Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Druhého šestý. Už jsme si to vlastně dneska připomněli, že ty čtyři partneři jsou subjekt, který poznává, objekt, který je poznáván, myšlení nebo poznávání, již to poznávání se uskutečně není moc jinak možné. A to čtvrté je pravda. Pokud jde o tyhle čtyři prvky nebo čtyři faktory, tak my jsme se jimi zabývali nestejně. Vyšli jsme ze subjektů, ze zájmu, že je to, to bylo ze strany subjektů, vlastně jsme třeba vynechali zadní otázku objektů, věcí. Přeskočili jsme na vědomí, ukázali jsme si, jak vědomí musí od sebe odejít, odstoupit, může být skupno reflexem. Tam jsme zařadili extazi, kniž dochází k setkání a tam jsme vlastně neurčili ani povahu toho setkání, ani onoho partnera, subjektu, bez něhož setkání nemůžné. Vlastně v jistém smyslu jsme vynechali otevřenou možnost, že jde také o setkání s věcmi. To jsme nevyurčili. Jenom jsme řekli, že to není jenom s věcmi. No a tak dnes se vlastně chceme aspoň předběžně, zase to nebude možný úplně, zabývat tímto setkáním. Ukáže se, že nejde o setkání jednoduché, ale naopak několika vrstevné, několika vrstvé. A ty vrstvy si teda pokusíme rozlišit. Tak tam jsme říkali, že vědomí je schopno přistoupit k sobě samému jen pod podmínkou, že najde prostor a odstupu od sebe. A minule jsme si tam jen tak hodili poznánku, že tento prostor je nejenom podmínkou odstupu vědomí od sebe, ale že je podmínkou toho, aby se vědomí vůbec ustavilo, aby vůbec vzniklo. Tohle možná vypadá na první pohled dost sporně a problematicky. Ale my si to vyjasníme nebo uzemníme, my to zkonkretizujeme tím, že to pochopíme jako poukaz na genezi vědomí. Vědomí, které se rodí, ustavuje, se může ustavit jen v prostoru, který se otvírá tomu, co každému vědomí předchází. Nazvěme toto, co předchází vědomím, předvědomím. Tedy dítě je vybaveno jakýmsi předvědomím, jež se může stát skutečným vědomím pouze v prostoru, který je onomu předvědomím nevlastný. To není prostor, který to předvědomí si kolem sebe šíří. Můžu být spíš pomalej. Známe prostory, které si dobudeme svou aktivitu. Konkrétně třeba osvětí je určitej omezený osvojenej svět, který jehož meze jsou dočasný a mohou se posunout. Máme vědomí, že nějaké zvíře měly svůj rajón, tak zásadě tím, že meze toho rajónu překročí, rozšíří. Ale zůstává v něm. Je to prostor, který je rozšiřitelný. Prostor, který je konstituován akceschopností toho subjektu osvětit. Ten prostor, který umožňuje a zakládá konstituci vědomí, není funkcí toho předvědomí. To není prostor, který by vytvářelo to předvědomí. Je to prostor, který předchází jakýkoliv aktivitě toho předvědomí. Není to tak, že to předvědomí je vybaveno nějakým prostorem, nebo že jej dokonce kolem sebe vytváří. Není to prostor, který to předvědomí by mělo původně a samozřejmě k dispozici. K tomu předvědomí se ten prostor musí otevřít a musí se mu otevřít ve výzvě, v pozvání, v jakémsi přemlouvavém uvádění. Ale dítě není ještě připraveno se s takovouto výzvou a pozváním setkat jakožto s výzvou a pozváním, onoho prostoru samotného. To dítě totiž samo nemá ten prostor k dispozici. Ten prostor se vůči němu otvírá, ale to dítě nemá senzorium ani pro ten prostor, ani pro tu jeho otevřenost. Senzorium jako smysl. Není to předvědomí. To předvědomí není tykadlení. Proto předvědomí je ten prostor čímsi naprosto jiným. Čímsi co? Na co není připraveno. To je ten, co jsi úplně cizí, jiný. No a proto to dítě, pro tuto svou nepřipravenost, potřebuje pomoc a prostřednictví někoho, kdo tu výzvu a to pozvání, které je výzvou a pozváním toho prostoru, může a dovede tlumočit. To je strašně důležitá věc. To dítě prostě nemá vůbec nic společného s tím prostorem, nikde s ním nemá společnou hranici, nikde na ten prostor nenarazí ani na něj nemůže narazit. Potřebuje tlumočníka, potřebuje prostředníka. A tímto tlumočníkem, prostředníkem je obvykle matka. A může někdo výjimečně zastoupit nějaká jiná lidská bytost, která tuhletu funkci uvádění do onoho prostoru na sebe vezme. Čili tu matku zastoupit. A teď, co to znamená? Dítě se setkává s oním prostorem v podobě přicházející dítě tím nakloněné a k němu se obrcející bytosti druhého. Bytosti druhého člověka, toho druhého, v podobě běžnýho. Tady zároveň máme takovou klasickou ukázku toho, jak předmětnost je neobyčejně důležitá a podstatná, protože skáču do jiný kapitoly, protože my jste teď skoro všichni snad jste o tom nepředmětném myšlení absolvovali, tedy skáču do té kapitoly o nepředmětném myšlení, že ten prostor, o kterém mluvíme, to je totiž prostor řeči, ten prostor, o kterém mluvíme, je nepředmětný. Ten nemá žádný předmětný stránky. Řeč je čirá nepředmětnost. A proto se s ní to dítě nemůže setkat. Ta nepředmětnost může fungovat ne zrovna tady, ne zrovna tady, ale nějaká jiná předmětnost. Může fungovat tak, že iniciuje aktivitu toho dítěte nebo nějakého jiného subjektu zevnitř. Ale to není setkání. Setkat se můžu s někým nebo s něčím jedině tak, že to dostanu před sebe. Ale řeči nemůžu dostat před sebe, protože ta nemá v sobě nic předmětného. A proto je ten prostředník naprosto důležité. Tudíž ta rádlová, silná vole matčina, slabá vole dítěte k tomu prvnímu kroku, to je nepředmětný. Ne, ne, ta matka samozřejmě, ta mati předmětnou stránku nemůže k tomu dítěti přijít nepředmětně. Může přesto předmětně, ale to si ukážeme, jakým způsobem. Že to není tak, že to můžeme říct my, kteří už víme, co to je předmětno. Proto dítě ta předmětná stránka jaksi zůstává naprosto ve střídku. Není tak, že by to dítě mělo před sebou předmět a teprve vás toho interpretovalo matku. To je naše situace, kdy už jsme zkažený tou tradicí a já nevím, čím žijeme. Proto dítě to tak není. To dítě před sebou má nikoli předmětnou stránku matky, mimož tvář. Má před sebou tvář o sobě. Což je něco jiného než předmětná stránka. Tvář to je něco, co hluví. To je první věc, co před sebou to dítě má. A taky když se dívá na matku, už je schopno jí poznávat. A tlení se na dítě, chechtá se, usmívá se. Poznává jí a otvírá se vůči. To nedělá vůči předmětu, vůči matce. A to není proto, že ten předmět, který před sebou má, interpretuje jako matku. Prostě ta matka je tu, je nakloněna tomu dítěti a to dítě jí přijímá. Je vůči jí otevřeno. Ale ta tvář je souhranou předmětům. To my víme, to dítě to ale neví. To dítě to ještě nikdo nemohl naučit. To dítě má před sebou tvář matky. A to je něco jiného. To už je významné. To už má tu matku před sebou. V té tváři. Tváří v tvář matce. To je úplně něco jiného, než že by mělo před sebou nějaké předměty, které by měly interpretovat jako matku. To je tedy něco elementárního. K tomu se můžeme vracet a takhle to je. Tedy můžeme říct, dítě se stává člověkem tak, že vstupuje do prostoru řeči. Ale tento prostor řeči, svět řeči bychom říkal, se dítěti otvírá v podobě lidské bytosti. Matky. Zvoucí ke vstupu do světa řeči. To dítě není schopný se setkat s řečí samotnou. To dítě první, s čím se setká, je matka. Tvář matky. Takže jestli dojde k nějakému setkání, tak ta iniciativa není u toho dítě teda. Už ta iniciativa je jinde. Řeč přichází k dítěti sama. Nen tak, že by dítě proníkalo do řeči. Řeč přichází sama, ale přichází prostřednictvím člověka. Prostřednictvím matky. To znamená, prvním kvalifikovaným setkáním dítěte s řečí je setkání s druhým člověkem. A můžeme to ještě radikalizovat. Setkání s druhým člověkem předchází nutně každému možnému setkání s věcí, s předmětem, nebo s věcí se můžeme setkat jen skrze řeč, skrze myšlení. Kdyžto setkání s druhým člověkem je předpokladem a médiem setkání s řečí. Setkání s matkou totiž není možné jako setkání s věcí, protože já se nejdřív musím setkat s matkou, pokud jsem v dítě, abych se mohl setkat s řečí. A teprve v té řeči se mně věc ukáže jako věc. Jinak nemám přístup k věci. A proto přístup k matce, otevřenost k matce, není otevřenost k předmětu, otevřenost k věci. To je totiž příznační, že to dítě nejdřív reaguje na matku, a ne na nějaký fingerlávka, který tam povězíte. To dítě nereaguje na jiný věci dřív než na matku. Mě se nezajímá o nic. Ale teprve postupně si ten svět kolem sebe strukturuje, si rozděluje, vyděluje z toho jednotlivý věci. Teprve na základě kontaktu s matkou. Skrze mějíš doházejí i kontakty s řečí. To dítě je schopno rozlišovat jednotlivý věci. Teprve na základě toho prvního, třeba ještě předjazykovýho kontaktu s řečí. Prostředkovanýho matkou. Tohle by mohlo být asi Dudík. Ano. Dudík tam v tu chvíli má takovej náboj, že jakoby zastupuje tu matku. A ne jako Dudík. Tedy s věcí se můžeme setkat jenom skrze řeč. S řečí se můžeme setkat jenom skrze člověka. Takže setkání s člověkem je první setkání vůbec, ke kterému před člověk přichází, aby se stal člověkem. Tady pocituju jednoho pozorovatního chlapíka, belgičaná, Emanuela Levínase. Emanuel s dvěma M a Levínas. Úplně český měký I. Který napsal toho dost, ale já jsem měl příležitost pouze dvě věci. Není v ruce a ani za předčecem je tak spíš halabala. Jedna je jako dřívější, z doby mladší. Jmenuje se Totalita a nekonečno. Totalite e infini. A s tí právě cituju. Tam říká. Totiž on zdůraznuje, že to rozhodující, je to maličkej posun, ale jinak celkem za to mně připadá, že vlastně říká totež. Maličkej posun. Tam zdůraznuje, že to první, že je promluvení na druhýho. A ten druhej je to dítě. Matčino promluvení na druhýho. Tohle to s tím se setkává. To setkání tváří v tvář, jako by, jak se tomu rozuměl, tam jako dává do závěstů za tohle. Já nevím, jestli ho ještě budou se důkladně spořádně přečíst ve všech souvislostech. Mně připadá, že pokud by to takhle říkal, že to je nedržitelný, že promluvení toho druhého je možný jedním je přes ten kontakt sociální. Není to obráceně. Ta tvář té matky je první. On možná tu tvář té matky chápe jako oslovení. To je možný. Ale to je jedno. Teď jsem se zakecal, že tam jsou nějaké rozlištiny, ale on říká toto. On říká dír a otrují. Já to mu říkám jako oslovení druhého. Řeknu ji druhýmu. Toto oslovení druhého, tento vztah s druhým, jako s tím, s kterým mluvím, jako s tím, s kterým mluvím, s tím, s kterým mluvím. Tato relaci s otrujím jako interlokutérem, s tím, s kterým mluvím, s tím, s kterým mluvím, s tím, s kterým mluvím, nebo lépe možná by bylo jako bytost. To přeložím česky. Tento vztah k bytosti, nebo s bytostí, předchází vší ontologií. A on tou ontologií myslí, teda nejenom tu disciplínu, což je pak samozřejmé, že u toho dítě, je celý ten celý to teatru mundi, celý ten svět, který se vyjevuje jako soucí. Takže bychom mohli říci, tím prvním soucnem, s nímž se dítě setkává, k němuž se dítě vztahuje, není věc, předmět. Není to jich soucno, v tom uším slova smyslu, jak běžně je chápáno v evropské myšlenkové tradici, níblž je to bytost, je to živá bytost druhý člověk. Nikoliv ono, níblž ty. Když se zšáhneme k bubrovi. Dítě se stává člověkem tím, že se setkává s druhým člověkem. Dítě, když se narodí, není ještě člověk, stává se člověkem tím, neříkám, že stane se, to je dlouhodobá záležitost, stává se člověkem tím, nejprve tím, že se setkává s druhým člověkem. A teď tam zase se vracíme, takový okruh děláme znovu. Dítě se může setkat s druhým člověkem v pravém slova smyslu jen jako člověk, jakožto člověk. Jímž ovšem není. Takže není v jeho silách ze sebe člověka udělat, ale jen přicházejícímu člověku se otevřít. Myslím, že je to jasný, ten myšlenkový postup. Dítě před člověk, nebo nečlověk, se stává člověkem setkáním s druhým člověkem. Ale skutečné setkání s druhým člověkem je možné jen jako setkání člověka s člověkem. A dítě není schopno ze sebe člověka udělat, aby se mohlo setkat s druhým člověkem jako s člověkem. Je schopno na nejvyšší otevřenosti. Co z toho vyplývá? Je to v silách toho druhého člověka otevřít se vůči dítěti jako vůči člověku. Přestože jím ještě není. A je to v jeho silách díky tomu, že i vůči tomuto člověku, který přichází k dítěti a jedná s ním jako s člověkem, se nějaká lidská bytost otevřela a přišla k němu jako k člověku, když ještě člověkem nebyl. Jen tím je uschopněn každý člověk k tomu, aby se přiklonil, naklonil, aby přistoupil k dítěti jako nečlověku. Jakož to k člověku. Jako k člověku inspir. Jako k člověku. K té bytosti, která se má stát člověkem. Takže k tomu se vykytáváme. Vyměná se to, že je to podle člověka podle důležitosti. Já se tomu vyhybám, protože celý koncept možností je podle příští. Ale pak je tu zrození člověka. Když někoho přichází, když ještě není v člověké. ale to zatím zůstává jenom poukaz na tu historickou souvislost na to, že každý dítě se stane člověkem jedině po tom podniku, že k němu přistupuje lidská bytost. A ta lidská bytost může přistoupit jedině díky tomu, že také ona když byla ještě nečlověkem, tak k ní přistoupila nějaká lidská bytost a tak dále furt dál dozadu. Prosím, neextrapoluju až na ten konec. Tam je to nejasný, nevíme, jak to bylo na začátku a musíme se na to dostat od jiných. Jenom s tímhletím usozováním řetězů by to šlo in infinitu. My víme, že to nemůže být in infinitu, ale zatím nevíme, co s tím. Či musíme potom tuhle otázku se vržet jinak. Tedy, ještě maličko zoupakováno, do světa řeči, vstupuje dítě jakožto nečlověk, ještě nečlověk. Takže je přijato druhým člověkem a že je jím do světa řeči zváno a uváděno. Možná, že ten termín uváděno není dost uměřený, že jim řečeno příliš mnoho. Dítě není v pravém slova smyslu uváděno, spíše jenom jaksi vedeno, vyváděno. Ne uváděno, ale vyváděno ze své mimořečové a předřečové existence k řeči a jejímu světu. Vyváděno. To je zase ta etymologie toho latinského educare, že jeho exducere. Vést z něčeho. Myslím, že to je významný, můžeme na tom trvat, že výchovat, že nesmí bejt konstruování charakteru, že nesmí bejt vtahování dítěte do nějakých kontextů, vím, že to můžeme jedině vylákání dítěte z té úvodní situace, kdy je vlastně jenom životíkem, kdy je usavřeno ve svém světí, ještě velice nekvalifikovanému světí navíc, je vyvedeno z toho. A to vyvádění se děje jenom takovým tím zvaním, vyzýváním, výzvou, takovým pokynutím. Nikoli strkání dítěte někám, ale zvaním, a ono musí vykrčit sám. K výchově podstatně patří, že je pouhou výzvou, vytvořený podmínek, na který dítě musí odpovědět. To není formování dítěte. Dítě se může formovat jenom sám. Formování dítě je deformování dítě. Dítě je jenom vyváděno ze své dosavaní mimořečové, předřečové existence k řeči a k jejímu světu. K němu neřečově a předřečově, nebo nejazikově a předjazikově, nemluvově a předmluvově, ono ohláše nám otevřenost světa řeči. Ohlášeno, že? Pravděpodobně to ohlášení má tu podobu tváře. Lidské tváře. To je to ohlášení otevřenosti světa. Otevřenosti světa řeči a otevřenosti světa vůbec. My zatím ten svět necháváme stranou, mluvíme jenom o řeči. Dítě nemůže být do toho světa vtaženo, nebo vstrčeno. Musíme jít sami. A způsobem vstupu, či spíše jednofázového vstupu, či způsobem mnohofázového vcházení do světa řeči, jsou první pokusy o promluvení. Což je něco docela jiného, než pouhé hlasové napodobení mluvení druhého člověka. Nikoliv napodoby zvukově, ale pokus o promluvení. Pokus o adresování jakéhosi sdělení, jakéhosi signálu, jakési výzvy, nebo sdělení radosti, nebo něco takového druhému člověku. To je ve chvíli, kdy dítě se vstáhne k matce nebo jiné lidské bytosti tak, že je tváří v tvář druhé lidské bytosti. V této chvíli vlastně udělá něco, které vypadá jako napodobení toho, jak se matka přivrací k dítěti. Tak to dítě se přivrací takto k matce. Jenomže k podstatě věcí patří, že to není napodobení, protože ta matka se ovrací k dítěti a to dítě se ovrací k matce. To není napodobení, nebo to je něco vstřícného. A díky tomu, že to není napodobení, nebo něco vstřícného, tak můžeme mluvit o setkání. Takže dítě vchází do světa řeči tím, že jde vstříc druhému člověku. Jí vstříc druhému člověku nelze jinak, než tím, že zároveň, aniž si to uvědomuje, aniž k tomu míří, aniž to je jeho záměrem, kdy zároveň vstoupí do světa řeči. Prosím, aby si toho podporovalo, já si jdu mět. Paňsme předtím řekli, že tedy spíš ten druhý člověk jde vstříc tomu dítěti, aby ho dostalo do světa řeči, aby ho počlověčilo. Jistě, ale počlověčit ho nemůže tak, že ho tam strčí. To dítě musí na to odpovědět. A odpověď tak, že udělá něco jakoby analogickýho, co je však něčím jiným. Právě proto, že se obrací k matce, zatímco matka se obracela k němu. To není napodobení v pravém slova smyslu. Napodobení vypaduje, že matka se obrátila nějakému dítěti a jiné dítě se obrátilo taky k nějakému dítěti. Nebo k tému dítěti. To je napodobení. Ale když matka se obrátí k dítěti a dítě se obrátí k matce, tak to v pravém slova smyslu není napodobení, může být něco novýho. To dítě udělá svůj vlastní krok. A díky tomu, že udělá ten svůj vlastní krok, může dojít k světkám. Ta matka sama osobě není schopna zaranžovat světkání. Ta je schopna jenom přiklonit dítěti. Naklonit se k němu. Pokusit se s ním vejít v kontakt. Víc stříc. Ale světkání potřebuje dva. To dítě na to musí odpovědět tím, že jde taky v stříc matce. A osvětlí to není uzvířat, že by toto přiklonění, kdyžže se to zdá jako hrad, ten je napodobován dítěk matce. Takže se zbude jistě, že matka k dítě je jistá tak, jaký dítěk matce. To je jistý, že to není žádná zpětná vrstva. Totiž v tom světě zvířat, tam nedochází k světkání vůbec. Ano, není řeč a není duch. Ty řek šele. Světkání je možné skutečně jenom řeči. Světkání znamená, že nejenom o sebe zavadíme, že nejenom nějakým způsobem na sebe narazíme, ale že se uznáme, že uznáme v tom druhém druhého. A toto není dost dobře možné bez toho, že by k tomu setkání došlo v elementu řeči. Čili už to setkání, to uznamenání tváře, to setkání v tváří v tvář už je, co si řečují. I když to ještě jazykově třeba nemusí být žádnou podobu. I když obvykle to mnívá, matka tak samočně přitom něco říká. A to dítě obvykle taky něco nějaký spoky přitom vytvoří. Ale to není podstatný. Podstatný je to uznamenání toho druhého tváří v tvář. To je něco úplně jiného, když mluvím o zvířat Amal a jeho mládě. Tam to není uznání tváří v tváři, protože to jsou funkční souvislosti, funkční závislosti. U mládě. Jistě, u mládě. Ale vůbec to není vážné, že něco setkání v zvířat. Delfín je možná, že už nějak komunikuje. A nejenom delfín. Mě připravovali na té úrovni toho dítě té, co si myslím, že mezi zvířatama takový setkání býva. A nebo člověk zvířat. No, zvnějška hledeno, tak na úrovni dítě, to je samozřejmě i kvalitnější setkání. To dítě například je ještě schopno si zaměnit tu matku za jinou osobu. Většinou si nezamění matku, ale otce. Takže většinou, když přijde nějakej pán do místnosti, tak dítě vítá jako tatínka. V určitém stádiu. To nerozlišuje. Což je trochu rážlivé sice, ale je to tak. Nejde od tuhletu schopnost rozpoznat mezi mnohá podobnými toho jediného. To u zvířat samozřejmě je tam taková úsa divoká třeba, tam existuje ten pár, to je doživotní záležitost. Když jeden z toho páru zahyne, je vdovec do konce života. Ale to je něco jiného. To není tak, že by si nějak rozuměli víc. Že by si byli blíž. To je určitá taková fixace, která vznikla nějak a zůstává pevná, nerozkolísaná, trvá. Ale to není porozumit. Že tadyhle si ta tvář je něco, co na mě mluví. A já to porozumím. A když se usmívá, tak já se usmívám. A když se nemluví, nemluv mě samozřejmě. Tak to vyzkoušej. Já to mám vyzkoušený. Ale zvířati takhle bude rozumět zrovna tak? Ne. Ale jistě, že jo. Já to mám vyzkoušený. Ale ne takhle rozumět, to je blbost. To reaguje na stejný podněty, ale neodpovídá. To odpovídá. Ty máš takovou představu, totiž tohle není zdůvodněné. Že zvířata jsou něco jiného, člověk je něco jinýho a člověk prostě má výjimeční postavení. A kde se vzal to výjimeční postavení? Na jednou věci, na jednou věci skočil. To se podložilo. Někdo z těch předchozích stálející, ani než mi nic nezajímí o tohle. Myslím, že to není pravda. Vůbec není zdůvodněné. Proč by ty zvířata nemohly v nějaký primitivnější formě dát k tomu setkání dospět? Dobře, no tak to se všem jedině musí provést teda analýza, srovnávací analýza. To, já nevím, to bych si to musel nějak někde nazbírat v literatůře, nebo nebo jak by se to dal, experimenty dělat několik let, nebo na to nelze. Prostě mně se nepodařilo, jo, samozřejmě, že lidi říkají, podívejte si, jak chytře koukají, jen mluví. A já ho nemohu. No, ale takový pastý dokáže sdělit něco. Ale to jí s těmi mravencí si navzájem taky sdělují. Včeli si sdělují, kterým směrem letět, abychom řekli, že tam je dobrá pastva. Ale to je přece něco jiného. To není sdělení řečové. To není v řeči. To jsou nějaké signály. Ale to má do řečových zavisostí daleko. A zejména tam není žádný porozumění. Tam se reaguje na signál. Ne, že se mu rozumí. Ten signál prostě, to není konvence. To je fixovaný prostě v... Je to všechno automaticky, jo? Já neříkám automaticky. Je to fixovaný. U mravenců je to automatizovaný. Tam to je instinkt nějaký nebo co. Když nevíme co, tak to u nás říkáme tam instinkt. Samozřejmě u vyšších obratlovců to je taky určitá taková... Jsou tam odchylky individuální. Že jsou školy. Ptáci třeba z Jižní Evropy zpívají jinak než ze Střední Evropy. A když je přeneseš, tak jako se nějak nedorozumějí a počase dojde k zblížení začnou nějak se to naučit od sebe. To prostě je taková nějaký dialekt v tom. To je možné. To jsou odchylky zase, které nemají historickou váhu, které se nevodehrávají v rovně porozumění. Je to něco jiného. U toho dítě je zjevně... Pes se dívá na pána, aby poznal, co pán chce. Psa je možno naučit, že když se udělá takhle, takže si sedne,

====================
s1.flac
====================
Druhého šestý. Koufejze vlastně taky poměli, že ty čtyři partnery jsou obět, který poznává myšlení nebo poznávání již do poznávánce skutečně možnosti a to štvrdza je pravda. Teď pokud je o tyhle čtyři prvky nebo čtyři faktory tak my jsme se jimi zabývali nestejně. Vyšli jsme ze subjektů, ze zájmu, že? Vlastně jsme zcela vynechali ve tým otázku objektů, věců přeskočili jsme na vědomí ukázali jsme si, jak vědomí musí od sebe odejít, odstoupit malým schopnou reflexem tam jsme zaradili extát, když dochází k setkání a tam jsme vlastně neurčili ani povahu toho setkání ani onoho partnera subjektů bez měž setkání možné. Vlastně v jistém smyslu jsme nechali otevřenou možnost, že jde také o setkání věcníků. Ten to jsme vyurčili. Jenom jsme věděli, že to změnují. No a tak dnes se vlastně seme a pojde před běžně zase to nebude možný úplně se zabývat tím tuto setkání. Ukáže se, že nejde o setkání jednoduché, ale naopak několika vrstevné, několika vrstvé a ty vrstevy teda nás pokusíme rozlišit. Tak, tam jsme říkali, že vědomí je schopno přistoupit k sobě samému jen pod podmínkou, že najde prostor a odstupu od sebe. A minule jsme si tam jen tak hodili poznávku, že tento prostor je nejenom podmínkou odstupu vědomím od sebe, ale že je podmínkou toho, aby se vědomí vůbec nestalilo. Aby vůbec nikdo. Tohle možná vypadá na první pohled dost sporně a problematicko. Ale my si to vyjasníme nebo uzemíme, my to zkonkretizujeme, že to posloucháme jako poukaz na geneziv vědomí. Vědomí, které se rodí, ustavuje, se může ustavit jen v prostoru, který se otvírá tomu, co vědomí, každému vědomí předchází. Nazvíme to to, co předchází vědomí před vědomí. Tedy víte, že je vybaveno jakýmsi předvědomím, jež se může stát skutečným vědomím pouze v prostoru, který je onomu předvědomí nevlastný. To není prostor, který to předvědomí si kolem sebe šíří. Zvuky spíš pomalu. Známe prostory, které si dobudeme sluhoctivitou. Konkrétně třeba osvědník je určitej, který je určitej konečnej, ale neomezenej, fixně omezenej, oslujený vědomí. Které je už meze, jsou pokud nějaký jsou, tak jsou dočasní a mohou se posunout. Máli nějaké zvíře svůj rajon, tak zase tím, že meze toho rajonu si dosáhne, překročí, tak ten rajon se rozšíří a jim neprolamuje, to si osvědí. To si osvědí a si napoukuje, rozšířuje, ale zůstává město. Tedy je to prostor, který je napouknutelný, který je rozšířovatelný, rozšířitelný. Tedy prostor, který vlastně je konstituován s tou akceschopností toho subjektu ořizí. Ale tady to je jinak. Ten prostor, který umožňuje a zakládá konstituci vědomí, není funkcí toho předjednomí. To není prostor, který by vytvářelo to předjedno. Je to prostor, který předchází v jakýkoliv aktivitě toho předjednomí. Není to tak, že to předjednomí je vybaveno nějakým prostorem, nebo že je dokonce konece nevykládá. Není to prostor, který to předvědomí by mělo úvodně a samozřejmě kdyžkoliv. Tomu předvědomí je ten, že ten prostor musí otevřít a musí se mu otevřít ve výzvě pozvání v jakémsi přemlouvavém uvádění. Ale dítě není ještě připraveno se s takovouto výzvou a s pozváním setkat jakožto jinou o pozvání, ono o prostoru samozřejmě. To dítě totiž samo nemá ten prostor v dispozici. Ten prostor se vůči němu otvírá, ale to dítě nemá. Senzorium. Ani pro ten prostor, ani pro tu jeho otevřenost. Senzorium jako nezvinený prostor nemá píkadu. Nemá čím by to zaznamenalo, že by se s tím prostorem otevřeným setkalo. Senzorium není připravený. Proto senvědomí je ten prostor čímsi naprosto jiným. Čímsi co na to není připraveno. Proto sen zase je úplně cizí, jiný. No a proto to dítě, proto to, co není připraveno, potřebuje pomoc a proscení někoho, kdo tu výzvu a to pozvání, které je výzva a pozvání toho prostoru, může a dovede zlomočit. To je strašně důležitá věc. To dítě prostě nemá vůbec nic společnýho s tím prostorem. Nikde s ním nemá společnou hranici. Nikde na ten prostor nenávodí. A taky si ho tam není schopno nějak vypojit. Ale ani na něj nemůže návodit. Potřebuje tlumočníka, potřebuje prostředníka. A tímto tlumočníkem, prostředníkem je obvykle matka. A může někdo výjimečně zastoupit nějaká dinamická bytost, která tuhletu funkci uvážení do onoho prostoru na sebe vezme. Čili tu matku zastoupit. A teď, co to znamená? Dítě se předkává v oním prostorem v podobě přicházející, dítě i nakloněné a k němu se obrtející bytosti druhého. Bytosti dvůjeho člověka. Toho dvůjeho, v podobě výjimečně. Tak tady nároveň máme takovou klasickou ukázku toho, jak předmětnost je neobyčejně důležitá a celstvá a podstatná. Protože, skáču do jinýho prostoru, protože, myslíte, skoro všichni z nás se o tom myslíme, že myšlení se to absolvovají, tedy skáču do tým kapitolům a myslím, že ten prostor, o kterém mluvíme, to je totiž prostor větší věta, ten prostor, o kterém mluvíme, dělá se věta. Ten nemá žádný předmětný stránky več, věc či ráno předmětnost. A proto se s ním to dítě může setkat. Ta nepředmětnost může fungovat, nejvzroznacadné jak nějaká jiná předmětnost, a jiná předmětnost může fungovat tak, že iniciuje aktivitu z toho dítěte, nebo nějakého jiného předmětnost, ze mě. Ale to není setkání. Setkat se můžu s někým nebo s něčím jedině, takže to dostanu před sebe. Ale več nemůžu dostanu před sebe, protože nové půsta nemá na sobě předmětnost. A proto je ten předmítná prostor důležitý. Tudíž ta rádlová silná důležitost, silná zlava důležitost dítěte k tomu prvnímu kroku, to je předmětnost. Ne, ne, ta maska samozřejmě tam má předmětnou stránku. Nemůže k tomu dítěti přijít nepředmětně. Můžeš přes to předmětnost. Ale to si ukážeme jakým způsobem, že to není tak. Že to můžeme být my, kteří už víme, že to je předmětnost. Proto dítě, ta předmětná stránka, která zůstává na prostorě, není tak, že by to dítě mělo před sebou předmět, a tebe by to interpretovalo maska. To je naše situace, když už jsme z každým z toho tradicí a já nevím, čím žijeme. Proto dítě to tak není. To dítě před sebou má nikoli předmětnou stránku masky, mimož tvář. Má před sebou tvář osobně. To je něco jiného než předmětná stránka. Tvář, to je něco, co hlubí. Tvář, to je něco, co hlubí. To je první věc, co před sebou dítě má. A tak, i když se jí plývá na masku, už je schopno jí poznávat. A celý ten ještě tak. Uplývá. Poznává jí a otírá se jí tým. To nedělá vůči předmětu. Vůči mase. A to není proto, že ten předmět, který před sebou má, interpretuje jako masku. Není, protože ta maska je tu, je nakloněna tomu dítěti a to dítě jí přijímá. Je vůči mýho předmětu. Ale ta tvář je souhraždí předmětným spokom. To my víme. To dítě tady není. To dítě to zaště nikdo nemohl naučit. To dítě má před sebou tvář masky. A to je něco jiného. To už je významný. To už má tu masku před sebou. Tvář. Tvář mase. To je úplně něco jiného, než že by mělo před sebou nějaký předmět, který můžete interpretovat jako masku. To je teda... Tady je to asi elementární. V tom se může nepracovat, ale takhle to je. Tedy můžeme víc. Dítě se stává člověkem tak, že vstupuje do prostoru řečení. A je to to prostor řečení, který se dítěti odbírá v podobě lidské bytosti. Masky. Zvoucí tě vstupu do sebe řečení. To dítě není schopný se setkat s tím řečením samozřejmě. Prostorů. To dítě prvním, s čím se setká, je matka. Dvá z matky. Takže, jestli dojde k nějakému setkání, tak ta iniciativa není u toho dítěte. Už ta iniciativa je jinde. Řeč přichází v dítě i sama. Ne tak, že by dítě pronikalo do řečení. Řeč přichází sama, ale přichází prostřednictví člověka. Prostřednictví matky. To znamená první kvalifikované setkání dítěte s řečením. První kvalifikované setkání dítěte s řečením je setkání s druhým člověkem. A můžeme to ještě radikalizovat. Setkání s druhým člověkem přechází nutně každému možnému setkání s větí, s předmětem, nebo s větí se můžeme setkat jen skrze řeč, skrze myšlení. Kdyžto setkání s druhým člověkem je předpokladem a médiem setkání s větí. Setkání s maskou totiž není možné jako setkání s větí, protože já jsem nejdřív musím setkat s maskou, abych se mohl setkat s větí. A teprve z té veči se mě větí ukáže jako lůk. Jinak nemám pístu k větí. A proto pístu k matce otevřenost. Matce není otevřenost předmětu, otevřenost větu. Protože přiznatím, že to dítě nejdřív reaguje na masku, a ne na nějaký syn krlátka, který tam pospoluje. To dítě nereaguje na jiný děti víc než na masku. To dítě nezajímá volu. Ale teprve vstupně si ten vět kolem sebe strukturuje, vyděluje, vyděluje z toho jednosti dítě. Teprve na základě toho kontaktu s maskou. S krzem. Nějíž? Do nás nějaký kontakt může. To dítě je schopno rozlišovat v jednosti dítě. Teprve na základě toho prvního jazykového kontaktu s větší. S postatkování maskou. To dítě je schopno rozlišovat v jednosti dítě. To dítě je schopno rozlišovat v jednosti dítě. To dítě je schopno rozlišovat v jednosti dítě. To dítě je schopno rozlišovat v jednosti dítě. Já jsem měl příliš dostoužit dvě věci. Není vůbec, ale výstavky se mě tak jako vytalabala. Budu se tímto rozkládám. Jedna je jako dvědější, mladší, dobější, mladší. Zmeňuje se totalita a nekonečnost. Totalita je elšiny. A tím právě, říkám, tam říká, totiž on zúraznuje, že to rozhodnutí, je to maličkej posun, ale jinak celkem za to mě připadá, že vlastně říká totálně. Maličkej posun. Tam zúraznuje, že to první, s čím se setkává dítě, je prohlúbení na druhýho. A ten druhý je to dítě. Matřino, prohlúbení na druhýho. Či tohleto, s čím se setkává. A to všetká dítva, dítva, jako vy, jak jste to mnoho rozuměl, tam někdo dává rozdávě týmto zároveň. Já nevím, jestli by to bylo předúkladný, pořád na všechny většiné souvislosti, mě připadá, že pokud by to takhle setkalo, to je příklad, že to je nebezpečný, protože to ošlovení toho druhého je možný jedině přes ten kontakt se světem. Není to obrácené. Ta tvář v tým masku je první. On možná tu tvář v tým masku chápe jako ošlovení. To je možný. S tím by se teda jako bylo důležité. Ale to je jedno. Teď jsem se zakéstal prostě jenom, protože jenom jste tam to nějak vědomí, ale on říká. On říká dír a osuní. Já to bym říkal jako ošlovení druhého. Věkný druhý. Toto ošlovení druhého, tento vtah druhým, jako v tým, s kterým mluvím, státečně to stáno mistremi, státem a Ramansom. Mislím, že se to podává, že jak by se s ním rozmíšlo. Já se mluvím minimum, oneko Photography, které mě představují pragmatikou, kteří si mluví, Nikoli současnost. Nebo lépe možná, aby bylo jako kbytovství. Je to vztah k bytovství. Přechádí vši ontologií a onto ontologií, která nejenom tu disciplínu, což je pak samozřejmě, jak to vidíte, ale díky tím celý ten... celý to teatru může být, celý ten svět, který se vyjevuje jako současnost. Takže bychom mohli tím prvním současném, když se vždycké sezkává, k němu se vždycky vstavuje, není je, předmět, není to jistou nocnost, jak běžně je chápáno v evropském členkové tradici, jenomže je to byto, je to živá byto, druh člověk, nikoli ono, jenomže si. Ještě se včátneme v hubrovi. Víte, se stává člověkem tím, že se sezkává druhý člověk. Víte, když se nalazí největší člověk, stává se člověkem tím, že se sezkává druhý člověk. Neříkám, že stane se, stává se člověkem tím, že se sezkává druhý člověk. A teď se ztratí, když se vracíme v takovej okruh, děláme znovu. Víte, se může sezkat druhým člověkem v pravenstvu vlastně jen jako člověk, vím, že všem není. Takže není mělo tila ze sebe člověka udělat. A jen zůstává druhým člověkem tohle. No, myslím, že je to jasný ten zvyšek, je to jasný ten zvyšekovej postup. Dítě, tak člověk nebo nečlověk, se stává člověkem setkání s druhým člověkem. Ale skutečné setkání s druhým člověkem je možné jen jako setkání člověka s člověkem. A dítě není schopno ze sebe člověka udělat, je schopno na něj myslete. Je schopno na něj myslete. No a co to vytýhá? No, že to vytýhá z toho druhého člověka o ten výslední všetký jako můj člověk. Přestože jí ještě není. A je to jeho sila, díky tomu, že i vůči tomuto člověku, který přichází dítěm a dětáším jako člověkem, i vůči tomuto člověku se nějaká rukstavitost otevřela a přišla k němu jako člověku když ještě člověk nebyl. Je on tým, jakým schopněným každej člověk k tomu aby přikonil, nakonil, aby přistoupil do dítětí jako na člověku jako k člověku, jako k člověku můj pér, jako k člověku, který poté má stát člověkem. Jakým poté si já nebudu s tím? No, já se to můžu, to je koncept. Ale pak je to zrovna nic člověka. Můžete být tomuto jenom člověkem, či jste nejnic člověka. Řekneme tady na to úplně přední, že jste nejnic člověka. Teď odhladneme to od dítěka. No tak, tohle to zdavá jenom poukat na tu historickou výstrovu. Na to, že každý dítě, který stane člověkem, jedině potom podnikom řekně mu, že to výská výstrov, ale ta výská výstrov může potom být jen nic k tomu, že také ona, když dělá vše nečlověk, tak může mít výstrov, která měla výská výstrov, a ta dálku udá do záležitosti. Dám vás prosím, neextrapoluju až na ten konec. A to si musíte stát sami to nejasný, nevíme, jak to zvládne člověk. A musíme na to dostat vůbec nic. Jenom chtíme zimituzovat na většinu to, že výstrovní výstrovní výstrovní výstrovní. Víme, že to nemůže výstrovní výstrovní výstrovní, ale taky můžeme chtít, že musíme potom toho, co bylo takové většinou, věřit jinak. Tedy, ještě maličko zopakováno, do světa řeči vstupuje dítě jako štěstný člověk, ještě nečlověk. Takže je přijel to druhým člověkem a že je jediný do světa řeči z vás. A také, že je jediný do světa řeči z vás. Je jediný do světa řeči zváno a uváděno. Možná řeče tady uváděno, není dost uměřené, je jim řečeno týždno. Dítě není spraven toho, co uváděno. Řeče jenom jakýž seděno, vyváděno, ne uváděno, ale vyváděno zase mimořečové a předřečové. Řeči a jediný do světa řeči. Výváděno, to je ten, jak se tady říká, epimologie toho latinského édukáře, těho expulséru. Bez něčeho. S těm, že to je významný, můžeme na to odprvat, že výchova, že nesmí být konstruování zářečí. Že nesmí být panování zíštěte do nějakého kontextu, takže to může být jedině vylátání zíštěte v té původní situace, kdy je vlastně jenom život ten, kdy je jenom, kdy je uzavřeno ve svého zíštětí. A tvoje situace může být jiná. Je vyveden od toho, a to vypadá, že se děje není jenom takovým zvaním, výzvláním, zízlou, takovým pokynutím, někoho ještě sprkáním dědenkám, ale zvaním, vždycky, vždycky, vždycky samým. Klíkově v povstavě patří, že je pouhou výzlou vytvořený podmínek nějaký vítězský odpověď. To není formování vítěze. Vítěze může formovat jenom tak. Každé formování vítěze je deformování. Takže víte jenom v tým baháři jenom že se dostávají mimo, že člověk předvědčové existence křečí a pění a pění křečí. Jemu ne křečově a předvědčově nebo ne jazykově a předvědčově nebo ne jazykově a předvědčově nebo ne jazykově a předjazykové nemluvově a předmluvově. Ona ohlášená otevřenosti světa věcí. Ohlášenosti světa věcí. Pravděpodobně to ohlášení má má tu podobnu tvář. Lidské tvář. To je to ohlášení otevřenosti světa. Otevřenosti světa věcí. To je tam vůbec, že my zatím teda to věc necháváme se no, můžeme jenom otevřet. Víte ale, nemůže do toho světa staženo nebo sprčeno. Musíme jít další. A v působe vstupu či spíše ne jedno jednofázového vstupu vůbec, a pázového vcházení do světa ličit jsou první pokusy o probluvení, což je něco docela jiného, než pouhé hlasové napodobení vlúbení druhého člověka. Nikoli napodoby zvukově, ale pokus o probluvení. To je pokus o adresování jakého ty vzdělení, jaké jako ty signálu, jaké ty výzvy, nebo vzdělení radosti nebo něco takového druhého člověka. Toto je ve chvíli, kdy dítě se vztáhne k masce nebo k jinému člověku, tak, že je tváří tvář druhého člověka. Je to chvíli udělat něco, co vypadá jako napodobení toho, jak se maska přivrací k dítě. Tak to dítě se přivrací takto k masce. Jenže v podstatě je případ, že to není napodobení, protože ta maska přivrací k dítě, a to dítě přivrací k masce. To není napodobení, jenže to je něco spíš jiného. A díky tomu, že to není napodobení, jenže to je něco spíš jiného, tak můžeme mluvit o vzdálení. Takže dítě vchádí do světa většiní tím, že je vstříc druhému člověku. Vstříc druhému člověku nelze jinak než tím, že dále aniž si to uvědomuje, aniž k tomu měří, aniž to je jeho záměrem, kdy zároveň vstoupí to, co je tady. Prošli bych si toho podporovalo, já si tím řeklím, že tady spíš ten druhý člověk jde vstříc tomu dítěti, aby ho dostalo do světa většině, aby ho plačelo. Ale po člověči to nemůže, takže ho tam sprčí. To dítě musí na to odpovědět. A odpověď tak, že udělá něco jakoby analogické, co je však většinou jiné. Právě protože se obrací k matce. Zatímco matka se obracila k němu. To není napodobení spravenstvovatí dítě. Napodobením je to, že matka se obracila k nějakýmu dítěti a divné dítě se obracilo taky k nějakýmu dítě. Nebo k tému dítě. To je napodobení. Ale když matka se obrací k dítěti a dítě se obrací k matce, tak to spravenstvovatí to není napodobení, že něco novýho. To dítě udělá svůj vlastní krok. A díky tomu, že udělá ten svůj vlastní krok, může dojít k předkání. Ta matka sama osobě není schopna zaranžovat předkání. Ta je schopna jenom přiklonit dítě. Naklonit se k němu. Pokusit se s ním vejít v kontakt. Výstříc. A předkání potřebuje dva. Dítě do toho musí dopovědět tím, že jde taky. A poslední, to není vůbec výřad, že by to zase přiklonit. Může se to tady poznat? No, ten je napodobovaný, že dítě se obrací k matce, ale jenom, že se dítě se obrací k matce, když dítě se obrací k matce, když se dítě se obrací k matce, když se dítě se obrací k matce, když se dítě se taky obrací k matce. A k tam neredováží se vůbec. Ale to není feč, a není tuš, které qua zvění vám prostřed nením, celoté se kaní možný všechno jenom, jenom stečky. Ceskání znamená, že nejenom od sebe zavatíme, že nejenom nějakým způsobem na sebe narazene, Ale že se uznáme, že uznáme samozřejmě druhého. A toto není to, co se mluví. Bez toho, že by k tomu setkání došlo, elementu nebude. Už to setkání, to uznamenání tváře, to setkání tvář v tvář už je, co se řečení. Když obvykle to mluví váženka, tak je to samozřejmě, přitom mě to říká. A to řík je obvykle taky něco, co mě zhrábí, pokud mě přitom vytvoří. Ale to není podstatní. Podstatní je to, to uznamenání druhého tváři v tváře. Pevně toho není mimo, než u výrazu A. A. J. Majer. To není uznání tvář v tváře, protože to jsou kůční souvislosti, kůční záležitosti. U Majer. Ale vůbec to není u výrazu. A nejenom, že v výraze. Na tý úrovni toho dítěte, si myslíme, že v výrazu mám takový předstávání debilnosti. A nebo člověk vníže. No, vnějšká hledenost, tak ne, jako na úrovni dítěte samozřejmě bude i teda kvalitnější předstávání debilnosti. To dítě například je ještě schopno si zaměnit tu matku zaměnou obcemu. Většinou si nezaměňuje matkové obce, takže většinou, když přijde nějaký pán do místnosti, tak dítě vítá někoho, tak jim ukáže. V určitým stádiu. To nerozlišuje. Což je skoro poražující, ale je to tak. Nejde od tuhletu schopnost rozpoznat mezi mnoha podobnými z toho jednýho. To, co u dítě samozřejmě je tam, zaplávující divoká, třeba tam existuje ten pár, to je do životních září. Když jeden z toho pár uzajíme, tak ten druhý je v dole, dokonce životní. Ale to je něco jiné. To není tak, že by nějak rozuměli, že by si byli blíž. To je určitá taková fixace, která vznikla nějak a zůstává pevná, nerozkolicaná, trvalá. Ale to není porozumit. To tadyhle, ta tvář, je něco, co na mě mluví. A já to rozumím. A když se usmívá, tak já to usmívám. Nemluvím, nemluvím. Tak to zkouším. Já to mám zkoušet. Ale víš, že ti takhle bude hodně zrovnákat? Ne. Ale jistý, že jo. Já to mám zkoušet. Ale ne takhle hodně zkoušet. To reaguje na stejní podněty, že? Ale neodpovídá. Neodpovídá. Neodpovídá. Ty máš takovou představu, tedyž tohle není v důvodě nic. Ví za toho něco jiného, člověk je něco jinýho a člověk prostě má výjimnostní postavení. A kde se to vzal, to výjimnostní postavení? Nejde o to, že odskočil, že vzal vůbec těch předchodních stálejců, ani až mluvíme na ní o tohle, myslíš, že to není pravda? Vůbec není v důvodě nic. Proč bych si tady mohl nějaký primitivnější povědat v tom můj předstávání dostat? To je no takový, to se všem jedině musí provít na analýza, pro návazní analýza. To se všem jedině musí provít na analýza, pro návazní analýza. No ale tohle je takový dokonec dělní. Tam se reaguje na signál. Ne, že se mu rozumí. Ten signál prostě, to není konvence. To je fixovaný prostě z... To je všechno automaticky, jo. Já neříkám automaticky. To je fixovaný, ten reagující signál. To znamená, že... U brevnictvů je to automatizovat. Tam, kde je ústih nějakej, nebo no, když nevíme co, tak tomu nevíme, že říkáme tam ústih. Samozřejmě u vyšších v obradlostu, to je taková... Jsou tam od chvílky individuální, že jsou školy. Říkám, stáci třeba z jižní Evropy zpívají jinak, než ze střední Evropy. A když je přeneseš, tak jako se nějak, jako nedorozuměj. A po čase, jako dojde k zblížení, začnou nějak se to naučit od sebe. To prostě je taková nějakej dialekt. To je možné. To jsou od chvílky zace, které nemají historickou nějakou vámu, který se nemůže hrávat v rovně porozumění. Je to něco jiného. U toho dítěte, je zjemně. Pes se dívá na pána, aby poznal, co pan chce. Tam je možno naučit, že když se udělá takhle, takže si sedne, když se udělá takhle, když se udělá takhle.

====================
s2.flac
====================
A je možná stává se situace, kdy to dítě neodpoví na to místo? Ano, může se stát. Může se stát, že takový dítě odpoví velmi postě. Ale daleko nejčastější je, když ty výzvy jsou nedostatečný a to dítě neodpoví proto, že to dítě neodpoví na to místo. Ale daleko nejčastější je, když ty výzvy jsou nedostatečný a to dítě neodpoví proto, že chyba je v té výzve. A pak pokud není jenom ta výzva spožděná, i když k ní vůbec nedojde nebo příliš řídka a nahodilé, takže to dítě nemá v tom dost otevřeného prostoru, abych na to odpověděl, tak to dítě potom už dokonce není schopno později porozumět, není schopno... Toto byla jedna servírka, kterou znám, která dítě vydává pravidelnou stravu a všecko zapotřebuje život, ale nemá čas na tu výzvu. To dítě je dva roky starý a je pořád na sklení do své děsnice. Ani nechodí úplně již, kdyby se třeba mohl naučit samotný. Nechodí, sedí a jenom spěví, jako když se mluví o předloze, protože tady není život. Toto mu se říká deprivace. Já bych ještě takovou maličkost v těch pojmech. Tak před chvílí jsme řekli, že tedy to dítě před člověkem nebo nečlověk se stává člověkem tím, že se setká latujím člověkem. To by tady korespondovalo s tímto. Ale teď je tady sila. Dítě to není ze sebe účinně člověka, jenom se může přicházejícím otevřít. Tak teď, když to dítě se dívá do tváře matky, tak kde nastává to dítě? Tedy nemůže nic víc udělat, jen se tedy otevří. Tak v pohledu vypaduje to otevření se, to je to setkání, to je ten vstup do světa řečení. Ano. Mě šlo o to, že to dítě, když má před sebou matku, tak není schopno se na ní obrátit. Je schopno uznamenat, rozpoznat, porozumět, že se matka obrátila na ně. Na ono teprve je schopno odpovídat. Ale samoiniciativně oslovit, přijít, obrátit se na druhou lidskovitost, to prostě není schopno. To, něco jako šipková roženka, prostě spí. A to je to políbení. A to políbení to je, když ta matka přijde a teď se obrátí k tomu. Teprve v tu chvíli se to dítě probudí. Dřív se prostě nemůže probudit. Samo ze sebe se nikdy nemůže probudit. Musí přijít ta druhá lidská bytost. A samozřejmě to není jednou. To je mnohokrát. Dítě už si musí na to trošku zvyknout. Už začne trochu lišit různý situace. Teď tam musí dojít. To je všechno, se nedá demonstrovat, ale tam někde dojít k očinnému diskrepanci, očinnému rozdělení mezi tím reagováním ze zbytku instinktů nebo z návyků a mezi reagováním na tu otevřenou přivrácenost toho druhého člověka. To je něco jiného. Samozřejmě i to dítě, který se neotevře, reaguje, když mu je důvěk. Tam to dítě je živý, může být i tlustý, ale vlastně furt spí v tomhle našem smyslu. Takže my nepoupisujeme všechny páze toho starý se člověka? To není žádné ani deskrypce, ani výklad, ani interpretace, nějaké psychogeneze nebo sociogeneze. Nejlépe nějaká fenomenální analýza, fenomenologická analýza, nejenom v tom smyslu huselovském, jenom omezeně. Analýza fenoménů toho probuzení, otevření děte a jeho vstupu do odstupování do světa řečení. Já bych si chtěla říct o tom, že jsme tu jsme nebyli také normální komunikace, to znamená umět mět matku, vodit dětem, který by si k tomu podotnil svoji kulturní řeči. Předtím, když spousta záležitostí řečení nevzískuje. Ještě teda. Jazyk tam nevzískuje. Ale pokud je to komunikace, a ne jenom signálová nějaká, tak tam řeč je přítomná. Prostě pokud to dává smysl nějakej, pokud je přítomný nějakej smysl, úplnej kontext, tak je to vždycky řečový. To jináč není možné. Je možno porozumět výrazu druhýho, je možno porozumět jedině přes řeč. Řečově. Nikoliv si mimo. Ten výraz je příznačný, že zvířata nemají mimiku. Že mají jen určitý takový izolovaný výrazy, třeba hněvu, nebo otrávenosti. Jsou určitý takové formy dost primitivní, jejich omezený počet, ale takové nějaké přechodné fáze, ten rozhovor mimikou, že to prostě u zvířat neexistuje. Také jejich mimické schopnosti nejsou vůbec rozbité. I když opět se k tomu chychtáme a vypadá to jako, že to je mimika, ale to není vlastně mimika. To je jenom tak, co si to připomíná. Tak u dítěte teda velmi brzy se vyvine schopnost reagovat na mimiku. Pravděpodobně se ta schopnost vyvíjí ještě dříve a s tím náskokem před reagováním na slovní, tedy na jazykový projevy. Samozřejmě jsou mimo jazykový projevy, ale my jsme si tady provedli rozdíl mezi řečí a jazykem. To bylo předminulé, to jsme tady ještě... Ale trošku jsme se toho dotkli zpátky. Takže to můžeme teď zatížit tím, že samozřejmě jsou způsoby, jak se lidé rozumějí, aniž si něco slovně říkají, verbálně říkají. Ale to neznamená, že to je nezávisle nebo mimo svět řečí. To je možný jedně v tom světě řečit. Mně například takový porovnání, když se pohládí dítě, tak to dítě potom takový bliní, že maní. Když se pohládí kotě, tak taky taky maní. Nebo když se pohládí nějaký... Je pravděpodobný, že to dítě, který ještě není schopno si to interpretovat, když se dítě porozumí tomu pohládění. Pokud je to pohládění pro něj čímsi izolovaným, příjemným, tak reaguje asi tak, jako to kotě. Ale už něco jiného je, když to dítě porozumí, že to pohládění je v souvislosti s něčím. Že za něco je pohládění třeba. Nebo v jisté souvislosti. Když se něčeho lekne a je pohládění, to znamená uklidnění. Když je to už přítomno porozumění tomu kontextu, v kterým to dává smysl. Jenomže to dítě přece... Ta matka nehladí jenom za něco, že jo? Tam hladí také kvůli tomu, že ráda ohladí teda sama za sebe. Ano. To je jedno. Jistě. To ale taky je určitej kontext. Kontext... Tratila. Ano. Toho úzkýho kontaktu mezi matkou a dítěm. Prostě tím se dává jaksi výraz k tomu podstatnímu vztahu. To dítě to taky může takto interpretovat. Může to takto chápat. A nebo to nemusí chápat a reaguje na to jenom... Takže tady je jenom ten krátkej vztah mezi tím pohlazením a jakýmsi uspokojivým zážitkem toho dítěta. Takže dokonce ta matka je tady jenom jakýsi pozadí toho pohlazení. A to není vlastně komunikace, jenom zase izolovaný od... To je jako nározdíl od toho kotěta, který pohádí. To kotě můžeš taky pohádět a řadu nebože se nemusí bát, když se bude. Tam je taky přítomno to porozumění. U toho kotěta to není přítomno. Jak to? Poněž to kotě reaguje na to pohlazení, uklidňuje se pouhým dotekem. Ty vopičky, co s níma dělají, ty všelijaký hokus pokusy, tak já nevím jestli jste o tom slyšeli, si nepamatuji přesně, kdo to dělá, někdy v Americe dělali pokusy, v Scientific American před nějakýma asi 12, 13, 14 lety, zajímavý docela pokusy, malý vopičky dali do klece a teď tam v té kleci měli dvě dřevěný napodobený vopice. Měly takový sošky, trochu se to podobalo vopici. No a tu jednu vopici nechali čistě dřevěnou a zabudovali do ní flašku s rudlíkem, takže když mělo to vopiče, když mělo hlad, tak prostě přiběhlo k tý dřevěný mámě a nakrmilo se. A pak tam byla ještě druhá, která neměla zabudovaný rudlík, ale byla ovlečená něčím nějakou ořešinou, nějakým čímsi takovým. No a je zvláštní to vopiče, to dělali samozřejmě celou řadu toho měli všechno, aby kontrolní zvířata a řada nejednou, že to je celá školka vopičata byla. A zcela pravidelně ty vopičata se naučili, když měly hlad, tak šli k tý dřevěný tvrdý mámě, tam se najedli a i když se postrašili, bo udělal se nějaký vrdál, napas, oni se dechli, tak se vrhli k tý ořešinoví. Čili takový ten měkkej, ten vlahej nebo měžnej přítul, ten dotyk, který umožňovala ta ořešina, byl v tu chvíli čímsi mnohem důležitějším, než jakýkoliv jmen. Prostě nikdy se nespletli, aby se šli skovat, aby si žádali ochranu tý tvrdý dřevěný mámy, která je krmila. To byly ovšem narušené zvířata, sociálně narušené. No ještě samozřejmě experimenty, které se provází dítům. Ty tady na jedný straně máš dítě, který má svou matku od samého začátku i dvíře, kterýmu teda to nedáš, a kterýmu dáš nějakou dřevěnou škatuly. To nemůžeš porovnávat. Když dělám experiment, musím rozdělit věci, které normálně patří k sobě, abych věděl, která je rozhodující. Samozřejmě to znamená narušení, které je individuální souvislost mezi tou navomag příjemnou kluží a sprachem nebo uklidněním toho opíčete. Nebo dítěte. Nebo dítěte, samozřejmě. Takže to je stejný. Není to stejný, protože u dítěte jsou ještě jiné možnosti, které jsou v pořádku. Já říkám, když já pohladím opíče, tak ho to uklidňuje, když je rozrušený nebo se mi chytne za ruku. To v opice dělají, když je nějakej, tak se chytnou svého ošetřovatele za ruku. A ten kontakt je co je uklidněný. Nebo se chytnou za rukou. A už jsou posílení a domů. Vyzjištěno a vyzkoušeno. Ale existuje pro dítě ještě jiná možnost. Totiž, že tahle ta rovina je překročená. A že to dítě pochopí širší smysl pohlazení. Nebo širší smysl toho, že ho někdo drží za ruku. Navenek je to takové škakné rozpoznání. Když se to izoluje. A když se to pozoruje ve větších souvislosti, jak se najednou zjistí ten rozdíl. To dítě se chytne v ruky svýho táty, i když je hrubá. Když už je to dítě schopné rozpoznat, že neotáhá. Řekněme, že by táta byl bez ruky a měl jenom pahejl. To dítě se uklidní, i když ví, že ten pahejl patří tátovi. To je něco, co to opětče nerozpozná. A když dospěl je tak dalece, že by eventuálně rozpoznával svýho tátu, což vypadá v úvahu třeba mámu, tak když už je tak starý, tak už to nedělá zase. Tak takhle nereaguje. Tak mě jde o to, že takový ty základní struktury, které jsou samozřejmě i u zvířat, že na té lidské úrovni dítě, které se stává člověkem, jsou vtahovány do kontextů, které nejsou interpretovatelné jinak, než kontexty řečové přes řeč. A že dítě reaguje potom tak, že ty řečové souvislosti intervenujou do jeho jednání. Že dítě nereaguje tak, že by jenom komentovalo myšlením nebo svým promlouváním, by komentovalo to, co se mu děje vlastně mimovolně. Ono vlastně se orientuje převážně na ty řečové souvislosti. A teprve jejich prostřednictvím na ten svět kolem světa. Tam je podstatný rozdíl. Je otázka, kdy se to rozpozná už. Někde to začíná. My víme naprosto bezpečně, že v jisté etapě už je to teda nezaměnný. Že dítě se chová úplně jiným způsobem, než ta lopice. A teď kde to začíná? Nebo jaké jsou ty etapy? To je jiná záležitost. Ale nutně tam někde začne intervenovat ta řeč. A o tom já mluvím. Ale teprve tam v tu chvíli, kdy začne fungovat ta řeč, kdy tam intervenuje nějaký, tak o této situaci já mluvím. Že přes prostřednictví druhé lidské bytosti, že to dítě reaguje na tu lidskou bytost primárně neřečově, ale že je schopno odpovědět na výzvu, která je míněna řečově. A v této odpovědi, pokud ta výzva řečově je míněna, ta výzva přináší sebou, to poselství ty řeči, tlumočí tu výzvu řeči. A teprve na tuto výzvu tlumočenou, výzvu řeči tlumočenou lidskou výzvu, na toto dítě odpovědá tím, že vstoupí do světa řeči. Vstoupí tím, že se pokusí odpovědět na to oslovení. Že se to nepodaří, že technicky to je naprosto, že tomu není rozuměné, já vím, co všechno, o to vůbec nejde. Jde o to, jestli reaguje jenom na izolované podměty, anebo jestli odpovídá. Ve chvíli, kdy dítě svým jednáním odpovídá na oslovení druhé lidské osoby, druhého člověka, tak se stává člověkem. Začíná se stávat člověkem. Samo není schopný to udělat jenom v odpovědi. Když mu nevytvoří někdo tu situaci, ty výzvy, na něž by mohlo odpovědět, tak to dítě samo ze sebe do toho světa řeči vůbec do toho lidského světa není schopný nastoupit. Ale ani ten, kdo oslovuje, není schopen to dítě tam vtáhnout nebo strčit nebo nějak donutit, aby tam šlo. Je schopen jedině přijít s výzvou. A na tu výzvu to dítě musí odpovědět. Takhle ta struktura vypadá. Není možno to dítě donutit, ale to dítě samo ze sebe nevytvoří někdo. To je asi. Je podstatné taky to, že to dítě si může taky žádat kontaktů, i když to nepotřebuje, nemá hlavu. Ano, jistě. Dokonce nejenom, že může. Já vím, že jsem si žádal společnosti, když jsem dělal v dístani, kde byl kočůr, který by nás měl přiznat. Kočka to taky dělá. To je taksi tohle to, o čem důležité je, že ty zvířata to dělají tak jenom jak pes. U koček je to tak, že ty kočky v případě, že jsou nějak vytržený z toho kočičího světa, tak jsou nějak fixovanější na člověka. Máme ze skušenosti, víme, že když jsme si opatřili koče velice mladý, takže pak měly úplně psí návyky. Už se nechovalo o nějakou očkaný, protože třeba jsme šli v prosetině a teď jsme všichni vyrazili s holkama na procházku do lesa. A ten kočůr, ač už mu bylo rok a něco, tak nebyl schopnej se na nás vykašlat a nechat nás odejít a bejt v chalupě. Ačkoliv jsme tam zatím už byli nějakej čas, že mohl se tam adaptovat. Vnímrž šel za náma, velice pomalu a s přespožděním. Vždycky popošel a seci a mňoukal. A my jsme šli dál, tak on zase popošel za náma a šli zase zpátky. Tak božil a pelášil domů zpátky napřed, jenom se odčasí potočil, jestli jdeme ještě, a zapad tam teda půl kilometru, nebo já nevim, dlouho ještě před náma. A zapadl vrát a už to bylo dobrý. Asi nás ještě vylížel, to už jsme neviděli. Čili vysloveně nekočičí chování, ale psy tohle to dělají teda i, no tak asi už jsou teda takhle nějak jako navyklí, nebo já nevim, fakt je, že pes navazuje ten kontakt s těma svejma lidma takovej, že je jim furt k dispozici a také si vyžaduje jejich pozornosti. Možná, že i když smečka psů je, takže prostě je možno si vybrat jednoho psa uprostřed tý smečky a s ním navázat kontakt takovej, že ten pes taky se nechová jako ty ostatní ve smečce. U papoušků a u andůlek je to tak, že nenaučíte andůlku mluvit, nebo vůbec ani nemusí, nejde jenom o to promlouvání, o to napodobováněcky řeči, že vykašle se na vás na chvíli, kdy tam má partnera. Takže podmínkou toho, jak si najít podstatnější kontakt a dokonce teda třeba přimět papoucha k tomu, aby mluvil podmínkovi, aby byl sám, aby nemohl kecat s tím druhým. Tak on pak potřebuje kecat s člověkem a tak se dokonce naučí jim mluvit. Je to zřejmě u různých zvířat různě. Ten pes se chová velice nepřirozeně, že už zřejmě teda půl tisíce let zkaženej, že je takovej otrávený, takovej závislej na člověku, strašlivý. Takže nevím, jak by se to teda ještě zvážilo takhle. Pravda je, že teda to dítě daleko překoná každého psa tím, jak si vynocuje tu společnost. Ale přece jenom u toho psa to tak trochu taky je. Já myslím, že asi ten hlavní rozdíl by byl, když bychom přihlédli k tém situacím, v níž si to dítě vyžaduje tu pozornost a k té celé komplikované struktúře té situace, která je asi teda nesrovnatelná s tím psem. A eventuálně i ty věci, ty záležitosti, k tému jsou o to vtažený a na kterých se to jako demonstruje. V jiných změrech, v jiných věcných souvislestech si to dítě vyžaduje tu pozornost, jak si dává důraz na jiné věci, tak to asi tam by byl větší rozdíl. Druhý člověk dává dítěti různé věci. Nejdřív se mu musí dát sám a teprve pak mu může dávat různé věci. Až dávat mu ty věci, aby mu byly dány, je možný teprve, když naváže ten kontakt, když došlo k tomu zetkání. Dávat mu věci znamená, že tento druhý člověk vyděluje tyto věci z nezřetelného, ještě nestrukturovaného pozadí a dává, podává je dítěti. Dává dítěti dostávat věci a teprve dalším odvozením od tohohle schématu se dítě stává schopným zmocňovat se věcí samo a přijímat je jakožto dané. A v tomto teprve dvojnásobném odvozeném smyslu je jakožto dané, je jakožto danosté. Je příznačný, když to sledujeme, že to dítě, i když přijímá ty další věci jako daný, tak je přijímá zprvu jako bytosti a ne jako věci. Teprve hodně později a pod vlivem kulturní tradice klesnou narovinu pouhých předmětů. Zatím je pro vás nepřehledný a neprůhledný, proč to jde takhle a proč ne jinak. Je to mytické reflexie, že to hodně vysvětluje. Tohle schéma vysvětluje hodně věcí. Spousta širakých schémám by si právě dala na tohle města zpětně přejít. A teďka je o tom, jak dále to je. To je tahle věc důležitá. Ty kože ne, když je ne, když jsme tam vineksat, když se dá obejít, to už je jasné. Vždyť nás to právě zdá, že to nejdůležitější přichází hodně pak, když už ani nevíme, když říkáme, že nám už je něco dáno, ani nevíme, co říkáme. Že je dál, že to je vlasí hůř nějaký. To považujeme, se ti zdá, jako vrchol lidského jednání. A teď jestli, já mám vědět, jestli ty chceš, i do téhle vrchole staví lidského jednání nějak znala zaníst tohle pak. Nebo jestli jsme si to tady učili, aby to bylo všecko. Já to tam dávám spíš, protože si myslím, že je to tak důležité, že potom, až dojdeme do těch míst, kde konkrétně třeba už dojdeme k řešení otázky, jak nás oslovuje pravda. Takže tohleto by nám chybělo, nebo že na tohle umožní vůbec se toho nějak hovit. Že bez toho bychom nevěděli, co s tím počítat. Tím, že tady si připravíme tu půdu, tak už víme, že to je pravda, takže to nemůžeme vysvětlovat, objasňovat, interpretovat tak, že bychom vystačili s tímhle tím, že tohle je charakteristické pro Romelu Gerlach. Co to znamená, že matka se směje na dítě a to dítě odpoví úsměvem? Kde tady je pravda? Tohle je evidentní, že ještě něco předchází. Že ta pravda vlastně, jako pravda, může fungovat jen, když funguje tohle. A to je velice důležité. Když se tážeme, jak nás pravda oslovuje, takže předpokladem, aby nás pravda mohla oslovovat, je, že bychom byli ve světě řečí. A předpokladem, že bychom byli ve světě řečí, je, že nás oslovil člověk. Že vlastně cesta k pravdě je možná jedně tak, že je prostředkována určitou asistencí, nebo že je zajištěna určitou asistencí, garantována asistencí druhého člověka. Že to bez toho není možné. Že nás druhý člověk jedná s námi jako s lidmi, ještě než jsme lidi. A uvede nás do lidského světa, uvede nás do světa řečí. Myslím, že to je strašně důležité. Jinak totiž, když nemáme tuhle korekturu, tak ve chvíli, kdy budeme mluvit, že nás ostavuje pravda, tak všechno to, co je na této rovině, přivěstíme na tu pravdu. A najednou si budeme myslet, že pravda nám tady diktuje, třeba jako hospodin diktoval Mojžíšovi 10. rovina. Když tohle máme takhle připravené, a takhle jdeme krok za krokem, tak je jasný, že ta pravda nás ostaví jinak. Že to není tak, že by nám diktovala něco. Že by nám prostě říkal hotové nějaké věci. Musíme to rozlišit pak. A to je jenom jeden směr. Těch korektůr bude potřeba strašně moc. My furt to musíme, už taky proto, že ta pravda je nepředmětná skutečnost. A my teď tady ukazujeme, jak nepředmětná skutečnost třeba neje pravda, ale jenom řeč. Jak vlastně nás může oslovovat. A to ještě nevíme, jak nás řeč může oslovovat. Ještě k tomu musíme přijít. Protože my vlastně za tím, co nám předmětně je přístupný, hledáme to, co je nám předmětně nepřístupný. No zase teologicky to je strašně důležitá věc. To, co je před náma předmětně, totiž Biblia, dokonce v originálu ale na tož překladu, to není slovo Boží. My nemůžeme jinak, než přes tu Biblii. No ale my hledáme to, co je za ní, ne co je v ní. To je struktura, která je velice podstatná. A která něco znamená pro posouzení otázky inspirace písma. Takže tohle jsou všechno věci, které mají svý důsledky, svý konotace, které, když jsou dohlednuté, tak mají evidentní důsledky. To, co tětka tady si vyprávěla, mělo přiblížit vlastně něco jiného a to, jak se člověk předstává zprávě odmení. Tohle mělo být něco jiného. Ten problem, jak se to děje, ta extázis, jak se děje to vystoupení, tohle nám mělo pomoct, já myslím, vyložit extázi, teď to nemělo. Tady měl bych řeknout, my jsme tu extázis tam zatím zamontovali taky dost nepřipraveně. To musíme samozřejmě, my jsme to vlastně jenom nazvali na základě jakýchsi analýz jazyká. Protože jsme se chytli toho, že v reflexice člověka se vědomí vrátit k sobě, aby se k sobě mohlo vrátit, muselo od sebe odejít a kam od sebe odešlo, aby nechal sebe za sebou. A nazvali jsme to extázis. Takže jenom připravený, tam žádný argument, stavíme na slově, to musíme nejdřív ukázat, že to je nosný, že se s tím vůbec něco dá dělat, že to není jenom nějaký žonglování. Že to je nějaký materiál, znova vzrejt a teď ukázat, že to je skutečně řešení, že to je nějaká odpověď na něco. Takže se k tomu musíme vrátit a teď cílem toho, co jsem teď povědal, nebylo vyjasňovat to extází. Protože vyjasňovat spíš negativně. Spíš negativně. Že to, co jsme dosud, co jsme si tady postavili před sebe, co jsme si představili jako vstupování do světa řeči na základě výzvy, která je vůči nám otevřená, že tohleto je rovina, kterou musíme odečíst, nebo kterou musíme dát do zanorek, aby budeme mluvit o extázi. Tohle ještě vůbec žádná extáze není. To je podrobně vyložené, aby bylo jasné, co k extázi nepatří, co jí předchází. Ptáte o tom, jak budeš tenhle zorek přenášet do všech jiných situací. Myslím si, že zároveň do ty extázy. Samozřejmě metodicky to takhle budeme dělat. To je to, co známe z těch nižších rovin. Tak to přenemeseme do těch vyšších, které nestačí. Tam pak najdeme, pak můžeme identifikovat tu specifičnost nové situace na nové urovni. Metodicky to tak budeme dělat, ale ne tak, že bychom to všem potom vypracovali model a pak ho jen aplikovali na nové a nové roviny. Tam ho budeme aplikovat, aby bylo vidět, k věci, abychom, když mluvíme o pravdě, nemluvili o něčem, co je na úrovni dalekonišší. Tak něco podobného, jako za svou analogie, když chceme mluvit o křesťanství, no tak je dobrý proškodovat si různý náboženství, abychom za křesťanský nepovažovali to, co je všude jinde. A když tohleto s křesťanství dáme pryč, tak to najednou se ukáže, že to, co zbyde, je de facto protináboženství. Zatímco u všech ostatních náboženství, když dáme pryč to, co je společné s ostatníma, tak ještě furt máme náboženství. A jak je to u toho křesťanství, když ty, u všech náboženství, křesťanství je vlastně protináboženství. Je orientovaný protináboženství. Prostě to křesťanství je tou náboženství překryto. Je to jakýsi mimikry nebo mimikry. Je to nějaký nános, který je pochopitelný v době, kdy a tak dále. Ale jestliže dneska je náboženství problematické, tak je těžší čas pochopit křesťanství jako něco, čím v skutku je samo, čím se podobá tomu ostatnímu. Já to ještě vím. Znám, že křesťanství se dostává kvalitivnou, tak z toho jistě nezastane. Zostane to neproti. To, co bylo v časi známkován, nebyl. Zvrát se nám metoda. Já bych měl zvlášť, že učí jednou to, co tě jaksi změní. Ano. Tyhle problémy nejsou mezené jenom na křesťancích, že byly v dějinách veliké diskuse, zejména už ve Starém řecku, jestli filozofii lze učit. Jestli je možná filozofická výuka. Velká polemíka proti sofistů. Filozofie je cesta, kterou může nějak jít luku přece s někým, nechat se lít. Ale v žádným případě není možno se tomu vyučit. To je celá obdobná záležitost. Jakmile o podstatní věci, o ty nejpodstatnější věci, tak tam nějak taková vždy úka je málo a nestačí. Dokonce naopak je pravděpodobný, že je překážkou. Já bych chtěl ještě zpátky... Mě to zmáklo proto, že to, co jste vypokysoval, ten děj, co se děje mezi dětem a matkou, právě v dálkém ráhu byl úplně, v podstatě jako jiný příměr pro víru. A totiž ten nový prostor se vycházel a teď je to velký rozdíl. Ráda teda používá tohle děje, aby vysvětlil něco jiného než ty. A nebo je to jenom úplností, že on tam používá slova světa? On teda skutečně to používá jako příměr. Metafora.

====================
s2.flac
====================
Takhle tohle poprvní, když to dítě nerozumí něčeho, takže takový sustán měrů ve světě zvírat klidně možná. Ještě kdy nerozumí. Já jsem mluvil o takovým prvním, kdy začíná rozumět. Kdy začíná. A je možná stávat situace, kdy to dítě nerozumí. Spoluprvní nerozumí. Ano, může se stát. Může se stát, že takový dítě odpoví velmi postě. Ale daleko nejčastější je, když ty výzvy jsou nedostatečný. A to dítě neodpoví proto, že chtět nějak, chyba je v týdnici. No a pak pokud je teda není jenom ta výzva spožděná, i když k ní vůbec nedojde, nebo příliš řídka a nahlodilé nebo tak, takže to dítě prostě nemá v tom dost otevřeného prostoru, aby na to odpovědělo, tak to dítě potom už dokonce není schopno později porozumět, není schopno. Toto byla jedna servička, kterou znám, která vůbec nevydáva pravidelnou zprávu a všechno to potřebuje jednotlivé, nemá čas na výzvu. Dítě je dva roky starý a je možná takový, že nechlapí vůbec. Prostě ani nechodí případně nic, a všechno mám říct, ano, nechodí. Vždyť ani nechodí. No, ale to je tomu delikatné prývatelství. Já bych ještě takovou maričkou těch pojmech, tak všetci, kterými jsme řekli, když je tady to dítě, přeci člověk nebo nečlověk, se stává člověkem tím, že se středkává s jiným člověkem. To by tady konec poslouchebalo. Ale teď je tady dítě a dítě se není ze sebe učinit člověka, jenom se může přicházit, můžu o tom říct. Tak teď, když to dítě se dívá do dva tematky, tak kde nastává dítě sebe, nemůže dítě to dělat, kde nám se sebe odtevří. Tak v pohledu díta, které to odtevření, tak to je to středkání, to je ten vstup, který se větší. Ano, mě šlo o to, že to dítě, když má sebe o matku, tak není schopno, chci se na ní obrátit, je schopno uznamenat, rozpoznat, porozumět, že se matka obrátila na něj. Ono se prvavě je schopno odpovídat, ale samoiniciativně oslovit, nebo prostě přijít, přijít, obrátit se na druhu, to by to prostě nešlo. To. Něco jako šipková roženka, které pí. A to je to políbení. A to políbení, to je, když ta matka přijde a teď se obrátí tomu. Teprve v tu chvíli se to dítě probudí. Dřív se prostě nemůže probudit. Samo ze sebe se nikdy nemůže probudit. Musí přijít ta druhá dítka, a samozřejmě to není ježnou, to je prostě, to je, to je mnohokrát. Už když si na to trošku zvyknou, to už začne trochu si zlišit z různých situací. Prostě díta musí dojít, to je všechno, to nedá demonstrovat, ale musí tam někde dojít s takovým určitým diskrepantím, určitým takovým rozdělením mezi tím reagováním se zbytků jiných nebo znávěků a mezi reagováním na tu otevřenou přivrácenost toho druhého člověka. Je to jiné. Samozřejmě i to dítě, který se neotevře, reaguje, když mu je důvěk. Tak samozřejmě to zbaží. Tam to dítě žijí, může být i tlustý, ale je furt spíš, v tomhle našem městě. To není žádný ani deskripce, ani výklad, interpretace, nějaký psychogenese nebo sociogenese. Není bež jakési taková fenomenální analýza, fenomenologická analýza, ovšem ne v tom smyslu huselovském, jenom omezeně, analýza fenoménů toho probuzení, otevření dětev a jeho vstupu do vstupování do teberčů. Já bych si chtěla zkoušet, jestli se tady nevědí, jak je nazevání komunikace. To znamená, že masku vlající tětem, až se někdo nevědět, co je nejpodobnější, nejpodobnější, nejlepší. A to, že se těšíme z komunikace, to se teda zdají, že si vědíme, že je to komunikace, a ne jenom signálovat nějaká, tak tam řeče přítomnost. Prostě pokud to dává smysl nějakej, pokud je přítom není nějakej smysl, to není kontext, bo tak je to všechno řečové. Je možno porozumět výrazu druhýho, je možno porozumět jedině tehle řečově, nikoliv tím mimo. Ten výraz je příznačný, že výraza nemají mimiku, že mají jenom určitý takový izolovaný výrazy, třeba něrvů, otrávenosti, rány. Prostě jsou určitý takový formy dost primitní, měly omezený počet, takový nějaký přechodní páze, ten rozhovor mimikou, to prostě výraz nejde. Takové mimické schopnosti nejsou vůbec rozbite. Teď když třeba se k tomu chystáme a vypadá to jako, že to je mimika, ale to není vlastně mimika. To je jenom tak, trošku to připomíná. Víte teda, velmi brzy se vyvine schopnost reagovat na mimiku. Pravděpodobně se ta schopnost vyviní ještě živé a s jistým náskokem před reagováním na kloubní se na jazykové zbrojení. Na to, co samozřejmě jsou mimojazykové. My jsme tady provedli rozdíl mezi řečí a jazykem. To bylo před minulým sledečem. Ale trošku jsme se to rozklidli zpátky. Takže to můžeme teď zatížít, že samozřejmě jsou způsoby, jak se lidé, jak si rozumějí, aniž si něco slovně říkají, verbálně říkají. A to neznamená, že to je nezáležité nebo mimo. To je možný jedině samozřejmě. Je pravděpodobné, že to dítě, který ještě není schopný si to interpretovat tak, že porozumí tomu pohladění, pokud je to pohladění pro něj přímo tím, že je izolovaný, přijemný, tak reaguje asi tak, jako to chodí. Ale už něco jiného je, když to dítě porozumí, že to pohladění je v souvislosti s něčím. Že za něco je pohladění. Nebo zjistí souvislosti, že když ten něčeho lekne a je pohladění, že to znamená uklidnění. Nebo když je to už přítomno porozumění tomu kontextu, v kterým to dává souvislost. Jenže to dítě, když se ta matka nehladí jenom za něco, ale hladí také kvůli tomu, že ráda ho hladí, teda sama za něco. To ale je takový určitej kontext. Kontext toho úzkého kontaktu mezi matkou a dítěm. Prostě tím se dává výraz k tomu podstatnému stavu. To dítě to taky může takto interpretovat, může to takto chápat. A nebo to nemusí chápat a reaguje na to jenom tak, že tady je jenom ten krátkej vztah mezi tím pohladem a jakým jsi uspokojivým zážitkem dokonce. Takže dokonce ta matka je tady jenom jakýsi pozor z toho pohladu. A to není vlastně komunikace ve všu. Vlastně izolovanou. Jako národy o toho kotě teda, jak se jí pohádí? To kotě vždycky pohádí, tak já jenom nevím, že se není příba. Ale taky při tomhle to porozumím. U toho kotě se to není při tomhle. Jakže? Takže to kotě reaguje na to pohladení. Uklidíme se pouhým dotekem. Ty vopičky, co tíma dělati, ty všelijaký okus pokusy, tak já myslím, že jste o tom slyšeli. Chci vypomnit, že tímto to dělali. Vy to měli, jste dělali pokusy. Vyšlo to k Amerikem před nějakým 12, 13 nebo 14 lety. Zajímavý dotek. Pokusy, malý vopičky, dali do klece a teď tam v té kleci měli dvě dřevění napodobené vopice. Jenom takový tošky. Jenom takový tošky. No a tu jednu vopici nechali čistě dřevěnou a zabudovali do ní slažku s uzíkem. Takže když mělo tovopíček, když mělo hlas, tak prostě přiběhlo k tým dřevěným máměm a nasrnilo se. A pak tam byla ještě druhá, která neměla zabudovaný uzík, ale byla povlečená za vzničení nějakou ořešinovou zemstvou, prostě někým čím se za to jenom vzničalo. No a je zvláštní to, že to dělali samozřejmě celou řadu, toho měli všechno, aby se tady kontrolní výzadala a řadat. Ne jednou, že to byla nějaká taková školka, který těch vopíček tam měl. A zcela pravidelně ty vopíčece se naučili, když měli hlas, tak šli k tým dřevěným, tvrdým máměm, a když se postrašili, mohli udělat nějaké vrza, oni se takhle, tak se vrhli k tým ořešinovým. Čili takový ten nějaký měkkej, nevím jak to říct, nevím jak to říct, nevím jak to říct, nevím jak to říct, který umožňoval nás tak ořešinovat. Byl tu chvíli čímsi mnohem důležitějším, než v životních krmeních. Prostě nikdy se nespletli, aby se šli zkovat, aby žádali ochranu tým tvrdým, dřevěným máměm, která je krmivá. Takže z tohohle... To byly všem narušeně zvířata, sociálně narušeně. No jistě, samozřejmě, experimenty... No tak když ty to rozhodníte, tam můžeš udělat to též. Ty tady na jedním straně máš dítě, který má svou matku od samého začátku, a jak reaguje zvířek, který mu teda to nedá, a si mu dáš nějakou zelenou škatuly. To nemůžeš porovnávat, je to vždy. No pak když dělám experiment, tak musím rozdělit věci, které normálně pak tě kdo vědí. Abych věděl, která je rozhodnutí. Samozřejmě, že to znamená narušení, tam zase já mluví o tom. Ale něco rozpoznávám. Rozpoznal jsem, že existuje čistě deosobní, neindividuální souvislost mezi tou navomag příjemnou půžíjí a strachem nebo uklidněním toho opíčete. Nebo dítěte. Nebo dítěte, samozřejmě. No, takže to je stejný. Není to stejný. Protože u dítěte jsou ještě jiné možnosti, když toho opíčete nikdo. Protože když já říkám, když já pohádím opíče, tak ho to uklidňuje, když je rozrušený třeba, nebo se mi chytne na ruku, že to opíče dělají, že já teď tak se chytnám u svýho, bože, třeba se neznáme. A ten kontakt je to, co je uklidněný. To to dělají i malí děti. Když se reknou, tak třeba druhý malý dítě jde mu v zemku a už jsou jako posílení na dobu. Vypřištěno a takové. Ale existuje pro dítě ještě jiná možnost. Totiž, že tahle ta rovina je překročená a že to dítě pochopí širší smysl pohledeň. Nebo širší smysl toho, že ho někdo drží za ruku. Navinek je to tak špatné rozpoznání, když se to izoluje. A když se to pozoluje ve většinu, ve většinu, to myslíte, jak to najdou lidství ten rovník. To dítě přechytne ruky svýho táty, i když je hlubá. Když už je schopná rozpoznat, že to dítě je schopný rozpoznat, že je ho táta. Řekněme, že by táta můj byl ze ruky a měl jenom páje. To dítě se uklidní, i když ví, že ten páje patří tátovi. To je něco, co se obyčejně rozpozná. A když došpěje tak daleko, že by eventuálně rozpoznával svýho tátu, když vypadá v úrovni, že vzal mámu, když už je tak starý, tak už to nedělá. Tak takhle nereaguje. Měne o to, že takový ty základní struktury, které jsou samozřejmě iluzí, že na tý lidský úrovni, na tý úrovni dítěte, které se stává člověkem, že jsou vtahovány do kontextů, který nejsou interventovatelný jinak než kontexty řečový, přes řeč. A že dítě reaguje potom tak, že ta řeč je řečový, součástí intervenujou do jeho jednání. Že dítě nereaguje tak, že by jenom komentovalo, myšlením nebo promlouváním, by komentovalo to, co se mu děje vlastně mimovolně. Víte proč? Ono vlastně se orientuje převážně na ty řečový souvislosti. A i sebe a proživějící prostřednici na ten světskou interventu. Tam je podstatný rozdíl. Je otázka, když se to rozpozná už. Někde to začíná, my víme naprosto bezpečně, že v jisté etapě už je to teda znesaměné. Že to dítě se chová úplně jiným způsobem než stavovat se. A teď kde to začíná, tak to je otázka experimentů a zjišťování, které v měsíci nebo jak to teda bude, jak to v nějaký etapě a tak dále. Ale nutně tam někde začne intervenovat ta řeč. A o tom já mluvím, mě nejde o to říct kdy, ale prostě teda tam v tu chvíli, kdy začne fungovat ta řeč, kdy tam, kdy nám intervenuje, kdy nějaký, tak o tom, o tyhle situaci já mluvím. To není ta řeč, která osobuje dítě, nebože to je vždycky přes prostřednictví druhé lidské bytosti, že to dítě reaguje na tu lidskou bytost primárně ne v řečově, protože ještě nemá potek řečit, ale že je schodno odpovědět na výzvu, která je míněna v řečově. A v této odpovědi, pokud ta výzva v řečově je míněna, čili že ta výzva přináší sebou to poselství tý řeče, tlumočí tu výzvu řeče. A teprve na tuto výzvu tlumočenou, výzvu řeče, tlumočenou lidskou výzvu, na toto dítě odpovědně stoupí do světa řeče. Stoupí tím, že se pokusí odpovědět na toho chlape. Že se to neporadí, že technicky to je naprosto teda, že tomu není rozumněné, ale to všechno o tom vůbec nejde. Jde o to, jestli reaguje jenom na izolovaný podměty, nebo jestli odpověďá. Ve chvíli, kdy dítě svým jednáním odpovídá na oslovení druhého člověka, se stává člověk. Načíná se stávat člověk. Samo není schopný to udělat jenom odpověď. Když mu nezá někdo, který nevypoří tu situacický výzvy, na něž by mohl odpovědět, na něž by mohl odpovědět, tak to dítě samo ze sebe do toho světa řeči a do toho světa vůbec, do toho lidského světa, není schopný odpovědět. A ani ten, kdo odplavuje, není schopný to dítě tam vztáhnout nebo strčet nebo nějak domluvit, aby tam šlo. Je schopný jedině přijít s výzvou. To dítě musí odpovědět. Takhle ta struktura vypadá. Není možná to dítě donutit, ale to dítě samo ze sebe není schopný to udělat. To je to. Může si žádat kontaktů, i když to nepotřebuje, nemá hláště. Ano. A dokonce nejenom, že může, ale to prostě... Může si žádat společnosti. Ani když bych se chtěl, ani kdybych nechtěl, ani kdybych nebyl dočkej a nebyl dočkej. A to opět dělá taky. U kočka to taky dělá, ale to je těžké. Tohle to, o čem důležitý je, že ty dvířata to dělají tak jávno jak zpřed. U koček je to tak, že teda ty kočky v případě, že jsou nějak vytržený z tý kočícího těta, tak jsou nějak fixovanější na člověka. Máme v zkušenosti, že když jsme si opatřili po těch velice mladých, tak že patnou k mě přímáry. Už to nekovalo nějakou očkaní, protože my jsme šli v prostětině, a teď jsme všichni vyjadřili s holkama na prokrátku do leta. A ten krucourek, ať už mu bylo rok a něco, tak nebyl schopnej se na nás vykašlat a nechat nás odejít a bejt v chalupě. Ačkoliv jsme tam začali už první nějaký čas, když mohli se tam odestavat. Nímrž šel za náma, velice pomal a sezpožděný, vždycky pokošel a seci a mňoukal. A my jsme šli dál, tak on tak pokošel za náma působit, a vždycky se to velmi mňoukal. A byl vysloveně neštěstný. Ve chvíli, jak už za náma, a ve chvíli, kdy my jsme se pak obratili, a šli zase zpátky, tak božil. A která našel domů zpátky na středě, musel vždycky otočit, že si jdeme ještě, a zapat tam teda půl kilometru, nebo nějakým důmům ještě před náma. A zapadl do náka a už to bylo vždy. A když nás ještě vyhlíděl, to už jsme neviděli. Čili vysloveně nekočití chování. Způsobený tím, že byl vytrženej z kočitího života velmi malý. Všichni tohle to dělají teda i, no tak asi už jsou teda takhle nějak jako navíklí nebo... Já nevím teda ještě jak. Fakt je, že týpek navazuje ten kontakt s těma svéma lidma takovej, že je jim punkt vyspořící. A také si vyžadí jejich potornosti. Možná, že když mečka sůb je, takže prostě je možno si vybrat jednoho sraku prostě tý mečky. Zmínilá to kontakt takovej, že ten pet taky se nechová jako divostačního mečka, nebož... U papoušků, u andůlek je to tak, že nenaučíte andůlku mluvit nebo vůbec nic ani nemusí teda. Nejde jenom o to promluvání teda nebo o to napodování větší řeči, ale to, že s váma teda vůbec nenaučíte kontaktu. Vykažme se na vás za chvíli sama partnera. Takže podmínkou toho si najít podstatnější kontakt a dokonce teda třeba přimět papouška s tom, aby mluvil podmínkově, aby byl sám. Aby nemohl kestat s tým druhým. Tak on pak potřebuje kestat s člověkem a tak se dokonce naučí mluvit. Ale je to zřejmě úplný výzad údně. Ten pak se chová velice nepřirozeně, že si už zřejmě teda uchytí třeba zkažené nebo nějaké takové oklivotá, které závisí na člověku. Takže nevím, jak by se to teda ještě zvláštilo. Pravda je, že teda to dítě celého překoná ve vnímocnání s tím, jak se vnímocně společní. A to je jenom u toho, a to se trochu způsobí. Já myslím, že asi ten hlavní rozdíl by byl, když bychom přilédli k těm situacím, vniž si to dítě vžetné tu pozornost a k tým celým komplikovaným vstupům ze té situace, která ještě teda neprovnatelná s tím zem. A respektive i ty věci, zážitosti, které byly dostaveny a na které se to jako demonstruje. V jiných teda měrech, v jiných věcných souvislostech, v situacích, kde se dává důraz na jiné věci, tak se dává tam být dost větší rozdíl. Druhý člověk dává dítě ti různé věci. Nejdřív se mu musí dát sám a teprve pak mu může dávat různé věci. Vaš dávat mu ty věci, aby mu byly dány, je možný teprve, když naváže ten kontakt, když došlo k tomu zemkání. Dávat mu věci znamená, že tenhle dvůj člověk vyděluje tyto věci z nevřetelného, ještě nestrukturovaného pozadí a dává, podává je věci. Když dítě se navykne, tak to dostává věci. A teprve dalším odvozením od tohohle schématu nebo z tohohle modelu se dítě stává chodný zmocňovat se věcí samo a přijímat je jakožto dané. A v tomto teprve dvojnáctovým odvozeném schématu pak hluvíme o věcech jakožto danostech. Je příznačný, když to sledujeme, že to dítě, i když přijímá ty další věci jako daný, tak je vnímá prvů jako bytosti a ne jako věci. Teprve hodně později a pozvlivem si kulturní tradice každou narovinu použijíc věcí, použijíc předmětu. Tak já myslím, že tady chvíknu, skončím. A teď budeme všechno, ještě to bude odlet. Zatím je nepřehlední prohlad, je nepřehlední a nepouhlední, proč to je takhle a proč ne jinak. Všechny všechna vysvětlávají další narovinu. Všechny všechny. A teďka je o tom, jak daleké se tady důležitá. Protože to je všechno, to je všechno, to je všechno, to je všechno. Ale nás to právě zdá, že to nejdůležitější chvíká, když říkáme, že je někdo dámal, ani nevíme, co říkáme. To považujeme se předtím, jak on vrchal vždycký projednání. A ty děti, já mám vždycky v těchto vydrželencech vrchal nejstarší projednání, než byla bámířská hledávka, nebo ještě něco takového, které by to bylo všechno. Takže konkrétně se až dojdeme k řešení otázky, jak nás poslouhuje pravda. Takže tohleto by nám chybělo, že na to zaumožním vůbec toho nějak popisit. To, že bez toho bychom teda nevěděli, co si počítat. Tím, že tady si připravíme tu půdu nějakou, tak už víme, že nás, když to je opravdu, takže to nemůžeme vysvětlovat, objařňovat, interpretovat tak, že by to vystačilo s tímhle tím. Tohleto je charakteristické pro Romanu Gerardu. Co to znamená, že matka se směje na dítě a to dítě odpovídí směrem. Kde tady je pravda? Tedy tohle je evidentní, že ještě něco přichádí. Že ta pravda vlastně, jako pravda, může fungovat jen když funguje tohle. A to je velice důležité. Když se tážeme, jak nás pravda oslovuje, takže předpokladem, aby nás pravda mohla oslovovat, je, že vidíme ze světě řečí. A předpokladem, že vidíme ze světě řečí, je, že nás oslovil člověk. Že vlastně cesta v pravdě je možná jedině tak, že je sprostřeskována určitou asistencí, nebo je zajištěna určitou asistencí, garantována asistencí druhýho člověka. Že to by to nebylo možné. Že prostě pravda nás neoslovuje jinak, než za předpokladu, že nás důležitý člověk jedná s máma jako s lídma, ještě než s méně, a uvede nás do lidského světa, uvede nás do světa řečí. To myslím, že to je strašně důležité. Jinak, když nemáme tu hledu korektů, tak ve chvíli, kdy budeme mluvit, že nás oslovuje pravda, tak všechno to, co je na týhle pírodě, přivěříme na tu pravdu. A jenom se budeme myslet, že prostě pravda nám tady diktuje, třeba jako na spodinu diktoval teda Mojišovi, když tohle máme takhle připravený, když takhle jdeme krok za krokem, tak je jasný, že ta pravda nás ukliduje jinak. Že to není tak, že by nám diktovala někdo, že by nám prostě říkal hotový nějaký věci. Musíme to rozhořít pak. A to je jenom jeden směr, že tedy těch korektůr, těch bude potřeba strašně moc majit. My se tý pravdě třeba nemůžeme nějak pořádně dostat. My o to musíme, už taky proto, že ta pravda je nepředvědná skutečnost a my teď tady ukazujeme, jak nepředvědná skutečnost třeba ne je pravda, ale jenom řeč, jak vlastně nás může oslovovat. Vlastně jak nás řečí měl oslovovat, ještě k tomu musíme přijímat. Já jsem řekl, že to je jen tak, že nás oslovuje člověk. A člověk ten má předmětnou stránku. Že my vlastně zatím, co nám předmětně je přístupní, hledáme to, co je nám předmětně nepřístupní. No zase toho, vždycky to je strašně důležitá věc, to, co je před náma předmětně, totiž Biblia, dokonce poriginalovala jakož překladu. Co to není slovo Boží, to chopíte. My nemůžeme jinak, než přes tu Biblii. No ale my hledáme to, co je za ní, ne přes ní. To je ta struktura, která je velice podstatná. A která něco znamená pro poslouzení otázky o inspirace rytma, pro verbální inspirace rytma. Tohle jsou všechno věci, které mají svý důsledky, svý komentace, které, když to dohledujeme, tak mají teda i věci, kteří to dělají. To, co jste tady připravil, to mělo být, mělo přiblížit vlastně něco jiného, a to, jakže člověk připravá práce otázky. Teď se to vypadá? To mělo být něco jiného, to znamená ten problém, jak se to děje, jak se děje ta extází, tak tohle nám mělo pomoct připravit. Počkej, tohle nám mělo pomoct, já myslím, vyložit extází, to nemělo. Tady mě, tedy, jak bych řekl, my jsme tu extází, kterou jsme tam zatím tamontovali, taky, taky to jsme připraveni. To musíme samozřejmě, my jsme to vlastně jenom nazvali, na základě jakýchsi analýz jezyka. Tam, protože jsme se chytli z toho, že v efekci se vědomí vrátí k sobě. Aby se k sobě mohl vrátit, muselo od sebe odejít. A kam od sebe odešlo, aby už sebe nebylo? Aby nechalo sebe za sebou? Tak a nazvali jsme to extází. To je vlastně, tak jsme jenom připraveni, tam žádný argument to není, zda ji odstavíme na slově, to musíme než i ukázat, že to je nocný, že vůbec se s tím nic nedá dělat. Že to není jenom nějaký žongování. To jsme připravili a teď musíme celý ten materiál znova vzvejt a teď ukázat, že to je skutečně řešení, že to je nějaká odpověď na něco. Že se to musíme vrátit. A teď cílem toho, co jsem teď povědal, nebylo vyjasňovat, nejprve vyjasňovat, spíš negativní, že to, co jsme dosud, přece jako co jsme si tady postavili před sebe, co jsme si tady představili jako vstupování do světa řeči na základě výzvy, která je vůči nám otevřená a tak dále. Že tohleto je rovina, kterou musíme vodečít, nebo kterou musíme dát do zanorek, ať budeme mluvit o extasy. Tohle ještě ubez žádné stavění. To je podrobně vyložený, aby bylo jasný, co k extazi nepatří, co jí předchází. Já jsem rádi se stával o tom, jak budeš tohle velké přenášet do všechny situací. Já myslím, že zároveň můžeš dělat to, když jsou tyto extazy a tak dále. Samozřejmě metodicky to takhle budeme dělat. To je to, co známe z těch nižších rovin. Tak to přenemeseme do těch vyšších, abychom viděli, kde to nestačí. Tam pak najdeme to prvá, pak můžeme identifikovat tu specifičnost té nové situace na té nové úrovni. Metodicky to tak budeme dělat, ale ne tak, že bychom to všechno potom vypracovali model a pak ho prostě jenom aplikovali na nový a nový roviny. Ne, tam ho budeme aplikovat, protože by bylo vidět, s čem na to nestačí. A tím, kde to zase dostaneme k věci, abychom, když mluvíme o pravdě, nemluvili o něčem, co je na úrovni daleko nižší. Toto je něco podobného jako zaští analogie. Když chceme mluvit o křesťanství, no tak je dobrý proškodovat si různý náboženství, abychom za křesťanství nepovažovali to, co je všude jinde. A když tohleto z křesťanství dáme pryč, tak najednou se ukáže, že to, co zbyde, je fakt proti nám. Zatím to už je podstatní známosti, když dáme pryč to, co je společný s podstatníma, tak ještě půl máme náboženství. A jak je to u toho křesťanství, když vidíme to křesťanství? To je náboženský náboženství. Když to křesťanství je vlastně proti náboženství. No, je to vlastně proti náboženství. Jinými slovy, když je to křesťanství, je to náboženskostí překryt. Je to jakýsi mimikry nebo mimikry. Je to nějaký takovej námo, který je pochopitelný v době, kdy a tak dále. Ale jestliže dneska je náboženskost náboženství problematická, tak je nejblížší čas pochopit křesťanství jako něco, čím v skutku je samo, a ne čím se podrobá tomu vlastně. Je to ještě zvláštní, že se dostává kvalitelnou, tak toho ještě ne. Ono dostane se skvělý. To, co si dělal, to si zálkovák nebyl. Zvláštní náboženství je vlastně. A teď je to ale, že určitě jde o to, co je křesťanský. Ano, no tak to je. Tyhle ty problémy teda nejsou mezeny jenom na křesťanských, že se bude dějiná zvolití, vždycky se zajímají, zejména už ve starým řadku. Když si jeho zemře učit. Když si je mimojná filozofická výzuka. To je velká pohledníka pro ty filozofické. Filozofické je to stará křesťanská výzva. Výzvu prostě někde nechatelí, ale v žádným případě nemůžou se tomu vyučit. To je celá vzorná záležitost. Jakmile to bylo o podstatní věci, o ty nejpodstatnější věci, to zase není charakteristický, jenom protože to je tohle. Jakmile to bylo o ty nejpodstatnější věci, tak tam je taková větší úkaz, že mám samotný věc. Dokonce naopak je to pravděpodobně větší úkaz. Já myslím, že je to zmáklost pro to, že to, co se tady pokyčilo, že je to, co se tady děje, protože díky těm matkům právě vzal ten rádu úplně jako jiný příměr, pro víru. A teď je to ten velký rozdíl, ten rádu používá úplně věje, aby vysvětlili, že lidé ho nechtějí. A nebo je to třeba nejlepší, že je to vlastní věje, kterou tam používá vlastní věra. No, vloučte na to, že to používá vlastní věra. Metafora.