Machine transcription, not yet edited
====================
Kaz a.flac
====================
Tohle dokonce teda, až se vrátíme k tomu Kantovi, tak uvidíme, že tohle to ukazuje Kant, pokud jde o a priori. A priori není něco, co by bylo možno konstatovat, ukázat na to, že to tady je, dřív než cokoliv jinýho. Ne, ono to je dřív, ale v tom smyslu, že se to ukáže teprve v kontrastu k tomu jinýmu. Dokať to jiný tady není, tak ani to a priori se nijak neukáže. No a podobně je to tady. Prostě dokať tady není nějaké poznání nutných a věčných pravd, tak je iluzorní mluvit o tom, že tady je nějakej rozum. Ovšem ten rozum nevyplývá z toho, že tady jsou nějaké nutný a věčný pravdy. A to proč? Protože ty nutný a věčný pravdy tady jsou jedině, když je jim rozuměno. Nutný a věčný pravdy ovšem původně jsou v mysli boží, v mysli té monády monád. Tak tohle ale odkrojíme. Tady se má za to, že jde o poznání nutných a věčných pravd. To znamená naše poznání. To naše poznání není možné, kdyby tady nebyl rozum. Ale rozum tady není, dokud tady není žádný poznání. Takže proto on si může dovolit to říct z té druhé strany. A není to chyba. A proč to bere zrovna z té druhé strany? To vyplývá z kontextu. On tady hovoří, svým způsobem tady vykládá jakousi evoluční teorii. Jak to vypadá u nejmdlejších a nejtemnějších monád, jak to vypadá u živočichů a jejich smyslových orgánů, jak to vypadá u duší, asi jejich pamětí. A jak to vypadá u lidí? Že lidé také velmi často jednají jako živočichové, a pokud jsou čistí empirikové, tak je to jenom jako živočichové. Ale že je taky něco takového jako rozumové důvody, ten astronomusuje z rozumových důvodů, že tedy to je jakési poznání věčných nutných pravd, rozum, vědy, takže on tam vykládá jakousi evoluční, descendentní teorii, tak říkajíc. Nebo aspoň takovou hierarchii monád, nebo hierarchii organismů, bytostí, tak nám tady předvádí. Proto on potřebuje tu hierarchii založit na jakýchsi aktivitách těch monád, nebo těch bytostí. A proto je tady důraz na to, jak lidé jednají, jak poznávají, a nezakládá se to na to, co je jim dáno. To je jako ten rozum a vědy, jakže by to bylo dáno, a na základě toho by... A proto ten důraz tady dává na to, že poznání nutných věčných pravd nám umožňuje, že máme rozum a vědy. Takže ten rozum by se nemohl bez toho poznání věčných pravd rozvinout vůbec. Ono je to pravda svým způsobem, všem je to jen jedna stránka té pravdy. Tak to je to, proč to zrovna takhle říká, ale jeho stanovisko je naprosto jasný. To není tak, že by to chtěl založit na... Svým způsobem ovšem to, že to takhle dělá, je velkolepý, protože to vlastně je předchůdce Hegla a to, co z Hegla bylo třeba Markse, toho důrazu na praxi. Tady vlastně skutečně se ukazuje, že ta důležitá, zatímco dosud se to vše vykládalo z toho, co bylo dáno, z jakýchsi substancí první. A taky Kierkego, Descartes mluvil o myšlení jako substanci. Tak tady Leibnitz vlastně dává důraz na to, že je to aktivita, nesubstance. No ale půjdeme dál. Jestli ještě nechceš, teda. No, takže teď v té druhé větě, kterou jsem už do toho zahrnul teď v tom výkladu, tam vidíme další doklad, že jsme správně i viděli v tom slovíčku to, už co si podezřel, jo. Tím, že myslíme to, co se nazývá já a uvažujeme, že to, či ono je v nás, v nás jakožto v tom, tak když takto myslíme na sebe samé, myslíme zároveň na bytí substanci jednoduché a složený, nehmotnej samotného boha. Dvě věci důležitý. Za prvé, že Leibnitz si uvědomil, že reflexe má dvojí konec, nebo dvojí směr, že je rozdělená, že je něco jako hadí jazyk, že má ty dva konce. Že totiž díky tomu, že můžeme tematizovat sami sebe, já, to, čemu se říká já, díky tomu můžeme tematizovat to, co není já, to, co je mimo. Například substanci, bytí a tak dále. Že reflexe nám umožňuje, on tady nevykládá proč. My jsme si to vykládali před dvěma roky, jak to je, já to připomenu, ponadže většina je tady, který to neslyšeli. Ten původní, prvotní kontakt člověka jako subjektu, a netýká se to jenom člověka, my jsme si říkali, že musíme za subjekty považovat i ty nižší subjekty jako zvířata a tak dále, až elektrony a podobně. Něco podobného jako u Leibnitze, taky pro ní monáda je i to nejmenší, že to nemusí být jenom ta monáda lidská. Že ten původní kontakt subjektu, a teď zatím uvažujeme teda po člověku, ten lidskýho subjektu svět s ním je praktický. Člověk nemá jinou možnost, jak se dovědět o tom, co je před ním, než když se toho dotkne, když s tím hejbe, když to nadzvedne, rozbije, hodí někam nebo něco takového, kouše do toho, děti začínají, se seznamujou se světem tím, že to chňapnou a kousnou do toho. Oni zjišťujou tvrdost, zjišťujou, jak je to těžký, jaký to má tvár, takhle se seznamujou se světem. To platí vo všech, když byl problém, co to jsou atomy, jestli jsou. Ten problém byl tak dlouho problémem, dokud se nenašel způsob, jak ten atom nějak chytit, jak ho nějak zvládnout, jak ho dostat do kleští, jak s ním něco províst a kontrolovat, co jsme s ním udělali. Poznání je podmíněno tím, že něco uděláme a zjišťujeme, co jsme udělali. Tedy první kontakt se světem, s danostmi, s věcmi, s realitou je praktický. Tím, že do toho zase ho něco děláme a teď tu praxi reflektujeme. Zjišťujeme, co se stalo. Opakovaným činem zjišťujeme, zase to nestalo z jiných důvodů, než z toho, co jsme my provedli. Může se stát, že děláme nějakej pokus a tam najednou teď něco vznikne. A to nemusí být výsledek toho, co jsme dělali, nebože jsme ten pokus dost dobře nechránili před nějakým zásahem ještě odinut. Že třeba děláme pokus s myšma a najednou nám kontrolní myši uhynou. Ačkoliv se s nima nic nedělalo, ale oni nám uhynou. Zjistí se, že dostali nějakou nákazu, která tam někde lítala, že my jsme to dost sterilně neprovedli ten pokus. Čiže my opakováním pokusu zjistíme, jestli náhodou to, co tam k čemu došlo, jestli to není výsledkem nějakého zásahu odinut, jestli je to opravdu to, co jsme udělali my. Tedy na tomhle teprve my můžeme stavět to podrobní poznání toho, co je. Teprve když zasahujeme a zjišťujeme, že to, k čemu došlo, je vzkutečně výsledkem našeho zásahu. Takže první kontakt je praktický, druhý stupeň je reflexe toho, co jsme udělali. Takže my nikdy nevíme, co jsme vlastně udělali. My chceme něco udělat. Na experimentu je to výborně vidět. Jinak dítě, když se to učí, tak nemá všetky předpoklady k tomu, aby to kontrolovalo. Čili to je taková trochu z částí intuitivní, z částí dokonce vědomně nekontrolovaná aktivita, spíš instinktivní. Ale na té vysoké úrovni ve vědecké praxi, tam je to naprosto zjavé. Když se dělá experiment, tak se proč dělá? Chceme něco udělat? Přesně si rozvrhneme, co uděláme. A přitom od začátku víme, že nevíme, co jsme udělali. Že nebudeme vědět, co jsme udělali. Proč? Kdybychom to věděli, tak to nebudeme dělat. To je zbytečný to dělat. My to děláme právě proto, abychom zjistili, co když uděláme tohle, co všechno to znamená, co jsme vlastně všechno udělali. Tedy ty vzdálnější důsledky toho, co se rozhodneme udělat, jsou rozsáhlejší, než byl ten náš plán. Čili my, když něco uděláme, tak vždycky uděláme víc, než jsme chtěli udělat. No ale nejenom víc, vždycky také uděláme mín, než jsme chtěli udělat. A ten rozdíl mezi tím, co jsme chtěli udělat a co jsme skutečně udělali, tenhle rozdíl, ten musíme analyzovat. A můžeme analyzovat jedině v reflexi. To je první věc. A druhou věc, kterou jsme si zdůraznili, že když analyzujeme to, co jsme udělali, tak to analyzujeme především tak, že dělíme, rozdělujeme určitý složky toho, co se stalo, tak, že je dáváme na jednu nebo na druhou stranu. Totiž na stranu toho, co jsme udělali. Na stranu subjektu. Že to je důsledek toho zásahu subjektu. A ty druhé, ty jiné složky dáme na konto tý věci, do kterých jsme strkali, do ní jsme zasahovali. To je, když uniká plyn, něco smrdí a my škrtneme sirkou a ono to vybouchne a řekněme, že to přežijeme, tak my teď analýzou v reflexi zjišťujeme, co jsme vlastně udělali. No, my jsme škrtli sirkou. A ono to vybouchlo. Jsme to my, který způsobili vybuchno, jistě. Jsme to my, ale kdyby tam ten plyn nebyl, tak jsme mohli škrtat tisíckrát sirkou a nic nevybouchlo. Čili nejsme my jediná příčina. Něco tam muselo být. Musel tam být ten unikající plyn. Když takhle analyzujeme to, co se stalo, ten vybuch, tak skutečně tam přijdeme na určitý složky tý situace, který padají navrub tý reality, to je, že uniká plyn v uzavřené věznosti a něco, co padá navrub nás, co jsme my provedli, to je, že jsme tam přišli s odevřeným bohňem, nebo s škrtí sirkou a tím jsme způsobili, že tam byl odevřený bohň. Tedy reflexe znamená, že analyzujeme nějakou událost, v které jsme byli aktívní, na které jsme měli podíl, jakýsi podíl odpovědnosti a ta reflexe nám ukáže, do jaké míry je to, co se stalo přímo výsledkem toho našeho zásahu, tý naší aktivity, a do jaký míry je ten náš zásah jenom jakýmsi nezbytným malým ingredients, malou přísadou, proto aby to nastalo, ale ve skutečnosti ta situace byla připravená. Takže ta druhá věc spočívá v tom, že reflexe nám ukazuje, co z toho, co se stalo, padá na vrub náš, respektive na vrub nějakého subjektu a co padá na vrub té situaci, která tam objektivně byla přítomna. No a něco takovéhle ho tady teď ukazuje Leibnitz, že tam, kde uvažujeme sebe, nebo to, či ono je v nás, kdy tedy takto myslíme na sebe, takové subjekty, tak zároveň myslíme na bytí, substancí, jednoduché, zložené, nehmotné a tak dále. Tak tady vyčlenňujeme něco, co není našim výtvorem, co není výsledkem naší aktivity. Monáda v té reflexi poznává, vztahuje se k svým percepcím, už a percepci se vztahuje k percepcím, ve své myšlení je schopna se vztahovat k svému myšlení, ale jak se tak vztahuje k svému myšlení, tak zároveň jakoby před sebe stavěla nebo nahlížela před sebou skutečnosti, které zaprvé nejsou empirické kmání, nejsou předmětem a nemohou být předmětem naší zkušenosti. A přesto jsou-li nahlédnuty jako nutné a věčné pravdy, jsou nahlédnuty v té čisté podobě, v té naprosté zjevnosti, zřetelnosti. Takže tady máme teda dvojí. Leibnitz si uvědomuje, že reflexe se obrací k vlastní aktivitě té monády a že na té aktivitě, na analýze, nebo v důsledku analýzy, jako výsledek analýzy té aktivity, že je schopna rozlišit to já od nejá, to jest od bytí, substance a tak dále. To je jedna věc. A za druhé, že právě tam, kde nahlíží já i to nejá, ta různá nejá, i nahlíží jako nutná, třeba nahlíží rozumově nutně, takže se dostává ke skutečnostem, které zkušeností nejsou vůbec zaznamenatelné, pro zkušenost nejsou dosažitelné. Jsou to zkušenosti nadzkušenostní. A tyto nadzkušenostní skutečnosti tady jsou vymenované jen tak, to není úplné vypočtení, ale jsou jen na ukázku, že jsme to my. To je důležitá věc, že monáda, když nahlíží sebe samou, když myslí na sebe samou, tak to není proto, že by měla nějaké zkušenosti se sebou. Ale na druhé straně tedy nejenom sebe samou, nebož bytí substance jednoduché a složené. Co to je jednoduché a složené? To prostě není žádná zkušenost podle laivnice. To nahlédneme bez ohledu na jakéhokoliv zkušenost. My nemusíme vidět švestky různý a jabka, nemusíme vidět jednu kouli a víc koulí a tak dále. My to všechno, tohle to nahlédneme bez jevší zkušenosti. U kanta, jak jsme viděli, tam se museli hledat důvody, proč tomu tak je. U laivnice je to velice jednoduché. Ta monáda nemá vůbec žádný okna, tak to jinak nemůže nahlédnout. Ta musí nahlédnout sama ze sebe. Jenom ze sebe může vyvodit. Tady je to tak nějak úplně zablokované dokonce, aby to mohlo být jinak. No a tak nám tyto refleksívní akty skýtají nejhlavnější předměty našeho rozumového poznání. Takže tady vidíme vedle toho empirického poznání, o kterém je řeč v 28. paragrafu, tak tady se ukazuje rozumové poznání. A předměty toho rozumového poznání jsou takového druhu, že nemohou být předměty zkušenosti. A mezi těmihle předměty, ty nejhlavnější jsou my sami. Bytí, substance, jednoduché, složené, nehmotné, Bůh. Tak tím opouštíme 30. paragraf. Kdybyste mě chtěli přerušit, tak to učiňte. A jdeme na 31., kde se dostáváme k určitým záležitostem, které pomineme poněkud povrchnějším způsobem, než jsme to dost udělali, protože to patří do jakéhosi speciálního jiného oboru a pokud byste se tím chtěli zabejvat, tak to můžeme udělat na základě jiných textů, a až tady bychom museli o toho utíct. Tak naše rozumové poznatky spočívají na dvou velkých principech. Na principu sporu a principu dostatečného důvodu. Tak co to je princip sporu? Princip sporu praví, že nepravdivé je vše, co obsahuje spor. Neznamená, že to, co neobsahuje spor, je pravdivé. V těch případů je strašná fůra, ale řekněme třeba ta eukalipovská geometrie, tak ta je vnitřně koherenní. Tamta nemá vnitřních rozporů. Neznamená to ale, že je pravdivá. Podívat jsou i jiné možné. Zjistit, která geometrie platí v naší skutečnosti, v tom skutečném světě, v kterém jsme, to je otázka, která se nedá vyřešit tím, že se dosáhne nějaké bezespornosti geometrického systému. Ovšem tam, kde je zaveden systém, který má rozpor, ukáže se, že tam nějaký rozpor je, tak tam je evidentní, že to je neplatný, nepravdivý systém. Je to neplatná, nepravdivá geometrie. Čili princip sporu to je taková zásada, že ve chvíli, kdy je nějaká myšlenka, myšlena, a při nějaké kontrole, při reflexi té myšlenky, se ukáže, že někde dochází k sporu, k rozporu, tak ta myšlenka je v tu ránu zlehčená, je prostě vyřízená, ta myšlenka není a nemůže být pravdivá. Tohleto je stanovisko, i když ten princip nebyl takto formulován tehdy, to je stanovisko poměrně staré, výslovně u Aristotela, nevýslovně, nebo jenom do jisté míry, nepřesně, nedotaženě vyslovená je ta myšlenka už tedy v Platónovi. S velkou pravděpodobností, ale se s ní prakticky pracuje už u presokratiků. Elišskou školu si nemůžeme vůbec představit jako možnou, kdyby se tam nepracovalo se zásadou principu sporu. Když tam vidíte poprvně ten základní rozpor mezi zkušeností a rozumovým nalížením, když ten parmený důžák Zenón argumentuje, že něco takového jako pohyb neexistuje, změna neexistuje. A ty jeho argumenty jsou neobyčejně propracovaný logicky a jsou postaveny takovým způsobem, že když je chcete popřít po ukazem ke zkušenosti, takže se dostáváte do logického sporu, který nejste schopni překlenout, a tudíž nemůžete mít pravdu a tudíž ani ta zkušenost není dostatečný důvod. Když ono vám řekne, že šíp neletí, všichni vědí samozřejmě, přece v Řekově byli válečníci a pracovali s nejrůznějším zbraněm a měli samostříly dokonce, takže věděli, že šíp letí. Nebo když hodí oštěp, že ten oštěp letí, když měli disciplínu a házeli oštěpem v Olympii. To nic neznamená, protože v každém okamžiku ten šíp může být jen na jednom místě. Ten šíp nemůže být v témže okamžiku, v témže momentu, nemůže být na dvou místech. Může být jen na jednom. A co tam dělá na tom jednom? No stojí. A v příštím okamžiku je na jiném místě, ale zase tam stojí. Až kdyby nestál, tak je na dvou, na jednom. Prostě ergo ten šíp neletí. Ten šíp furt stojí. To je rozumově nahlédnutelné a nic se s tím nedá dělat. Jiný argument Achilles a Želva. Želva dostane náskok, protože je pomalejší. Může ji někdy Achilles dostihnout? Nemůže. A to z tohoto důvodu. Protože když má náskok, tak než Achilles doběhne tam, kde je Želva teď, tak Želva popoleze. Než Achilles doběhne tam, kam popolezla, ona zase popoleze. A tak dál až do nekonečná nikdy nemůže dostihnout. Naprosto logický. Nic se s tím nedá. Až do Newtona a Leibnitza, do objevu infinitesimálního počtu, to se nepodařilo vyvrátit logicky. Už tam v téhle době bylo to napětí mezi zkušenství a rozumovým nahlédnutím ve hře. To je jedině tak možné, že už se pracovalo se zásadou sporu. S principem sporu. Prostě kdybychom předpokládali, že ten Achilles tu Želvu přeběhne, tak bychom se dostali do sporu s tou argumentací, že ten Achilles musí doběhnout nejdřív tam, kam ta Želva se dostane. A než tam doběhne, tak ta Želva zase už popoleze kus dál. To je argument, který je nevyvratitelný, a tudíž předpokládat, že ten Achilles ji předběhne, znamená se odsytnout ve sporu. Tedy to nemůže být pravda, i když každej ví, že samozřejmě ani Želvu jenom stačí, achilles předběhne nějakého pomalejšího běžce. Každej to ví ze zkušeností. No a tím si zároveň uvědomuji, že jsem to trošku přetáhl. Tak dáme si teď těch 10 minut nebo tak nějak přestávky. Ten princip dostatečné důvodu je zásada, že nic nemůže být pravdivé, pokud k tomu není dostatečný důvod. Pokud to není dostatečně zdůvodněno. Přičemž ten důvod, češtině je to trošku nepřesný, máš ten důvod, je zároveň něco jako přičina nebo základ. A má to svou váhu, když řekneme český důvod, tak to je jenom důvod logický nebo argumentace. Důvod má smysl jenom v myšlenkovém postupu. Naproti tomu ve skutečnosti, že se koulek utálí z kopce, to není z nějakého důvodu. Tam mluvíme v češtině o příčině. Ale ta zásada dostatečného důvodu, to je zásada i dostatečné příčiny. Proto tady píše, že žádný fakt nemůže být pravdivý a jsoucí. Tedy týká se to roviny nejen noetické, ale také ontologické. Žádná výbavěť nemůže být správna, není dostatečného důvodu, proč tomu tak je. Ale taky žádná skutečnost, událost, dění není dostatečně poznáno, když nevíme, proč k tomu dění došlo. Pokud nebudete mít speciální dotazy, tak se u tohohle nebudu zdržovat, protože ten princip sforu je poměrně jednoduchý a může být zvláštní. Ten princip sforu je poměrně jednoduchý a komplikace nastávají teprve při velmi důkladné interpretaci. Patří do toho i otázka, zda opravdu můžeme počítat s tím, že je možno postavit nějaký vnitřně bezesporný, logicky koherentní myšlenkový systém, který zároveň je pravdivý v tom smyslu, že postihuje podstatné vlastnosti, podstatné rysy skutečnosti. Zda skutečnost není taková, že když o ní vytvoříme jakoukoliv teorii, tak vždy musí dojít nějakém rozporu. To je určitej filozofický koncept, který se musí řešit a je velmi nesnádný. Sem patří taky problém, zda cílem filozofie je vytvořit filozofický systém. Víte, že je celá řada filozofů, kteří se obrátili k tomuto úsilí o systematičnost, špatně řečem o systematičnost, o budování systému zády, zejména po rozpadu Hegelový školy, Hegelovských následovníků, tak tam ty hlavní dva filozofové z minulého století, které výslovně odmítly ustavování systému jako filozofickou úlohu, to jsou Kierkegóra a Nietzsche. Pochopitelně, že když jejich myšlení se konečně zmocnila filozofie, tak jak žije na školách a ve společnosti, když tedy z toho, co mělo význačné rysy outsiderství, se pokusila udělat něco pozitivního, tak to zase dávala do systému. Jedním z nejvýznamnějších filozofů našeho století, který se pokusil Kierkegóra uvíst do povědomí filozofického myšlení, to je ten Jaspers, který se pokusil systemizovat určitě základní pozice Kierkegóra. Pokusil se méně výrazně, ale velmi zajímavě, to udělat taky s Nietzschem. A s Nietzschem se to pokusil udělat Heidegger zase. I když Heidegger teoreticky odmítá taky systém, tak jeho myšlení je dost systematické. Zdaleka se to nedá srovnat s prací Kierkegóra. Kierkegór byl tak důsledný v odmítání systému, že dokonce odmítal formu traktátu, formu zkoumání. A kromě jakýchsi takových spíš povznášejcích, vzdělavatelných úvah biblických, všechny jeho filozofické texty mají literární podobu. Zároveň je možno to posuzovat a číst jako beletrý. To něco podobného u Heideggera najdete, čístá Heidegger jako beletrý. Nicméně jsou tam určité deformace systematického úsilí, takže tam jsou zařazovány partie, které jsou pravděpodobně úmyslně, záměrně nesrozumitelné. To je vidět z toho, když se srovnají ty texty, co teď vycházejí jeho univerzitních přednášek, které se velmi dobře čtou a jsou naprosto průhledný, jasný. A když se srovná, jak psal Heidegger ty texty, které publikoval v té době nebo potom, tak je úplně evidentný, že to dělal úmyslně, záměrně, to koncipoval, takže tam jsou partie, které vypadají jako mystika, takže poézie. Naprosto to uniká možnosti nějaké skutečné filozofické interpretace, detailní filozofické interpretace. Taky i největší hožáci na určitých místech, to jsem tady možná už taky někdy to znají, na některých místech, které jsou nejasný, vůbec se neodvažují ho interpretovat a jenom ho citují. My jsme se tohle o tomhle přesvědčili, když jsme kdysi v Jirchářích na takovémto malém semináři, kde jsme četli Heideggera, toho von Wesnerva, co vyšlo potom v tom německo-českém vydání ve Vyšehradu. Naplánováno to bylo ještě v Mladé frontě ve Vahach. Když jsme to četli, tak jsme měli k tomu takový komentář od Válemce a Bímla. A když jsme to četli, tak jsme tam došli na některý, potom v tom další místě, jestli jste to sami se tím zabejvali, prostě z začátku je to dost průhledný, průzračný, a čím jdete dál, tak tím mín víte, o čem je řeč. Jsou tam partie, které jsou naprosto temný, neprůhledný. Tak my jsme to probírali, ale co se dá, ještě furt se dá vyjasňovat. Jsou tam místa, které vůbec nevíte, co s tím. Tak vždycky jsme šli do toho komentáře a právě na té nejtemnější místa, kdy jsme narazili, tak v tom komentáři nebyl komentář, nebyl titát. Takže to bylo pro nás takovej doklad, že to není jenom z naší blbosti, že tomu nerozumíme, ale že teda se neodvažují ani takoví lidi, jako univerzitní profesori, jeho žáci, Bimmel, a ten Bimmel je Němec, a Wallens je Belgičan, Flaun, takže se původně píše francouzsky, nikoli holandsky. Takže ani tyhle lidi dost renomony si za Heideggerova života nedovolili to nějak interpretovat, poněvadž tomu nerozumějí natolik, aby si byli jistí, že je Heidegger neseřve. Tak to je jenom na okraj toho, kdyby bylo vaším zájmem, měli byste za to, že třeba se zabývat důkladněji třeba tou otázkou dostatečného důvodu, která je vážnější než ten spor, tam už jsme to vlastně skončili, ty problémy nastávají ještě prva s tý systematičností a tak dále, že to jsme řekli, ale ta otázka dostatečného důvodu, no tak to má docela pozoruhodný texty, zvlášť jeden text, no toho je víc, jeden text, který už von Weiss des Grundes, Heidegger, a potom má několik univerzitních přednášek, několikrát se tím zabejval v přednaškách na univerzitě. Tak pak by bylo lepší, než tady čarovat z tohodle, se zabejvat takovou důkladnou studií, nechat si tam říct, co je možný. Já bych upozornil v tom dva třicátém paragrafu jenom na ten poměrně nenápadnej možná rys, který ale je velmi podstatnej, totiž když tam říká, že ten princip dostatečného důvodu spočívá v tom, že podle našeho přesečení žádný fakt nemůže být pravdivý a soucí, žádná výpověd nemůže být správná, není-li dostatečný důvod, proč tomu tak je, a ne jinak. Teď mám dodatek, i když nám tyto důvody ve většině případů nemohou být známi, nejenom, že nejsou, ale nemohou být známi. Či ve většině případů nám nemohou být známi ty důvody. A z té menšiny případů, kde nám mohou být známi, ještě v celé řadě případů nám známi nejsou, i když mohou být, ale v té většině případů nám být známi nemohou. Tak to je ovšem díky tomu, že když se mluví o dostatečném důvodu, tak je to právě zároveň dostatečná příčina. A o příčinách se dozvídáme empiricky, cez tou zkušeností. A zkušenost nám nikdy nemůže poskytnout, nebo téměř nikdy nám nemůže poskytnout, dostatečný základ pro poznání důvodu, poslední příčiny. Jak bychom si tohleto nějak znázornili. Uváděl jsem tady ten případ, kde uchází plyn a škrtnu sirkou. Je evidentní, že ten plamen sirky je nezbytnou příčinou výbuchu. Místo sirky by tam mohla být cvička, nebo by tam mohl být nějaký skření při zapnutí, vypnutí, vypínače elektrického nebo něco takového. Nějaká jiskra, ale ten nezbytný, k tomu výbuchu za dané teploty, pokud teplota nestoupne, by nedošlo, kdyby tam nějaká ta jiskra, nějakej ten plamen nebyl. Čili to je nezbytná příčina, nutná příčina. Ale není to dostatečná příčina, poněvadž když tam není plyn, neuchází plyn, tak to nevybuchne a můžeme tam jiskřit jak chceme. Tedy to je ukázka toho, že příčin nějakého jevu bývá víc. A že vůbec ta vůbec tá
Kaz a.flac
====================
Tohle dokonce teda, až se vrátíme k tomu Kantovi, tak uvidíme, že tohle to ukazuje Kant, pokud jde o a priori. A priori není něco, co by bylo možno konstatovat, ukázat na to, že to tady je, dřív než cokoliv jinýho. Ne, ono to je dřív, ale v tom smyslu, že se to ukáže teprve v kontrastu k tomu jinýmu. Dokať to jiný tady není, tak ani to a priori se nijak neukáže. No a podobně je to tady. Prostě dokať tady není nějaké poznání nutných a věčných pravd, tak je iluzorní mluvit o tom, že tady je nějakej rozum. Ovšem ten rozum nevyplývá z toho, že tady jsou nějaké nutný a věčný pravdy. A to proč? Protože ty nutný a věčný pravdy tady jsou jedině, když je jim rozuměno. Nutný a věčný pravdy ovšem původně jsou v mysli boží, v mysli té monády monád. Tak tohle ale odkrojíme. Tady se má za to, že jde o poznání nutných a věčných pravd. To znamená naše poznání. To naše poznání není možné, kdyby tady nebyl rozum. Ale rozum tady není, dokud tady není žádný poznání. Takže proto on si může dovolit to říct z té druhé strany. A není to chyba. A proč to bere zrovna z té druhé strany? To vyplývá z kontextu. On tady hovoří, svým způsobem tady vykládá jakousi evoluční teorii. Jak to vypadá u nejmdlejších a nejtemnějších monád, jak to vypadá u živočichů a jejich smyslových orgánů, jak to vypadá u duší, asi jejich pamětí. A jak to vypadá u lidí? Že lidé také velmi často jednají jako živočichové, a pokud jsou čistí empirikové, tak je to jenom jako živočichové. Ale že je taky něco takového jako rozumové důvody, ten astronomusuje z rozumových důvodů, že tedy to je jakési poznání věčných nutných pravd, rozum, vědy, takže on tam vykládá jakousi evoluční, descendentní teorii, tak říkajíc. Nebo aspoň takovou hierarchii monád, nebo hierarchii organismů, bytostí, tak nám tady předvádí. Proto on potřebuje tu hierarchii založit na jakýchsi aktivitách těch monád, nebo těch bytostí. A proto je tady důraz na to, jak lidé jednají, jak poznávají, a nezakládá se to na to, co je jim dáno. To je jako ten rozum a vědy, jakže by to bylo dáno, a na základě toho by... A proto ten důraz tady dává na to, že poznání nutných věčných pravd nám umožňuje, že máme rozum a vědy. Takže ten rozum by se nemohl bez toho poznání věčných pravd rozvinout vůbec. Ono je to pravda svým způsobem, všem je to jen jedna stránka té pravdy. Tak to je to, proč to zrovna takhle říká, ale jeho stanovisko je naprosto jasný. To není tak, že by to chtěl založit na... Svým způsobem ovšem to, že to takhle dělá, je velkolepý, protože to vlastně je předchůdce Hegla a to, co z Hegla bylo třeba Markse, toho důrazu na praxi. Tady vlastně skutečně se ukazuje, že ta důležitá, zatímco dosud se to vše vykládalo z toho, co bylo dáno, z jakýchsi substancí první. A taky Kierkego, Descartes mluvil o myšlení jako substanci. Tak tady Leibnitz vlastně dává důraz na to, že je to aktivita, nesubstance. No ale půjdeme dál. Jestli ještě nechceš, teda. No, takže teď v té druhé větě, kterou jsem už do toho zahrnul teď v tom výkladu, tam vidíme další doklad, že jsme správně i viděli v tom slovíčku to, už co si podezřel, jo. Tím, že myslíme to, co se nazývá já a uvažujeme, že to, či ono je v nás, v nás jakožto v tom, tak když takto myslíme na sebe samé, myslíme zároveň na bytí substanci jednoduché a složený, nehmotnej samotného boha. Dvě věci důležitý. Za prvé, že Leibnitz si uvědomil, že reflexe má dvojí konec, nebo dvojí směr, že je rozdělená, že je něco jako hadí jazyk, že má ty dva konce. Že totiž díky tomu, že můžeme tematizovat sami sebe, já, to, čemu se říká já, díky tomu můžeme tematizovat to, co není já, to, co je mimo. Například substanci, bytí a tak dále. Že reflexe nám umožňuje, on tady nevykládá proč. My jsme si to vykládali před dvěma roky, jak to je, já to připomenu, ponadže většina je tady, který to neslyšeli. Ten původní, prvotní kontakt člověka jako subjektu, a netýká se to jenom člověka, my jsme si říkali, že musíme za subjekty považovat i ty nižší subjekty jako zvířata a tak dále, až elektrony a podobně. Něco podobného jako u Leibnitze, taky pro ní monáda je i to nejmenší, že to nemusí být jenom ta monáda lidská. Že ten původní kontakt subjektu, a teď zatím uvažujeme teda po člověku, ten lidskýho subjektu svět s ním je praktický. Člověk nemá jinou možnost, jak se dovědět o tom, co je před ním, než když se toho dotkne, když s tím hejbe, když to nadzvedne, rozbije, hodí někam nebo něco takového, kouše do toho, děti začínají, se seznamujou se světem tím, že to chňapnou a kousnou do toho. Oni zjišťujou tvrdost, zjišťujou, jak je to těžký, jaký to má tvár, takhle se seznamujou se světem. To platí vo všech, když byl problém, co to jsou atomy, jestli jsou. Ten problém byl tak dlouho problémem, dokud se nenašel způsob, jak ten atom nějak chytit, jak ho nějak zvládnout, jak ho dostat do kleští, jak s ním něco províst a kontrolovat, co jsme s ním udělali. Poznání je podmíněno tím, že něco uděláme a zjišťujeme, co jsme udělali. Tedy první kontakt se světem, s danostmi, s věcmi, s realitou je praktický. Tím, že do toho zase ho něco děláme a teď tu praxi reflektujeme. Zjišťujeme, co se stalo. Opakovaným činem zjišťujeme, zase to nestalo z jiných důvodů, než z toho, co jsme my provedli. Může se stát, že děláme nějakej pokus a tam najednou teď něco vznikne. A to nemusí být výsledek toho, co jsme dělali, nebože jsme ten pokus dost dobře nechránili před nějakým zásahem ještě odinut. Že třeba děláme pokus s myšma a najednou nám kontrolní myši uhynou. Ačkoliv se s nima nic nedělalo, ale oni nám uhynou. Zjistí se, že dostali nějakou nákazu, která tam někde lítala, že my jsme to dost sterilně neprovedli ten pokus. Čiže my opakováním pokusu zjistíme, jestli náhodou to, co tam k čemu došlo, jestli to není výsledkem nějakého zásahu odinut, jestli je to opravdu to, co jsme udělali my. Tedy na tomhle teprve my můžeme stavět to podrobní poznání toho, co je. Teprve když zasahujeme a zjišťujeme, že to, k čemu došlo, je vzkutečně výsledkem našeho zásahu. Takže první kontakt je praktický, druhý stupeň je reflexe toho, co jsme udělali. Takže my nikdy nevíme, co jsme vlastně udělali. My chceme něco udělat. Na experimentu je to výborně vidět. Jinak dítě, když se to učí, tak nemá všetky předpoklady k tomu, aby to kontrolovalo. Čili to je taková trochu z částí intuitivní, z částí dokonce vědomně nekontrolovaná aktivita, spíš instinktivní. Ale na té vysoké úrovni ve vědecké praxi, tam je to naprosto zjavé. Když se dělá experiment, tak se proč dělá? Chceme něco udělat? Přesně si rozvrhneme, co uděláme. A přitom od začátku víme, že nevíme, co jsme udělali. Že nebudeme vědět, co jsme udělali. Proč? Kdybychom to věděli, tak to nebudeme dělat. To je zbytečný to dělat. My to děláme právě proto, abychom zjistili, co když uděláme tohle, co všechno to znamená, co jsme vlastně všechno udělali. Tedy ty vzdálnější důsledky toho, co se rozhodneme udělat, jsou rozsáhlejší, než byl ten náš plán. Čili my, když něco uděláme, tak vždycky uděláme víc, než jsme chtěli udělat. No ale nejenom víc, vždycky také uděláme mín, než jsme chtěli udělat. A ten rozdíl mezi tím, co jsme chtěli udělat a co jsme skutečně udělali, tenhle rozdíl, ten musíme analyzovat. A můžeme analyzovat jedině v reflexi. To je první věc. A druhou věc, kterou jsme si zdůraznili, že když analyzujeme to, co jsme udělali, tak to analyzujeme především tak, že dělíme, rozdělujeme určitý složky toho, co se stalo, tak, že je dáváme na jednu nebo na druhou stranu. Totiž na stranu toho, co jsme udělali. Na stranu subjektu. Že to je důsledek toho zásahu subjektu. A ty druhé, ty jiné složky dáme na konto tý věci, do kterých jsme strkali, do ní jsme zasahovali. To je, když uniká plyn, něco smrdí a my škrtneme sirkou a ono to vybouchne a řekněme, že to přežijeme, tak my teď analýzou v reflexi zjišťujeme, co jsme vlastně udělali. No, my jsme škrtli sirkou. A ono to vybouchlo. Jsme to my, který způsobili vybuchno, jistě. Jsme to my, ale kdyby tam ten plyn nebyl, tak jsme mohli škrtat tisíckrát sirkou a nic nevybouchlo. Čili nejsme my jediná příčina. Něco tam muselo být. Musel tam být ten unikající plyn. Když takhle analyzujeme to, co se stalo, ten vybuch, tak skutečně tam přijdeme na určitý složky tý situace, který padají navrub tý reality, to je, že uniká plyn v uzavřené věznosti a něco, co padá navrub nás, co jsme my provedli, to je, že jsme tam přišli s odevřeným bohňem, nebo s škrtí sirkou a tím jsme způsobili, že tam byl odevřený bohň. Tedy reflexe znamená, že analyzujeme nějakou událost, v které jsme byli aktívní, na které jsme měli podíl, jakýsi podíl odpovědnosti a ta reflexe nám ukáže, do jaké míry je to, co se stalo přímo výsledkem toho našeho zásahu, tý naší aktivity, a do jaký míry je ten náš zásah jenom jakýmsi nezbytným malým ingredients, malou přísadou, proto aby to nastalo, ale ve skutečnosti ta situace byla připravená. Takže ta druhá věc spočívá v tom, že reflexe nám ukazuje, co z toho, co se stalo, padá na vrub náš, respektive na vrub nějakého subjektu a co padá na vrub té situaci, která tam objektivně byla přítomna. No a něco takovéhle ho tady teď ukazuje Leibnitz, že tam, kde uvažujeme sebe, nebo to, či ono je v nás, kdy tedy takto myslíme na sebe, takové subjekty, tak zároveň myslíme na bytí, substancí, jednoduché, zložené, nehmotné a tak dále. Tak tady vyčlenňujeme něco, co není našim výtvorem, co není výsledkem naší aktivity. Monáda v té reflexi poznává, vztahuje se k svým percepcím, už a percepci se vztahuje k percepcím, ve své myšlení je schopna se vztahovat k svému myšlení, ale jak se tak vztahuje k svému myšlení, tak zároveň jakoby před sebe stavěla nebo nahlížela před sebou skutečnosti, které zaprvé nejsou empirické kmání, nejsou předmětem a nemohou být předmětem naší zkušenosti. A přesto jsou-li nahlédnuty jako nutné a věčné pravdy, jsou nahlédnuty v té čisté podobě, v té naprosté zjevnosti, zřetelnosti. Takže tady máme teda dvojí. Leibnitz si uvědomuje, že reflexe se obrací k vlastní aktivitě té monády a že na té aktivitě, na analýze, nebo v důsledku analýzy, jako výsledek analýzy té aktivity, že je schopna rozlišit to já od nejá, to jest od bytí, substance a tak dále. To je jedna věc. A za druhé, že právě tam, kde nahlíží já i to nejá, ta různá nejá, i nahlíží jako nutná, třeba nahlíží rozumově nutně, takže se dostává ke skutečnostem, které zkušeností nejsou vůbec zaznamenatelné, pro zkušenost nejsou dosažitelné. Jsou to zkušenosti nadzkušenostní. A tyto nadzkušenostní skutečnosti tady jsou vymenované jen tak, to není úplné vypočtení, ale jsou jen na ukázku, že jsme to my. To je důležitá věc, že monáda, když nahlíží sebe samou, když myslí na sebe samou, tak to není proto, že by měla nějaké zkušenosti se sebou. Ale na druhé straně tedy nejenom sebe samou, nebož bytí substance jednoduché a složené. Co to je jednoduché a složené? To prostě není žádná zkušenost podle laivnice. To nahlédneme bez ohledu na jakéhokoliv zkušenost. My nemusíme vidět švestky různý a jabka, nemusíme vidět jednu kouli a víc koulí a tak dále. My to všechno, tohle to nahlédneme bez jevší zkušenosti. U kanta, jak jsme viděli, tam se museli hledat důvody, proč tomu tak je. U laivnice je to velice jednoduché. Ta monáda nemá vůbec žádný okna, tak to jinak nemůže nahlédnout. Ta musí nahlédnout sama ze sebe. Jenom ze sebe může vyvodit. Tady je to tak nějak úplně zablokované dokonce, aby to mohlo být jinak. No a tak nám tyto refleksívní akty skýtají nejhlavnější předměty našeho rozumového poznání. Takže tady vidíme vedle toho empirického poznání, o kterém je řeč v 28. paragrafu, tak tady se ukazuje rozumové poznání. A předměty toho rozumového poznání jsou takového druhu, že nemohou být předměty zkušenosti. A mezi těmihle předměty, ty nejhlavnější jsou my sami. Bytí, substance, jednoduché, složené, nehmotné, Bůh. Tak tím opouštíme 30. paragraf. Kdybyste mě chtěli přerušit, tak to učiňte. A jdeme na 31., kde se dostáváme k určitým záležitostem, které pomineme poněkud povrchnějším způsobem, než jsme to dost udělali, protože to patří do jakéhosi speciálního jiného oboru a pokud byste se tím chtěli zabejvat, tak to můžeme udělat na základě jiných textů, a až tady bychom museli o toho utíct. Tak naše rozumové poznatky spočívají na dvou velkých principech. Na principu sporu a principu dostatečného důvodu. Tak co to je princip sporu? Princip sporu praví, že nepravdivé je vše, co obsahuje spor. Neznamená, že to, co neobsahuje spor, je pravdivé. V těch případů je strašná fůra, ale řekněme třeba ta eukalipovská geometrie, tak ta je vnitřně koherenní. Tamta nemá vnitřních rozporů. Neznamená to ale, že je pravdivá. Podívat jsou i jiné možné. Zjistit, která geometrie platí v naší skutečnosti, v tom skutečném světě, v kterém jsme, to je otázka, která se nedá vyřešit tím, že se dosáhne nějaké bezespornosti geometrického systému. Ovšem tam, kde je zaveden systém, který má rozpor, ukáže se, že tam nějaký rozpor je, tak tam je evidentní, že to je neplatný, nepravdivý systém. Je to neplatná, nepravdivá geometrie. Čili princip sporu to je taková zásada, že ve chvíli, kdy je nějaká myšlenka, myšlena, a při nějaké kontrole, při reflexi té myšlenky, se ukáže, že někde dochází k sporu, k rozporu, tak ta myšlenka je v tu ránu zlehčená, je prostě vyřízená, ta myšlenka není a nemůže být pravdivá. Tohleto je stanovisko, i když ten princip nebyl takto formulován tehdy, to je stanovisko poměrně staré, výslovně u Aristotela, nevýslovně, nebo jenom do jisté míry, nepřesně, nedotaženě vyslovená je ta myšlenka už tedy v Platónovi. S velkou pravděpodobností, ale se s ní prakticky pracuje už u presokratiků. Elišskou školu si nemůžeme vůbec představit jako možnou, kdyby se tam nepracovalo se zásadou principu sporu. Když tam vidíte poprvně ten základní rozpor mezi zkušeností a rozumovým nalížením, když ten parmený důžák Zenón argumentuje, že něco takového jako pohyb neexistuje, změna neexistuje. A ty jeho argumenty jsou neobyčejně propracovaný logicky a jsou postaveny takovým způsobem, že když je chcete popřít po ukazem ke zkušenosti, takže se dostáváte do logického sporu, který nejste schopni překlenout, a tudíž nemůžete mít pravdu a tudíž ani ta zkušenost není dostatečný důvod. Když ono vám řekne, že šíp neletí, všichni vědí samozřejmě, přece v Řekově byli válečníci a pracovali s nejrůznějším zbraněm a měli samostříly dokonce, takže věděli, že šíp letí. Nebo když hodí oštěp, že ten oštěp letí, když měli disciplínu a házeli oštěpem v Olympii. To nic neznamená, protože v každém okamžiku ten šíp může být jen na jednom místě. Ten šíp nemůže být v témže okamžiku, v témže momentu, nemůže být na dvou místech. Může být jen na jednom. A co tam dělá na tom jednom? No stojí. A v příštím okamžiku je na jiném místě, ale zase tam stojí. Až kdyby nestál, tak je na dvou, na jednom. Prostě ergo ten šíp neletí. Ten šíp furt stojí. To je rozumově nahlédnutelné a nic se s tím nedá dělat. Jiný argument Achilles a Želva. Želva dostane náskok, protože je pomalejší. Může ji někdy Achilles dostihnout? Nemůže. A to z tohoto důvodu. Protože když má náskok, tak než Achilles doběhne tam, kde je Želva teď, tak Želva popoleze. Než Achilles doběhne tam, kam popolezla, ona zase popoleze. A tak dál až do nekonečná nikdy nemůže dostihnout. Naprosto logický. Nic se s tím nedá. Až do Newtona a Leibnitza, do objevu infinitesimálního počtu, to se nepodařilo vyvrátit logicky. Už tam v téhle době bylo to napětí mezi zkušenství a rozumovým nahlédnutím ve hře. To je jedině tak možné, že už se pracovalo se zásadou sporu. S principem sporu. Prostě kdybychom předpokládali, že ten Achilles tu Želvu přeběhne, tak bychom se dostali do sporu s tou argumentací, že ten Achilles musí doběhnout nejdřív tam, kam ta Želva se dostane. A než tam doběhne, tak ta Želva zase už popoleze kus dál. To je argument, který je nevyvratitelný, a tudíž předpokládat, že ten Achilles ji předběhne, znamená se odsytnout ve sporu. Tedy to nemůže být pravda, i když každej ví, že samozřejmě ani Želvu jenom stačí, achilles předběhne nějakého pomalejšího běžce. Každej to ví ze zkušeností. No a tím si zároveň uvědomuji, že jsem to trošku přetáhl. Tak dáme si teď těch 10 minut nebo tak nějak přestávky. Ten princip dostatečné důvodu je zásada, že nic nemůže být pravdivé, pokud k tomu není dostatečný důvod. Pokud to není dostatečně zdůvodněno. Přičemž ten důvod, češtině je to trošku nepřesný, máš ten důvod, je zároveň něco jako přičina nebo základ. A má to svou váhu, když řekneme český důvod, tak to je jenom důvod logický nebo argumentace. Důvod má smysl jenom v myšlenkovém postupu. Naproti tomu ve skutečnosti, že se koulek utálí z kopce, to není z nějakého důvodu. Tam mluvíme v češtině o příčině. Ale ta zásada dostatečného důvodu, to je zásada i dostatečné příčiny. Proto tady píše, že žádný fakt nemůže být pravdivý a jsoucí. Tedy týká se to roviny nejen noetické, ale také ontologické. Žádná výbavěť nemůže být správna, není dostatečného důvodu, proč tomu tak je. Ale taky žádná skutečnost, událost, dění není dostatečně poznáno, když nevíme, proč k tomu dění došlo. Pokud nebudete mít speciální dotazy, tak se u tohohle nebudu zdržovat, protože ten princip sforu je poměrně jednoduchý a může být zvláštní. Ten princip sforu je poměrně jednoduchý a komplikace nastávají teprve při velmi důkladné interpretaci. Patří do toho i otázka, zda opravdu můžeme počítat s tím, že je možno postavit nějaký vnitřně bezesporný, logicky koherentní myšlenkový systém, který zároveň je pravdivý v tom smyslu, že postihuje podstatné vlastnosti, podstatné rysy skutečnosti. Zda skutečnost není taková, že když o ní vytvoříme jakoukoliv teorii, tak vždy musí dojít nějakém rozporu. To je určitej filozofický koncept, který se musí řešit a je velmi nesnádný. Sem patří taky problém, zda cílem filozofie je vytvořit filozofický systém. Víte, že je celá řada filozofů, kteří se obrátili k tomuto úsilí o systematičnost, špatně řečem o systematičnost, o budování systému zády, zejména po rozpadu Hegelový školy, Hegelovských následovníků, tak tam ty hlavní dva filozofové z minulého století, které výslovně odmítly ustavování systému jako filozofickou úlohu, to jsou Kierkegóra a Nietzsche. Pochopitelně, že když jejich myšlení se konečně zmocnila filozofie, tak jak žije na školách a ve společnosti, když tedy z toho, co mělo význačné rysy outsiderství, se pokusila udělat něco pozitivního, tak to zase dávala do systému. Jedním z nejvýznamnějších filozofů našeho století, který se pokusil Kierkegóra uvíst do povědomí filozofického myšlení, to je ten Jaspers, který se pokusil systemizovat určitě základní pozice Kierkegóra. Pokusil se méně výrazně, ale velmi zajímavě, to udělat taky s Nietzschem. A s Nietzschem se to pokusil udělat Heidegger zase. I když Heidegger teoreticky odmítá taky systém, tak jeho myšlení je dost systematické. Zdaleka se to nedá srovnat s prací Kierkegóra. Kierkegór byl tak důsledný v odmítání systému, že dokonce odmítal formu traktátu, formu zkoumání. A kromě jakýchsi takových spíš povznášejcích, vzdělavatelných úvah biblických, všechny jeho filozofické texty mají literární podobu. Zároveň je možno to posuzovat a číst jako beletrý. To něco podobného u Heideggera najdete, čístá Heidegger jako beletrý. Nicméně jsou tam určité deformace systematického úsilí, takže tam jsou zařazovány partie, které jsou pravděpodobně úmyslně, záměrně nesrozumitelné. To je vidět z toho, když se srovnají ty texty, co teď vycházejí jeho univerzitních přednášek, které se velmi dobře čtou a jsou naprosto průhledný, jasný. A když se srovná, jak psal Heidegger ty texty, které publikoval v té době nebo potom, tak je úplně evidentný, že to dělal úmyslně, záměrně, to koncipoval, takže tam jsou partie, které vypadají jako mystika, takže poézie. Naprosto to uniká možnosti nějaké skutečné filozofické interpretace, detailní filozofické interpretace. Taky i největší hožáci na určitých místech, to jsem tady možná už taky někdy to znají, na některých místech, které jsou nejasný, vůbec se neodvažují ho interpretovat a jenom ho citují. My jsme se tohle o tomhle přesvědčili, když jsme kdysi v Jirchářích na takovémto malém semináři, kde jsme četli Heideggera, toho von Wesnerva, co vyšlo potom v tom německo-českém vydání ve Vyšehradu. Naplánováno to bylo ještě v Mladé frontě ve Vahach. Když jsme to četli, tak jsme měli k tomu takový komentář od Válemce a Bímla. A když jsme to četli, tak jsme tam došli na některý, potom v tom další místě, jestli jste to sami se tím zabejvali, prostě z začátku je to dost průhledný, průzračný, a čím jdete dál, tak tím mín víte, o čem je řeč. Jsou tam partie, které jsou naprosto temný, neprůhledný. Tak my jsme to probírali, ale co se dá, ještě furt se dá vyjasňovat. Jsou tam místa, které vůbec nevíte, co s tím. Tak vždycky jsme šli do toho komentáře a právě na té nejtemnější místa, kdy jsme narazili, tak v tom komentáři nebyl komentář, nebyl titát. Takže to bylo pro nás takovej doklad, že to není jenom z naší blbosti, že tomu nerozumíme, ale že teda se neodvažují ani takoví lidi, jako univerzitní profesori, jeho žáci, Bimmel, a ten Bimmel je Němec, a Wallens je Belgičan, Flaun, takže se původně píše francouzsky, nikoli holandsky. Takže ani tyhle lidi dost renomony si za Heideggerova života nedovolili to nějak interpretovat, poněvadž tomu nerozumějí natolik, aby si byli jistí, že je Heidegger neseřve. Tak to je jenom na okraj toho, kdyby bylo vaším zájmem, měli byste za to, že třeba se zabývat důkladněji třeba tou otázkou dostatečného důvodu, která je vážnější než ten spor, tam už jsme to vlastně skončili, ty problémy nastávají ještě prva s tý systematičností a tak dále, že to jsme řekli, ale ta otázka dostatečného důvodu, no tak to má docela pozoruhodný texty, zvlášť jeden text, no toho je víc, jeden text, který už von Weiss des Grundes, Heidegger, a potom má několik univerzitních přednášek, několikrát se tím zabejval v přednaškách na univerzitě. Tak pak by bylo lepší, než tady čarovat z tohodle, se zabejvat takovou důkladnou studií, nechat si tam říct, co je možný. Já bych upozornil v tom dva třicátém paragrafu jenom na ten poměrně nenápadnej možná rys, který ale je velmi podstatnej, totiž když tam říká, že ten princip dostatečného důvodu spočívá v tom, že podle našeho přesečení žádný fakt nemůže být pravdivý a soucí, žádná výpověd nemůže být správná, není-li dostatečný důvod, proč tomu tak je, a ne jinak. Teď mám dodatek, i když nám tyto důvody ve většině případů nemohou být známi, nejenom, že nejsou, ale nemohou být známi. Či ve většině případů nám nemohou být známi ty důvody. A z té menšiny případů, kde nám mohou být známi, ještě v celé řadě případů nám známi nejsou, i když mohou být, ale v té většině případů nám být známi nemohou. Tak to je ovšem díky tomu, že když se mluví o dostatečném důvodu, tak je to právě zároveň dostatečná příčina. A o příčinách se dozvídáme empiricky, cez tou zkušeností. A zkušenost nám nikdy nemůže poskytnout, nebo téměř nikdy nám nemůže poskytnout, dostatečný základ pro poznání důvodu, poslední příčiny. Jak bychom si tohleto nějak znázornili. Uváděl jsem tady ten případ, kde uchází plyn a škrtnu sirkou. Je evidentní, že ten plamen sirky je nezbytnou příčinou výbuchu. Místo sirky by tam mohla být cvička, nebo by tam mohl být nějaký skření při zapnutí, vypnutí, vypínače elektrického nebo něco takového. Nějaká jiskra, ale ten nezbytný, k tomu výbuchu za dané teploty, pokud teplota nestoupne, by nedošlo, kdyby tam nějaká ta jiskra, nějakej ten plamen nebyl. Čili to je nezbytná příčina, nutná příčina. Ale není to dostatečná příčina, poněvadž když tam není plyn, neuchází plyn, tak to nevybuchne a můžeme tam jiskřit jak chceme. Tedy to je ukázka toho, že příčin nějakého jevu bývá víc. A že vůbec ta vůbec tá
====================
Kaz a.flac
====================
Takže ta otázka dostatečné příčiny dá se sebou spoustu takových problémů. Existuje vůbec případ, kde nějaká příčina je sama v sobě dostatečná? Bychom se mohli tázat. Existuje vejbuch, který má jenom jednu příčinu, která je dostatečná, když je, tak je vejbuch. Takovou okolnost nemůžeme jmenovat, nic takového neexistuje. Vždycky těch příčin je víc. A my se soustředujeme jenom na ty příčiny, které přistupujou do nějaké situace. Zatímco ta situace sama je plná příčin, které jsou už splněny. A my pak věnujeme svou pozornost té srdce, nebo tomu iskření vypínače. Ale ve skutečnosti to je jenom jedna ta poslední kapka, která přijde, která je nutná k tomu, aby k výbuchu došlo. Ale těch předpokladů je mnoho. Proto se v moderní době, teda v nejnovější době, už v konci minulého století a zejména v tomto století, se velmi často odmítá pojem příčiny. A mluví se o podmínkách. Má to svý problémy, mohli bychom se tím někdy zabejvat. Ani to slovo podmínka nesplňuje všetky požadavky, které bychom v tom chtěli, protože podmínka se může stát někdy příčinou. Příčina se někdy může stát podmínkou. Je nejasný, co je podmínka, co je příčina, jestli vůbec můžeme se vzdát pojmu příčina. Ale zejména problém je v tomhle, že existuje filozofická tradice, která přesně definovala kauzálitu, kauzální nexus. A v téhle tradici právě za příčinu se považuje to, co je dostatečná příčina. Existuje také latinský výměr o příčině, který tvrdí, že causa equat effectum, že příčina se rovná následku. Mohli bychom také říci, jaká příčina, takový následek. To je zajímavá formulace, zejména, že tam je to equat, rovná se, je totožná příčina, je totožná s následkem. To lze vyložit taky tak, že následek je obsažen již v příčině. A když je obsažen v příčině, tak to znamená, že když se něco příčinného stane, tak se vlastně nic nestalo. Už to tady bylo. Nic nového se nemůže stát. To je jenom zdání, že se něco stalo. Ve skutečnosti už to tady všechno bylo. No a tohleto pojetí, tahle tradice je naprosto nedržitelná. Jak jsem před chvíli uváděl, ten případ experimentů, když něco uděláme, tak je toho tam víc než jsme chtěli a zároveň mín než jsme chtěli, tak něco podobného platí o kauzalitě. Příčina vždycky obsahuje víc i míň než je v následku. Není pravda, že kauza equat efektů. Podle okolností, že třeba když škrtnete sirkou za normální okolností, no tak to prskne, udělá se plamínek, trochu to zasmrdí a začne hořet to dřevíčko, hoří až vás začne pálit a hodíte to. To je normální průběh škrtnutí sirky. Když škrtnete sirkou v uzavřeném místnosti, kde ukází plyn, tak dojde k výbuchu. Co to znamená, že vzhledem k té příčině ten následek toho obsahuje mnohem víc. Takový výbuch z jedné sirky, to je efekt. No ale taky se může stát, že škrtnete sirkou, řekněme experimentálně, v prostoru, který je naplněn třeba nějakým brzykem nebo kysličníkem uhličitým, nebo není tam žádný kyslík z kratka, no tak to prskne s planem malinko a hned to zhasne. Protože on je tam trochu kyslíků, která se tam vytvoří při tom hoření tý hlavičky. No ale to je hned čudu a další kyslík už tam kolem není, takže to zhasne. Takže tam v tom případě je zas vzhledem k tomu normálnímu prouhu je tam míň toho, než bylo v příčině. Kromě toho, my jsme si tady říkali, to jenom teď stručně připomenu, že vůbec to pojetí příčiny a následku, že je velice problematické, protože to vypadá, že příčina způsobuje následek. Ale to je velice omezené a málo kdy platné pojetí, protože příčina se stává příčinou teprvé, když nějaký následek na to reaguje. To je, když se jisté okolnosti vytvořejí nebo jsou připraveny takovým způsobem, že na určitou novou příčinu reagují nějakým nápadným způsobem, tak to vypadá jako, že ta nová příčina, která přišla, že je skutečnou příčinou, že to způsobilo, ale není to tak. Ta sirka nespůsobí výbuch. To je jenom ta daná situace, totiž v té uzavřené místnosti, kde je ta třeskavá směs splinu a vzduchu, že tahle situace reaguje tak nepřiměřeně mocně na to zapáleční sirku. To je vlastně reakce té situace. To není vyvoláno příčinou, která by v sobě ten následek obsahovala. Ten následek není v té příčině obsahovaný. Je to reakce té situace toho okolí na tu tzv. příčinu. A o tom jsme mluvili, to jenom připomněnám. V tom jsou veliké problémy a zabojovat se tím podrobně by znamenalo, dělat to systematicky, ne číst tady Laibnice. To je moment, kde Laibnice je vlastně nezajímavé, nebo jenom historicky zajímavé, jak on to chápal. Ale pro nás to nemá už žádný vzduch. Taková monáda, to je něco, co pro nás je velice aktuální. To, jak on tady hovoří o tomhle, je spíš tak historická zajímavost. A kdybychom to chtěli rozebrat podrobně, tak je lépe vycházet z jiných textů a zejména to dělat jako systematické téma. 33. Jsou dále dva druhy pravd, totiž pravdy rozumové a faktové. Rozumové pravdy jsou nutné a jejich opak je nemožný. Faktové pravdy jsou naproti tomu nahodilé a jejich opak je možný. No, co tím se rozumí? Rozumová pravda je, že rovnoběžky se stýkají proti nejvnekončnou, anebo že každý trůhelník má součet vnitřních úhlu 180. To tak je a nemůže být jinak. To je rozumová pravda. No ale že třeba tadyhle v té misce je 12 štangrdlí, to je pravda nahodilá, poněvadž před chvílí jich bylo víc, za chvíli jich bude míň a mohlo by jich být daleko víc, ještě než jich bylo skutečně a mohlo by jich být daleko míň, to mohly být snědené všetky. Ta miska by tady vůbec nemusela být. To není nutná pravda, to je faktická, to je veritet F takzvaný, faktové pravdy. A nahodilé jsou v tom smyslu, že se nahodějí, ne v tom, že je to libovůle. Samozřejmě je to vždycky způsobno, těch štangrdlí je tam tolik, kolik tam jich někdo dal a kolik jich tam zbylo po tom, co si bereme a tak. Tedy to není nahodilé v tom smyslu, že by mohlo být cokoliv, že najednou se to začne měnit samouplně od sebe a tak. Nahodilé v tom smyslu, že by to mohlo být jinak. Čili opak je možný. Opak tady nedává dost smysl. Odlišnost je možná. Opak to je příliš silně řečeno. Hleda, že bychom řekli, že je jich tam dvanáct, opak je. Není jich tam dvanáct. Opak to je kolikkoliv jiný. Všechno ostatní je opak. No ale to je nonsense, protože ten opak potom skutečně musí být negací toho, je tam dvanáct. A negací toho, je tam dvanáct, je ovšem mnoho. A někdy jsou nemožný. Například ta jich nemůže být milion. A do tý negacet ovšem ten milion taky patří. Opak. Je-li nějaká pravda nutná, lze ukázat na její důvod, prostřednit s tým analýzy. Rozkládali se na jednodušší ideje a pravdy, až se dospěje k původním. Tohle přeskočíme, protože ty tzv. jednodušší ideje, to je strašný problém, to je nedržitelný, to je celá zastarelá záležitost. A je to jenom pro zajímost, když někdo chce napsat nějakou studii o Laibnicovi, tak to musí vědět. A vědět přesně, jak to v Laibnic myslí, co to je jednoduchý a složený ideje a tak podobně. Ale rozkládání idei a tak dále, no je to nonsense prostě. To je celá překonaná záležitost, s tím se nebudeme zdržovat. 34. Tak se u matematiků převádějí spekulativní poučky a praktické předpisy prostřednictvím analýzy na definice axiomi a postuláty. No, tady se tím říká jenom docela jednoduchá věc, že když zjistíme třeba nějakej vztah mezi obrazcema geometrickýma, takže to důkladně poznáme, teprve když se nám podaří to analyzovat tak, že zdůvodníme to, co jsme zjistili, na základě velmi jednoduchých principů, které stanovíme, jako by platili předem. To znamená, že vlastně ten problém, který je komplikovaný, převedeme na jakési problémy prvotnější, základnější. Nic jiného tam se v tom neříká. Je to zkušenost s Euclidem, který to provedl poprvně, jako první vůbec v dějinách, provedl takovouto systematickou výstavbu, že celou geometrii odvozuje ze základních definic axiomat a postulátů. Spinoza, o něco starší než Leibnitz, se pokusil napsat etiku, přesně takovým způsobem jako geometrií, že ten název je etika modo geometrico demonstrata, etika dokazovaná geometrickým způsobem. Tam taky máte všechny ty postuláty, axiómy, definice a tak dále. Naprostý nonsens, samozřejmě, v etice to nejde, z důvodů, který nebudeme teď projednávat. Přitom se nakonec dochází k jednoduchým idejím, jejiš definicil nelze podat i k axiómům a postulátům, nebo stručně k původním principům, ještě nejsou schopny důkazu a také ho nepotřebují. Jsou to identické věty, jejiš opak obsahuje výslovný spor. Tím bychom se snad také raději neměli zabejvat. Tady je jedna chyba, že ty původní principy podle Leibnice nepotřebují důkaz, protože to jsou identické věty. Za prvé, ne všechny původní principy jsou identické věty. Za druhé, samozřejmě nepotřebují důkazu, ale není pravda, že všechny původní principy nejsou schopny důkazu. Nepotřebují jej, ale ho nejsou schopny. Naopak je to tak, že velmi často je vztah mezi principem a tím, co je z něho odvozeno, relativní. Můžeme někdy za princip zvolit právě to odvozené a z něho odvozovat ten princip. V geoglédovské geometrii to tak je v některých případech. Ukázalo se to teprve, když se zjistilo, že je možno některé ty principy vynechat, když to jiné ne, že některé je možno náradit jinými a podobně. Co to je identická věta? Identická věta je třeba, že dvě rovnoběžky jsou rovnoběžné. Rovnoběžky jsou navzájem rovnoběžné. Identická věta spočívá v tom, že je zbytečné říkat, že jsou rovnoběžné, ponadž už od začátku víme, že to jsou rovnoběžky. Jenomže tohle není princip. Že rovnoběžky jsou rovnoběžky není žádný princip, to je definice. A definice je možná jedině tak, že na první pohled vypadá jako identická. Ale ve skutečnosti identická není, protože to, co se definuje, není rovnoběžka skutečná. Není proč slovo rovnoběžka. My nemůžeme definovat rovnoběžku. My můžeme definovat pouze slovo rovnoběžka. Když řekneme, že rovnoběžka je přímka s nějakou jinou rovnoběžná, tak definujeme slovo. Protože přímka s nějakou jinou rovnoběžná, to je pojem. A tenhle pojem můžeme nazvat jinak. Jeden ten název je přímka s nějakou jinou přímkou rovnoběžná. To je název toho pojmu, jakožto intenciálního předmětu. A abychom nemuseli říkat tak dlouhý výměr nebo tolik slov, tak tomu řekneme rovnoběžka. A musíme definovat ten výraz rovnoběžka, abychom věděli, že to znamená to, co to znamená. Ale tím jsme nedefinovali rovnoběžku, protože definovali jsme slovo. Takže to není identita. To není identická věta. Identická věta je a je rá. Lidi jsou lidi. Hovado je hovado. To je identická věta. A ještě samozřejmě ty konotace jsou takové, že se ukáže, že to není identická věta. Kdyby to byla skutečně identická věta, tak není důvodu, proč ji říkat. Takže tohleto je teda omyl. Kdyby to totiž byla identita, tak bychom místo rovnoběžka mohli říkat třeba běžka. Běžka je přímka rovnoběžná z jinou. Přímko. My bychom právě tak mohli říct, že běžka je přímka, která se protíná z jinou. To bychom klidně mohli říct. U toho rovnoběžka to je blbý páč, tam už etymologicky je to předznamenáno. Ale v zásadě není důvodu, mohli bychom se na tom domluvit, proti veškerému smyslu bychom řekli, že rovnoběžka je to, co se protíná s jinou přímkou. Tam vidíme na tom, že to je terminologická záležitost. To není žádná identická věta. Protože taky když bychom řekli, že rovnoběžka je přímka, která se protíná s jinou přímkou, tak tam není žádný spor. Ten spor je zdándivej, protože my, když řekneme rovnoběžka, už myslíme, že to je ta rovnoběžná, a ne křížící se, protínající. Je vám jasný, jaký je rozdíl mezi identickou větou a definicí? Podle hlajbnice každá definice je identická věta. Není to pravda. 36. a tím končíme. Dostatečný důvod musí však být lze, to jest být možno, nalézt i u nahodilých neboli faktových pravd. A to ve vzájemné souvislosti všech stvořených věcí. To se tím rozumí tak, i to, že tady je tech dvanáct štangrlí, že v kontextu širšim se ukáže ne jako nahodilé, to jsme si vypadali, míbrž, že to má taky svůj dostatečný důvod. Dostatečný důvod je v tom, že jich tam bylo nasypáno tolik a tolik, přišlo tolik a tolik lidí, zbylo jich tam tolik a tolik, ergo nemůže tam být jinej počet než dvanáct. A takhle to jde zásadně, nebo šlo by to zásadně? Uvšem. Teď neexistují náhody, neexistují věci, které by byly libovolné. Všechny mají v poslední nějaký ten důvod. Jenže my nejsme schopni ho najít vždycky. Nebo málo kdy. Ve většině připojeno nejde. Zde by mohlo rozhodování o zvláštních důvodech, následkem nezměrné rozmanitosti věcí přírody a dělení tělest do nekonečná, pokračovat k detailům bez jakýchkoliv mezí. Tážili se po působící příčině tohoto svého spisu, nacházím nekonečný počet podob a přítomných i minulých pohybů, a právě tak se mi při otázce po účelové příčině nabízí nekonečný počet drobných zálib a přítomných i minulých vloh. Protože však všechny tyto jednotlivosti vedou opět k jiným předchozím a ještě speciálnějším nahodiným určením, z niž každé vyžaduje ke svému odúvodnění opět podobné analýzy, nepostupuje se tím nijak ku předu. Dostatečný neboli poslední důvod musí tedy ležet mimo souvislost či řadu zvláštních a nahodinných věcí, ať je jakoli nekonečná. To jest, když postupu přes ten kontext a ukazuju ty příčinně, tak nikdy nedojdu k té poslední příčině. Vždycky je ještě zas otázka, až co dosud jsem uvedl jako poslední příčinu. A kde se vydala ta poslední příčina? Ta zas má nějakou ještě příčinu přes celou. Čili, když půjdu po téhle linii, tak té poslední příčině, to jest k tomu dostatečnému důvodu, se nikdy nedostanu. A výsledek? Tak musí tedy poslední důvod věcí, tady vidíte, že to je poslední příčina, že spočívat v nutné substanci, tak musí tedy poslední důvod věcí spočívat v nutné substanci, v níž je obsažen zvláštní charakter změn pouze eminentním způsobem, jako ve svém zdroji. To znamená takovým způsobem, ke kterému se nedostaneme přes třeba i nekteré příčiny, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, třeba i nekonečné kroky přes nekonečné počet kroků od příčiny k její další příčině a další příčině itd. Eminentním způsobem to znamená způsobem, který je nedosažitelný těmito kroky k dalším a dalším předcházejícím příčinám. Je to způsobem, který vybočuje z téhleté kauzální řady. Tady se tedy ukazuje, a to je potom nejlépe ten Heidegger, tady se ukazuje, že ten takzvaný dostatečný důvod nebo poslední důvod, že je takříkajíc metafizický, že to není důvod nebo přičina v rovině toho kauzálního nexu. Už mimo, nad. No, a 39. si necháme už na příště. Tak, eventuálně. Po mém soudu klidně tímhle můžeme skončit, co jste si snad přečli nebo co, nemusíme to dělat, můžeme se svobodně rozhodnout. Co budeme dělat na podzim, já jsem vás žádal, abyste si rozmysleli a přinesli návrhy. Jedna z věcí je, že bychom se vrátili k tomu Kantovi, potom Leibnicovi by to bylo docela logické a něco z toho si tam řekli, ve vztahu ne celý pro Študova Kanta, to je mimo naši možnost, ale aspoň některé věci, které přímo souvisly s tím Leibnicem. Aby bylo jasné, už jste jistě začali tušit, jak ten Kant je na Leibnicovi závislý, jak vychází z toho Leibnice, jak tam některé problémy klade, takovým způsobem, že je nepochopitelný, když neveme v úvahu, že je filozofickým vnukem Leibnicovým. Takže by to bylo docela fajn taky se vrátit k tomu a pořádně ještě probrat toho Kanta. Ale druhá věc je, to můžeme dělat, že bychom taky mohli si zvolit zase nějaký systematický téma, eventuálně číst nějakou věc, ještě další, ten Kant to je vlastně jenom, že nás inspiroval tady Adriance, ale mohli bychom se teda věnovat ještě nějakým učtením dalšímu. Takže já bych chtěl vědět od vás, co máte na mysli, nejlépe kdybyste mi to napsali na kus papíru, poněvadž od vás se člověk nic nedoví, nebo jenom některý mluví a některý furt mlčejí, tak napište na kus papíru, co byste chtěli. Už jsme to jednou udělali, já pak stejně se svobodně rozhodnu, poněvadž většinou vyhověce nedá než jedné té možnosti, těžko se dávají věci různý dohromady, jenom je to trošku inspirující a je nad čem se orientovat. Co je měně na tom systématické? To znamená, že je tematizován problém, nikoliv autor. To, co teď děláme, to je historická záležitost, zabýváme se lejbnice. Děláme to ovšem takovým způsobem, že to aktualizujeme, že to dáváme ve souvislosti s dnešním myšlením. Každý historik filozofie by nám tady vytk spoustu věcí, ale přece jenom je to historie. Naproti tomu, kdybychom třeba se zabývali otázkou monády, bez ohledu na to, že se to jmenuje monáda, nebo subjektem, unité nature u toho, ale tím problémem samotným, ať to nazveme jakkoliv, jestli monáda nebo ne, ale bez ohledu na to, co o tom psali ty jednotliví, tak to je ten systematický přístup. Voboje je těžký a voboje se musí umět. Já mám jistý potíže s tím historickým přístupem, proč já vždycky tam vrážím věci, které tam nepatří. Takže pro mě je nesnadnější ten historický přístup. Takže to je těžko říct, co je. Historikové filozofie mohou být geniální. Existují geniální historikové filozofie. Právě tak existují geniální systematikové. Že by něco bylo vejš nebo níš, mně se nezdá. Pro mě je spíš nedosažitelný ten historický přístup. Já si nikdy nejsem jistý, když vykládám nějaký oktora, že ho skutečně vykládá a že mu nestrkám do bod svý nějaké nápady. Nikdy nejsem jistý. A protože si nejsem jistý, tak radši od samého začátku, zcela drze, vyhlašuju, že ho vykládám prostě po svým. Takže už nikdo nemůže přijít a vytýkat, že to vykládám po svým, protože to už říkám sám. Taková obrevna trošku slaboduchá, no ale funguje. Taky mně říkají lidi, že jsem napsal články o Tejárovi, o Šardem, o Blochovi, o já nevím o kom, a že furt jsem to já a nejsou to oni. A je to do jistý míry pravda. Já si z nich totiž vždycky vyberu to, co se mně hodí k něčemu. Či tohle Patočkovi, což bylo vždycky dost na nervy, což chápu, že on mě šel taky na nervy, tak já bych to nechtěl říct, že je těžší ten systematický přístup. Jde o to, jak těžce se to dělá. Je možno dělat jenom takový nástěny systému, a nevypracovat to, a je to po mně ani jednoduchý. A je možno dělat takový portréty filozofů, je to taky jednoduchý. A když si vzpomenu, jak Patočka vykládal třeba v 46., když jsem tam přešel z Matiky na filozofii, jak vykládal Platona, tak to bylo zjevení. Prostě najednou člověk začal vidět, co to je filozofie, ačkoliv byla řečma Platonovi. To jsou dvě stránky filozofie. Málo kdy dochází k té personální unii, že někdo je vynikající historik filozofie a zároveň vynikající systematik. Málo kdy to teda sklapne dohromady, asi to ani není možný. Ale oboje je filozofická cesta a respektabilní filozofická cesta. Takže bych od vás prosil, pokud ještě někteří jste mě nevohlásili, který ty otázky jste si vybrali a chcete si je vybrat, že když nechcete, tak se na to vykašlete, tak to udělejte. A za druhé bych rád, kdybyste mě napsali takový pár témat, který byste navrhovali na příští rok. Já do jistý míry bych byl tak vnítřně nakloněn zase dělat něco systematického, ale má to určitý problém v sobě, že by to bylo zase vždycky jak na přeskáčku. Víte, jak jsme teď dopadali, když zase půl měsíce jsem, půl měsíce nejsem, teď vy něco děláte sami. Je to jako určitá potíž, takže s tím je třeba taky trochu pamatovat. Možná, že by byly hodnější, jednotlivý, uší témata na jeden, na dva večery, a ne na nějaké systematické dlouhé povídání. A potom ještě uvažte jednu věc, já si myslím, že by nebylo špatné si tady udělat večery nad tím, co vy pracujete, aspoň někteří z vás, že bychom si to četli a podrobili to tady společné analýzy a kritice. No tak když nebudete chytat, nemusíme, ale podívejte se konec konců. Co myslíte, že na nás, jaký byl na nás patočka, to si nedáte představit, teď to byl hodný pán v posledních letech, ale jak ten nás stíral na vysoký, to si nedáte vůbec představit. Ten byl slušný jenom děvčatům, a to protože nepovažoval za hodný nějaký kritizovat, proč to nemá stejně žádnou cenu. Takovýhle přístup měl on. Tady vůbec nejde o vostu, prostě se to musí probrat. Když to nebudete chtít dělat, nemusíte, já vás k tomu nenudím, ale je to jedna z nejlepších cest. Na semináři většinou se to dělalo tak, že tam byly referáty, že rozdali se knížky, každý musel udělat referát, pokud byl čas, tak každý seminář byl věnovaný referátu z jedné knihy, a teď po referátu byla diskuse a se to rozbilo na paměť. Tak se to dělalo. Celá řada seminářů byla taková. Tak bych vás prosil o ty dvě věci. Pokud jste se nerozhodli, ale chcete něco dělat, tak do příštího týdne mě to dejte na vědomí. Třeba můžete jen na papíře, abychom tady nemuseli o tom mluvit. A za druhý bych chtěl vědět ty návrhy, co budeme dělat. Protože my se setkáme příště už jen naposled. Doufám, že mezi tím, že jste se nějak domluvili, já už jsem to říkal pak na minule, že bychom se nemohli naraz svolat, prosím vás, domluvte se teď ještě večer mezi sebou, abyste o sobě věděli, aby bylo možno vám dát vědět, že třeba za dva dní, nebo dneska večer, že se může stát taky, že někdo přijde odpoledne a chce to mít večer. Samozřejmě pokud bude možný, tak ho vyrazím a řeknu tak zejtra, nebo pozejtří. Ale pokud tady bude opravdu jenom ten večer, co se může stát, tak se musíme svolat najednou. Aby to bylo možný, tak buďte tak hodný, nějakým způsobem si to mezi sebou domluvte. A já si myslím stejně, nejlépe snad můžu tě pověřit, že bys to... a až si to dáš dohromady, tak mě dej jeden ten... A když se stane někdy náhodou, to záleží pak, jestli tě seženu. A kdybych tě nesehnal, zrovna bylas pryč, tak abych to mohl udělat... Ale já všechno. Jo, už taky. Ale tak některý... Tak některý... buďte tak hodný. ... nebo takový ve svolávání, tak nebo tak, že... Stává se totiž, že různý lidi, zvlášť kterým přijdou z dálky, například z Spojených států, že se tady objevějí a docela rádi by něco řekli, no a na leto teda nejsme na to zařízení, že? A je škoda to nechat plavat. Tenkrát ten Rorty byl strašně zajímavý, že? Tak... Ideální je... A ještě jednu věc, prosím vás, přijďte příště včas, jo? Budou tady ty dva francouzi, manžele Brunšvikovi tady budou a ještě pravděpodobně ještě přijdou, aniž by před náši příjem Montefiore a Katrinou. Takže bude to nadspaný cizinci. A téma, já jsem přišla později. Příště? To nevíme přesně. Jo. Čekáme. Takže se nemůžeme připravit. Ne, to nelze, nelze. Nelze. A Katrinka od Jusinsky, že? Nebo je to hnejtovat? No, já si to přijdejše na to. A jinak ji jinak nemáš? Tak jinak nemám. Jedině, jedině, přišla to nadspaně. Jednou popořte v ní moje projev. No, jedině... ... Ahoj, ahoj. Ne, Heda tu není, tady někde tam. Heda tu je. Já jsem si myslel, že Heda on spoustu nevzpomíná. Vždyť to mám myslet, že to se zůstává na spátek. No, ale když jsem si to vyplával, to dává rázov, to bude větší. Já myslím, že já měl nějaký závěr. No. Že já koupil, když si právě koupil, toho jsem se vzal. Že já jsem se vzal a nevznal jsem čistý projev. ... A... Vždyť třeba se někde tam zastavit. Jo. Třeba se již nestavit. Já, jak to vypadá, tak ještě nějaký čas budu doma, takže můžete jim říct, že... Že protože já měl nějak... Já jsem zjistil podle toho pásku, že si se natáhneme na 17. ... Že tenhle, jak vždyť se na něj hovoří o příšném pěti, které jsou samotných monádák a potom druhé jsou o tom, které můžou být věný tělověm, že jeho způsobů je, že on teď se na ten pověk je jako být tělověm, on je teda ten vnitřní pohyb mona. Vždyť to je jako být ten vnitřní pohyb. Tyhle je dní. Ještě nešlo právě o tom, že ta monáda představuje to všechno nižší, ty percepce, takže představování všeho nižšího. Jestli to znamená představování toho nižšího jako pohybu monády a současně i toho vnitřku těch monád, pohybu toho vnitřku těch monád. Tam je řečeno všechno mimo nic, že? No a to je monáda, ale není řečeno přesně, že by to byl jenom ten pohyb, že se jedna monáda přemístí a tak dále. Tohle tam nemá řečeno. Jestli se míní i ten jejich vnitřní život, ale nevypadá to z toho celkového vnitřku, to zase nevyklíká. Ale to je jedna z těch, ale pak další věc právě je v tom, že příčiny, které tam má rozdělené, ty jedny se znamenují finální a ty druhé jsou příčiny pohybů. Kusovit, kusovit. Po těch vnitřních příčinách on tam hovoří. On to nazývá i účast přirozenosti. Ale když se byly ty vnitřní činy, které kusovily s těmi monádami, jakým způsobem je vůbec možné, že ty monády nakonec vytvoří tělo? To jsou problémy a to bude to tady zřešit. Víte, důležitý je, aby ten problém vytknul. Že tam je a zůstává nařešený. To je určitý sledek pozitivní. A možná bych chtěl, aby byla v závodkách uvědená odvolání v něčem, kde je paragraf... Většinou ty odvolávky to jsou paragrafy té obchody. A ten vyšlo český? Ne, nevyšlo. Je to jenom německé dosažení a já jsem... Já doufám, že nám něco... Když jsme se tím zabejvali, tak to je třeba těch roků nebo tříleští, když jsem objednal, aby nám něco dostalo. To je všechno zkurvováno, taky se to vzpomínáme. Ty opoze se máme, ale tam to přijde spíše pro polem, jaká z těch paragrafů je česká. A to je opravdu důležité. A zejména ty osky malé, kdyby to bylo originální. Prostě pole a cena. A ten příklad, který je na končině vždycky. On není úplně takhle velký, takže je dobrý. Takže já se tam teda najdu, potom něco, já bych se teda zastavit potom, jak jsme něco spolupodobili. Já bych si teda spolu se zastavit, teda se zde zodejde. Vy vás jako nejvíc můžete zastavit. Právděpodobně. Právděpodobně. A v páteku ráno, v páteku ráno. Já bych vás spíš vysvěstlil, protože jste měli. Já bych vás spíš vysvěstlil, protože jste měli. Že jste vás spíš měli v páteku ráno, protože jste měli.
Kaz a.flac
====================
Takže ta otázka dostatečné příčiny dá se sebou spoustu takových problémů. Existuje vůbec případ, kde nějaká příčina je sama v sobě dostatečná? Bychom se mohli tázat. Existuje vejbuch, který má jenom jednu příčinu, která je dostatečná, když je, tak je vejbuch. Takovou okolnost nemůžeme jmenovat, nic takového neexistuje. Vždycky těch příčin je víc. A my se soustředujeme jenom na ty příčiny, které přistupujou do nějaké situace. Zatímco ta situace sama je plná příčin, které jsou už splněny. A my pak věnujeme svou pozornost té srdce, nebo tomu iskření vypínače. Ale ve skutečnosti to je jenom jedna ta poslední kapka, která přijde, která je nutná k tomu, aby k výbuchu došlo. Ale těch předpokladů je mnoho. Proto se v moderní době, teda v nejnovější době, už v konci minulého století a zejména v tomto století, se velmi často odmítá pojem příčiny. A mluví se o podmínkách. Má to svý problémy, mohli bychom se tím někdy zabejvat. Ani to slovo podmínka nesplňuje všetky požadavky, které bychom v tom chtěli, protože podmínka se může stát někdy příčinou. Příčina se někdy může stát podmínkou. Je nejasný, co je podmínka, co je příčina, jestli vůbec můžeme se vzdát pojmu příčina. Ale zejména problém je v tomhle, že existuje filozofická tradice, která přesně definovala kauzálitu, kauzální nexus. A v téhle tradici právě za příčinu se považuje to, co je dostatečná příčina. Existuje také latinský výměr o příčině, který tvrdí, že causa equat effectum, že příčina se rovná následku. Mohli bychom také říci, jaká příčina, takový následek. To je zajímavá formulace, zejména, že tam je to equat, rovná se, je totožná příčina, je totožná s následkem. To lze vyložit taky tak, že následek je obsažen již v příčině. A když je obsažen v příčině, tak to znamená, že když se něco příčinného stane, tak se vlastně nic nestalo. Už to tady bylo. Nic nového se nemůže stát. To je jenom zdání, že se něco stalo. Ve skutečnosti už to tady všechno bylo. No a tohleto pojetí, tahle tradice je naprosto nedržitelná. Jak jsem před chvíli uváděl, ten případ experimentů, když něco uděláme, tak je toho tam víc než jsme chtěli a zároveň mín než jsme chtěli, tak něco podobného platí o kauzalitě. Příčina vždycky obsahuje víc i míň než je v následku. Není pravda, že kauza equat efektů. Podle okolností, že třeba když škrtnete sirkou za normální okolností, no tak to prskne, udělá se plamínek, trochu to zasmrdí a začne hořet to dřevíčko, hoří až vás začne pálit a hodíte to. To je normální průběh škrtnutí sirky. Když škrtnete sirkou v uzavřeném místnosti, kde ukází plyn, tak dojde k výbuchu. Co to znamená, že vzhledem k té příčině ten následek toho obsahuje mnohem víc. Takový výbuch z jedné sirky, to je efekt. No ale taky se může stát, že škrtnete sirkou, řekněme experimentálně, v prostoru, který je naplněn třeba nějakým brzykem nebo kysličníkem uhličitým, nebo není tam žádný kyslík z kratka, no tak to prskne s planem malinko a hned to zhasne. Protože on je tam trochu kyslíků, která se tam vytvoří při tom hoření tý hlavičky. No ale to je hned čudu a další kyslík už tam kolem není, takže to zhasne. Takže tam v tom případě je zas vzhledem k tomu normálnímu prouhu je tam míň toho, než bylo v příčině. Kromě toho, my jsme si tady říkali, to jenom teď stručně připomenu, že vůbec to pojetí příčiny a následku, že je velice problematické, protože to vypadá, že příčina způsobuje následek. Ale to je velice omezené a málo kdy platné pojetí, protože příčina se stává příčinou teprvé, když nějaký následek na to reaguje. To je, když se jisté okolnosti vytvořejí nebo jsou připraveny takovým způsobem, že na určitou novou příčinu reagují nějakým nápadným způsobem, tak to vypadá jako, že ta nová příčina, která přišla, že je skutečnou příčinou, že to způsobilo, ale není to tak. Ta sirka nespůsobí výbuch. To je jenom ta daná situace, totiž v té uzavřené místnosti, kde je ta třeskavá směs splinu a vzduchu, že tahle situace reaguje tak nepřiměřeně mocně na to zapáleční sirku. To je vlastně reakce té situace. To není vyvoláno příčinou, která by v sobě ten následek obsahovala. Ten následek není v té příčině obsahovaný. Je to reakce té situace toho okolí na tu tzv. příčinu. A o tom jsme mluvili, to jenom připomněnám. V tom jsou veliké problémy a zabojovat se tím podrobně by znamenalo, dělat to systematicky, ne číst tady Laibnice. To je moment, kde Laibnice je vlastně nezajímavé, nebo jenom historicky zajímavé, jak on to chápal. Ale pro nás to nemá už žádný vzduch. Taková monáda, to je něco, co pro nás je velice aktuální. To, jak on tady hovoří o tomhle, je spíš tak historická zajímavost. A kdybychom to chtěli rozebrat podrobně, tak je lépe vycházet z jiných textů a zejména to dělat jako systematické téma. 33. Jsou dále dva druhy pravd, totiž pravdy rozumové a faktové. Rozumové pravdy jsou nutné a jejich opak je nemožný. Faktové pravdy jsou naproti tomu nahodilé a jejich opak je možný. No, co tím se rozumí? Rozumová pravda je, že rovnoběžky se stýkají proti nejvnekončnou, anebo že každý trůhelník má součet vnitřních úhlu 180. To tak je a nemůže být jinak. To je rozumová pravda. No ale že třeba tadyhle v té misce je 12 štangrdlí, to je pravda nahodilá, poněvadž před chvílí jich bylo víc, za chvíli jich bude míň a mohlo by jich být daleko víc, ještě než jich bylo skutečně a mohlo by jich být daleko míň, to mohly být snědené všetky. Ta miska by tady vůbec nemusela být. To není nutná pravda, to je faktická, to je veritet F takzvaný, faktové pravdy. A nahodilé jsou v tom smyslu, že se nahodějí, ne v tom, že je to libovůle. Samozřejmě je to vždycky způsobno, těch štangrdlí je tam tolik, kolik tam jich někdo dal a kolik jich tam zbylo po tom, co si bereme a tak. Tedy to není nahodilé v tom smyslu, že by mohlo být cokoliv, že najednou se to začne měnit samouplně od sebe a tak. Nahodilé v tom smyslu, že by to mohlo být jinak. Čili opak je možný. Opak tady nedává dost smysl. Odlišnost je možná. Opak to je příliš silně řečeno. Hleda, že bychom řekli, že je jich tam dvanáct, opak je. Není jich tam dvanáct. Opak to je kolikkoliv jiný. Všechno ostatní je opak. No ale to je nonsense, protože ten opak potom skutečně musí být negací toho, je tam dvanáct. A negací toho, je tam dvanáct, je ovšem mnoho. A někdy jsou nemožný. Například ta jich nemůže být milion. A do tý negacet ovšem ten milion taky patří. Opak. Je-li nějaká pravda nutná, lze ukázat na její důvod, prostřednit s tým analýzy. Rozkládali se na jednodušší ideje a pravdy, až se dospěje k původním. Tohle přeskočíme, protože ty tzv. jednodušší ideje, to je strašný problém, to je nedržitelný, to je celá zastarelá záležitost. A je to jenom pro zajímost, když někdo chce napsat nějakou studii o Laibnicovi, tak to musí vědět. A vědět přesně, jak to v Laibnic myslí, co to je jednoduchý a složený ideje a tak podobně. Ale rozkládání idei a tak dále, no je to nonsense prostě. To je celá překonaná záležitost, s tím se nebudeme zdržovat. 34. Tak se u matematiků převádějí spekulativní poučky a praktické předpisy prostřednictvím analýzy na definice axiomi a postuláty. No, tady se tím říká jenom docela jednoduchá věc, že když zjistíme třeba nějakej vztah mezi obrazcema geometrickýma, takže to důkladně poznáme, teprve když se nám podaří to analyzovat tak, že zdůvodníme to, co jsme zjistili, na základě velmi jednoduchých principů, které stanovíme, jako by platili předem. To znamená, že vlastně ten problém, který je komplikovaný, převedeme na jakési problémy prvotnější, základnější. Nic jiného tam se v tom neříká. Je to zkušenost s Euclidem, který to provedl poprvně, jako první vůbec v dějinách, provedl takovouto systematickou výstavbu, že celou geometrii odvozuje ze základních definic axiomat a postulátů. Spinoza, o něco starší než Leibnitz, se pokusil napsat etiku, přesně takovým způsobem jako geometrií, že ten název je etika modo geometrico demonstrata, etika dokazovaná geometrickým způsobem. Tam taky máte všechny ty postuláty, axiómy, definice a tak dále. Naprostý nonsens, samozřejmě, v etice to nejde, z důvodů, který nebudeme teď projednávat. Přitom se nakonec dochází k jednoduchým idejím, jejiš definicil nelze podat i k axiómům a postulátům, nebo stručně k původním principům, ještě nejsou schopny důkazu a také ho nepotřebují. Jsou to identické věty, jejiš opak obsahuje výslovný spor. Tím bychom se snad také raději neměli zabejvat. Tady je jedna chyba, že ty původní principy podle Leibnice nepotřebují důkaz, protože to jsou identické věty. Za prvé, ne všechny původní principy jsou identické věty. Za druhé, samozřejmě nepotřebují důkazu, ale není pravda, že všechny původní principy nejsou schopny důkazu. Nepotřebují jej, ale ho nejsou schopny. Naopak je to tak, že velmi často je vztah mezi principem a tím, co je z něho odvozeno, relativní. Můžeme někdy za princip zvolit právě to odvozené a z něho odvozovat ten princip. V geoglédovské geometrii to tak je v některých případech. Ukázalo se to teprve, když se zjistilo, že je možno některé ty principy vynechat, když to jiné ne, že některé je možno náradit jinými a podobně. Co to je identická věta? Identická věta je třeba, že dvě rovnoběžky jsou rovnoběžné. Rovnoběžky jsou navzájem rovnoběžné. Identická věta spočívá v tom, že je zbytečné říkat, že jsou rovnoběžné, ponadž už od začátku víme, že to jsou rovnoběžky. Jenomže tohle není princip. Že rovnoběžky jsou rovnoběžky není žádný princip, to je definice. A definice je možná jedině tak, že na první pohled vypadá jako identická. Ale ve skutečnosti identická není, protože to, co se definuje, není rovnoběžka skutečná. Není proč slovo rovnoběžka. My nemůžeme definovat rovnoběžku. My můžeme definovat pouze slovo rovnoběžka. Když řekneme, že rovnoběžka je přímka s nějakou jinou rovnoběžná, tak definujeme slovo. Protože přímka s nějakou jinou rovnoběžná, to je pojem. A tenhle pojem můžeme nazvat jinak. Jeden ten název je přímka s nějakou jinou přímkou rovnoběžná. To je název toho pojmu, jakožto intenciálního předmětu. A abychom nemuseli říkat tak dlouhý výměr nebo tolik slov, tak tomu řekneme rovnoběžka. A musíme definovat ten výraz rovnoběžka, abychom věděli, že to znamená to, co to znamená. Ale tím jsme nedefinovali rovnoběžku, protože definovali jsme slovo. Takže to není identita. To není identická věta. Identická věta je a je rá. Lidi jsou lidi. Hovado je hovado. To je identická věta. A ještě samozřejmě ty konotace jsou takové, že se ukáže, že to není identická věta. Kdyby to byla skutečně identická věta, tak není důvodu, proč ji říkat. Takže tohleto je teda omyl. Kdyby to totiž byla identita, tak bychom místo rovnoběžka mohli říkat třeba běžka. Běžka je přímka rovnoběžná z jinou. Přímko. My bychom právě tak mohli říct, že běžka je přímka, která se protíná z jinou. To bychom klidně mohli říct. U toho rovnoběžka to je blbý páč, tam už etymologicky je to předznamenáno. Ale v zásadě není důvodu, mohli bychom se na tom domluvit, proti veškerému smyslu bychom řekli, že rovnoběžka je to, co se protíná s jinou přímkou. Tam vidíme na tom, že to je terminologická záležitost. To není žádná identická věta. Protože taky když bychom řekli, že rovnoběžka je přímka, která se protíná s jinou přímkou, tak tam není žádný spor. Ten spor je zdándivej, protože my, když řekneme rovnoběžka, už myslíme, že to je ta rovnoběžná, a ne křížící se, protínající. Je vám jasný, jaký je rozdíl mezi identickou větou a definicí? Podle hlajbnice každá definice je identická věta. Není to pravda. 36. a tím končíme. Dostatečný důvod musí však být lze, to jest být možno, nalézt i u nahodilých neboli faktových pravd. A to ve vzájemné souvislosti všech stvořených věcí. To se tím rozumí tak, i to, že tady je tech dvanáct štangrlí, že v kontextu širšim se ukáže ne jako nahodilé, to jsme si vypadali, míbrž, že to má taky svůj dostatečný důvod. Dostatečný důvod je v tom, že jich tam bylo nasypáno tolik a tolik, přišlo tolik a tolik lidí, zbylo jich tam tolik a tolik, ergo nemůže tam být jinej počet než dvanáct. A takhle to jde zásadně, nebo šlo by to zásadně? Uvšem. Teď neexistují náhody, neexistují věci, které by byly libovolné. Všechny mají v poslední nějaký ten důvod. Jenže my nejsme schopni ho najít vždycky. Nebo málo kdy. Ve většině připojeno nejde. Zde by mohlo rozhodování o zvláštních důvodech, následkem nezměrné rozmanitosti věcí přírody a dělení tělest do nekonečná, pokračovat k detailům bez jakýchkoliv mezí. Tážili se po působící příčině tohoto svého spisu, nacházím nekonečný počet podob a přítomných i minulých pohybů, a právě tak se mi při otázce po účelové příčině nabízí nekonečný počet drobných zálib a přítomných i minulých vloh. Protože však všechny tyto jednotlivosti vedou opět k jiným předchozím a ještě speciálnějším nahodiným určením, z niž každé vyžaduje ke svému odúvodnění opět podobné analýzy, nepostupuje se tím nijak ku předu. Dostatečný neboli poslední důvod musí tedy ležet mimo souvislost či řadu zvláštních a nahodinných věcí, ať je jakoli nekonečná. To jest, když postupu přes ten kontext a ukazuju ty příčinně, tak nikdy nedojdu k té poslední příčině. Vždycky je ještě zas otázka, až co dosud jsem uvedl jako poslední příčinu. A kde se vydala ta poslední příčina? Ta zas má nějakou ještě příčinu přes celou. Čili, když půjdu po téhle linii, tak té poslední příčině, to jest k tomu dostatečnému důvodu, se nikdy nedostanu. A výsledek? Tak musí tedy poslední důvod věcí, tady vidíte, že to je poslední příčina, že spočívat v nutné substanci, tak musí tedy poslední důvod věcí spočívat v nutné substanci, v níž je obsažen zvláštní charakter změn pouze eminentním způsobem, jako ve svém zdroji. To znamená takovým způsobem, ke kterému se nedostaneme přes třeba i nekteré příčiny, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, které jsou obsaženy v bohu stvořiteli, třeba i nekonečné kroky přes nekonečné počet kroků od příčiny k její další příčině a další příčině itd. Eminentním způsobem to znamená způsobem, který je nedosažitelný těmito kroky k dalším a dalším předcházejícím příčinám. Je to způsobem, který vybočuje z téhleté kauzální řady. Tady se tedy ukazuje, a to je potom nejlépe ten Heidegger, tady se ukazuje, že ten takzvaný dostatečný důvod nebo poslední důvod, že je takříkajíc metafizický, že to není důvod nebo přičina v rovině toho kauzálního nexu. Už mimo, nad. No, a 39. si necháme už na příště. Tak, eventuálně. Po mém soudu klidně tímhle můžeme skončit, co jste si snad přečli nebo co, nemusíme to dělat, můžeme se svobodně rozhodnout. Co budeme dělat na podzim, já jsem vás žádal, abyste si rozmysleli a přinesli návrhy. Jedna z věcí je, že bychom se vrátili k tomu Kantovi, potom Leibnicovi by to bylo docela logické a něco z toho si tam řekli, ve vztahu ne celý pro Študova Kanta, to je mimo naši možnost, ale aspoň některé věci, které přímo souvisly s tím Leibnicem. Aby bylo jasné, už jste jistě začali tušit, jak ten Kant je na Leibnicovi závislý, jak vychází z toho Leibnice, jak tam některé problémy klade, takovým způsobem, že je nepochopitelný, když neveme v úvahu, že je filozofickým vnukem Leibnicovým. Takže by to bylo docela fajn taky se vrátit k tomu a pořádně ještě probrat toho Kanta. Ale druhá věc je, to můžeme dělat, že bychom taky mohli si zvolit zase nějaký systematický téma, eventuálně číst nějakou věc, ještě další, ten Kant to je vlastně jenom, že nás inspiroval tady Adriance, ale mohli bychom se teda věnovat ještě nějakým učtením dalšímu. Takže já bych chtěl vědět od vás, co máte na mysli, nejlépe kdybyste mi to napsali na kus papíru, poněvadž od vás se člověk nic nedoví, nebo jenom některý mluví a některý furt mlčejí, tak napište na kus papíru, co byste chtěli. Už jsme to jednou udělali, já pak stejně se svobodně rozhodnu, poněvadž většinou vyhověce nedá než jedné té možnosti, těžko se dávají věci různý dohromady, jenom je to trošku inspirující a je nad čem se orientovat. Co je měně na tom systématické? To znamená, že je tematizován problém, nikoliv autor. To, co teď děláme, to je historická záležitost, zabýváme se lejbnice. Děláme to ovšem takovým způsobem, že to aktualizujeme, že to dáváme ve souvislosti s dnešním myšlením. Každý historik filozofie by nám tady vytk spoustu věcí, ale přece jenom je to historie. Naproti tomu, kdybychom třeba se zabývali otázkou monády, bez ohledu na to, že se to jmenuje monáda, nebo subjektem, unité nature u toho, ale tím problémem samotným, ať to nazveme jakkoliv, jestli monáda nebo ne, ale bez ohledu na to, co o tom psali ty jednotliví, tak to je ten systematický přístup. Voboje je těžký a voboje se musí umět. Já mám jistý potíže s tím historickým přístupem, proč já vždycky tam vrážím věci, které tam nepatří. Takže pro mě je nesnadnější ten historický přístup. Takže to je těžko říct, co je. Historikové filozofie mohou být geniální. Existují geniální historikové filozofie. Právě tak existují geniální systematikové. Že by něco bylo vejš nebo níš, mně se nezdá. Pro mě je spíš nedosažitelný ten historický přístup. Já si nikdy nejsem jistý, když vykládám nějaký oktora, že ho skutečně vykládá a že mu nestrkám do bod svý nějaké nápady. Nikdy nejsem jistý. A protože si nejsem jistý, tak radši od samého začátku, zcela drze, vyhlašuju, že ho vykládám prostě po svým. Takže už nikdo nemůže přijít a vytýkat, že to vykládám po svým, protože to už říkám sám. Taková obrevna trošku slaboduchá, no ale funguje. Taky mně říkají lidi, že jsem napsal články o Tejárovi, o Šardem, o Blochovi, o já nevím o kom, a že furt jsem to já a nejsou to oni. A je to do jistý míry pravda. Já si z nich totiž vždycky vyberu to, co se mně hodí k něčemu. Či tohle Patočkovi, což bylo vždycky dost na nervy, což chápu, že on mě šel taky na nervy, tak já bych to nechtěl říct, že je těžší ten systematický přístup. Jde o to, jak těžce se to dělá. Je možno dělat jenom takový nástěny systému, a nevypracovat to, a je to po mně ani jednoduchý. A je možno dělat takový portréty filozofů, je to taky jednoduchý. A když si vzpomenu, jak Patočka vykládal třeba v 46., když jsem tam přešel z Matiky na filozofii, jak vykládal Platona, tak to bylo zjevení. Prostě najednou člověk začal vidět, co to je filozofie, ačkoliv byla řečma Platonovi. To jsou dvě stránky filozofie. Málo kdy dochází k té personální unii, že někdo je vynikající historik filozofie a zároveň vynikající systematik. Málo kdy to teda sklapne dohromady, asi to ani není možný. Ale oboje je filozofická cesta a respektabilní filozofická cesta. Takže bych od vás prosil, pokud ještě někteří jste mě nevohlásili, který ty otázky jste si vybrali a chcete si je vybrat, že když nechcete, tak se na to vykašlete, tak to udělejte. A za druhé bych rád, kdybyste mě napsali takový pár témat, který byste navrhovali na příští rok. Já do jistý míry bych byl tak vnítřně nakloněn zase dělat něco systematického, ale má to určitý problém v sobě, že by to bylo zase vždycky jak na přeskáčku. Víte, jak jsme teď dopadali, když zase půl měsíce jsem, půl měsíce nejsem, teď vy něco děláte sami. Je to jako určitá potíž, takže s tím je třeba taky trochu pamatovat. Možná, že by byly hodnější, jednotlivý, uší témata na jeden, na dva večery, a ne na nějaké systematické dlouhé povídání. A potom ještě uvažte jednu věc, já si myslím, že by nebylo špatné si tady udělat večery nad tím, co vy pracujete, aspoň někteří z vás, že bychom si to četli a podrobili to tady společné analýzy a kritice. No tak když nebudete chytat, nemusíme, ale podívejte se konec konců. Co myslíte, že na nás, jaký byl na nás patočka, to si nedáte představit, teď to byl hodný pán v posledních letech, ale jak ten nás stíral na vysoký, to si nedáte vůbec představit. Ten byl slušný jenom děvčatům, a to protože nepovažoval za hodný nějaký kritizovat, proč to nemá stejně žádnou cenu. Takovýhle přístup měl on. Tady vůbec nejde o vostu, prostě se to musí probrat. Když to nebudete chtít dělat, nemusíte, já vás k tomu nenudím, ale je to jedna z nejlepších cest. Na semináři většinou se to dělalo tak, že tam byly referáty, že rozdali se knížky, každý musel udělat referát, pokud byl čas, tak každý seminář byl věnovaný referátu z jedné knihy, a teď po referátu byla diskuse a se to rozbilo na paměť. Tak se to dělalo. Celá řada seminářů byla taková. Tak bych vás prosil o ty dvě věci. Pokud jste se nerozhodli, ale chcete něco dělat, tak do příštího týdne mě to dejte na vědomí. Třeba můžete jen na papíře, abychom tady nemuseli o tom mluvit. A za druhý bych chtěl vědět ty návrhy, co budeme dělat. Protože my se setkáme příště už jen naposled. Doufám, že mezi tím, že jste se nějak domluvili, já už jsem to říkal pak na minule, že bychom se nemohli naraz svolat, prosím vás, domluvte se teď ještě večer mezi sebou, abyste o sobě věděli, aby bylo možno vám dát vědět, že třeba za dva dní, nebo dneska večer, že se může stát taky, že někdo přijde odpoledne a chce to mít večer. Samozřejmě pokud bude možný, tak ho vyrazím a řeknu tak zejtra, nebo pozejtří. Ale pokud tady bude opravdu jenom ten večer, co se může stát, tak se musíme svolat najednou. Aby to bylo možný, tak buďte tak hodný, nějakým způsobem si to mezi sebou domluvte. A já si myslím stejně, nejlépe snad můžu tě pověřit, že bys to... a až si to dáš dohromady, tak mě dej jeden ten... A když se stane někdy náhodou, to záleží pak, jestli tě seženu. A kdybych tě nesehnal, zrovna bylas pryč, tak abych to mohl udělat... Ale já všechno. Jo, už taky. Ale tak některý... Tak některý... buďte tak hodný. ... nebo takový ve svolávání, tak nebo tak, že... Stává se totiž, že různý lidi, zvlášť kterým přijdou z dálky, například z Spojených států, že se tady objevějí a docela rádi by něco řekli, no a na leto teda nejsme na to zařízení, že? A je škoda to nechat plavat. Tenkrát ten Rorty byl strašně zajímavý, že? Tak... Ideální je... A ještě jednu věc, prosím vás, přijďte příště včas, jo? Budou tady ty dva francouzi, manžele Brunšvikovi tady budou a ještě pravděpodobně ještě přijdou, aniž by před náši příjem Montefiore a Katrinou. Takže bude to nadspaný cizinci. A téma, já jsem přišla později. Příště? To nevíme přesně. Jo. Čekáme. Takže se nemůžeme připravit. Ne, to nelze, nelze. Nelze. A Katrinka od Jusinsky, že? Nebo je to hnejtovat? No, já si to přijdejše na to. A jinak ji jinak nemáš? Tak jinak nemám. Jedině, jedině, přišla to nadspaně. Jednou popořte v ní moje projev. No, jedině... ... Ahoj, ahoj. Ne, Heda tu není, tady někde tam. Heda tu je. Já jsem si myslel, že Heda on spoustu nevzpomíná. Vždyť to mám myslet, že to se zůstává na spátek. No, ale když jsem si to vyplával, to dává rázov, to bude větší. Já myslím, že já měl nějaký závěr. No. Že já koupil, když si právě koupil, toho jsem se vzal. Že já jsem se vzal a nevznal jsem čistý projev. ... A... Vždyť třeba se někde tam zastavit. Jo. Třeba se již nestavit. Já, jak to vypadá, tak ještě nějaký čas budu doma, takže můžete jim říct, že... Že protože já měl nějak... Já jsem zjistil podle toho pásku, že si se natáhneme na 17. ... Že tenhle, jak vždyť se na něj hovoří o příšném pěti, které jsou samotných monádák a potom druhé jsou o tom, které můžou být věný tělověm, že jeho způsobů je, že on teď se na ten pověk je jako být tělověm, on je teda ten vnitřní pohyb mona. Vždyť to je jako být ten vnitřní pohyb. Tyhle je dní. Ještě nešlo právě o tom, že ta monáda představuje to všechno nižší, ty percepce, takže představování všeho nižšího. Jestli to znamená představování toho nižšího jako pohybu monády a současně i toho vnitřku těch monád, pohybu toho vnitřku těch monád. Tam je řečeno všechno mimo nic, že? No a to je monáda, ale není řečeno přesně, že by to byl jenom ten pohyb, že se jedna monáda přemístí a tak dále. Tohle tam nemá řečeno. Jestli se míní i ten jejich vnitřní život, ale nevypadá to z toho celkového vnitřku, to zase nevyklíká. Ale to je jedna z těch, ale pak další věc právě je v tom, že příčiny, které tam má rozdělené, ty jedny se znamenují finální a ty druhé jsou příčiny pohybů. Kusovit, kusovit. Po těch vnitřních příčinách on tam hovoří. On to nazývá i účast přirozenosti. Ale když se byly ty vnitřní činy, které kusovily s těmi monádami, jakým způsobem je vůbec možné, že ty monády nakonec vytvoří tělo? To jsou problémy a to bude to tady zřešit. Víte, důležitý je, aby ten problém vytknul. Že tam je a zůstává nařešený. To je určitý sledek pozitivní. A možná bych chtěl, aby byla v závodkách uvědená odvolání v něčem, kde je paragraf... Většinou ty odvolávky to jsou paragrafy té obchody. A ten vyšlo český? Ne, nevyšlo. Je to jenom německé dosažení a já jsem... Já doufám, že nám něco... Když jsme se tím zabejvali, tak to je třeba těch roků nebo tříleští, když jsem objednal, aby nám něco dostalo. To je všechno zkurvováno, taky se to vzpomínáme. Ty opoze se máme, ale tam to přijde spíše pro polem, jaká z těch paragrafů je česká. A to je opravdu důležité. A zejména ty osky malé, kdyby to bylo originální. Prostě pole a cena. A ten příklad, který je na končině vždycky. On není úplně takhle velký, takže je dobrý. Takže já se tam teda najdu, potom něco, já bych se teda zastavit potom, jak jsme něco spolupodobili. Já bych si teda spolu se zastavit, teda se zde zodejde. Vy vás jako nejvíc můžete zastavit. Právděpodobně. Právděpodobně. A v páteku ráno, v páteku ráno. Já bych vás spíš vysvěstlil, protože jste měli. Já bych vás spíš vysvěstlil, protože jste měli. Že jste vás spíš měli v páteku ráno, protože jste měli.
====================
Kaz b.flac
====================
26.83 Laibnic po čtvrté. Chci přivítat našeho hosta ze Švýcarska, pana Prelazy, který se už nějaký čas snaží taky něco podnikat ve své zemi pro podporu takových seminářů, jako je náš. Chce odejít, tak jsem ho přesvědčil, že nám řekne pár slov, tak vyslechneme jeho pozdrávka. Prosím, pane Prelazy. Přesně, přesně. Promiňte? Přesně? Ano, přesně. Mili přátelé, chtěl bych vyjádřit svou velkou radost, že mohu být dneska očem s divámi. Je to už čtyři dni, co jsem v Československu a všechno to vypadalo pěkně, sof a kontrol radar pred Berun, u kterého jsem byl a 95 a bylo to limité a 40. Kromě jedné radarové kontroly na silnici bylo mu dovoleno tam být 40 a já jsem... A já růhla a 95. 90, 95. 95, aha. A on je 95, což je to velký rozdíl. Takže to bylo 200 korun. Považuje to za velmi laciné, protože v Plzni platil 5 korun za hodinou parkování. Jo, abychom se dostali taky k vážnějším věcem. Jestliže jsem tady, tak to je proto, že jsem se vždycky zajímal o lidská práva. Znám Československo už 16 let. Takže vím, jak to tady vypadá se svobodou slova a podobnými věcmi. No a tak jsem podnik už letos, abych se dostal do věci, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě. Tak jsem podnik už letos, abych se dostal do uších kontaktu s lidmi, jako jste vy a jako jsem já teda. Před třemi roky jsem četl v jednom financovském časopise, který se zabývá otázkami ludských práv a svobod a podobnými věcmi v krajích východní Evropy. No a tady jsem... A právě v tom časopise jsem četl, že se ve Francii ustavuje společnost na podporu studií, jednak na podporu přednášejících a studentů posloukajících, tedy nasloukajících v Československu. A tak je to tři roky, co jsem se spojil, nebo jsem získal spojení s touto organizací ve Francii. A letos jsem se zkusil něco podobného vytvořit v takovém menším měřítku v kantonu kolem Lausanne. Já osobně nejsem žádný vysokoškolák, jsem vedoucí na poště. A pro mě je to nejvíc, abych měl kontakty v místěch, které mám vysokoškolu za sebou. A to je samozřejmě pro mě jistá nevýhoda, když se mám dostat do kontaktu právě s těmi lidmi, kteří mají za sebou vysokoškolu. Ale já si dělám moji nejlepší věci a předtím jsem přišel na Ladislavu. A přesto se pokouším dělat, co je v mých silách. Už jsem víc než rok ve spojení se mnou. Později se na to, jak to funguje, ale jsem přesně jenom jenom, abych dělal všechno. Nenášel jsem ještě třeba lidí, kteří jsou mnoho času připraveni na to. Velice rádi slyšíme, co se u vás děje, co děláte, kteří jsou ochotní tomu věnovat hodně času a energie. Nicméně doufám, že příští rok se zase přijdu podívat a nebo pošlu někoho jiného. Ačkoliv naše možnosti jsou jistě omezené, tak přece jenom se pokoušíme dělat, co je v našich silách, abychom ve vaší práci pomohli. To je vlastně všem a to všechno podstatné, co jsem chtěl říct. Rád děkuju, že jsem se mohl zúčastnit v vaší zkusky, přestože tady nezůstanu, protože bych nerozuměl ani slovo. Děkuji, že jste všichni velice sympatiční. Jsme rádi, že něco takového podnikáte a přejmeme vám hodně úspěchů. A teď vás opustím, protože už bych tady nebyl jistý. Děkuju nám, že jsme tady, nyní jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země.
Kaz b.flac
====================
26.83 Laibnic po čtvrté. Chci přivítat našeho hosta ze Švýcarska, pana Prelazy, který se už nějaký čas snaží taky něco podnikat ve své zemi pro podporu takových seminářů, jako je náš. Chce odejít, tak jsem ho přesvědčil, že nám řekne pár slov, tak vyslechneme jeho pozdrávka. Prosím, pane Prelazy. Přesně, přesně. Promiňte? Přesně? Ano, přesně. Mili přátelé, chtěl bych vyjádřit svou velkou radost, že mohu být dneska očem s divámi. Je to už čtyři dni, co jsem v Československu a všechno to vypadalo pěkně, sof a kontrol radar pred Berun, u kterého jsem byl a 95 a bylo to limité a 40. Kromě jedné radarové kontroly na silnici bylo mu dovoleno tam být 40 a já jsem... A já růhla a 95. 90, 95. 95, aha. A on je 95, což je to velký rozdíl. Takže to bylo 200 korun. Považuje to za velmi laciné, protože v Plzni platil 5 korun za hodinou parkování. Jo, abychom se dostali taky k vážnějším věcem. Jestliže jsem tady, tak to je proto, že jsem se vždycky zajímal o lidská práva. Znám Československo už 16 let. Takže vím, jak to tady vypadá se svobodou slova a podobnými věcmi. No a tak jsem podnik už letos, abych se dostal do věci, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě, kterou mám na světě. Tak jsem podnik už letos, abych se dostal do uších kontaktu s lidmi, jako jste vy a jako jsem já teda. Před třemi roky jsem četl v jednom financovském časopise, který se zabývá otázkami ludských práv a svobod a podobnými věcmi v krajích východní Evropy. No a tady jsem... A právě v tom časopise jsem četl, že se ve Francii ustavuje společnost na podporu studií, jednak na podporu přednášejících a studentů posloukajících, tedy nasloukajících v Československu. A tak je to tři roky, co jsem se spojil, nebo jsem získal spojení s touto organizací ve Francii. A letos jsem se zkusil něco podobného vytvořit v takovém menším měřítku v kantonu kolem Lausanne. Já osobně nejsem žádný vysokoškolák, jsem vedoucí na poště. A pro mě je to nejvíc, abych měl kontakty v místěch, které mám vysokoškolu za sebou. A to je samozřejmě pro mě jistá nevýhoda, když se mám dostat do kontaktu právě s těmi lidmi, kteří mají za sebou vysokoškolu. Ale já si dělám moji nejlepší věci a předtím jsem přišel na Ladislavu. A přesto se pokouším dělat, co je v mých silách. Už jsem víc než rok ve spojení se mnou. Později se na to, jak to funguje, ale jsem přesně jenom jenom, abych dělal všechno. Nenášel jsem ještě třeba lidí, kteří jsou mnoho času připraveni na to. Velice rádi slyšíme, co se u vás děje, co děláte, kteří jsou ochotní tomu věnovat hodně času a energie. Nicméně doufám, že příští rok se zase přijdu podívat a nebo pošlu někoho jiného. Ačkoliv naše možnosti jsou jistě omezené, tak přece jenom se pokoušíme dělat, co je v našich silách, abychom ve vaší práci pomohli. To je vlastně všem a to všechno podstatné, co jsem chtěl říct. Rád děkuju, že jsem se mohl zúčastnit v vaší zkusky, přestože tady nezůstanu, protože bych nerozuměl ani slovo. Děkuji, že jste všichni velice sympatiční. Jsme rádi, že něco takového podnikáte a přejmeme vám hodně úspěchů. A teď vás opustím, protože už bych tady nebyl jistý. Děkuju nám, že jsme tady, nyní jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země. Díky vám, že jsme se dojeli do země.