dát v převleku. Proto je to takovou důležitou složkou té cesty k pravdě. Tam nesmíte zapomínat, že cílem toho zamaskování, toho překrytí je odstranit každé překrytí. To je prostředek. Rozhodující není odvízt od něčeho jiného. Svádění má svůj smysl v tom, že máte přivízt lidi k pravdě. Právda nikoho nepřiláká, takže jí musíte nějak vošpendlit. Které se dostanou nepřímo, které se nedostanou přímo. Právda se nedá jako přímo uchopit. To je pravda, ale něco jiného je Wahrheit a Wahrsein. A Mitteilung der Wahrheit samozřejmě není možný jako přímý. Ale k tomu Wahrsein se musíte dostat. A k tomu se ušem dostanete durch indirekte Mitteilung. Tak bych tomu rozuměl. I k tomu Wahrsein se musíte dostat nepřímo. To tady není. A k tomu se dostaneme právda neprímo. To se říkalo Volkswabe Zweig. To je na stejný rovině. Nahoře mluví rozdíl mezi Sein a Auslegen. Wissen vom Sein a Sein. No tak tím je to daný. Samozřejmě něco jiného je Sein ve vztahu k pravdě a něco jiného je Mitteilung der Wahrheit. A ta Mitteilung příma není možná. Co by to znamenalo, když se nemůžete dostat přímo k Wahrsein? Že se k němu dostanete jedně splatřetkovaně. Přes co? Přes nějakou tu masku. Přes ten zvýklad. Nebo přes ten nepřímým způsobem. Já tu věc samou nemohu přímo vyslovit. Myslíš, že tady je rozdíl mezi pravdou a vyjádřením pravdy? Ano, já si myslím, že není. Myslím si, že kdybych ho tam chtěl udělat, tak by to vypíchnul a zdůraznil. Taky teda ty věci připadají dost paralelní. Maska náleží k tomu Wahrseinu a nepřímé vzdělení je jenom jedinou okamžnou vzdělení. To mě připadá, že to nepřímé vzdělení je jakoby obdobou té masky. A mně to zase nepřipadá, že to teda ten výklad, který jste stavěl před tím panem doktorem, takže by ho to nějak moc namouhrávalo. Ne, to asi ne, ale nicméně to je problém vážný taky. Bude se to muset nějak integrovat. To je takhle, já jsem to vykládal v tom smyslu, že ta maska patří k tomu Wahrseinu proto, že je potřeba lidi zvést. Naproti tomu tam, kde mluví o indirectem mitailung, tak to nemá tento cílný, protože tam jde o to, že to jinak nejde. Nože právě teda to celé svedení, nikoli jen ta maska, ale to celé svedení, které můžeme teda označit, svedení pomocí masky, které můžeme označit na nepřímé vzdělení, je teda tou formou toho vzdělení kravdy, že třeba je své prostředké kravdy. Myslím, že to dokonce hraje velmi pěkně. To, že to je jediná forma, což v těch předchozích formulacích nebylo, ale jinak to jde stejně. Ale tady není dále vůbec důvod na to, že oni by chtěli někoho svářit nějaký pravdě, to je ještě on je. Oni se snaží dostat v pravdě a oni hledají nějaký způsob. Jaký pak vzdělení, když by šlo o ně? No jistě, on je. Ale tam i sobě vzdělují. No vůbec. Jakým způsobem se člověk v té pravdě dostane, než když jí vysloví? Říkejte se, příležitým činem u Kierkegorda je jasný, že on nechce být nic jinýho než svědek. Špion v božích službách. Čili on to nedělá kvůli sobě, že by bádal. On vyzrazuje, jak to s lidma je. No ale nedělá to ani kvůli sobě, ani kvůli lidem, ale kvůli té pravdě. On vyzrazuje, jak to je. A zároveň si uvědomuje, že to vyzradit nemůže tak, že by prostě na to vrch světlo, nebo že by to ukázal nahý. Nýbrž, že to může říct jenom nepřímým vzdělením. Ale neřeká to, nejde mu o to, že bych ty lidi chtěl nějak zabez, že by jim to řekl přímo, ale to v tom právě není. Tam to jinak nejde. Ovšem, že je chce zvést a to k tomu, aby nahledli, co vlastně jsou, to tam všude říká. Že to chce, on je chce zvést. No ale nevím, jestli je tady o tom teď zmínkat. V oboje tam se musí skloubit. Asi tak, že lidi nepřesvědčíte, aby nahledli sami sebe ve světle pravdy, leč když je k tomu svedete. To znamená pod nějakou zdalivě jinou cizí zábinkou. Oni potom musí lapnout, jak zlepit se po flusu, nebo jak, co se říká, ryba po špeku. Oni na to takhle skočejí, omylem, a vy užijete toho jich omilu k tomu, že nakonec uvidějí sami sebe. Ale zároveň vyslovit tu pravdu lze jen přímo říct, že nelze. Tyhle dvě věci tam musíme nějak zachovat. Pravda je, že to nepřímé sdělení nemá povahu masky. V tom smyslu, že by bylo třeba lidi oblachnout, aby tu pravdu spolkli. Ono to jinak nejde s tou pravdou. Tu pravdu nemůžete říct jinak, než nepřímo. Ale na druhé straně, abyste lidi přivedli k tomu, aby tu pravdu nahledali, jaká je. K tomu je musíte svézt. Ale jestli je to taky u ničeho? To si nejsem jistý. Já myslím, že niče má mnohem menší zájem o to lidi přesvědčit a naopak je to masa perditionis, co jemu hlavně přežijou ty nejlepší, ten nový člověk. Já mám takový dojímavší můžu se mejlit. Ten člověk by nám to třeba řekl, že to je někde takhle napsané. Já jsem se s tím nesetkal. Aby byla maska právě tohle? Aby se stavila k lidem jako k mase zabržení? To je fakt, to by jako má. Kdyby se tohle intervju, to by byla velkolepá intervju. Proč každý sám, jako samozřejmě by se chtěl postavit do řadé elity. Takže když on bude mluvit o tým masa perditionis, kdyby tohle byl trik, no to je prostě přímo způsobná myšlenka. To je fakt. No ale v nějakým dnech můžeme to léčího chápat, když ho sešlává v tom nejlepší. Protože to není žádná myšlenka, která bychom opravdu mysleli, že to je pláto. No když nám to i mohlo. Němec původně a žijící, jak se jmenoval, Burberk, předváděl pokřtěnýho Hegla. Tak tohle by bylo pokřtěné kníče, dokonce ve smyslu velmi blízkého do knížečce Jaskocového. Jo, to je vníkající nápad, to je pravda. Takhle vyložit kníčeho, to by bylo jako... Že on provokuje, ale provokuje takovým způsobem, že nikdo sám se nebude považovat za člena tý masy, která má být zahubená nebo na který nezáleží. Takže tím vlastně všechny tlačí k tomu, aby... Jo, na tom něco může být, ano. Takže by se to pak prokázalo i pro ničeho v tom příkladě. Jak bylo to příklad na to Wahrsein? Máš moc vlastností, ne máš. No, ty máš pravdivost, taky lze přeložit bytí pravdy. To by bylo... Pravdivost je Wahrhaftigkeit, přesně. Co chce říct, no? Být tím pravým, že? Taky v Němčině ta potíž je, že Vár je pravý i pravdivý, že? No, bytí pravého, opravé bytí. To všechno to strašně zatíží, já myslím, že nechtělo by toho vylaha říci, no. No, ale v prvné řadě to ani nebylo opravdivost, ale bytí. Prostě to bytí nesmí krát. To je obyčejný. V Němci to zajišťovat jako Height. Ale jo. Hele, což je pravost? No, to je nějak přesný jedna. Ta pravdivost to je taková, jakoby, cnost. Ale Wahrsein, tam to je, to je jako k tomu, co je pravé. A co je pravé, je pravost. Víte, proč, jako, tam chci mít to být. A ještě, že to odstavci všechno to být si hodno říct. Odstavec nahoru první věta hned říká, že používají to podobenství, kvůli tomu vědění o bytí. A teď jako to specifikuje, jaké je to bytí. Je to to pravé bytí? Ne, ty prostě to číteš tak lexikálně, že všechno, kde je zájmu, tam už tam prostě do toho cpeší. To je jako, kdyby jsem dělal řek český živo bytí, a ty si mi začala tady špekovat na bytí. To jsem vůbec neměl myslet. Ne, on by to mohl říct úplně jiným způsobem. V tomto si nemyslím, že je tam zase tak běžný, aby to zájmu tak ztratilo, že je to filozofický text. Já si tím dál víc myslím, že tam by měl být pravost. No, já bych myslel, že to byl jiný. Protože je tak prostě, zůstává tam zachovaná ta jedna svá maska nepravost. Vždyť někde patří k pravosti. Jak se tady to pochopení nechává? No, tam mám připravenost. Uvím si to, že pro pochopení už tam máme, co tam je. Mně se zdá, že to zase se ten text furt ponělčuje, až je pak víc, co chtíš počítat. No, ale to není ani tak pochopení, Honzo. To pochopení nemá něco společnýho. Jo, to ty jsi se sklal. To je ta pohotovost. V té pohotovosti potřebuješ být připravený. Tak je to připravená. Tak je to připravená. Připravenost pro skrytost. Pohotovost na to, že už je, jako kdyby to se okolí. No, je to pohotovost. No, ale když to tam závěří, tak říkáme, že to zavádí dalekým západem. Sklon není špatný, nebo náklonost, nebo něco takového. Jo. Tendence. V tom smyslu, že mají zavádějící tendenci ke skrytosti a masce. Nebo svůcovskou náklonost. No. To už by mělo na koneci so společností nějak vyglédat. Svůcovský sklon. Takže, co tam dáme? Sklon? Mně se líbí svůcovskou pohotovost. Jo, ať tam je něco z huset hazicky, z jargonu. No, já se sem dám sklon, teda. To se mi vlastně líbí. Musíš věřit, mít pro něco celou. Mít pro něco celou. Mít svůcovskou připravu náklonosti. No. Svůcovskou pohotovost. Mít pro něco slabost. To ne, to už je. A to, když já mám slabost. To je to teště. A to je jako připrava. Jsem říkal připravený. Ano. Pohotově. Ano, sežeradku z dortu. No, ale to tam není právě to, kdykoliv to snízíš. Ty máš pro to slabost prostě, že neudoláš tomu, ale ne, že máš připrava na start. To není ono. To je úplně něco jiného. To je to teště. Musíš to udělat rádi, právě já jsem na slabosti taky vysazil. A to není to připravenost. Prostě neudoláš tomu. A neznamená to, že opravdu, jako jsi v okamžitě připravený, když to uvidíš, to sežerat. A pohotovost je teda přesný. Takže to se říká, máš službu V, máš pohotovost. Dále, prosím. Můžeme jít dál tenhle? Ano. Tam mám pak námětky k tomu konci. Tam totiž, jako nevím, tam je Indem. To asi nebude dopatřit dohromady. Ne. Které? V tom časovém pobytu. V kterém, ale je to přeložený dál nějak divně, v kterém se musí ještě, ne, v kterém musí být ještě uchopeno V. V tom vdění, a tam není A, A je z původu, vdění Z. V tom V, Honzata má ve vznikání vdění z původu každé existence. Každé existence. Jo, Honzata má souřadní ovedený prostě. Jo, A. A, to vlastní necháme teda, jo? Jo, to já jsem teda taky s kolem, tady to vlastní vypadá jako že prostě tady je jich, jo? No. Takže to možná můžeme zeptat na nějaký to opravdový napodob. Skutečně, jo. To ještě před tím středníkem, jo, jak je? No, no, no. Skutečné, že, nebo jak se jste to řekl? Opravdové. To je opravdová pravda. Skutečný je. Já myslím, že by klidně do závodky tam mohlo za to být napsáno, ale by neklikali. Co? V lepších překladech za to tak dělali. Naopak, to se dělá o lepších překladech. Naopak, to se dělá o lepších překladech. Ne, ne. Na konec stejné, když se to teda přeloží, tak by to mohlo být vydáno, být vydaný půl na půl. No, asi by to bylo lepší, on je to dost krátký, takže by to, no, to je pravda. No, všuši ten hajdek, tak to teďka už jsou některé ty věci udělané. To, co vyšlo v té hnědý knížce, víš. Jo. Jo. Ty hnědý knížky máte všichni, jo? Jo, jí máme. Kdyby jsme mohli někdy se taky podpůjčit. Vy to nemáte? Jo, mám. Já jenom, že teď mě poslali několik kousků, tak jsem si říkal, že by se třeba mohlo něco takového dělat příští rok. Když to už přiložené je, že zároveň bychom se přesvědčili, jak to je přiložené. No a co? Většinou jsi byl, jako, jsi prostě obáděl, jako příklad. No, že už ty testy, které jsou v tom česky, tak už je to i vydáno, takže to není vždycky na druhý česky. Jo, tak to jsem ještě neviděl. No, no, jenom český. Já to taky nemám, jo. Ale už jsem to viděl. Ale ne tím způsobem taky. Prosím? Taky zvenčí, z těch rozpráv, jo. Ne, ne, ne. Zatím jenom tady, no. A to oni tam by i asi byli podtíhnutelní. A to má ještě určitě Praha. Jo, to je ono. Já vím, jak se muselo těžce vyjednávat mladá fronta, že to... Heidegger sám ještě k tomu dal souhlas. Co je to dělat za jeho života. Ale to se nesmí, jako ten... Řetí skvělý znášet. To víš, že to, jako když by to neměl... No. Ty se mně tedy, jako ty mladé, hrát. Heidegger, no, ještě, no. A překlad, kteromu se nemusí nic splotit. Poslyšte, pojďte se trošku chvíli zabejvat tou druhou částí, ty věty po tom středníku. Věcně. Věcně je důležitá strašně a je tam tak přidele, jako... No, tak především, jako... Uvidí nás. Co je to, kde vás vládnu to? No. To je teď tedy, nebo jeho? A strašně důležitý je, jestli je to nerozhodnost ze strany naší, anebo ze strany té pravdy. No, já jsem to chápal na jednu stranu tak, že ta pravda se nená nikdy rozhodnout, jo? Nená se rozhodnout, že by ta pravda byla to a to. Jo, to je ze strany naší tedy. Ale je ona ta pravda předem, jenomže my to nemůžeme rozhodnout, ale jinak pravda to je? No, to musí se dostávat na tu pravdu samou, protože... Já mám to taky dojem. Tím teprve nabejvá to důležitosti to místo. No, jestli to nepřímě sdělení patří na něj jako výraz k nerozhodnotosti této pravdy, tak to je jako kvalita ty pravdy. A prosím vás, proč je tam teda řečeno časový pobyt? No, to tam je, to je jako... No ne, jestli to má nějakou důležitost, jo? No, já tomu rozumím tak to. To je taky ta otázka, jestli dá se ani můžeme překládat pobyt. Když se to dá se ani překládat pobyt, tak právě tam už dochází k tomu posunu, že tam ten čas v tom je. Když to v tom dá, je jenom místo. A dá se ani původně je být tu. Dá se ani vlastně by bylo soucnost v tom našem smyslu, jak jsme zatím o tom mluvili. Teprve tím, že se zdůrazní, že to sign je nemyslitelný bez času, tak se z její soucnosti najednou stává to bytí soucná. V tom našem smyslu, že? To je ten pobyt, řekněme. To je ten život. Když tady říká to, co je dá sign, tak to znamená, že to dá sign samému nepřipadá, že by ten čas obsahoval. Takže to je mimochodem jeden důvod, jeden moment, který by mluvil proti tomu překládání pobytů. Ať by to tady nebylo jenom takový pýchnutý aspekt. Každopádně si to musíme podržet v paměti a zjišťovat potom při dalším čtení, jestli nedojdeme k obdobným nějakým místům jiným. Na jednom je to těžko zakládat, ale kdyby se tam vyšly tři, tak už je to pěkně na studii. Ještě raz znamená to věc, že byste se domnívali, jinak by se to překládalo spíš jako jsoucnost. No ne, to jsem jenom řekl, že to je to naše... Soucnost nedává věžně ten smysl, co my tomu dáváme. To bychom museli být velmi opatrný. A muselo by se to zjistit, jestli by to... To je problém, to strkat někomu do bod. Ale každopádně já jsem to použil spíš jenom na přiblížení a kdo ví, no... Dasein je jako... To, že to je tady, že? Rozumí se tím, teda pravděpodobně to se přesunulo po tom, že no co je tady, to nejvíc, co je tady, to jsem já. Všechno ostatní je blízko, ale tady jsem vždycky já. Takže to se tímto pak přesunulo na dasein je subjekt. Sein, v tom žádná subjektnost není. Ale dasein, to je už ta centrovanost, to je ta zasezenost. Jenomže se to myslí furt ještě bez času, paměť, protože to dá. Tam není hiketnung, jenom to hik. Takhle to teda samozřejmě bylo původně někdy, že? Prodělalo to vývoj a samozřejmě u každého by se to jedno to kapku jinak. No ale nicméně bych byl pro to ještě teda lhů toho zůstat stejně, že? Ale jak chceš jí toho zůstat, když je to tady za stopického dědnov na poprvé? No dobře, musíme si to rozhodit. Až to tam bude víckrát, tak některé věci nám zapadnou, bouvou zasutý. Právě tento první setkání je vždycky strašlivě důležitý. Filozofie vždycky se snaží nějak se, a podobně básníci se snaží dostat, jak to zdůraznuje Heidegger, dostat se k tomu prvnímu vidění, že? Když se nám něco ukáže poprvé. Tak když se setkáme s něčím poprvé, tak je to nejlepší. A pokud možno tam prostě všechny možnosti si uvědomit, a pak se uvidí. To jistě nesmíme z toho vyvozovat, ale vidět to v té mnohosti, že? Když poprvně vidíš zasněženou krajinu, a nevíš, co to je sníh, bys nevěděl. A nevíš, co to je krajina, a nevíš nic, a jenom poprvně to vidíš, tak tam vidíš spoustu barev. A od chvíle, kdy víš, že sníh je bílej, tak už ty barvy přestaneš vidět. To je vám ta důležitost toho prvního vidění. Pak ještě nevíš, o co jde, a vidíš všechno. Člověk taky nemusí vidět všechno, ale má si snažit vidět všechno. Když přijde detektiv na místo ohleda, na místo činu, tak on neví, které věci budou nejdůležitější. On musí vidět, co možná všechny detaily. A ještě neví, který bude potřebovat. A když to vidí špatně, tak je špatnej detektiv. Když přehlídne nějaké drobnosti, špatnej detektiv, nehodí se k práci. Dobrý detektiv přijde a už to celé vidí. On nepotřebuje vidět všechny detaily. Takže bych byl proto, když je něco takového, tak radši se tím zabývat. Dokud ještě nevíme, o co jde. Ptám se věci. Bude to o nerozhodnutosti pravdy jenom jasnost nebo o tom, co takovým lidem je v Nýče? Tak v Nýče určitě jo. Nevím, jestli takhle přímo. Ale u Nýčeho pravda je radikálně individualizovaná nebo radikálně lokalizovaná a temporalizovaná. Prostě Nýče odmítá pravdu v tom tradičním smyslu jako to nejpevnější. Naopak to je to nejživější. To je v každé situaci jiné. Ale to povenová tady jasnost nerozhodnutost? Asi, to nevím. Protože když to tak povenoval, tak už to taky zároveň ukvalifikoval. Možná, že to je opravdu z Nýče opravdu. To zdůraznuje zejména na to, že to není od začátku prestabilizované. Že to není predeterminované. Tohohle si všímá rád lud, že ta pravda je něco živého. Nikoliv taková ta mrtvolka. Jak si to představila Aristoteles, která se jenom přimýká tým mrtvolka. No, ale teďka Honza ta druhá část. Jak ji vůbec přeložit? V kterém indem, v tomto časovém dázaji, zí, to znamená to nepřímé sdělení, v kterém musí ještě být uchopena pravda v čem. Tak já bych říkal z toho původu. Mně se zdá, že tam je obsaženo toto. Proč je tam to noh? To se nevíte. To je právě po mém soudu nejdůležitější slovo, který tam je. Že totiž, když chceme vyjádřit, vyslovit pravdu, tak ji musíme uchopit, vyjádřit ještě v tom momentě, kdy se stává tou pravdou. Jakmile už se stane, tak přestává být pravda. To tam doplňuju, ale jenom na vysvětlenou. Ještě ve vznikání... Jestli, že je unenčín původně a musí se tou pravdou teprve v tom cajda sajm stát, tak to znamená, že předtím to vlastně nebyla pravda, ale ani potom to není pravda. Je to akorát pravda v tom momentě, v tom čase a na tom místě, kde se tou pravdou stává. A my, když ji chceme uchopit, tak ji musíme uchopit... Na ten důležitý okamžik, na ten moment, kdy to je pravda. To je poukaz důležitý. Kramatický je to, když to prostě nic neříká. To je vůbec hodně velký výkon. No a právě proto, teď se vysvětluje, že právě proto, že ta pravda musí být zachycena v tom momentě, kdy se rodí, tak nemůže být vyslovená teoreticky tak, že to platí pro všetky dobu. Musí to být... U Middlebar ne proto, že by to nějak člověk nedovedl. Jakmile by to bylo Middlebar, jakmile by to bylo nějak teoreticky, jakmile by to bylo nějak jako formule, takže to s tou pravdou nutně musí mít, protože ta platí jenom pro ten okamžik. To je teda... No pánové, tohle já mám zrádla. Toto? No jistě. Tohle říká rádi. A tento ovšem nemůže být jasprsený bez ničeho. Ale já se k tomu moc nevěším, že by ta pravda byla jenom... že by se dala nepřímo ukopit jedně díky tomu, že už tady jako není. Že jak kdybych chtěl tu pravdu uchopit, takže bych ji musel ten okamžik... Rádi byl nejvíc s ničem ovlivněn ještě v době, kdy dělal tu biologii, když psal ty děň v vývojech teorii a tak dále. A tam právě v těch děňách v vývojech teorii tam má to slavné místo, že všichni mají pravdu. A Rarwin měl pravdu a Lamarck měl pravdu a Heckel měl pravdu a všechny. Ale ta pravda, ta není v tom, co říkali. V těch teorích, v těch formulích. Ale v tom, co je k tomu bádání a k těm formulím vedlo. A vedlo rozumí se v okamžiku. To je ta pravda. Když chceme pochopit Darwina, tak ho musíme pochopit v tý chvíli, v tom dějným okamžiku a v tom zasazení určitým. Co ho k tomu vedlo. Když tohle nepochopíme, tak to je sušina, to je exponáto muzea. To není živej Darwin. Ale v tomhle smyslu. Když uvádí pravdu, nebo výru, nebo říká o výře, tak uvádí příklad Galilea a Giordana Bruno. Kdy ten Bruno musel za tím stát, za tou svou pravdou. Protože to byla ta pravda, o které hovoříte. Ještě ten Galilej to klidně, jak se říká, mohl nechat být ve kvůni stejně nad třídou. Rádo by řek, že tohle ale není pravda. To je jenom krytí se skutečností. Ale pravda, že je tam, kde se nasazují. A protože se Galileo nenasadil, tak je vidět, že tohle žádná pravda není. On se nasadil o to, aby to objevil. O to obhájení se pak nenasazoval. Protože se nesadil, aby objevil pravdu. Ne, samozřejmě, on nechtěl objevit pravdu. To je ten rozdíl. Bruno sice mohl se mejlit, ale jemu šlo o pravdu. Nikoliv o to, jak to běhá. Oni to lidi matou. A tenkrát oni to mátli taky. Ale nakonec se to prozradí. Prozradí se to tím, že ten Bruno za tím stál, když si to udělali, šlo na jednu stranu taky o pravdu. O to, jak to v tom vesmíru je. Ale pro Bruno to byl úplně jinej přístup k tomu problému. Pro něj to bylo opravdu celoživotní se oddání té pravdě. Hlejte se, jste ve vážném nebezpečí. Jestliže z Bruno uděláte člověka, který byl posednej myšlenkou, jak to běhá. Jestli ten vesmír je konečný nebo nekonečný. Tak z něj uděláte psychopata. On možná byl, to je další věc, o tom nechci mluvit. Ale je rozdíl, když někdo v danej chvíli se zaštítí a teď se opře na nějakém místě, kde zrovna je. Aby něčemu čelil. A opře se zrovna třeba o pojetí toho hajku planety. Ale v podstatě jde o něco jiného. Jde o životní nasazení. A ta okolnost je jenom příležitost. Pokud mu šlo o to, že svět je nekonečnej, tak kvůli tomu obětovat život je blbost. Vněmč tohle mělo svou roli a momentálně se hádali o tohle, tak tady on se zašprajcoval. Ale šlo o víc. A my musíme rozumět, o co šlo. To je ta věčná pravda, jak to je, jestli je nekonečnej nebo konečnej. A v tom ten Bruno vlastně prohrál, protože nejenom, že ho upálili, ale my dnes víme, že je konečnej. Ale on je náš předek v jistém smyslu. Protože on probojovává něco daleko důležitějšího, než jestli je svět konečnej nebo nekonečnej. A to je tady v tomhle tom řečeno. Takže v podstatě u toho Verona by nešlo o pravdu. No když to tak pustil k vodě, tak nám nejde o to, že on se vymluvil na to, řekněme, tak se na to stejně přijde. Protože on vždycky nepostavil ty fališní autoritě. Vlastně. On se do toho pustil a nespočítal své náklady a nechal toho. Něco jiného, kdyby se do toho vejval. Nepustil, neměl vostudu. A teď tu vostudu má. On se do toho pustil a pak to odvolal.

====================
s2.flac
====================
Neberou vůbec náši. No jo, no jo. Tak hlavní, jako za tetretět absentů, teda samozřejmě, ale ještě je to docela jako důležitý. Ale to je teda, to je trošku jinej aspekt než kinej. Ano, jistě, jistě. Mě ta formulace tady připadá taková divná. Že? A chtěl jsem na to upozornit, protože je to furt ještě úvod. On si připravuje něco. Ale právě když si někdo něco připravuje, tak je potřeba mu koukat na prstí. No, já bych řekl tak, že jako mě to tak skandální nepřipadá, možná právě proto, že ten pojem tý systematičnosti tý, jak jsi otevřený, jo, takže mě vlastně ani tady dle namysl nepřišel, když jsem to chtěl. Protože vlastně tato konkluze tady byla nějakým způsobem nebezpečná. Ale možná je to právě proto, že mi není tak blízký. Podívejte se, stejně já nevím, jestli na to je lepší jít. Když on tady říká, že systém je pro ně krok pryč od skutečnosti a proto lež a klam. Jo, proto já vlastně mám rád to odvrácení radši než to odchýlení, protože to je právě ta cedulka. Jo, oni vlastně v těch systémech udělají cedulky pro ty skutečnosti. No, tak po mým soudlu tohleto je možným říct jenom na základě omylu. To není pojatelný jako pravdivý. Tam se buď mejlí Jaspers, že to neplatí voničovi aho Kierkegora, nebo Jaspers má pravdu, platí to voničovi aho Kierkegora, pak se teda mejlej niče a Kierkegora. V každém případě je velice problematický, jestli zrovna na tohle je možno navazovat, nebo interpretovat, že ta filozofie navazuje na tohleto, když to je omylu. Když přece jsme se nějak natuštodli, co on tady tím systémom prozumí, že tím můžu mít uzavřenou tu vztahu a potom teda nevidím, čem by ta omylovost té věty spočívala. Protože systém, který se odchyluje nebo odrací radši, to je jiná věc. No ne, tak to právě jak se odrací. Tak právě to je ta otázka, ta týcení finance, že já myslím, že to je dobře, ale pak to není vnámíka proti systémům, proč je proti tomu vracení. No proti tomu, co u nich je spojený systém. To spojuje úměné, to jsou úměné věci. To je poněšmanina, že to spojuje a zprostě. To by se zasmuselo teda tentokrát jít zase do toho Kirkybora, teda speciálně, protože tyhle formulace se asi popírají víc. Podívejte si, já zprostě napsal velkou knížku o nich. A tam ukazuje něče, jako neobyčejně systematickýho myslitele. No tak co to je odvrat od systému, když sám je systematický? No to je úplně jiný adjektiv, systematický myslitel a prostě systém, to, co se říká tady. To je jistý. Oni nechtěli dělat systém. A ten systém, když někdo dělal, tak to napadali. Hlavně měli na mysli toho Hegla. Ale oni v některách z toho nevyvozovali, že systém jako takovej je lež a klam. No to prosím je možný. A tady je řečeno, to v této vyhraně nepodobí. Já myslím, že příliš lepší se tady jasnost vyjádřil od fizie. To ještě nevíme. Nevíme, ale budeme se to pomalovat. A myslím, že tato poslední formulace ještě důležitější. Dobře, že jsme to ještě nestopnuli, protože já jsem teď pokopil, co by teda znamenalo. To, že se stavíš proti tomu systému, proč se teda proti němu stavíš? Když ne kvůli tomu, že je to leša klam. Oni se proti tomu stavějí ne protože to je systém, ale protože to je leša klam. Systém může být bylnej. Nemusí být bylnej. Není to podstata systému, že to je leša klam. Teď strácím ty výroby, které se tady představují. Teď je o to. Jaspers říká oni, že jsou odpůrci systému. A jsou odpůrci systému z jakého důležitosti? Podle Jasperse. Že to je leša klam. A vy se dovnímáte, že to není... Jako systém. Ne. Můžou být systémy, které jsou leša klam. Tím spíš, že ty, co je budujou, kašovat. A vy se dovnímáte, že existují systémy, které nejsou. Oni řádu říkají, že systém je klamnej. Jak by mohl být systém dobrý právě, když oni ukazujou, že v principu systému nemůže být vůbec. Oni sami jsou systematický. Kdo to ukazuje? Kdo to ukazuje? Tak jak to chápu, podle toho, jak to tady vykládáme, tak jde o to, že oni jsou zásadní odpůrci systému, protože ten systém je v sobě milnej. Klamnej. Oni jsou zásadní odpůrci omilu a jestli, že ten omil je na stráně systému, tak jsou odpůrci systému. A když by byl ten omil na stráně nesystému, tak jsou odpůrci nesystému. No ne. Protože když on tady říká, když se proknává ten duchatevským zámkem, tak co se mu... Že v tom nežijou. Že v tom nežijou. On nemá vrtě zámkům. Protože kdyby to šil, tak by měl zájem na tom najít omil. Jenom že on v tom nežije, tak by se ho nezajímal. Omil ho nezajímal. On jenom kreslí zámky. A jenom šmafů, když je to právě, jenom kdyby to bylo hezký, a takhle nechom ta salva nám dali. Jenom šmafů, když si ta noha může mít kořeny někde. Možu, není to tím, že nápadá ten systém, protože je uzavřený systém a chce nápadně to otevřený systém? No, to je už druhá věc, jestli z toho něco vychází, nebo jestli je to fakt už důsledek, že se staví proti systému, a jejich pozice je stále otevřená, že ne? No, jestli jde o to, toto ne. Je to opravdu, člověk. Takoliv rád říkám, ten pojem na otevření systému tam můžeme zavádět onačeně a více než o 100 let potéž. Ale... Já nevím, já se podívám, že ten člověk může stavět zámky, ale má v ní tyhle. Jo? Jo, jistě. Zámku. Ale... Opravovat, udržovat... Ano, ale jde o druhé 100 věc. Jestli je vůbec možné, aby ten člověk v tom zámku žil? Žije v chatiči. Možná to by bylo. To je zbytečná otázka řečních zklas. Protože jsme se možná přesvědčili, že lidé, kteří žijí dokonce ani nechtějí žít, můžou žít v domech. No. Protože... To je to, o co jsme se tady začali čekat. Tady je úplně rozdíl... rozdílné... dvě rozdílné věci. A to je to, že ten zámek je konstrukce, když to... Ten člověk žije konstrukcí. Jo? Vytvářet zámky se hovoří o tom, že člověk vytváří systém. Když to žije ve skutečnosti. A skutečnost a systém je dům. Dům není skutečnost. To je systém. Dům je skutečnost. Ale ne tady mě o to, jo, mějí ukázat na to, že měl se vůbec srovnávat skutečnost a systém. Že systém je myšletková komplexa a skutečnost je skutečnost. Skutečnost není myšletková komplexa. Tak já to chápu. Dobře, to tam ale dáváte do toho... No, to nevím. Řeknime fenomenologii. Protože to není fenomenologii. Systém je odchýlený od skutečnosti. To znamená, že je to něco úplně jiné. To není přece žádný odchýlení. Tak to znamená, že nemáme dělat konstrukce? Já to beru jako, že je to takové zavádění. Systém je zavádění od skutečnosti. Že to úplně vede k někam jinám. Je to proto, že to vede jinám. Systém nemá z toho nějakou jiného strachu, že systém není skutečnou. Že nás vede úplně k někam jinám. To znamená, že když astrofizici blávali o Big Bangu, tak že nás odvádějí do nějaké chimerické oblastí a nemá to s naším vesmírem co dělat. Jo, to nemá. No, podle mě, já nechal bych to dostat. No dobře, ale může to ne někdo rozumět. Nebo když udělá líné systém Kitek, tak prosím vás, co nám tady takhle potravuje, my máme rádi Kitky. To nemá s Kitkama co dělat. Jo, nemá to co dělat. Podle toho, jak se o tom systému se pohoří, jako o něčem uzavřeném. Uzavřené to tam, jak se? Že se neříká právě. Ale jo, když se na ten systém chápe celou dobu, to je o něco uzavřeného. Jo, System und abgechlossen sein entsprechneinem. Ano, jistě. Ale to je právě nezpochybňováno, že? Vy se na to odvoláváte, jako že to platí. Ale já říkám, že to je problematické. Takže to nemůžete si v kruhu vodit. Ale to je potom úplně jinej systém, než chcete být, protože v tom systému máte otevřeno. Vy jste teď řekli, systém je konstrukce a nemá tedy se skutečností nic dělat. Tak se ptám, jestli konstrukce musí to liniovat, nemá s Kitkama to dělat. No já si myslím, že tak ne. Jo? Protože je to to, že nějak se jakým způsobem se tady bude právě uvažovat. Jestli se bude právě, že každé myšlení má svou přednipo, ale přednipo zkrátku, tak o to měl jasný. Ale pokud systém, který bude budovaný jenom na přednění myšlení, tak je uzáleženej právě. Jo? To bude celá ta věc. Pokud teda to myšlení buduje systém a to myšlení uvažuje při tom budování toho systému právě tu uzavřenou stránku, tak právě na základě toho potom dá se povodit o tom, že by to systém byl uzavřený. Jo, ale já mám dojem, že celou dobu se tady právě hovoří o myšlení, které buduje systém, které je pouze myšlenou přednění. Protože pak tam jedním způsobem, takovýmto způsobem je tam možná právě ta uzavřenost. Jinak by tam ta uzavřenost nebyla možná. Že... Protože jak by jsi tam chtěl stavit uzavřenost? Kde by tam uzavřenost probíhala? No, například o právě myšlení, kterého šelibu možná by byly myšlené přednotné nebo možná nějaké účetné, které by mohly být správné. No, samozřejmě jsme... No, jsou jak to... Návrh dítíky a právě myšlení jsme mohli, jo? Právě zkuze myšlení, jo? Musela by být předmětné myšlení, ale předmětného stránu. No ne, tak máš předmětné myšlení ale předmětného stránu. Takže v podstatě ta uzavřenost může být někde právě na té předmětné roli. Na té nepředmětné se přece vůbec o uzavřenosti nedává pořadit. To tam, no, nedává pořadit. Právě, že ta nepředmětná je vždy spojená s předmětnou, že tak se dá zprostředkování o tom, že odladíte, že to vždyť oni používají automasku, jo, a dávají všechny tyhle ty odkazy, že to je pro někdo až důležité. Ano, že systém který vytváří předmětné vyšlení a předmětné vyšlení. Ano, já jsem tady teda říkal teďka tu věc, že se mě tam otevře tam systém H, který je zde v pětu zavádí, který je takový systém, který je vytvořen předmětným vyšlením, protože jedně na rovině předmětné se dá hovořit o nějaké uzavřenosti. Na rovině nepředmětné, což je právě to, na co to předmětné může odkazovat, že tam se o žádné uzavřenosti teda vůbec nepohoří. Ano, ale je to samozřejmě tak ahistoricky, protože tam zavádíte, teď jsem namítal proti tomu otevřenému systému, že to je vůbec tohle nefungující na začněnou výstupu. Ale podívejme se, tady přece se hohoří o odkazování a jo, to tady za chvilku kontextuje, že se odkazuje nějakým věcem, že on jsou založeni na tým a chce, to znamení jako něco, co by kontextu nebylo. Podívejme se, jak to můžest fakt vědět, že větají, co se jim problématický, už se nám to trošku do tý hlavy vtisklo a teď uvidíme, co se s ním dá dělat. Jo, toto vlastně jsem tam zase zanesil. A do čeho to bylo? No to je ten zámek. Byl tam, já vím, ale zatím předsledoval, takže tam nějaká myšlenka ještě co to vytlačilo, nebo jenom jsme šli o překlad. Myslím, že předtím byla řečena o překladu a vy jste se doptali, jestli to větně nedržete. Můžeme jít tím pádem opustit. Ta poslední věta toho odstavce, která jsme se tedy hovořili, že ta vůle k tomu systému je mu a jak teď k tomu přeložit tu hradčatelnu. No to je samospravedlnost. Něco takového. Jo, to je když je někdo přesvědčený o tom, že je vprávě. Jak by se to řeklo? Samospravedlivé, to je první. One potom hovoří o podstivosti, že jo, celou důležitost, a to oddávají u nás, jo. Tak by to právě tohle s tom spojení, jo, jo. Ne, ne, ale my tam pak hovoříme o podstivosti, no. A je to všeovědomé. Redlich je podstivý, že to se synonýmá samozřejmě. Jo, vlastně, tady se říká v Anglii, takže vlastně rechčat nejde pozitivně. No a mimochodem teda vylecům systém, tedy to znamená, že tady může být hotovej systém. Tady vylecům systém. Ne, to není jako systém, který by nebyl hotovej, ale tady půl je vůbec k systému, tvořit systémy, jo. Tady je to tím důtí k systému, jo. Být tím, který vytváří systémy. Ještě zase teda jedno slovní, jestli to nesmyslné za to, prk je, jak je tam ten odkaz čtyři, jo. Jestli je zvracené, to se v tomhle případě myslím, že to dá i lepší význat, vlastně ono to jistý smysl má, to dělá jistý smysl. To je už na tý osmý stránce. Což je za to? Že nebýt v nestavbě, která uspává tím, že je nesmyslné. No takhle, je to tím smyslem, jako je to právě teda, tam, kde se stýká smysl slova nesmyslné, a vzrád tedy, tak to povysluj, to je smyslné. To úplně souhlasíme, to nesmysl nemá. A asi přednostně spíš ten význam, jako takový ten logickýho nesmyslu a stávy, jo. Protože když tam bude, když tam mám myslí, no, a bylo to tolik, jako ne, jestli tam ten zin je nebo ne, ale fakt se mi zdá, že v tý čeště je to nesmyslné, jako má silný význam některý, který vzrácené, ale který... Ano, ano, ano, protože nesmyslné je, že to nedává smysl, až to zvrácenost dává smysl, ale mužky ne. Jo, takže vlastně myslím, že by to jako neškodilo. Jo, to je líbějný slovo. Zbrdlý taky se dá říct. Jo. Ale tak to, tím činně to tak je, že jo. Takže to by mohlo bejt ten odstavec celý, myslíte? Tam jsme přeskočili sice dlouhou jednu větu, ale nic jiný asi není. A to tam bude ten zámek, a teď pak je na to opravdu... ... Ještě tady teda samozřejmě jsou tady některé věci, které jsou zajímavé. Teď jsme mluvili o tom, že u toho Hagla to tak není, a tady je několik slov o Haglově s hrouceném pokusu dostat rozum do vývoje. Do pohybu teda vývoje. Musím říct, já jsem alergický na ty gescheiterte nebo scheiternde filzuche, protože tohle strašně toho kresluje, nebo prostě se naučil, patočka u Hagla, rád toho používá. Mně se zdá, že je to jakový nevěcný, že neznáme jedinou filozofii, která by se vzroutila. Čili to patří k podstatě filozofie, že se vzroutí. A jestli že chápeme systematičnost filozofie, jak jsme před chvíli říkali, to je, že se přímo těší, až se jí ten systém vzroutí, protože tam právě najde ten ukazatel, kam jí dál. No tak vytíkat něčemu, že se to vzroutilo, je pomyť se o to nonsense. Filozofii speciálně. To je vlastně vítězství. A jestli že se řekne, že se nějakej pokus Haglu vzroutil, tak je to pochvála pro Hagla. Není právě, kdyby to Hagle věděl z toho, že se mu to vzroutilo a dělal ten systém kvůli tomu, tak je to něco jiného. Ale on se to vzroutil a on nechtěl, aby se to vzroutilo. On chtěl ten pokus udělat, aby se to dostalo do pohybu. Tedy jestli se mu to vzroutilo, tak to teda k tomu pohybu je a tím se mu to povedlo. Já mám jednu určitou překladu. Já mám přílest rozum k vývoji gotické obytářství. A tam by mělo být snad tak, že ta konstrukce... Já tam mám teda začlenit rozum do vývoje, začenit rozum do gotické obytářství. To je lepší. Přílest rozum k vývoji gotické obytářství je lepší. To dává smysl. Přílest rozum k vývoji tak v tom bydí gotické obytářství. Počkej. Vydí gotické obytářství. Tak bylo by nezářené pokusu a gotické obytářství. Kde tam byly ty čárky. Čárky by tam mohly být, nemusí, ale tady by bylo výhodně. Tak bylo by nezářené pokusu a přílest rozum k vývoji čárky. Ale já bych jí tam taky nedával. Protože když to čítaš bez těch čárek, tak je to nezářené. Je to hložená výhoda. Určitě tříve by se ty čárky tam psaly. Takže to ústupuje, ale já myslím, že když to pomůže zmyslu, takže nemůže být. Určitě to může doplnit. Já opravdu si myslím, že ani v tomhle případě, že ani teda tříve. Ale to je vlastně teda těžká otázka. To by se zas mu karičné doklady, ale fakt je jako předpívě. To není vložená věda. To není věda. To ty si tam děláš pohledkou před vládechům. Já myslím, že to věda vložena je, když zkrátce nemáš, by se dala nahradit vědou. Skutečně vložena může. To je nezdařený pokus. Jak přivést. Jak přivést. Abychom přivedli pokus, abychom tak dávali. No jistě, ale ta funkce zůstává naprosto stejná. Je o to, že vidí v Hagelově nezdařené pokusů gotické titánství. To je věda. A to přivést rozum k vývoji, to je doplněk k tomu pokusu. No, příkvěte, že nesmíte dělat něco. Dělám to z pořádku, ale to je jedno. Ano, čili jdem dál. Já jsem tady do ausilu nebude stát. Nebude to takový moc hrozný. Nebude to lepšího měno naplatit. Říkáš myslet, že se vám tam to nebezdává, nebo až se vládáš? Právě v češtině to je teda takový strašně hodný přesnávání toho slova, protože tam, kde bychom chtěli být čestní, bychom dali interpretaci. Ano, ale tam bych taky usložil. A kromě toho, není to tak důležité tady, aby se nadal občivkávali. No, že jako vykládání, řekneš takové kecání. Oni tady chápou, aby jsme vlastně vyšli jako vykládáni. Je to takový, je tam mnoho významů. Já myslím, že to je takhle dobře přehořené. No a zase, myslíte, že se to dá držet? To, že oni chápou, a nebo že my? Svou filozofii je jenom jako vykládání. No ale ve smyslu vykládání. No právě, je to vykládání. Teda já teď nevím u ničeho, jak by se to dalo doložit, ale rozhodně Kierkegaard sám sebe nechápe jako vykládatel. On dokonce, já mám důležitost, kdybychom našli místa, kde to přímo odmítá. Teď je o to, co se rozumí vykladem, že? Ale on sám sebe chápe jako světka. A nikoliv jako vykladatel. On neinterpretuje, dokonce světka velmi podezře, a on mluví o tom, že je špion v božích službách. Špion nic nevykládá. To není na ně. To dělá centrál. Kdyby to bylo konečně, musí se říct, že oni si to objeli vědomo. A usledující, kdyby to bylo taky ve velké konci, ale usledující, kdyby to bylo taky ve velké konci, a to další a další. Takže je možný zahápat to usledující jako reflex? Kdyby to bylo příliš, tak by to už jako... Ten reflex právě nemá toho, že by se vstavovala k něčemu a vykládá nebo... Vstavová. Ano, ona se může vstavovat, ale reflexy dává jenom to, že se k něčemu vstavuje. Ale my to musí vyložit. Reflexy nepatří nutně výkladům. Nepatří to reflexy, že by musela něco vykládat. Výklad je jiná záležitost, ale reflexe v podstatě jenom upozorňuje na to, co tu je. To je vlastně ta špionáš, jako asi autošpionáš, když to je... Začíná to u sebe. A proto jsem šel to jasný říct, že výklad toho slova, je reflexem. Pak to bude se dělat na oba. Ale musíme chápat, že to je výklad. Že to je spíš ve smyslu vitrýny. Kdy to prostě dá do výkladu. Všechno dává do výkladu. Teda nevím, jestli tohle mě zprst namyslí, ale dalo by se to konec konců. Spíš nez auslagu, by to byla teda auslag. Jo, my máme moment. Máme jasně. Tady tady. Ale k tomu, že si to vezmeš, pro mě to není reflex. Protože ten výklad neustále, když ten výklad se stává, zase před ním ten výklad vyjde jiného výkladu. Takže ta reflexe by právě nemusela vykládat ten předešlej výklad. Ale to není. Jako, rozumíš, ten lustr je stejný. Když se výklad stavuje k výkladu, stejně se reflexe stavuje k reflexi. Ale, jako, už tady bylo přece řečeno jedno, že ta reflexe nemusí vykládat. Jo? Tam už je jenom na tom výkladu, který byl proveden, jenom na něco poukázat, nějak se těm ustáhl, že jo? Někou hubou zařadit. Když to ten výklad výkladu je opravdu výkladek toho výkladu. Ale ne, já ti chci říct, že on dá, jako, opravdu, jako výklad na nějakou reflexi na skonec. Jo? Jo, protože říká, že to, co je odrobéno tedy tomu výkladu, tak se stává důvod o skutečnosti, která se stává zase předmětem výkladu, že těchtohutý reflexe já nevytvořím, nemusí vytvořit něco, co by se muselo stát znovu předmětem nějakého výkladu. To je, kdyby se týkalo jedné a téže věci. A reflexe právě může poukazovat tomu výkladu úplně k něčemu jinému, že jako jenom někomu, kdo se do ten výklad prohledl nebo tak. Když to ten výklad výkladu, že to se vždycky říká jedný věci, no, o kterém výklad je. To není zřejmě dochápáno, abyste si představili, že to je výklad. Máme druhá věc ještě, která tady vystupuje a to ten výklad. Výkladu může zůstat jenom na té rovině, že se stává výkladem jenom toho předešlého výkladu. To znamená, že ten výklad, jakoby druhý, se stává jenom pouhou reflexí. No to není reflexie. Podívejte se, co to je výklad výkladu. Tak vemete ausku a dáte toho výkladu. A teď celý ten výklad i s tou auskou dáte do nějaký dalšího výkladu, to nedává smysl. To jo, když by byla nějaká firma na aranžování výlohy a ukázala by, jak dělá výlohy v maličkých takových modelech. Podívejte si, já právě udělám výklad o něčem a ten další nebo něco. Ale to takovým způsobem, že kdo ho prováděl, kde to bylo provedeno a tak dále. Ale právě ten důležitý výklad byl zaměřen v tý holce. Když to tý další výklad, já se vztahuji k tomu výkladu. Ale ne v té holce. Já se jenom vztahuji k tomu výkladu, který v holce nemůže to udělat. Zase vždycky musí vztahovat důležitýho výkladu. No, tak už tady... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Já se k té reflexi stavuji jenom k reakci, to znamená jenom k tomu výkladu. Omyl, omyl, to není pravda. To není pravda, hrajte se. Klasický příklad literatuře, to jsme taky už udělali, literatuře, to jsou velmi staré, popsané reflexe, za konce trojího. Ano, s bránou, jasně. Ale tomu mám výklady tohoto, ale to už na další výděl. S čím s bránou? S bránou. Já jsem připaděl na bránu. Já jsem připaděl na literatuře, na tý druhý řeči, která je o bráně. No ano, to byste upadělo, oba dva příklady. No jistě, tak to jsem myslel, tak tam máte naprosto jasný, že nejprv se vztahujete ke koní, pak se vztahujete k sobě, jakožto vztahujícímu se ke koní a považujete se za odborníka. Ale nad koníma. Ty koně tam nemůžou zvízet. Vy jste v odborník přes koně, ne přes cokoliv. V odborník. To není žádná reflexe. Reflexe je, když jste v odborník přes koně. A teď další reflexe je, že mě, ale jak je pak odborník, se zeptáme na několik otázek a to nejzákladnější o koních neví. A furt tam ty koně máte, tak se nezbavíte v reflexi. Ano, ale co je to teda podle vás, když já se podám nějaký výklad, a já se nezbavím. Co to je výklad? Interpretace. No, jdeme k tomu. Co myslíte? No, vyložím. Co to je? Jakou? Housku do karámu? Ne. No, to je ono. Vyložím nějaký problém, třeba. Čili interpretujete. No, nemusím interpretovat. Interpretovat je... Tak co to je? Co to je výklad? Vyložím nějaký problém, to znamená, že pohovořím a popusím se vysvětlit nějaký problém. No, to je interpretace. Promiňte, tedy. No, ta interpretace mě zavádí k tomu, že já mohu interpretovat někoho. Jo? Někoho. Něco. Interpretace problémů, samozřejmě. Interpretace problémů? No, problém je něco, co se musí interpretovat. Jinak to nikdo neví, co to je. V podstatě to je jedinej způsob, jak se dostanete k problému přes interpretace. No, takže interpretace... Problém nikdo nepotká, tenhle víc. Jo? Cože? Vyložit problém je potom interpretace. Interpretace, jo. Že to není tak, interpretace nechovají. Tak doložit problém. No, to je problém, no, prostě... Je nějaký problém, je něco v akci, je to takhle něco. Návrhy jsme měli. A když by to bylo například správnou, který už je vhody, a věří, když píše o tom, co náměří, tak už tam... Musí se doložit. Musí se být výklad. A to by mělo být tady, jak to říkáš, interpretace, že jo? Interpretují to, co jsem náměřil. Jo? To je nakonec. No. Takže tam musí být při tom, co vlastně jsem udělal. Tam jiste, čím popsat. Popsat. To by mělo být celá poradka, když měřila by do nás. No ne, tak já jsem chápal výklad, jo? Interpretace pro mě byla, když interpretuju někoho jiného, že jo. Co tam. Tak já jsem to takhle interpretuji už tak trochu, ale tohle... Někdo. No ale já mohu interpretovat někoho jinší názor na ten tady problém. Jo? A pak můžeš k tomu vytvářet, jak to, ten svůj problém, no, po svém, aniž by to někoho musel interpretovat. Jo. Tak to se měl takovou odlišit, jo. Ale... Teď jo, a my se vrátíme k svému konceptu. Teď je o to. Podám nějakou interpretace nějakého problému a já se vstáhnu k tomu problému. Jo. V takovým způsobem, že... se musím... že se vstáhnu k tomu, kdo ten... kdo ten problém... kdo ten problém interpretovat. Jo. A je to reflekce, nebo tak to, když se vstáhnu teď k tomu, k té interpretaci, jo, toho problému, tak... by mělo být to, že se k tomu mohu vstáhnout v takovým způsobem, že to vyložím, ten... tu interpretaci toho problému, a nebo pouze reflektuji. Reflektuji ten... tu interpretaci toho problému. To můžete reflektovat, můžete jenom to, co je vaše. Můžete reflektovat můžete své pokopení něčeho. Ano. Ano, no ne, samozřejmě, já jsem uvařoval, že ten vyklad právým, to je interpretace prává na ten člověk. Jo, ale... Jo, takže tady to znamená to, že u toho vykladu já mohu vykládat něco, co já jsem neprovedl, kdežtě u té reflekce to možné není. ... No, pokud tě vykládáte, co jiná můžeš refleksem. Ale tomu furt není jasný, co vymyslíte refleksy. Co vymyslíte výklady, co vymyslíte výklady. Zamyslíte výklady. Pojďte, toho slovo se používá metaforicky. Zjemně. Původně vyložit znamená vzít od někde, kde to není vidět a dát to na oči, aby to bylo vidět. Tak to se tím nemyslí. Pomyslím. To je spíš jenom metaforicky. Je to jenom metaforicky? Jak to je? A nebo pak se domývám, že tady ten výklad znamená toto. Dá to do té výlohy. Tak jak potom dám tu housku, jo, do té výlohy, kde... Tak potom já musím celý tento celou tuhletí tu výlohu s houskou dát do nové výlohy. Jo, to je výklad výkladu. Takže vy máte za to, že když se tady řekne to ousveg, nebo ausveg, že to není ve smyslu interpretace výbrž, je to jenom, že se na něco ukáže, co je viděno. No ne, podívejte se. Pokud to viděno je na něco, já jim si dávám přílišné výlohy. Jo? Já ji nemůžu dávit do jakékoliv výlohy. Jo? Takže výklad, nebo je ta interpretace... Mně se zdá, že vyložíte housku a ti dáte do jakékoliv výlohy. Ano, tak ji vyložím, jo, ale tady se mýlí, že ten výklad je proveden takovým způsobem, že já tu housku kládám jenom do určité výlohy. Nedolivo, ale samozřejmě, že obecně výklad je vložený do jakékoliv výlohy, takže konkrétní výklad je vždycky vložit té housky do konkrétní výlohy. Do obecné výlohy. Takže to je jistý způsob interpretace. Ten výklad to vložený do výlohy. To je fenomenální konkreci, jako tam vždycky hovoří Heidegger přede, jestli týklad nenachází konce. To je výklad, který se tam použeš i v dalších vlastnách. A ještě v dálších. Takže si to půjdeš pamatovat a prindá. Zatím není ani co si pamatovat, jestli to připperat čím. Jenom, že nevíme, co to je více blého. To je důležitý, novativní výsledky jsou někdy důležité. No tak to je značí. Na týstaně oslu by se to mohlo přehořit, Konč. No, nevím. To se půjde jako mentalní konč. Nezdá se vám, že hned tato věta ukazuje na něco? Hm. V jakém smyslu byste řekli, že dát housku do určitého konkrétního výkladu nemá konce? Já ji mohu dávat do dalších a dalších výkladů. No a to ne. To ne. To je... To nemůžete říct. No ale tady to takto znamená, že ten výklad se zase může stavovat dalším výkladům, že ten výklad v podstatě nekončí. Tady se to takto mění. To nebyl ten výklad, protože se říká, že má výklad v předních výkladách, které se objíkají jako reflexi. Z tohoto výhodu se zdají, že... Reflexi v jakém smyslu? Zas nevíme. To neřekne, že to chlápeš jako reflexi. Jako... Jaké pojetí reflexi? Zřek slovo reflexi. Já nevím, co to objasnit. On přece taky mluví o reflexi. Proč tady mluví o... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... No ne, je důležité to, že tady nikde necytluje z nich, že by se tam diskutovalo slovo, na ústavě kterého chápou svět vlastně, když ho vykládá. Když slovoc byl jako nejvýčasným slavinem nekonečnějšího výkladu, tak to tam asi nějak alehovalo. To bychom se tomu chvíli podívali. Takže to není jenom výklade korunská, ale je to vřešení. Tak když jsme teda zabudovali, já teda nerozumím úplně dobře tomu čestnímu, jak je to vyloženo v stávách s jednou skutečností. Jestli tam to jak je časové. Tam má být, jak se to vykládá. Tam není, že je to vyloženo. Tam je věc snadné. Já tady mám poznávku. Ale stejnak, jak se to vykládá, tak jestli to je časové, anebo jestli to je obsahové, to jak? Tak já bych řekl, že jak se to vykládá. Že to je časové teda. A to potom ale to české, jak teda podle té vládných nejasností. Musíš zachovat tutaj, v tom českém. Kdyby se to vykládalo, kdyby to bylo začnět časové, tak by to bylo takhle alzba. Ale v tom českém, jak je to vyloženo, tak to je takový hodně hovorový. To se skutečně na nějaký takovýhle psavý, teoretický prohody skoro nehodí. Užít to, jak v tom českém. To se řekne prostě, jak to budeš mít od toho. Já myslím taky, že významově to líb dává smysl v tom časovém významově. Kdyby to bylo jako kvalitativně, jak je to takhle, to by bylo dostupný smysl. Pak se objevila doma smysl, postavila smysl, stráhla, dokud ještě, ještě skrytá. Ale právě, že tady není řečení. Tady přece se neříká to, že jak víle to v nějaký způsob vyloží, tak hned se to musí stát. To právě, že vůbec nemusí. Někdo to může úplně nechat. A nemusí se to vůbec vám stahovat, že to je třeba takhle časový. A proč by tam ten čas měl mít takovou důležitost? Nejde o časovost, nejde o časovost. Když se to teda vyloží, právě vás to jedno.