Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Tak je každé filozofování, jež by chtělo rozpustit bytí v čistou rozumnost? Já jsem, já tam mám původně jako rozřešit, že bytí v čisté rozumnosti, asi to zprávně takhle není? To ne, to je, to je opravdu rozpustit, to je. Rozpustit? No. Je v tom, že bytí v čisté rozumnosti, asi to zprávně takhle není? Je v tom, že bytí v čisté rozumnosti, asi to zprávně takhle není? No ono to pro tu kterou filozofii pak je ten, teda fakt, teda. Ale jasně. Stanoviskem tí poctivý mysli, to je z toho smyslu pro poctivost, že? Z toho všeho před tím, co to, tak je to teda to stanovisko, na které se staví, staví sám autor. Jinak se snad tomu nedá nic rozumnýho říct. Pokud tam řeče, že podržuje nerozumné, tak jako proti tomu nemohou být námětky, kdyby ovšem podržovalo protirozumné, nebo bezrozumné, tak by námětky být mohly. Tady je bezrozumné. Je to tam. A je, je, je. A on to možná teda nebude na to dávat vlastně. Možná, že to bude tak, co už je úplně. Bezrozumné. No uvidíme, uvidíme. Mně to připadá teda teď povážlivé, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohohletoho charakteru spíš toho bezrozumného, než toho protirozumného. Eventuálně i ta návoda a potřebná faktura. Takže to ještě se může ukázat, že to je. Mně to poněkud irituje bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom pondělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten Áňštos je v logu. A teď mu tam hledá právě v tom. Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné. Nebo bezrozumné. To je skutečně napovážené. Kde to bere? To bereme všecko dohromady. Hlavně teda to je Heidegger. To je nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika již dávno objevená, tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění. Je ten vylep. První pán. A ne, die wissensmöglichkeit noch der. Takže to se zmocňuje. Možností vědění se zmocňují vůle. Ano, možnosti vědění se zmocňují vůle. A nebo přehodit slovoslet vůle se... No tak to budeme stejněště redikovat. To už je pak jenom otázka redikování. Smysl se tím nemění. Ein Kampf entsteht für und widder vernunft. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává, vyvstává, ne? Tak to zostane to, no nevím. Povstává... Mě to nevadí. Ne, nevadí. Mě to trochu vadí a nejsem si jistý ovšem. No. Proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjaš mi. Dem drange zur ruhe des begreiflichen in der reinen durchsichtigen vernunft steht gegenüber der ein drang die vernunft zu zerschlagen No, rozbít, ne střízkat, jo? Střízkat je holí, ale zerschlagen je vysloveně teda rozbít na padrť, jo? To je zerschlagen. Jo, jo. Totiž ono se to pak, když se právě řekne uřich, tak se to použil střízkat s tím druhým obrazem, kde pak je zase teda použit. Aha. No počkejte, ale toto právě to střízkat je v rozporu s tím ujařmit, ne? Když někoho střízkám a on přežije, tak ho ujařmím. Takže ho střízkám tak dlouho, dokud není ujařměné. No to je ono a to právě on tam dává, tohleto, no já myslím, že jo. No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká oboje kladně. Říká bifunum, fnum, cuk, zrchlagen, potom má záplovnou větu, na kterou zavazuje zase teda kladným cuk nechten. Jo, takže má kladně cuk zrchlagen a cuk nechten. Aha. Když ho střízkáte svý kranit, můžete ho ujařmit. No tak já bych to teda pak vyložil jedně tak, že ujařmit rozum znamená ho zničit. No jo. Což teda neodpovídá zkušenostem. No ale... Zrchlagen. A vy jste našel teda střízkat v zeslavníku. No on je to zmlátit nebo rozbít, jo. První význam je jistě rozbít. To jo, to jo, ale právě mě to jako nehrálo s tím druhým obrázem, no. Takže necháme to v otázce ještě. Dobře. Tady to tak jako... Man vil sich unterwerfen einem unbegriffenen übersinnlichen... Člověk se chce podrobit nesrozumitelnému... To je blbý teda, to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? No, nepochopený, no, unbegriffen. Když je nesrozumitelný, no to máte vlastně stejný. Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit. Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelné. Třeba to chce něco jiného. Když je to nepochopitelné, to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom Begreifen, asi v Němčině, je silnějc to uchopení přítomno v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Člověk se chce podrobit neuchopitelnému, neuchopenému, ale necháme to s otázníkem nadsmyslnému. Když přece ve světě vystupuje náročivě v lidmi vyslovovaných výrocích, Fordernd, které... Jo, tady náročivě Fordernd, to je jiný ten... Dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. To je pejorativní trošku nádech. No on to tady tak myslí, jako pejorativně trošku, ale já jsem tomu nemozuměl, já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk, máme překvádat Oman, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pak je to daleko jednodušší, než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, o které přesně víme, že je hůl, že? Ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě, v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili že to prostřednicím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložitně trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné, bylo by se to čiště tak jedně to náročivě, jako přeložit trošku jinak. Přece nadsmyslno, ještě přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili ještě přesto, a tím je jasný, že se tím mýlí, že to je nepochopené, přesto ve světě vystupuje ve světě z nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Ještě přesto, a to nedává ten smysl, který byl tady předtím řečený, že něco vystupuje z nároky. No a jestli dáme v zásadě, když si se to pronásledovalo, to skrze by tady mohlo být. Když je to v, tak je trošku nejasný, že... Skrze výroky. No. Tak už nám lepší, no. Jo. No, proč nemůžeme. Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půlů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Odemann will sich unterwerfen dem natürlichen zu sein der Triebe und... No jo, tak musíme zavádět ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost. No ale proč se tomu vyhýbat? No, co bych tam danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Zatím teda toho člověka tam necháme, ale mně se to nelíbí, no. No ale taky na tom, že jako... Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půlů a vášní, bez prostřednosti... No a nun ein mal. To je teda obsaný, no. Právě nyní přítomného a může být to, jo? Mně se zdá, že to ein mal tam vopravdu má takovej ten... Důraz se jako nejenom, že to je právě nyní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. Že to ein mal je jako prostě vopravdu jako... v jedným krátu, no. Jo? No nevím. Totiž to ein mal je v horové řeči skrcováno na mal. A používá se velmi často jako ve smyslu... Tak přece řekni. To ein mal takovej nějakej zvlášť, velkej důraz, nemese. No dobře, takže jo. Dobrý. Takže právě nyní přítomného by bylo. No. Takže právě nyní. No a tam... To bezprostřednosti škrtnout. Ne, ne. A nikdy víc. Jo? Právě nyní, sunout právě před nyní a to ani kdy víc škrtneme. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvěchaný kluskovou kam, mezi jednou a dvou stalkům. Nám bude zřejmě tyto způsoby pudu. Nebo čeho to je, počkuji. To je stregens. Taků. Pouzení. Pouzení. Způsoby pouzení jsou ve filozofii. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Ansi to. Doch, úbeřez in ein wissen vom nicht vernünftigen. Přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Úbeřez, já nevím... No a to tam je taky dvojznačný v té němčíně. Že kde je přeloženy, tak každé myslení zjí v napřeklad. No ale mně se to stálo, že právě on možná taky jako přeložený. Ono to může mít i ten význam. S tím, že oni vlastně tyto... Aby teda bylo dobré do vědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v něm vše to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto. No to bylo možné, ale je to divný. Já mám tam už a však, Hondo. Na začátku víš, takže tam by to přece možná... A však tyto způsoby pozitivní jsou takové filozofové, které tím náleží. Přece přeložené. No, no, no, to bylo lepší. Do vědění o nerozumné. Vědění o nerozumné. …a. zřítit se je tam nebo co? Já mohu vrhnout se… Jo, no to je lepší samozřejmě. Ale šturcn je teda opravdu… … vrhnout se v nerozumné. Tak že tady má bejt zas bezrozumné, teda, jo? Aha, ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No, to zavádíme novej termín. Já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky si říká nadrozumový. Ale nadrozumný, to já jsem pro, jenom zavádět. Ať je jazyk bohatší. Šprecht sich als wissen um es aus. Teď jde o to, no ano, tam přesně přehoří to se vyslovuje. A teď jde o to, když řekneme je vyslovováno. Tam se mluví o vědění, já nevím jestli je to teda se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit. Je vyslovováno jako vědění o tom. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se. Nerozumné, protirozumné či nadrozumné. To vrhnout se. To vyslovováno, ještě jediné slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno. Je formulováno. Ještě nějakej termín. Je to případ, že by tam patřil nějakej, který si nebudu vzpomenout. A vypovídat je nějaké vrhnutí. Je evidentní, že to slovo vrhnout se naznačuje, že to má bejt trochu pejorativní, nebo dost pejorativní. Takže to vyslovováno je tím zpochybňováno. Že se staví jako kdyby to bylo nějaké vědění. Přičem Jaspers teda jasně naznačuje, že to žádné vědění není. Myslím tím, že tváří se jako vědění. Můžeme mít možná určité minimum, když tam je aj minimum, nebo prostě nějaké anekdota. Jaké jsi, jaké jsi minimum. Minimum rozumnosti. Ještě máme čas? Když tak jako podle toho jak to jdeme, tak ty hodiny vždycky, že jo? Zváží na vás. Já nespěchám, já jsem nepracující živel. My zatím takhle spěcháme a pak to dopůjeme. Tak ještě jeden odstavec nebo já jenom, jak jste říkali, kam půjdem, do půl vosmí? Tak do čtvrt, to nechám. Tak uděláme malý odstavec nejspíš ještě. Nechceš vždycky tam přijít se? Jo, tak vydám, no. Já jsem se teď příliš přím k tomu. No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že i v tom největším pokuse o racionálnici všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního a i v tom největším, nejraditálnějším pokuse prohlásit se proti rozumu, že zůstává prvý ke racionálnímu. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím, jestli se mi nepřehlíd. No já myslím, že ještě dva drangy, dva půzdeny. Já myslím, že vlastně celý ten úsek, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že on nakonecky ten názpis nadnačuje něčeho, co vlastně ten názprs jenom tak sumarizuje a kriticky dává takový přehled toho, co už tady nějakým způsobem se vyskytuje na základě kterého vlastně nějaká to poslední větička, kterou se já překládám, teprve překne, že jako kravá filozofie, co by musela dělat. Že teda, jak si, ještě i tohleto, i ta teda prostě podstivá myslná stůrna a tohle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje, ten názprs to jenom teda v takovýchhle jako přehledných odstavcích připomene, aniž by teda to chtěli nějakým zvláště jako pečlu nějakým způsobem vyskládat. Ta myšlenka je ta, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle, co to je možnost tím vědění a vůle si se jich zmocnilo a teďka je používá a půjč to k tomu klidu toho pochopitelního, povstal boj pro rozu, ale to je boj úlí, dvoukrát. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že rozhodující není, i když tam na začátku říká, že to tak ale také je ve skutečnosti, takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu a tak tam je to takový srozumitelnější, no ale je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, půzení, drangu je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Je tady ještě nějaký zvláštní drang? Víme to celý z pochybnění. Ten drang patří jistě na stronu toho nerozumného, takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jednak rozum a druhak nerozum, takže vlastně tím se postaví ten rozum, to je Bergson taky například, to říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt zastat se z toho rozumu, my ne, přírody. Mělo to být nejdokonalejší instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky drang by šel jeden k tomu nerozumu. To by se všem dalo vysvětlit, že drang k nerozumu, že je vysloveně negativní a že může působit pouze parazitárně. No, ale jak vysvětlíš nerozumnost, drang, to je nerozumnost, která je k rozumu. Napad tady tak, že to skrytá tu růhę, ten kryt. Když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé. Když nahlédneš teplotosti. No a tom něco je, já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, k duševnímu zdraví. To je prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví duševní, ne? Čiže to zase je poněkud... Jak pro toho? Dobře, tak pro toho, kdo to má, to zdraví. Že samozřejmě nemůže přijít o zdraví, kdo ho nemá. Čiže kdo je od začátku je duševně, jak to říkají, ta moral insanity, že je duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet. Ale přece jenom teda, myslím, že to je znační schození celé věci, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám dujem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Nenahledno, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem. No to je sporozumět, no, co to jedno, co to je jinýho než nahledno. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlednout nerozumnost třeba, no. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem dokázal takhle, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má potom klid, že nemusí to vedout. To je teda do slova, to je do slova. Jakože se chce ta půzdění ke klidu desbegreiflichen, ja. Interweiden durchsichtigen führung. Jako v čistém průhledném rozumě, jak to tady má. No, co to je? Já nevím. Tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný, jo. Z racionality může bejt jisté uspokojení. To jo. Ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká, jakoby, náhražka. Něco, co by mě zavřelo oči, co by mě poskytilo, jaké si mý brýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké. Já vám řeknu, že to nesejí. On teda o tomhle, o těch brýlích v tom výslovně bude mluvit. No, no, no. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani teda nějak nepřesvědčoval na tu kritiku. Prostě bych musel objasnit tu pozici na základě, když by tohle říkali. Je to teda nepochybně pozice jako velmi, teda, neboukliplá v té filozofii, že jo, nebo teda prostě nesamozřejmá. Prostě nesamozřejmá, jestli to bude schopný nějak vykázat. Když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi. Nejenom se snažit pochopit, co on říká, ale tak nějak pokoutit. Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugií a jakéhosi. Racionalnost toho, když jsi klidnej, když jsi krásnou kapcem, ale když toho si znevším, to bylo pořád. Teď právě ukázali, právě tu neprůhlednost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. No jo, no, tak to je jedna věc, jo. Promiňte. Já jsem chtěl říct opravdu, že teda si myslím, že skutečně se to dá vykázat i jako taková, jakási docela obecná tendence, o které teda běžně je možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofů, ale určitě teda tak právě takový ty psychologové o tom velice běžně mluví, jako o nějaký té dvojici, o tom třeba takzvanému půdu smrti, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nepochybně, to pochází prostě z toho podješivého vlojda. A co teda právě má být tou tendencí rozumět tomu světu v těch právě teda jaksi postře v ohraničenejch kategoriích, v nichž teda všecko má teda ten svůj jako pořádek, do kterého teda je třeba ten svět jenom jaksi uvéz. Kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumného, nevypočítatelného, překvapivého se vlastně vyskytuje jenom jako nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě, já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, jo, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda v myslích, ne teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných jako nachází, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je ochotnej tu Čiondy zavolívat. Rozhodně je tady jako je ta důležitá, je tady ta, že se tohlen z toho zmacnila vůlek. Když je v rukou něčeho nerozumného, najednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůlek. Chceli vůlek? Jak to můžeme příkazat? To není správné, protože to je tak okrenová záležitost, že skutečně verifikují, tohle je důležitá záležitost, tak nápad tohle nepovede. Nějaké další aktivitě? Jo, něco teda jako jeho podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, které chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí, to máme příklad jako bytí, no ale to je nejasný, že jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi. Tady vypadá, že ten nerozum, že nehledá spojence ve vůli, nejbliž naopak je protivníkem té vůle filozofické, to všecko racionalizovat. Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce, jestli obstojí, že to půzení ke klidu, tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to při nejmenším nelze prokázat, protože to tak aspoň zmyslel, aspoň z toho odstavce. Je určitá tendence mezi lidma, jako všecko vyložit jako pochopitelní, nebo nemám příliš přecenit, přepřehnat nějaký zvířek. A taky zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto jasný, přehledný. To není filozofování, to je to nefilozofování. To je ta unfilozofie, která tohle dělá. Filozofie to chce racionalizovat, ale ne proto, aby to bylo jednoduché, nebo aby to bylo nahlédnutelné. To není zjednodušování, co chce dělat filozofie. A filozofie to nedělá, protože chce klid. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální pumpuzení, že bylo v základech filozofie, který by měl způsobovat, kdyby to bylo něco jiného. Většinou se to říkalo jinak. Filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u té vůle je to nejasný. Vůli k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom, z vůli ke klidu, to je teda přece nemožné. Ale kromě toho taky, ta druhý pumpuzení, vykázat rozum do jeho mezí, to taky může být filozofování. Ano, to dělají recienulisti. Ano, to dělají Kant. To je dobře všem, to je... To je recienulist. On tady právě, já jsem říkal, že to druhý pumpuzení nechce ho jen vykázat do mezí, což by dělal Kant, ale on ho chce radši střískat u jařky. To druhý pumpuzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. To není jako jen takový střízlivý... No, takže to dvoje pumpuzení, je prostě pomimo soudu tady pumpuzení mimo filozofii. To se netýká filozofie. Je to pumpuzení toho man v obou případech. On filozofiert nicht. Nein, er denker filozofiert. Takže je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čemusi. Je racionální. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějaký blbosti podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatýním.

====================
s1.flac
====================
No, já jsem si jenom jako bědoval nad tím, jak blbě píše. Ale takovýte krávoviny se najdou u každého filozofa, u těch největších. Takže teď k té druhé větě v tom odstavci přijdeme. Tak je každé filozofování, jež by chtělo rozpustit bytí v čistou rozumnost. Já jsem, já tam mám původně jako rozřešit, že bytí v čisté rozumnosti. To si rozprávně původně. To ne, to je, to je opravdu rozpustit, to je. Rozpustit. No. Podržuje proti své vůli nerozumné, ať je redukováno ve zbytek indiferentní materie, prafaktu, impulzu či náhody. Podržuje proti své vůli nerozumné, ať je redukováno ve zbytek indiferentní materie, prafaktu, impulzu či náhody. Možná, že to aines by bylo dobré ještě tam dát jako nějakého, nebo aspoň jednou, nějakého prafaktu, impulzu či náhody, jo. Jednou aspoň to tam dát, aby bylo jasný, že to není ten prafakt. Jo. No ono to pro tu kelov filozofii pak je ten prafakt, teda. No dobře, ale tady je to ainen. Jasně. V Němčině je to naprosto jasný a v Češtině by to mohlo budit, jo, dojem. No, čili tenhle ten odstavec vlastně je stanoviskem tý poctivý mysli, to je z toho smyslu pro poctivost, že. To všeho před tím, co to, tak je to teda to stanovisko, na které se staví, staví sám autor. Jinak se snad tomu nedá nic rozumného říct. Pokud tam řeče, že podržuje nerozumné, tak jako proti tomu nemohou být námětky, kdyby ovšem podržovalo protirozumné nebo bezrozumné, tak by námětky být mohly. Tady je bezrozumné. Je to tam. Tam je on samozřejmě. A je, je, je. A on to možná teda nebude na to dávat vlastně, možná, že to bude takto vše úplně. Bezrozumné. No uvidíme, uvidíme. Mně to připadá teda teď povážlivý, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohohletoho charakteru spíš toho bezrozumného, než toho protirozumného. Eventuelně i ta návoda, ta podjetka. No jo, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Že to mě právě připadá velmi podezřelý. Až ta matérie je takto chápaná, mně se zdá, že se nedrží teda. No ale to tohohleto je jiná věc a nebudeme... No on zatím nemluví tolik o svým pozici, on jenom mluví o pozicích těch, které... Jo, jo, jistě, no, no, no. Takže to ještě se může ukázat, že to je. Mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos je v logu. A teď ho tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam mě to nerozumne, nebo bezrozumne. To je pro mě něco, které je skutečně napovážené. Kde to bere? Ne, ne, ne, to bereme všechno dohromady. Hlavně teda to je Heidegger. Nová teorie. Nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika již dávno objevená. Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění, že? Ne, die wissen, smöglichkeit, aber der. Takže to se zmocňuje. Možností vědění se zmocňuje vůle. A nebo přehodit slovosled vůle se zmocňuje. No tak to budeme stejněště redigovat. To už je pak jenom otázka redigování. Ale smysl se tím nemění. Ein Kampf entsteht für und wieder vernunft. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává. Vyvstává, ne? Tak to zase mi to, no nevím. Povstává. Mně to nevadí. Ne, nevadí. Mně to trochu vadí a nejsem si jistý o všem. Proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení rozum střízkat, a nikoli jej snad pouze vykázat o patřičných mezi nim do špůjařmi. Střízkat. Milo, nevím, já jsem to našel bez strategie. Dem drange zu ruhe des begreiflichen in der reinen durchsichtigen vernunft steht gegenüber der ein drang, die vernunft zu zerschlagen no, rozbít, ne? Střízkat, jo? Střízkat je holí. Ale zerschlagen je vysloveně teda rozbít na patrť, jo? To je zerschlagen. Jo, jo. Totiž ono se to pak, když se to právě řekne o svít, tak se to poujel střízkat s tím druhým obrazem, kde pak je zase teda poujařmit. Aha. No počkejte, ale toto právě to střízkat je v rozporu s tím poujařmit, ne? Když někoho střízkám a on přežije, tak ho poujařmím. Takže ho střízkám tak dlouho, dokud není poujařměný. No to je on. A to právě on tam dává. Jo? No já myslím, že jo. Né, proč? Moment, jak to tam je? No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká v obojí kladně. Říká die für nunst zu zerschlagen potom má zápevnou větu, na kterou znavazuje zase teda kladnink zu knächten. Takže má kladně zu zerschlagen a zu knächten. Aha. Není to poujařmit své hranice, nebo je to poujařmit? No tak já bych to teda pak vyložil jedně tak, že poujařmit rozum znamená ho zničit. No jo. Což teda neodpovídá zkušenostem. No ale... Zerschlagen. A vy jste našel teda střízkat v zeslavníku. No bude to zmlátit nebo rozbít, jo? První význam je jistě rozbít. To jo, to jo, ale právě mě to jako nevárov tím druhým obrazem, no. Takže necháme to v otázce ještě. Dobře. To se bude muset... Tady to tak jako... Man will sich unterwerfen einem unbegriffenen übersinnlichen... Člověk se chce podrobit nesrozumitelnému... To je blbý teda to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? Nebo... No, nepochopený, no, unbegriffen. Když je nesrozumitelný, no to je vlastně stejný, no. Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit? Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelné. Třeba to chce něco jiného. Že nepochopitelný, to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom Begreifen, asi v Němčině je silnějc to uchopení přítomno v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Jo? Tak co s tím? Člověk se chce podrobit neuchopitelnému. Neuchopenému, protože tam... No, neuchopenému, ano, neuchopenému. Ale necháme to s otázníkem. Nadsmyslnému, jo, tam je nadsmyslnu. Když přece ve světě vystupuje náročivě v lidmi vyslovovaných výrocích. Fordern, které, jo, tady náročivě Fordern. To je, no, náročivě, to je jiný ten... Dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. To je pejorativní trošku nádech. No, on to tady tak myslí, jako pejorativně trochu, teda, ale... Já jsem toho nerozuměl, já ho tam u této věci jsem to napsal tak, jako... Já bych věci rozuměl asi takto, že je obecná tendence, ještě otázka, jestli člověk máme překládat o man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem. Pak je to daleko jednodušší, než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, o které přesně víme, že je vůl, že? Ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě, v hubě lidí, jako výzva, jako nárok. Čili že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné, bylo by se určitě tak jedně to náročivě, jako přeložit trošku jiné. Přece nadsmyslno, jež přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to jak to? A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili jež přesto, a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené, přesto ve světě vystupuje ve světě s nároky s nároky vystupuje nebo vystupuje s nároky, lepší snad s nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Zatím to je snad. Jež přesto, a to nedává ten smysl, který tady byl předtím řečený, že jo? Něco vystupuje s nároky, No, to je zvláštní případ. Jestliž vystupuje fordent, tak to je jako vystupuje s nároky. To je dobře. To se mi velmi líbí. No a jestli v dálném zásadě, když jsi se to pronásledoval, to skrze by tady mohlo být teda. Když je to v, tak je trošku nejasný, že? Skrze výroky. No. To je určitě nejlepší, no. Jo, no. Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přirozené takovosti pudů a vášní, bezprostřednosti nikdy a nikdy víc přítomného. Nebo se chtěl podporovat naturalnému zůstání tříbe a... No jo, no, tak musíme zavádět, no, ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný, to takovost. No ale proč se tomu vyhýbat? No, co bych... Danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Zatím teda toho člověka tam necháme, ale mně se to nelíbí, no. No, já taky na tom, jako... Nebo se chce podrobit přirozené takovosti pudů a vášní, bezprostřednosti nikdy a nikdy víc přítomného. To je teda popsaný, no. Právě nyní přítomného může byto, jo? Mně se zdá, že to ajnmál tam pokravdu má takovej ten důraz, jako nejenom, že to je právě nyní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. Že to ajnmál je jako prostě pokravdu, jako... Nevím, právě, no. Jo? No, nevím. Totiž to ajnmál je v horové řeči skrcováno na mál. A používá se velmi často jako ve smyslu tak přece řekni a zůstáv mál. To ajnmál takovej nějaký zvlášť, velkej důraz nenese. Dobrý. Takže právě nyní přítomného by bylo. No. Takže právě nyní, jo? No a tam... To bezprostřednosti škrtná. Ne, ani kdy víc, jo? Právě nyní, sunout právě před nyní a to ani kdy víc škrtnému. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k něm náležejícím filozofování přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvěchaný průzkoukan mezi jednou a druhou stránkou. No bude třeba tyto způsoby půdu. Nebo čeho to je, počkej. Stránkou. Toho půzení jsem tam říkal. Půzení. Půzení. Jo. Způsoby půzení jsou ve filozofování, které k ním náleží. Jsou ve filozofování. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Způsoby půzení jsou přece přeloženy ve vědění o nerozumné. Všechno je přeloženy, tak každý myslí zjist na překlad. No ale mně se to stalo, že právě on možná taky... Přeložený. Ono to může mít i ten význam. Pak by teda bylo dobré dovědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Pak by bylo jasný teda, že to není to vědění, v němž je to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto přeci. Přesto. No tohle možná... Já mám tam už a však, on to... Na začátku víš, takže tam by to přece možná... Všechny tyto způsoby půzení jsou elektrozovná, které k ním náleží. Přece přeloženy ve vědění o nerozumné. Všechny tyto způsoby půzení jsou elektrozovná, které k ním náleží. Zřítice je tam nebo co? Já mám vrhnoutce. Jo, to je lepší samozřejmě, ale vrhnoutce je teda opravdu... Vrhnoutce v nerozumné... Tady má být zase bezrozumné teda, jo? Aha, ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No to zavádíme novej termín. Já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky říká nadrozumový. Ale nadrozumný, to já jsem pro. Můžeme zavádět ať je jazyk bohatší. Spricht sich als wissen um es aus. Teď jde o to, no ano, tam přesně přeloženě to se vyslovuje. Se vyslovuje, no. A teď jde o to, když řekneme je vyslovováno. Tam se mluví o vědění, já nevím, jestli je to teda, se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit, že? To znamená, že to vrnout sem něco a teď co, sich? Spricht sich aus. Já bych tam nechal to je vyslovováno. Mně to připadá, že to je jasnější. Je vyslovováno jako vědění o tom. Vyslovováno. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se. Nerozumné, protirozumné či nadrozumné. To vrhnout se. Je vyslovováno. To vyslovováno, ještě jediné slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno. Je formulováno. Ještě nějakej termín. Mně to připadá, aby tam patřil nějakej, který se nemůžu vzpomenout. Kdyby to bylo nějaké vědění. Myslím tím, že tváří se jako vědění. Já si tam napíšu jen tak, aby bylo jasný, že je tam něco. Ještě se to musí. Já mám dojem, že skoro na jazyku mám slovo, které by se tam hodilo. A nemůžu na to furt přijít. To by potřebovalo taky slovník, etymologii. To je synonymické. I v nejradikálnějším zdoru proti rozumu zůstává minimum rozumnosti. Já bych řekl teda pro zdůrazení, i v tom nejradikálnějším zdoru proti rozumu zůstává minimum... Ono může být možná určité minimum, když tam je ajný minimum, nebo prostě nějaký, já nevím, nebo nějaký další... Minimum rozumnosti. Ještě máme čas? Přič tak jako podle toho, jak ty hodiny vždycky, že určitě... To zvláští na vás, já nespěchám, já jsem nepracující, živel... Tak ještě jeden odstavec, nebo já jenom, jak jste říkali, kam půjdem, do půl vosmí? Tak do čtvrt, to necháme. Tak uděláme malý odstavec nejspíš ještě. Nechceš jim se k tomu přijít? Jo, tak vy dá, no. Jo, já jsem se teď přijdeš přímo k tomu... No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že... I v tom největším pokuse o racionalici z všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního, a i v tom největším, nejrealitálnějším pokuse prohlásit se proti rozumu, že zůstává prvékrát racionální. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím. Jestli se mi nepřehlíd. No já myslím... No takže ještě dva dránky. Jo. No jak to znamená. No jo, no. On začal jako psycholog a psychiatr, to je těžký. Já myslím, že vlastně celý ten půsok, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že jo, jak nakonecky ten názpis naznačuje. Něčeho, co vlastně... Ten jázprs jakoby jenom tak sumarizuje kriticky, jak si dává takový přehled teda toho, co už tady prostě nějakým způsobem se vyskytuje, na základě kterýho vlastně teprve nějaká to poslední větička toho, co já překládám, teprve řekne, že jako prvá filozofie, co by musela dělat. Že teda jak si... Ještě i tohleto, i to teda prostě podstivá mysl a skurna a vůle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje. Ten jázprs to jenom teda v takovýchhle jako přehledných podstavcích připomenuje, aniž by teda to chtěli nějakým způsobem vykládat. Ale Honzo, ty jsi něco jako začínal... No, ta myšlenka je tak, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle. Co to je možnosti vědění a vůle si se jich zmocnila. Teďka je používá buď to k tomu klidu toho pochopitelního. Zatím povstal boj pro rozluhu, ale to je boj vůli. Ano, ano. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že jaksi rozhodující není, i když tam na začátku, když tohle zvláštní, že to tak ale také je ve skutečnosti, takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu, tak tam je to takový srozumitelnější, no, ale... Je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý, že? Když se mluví o racionalitě a neracionalitě v myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, puzení, drangu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní drang? Tím je to celý spochybněný. Ten drang patří jistě na stranu toho nerozumného. Takže jsou tady dvě nerozumné... Tendence? Jedna k rozumu a druhá k nerozumu. Takže vlastně tím se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt, ale stále se z toho rozumovil přírody. Mělo to být nejdokonalejší instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky drang vyšel, jeden k tomu nerozumu. To by se všem dalo vysvětlit, že drang k nerozumu je vysloveně negativní a může působit pouze parazitárně. Ale jak vysvětlíš nerozumnost, drang, to je nerozumnost, teda je k rozumu. Napad tady tak, že to skýtá tu růhę, ten klid. Že tedy když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé problém. No a to něco je, já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, ale k duševnímu zdraví. To je prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví duševní, ne? Čiže to je zase poněkud... Jak pro toho? Dobře, pro toho, kdo to má, to zdraví. Dobří pozdraví, kdo ho nemá. Od začátku je duševně, tak to říkají, moral insanity, že jo? Duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet, ale přece jenom teda... Myslím, že to je znační schození celé věci, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k racionalitě, já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám dojem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Ne nahlédnu, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem... No to je sporozumět, no, co to je, co to je jinýho než nahlédnout. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlédnout nerozumnost třeba, no. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem dokázal tak, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má potom klid, že nemusí vedlo ke klidu. Tady je teda doslova, teda jakože se chce, ta půzení je ke klidu. A když nerozumí, může, no, intervávající k klidu. Jako v čistém, průhledném rozumě, který má. No, no. Já nevím. Tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný, jo. Z racionality může vejít jisté uspokojení. To jo, ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká, jakoby, náhražka. Něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytlo jakési mý vrýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké. Já mám důležitost, že to nesedí tohle. On teda o tomhle, o těch vrýlích tam výslovně bude mluvit. No jo, no. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani, teda, nějak nepřisvědčoval na tu kritiku. Já jsem tu pozici, no takhle, někdy by tohle říkal, je to teda nepochybně pozici jako velmi, teda, neubyklá v té filozofii, že ono bylo teda dostně nesamozřejmá, ale hold teda dostně nevplnuje, jestli to bude schopné nějak vycházet. No, tak. Ono to je teda, no, tak... Vlastně to nepatří k interpretaci, jenom k té nejvlastnější, k hermeneutické interpretaci. Patří to spíš takovým moc nacálným kolem, který je někdy důležitý ovšem. A přece jenom tady je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi. Nejenom se snažit pochopit, co on říká, ale tak nějak... Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, kteří se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím z těch osob zkušenost, podívej se. Přijde výplata, najednou ty dovedeš prémie. No to je absurdní. Napsal jsi si hodinu, máš přes časy. No a vlíkneš tam do ty vzdovky a vodí ti to náhle. Vysvětlíš, že po zákonu se ti stal, a tady ti to uberou. Prohlíd si racionálnost toho, a jsi klidný. Poněvadž v minulé ti dali víc, toho jsi si nevšiml, to bylo pořádku. Teď ukázali právě tu nepůhlednost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. To je jedna věc. Já jsem chtěl říct opravdu, že si myslím, že je to docela vůbecná tendence, o které běžně neje možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofů, ale určitě právě takové ty psychologové o tom běžně mluví. Jako o nějaké té dvojici, o tom třeba takzvanému půduch smrti, který právě má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, ale pokud mě to pochází z toho pozdějšího Floyda. A co teda právě má být? Tou tendenci odumět tomu světu v těch právě postře v ohraničenejch kategoriích, v nich všechno má ten svůj pořádek, do kterého třeba ten svět jenom jaksi uvést. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumnýho, nevypočitatelnýho, překvapivýho se vlastně vyskytuje jenom nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě... Já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, který se nějak jako teda v myslích, ne teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných, jako nachází, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je ochotnej tu Čiondy zabývat. Rozhodně tady jako je ta důležitá je to, že se toho z toho zmocnila můra. Že je v rukou něčeho nerozumného. Najednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůle. Chceli vůle... Tak tomu příkladu to není správné, protože to je tak okrémná záležitost, že skutečně bude, kdyby to byla důležitá záležitost, tak naopak to bude nepovedat. Naopak povedat nějaké další aktivití. ... Jo, něco teda jako podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí, to máme příklad jako bytí, ale to je nejasný, jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi... ... Tady vypadá, že ten nerozum, že nehledá spojence ve vůli, nejbliž naopak je protivníkem té vůle filozofické, to všechno racionalizovat. Je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce, jestli obstojí. To puzení ke klidu tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to při nejmenším nelze prokázat, že je to tak myslel, aspoň z toho odstavce. Je určitý puč, nebo tlak, puzení, určitá tendence mezi lidma, jako všechno vyložit jako pochopitelné. Nebo nemám příliš přecenit, přecenit, přehnat, přehnat svý ataky zjednodušen. Zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto jasný, přeplný. To je to filozofování. To není filozofování, to je to nefilozofování. To je ta unfilozofie, která tohle dělá. Filozofie to chce racionalizovat, to není zjednodušování, co chce dělat filozofie. A filozofie to nedělá, protože chce klid. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaká iracionální, nějaký iracionální puzení, že bylo v základech filozofie, no, většinou se to říkalo jinak. Protože filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u té vůle je to teda nejasný. Tam teda asi vůle k pravdě. Je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom s vůli ke klidu, no, to je teda přece nemožný. Ale kromě toho taky, ta druhý puzení, vykázat rozum do jeho mezí, to taky může být filozofové. Ono to dělá i Kant. No. No, dobře všem, to je... Já jsem říkal, že to druhý puzení nechce ho jen vykázat do mezí, což by dělal Kant, ale ono ho chce radši střískat u jařky. To druhý puzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No, to není jen takový střízlivý. No. No, takže to dvoje puzení je prostě, pomimo soudu, tady puzení mimo filozofii. To se netejká filozofie. Je to puzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. Protože je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čímus iracionálním. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějaký blbosti podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatyním.

====================
s1.flac
====================
Po přečtení tohohle Patočka mě řekl, že já tam mám skutečně, aniž jmenuji Heideggera, tak tam mám jakousi jakoou invektivu. A Patočka mě říkal, že jsem nepochopil Heideggera, že naopak on, Heidegger, myslí stejným směrem jako já. O čemž pochybuju teda dodnes. Ale jde o to, že já jsem tam řekl a výslovně formuloval, že opravdě nelze mluvit předmětně, protože jakmile se obrátíme k pravdě samé, abychom řekli, co to je, takže se nám mění v něco jiného než jest, že prostě nám uniká mezi prsty a že tedy, když chceme mluvit o pravdě, musíme mluvit předmětně o něčem jiném. Já mám dojem, že i když jsem tenkrát zdaleka nedohlížel, co to všechno znamená, takže jedna věc je jasná, že jsem si byl jistý od samého začátku, dneska to je teda asi třicet let nejmíně, že pravdu vymezovat předmětně nelze. Takže jistý, že vy teď říkáte, že na rozdíl od Heidegga, který vlastně mluví o něčem jiném, že já vymezuju pravdu, tak se hrubě mýlíte. Já jsem tam myslel, že byste i předmětně nějak vymezoval, že jo, ale... No tak je to taky nepředmětné vymezení, jak jsme stávili. Ano, ale to nepředmětné vymezení je možné jenom tak, že předmětně se mluví o něčem jiném. Tak například jeden ze způsobů, jak se dá mluvit opravdě, věcně a nikoli v teda blbě, je, že mluvíme v upojití člověka. To je způsob, prostě najdeme si, že hovoříme o něčem jiném a na to nepředmětně vymezíme. Když mám říct, že to vymezí něco, to je blbost, poněkud mes to je vždycky předmětný, ale prostě nepředmětně intendujeme opravdě. To též platí opravdě samotných, že my můžeme mluvit opravdě, nesmíme si myslet, že vymezujeme pravdu, ale tím, jak mluvíme opravdě, mluvíme nepředmětně o člověku a to je pak dovoleno. Když opravdě mluvíme způsobem, který je zaměřen člověku, člověku máš, člověk je taky nepředmětnej. Nejpodstatněji ze všeho, sice je to konkrétum, má svou předmětnou stránku, jenomže právě to, co chodilá člověkem, je ta nepředmětná stránka. Takže my můžeme samozřejmě mluvit opravdě, vypracovat jakési pojetí pravdy, jestliže nemáme za to, že tím vymezujeme pravdu, nebože se vyjadřujeme o člověku. Tímto způsobem můžeme předmětně mluvit, jako by předmětně mluvili opravdě. To je tak, že se to stává, jak říká Jaspers, pouhou šifrou, proto abychom něco řekli podstatného člověku. Nebereme tu šifru doslova. Takže v tomto smyslu je možno mluvit opravdě. A v tomto smyslu mluví taky Heidegger opravdě von Wesender Wahrheit. Kdykoliv mluví opravdě, poukazuje na něco jiného. Já mu nevytýkám tuto věc, naopak to jsem se u něj naučil, já mu vytýkám, jak mluví o tom jiném a v jakém smyslu. To je on, když mluví opravdě, poukazuje kej soucnu. To je ta chyba. Když mluvím opravdě, musím poukazovat k nepředmětné stránce soucná to nejlepší bytí, to bytí d'Aseinu. Když mluvím opravdě, tak legitímně mluvit opravdě tématicky lze jedině tak, že ve skutečnosti mířím k tomu, abych postihl d'Aseinu. Zas Heidegger svým smyslům. A nikoli Seinu, nebo Seindes dokonce. To je ta chyba Heideggera po měm smyslu. Zatímco u něj pravda je podřízena, podrobena soucímu, jaké soucí jest, taková je jeho pravda, jako v tom nejčistím případě člověk je ta bytost, která je více než jiné, určena pravdou. To byt je svým bytím pravdivý. Když překládám to jako bytí, tak je to vždy nepřesný, protože Sein je zároveň bytí i soucnost. Toto rozlišení soucnosti zice on má Seindheit, ale v jiném smyslu, než my to používáme. Navíc ještě mluví o bytí vůbec, což nevím, co je. Odmítám mluvit o bytí vůbec. Bytí uznávám jen jako bytí soucna, čili konkrétní bytí, takže to rozdíluje celá hálda. Na začátku jsem celý spolu vznikl, že já jsem tvrdil, že pro mě soucnost je ven, protože to bylo pro mě toto. Jo, ale když to rozlišíme, tak já s tím souhlasím. Soucnost to je, jak se Heiketnung ukazuje nějaké soucnost. To je jeho soucnost. A ještě by bylo třeba dodat, že to je jeho aktuální soucnost nebo aktualizovaná soucnost. Ale samozřejmě on má ještě celou řadu dalších soucností, které ještě nejsou aktualizovány. Nevím, která z písku má to, že tam říkáte, že jsou jedno ty přítomné soucnosti a pak jsou ty soucnosti, které už nejsou. A že pak závisí, že v podstatě pravda dělá to, že z těch soucností vybírá tu pravou soucnost. To ne. Vůbec se soucností tohle nemá co dělat. Já říkám, že každej soucí je mnohoznačné a mnohotváří. Nedá se říct, že je to, co je. To by byla jednoznačnost. Prostě odmítám identitu. Měníte soucí to, které se jeví? Ne. To, které je. Já mám tu námětku, že tam máte ty logi. Ten jeden logo stejný. Takže pak můžete hovořit jak na jedné rovině, tak i na druhé dvoj soucnu. Já zase bych mohl hovořit jedně na té rovině Jevení. Na té druhé rovině bych musel hovořit o něčem, jak to má ten film věci o sebe. Právě, prosím. Samozřejmě nemůžeme to plíct dohromady. Tenhle fenomenologický přístup měje proti srdci. Jednak mějem příliš mnoho a jednak je mětčím příliš málo. V něčem ho chci radikalizovat a v něčem nechci jít tak daleko, jak já tomu říkám subjektivitě. Vy hovoříte stále o soucnu. Ať už na rovině ukazování, tak na rovině Jevení. Stále je to jen jedno a to též soucno. A to je soucno, které se ukazuje a to je soucno, které se jeví, tak pro vás má jedno bytí. Pokud je o jedno soucno. To v podstatě zajišťuje, že má jedno bytí. Mně se to tím pádem rozpadá na dvě bytí, pokud bych to takto chtěl držet. Pokud bych chtěl tvrdit, že i ta věc sama o sobě se nějakým způsobem ukazuje. Pokud Jevení vyhradím, jenom Jevení dá za mě. Tak při tom Jevení samozřejmě, že to je soucno, které se jeví, má nějaké bytí. A pokud budu chtít hovořit o té věci o sobě, která se nějak ukazuje, taky musím hovořit asi. Bytí má to soucno, kterému se něco jeví. Chcete říct? Moment. Bytí má to soucno, kterému se něco jeví. Ne kterému, ale které se někomu jeví. Tak to je úplně starý bárklík. To je SS-PCP. To bytí je dáno... Tím, že se to někomu jeví. Dokud se to nikomu nejeví, tak to žádný bytí není. Tak to bytí málo. No jo, to je SS-PCP. No ne, to ne. To je subjektivismus. To ani Heidegger by nepřijal. Ten se tomu bránil. Přece pokud zde nebude pobyt, tak zde neexistuje bytí, tak zde není bytí. To jo, to říká Heidegger. To mě taky na něm nejvíc vadí. No to je naproste nesmysl. Naopak, pokud to není bytí, tak nemůže být dásign. Kde by se to dásign vzalo, kdyby nebylo nejdřív sign? To není jako něco je dřív a něco potom je to kruk, který pobyt, tak je i bytí, že? Tady není, že jestli je jedno, pak je druhé. Ty jsou zároveň ty věci. Ty nejsou, že je jedno, tak je dřív a druhý. To je dobře. Nejdeme o čas. Ale je něco základního a něco odvozenýho. No, ale to není nic základního a nic odvozeného. No to je. Když je jedno, tak je i druhý. Ne. No právěže, tak to je u Heideggera. To není pravda. No dobře u Heideggera. Ale je to netržitelný, že? Proč myslíte? Protože proti Heideggerovi má daleko víc pravdy Hegel v tom případě. To je pod Hegelem. No ne, je to možný, ale já nevím jako proč, když je pobyt, tak je i bytí, že? No není, protože když je bytí, tak je pobyt. Prostě základnější, fundamentálnější je bytí, než Dasein. No je to, já neříkám, že jedno je základnější než druhý. Já říkám, že jsou, když je jedno, tak je automaticky druhý. Dasein je nejdřív a Dasein je asi milion let pátky. Dasein je 18 miliard let, zatímco Dasein je milion let. Takže časově to platí. Ale mně nešlo o tu časovost. No tak co to teda byl svět od velkého třesku? To prostě zahrneme do konstrukcí modelní vědy, které nemají se skutečností co dělat. To filozofii nezajímá. To je konstrukt. Samozřejmě, že ta skutečnost teda byla, tak se nějakým způsobem jeběla tomu, co tady bylo. Ale to, co tady bylo, pokud už tady byl i později nějakej člověk, tak třeba uvažoval míticky, neuvažoval ještě pojímavě, tak se mu to celé ukazovalo jinak. Ale já nemluvím, jak se mu to ukazovalo, já mluvím o tom, jestli tady bylo bytí. Jestli tady bylo, ne jestli se ukazovalo. Nebo jevilo dokonce. Bez pobytu tady být nemohlo? Bytí se nepochybně nemohlo jevit, dokud tady nebyl člověk. To znamená, až v těch posledních milion let. Ale bylo tady. Ano, vy tady máte ten logos, který to zaručuje. Ale no to je jedno, to jsem si vymyslel logos. Notabene si to vymyslel Heidegger z části. Já se vlastně navázal na Heideggera tady. Mně nejde o to, abych ho bránil. Ale počkejte, nejde o to, že já mám logos, ale jde o to, že přece uznáváte, že má ta astronomie, že má astrofizika, že má pravdu, že přibližně těch 18 miliard let, že tady prostě náš svět existuje. Něco tady bylo, ano. A tak když říkáme, že to bylo, tak to znamená, to je to bytí. To sign. To je právě to, jestli to moc to vůbec mohu tvrdit. Můžete tvrdit, že tady bylo něco? Tak to nemůžete taky tvrdit. Můžete takovou hypotézu taky tvrdit, že tu bylo bytí. Když připustíte, že tady byl svět, tak tady muselo být bytí. Co pak může být svět bez bytí? Já totiž chod nevidím ten krok, který bych měl udělat, abych mohl tvrdit z toho, co se mi jeví, že to, co se mi jeví, se taky nějakým způsobem ukazuje nezáleží na tom, kdy se mi to jeví. Tento krok zatím nejsem schopen sám v sobě si nějak zpravedlnit. Bez logu to nejde. Já taky nemůžu. Ale pomocí logu tam se ukáže, že tento krok může udělat. Ale jedně s logem. Bez logu to není možné. Bez logu samozřejmě se mi nic nejeví. A zejména nebytí. Nějakého soucna. Ale to bytí tady je, i když se mi to nejeví. Proto rozlišuju jevení a ukazování. Prostě ten velkej třesk, to byl velkej úkaz. Ale nikomu. Tady byl jenom ten svět, který třask. Tak hleda, že by se ukázal sám v sobě, ale to nemoh, protože nebyl příslušně vyvinutý, tak to byl úkaz. To se ukázal ten třesk, ale nikomu. Tak buď musím odmítnout velkej třesk, ale musím spolu s velkým třeskem přijmout, že začal něco bejt. Čili, že to je začátek bytí. Samozřejmě soucna. Nikoli vůbec. Ale mně to připada taky jako jenom hypotéza. To prostě pak musíte ale najít způsob, jak o tom mluvit. Nemůžete mluvit o tom, že velkej třesk se odehrál v osmnáct let a že nebyl. On byl právě. Nemůžete říkat, že před 18 miliardama let nebyl velkej třesk. Nedává smysl, ono nebylo spousta jiných věcí. To je jedno, ale když hypotézu, tak v ní je obsaženo i to, že byl. To nemůžete bez toho byl. To není žádná hypotéza. Tak pokud já budu hovořit o tom jevení, které je jevením vždycky jenom nějakého pobytu, tak pro tohle musím hovořit v jiných termínech. Ale to ještě voukazování. Pokud budu hovořit voukazování, tak to je otázka, co mi dovoluje tvrdit, že tady existuje jenom jedno bytí. Jedno bytí, kdy se věc ukazuje a po druhé, kdy se je ví. Tady je jenom jedno bytí, to se ukazuje a je ví. To jsou jenom logické cesty, jak na to přijít. To nemůžu šáhnout někam a to mě garantuje. To je určitá logická koncepce, určitá konsekvence. No a já navrhuju jako hypotézu určitou konsekvenci a zapojím tam logos určitým způsobem, navíc ne vymýšlenej jen tak z hurta, ale opírá se to o Heraklejta a o Heideggerovu interpretaci Heraklejta. No tak, Heidegger sám z části říká, já jenom tam něco malinko dodělám. To mohlo být jako vzbírání jenom pro pobyt, že? No dobře, tak já udělám ten malou změnu, že to je vzbírání pro současnost samou. No prosím, tam určitě nemáme to, že by tam muselo být. Ale u Heraklejta to tak je, ať už to Heidegger interpretuje jak chce. U Heraklejta to tak je, ten logo schápaný. Podle toho logo se všechno děje, ne interpretuje, nejeví, děje. U Heraklejta to tak je, tak co mě ten Heidegger, mě nevyhovuje to, že v okleštvě Heraklejta, když už se na něj odvozuje a interpretuje ho v mnoha stránkách velice půvabně, takže se mi to hodí. No tak já si toho chopím, ale nebudu se přece držet i těch omezení, které Heidegger si s sebou přidáší, díky tomu, že byl nepodařeným husedlovým žákem. Nepodařeným bez smyslu husedlovým, ten ho neuznal. Tak to snad se mě to třeba nakoupí. Já se podlouhám. Dneska jsme tady stejně neměli samotného překladatele, takže skoro je lepší, že jsme nešli dál, nebo jestli chcete, tak ještě můžeme, máme čas, ale celkem určité výjasnění se tady mě se zdá, totiž mě ten Heidegger nevyhovuje, protože on každou chvíli, když jde do Tulího, tak uteče k nějaký temnosti. Volí nějaké temné takové výrazy, kdy je to dostraceno a není možné to chytit. Já si myslím, že překonat metafyzické myšlení nebo předmětné myšlení lze jen tak, že předmětně budeme myslet co nejpředmětnějc, aby bylo jasný, kde ty mezi jsou, a ne, že budeme tak nenápadně ty přechody rozmatlávat. Co nejpřesnějc, aby bylo jasný, od samcať až pod samcať to platí a dál už ne. A pak se musíme naučit myslet jinak. Když to on tím, že rozmatlává ty hranice, tak přechází volně, jak ten švec v tý pohádce, když si chce zazpívat, tak hub sem, pak zase zpátky a tam ševcuje. To mě nevyhovuje. Já to chci prostě jasný. Nepředmětné myšlení neznamená, že zahodíme všechno předmětné myšlení. Ne, prostě pro určitou oblast to musí platit. A my musíme naopak myslet daleko lépe předmětně než v moderní filozofii. V té věci se musíme učit ještě u středověkých. Až tam jsem mnohem přesněj myslel předmětně. Proč? No, poněkud jsem myslil o andělech, no a tam žádná kontrola nebyla, takže ta logika byla jedinou pavůčinou, na které bylo možno se udržet. Proto na ní dávali takový pozor. To nebylo žvástání. Naopak. Moderní věda nemohla vzniknout bez toho tréninku ve středověku. Čili je potřeba předmětně myslet co nejpřesněji, zejména proto, abychom přesně věděli, co děláme, když předmětně myšlení. Abychom to věděli, tak musíme stát už mimo. Pro nás předmětné myšlení bude jen jedna disciplína myšlenková, ale podstatně myslet budeme mimo. To je stejně tak, jako myslíme normálním způsobem v denním životě, a když jsme chemikci nebo matematici, tak v té svý disciplíně hold, tam vztahy mezi syrečkama a chlebem nehrajou roli. To prostě od toho obstrouháme, jak říkával Buriá. A něco podobného tady to bude taky. My se musíme naučit základně myslet nepředmětně. Ale zároveň, abychom nepropadli nějakým blbostem, tak musíme tu předmětnost myšlení vyhnat do naprosté dokonalosti. A proto jsem teda přesně rozlišovat. A žádný plíct, jakkoliv by to bylo stejný plíct, třeba soucnost a bytí, že oboje mu říkáte sain, nebo plíct tadyhle ty... Oni nepletou ukazovaný jeden, oni ten rozdíl tam vůbec nedělají, Tím to pletou, když nerodělají rozdíl, tak to pletou. Oni když o tom rozdílu vůbec nevěděli, tak to nemohli plét. Oni to používají jako... Ale nevěděli, ty to museli vědět. Přece evidentně, já jsem našel místo včera, my bychom se k tomu neměli vrátit, jsem to ukazal z toho Husserla. Když on tam vykládá, jak se... Fakt, já to radši přinesu. Vyšlo v hostině, tak tam máte, že pojímavé vyšlení ovlivně jevení a ukazování skutečnosti. Skutečnost se jednak jeví, jednak ukazuje. Ale že pojímavé myšlení ovlivňuje jevení a ukazování skutečnosti. Pojímavé myšlení by to ukazování nemělo ovlivňovat. Pojímavé myšlení ovlivňuje všechno. Nevím, že může to ovlivňovat... No jo, no, tam je to ale míněno jinak. No... Tam je to míněno tak, že se vám ta skutečnost jeví jednak předmětně, anebo tam to nepředmětnou stránkou vůbec neuvažuje. A vy tam máte stejně použito jevení a ukazování, tam to ještě nemáte rozlišeno. Ne, to je právě rozlišeno. Kdyby to nebylo rozlišeno, tak stačilo jedno slovo. Nepoužíval jsem dvou. No ale přece u toho ukazování tam tomu tak není, že? Ale samozřejmě. Ta skutečnost se ukazuje nezáležitě na pojímavé myšlení. Tak se ukazuje a jeví. Tak se ukazuje a jeví. Není pravda, že se ukazuje. Na to sebe ukazování nemá vliv, ale na to ukazování mě má vliv. Protože potom... Ano. Že je to oboje spolu, ale já při tom ukazování nevím vůbec, co se mi ukazuje. No když se mi to... Tak když se mi to neukazuje, ale pak se mi to jeví. Vy si chcete vydupat své pojetí, ale musíte dbát na to, co já myslím. No já mám věn, že teď to snažím dbát. Já nevím, jestli je vám to nějak jasné. Podívej. To, na co si chtěl ukázat, je na jedno, že ukazování je potřiceno subjektivitě. Jo, jenomže ano, je to ukazování mě, a ne ukazování tak, jak se ta věc sama ukazuje ve země. Ano, sebe ukazování. Takže subjektivitě nemůže žádné předmětné nebo nepředmětné myšlení oblivňovat. Žádné myšlení to neoblivňuje. Ale ty jsi nedal dobře pozor na tom, že jakmile se to ukazuje mně... No, to je stejné, jako když se to ukazuje. To není pravda. Vy jste to sám od začátku... A já jsem s váma souhlasil. Vždyť mě najednou skočíte na druhou stranu a říkáte pravej vopak, s čím jste začal. Já měl vědom, že jste se snažil mě celou dobu vysvětlit to, že věc, tak jak se ukazuje, to je stejné, jako když se ukazuje nikomu. A že když se nikomu ukazuje ta věc, tak ještě se může nikomu jevit. No ne, to není pravda prostě. Tak to si to poslechněte, o čem jsme mluvili. Rozlišme to tedy takhle. Mluvíme o sebeukazování soucna a ukazování nám. Tak já jsem tvrdil, že sebeukazování je možný, a nejen možný, ale skutečný, aniž kdokoliv je poblíž, kterýmu by se to ukazovalo. Pak je ukazování nám. A já jsem říkal, ale když se nám něco ukazuje, tak vždycky se to zároveň jeví. To jsem ještě říkal na námitku Honzy, který říkal, ne, ono by se to mohlo jenom ukazovat a nejevit. Tak já jsem říkal, ne, právě když se to ukazuje nám, tak vždycky už se to tak jeví, my tomu vždycky dáváme nějaký smysl. Pamatujete se na to, že jsem to říkal? Ano, ale... No, čili to znamená, že když se to ukazuje nám, tak zároveň se nám to jeví. Ne, že se to neukazuje nýbrž jeví, jak jste teď tvrdě před chvíli. Ano, ale to ukazování a jevení není to tež. To prostě furt soukosůne, co děláte. Dobře, ale to ukazování a jevení není to tež. No, jistě, že není to tež. Ale to ukazování nám... To ukazování není integrováno v loge. Sebeukazování ne. Ne, to ukazování nám. Ukazování nám je integrováno, samozřejmě. Nemůže nebejt. Až to jdeme. Když jsem tvrdil... Je to jiný troch integrity, přece. Ale my jsme si přece říkali, že i když se mi něco ukazuje, tak já nevím, co se mi ukazuje. Jedině, že to můžu vědět, jedině, že se mi to neví. No, jistě. Nevím, co se ukazuje. To jest, já neznám to, co je předtím a tak dále. A nicméně tomu nějaký smysl dávám. Být minimální. To jest, nejeví se mi to soucno. Nýbrž jeví se mi třeba ten dástrmln. Nebo nějaká jiná blbost. Co se mi na jenom záblesk. Pokud nejeví, ukazuje, ne? Jeví. Co se mi ukazuje, to je evidentní. O tom jsme nemluvili. Jde o to, že... Abych vůbec mohl mluvit o tom, že se mi něco ukázalo, tak jsem tomu vždycky musel dát nějaký smysl. Třeba špatnej. Nebo málo smyslu. Já jsem to nedohlíd celý. Nějaký smysl to vždycky mám. A proč? Když se mi to ukazuje, mně, tak vždycky se mi to nějaké výtaky. A mně se ukazuje, že tady běží pés. To se mi může ukazovat? Ne, že běží. Nýbrž se mi ukazuje v jednotlivých fázích toho běhu. Že běží, to už je syntéza těch jednotlivých fází. Takže já prostě už ho vidím v akci, což je zčasová záležitost. A nemůže se mi nikdy ukázat, třeba ani dvě vteřiny vedle sebe, se mi nemůže ukázat na jedno. V podstatě pro vás by to bylo kvantum nějaké události. Jo, něco takového. Ale ve shodě s Rusernem, kterým mluví o tom, že teda bez pretence a retence, prostě já nemůžu vidět, že pés běží. Ano, ale ukázání je v podstatě jako ukázání se nějaké elementární události. No tak ne události, to je prostě množství různých takových, co to je, jsme o tom říkali, na tý usytnici třeba. Jak už to dám dohromady, že to je pés, byť v okamžiku, tak už je v tom logos. To ukázání teda mě má opět ten charakter, že to je zpředmětnění se něčeho nepředmětného. Nemá to časovou dimenzi vůbec? Ale jistě, že má. Bez časový dimenzi nemůže nic být. No, tak je to nějaká elementární událost, která se mi ukázala. To, co se mi ukázala, vůbec nemusí být elementární událost. To je prostě chaos nějakej. No, chaos. No, teďka, tak, to se mi zopatruje. No, to, co se ukazuje, to sebeukazování, které mění závislí, ale žádným pozorovatelům, je chaosem zase jen pro nás. Ne, ne, ne, žádný chaos. To není chaos. Je chaosem jen pro nás. Sebeukazování, to je záležitost integrovaná, a je to záležitost toho jsoucná, které se ve své bytí ukazuje jako jedna nebo druhá nebo třetí soucnost. Tak, to znamená, že to sebeukazování jsoucná je prostě integrovaná. No, samozřejmě, že jo. Já teď mluvil o tom, že když se mi něco ukazuje, tak je to chaos. Ano, když se to mně ukazuje, tak je to chaos. Dokud já do toho nezavedu nějakej pořádek. Dokud já do toho nezavedu nějakej pořádek. Pomocí logu. Pomocí logu. To je přesně, no. A teď ta věc vypadá tak, jako proč já teda nemůžu vidět, že to sebeukazování integrovaná. To je jenom věřím, že to sebeukazování... No, věřím. Já to vidět nemůžu, protože já se toho můžu pouze domyslet. Ano. Dověřit. Domyslet. Ne, to už ne. Bez logu to nejde. Domyslet nebo zprostředkovaně. A dověřit, prosím, můžeš říct, v jakém smyslu mluvíš o té výře. Jestli to mluvíš v tom našem smyslu a nikoliv věřit na něco, no tak pak souhlasím, samozřejmě, protože bez výry není žádný logos možný. Na logos neslyšíme jenom apisteos. To je z nedostatku výry. Teď debutant. Co se to tak zvláštního děje? Vše je integrováno. Ne vše. Každé jedno. Každé jedno je integrováno, ano. Ta věc, která, to současné, které chci, vidět, já sám, jenom tady dochází k tomu, kdy takový nepochopitelný zaděl, že to, co je integrováno, se mi ukazuje jako chrát. Dokážu já se své strany nepřidát k tomu logos tak, aby se mi to ukazovalo a zároveň nějak jevilo. No to je způsobeno tím, že... Až se může už jako ukazovat jako integrováno. Kdo to takhle zařadil? Ono se to ukazuje jako integrováno. No to jo, ale někomu. Ale někomu ne. Něco, co se nepochybně divinus intellectus nasírá tu... Jdeš s právním směrem, Honzo. Naprosto přesně. Já jsem chtěl odpovědět, proč tomu tak je. Protože nejsme jenom důch, ale jsme tělo. Ten divinus intellectus se přeci musí nasírat tak, jak je to integrováno. Ale my jsme také tělo. Nebude se na věky nesnadniti duch můj s člověkem, protože je také tělo. No a jak my můžeme vnímat to, že se něco ukazuje? Očima. No ale co to znamená očima? Když si tam máme různý, takový tam dopadají paprsky. Nebo očima. Co to je, že nějaké vlny nám tam tlačejí na bubínek a tak dále? Nebo chudí. Nějaké molekuly nám přijdou na jazyk. Nebo čiché. Nějaké molekuly nám přijdou na sliznici nosní. A dohromady to je vždycky chaos. A my z toho musíme teprve interpretovat, odkaď ty molekuly se přiřítily, co nám vlastně vyřizujou ve svých pokynek, jako ten apollón, co nám naznačujou a čeho se máme domýšlet. Ale my to nemůžeme vnímat. Pojďme tělo. A my to vnímáme přes tělo. My se toho můžeme pouze domýšlet. A jak se toho domýslíme? Přes lokus. Přes kýšení. Které oblivuje to ukazování se nám. Té skutečnosti. Víte, je to tělo jenom, které to přijímá a je z toho ten chaos. Pojímavé myšlení tam nikdy u toho ukazování se nám nezastavují. My to z toho chaosu přece nějakým způsobem pořádáme. No jo, ale to už je potom jevení. Ne? No nic. Už. A už to není ukazování. To je furt ukazování a navíc jevení. Ukazování je chaos přece. To, co se ukazuje, je chaos. Ne. Chaos to je, dokud je to nesrovnaný. Ale když to srovnám, tak to nepřestane být ukazování. To je ukazování srovnaný. Tak už je to jevení, ale to je pravda. No tak to není pravda. Já neříkám, že to je jedno a to tež. Kruci náhodou. Podívejte se. Já říkám, že to, co se nám ukazuje, že je chaos, čili nevím, co to je, ale že to nějak musím zpracovat a pak najednou pomocí toho, že se mi vyjevuje v širším kontextu i časovým, i prostorovým, mně to ukazování začne dávat smysl. Čili se mi ukazuje pes. Jinak by se mi nemohl ukázat pes. Ale pes se mi taky ukazuje. Nejenom jeví. To přece sám připouší. Tím jsme začali, že se mi ukazuje pes. Vy jste tam furt opakoval, že se mi ukazuje běžící pes. A teď jste se chytil toho, že jsem řekl chaos, a už jste zapomněl, že sám jste držel, že se mi ukazuje běžící pes. Čili prostě neříkejte, že se mi přestalo ukazovat a už jenom jeví. Není pravda. Nadále se mi ukazuje, ale čím dá lépe, díky tomu, že se mi to také jeví. A pak se musí zase rozlišit ještě dvojí ukazování. To je vývoj ukazování. A pak je organizace toho chaosu. To je všecko ukazování. Nemůžu považovat za jedno a totiž neandertalského člověka nebo homo habilis a dnešního člověka. No jistě, že ne. Tak já pak můžu považovat ukazování a jenom taky za to tež. To není. To taky dochází k integraci. To je sice pravda, ale není to vývoj v jedný linii. To je dvojí věc, která se teprve dotečně syntetizuje. Ale ukazování, to je jenom vývoj toho ukazování. Nejdřív to, co se mi ukazuje jako chaos, čili chaoticky, já když pracuji, tak se mi to ukazuje lépe. Ukazuje. Ovšem zároveň se mi to jeví, protože jinak se mi to nemůže ukazovat lépe bez toho jevení. Díky jevení se mu to ukazuje lépe. Ale je to furt jednak ukazování, jednak jevení. Ne, že přestane být ukazování a začne být jevení. To je prostě neuvěřitelně takový prochý a takový hřeznický myšlení. Nevím, jestli to na začátku takto jasně bylo řečeno. Bylo? Dneska. Dneska. S tím chaosem a... O chaosu jsme mluvili až teď. Vždycky říkám, že to je v oboje. A vy to chcete oddělit nejdřív je to to a pak je to to. Ne, v oboje. Já jsem právě tvrdil, že vy jste se nad tím pozastavoval, když jsem říkal, že teda to ukazování je slepý. To jsem měl ten... Ten chaos. Ten chaos, jo. No jistě, jo. Myslel jsem si, že to ukazování je taky ještě potom organizovaný. To už jsem já považoval za jevení. No ne, tak to ne, to ne. Organizovaný ukazování je něco jiného než jevení. Ovšem, není jedno bez druhého možné. To je prostě, nemůže se mi to organizování ukázat ani kdyby se mi to zároveň nejavilo. Důležité je to, že to ukazování, který je slepý, se takřka vypařilo z našeho chápání světa. Takže o tom ani, ani o tom nevím. Kedy? Jako sebeukazování? To sebeukazování. To není slepý. Ne, ne, ne. To je ten chaos. Ten chaos. Ten chaos toho ukazování sebe. No. Tak správně. Se vypařilo? Jistě. Víme, že malý dítě vnímá světlo tmu, ale prostě nerozeznává předměty. My to víme. A při určitých poruchách duševních, nebo také nervovejch, že se nám rozloží obraz a že prostě nevnímáme. Věci ztrácejí kontúry. To se děje lidem. Před vomdlením, po vomdlení nebo při nějakých duševních chorobách a tak dále. To přece tohle je popsané všechno. Při poprostu krvního tlaku se rozpadne obraz. Rozpadne se obraz. To přece víme tohle. Nestratilo se nám to. Jenomže to nedáváme dohromady žádně logicky. Mně se toho páne zdá, že v naší pěšní praxi i v myšlenkový praxi se buď to chápe, to co je vlastně ukazování a jevení dohromady, kterýhle je to řečilo, ukazování, kterých se vylepšilo tak tím jevením, že se ho ještě pořádně ukazuje, se chápe jako, že se ukazuje a bojevně, když by se něco jevilo a neukazovalo, si těžko takovou řeči si na to nezpomíná. To je v pěšní hovoru, se nerozlišuje, tam se matlá spousta věcí. Zapomíná se, že se nám to ukazuje díky tomu, že se nám to taky jeví. Na druhé straně, když si dáš na to pozor a zjistíš, že se ti vlastně nemůže nic ukázat, aby se ti to taky nejevilo, tak se to ukazování zase vytrátí z kropačky. Ne, nevytrátí. My to neznáme. My to známe, ale druhou věc, že nám se spousta věcí může jevit, které se nám nemůžou ukázat. Proto to musíme rozlišovat. Tam se to nekreje, na té druhé straně. Tady tohle se splní. Když se mi ukazuješ mnou stále stejně, ale já v průběhu nějakého času se mi jevíš postupně jinak. Ale přitom ty se mi ukazujíš stejně. Ale ne, to se neukazuješ stejně. To je jediná věc. No a pak se může jevit spousta věcí, které se nám v životě nemůžou ukázat. Konkrétně například bytí. Soucna se nám nikdy nemůže ukázat. Lečí jako soucnost, čili ne jako bytí, tedy vlastně je to jenom způsob zakrytosti. Ale Honzo, to taky nemůžeš říct, že se mě mohou jevit takové věci, které se mě nikdy ukázat nemůžou. To jistě, že jo. Právě to je ta důležitá záležitost. Vymluvíme furt o tom jednom konci, ale tenhle ten konec je důležitý. Na to jsem se dneska ptal, že se mě může jevit bytí bez toho, že by se mě to jevití někdy ukázalo. Říkáte bez toho? Někdy, jo. Někdy. Nemusí to být současné, ale kdykoliv předtím. Právě bez toho, kdykoliv předtím, to není možné. Vždycky nejdřív, aby se vám mohlo něco jevit, tak se to vždycky muselo nejdřív ukázat. Ovšem ukázalo se to nepravě. Vyjevuje se to jenom partikulárně, nebo jenom redukovaně. Právě totiž jenom se to ukazuje. Ale bez toho ukazování to se vám nemůže jevit současné. Ovšem jsou věci, já říkám, jsou skutečnosti, které nejsou soucna. Samozřejmě. A ty pak se vůbec nemůžou ukázat. Ty se jenom jevíte. No. Ale my jsme mluvili, když jsme, my diskutovali, tak bylo oj soucna. Dobrou soucnu. Přijde o to, že pokud pomíneme tyhle ty ryzené předmětné věci, nebo soucna, které nemají předmětnou stránku, tak pak někdo totiž se mu může něco jevit. A může se to vymyšlet. Na to jsem chtěl poukázet. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
Můžeš smazat. Po přečtení tohohle Patočka mě řekl, že já tam mám skutečně, aniž jmenuji Heideggera, tak tam mám jakousi jakoou invektivu. A Patočka mě řekl, že jsem nepochopil Heideggera, že naopak on, Heidegger, myslí stejným směrem jako já. O čemž pochybuju teda do dnes. Ale jde o to, že já jsem tam řekl a výslovně formuloval, že opravdě nelze mluvit předmětně, protože jakmile se obrátíme k pravdě samé, abychom řekli, co to je, takže se nám mění v něco jiného, než jest. Že prostě nám uniká mezi brzdy. A že tedy, když chceme mluvit o pravdě, musíme mluvit předmětně o ničem jiném. Já mám dojem, že i když jsem tenkrát zdaleka nedohlížel, co to všechno znamená, takže jedna věc je jasná, že jsem si byl jistý od samého začátku, dneska to je teda asi třicet let nejmíně, že pravdu vymezovat předmětně nelze. Takže jestli vy teď říkáte, že na rozdíl od Heidegga, který vlastně mluví o něčem jiném, a vymezují pravdu, tak se hrubě mířte. Já jsem tam myslel, že byste i předmětně nějak vymezovat, ale je to taky nepředmětné vymezení. Ano, ale to nepředmětné vymezení je možné jenom tak, že předmětně se mluví o něčem jiném. Tak například jeden ze způsobů, jak se dá mluvit o pravdě věcně a nikoli v teda blbě, je, že mluvíme o pohledě člověka. To je způsob, prostě najdeme si, že hovoříme o něčem jiném a na to nepředmětně vymezíme. Teď mám říct, že vymezí něco, že blbost paní Ačumes, to je vždycky předmětný, ale prostě nepředmětně tak si intendujeme o pravdě. Přičemž totéž platí o pravdě samotných, že my můžeme mluvit o pravdě, nesmíme si myslet, že vymezujeme pravdu, ale tím, jak mluvíme o pravdě, vlastně mluvíme nepředmětně o člověku. A to je pak dovoleno. Když opravdě mluvíme způsobem, který je zaměřen v člověku, vážně člověk je taky nepředmětnej. Nejpodstatněji ze všeho, sice je to konkrétum, má svou předmětou stráku, jenomže právě to, co chodila člověkem, je ta nepředmětná stráka. Takže my můžeme samozřejmě mluvit o pravdě, vypracovat jakéjsi pojetí pravdy, jestliže nemáme za to, že tím vymezujeme pravdu, nebo že se vyjadřujeme o člověku. Tímto způsobem můžeme předmětně mluvit, jako by předmětně mluvili o pravdě. To je tak, že se to stává, jak říká Jaspers, že se stává pouhou šifrou, proto abychom něco řekli podstatného člověku. Nebereme tu šifru doslova. Takže v tomto smyslu je možno mluvit o pravdě. A v tomto smyslu mluví taky Heidegger o pravdě von bes der Wahrheit. Kdykoliv mluví o pravdě, poukazuje na něco jiného. Já mu nevytýkám tuto věc, naopak to jsem se u něj naučil. Já mu vytýkám, jak mluví o tom jiném a v jakém smyslu. To je, když mluví o pravdě, tak musím poukazovat k nepředmětné stránce, co uzná to nejlepší bytí. Když mluvím o pravdě, tak legitimně mluvit o pravdě tématicky lze jedině tak, že ve skutečnosti mířím k tomu, abych postihl dásaj. Když mluvím o pravdě, tak můžu pitávat k tomu, abych postihl dásaj. A mi koli stajn, nebo stajndez dokonce, to je chyba. A pomně jsou. Zatímco. U něj pravda je podřízena, podrobena soucímu. jsoucímu, tedy jaké jsoucí jest, taková je jeho pravda, tak jako v tom nejčistím případě člověk je ta bytost, která je více než jiné, určena pravdou. Tohle musíme říct, že bytí je pravdivý. To znamená ne, že bytí je pravdivý, ale že má... to rozlišení soucnosti. Sice on má Scientite, ale v jiném smyslu, než my to používáme. Navíc ještě mluví o bytí vůbec, což nevím, co je. Odmítám mluvit o bytí vůbec. Bytí uznáváme jako bytí soucné, čili konkrétní bytí. Takže to tak rozdíluje celá hleda. No ne, ale na začátku, že tenhle celý spoj zniknul, tak já jsem řekl, že pro mě soucnost to ještě jako věvnití. Pro mě soucnost to je, jak se Heiket Nung ukazuje nějaké soucnost. To je jeho soucnost. A ošem ještě by bylo třeba dodat, že to je jeho aktuální soucnost. Jeho aktualizovaná soucnost. Smozřejmě on má ještě celou řadu dalších soucností, které ošem nejsou aktualizovány. A ty k němu patříte. To je takového toho, že tím nejvíc krásným způsobem máte, že tam čekáte, že jsou jednak ty přítomné soucnosti, jakou jsou ty soucnosti, které už... Už nejsou nebo ještě nejsou. No, už nejsou, které... Takže pak závisí... Že v podstatě pravda dělá to, že z těch soucností vybírám tu pravou soucnost. Nedá se říct, že je to, co je. To by byla jednoznačnost. Prostě odmítám identitu. Ne. No, tam zase, že já mám tu návistku, že tam máte ty logi, které tenhle prostě provádí, který to opolová, takže pak jako můžete hovořit jak na jedné rovině, tak i na druhé dvoj soucnosti. Já zase bych jako... O soucnosti bych mohl hovořit jedně na té rovině, jeden. Na té druhé rovině bych musel hovořit o něčem, jak to má třeba ten tým věcí osadě. No, no, no, právě, no, prosím, jo. Jenomže, samozřejmě nemůžeme to plíst zohromady, že mě je... Vlastně, tenhle ten fenomenalistický přístup mě je proti srdci, ponadže jednak mě jem příliš mnoho a jednak je mě čím příliš málo. V něčem ho chci radikalizovat a v něčem nechci jít tak daleko, jak já tomu říkám subjektivitě. Víte, neznamená to tam příklad vašeho povědění tak, kdež... Máme potom jedno bytí, které je stejné... Čeho? Bytí čeho? Vy hovoříte stále o soucnosti. Ať už na rovný ukazování, tak na rovný jevy. Stále je to jen jedno, ale to je takový soucnost. A to soucnost, která se ukazuje, a to soucnost, která se jeví, tak pro vás má jedno bytí. Pokud je o jedno soucnost. Pokud je o jedno soucnost, to v podstatě zajišťuje, že má jedno bytí. Mně se to tím pádem jako rozpadá na dvě bytí. Pokud bych to takto chtěl držet. Pokud bych chtěl tvrdit, že ta věc sama o sobě se nějakým způsobem ukazuje. Pokud jevení vyhradím, jenom jevení dá za mě. Tak při tom jevení samozřejmě, že to soucnost, na které se jeví, má nějaké bytí. Pokud budu chtít hovořit o té věci o sobě, která se nějak ukazuje, taky musím hovořit asi ještě, když... Nemůžu hovořit. Bytí má to soucnost, kterému se něco jeví. Moment. Bytí má to soucnost, kterému se něco jeví. Ne kterému, ale které se někomu jeví. Kterému se to... No, to soucnost je dáno... Ne, jojojo, ano, to bytí je dáno... Tak to bytí málo. No jo, to je CS Pepsi bít. No to je ten subjektivismus, ktertek to ani Heidegger by nepřijal. Ten se tomu brání. To jo, to říkal Heidegger, to mě taky na něm nejvíc vadí. To je naproste nesmysl. Naopak, pokud to není bytí, tak nemůže být dásign. Kde by se to dásign vzalo, kdyby nebylo nejdřív sign? To není jako něco je dřív a něco potom. Je to klub. Ne, klub není. Tak je vybítí. Že? Tady není, že jestli je jedno, pak je druhé. Ty jsou zároveň ty věci. Ty nejsou, že je dřív a druhý... Dobře, nevím o čas. Ale je něco základního a něco odvozeného. No, ale to není nic základního ani odvozeného. Když je jedno, tak je druhý. No právě že jo, tak to je u Heideggera. To není pravda. No dobře jo, dobře u Heideggera. Ale je to netržitelný, že? Co si myslíte? Protože proti Heideggerovi má daleko víc pravdy Hegel v tom případě. To je pod Hegelem. No ne, je to možný, ale já nevím jako proč, když je pobyt, tak je i bytí, že? No není, protože když je bytí, tak je pobyt. Prostě základnější, fundamentálnější je bytí než Dasein. No je to... Já neříkám, že jedno je základnější než druhé. Já říkám, že jsou... Když je jedno, tak je automaticky druhý. Není, není, ne. Sein je nejdřív a Dasein je až asi milion let zpátky. Věřte, Sein je 18 miliard let, zatímco Dasein je jenom milion let. Takže časově to platí. Ale mě nešlo o tu časovost. No tak co to teda byl svět od velkého třesku? To prostě zahrneme do konstrukcí moderní vědy, které nemají se v skutečnosti co dělat. To filozofii nezajímá. To je konstrukt. Samozřejmě, že ta... Jakoby zase musím použít úvod zrvek. Ta skutečnost teda byla, že tak jsem nějakým způsobem věděl tomu, co tady bylo. Ale to, co tady bylo, pokud už tady byl i později nějakej člověk, tak třeba uvažoval jídycky, neuvažoval ještě pojímavě, tak se mu to celé ukazovalo jinak. Ale já nemluvím, jak se mu to ukazovalo. Já mluvím o tom, jestli tady bylo bytí. Jestli tady bylo, ne, jestli se ukazovalo. Nebo jevilo dokonce. Bez toho by to tady být nemohlo. Bytí se nepochybně nemohlo jevit, dokud tady nebyl člověk. To znamená až asi v těch posledních milion let. Ale bylo tady. Ano, vy tady máte ten logos, který to zavučuje. Ale no to je jedno, to jsem si vymyslel logos. Notabene si to vymyslel Heidegger z části. Já se vlastně navázal na Heideggera tady. Mně nejde o to, abych ho bránil. No ale počkejte, nejde o to, že já mám logos. Ale jde o to, že přece uznáváte, že má ta astronomie, že má astrofizika, že má pravdu, že přibližně těch 18 miliard let, že tady prostě náš svět existuje. Něco tady bylo. A tak když říkáme, že to bylo, tak to znamená, to je to bytí. To sign. To je právě to, že jestli to moc to vůbec mohu tvrdit. Tak můžete tvrdit, že tady bylo něco? Tak to nemůžete taky tvrdit. No tak můžete takovou hypotézu taky tvrdit, že tu bylo bytí. Když připustíte, že tady byl svět, tak tady muselo bytí. Třeba může boh být svět bez bytí. Já totiž nevidím, ten krok, který bych měl udělat, abych mohl tvrdit z toho, co se mi jeví, že to, co se mi jeví, se taky nějakým způsobem ukazuje nezáleží na tom, kde se mi to jeví. Tento krok zatím nejsem schopen sám v sobě si nějako spravit. Jo? Bez logu to nejde. Já taky nemůžu. Ale pomocí logu tam se ukáže, že tento krok se udělá. Ale jedně s logem. Bez logu to není možné. Bez logu samozřejmě se mi nic nejeví. A zejména nebytí. Nějaký osoucí. Ale to bytí tady je, i když se mi to nejeví. Proto rozlišuju jevení a ukazování. Prostě ten velkej třesk, to byl velkej úkaz. Ale nikomu. Tady byl jenom ten svět, který třask. Tak hleda, že by se ukázal sám v sobě, ale to nemoh. Protože nebyl příslušně vyvinutej. No tak to byl úkaz. To se ukázal ten třesk. Ale nikomu. Tak buď musím odmítnout velkej třesk, ale musím spolu s velkým třeskem přijmout, že začal něco bejt. Čili že to je začátek bytí. Samozřejmě soucna. Nikoli vůbec. Mně to připadá taky jako jenom hypotén. To prostě pak musíte ale najít způsob, jak o tom mluvit. Nemůžete mluvit o tom, že velkej třesk se odehrá v 18 letech a že nebyl. On byl právě. Nemůžete říkat, že před 18 miliardama let nebyl velkej třesk. Nedává smysl. Ono nebylo spousta jiných věcí. To je jedno, ale když hypotézu, tak v ní je obsaženo i to, že byl. To nemůžete bez toho byl. To není žádná hypotéza. Ale pokud já budu hovořit o tom jebení, které je jebením vždycky jenom nějakého kobětu, tak pro tohle třeba musím vymezit něco jiného. Pokud budu hovorit o ukazování, tak teď otázka, co mi dovoluje tvrdit, že tady existuje jenom jedno bytí. Jedno bytí, kdy se věc ukazuje a po druhé, kdy se je víc. To jsou jenom logické cesty, jak na to přijít. To nemůžu šáhnout někam a to mě garantuje. To je určitá logická konsekvence. No a já navrhuji jako hypotézu určitou konsekvenci a zapojím nám Logos. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence. Takže to je určitá logická konsekvence, Takže to je určitá logická konsekvence. Podstatně myslet budeme my. To je stejně tak, jako myslíme normálním způsobem v denním životě. A když jsme chemijci nebo matematici, tak v té svý disciplíně hold tam vztahy mezi syrečkama a chlebem nehrajou roli. To prostě od toho obstrouháme, jak to říkával Urián. A něco podobného tady to bude taky, že prostě my se musíme naučit základně myslet nepředmětně. Ale zároveň, abychom nepropadli nějakej blbostem, my tak musíme tu předmětnost myšlení vyhnat do naprostých dokonalostí. A proto teda já jsem proto přesně rozlišovat. A žádný plíct, jakkoliv by to bylo stejný plíct, třeba soucnost a bydí, že oboje mu říkat sainu, nebo plíct tadyhle ty... Oni nepletou ukazování, Reni. Oni ten rozdíl tam vůbec nedělají. Tím to pletou, když nerozdělají rozdíl, tak to pletou. Oni když o tom rozdílu vůbec nevěděli, tak tam mohli plet. Oni to používají jako... ...jevených a ukazování skutečnosti. To je ještě ve starém. Ale že pojmové myšlení povlivňuje jevených a ukazování skutečnosti. Pojmové myšlení by to ukazování nemělo. Pojmové myšlení povlivňuje všechno. Počkejte, myslíte jako... ...že se vám ta skutečnost jeví jednak předmětně, anebo nepředmětnou stránku vůbec neuvěřuje. A vy tam máte skrmně použité jevení a ukazování. Tam to ještě nemáte rozlišeno. No ale přece u toho ukazování tam to tak není, že? Ta skutečnost se ukazuje nezávisle na pojmové myšlení. Tak se neukazuje, ale jeví. Tak se ukazuje a jeví. Nikdo neřekl, že se ukazuje a jeví. Na to sebeukazování nemá vliv, ale na to ukazování nemá vliv. To je ukazování. Není to jevení. A vy jsme to přece říkali, že to je oboje, spolu. A vy jste se proti tom bránili. Teď mě strkáte do bot něco jinýho. Ale já při tom ukazování nevím vůbec, co se mi ukazuje. Pokud se mi to nejeví zároveň. Když se mi to jen ukáže, tak nevím. Pak se mi to neukazuje, pak se mi to jeví. Vy tam prostě chcete vydupat své pojetí, ale musíte dbát na to, co já myslím. To, co já mám tady především, to snažím dbát. Já nevím, jestli je vám to nějak jasné. Podívej. To, co jsem pracovským chtěl ukázat, je najednou, že je ukazování podřízeno subjektivitě. Ale ukazování mě. Jo, jenomže ano. Je to ukazování mě. A ne ukazování tak, jak se tady samoukazujeme zemí. Ano, sebeukazování. Já nevím, že žádné předmětné nebo nepředmětné myšlení objevují. Žádné myšlení to neobjevují. Ale když si nedal různý pozor na tom, že jakmile se to ukazuje mně... No, to je stejné, jako když se to ukazuje. To není pravda. Vy jste to sám od začátku... A já jsem s váma souhlasil. A teď mě najednou skočíte na druhou stranu a říkáte pravý opak, s čím jste začal. Já vím, že jste se snažil mně celou dobu vysvětlit to, že věc, tak jak se ukazuje, tak to je stejné, jako když se ukazuje nikomu. A že když se nikomu ukazuje ta věc, tak ještě se může nikomu vědět. No ne, to není pravda prostě. Tak to si to poslechněte, o čem jsme mluvili. Rozlišme to tedy takhle. Dobře. Mluvme o sebeukazování soucna a ukazování náhu. No, někohu. Tak já jsem tvrdil, že sebeukazování je možný, a nejen možný, ale skutečný, aniž kdokoliv je poblíž, kterýmu by se to ukazovalo. Pak je ukazování nám. A já jsem říkal, ale když se nám něco ukazuje, tak vždycky se to zároveň je vidět. To jsem ještě říkal na námětku Honzy, který říkal, ne, ono by se to mohlo jenom ukazovat a neje vidět. A já jsem říkal, ne, právě když se to ukazuje nám, tak vždycky už se to taky jeví, ale my tomu vždycky dáváme nějaký smysl. Pamatujete se na to, že jsem to říkal? Ano, ale... No, čili to znamená, že když se to ukazuje nám, tak zároveň se nám to jeví. Ne, že se to neukazuje, nejbrž jeví, jak jste teď tvrdě předchvílili. Ale to ukazování a jevení není to tež. Dobře, ale to ukazování a jevení není to tež. No, jistě, že není to tež. Ale to ukazování nám... To ukazování není integrované v blogu. Sebeukazování ne. Ne, to ukazování nám. Ukazování nám je integrované, samozřejmě. Nemůže nebejt. Vždyť jsem tvrdil, ale vždyť... Vždyť je to spolu. Ale vždyť jsme si přece říkali, že když se mi něco ukazuje, tak já nevím, co se mi ukazuje. Jedně, že tam můžu vědět... No jistě, nevím, co se ukazuje, já neznám to, co je předtím a tak dále, nicméně tomu nějaký smysl dávám. Byť minimální. Teď nejeví se mi to soucno, nebož jeví se mi třeba ten tástrnok. Nebo nějaká jiná blbost. Jeví se mi nejen záblesk. Pokud nejeví, ukazuje, ne? Jeví. Co se mi ukazuje, to je evidentní. O tom jsme nemluvili. Protože abych vůbec mohl mluvit o tom, že se mi něco ukázalo, tak jsem tomu vždycky musel dát nějaký smysl. Třeba špatný. Nebo málo smyslu. Já jsem to nedohlíd celý. Ale nějaký smysl to vždycky... A proč? No protože když se mi to ukazuje mě, tak vždycky se mi to nějak jeví taky. A mně se ukazuje, že tady běží pás. To se mi mě měl ukazovat? Ne, že běží. Ne, ani protože se mi ukazuje v jednotlivých fázích toho běhu. Že běží, to už je syntéza těch jednotlivých fází. Takže já prostě už ho vidím v akci, což je zčasová záležitost. A nemůže se mi nikdy ukázat... Třeba ani dvě vteřiny vedle sebe se mi nemůžou ukázat na jedno. Takže v podstatě pro vás by to bylo kvalitně nějaké události. Jo? Něco takového. Ale ve shodě s Rusernem, kterým mluví o tom, že teda pes pretence a retence... Prostě já nemůžu vidět, že pes běží. Ano. Ale ukázání je v podstatě jako ukázání se nějaké elementární události. Jo? No tak ne, události, to je prostě množství různých takových... Co to je? Jsme o tom říkali na té sítnici třeba, že jo? Jak už to dám dohromady, že to je pes, byť v okamžiku, tak už je v tom logos. To ukázání teda mě má opět ten charakter, že to je předmětní z něčeho nepředmětného. Nemá to časovou dimenzi vůbec? Ale jistě, že má. Bez časový dimenzi nemůže nic být. No, tak je to nějaká elementární událost, která se mi ukázala. To, co se mi ukázala, vůbec nemusí být elementární událost. To je prostě chaos nějaký. No chaos... To, co se ukazuje, to se vyukazuje. Výměnně závislí za žádným závodem. Je chaosem zasvěděnku? Ne, žádný chaos. To není chaos. To sebeukazování, to je záležitost integrovaná a je to záležitost toho jsoucná, které se ve svém bytí ukazuje jako jedna nebo druhá nebo třetí soucnost. To znamená, že to sebeukazování, to sebeukazování je přeci integrované. A když se mi něco ukazuje, tak je to chaos. Dokud já do toho nezavedu nějaký pořádek, já do toho nezavedu nějaký pomocí logo. A teď ta věc vypadá tak, jako proč já teda nemůžu vidět, když je to ukazování integrované, to jenom věřím. Když je to ukazování, se to sebe uvěří. Já to vidět nemůžu, protože já se toho můžu pouze domyslet. Ano, domyslet. No a to už je. Debo to, co se to tak zvláštně vědět. Vše je integrované logo. Ne vše. Každé jedno. Každé jedno je integrované logo. Ta věc, která, to současné, které chci, vidět, já sám, jenom tady dochází k tomu, k té takové nepochopitelné zadělání, že to, co je integrované, se mi ukazuje jako cház. Dokážu já se své strany nepřidám k tomu logo, tak, aby se mi to ukazovali zároveň nějaký jedno. No to je způsobeno tím, že... Až se mi může už jako ukazovat jako integrované, kdo to takhle zaštituje? Ono se to ukazuje jako integrované. Jo, ale někomu. Ale někomu ne. Věmejte to. Něco, co se nepochybně Divinus Intellectus nasíhá. To je síla v tom vále. To je krásný tajemství, protože je tam všechno, který nám obrovskáře nejsou. Tuduly si nás informují, tam taky jsou informace přijini. A to tím způsobem, jak my můžeme vnímat to, že se něco ukazuje, očima. No ale co to znamená očima? Na sítnici máme různé takové, tam dopadají paprsky. Nebo učima. Co to je, že nějaké vlny nám tam tlačejí na bubínek a tak dále? Nebo chutí. Nějaké molekuly nám přijdou na jazyk. Nebo čichem. Nějaké molekuly nám přijdou na sliznici nosní. A dohromady to je vždycky chaos. A my z toho musíme teprve interpretovat, odkaď ty molekuly se přiřítily, co nám vlastně vyřizují ve svých pokynek, jako ten Apollo, co nám naznačují a čeho se máme domýšlet. Ale my to nemůžeme vnímat, poněkd jsme tělo. A my to vnímáme přes tělo. My se toho můžeme pouze domýšlet. A jak se toho domýslíme? Přes lokos. Které oblivuje to ukazování se nám. To je skutečnost. Víte, to je to tělo jenom, které dělá, které to přijímá a je z toho ten chaos. To pojímavé myšlení tam díky toho ukazování se nám nezastaví. Jo, ale to už je úplně vený. Už to není ukazování, to je furt ukazování a navíc je vený. Chaos to je, dokud je to nesrovnaný. A když to srovnám, tak to nepřestane být ukazování. To je ukazování srovnaný. Tak to není pravda. Já neříkám, že to je jedno a to tež. Já říkám, že to, co se nám ukazuje, že je chaos, čili nevím, co to je, ale že to nějak musím zpracovat a pak najednou pomocí toho, že se mi vyjevuje v širším kontextu i časovým, i prostorovým, mně to ukazování začne dávat smysl. Čili se mi ukazuje pes. Jinak by se mi nemohl ukázat pes. Ale pes se mi taky ukazuje. Nejenom jeví. To přece sám připouší, tím jsme začali, že se mi ukazuje pes. Vy jste tam furt opakoval, že se mi ukazuje běžící pes. A teď jste se chytil toho, že jsem řekl chaos a už jste zapomněl, že sám jste držel, že se mi ukazuje běžící pes. Čili prostě neříkejte, že se mi přestalo ukazovat a už jenom jeví. Není pravda. Nadále se mi ukazuje, ale čím dál lépe, díky tomu, že se mi to také jeví. To je vývoj ukazování. To je všecko ukazování. To je stejně takého, kdo nemůžu považovat za jedno a totiž neandertalského člověka, nebo homohabilis a dnešního člověka. No jistě, že ne. Já pak můžu považovat ukazování a jeví, tak to zapeteří s tím, že to jedno a totiž. To taky dochází k integracii potom těch nového. To je sice pravda, ale není to vývoj v jedný linii. To je dvojí věc, která se teprve dostatečně syntetizuje. Ale ukazování, to je jenom vývoj toho ukazování. Nejdřív to, co se mi ukazuje jako chaos, čili chaoticky, já když pracuji, tak se mi to ukazuje lépe. Ukazuje. Ovšem zároveň se mi to jeví, protože jinak se mi to nemůže ukazovat lépe bez toho jevení. Díky jevení se mu to ukazuje lépe. Ale je to furt jednak ukazování, jednak jevení. Ne, že přestane být ukazování a začne být jevení. To je prostě neuvěřitelně takový plochý a takový řeznický myšlení. Nevím, jestli to na začátku takhle bylo, tak to jasně bylo přičerom. Bylo? Dneska. Dneska. S tím chaosem a... S chaosem jsme mluvili až teď. Vždycky říkám, že to je oboje. A vy to chcete oddělit nejdřív, je to to a pak je to to. Ne, já jsem právě tvrdil, že... Vy jste se na tým pozastavovali, když jsem říkal, že teda to ukazování je slepý. To jsem měl ten... To mám jistý. Ten chaos. Ten chaos, jo. Teď myslel jsem si, že to ukazování je taky ještě potom organizování. Toho jsem já považoval za jevení. No ne, tak to ne, to ne. Organizovaný ukazování je něco jiného než jevení. Ovšem, není jedno bez druhého možné. Prostě nemůže se mi to organizování ukázat, aniž by se mi to zároveň dělilo. Obložitý je to, že to ukazování, které je slepý, se takřka vypařilo. Takže o tom ani, ani o tom nevím. Kedy? Jako sebeukazování? To sebeukazování. To není slepý. Ne, ne, ne. To je chaos. To je chaos. To sebeukazování se vypařilo. Takže vypařilo? Jistě. Tak my víme, že malý dítě vnímá světlo tmu, ale prostě nerozeznavá předměty. My to víme. A při určitých poruchách duševních, nebo také nervovejch, že se nám rozloží obraz a že prostě nevnímáme věci ztrácej kontúry. Tak to se děje lidem. Před vomdlením, po vomdlení nebo při někejch duševních chorobách a tak dále. To přece tohle je popsané všechno. Připočuji, kdyby mi na pohledku se rozpadne obraz. Rozpadne se obraz. To přece víme, tohle. To nestratilo se nám to. Jenomže to nedáváme dohromady žádě logicky. Mně se nedává, ale zdá se, že naší běžný praxi i myšlenkový praxi se buď to chápe to, co je vlastně ukazování a jevení dohromady, kterýhle přičilo. Ukazování, kterých se vylepšilo tak tím jevením, že se kolež pořád neukazuje. Se chápe, že se ukazuje a dojevení, kdyby se něco jevilo a neukazovalo, si těžko takové řešit si na to nesmohu. To je v běžný hovoru, se nerozlišuje. Tam se matlá spousta většin. Se nám to ukazuje. Zapomíná se, že se nám to ukazuje, vždyť tak, že se nám to taky jeví. Na druhé straně, když si dáš na to pozor, zjistíš, že se ti nemůže nic ukrátat. Aby se ti to taky nejevilo. Tak se to jevne, tak se to ukazová, jakože se vytráváš. Ne, nevytráváš. My to neznáme. My známe, ale druhou věc, že nám se spousta věcí může jevit, které se nám nemůžou ukázat. Proto to musíme rozlišovat. Tam se to nekraje, na té druhé straně. Tady tohle se splní. Když se mi ukazuješ mnou stále stejně, a já v průběhu nějakého času se mi jevíš postupně jinak. Ale přitom ty se mi ukážeš stejně, a já se ti neukážeš stejně. To je jediná věc. To, že vlastně se nám může jevit spousta věcí, které se nám může ukázat. Konkrétně například bytí, soucnost se nám nikdy nemůže ukázat. Lečí jako soucnost, čili ne jako bytí. Tedy vlastně je to jenom soucnostem zakrýtosti. Ale Honzo, to taky nemůžeš říct, že se mě mohou ukázat takové věci, které se mě nikdy nemůžou. Že se mě můžou jevit takové věci, které se mě nikdy ukázat nemůžou. To jistě, že jo. Právě to je ta důležitá záležitost. Vymluvíme furt o tom jednom konci, ale tenhle ten konec je důležitý. To na to jsem se dneska ptal. Jestli teda jsem měl že jednu pítu bez toho, že by se mě to jednu pítu někdy ukázalo. Říkáte bez toho? Někdy, jo. Někdy. Nemusí to být současné, ale kdykoliv předtím. No tak právě bez toho, kdykoliv předtím, to není možný. Vždycky nejdřív, ale vůbec, aby se vám mohlo něco jevit, tak se to vždycky muselo nejdřív ukázat. Ovšem ukázalo se to nepravě. Vyjevuje se to jenom partikulárně, nebo jenom redukovaně. Právě totiž jenom se to ukazuje. Ale bez toho ukazování to se vám nemůže jevit současnou. Ovšem jsou věci, já říkám, které nejsou soucna. A ty pak se vůbec nemůžou ukázat. Ty se jenom jevíte. Ale my jsme mluvili, když jsme my diskutovali, tak bylo vůbec soucno. Dobro, vůbec soucno. Jednoho to, že pokud pomíneme tyhle ty ryzané předmětné věci, nebo soucna, které nemají předmětnou stránku, tak pak někdo totiž z toho může něco jevit, aniž se to vymyšle. To je to, co jsem chtěl poukázet. a přišknout tomu potom nějakou...

====================
s1.flac
====================
Po přečtení tohohle Patočka mě řekl, že já tam mám skutečně, aniž jmenuji Heideggera, tak tam mám jakousi jakou invektivu. A Patočka mě říkal, že jsem nepochopil Heideggera, že naopak on, Heidegger, myslí stejným směrem jako já. O čemž pochybuju teda dodnes. Ale jde o to, že já jsem tam řekl a výslovně formuloval, že opravdě nelze mluvit předmětně, protože jakmile se obrátíme k pravdě samé, abychom řekli, co to je, takže se nám mění v něco jiného než jest, že prostě nám uniká mezi prsty a že tedy, když chceme mluvit o pravdě, musíme mluvit předmětně o něčem jiném. Já mám dojem, že i když jsem tenkrát zdaleka nedohlížel, co to všechno znamená, takže jedna věc je jasná, že jsem si byl jistý od samého začátku, dneska to je teda asi třicet let nejmíně, že pravdu vymezovat předmětně nelze. Takže jistý, že vy teď říkáte, že na rozdíl od Heidega, který vlastně mluví o něčem jiném, že já vymezuju pravdu, tak se hrubě míříte. Já jsem tam i myslel, že byste ji předmětně nějak vymezoval, že jo, ale... No tak je, no, když ještě taky nepředmětné vymezení, jak jsme stávili... Ano, ale to nepředmětné vymezení je možné jenom tak, že předmětně se mluví o něčem jiném. Tak například jeden ze způsobů, jak se dá mluvit opravdě, větně a nikoli v teda blbě, je, že mluvíme v upojití člověka. To je způsob, prostě najdeme si, že hovoříme o něčem jiném a na to nepředmětně vymezíme. Když mám říct, to vymezí něco, že blbost, poněkud mest, je vždycky předmětný, že ale... Prostě nepředmětně intendujeme k pravdě. Přičemž to tež platí opravdě samotný, že my můžeme mluvit opravdě, nesmíme si myslet, že vymezujeme pravdu, ale tím, jak mluvíme opravdě, vlastně mluvíme nepředmětně o člověku. A to je pak dovoleno. Když opravdě mluvíme způsobem, který je zaměřen člověku, vážně člověk je taky nepředmětnej. Nejpodstatněji ze všeho, sice je to konkrétum, má svou předmětnou stránku, jenomže právě to, co ho dělá člověkem, je ta nepředmětná stránka. Takže my můžeme samozřejmě mluvit opravdě, vypracovat jakési pojetí pravdy, jestliže nemáme za to, že tím vymezujeme pravdu, nebo že se vyjadřujeme o člověku. Tímto způsobem můžeme předmětně mluvit, jako by předmětně mluvili opravdě. To je tak, že se to stává, jak říká Jaspers, pouhou šifrou, proto, abychom něco řekli podstatného člověku. Nebereme tu šifru doslova. Takže v tomto smyslu je možno mluvit opravdě. A v tomto smyslu mluví taky Heidegger opravdě. Kdykoliv mluví opravdě, poukazuje na něco jiného. Já mu nevytýkám tuto věc, naopak to jsem se u něj naučil. Já mu vytýkám, jak mluví o tom jiném a v jakém smyslu. On, když mluví opravdě, poukazuje kej soucnu. A to je ta chyba. Když mluvím opravdě, musím poukazovat k nepředmětné stránce soucna a to nejlépe tu bytí dá zajít. Když mluvím opravdě, tak legitímně mluvit opravdě tématicky lze jedině tak, že ve skutečnosti mířím k tomu, abych postihl dá zajít. Zas Feidegger svým smyslům. A nikoliv zajím, nebo zajentes dokonce. To je ta chyba Heideggera poměrn soudu. Zatímco u něj pravda je podřízena, podrobena. Soucí mu, jaké soucí jest, taková je jeho pravda. Tak v tom nejčistím případě člověk je ta bytost, která je více než jiné, určena pravdou. To on říká, že pobyt je už tím svým bytím pravdivým. To znamená ne, že byt je pravdivý, ale že má... No jo, právě všem, že je svým bytím pravdivý. Přičímž to bytí, když překládáme jako bytí, tak je to vždycky trošku nepřesný, ponadže sign je zároveň bytí i soucnost. To rozlišení soucnosti, sice on má, ale v jiném smyslu, než my to používáme. Navíc ještě mluví o bytí vůbec, což nevím, co je. Odmítám mluvit o bytí vůbec. Bytí uznávám jen jako bytí soucné, čili konkrétní bytí. Takže to rozdíluje celá hleda. Na začátku od celého spolu vznikování toho, že já jsem tvrdil, že pro mě soucnost je vění. Já jsem tady o to zvládnil, že je vění. V pozadí to bylo pro mě totálně. Jo, ale když to rozlišíme, tak já s tím souhlasím. Soucnost to je, jak se Heek et Nung ukazuje nějaké soucnost. To je jeho soucnost. A ještě by bylo třeba dodat, že to je jeho aktuální soucnost. Ale samozřejmě on má ještě celou řadu dalších soucností, které nejsou zrovna aktualizovány. Nevím, která z písku máte, že tam říkáte, že jsou jednak přítomné soucnosti a pak jsou ty soucnosti, které už nejsou. A že pak závisí, že v podstatě pravda dělá to, že z těch soucností vybírá tu pravou soucnost. To ne. Vůbec se soucností tohle nemá co dělat. Já říkám, že každej soucí je mnohoznačné a mnohotváří. Nedá se říct, že je to, co je. To by byla jednoznačnost. Prostě odmítám identitu. Měníte soucí to, které se jeví? Ne. To, které je. Já mám tu námětku, že tam máte ty logi. Ten jeden logo, který provádí intervju do oborno, takže pak můžete hovořit, jak na jedné rovině, tak i na druhé boji soucnů. Já zase bych o soucnů mohl hovořit jedně na té rovině jevení. Na druhé rovině bych musel hovořit o něčem, jak to má ten film věci o sebe. Právě, prosím. Samozřejmě nemůžeme to plíct dohromady. Tenhle fenomenologický přístup měje proti srdci. Jednak mějem příliš mnoho a jednak je mět čím příliš málo. V něčem ho chci radikalizovat a v něčem nechci jít tak daleko, jak já tomu říkám subjektivitě. Víte, nevzniká potom při tom vašem pojetí taktéž jedno bytí, které je stejné. Čeho? Vy hovoříte stále o soucnu. Ať už na rovině ukazování, tak na rovině jevení. Stále je to jen jedno a to též soucno. A to je soucno, které se ukazuje a to je soucno, které se jeví, tak pro vás má jedno bytí. Moc těchno. Pokud je o jednoj soucnosti. Musí mít. Pokud je o jednoj soucnosti. To v podstatě zajišťuje, že má jedno bytí. Mně se to tím pádem ospará na dvě bytí. Pokud bych to takto chtěl držet. Pokud bych chtěl tvrdit, že i ta věc sama o sobě se nějakým způsobem ukazuje. Pokud jevení vyhradím, jenom jevení dá zájem. Tak při tom jevení samozřejmě, že to je soucno, které se jeví, má nějaké bytí. A pokud budu chtít hovořit o té věci o sobě, která se nějak ukazuje, taky musím hovořit asi. Bytí má to soucno, kterému se něco jeví. Chcete říct? Bytí má to soucno, kterému se něco jeví. Ne kterému, ale které se někomu jeví. Tak to je úplně jisté, starý Barkley. To je SS-PCP. To bytí je dáno... Tím, že se to někomu jeví. Dokud se to nikomu nejeví, tak to žádný bytí není. Tak to bytí má. No jo, to je SS-PCP. To je ten subjektivismus. To ani Heidegger by nepřijal. Ten se tomu bránil. Pokud zde nepůjde pobyt, tak zde neexistuje bytí, tak zde není bytí. To jo, to říkal Heidegger. To mě taky na něm nejvíc vadilo. To je naproste nesmysl. Naopak, pokud to není bytí, tak nemůže být dá-sign. Kde by se to dá-sign vzalo, kdyby nebylo nejdřív sign? To není jako něco je dřív a něco potom. Je to kruh. Tak je i bytí. Tady není, že jestli je jedno, pak je druhé. Ty jsou zároveň ty věci. Ty nejsou, že je jedno a je dřív a druhý. Dobře, nejdeme o čas. Ale je něco základního a něco odvozenýho. To není nic základního a nic odvozeného. Když je jedno, tak je i druhý. No právě že takto je u Heideggera. To není pravda. No dobře u Heideggera. Ale je to netržitelný. Proč myslíte? Protože proti Heideggerovi má daleko víc pravdy Hegel v tom případě. To je pod Hegelem. No ne, je to možný, ale já nevím proč. Když je pobyt, tak je i bytí. No není, protože když je bytí, tak je pobyt. Prostě základnější, fundamentálnější je bytí než Dasein. Já neříkám, že jedno je základnější než druhé. Já říkám, že když je jedno, tak je automaticky druhý. Není, ne. Sein je nejdřív a Dasein je až asi milion let pátky. Sein je 18 miliard let, zatímco Dasein je jenom milion let. Takže časově to platí. Ale mně nešlo o tu časovost. No tak co to teda byl svět od velkého třesku? To prostě zahrneme do konstrukcí modelní vědy, které nemají se v skutečnosti co dělat. To filozofii nezajímá. To je konstrukt. Samozřejmě tak se nějakým způsobem jebila tomu, co tady bylo. Ale to, co tady bylo, pokud už tady byl i později nějakej člověk, tak třeba uvažoval míticky, neuvažoval ještě pojímavě, tak se mu to celé ukazovalo jinak. Já nemluvím, jak se mu to ukazovalo. Já nemluvím o tom, jestli tady bylo bytí. Jestli tady bylo, ne jestli se ukazovalo. Nebo jevilo dokonce. Bez toho by to tady být nemohlo? Bytí se nepochybně nemohlo jevit, dokud tady nebyl člověk. To znamená až asi v těch posledních milion let. Ale bylo tady. Ano, vy tady máte ten logos, který to zaručuje. To jsem si vymyslel logos. Notabene si to vymyslel Heidegger z části. Já se vlastně navázal na Heideggera tady. Mně nejde o to, abych ho bránil. Ale počkejte, nejde o to, že já mám logos, ale jde o to, že přece uznáváte, že má ta astronomie, že má astrofizika, že má pravdu, že přibližně těch 18 miliard let, že tady prostě náš svět existuje. Něco tady bylo, ano. A tak když říkáme, že to bylo, tak to znamená, to je to bytí. To sign. To je právě to, jestli to moc to vůbec mohu tvrdit. Tak můžete tvrdit, že tady bylo něco? Tak to nemůžete taky tvrdit. No tak můžete takovou hypotézu taky tvrdit, že tu bylo bytí. Když připustíte, že tady byl svět, tak tady muselo být. Co pak může být svět bez bytí? Já totiž chod nevidím ten krok, který bych měl udělat, abych mohl tvrdit z toho, co se mi jeví, že to, co se mi jeví, se taky nějakým způsobem ukazuje, nezáleží na tom, kdy se mi to jeví. Tento krok zatím nejsem schopen sám v sobě si nějako spravedlnit. Bez logu to nejde. Já taky nemůžu. Ale pomocí logu tam se ukáže, že tento krok se může udělat. Ale jedně s logem. Bez logu to není možný. Bez logu samozřejmě se mi nic nejeví. A zejména nebytí nějakého soucna. Ale to bytí tady je, i když se mi to nejeví. Proto rozlišuju jevení a ukazování. Prostě ten velkej třesk, to byl velkej ukaz. Ale nikomu. Tady byl jenom ten svět, který třask. Tak hleda, že by se ukázal sám sobě, ale to nemoh. Nebyl příslušně vyvinutej. Tak to byl ukaz. To se ukázal ten třesk, ale nikomu. Tak buď musím odmítnout velkej třesk, ale musím spolu s velkým třeskem přijmout, že začal něco bejt. Čili, že to je začátek bytí. Co může mě stout snad. Nikoli vůbec. Ale mně to připadá taky jenom jako hypotéza. Ale pak musíte najít způsob, jak o tom mluvit. Nemůžete mluvit o tom, že velkej třesk se odehrál v osmnáct let a že nebyl. On byl právě. Nemůžete říkat, že před osmnáctím miliardama let nebyl velkej třesk. Nedává smysl, ono nebylo spousta jiných věcí. To je jedno, ale když hypotézu, tak v tvň je obsaženo i to, že byl. To nemůžete bez toho byl. To není žádná hypotéza pak. Pokud já budu hovořit o tom jevení, které je jevením vždycky jenom nějakého pobytu, tak pro tohle musím vymezit něco jiného. Musím hovořit v jiných termínech. Pokud budu hovořit o ukazování, tak teď je otázka, co mi dovoluje tvrdit, že tady existuje jenom jedno bytí. Jedno bytí, kdy se věc ukazuje a po druhé, kdy se jeví. Máte? No, jsme se o tom teď bavili. Jo, dáme. Že tady je jenom jedno bytí, to se ukazuje a jeví. To jsou jenom logické cesty, jak na to přijít. To nemůžu šáhnout někam a to mě garantuje. To je určitá logická koncepce, určitá konsekvence. No a já navrhuju jako hypotézu určitou konsekvenci, zapojím tam logos určitým způsobem, navíc ne vymyšlený jen tak z hurta, ale opírá se to o Heraklejta a o Heideggerovu interpretaci Heraklejta. Heidegger sám z části říká. Já jenom tam něco malinko dodělám. Vozbírání jenom pro kobět, že? No dobře, tak já udělám ten malou změnu, že to je zbírání pro soudcov samotný. No pro to, že tam nemáme to, že by tam muselo být. Ale u Heraklejta to tak je, ať už to Heidegger interpretuje, jak chce. U Heraklejta to tak je, ten logo schápaný. Podle toho logo se všechno děje, ne interpretuje, ne jeví, děje. U Heraklejta to tak je, tak co mě ten Heidegger? Mě nevyhovuje to, že v okleštvě Heraklejta, když už se na něj odvozuje a interpretuje ho v mnoha stránkách velice půvabně, takže se mi to hodí. No tak já si toho chopím, ale nebudu se přece držet i těch omezení, který ty Heidegger si sebou přidáší díky tomu, že byl nepodařeným husedlovým žákem. Nepodařeným bez smyslu husedlově, že jo, samozřejmě. Já bych to nevznal, že jinak. Tak tyhle to snad se mě to třetí nakoupile. Já se dovolu vám řeknu. Dneska jsme tady stejně neměli samotného překladatele, takže skoro je lepší teda, že jsme nešli dál, nebo jestli chcete, tak ještě můžeme, máme čas. Ale celkem určité vyjasnění se tady, mně se zdá totiž, že mě ten Heidegger nevyhovuje, protože on každou chvíli, když jde do Tulího, tak uteče k nějaký temnosti. Volí nějaké temné takové výrazy, kdy je to dostraceno a není možný to chytit. Já si myslím, že překonat metafyzické myšlení nebo předmětné myšlení lze jen tak, že předmětně budeme myslet co nejpředmětnějc, aby bylo jasný, kde ty mezi jsou, a ne, že budeme tak nenápadně ty přechody rozmatlávat. Co nejpřesnějc, aby bylo jasný, od samcať až po samcať to platí a dál už ne. A pak se musíme naučit myslet jinak. Když to on tím, že rozmatlává ty hranice, tak přechází volně, jak ten švec v pohádce, když si chce zazpívat, tak chup sem, pak zase jde zpátky a tam všechno je. To mě nevyhovuje. Já to chci prostě jasný. Nepředmětné myšlení neznamená, že zahodíme všechno předmětné myšlení. Ne, prostě pro určitou oblast to musí platit. A my musíme naopak myslet daleko lépe předmětně, než v moderní filozofii. V té věci se musíme učit ještě u středověky. Až tam jsem mnohem přesněj myslel předmětně. Proč? No, poněkud jsem myslil o andělech, no a tam žádná kontrola nebyla. Takže ta logika byla jedinou pavučinou, na který bylo možno se udržet. Proto na ní dávali takový pozor. Protože to nebylo živá stání. Naopak, moderní věda nemohla vzniknout bez toho tréninku ve středověku. Čili je potřeba předmětně myslet co nejpřesněji, zejména proto, abychom přesně věděli, co děláme, když předmětně myšleme. Abychom to věděli, tak musíme stát už mimo. Pro nás předmětné myšlení bude jen jedna disciplína myšlenková, takže podstatně myslet budeme mimo. To je stejně tak, jako myslíme normálním způsobem v denním životě. A když jsme chemíci nebo matematici, tak v svý disciplíně hold tam vztahy mezi syrečkama a chlebem nehrajou roli. To prostě od toho obstrouháme, jak říkával Buriá. A něco podobného tady to bude taky. Protože se musíme naučit základně myslet nepředmětně. Ale zároveň, abychom nepropadli nějakým blbostem, tak musíme tu předmětnost myšlení vyhnat do naprosté dokonalosti. A proto jsem teda přesně rozlišoval. A žádný plíct, jako kdyby to bylo stejný plíct, nebo třeba soucnost a bytí, nebo plíct... Oni nepletou ukazování, oni ten rozdíl tam vůbec nedělají takovej. Tím to pletou, když nerodělají rozdíl, tak to pletou. Oni když o tom rozdílu vůbec nevěděli, tak to nemohli plét, oni to používají jako... Ale nevěděli, to museli vědět. Přece evidentně... Já jsem našel místo včera, já myslím, že bychom se k tomu neměli vrátit, jsem to ukázal z toho Huserla. Když on tam vykládá, jak se... No, fakt, já to radši přinesu. To je to, co vyšlo v hospině, tak tam máte, že pojímavé myšlení ovlivňuje jevení a ukazování skutečnosti. Bylo to ještě ve starém... Jak to? Skutečnost se jednak jeví, jednak ukazuje, já na tom trvám. Ale že pojímavé myšlení ovlivňuje jevení a ukazování skutečnosti. Pojímavé myšlení by to ukazování nemělo ovlivňovat. Pojímavé myšlení ovlivňuje všecko. Já bych měl vědět, že ne, myslíte jako, aha, no jo, no tam je to ale míněno jinak. No... Tam je to míněno tak, že se vám ta skutečnost jeví jednak předmětně, jo, a nebo tam to nepředmětnou stránkou vůbec neuvažuje. Jo, to pojímavé. A vy tam máte stejně použito jevení a ukazování, jo, tam to ještě nemáte rozlišeno. Ne, to je právě rozlišeno. Rozlišeno tak stačilo jedno slovo. Nepoužíval jsem dvou. No ale přece u toho ukazování tam tomu tak není, že? Ale samozřejmě. Ta skutečnost se ukazuje nezávisle na pojímavém myšlení. To je sice pravda. Jenomže ukazuje se sama o sobě, a ne mě. To jste tady tvrdil celou tu dobu a s tím já jsem soulasil. A když se ukazuje mě, no tak samozřejmě... To se neukazuje, ale jeví. Nikdo neřekl, že se ne. Není pravda, že se ukazuje. Ukazuje se. Na to ukazování nemá vliv vůbec... Na to sebe ukazování nemá vliv. Ale na to ukazování mě má vliv. To už ani není ukazování... To je ukazování. Není to jevení. A vy jsme to přece říkali, že to je oboje spolu. A vy jste se proti tom bránili, ale teď mě strkáte do bod něco jiného. To je oboje spolu, ale já při tom ukazování nevím vůbec, co se mi ukazuje. Pokud se mi to nejeví zároveň. Když se mi to jenom ukáže, tak nevím. Pak se mi to neukazuje a pak se mi to jeví. Vy tam prostě chcete vydupat své pojetí, ale musíte dbát na to, co já myslím. Já mám věc, že teď to snažím dbát. Já nevím, jestli je vám to nějak jasný. Podívej. To, na co si chtěl ukázat, je najednou, že ukazování je potřiceno subjektivitě. Ale ukazování mě. Jo, jenomže ano, je to ukazování mě a ne ukazování tak, jak se ta věc sama ukazuje ve země. Ano, sebe ukazování. Zároveň se mi žádné předmětné nebo nepředmětné myšlení neukazuje. Žádné myšlení to neukazuje. Jakmile se to ukazuje mně, to je stejné, jako když se to ukazuje. To není pravda. Vy jste to sám od začátku, a já jsem s váma souhlasil. A teď mě najednou skočíte na druhou stranu a říkáte pravý vopak, s čím jste začal. Já vím, že jste se snažil mně celou dobu vysvětlit to, že věc, tak jak se ukazuje, to je stejné, jako když se ukazuje někomu. A že když se někomu ukazuje ta věc, tak ještě se může někomu vědět. To není pravda. Poslechněte, o čem jsme mluvili. Rozlišme to tedy takhle. Mluvme o sebeukazování soucna a ukazování nám. Já jsem tvrdil, že sebeukazování je možný, a nejen možný, ale skutečný, aniž kdokoliv je poblíž, kterýmu by se to ukazovalo. Pak je ukazování nám. A já jsem říkal, ale když se nám něco ukazuje, tak vždycky se to zároveň jeví. To jsem ještě říkal na námitku Honzy, který říkal, že ono by se to mohlo jen ukazovat a nejevit. Tak já jsem říkal, ne. Právě když se to ukazuje nám, tak vždycky se to taky jeví. My tomu vždycky dáváme nějaký smysl. A když se to ukazuje nám, tak zároveň se nám to jeví. Ne, že se to neukazuje, nejbrž jeví, jak jste teď tvrdě přetvířili. To prostě furt soukosůne, co děláte. Dobře, ale to ukazování a jevení není to tež. No jistě, že není to tež. Ale to ukazování nám... To ukazování není integrováno v loge. Sebeukazování ne. Ukazování nám je integrováno. Samozřejmě. Nemůže nebejt. To je jinej troch integrity. Vždycky je to spolu. Ale vždycky jsme si říkali, že i když se mi něco ukazuje, tak já nevím, co se mi ukazuje. Jedně, že to můžu uvědět, jedně, že se mi to neví. No jistě, nevím, co se ukazuje. Já neznám to, co je předtím a tak dále. A nicméně tomu nějaký smysl dávám. Byť minimální. Nejeví se mi to soucno. Nebož jeví se mi třeba tento astronom. Neví se mi na jenom záblezk. Pokud nejeví, ukazuje, ne? Jeví. Co se mi ukazuje, to je evidentní. O tom jsme nemluvili. Abych vůbec mohl mluvit o tom, že se mi něco ukázalo, tak jsem tomu vždycky musel dát nějaký smysl. Třeba na špatný. Nebo málo smyslu. Já jsem to nedohlíd celý. A proč? Když se mi to ukazuje, mně, tak vždycky se mi to nějak jeví taky. A mně se ukazuje, že tady běží pés. To se mi může ukazovat? Ne, že běží. Není, protože se mi ukazuje v jednotlivých fázích toho běhu. Že běží, to už je syntéza těch jednotlivých fází. Takže já prostě už ho vidím v akci, což je zčasová záležitost. A nemůže se mi nikdy ukázat, třeba ani dvě vteřiny vedle sebe, se mi nemůže ukázat na jednotlivé. V podstatě pro vás by to bylo kvantum nějakého události. Něco takového. Ale ve shodě s Husserlem, který mluví o tom, že teda bez pretence a retence, prostě já nemůžu vidět, že pés běží. Ano, ale ukázání je v podstatě jako ukázání se nějaké elementární události. No tak ne události, to je prostě množství různých takových, co to je. Jsme o tom říkali na tý pustitnici třeba. Jak už to dám dohromady, že to je pés, byť v okamžiku, tak už je v tom logos. To ukázání teda mě má opět ten charakter, že to je z předmětných si něčeho nepředmětného. Nemá to časovou dimenzi vůbec. Ale jistě, že má. Bez časový dimenzi nemůže nic být. No, tak je to nějaká elementární událost, která se mi ukázala. Ne. To, co se mi ukázala, vůbec nemusí být elementární událost. To je prostě chaos nějakej. No, chaos. No, teď mi to teda opakuje. No, to, co se ukazuje, to sebeukazování, který není závislý na žádným pozorovateli, je chaosem zase jen pro nás. Ne, ne, ne, žádný chaos. To není chaos. Je chaosem jen pro nás. Sebeukazování, to je záležitost integrovaná. To sebeukazování se vůbec není integrované. No, samozřejmě, že jo. Já teď mluvil o tom, že když se mi něco ukazuje, tak je to chaos. Ano, když se to mi ukazuje, tak je to chaos. Dokud já do toho nezavedu nějakej pořádek. Dokud já do toho nezavedu nějakej pořádek. Pomocí logu. Pomocí logu. To je přesně, no. A teď tam něco vypadá tak, jako proč já teda nemůžu vidět, když je to ukazování integrované. To je jenom věření. Že to ukazování se sebe ukazuje. No, věřit. Já to vidět nemůžu, protože já se to můžu pouze domyslet. Ano. Doběřit. Domyslet. No jo, a to už je. Bez logu to nejde. Domyslet nebo zprostředkovaně. Doběřit, prosím, můžeš říct, v jakém smyslu mluvíš o té výře. Jestli to mluvíš v tom našem smyslu a nikoliv věřit na něco, no tak pak souhlasím, samozřejmě, protože bez výry není žádný logos možný. Na logos neslyšíme jenom apisteos. To je z nedostatku výry. Tak teď debuto. Co se to tak zvláštního děje? Vše je integrované. Ne vše. Co je soucí. Každé jedno. Každé jedno. Je integrované, ano. Ta věc, která, to soucí, o které chci vidět, já sám, jenom tady dochází k tomu, k té takové nepochopitelné zadě, že to, co je integrované, se mi ukazuje jako cház. Dokážu já se své strany nepřidát k tomu logos tak, aby se mi to ukazovalo a zároveň nějak jevilo. No to je způsobeno tím, že... Až se můžeme už jako ukazovat jako integrované. Kdo to takhle zařadil? Ono se to ukazuje jako integrované. Něco, co se... Něco jo, ale někomu. Něco, co se... Ale někomu ne. A výrobí se to jako cház. Věmejte to. Něco, co se nepochybně divinus intellectus nasírá tu... Teď to právním směrem, Honzo. Naprosto přesně. Já jsem chtěl odpovědět, proč tomu tak je. Inou. Protože nejsme jenom duch, ale jsme tělo. Ten divinus intellectus se přeci musí nasírat tak, jak je to integrované. No jistě. Roblo. No ale my jsme také tělo. Nebude se na věky nesnadnití duch můj s člověkem, protože je také tělo. No a to tím způsobem... Jak my můžeme vnímat to, že se něco ukazuje? Očima. No ale co to znamená očima? Na sítnici tam máme různý takový... Tam dopadají paprsky. Nebo ušima. Co to je? Že nějaký vlny nám tam tlačejí na bubínek a tak dále. Nebo chudí. Nějaké molekuly nám přijdou na jazyk. Nebo čichem. Nějaké molekuly nám přijdou na sliznici nosní. A dohromady to je vždycky chaos. A my z toho musíme teprve interpretovat, odkaď ty molekuly se přiřítily, co nám vlastně vyřizujou ve svých pokynech, jako ten Apollo, co nám naznačujou a čeho se máme domýšlet. Ale my to nemůžeme vnímat. To je úplně tvoje tělo. A my to vnímáme přes tělo. My se toho můžeme pouze domýšlet. A jak se toho domýslíme? Přes zlotost. ...které ovlivňuje to ukazování se nám. Té skutečnosti. Víte, je to tělo jenom, které dělá, které to přijímá, že jo, ale je z toho ten chaos. My to z toho chaosu přece nějakým způsobem pořádáme. No jo, ale to už je potom jevení. A už to není ukazování. To je furt ukazování a navíc jevení. Ukazování je chaos přece. To, co se ukazuje, je chaos. Chaos to je, dokud je to nesrovnaný. A když to srovnám, tak to nepřestane být ukazování. To je ukazování srovnaný. No tak to není pravda. Já neříkám, že to je jedno a to tež, krucinál. Já říkám, že to, co se nám ukazuje, že je chaos, čili nevím, co to je, ale že to nějak musím zpracovat a pak najednou pomocí toho, že se mi vyjevuje v širším kontextu i časovým, i prostorovým. Mně to ukazování začne dávat smysl. Čili se mi ukazuje pes. Jinak byste mi nemohl ukázat pes. Ale pes se mi taky ukazuje. Nejenom jeví. To přece sám připouší. Tím jsme začali, že se mi ukazuje pes. Vy jste tam furt opakoval, že se mi ukazuje běžící pes. A teď jste se chytil toho, že jsem řekl chaos a už jste zapomněl, že sám jste držel, že se mi ukazuje běžící pes. Čili prostě neříkejte, že se mi přestalo ukazovat a už jenom jeví. Není pravda. Nadále se mi ukazuje, ale čím dá lépe, díky tomu, že se mi to taky jeví. To je vývoj ukazování. To je všecko ukazování. To je stejně takový... Nemůžu považovat za jednoho a totiž neandertalského člověka, nebo homohabilis, a dnešního člověka. No jistě, že ne. Tak já pak můžu považovat ukazování a jeví taky za to. To není, to není. To taky dochází k integracii potom tím obranním. To je sice pravda, ale není to vývoj v jedný linii. To je dvojí věc, která se teprve dotečně syntetizuje. Ale ukazování, to je jenom vývoj toho ukazování. Nejdřív to, co se mi ukazuje jako chaos, čili chaoticky, já když pracuji, tak se mi to ukazuje lépe. Ukazuje. Ovšem zároveň se mi to jeví, protože jinak se mi to nemůže ukazovat lépe bez toho jevení. Díky jevení se mu to ukazuje lépe. Ale je to furt jednak ukazování, jednak jevení. Ne, že přestane být ukazování to je prostě neuvěřitelně takový plochý a takový řeznický myšlení. Nevím jestli to bylo na začátku, tak to jasně bylo řečeno. Bylo? Dneska. Dneska. S tím chaosem. S chaosem jsme mluvili až teď. A vždycky říkám, že to je v oboje. A vy to chcete oddělit nejdřív je to to a pak je to to. Ne, v oboje. Já jsem právě tvrdil, když říkal, že teda to ukazování je slepý. To jsem měl ten chaos. Myslel jsem si, že to ukazování je tak ještě potom organizování. To už jsem já považoval za jevení. No ne, tak to ne. Organizovaný ukazování je něco jiného než jevení. Ovšem, není jedno bez druhého možné. Nemůže se mi to organizování ukázat ani kdyby se mi to zároveň javilo. Už je to, že to ukazování, který je slepý se tak říká vypařilo z našeho chápání světa. Takže o tom ani nevím. Sebeukazování? To sebeukazování. To není slepý. Ten chaos toho ukazování seba. Sebeupařilo? Jistě. My víme, že malý dítě vnímá světlo tmu, které prostě nerozeznává předměty. My to víme. A při určitých poruchách duševních nebo také nervovejch, že se nám rozloží obraz a že prostě nevnímáme. Věci ztrácejí kontúry. To se děje lidem. Před vomdlením, po vomdlení, nebo při někejch duševních chorobách a tak dále. Přece tohle je popsané všetko. Při poprvstvu krvního tvrdu se rozpadne obraz. To přece víme. Nestratilo se nám to. Jenomže to nedáváme dohromady žádně. Logicky. Kde se nám, pán Zbarašek, v naší pěšní praxi i v myšlenkový praxi se buďto chápe to, co je vlastně ukazování a jevení dohromady, které lepřečilo ukazování, které se vylepšilo tak k tím jevením, že se konečně pořádně ukazuje. Se chápe, že se ukazuje a o jevení, že by se něco jevilo a vyukazovalo, si těžko tak vřeč si na to nespojil. To je v pěšní hovoru. To se nerozlišuje. Tam se matlá spousta věcí. Se ukazuje. Se nám to ukazuje. Zapomíná se, že se nám to ukazuje díky tomu, že se nám to taky jevilo. Na druhé straně, když si dáš na to pozor a zjistíš, že se ti nemůže vlastně nic ukázat, aby se ti to taky nejevilo, tak se to jevne. Tak se to ukazování zase vytráci. Ne, nevytráci. My to neznáme. My známe ale druhou věc, že nám se spousta věcí může jevit, které se nám nemůžou ukázat. A to musíme vzlišovat. Tam se to nekraje. Na druhé straně. Ty se mi ukazuješ mnou stále stejně, ale já v průběhu nějakého času se mi jevíš postupně jinak. Ale přitom ty se mi ukazuješ stejně. Ne, to se neukazuje stejně. To je jedna věc. Naopak se může jevit spousta věcí, které se nám v životě nemůžou ukázat. Konkrétně například bytí. Soucnost se nám nikdy nemůže ukázat. Lečí jako soucnost. Čili ne jako bytí. Vlastně je to jenom způsob zakrytosti. Ale Honzo, to taky nemůžeš říct, že se mě mohou ukázovat takové věci, které se mě nikdy nemůžou. Že se mě můžou jevit takové věci, které se mě nikdy ukázat nemůžou. Právě to je ta důležitá záležitost. My mluvíme furt o tom jednom konci, ale tenhle ten konec je důležitý. Na to jsem se dneska ptal, jestli teda se mě může jevit bytí bez toho, že by se mě to jevití někdy ukázalo. Říkáte bez toho. Někdy. Jo. Někdy. Jo. Nemusí to být současné, ale kdykoliv předtím, že se mě něco ukázalo. No tak právě bez toho kdykoliv předtím to nejmožný. Vždycky nejdřív, aby se vám mohlo něco jevit, tak se to vždycky muselo nejdřív ukázat. Ovšem ukázalo se to nepravě. Vyjevuje se to jenom partikulárně nebo jenom redukovaně. Právě totiž jenom se to ukazuje. Ale bez toho ukazování to se vám nemůže jevit současnou. Ovšem jsou věci, já říkám, jsou skutečnosti, které nejsou současné. A ty pak se vůbec nemůžou ukázat. Ty se jenom jevit. Ale my jsme hovory, když jsme my diskutovali, tak bylo o současné. Dobroho. Takže pokud pomíneme tyhle ryzené předmětné věci, nebo současné, které nemají předmětnou stránku, tak pak někdo totiž se mu může něco jevit, a může se to vymyšlet. Na to jsem chtěl poukázet. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
No. Já jsem si jenom jako vědoval, musím někde týšet. Ale to je, takovýte krávoviny se najdou u každého filozofa. Jo, takže teď to je druhé větě s tom odstavci přijdem, jo? Tak je každé filozofování, když by chtělo rozpustit bytí v čistou rozumnost. Já jsem, já tam mám původně jako rozřešit, že jo? Bytí v čisté rozumnosti. To ne, to je opravdu rozpustit, to je. Rozpustit, no. Podržuje proti své vůli nerozumné a tě redukováno ve zbytek indiferentní materie, prafatů i vůli dočináhody. Materie, ajnez horfaktů, ajnez anštorses. Možná, že to ajnez by bylo dobré ještě tam dát jako nějakého, alespoň jednou, nějakého prafaktu i vůli dočináhody, jo? Jednou alespoň to tam dát, aby bylo jasný, že to není ten prafakt. No, ono to prostě k tomu, k tomu to přijde, tak je ten prafakt. No dobře, ale tady je to ajnez. Jasně. V němčině to naprosto jasný a v češtině by to mohlo budit dojem. No, čili tenhle ten odstavec vlastně je stanoviskem tý poctivý mysli. To je z toho smyslu pro poctivost, že? Z toho všeho před tím, co to, tak je to teda to stanovisko, na které se staví staví sám autor. Jinak se změnit snad tomu nedá nic. Rozumím ho říct. Pokud tam řeže podržuje nerozumné, tak jako proti tomu mohou být námětky, kdyby ho všem podržovalo protirozumné, nebo bezrozumné, tak by námětky být mohly. Tady je bezrozumné. Je to tam. Je. Bezrozumné. No vidíme. Mně to připadá teda teď povážlivý, že tam to bezrozumné. No jo, no, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Jenže to mně právě připadá hrozně podezřený. Až tam materie nepochápaná, mně se zdá, že se mě nedrží. A nebudeme... Jo, jo, jistě, no, no, no. Takže to ještě se může ukázat, že to je. To je, to je, jako mně to, mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici, ani... a tak dále. Ale irituuje mně to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam, tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten anštos je mnou... a teď ho tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné, nebo bezrozumné. To je s mně což, které je skutečně na povádě. Kde to bereme? Ne, ne, ne. To je, to je, to je, to... Bereme všecko dohromady. Hlavní teda to je Heidegger. No, to je nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika již dávno objevená. No. ... Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No, tak to ne, v obrácení. Je to vůle, která se zmocňuje možnosti vědění, že? A ne, vědění se zmocňují vůle. Ano, možnosti vědění se zmocňují vůle. Ano, tak to můžeme, to budeme stejněště redikovat. To už je pak jenom otázka redikování. Smysl se tím nemění. Ano. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává... vyvstává, ne? Povstává... Ne, nevadí. Mě to trochu vadí a nejsem si jistý o všem. No. Proti buzení ke klidu pochopitelného čistě průhledném rozumu stojí buzení rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjaš mi. Dem drange zo ruhe des begreiflichen in der reinen dursichtichen vernunft stět gegenüber der ein drang die vernunft zu zerschlagen no rozbít, ne? Střízkat, jo? Střízkat je holý. Ale zerschlagen je vysloveně teda rozbít na patrč, jo? To je zerschlagen. Protiž ono se to pak, když se právě řekne musí, tak se to používám střízkat s tím druhým poprátem, kde plakěl zase na tou ujařbu. Kukne. No počkejte, ale toto právě to střízkat je v rozporu s tím ujařmit, ne? Když někoho střízkám a on přežije, tak ho ujařmím. Takže ho střízkám tak dlouho, dokud není ujařměný. No ne, když ho střízkáte... On prostě říká popojí kladně. Říká die vernunft zu zerschlagen potom má záplovanou větu, nad kterou zavazuje teda kladně zu knechtn. Takže má kladně zu zerschlagen a zu knechtn. Tak já bych to pak vyložil jen tak, že ujařmit rozum znamená ho zničit. Což teda neodpovídá zkušenostem. Zerschlagen. A vy jste našel teda střízkat ze slavnku. Takže necháme to v otázce ještě. Tady to tak jako... Man vil sich unterwerfen einem unbegriffenen übersinnlichen. Člověk se chce podrobit nesrozumitelnému. To je blbý teda to unbegriffene, ale to je nepochopenému. Když je nesrozumitelné, no to je vlastně stejné. Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelné, tak jak se to můžu podrobit. Nevím vůbec jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelné. Třeba tohle je něco jiného. To je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom begreifen asi v Němčině je silnějic to uchopení přítomno v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Člověk se chce podrobit neuchopitelnému no neuchopenému, ano neuchopenému ale necháme to s otazníkem. Nadsmyslnému? Jo, tam je nadsmyslnu. Jež přece ve světě vystupuje náročivě v lidmi vyslovovaných výrocích. Fordrant které jo, tady náročivě fordrant to je náročivě, to je jinej ten dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. To je pejorativní trošku nádech. On to tady tak myslí jako pejorativní trochu teda ale já jsem toho nerozuměl já otáhnu teda o této věci Já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk máme překládat to man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pač je to daleko jednodušší než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, o které přesně víme, že je vůl, že je. Ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné to náročivé přeložit trošku jiné. Jež přece vysvětě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili jež přesto a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené. Přesto ve světě vystupuje. Ve světě. Nároky. Z nároky vystupuje nebo vystupuje z nároky lepší snad. Z nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Zatím to je snad. A to nedává ten smysl, který tady byl předtím řečený, že něco vystupuje z nároky. Vystupuje. Vystupuje. Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přirozené takovosti půdů a vášní bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přitomného. NEPLNI KLAVÍR Nebo se chcete podařit neglavému české příležitosti, na tome bříde a... NEPLNI KLAVÍR Nestejte za sobou No jo, tak musíme zavádět ty starý termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost, no ale... Proč se tomu vyhýbat? Co bych... danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Zatím teda toho člověka tam necháme, ale mě se to nelíbí, no. Nebo se chce podrobit přirozené takovosti pudů a vášní. Bezprostřednost. No a nun ein mal. Právě není přítomného a může byt to, jo? Mně se zdá, že to ein mal v tom okamžitosti má takovej ten důraz jako, nejenom, že to je ta jedinější tomíra, ale hlavně, že to prostě tě kdy výstat už jako nebude, že to ein mal je jako prostě v okamžitosti jako... Jo? No nevím. Vlášť, velkej důraz. Ani kdy víc, jo? Právě nyní, sunout právě před nyní a to ani kdy víc škodne. Vypustíme tedy. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování, přece přeloženy ve věnění o nerozumném. Jo, tady máme mechanickou způsobu, kterou můžeme vylepšenět tyto způsoby odpůsoby odpůzení. To snad by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. No, ansi to. Doch, Úberzest in ein Wissen vom Nichtvernünzigen. Přece přeloženy ve věnění o nerozumném. Vybezect, já nevím, no to tam je taky dvojznačný v týněm čině. Všechno je přeloženy, tak každý myslí si na překlad. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná taky jako přeložení. Ono tam může mít i takový značek těch nerozumných. Které do vědění o nerozumné. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v němž je to přeloženo. Přesto. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. No, ale mně se to stalo, že právě bude možná takový značek těch nerozumných. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné a nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, puzení, dramu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní dram? Mně to celý spochybní. Takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jednak rozum a druhak nerozum. Takže vlastně tím se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Měl to být instinkt a stav se z toho rozumování přírody. Měl to být nejdokonalejší instinkt. To bylo blbá, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky dramům by šel teda jeden k tomu nerozumu. To by se všem dalo vysvětlit, že teda dram k nerozumu, že je vysloveně negativní a že teda může působit pouze parasitárně. No ale jak bys věděl nerozumnost k dramky? To je nerozumnost. Teda je k rozumu napad tady tak, že to zpítá tu růhę v klidu. Nenahlednutého, nenahlednutelného a přitom teda mít dojev, že to není marginální záležitost. Tak to je o zdraví všem. To zase je poněkud do toho, kdo ho má. To do toho, kdo ho má. Do zdraví. Že samozřejmě nemůže přijít do zdraví, kdo ho nemá. Od začátku je duševně, jak to říkají, ten moul v písanici, duševně nějaký vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet. Ale přece jenom teda, myslím, že to je značný schození celých věcí, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost. To je taková zkušenost o introspekce, která zanimavuje, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. To je sporozumět, co to je důležité jiného než nahlédnutí. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, tak nahlédnout nerozumnost třeba. A to, že by vedlo ke klidu... Já jsem takhle ptal, že ten člověk se uchyluje v podstatě po tom nerozumné, kde má potom klid. A když se tím nerozumí, který je v čisté průhledně rozumě, jak to tady má. A ne jako, že to je nějaká náhražka. Něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytilo nějaké brýle mámení, abych neviděl tu hru příkolem. Já bych nemohl být, že to nesedí. On teda o tomhle, o těch brýlých tam výslovně bude mluvit. A nějakom takhle, kde se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhý straně bych opravdu ještě zatím ani, kterou dávku nepřesvědčoval na tu kritiku. Protože bych musel objasnit tu pozici, no takhle, těch lidí, kteří tohle říkali. Je to teda někou takovou pozici, jakou by mě, teda, nebo kdyby vlastní filozofii, že jo, nebo teda, prostě nesamozřejmá. Ale od, teda, prostě nesamozřejmá, jestli to bude skupný na výslově. Je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat s vlastníma zkušenostmi. Nejenom se snažit pochopit, co on říká. Ale tak jako, že pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím osobní zkušenost. Kdybych se přijde vejplat a najednou ty dovedeš prémě, no to je absurd. Napisal jsi si o tom i váš přes časy. No a jdeš tam, vlíkneš tam do ty vzdovky a budou ti to vrátit. Myslíte, že po zákonu jsi vystal, protože ti támhle někoho přeplatil a tam ti to uberl. Prvníci, racionálnost toho, že jsi klidnej, když toho si zlepším, to bylo v pořádku. Právě ukázali tu neplůhelnost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. To je jedna věc. Já jsem chtěl říct, že si myslím, že skutečně se to dá vykázat jako taková jakáž docela vůbecná tendence o klidně napěšněné možnosti, kluhnosti, i když asi jsou i takové interpretace kluhnostů, ale určitě to je takový, když si pamatuje o tom velice pěkně mluvit. Jako o nějaký tým pojím si o tom třeba tak malému půdobstvě, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nebo kdyby měl stát pochází z toho potějšího klida. A co teda právě má být. Tou tendenci rozumět tomu světu v těch právě teda postře ohraničenejch kategoriích, když teda všechno má, teda censtují jako pořádek, o kterým teda je třeba ten svět jenom exiguje. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozuměného, nevypočtatelného, překladlivého se vlastně vyskytuje jenom nějakými nešťastnými nápadami, nebo nějakými prostě srováními tohohle z toho prostě pořádajícího rucha. A tohle to je prostě, já nevím, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda v myslích, mám je teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných nachází, že tohle je prostě nějaká psychologa, kterou člověk prostě je ochotnej tu čiondy zabývat. Rozhodně tady jako je ta důležitá je to, že se tohle dostalo do 18 let v důležitosti. Protože v rukou ničeho nerozumím. Nejednou se já zrozumím s tím, že v rukou důležitosti. Celý důležitosti. ... Jo, něco teda jako jeho podstatního dřív mě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí, tam máme například jako bytí, ale to je nejasný, jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává, co si, no, tady vypadá, že ten nerozum, že nehledá spojence ve vůli. ... Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce, jestli obstojí, že to puzení ke klidu, tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to při nejmenším nelze prokázat, že to tak aspoň zmyslel, aspoň z toho odstavce. Je určitý puč, nebo tlak, puzení, nebo určitá tendence mezi lidma, jako všecko vyložit jako pochopitelný, nebo nemám příliš přecenit, přehnat nějaké svý ataky, tak teda zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto jasný, přehledný itd. To je to filozofování. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální puzení bylo v základech filozofie, většinou se to říkalo jinak. Protože filozofie je láska k mądrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u tý vůle je to teda nejasný. Tam teda asi vůle k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom, s vůli ke klidu, no to je teda přece nemožné. Ale kromě toho taky ta druhý puzení, vykázat rozum do jeho městí, to taky může být filozofování. No to dělají iracionalisti. No co dělají tam? No je dobře všechno. On tady právě jasnou říkal, že to druhý puzen nechce, jen vykázat to mezi, co jich by dělal tam, ale on ho chce naši stříkat, ale je to druhý puzen. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No to není jen takový střízlivý. No takže to dvoje puzení je prostě, pomimo soudu, tady puzení mimo filozofii. To se netejká filozofii. Je to puzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. No, i denker filozofiert. Takže je tady prostě obecně mezi lidmi jednak tendence se podrobit čemusi irracionálně. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějakým plbostě podnikat kůli nějakým svatým.

====================
s1.mp3
====================
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Uvidím, mě to připadá teda teď povážlivý, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohoto charakteru spíš toho bezrozumného, než tohoto bezrozumného. Eventuálně i ta návoda a potěch, která... No jo, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Vím, že to mě právě připadá velmi podezřený. Až ta matérie je takto chápaná, mně se zdá, že se někde nedrží teda. No ale to je jiná věc a nebudeme... No Honza však nemluví tolik o svým pozici, on jenom mluví o pozicích, které byly... Jo, jo, jistě, no, no, no, takže to ještě se může ukázat, že to je... To je jako... Mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos, který je v tom ponělí, který je v tom ponělí, že právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos je v logů. A teď mu tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné, nebo bezrozumné, že? To je pro mě což, které je skutečně napováženou, no. Pardon, kde to bere? Ne, ne, ne, to je, to je, to bereme všecko dohromady, hlavně teda to je Heidegger. No, to je nová teorie. No, to je nová, nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika, již dávno objevená. No. Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No, tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění, že? A ne, die wissens möglichkeit noch der, wissens möglichkeit, takže to je, se zmocňuje... Ano, možností vědění se zmocňuje vůle. Vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, možnosti vědění se zmocňuje vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, to budeme stejně ještě redigovat, že jo? To už je pak jenom otázka redigování, smysl se tím nemění. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává... No... Vyvstává, ne? Tak to zůstane to... No, nevím... Povstává... Mě to nevadí, tak asi... Ne, nevadí, mě to trochu vadí a nejsem si jistý ovšem. No, proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, nevím, já jsem to našel ve stříčníku. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, to je on a to právě on tam dává, tohleto to by... no já myslím, že jo. Není, to ještě... No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká oboje kladně, říká býfunum, fnum, cuk, cršlágn, potom má záplovnou větu, na kterou zavazuje zase teda kladným cuknechten. Jo, takže má kladně cukršlágn a cuknechten. Aha... A kdybych hranit, nebych měl ujařmit rozum. No jo. To už teda neodpovídá zkušenostem. Dobré to zmlátit nebo rozbít, jo. První význam vědícky je rozbít. Takže necháme to v otázce ještě. Takže... To je blbý, teda to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? Nebo... No, nepochopený, no, unbegriffen. A když je nesrozumitelný, no to je vlastně stejný, ne? Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit? Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelný, třeba to chce něco jiného. Aniže nepochopitelný to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom begreifen, asi v Němčině, je silnějic to uchopení přítomno, v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Tak co s tím? Člověk se chce podrobit neuchopitelnému. Neuchopenému. No, neuchopenému, ano, neuchopenému. Ale necháme to s otázníkem. Nadsmyslnému, jo, tam je nadsmyslnu. Nadsmyslnému. Které? Jo, tady náročivě fordernit. To je, no, náročivě, to je jiný ten, dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. Jo, to je to. To je pejorativní trošku nádech. No tak on to tady tak myslí jako pejorativní trochu teda, ale já jsem tomu nemluvil. Já ho teda otázám od té zdavě, když jsem to napsal tak jako... No, já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk, máme překvádat o man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pak je to daleko jednodušší než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, který přesně víme, že je hůl, ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili, že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné by se to náročivě přeložit trošku jiné. Přece nadsmyslno, jež přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili, jež přesto, a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené, že přesto ve světě vystupuje ve světě s nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Jež přesto, a to nedává ten smysl, který byl tady předtím řečený, že něco vystupuje s nároky. No, to je zvlášť, když vystupuje Fordens, tak to je jako vystupuje s nároky. No a jestli dáme v zásadě, když si se to pronásledovalo, to skrze by tady mohlo být teda. Když je to v, tak je trošku nejasný, že... Skrze výroky. No. To je už nejlepší, no. Jo. No, proč ne? Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podporovat naturalnému zůstání tříbe a... No jo, tak musíme zavádět ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost. Proč se tomu vyhýbat? No, co bych tam... Danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. To je teda obsahý, no. Právě niní přítomného a může být to, jo? Mně se zdá, že to ajmál tam opravdu má takovej ten... ...důvod asi jako nejenom, že to je právě niní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. To ajmál je jako prostě opravdu jako... ...jený však. Jo? No nevím. Totiž to ajmál je v horové řeči skrcováno na mál. A používá se velmi často jako ve smyslu... ...tak přece řekni. Azusátmál. To ajmál takovej nějakej zvlášť, velkej důraz nenese. Jo. Dobrý. Takže právě niní přítomné, jako by bylo. No. Takže právě niní, no. No a tam... To bezprostřednosti škrtnout. Ne, ani kdy víc. Jo? Právě niní, sunout právě před niní a to ani kdy víc škrtneme. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování... ...přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvětaný kluh koukat mezi jednou a dvou stanků. Nám bude zřejmě tyto způsoby půjdut. Nebo čeho to je počkat. Ty straně stanků, no. Půjdení. Půjdení. Způsoby půjdení... ...jsou jim dodat, jsou jim dodat a filozofuji a tak... Filozofuji? Ne. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Ne. Osito. Doch, úbeřez in ein wissen vom nicht vernünftigen. Přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Úbeřez, já nevím... No a to tam je taky dvojznačný v té jemčíně. Když řekne přeloženy, tak každý myslí zív na překlad. No ale mně se to stalo, že právě on možná taky jako... ...přeložený. Ono tam může mít i ten význam, tečně jako... ...s tím, že oni vlastně tyto... Aby teda bylo dobré dovědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v něm vše to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto. No to můžná být, že můžu dělat, protože já mám tam už a však on to... ...na začátku víš, takže tam by to přece možná... ...a však tyto způsoby pozitivní, filozofové, intelektuální v náraží přece přeložený... ...ať bylo lepší. Dobré dovědění o nerozuméní. Přítice je tam nebo co? Jo, to je lepší samozřejmě, ale štrcn je teda opravdu... Vrhnout se v nerozumné. Má být zase bezrozumné teda, jo? Ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No, to zavádíme novej termín, já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky říká nadrozumový, ale nadrozumný, to já jsem pro, jenom zavádět. Ať je jazyk bohatší. Spricht sich als wissen um es aus. A to jde o to, když řekneme je vyslovováno, tam se mluví o vědění, já nevím, jestli je to teda se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit. Vrhnout se v něco a teď co? Sich? Spricht sich aus. Já bych tam nechal to je vyslovováno, mi to připadá, že to je jasnější. Je vyslovováno jako vědění o tom. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se, nerozumné, protirozumné či nadrozumné, to vrhnout se, je vyslovováno. To vyslovováno, ještě jiný slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno, je formulováno. Ještě nějakej termín, mě to připadá, že by tam patřil nějakej, který si nemůžu vzpomenout. A vypovídáte nějaké vrhnutí. Takže je evidentní, že to slovo vrhnout se, naznačuje, že to má bejt trochu pejorativní, nebo dost pejorativní, takže to vyslovováno, je tím zpochybňováno, že se staví, jako kdyby to bylo nějaké vědění. Přičemž Jasprs teda jasně naznačuje, že to žádné vědění není. Myslím tím, že tváří se jako vědění a mou. Můžeme mít možná určité minimum, když tam je ajný minimum. Já nevím, jak to máme. Teď tak jako podle toho, jak to máme, tak ty hodiny vždycky, že určitě... Vždycky za těchto hodin až takhle, tak to dopůjde. Tak do čtvrt, to necháme. Nechceš, že se tam přísahá. To tak vyda, no. Já jsem se teď příliš přím k tomu. No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že... ...i v tom největším pokuse o racionálnici všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního... ...a i v tom největším, nejraditálnějším pokuse provlásit se proti rozumu, že zůstává prvýky racionálního. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím. Jestli se mi nepřehlíd. No já bych tak příliším dva dranky, dva jak půl zeru. Já myslím, že vlastně celý ten půsoď, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že jo, jak nakonecky ten názpis nadnačuje... ...něčeho, co vlastně... ten názpis přesně jenom tak sumarizuje kriticky, jak se dává takovej přehled, teda to, co už tady prostě nějakým způsobem se vyskytuje, na základě kterým vlastně teprve nějaká to poslední větička, kterou se já překládám, teprve překne, že jako dává filozofie, co by musela dělat. Že teda, jak si... ještě i tohleto, i teda teda prostě podstivá myslná stůrna a vůle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje. Ten názpis to jenom teda v takovýchhle jako přehledných podstatcích připomene, aniž by teda to chtěli nějakým zvlášť jako pečlu v nějakým způsobem vykládat. A Honzo, ty jsi něco jako začínal? No, ta myšlenka, ta myšlenka je ta, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle. Co to je možnost těm věděním. A vůle si se jich zmocnila, teďka je používá buď to k tomu klidu toho pochopitelného. Zatím povstal boj pro Rozu, ale to je boj kůlí, dvou kůlí. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že jaksi rozhodující není, i když tam na začátku říká, že to tak ale také je ve skutečnosti. Takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu. A tak tam je to takový srozumitelnější, ale je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě v myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, půzení, drambu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní dram? Tím je to celý spochybněný. Ten dram, který patří jistě na stranu toho nerozumného, takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jedna k rozumu a druhá k nerozumu. Takže vlastně tam se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt a stát se z toho rozumový, ne v přírodi. Mělo to být nejdokonalější instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky dram by šel teda na jeden k tomu nerozumu. To by se o všem dalo vysvětlit, že teda dram k nerozumu, že je vysloveně negativní a že teda může působit pouze parazitárně. No a jak vysvětlíš nerozumnost? Dram, které nerozumnost, teda je k rozumu. No to tady tak, že to skvítá tu růhę, to je klid. Že tedy když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé problému. Když nahlédneš ty mnohosti. No a to něco je, no já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, k duševnímu zdraví. Prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví všední. Čiže to zase je poněkud, pro toho, kdo to má, to zdraví, že samozřejmě nemůže přijít o zdraví, kdo ho nemá. Čiže kdo je od začátku je duševně, tak to říkají, ta mourovi, sanity, že jo, duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet, ale přece jenom teda, myslím, že to je značný schození celých věcí, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám tu jem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Ne nahlédnout, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem. Porozumět, no, co to je jinýho než nahlédnout. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlédnout nerozumnost třeba. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem takával tak, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má po tom klid. A mě to veda do slova teda, že se chce ta půzdění ke klidu desbegreiflichen, jako v čistém průhledném rozumě, který má. Já nevím, tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný. Jo, z racionality může bejt jisté uspokojení, to jo, ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká náhražka, něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytlo jakési mý brýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké, já mám dojím, že to nesejí. On teda o tomhle, o těch brýlích v tom místu mě může mluvit. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani teda nějak nepřisvědčoval na tu kritiku. Prostě bych musel objasnit tu pozici na základě kyně, kdyby tohle říkali, je to teda nepochybně pozice jako velmi neouklidlá v té filozofii, nebo teda prostě nesamozřejmá, ale hold teda prostě nechplavuje, jestli to bude schopný nějak vycházet. No tak, ono to je teda no tak, vlastně to nepatří k interpretaci, jenom k té nejvlastnější, k hermenotické interpretaci. Je to, patří to spíš takovýmu sancální kole, který je někdy důležitý ovšem a přece jenom tady je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi, nejenom se snažit pochopit, co on říká. Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím hodně s tím osobní zkušenost, podívej se, přijde výplata, najednou ty dovedeš prémie, no to je absurdní. Napsal jsi si hodinu, máš přes časy, no a vlíkneš tam do ty mzdovky a oni ti to dávají. Vy si myslíte, že po zákonu se ti stál, protože ti táhle někoho přeplatil a tady ti to uberou. Prohlídni si racionalnost toho, jsi klidný, máš krásnou kapcem, ale jsi klidný. To bylo v pořádku. Teď ukázali právě tu nepůlhradnost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. Já jsem chtěl říct opravdu, že si myslím, že skutečně se to dá vycházet jako taková jakási docela vůbecná tendence, o které teda běžně je možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofu, ale určitě tedy tak právě takový ty psychologové o tom velice běžně mluví, jako o nějaký tý dvojnici, o tom třeba takzvanému půdu smrti, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nebo kvůli mně, to nějak pochází z toho podějšího prohlída. A co teda právě má být? Tou tendenci hodnumět tomu světu v těch právě teda jaksi postřed ohraničenejch kategoriích, v nichž teda všecko má teda ten svůj jako pořádek, do kterého teda je třeba ten svět jenom jaksi uvést. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumnýho, nevykončitelnýho, překvapivýho se vlastně vyskytuje jenom jako nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě, já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda umyslí, máme teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných jako nachádí, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je mohotný tu čihondy zabývat. Rozhodně je tady jako jedna důležitá jedna je ta, že se tohohle z toho zmocnila vůle. Že je v rukou něčeho nerozumného. Na jednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůle. Chceli vůle... To je tak okrenová záležitost, že skutečně verifikují, tohle je důležitá záležitost, tak nápad k tomu nepovede. Ale tak povede nějaké další aktivitě. Něco teda podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí to máme překlad jako bytí, no ale to je nejasný, že jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi. Tady vypadá, že ten nerozum nehledá spojence ve vůli. Nejblžší naopak je protivníkem té filozofické vůle všechno racionalizovat. Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce obstojí. To půzení ke klidu tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to přinejmenším nelze prokázat, že je to tak jasprs myslel, aspoň z toho odstavce. Je určitá tendence mezi lidma všechno vyložit jako pochopitelní. Nebo nemám příliš přecenit, přepřehnat nějaké svý ataky, tak teda zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto pěsný, přeplný itd. No to je to filozofování. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální půzení bylo v základech filozofie, no většinou se to říkalo jinak. Filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u tý vůle je to teda nejasný. Vůle k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom s vůli ke klidu, no to je teda přece nemožný. Ale kromě toho taky, ta druhý půzení vykázat rozum do jeho mesí, to taky může být filozofové. Ano, to dělají reacionalisti. Ano, to dělají Kant. No, je dobře všem, to je... To je reacionalist. On tady dále, já jsem říkal, že to druhý půzení nechce, ho jen vykázat do mesí, což by dělal Kant, ale on ho chce radši střískat u jařky. To druhý půzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No, to není jako jen takový střízlivý. No, takže to dvoje půzení je prostě pomimo soudu tady půzení mimo filozofii. To se netýká filozofie. Je to půzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. No? Takže... Je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čímus irracionálním. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějakým blbostě podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatyním.

====================
s1.mp3
====================
... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Uvidím, mě to připadá teda teď povážlivý, když je tam to bezrozumné. Ale jo, já myslím, že možná opravdu ta matérie je tohoto charakteru spíš toho bezrozumného, než tohoto bezrozumného. Eventuálně i ta návoda a potěch, která... No jo, no, no, no, to jo, to jo, to jo, já vím. Vím, že to mě právě připadá velmi podezřený. Až ta matérie je takto chápaná, mně se zdá, že se někde nedrží teda. No ale to je jiná věc a nebudeme... No Honza však nemluví tolik o svým pozici, on jenom mluví o pozicích, které byly... Jo, jo, jistě, no, no, no, takže to ještě se může ukázat, že to je... To je jako... Mně to poněkud irituje, bez sohledu na to, že vím teda, že ani nevykládá svou pozici ani atd. Ale irituje mě to, protože právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos, který je v tom ponělí, který je v tom ponělí, že právě to, co děláme v tom ponělí, tak tam prostě to směřuje k tomu, že právě ten ánštos je v logů. A teď mu tam hledá právě v tom... Třeba i kdyby to bylo redukované jenom na ten úplný začátek, takže ten tam je to nerozumné, nebo bezrozumné, že? To je pro mě což, které je skutečně napováženou, no. Pardon, kde to bere? Ne, ne, ne, to je, to je, to bereme všecko dohromady, hlavně teda to je Heidegger. No, to je nová teorie. No, to je nová, nová teorie. Pokud se neukáže, že to je Amerika, již dávno objevená. No. Tak snad bychom mohli postoupit dál. Možnosti vědění se zmocňují vůle. No, tak to ne, v obráceně. Je to vůle, která se zmocňuje možností vědění, že? A ne, die wissens möglichkeit noch der, wissens möglichkeit, takže to je, se zmocňuje... Ano, možností vědění se zmocňuje vůle. Vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, možnosti vědění se zmocňuje vůle. A nebo přehodit slovosled, vůle se... No, tak to můžeme, to budeme stejně ještě redigovat, že jo? To už je pak jenom otázka redigování, smysl se tím nemění. Povstává boj pro a proti rozumu. Říká se o boji, že povstává... No... Vyvstává, ne? Tak to zůstane to... No, nevím... Povstává... Mě to nevadí, tak asi... Ne, nevadí, mě to trochu vadí a nejsem si jistý ovšem. No, proti půzení ke klidu pochopitelného v čistě průhledném rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, nevím, já jsem to našel ve stříčníku. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Proti půzení ke klidu pochopitelnému v čistě průhlednému rozumu stojí půzení, rozum střízkat a nikoli jej snad pouze vykázat, opatříš nic mezi jim, vyšpůjáš mi. Rozum střízkat... Jo, to je on a to právě on tam dává, tohleto to by... no já myslím, že jo. Není, to ještě... No ne, když ho střízkáte... No on prostě říká oboje kladně, říká býfunum, fnum, cuk, cršlágn, potom má záplovnou větu, na kterou zavazuje zase teda kladným cuknechten. Jo, takže má kladně cukršlágn a cuknechten. Aha... A kdybych hranit, nebych měl ujařmit rozum. No jo. To už teda neodpovídá zkušenostem. Dobré to zmlátit nebo rozbít, jo. První význam vědícky je rozbít. Takže necháme to v otázce ještě. Takže... To je blbý, teda to unbegriffen, ale... To je nepochopenému, ne? Nebo... No, nepochopený, no, unbegriffen. A když je nesrozumitelný, no to je vlastně stejný, ne? Jsem chtěl argument, když je nesrozumitelný, tak jak se to můžu podrobit? Nevím vůbec, jestli jsem se podrobil, když je to nesrozumitelný, třeba to chce něco jiného. Aniže nepochopitelný to je to tež. Všem, to je možná způsobeno tím, že v tom begreifen, asi v Němčině, je silnějic to uchopení přítomno, v povědomí, takže když my říkáme pochopit, tak vůbec nemyslíme na to, že se toho zmocňujeme. Tak co s tím? Člověk se chce podrobit neuchopitelnému. Neuchopenému. No, neuchopenému, ano, neuchopenému. Ale necháme to s otázníkem. Nadsmyslnému, jo, tam je nadsmyslnu. Nadsmyslnému. Které? Jo, tady náročivě fordernit. To je, no, náročivě, to je jiný ten, dělající si nároky nemusí být ještě náročivý. Jo, to je to. To je pejorativní trošku nádech. No tak on to tady tak myslí jako pejorativní trochu teda, ale já jsem tomu nemluvil. Já ho teda otázám od té zdavě, když jsem to napsal tak jako... No, já bych věci rozuměl si takto, že je obecná tendence, ještě otázka jestli člověk, máme překvádat o man, je všeobecná tendence se podrobit něčemu nadsmyslnému, co dost dobře nechápem, pak je to daleko jednodušší než se podrobit konkrétnímu nějakému člověkovi, který přesně víme, že je hůl, ale i když to nechápem, takže to vystupuje ve světě v hubě lidí jako výzva, jako nárok. Čili, že to prostřednictvím nebo skrze lidmi vyslovované nebo řečené věty vystupuje s nárokem. Tedy smysl snad je jasný. Jak to přeložit mě trochu uniká, protože to je opravdu zamotaný. Jediné by se to náročivě přeložit trošku jiné. Přece nadsmyslno, jež přece ve světě vystupuje nějak v lidmi vyslovovaných výrocích. A teď to doch bych přeložil přesto. To přece je česky slabší než doch, i když to přesto je silnější, tak to aspoň smyslově víc odpovídá. Čili, jež přesto, a tím je jasný, že se tím míní, že to je nepochopené, že přesto ve světě vystupuje ve světě s nároky vystupuje v lidmi vyslovovaných výrocích. Jež přesto, a to nedává ten smysl, který byl tady předtím řečený, že něco vystupuje s nároky. No, to je zvlášť, když vystupuje Fordens, tak to je jako vystupuje s nároky. No a jestli dáme v zásadě, když si se to pronásledovalo, to skrze by tady mohlo být teda. Když je to v, tak je trošku nejasný, že... Skrze výroky. No. To je už nejlepší, no. Jo. No, proč ne? Vyslovované výroky. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podporovat naturalnému zůstání tříbe a... No jo, tak musíme zavádět ty staré termíny, že jo, znova obživovat, protože je to hrozný to takovost. Proč se tomu vyhýbat? No, co bych tam... Danosti, to je takový rozbředlý proti tomu. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. Nebo se chce podrobit přilzené takovosti půdů a vášní, bez prostřednosti nikdy niní a nikdy víc přítomného. To je teda obsahý, no. Právě niní přítomného a může být to, jo? Mně se zdá, že to ajmál tam opravdu má takovej ten... ...důvod asi jako nejenom, že to je právě niní přítomné, ale hlavně, že to prostě nikdy víckrát už jako nebude. To ajmál je jako prostě opravdu jako... ...jený však. Jo? No nevím. Totiž to ajmál je v horové řeči skrcováno na mál. A používá se velmi často jako ve smyslu... ...tak přece řekni. Azusátmál. To ajmál takovej nějakej zvlášť, velkej důraz nenese. Jo. Dobrý. Takže právě niní přítomné, jako by bylo. No. Takže právě niní, no. No a tam... To bezprostřednosti škrtnout. Ne, ani kdy víc. Jo? Právě niní, sunout právě před niní a to ani kdy víc škrtneme. Vypustíme ty. No a... A však tyto způsoby jsou k nim náležejícím filozofování... ...přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Jo, tady mám vyvětaný kluh koukat mezi jednou a dvou stanků. Nám bude zřejmě tyto způsoby půjdut. Nebo čeho to je počkat. Ty straně stanků, no. Půjdení. Půjdení. Způsoby půjdení... ...jsou jim dodat, jsou jim dodat a filozofuji a tak... Filozofuji? Ne. To snad zase by se dalo přeložit slovesně ve filozofování, které k ním náleží. Ne. Osito. Doch, úbeřez in ein wissen vom nicht vernünftigen. Přece přeloženy ve vědění o nerozumném. Úbeřez, já nevím... No a to tam je taky dvojznačný v té jemčíně. Když řekne přeloženy, tak každý myslí zív na překlad. No ale mně se to stalo, že právě on možná taky jako... ...přeložený. Ono tam může mít i ten význam, tečně jako... ...s tím, že oni vlastně tyto... Aby teda bylo dobré dovědění o nerozumné. Jo, jo, jo. Aby bylo jasný teda, že to není to vědění, v něm vše to přeloženo. A pak zase přesto. Přesto. No to můžná být, že můžu dělat, protože já mám tam už a však on to... ...na začátku víš, takže tam by to přece možná... ...a však tyto způsoby pozitivní, filozofové, intelektuální v náraží přece přeložený... ...ať bylo lepší. Dobré dovědění o nerozuméní. Přítice je tam nebo co? Jo, to je lepší samozřejmě, ale štrcn je teda opravdu... Vrhnout se v nerozumné. Má být zase bezrozumné teda, jo? Ano, ano, aby to bylo zatím důsledně. Bezrozumné, protirozumné a nadrozumné. No, to zavádíme novej termín, já jsem nadrozumný, jsem ještě nikde neček. Vždycky říká nadrozumový, ale nadrozumný, to já jsem pro, jenom zavádět. Ať je jazyk bohatší. Spricht sich als wissen um es aus. A to jde o to, když řekneme je vyslovováno, tam se mluví o vědění, já nevím, jestli je to teda se vyslovuje. Ono se nemůže nic vyslovit. Vrhnout se v něco a teď co? Sich? Spricht sich aus. Já bych tam nechal to je vyslovováno, mi to připadá, že to je jasnější. Je vyslovováno jako vědění o tom. Ale to je takový divný, když si to čtete vrhnout se, nerozumné, protirozumné či nadrozumné, to vrhnout se, je vyslovováno. To vyslovováno, ještě jiný slovo by tam mělo bejt. Je vyjadřováno, je formulováno. Ještě nějakej termín, mě to připadá, že by tam patřil nějakej, který si nemůžu vzpomenout. A vypovídáte nějaké vrhnutí. Takže je evidentní, že to slovo vrhnout se, naznačuje, že to má bejt trochu pejorativní, nebo dost pejorativní, takže to vyslovováno, je tím zpochybňováno, že se staví, jako kdyby to bylo nějaké vědění. Přičemž Jasprs teda jasně naznačuje, že to žádné vědění není. Myslím tím, že tváří se jako vědění a mou. Můžeme mít možná určité minimum, když tam je ajný minimum. Já nevím, jak to máme. Teď tak jako podle toho, jak to máme, tak ty hodiny vždycky, že určitě... Vždycky za těchto hodin až takhle, tak to dopůjde. Tak do čtvrt, to necháme. Nechceš, že se tam přísahá. To tak vyda, no. Já jsem se teď příliš přím k tomu. No tak on teď jako nestaví se na jednu ani na druhou stranu, že on chce zdůraznit, že... ...i v tom největším pokuse o racionálnici všeho zůstává jakýsí zbytek i racionálního... ...a i v tom největším, nejraditálnějším pokuse provlásit se proti rozumu, že zůstává prvýky racionálního. To já myslím, že hlubší myšlenku tady nenacházím. Jestli se mi nepřehlíd. No já bych tak příliším dva dranky, dva jak půl zeru. Já myslím, že vlastně celý ten půsoď, který překládám já, je jakýmsi přehledem, že jo, jak nakonecky ten názpis nadnačuje... ...něčeho, co vlastně... ten názpis přesně jenom tak sumarizuje kriticky, jak se dává takovej přehled, teda to, co už tady prostě nějakým způsobem se vyskytuje, na základě kterým vlastně teprve nějaká to poslední větička, kterou se já překládám, teprve překne, že jako dává filozofie, co by musela dělat. Že teda, jak si... ještě i tohleto, i teda teda prostě podstivá myslná stůrna a vůle, jsou vlastně něco, co už prostě se tu teda nějakým způsobem vyskytuje. Ten názpis to jenom teda v takovýchhle jako přehledných podstatcích připomene, aniž by teda to chtěli nějakým zvlášť jako pečlu v nějakým způsobem vykládat. A Honzo, ty jsi něco jako začínal? No, ta myšlenka, ta myšlenka je ta, že z vědění se udělal takovej nástroj vůle. Co to je možnost těm věděním. A vůle si se jich zmocnila, teďka je používá buď to k tomu klidu toho pochopitelného. Zatím povstal boj pro Rozu, ale to je boj kůlí, dvou kůlí. No, je to takový zvláštní, zřejmě tady prosvítá takovej ten antropismus. Čímž se blíží velice fenomenologii, že jaksi rozhodující není, i když tam na začátku říká, že to tak ale také je ve skutečnosti. Takže vlastně tady nakonec je to záležitost, to všem on už mluví o boji, o tom kamfu. A tak tam je to takový srozumitelnější, ale je to zvláštní takovej přeskok, trochu nečistý. Když se mluví o racionalitě a neracionalitě v myšlení a upozorňují se na to, že i ale ve skutečnosti jsou věci rozumné, nerozumné, tak potom ten boj odvozovat od nějakého pudu, půzení, drambu, je absurdní. Proč to nezakotvuje v té skutečnosti nerozumného a skutečnosti rozumného? Proč je tady ještě nějaký zvláštní dram? Tím je to celý spochybněný. Ten dram, který patří jistě na stranu toho nerozumného, takže jsou tady dvě nerozumné tendence. Jedna k rozumu a druhá k nerozumu. Takže vlastně tam se postaví ten rozum do... To je Bergson taky například, že? To říká taky, že v podstatě je zvrhlý instinkt. Mělo to být instinkt a stát se z toho rozumový, ne v přírodi. Mělo to být nejdokonalější instinkt. To byl plán, že se to zvrhlo. Tak tady vlastně taky dram by šel teda na jeden k tomu nerozumu. To by se o všem dalo vysvětlit, že teda dram k nerozumu, že je vysloveně negativní a že teda může působit pouze parazitárně. No a jak vysvětlíš nerozumnost? Dram, které nerozumnost, teda je k rozumu. No to tady tak, že to skvítá tu růhę, to je klid. Že tedy když něco nahlédnu, tak jsem klidnější, než když je to neznámé problému. Když nahlédneš ty mnohosti. No a to něco je, no já nevím jestli by to zrovna přispělo ke klidu, ale tak nějak jako, já bych spíš než ke klidu řekl, k duševnímu zdraví. Prostě mít před sebou něco nenahlédnutého, nenahlédnutelného a přitom teda mít dojem, že to není marginální záležitost, tak to je o zdraví všední. Čiže to zase je poněkud, pro toho, kdo to má, to zdraví, že samozřejmě nemůže přijít o zdraví, kdo ho nemá. Čiže kdo je od začátku je duševně, tak to říkají, ta mourovi, sanity, že jo, duševně nějakej vedle, no tak samozřejmě nemá co ztrácet, ale přece jenom teda, myslím, že to je značný schození celých věcí, když se řekne, že to je klid, co nás k tomu má, k tý racionalitě. Já teda nevím, ale to je taková zkušenost, nebo introspekce teda. Já nemám tu jem, že by nutně, když něco nahlídnu, že by to vedlo ke klidu. Ne nahlédnout, jako tady já jsem to pochopil takovým způsobem. Porozumět, no, co to je jinýho než nahlédnout. A když rozum samozřejmě je potřeba i k tomu, aby poznal nerozumné, no tak nahlédnout nerozumnost třeba. A to, že by vedlo ke klidu. Já jsem takával tak, že ten člověk se uchyluje v podstatě po to nerozumné, kde má po tom klid. A mě to veda do slova teda, že se chce ta půzdění ke klidu desbegreiflichen, jako v čistém průhledném rozumě, který má. Já nevím, tady já bych teda opravdu měl za to, že je to nedržitelný. Jo, z racionality může bejt jisté uspokojení, to jo, ale je to uspokojení po těžce vykonané práci. A ne jako, že to je nějaká náhražka, něco, co by mě zavřelo oči, nebo co by mě poskytlo jakési mý brýle mámení, abych neviděl tu hrůzu kolem, nebo tak nějaké, já mám dojím, že to nesejí. On teda o tomhle, o těch brýlích v tom místu mě může mluvit. A jako takhle, mně se teda zdá, že asi se to rozhodně nedá říkat takhle, jak on to říká zatím bez dalších argumentů, jo. Ale na druhých straně bych opravdu ještě zatím ani teda nějak nepřisvědčoval na tu kritiku. Prostě bych musel objasnit tu pozici na základě kyně, kdyby tohle říkali, je to teda nepochybně pozice jako velmi neouklidlá v té filozofii, nebo teda prostě nesamozřejmá, ale hold teda prostě nechplavuje, jestli to bude schopný nějak vycházet. No tak, ono to je teda no tak, vlastně to nepatří k interpretaci, jenom k té nejvlastnější, k hermenotické interpretaci. Je to, patří to spíš takovýmu sancální kole, který je někdy důležitý ovšem a přece jenom tady je dobrý konfrontovat, když někdo něco píše, tak konfrontovat se s vlastníma zkušenostmi, nejenom se snažit pochopit, co on říká. Pravda je, já jsem se setkal s několika případama lidí, který se uchylovali vysloveně do racionality, jako do refugia jakýhosi. Já mám zatím hodně s tím osobní zkušenost, podívej se, přijde výplata, najednou ty dovedeš prémie, no to je absurdní. Napsal jsi si hodinu, máš přes časy, no a vlíkneš tam do ty mzdovky a oni ti to dávají. Vy si myslíte, že po zákonu se ti stál, protože ti táhle někoho přeplatil a tady ti to uberou. Prohlídni si racionalnost toho, jsi klidný, máš krásnou kapcem, ale jsi klidný. To bylo v pořádku. Teď ukázali právě tu nepůlhradnost okamžiku v tom kontextu minulosti a budoucnosti. Já jsem chtěl říct opravdu, že si myslím, že skutečně se to dá vycházet jako taková jakási docela vůbecná tendence, o které teda běžně je možná v té filozofii, i když asi jsou i takové interpretace filozofu, ale určitě tedy tak právě takový ty psychologové o tom velice běžně mluví, jako o nějaký tý dvojnici, o tom třeba takzvanému půdu smrti, který právě teda má být čímsi takovým, co on teda asi jako zná, nebo kvůli mně, to nějak pochází z toho podějšího prohlída. A co teda právě má být? Tou tendenci hodnumět tomu světu v těch právě teda jaksi postřed ohraničenejch kategoriích, v nichž teda všecko má teda ten svůj jako pořádek, do kterého teda je třeba ten svět jenom jaksi uvést. A kde teda vlastně právě opravdu něco takového jako nerozumnýho, nevykončitelnýho, překvapivýho se vlastně vyskytuje jenom jako nějakýma nešťastnýma nápadama nebo nějakýma prostě selváníma tohodle z toho prostě pořádajícího ducha. A tohleto je prostě, já ne, že bych to teda chápal jako něco, co se dá filozoficky vykázat, ale mám dojem, že opravdu teda to je fenomén, který se nějak jako teda umyslí, máme teda určitě, ale myslím, že prostě i v jiných jako nachádí, že tohle je prostě jakási poloha, kterou člověk prostě je mohotný tu čihondy zabývat. Rozhodně je tady jako jedna důležitá jedna je ta, že se tohohle z toho zmocnila vůle. Že je v rukou něčeho nerozumného. Na jednou se z rozumnosti stalo něco, co je v rukou vůle. Chceli vůle... To je tak okrenová záležitost, že skutečně verifikují, tohle je důležitá záležitost, tak nápad k tomu nepovede. Ale tak povede nějaké další aktivitě. Něco teda podstatného zřejmě je v tom, že to filozofování, který chce rozpustit veškeré bytí, což je otázka, jestli to bytí to máme překlad jako bytí, no ale to je nejasný, že jestli veškeré bytí, které chce rozpustit v rozumnosti, v racionalitě, tak i v tomhletom filozofování tam zůstává cosi. Tady vypadá, že ten nerozum nehledá spojence ve vůli. Nejblžší naopak je protivníkem té filozofické vůle všechno racionalizovat. Takže je otázka, jestli ten tvůj výklad toho dalšího odstavce obstojí. To půzení ke klidu tady těžko se dá vyložit jako filozofování. Já myslím, že to přinejmenším nelze prokázat, že je to tak jasprs myslel, aspoň z toho odstavce. Je určitá tendence mezi lidma všechno vyložit jako pochopitelní. Nebo nemám příliš přecenit, přepřehnat nějaké svý ataky, tak teda zjednodušit to tak, aby to bylo naprosto pěsný, přeplný itd. No to je to filozofování. Filozofové přece měly potíže od samého začátku. To je něco jiného než filozofie. A že by nějaký iracionální půzení bylo v základech filozofie, no většinou se to říkalo jinak. Filozofie je láska k modrosti a láska není výkon rozumu. To je pravda. Tam ještě u tý vůle je to teda nejasný. Vůle k pravdě je asi strašně důležitá. Ale vůli k pravdě stotožnit nebo nějak zblížit třeba jenom s vůli ke klidu, no to je teda přece nemožný. Ale kromě toho taky, ta druhý půzení vykázat rozum do jeho mesí, to taky může být filozofové. Ano, to dělají reacionalisti. Ano, to dělají Kant. No, je dobře všem, to je... To je reacionalist. On tady dále, já jsem říkal, že to druhý půzení nechce, ho jen vykázat do mesí, což by dělal Kant, ale on ho chce radši střískat u jařky. To druhý půzení. To znamená, ono nedělá to, co dělá. No, to není jako jen takový střízlivý. No, takže to dvoje půzení je prostě pomimo soudu tady půzení mimo filozofii. To se netýká filozofie. Je to půzení toho man v obou případech. A man filozofiert nicht. No? Takže... Je tady prostě obecně mezi lidma jednak tendence se podrobit čímus irracionálním. Lidi neradi poslouchají člověka, ale jsou ochotní k nějakým blbostě podnikat kůli nějakým svatým nebo nějakým svatyním.

====================
s2.flac
====================
Záruka žádná věda o pohádkových útaztech. No, například tenhle se jmenuje. Ten, ten Meissner, nebo jak to jste tomu vás přednášeli. Rejda. Rejda, no. To je věda o absurditách. Vůbec nejde o absurdit. No, tak já se tam sradu. Tam jde o normální fyzikální údajný vědy. Údajný. To jistě, on řekne, že to je fyzikální jefa, ale v podstatě je to zázrak. Něžitelný. No, to už jenom. Oni se zabavili pouze věcma, které jsou zjistitelné nejmodernějšíma, technickýma, fyzikálně, matematickýma přístrojenými. Víte, to je stejně také jako astrologové se zabývají jenom takovým vlivem hvězd, které se dá přesně spočítat. Že to přesně spočítají, jenomže celá věc je blbost. Přesně spočítaná blbost. No, ale to je fuk. Tak... No, ne, je děvota, že teda, když tady bylo, že on zase ukazuje po každej nej, jako věci se můžou jevit stejně, ale věci se ukazují jinak, jo? Jo, věce, jo, je to správně, tak to... Jo, ten člověk se ukazuje furt jinej, jo, ale může se jevit stejně. Jo, ne naopak. No, jevit stejně, co to je, to já nevím, co to je jevit stejně, protože to samotný jevit, v každém okamžiku se vám jeví, to je nové jevení. Čili, z čeho se týká to stejně? Jevit jako tyž. To mě dává smysl. Intencionalita je identická. Ale jevit stejně? Protože se mně to jeho bytí jevit stejně. Je vůbec nějakej duševní proces možnej, aby se v něm nic nedělo? Aby tam bylo furt všecko stejný? Protože ten člověk může přece spadnovat. To je mrtvej teda v tom případě. To není mrtvej. Protože to je proud vědomí. A v tom proudu vědomí se furt všecko mění. Čili se mi nemůže... O čem mluvíte, když jevit stejně? Já mluvím o tom, že se mění ukazování. To ukazování je různé. To je něco jiného. O tom jevení, jak mluvíte. Duševní proces jevení, anebo předmět jevení. To je stejný. Já bych netvrdil, že ten předmět toho jevení je stejný. Ten je stejný, jo? Ten je, čili kdybyste řekl. Já jsem chtěl hovořit i o tom procesu. O procesu, o obsahu. No ten obsah to je tamto. To je předmět. No to je obsah a předmět. Předmět to je jedno, ale podle vás, jo, by to nemělo být otevřeno. No ne, no tak buď je to intencionální sféra, anebo sféra toho fyziologického děje, anebo psychického děje. No to je intencionální, myslím. Tam může být stejná. No to jistě, že. O čem mluvíme, když mluvíme o předmětném myšlení? No ne, tak nehovořím přímo o předmětném myšlení. No ale tak přece intencionální předmět je neměnnej. Potom ten člověk zůstává na rovině předmětného uvažování. Pokud pro něj zůstává ten intencionální předmět jevící se týž. Ne, to zase skáčete příliš dopředu. Ne, prostě on pozná, že jde od téhož člověka. Přičem týž člověk není intencionální předmět, tímž to je živej člověk, který se mění. Ne, týž člověk měnejde od téhož člověka, měnejde o obsah toho jevení, jo. A ten obsah, jo. No, jeví se mi ten člověk. Samozřejmě. Říká fenomenologie. Mně se o něm může jevit to, že jako je to dobrý člověk, protože udělal támhleto a támhleto, jo. Pak se mi něco ukázalo a já i přesto, jo, co se mi ukázalo, se mi ten člověk stále jeví jako člověk dobrý. I když pro jiné. To je usudekané jevení. To je staticky takový. Já si to vysvětluju tak, že prostě ten můj samočenný počítač tady v jednom momentě vyhodnotí tak, jak se mi jeví, ale v dalších etapách neustále přibírá nové a nové prvky a zřezuje do toho. Takže i některé věci, které jsem ani vůbec si neuvědomil, se postupně v té práci, kterou měl vědomí, nějak prosazujou a on se mi jeví třeba za hodinu po tom ukázání se úplně jinak než při to hodinu. Takhle já to vnímám. Jo, a to byste sám takhle souhlasil s tím, že to jevení je stejné jako příluzné ukazování. Prvá, u nás ten skok je třeba až za dvě hodiny. Prostě on se mi nějak jeví, ale moje vědomí to nestačí v daný moment vyhodnotit všechno, ale vyhodnotit se to postupně. No, ale to znamená to, že i když se vám ukazujete takovej, tak jeví se to stejně. On se ač nejeví až za dvě hodiny. Takže ještě musím udělat jedno rozlišení. Jako jsme rozlišili, že se samoukazování a ukazování mě, tak musím ještě mluvit o tom, jak se něco jeví a jak se něco jeví mně. Komplikace je značná, protože samozřejmě zatímco tam to můžu oddělit, tak tady to oddělitelné není, tady to může jenom odlišit myšlenka, protože jevit se nemůže něco, aniž by se to jevilo mně. Když to ukazovat se něco může, aniž by se to ukazovalo mně. Nicméně ten rozdíl je důležitý, protože tady je to vidět, když říkáte, že člověku se za hodinu nebo za dvě, po něčem, co se stane, se jeví někdo jinak než předtím, tak to není díky tomu, že on se jeví jinak, nebo že mně se jeví jinak. Ano, mně se jeví jinak. On je furt týž. Ano, on je furt týž. Takže to znamená, když se mně jeví jinak, tak buď jsem se mýl předtím, nebo se mýl jim teď. A nemůže být oboje pravda. Já se mýlím poprvé i po druhé, protože pořád je to jenom parciální... No to zase je něco jiného. Ale to zase je takový altumenčlich, nebo altuchristlich gesagt, že prostě všichni samozřejmě jsme klidéřiční a vidíme jenom zčástky. A to i v těchto drobných věcech. Takže to nechme stranou, jo. Ale přinejmenčím, jedno z toho je omyl. Nebo oboje. Prostě když se mi někdo jeví jednou tak a po druhé jinak, tak přinejmenčím jedno to jevení je omyl. Můj, ne omyl toho jevení, toho jevenýho. Čili já mám dojem, že aby bylo jasno, tak musím ještě rozlišit tohle to sebejevení. Já nevím, jak to je, to je blbost úplně, ale prostě to jevení toho, co se jeví a jevení ve smyslu toho, jak mně se to jeví. Pač jinak tam prostě nastane zmatek. Jak je byl vidět. To je pořád očtě zjednodušený, když přijdu já do skupiny lidí, tak v tento moment já se ukazuji a jevím se každému z té skupiny nějak. V danej moment. Jestliže v průběhu nějakého času každé z té skupiny vyjádří svůj dojem okamžitě, to vnímání toho člověka se proměňuje ve vědomí každého z nich. Já myslím, že to je strašně komplikovaný proces, který se noustále rozví tímto způsobem. To je otázka. Intersubjektivity to je prostě, když dosti výrazně někdo projevuje, jak se mu dotyčná osoba jeví, tak může odleňovat i ostatní, kterým se jevila jinak, aby se jevila tak jako jemu. Moje snaha je za každou cenu se ukazovat dobře. V průběhu toho vnímání třeba skupiny té lidí velice rychle otevírá pravda o mně, která je úplně jiná, než já jsem se snažil ukázat. To je sice pravda, jenomže, když tady máme mluvit přesně, tak tady by to znamenalo, já mám snahu jevit se všem co nejlépe. Jenomže kromě toho, že se jevím a tím ovlivňuju, jak se těm druhým ukazuju, tak ještě kromě toho se sebe ukazuju, což je nezávislý jak na mě, tak na těch druhých. A tím pádem může být dešifrovatelný, jak se spotvořuju, abych se jevil jinak. Takže tady jde o to, že vždycky člověk se ukazuje taky ještě mimo svou vlastní kontrolu. Takže dokonce se ukazuje i to, jak se chce ukázat. Nejenom jak se chce jevit, ale ukazuje se, jak se jenom chce ukázat, takže se stává jasným, jak to předstíhá. Samozřejmě jenom nikoli pro blbečky, pro naivní, protože ty to můžou žrát. Takže ukazování má takto svou nepředmětnou stránu. Ano, to jsem chtěl říct. Můžete to tak taky nazovat, že já se ukazuju jako předmět, ale druzí mě vnímají i nepředmětně, vytiskávají mé mimiky, mých činů, mých pojedání. Když zavedete jevení se, přece jevení se, soucno se může jenom ukazovat, že samo. Jevit se samo nemůže. Proč? To si myslíte? Ano, to si myslím. Tak to je jiná věc. Tak to zdůvodněte. Ale já si to nemyslím. Vy si myslíte, že soucno se nezávisl, bez toho, že by se někomu jevilo, že se může samo... Ne, to jsem neřekl. No ne, to jsem měl takovou předchvíli říkat. Ne, že nemůže se jevit, aniž by se jevilo někomu. To jsem přece před chvilkou říkal. Jenomže je něco jiného, jak se jeví to soucno a jak se to jeví mně. To jsou dvě různý věci. I když i to, jak se jeví soucno, se nemůže jevit ve země. To je přece jasný, ne? No, to je jasný, ale jak to stejně zakopane, je to čerto. Zatáčte, jeví se mně, ale se mně nemůže jevit jiná. Podívejte se, no, přece moment. Tady je přece jedna jedna... Co to je jevit se? Především se musí něco jevit. A když se to něco jeví, tak se to jeví jako něco. Čili k jevení patří, že se něco jeví jako něco. Je to jasný, až do sud. Co to znamená? No, že to jako něco je závislý na mě. Komu se to jeví? Ale to, co se jeví, na mě závislý není. Takže to je sebejevění. To není sebejevení, můj brž. To, co se jeví, je na mě nezávislý. Já neříkám to jevení, že je nezávislý. Ale to, co se jeví. Nebo ten obsah. To, co se jeví, je na mě nezávislý. To je ta věc o sobě. Ne, ne, ne, ne. Ta se nejeví přece. Ta se jen ukazuje. Ani se neukazuje. Věc o sobě se ukazuje. Soucno, ano, ale nevím. Takže to nemáte. Nemám. Právě od toho tam plete. Čili něco, co se jeví, je hodně předmětná část. Co? To, co se... Něco, co se jeví, to je zvětší část i předmětná část. A to, co se jeví, je zvětší část i nepředmětná část. Ne, ne, ne, ne. To, co se ukazuje, je předmětná tvář nějakého soucna. Niktero se nemůže ukazovat. Přesto, když mluvím s druhým člověkem, tak s ním nemluvím jako s vnějškem. Nejblž jako s tím člověkem, za jehož tváří, za jehož vyzáží, prostě je někdo, který se neukazuje. Taky přece to, co se neukazuje, ještě nemusí být nepředmětné? No, nemusí být. No, ale to, co je nepředmětné, se neukazuje. To mně stačí. Ale, pane, bych si to přerušil. To, co se ukazuje, má předmětnou a nepředmětnou stránku. Jo? To, co se ukazuje, samozřejmě. No, to se může soucnout. Aniže ta nepředmětná se neukazuje. No, to klidně. No. Ale to... No, ne, to je důležitý. No, ukazování se ukazuje v úvozovkách. Je přítomna při tom ukazování toho předmětného, je přítomna, tak to je nepředmětná stránka. No, tak nevím, jestli je přítomna u toho neukazování. No, můžeš si ukazovat po té oboji způsobu. No, dobře, ale teď k tomu je vidíte, ne? Jo? A teď to, co se mi jeví, se mi může jevit pouze jako něco. Nemůže se mi jevit samo. Mně. Jenomže to, jak se to jeví, to je v podstatě to, jak se to má jevit. Protože mluvím o tom, co se jeví. A to, co se jeví, to se vlastně má jevit jako ono. Jenomže mně se může jevit jedně nějako něco. Jiného. Buď jiného, nebo stejného. Já se můžu mejlet, nebo můžu mít pravdu. Nebo prížít se té pravdě, nebo se od mě zdrhovat. A co je teda ten fenomen? To, jak mně se to jeví, nebo to, jak se to správně by jevilo, kdyby se to jevilo správně? Jo, podle mě, nebo podle... No, podle tebe. No, po mém soudu, fenomen je, jak se mně to jeví. Když to, jak se to jeví, když se to správně jeví, jak se to jeví správnému pohledu, tak, jak to odpovídá tomu, co to je, vybrnout se potom. No, to by bylo to jevící sezoucnost. A to je takový fenomen. To jevící sezoucnost není fenomen. Ne, ne, ne. To, co jste tady v podstatě proběhl, to rozlišení, přece je jenom rozlišení toho, mně se v každém případě vždycky něco jeví. Nějak se mně to jeví. Ale mně se to může jevít špatně i správně. I když se mně to jeví špatně nebo správně, tak je to furt fenomen, že se to jeví mně. No, pravděpodobně, to já souhlasím. To by bylo v pobohou případě fenomenem. No, ještě. Ale nedělal bych tam takový rozdíl, ale je toho je to jevení. Jakoby správné a po druhé nesprávné, že? No, ještě. Protože je to jevení mně. To přesně tak, souhlasím. No, ale bychom to značili jevení mně a jevení bezemně. Ne bezemně. Ne, ne, ne, ne. Bezemně. Ne, jevení toho, co se jeví a ne jevení, které se mně jeví. To jsou dvě věci. Tak jevení, které se mně jeví, se může výborřádně taky shodovat s tím, co se mně jeví. No, přesně tak. A to je ideál všeho poznání. No. Aby se to, pokud možno to, co mně se jeví, aby se shodovalo s tím, co se jeví. To je ideál poznání. A celý postup poznání spočívá v tom, že se tohle jevení mně se stále přiblížuje tomu jevení toho, co se jeví. Dobře. Čili větší skupina lidí je blíž k tomu, co se jeví. Ano. Proč větší skupina? Proč tam hraješ s námi na stvír roli? Protože každému z tý skupiny se to jeví jinak. No jo, ale to tady není jevení. A pokud se to integruje, to je totiž ne. Takhle, já jsem přeskočil. Každý z tý skupiny může říct, jak já, jak on se jeví. Když se někdo z tý skupiny najde, ten 50. 5., kterýmu se to bude... Který to vidí nejvostřejc. No jo, ale zase nesmíme říct, že to nejvostřejší je suma těch všech ostatních lidí. No ne, no, určitě, že ne. To může být jeden proti všem a může mít pravdu. Jakmile jeden postupně za druhým řekne, ty se mi jevíš tak a tak, ovlivňuje už jevení se... Ten poslední, ale jdeme tam... Ovlivňuje, pokud ten poslední je slabý. Pokud je si svou věc jist a vidí v ostře a je navyklej na to, že ostatní viděj blbě, tak to s ním ne. No, ale jasně, ale teď je tady jeden jev, který je pro mě nevysvětlitelný. Je to teda ze zkušenosti. Jestliže teda mě skupina lidí řekne, že já se jim jevím tak a tak, já provedu reflexi toho, co jsem slyšel. Teď už slov, jo? Teď už to bylo vyjádřeno slovem, jak já se jevím. Jestliže já provedu reflexi toho, tak aniž bych si to uvědomil, začnu se jevit jinak. Sám sobě nebo komu? Jim? Jim. Pardon, začnu se ukazovat. Začnu se ukazovat jinak, než jsem se ukazoval dostupně. Začnu se chtít ukazovat. Ne, začnu se ukazovat jinak. Já to neovlivňuji svým vědomím. To je moje slučinnost. Oni mě uvlivňují. Ano, oni mě uvlivňují. To slovo je jisté. Při slabé nátuže je to možné. To slovo je jisté. Až na základě vaší reakce. Ano. To jisté, při slabé nátuže je to možné. Začnu reagovat, začnu reagovat, aniž bych si to věděl. Ne, ne, ne. No ne, to je samozřejmě no. To vědomí neovlivňuje. Pro nejisté vědomí, přes nejisté vědomí. Ano. Když to vědomí je s sebou jisto, tak neovlivňuji nic. Ano. Ani padesátky. Ano, jistě, souhlasím. Ale to je moje osobní zkušenost, jo? Tam jsou ty všelijaké komplikace, že třeba existuje nahlédnutí, že není dobré, když se člověk jevít příliš dokonalé. Ano. Takže i když člověk třeba se zachová takřka dokonalé, tak dává pozor, aby tomu dal jakýsi štych, který umožní to vidět. Ano. Aby nepopudil, že to je příliš dokonalé. Ano, člověk se... Člověk, jsou to velice takový komplikovaný věci a například, to je pro mě třeba důvod, já jsem pojel jakousi jakou nedůvěru v retoriku. Prostě mám dojem, že když mě někdo mluví příliš pěkně, bez koktání, nebo spisovně třeba. Takže to je něco jako nemravného, takřka. Takže vědomně mluvím tou praštinou a samozřejmě já umím, to jsem mnohokrát přednášel a vím, že třeba v církvních všelkých kruzích, že tam se vždycky očekávalo, když člověk přijde na sbor a něco přednášel, takže mluví spisovně. A já právě díky těm zážitkům z tohohle, já mám dojem, že lidi očekávají, že všechno to, co se jim řekne, že jim bude po srdci a ne proti srdci. Takže první věc, jsem se naučil furt draždit. A za druhý si dávám bacha na to, abych draždil i nejen ve věci, ale i formou. Ještě ke všemu se zjistí, že ty spisovně myslíš. A že vlastně jednou, ty právě do toho nějaké to eee, aby to nevypadalo. No tohle dělá hromádka. Já jsem to pečlivě sledoval a zjistil jsem, že on dělá vždycky eee, když všichni už věděli, co chce říct. Ne, že by on hledal, ale on tímhle, tímhle, to je řečnický trik. A pak řekli to, co se čekalo? No to, co řekli, co se čekalo. No někdy taky, co se nečekalo, když to měl zapracovat někdo v jiný koncepce. Ale skutečně to dělal. Ale to nedělal zase tak, že by to měl propočítat. Ne, to on to měl, jak dokonalý retor, už mu to šlo samo, tohle. Jo, to je, to je naprosto. Ale že vás předušu, toho muse na směře ještě nešlo. Jo, jo. On už těch hodin zlepšil, no. No. Ještě jenom drobnost. Jo, na to, že stále prohlašuju, jakože v tom, jak jsme, kam jsme teďka zapředli, mezi tím současným, jak se je ví, jak se je ví nám, to teda jako považuji za ještě hodně dlouho prohlašení. Protože, když jsme se to potom dostali, když jsme se, teď jsme se najednou asi dostali k stále adekvační prohlašení, ono se to má, ono se to má... Adekvační? Ono se to má přiblížovat. No, to neznamená podobat. Až úplně podobat? Ne. No, tak co se to znamená? Ne, podobat, to není adekvační. Tak je otázka, má se to přiblížovat pravdivému vědění. A co to je? No, to... Když to je ještě takové malé věc, která se... To, co se je... Ale Honzo, teda už nemluv. Ale pro mě je to asi... Logika je věda opravdě. Takže buď bez starostí, tím se budeme zabývat mnoho večerů. Ale zajímavá pro mě zkušenost je to, že slovo otevírá postupně dokonalně to vnímání. Tak to je jako zajímavé. Jak se tady hledá to? No, no... Slovo, slovo... Slovo, ale to je tohle lépe logos, protože když řekneme český slovo, tak je to zúžený. Ano, logos. Ale platí to taky pro slovo, jo, ale jde o to v logos. A tam ovšem je to trošičku zbaveného obsahu, protože logos je to, co sbírá. Zatím nevíme, co dál. Zatím jsme na začátku. Ale buď bez starostí. To je pochybně k tomu, k tomu se dostaneme páč. Právě mým cílem je ukázat, že logika jako věda o logu je nemyslitelná, asi tak jako ontologie jako věda o souci. Ale ta musí být doplněná na ontologii, a zrovna tak věda o logu musí být doplněná vědou o pravdě. Přičímže věda se nesmí chápat v tom běžném předmětném smyslu, to znamená úplně jiné myšlení, ale o pravdě, že vlastně jde o pravdu. Vaše logo sám je jenom intermediálním vztahem nebo intermediálním prostředím mezi oslovující pravdou a oslovovaným člověkem. Ale ta pravda je chápaná nejako skutečnosti. Jako skutečnosti. Svého druhu ryzí nepředmětnost. Všechny logiky prdej, že správné myšlení předpoklad není možné, když by věrně nezobrazovalo skutečnost, jak je. Ty vůbec nedáváš pozor, co říkám. Skutečnost, já říkám pravda je skutečnost. No jistě, ale svého druhu jsem řekl. A jdeš dál. A jdeš dál. Ryzí nepředmětnost skutečnost. To není ta skutečnost, kterou si myslíš nějaký soucnout. Je skutečnost to, co se zpředmětňuje, tedy zpředmětňování nepředmětného, a nebo skutečnost je soucnout, zpředmětňování nepředmětného, tak to je soucnout. A zajímá mě bytí. Soucnout. Soucnout? To mám považovat? Za co? Za skutečnost? Ne. Skutečnost je soucnout, včetně bytí. No ale soucnout, já nevím, co to je soucnout, je soucnout prostě jako pro mě... Co má začátek, průběh a konec, prostě pravá událost, každý soucnout. Jistě, pravý soucnout, to je nikoliv konglomerát, jako je televizor nebo stůl nebo tak. No, ale ta událost se v podstatě děje tak, že se zpředmětňuje nepředmětné. Takže to je nějaký proces, to je děj, to není statický. Teď poznat. Skutečnost znamená poznat takovýto děj. A co to znamená? Vesvětlé pravdy ovšem. Prosím? Vesvětlé pravdy. Vesvětlé pravdy, to znamená s tím, že tam budu vidět u té předmětné stránky, tak to ještě nepředmětno. To je právě, že to nebudu brát jako okamžitou, soucnostní to je jako bytí. To je právě ono. Brát to jako bytí potom. Takže v podstatě tu skutečnost, poznat skutečnost znamená poznat bytí. Ale poznat skutečnost, skutečnost není jenom soucno. No, je to ten děj, ne? Skutečnost nemusí být děj. Skutečnost taky může být to, co k ději vede. Ale samo není děj. To je co? No, věř mi, nepředmětnost není děj. Alež jsi znovu opakověn. Všetkrát říkám, že podle některého, jak tomu rozumím, poznat soucno znamená poznat bytí toho soucno. To myslím, že není pravda. Prostě to vypadá jako, že o ty soucnosti nám vůbec nejde. Že nás nemusí zajímat. To není pravda. To jsou samozřejmě okráně v tomto případě. No, takhle to je chyba. Takže poznat soucno znamená poznat soucno. To je se všema jeho soucnostma i bytím. Páč, bytí soucna není součet souvernu soucností. Ale teď je právě ta vtázka, že je možné vůbec nějaké takovéto poznání, které by poznalo soucno? To znamená celý ten jeho děj? No jistě, že je. Tak když si koupím hodně brzo, nebo chodím se ještě před tím, než si odnesu štěně domů, chodím se tam dívat hned druhej den po vrhu a pomalu si navykám ještě kojený štěně a tak dále. A furt tam chodím a tak dále. Tak prostě furt to pozoruju a furt navazuju kontakty. Já prostě celou tu dobu a neopustím toho psa a on mě neopustí. Tak vy předpokládáte, že sám furt s ním přítomí než nezhledne. No tak, že třeba noci spím a on spí někde jinde, ale to celkem na tom nemění. Prostě bytí tím není mně uzavřeno. Ale vy přece píšete to, že jak se ta událost děje, tak stále je, i při tom jak se změňšuje, tak je u ní přítomno ta její nepředmětná stránka, což je v podstatě v újsoucnosti je přítomno jeho bytí. To bytí se proměňuje tak též, jo? To je nepřesně řečeno. Není to též nepředmětná stránka a bytí, no ale to je jedno. No, nepředmětná stránku a bytí, to ne. Dokonce přímo máte v tom poslední, v té archeologii, to tam někde říkáte. Prostě, on už čtou archeologii. No. To jsem ještě vůbec nevytisk, jo? A oni už to čtou. Správně vidět soucí znamená upřesnit a učinit, to je to na co jsem dneska reagoval. Správně vidět soucí znamená upřesnit a učinit jednoznačnou jeho jsoucnost. Přesněj soucnosti ve světle jeho nejsoucnosti, to je ve světle jeho bytí. To je až potřebně jasné. Jo, tady já stotožný bytí jsem snepředněn. No ne, to není stotožný bytí. To je paralelně vedle sebe, tam není nikde řečeno, že to je to tež. No tak, že je řečeno ve světle jeho nejsoucnosti, to je ve světle jeho bytí. No, není to řečeno, že nejsoucnost nebo... Se rovná bytí. To není řečeno. No, protože pak by ta nejsoucnost, kdybyla vždycky o jednu tu soucnost, která je právě aktuální v ochuzení. No tak to přece nejde. Ale já jsem to chápal v takovým způsobě, že... Že jste vylučoval každou aktuální soucnost z bytí. To přece nejde takhle. No, co je nejsoucí? Právě se mějí ty nejsoucnosti, které už nejsoucí. Jo, nejsoucí. Ale to je těho nejsoucnosti. Nejsoucí jsou, protože tu teď nejsou. No. Nejsou hedevné. Jako nepředmětná stránka. Nepředmětná stránka. Ale přece ty nejsoucnosti, které už nejsou, tak mají vlip zase na celou... To jistě. Tyhle ty předčasní identifikace jsou od zlýho. Předmětná i nepředmětná stránka se v průběhu celé události měnějí spolu s událostí. Když to i soucnosti se vůbec neměnějí. Ty jenom buď jsou aktuální, nebo jsou neaktuální. Ty se jenom lepějí. Taky to není lepěj, ty jsou lepený tím logem. V podstatě takovýto způsobem vytvářejí potom nepředmětnou stránku ty soucnosti. Ne, to právě ne. Teď jsem řekl, že soubor soucností není... Vytvářejí, říkáte, že vytvářejí. Ne vytvářejí, naopak bytí vytváří ty jednotlivý soucnosti. Ano, ale ty soucnosti, které už nejsou a ty, které ještě nejsou, tak ty jsou integrovány v bytí. Predevším všechno minulé už je odbité a nemůže být nepředmětné. Čili to je právě naopak předmětné. Ale přece má vliv na to, co se ještě nestalo. Jako na ty soucnosti, které ještě nejsou. Ne, nemá vliv, že má žádný, pakže to neexistuje. Už je to pryč. Čudu. Jedině ty následující můžou na to reagovat. Přece to předmětné, když přechází zase do nepředmětného... Nepřechází do předmětného, to končí. To prostě se likviduje, to už není. Co teda se teda děje? Co přechází do toho nepředmětného? Nic nepřechází do předmětného. Vy tady taky říkáte v té archeologie, že tam přechází, přechází, nebo přechází, já nevím, jaký tam máte přesně pojem. Existuje pohyb, to jsme kdysi na začátku dělali pohyb, který je opačnej proti tomu zvnitřňování vnitřního, totiž zvnitřňování vnějšího. Tendenci přejít znovu k nejsoucí. Ale zvnitřňování vnějšího není stotožnitelný s uplynutím aktuality do minulosti. To teda není žádný zvnitřňování. Já jsem tam naopak chtěl poukázet, že tam je i ten pohyb jako do budoucnosti. Zvnitřňování je právě do budoucnosti. To, co přechází do minulosti, není žádný vznitřňování. Do minulosti, já jsem do nejsoucího. Do nejsoucího. Nejsoucí je rozdíl mezi tím, co ještě není a co už není. To není to tež. To není ve stejný vohradě. Kdyby to bylo ve stejný vohradě, tak vlastně událství nemá proč by končila. Tak by jenom začala předdávat znovu do jedného vohradě a druhého něco. Dává do nekonečna. Naopak, když to všechno proběhne, ty aktuální soucosti, tak udále skončí a když není nic, nenavazuje jako kdyby vůbec neexistoval nikdy. Takže žádný takový, že to zase se zvnitřňuje, ne. Existuje pohyb proti tomu zvnitřování mějšího, ale to je speciální záležitost. Pravděpodobně jen na nějaký kvantový úrovni a tak dále. To jsou velký problémy. V žádné případě to nelze považovat za symetrický obraz toho zvnitřního vnitřního zvnitřního. Ale to, co se děje a když přechází do nejsoucího, tak to nemá žádný vliv na ty věci, které se ještě nestaly? Vliv? Žádnej. Ale ty věci, které ještě nenastaly, tak můžou na to reagovat. Takže to potom vypadá, jako kdyby to mělo vliv, ale ono to vliv nemá, protože je to aktivita těch budoucích... To chcete říct, že je to v podstatě jedině díky reakci těch budoucích... To je budoucí. Jo, to je v podstatě v pohledě těch rozhovorů, které jste zabrali. Ano, a ovšem tahle reakce je také podrobená logů. Logo právě skrze tuto reakci vstupuje do dění té události jako celků. Takže to není tak, že by mohli reagovat, jak by chtěli. To jste říkal, že ten logos to nemá naplánovaný, například v tom průběhu... To se musí ty kompromisy dělat nějaký. Může ještě tedy k tomu, co jsi tady nakoncu řekl, že teda při dění souhromit těch všech sloucovství. Jo, to jsi řekl. Ještě. Jo. Ale nakoncí... Ještě to je dobré, že to ještě tak jako psychologické, což je o takhle urostání... Celý život. Celý život. Tak to obudí dojem, že má takhle těch rukol, co jsou všichni ty sloucovství. Ano. To je život. To je život. To říkáte takhle tam v jedný události, že když se začínáš, to taky v přední... Podívejte se, tak já to vyložím tímto způsobem. V každém okamžiku průběhu události je jedna sloucovství přitomná a mnoho sloucovství ještě není a mnoho už není. Ale to množství již nejsoucích a ještě nejsoucích je u každé aktuální sloucovství jiný. Takže svým způsobem ke každé aktuální sloucovství patří určitá namixovaná porce ještě nejsoucích a už nejsoucích sloucovství. Je to čím dál určitější, protože je děk. Přesně tak. A tomu se říká stárnutí. Kdyby to bylo tak, že to bytí je jen soubor souhrn těch jednotlivých sloucovství, tak tam by se ty nejsoucí sloucovství vůbec nevešly do toho souboru. Pač každá by tam byla nekonečně krát, ne nekonečně, ale prostě x krát, strašně moc krát, pač nikoli nekonečno, pač to nedělíme. Prostě i časek musí kvantovat, že jo, takže jsou takový ty nejmenší chvilky. A tím pádem prostě je to nonsense. Prostě to bytí sahá odsaď tam, ale to neznamená, že ty nejsoucí neaktuální sloucovnosti tam jsou multiplikované. Jenom proto, že těch jsoucích událostí tam bude značný počet. Myslíš se tedy tak, že byl by tam určitý počet těch aktuálních v tom souboru? Plus, každý aktuální soucestní patří ty neaktuální soucestní. Všechny znova. Proto to nemůže být soubor. Pač jinak každé aktuální soucestní patří ty minulé. Ony jsou izolované. Prostě to je to, když říkám, že událost se děje celá. V každém okamžiku se děje celá. Ne tak, že by se dělal vždycky jenom kousek té události a ostatní čekali. A nevěděli o tom. Děje se celá. To znamená, že pro každou tu soucnost patří, že je obklepen tím mrakem těch nejsoucých soucností. A pro každé ten mrak je jiný. To znamená, že nemůžu dělat soubor. Čili soubor soucestní nedává byt. Ale je to integrita a všem specifická. A nemůžeme nikdy z těch aktuálních soucností nějak se dobejvat nebo nějakým způsobem vydobejvat z toho bytí. Nebož naopak, my musíme vzít vůvahu, že ty soucnosti jsou okamžité projevy toho bytí. Takže to bytí je základní. A to se ukazuje v těch soucnostech. A u každé té soucnosti je přítomno bytí. Ta integrita, která tam je, u každé té soucnosti je bytí. No, jenomže ta chyba je, že říkáte, že u každé soucnosti je bytí. Jinak bytí se ukazuje vejsoucnostech. Čili ty soucnosti jsou u bytí, ne bytí u soucnosti. No, to je dobře, ale je to u bytí. Protože nechybí mu nic tomu bytí. No, to je pravda. No jo, ale tak to potom teda to zbírající je bytí. Ne. To bytí totiž musí být něčím, ano, to je sebrané. To je sebrané, to je sebrané. To bytí musí mít nějakýho garantá, to je lagos právě. Na to bych dal strašně velkej důraz, protože právě tady v té věci už ten první zákop, kde se bráním Heideggerovi. No, protože on chce odvozovat nebo učinit pravdu odvislou na soucnost. Tak já ten první zákop už kletu, že prostě soucnost závislá na obu. Nikoliv lagos na soucnost. A tím spíš je to protipopravené. Je potřeba ukázat příklady, protože takto to bytí zůstává, to je takový model zatím. Takový v jakém stavu je její soucnost s bytím. Tomu někdo může věřit a nemusí. Teď se to musí nějak předvést. Co to asi to bytí vyjde hledat nebo jak se s ním... Hledajte se předvést, co se s tím dá dělat. Jak to udělali presokretici? Prostě začali myslet o arché. Pokoušeli se argumentovat nebo dokládat, že je nějaká arché? Ne. Prostě zapojili to do určitých kontextů myšlenkových. Tak tohle budeme dělat taky. No jistě, tak já se snažím. Prostě co máme dělat, když se nám rozkládá ta evropská tradice? A teď my víme, jak začala. Začala myšlenkovým modelem arché třeba. A co uradou dalších podobných modelů? No tak my si musíme vymyslet jinej model. A který se vyhne, těm nesnázím, který potom celá filozofie dva a půl tisíc let tím žila, že se pokoušela to nějakým způsobem sfackovat, aby z toho něco bylo. To je otázka. Samozřejmě těch presokratiků byla celá halda, že o některých ani nevíme asi. Některý byli tak podstatní, že se zachovalo pár zlomků z nich. No ale nakonec celá filozofie na tom stojí. Teď existuje jakási doba, kdy se zakládá filozofie nově. Tak když někdo na něco přijde podstatného, tak možná, že nějaký zlomky z něj zůstanou a příští dva, tři tisíce let se budou uvádět. Samozřejmě více asi z toho nezbyde. A nikde není řečeno, že to, co já dělám, zrovna se ukáže jako nosný. Velmi pravděpodobné je, že někdo vymyslí něco jiného. Jenomže aby vymyslel něco lepšího, tak nějakým způsobem se musí hádat se mnou, bych řekl. Jakto to bylo i předtím. Myšlenka se rodí jenom z jiné myšlenky. Snad úplně tak nadraka by to nemuselo být. Ale kdo ví, tak někdo třeba začne úplně jinak a půjde to jinudy. To my víme. Fakt je, že to začíná jako myšlenkové modele. Takže třeba to pamatovat. To je skutečnost, jaká je.

====================
s2.flac
====================
...svátných záležitostech byly, že jsou ochotní se podrobit, prostě odložit sami sebe, neposuzovat to běžně. Tak to je teď jeden drang a ten druhej drang je si to prostě nějak zjednodušit. Nepřipustit si. V obově je to nepoctivý. Víš, ta filozofie to je poctivý úsilí. Je otázka, jestli ta poctivost té filozofie, to teda asi pravděpodobně Heidegger, tato těžší espers má na mysli, jestli ta poctivost filozofie jde dost daleko, aby si přiznala, že tam nějaký to reziduum toho nerozumného vždycky je. A to nejenom přední, ale i v ní samotný. A to ještě vůbec jí nedělá závislou na těch dvojich půzněních. Na tom dvojich půzněních. No tak čtvrtý je. Končíme? Končítel je předněl, tady se začne větstvát, kde je pysná látka, takže možná můžeme skončit. No, takže jsme došli, udělali jsme jednu stranu, to je pěkný. No tak to zase není takovej text, že by se muselo půl roku zůstat tu jedné věty, no ale... Takže, prosím vás, já bych rád, aby už... A je ve mním, že? Ale ještě mě furt zůstává nejasné, když... Mně se přece ukazuje ten pes, který tady běží, že je hnědej a já nevím co. Nebo to myslíte, že je ve mním? To není je ve mním, že to je ukazování. Ale to je v oboje. To je právě mně nejasné. To je v oboje. Co pak to můžeme my oddělit? Když on běží a já tady jsem, no tak v oboje se koná. Jak ukazování, tak je ve mním. Ale musíme to rozlišit. To znamená, že ne jednou se to ukazuje, po druhé se to vyjevuje. Ale jsou to dvě různý funkce. Když tady běží pes, tak především se ukazuje, že to je pes. Starej nebo mladej. Rezavej nebo už třeba jenom na bradě. Nebo vůbec má šedivý chlupy. Má bohatou srst a nebo vypadanou, vypajchený. Jedno nebo druhé. Nemůže se všechno být na jedno. To se mi ukazuje. Ale zároveň tady běží pes, který kdysi byl mladej, i když je teď starej. Nebo někdy bude starej, i když teď je mladej. Ten pes tady běží, který má tuhle minulost a budoucnost. Čili on tady běží ten pes, který je bytostí, ne jenom jevem. A to jde o to všem, že to bytí psa se může ukázat, nebo přesně třeba ten pes jako jev, ten pes jako soucno, se může ukázat jenom tím, že v dané chvíli se zvnějšní něco, co právě se mělo a mohlo zvnějšnit. On nemůže se ukázat podle své vůle, nebo podle toho, kdo na ně kouká, jednou tak, po druhý tak. Prostě on žije tím, že postupně se ukazuje v novejch a novejch podobách. Ale on taky v ten moment se může ukázat různým lidem jinak, že? Ne. Nebo to se vyjeví jinak? To se vyjeví jinak, ovšem. Že jednomu se zdá, že je starší, druhýmu, že je velmi jevý. To je to, co ukazuje Sláva stejně, ale jeví se každému subjektu jinak. No může se vyjevit, ne, jeví se, jako kdyby to bylo nutné, aby se každému jevil. Ne, může se jevit každému jinak. Ale může se taky jevit správně a pokud se jeví správně, tak všem stejně. Já ještě furt nevidím tu nějakou souvislost nebo ten rozdíl, když mluvíte o tom, že se mně něco ukazuje a kdy se mně to tež jeví, jo? No především, já nemusím říkat, že se mně ukazuje, panáč. Ono se to neukazuje mně, to se ukazuje prostě. Každému, kdo chce koukat. No ale když jsem se vás znal posledně teda a ptáte, tak jsem si řekl, ano, to, co se ukazuje, se může ukazovat i někomu, jo? No jistě, že, když se kouká. Ukazování je. Jak ukazování? Vůbec, jakoby, ty tohle soucna, ale to není soucna, že jo, protože soucna někdy se jeví, nebo, jo? Jo, ale jaký je teda rozdíl, že, v podstatě tady pak vidím tři věci. Ukazování se jakoby vůbec, ukazování se někomu a pak jevení se někomu. Ale ne. No tak, když se něco ukazuje, no tak to není ještě něco dalšího, aby se ukazovalo někomu, to se prostě ukazuje. A když u toho někdo je, tak jemu. Když u toho není, tak nikomu. Ano, ale když se to potom někomu ukazuje, to totéž jako když se to někomu jeví, není? No když se to někomu ukazuje, no tak samozřejmě to není možný bez jevení. Není to totéž, ale není to možný bez jevení. Pak něco jiného se mu ukazuje, něco jiného se mu jeví, takže to není totéž. Ale spadá to do jednoho aktu. Když se to někomu ukazuje, tak to znamená, že se tomu to zároveň někomu jeví. No a kde je teďka ta hranice, nebo ten... No to je, to je, to je, to snad nevím. Jako co? Když se to zároveň jevilo. Když se to zároveň... Když se mi může něco ukazovat a nejeví, to znamená, že jsem to proběhl a nic se mi nejeví. Ale se to vždycky nějak jeví, protože totiž... To je spojenostou práce. Když se to mně ukáže... Tak už to nějak interpretuje. Tak už to vždycky, tak to dává pro mě nějaký smysl. A tudí, že to jev. Čili, kdyby se to jev ukazalo, tak se mi to... a nejevilo, tak to by to mohlo být. Ale no to... No to je pravda, ano. To můžu vědět. Jenomže... Já si jenom uvědomím, co to je vědět. Já si uvědomím, že se mi něco ukázalo, ale nevím co. Nevím, jak to vypadá, nevím nic. Jenom jsem si uvědomil, že jako blesk z čistého uprostřed noci, tak najednou prostě to bleskne. No a já jsem zmaten a nevím, co bylo před a co bylo po. Tak já si to uvědomuji, ale nevím. Musím rozlišit. Vědět znamená vědět, co se mi to ukázalo. A v tu ránu už je to zároveň jisté. Takže v podstatě ten Logos integruje to ukazováné. Jo? To ukazováné samo není nějakým způsobem Logem integrováno. Vědíte se, především Logos integruje to soucno, takže udržuje, to je ta jednotlivá ukázání, udržuje v jakés jednotě toho bytí soucna. Ano, ale to je toho bytí soucna. Ano. A teď, když se to ukazuje, tak to ukazování nemá žádný... Tam ten Logos nikdy nefunguje. Jak to, že ne? Ukazování právě tam funguje. Bez toho Logu... To funguje u toho, co se ukazuje. Jo, tak integruje to jeho bytí. No jistě, no, ale když mluvíme o ukázání, tak mluvíme o tom, co se ukazuje. A ne komu. To je nezajímavé. To tam nepatří komu. Jde o to, jestli kouká. Ale tady jde potom o to, když se mně něco ukazuje. To mě jako zajímá teďkom, protože v podstatě to je vení. To znamená, když se mně něco ukazuje, to znamená, že já koukám na to, co se ukazuje. Neznamená to nic jinýho. Že já koukám na to, co se ono samo o sobě ukazuje. Ne mně. Když řeknu, že mně se ukazuje, to znamená, že na to koukám. A vy říkáte sám taky, že to, co se mi ukazuje, já v podstatě nevím, co. Protože tam ještě není ta interview. Tam není ještě ten logos. Až přistoupím na ten logos, tak pak já teprve vidím, co se mi jeví. Ano, určitě. Takže to znamená, že to ukazování je jakoby slepé. Jak slepé? No, je slepé v tom smyslu, že... Žádný slepý. Když ono se to ukazuje. Jedno, jestli k někomu nebo ne. Já nemůžu říct vůbec, co se mi ukázá. No, to jste vy. A co je do toho, co vy umíte nebo neumíte říct, co je do toho, co se ukazuje. To se prostě ukazuje. Ať o tom víte nebo nevíte. No ne, ale chci to rozlišit z toho důvodu, že jak se odlišuje ukazování od jevení, že jo? No jevení je vždycky někomu, kdežto ukazování je přecházení do aktuality, že? Když se to niterné zvnějšní v daném okamžiku hýketnung, tak to je ukázání. Tím takhle se ukazuje každé soucno. Že prochází postupně vždycky svejma soucnostma, v níž se ukazuje. Ale nejevení. No a pak jest tady ta... Ona tady je ještě komplikace, o které jsme nemluvili, že teda to není jenom záležitost časová, ale je to záležitost ještě jiného typu, to je prostě to, co se ukazuje. Vlastně to by teda fenomenové namítali, to je ta vědecká konstrukce, že? Že tím jsme úplně utekli od fenomenů. No ale prostě to, co se ukazuje, vlastně není PES, nebož... To, co se ukazuje, to jsou... Jak to říct? Ono se to ani neukazuje de facto. Prostě jsou to jednotlivá kmanta záření různých mytečtů, které dopadají na sítnici, to znamená na jednotlivé buňky, a tam se vybudí potom nějaké elektrické impulzy, které jdou dát do ganglí a tak dále. Takže ten počítek vzniká až té prvá cestou, že původně to je nějaký jenom fyzikální děj, že? Původně chemický děj. A teď já z těch jednotlivejch droboučkých informací si poskládávám, respektive i otázka zda já, až na těch nejnižších úrovních se to syntetizuje bez zásahů vůle, že? To oko samo to vidí, i psovi to vidí, že? Takže tady nejde jenom o to, že se mi jeví pes díky tomu, že já buď přímo znám tu minulost, nebo ji aspoň předpokládám z analogických případů, a předpokládám budoucnost, a tím to ji hned promítám do této časové roviny, ale já zároveň syntetizuju ty jednotlivý informace, které vybírám, vybírám z nich, ponětře zároveň s tím psem, s tím světlem z psa, mně zapadá na světlo ze všech možných předmětů kolem, a já je vylučuju, pak se soustředil na psa, čili beru v úvahu jenom to, a ty syntetizuju, a to taky ovšem pomocí logů. Takže na to se vždycky dávalo hlavní důraz, a chápalo se to naprosto nesmyslně v té anglosávské tradici jako ty počitky, nebo nějaký takový senzace. Ještě takovou maličko, že právě pak někdo taky může namítat třeba, nebo já můžu namítat, odkud berete to, že ten logos má tu nějak tu druhou funkci, protože vysvětlí v podstatě, zajišťujete to, že já takovýmto způsobem mohu poznávat, jak dejme tomu ten fink hovoří o té věci osobně. Protože ona, jak ta věc, která se ukazuje, tak to je vení, je obojí integrováno tím člověkem. Jo. Ano, ale to je stará věc. A ten intelektus divinus nám byl přístupný. Cože nám? My jsme mohli, nebo respektive ten božský rozum byl stejně tak podřízen stejným zákonům, nebo naše myšlení. Takže my jsme mohli takto poznávat věci, jak schutečně jsou. No a je to jednoduché. To není proto, že byl podřízen stejným zákonům, a proto jsme mohli poznávat. Protože tomu bylo podřízeno všechno. Jak věci, tak naše chlápání. Tím byl garantem. To je středově. Tak domnívám se, že Voltaicáta se mluví taky o intelektus divinus, ale už se chápe, takže je to tak, jak jsem říkal já. I tvůrcovi, i moje myšlení je stejného druhu. Podřízenost k jedným zákonům, které můžou poznávat. Nikoliv co? Nikoliv intelekt. Tam prostě jenom to, že Bůh neklame, je zárukou toho, že já poznávám správně. Nikoliv jeho intelekt. Protože jenom to, že on neklame. Takže tam intelektus divinus nemá cenu citýrovat. Když mluvíme o intelektus divinus, tak samozřejmě to k středověkem končí. Podobnou funkci to má. U Spinozy podobnou funkci to má u anglických, takže třeba u Berkeley je a podobně. A tento předpoklad, v zákonu myšlení předpoklad, nějaké jsi výry, že to tak je, že to já můžu poznávat. Ale jestli je to třeba potřeba, že? Můžu poznávat, jestli tak jsou. Proč nestačí, aby ten logos fungoval jenom na té jedné straně? Tam může být jiný logos nebo něco jiného, co udržuje to, že ty věci se nějakým způsobem ukazují. Proč zde musí být zajištěna ten... No dobře, to je něco jiného. Tak co například? Je to něco proti tomu? Terminologická, jak to nazvat? No nejde o to, jak to nazvat, ale co jiného? Věcně, ne název. Věcně samozřejmě, že to bude něco, co zase způsobuje to, že ta věc je nějakým způsobem integrovaná. Ale může to být jiného druhu logos? Nemůže být. Jakýho jiného? Jestliže logos definujeme jako to, co integruje, tak jak jinak integruje? Co to je jiného druhu? To je strašně konfuzní. Co to je jiného druhu? Protože tady pak existuje mnoho logů pro zvířata, pro zvířata. Mluvíte o logu soucna nebo o logu? Vezmete ten logos, který integruje soucna. Pravá budeme uvažovat, protože... Je jenom jeden logos. Mluvíte soucna. Jeden logos bude zajišťovat vůbec integritu integritu soucna, aby se vůbec ukazovala. Vy máte jeden logos, který má více funkcí. Já teďka budu hovořit, že si to rozdělím. Pak můžu třeba říct, že je to ten týší logos, který má tyhle funkce. Jednak je tady ta integrita soucna, aby se ukazovala. To je jedna z funkcí. Potom tady bych mohl říct, že je druhej logos, který vůbec umožňuje to, jak se člověkovi nějakým způsobem jeví. To je druhej logos. Pak zase tady může být další logos, jak se to jeví třeba hostinám nebo zvířatům. To je absurdita. Tohle to udělal Empedokles, že řekl, že jeden logos působí svár, druhej logos působí lásku. A rozlišil je jako lásku a svár. To kritizovalo všem. Aristotelesu ukázal, že to je absurdita, že láska právě tak rozděluje jako spojuje a svár právě tak spojuje jako rozděluje. Takže to nemůžete jen takhle slovně, že si můžete vymyslet. To byste stejně mohli říct, že je logos, který způsobuje, že události začínají, jedinej logos, který způsobuje, že události pokračujou a pak je třetí logos, který způsobuje, že končejí. To je prostě, to je, já nevím, prostě v magazíně, když se píše, co v kterým šupletí je, ale to nemá souvislost žádnou. Že to si můžete takovej lech logů, si můžete takhle napočítat, kolik chcete, ale myslet se to nedá. No, to jsou možná trochu jiné logy, než které uvažujete vy, které se netýkají nějakých událostí a já bych na každou část událostí použil jinej logos. Já tady mám v podstatě na všechny události pro někoho jeden logos, pro jiného jiný logos, ale je to furt na celou událost, kdyžto byste chtěl tu událost rozdělit a na každou použít jinej logos. To já jsem jako netvrdil. No a vy to rozdělujete, že na každou události je jinej logos? Ne, na všechny události mohou být různé logy, kterým ty události jsou vintegrovány. A jak se mezi sebou ty různé logy lišejí? No, to já nemohu říct, protože jak se říká, to je aby o zvířatech. No jo, ale tak proč mluvíte teda, no co vy zvíte, ale můžete rozlišet, že jsou zvířata různý, nejsou všechny stejný. Samozřejmě. No, takže můžete něco říct. A to už budu dát na konvenzovalitu, ale netvrdil bych nikdy, tak silné tvrzení bych nedal, že jako jsou to, je to ten tý šlogos, který provádí integritu člověkově jako ve zvířati. To by mě zase třeba připadalo silně. Já proto nemám žádné odobodniny. No jo, tak to jsou dojmy teda potom. To není myšlení. Podívejte se, když budete mít mnoho logů, tak potřebujete zase něco, co integruje tyto logy, aby vůbec se mezi sebou nervali. Proč jak nervali? Máte přece tradici filozofickou, jak se koukněte. Platón měl furu ideí. Potřeboval Demiurga, který podle těch ideí něco dělá. Ty ideje sami, co s nima. Aristoteles odboural Demiurga, ale zase tam dal to, co pracuje vevnitř, tu energii, eventuálně entelechímu. Vy tam zase potřebujete něco, co vám dá ty logy dohromady. Kdo to bude vybírat? Uvádíte ji úplně jiné příklady. V tom, jak se něco ukazuje člověkovi, tak tam zase chcete zavést nějaké rozdělí, které já tam nedělám. Ale ne, jak se ukazuje. Já teď mluvím, když vy říkáte, že různý jevy můžou mít různý logy. Ne, ten týž jev může mít různý logy. Takže dokonce ten týž jev může mít různý logy. Jak se ty logy dohodnou? Se vůbec nedohadují. Nedohadují. No tak jak to, že potom vznikne jen jeden jev? Je jedno soucno. Ne, ten jev... Když jsou různý logy, tak kde se vzalo to jedno soucno? To garantuje, že to je jedno, to soucno. No, to garantuje jeden logos, že to je jedna soucno. A co ten druhej do toho fušuje? Ten druhej logos upůsobuje, že se to někomu jevy. Že o tohleto... Ale nemluvíme o někomu. Jak je to v té věci samý? Vy jste říkal, že může mít různý logy. No. Tak nepleťte do toho někoho. No, je tak... Ta věc, to soucno, jedno soucno. To má jeden logos. Jeden? Ano, to má jeden. Ale jiný logos je u jiného soucna, které mu v podstatě způsobuje. Jo, takhle. Prostě vy chcete říct, že každé soucno má svůj logos. A to znamená, že i logos, který je schopen, teda soucno, které je schopno se dívat na ty ostatní, takže má svůj vlastní logos, takže to je jinej logos, než ten logos toho... Ano, toho respektivně dívá se, ale svého logo. Podle svého logo, ano, takhle. No, tak to jste prostě sofista v tom případě, protože tohle tvrdil Gorgias, že prostě každý jsme v sámom sobě za prvé nic. Není, že každej z lidí má jinej logos. To ne. Lidé mají stejný logos, ale lidé mají jiný logos, než třeba krávy, jo? Nebo než třeba psy. Jo, ale lidé mají všichni stejný logos, jo? To je zajímavý. No, to, že vidíme, že všichni lidé vidí tady židly, jo, to právě způsobuje ten týž logos, ale kráva tady židly nevidí, že? Pro ní ten logos z toho dělá trošku něco jiného, jo? Tak toto myslím. Logos se teda prostě netýká pravdy. Nemá souvislo s žádnou. No tak to, podívejte se. Samozřejmě, že by se to ostatní muselo nazvat trošku jinak, jo? U té krávy pak se nemůže asi hovořit, dejme tomu, o logu, protože tam se to, dejme tomu, provádí jinakým způsobem. To, že se té krávě v uvozovkách něco jebí, jo? Tam já nejsem schopil ani říct, jakým způsobem to, co se ukazuje, ty krávy nějakým způsobem jebí. Nemůžu říct, jo? Protože tam je jinej logos, jo? Tak já si to představuji, že? A ten logos, který funguje u člověka, tak ten je spolem zpravdu, jo? Samozřejmě, jo? Ten logos, který zaručuje, jo? No tak ovšem, vy zůstáváte v tradiční filozofii, která tohle to právě předpokládá, a která teda měla za to, že ta diference v tom, jak se co vidí, je v podstatě dána subjektivitou. To není dána subjektivitou, to je dána logem. To není subjektivita, logos není subjektivitou. Ale jo, protože ten logos sám je subjektivní. U tý krávy jiný. Je to sice intersubjektivita, řečeno teda s tím. Platí to vždycky pro celý rod, a ne pro jednotlivce. Ano. A nicméně pro rod to je subjektivita. To spíš subjektivita. Ne, to taky není subjektivita. To taky ne. To je jedno, ale vázanost na subjekt. Prostě je to vázanost na určitý rod jako subjekt. Tak to je. No. Takže to nemá vůbec žádnou vazbu na to, jestli je to správný nebo nesprávný. Jak to? Pro ten rod, ano? To je, nemá. Když pro každej rod je něco jiného pravda, tak není pravda nic, nebo cokoliv. Že pravda je jenom jedna, nebo teda nemusíme o ní mluvit. To pak je zbytečný mluvit, že jsou různý pravdy. Pro každýho jiný. Pro krávy jiná pravda, pro psy taky jiná pravda, pro lidi taky jiná pravda. To je dost takový vyhlédněný mluvit, že pro krávy existuje nějaká pravda. Jak tohleto vůbec můžou říct? To je právě to, co já měch popře. No, tak když říkáte, že ty krávy se to jeví jinak, takže jeví se jí to správně nebo špatně? No, já nevím jestli kráva, domnívám se, že nemá vůbec pojímového uvažování. To nemá, já nemluvím o pojímovém uvažování. Já říkám, když říkáte, že se to jeví, tak jeví se jí to správně nebo špatně? No, ale jevění podle mě je možné jedině na rovině pojímového uvažování. No jo, takže to jsme, ale tak proč říkáte, že krávy se to jeví jinak? No, to jsem říkal, že to dávám do úvozové. Nevím, co o tom mám říct, jakým způsobem ona je. V podstatě o tom vůbec neměl mluvit. Ale když o tom nevíte, co byste řekl, tak proč o tom mluvíte? No tak, abych to aspoň trochu přiblížil. A co, když nevíte co? Co vlastně přiblížujete, když nevíte? Že je to úplně co jiného, o čem nemůžu nic říct. Ano, tedy sophistad gorgias, který nic není, kdyby něco bylo, nemůžeme o tom nic říct. Kdybychom o tom něco řekli, nikdo nám nebude rozumět. To stojí na tom, že vycházím z toho člověka. Tohle není filozofie. Ale fakticky, to jsou absurnosti. A teď ten hajdek, který je jedině na tomhle záloží. Ty zvířata a všechno tohle z toho vynechává. Ale o to nejde. Proto vám vycházím od toho pobytu. Od ničeho jiného vít ani nemůže. On je vynechává, když to vy o nich mluvíte. Já o nich mluvím jen z toho, že tady byli vámi zavedeni. No dobře, ale tak vy můžete to odmítnout, ale nemůžete to přijmout a hovořit jinak. To není argumentace. No ne, hovořit jinak. Viděl jste nakonec, že prostě... Kdybyste se dovolával Heidegra, že on říká, že prostě celý to, jak se to jeví lidskýmu rodu, že je prostě subjektem lidského rodu, tak promiňte, to nemáte pravdu. To nemáte pravdu. Jak to? Když vůbec hovoří o ničem takovém, tak hovoří o tom, že jedině pobyt je na světě. I jiná vojna jich tam nehovoří. No jistě, tam jsou ve světě. Ale co s tím chcete říct? No to je spolenosti ukazování. No ano, ale je to naprostá subjektivita lidská. No lidského rodu, že jo? Lidského rodu, no, a tím pádem prostě... Nemá smysl mluvit o žádný pravdě. A proč teda se tou pravdou zabývá? Jak to, že neleze hovořit o nějaké pravdě? No protože to je jenom subjektivita lidská. No a tak na téhle sterovině leze hovořit o pravdě, ne? Na téhle sterovině toho lidského? Buď mluvíme o pravdě, a pak musí každá subjektivita být redukována nebo neutralizována. Ale to není jen taková subjektivita, která by se týkala jenom jedného subjektu. No to je jedno, to je prostě davová psychoza smečky, no. No tak to... No jistě, to je ono. To nemá s pravdou co dělat. Když celé lidstvo bude zblázněné jedním směrem, tak to neznamená, že to je pravda. No to nikdo netvrdí, jakože to musí být pravda, že jo? Ale proč by se nemohla tomu lidskému rodu, proč by na téhle sterovině, ukazování se lidského rodu, nemohla existovat pravda? No dobře, proč by nemohla? No tak může, no ale za předpokladu, že dá se aj najít způsob, jak neutralizovat nebo zrušit svou subjektivitu. No tak ta subjektivita je usrušena částečně tím, že ten člověk řekl, že všichni... Ne, to je subjektivita kolektivní. No to je kolektivní subjektivita. No kolektivní. No jistě, my tady si říkáme celou řadu ledců, říkáme, že předmětný myšlení je prostě omyl, v kterým se trvalo evropské lidstvo a Evropou poznávání celý ostatní svět dva a půl tisíce let. To je prostě ideologie, to pojmové myšlení, jak je známe, jak bylo založeno v Řecku. No ale jako to ještě furt nic neznamená, že by ta pravda... To znamená, ta pravda tam nemá co dělat prostě. Pravda je iluze. To závisí na tom, že... Iluze lidského rodu. Na čem jí zalažíte, když to svážete s tím dásajem? Já jí zalažím právě na pobaze pojmového vařování. No to je právě ta subjektivita. Na tom to nemůže být. Naopak, pojmy musí být založeny na pravdě, ne pravda na pojmové myšlení. A stejně tak, pravda musí platit pro lidský rod, a ne lidský rod, aby měl svou pravdu. Že jedno zakárá druhé. Ale že já jedně přes to, jak ukážu, jak to pojmové uvažování funguje, mohu ukázat, co to ta pravda je. Ano, zejména když ukážu postupně, odhaluju další a další chyby toho pojmového myšlení. No to je jedno, jako tady nebo to, že ukážu, jaké to pojmové myšlení je. No ale to musím ukázat jedně, když se postavím mimo. No, dejme tomu. Jak to nejde. Když jsem v tom, tak je to subjektivita. No, ale tak jako, když provedu celé tohle, co jsme říkali, tak jako, proč by i přes to se nemohlo vykázat, že nějaká pravda tady... Ne přes to, právě díky tomu. No, tak díky tomuhle vztahu. Já neříkám, že se nemohlo. Já jenom říkám, že to není tak, že prostě lidi všetci to vidějí. Stejně tak je to pravda. Je to pravda a proto je základní předpoklad splněn, aby se lidi dohodli... Já jsem se tady neříkal, že když všichni lidi to tak vidějí, takže to je pravda. No jistě, když jste to říkal, že to je pro celý rod. Ne, to jsem říkal, že pro celý... Ne, ne, ne, že pro celý rod je to pojmové uvažování, že všichni... Ale ty krávy uvažujou. Nepojmově, ale taky nějak uvažujou. A viděl jste už někdy, že třeba kráva... Prostě říkáte, pro ní židle neexistuje. No ale že když jde, takže si oni poraní nohu. No se jí vyhne. To je jedno, ale vidí, že jako něco jiného bude. Ač kráva si není schopná sednout, tak jak by poznala, že židle je na sezení. To taky pro ní na sezení není. To jistě je pro ní něco jiného. Ty kráva taky něco jiného je. No samozřejmě. Ale nicméně teda, ona to taky vidí. No já vím, že něco vidí, jo, ale zase to... No ale přiměřeně. Tím, že už řeknu, že něco vidí, musí to dávat do ovozově, že je to úplně něco jiného, než jako hovořit o vidění u člověka, že jo. Nebo... Jo, to je zase konfuze. Nebudeme to hovořit. Nebudeme to hovořit, že jak jste sám říkal, je to lepší, jo, protože já se snažím pak, když přistoupím na ty zvířata, na tohle co to jako hledat, jestli by náhodou, a no to nejde, že, no. No, myslím, že je, víte, ta násilnost v tom, jakože, jako pravda lidí, může být, je to... To není pravda lidí, jo. A tudíž je to pravda, která je vrnucena všemu, už protože je lidská. Nemůže být pravda činnější, která, jo, to je zvítězná pravda lidská. Pokud přistoupím na to, že budu zase hovořit o zvířatech, jo, tak asi mají nějakou, jakoby, no to nelze, to nelze, opravdu, to je nesmysl, jako, jako, jestli mají, čuňa to řekni, jako pravdu, nebo nebo, jo. Že to připomíná tu, to kriterium, který má byt historická zkušenost lidstva je o praxe, a když se to v jeho praxi hodí, tak je to pravda. Ne, když se to, nikdo tam, nikdo tady nikdo hovořil o tom, že když se to někomu hodí, takže je to pravda, jo. A když se chtěl ukázat to, že zde bude, že je logos, který způsobuje tu integritu u lidí, že jo, a že tento logos taktež umožňuje existenci pravdy, že, a tato pravda samozřejmě. Ne, to, jak by mohl logos umožňovat existenci pravdy, protože zaprvé pravda neexistuje, nemůžeme. No, není, no, není to žádný však. Ale ani, tím spíš neexistuje, existovat může jedině člověk, že. Za druhý, logos nemůže být víc než pravda a něco zajišťovat na pravdě. Logos zcela závisí na pravdě. No, mají stejnou povahu, jsou to... Nemají stejnou povahu. Jsou to ryzy nepředmětnosti. Jedno je, no, právě že ryzy nepředmětnosti je pravda, ale už logos není zcela ryzí nepředmětnosti. O tom jsme... Není to totéž, prostě není to totéž. O tom jsme, no, to je pravda, že o tomhle jsme mě nemluvili letos a dokonce se mi zdá, že v některých většinách jsme tak jako ten logos někdy považovali za šifru označující ten rež. To nevím, to možná, že někdo, špatně, ale... Ne, hlavně, že on se svět přečí. Já jsem kdysi dávno jsem přesně tak svět přečí, a pravda je na to, a prostě, že pravda nás oslovuje skrze logos, ale skrze logos mluví pravda, nemluví ten logos. Já jsem jasně říkal. To, co nás oslovuje, není logos, není proč pravda. A pravda nás ovšem oslovuje skrze logos. Takže po týhle stránce je naprosto jasno, že vždycky jsme zachovávali rozdíl mezi pravdou a logem. Jo, protože dali jsme, že by to Heidegger taky tak tam moc se na tom hálil, tak se tam na to dost narážel. Protože tam dost temu vytýkal v podstavě Heideggerovit, že on tam tu pravdu už dá zatím. Tam je ten logos, který všechno bude z pravdy. Ale tam dokonce je vejšť než pravda. No, tam snad je, vejšť tam určitě nebude. On tam je na Heideggerovině, že? On vykonává funkci pravdy. Protože pravda je chápaná jako výroko. To jsme si mysleli, my, ale když tady byl Jiří Němec, tak ten nakonec tvrdil s vám, že to tam taky má Heidegger. Co si pamatujete? No, je to rozdíl. Patočka mě taky tvrdil, že je to nepochopení a že vlastně v tom Heideggerovi to je takhle a tak dále. Jak já rozumím Heideggerovi, to bychom se museli pustit do toho čtení, tak pro něj až do dost pozných let, kdy to začal revidovat, ale jenom formálně a neřek jinak žádnou koncepci, jinou, novou, jenom sproblematizoval to svý celoživotní přesvědčení, že pravda je aletheia, to je nezakrytost, že to v posledních letech sproblematizoval, ale novou koncepci nevypracoval, tak v celé té době předtím, a zejména teda, když přednášel tamto po podstatě pravdy a potom to zredigoval, a vyšlo to, a vycházelo to znovu, tak celou tu dobu, vodzajn, onsajt, až někdy do 50. let, držel, že pravda je odkrytost, rozumí se, soucna, ale soucno je tím, čím je, díky lovu. Nikoliv díky pravdě. A já celou tu dobu jsem se pokoušel nějak k tomu čelit tím, že jsem tvrdil, že základní chyba je v tom, že Jaspers předpokládá, že její soucno je, co je, zatímco ve skutečnosti každé soucno samo o sobě je mnohoznačné, a teprve ve světle pravdy se ukazuje jeho pravá tvář, což je vysloveně celoživotní polemika s Heideggerem. Možná, že mu špatně rozumí. Patočka aspoň byl přesvědčený, že to je tohle, že vlastně ta podobnost nebo obdoba je mnohem podstatnější, ale takhle to teda je. Já jsem přesvědčený, že třeba v té studii von Wesner Wahrheit, že tam zůstává pravda závislá na soucnu. Prostě rozhodující pro pravdu je soucno. Jaké soucno je, taková je pravda o soucnu. A proti tomu jsem od začátku tvrdil, že soucno je takové, jaká je o něm pravda. Tady myslíte ten subjektivismus, který jste před chvílí učítal? Ne, tady nejde o subjektivismus, tady jde o to, že soucno garantuje svou vlastní pravdu. Proto on mluví o tom, že každé soucno má svou pravdu. To znamená, jaký je soucno, taková je pravda o něm. Pravda se spravuje tím soucnem, ale to nemůže být jiná pravda než výrok o soucnu? Jemu nejde o to, aby ukázal, co je pravda, ale on ukazuje to, když se pravda chápe jako ta skladat výpovědi z věcí, tak on chce ukázat na tom, jak z toho vyjde, jak to myšlení je nedostatečné a jak by mělo jít dál. A v podstatě on ukáže, že to zaružení je celé v té světlině, která vůbec umožňuje celé to jevení a skrývání. Jemu nejde ani tak, já jsem měl vědomí, když jsme to teď přečetli, já jsem Ivana Brutila, když jsme se to přečetli. Dolfon Weissnera. Takže jsme to přečetli a když jsem mu to říkal, tak on s ním souhlasil, já jsem právě říkal, že má ten rozdíl mezi váma a jim je v tom, že vy jich v podstatě vymezujete, co je pravda, než to Heideggerovi ani nejde o to, aby vymezil, co je pravda, ale ukázat na to, jak to lidské myšlení při pojímání pravdy takovýmto způsobem, jak on ukáže na toho středověkého pojímání, jak je nedostatečné a kam musí jít až dál, na co nesmí zapomenout. A v podstatě tak dojde k tomu, že ukáže, že to jevení samo a to ukazování, skrývání nebo ta odkrytost není možná bez té světly. Což není třeba v tom Von Weissnere Warheit, tam až ke konci jsou v tom poznávky, ty přednávce, kterou měl tam v 67. A vy jste to dodělali ze Seinund Zeit? Ne, ne, my jsme čepili Von Weissnere Warheit a potom ještě, že ho vyšlo přece v tom službě. A když říkáte, že to v tom není? Není to v tom Von Weissnere Warheit, o tý světlině. Lichtung tam je samozřejmě. Tam je až, není, není, tam až na konci, v tý vosmice, nebo až tam u Mandoem, ty přidaný kapitole, je poukaz na tu přednášku Mandoem nebo na něco. Ne, tam se o Lichtung pracuje, tam se o Lichtung mluví bezpečně. Já mám dojem, že je to až potom v tom konci filozofie, že tam o tom víc hovoří. No, znovu o tom hovoří, ale prostě v tom Weissnere Warheit tam se o Lichtung mluví. No, ale jde o to, že jsem měl ten dojem, že vám je to jako nějak potřebovat, že jen bude spíš potom ukázat tu nedostatečnost toho myšlení. A kam je potřeba až dále. A ne o nějaké přímé vymezení pravdy. No, to jistě, že ne. Pravda se nedá přímo vymezit. A nevím, proč říkáte, že já to vymezuju. No, vaším tématem je třeba pravda. No, jen ho taky, když píše von Weissner Warheit, ne? A jak to vymezuju? To ještě neznamená, že když je tématem, že to vymezuju. Říkat, co je pravda, to se mi nikdy nepřihodilo. Ale můžu si dát za téma nedostatečnosti lidského myšlení. Nicméně mluví o von Weissner Warheit. Nikoliv o nedostatečnosti. Tak to klame, když dává jinej název. Je tam co z toho vyleze potom. Ne, to je prostě to, že Heidegger věděl, aspoň do jistý mír, nebo tušil, že o nepředmětné skutečnosti se nedá předmětně mluvit. Ale tak to bude samozřejmě, že tohle z toho bylo, no to je to samé jako o bytí, že to teda, jo, taky on nemůže o bytí. No, takže prostě, když mluvíte, a tohle zase já jsem taky vysloveně řek, dokonce když si strašně ráno, ještě koncem paresátejch let, v tom zborníku Romádkovi, já nevím, 65. co to bylo, že, tak tam mám studii o Romádkově pojetí pravdy a tam na něm ukazují právě tam...

====================
s2.flac
====================
Svátných záležitostí, to je blbý. Je otázka, jestli ta poctivost té filozofie, to teda asi pravděpodobně Heidegger zadíší, jestli ta poctivost filozofie jde dost daleko, aby si přiznala, že tam nějaká, nějaký to rezidů toho nerozumného vždycky je. A to nejenom přední, ale i v ní samotný. A to ještě vůbec ji nedělá závislou na těch dvojich půzedích. Na tom dvojich půzedích. No tak on toho zase není takový text, že by se muselo půl roku dostat tu jedné věty, no ale... Takže, prosím vás, já bych rád, aby už... Já vědím, že... Ale ještě mě zůstává nejasné, když mně se přece ukazuje ten pes, který tady běží, že nědej a já nevím co. Nebo to myslíte, že je vení? To není vení, to je v přícipě ukazování. To je oboje. To je právě mně nejasné. To je oboje. Co pak to můžeme my oddělit? Když on běží a já tady jsem, no tak oboje se koná. Jak ukazování, tak je vení. Ale musíme to rozlišit. To znamená, že ne jednou se to ukazuje, po druhé se to vyjavuje. Ale jsou to dvě různé funkce. Když tady běží pes, tak především se ukazuje, že to je pes starej nebo mladej, rezavej nebo už třeba jenom na bradě nebo vůbec má šediv klupy, že má bohatou sersta nebo vypadanou, vypajchenou. Jedno nebo druhý. Nemůže se všechno být na jedno. To se mi ukazuje. Ale zároveň tady běží pes, který kdysi byl mladej, i když je teď starej. Nebo někdy bude starej, i když teď je mladej. Ten pes tady běží, který má tuhle minulost a budoucnost. Čili on tady běží ten pes, který je bytostí nejenom jevem. A tady jde o to všem, že to bytí psa se může ukázat, nebo přesně to, že ten pes jako soucno, se může ukázat jenom tím, že v dané chvíli se zvnějšní něco, co právě se mělo a mohlo zvnějšnit. On nemůže se ukázat podle své vůle, nebo podle toho, kdo na ně kouká jednou tak, po druhý tak. Prostě on žije tím, že postupně se ukazuje v novejch a novejch podobách. Ale on se taky v ten moment se může ukázat různým lidem jinak, že? Ne. Nebo to se vyjeví jinak? To se vyjeví jinak ovšem. Že jednomu se zdá, že je starší, druhýmu, že je nelepší jevit. To je to, co ukazuje stále stejně, ale jeví se každým subjektům jinak. No může se vyjevit, ne? Jeví se. Jakoby to bylo nutné, aby se každýmu jevil. Ne. Může se jevit každýmu jinak. Ale může se taky jevit správně a pokud se jeví správně, tak všem stejně. Já ještě prostě nevidím tu nějakou souvislost nebo ten rozdíl, když mluvíte o tom, že se mně něco ukazuje a kdy se mně to tež jeví. No především, já nemusím říkat, že se mně ukazuje, panač. Ono se to neukazuje mně, to se ukazuje prostě. Každému, kdo chce koukat. No ale když jsem se vás zvládl posledně, teda v dátních zkuzech jsem řekl, ano, to, co se ukazuje, se může ukazovat i někomu. No jistě, že když se kouká. Ukazování je, jak ukazování vůbec, jakoby ty toho soucna, ale to není soucna, protože soucna jednoduchy se neví. Ale jaký je teda rozdíl, že v podstatě tady pak vidím tři věci. Ukazování se jakoby vůbec. Ukazování se někomu a pak jevení se někomu. Ale ne. Když se něco ukazuje, no tak to není ještě něco dalšího, aby se ukazovalo někomu. To se prostě ukazuje. A když u toho někdo je, tak jemu. Když u toho není, tak nikomu. Ano, ale když se to potom někomu ukazuje, to to tež jako když se to někomu je, vždyť není. Když se to někomu ukazuje, no tak samozřejmě to není možný bez jevení. Není to to tež, ale není to možný bez jevení. Pak něco jiného se mu ukazuje, něco jiného se mu jeví. Takže to není to tež. Ale spadá to do jednoho aktu. Když se to někomu ukazuje, tak to znamená, že se mu to zároveň někomu jeví. No a kde je teďka ta hranice, nebo ten... Ale to je, to je, to je... Jako co? Když se to někomu ukazuje, co ukazujeme na tom, kde jeví, to znamená, že se něco proběhlo, kde se mu jeví. Ale, ale se to vždycky nějak jeví. Protože, totiž, když se to MNĚ ukáže, tak už to vždycky, tak to dává pro mě nějaký smysl. A tudí, že to... Tudí, že to je... Čili, kdyby se to nějak ukázalo, tak se by to ani nevěnovalo, no samozřejmě. Jako blest z čistého uprostřed noci, tak najednou prostě to bléskne, no a já jsem smaten a nevím, co bylo před a co bylo po. Tak já si to uvědomuji, ale nevím. To musím rozlišit. Vědět znamená vědět, co se mi to ukázalo. A v tu ránu už je to zároveň jasné. Takže v podstatě ten Logos integruje to ukazování. To ukazováné sámo není nějakým způsobem logem integrováno. Vědíte se, především Logos integruje to soucno, takže udržuje, to je ta jednotlivá ukázání, udržuje v jaké jest jednotě toho bytí soucna. Ano, ale ten toho bytí soucna. A kdybych se to ukazuje, tak to ukazování nemá žádný, tam ten Logos nikde nefunguje. Jak to, že ne? Ukazování právě tam funguje. Bez toho Logu. To funguje u toho, co se ukazuje. No jistě, když mluvíme o ukázání, tak mluvíme o tom, co se ukazuje. A ne komu. To je nezajímavé. To tam nepatří komu. Devo to jesti kouká. Ale tady bude potom o to, když se mně něco ukazuje. To mě jako zajímá teď. Protože v podstatě to je méní. To znamená, když se mně něco ukazuje, to znamená, že já koukám na to, co se ukazuje. Neznamená to nic jiného. Že já koukám na to, co se ono samo o sobě ukazuje. Ne mně. Když řeknu, že mně se ukazuje, to znamená, že na to koukám. A vy říkáte sám taky, že to, co se mně ukazuje, já v podstatě nevím, co. Protože tam ještě není ta interview. Tam není ještě ten Logos. Až přistoupí ten Logos, tak pak já teprve vidím, co se mně jeví. Takže to znamená, že to ukazování je jakoby slepé. Jak slepé? No je slepé v tom smyslu, že... Já nevím, jako... Já nemůžu říct, co tačí se mně ukázat. No to jste vy. Co vy umíte nebo neumíte říct, co je do toho, co se ukazuje. To se prostě ukazuje. Ať o tom víte nebo nevíte. No ne, ale chci to rozříct z toho důvodu, jak se odlišuje ukazování od jevení. No. No. No a pak jestli tady ta... Takže tohle by se tak nějak jako... No ale prostě to, co se ukazuje, vlastně není PES, nebože to, co se ukazuje, to jsou... Jak to říct? Ono se to ani neukazuje de facto. Prostě jsou to jednotlivá kvanta záření různých mytečtů, který dopadají na sítnice, jít to znamená na jednotlivé buňky a tam se vybudí potom nějaké elektrické impulzy, které jdou dát do gablí a tak dále. Takže ten počítek vzniká až teprve cestou, že původně to je nějaký jenom fyzikální děj, že? Eventuálně chemický děj. A teď já z těch jednotlivých droboučkých informací si poskládávám, respektive i otázka zda já, až na těch nejnižších úrovních se to syntetizuje bez zásahů bůh, že? To oko samo to vidí, i psovi to vidí, že? Takže tady nejde jenom o to, že se mi jeví pes díky tomu, že já buď přímo znám tu minulost, nebo ji aspoň předpokládám z analogických případů a předpokládám budoucnost. A tím to i hned promítám do této časové roviny, ale já zároveň syntetizuju ty jednotlivé informace, které dostávám, vybírám z nich, poněkud zároveň s tím psem mě na sítnici, teda s tím světlem z psa, mě zapadá na sítnici světlo ze všech možných předmětů kolem a já je vylúčuju až se soustředím na psa, čili beru v úvahu jenom to a ty syntetizuju a to taky ovšem pomocí logo. Tak ten logo, jak si to, není jenom záležitost časová, jenomže na to se vždycky dávalo hlavní důraz a chápalo se to naprosto nesmyslně v té anglosávské tradici jako ty počitky nebo nějaký takový senzace. Ještě takovou maličkou řadu, právě fakt může námíte třeba, třeba nebo já můžu námíte, odkud berete to, že ten logo má třeba klubou funkci, protože vysypí v podstatě, zajišťujete to, že já takovýmto způsobem mohu poznávat, jak ten fink hovoří o té věci osobně. Protože jak ta věc, která se ukazuje, tak to hěvení je obojí integrováno tím člověkem. Tak to je ono, to je právě účel. Jinak interpretováno. Až tam to v podstatě místo logů, to zajišťoval intelektus divinus. A ten intelektus divinus nám nepřístíží. Cože nás vysvobodně, nebo nespectivě, ten božský rozvoj byl stejně podřízen stejným zákonům, jako naše výško. Takže my jsme mohli takto poznávat věci, jak skutečně jsme. To není proto, že byl podřízen stejným zákonům a proto jsme mohli poznávat výško. Tomu bylo podřízeno všechno. Jak věci, tak naše chlápání. Tím byl garantér. A ten příští šárkou. To je středově. No, intelektus divinus. No tak o čem mluvíš ty? Tak domnívám se, že Voděka asi mluví taky o intelektus divinus. Ale už se chápete, že je to tak, jak jsem říkal já. I tvůrcovi, i moje myšlení je stejného podřízeno stejným zákonům, které bych chtěl poznat. Prostě jenom to, že Bůh neklame, je zárukou toho, že já poznám vás správně. Nikoliv jeho intelektu. Nebož jenom to, že on neklame. Takže tam intelektus divinus nemá cenu cytírovat. Když mluvíme o intelektus divinus, tak samozřejmě to středově ten končí. Podobnou funkci to má. U Spinozy podobnou funkci to má. U anglických, těch, kterého třeba Hubert, Barclay a podobně. A tento předpoklad, předpoklad je to základní myšlení, předpoklad je to, jaké jsou dvíry, že to tak je, která může to zvládnout. No ale jestli je to třeba potřeba, že? Proč nestačí, proč nestačí, aby ten logos fungoval jen na té jedné straně? Tam může být jiný logo, nebo něco jiného, co vytvržuje to, že ty věci se nějakým způsobem ukazují. Proč to musí být zajištěno, zajištěno ten... No dobře, to je něco jiného. Tak co například? Je to něco proti tomu. Terminologická, jak to nazvete? Nejde o to, jak to nazvete, ale o něco jiného. Větně, ne názevě. No větně, samozřejmě, že to bude něco, co zase způsobuje to, že ta věc je nějakým způsobem integrovaná. No tak ty jinými slovy je to logos. Ale může to být jiného druhu. Nemůže být. Jakýho jiného? No, protože kdyby se u těch zvířat... Jestliže logos definujeme jako to, co integruje, tak jak jinak integruje? Co to je jiného druhu? To je strašně konfuzní. Co to je jiného druhu? Já bych chtěl vás takovou věc. Tady pak existuje mnoho logů. Pro zvířata, pro rostlině existují, existuje jiný logos. Mluvíte o logu soucna nebo o logu? No, tak myslím, že ta logos, který integruje soucna. Pravá bude mnou, kdybych měl vyuvažovat, protože... No, je jenom jeden logos. No. A ten, no ano, tak to. Když mluvíte soucna. Ne, ne, ne, jeden logos. Jeden logos bude zajišťovat vůbec integritu souce, aby se vůbec ukazovalo. Jo? Ten, jo, zatím... Vy máte jeden logos, který má výcetnící, jo? Já teďka budu mluvit, že si to rozdělím. Pak můžu třeba říct, že to teď tíž logos, který má výcetnící. Ale tak jinak je tady ta integrita, která je v souce, aby se ukazovalo. Jo? To je jedna z funkcí. Potom tady bych mohl říct, že je druhej logos, který vůbec umožňuje to, že ty věci se v člověkovi nějakým způsobem věví. Jo? To je druhej logos. Pak zase tady může být další logos. Jak se to věví, třeba hostina nebo zvířatů? To je absurdita. Tohle to udělal Empedokles, že řekl, že jeden logos působí svár, druhej logos působí lásku. A rozlišil je jako lásku a svár. To kritizovalo všem. Aristotelesu ukázalo ta absurdita, že prostě láska právě tak rozděluje jako spojuje, a svár právě tak spojuje jako rozděluje. Takže to nemůžete jen takhle slovně, že si můžete vymyslet. To byste stejně mohli říct, který způsobuje, že události začínají, jedinej logos, který způsobuje, že události pokračujou, a pak je třetí logos, který způsobuje, že končejí. To je nějaké řešení, to není myšlení. To je prostě v magazíně, když se píše, co v každém šupleti je, ale to nemá souvislost žádnou. To si můžete takovejhlech logosů napočítat, kolik chcete, ale myslet se to nedá. To jsou možná trochu jiné logi, než které pomažujete, než které pomažíte vy. Protože tohle jsou logi, které se netýkají nějakých událostí, a já bych na každou část událostí použil jiný logos. Já tady mám v podstatě na všechny události pro někoho jeden logos, pro jiného jiný logos. Ale je to půjď na celou dálo, protože byste chtěli událost rozdělit a já jsem nakonec chtěl událost rozdělit. Na všechny události mohou být různé logi, kterým ty události jsou integrovány. Pro lidi... Jak se mezi sobou ty různé logi olyšejí? No, to já nemohu říct, protože jak se říká, to já mě o zvířatech. Proč mluvíte teda, co vy zvíte, ale můžete rozlišet, že jsou zvířata různý, nejsou všechny stejný. Takže můžete něco říct. A netvrdil bych nikdy, tak silné prozemí bych nedal, že jako je to ten tý šlogos, který provádí integritu člověkově jako ve zvířatí. To by mě zase třeba připadalo silně. Já na to nemám žádné úrovodění. Tak to jsou dojmy o tom. To není myšlení. Podívejte se, když budete mít mnoho logů, které integrují tyto logy, aby vůbec se mezi sebou nervali. Proč tak nervali? No už. Například, teďte přece, máte tradici filozofickou, jak se koupněte. Aristotele, zatíž Platón měl furu idei. Potřeboval Demiurga, který podle těch ideí něco dělá, ty ideje sami, co s nima. Aristoteles odboural Demiurga, ale zase tam dal to, co pracuje ve vnitř. Tu energii. Eventuálně entelegii. Tak vy tam zase potřebujete něco, co vám dá ty logy dohromady. Kdo to bude vybírat? Víme, když jsme se v tom, jak se něco ukazuje člověkovi, tak tam zase chcete zavést nějaké rozdílení, které já tam nedělám. Já teď mluvím, když vy říkáte, že různí jevy můžou mít různý logy. Ne, ten týž jev může mít různý logy. Takže dokonce ten týž jev může mít různý logy. Jak se ty jevy, ty logy dohodnou? Tam se vůbec nedohadují. Nedohadují. No tak jak to, že potom vznikne jen jedno soucno? Ne, tady je... Když jsou různý logy, tak kde se vzalo to jedno soucno? Tak garantuje, že to je jedno to soucno. No, to garantuje jeden logos, že to je jedno soucno. A co ten druhej do toho fušuje? Ten druhej logos způsobuje, že se to někomu jevy. Ale nemluvíme o někom. Jak je to v tý věci samý? Vy jste říkal, že může mít různý logy. Tak nepleťte do toho někoho. Ta věc, to soucno, jedno soucno. To má jeden logos. Ale jiný logos je u jiného soucna, které mu v podstatě zkusit. Vy chcete říct, že každé soucno má svůj logos a to znamená, že i logos, který je schopen teda soucno, které je schopno se dívat na ty ostatní, takže má svůj vlastní logos, takže to je jinej logos, než ten logos toho... Ano, toho respektivně dívat se podle svého planu. No tak, to jste prostě sofista v tom případě. Tohle tvrdil Gorgias. Že prostě každý jsme v sámom sobě za prvé nic. Ne, v sámom sobě ne, protože každej z lidí má jinej logos. To ne. Lidé mají stejný logos, ale lidé mají jiný logos, než třeba krávy. Nebo než třeba psy. Ale lidé mají všichni stejný logos. To je zajímavé. Protože přivníme, že všichni lidé vidí tady židly, to právě způsobuje ten tým logos, ale kráva tady židlí nevidí. Pro ní ten logos z toho dělá trošku něco jiného. Tak toto myslím. Logos to je teda prostě se netýká pravdy. Nemá souvislost žádnou. Protože tam je jinej logos. Tak já si to představuji. A ten logos, který funguje u člověka, tak ten je společný s pravdou samozřejmě. Ten logos, který zaručujeme. No tak ovšem, vy zůstáváte v tradiční filozofii, která tohle to právě předpokládá. A která teda měla za to, že že prostě ta diference v tom, jak se co vidí, je v podstatě dána subjektivitu. To není dána subjektivitu, to je dána logenu. To není subjektivita, logos není subjektivní. Ale jo, protože ten logo sám je subjektivní. U té krávy jinej je to sice intersubjektivita, řečeno teda s tím. Platí to vždycky pro celý rod, a ne pro jednotlivce. A nicméně pro rod to je subjektivita. Vázanost na subjekt. Prostě je to vázanost na určitý rod jako subjekt. Takže to nemá vůbec žádnou vazbu na to, jestli je to správný nebo nesprávný. Nemá. Když pro každej rok je něco jiného pravda, tak není pravda nic nebo cokoliv. Je pravda jenom jedna, nebo teda nemusíme o ní mluvit? To pak je zbytečný mluvit, že jsou různý pravdy. Pro každýho jiný. Pro krávy jiná pravda, pro psy taky jiná pravda, pro lidi taky jiná pravda. To je dost takový vyhraděný průběh, že pro krávu existuje nějaká pravda. Jak tohle z toho vůbec můžu říct? To je právě to, co máme v popředu. Já nevím, jestli kráva, domývám se, že nemá úplně pojmového uvažování. Ale jevení podle mě je možné jedině na rovině pojmového uvažování. To jsem říkal, že to dávám do úvozové. Nevím, co o tom mám říct, když o tom nevíte, co byste řekl, tak proč o tom mluvíte? A co, když nevíte, co? Co vlastně přiblížujete, když nevíte? Čeli sophistad, gorgia, který nic není, kdyby něco bylo, nemůžeme o tom nic říct, kdyby o tom něco řekli, nikdo nám nebude o tom říct. No ne, no tohle není filozofie. Ale fakticky, to jsou absurdnosti. A teď ten nájde, kde je jedině na tom noctvím záležitosti. Pro tohle vychází do toho pobytu, od ničeho jiného výborně nemůže. Já o něm odmínuji z toho, že mám lokomotivní místo, kde já jdu, katá lovesického pohodl crew, které z natoku ČEK neví co totalit. No, a TJB neví, že denne rozhodulka To nemáte pravdu. Jak to, že nemáme zahovořit o nějaké pravdě? No tak na téhle stavrovině ale zahovořit o pravdě, ne? Na téhle stavrovině toho lidského. Přece buď mluvíme o pravdě a pak musí každá subjektivita být redukována nebo neutralizována. No to je jedno. To je prostě smečkové jadavová psychose smečky, no. No jistě, to je ono. To nemá s pravdou co dělat. Když celý lidstvo bude zblázněný jedním směrem, tak to znamená, že to je pravda. No to nikdo netrpí, že to musí být tak. Ale proč by se nemohla tomu lidskému rodu, proč by na téhle stavrovině ukazování se lidského rodu nemohla existovat pravda? To je uslušené částečně tím, že ten člověk řekl, že všichni... Ne, to je subjektivita kolektivní. To je kolektivní subjektivita. No jistě, my tady si říkáme celou řadu let, říkáme, že předmětní myšlení je prostě omyl, v kterým se trvalo evropské lidstvo a Evropou poznávající ostatní svět dva a půl tisíce let. To je prostě ideologie, to pojmový myšlení, jak je známe, jak bylo založeno v Řecku. To znamená, že ta pravda tam nemá co dělat prostě. Pravda je iluze. Iluze lidského rodu. Na čem jí zalažíte, když to svážete s tím DASAI? To je právě subjektivita. Na tom to nemůže být. Naopak, pojmy musí být založeny na pravdě, ne na pojmové myšlení. A stejně tak, pravda musí platit pro lidský rod, a ne lidský rod, aby měl svou pravdu. Ale že já jedně přes to, jak ukážu, jak to pojmové uvažování funguje, mohu ukázat, co to ta pravda je. Ano, zejména, když ukážu postupně, odhaluju další a další chyby toho pojmového myšlení. No, to je jedno, že ukážu, jaké to pojmové myšlení je. No, ale to musím ukázat jedně, když se postavím mimo. Když jsem v tom, tak je to subjektivita. Ale, tak jako, když provedu celé tohle, co jsme říkali, tak proč by ti přesto se nemohlo vykázat, věřet nějaká pravda? Ne, přesto, právě díky tomu. No, tak díky politickému. Já neříkám, že by se nemohlo. Já jenom říkám, že to není tak, že prostě lidi všetci to viděj stejně, tak je to pravda. Je to pravda a proto je základ, základní předpoklad splněn, aby se lidi dohodli. Já jsem se tady neříkal, že všichni lidi to tak vidějí. No, jistě, když jste to říkal, že to je pro celý rok. Ne, to jsem jim říkal, že pro celý rok je to pojmové uvažování, že všichni... Ty krávy uvažujou nepojmově, ale taky nějak uvažujou. Viděl jste už někdy, že třeba kráva, prostě říkáte, pro ní židle neexistuje, no ale že když jde, takže si o ní poraní nohu, on se jich vyhne. To je jedno, ale vidí, že jako něco jiného bude. Ač kráva si není schopná sednout, tak jak by poznala, že židla je na sezení. Taky pro ní na sezení není. To jistě je pro ní něco jiného. Kráva taky něco jiného je. No samozřejmě. Ale nicméně teda, ona to taky vidí. No, já vím, že něco vidí, jo, ale zase to... No, ale přiměřeně. Proč já už řeknu, že něco vidí, musí to dávat do úzor, že je to úplně něco jiného, než jako hovořit uviděním člověka, že? Nebo... To je zas konfuze. Nemůžeme to hovořit, jak jste sám říkal, je to hned příště, protože já se snažím pár týčí přistoupnit na ty zvířata, na tohle, co to jako hledat, jestli by náhodou, a mimo to nejde, že? Ale myslím, že víte, ta násilnost, jakož je to pravda lidí, může být... To není pravda lidí. A tudíž je to pravda, která nebojíce na všechno, už protože je jedinická. Vím, že to je pravda, činnější pravda, která zůstává pravda lidská. Kriptokryptem je jediná historická zkušenost lidstva, jeho praxe. A když se to o jeho praxi hodí, tak je to pravda. A když se to o jeho praxi hodí, tak je to pravda. No mají stejnou povahu, jsou to opravdu. Jsou to ryzy nepřemětnosti. No právě že ryzy nepřemětnosti je pravda, ale už logos není zcela ryzí nepřemětnosti. Není to totéž, prostě není to totéž. Šokovská logosvět je pravda, že do toho jsme ryzí nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli, nebyli. Že pravda nás oslovuje skrze logos. Ale skrze logos mluví pravda, nemluví ten logos. Jsem jasně říkal. To, co nás oslovuje, není logos. Není proč pravda? A pravda nás ovšem oslovuje skrze logos. Po této stránce je naprosto jasno, že vždycky jsme zachovávali rozdíl mezi pravdou a logem. Dokonce takhle jsme říkali, že by toho Heidegrada taky tak tam my se na to máme, že tak se tam se na to dostaneme, že ho jste mu vypíkal, že je to vy Heidegradec, že on tam to tam bude dát. Tam je ten logos, to je běžnice, to je pravda. Tam dokonce je vejšíž pravda. Tam samozřejmě vejšíž tam určitě nebude, on tam je na Heidegru. On vykonává původci pravdy. To jsme si mysleli, ale když tady bylo změřeněné, tak ten nakonec tvrdil s vám, že to tam taky má Heidegrada, co si pamatuju. No, je to rozdíl. Patočka mě to taky tvrdil, že je to nepochopení a že vlastně s tomu Heidegrovi to je takhle a tak dále. Jak já rozumím Heidegrovi, to bychom se museli pustit do toho čtění, že tak pro něj až do dost pozných let, kdy to začal revidovat, ale jenom formálně a neřek jinak žádnou koncepci, jinou, novou, jenom zproblematizoval to svý celoživotní přesvědčení, že pravda je aletheia, to je zakrytost, že to v posledních letech zproblematizoval, ale novou koncepci nevypracoval. Tak v celé té době předtím, a zejména teda, když přednášel tamto po podstatě pravdy a potom to zredigoval a vyšlo to a vycházelo to znovu, celou tu dobu, od sajt až někdy do 50. let, držel, že pravda je odkrytost, rozumí se, soucna, ale soucno je tím, čím je, díky logu. Nikoliv díky pravdě. A já celou tu dobu jsem se pokoušel nějak k tomu čelit tím, že jsem tvrdil, že základní chyba je v tom, že Jaspers předpokládá, že soucno je, co je, zatímco ve skutečnosti každé soucno samo o sobě je mnohoznačné a teprve ve světle pravdy se ukazuje ho pravá tvář. Což je vysloveně celoživotní polemika se Heideggerem. Možná, že mu špatně rozumělo. Patočka aspoň byl přesvědčený, že to je tohle, že vlastně ta podobnost je mnohem podstatnější, ale takhle to teda je. Já jsem přesvědčený, že třeba v té studii von Wesner Warheit, že tam zůstává pravda závislá než soucno. Vlastně rozhodující pro pravdu je soucno. Jaký soucno jest, taková je pravdu o soucno. A proti tomu jsem od začátku tvrdil, že soucno je takový, jaká je o něm pravda. Nejde o subjektivismus, tady jde o to, že soucno garantuje svou vlastní pravdu. Proto on mluví o tom, že každé soucno má svou pravdu. Jaký je soucno, taková je pravda o něm. To není výrok, to je u Heideggera, každý výrok je taková záležitost. U Heideggera to je ta zjevnost nebo nezakrytost soucna. To je pravda. Čili to je jakejsi aspekt soucna. Pravda je aspekt ani soucna. A jak by mělo jít dál? V podstatě mu ukáže, že to zaručení je celé přesvědlně, které vůbec umožňuje celé to jevení a skrývání. Jemu nejde ani tak. Já jsem měl vědomí, že jsme to teď početli. Já jsem si přišel a řekl, že jsme to přečetli. Protože výrok v podstatě vymezuje to, co je pravda, většinou Heideggeru ani nejde o to, aby vymezil, co je pravda, ale ukázat na to, jak to lidské myšlení při pojímání takovýmto způsobem, jak mu ukáže na to předoběk pojímání, jak je nedostatečné a kam musí jít až dál, na co nesmí zapomenout. V podstatě tak dojde k tomu, že ukáže, že to jevení samo a to ukazování, skrývání, odkrytost není možná bez té světliny. Což není třeba v tom Fallen Zemde-Varheit, tam už až ke konci jsou tu poznávky, ty přednávce, kterou měl tam před desátým semírem. Ne, myslím, že to je Fallen Zemde-Varheit a potom ještě, že on jišlo přesně v tom součásti. Není to v tom Fallen Zemde-Varheit o tý světlině. Ne, samozřejmě. Tam je až na konci, v tý vosmice nebo až v tom Kopimande, až v tý přidaný kapitole je poukaz na tu přednášku. Ne, tam se Volichtung pracuje, tam se Volichtung mluví bezpečně. Samozřejmě, že je to až v tom konci filozofie, že tam o tom víc hovoří. No, znovu o tom hovoří, ale prostě v tom Weser-Varheit tam se Volichtung mluví. No, ale nebo to, že jsem měl ten dojem, že Ivan je to jako nějak potvrdoval, že jim bude spíš o tom ukázat nedostatečnost toho myšlení. A kam je potřeba až dálí. A ne o nějaké příměr vymezení pravdy. No, to je jistě, že ne. Pravda se nedá přímo vymezit. A nevím, proč říkáte, že já to vymezuju. No, vaším tématem je třeba pravda. Ale nicméně mluví o von Weser-Varheit a nikoliv o nedostatečnosti toho. No, to je co z toho vymezené. To je prostě to, že Heidegger věděl, aspoň do jistý mír, nebo tušil, že o nepředmětné skutečnosti se nedá předmětně mluvit. No, ne, tak to může samozřejmě, že tohle je to samé jako o věcí. Že to je to, co já mluvím, tak je to takové, že mluví si. ...studii o romátkově pojetí pravdy a tam na něm ukazují právě tam...

====================
s2.flac
====================
Svátných zážitek, těch blbých. Jsou ochotní se podrobit, prostě odložit sami sebe, neposuzovat to běžně. Tak to je teď jeden drank, a ten druhej drank je, si to prostě nějak zjednodušit. Nepřipustit si. V obově je to nepoctivý. Víš, ta filozofie, to je poctivý úsilí. Je otázka, jestli ta poctivost té filozofie, to teda asi pravděpodobně Heidegger, tatiši Espers má na mysli, jestli ta poctivost filozofie jde dost daleko, aby si přiznala, že tam nějakýto reziduum toho nerozumného vždycky je. A to nejenom přední, ale i v ní samotný. A to ještě vůbec jí nedělá závislou na těch dvojích půzeních. Závislou na těch dvojích půzeních. No tak štvrt je. Skončíme? Ještě tady je předěl. Tady se začne, kde je vysnávávka, takže možná můžeme skončit. Takže jsme došli. Udělali jsme jednu stranu. No tak tohle zase není takový text, že by se muselo půl roku zůstat tu jedné věty. Takže prosím vás, já bych rád, aby už... Já vidím, že... Ale ještě mě furt zůstává nejasné, když mně se přece ukazuje ten pes, který tady běží, že je hnědej a já nevím co. Nebo to myslíte, že je vení. To není je vení, to je ukazování. To je právě mně nejasné. To je oboje. Co pak to můžeme my oddělit? Když on běží a já tady jsem, tak oboje se koná. Jak ukazování, tak je vení. Ale musíme to rozlišit. To znamená, že jednou se to ukazuje, po druhé se to vyjavuje. Ale jsou to dvě různé funkce. Když tady běží pes, tak především se ukazuje, že to je pes starý nebo mladý, rezavej nebo už třeba jen na bradě nebo vůbec má šedivý chlupy, má bohatou sest a nebo vypadanou, vypajchený. Jedno nebo druhé. Nemůže se všechno být na jedno. To se mi ukazuje. Ale zároveň tady běží pes, který kdysi byl mladý, i když je teď starý. Nebo někdy bude starý, i když teď je mladý. Ten pes tady běží, který má tuto minulost a budoucnost. Čili on tady běží ten pes, který je bytostí, nejenom jevem. A to jde o to všem, že to bytí psa se může ukázat se může ukázat, nebo přesně ten pes jako jev, ten pes jako soucno, se může ukázat jenom tím, že v dané chvíli se zvnějšní něco, co právě se mělo a mohlo zvnějšnit. On nemůže se ukázat podle své vůle, nebo podle toho, kdo na ně kouká, jednou tak, po druhý tak. Prostě on žije tím, že postupně se ukazuje v novejch a novejch podobách. Ale on taky v ten moment se může ukázat různým lidem jinak, že? Ne. Nebo to se vyjeví jinak? To se vyjeví jinak o všem. Že jednomu se zdá, že je velmi věřitelný. On se ukazuje sláve stejně, ale jeví se každému subjektu jinak. No může se věvit, ne? Jeví se. Jakoby to bylo nutné, aby se každému jevil. Ne. Může se jevit každému jinak. Ale může se taky jevit správně a pokud se jeví správně, tak všem stejně. Já ještě chvíli nevidím tu nějakou souvislost když mluvíte o tom, že se mně něco ukazuje a kdy se mně to tež jeví. Jo? No především, já nemusím říkat, že se mně ukazuje, páč. Ono se to neukazuje mně, to se ukazuje prostě. Každému, kdo chce koukat. No ale když jsem se vás znal posledně teraptáticky, tak jsem říkal, ano, to, co se ukazuje, se může ukazovat i někomu. No jistě, že, když se kouká. No to je vůbec jakoby soucna, ale to není soucno, že soucno je to někdy se jeví. Jo, ale jaký je teda rozdíl, že v podstatě tady pak vidím tři věci, ukazování se jakoby vůbec, ukazování se někomu a pak jevení se někomu. Ale ne, no tak když se něco ukazuje, no tak to není ještě něco dalšího, aby se ukazovalo někomu, to se prostě ukazuje. A když u toho někdo je, tak jemu. Když u toho není, tak nikomu. Ano, ale když se to potom někomu ukazuje, to totéž jako když se to někomu jeví, není. No když se to někomu ukazuje, no tak samozřejmě to není možný bez jevení. Není to totéž, ale není to možný bez jevení. Pak něco jiného se mu ukazuje, něco jiného se mu jeví. Takže to není totéž. Ale spadá to do jednoho aktu. Když se to někomu ukazuje, tak to znamená, že z tomu to zároveň někomu jeví. No a kde je teďka ta hranice, nebo ten... Ale to je, to je, to je, to znamená jinde. Jako co? Když se to zároveň jevilo. Když se to znamená... Když se mně může něco ukazovat a nejeví, to znamená, že jsem to proběhl a nic se mi nejeví. Ale velocetoricky nějak jeví, protože totiž... Když se to mně ukáže... Tak už to nějak interpretuju. Tak už to vždycky... Tak už to dává pro mě nějaký smysl. A tudí, že to jev. Čili, kdyby se to jev ukazalo, tak se by to... A nejevilo. Tak potom on jeví. Ale no to prostě... No to je právda, ano. To můžu vědět. Jenomže... Já si jenom uvědomím, co to je vědět. Já si uvědomím, že se mi něco ukázalo, ale nevím co. Nevím, jak to vypadá. Nevím nic. Jenom jsem si uvědomil, že jako blesk z čistého uprostřed noci, tak najednou prostě to bleskne. No a já jsem zmaten a nevím, co bylo před a co bylo po. Tak já si to uvědomuji, ale nevím. Musím rozlišit. Vědět znamená vědět, co se mi to ukázalo. A v tu ránu už je to zároveň je. Takže v podstatě ten Logos integruje to ukazováné. Jo? To ukazováné sámo není nějakým způsobem logem integrováno. Především Logos integruje to soucno, takže udržuje, to je ta jednotlivá ukázání, udržuje v jakés jednotě toho bytí soucna. Ano, ale to je toho bytí soucna. A teď, když se to ukazuje, tak to ukazování nemá žádný... Tam ten Logos nikde nefunguje. Jak to, že ne? Ukazování právě tam funguje. Bez toho Logu... To funguje u toho, co se ukazuje. No jistě, no. Když mluvíme o ukázání, tak mluvíme o tom, co se ukazuje. A ne komu. To je nezajímavé. To tam nepatří komu. Jde o to, jestli kouká. Ale tady jde potom o to, když se mně něco ukazuje. To mě jako zajímá teďkom. Protože v podstatě to je vení. Když se mně něco ukazuje, to znamená, že já koukám na to, co se ukazuje. Neznamená to nic jinýho. Že já koukám na to, co se ono samo o sobě ukazuje. Ne mně. Když řeknu, že mně se ukazuje, to znamená, že na to koukám. A vy říkáte sám taky, že to, co se mi ukazuje, já v podstatě nevím, co. Tam ještě není ta interview. Tam není ještě ten logos. Až přistoupí ten logos, tak pak já teprve vidím, co se mi jeví. Takže to znamená, že to ukazování je jakoby slepé. Jak slepé? No, je slepé v tom smyslu, že... Žádný slepý. Vždyť ono se to ukazuje. Jedno, jestli k někomu nebo ne. Já nemůžu říct vůbec, co se mi ukázá. To jste vy. Co vy umíte nebo neumíte říct, co je do toho, co se ukazuje. To se prostě ukazuje. Ať o tom víte nebo nevíte. No ne, ale... chci to rozlišit z toho důvodu, že... jak se odlišuje ukazování od jevení. Že u toho... No jevení je vždycky někomu, kdežto ukazování je přecházení do... aktuality. Že... To je, když se to niterné zvnějšní v daném okamžiku hýketnung, tak to je ukázání. Tím takhle se ukazuje každé soucno. Že prochází postupně vždycky svéma soucnostma, v níž se ukazuje. Ale ne jevení. No... A pak jest tady ta... Takže tohle by se tak nějak jako... Ona tady je ještě komplikace, o které jsme nemluvili, že teda to není jenom záležitost časová, ale je to záležitost ještě jiného typu. To je prostě to, co se ukazuje. Vlastně to by teda fenomenology namítali, že to je ta vědecká konstrukce. Vědecká konstrukce, že? Že tím jsme úplně utekli od fenomenu. No ale prostě to, co se ukazuje, vlastně není PES. Co se ukazuje, to jsou... Jak to říct? Ono se to ani neukazuje de facto. Prostě jsou to jednotlivá kvantá záření různých kmytečtů, které dopadají na sítnici, to znamená jednotlivé buňky a tam se vybudí potom nějaké elektrické impulzy, které jdou dát do ganglí a tak dále. Takže ten počítak vzniká až té prvá cestou, že původně to je nějaký jenom fyzikální děj. Že? Eventuálně chemický děj. A teď já z těch jednotlivých droboučkých informací si poskládávám respektive je otázka zda já až na těch nejnižších úrovních se to syntetizuje bez zásahu vůle. Že? To oko samo to vidí, i psovi to vidí. Takže tady nejde jenom o to, že se mi jeví pes díky tomu, že já buď přímo znám tu minulost, nebo ji aspoň předpokládám z analogických případů a předpokládám budoucnost a tím to ji hned promítám do této časové roviny. Ale já zároveň syntetizuju ty jednotlivé informace, které dostávám. Vybírám z nich. Podílej, že zároveň s tím psem mě na sítnici, teda s tím světlem psa, s tím světlo ze všech možných předmětů kolem a já je vylučuju, pak se soustředím na psa, čili beru v úvahu jenom to a ty syntetizuju, a to taky ovšem pomocí logů. Tak ten logo, jak si to, není jenom záležitost časování, proč je to i tady ta záležitost. Jenomže na to se vždycky dávalo hlavní důraz a chápalo se to naprosto nesmyslně v té anglosáhské tradici jako ty počitky nebo nějaký takový senzace. Ještě takovou maličkost, právě pak někdo taky může namítat, třeba nebo já můžu namítat, odkud berete to, že ten logo má tu takto dvou funkci, protože vy si tím v podstatě zajišťujete to, že já takovýmto způsobem mohu poznávat, jak dejme tomu ten fink hovoří osobě. Protože ona, jak ta věc, která se ukazuje, tak to jevení je obojí integrováno tím člověkem. No tak to je ono, to je právě účel. Ale to je stará věc. Jinak interpretována všem. Až tam to v podstatě místo logů to zajišťoval intelektus divinus. A ten intelektus divinus nám byl přístupný. Cože nám? My jsme mohli, respektive ten božský rozum byl stejně tak podřízen stejným zákonům nebo naše myšlení. Takže my jsme mohli takto poznávat věci, jak skutečně jsou. No a je to jedno na myšlenském řadě. To není proto, že byl podřízen stejným zákonům a proto jsme mohli poznávat. Tomu bylo podřízeno všechno. Tak věci, tak naše chlápání. Tím byl garantem. To myslíš, ale to je středově. No jistě. No intelektus divinus, tak o čem mluvíš ty? Tak domnívám se, že Vodikátas mluví taky o intelektus divinus, ale už se chápě, takže je to tak, jak jsem říkal já. Protiž i tvůrcovi je moje myšlení je stejného druhu. Podřízeno stejným zákonům, které můžu poznávat. No ale pak ten intelektus divinus nic nezajišťuje. Co zajišťuje intelektus divinus u Dekarta? Nic! U toho zajišťuje něco jenom věrohodnost a spolehlivost boží. Nikoliv intelekt. Nikoliv co? Nikoliv intelekt. No prostě jenom to, že Bůh neklame, je zárukou toho, že já poznávám správně. Nikoliv jeho intelekt, jenom to, že on neklame. Takže tam intelektus divinus nemá cenu citýrovat. Čiže když mluvím o intelektus divinus, tak samozřejmě to k středověkem končí. Podobnou funkci to má u Spinozy. Podobnou funkci to má u těch anglických, třeba u Berkeley. A tento předpoklad jako v základu myšlení předpoklad v nějaké si výry, že to tak je, že to můžu pozvalovat. No ale jestli je to třeba potřeba, že? Můžu pozvalovat, jestli tak jsou. Proč nestačí, proč nestačí, aby ten logos fungoval jenom na té jedné straně? Tam může být jiný logos, nebo něco jiného, co udržuje to, že ty věci, se nějakým způsobem ukazují. Proč zde musí být zajištěn ten... něco jiného? Tak co například? Nic proti tomu. Terminologická, jak to nazvat? Nejde o to, jak to nazvat, ale co jiného? Věcně, ne název. Věcně samozřejmě, že to bude něco, co zase způsobuje to, že ta věc je nějakým způsobem integrovaná. No tak, tak před jinými ty slovy je to logos, no. Ale může to být jiného logos, že? Nemůže být. Jakýho jiného? Podívejte se, u těch zvířat... Jestliže logos definujeme jako to, co integruje, tak jak jinak integruje? Co to je jiného druhu? To je strašně konfuzní. Co to je jiného druhu? Já chci úplně snakovou věc, že jo? Protože tady pak existuje mnoho logů. Pro zvířata, pro rostliny existuje jiný logos, jo? Mluvíte o logu soucna nebo o logu? Vy si vezmete ten logos, který integruje soucna, jo? Pravá budeme uvažovat, protože dejme... No je jenom jeden logos. A ten, no ano, tak to. Proč mluvíte soucna? Ne, ne, ne, jeden logos. Jeden logos bude zajišťovat vůbec integritu soucen, aby se vůbec ukazovala, jo? Vy máte jeden logos, který má více funkcí, jo? Já teďka budu hovořit, že si to rozdělím, pak můžu třeba říct, že je to ten týž logos, který má tyhle funkce, ale tak jednak je tady ta integrita těch soucen, aby se ukazovaly, jo? To je jedna z funkcí. Potom tady bych mohl říct, že je druhej logos, který vůbec umožňuje to, že ty věci se člověkovi nějakým způsobem jeví, jo? To je druhej logos. Pak zase tady může být další logos, jak se to jeví, třeba rostlina nebo zvířatů. To je absurdita. Tohle to udělal Empédokles, že řekl, že jeden logos působí svár, druhej logos působí lásku. A rozlišil je jako lásku a svár. To kritizovalo všem. Aristotelesu ukázal, že to je absurdita, že prostě láska právě tak rozděluje jako spojuje, ale svár právě tak spojuje jako rozděluje. Takže to nemůžete jen takhle slovně, že si můžete vymyslet. To byste stejně mohli říct, je logos, který způsobuje, že události začínají, jedinej logos, který způsobuje, že události pokračujou a pak je třetí logos, který způsobuje, že končejí. No to je nějaký řešení, to není myšlení. To je prostě, to je, no já nevím, prostě v magazíně, když se píše to, co v Karim Šupleti je, ale to nemá souvislost žádnou. To si můžete takovej lechologů, si můžete takhle napočítat, kolik chcete, ale myslet se to nedá. No, to jsou možná trochu jiné logi, ne, než které uvažujete vy, než které povádíte vy. Protože tohle jsou logi, které se netýkají nějakých událostí a já bych na každou část té události použil jiný logos. Já tady mám v podstatě na všechny události pro někoho jeden logos, pro jiného jiný logos, ale je to furt na celou dálu, protože byste chtěl tu událost rozdělit a na každou použít jinej logos. To já jsem jako netvrdil. No a vy to rozdělujete, že na každou události je jinej logos? Ne, ne, na všechny události mohou být různé logi, kterým ty události jsou integrovány. A jak se mezi sebou ty různé logi lišejí? No, to já nemohu říct, protože, jak se říká, to já mě rozbířate. Můžete rozlišet, ale jsou zvířata různý, nejsou všechny stejný. Samozřejmě. Takže můžete něco říct. A tak silné tvrzení bych nedal, že jako je to ten tý šlogos, dejme tomu, který provádí integritu člověkovi jako ve zvířati. To by mě zase třeba připadalo silně. Já proto nemám žádné odubodnění. No jo, tak to jsou dojmy teda o tom. To není myšlení. Podívejte se, když budete mít mnoho logů, tak potřebujete zase něco, co integruje tyto logy, aby vůbec se mezi sebou nervali. Proč tak nervali? No už, například, teďte přece máte tradici filozofickou, jak se koukněte. Platón měl furu idejí. Potřeboval Demiurga, který podle těch idejí něco dělá, ty ideje sami, co s nima. Aristoteles odboural Demiurga, ale zase tam dal to, co pracuje ve vnitř. Tu energii. Eventuálně entelechii. Tak vy tam zase potřebujete něco, co vám dá ty logy dohromady. Kdo to bude vybírat? To je úplně jiné příklady, které máte. Víte, že se v tom, jak se něco ukazuje člověkovi, zavez nějaké rozdělí, které já tam nedělám. Ale ne, jak se ukazuje. Já teď mluvím, když vy říkáte, že různý jevy můžou mít různý logy. Ne, ten týž jevy může mít různý logy. Takže dokonce ten týž jevy může mít různý logy. Jak se ty logy dohodnou? Tam se vůbec nedohadují. Nedohadují, no tak jak to, že potom vznikne jenom jeden jev, jedno soucno? Tak kde se vzalo to jedno soucno? Kdo garantuje, že to je jedno? To soucno. No to garantuje jeden logos, že to je jedna soucno. A co ten druhej do toho fušuje? Ten druhej logos působuje, že se to někomu jevy. Ale nemluvíme o někomu. Jak je to v té věci samý? Vy jste říkal, že může mít různý logy. Tak nepleťte do toho někoho. No, je tak... Ta věc, to soucno, jedno soucno. Ano, to má jeden. Ale jiný logos je u jiného soucna, které mu v podstatě způsobuje. Takhle, prostě vy chcete říct, že každé soucno má svůj logos, a to znamená, že i logos, který je schopen, teda soucno, které je schopno se dívat na ty ostatní, takže má svůj vlastní logos, takže to je jinej logos, než ten logos toho... Dívá se to ale svého logu. Mordil svého logu, ano, takhle. No, tak to jste prostě sofista v tom případě, tohle tvrdil Gorgias. Že prostě každý jsme v sámobě za prvé nic není... Ne v sámobě, ne, že každej z lidí má jinej logos, to ne. Lidé mají stejný logos, ale lidé mají jiný logos, než třeba krávy, jo? Nebo než třeba psy. Ale lidé mají všichni stejný logos. Jo? To je zajímavý. No to, že vidíme, že všichni lidé vidí tady židly, to právě způsobuje ten týž logos. Ale kráva tady židly nevidí. Pro ní ten logos z toho dělá trošku něco jiného. Tak toto myslím. A logos, to je teda prostě, to se netýká pravdy. Nemá souvislost žádnou. No tak to, podívejte se. Samozřejmě, že by se to ostatní muselo nazvat trošku jinak, jo? Do té krávy pak se nemůže asi hovořit, dejme tomu, ologu, protože tam se to, dejme tomu, provádí jinakým způsobem, to, že se té krávě jakoby v uvozovkách něco jeví, jo? A tak, jo? Tam já nejsem schopil ani říct, jako, jakým způsobem se to, co se ukazuje, té krávě nějakým způsobem jeví. Protože tam je jiný logos, jo? Tak já si to představuji, že? A ten logos, který funguje u člověka, tak ten je spojen s pravdou, samozřejmě, jo? Ten logos, který zavčuje, jo? Já už, jo. No tak ovšem, vy zůstáváte v tradiční filozofii, která tohle to právě předpokládá, a která teda měla za to, že, že prostě ta diference v tom, jak se co vidí, je v podstatě dána subjektivitou. To není dána subjektivitou, to je dáno logem. To není subjektivita. Logos není subjektivitou. Ale jo, protože ten logos sám je subjektivní. U té krávy jinej je to sice intersubjektivita řečeno teda s tím. Platí to vždycky pro celý rod, a ne pro jednotlivce. A nicméně pro rod to je subjektivita. Ne, to taky není subjektivit. To taky ne. To je jedno, ale vázanost na subjekt. Prostě je to vázanost na určitej rod jako subjekt. Tak to jo. Takže to nemá vůbec žádnou vazbu na to, jestli je to správný nebo nesprávný. Jak to? Pro ten rod ano? To je... nemá. Když pro každej rod je něco jiného pravda, tak není pravda nic, nebo cokoliv. Pravda je jen jedna, nebo teda nemusíme o ní mluvit. Je zbytečný mluvit, že jsou různý pravdy. Pro každýho jiný. No tak... Pro krávy jiná pravda, pro psy taky jiná pravda, pro lidi taky jiná pravda. No, řeknem, už jsem právě dost takový vyhraněný tu vidět, že pro krávy existuje nějaká pravda. Jak tohleto vůbec můžou říct, jako oni... To je právě to, které mi popře. No, tak když říkáte, že ty krávě se to jeví jinak, takže jeví se jí to správně nebo špatně? No, já nevím, jestli kráva, domnívám se, že nemá vůbec pojimového uvažování. To nemá. To já nemluvím o pojimovém uvažování. Já říkám, když říkáte, že se to jeví, tak jeví se jí to správně nebo špatně? Ano, ale jevený, podle mě, je možné jedině na rovině pojimového uvažování. No jo, no tak. To jsme, ale... Tak proč říkáte, že krávě se to jeví jinak? No to jsem říkal, že to dávám do uvozové, že nevím, co o tom mám říct, jakým způsobem ona je... V podstatě o tom vůbec neměl mluvit. Ale když vy o tom nevíte, co byste řekl, tak proč o tom mluvíte? No tak, abych to alespoň trochu přiblížil. A co, když nevíte co? Co vlastně přiblížujete, když nevíte? Že je to úplně něco jiného, o čem nemůžu nic říct. Ano, čeli sophistad gorgias, který nic není, kdyby něco bylo, nemůžeme o tom nic říct. Kdybychom o tom něco řekli, nikdo nám nebude rozumět. Stojí na tom, že vychází z toho člověka, že jo? No ne, tohle není filozofie. Ale fakticky, tohle to jsou absurnosti přímo. A teď jako ten heidegred je jedně na Trnostovu založený, že jo? A je pák. Ty zvířata a všechno Trnostov vynechává. Ale o to nejde. Proto vám vychází od toho pobytu, že jo? Od ničeho jiného vítání nemůže, že? Sledujte, on je vynechává, když to vy mu o nich mluvíte. Já o nich mluvím, když jsme tady byli vámi zabedeni, že jo? No dobře, ale tak vy můžete to odmítnout, ale nemůžete to přijmout a hovořit jinak. To není argumentace. No ne, hovořit jinak. Viděl jste nakonec, že prostě... Když se dovolával Heideggera, že on říká, že prostě celý to, jak se to jeví lidskýmu rodu, že je prostě subjektem lidského rodu, no tak promiňte, to nemáte pravdu. To nemáte pravdu. Jak to? Když on hovoří o... Když vůbec hovoří o ničem takovém, tak hovoří o tom, že jedině pobyt je na světě, že jo? Je jediná vojna, jich jako tam nehovoří. No, ještě tam ty jsou ve světě. Co s tím chcete říct? Prostě jedině s tím... To je spoleností ukazování... Ano, ale je to naprostá subjektivita lidská... Lidského rodu, že jo? Lidského rodu, no, a tím pádem prostě... Nemá smysl mluvit o žádný pravdě. A proč teda se tou pravdou zabývá? Jak to, že neleze hovořit o nějaké pravdě? No, protože to je jenom subjektivita lidská. No a tak na téhle sterovině leze hovořit o pravdě, ne? Na téhle sterovině toho lidského rodu? No jak... Přece buď mluvíme o pravdě, a pak musí každá subjektivita být redukována nebo neutralizována. A to není jen taková subjektivita, která by se týkala jenom jedného subjektu? No to je jedno. No to je prostě smečkové... Davová psychoza smečky, no. No a tak to... No jistě, to je ono. To nemá s pravdou co dělat. I když celý lidstvo prostě bude zblázněný jedním směrem, tak to neznamená, že to je pravda. No to nikdo netvrdí, jakože to musí být pravda, že jo? Ale proč by se nemohla, jo, tomu lidskému rodu, jo, proč by na téhle sterovině ukazování se lidského rodu nemohla existovat pravda? No dobře, proč by nemohla? No tak může, no ale za předpokladu, že dá se a i najde způsob, jak neutralizovat nebo zrušit svou subjektivitu. No tak ta subjektivita je usrušena částečně tím, že ten člověk řečí, že všichni, jo? Ne, to je subjektivita kolektivní. No to je kolektivní subjektivita. No kolektivní. No jistě, my tady si říkáme celou řadu lecci, říkáme, že předmětný myšlení je prostě omyl, v kterým se trvalo evropské lidstvo a Evropou poznávaný ostatní svět dva a půl tisíce let. No, že to je prostě ideologie, to pojmové myšlení, jak je známe, jak bylo založeno v Řecku. No, ale jako to ještě furt nic neznamená, že? To znamená, ta pravda tam nemá co dělat prostě. Pravda je iluze. To závisí na tom, že jo? Iluze lidského rodu. Na čem jí zalažíte, když to svážete s tím dásajem? Já jim zalažím právě na pohlase pojmového važování. No, to je právě ta subjektivita. Na tom to nemůže být. Naopak, pojmy musí být založeny, pojmový úžasní musí být založený na pravdě, ne pravda na pojmové myšlení. A stejně tak, pravda musí platit pro lidský rod, a ne lidský rod, aby měl svou pravdu. Že jedno zakáda druhé, jo? Ale že já jedně přes to, jak ukážu, jak to pojmové uvažování funguje, mohu ukázat, co to ta pravda je. Ano, zejména, když ukážu postupně, odhaluju další a další chyby toho pojmového myšlení. No, to je jedno, jako tady jde o to, že ukážu, jaké to pojmové myšlení je, samozřejmě, že... No, ale to musím ukázat jedně, když se postavím mimo. No, dejme to... Jak to nejde, když jsem v tom, tak je to subjektivita. No, ale tak jako, když provedu celé tohle, to, co jsme říkali, tak jako, proč by přesto se nemohlo vykázat, že nějaká pravda tady existuje? Ne přesto, právě díky tomu. No, tak díky tomu... Já neříkám, že se nemohlo. Já jenom říkám, že to není tak, že prostě lidi všetci to viděj stejně, tak je to pravda. Je to pravda a proto je základ, základní předpoklad splněn, aby se lidi dohodli... To já jsem se tady neříkal, že všichni lidi to tak viděj, takže to je pravda. No jistě, když jste to říkal, že to je pro celý rod. Ne, to jsem říkal, že pro celý... To nejde, když jsme všichni lidi... Ne, ne, ne, že pro celý rod je to pojmové uvažování, že všichni... Ale ty krávy uvažujou nepojmově, ale taky nějak uvažujou. Viděl jste už někdy, že třeba kráva, prostě říkáte, pro ní židle neexistuje, no ale že když jde, takže si o ní poraní nohu, ono se jí vyhne. Ne, tak existuje to pro něco jiného. To je jedno, ale vidí, že jako něco jiného bude. Ač kráva si není schopná sednout, tak jak by poznala, že židle je na sezení, to taky pro ní na sezení není. To jistě je pro ní něco jiného. Ty kráva taky něco jiného je. No samozřejmě. Ale nicméně teda, ona to taky vidí. No já vím, že něco vidí, no ale přiměřeně. Tím, že už řeknu, že něco vidí, musí dorávat do ovozově, že je to úplně něco jiného, než jako hovoření uvidění u člověka. To je zase konfuze. Nebudeme to hovořit, jak jste sám říkal, je to lepší, protože já se snažím pak, když přistoupím na ty zvířata, na tohle co to jako hledat, jestli by náhodou, že někdo to říkal a ono to neví, takže no. To je to takhle. Ale myslím, že je ta násilnost, to je jako pravda lidí, může být... To není pravda lidí. A tudíž je to pravda, která je vlnucena všemu, už protože je lidská. Nemůže být pravda čumčí, která bude zvítězná pravda lidská. No podívej se zase, pokud přistoupím na to, že můžeme zase hovořit o zvířatech, tak asi mají nějakou, jako by... No to nelze, to nelze, opravdu to je nesmysl, jako jestli mají čuně to taky nějakou pravdu nebo ne. Protože to připomíná to kriterium, který má být historická zkušenost lidstva, je o praxe. A když se to v jeho praxi hodí, tak je to pravda. Ne, když se to, kdyby to tady někdo hovořil o tom, že když se to někomu hodí, takže je to pravda. Takže se chtěl ukázat to, že zde bude, že je logos, který způsobuje tu integritu lidí, že jo, a že tento logos tak též umožňuje existenci pravdy. Že? A tato pravda samozřejmě... Ne, ne, to... Jak by mohl logos umožňovat existenci pravdy? Protože zaprvé pravda neexistuje. Nemůžeme... No není. Že? Není to žádný... Ale ani... Protože existuje. Existovat může jedině člověk, že? Za druhý, logos nemůže být víc než pravda. A něco zajišťovat na pravdě. Logos zcela závisí na pravdě. Že? No mají stejnou povahu, jsou to... Nemají stejnou povahu. Jsou to ryzy nepřemětnosti. Jedno je... No právě že ryzy nepřemětnosti je pravda. Že už logos není zcela ryzí nepřemětnosti. O tom jsme... Není to totéž. Prostě není to totéž. O tom jsme... To je pravda, že o tom jsme nikdy nemluvili letos. A někde se se mi zdá, že v některých minulých letech jsme tak jako ten logos někdy považovali za šifru označující totéž. To nevím. To možná, že někdo špatně, ale... Já jsem kdysi dávno... Svět řečí. Jsem přesně tak. Svět řečí. A pravda je na to. A prostě, že pravda nás oslovuje skrze logos, ale skrze logos mluví pravda. Nemluví ten logos. Jsem jasně říkal. To, co nás oslovuje, není logos. Není proč pravda. A pravda nás ovšem oslovuje skrze logos. Takže po týhle stránce je naprosto jasno, že vždycky jsme zachovávali rozdíl mezi pravdou a logem. Jo, to protože já myslím, že i toho Heideggera taky tak tam se na tom hádl. Tak se na to dost narážel. Protože tam, že ho jste mu vytýkal v podstavě Heideggerovi, že on tam tu pravdu už dá zatím jakože nemá. No ještě... Je tou pravdou. Tam je ten logo stejně skvělý s pravdou. Ale tam dokonce je vejšť než pravda. No, tam snad je... Vejšť tam určitě nebude. On tam je na Heideggerovině. On vykonává funkci pravdy. Protože pravda je chápaná jako výrokové. To jsme si mysleli my, ale když tady byl Jiří Němec, tak ten nakonec tvrdil s vám, že to tam taky má Heidegger. No, je to rozdíl. Patočka mě to taky tvrdil, že je to nepochopení a že vlastně v tom Heideggerovi to je takhle a tak dále. Jak já rozumím Heideggerovi, to bychom zase museli pustit do toho čtení, že? Tak pro něj až do dost pozných let, kdy to začal revidovat, ale jenom formálně a neřek jinak žádnou koncepci, novou, jenom zproblematizoval to svý celoživotní přesvědčení, že pravda je aletheia, to je nezakrytost, že to v posledních letech zproblematizoval, ale novou koncepci nevypracoval. Tak v celé té době předtím, a zejména teda, když přednášel tamto o podstatě pravdy a potom to zredigoval a vyšlo to a vycházelo to znovu, tak celou tu dobu, až někdy do 50. let, držel, že pravda je odkrytost, rozumí se, soucna, ale soucno je tím, čím je, díky logu. Nikoliv díky pravdě. A já celou tu dobu jsem se pokoušel nějak k tomu čelit tím, že jsem tvrdil, že základní chyba je v tom, že Jaspers předpokládá, že její soucno je, co je, zatímco ve skutečnosti každé soucno samo o sobě je mnohoznačné a teprve ve světle pravdy se ukazuje jeho pravá tvář. Což je vysloveně celoživotní polemika Zaidegera. Možná, že mu špatně rozumím. Patočka aspoň byl přesvědčený, že to je tohle, že vlastně ta podobnost nebo obdoba je mnohem podstatnější. Ale takhle to teda je. Já jsem přesvědčený, že třeba v té studii von Weisner-Wahrheit, že tam zůstává pravda závislá na soucno. Prostě rozhodující pro pravdu je soucno. Jaký soucno jest, taková je pravdu o soucno. A proti tomu jsem od začátku tvrdil, že soucno je takový, jaká je o něm pravda. Tady myslíte ten subjektivismus, o který jste měl před chvílí říct. Nejde o subjektivismus. Tady jde o to, že soucno garantuje svou vlastní pravdu. Proto ho mluví o tom, že každé soucno má svou pravdu. Jaký je soucno, taková je pravda o něm. To není výrok. Každý výrok to je až druhotná záležitost. U Heideggera to je zjemnost nebo nezakrytost soucna. To je pravda. To je nějaký aspekt soucna. Pravda je aspektem soucna. Jemu nejde o to, aby v podstatě ukázal, co je pravda, ale pokazuje to, když se pravda chápe jako ta schoda výpovědi světí, tak on chce ukázat na to, na co z toho vyjde. Jak to myšlení je nedostatečné a jak by mělo jít dál. V podstatě on ukáže, že to zarožení je celé v té světlině, která vůbec umožňuje celé to jevení a skrývání. Jemu nejde ani tak. Já jsem měl vědomí, když jsme to teď přečetli. Když jsem mu to říkal, tak jako on s ním souhlasil. Já jsem právě říkal, že ten rozdíl mezi váma a ním je v tom, že vy v podstatě vymezujete, co je pravda. Než to Heideggerovi ani nejde o to, aby vymezil, co je pravda, ale ukázat na to, jak to lidské myšlení při pojímání pravdy takovýmto způsobem, jak on ukáže na to středověké pojímání, jak je nedostatečné a kam musí jít až dál, na cohle s ní zapomenout. V podstatě tak dojde k tomu, že ukáže, že to jevení samo a to ukazování, skrývání nebo tam odkrytost, není možná bez té světliny. Což není třeba v tom von Weissenberg Warheit. Až ke konci jsou v tom poznávky ty přednávce, kterou měl v tom 67. Ale jste to dodělali ze Seinund Seid? Ne, my jsme čekali von Weissenberg Warheit a potom ještě, že on vyšel přece v tom souboji. A když říkáte, že to v tom není. Není to v tom von Weissenberg Warheit po té světlině. Volichtung tam je samozřejmě. Tam je až na konci v tý osmice nebo až v tom vypřídaném kapitole je poukaz na tu přednávku nebo na něco? Ne, tam se volichtung pracuje. Tam se volichtung mluví bezpečně. Samozřejmě, že je to až potom v tom konci filozofie, že tam o tom víc hovoří. Znovu o tom hovoří, ale prostě v tom Weissenberg Warheit se volichtung mluví. No, ale to, že jsem měl ten dojem, že Ivan je to nějak potvrdoval, že jemu jde spíš o to ukázat tu nedostatečnost toho myšlení. A kam je potřeba až dál jít. A ne o nějaké přímé vymezení pravdy. No, to je jistě, že ne. Pravda se nedá přímo vymezit. A nevím, proč říkáte, že já to vymezuju. No, vaším tématem je třeba pravda. No, jen ho taky, když píše von Weissenberg Warheit, ne? A jak to vymezuju? To ještě neznamená, že je tématem, že to vymezuju. Říkat, co je, pravda, to se mi nikdy nepřihodilo. Ale on si dá za témá prostě nedostatečnost lidského myšlení. No, nicméně mluví o von Weissenberg Warheit. Nikoliv o nedostatečnost. Klame, když dává jinej název. No, to je, co s toho vyleze potom. Ne, to je prostě to, že Heidegger věděl aspoň do jistý mír, nebo tušil, že o nepředmětné skutečnosti se nedá předmětně mluvit. Ne, tak to je samozřejmě, že tohle z toho bylo, no, to je to samé jako o bytí, že teda, jo, taky on nemůže o bytí. Takže prostě, když mluvíte, a tohle, tohle zase já jsem taky vysloveně řekl dokonce, když si strašně dávno, ještě koncem 50. let, v tom zborníku Romádkovi, já nevím, 65., 65., nevím, co to bylo, že, tak tam mám studii o Romádkově pojetí pravdy a tam na něm ukazují právě tam

====================
s2.flac
====================
Záruka žádná. Věda o pohádkových útrastech. No, například tenhle se jmenuje. Ten Meissner, nebo jak jsem řekl, ten, co vás přednášel. Rejda. Rejda, no, to je věda o absurditách. Vůbec nejde o absurdit. No, tak já se tam srandu. Tam jde o normální fyzikální vědy. Údajný. To jistě, on řekne, že to je fyzikální jefa, ale v podstatě je to zázrak. Něžitelný. No, bohužel. Oni se zabavili pouze věcmi, které jsou zjistitelné nejúdajnějším fyzikálně matematickým přístrojem. Víte, to je stejně také, jako astrologové se zabývají jenom takovým vlivem hvězd, které se dá přesně spočítat. Že to přesně spočítají, jenomže celá věc je blbost. Přesně spočítaná blbost. Jevit stejně, co to je, to já nevím, co to je jevit stejně, protože to samotný jevit, v každém okamžiku se vám jeví, to je nové jevení. Čeho se teďká to stejně? Jevit jako tyž. To mně dává smysl. Intencionalita je identická, ale jevit stejně... Ano, že se mě to jeho bytí jevit stejně. Je vůbec nějaký duševní proces možnej, aby se v něm nic nedělo, aby tam bylo furt všechno stejné. Ten člověk může přece stagnovat. To je mrtvej v tom případě. To není mrtvej. No jistě. Přece to je proud vědomí. A v tom proudu vědomí se furt všechno mění. O čem mluvíte, když jevit stejně? Já mluvím o tom, že se mění ukazování. To ukazování je různé. To je něco jiného. O tom jevení, jak mluvíte. Jako duševní proces jevení, anebo předmět jevení. Co je stejný? Já bych netvrdil, že ten předmět toho jevení je stejný. Ten je stejný, jo? No ten je, člověk byste řekl. Ale já jsem chtěl hovořit i o tom procesu. Ten nemůže být... Pro mě je o procesu o obsahu. No ten obsah to je tamto, buď anebo... To je předmět. No ten obsah a předmět je to tež, podle mě je to tež. Podle mě to je jedno, ale podle vás by to nemělo být to tež. No ne, buď je to intencionální sféra, anebo sféra toho fyziologického děje, anebo psychického děje. Tam může být stejná. No to jistě, že. O čem mluvíme, když mluvíme o předmětném myšlení? Nehovořím přímo o předmětném myšlení. No ano, ten člověk zůstává... Přece intencionální předmět je neměnej. Ano, potom ten člověk zůstává na rovině předmětného upašování. Pokud pro něj zůstává ten intencionální předmět jevící se... Ne, to zase skáčete příliš dopředu. Ne, prostě on pozná, že jde o téhož člověka. Přičem týž člověk není intencionální předmět, protože je to živej člověk, který se mění. Ne, týž člověk. Mě nejde o tého člověka, mě jde o obsah toho jevení. A ten obsah... No jeví se mi ten člověk. Samozřejmě. Říká fenomenologie. Mně se o něm může jevit to, že je to dobrý člověk, protože udělal támhleto a támhleto. Pak se mi něco ukázalo a já i přesto, co se mi ukázalo, se mi ten člověk stále jeví jako člověk dobrý. I když pro jiné. To je usudekané jevení. To je statenský takový. Já si to vysvětluju tak, že ten můj samočenný počítač tady v jednom momentě vyhodnotí tak, jak se mi jeví, ale v dalších etapách neustále přibírá nové a nové prvky a zrazuje do toho. Takže i některé věci, které jsem ani vůbec si neuvědomil, se postupně v té práci toho měl vědomí, jak prosazujou. A on se mi jeví třeba za hodinu po tom ukázání se úplně jinak, než při to hodinu. Takhle já to vědím mám. Jo, a to byste sám takový souhlasil s tím, že to jevení je stejné jako přirůzné ukazování. Pro vás ten skok je třeba až se vyhodnou. Prostě on se mi nějak jeví, ale moje vědomí to nestačí v danej moment vyhodnotit, ale vyhodnout se to postupně. No, ale to znamená to, že i když se vám ukazujete takový, tak jeví se tu stejně. Může se nejevit až za pět let. Takže ještě teda musím udělat jedno rozlišení. Jako jsme rozlišili, že se samoukazování a ukazování mě, tak musím ještě mluvit o tom, jak se něco jeví a jak se něco jeví mně. Komplikace je značná, protože samozřejmě zatímco tam to můžu oddělit, tak tady to oddělitelné není, tady to může jenom odlišit v myšlenkách, protože jevit se nemůže něco, aniž by se to jevilo mně. Když to ukazovat se něco může, aniž by se to ukazovalo mně. Nicméně ten rozdíl je důležitý, protože tady je to vidět, když říkáte, že člověku se za hodinu nebo za dvě, po něčem, co se stane, se jeví někdo jinak než předtím, tak to není díky tomu, že on se jeví jinak, nebo že mně se jeví. Ano, mně se jeví. On je furt týž. Ano, on je furt pořád týž. Takže to znamená, když se mně jeví jinak, tak buď jsem se mýl předtím, anebo se mýl jiným teď. A nemůže být oboje pravda. Já se mýlím poprvé i podruhý, protože pořád je to jenom parciální... No to zase je něco jiného, ale to zase je takový altumenčlich nebo altuchristlich gesagt, že prostě všichni samozřejmě jsme lidé hřišní a vidíme jenom zčástky. A to i v těchto drobných věcech. Takže to nechme stranou, jo, ale přinejmenčím, jedno z toho je o mě. Nebo oboje. Prostě když se mi někdo jeví jednou tak a po druhé jinak, tak přinejmenčím jedno to jevení je o mě. Můj. Ne o mě toho jevení, toho jevenýho. Čili já mám vděku, že aby bylo jasno, tak musíme ještě rozlišit tohle to sebejevení. Já nevím, jak to je, to je blbost úplně, ale prostě to jevení toho, co se jeví a jevení ve smyslu toho, jak mně se to jeví. Pač jinak tam prostě nastane zmatek. Jak byl lidem. To je pořád určitě zjednodušený, když přijdu já do skupiny lidí, tak v tento moment já se ukazuji a jevím se každému z té skupiny nějak. V danej moment. Jestliže v průběhu nějakého času každé z té skupiny vyjádří svůj dojem okamžitě, to vnímání toho člověka se proměňuje ve vědomí každého z nich. Já myslím, že to je strašně komplikovaný proces, který se noustále rozvíjí tímto způsobem. To je otázka, intersubjektivity, to je prostě, když dosti výrazně projevuje, jak se mu dotyčná osoba jeví, tak může ovlivnět i ostatní, kterým se jevila jinak, aby se jevila tak jako jemu. Teď moje snaha je za každou cenu se ukazovat dobře. A v průběhu toho vnímání třeba skupiny té lidí se velice rychle otevírá pravda o mně, která je úplně jiná, než já jsem se snažil ukázat. To je sice pravda, jenomže, když tady máme mluvit přesně, tak tady by to znamenalo, já mám snahu jevit se všem co nejlépe. Jenomže kromě toho, že se jevím a tím ovlivňuju, jak se těm druhým ukazuju, tak ještě kromě toho se sebe ukazuju, což je nezávistý jak na mě, tak na těch druhých a tím pádem může být dešifrovatelný, jak se spotvořuju, abych se jevil jinak. Takže to jde o to, že vždycky člověk se ukazuje taky ještě mimo svou vlastní kontrolu. Takže dokonce se ukazuje i to, jak se chce ukázat. Nejenom jak se chce jevit, ale ukazuje se, jak se jenom chce ukázat, takže se stává jasným, jak to předstíhá. Samozřejmě jenom nikoli pro blbečky, pro naivní, protože ty to můžou žrát. Takže ukazování má takto svojou nepředmětnou stranou? Ano, to jsem ti řekl. Můžete to tak taky nazovat, že já se ukazuju jako předmět, ale druzí mě vnímají i nepředmětně. On míví mé mimiky, míví činnou jevnání. Vy zavedete jevený se, přece jevený se, že soucno se může jenom ukazovat, že samo. Jevit se samo nemůže. Proč? To si myslíte? Ano, to si myslím. Jo, tak to je jiná věc, tak to zdůvodněte. Ale já si to nemyslím. Vy si myslíte, že soucno se nezávist bez toho, že by se někomu jevil, že se může samo... To jsem neřekl. No ne, to jsem já takovou před chvíli říkal. Ne, že nemůže se jevit, aniž by se jevilo někomu, to jsem přece před chvilkou říkal. Jenomže je něco jiného, jak se jeví to soucno a jak se to jeví mě, to jsou dvě různý věci. I když i to, jak se jeví soucno, se nemůže jevit ve země. To je přece jasný, ne? No, to je jasný, ale je to stejně zakopanej čertová kolkýnka. Zatáčte, jeví se mě, ale se mě nemůže jevit jinak. Podívejte se no, přece moment, tady je přece jedna jedna... Co to je jevit se? Především se musí něco jevit. A když se to něco jeví, tak se to jeví jako něco. Čili k jevení patří, že se něco jeví jako něco. Je to jasný? Až do sud. Co to znamená? No, že to jako něco je závislý na mě. Komu se to jeví? Ale to, co se jeví, na mě závislý není. Takže to je sebejeví? To není sebejevení, můj brž. To, co se jeví, je na mě nezávislý. Já neříkám to jevení, že je nezávislý, ale to, co se jeví. To je soucno. Nebo ten obsah toho jeví. To, co se jeví, je na mě nezávislý. A to je ta věc o sobě. Ne, ne, ne. Ta se nejeví přece. Ta se jen ukazuje. Ani se neukazuje. O sobě, věc o sobě. Soucno se ukazuje. Soucno, ano, ale nevím, co se o sobě ukazuje. Vy vůbec se můžete říct, že věc o sobě nemáte. Nemám, právě o to tam plešte. Něco, co se jeví, je hodně předmětná část. Co? Něco, co se jeví, to je z větší části předmětná část. A to, co se jeví, je z větší části nepředmětná část. Ne, ne, ne, ne. To, co se ukazuje, je předmětná tvář nějakého soucna. Niktero se nemůže ukazovat. Přesto, když mluvím s druhým člověkem, tak s ním nemluvím jako s vnějškem. A nejblž jako s tím člověkem za jehož tváří, za jehož vizáří prostě je někdo, který se neukazuje. Taky proto, že se neukazuje, ještě nemusí být nepředmětná. No nemusí být, no ale to, co je nepředmětná, se neukazuje. To mně stačí. Ale, pán obyvště, tak předušu, to, co se ukazuje, má předmětnou a nepředmětnou stránku, jo? To, co se ukazuje. Samozřejmě, až ukazovat se může soucnout. Aniže ta nepředmětná se neukazuje. No to je důležitý. Když je přítomna při ukazování předmětného, tak to je nepředmětná stránka. No tak nevím, jestli je přítomna u toho neukazování. Nemůžeš se ukazovat po obojích způsobů. No dobře, ale v tom je vidět tedy, tohle, co necháme zatím. A teď prostě to, co se mi jeví, se mi může jevit pouze jako něco. Nemůže se mi jevit samo. Mně. Jenomže to, jak se to jeví, to je v podstatě to, jak se to má jevit. Protože mluvím o tom, co se jevit. A to, co se jevit, to se vlastně má jevit jako ono. Jenomže mně se může jevit jedně nějako něco. Jiného? Buď jiného, nebo stejného. Já se můžu mejdet, nebo můžu mít pravdu. Nebo prížit se té pravdě, nebo se můjt mít znevovat. A co je teda ten fenomen? To, jak mně se to jeví, nebo to, jak se to správně by jevilo, kdyby se to jevilo správně? Jo, podle mě, nebo podle tebe? No, po mém soudu, fenomen je, jak se mně to jeví. Když to, jak se to jeví, když se to správně jeví, jak se to jeví správnému pohledu, tak, jak to odpovídá tomu, co to je, vybrilo co potom? To by bylo to jevící sezoucnost. A to je taky fenomen, protože... To jevící sezoucnost není fenomen. To, co jste tady v podstatě proběhl, to rozlišení, přece je jenom rozlišení toho, mně se v každém případě vždycky něco jeví. Nějak se mně to jeví. Ale mně se to může jevít špatně i správně. Ale i když se mně to jeví špatně, nebo správně, tak je to furt fenomen, že se to jeví mně. No, pravděpodobně. Tak bych to tak pomohl v případě fenomenem, ale nedělal bych tam takový rozdíl, ale dětuje to jevení. Jakoby správné a podruhé je nesprávné, že? No, to přesně tak, souhlasím. Ale jsme rozlišili jevení mně a jevení bezemně. Ne, bezemně. Jevení tak, jak odpovídají. Jevení toho, co se jeví. A ne jevení, které se mně jeví. To jsou dvě věci. Tak jevení, které se mně jeví, se může mimořádně taky shodovat s tím, co se mně jeví. A to je ideál všeho poznání. Aby se to, pokud možno to, co mně se jeví, aby se shodovalo s tím, co se jeví. To je ideál poznání. A celý postup poznání spočívá v tom, že se tohle jevení mně stále přibližuje tomu jevení toho, co se jeví. Dobře. Čili větší skupina lidí je blíž k tomu, co se jeví. Ano. Proč větší skupina? Proč tam hraješ tvoji roli? Protože každému z té skupiny se to jeví jinak. No jo, ale to tady není jevení. To je to, co se integruje. To je totiž, ne, takhle, já jsem přeskočil. Každý z té skupiny může říct, jak já, jak on se jeví. Ale když se někdo z té skupiny najde, ten padesátej, pátej, který mu se to bude... Který to vidí nejostřejc. No jo, ale zase nesmíme říct, že to nejostřejší je suma těch všech ostatních. No ne, prostě že ne. Jeden za druhým. Takže jeden proti všem a může mít pravdu. Jakmile jeden postupně za druhým řekne, ty se mi jevíš tak a tak, ovlivňuje už jevení se... Ten poslední odejme tam. Ovlivňuje pokud ten poslední je slabý. Pokud je si svou věcí jist a vidí ostře a je navyklej na to, že ostatní viděj blbě, tak to s ním ne. No jasně, ale teď je tady jeden jev, který je pro mě nevysvětlitelný. Je to teda ze zkušenosti. Jestliže teda mě skupina lidí řekne, že já se jim jevím tak a tak, já provedu reflexy toho, co jsem slyšel. Teď už slov, jo? Teď už to bylo vyjádřeno slovem, jak já se jevím. Jestliže já provedu reflexy toho, tak aniž bych si to uvědomil, začnu se jevit jinak. Sám sobě nebo komu? Jemným? Jemným. Zapadl. Začnu se ukazovat. Začnu se ukazovat jinak, než jsem se ukazoval dostupně. Začnu se chtít ukazovat. Ne, začnu se ukazovat jinak. Já to neovlivňuju svým vědomím. To je moje zkušenost. Oni mějou ovlivněný. To slovo je jistý. Až na základě vaší reakce. To je jistě. Přislavem na to, že je to možné. Začnu reagovat. Začnu reagovat. A jinak bych si to uvědomil, než přes tvý vědomí. Protože jinak by to bylo vůdžů. Ne, ne, ne. To je samozřejmě. Pro nejisté vědomí. Přes nejisté vědomí. Když to vědomí je si sebou jisté, tak neovlivňuji. Ano. Ano, jistě. Souhlasím. Ale to je moje osobní zkušenost. To jsou ty všelijaký komplikace. Třeba existuje nahlédnutí, že není dobré, když se člověk je víc příliš dokonalý. Ano, ano. Takže i když člověk třeba se zachová takřka dokonalý, tak dává pozor, aby tomu dal jakýsi štych, který umožní to vidět, aby nepopudil, že to je příliš dokonalé. Člověk se vždycky... Čili jsou to velice takový komplikovaný věci a například to je pro mě třeba důvod, já jsem pojel jakousi jakou nedůvěru v retoriku. Prostě mám dojem, že když mě někdo mluví příliš pěkně, tak jako bez koktání, bez těch eee, nebo spisov, třeba. Takže to je což jako něco nemravného, takřka. Takže vědomně mluvím tou praštinou, a samozřejmě já umím, to jsem mnohokrát přednášel, a tak vím, že třeba v církevních všelkých kruzích, že tam se vždycky očekávalo, že někam přijde na sbor a něco přednášel, takže mluví spisovně. A díky těm zážitkům z tohodle, já mám dojem, že lidi očekávají, že všechno to, co se jim řekne, že jim půjde po srdci, a ne proti srdci. Takže první věc, jsem se naučil furt dráždit. A za druhý si dávám bacha na to, abych dráždil i nejen ve věci, ale i formou. Ještě ke všemu se zjistí, že ty spisovně myslíš. A že vlastně do toho nějaký to E, aby to nevypadalo. Tohle dělá hromádka. Já jsem to pečlivě sledoval a zjistil jsem, že on dělá vždycky E, když všichni už věděli, co chce říct. Ne, že by on hledal. Ale on tímhle, tím to je té řečnický trik. A pak řekne to, co se čekalo. No někdy taky, co se nečekalo, když to měl zapracovat někdo v jiným koncepce. Ale skutečně to dělal. Ale to nedělal zase tak, že by to měl propočítat. Jak dokonalý retor, už mu to šlo sama. Ale že vás překušu, toho musena jsme tady ještě nešli. On už těch hodin šle chytnat. A ještě jenom v drobnosti. Stále prohlašuju, že tam, kde jsme teď zapříkli, mezi tím sousledem, jak se jeví, jak se jeví nám, to teda považuji za ještě hodně dnů a hodně dnů ho probízme. Když jsme se to potom dostali... Teď jsme se dostali k staré adekvační teorii. Ono se to má... Adekvační? Ono se to má přiblížovat. No to neznamená podobat. Až úplně podobat? Ne. Co to znamená? To není adekvační. Je to pak i otázka. Má se to přiblížovat pravdivému vidění. A co to je? To je ještě malé věc, která se... Ale Honzo, teda už nemluv. Logika je věda opravdě. Takže buď bez starostí. Tím se budeme zabývat mnoho večerů. Zajímavé pro mě zkušeností je to, že slovo otevírá postupně dokonale nějaké vnímání. Takže to je mnoho. Jak jsem tady hledal? Slovo. Slovo. Ale to je lepé. Logos. Protože když řekneme česky slovo, tak je to zúžený. Ano. Logos. Ale platí to taky pro slovo. Ale jde o to o Logos. A tam ovšem je to trošičku zbaveno obsahu, protože Logos je to, co sbírá. Zatím nevíme, co dál. Zatím jsme na začátku. Ale buďme starostí. To je pochybně k tomu, k tomu se dostaneme páč. Právě mým cílem je ukázat, že logika jako věda o Logu je nemyslitelná asi tak jako ontologie jako věda o soucí. Ale tam musí být doplněná meontologií, a zrovna tak věda o Logu musí být doplněná vědou o pravdě. Věda se nesmí chápat v tom běžném předmětném smyslu. To znamená úplně jiné myšlení, ale o pravdě, že vlastně jde o pravdu. Protože Logo sám je jenom intermediálním vztahem nebo intermediálním prostředím mezi oslovující pravdou a oslovovaným člověkem. A je ta pravda chápaná nejako skutečnost? Jako skutečnost. Svého druhu. Ryzí nepředmětnost. Všechny logiky prdej, že správné myšlení předpoklad není možné, když by věrně zobrazovalo skutečnost, jak je. Ty vůbec nedáváš pozor, co říkám. Skutečnost. Já říkám, pravda je skutečnost. No jistě, ale svého druhu jsem řekl. Ty jdeš dál. A jdeš dál. Ryzí nepředmětnost. Skutečnost. To není ta skutečnost, kterou si myslíš nějaký soucnout. Je skutečnost to, co se zpředmětňuje, tedy zpředmětňování nepředmětného, a nebo skutečnost je soucnout. Zpředmětňování nepředmětného, tak to je soucnout. A zajímá mě bytí. Soucnout. Soucnout? To mám považovat? Za co? Za skutečnost? Ne. Skutečnost je soucnout, včetně bytí. No ale soucnout, já nevím, co to je soucnout. Soucnout je prostě pro mě... Co má začátek, průběh a konec. Prostě pravá událost. Pravá událost, vždy. Jistě, pravý soucnout, to je nikoliv konglomerát, jako je televizor nebo stůl nebo tak. No, ale ta událost se v podstatě děje tak, že se zpředmětňuje nepředmětné. Takže to je nějaký proces, to je děj. To není nic statickýho. A teď poznat. Skutečnost znamená poznat takovýto děj. A co to znamená? Vesvětlé pravdy ho všem. Prosím? Vesvětlé pravdy. Vesvětlé pravdy to znamená s tím, že tam budu vidět úplně předmětné stránky, tak to ještě nepředmětno. To je právě, že to nebudu brát jako okamžitou, soucnostní to je jako bytí. To je právě ono. Brát to jako bytí potom. Takže v podstatě tu skutečnost, poznat skutečnost znamená poznat bytí. Ale poznat skutečnost. Skutečnost není jenom soucno. No, je to ten děj. Ne? Skutečnost nemusí být děj. Taky může být to, co k ději vede. Ale samo není děj. To je co? No, věř mi, nepředmětnost není děj. Alež si znovu opakově, už dvakrát říkám, že podle JPP jak tomu rozumím, poznat soucno znamená poznat bytí toho soucno. No, to myslím, že není pravda. Proč prostě to vypadá jako, že od ty soucnosti nám vůbec nejde. Že nás to musí zajímat. To není pravda. To jsou samozřejmě okary v tom případě. No, takhle to je chyba. Takže poznat soucno znamená poznat soucno. To je se všema jeho soucnostma i bytím. Proč bytí soucna není součet souborným soucností. Ano, ale teď je právě ta vtázka, že je možné vůbec nějaké takové to poznání, které by poznalo soucno. To znamená celý ten jeho děj? No, jistě, že je. Tak když si koupím hodně brzo, nebo chodím se ještě před tím, než si odnesu štěně domů, chodím se tam dívat hned druhej den po vrhu a pomalu si navykám ještě kojený štěně a tak dále, a furt tam chodím a tak dále, tak prostě furt to pozoruju a furt navazuju kontakty a prostě celou tu dobu, a nepopustím toho psa a on mě nepopustí. Tak vy předpokládáte, že sem furt s ním připomněneš než nezhledne. No tak, že třeba noci spím a on spí někde jinde a tak dále, to celkem na tom nemění. Prostě bytí tím není mně uzavřeno. Ale vy přece jsme několikrát, nebo vy sám přece píšete to, že jak se ta událost děje, tak stále je i při tom, jak se změníš, tak je u ní přítomno ta izi, ta její nepřimětná stránka, což je v podstatě v újsoucnosti je přítomné jeho bytí, že to bytí se proměňuje taktež, s tím, jak se ta věc uskutečně... To je nepřesně řečeno. Není totež nepřimětná stránka a bytí. No ale to je jedno. No, nepřimětná stránku a bytí, to tož mě toto, ne dokonce přímo. Máte v tom poslední, v té archeologii, to tam někde říkáte? Prostě tam už čtou archeologii. No. To to jsem ještě vůbec nevytisk. Takže tady třeba říkáte, možná, že to interpretuji špatně, tak jak jsem už několika dneska ukázal, že správně vidět soucí znamená upřesnit a učinit. To je to, na co jsem dneska reagoval. Správně vidět soucí znamená upřesnit a učinit jednoznačnou jeho jsoucnost. Přesněj soucnosti ve světle jeho nejsoucnosti, tedy ve světle jeho bytí. Tady je stotožný bytí s nepředním. No ne, to není stotožný. To je paralelně vedle sebe. Tam není nikde řečeno, že to je totéž. To nemůžete vědět. Ve světle jeho nejsoucnosti, tedy ve světle jeho bytí. No, není to řečeno, že nejsoucnost... Se rovná bytí. To není řečeno. Kdyby byla vždycky o jednu tu soucnost, která je právě aktuální vochůzená, tak to přece nejde. Ale já jsem to chápal takovým způsobem, že jste vylučoval každou aktuální soucnost z bytí. To přece nejde takhle. Co je nejsoucí? Tady se míjí ty nejsoucnosti, které už nejsoucnosti. Nejsoucí jsou, protože tu teď nejsou. Nejsou hnedle nepřednětná stránka. Ale přece ty nejsoucnosti, které už nejsou, tak mají vliv zase na celou... Tyhle předčasní identifikace jsou od zlýho. Přednětná i nepřednětná stránka se v průběhu celé události měnějí spolu s událostí. Když ty soucnosti se vůbec neměnějí. Ty jenom buď jsou aktuální, nebo jsou neaktuální. Ty se jenom lepějí. Taky to není lepěj. Ty jsou lepený tím logem. Ale v podstatě takovýmto způsobem vytvářejí potom nepřednětného stránku ty soucnosti. To právě ne. Soubor soucností není soubor. Vytvářejí. Říkáte, že vytvářejí. Ne vytvářejí. Naobak bytí vytváří ty jednotlivé soucnosti. Ano, ale ty soucnosti, které už nejsou a ty, které ještě nejsou, tak ty jsou integrovány v bytí. Ne, to není pravda. Především všechno minulé už je odbité a nemůže být nepřednětné. Čili to je právě naopak přednětné. Ale přece má vliv na to, co se ještě nestalo. Jako na ty soucnosti, které ještě nejsou. Ne, vliv nemá žádný až to neexistuje. Už je to pryč. Čudu. Jedině ty následující můžou na to reagovat. Když přechází zase do nepřednětného, tak to... Nepřechází do přednětného. To končí. To prostě se likviduje. To už není. Co teda se děje? Co přechází do toho nepřednětného? Nic nepřechází do přednětného. Vy tady také říkáte v té archeologii, že tam přechází... Já nevím, jaký tam máte přesně pojem. Existuje pohyb. To jsme kdysi na začátku dělali pohyb, který je opačnej proti tomu zvnitřňování vnitřního, totiž zvnitřňování vnějšího. Tendenci přejít znovu k nejsoucí. Ale zvnitřňování vnějšího není stotožnitelný s uplynutím aktuality do minulosti. To teda není žádný zvnitřňování. Já jsem tam naopak chtěl poukázet, že zvnitřňování je právě do budoucnosti. To, co přechází do minulosti, není žádným zvnitřňováním. Do nejsoucího. Nejsoucí je rozdíl mezi tím, co ještě není a co už není. To není to tež. To není ve stejné Vohradě. Kdyby to bylo ve stejné Vohradě, bylo by to znovu předdávat z jedné Vohrade do druhé něco. A do nekonečna. Naopak, když to všechno proběhne, ty aktuální soucosti, tak udále skončí a když není nic, nenavazuje, jako kdyby vůbec neexistoval nikdy. Takže žádný takový, že zase se vnitřníme, ne. Existuje pohyb proti tomu zvnitřování vnějšího, je speciální záležitost, pravděpodobně jen na nějaký kvantový úrovni. A tak dále. To jsou velký problémy. V žádné případě to nelze považovat za symetrický obraz toho zvněšňování vnitřního. No ale to, co se děje, že jo, a když přechází do nejsoucího, tak jako chcete říct, to nemá žádný vliv na ty věci, které se ještě nestaly, na ty soucnosti, které ještě... Vliv žádnej. Ale ty věci, které nestaly, ještě nenastaly, tak můžou na to reagovat. Takže to potom vypadá, jako kdyby to mělo vliv. Ale to vliv nemá, protože je to aktivita těch budoucích... To chcete říct, že teda je to v podstatě jedně díky reakci těch budoucích služeb. Jo, to je v podstatě v pohledě těch nouzolitých, které jste zabervali. A ovšem tahle reakce je taky podrobená logů. Logo právě skrze tuto reakci vstupuje do dění té události. Jako celků. Takže to není tak, že by mohli reagovat, jak by chtěli. Protože v podstatě nemají naplánovaný napad v tom průběhu, protože musí se ty kompromisy dělat nějak. Ještě tedy k tomu, co jsi tady na konci teda připomínal, jsou oni v těch všech soustrovstvích. To jsi řekl? Ještě. A na konci? Tak to budí dojet, že má takhle v těch rukou jsou všichni ty soustrovství. To je ženovití. To říkáte na chvíli tam v jedný události, že když začínáš, to taky v přední. Podívejte se, já to vyložím tímto způsobem. V každém okamžiku průběhu události je jedna soustrovství přítomná a mnoho soustrovství ještě není a mnoho už není. Ale to množství již nejsoucích a ještě nejsoucích je u každé aktuální soustrovství jiný. Takže svým způsobem ke každé aktuální soustrovství patří určitá namixovaná množství soustrovství. Určitá namixovaná porce ještě nejsoucích a už nejsoucích soustrovství. A tomu se říká stárnutí. Kdyby to bylo tak, že to pití, je jen soubor souhrn těch jednotlivých soustrovství, tak tam by se ty nejsoucí soustrovství vůbec nevešly do toho souboru. Každá by tam byla nekonečně krát. Ne nekonečně, ale prostě x krát. Strašně moc krát. Prostě i čase chci kvantovat, takže jsou takový ty nejmenší chvilky. A tím pádem prostě je to nonsense. Prostě to pití sahá odsaď tam, ale to neznamená, že ty nejsoucí nebo ty neaktuální soustrovství, že tam jsou multiplikovaný. Jenom proto, že těch soucích událostí tam bude značný počet. Takže každá si ještě... Byl by tam počítný počet těch aktuálních v tom souboru? Plus každý ty aktuální soustrovství? Ne, to ne. Proto to nemůže být soubor. Významně každé aktuální soustrovství patří ty minulé. To je to, když říkám, že událost se děje celá. V každém okamžiku se děje celá. Ne tak, že by se dělal vždy kousek událostí a ostatní čekali a nevěděli o tom. Děje se celá. To znamená, že pro každou tu soucnost patří, k každé soucnosti patří, že je obklopen nad tím mrakem nejsoucích soucností. A po každé ten mrak je jiný. To znamená, že nemůžu dělat soubor. Čili soubor soucestní nedává být. Je to integrita, avšem specifická z těch aktuálních soucností nějak se dobejvat nebo nějakým způsobem vydobejvat z tohoto bytí. Nebož naopak my musíme vzít v úvahu, že ty soucnosti jsou okamžité projevy toho bytí. Takže to bytí je základní a to se ukazuje v těch soucnostech. A u každé té soucnosti je přítomno bytí. Ta integrita, která tam je, u každé té soucnosti je bytí. No, jenomže ta chyba je, že říkáte, že u každé soucnosti je bytí. Bytí se ukazuje vej soucnostech. Čili ty soucnosti jsou u bytí, ne bytí u soucností. Ano, to je dobře, ale je to u bytí. Jo, protože nechybí mu nic tomu bytí. No, to je pravda. No jo, ale tak to je, potom teda to zpírající je bytí. Ne. To bytí totiž je, musí být něčím, ano, to je sebrané. To bytí musí mít nějakýho garantá. To je lagost právě. Na to bych dal strašně velkej důraz, protože právě tady v té věci už ten první zákop, kde se bráním, Heideggerovi. No, protože on chce odvozovat, nebo učinit pravdu odvislou na soucnů. Tak já, ten, když to bude, ten první zákop, už kletu, že prostě soucno je závislé na obu. Nikoliv lagost než soucno. A tím spíš je to pln, je potřeba ukázat příklady, protože takto to bytí zůstává, to je takový model zatím. No, to už je myšlenkový model. To musí jakoby nějak předvést. Co to asi to bytí? Kde je asi hledat? Hlejte se předvést, co se s tím dá dělat. Jak to udělali presokretici? Prostě začali myslet o arché. Pokoušeli se argumentovat, nebo dokládat, že je nějaká arché? Ne, prostě zapojili to do určitých kontextů myšlenkových. Tohle budeme dělat taky nožtě. Tak já se snažím. Prostě co máme dělat, když se nám rozkládá ta evropská tradice? A teď my víme, jak začala. Začala myšlenkovým modelem arché, třeba. A co užadou dalších podobných modelů? No tak my si musíme vymyslet jinej model. A který se vyhne, těm nesnázím, který potom celá filozofie dva půl tisíc let tím žila, že se pokoušela to nějakým způsobem sfackovat, aby z toho něco bylo. To je otázka. Samozřejmě těch presokretiků byla celá halda, že o některých ani nevíme asi. Někteří byli tak podstatní, že se zachovalo pár zlomků z nich, no ale nakonec celá filozofie na tom stojí. Teď existuje jakási doba, kdy se zakládá filozofie nově. Tak když někdo na něco přijde podstatného, tak možná, že nějaký zlomky z něj zůstanou a příští dva tři tisíce let se budou uvádět. Samozřejmě více asi z toho nezbyde. A nikde není řečeno, že to, co já dělám, je zrovna zlom. To je velmi pravděpodobné, že někdo vymyslí něco jiného, jenomže aby vymyslel něco lepšího, tak nějakým způsobem se musí hádat se mnou, bych řekl. Jak to to bylo i předtím. Myšlenka se rodí jenom z jiné myšlenky. Snad úplně tak nad raka by to nemuselo být. Ale kdo ví, tak někdo vymyslí něco jiného. A když někdo vymyslí, tak někdo třeba začne úplně jinak. A bude to jinudy. To my víme. Fakt je, že to začíná jako myšlenkové modele. Třeba to pamatovat. Protože to není žádný výklad o tom, jak skutečnost jaká je.

====================
s2.flac
====================
Záruka žádné vědé o bohářských útestech. Například ten nejsnárný bohár, který vás přednášel. To je věda o absurditách. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit. Vůbec nebylo absurdit.