Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Tak my jsme zatím došli k tomu, že máme důvody, proč se domnívat, že skutečné je vpravdě to, co se děje. Že tedy nebudeme tu pravou skutečnost, tu skutečnost v pravdě hledat tam, kde je stálost, kde je neměnost, ale tam, kde se něco děje. To neznamená, že odmítáme nebo zavrhujeme, popíráme trvalost, ale jsme přesvědčení, že trvalost je postavena na tom dění. A je potřeba ukázat vždycky, jakým způsobem. Teď naznačili jsme si, nechci říkat, že jsme si prokázali, že naznačili jsme si, že má smysl se domnívat, že základem, respektive ve vzpomínce na starou řeckou filozofii, počátkem, arché, veškerého dění, je dění primordiální. Dění na té první úrovni, tedy dění primordiálních událostí. A ty primordiální události představují nejmenší částečky nebo kvanta událostného dění. Že tedy dění není jeden veliký kontinuální proces, ale že je založeno pluralitně jako jednotlivé nejmenší události, jako událostná kvanta. Pak jsme si při prvním přiblížení struktury události ukazovali o tom, že o události můžeme říct, že má počátek, průběh, konec. A že pokud na tu událost nic nenavazuje, tak po odplynutí, po proběhnutí události nic nezůstává. To znamená, že jako by ta událost nikdy neproběhla. S tímhle musíme stále počítat. Poněvadž událost je kusem dění, které má počátek, průběh, konec, tak když je skončeno a žádná z dalších událostí na to nějak nenaváže, nechopí se toho, nevintegruje to do svého průběhu. Není-li tedy takovéhle prostřednici, takováhle pomoc zvenčí, tak ta událost, když proběhne, tak proběhla jako by marně. Není žádný záznam o tom. A je to fakticky totéž jako kdyby neproběhla. Taková událost, na kterou nic nereaguje, není tedy součástí ani služkou světa, jak o něm běžně mluvíme. Je-li svět zatím zase jako by nevíme, my jsme o tom už hovořili, že v jakém smyslu můžeme o světě hovořit, a to z jiné strany, to je když jsme začali uvažovat o světě řeči. Ale teď na to jdeme z jiné strany, čili zas nebudeme předpokládat to, co jsme už probrali na téhleté rovině, a v tomhle kontextu a budeme si myslet ten svět, jak je běžně míněn, to je jako jakýsi úhrn nebo souhrn všeho jsoucího. Přičem si pamatujeme, ale nebudeme teď zdůrazňovat, že jsme to už problematizovali, protože takový souhrn je možný pouze tam, kde je někdo, kdo ten souhrn provádí. Nemůžeme považovat za svět přebevětší množství soucen, která nikdo nedal dohromady. Nějaké skladiště jsoucen, to není ještě svět. Když se chápe svět jako úhrn, souhrn všeho, veškerenstvo, no tak tam se všude předpokládá, že někdo to veškerenstvo garantuje. Že je někdo, kdo to dává dohromady, kdo to přinejmčím sčítá. Teď tuhle námětku zatím necháváme stranou. Pokud mluvíme o světě jako úhrnu soucen, tak součástí tohoto světa nejsou události, na které nic nevazuje. Musíme upřesnit jednu stezí, kterou jsme řekli na začátku. Skutečným základem světa tedy nejsou události samy, nikdy jejich aktualizované reakce nejde na jiné události. Svět stojí nikoli na událostech, nikdy stojí na jejich vzájemných reakcích. Svět je kontextura, pletivo, spleť vztahů mezi událostmi. Všem rozumím je takzvaných reálních vztahů, to je nikoli vztahů abstraktních. Vztahů, které se uskutečňují skrze reaktibilitu události. To se řeče skrze jejich reakce. Na tohle můžeme dnes navázat. Dnešním naším cílem je předběžně rekognozkovat terén, kterému se budeme hlouběj, intenzivněji přibližovat teprve příštím večeru, kdy se chceme zabývat strukturovou akce. Dnes nám spíš půjde o nikoliv definitorické, ale spíš sugestivní, sugerující něco z přítomění i z pojmových vztahů a nové ustavení pojmu subjekt, o kterém jsme také už hovořili, na této rovině, v tomto kontextu. O reaktibilitě už jsme také hovořili. Dnes si připomeneme, že před pokladem schopnosti reagovat je schopnost agovat, schopnost akce, schopnost uskutečnit akci. Reakce je jenom specifickým případem akce. A tak se musíme zeptat, jaký je vztah mezi událostí a akcí. Nebo možná mezi událostí a jejich akcí. Akce je samozřejmě také událost. Každá akce je událost. A my se teď budeme zabývat tím, jak je zajištěno, čím je dáno, že nějaká akce je akcí nějaké události. To je, že nějaká událost je akcí jiné události. A co je před pokladem toho a jaké jsou náležitosti? Vztah mezi událostí a její akcí, nebo jiné události, která se stává její akcí, je nepochybně součástí, nebo ten vztah je dán tím, že akce je součástí složkou oné událostí její akcí. Pro tuto chvíli musíme nechat stranou takovou speciální otázku, která by nás zavedla zpět k tomu, čím jsme se zabývali minule, totiž těmi modely událostí, jak asi vypadá ta vnitřní struktura, která dá. My jsme si zouváděli minule nikolik pro to, abychom se tím důkladně zabývali, nebo abychom se přiblížili tu problematiku, jak asi by bylo potřeba se tím zabývat. Teď bychom se k tomu museli vrátit a teď to řešit, čili to vynecháme. Jak to je u primordiální událostí a jejich eventuelných akcí, to necháme stranou. Jsou v tom veliké problémy, samozřejmě. Já můžu naznačit a jenom jednu věc, když jsme si ukazovali, jestli se pamatojete na tom jednom obrázku, jak už jsme to mě rozděleno na vnitřní a vnější průběh události, a teď, když ta událost začíná jako zcela vnitřní a postupně v různých svých složkách, bychom tak řekli, protože ona se děje, není to bod, čili postupně nějak, i když víme, že už to není dělitelné, se uskutečně přechází tu hranici zvněšnění. Tak tam, kde začíná to zvněšňování a tam, kde končí to zvněšňování, tam, kde začíná, ještě žádný jiný vnějšek není, jenom ten začáteček. A tam, kde už všechno je zvněšněno a už jenom ten poslední kousíček toho vnitřního se zvněšňuje, tak v tom rozmezí. Jsme si tam namalovali takové úzké sinusovky a říkali, že tam někde může existovat oscilace uvnitř. Je to možné si to představit tak. My jsme to potřebovali k tomu, abychom zajistili v tom modelu to, co považujeme za nezbytné pro událost, totiž, aby ve svém průběhu stále integrovala všechny složky svého zvněšnění. To znamená, z těch zvněšnění musí tam být ještě nějaké zajištěné vztahy, reální vztahy, dovolující tu integritu událství. Teď na tohle my můžeme navázat a představit si zhruba, že ta akce je jednou takovou amplitudou té oscilace, jedním tím výkyvem té oscilace, který ale vyběhne ven z toho hlavního rozmezí té události. To je, jako kdybychom si tam na tu událství, tam měli jsme takového plže, tak kdybychom tam udělali nějaký roh, nebo nějaký výběžek zkrátka. Samozřejmě ta událost tím pádem sama se rozšířila, ale ta speciální okolnost, že to není uvnitř té události samotné, není, že ta událost se jakýmsi způsobem někudy rozšířila směrem, který neodpovídá tomu hlavnímu směru dění události. Tato okolnost nám dovoluje uvažovat o tom, že to je nějaký speciální výkon toho uskutečňování a my ho můžeme nezvat akcí. Jak to je, vedlo by nás to daleko, tím jsem to jenom trošičku připomněl, daleko jasnější, zřetelnější to bude tam, kde můžeme tu událost považovat za již komplikovanou, komplexní integritu subudálostí a jedna z těch subudálostí může hrát roli té akce. Tedy necháme-li stranou ty primordiální události, tedy na všech ostatních úrovních lze akci považovat za subudálost, která je specifickým způsobem integrována onou událostí, jejíž je složkou a jejíž je akcí. Subudálost může být složkou superudálosti ještě také jiným způsobem, než že je její akcí. Když je její akcí, tak vždycky je také složkou té události. Každá subudálost, která je součástí složkou nějaké superudálosti, je tou složkou díky integraci a ještě snad přesněji řečeno díky centrovanosti. To je díky tomu, že má společný střed jak s tou superudálostí, tak se všemi subudálostmi, které náleží ke složkám té superudálosti, ať už jsou to akce nebo ne. Ten střed, který není geometrický samozřejmě a který nelze identifikovat se středem žádné subudálosti, který je středem té superudálosti, a i když je středem EOIPSO, středem těch subudálostí, tak je jejich středem excentrický. To jest není to tak, že by každá subudálost měla ten střed v sobě. Ten střed má ve středu té superudálosti. Takže je vidět, jak jen velice metaforicky můžeme používat toho pojmu středu. Nebo termínu spíš středu. Nebo můžeme si vzít jiný termín, třeba těžiště. Těžiště každé té subudálosti je v jistém smyslu mimo tu subudálost. Je v té superudálosti. A díky tomu, že ta jednotlivá těžiště těch subudálostí jsou takto uložena excentricky na společné místo, totiž do středu té superudálosti, díky tomu můžeme mluvit vůbec, že ty subudálosti jsou integrovány v superudálosti. Zatím jak v tom případě, když jsme mluvili o středu, tak v tom případě, když jsme mluvili o těžišti, mluvíme v takovém duchu geometrickém. To těžiště to už je fyzika, to není čírá geometrie, ale je to stále v tom duchu geometrickém. Ale my můžeme mluvit ještě o něčem jiném předběžně. Máme ještě dlouhý čas uplyne, než se dostaneme k té otázce, kterou budeme tematizovat ve svém uvažování. My můžeme mluvit, že smysl těch subudálostí je založen, garantován, integrován ve smyslu superudálosti. To tam uvádím vlastně na okraji, pač ještě nevíme, co to je smysl, ale tušíme to, že máme tak jakési ponětí z běžného hovoru. A já to tady uvádím hlavně proto, abychom si neredukovali ten problém na číře geometrických tím, že budeme mít o středu těžiští a podob. Takže každá akce je událostí, která má svůj střed, své těžiště, svůj smysl mimo sebe. A to mimo sebe, když páteme i na ten smysl, tak nebudeme chápat jako něco vnitřního. Mimo sebe tady v tomto případě neznamená, že to je vně. Co to tady může znamenat? Tady bych chtěl připomenout to, o čem jsme už uvažovali, že každá událost, a před časem jsme mluvili o tom každej soucno, má svou vnitřní mější stránku. Musíme pamatovat na to, že v jistém smyslu, když řekneme mimo, může být právě tak mimo v té vnější sféře jako v té vnitřní sféře. A když mluvíme o smyslu, že nějaká událost má svůj smysl mimo sebe, tak to nikdy není v té vnější sféře, ve sféře předmětnosti. Nibyž je to mimo ve sféře podmětnosti, subjektnosti, ve sféře kniternosti, nepředmětnosti atd., jak bychom tomu mohli říkat. To mimo tady znamená poukaz k něčemu, co je za hranicemi té události. To, co je za události, za jejími hranicemi, může být právě tak za hranicemi té vnější její stránky, jako za hranicemi té kniterné její stránky. To nám umožňuje si představit, že těžiště střed superudálosti, že je umístěn, můžeme-li toho slova užít, lokalizován, je to prostorovej pojem, je uložen ne mimo ty supudálosti, v tom smyslu, že by tady byly někde a někde za její hranicí vnější by někde ten střed, to těžiště bylo uloženo. Nýbrž, že je to těžiště uloženo hloub, než kam sahá ta kniterná stránka těch supudálostí. To znamená, supudálosti jsou integrovány tím, že je v jakýmsi způsobem prohloubená kniterná stránka pod základy jejich největší kniternosti. Jsou tedy integrovány zevnitř, a ne zvenčí. Ale ta možnost modelovat takhle integraci, integrovanost, nás například ve vztahu k určitým tematizacím toho problému, ke kterým docházelo už koncem minulého století a na začátku tohoto století a dál, tedy v našem století, pod vlivem pokusů a myšlenkového uchopení organismů. Tedy můžeme vymezit své pojetí oproti těmto pokusům velice zřetelným způsobem zatím, co třeba takový holismus nebo vitalismus ještě předtím. Vitalismus předpokládal zcela správně, vycházel z naprosto pravdivého předpokladu nebo z pravdivého vidění, že živý organismus, živá bytost, nepředstavuje jen jakousi kumulaci fyzikálních, chemických procesů nebo dokonce i fyziologických procesů. Tam samozřejmě ta fyziolog je už sama o sobě, teď se neví, co tam všechno je do toho vloženo, ale že tam je jakýsi garant integrity organického těla. Vitalismus toho garanta hypostazoval a nazval jakousi životní silou, víc vitalis. V pozadí byl předpoklad, že je tady cosi, jako kdyžsi mnohem později se ve fyzice v určitých jevech, kdy kauzální vysvětlení se lahávalo a bylo to vůbec jen statistické, když se Maxwell začal uvažovat o tom djablíku, čertíku nebo démonku, třídicim. Tedy jako by tady byl nějakej malinkej ten pajzlík, který dává bacha, aby ty jednotlivý chemické, fyzikální a fyziologické procesy byly sehrané. Někdo kdo to řídí, tu souhu. Poněvadž ty procesy sami o tom celku nic nevědí, ty probíhají jak probíhají. A je potřeba tady najít garanta, který by to tak monarchicky ovládal a osvíceně řídil. To je takovej krajný případ hypostaze jakési zvláštní instance, která je mimo ty instance nižší úrovně. Garantem organického životního procesu je speciální životní síla, která z těch nižších stavebních kamenů s důmyslným řízením staví organické tělo. Tak proti tomu se v tom svém modelu můžeme vymezit, že asi tak jako je to obdoba mezi Aristotelovým a Platonovým pojetím jsou obrovské schody. Jeden z nejdůležitějších rozdílů je ten, že pozdní Platón předpokládal onoho Demiurga, který z toho proudu dění, který neměl žádnou formu, uplácal předměty toho světa podle věčných pravzorů. Měl tam pravzory, měl tam to blátíčko, nebo ten prout v bahání a teď potřeboval toho Demiurga, který by to uplácal, který by to sformoval, který by tomu dal nějakou podobu. Aristoteles toho Demiurga zrušil, poněvadž ho mohl to udělat, který ho strčil dovnitř samotného toho procesu. Místo Demiurga tam má energii, to je to, co dělá Dio Ergon uvnitř toho dění. Protože ta energie má ten božský pravzor, platonskej před sebou a míří k němu a ten pravzor se u Aristotela jmenuje forma morfea a dokonalá forma to je cíl toho formování, tedy ta energia, energeia je zároveň entelecheia to, co tíhne k tomu cíli. Je to depersonalizováno, je to strčeno dovnitř toho dění samotného a Demiurg se stává zbytečný. Tak v jisté obdobě v tomto pojetí se výsvitális stává naprosto zbytečnou, protože ta níterná stránka dění sama tíhne k tomu, aby se prohlubovala a prohlubuje se tím, že integruje ty subudálosti díky tomu, že nějak v hloubce je zachytává a sjednocuje, takže jim dává ještě větší hloubku, ještě podkopává a nachází tam pro ně hlubší zakotvení. Tenhle ten moment, že nějaká událost je jakožto subudálost integrována nějaké superudálosti a že je integrována takovým způsobem, že její průběh se nahlížet jako akci té superudálosti, tenhle ten vztah, ten speciální vztah má v sobě něco navíc proti běžné integraci subudálosti do superudálosti. A tím je třeba se také zabývat. Událost, která je schopna, která je jako subjekt, jakožto subjekt, schopna integrovat nějakou subudálost tak, že zůstává jedním subjektem, integruje tuto událost jakožto akci. Je možné, aby superudálost integrovala nějakou subudálost, aniž by bylo možno říct, že superudálost je subjektem té subudálosti. To je v tom případ třeba, je potřeba jisté příklady uvést, když nás to trochu zmateňnosti do toho přivede, protože každý případ je komplikovaný a je toho tam víc. V organickém těle jsou jednotlivé orgány. Orgány samy jsou zas jakousi integritou tkání. Tkáně jsou jakousi integritou buněk a tak dále. Můžeme říct, že subjektem našich krvinek jsme my, naše tělo. Můžeme říci, že subjektem naší kostry jsme my, naše tělo. Tak tomu není. My jsme celkem duše a těla, masa a kostí, myšlení a krve. My jsme celkem. Ale ne tak, že my bychom byli subjektem všech těchto složek. Naproti tomu, když přijdeme k rybníku nebo k řece a tam najdeme loďku přivázanou, odvážeme ji a pustíme a ona teda plave a potom se dostane k Jezu a tam se rozbije. Tak to není součást naší tělesno-duševní integrity. Je to jakési tění, které z velké části probíhá už bez jakéhokoliv našeho přičinění. To znamená to, že ta loďka odplavala od břehu, že plavala po proudu a tak daleko a tam došla k Jezu a tam se rozbila a tak dál. To není už naše akce. To jsou následky naší akce. Ale my jsme tu loďku odvázali a to, že jsme tu loďku odvázali, to je naše akce. Subjektem toho odvázání loďky jsme my. To odvázání, tam jsme u toho byli, to není něco námějšího. Tam naše tělo i náš duch byli přítomni. To jsme byli my, kteří to rozvazovali a kteří jsme eventuálně strčili do té loďky, aby trošku šla od břehu a tak dál. Tam jsme my byli přítomni. A přesto to má jiný charakter, než jak jsme přítomni ve svých kostech, ve svých svalech, ve svých myšlenkách. Tedy událost, to jest my, která je schopna jakožto subjekt, jako my, integrovat nějakou subudálost tak, že zůstává jejím subjektem. Dělá z této subudálosti svou akci. A aby to bylo možné, tak tato subudálost musí prokázat především schopnost se skrze tu akci vztáhnout nejenom k něčemu, k něčemu mimo sebe, to jest k té loďce, k tomu úzlu na laně, kterým je ta loďka upoutána. Musí se být schopná se nejenom vztáhnout k té loďce, protože kdyby tomu bylo tak, že by byla vstažena pouze k té loďce, tak by bylo přesně tak, jako je vstažena k tomu Jezu, k tomu rozbití loďky na Jezu. Pak by šlo u událost, která už není integrována jakožto akce, subjektu. Aby naše rozvázání toho úzlu bylo naší akcí, tak se v té akci musíme vztáhnout nejenom k tomu úzlu, ale také k sobě. Tedy událost, která jakožto subjekt je schopna integrovat nějakou subudálost, jakožto akci, jakožto svou akci. To je integrovat jí tak, že zůstávají jim subjektem. Musí mít schopnost se v této akci vztáhnout nejenom k vnějšímu konci cíly té akce, ale musí mít také schopnost se vztáhnout skrze tuto akci také k sobě. A to znamená, abychom to zjednodušili, tato superudálost, má-li mít charakter subjektu, musí být obecně schopna se vztáhnout k sobě. A tak můžeme uzavřít, že subjektem se stává taková událost, která je schopna se nějak vztáhnout sama k sobě. Taková událost se stává subjektem akce, jestliže je schopna v průběhu akce se prosadit jako její subjekt, to je udržet její integrovanost, její centrovanost, udržet její těžiště ve své vlastní hloubce. A jestliže tedy, to znamená jinými slovy, jestliže je schopna z této akce v jejím průběhu se nějak vztáhnout zpět do sebe a dokonce něco z této akce vztáhnout k sobě, do sebe, zpět. Podstata té integrity, kterou je vázá na akce, jakožto akce určitého subjektu, je schopnost toho subjektu z té akce a s něčím z té akce se vrátit k sobě, vztáhnout z té akce něco k sobě. Tato opolnost, že subjekt je schopen nejenom akce, ale je schopen se z té akce k sobě vrátit, je základem a předpokladem reakce. Nebo jak může reagovat subjekt jinak, než na základě toho, že předtím podnikl jakousi akci a pak v průběhu té akce se z jejich konců vrátil k sobě. To je ta akce, která původně, můžeme si po vzoru starého Jenningse, nazvat původní akcí, akcí na zdařbu, Jennings at random, nebo v tom německém překladu, který po Evropě byl daleko víc znám, auvské rátevol, už jsme o tom taky hovořili. Tato akce na zdařbu je základem jakýchsi informací, které musí být staženy zpět do subjektu. A na základě těch informací ta další akce nebo ty další akce musí být modifikovány. A teprve v důsadku modifikace.

====================
s1.flac
====================
Ta stránka vnitřní. My si musíme, ne tak, že by byla přísná paralelita, ale tak, že skutečně ta vnitřní stránka komplikovaných právejch současností je rovněž komplikovanější. Čím je ta komplexnost vnější taky vnitřní? Taky. Samozřejmě máme důvody přece domnívat, proč ta vnitřní stránka zajišťuje nebo garantuje ten zestup po těch šprclých úrovních. Není to ta vnější stránka, která garantuje zvyšování úrovně subjektů. Proč ta vnitřní? Ovšem ta vnitřní to nemůže dělat libovolný nějakýma skokama, proč tím, že postupně rozvíjí tu vnější stránku a zafixovává tam určitý struktury, kterých pak může při svých dalších pokrotích ku předu využít. Vždycky je to souhře v obou těch stránech. Jsi tam mluvil o tom, že čím je komplikovanější akce, tím vzniká subjekt v vyšší úrovně a třeba mnoho kde se v praxe stane, že ten subjekt není úměrný, tak se v negativním slova smyslu odhodne. Můžeme například prokázat, že určitý zjednodušení někdy může výst velice ku předu. Prostě technické pokroky velmi často souvisejí nikoliv ve vršení nejhůznějších vynálezů nebo v jednom stěžení vynálezů čehosi novýho. Třeba diody, když se vynalezly diody nebo když se vynalezly vůbec tyto součástky moderní a vyřadili elektronky. Je to velký zjednodušení. Ale takhle já jsem to teda nemyslel. Já jsem měl na mysli spíš něco jiného, totiž že ta okolnost, že nějaký subjekt je schopen rozvinout novou akci, že z něj vlastně dělá jinej, novej subjekt. Tam ta komplikovanost v tom jednotlivém kroku nehraje takovou roli, ale hraje podstatnou roli v takovém celkovém trendu. Primáty nemohly vzniknout rovnou teda z plazů. Nejdřív bylo potřeba vytvořit záležitě komplikovanější orgány postupně z všeho druhu. To bylo možno využít k tomu kroku vejši. Nepochybně teda ten vývoj v přírodě, vývoj organický ukazuje, že ta úroveň vstoupá s komplikovaností. Že někdy může být nefunkční komplikovanost, nepochybně. A taky v přírodě se taky ukázalo, že byly některé komplikované funkce, které se neosvědčily a tedy byly vyřadené. Ale že to bez té komplikace nejde, to je evidentní. Že ne každá komplikace je klakem přece jasný. Takže ta super událost má mít charakter subjektu, takže musí se vstáhnout k sobě. A tím se stává ten subjekt, ten akce. A ještě z té akce má něco vstáhnout k sobě. Co je toto něco? Třeba ta informace. Informace je zase pojem běžný, který nemůžeš identifikovat s ničím reálním. Prostě o tom se nemluví, že je to jiná rovina, čili my bychom to museli nějak ještě... Je to přibližná odpověď třeba ta informace. Fakticky to je něco tak konkrétního zase. Informace o ty byty a reality to je jenom zdálený přibližení. Jde o to, že v tom výběžku, který představuje jakési vypočení v tom průběhu dálosti, že tam v tom výběžku, který nazýváme akcí, dochází také k znišňování a ta akce si dobíhá až do svého úplného znišnění končí. V tom znišnění buď na něco naváže, takže pak už to má nějakou si strvačnost, anebo nenaváže a pak ta akce v tom znišnění skončí. Ale ta akce je akcí toho subjektu tím, že ten subjekt od samého začátku ji diriguje, tj. nějakým způsobem ji k sobě vztahuje a že dokonce v tom průběhu akce je schopen se z té akce k sobě vrátit. To je jeho akce, čili on je v té akci přítomen, ve smyslu přitom, jak jsme to říkali. A z toho své přítomnosti v té akci je schopen se vrátit k sobě. A přitom, jak se vrátí k sobě, tak je schopen si něco z té akce samotné, si něco sebou přiníst. Řekněme nějakou tu informativní. To je přibližně řečení, abychom museli přesně říct, co z té akce si je schopen přiníst, ale to je vlastně termín nebo pojem jinýho řádu, když tam řekneme informativní. To je jenom na přibližení. Fakticky kus té akce se musí vrátit zpátky. Když to takhle řekneme, je to důležité, protože se musíme uvědomit, že dění, jak jsme je dosávat chápali běžně, jakožto jakési dění, které v něm se budou, co stává přítomností a přítomnost minulostí, čili dění, které má nevratný směr, jediný směr, to je směr uplývání času. Že jsme si to strašně zjednodušili, že je to nějaká možnost, jak jít tak i proti proudu. Jestliže ta akce, podobně jako každá údala, znamená zvněšňování vnitřního, tak tady vedle tohohle hlavního proudu zvněšňování vnitřního, tady musí být nějaká cesta, jak se vnitřní vnitřní vnitřního vnitřního vnitřního. Když jsme si ukázali, že je mezi tím paralelita, tedy musíme předpokládat, že tady existuje taky opačnej časový postup, že tedy není pravda, že časy jednosměrné a nutně musí být jednosměrné. V tom se musíme nějak orientovat. Já jsem to neznačil, ale minule jsem to přeskočil, dneska zase jsem nepokračoval v tom, co jsem minule chtěl dělat, že já něco jiný, ale to je celkem fuk. Měl jsem takový dojem, že to je blbost, co pokračuje, že bych musel spoustu věcí zopakovat zase, tak je lepší vůbec si myslím ve filozofii, že nějaký systematický postup, že je většinou strašně umělej a že to znesnadňuje pochopění. Celá věc počívá v tom ukázat to z mnoha strany, přijít na to z různých stran a teprve pak to začne mít ten vlastnický charakter. Opakovat to, ale ovšem vždycky trošku jinak, jiným kontextům. To je ten tvůj konkurs úvodu filozofie, že oproti těm kozákům máte. Jdu jí na ty příklady. Nechtěl bych zabředávat, ale pohleď, jako ty jsi hlubil ten další s tím talířem. Mysli, že ten talíř vyspůsobil někomu apoplexii, tak toho subjekta zasáhne natolik, že prakticky pro něj se to stane superudálostí. Tato subudálost rozpoutá superudálost u toho subjektu. Jak to bude vypadat dál? Ale jistě, ovšem v tom případě teda subjektem bude po každý někdo jinej. Jiná pozici. To samozřejmě je možný. Když liška honí zajce, tak ten hon, to pronásledování, integruje jak ta liška, tak ten zajíc. Subjektem tato událost nemá jednoho subjekta. Jeden subjekt. Když má dva subjekty. A už nemluvím o tom, že máš na celá řada subjekt, ještě další, ale konkrétně v tomhle jsou dva subjekty. A každý ten subjekt to integruje v jiný typ události. A my můžeme sledovat jednak reagování lišky i reagování zajice, rozumět mu z jejich hlednířská. A tedy jednak můžeme to nahlížet prostě buď z té nebo odé strany. Ale my nejenom si, že to můžeme vidět v tom okamžiku z různých perspektiv, ale my vlastně můžeme tomu porozumět, tomu sledování, tomu honu. To můžeme rozumět, jeněž rozumíme osvětí tomu osvojenému světu toho zajice a osvojenému světu té lišky. Přičemž ty osvojené světy se překrývají. Fakticky jejich zápas, útěk a pronásledování to je, co probíhá v jednom prostoru, na jedné lokalitě a v jeden čas. Ale je to vlastně zároveň ve dvojím osvětí. Že tomu nemůžeme rozumět jinak, než jednání ve dvojím osvětí. Jinak to nedává smysl. Jinak to jenom můžeme brát na vědomí. Ale rozumět tomu, co dělá liška, a rozumět tomu, co dělá zajíc, musíme z jejich vlastních lisek, a to je v jejich vlastním světě. Takže tahle okolnost, že se to překrývá, že se to navzájem prostupuje, nelikviduje tu jedinečnost, nebo tu specifičnost těch jednotivých osvětí. Můžete dát se ještě na ten příklad jedno, že ta reakce v nějakým způsobě dokází. Tak třeba Jennings, já už jsem tady snad o tom mluvil, teď se nejsem jistý. Citoval jsem toho Jenningsa někdy? To je kdysi slavná knížka, je to americký biolog, napsal knihu Behavior of Lower Organisms, překládalo se to do řady jazyků, a v našem filozofickém kontextu, českém, to má svou důležitost, protože na základě filozofický recepce těch Jenningsovejch pojmů vypracoval J. B. Kozák svou habilitační práci, která vyšla na pokračování v Novým Ateneu a jmenuje se, já si nevím, nepamatuji teď přesně jak, tak zákon ekonomizace životních funkcí a jeho platnost nebo význam pro teorii logickou. To pozorovná věc, velice chytrá a tam, jak název sám říká, ten rozhodující moment je svěřen tomu pojmu ekonomizace. Nebo mohlo by se říct rutinizace, ale tam se říká ekonomizace. To byl tenkrát takovej světoběžnej pojem. A tak tedy ten Jennings, protože se zabejívá nížšími organismy, hlavně jednobudnějšími třeba, ale i ještě trochu vyššími, ale skutečně těmi nejprimitivnějšími. A poněvadž je inspirován tím anglosakským behaviorismem, tím původním, ne tím, co postěji teda prosadil, tak velice takovým pěkným a biologicky fundovaným způsobem ukazuje, jak je třeba přistupovat k živým bytostem z hlediska jejich funkčního zapojení do prostředí, v kterým žijou. A teď on nám třeba ukazuje a rozebírá. To je na tom to důležité. To jsou věci, které jsou známé. Aquaristi vědí, že když mají potěr, ten je vykulenej z jíker, takže největší potíž je, jak to krmit. A v přírodě samozřejmě těch čerstvě vylíhlých rybiček strašná fůra hyne. Aquarista má zájem, aby mu toho hynulo, co nejmí, aby když má 100 jíker, tak aby se mu nejmí 80-90 vykulilo a z toho, aby takových aspoň 60-70 kusů dochoval, což je obrovský procent na rozdíl od přírodní. Aby toho dosáhl, tak tam musí dát dostatečný množství potravy. Když tam dá zastý potravy, to je například nálevníků, když tam dá těch nálevníků moc, tak mu takovým způsobem zaneřádí to, například vyžerou kyslík, za druhý pochcípají časem, nejsou se požeraný a nemají z čeho žít. Máš v tom akváriu umělé prostředí, když se přemnožejí nálevníci někde v přírodě, tak vymře spousta života tam, protože oni zaneřádějí tu vodu. Nemůžou žít, pochcípají a hní je to. A teď jak to ten akvarist má udělat? Každý ví, že se tam nedá moc těch nálevníků, nechá se celý akvárium ve tmě, rozsvítí se tam malinká žárovička na baterku na jednom místě a všetky nálevníci z celého akvária, který tam hodin, se soustředějí u toho světla. A ty rybičky taky u toho světla a tam si je sežerou. Stačí je sežerat, takže žádný nálevníci nechcípnou a zároveň jich nemají málo, protože obojí jdou za světlem a oni je tam najdou tak, že prostě mají kolem huby fůru nálevníků. Takže stačí jenom odvírat jedno za druhým. No ale ty toho všechno musíš napouzovat nějak, že jich tedy nemají málo. Prostě připričně. Prostě dostaneš tam trošku. Ale kdyby jsi dal tam tu trošku a nesvítil, tak oni ti pochcípají, protože ty nálevníky nenajdou. Než to s tím, že tam rozsvítíš tu malou žárovičku, tak ty nálevníky jdou za světlem a ty rybičky taky. A teď ta otázka je, jak to, že ty nálevníky jdou za světlem. On to tam ukazuje na Byčíkovcích v Jennings. Jakým způsobem ty všelijaký ty prvoci, jak to vlastně, jak to vidějí to světlo? A když už k tomu světlu přijdou, jak oni se tam udržujou to světlo? Náhodou přijde do světla, ale jak to zařídí, aby z toho světla neutekl zas pryč? On tam nechá ty nálevníky v té místce Jennings a na jednom místě ještě si to odstíní, aby tam jenom na takovým malým kousku bylo světlo. A teď počítá a za dvě hodiny téměř všichni nálevníci jsou na tom osetleným kousku. Čím to je? No, kdyby to hřáli, to to tež. Jak to, že to poznají? Nebo jak jsou zařízení na to, že se udržujou právě tam, kde je teplo a neutečou? Co jim to umožňuje? Jak jsou na to zařízení? No dobře, to se hezky řekne, ale... Co to je? Mají oči? Čím to cejtějí? A on tam teď vypracovává, podle toho, co pozoruje, vypracová, jaký jsou akční systémy, velmi primitivní akční systémy, tak nižších a nenižších organismů, jak jsou schopní reagovat. A teď tam vypracovává jsou toto pojem, ty reakce na zdařbu a ty reakce, která už něco zjistí. Teď tam ukazuje, že třeba celá věc počívá v tom, že oni nejdou za světlem, ale když se náhodou do toho osvětleného kousku dostanou a náhodou z toho osvětleného kousku vypadnou, tak v tu rámu změní směra a vrátí se. Prostě oni reagujou na to, že přijdou do tmy, ne do světla, tam ukazuje. Takže ten mechanismus nebo ten akční systém je zařízený tak, že oni náhodou přijdou do toho světla, stejně tak náhodou by z toho světla odešli do tmy, jenomže ve chvíli, když se odstnou od tmy, tak měňají směr a zkoušejí se dostat zpátky. Samozřejmě, když se to nepovede, takže se ztratí do světla dočasně, když tam zase přijdou znova. Takže to je to, který je vrací, asi tak jako ty autíčka, co pustíte na stole, oni jedou, jedou, teď najednou spadnou a teď je to obrátí, zase jedou takhle. Tak něco takového mají ty prvoci, že když se dostanou na tu hranici, tak jen něco vrátí zpět. Tak to je asi ten princip, s kterým tam pracuje Jennings. Vřel doporučuji, pokud máte možnost, ten časopis Nový Athénium, to je jakési navázání na to Masarykovský Athénium, co vycházelo. Vycházelo to asi tři roky, to Nový Athénium, pak to zahynlo na ubytě. Ale v té době tam vyšlo několik zajímavých věcí. V knihovnách to starejch je, vždycky to bude, po kvůli paresátiletě si to půjčoveme, ale každopádně je to zajímavé, je tam mnoho zajímavého i jinak, ale jsou to například docela pozorůhodné rádlové recenze na nově vyšlého verkto, na takovéhle věci. To je z kolikrát tři roku? To je před dva lety. Konec dvacátých let. Konec dvacátých let. A zejména ta Kozáková práce má několik vynikajících prací, které udělá za služivové. Jedna z nich je tahleta. Já jsem měl půmyslu, prostě to už se prosadilo, když jsme vydávali váhy, tak tam měl výjít Kozák, tři filozofické studie starší, jedna z nich je tahleta. Kozák to ještě viděl, upravil, rukopis, udělal tam nějaké poznámky, k tomu dodatky a takovéhle věci. Připraveno to bylo, ale pak to všechno cítilo, že v rukopise to je, ale jinak to není. Ještě bych se chtěl zeptat, to je úplně tedy dostalo, když ty vyslovíš, že událost, událost není současná. Subjekt jako subjekt je současná. Do jaký filozofie zapadáš tímhle tvrzením? No určitě na ikonistům, ale jestli se tedy vůbec ptáme, jako dobře, jestli ta otázka je filozofická. Událost jako ještě, událost není současná. U různých filozofů by to současnou bylo. Čili... No tak, celá věc je, rozumíš, celá věc spočívá v tom, jak chápeme to slovo jest. Co to znamená jest? To je, problém bude dál ještě. Tak... Takže... Třeba v antice řada myslitelů, je to třeba u Platona například, ale je to i vůbec jistý předpoklad. Tam se říká, že pravda je říct si, že současnou jest a že nejsoučasnou není. A teď, některý filozofy říká tam lidi, že nejsoučasnou jest. Proti tomu se velice bránili někteří, kteří říkali, že v žádným případě a že teda to z hůry dáno, že nejsoučasnou není a že se nedá o něm říkat, že jest. Že v žádným smyslu není. To byly tyhle diskuse tam. No, na čem tohle závisí? Tak třeba... Můžeme říct, že je něco takového, jako zrovnoramený nebo rovnostranný prerujení nebo pravový prerujení. Je něco takového, nebo není? Jinými slovy, je rovnostranný prerujení současnou? Za horkotěžkot někteří by se klidně... Je, ale ideální. Nějak by to nazvali vše. Protože to není prerujení ze dřeva nebo z celluloidů. Tak je to prerujení myšlení. Ale jako myšlení je to současné. Dobře, dostáváme se... Připustíme tohleto a řekněme ulotý čtverec. Je to myšlené současnost. To není myšlení, protože to ani myslet nelze. No. Tady bychom už teda došli na to, že není. Přesto však ale můžeme říct, že ulotý čtverec je nesmysl. Tedy je. Stačí, když o něčem řekneme to slovo jest, abychom už řekli, že to je současnost. Můžeme říct, něco ta je. Něco ta je třeba to a ono. Co je něco ta? No podle hajde, která je to lepší, to prostě současnost, ale ještě tam je. Dobře. Řekneme, co to je něco ta. Když jsme řekli, že je něco a budeme odpovídat, to je současnost. To vyprývá teda, že strašně záleží na tom, co si myslíme pod tím slovem jest. Jest je to jest ve smyslu reálném, jest je to jest ve smyslu myšleném, jest je to jenom kopula, pak na to vůbec nemůžeme jít záležit. Jest je to jest, jest je alespoň myslitelné, jest je to ustanovitelné, myšlenkově, koncipovatelné, nebo ne, atd. No tak na tohle to všechno záleží. No a po mém soudu, jest je to tak trochu absurdní nalázání na Berkleyho, nebo na Bárklyho, který prohlásil, že SS per cititum. Tedy mně se zdá, že o těch primordialních událstvech, nejjednodušší, být víc než primordialních událstvech, na který nic nenalazuje, to jest na který nic nereaguje, že tam neexistuje žádný způsob, žádná instance, která by mohla rozhodnout, že to je, nebo není. Že tam mluvit o tom, že jest, nebo není, nedává smysl. Že smysl označení něčeho, že jest, že má teprve, když na to něco reaguje. Tedy to je taková konvence, já navrhuji tuto konvenci. Mně se zdá, že ten naprosto bezbřehej výklad toho jest, že je k ničemu, že je filozoficky nepoužitelný, že nás vůbec k ničemu nedovede. Že je jenom zdrojem všelijakejch omilů a svodů. Takže navrhuji tuto změnu. To je jenom definice terminu. Já nevím, proč bych měl používat slova soucno pro případy, který nejsem schopen vůbec kontrolovat. Pro případy, kde legitimnost toho užití nejsem schopen kontrolovat. Jestliže nějaká událost vznikne, vzběhne a končí a skončí, a nic na ní nereaguje, tak já nemám žádnou možnost skontrolovat, jestli byla nebo nebyla. A tím pádem navrhuji, abychom jí vypustili z oboru soucností. Tak ten pohodovatele se stává observativně, což je ta událost. Kde je ta hranice, kde budeme určit, že dochází události, na kterou nic nebo nikdo nereaguje. To je, na to je možno odpovědět jedině s jistou mírou opatrného souhlasu s fenomenologií. To je, můžou existovat celé regiony událostí, které na sebe navazovaly, ale které nějak vyprchaly, tak zřídly, že už toho navazování bylo míň a míň a které se naprosto rozložily. Přestať, celé ty regiony vymizely, ale nic nereagovalo. Jestli, že nenajdeme nějakou cestu, nějaké řetězu reakcí, které přece jenom nějak na to navázaly, my vůbec nevíme, jestli ten region existoval. My nemůžeme prohlásit, že ten region je soucí, nebo byl soucí. Takže tam, kde je vůbec schopnost o něčem vypovídat, tam už je schopnost reagovat. Že ta výpověď už je reakce? No jenom, že to je o to, že jste řekl, že o čem můžeme vypovídat. Výpověď je nepochybně reakce, ale je otázka, jestli je reakce na to, o čem vypovídám. Takový, Feuerbach třeba tvrdí, že když vypovídám o Bohu, tak reaguji na rodovýho člověka, a ne na Boha. Čili ta identita předmětu výpovědi a toho na čem výpovědi reaguje, není zaručené. Takže to mě zůstane pomluvit. Tak si chtěl bych zeptat ještě ty reakce, já jsem dokaznil a myslím, tak jako taky způsobnice navrátí teda akce, která je reakce, teda je akce. To je způsobnice, která na Bohu říká o mě, subjektu, jak vypadá reakce na akci subjektu. To je reakce, která se přestává na akci. To bylo to, jak jste o tom mluvil, že člověk přestává na akci. A jakým způsobem se potom vrátí zpátky k sobě, přes tu reakci? Když třeba ponáhl, tak by to třeba bylo praští doladu. To je daleko lepší, jak jste to teď vyslovil. Protiž tam předtím jste to řekl tak, že tam bylo spousta nepřesností. A možná, že by nebylo smyslu, je se s nima... Tedy jak se člověk vrací sám k sobě. Sám k sobě se vrací jinak než reakcí, samozřejmě. Reaguje na něco jinýho. Ne na sebe. Původně. Samozřejmě může reagovat taky na sebe. A pak bychom museli říct se všem, v jakém smyslu. Ten, kdo reaguje, není nikdy zcela identický s tím, na koho reaguje. O tom jsme se zmiňovali, to jste tady nebyl, když jsme mluvili o té ekstazi, když jsme si ukazovali, že ten, kdo ze sebe vykročí, není nikdy tím, kdo se k sobě vrací. Tohle je dost analogické, i když se to teď osvětí, nebo světa kolem, a ne nepředmětné skutečnosti. Jsou tady dvě otázky. Především já jsem dneska se nechtěl zabejvat popisem toho, jak se člověk k sobě vrací. Nyní bych chtěl sem, co možná nejpřesvědčivěji, ukázat, že musíme předpokládat, že je schopen k sobě se vracet. To bylo mým dnešním cílem. Když vy se ptáte na to, jak se k sobě vrací, tak to znamená, že se ptáte na nějakou demonstraci toho vracení. Pak ovšem nejlépe je to neukazovat na nějakém subjektu, kde vlastně to všechno konstruujeme, nebože na sobě. Řekněme, když jsem na to vzpomínal, to mi zrovna vybavilo, že použiju tohoto příkladu. Ten gauč, na kterým tam sedíte, má takovou technickou nenáležitost, že když se zastrkuje zpátky, se najdřív roztažen, takže při tom zastrčení teď dřev toho rámu, že sice se ty nožičky vohnou, ale ne je dost, takže zůstanou trčet v cestě tomu úplnímu zasunutí toho rámu. Je potřeba prsty je nadzvednout a pak teprve to zastrčit až do konce. Jednoho dne, před mnoha lety, tady přespal Jakub Trojan a měl takovej dojem, že když jsem dostal gaučku, takže mě to musí pomoct. A ve chvíli, kdy jsem prstama zastrkával, nadzvedával ty nožičky, tak mě pomoh. Od té doby kdykoliv, už je to letá, nemyslím na to, ale kdykoliv zastrkuju ty nožičky, tak vždycky s velkou opatrností bedlivě sleduje, jestli není někdo vedle mě, pomáhal. Co to znamená? Mě jedinej ten případ mě naučil, co jsi, co už ty prsty sami uměj. Já jim to nemusím připomínat. Oni už sami jsou opatrný, jak ďábly, aby náhodou nezakusili stejnou situaci, jako kdysi. Jak to promíhá? To je samozřejmě otázka nějakých naučených reflexie. Tomu psovi to trvá to jenom trošku díl, tím prstíčkům to trvalo. Stačilo jednou, že žižela v tobici, to je snad do toho osvětleného konce leze asi teprve po 140, jinak furt leze do toho tmavého a tam se nechá dát tu ránu elektrickou nevím kolikrát, tak přibližně. Ale je evidentní, že na základě toho, co se stane, že člověk zapíše něco do své zkušenosti, co tam nemá uloženo jako knihu v knihovně. Nýbrž, co tam je připraveno, jako chrt přivázaný hřetísku k běhu ve chvíli, kdy je puštěno. Já nemusím chodit do knihovny a hledat knížku a najít a teď jí vyndat. Skutečně stačí jenom tam povolit ten řemen a chrt vyrazí. To je naprosto přesvědčivej doklad toho, že z té akce jsem se vrátil k sobě a něco z té akce, totiž tu zkušenost, jsem si přinesl zpět. A teď to tam je jako velmi důležitá, jakoby velmi důležitá, fakticky je to blbost. Fakticky vím, že nikdo tady u mě nestojí, že jsem tady sám a zastrkuju to tam bez jakéhokoliv nebezpečí. To vím já a nevědí to ty prstíčky. Ty prstíčky jsou opatrný. Je evidentní, že tady je něco z té akce, co se stalo součástí mě. Součástí mé zkušenosti. No a teď tohleto všechno, co tady říkám, je výsledkem toho, že nejednou, ale vždy znovu si uvědomuji tuhletu zajímavou věc, že jednou mě stačilo skřípnout ty prsty a od té doby to ve mně pracuje takhle vždycky. Vždycky jenom v té situaci, jinak nikdy si na to nespomenu. A v této situaci akorát teď. Co to znamená zas? Jestli já jsem schopen jakousi novou akci, to je tím, že si to uvědomuji, že o tom myslím, že to nějakým způsobem myšlenkově zpracovávám, ukopím to, interpretuju to sám pro sebe a teď i pro vás. Že se vracím ke své akci, tehdejší, myšlenkově, jinak než ty prstíčky tam i to dělají, myšlenkově to dělám a že dokonce protože se mi to stává vždycky, když to dělám nebo téměř vždycky, že když to dělám, že já se vracím i k tomu svýmu myšlení o tom a že to nějak zapracovávám do nějakých myšlenkových kontextů širších. Je to opět akce, která míří k té zkušenosti dosávaní, ale která se z té zkušenosti, když se jí podaří to uchopit, se vrací zase zpátky ke mně, takže já si to osvojuju nejenom už jako jenom svou zkušenost, ale já si to osvojuju jako svou reflexi své zkušenosti. Čiže opět, já se i v tomhle tom zase vracím, na několika rovinách se vracím k sobě a tím, jak se vracím k sobě, tak se vlastně ustavuju. Já jsem ten, kde jí tenkrát se spával, že jsem tam ty prsty měl, když jsem je tam neměl mít. Já jsem ten, který na to takhle reaguje blbě od té doby, protože není schopen vládnout tyhle reflexi, které se prostě vytvořejí nějak sami, bez mý vůle. Já už je neodbourám asi. Furt si na to budu takhle vzpomínat, furt to budu reflektovat a furt to budu interpretovat tak, abych si z toho takhle udělal srandu a smířil se s tím, že už to asi jinak nebude. A furt to jsem já, který tohle všecko provedl. Čiže já to nějak dělám součástí sebe samému, je to součástí životní historie.

====================
s2.flac
====================
které subjekt získá při provedení akce na stařbu, která se vytváří na základě informací, které subjekt získá na základě informací, které subjekt získá na základě informací, které subjekt získá na základě informací, při provedení akce na stařbu, může modifikovat další akci, tak, aby už nebyla akcí na stařbu, nebo aby byla reakcí. Reakcí na to, o čem mu ta první akce dodala nějakou informaci. Předpokladem toho, aby vůbec nějaká akce mohla být zdrojem informací pro subjekt, je, že z té akce je možný návrat. Že něco z té akce se proti směru toho dění akce se vrátí zpátky do subjektu, do jeho dníkárné stránky a je schopno založit novou akci trochu pozměněně, modifikovaně. To je pojmově snad celozřejmé. Teď nějaké malinké okrajové poznánky. Jednak s opakování, subjektem je pro nás tedy partikulární integrita událostného dění, jehož některé složky můžeme chápat jako akce. Co to je, to jsme si vyložili. To už je teď nový pojem subjektu, kterým vycházíme? Ano, tak to už, ale chvíli s ním pracujeme, teď je to jenom... Tam, kde o žádné akci nelze mluvit, je to, že je to nějaká akce, tam, kde o žádné akci nelze mluvit, tam není žádného subjektu, tam jsou pouze události. Pravděpodobně ta rovina primordiálních událostí a rovina subjektů mají mezi sebou ještě jakousi zemi nikoho? To je země takových superudálostí, které ještě nevyvinuly žádné akce v tom smyslu, jak jsme je říkali. Tím si připomínáme opět ten problém, kterému jsme se začátku vyhnuli, které jsou primordiálními událostmi samotnými a to necháváme stranou. Tam to určitě musí být trošku jinak, ale to pro nás pro další postup není tak důležité. Je to spíš možný bod, kterého se může chopit ten, ale další postup není nezbytná. Vypracována ovšem s systematickým rozhodou být musí, nelze to přeskočit v každém případě jen pro náš cíl. A pak tu malou poznámku o krajovou. Může se stát, jako jsem ukazoval na té loďce, která nějaký čas jede, je nese na proudem, přijde až k tomu Jezu, tam nějak to propustí, tam se zašprajcuje, praskne. To je pořád ještě dění, který my jsme nastartovali. Ale je to dění, které už není integrováno. Když jsme ta loďku pustili, tak prakticky už nemáme možnost, kromě nějakých zásahů velmi komplikovaných technicky, nemáme možnost to vrátit. Zajméno, když vystřelíme třeba, tak už nemáme možnost ten projekty odchytit, vrátit aby to ještě tak šlo. Tak ta část akce, která už nemůže, a to je fujbozovká akce, ale nějak se vyjádřit musíme, ta část toho dění, které vypadá jako výsledek akce. Jednou před mnohými lety jsem byl u jednoho svého přítele v rodině a on měl vlhko hodně mladší sestru. A ta takovým tanečním způsobem, odkolik mohlo být, jich 5-6 let, možná 4-5, pořád chodila mezi židlema, stolema, co tam všechno bylo. A jak tak chodila, mávala rukama, prostě jak rusálka, tak tam zavadila nějaký žbán nebo sklenicku, ta se tak jako zakýmácela, přepadla, spadla na zem a rozbila se. A když jsem to shodil, tak to bylo všichni celé. Nehlásila se k odpovědnosti o to, že se to rozbilo. To je postřeh velice bystrej samozřejmě. Ona viděla, že to nebylo všechno takové, že je v nebezpečí, že někdo by mohl zintegrovat takový vzdálený dění, jako je rozbití toho poháru nebo co to bylo, s tím, co ona tuto malinkou přišťoukala. Ta část akce, která už nemůže být vintegrována do původní události, fakticky vintegrována, tedy do té původní události, kterou považujeme za subjekt této akce, musí být považována už z reakcí jiné události. Není součástí té akce samotné. Nibyž je to reakce jiných událostí na tuto událost, nebo na tu akci přesně řečenou. A to zapřed pokladu ovšem, že vůbec může být identifikována jako součást kontextury světa. To je absurdní, ale představme si to, je to docela možný. Ten talíř padá, ale ten talíř je z nějaký tak inertní hamoty, že na ten pád vůbec nezareaguje. Dokonce to může být tak, že ten talíř nemá žádnou hamotu. Nibyž že to je samodějní. A on jak padá, tak jako kulovej blesk padá a padá a padá a najednou zmizí. Vybíje se ten talíř, dřív než padne na zem. Ani ta zem nereaguje na to, že by se tam třeba niť ty chlupy na koberci nějak bohnuli. A nic na ně nezareaguje. Takže my vůbec nějaké další následky nemůžeme identifikovat. Je to podobný případ jako u těch primordiálních událostí, kdy na ně žádná jiná událství nezareaguje. To znamená, jako kdyby jich nebylo. Tady, co si končí, kdybychom to teď trošku ještě zjednodušíme, že vlastně žádnej talíř nepadá, protože to je jenom dokončení té naší akce. My jsme do něčeho jakoby vstrčili, ale nic se nestalo. Jakobychom do ničeho nestrčili. Dozněla naše akce, ale nic už na to nereagoval. Tady nemá pokračování. Kdyby nebylo žádných dalších reakcí, tak vlastně ty důsedky žádné nebyly identifikovatelné. Tak proto tedy ta malá připomínka, nebo ta výhrada, pokud vůbec můžeme ta reakce nějaká být identifikována jako součást kontextury světa. Tam prostě může to dění vymizet z rámce světa, jak jsme si řekli, že ho budeme uvažovat běžným způsobem. Je třeba si připomenout ještě také, že ty subjekty mají různou úroveň. Vůbec byt sem patřila kapitola v rámci světa, která je největší kapitola na světě. Vůbec byt sem patřila kapitola připomínající TR-ovi unité na tu hradu, o kterých jsme už mu hovořili, že připomněli bychom si, co jsme si zatím dosud říkali na minulejch večerech, před prázdníma se pamatujete o Pravých soucnech. Existuje jakýsi řadříček, jakási hierarchie subjektů, asi obdobná, jako je u TR-a ty přirozené jednotky. A tedy jsou subjekty různé úrovně. Úroveň subjektů stoupá, komplikuje se, jak říká TR, tím, že stoupá úroveň a komplikovanost jejich akcí. Čím ty akce jsou komplikovanější a tím také jemnější, tím je taky ta struktura subjektů odstíněnější, jemnější, propracovanější a subjekt je vyšší úrovně. A na druhé straně, čím je subjekt vyšší úrovně, tím i ty jeho akce jsou jemnější, přesnější, hraje to spolu, jde to ruku v ruce, nikdy nemůžeme jednoznačně říct, co je začátek a co je konec. Protože to je oboje dění. Není to tak, že by subjekt byl nadán schopností, kterou by jenom aktualizoval. Nyní, protože ten subjekt se ustavuje svými vlastními akcemi. Akce subjektů jsou konstitutivní pro subjekt sám. To je důsledkem toho, že v každé akci se vztahuje subjekt nejenom ke svému okolíni, bež sám k sobě. Podobně jako události jsou schopny v sobě integrovat jiné, jakožto se subudálosti, tak i subjekty jsou schopny v sobě integrovat jiné subjekty. Ale tam se ocitáme nastopě jedné důležité věci, kterou musíme vypracovat. Děje se tak totiž tím způsobem, že nižší subjekty jsou zčástí subjektů, které jsou náročně vytvořeny. Děje se tak totiž tím způsobem, že nižší subjekty jsou zčástí zbavovány své vlastní vnitřní integrity a že ta jejich integrita je garantována ze středu nebo těžiště, nebo smyslu, který je mimo, hloub. Tedy subsubjekt, který je integrován, nějaký supersubjekt, je zčástí zbavován své vlastní subjektosti. To neplatí o událostech, které se stávají subudálostmi nějaké superudálosti. Ty nejsou zbavovány své událostnosti. V čem to je, ten rozdíl? V čem to je, ten rozdíl? V čem to je, ten rozdíl? Jak to, že buňka v tkáni není funkčně, životně není funkčně, životně na tom stejně jako jednoboječný organizmus v nějakém prostředí. Není to jenom tak, že je tady nějaká integrující síla. Ta jednotlivá buňka v organizmu v tkáni je zbavována něčeho ze své samostatnosti, samobytnosti. ... ... Mám za to, že takovým domyšlením ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s2.flac
====================
To je ten vnější efekt. To, jak se navrací k sobě, je vlastně nevážený v paměti. To navracení se k sobě je teda efekt. Ne, to navracení k sobě není v paměti. To navracení k sobě je něco špeciálního, jedinečního, ale má jakési důsadky, jakési rezultáty, které jsou uloženy do paměti. Člověk se nevrací k sobě skrze paměť. Víte, že je schopen si uložit něco do paměti díky tomu, že se je schopen vrátit k sobě. Kdyby nebyl schopen se vrátit k sobě, tak v té pamětí nic mít nebude. Řeňka, říkali jsme, že odstupujeme do prostoru vědomí, nebo tam jsme říkali, že... No tak ne, to je zase ještě mnohem komplikovanější. Totiž vědomí v tom technickým smyslu, vědomí, myšlení, to je akce, aktivita. To znamená, to je, co si zvnějšňujeme. Jenomže myšlení jakožto zvnějšňování vnitřního se děje nikoliv navenek do vnějšího světa, nikdy nebrž navenek do jakého si vnitřního, takzvaného vnitřního světa, o všem chápaného vnějšně. To je... Když myslím, tak je to stejný zvnějšnění vnitřního, jako když házím kamen. I když to myšlení zůstává ve mně. Není to díterný. Mohli bychom někdy si to snad namalujeme, připravit toho namalování. To je totiž strašně zajímavý problém. Když... Co to je vlastně reflexie? K tomu se dostaneme, že jo? Tak jenom stručně předem. Reflexie je možná jenom jako reflexie akce nějaký. Předpokladem reflexie je, že mám jakousi konkrétní zkušenost s nějakou aktivitou, v nějaké aktivitě. K čemu se ta reflexie vztahuje? K té akci. Ale k té akci se vztahuje jako k celku. Ta akce jako celek je jednotou vnitřního a vnějšího. Nebo integritou vnitřního a vnějšího. V reflexi se vztahují k akci jako k této integritě vnitřního a vnějšího. Já ovšem se k té akci vztahuju proto, že chci zjistit, co v té akci mě může poučit o vnějším a co mě může poučit o mně. Samozřejmě nejdřív člověk se snaží být poučen co možná jenom o tom předmětu akce. Na sebe vzpomíná mnohem později. Ale dělí to. Reflex se tedy analyzuje, rozděluje, lučuje. To, co v akci je sjednoceno, integrováno, co je srostlé, rozlučuje na dvoři a může to dělat i blbě. Připíše něco, co má vnitřní původ, připíše nějakému vnějšímu předmětu. Třeba ve větru se pohnučí vrba, může bejt interpretována jako hrozící astrman. To znamená, že můj vnitřní strach je připsán vrbě jakožto hrozícímu nebezpečí. Můžou také nastat tyhle omily. Ale nutně ta reflex se vobrací k té akci. Sama reflexe je také akcí. Protože každá akce může byt předmětem reflexe, může také reflexe bejt reflektována. Když reflektuji svou reflexi, tak zůstávám v sobě. Nechodím ven ze sebe. Ale přesto se vztahuji k té reflexi, kterou reflektuju, která je předmětemné reflexe, k této reflexi se vztahuji jako k něčemu nějšímu. Jak je to možné? Protože já jsem si vytvořil ve své mysli jistý předmětný svět, v kterém se pohybuju stejně dobře a možná lépe, než v tom světě skutečných předmětů. A tam jakési experimenty, jakési modelové situace formuju svý akce i takový, který si ve svým realizovaným podobě vymířili ven do toho vnějšího světa. No, čili jinými slovy, já jsem si vytvořil vedle toho skutečného vnějšího světa, který tady je, ještě nějaký jiný vnější svět, který je mou doménou, nikdo do něj nemůže vniknout, leč že bych ho tam já nějak zařadil tím špecifickým způsobem, ne fyzicky, nebo že bych mu tam dal místo. Je to prostě svět intenzionálních předmětů. A mezi tím světem intenzionálních předmětů a mezi tím světem reálných předmětů není přímého vztahu, není přímého spojení. Ono je vždycky jenom přes mou aktivitu. A to je přes mou níternost. Všechno má aktivita, je původně vnitřní a teprve pak jde na venek. Takže myšlení s takovým tam objektivizovaným charakterům, kdy třeba čteme nějakou tu a teď potřebujeme jejich charakteru, porozumíme, jak to ten usrl, si myslel, kde udělal podle nás chybu, na co zapomněl itd., tak to je doména té vnější stránky myšlenkových. Ta níterná je v tom, že my tomuhle myšlení rozumíme. My si to domýšlíme po svém. My to aktualizujeme. My jsme u toho teď. To je něco jiného, než u čeho jsme, protože jsme u těch intenzionalních předmětů. A vlastně, jsem si jenom pomohl velmi předběžně, vlastně ta intenzionalita spočívá v čem? Že tyhle takzvané intenzionalní předměty, proto se jim taky říká intenzionální předměta, že jsou takové předměty, které sami o sobě jsou co do své vlastnosti nezajímavé. A zajímavé jsou jen ty vlastnosti, které ke kterým oni ukazují, intendují. Jestli můj pojem je červený, zelenej, velkej, malej, tlustej, tenkej, těžkej, lehkej, to je nezajímavé. Jednak je to vůbec blbost, to takhle říká. Čáli to nezajímá. Mě nezajímá povaha pojmu trojuhelníku. Když mě zajímá povaha toho trojuhelníku, k němuž ten pojem trojuhelníku mě říká. Ten pojem trojuhelníku je pro mě důležité ne jako tak, jak argumentuje na začátku toho Bezen, že když mám, začíná tím problémem, co to je pravda, ukazuje na tu starou tradici adekvačního pojetí a teď říká, no jo, ale vezměme takovou pětikoronu, on tam teda nemá pětikoronu, ale to je české to, že kovovou pětikoronu. No tak kde je podobnost? Pětikorona je kovová. Pojem pětikorný je kovovej. Pětikorona je kolulatá. Pojem pětikorný je ulatý. Za pětikoron si koupím to a to. Co si koupím za pojem pětikorony? No kruci, kde je ta podoba? Tedy nás vůbec na pojmu pětikorny nezajímá, jaký má vlastnosti ten pojem. Teda jestli ten pojem je kůlatej, nebo ten je kůlatej a tak. Nás zajímá jenom, co znamená. My nechceme popsat pojem, my chceme mu rozumět. To znamená, že my jsme tady schopni vytvořit jakousi sféru umělé vnějšnosti, která má smysl jenom v tom, že se vstahuje, a to speciálním způsobem se vstahuje, v té skutečné vnějšnosti. A to zní nečinný, menší vnějšnost. To jsou všem věci, které silně předpíhají, no ale je to podle Parkinsonace takové, jak je mají dělat. No bude půl desátý, vlastně už je nastává tady čas únavy. No tak popříště, jo? Popříště, jo. Příště tady máme zase teda, máme tady Seneku. Seneka o měbu. Je to knížka, celá knížka, kterou napsal De Jira, a něco z toho tady se dojíme. Jak jsem zjistil, já to nevěděl, už od minulého týdne tady je ten text, jenomže jsem se dověděl až dneska, a tak jsem požádal teda Lenku a Tomáše, aby se do toho pustili a pokusili se to přeložit včas. Já to ještě nevěděl, takže nevím, co tam je. Je to škoda, protože kdybych to věděl, už týden to tady bylo, už dneska jsme si například mohli, to mohlo být přeložené a mohli jsme si to dneska rozdat. Všichni se tím mohli seznámit a byli bychom trochu připravenější. Náskok, tohle je náskok. Stejně jednou budeme muset taky podrobit přeskoumání funkčnost těch přednášek, jak to zatím teď vypadá. Já mám jistou obavu, že nám to není, jednak se to trošku vymklo, protože nám to překáží ve vlastní práci. Jednak se mi zdá, že ta užitečnost by byla mnohem větší, kdybychom se s těmi texty mohli seznámit předen a kdybychom se na to mohli lépe připravit. Ale podmínkou toho je, že by ta témata nějak souvisela s naší prací, aby nám to bylo užitečný, že každá ta věc je jiného typu a nás odvádí od toho, že ničemu nás nepřivádí, že samou sobě jednotlivá ta přednáška, každá by nás mohla přivést například k Augustinovi. Ale to by znamenalo se tím zabejívat, mít ten text před sebou, zabejívat se tím třeba několik večerů, přečíst jistý film do Augustína. Takhle se musí pracovat. Tady tohle se mi zdá tak jako takový málo funkčný, že bude potřeba, prosím nás, přemýšlejte o tom a někdy si o tom pohovoříme. Já potřebuji reprodukovat teda nějaký desideráta a gravámy na bychom měli tak mohli chtět. Jo, a ještě prosím vás, pokud to ještě nevíte, neslyšeli jste to, tak v neděli večer v 8. věční bude o něčem taky ještě mluvit. Kdybyste byli v Praze mohli, tak do toho snad by bylo dobrý. Můžete se tady zúčastnit, trochu se připravit, aspoň na osobu, na poněji.

====================
s2.mp3
====================
To je ten vnější efekt. To, jak se navrací k sobě, je vlastně nějaký způsob, který není v paměti. To navracení se k sobě je teda... Ne, to navracení k sobě není v paměti. To navracení k sobě je něco špeciálního, jedinečního, ale má jakési důsadky, jakési rezultáty, které jsou uloženy do paměti. Člověk se nevrací k sobě skrze paměť. Nýbrž je schopen si uložit něco do paměti díky tomu, že se je schopen vrátit k sobě. Kdyby nebyl schopen se vrátit k sobě, tak v té paměti nic mít nebude. Řeňa, říkali jsme, že odstupujeme do prostoru vědomí, nebo tam jsme říkali, že... No tak ne, to je zase ještě mnohem komplikovanější. Chotiž vědomí v tom technickým smyslu, vědomí, myšlení, to je akce, aktivita. To znamená, to je, co jsi vzničněný. Jenomže myšlení jakožto vzničňování vnitřního se děje nikoliv navenek do vnějšího světa, nikoliv navenek do jakého si vnitřního, takzvaného vnitřního světa, o všem chápaného vnitřně. Když myslím, tak je to stejný zvnějšení vnitřního, jako když házím kam kámen. I když to myšlení zůstává ve mně. Není to díterní. Mohli bychom to někdy si to snad namalujeme, připravit to namalování. To je totiž strašně zajímavý problém. Když, co to je vlastně reflexie, k tomu se dostaneme, že já tak jenom stručně předem. Reflexie je možná jenom jako reflexie akce nějaké. Předpokladem reflexie je, že mám jakousi konkrétní zkušenost s nějakou aktivitou, nějaké aktivitě. K čemu se ta reflexe vztahuje? K té akci. Ale k té akci se vztahuje jako k celku. Ta akce jako celek je jednotou vnitřního a vnitřního, nebo integritou vnitřního a vnitřního. Reflexy se vztahují k akci jako k této integritě vnitřního a vnitřního. Já ošem se k té akci vztahuji proto, že chci zjistit, co v té akci mě může poučit o vnějším a co mě může poučit o mně. Samozřejmě nejdřív člověk se snaží být poučen, to možná jenom o tom předmětu akce. Na sebe vzpomíná mnohem později. Ale dělí to. Reflex se tedy analyzuje, rozděluje, lučuje. To, co v akci je sjednoceno, integrováno, co je srostlé, rozlučuje na dvoří. A může to dělat i blbě, že připíše něco, co má vnitřní původ, připíše nějakému vnějšímu předmětu. Třeba ve větru se pohnuvší vrba, může bejt zinterpretována jako hrozící astrman. To znamená, že můj vnitřní strach je připsán vrbě jakožto hrozícímu nebezpečí. Taky můžou nastat tyhle omily. Ale nutně ta reflex se vobrací k té akci. Sama reflexe je také akcí. Protoždycky každá akce může být předmětem reflexe, může také reflexe bejt reflektována. A když reflektuji svou reflexi, tak zůstávám v sobě. Nechodím ven ze sebe. Ale přesto se vztahuji k té reflexi, kterou reflektuju, které je předmětemné reflexe, se vztahuji jako k něčemu nejšímu. Jak je to možné? Protože já jsem si vytvořil ve své mysli jistý předmětnej svět, v kterém se pohybuju stejně dobře a možná lépe, než v tom světě skutečnejch předmětů. A tam v jakýchsi experimentech, v jakési modelové situaci, formuju svý akce i takový, který si ve svým realizovaném podobě by mířili ven do toho vnějšího světa. Čili jinými slovy, já jsem si vytvořil vedle toho skutečného vnějšího světa, který tady je, ještě nějaký jiný vnější svět, který je mou doménou. Nikdo do něj nemůže vniknout, leč že bych ho tam já nějak zařadil tím špecifickým způsobem, ne fyzicky, nebo že bych mu tam dal místo nějaké. Je to prostě svět intencionálních předmětů. A mezi tím světem intencionálních předmětů a mezi tím světem reálných předmětů není přímého vztahu, není přímého spojení, můžu říct jenom přes mou aktivitu. A to je přes mou vniternost. Protože všechna má aktivita je původně vnitřní a teprve pak jde na venek. Takže myšlení v takovém tom objektivizovanému charakteru, kdy třeba čteme nějakou tu, a teď potřebujeme charakteru, teď porozumíme, jak to ten usadl, si myslel, kde udělal podle nás chybu, na co zapomněl, tak dále. Tak to je doména toho vnější, od té vnější stránky myšlenkový. Ta vniterná je v tom, že my tomuto myšlení rozumíme. My si to domýšlíme po svém. My to aktualizujeme. My jsme u toho teď. To je něco jiného, než u čeho jsme. Protože jsme u těch intenciálních předmětů. A vlastně, jsem si jen pomohl velmi předběžně, vlastně ta intenciálnita spočívá v čem? Že tyhle takzvané intenciální předměty, proto se jim taky říká intenciální těch, že jsou takové předměty, které sami o sobě jsou co do své vlastnosti nezajímavé. A zajímavé jsou jen ty vlastnosti, ke kterým oni ukazují, intendují. Červený, zelenej, velkej, malej, tlustej, tenkej, těžkej, lehkej. To je nezajímavé. Jednak je to vůbec blbost, to takhle říká. Mě nezajímá povaha pojmu trojuhelníku. Když mě zajímá povaha toho trojuhelníku, k němuž ten pojem trojuhelníku měří. Ten pojem trojuhelníku je pro mě důležitý tak, jak argumentuje na začátku toho Bezn de Baha Heidegger, že když mám, začíná tím problémem, co to je pravda, ukazuje na tu starou tradici adekvačního pojetí a teď říká, no jo, ale vezměme takovou pětikoronon tam, která nemá pětikoronon, ale v české je to, že kovovou pětikoronu. No tak kde je podobnost? Pětikorona je kovová. Pojem pětikorny je kovový. Pětikorona je kulatá. Pojem pětikorny je kulatý. Za pětikoron si koupím to a to. Co si koupím za pojem pětikorny? No kruci, kde je ta podoba? Tedy nás vůbec na pojmu pětikorny nezajímá, jaký má vážnosti ten pojem. Jo, teda jestli ten pojem je kulatý, nebo ten je kulatý a tak. Nás zajímá jenom, co znamená. My nechceme popsat pojem, my chceme mu rozumět. Tedy to znamená, že my tady vytvoříme, my jsme tady schopni vytvořit jakousi jakousi sféru umělé umělé vnějšnosti, která má smysl jenom v tom, že se vstahuje, a to speciálním způsobem se vstahuje v té skutečné vnějšnosti. A to z ní nečiní menší vnějšnost. To jsou všem věci, které filmně předvíhají, no ale je to... Protože podle Parkinsonace takové věci mají dělat. No, bude půl desátý, vlastně všem. Nastává tedy čas únavy. Ještě bude prostředka. No tak popříště, jo? Popříště, jo. Příště tady máme zase teda... Máme tady Seneku. Seneka o měbu. Je to knížka, celá knížka, kterou napsal De Jira. A něco z toho tady se dojíme. Jak jsem zjistil, já to nevěděl, už od minulého týdne tady je ten text, jenomže jsem se dověděl až dneska a tak jsem požádal Lenku a Tomáše, aby se to opustili a pokusili se to přeložit včas. Já to ještě nevěděl, takže nevím, co tam je. Je to škoda, protože kdybych to věděl, už týden to tady bylo, už dneska jsme si například mohli, to mohlo být přeložené a mohli jsme si to dneska rozdat a všichni všetky mohli seznámit a byli bychom trochu připravenější. Náskok, chtěl jime náskok. Stejně jednou budeme muset taky podrobit přeskoumání funkčnost těch přednášek, já mám jistou obavu, že nám to není, jednak se to trošku vymklo, protože nám to překáží ve vlastní práci, jednak se mi zdá, že ta užitečnost by byla mnohem větší, kdybychom se s těmi texty mohli seznámit předen a kdybychom se na to mohli lépe připravit, ale pomínkou toho je, že by ta témata nějak souvisela s naší prací, aby nám to bylo užitečný, že každá ta věc je jiného typu a nás odvádí od toho, že ničemu nás nepřivádí, že samou sobě jednotlivá ta přednáška, každá by nás mohla přivést například k Augustinovi, ale to by znamenalo se tím zabejívat, přečíst filmu do Augustina. Takhle se musí pracovat. To se mi zdá tak malo funkční. Prosím nás, přemejšlejte o tom a někdy si o tom pohovoříme. Já potřebuji reprodukovat nějaký desideráta kravámin, aby tam měli chtět. A ještě prosím vás, pokud to ještě nevíte, tak v neděli večer bude o něčem taky ještě mluvit. Takže pokud byste byli v Freze, to bylo dobré. Můžete se taky připravit na podněji.