Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Už jsme mluvili o těch časech, tak se tam říkalo, že se vytýkali o tom Patočkovi, že tam mluví jen o tom našem žitém životě. A že nemluví třeba o tom, jestli vítřata, tak on tady najedl místě v tom původním Patočkovi na straně 74. To je v který kapitol nebo jaký oddíl? Je to ten přirozený svět, je to ten třetí oddíl a před koncem jedničky. Takže přírodní čas je daleko chudší struktury, jako život zvířata má poměrně k lidskému slabou artikulaci, tak i jeho čas. Ale má přece jen tý charakter času k něčemu. Objektivně přírodní čas však nemá tento ráz, je prostou jednodimenciální sukcesí. Život zvířata nebo ten čas zvířata má charakter času k něčemu. Z toho máte dojem, že tam můžeme zahrnout i ten přírodní svět. Je to tak? Charakter času k něčemu. Myslím si, že jo, i u věcí. Já jsem taky s tím měl souhlas. Protože v tom odstavci na straně 156, co však znamená vyšetřovat způsobití, hned druhá věta hovoří o vlastním čase. Říká, že v podstatě nic jiného, než vyšetřovat pro tu, kterou se trošku jsoucna, jaký časový charakter je její vlastní. A druhá, kam patří ve vztahu k přístušným dimenzím a stupnímu časové časovosti. On už tady sám hned na začátku říká, že u každé věci můžeme se zabývat jejím vlastním časem a pak ještě vztahem toho jsoucna k různým časovým dimenzím. Každému jsoucnu patročka přiznává její vlastní čas toho jsoucna, vlastní časovost. To ale je postavené jenom na slovech. Co to je ale to soucno? Je to skutečně samostatný soucno, na nás nezávislý soucno? A nebo je to jenom takové soucno, jak se nám jeví? Soucno pro nás. To je strašně důležitý, protože jestliže jsme tu otázku položili, nebo já jsem jí položil, a řekl jsem, že mám dojem, že tam prostě není nikde místo pro čas, který probíhá bez souvislosti, bez závislosti na nás. No tak to bylo z tohohle důvodu. No pochopitelně, že je nějaký čas vlastní psovy, ale to je můj čas. Protože to je můj pes. Ale to už je něco jiného, já si myslím. Já myslím, že tohle je těžké na takovým krátkém úseku rozhodnout. Ale pokud bude hovořit o vlastním čase, tak by to měl být čas nezávislý na tom, jestli já o tom čase vypovídám nebo nevypovídám. Měl by to být čas vlastní tomu psu, nezávisle na mně. Ale to znamená, co to znamená, když tady říká, že objekty přirozeného světa jsou v častě, který lze označit jako čas K. Teď zvíře má taky nějaký čas K, svůj čas K, to znamená, že má také nějaké objekty svého přirozeného světa. Já se domnívám, že tady to rozdíl nějak je. On řekne, že každá věc má svůj vlastní čas. A teď vyjmenuje ty různé vztahy k těm časovým dimenzím. A to jsou jednak ty abstraktní předmětnosti, pak ty reality v objektovém smyslu, pak ty objekty přirozeného světa. Tak to bych si to jako předstával, že tohle jsou všechno ty vztahy k těm různým dimenzímům času. Soucem samotných. No ne, tam je řečeno... Takže prostě tady abstraktní předmětnost jako například trojuhelník se vztahuje určitým způsobem k času, to jest nevztahuje se. A nemá žádného času. Bez ohledu na to, jestli ho myslíme nebo nemyslíme, prostě... Ne, tady se právě jako mídí jistý čas, ke kterému ono se nemůže vztahovat. A který? No to je ten objektivní čas. Dobře. Kde se bere ten objektivní čas, když ten my konstruujeme? To tady taky, no... Ano, ten my konstruujeme, ale je konstruován jinak než ten čas, do kterého bychom mohli umístit ty abstraktní předmětnosti. No jistě, čili ty abstraktní předmětnosti jsou naše konstrukce, ten objektivní čas je naše konstrukce, ty abstraktní předmětnosti se jakožto naše konstrukce nevztahujou k času, který je naší konstrukcí. O jakých jsoucnech tady řeč? To jsou všechno naše konstrukce, furt. No ale některé konstrukce se mohou vztahovat... Jistě, když to přikonstruujeme, tak můžeme je přikonstruovat jako ty objektivní, ty reality v objektovém smyslu, to jsou zase naše konstrukce, a ty ovšem konstruujeme tak, že se vztahujou k objektivnímu času, který je taky naší konstrukcí. Kde je tady ten čas toho psa, který není naší konstrukcí? Když už o něm začneme... My o něm můžeme vypovídat, takže se k němu můžeme nějakým způsobem vztahovat. To je vztahovat, my ho můžeme konstruovat. Ano, můžeme ho zkonstruovat a on může jistým způsobem representovat... To je toho, jak může živej pes, který ho jsme nekonstruovali, žít v čase, který jsme my konstruovali. No to ne, ten pes žije ve svém vlastním čase, ale my kde ho vzde, když se nám chodí hovořit, tak ho musíme zkonstruovat. No dobře, ale v kterým čase on hovoří? V kterým čase? V čase K? To ne, to je vlastní čas, že? Tyhle v ty časy K... Já se ptám, kde je, teď právě argument zněl, že ty zvířata taky žijou v čase K. Ano. A já se ptám, ten čas K, jestli je jejich čas K, nebo náš čas K. Aha, ano, jo, jo, jo, to je náš čas K. No to je přesně, co jsem minule říkal, a v čem spočíval, nebo na čem byla založena má námitka. Že to je zase, ten pés žije v čase K, který je mým časem K. A nemůže to být jeho čas. No jeho čas to je jinej čas, to je jeho vlastní čas. A jestli je to jeho čas, tak kde se o něm tady říká? Kde se o tady o něm plaví? Protože tady se říká, na tomhle, na té 156. stránce se říká, že objekty přirozeného světa jsou v čase K. To znamená, že ten pés by musel mít taky, když má čas K, tak by musel mít objekty přirozeného světa. Nějak. A to jeho i psov být nemůže. Když se teda řekne, že objekty přirozeného světa jsou v čase K, tak je to náš čas K. Ale když on tady říká, že přírodní čas má přece jen tyž charakter času k něčemu, tak co to znamená? Tak zaprvé, co to je přírodní čas? To je ten čas třetího druhu, čas praktického života. Ale našeho praktického života. A tady mluví o zvířete a říká jeho čas. Ale takovéhle věci je tam víc, jenom že co z toho vyplývá. Když je to jeho čas, tak jaký to je čas? Když se někdy přitáhá v patočku, jak to je u zvířete nebo dokonce u malého dítěte, tak říká, co my o tom víme. Ono je to pravda. Když řekne, že život zvířete má poměrně k lidskému slabou artikulaci, tak i jeho čas, no tak co on o tom ví? Jakou má artikulaci čas psa? Čili evidentně, to čas K, to znamená, ten pes má nějaké místo v tom našem čase K, v tom našem prošívání světa. A jestliže to tam takhle zmíní, tak je to jenom proto, že ten fenomenologům to připadá blbě, takže oni vždycky řeknou tezy a pak mluví, jako kdyby mluvil normální člověk, ne fenomenolog. Takže to máte. A jenom když se dojde ke sporu, tak šáhnou ty tezy, kterou řekli na začátku, aby se vyhnuli nějakýmu problému. Tady otázka je totiž, kdyby ten život zvířete byl míněn tak, že má svůj vlastní čas, no tak potom nemáme kam ho zařadit, leč do toho žitého života, ne do toho času K. Ten čas K, to je ten náš čas. A když bychom mluvili o čase toho psa samotného, tak to je jeho žitej čas. Takže nakonec teda připustíme, že o tom vlastním čase se opravdu hovoří jenom na začátku, jenom se tam zmíní, ale žádním z těch, o vlastním čase každého jsoucna. Kde? O tomhle? V té větě, jak já jsem mluvil, že v podstatě nic jiného, než vyšetřovat produkt, kterého sluštku jsoucna, jaký časový charakter je její vlastní. Její vlastní, no jo, ale to se nemyslí, že je to nezávislé na nás. Jaký je vlastní, to je jaký časový charakter v tom čase, který my tomu dáváme, je jí vlastní. To nemůžeme, pomimo soudu, to nemůžeme vykládat tak, že každá sluška má svůj vlastní čas, v tom smyslu nezávislý, oddělený od těch ostatních, každá jiný a tak. Jaký čas je jí vlastní, to je jaký jí přísluší v tom našem konceptu, v té naší konstrukci. Že ta věta pokračuje, kam patří? Ano, kam patří v tom našem rozdruhu. Tak, jdeme dál, jo? Jak jsme se dostali k té druhé větě toho odstavce, 157 straně, to je přesně třetí. Tu druhu jsme ještě probrali, že jo? Až ta první otázka přede, to je také věta. A druhá je také druhá, to jsme probrali, takže teď máme... A řekli jsme, že bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odemčenosti pro to, čemu se porozuměme, pro smysl, takže se tím nemíní naši odemčenost, to je prvně ale odemčenost nějakého soucna, ty věci. To musí být naše odemčenost. Ne, ne, ne, ne, tady bylo posledně řečeno, že to je odemčenost toho soucna, ty věci, ne naše odemčenost, my se pouze k té odemčenosti vztahujeme. To jsme teda zproblematizovali, jo, jak to je tady formulováno, jak to vykládá Heidegger, tak odemčenost a otevřenost se od sobě odlíšuje a na straně lidské je otevřenost a na straně bytí je odemčenost. No, ale tady bych chtěl jenom k tomu říct, že tak, jak já jsem to posledně interpretoval, tak když jsem se pak na to díval, tak ono opravdu, je to asi, se to tak nedá interpretovat, že by se to spojilo oboje dvoje dohromady. Když on teda řekne, že chápat soucno lze ve vztahu k bytí, chápat soucno lze ve vztahu k bytí soucna, nebo k bytí věci, jo. A pak se ještě říká to druhé, že... Proč to není možné? No, moment, já to, jako ještě tu souvislost, aby se to jako mohlo propojit. S tím, že v té druhé části se říká, že bytí nemůže být zjišťováno, jo, bez té odemčenosti pro smysl, a já jsem to spojil, že nakonec jako by vyšlo, že člověk musí mít vztah odemčenosti pro smysl, aby, jo, tím pádem jako mít vztah k bytí nebo zjišťovat to bytí, aby chápal, aby porozuměl soucno, že. Ale ono opravdu je dvojí. Jednak je to mít vůbec jenom vztah k bytí, a to druhé je zjišťovat nebo určovat bytí soucna, jo. Takže tohle, co propojení, jak já jsem se tady snažil posledně prosadit, není možné. A ono opravdu jako není možné. Protože on tady přece na několika místech hovoří pouze o vztahu k bytí. Je to Heideggera, jo. Heidegger právě důkladně rozlišuje, že jo, bytí a smysl bytí, jo. Což je v tomto případě. Právě když budeme určovat to bytí, tak se ptáme potom smyslu toho bytí. Když je to jenom vztah k bytí, tak tam ještě pořádnej smysl nemusí jít. No ale, že jo, soucno nádhle pochopit bez vztahu k bytí. Takže to je na jedné straně. Jo, to je vztah k bytí. A na druhé straně, ale my musíme mít vztah, podle ty věty, k odemčenosti pro... My musíme mít vztah na druhé straně k odemčenosti... K odemčenosti pro smysl. Ale kdy? Když chceme vymezit, určit bytí. V tomto případě vymezování bytí. Ale ne vztahu k bytí. Ten vztah k bytí, že jo, jistým způsobem máme. Podle toho Heideggera, dneska jsem se do toho trochu koukal, je mě opravdu nakonec záhadou, co se míní, jak se rozlišuje bytí a jak se rozlišuje soucnost. Soucnost. Ku Heideggera? Ku Heideggera a prakticky u patočky. Protože on když uvádí příklad, když hovorí o našem nějakém vztahu k bytí, tak třeba tam zahrnuli, že obloha je bílá. Že příklad tam uvádí. Není to právě, že to je trošku nesrozumitelné? Nebo poklasné? Přece nemyslím se podívat. Ale přece když já vypovídám, že obloha je bílá, tak vztahují se jak k bytí. Já nakonec opravdu musím třeba za sebe říct to, že nechápu, co se míní bytím soucna. Tady v tomto případě. A vůbec i ta časovost, kterou zde má zahrnuto, tak to je, když si vezmete opravdu ten nástín Heideggerův, po té otázce smyslu bytí, tak stejným způsobem, tak stručně je to řečeno tady. Když si vezmete opravdu ten nástín Heideggerův, po té otázce smyslu bytí, tak stejným způsobem, tak stručně je to řečeno tady. Aniž by tady bylo trochu to sprecizováno a podáno srozumitelně, že musíme tu otázku po tom času nějakým způsobem vyložit, abychom se mohli dostat vůbec k té otázce toho smyslu bytí. Že ta otázka té časovosti zakládá tu otázku toho smyslu bytí. To není z toho smyslu, ne? Ano, to mám v tom případě i tady, když toho bytí začne pokus dál hovořit právě o smyslu bytí. Nebo vůbec smyslu. Ale to podle toho dál vyplývá právě, když mluví o tom smyslu, tak tam to je vždycky, že nějak v tom vztahu, že je ten vztah té odemčenosti toho bytí pro smysl. No ale že jsou... To je a to je druhá strana, ale první strana... To je kdy? Když já chci nějakým způsobem vymezit bytí. Jo? S pochopením soucem to nemá nic společného. Jo? Ale má to... To to právě nemá. No, s pochopením do jistý míry máte pravdu. Totiž já jsem v určité těžkostech, protože s takovou základní netrpělivostí s jakou čtu takovýhle texty, prostě dokud mně text nevyvrátí určitý věci, tak prostě tam dosazuju, když je to nejasný, dosazuju věci, které jsou mně známé nebo zřejmé. Takže prostě když nevíme, tak jednak si u toho děláme otazní, že se k tomu musíme vracet. A za druhý nějak se musíme pokusit to pochopit, jak to je, že jo, s vším rizikem. Teď co to znamená, a už jsme o tom taky mluvili, jenom to zopakuju, co to znamená, že soucno nelze pochopit bez vztahu k bytí. Inou, to znamená, že nemůžeme soucno pochopit v jeho soucnosti. V jeho soucnosti, jaha, můžeme pouze vnímat, který pápat. Pochopit můžeme pouze ve vztahu k bytí. Rozumím se, k jeho bytí. Já nemám nejmenší potřebu tady zatahu a do toho bytí vůbec. Žádný soucnost nemůžu pochopit, aniž bych ho pochopil v jeho bytí, respektive i s jeho bytím, nejenom v jeho soucnosti. Tak to je jedna věc. A na druhé straně. Bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl. Čili, to, čemu lze porozumět, je tam řečeno, to zavádí. Protože to ukazuje na nás, čemu lze porozumět, čemu my můžeme porozumět. Ale ten smysl, ten neni konstituová naším porozuměním. Takže to, čemu lze rozumět, to je jenom výklad toho, co je smysl. Ale smysl je něco, k čemu to bytí věcí může samo být odemčený. Bez naší asistence. No co to znamená? Bytí je vlastně dění toho jest. To je bytí. To je to odehrávání, to stávání se těch jednotlivých současností. No a to se může stávat různě. Ale teď, ne přes naše pochopení, mimo, že samo o sobě to bytí, to je ten proces bytí, je odemčen vůči smyslu. To je naznačeno, že tedy zaprvé bytí má smysl, kdežto současnost nikoli. Současnost pouze ve vztahu k bytí má smysl. Jako nějaká část některého. Nějaký okamžitej. Já pak uvedu ještě příklad, na kterým se to dá demonstrovat. No a to bytí samo má smysl. Nenámi konstruovaný. My se vůči tomu smyslu musíme otevřít stejně, jako to bytí se vůči němu odemklo. Myslíte, bytí samo jste bytí toho soucna? Bytí toho soucna má smysl, protože se vůči tomu smyslu odemklo. Nemá smysl tak, že by mu byl vlastní, nějaký jako vůjcní, inherentní. Že by prostě stačilo, aby se něco dělo, aby něco bylo a už to mělo smysl. To není právě. Patří k podstatě bytí, že je odemčeno bytím. Nějaké věci, nějakého soucna, že je odemčeno vůči smyslu. Co to je smysl? To je logos přeci. Já to chápu takhle. Samozřejmě je vám jasný, co tam všechno strkám. Ale dává to smysl. Při nejmenšině. A zatím nevím, jak jinak bych si to vyložil. Uvedu příklad, na kterým se to dá demonstrovat. Páč, mě nějaká komise si vymyslela a poslali mě na nějaké psychologické vyšetření. Protože jsem si stěžoval na nedostatek koncentrace, respektive na výpady z koncentrace a tak dále. A když si to psycholog si to zjednodušil, tak mi dával ty testy, jak se běžně dávají při zkoumání technické kvéře. No a tak mimo jiné, tam je jeden, to jsem si na tomto uvědomil, jak je to krásný, tam je jeden takovej test, spočívá v tom, že vám dají obrázky zamíchané a vy máte je seřadit ve správném pořadí. Či jinými slovy, oni vám tam dají několik soucností a vy je máte seřadit ve smyslu bytí. No a teď tam vznikla ještě zábava, prostě já potom doma vykládal to dlouho, protože jsem říkal, jak si vůbec ty psychologie neuvědomují, co se z toho dá všecko vykouzlit. Nebo možná si to uvědomují, ale nevím, se musím nějakého, kdybych tady byl větka Němec, abych se ho zeptal. Totiž tam byl prostě, bylo série obrázků a mezi jiný byla jakási šťaba teda všechno to ručně namalovaný hru za strašným způsobem, takže když říkám šťaba, tak to měla být, ale nebyla. Jak jde po ulici, pak tam byly obrázky, jak jede nějakej hodnostář, vypadá to jako král, řidič a vedle něj nějakej ten strážce ještě a vzádu král. Král normálně nejdřív tam sedí, pak vstane a ukazuje kam si, pak tam bylo, jak vystupuje z auta a pak tam byl obrázek, myslím, že to bylo pět obrázku, obrázek, jak auto tam někde je nebo sudil, jede pryč a už se zavřenýma dvířkama a on, malej, z krček vedle vysoké šťabajzny, jí doprovází někde po chodníku. A teď otázka byla, kam tu šťabajznu zasadit, jestli, z jakého hlediska se na to má ček dívat. Mě to hned zaujalo tohleto a tak jsem na svá udělal nějakou méně pravděpodobnou kombinaci, totiž když tam vidíte, jak nejdřív jedou, pak král ukazuje, tak vy tu šťabajznu můžete dát před to, jak král ukazuje, anebo potom. Podle toho, jestli je to z hlediska krále anebo jestli je to z hlediska toho řidiče nebo toho pozorovatele vnějšího. Úplně jeviný. A v obou případech to má smysl. Kdo je subjekt? Čili je to krásný příklad na to, jak jednak spolu souvisí souvisnost a bytí, a za druhé, jak je strašně důležitý, z jaké perspektívy, z hlediska jakého subjektu, se to děje. Objektivní, tzv. objektivní dění, že tady se nedá rozhodnout. Protože ani jednou není vyjadřitelný v těch sukcesích. V objektivních fůzovkách dokází k tomu, že ta realita se pluralizuje tak, že z hlediska každého subjektu vypadá jinak. Respektive je jiná. Nevypadá jinak, je jiná. A že teda tam je to souhra, aktivit těch lidí, který když se takhle rozsekají na těch současnostích, to strácí dokonce i tu donucující jednoznačnost. Prostě vědecky to nelze rozhodnout. Takže to je příklad pro tohle. Já bych navrhoval, abychom si tenhle, pokud nenajdeme ještě někdo jiný, výklad možný, abychom si tohle svůj vynález nikoli jako patočkovou pozici, abychom si tam dosadili, abychom vůbec pochopili, od co to může jít, a pak uvidíme, jestli nám to sedí nebo nesedí, až to budeme moct konfrontovat s dalšíma formulacemi. Já bych takovou ještě měl maličko s tom, že když teda teď budete hovořit o tom dění toho bytí, že tady to bytí má jistý průběh, tak odkud se teda ta časovost bere? To by znamenalo, že... To je vlastní toho bytí. Bytí není myslitelný bez té časovosti. No ale když to bytí... Bytí není teda v žádném případě soucno, je to vždycky jenom bytí soucno, ale bytí je přece možné jenom ve světě řeči. Je možné? No, tak to. Tam se ukazuje. Bytí je možné jenom ve světě smyslu, byste řekl. Ale co to znamená? Copak není možné žádné bytí, které je nesmyslné? V zásadě ano, bytí, které stroskotá, tak vlastně vypadlo ze smyslu. A co potom znamená ten smysl? To je to, čemu může být porozuměno. Čemu lze porozumět. Vždycky tady Patočka neříká. No, je evidentní, že to je odkaz na Logos. Jenom Logos je to, čemu lze rozumět. A má Logos časem výfele? Tady Patočka neříká. Říká, že bytí nemůžeme chápat. A teď je otázka z Logos. To je naše otázka, kterou jsme se zabývali, ale tady teda nevidím, že by byla jakákoliv škůlínka nebo jakýkoliv háček, za kterým bychom zatáhli a rozvinuli tu otázku. To by bylo skutečně vnesení něčeho cizího. Vždycky pro někoho neexistuje smysl vůbec. Problém toho Logů tady nějakým způsobem padá. K tomu teda přijdeme, ale já myslím, že nepadá. To se ukáže totiž, jenom tak naznačím předem, že není jeden jedinej smysl pro všechno vůbec. Každé bytí má jakýsi svůj smysl, vůči němuž se musí odemknout. A je to jiný smysl, než vůči bukči, kterému se odemýká jiné bytí jinýho soucna. A když říká pro, že to je jen pro někoho, tak je otázka, jestli ty myslí subjekt. Z hlediska jehož se to jeví jako subjektivní záležitost. Asi jo, protože on tady říká, že jejich bytí má smysl pro nás. Věci nemají smysl, ale jejich bytí má smysl pro nás. Protože sami smysl nemají, to je hned pod tím, to je další věta. Jejich bytí má smysl pro nás. Všechny mluví tady o věcech. Bylo by zajímavé, jak by to vypadalo s tím psem. Každopádně teda u Heideggera Tatumu tak není. Patočka má tendenci, u Huserla nepochybně je to zcela subjektivizováno. Patočka ale se nechal ovlivnit Heideggerem. A programově říká, že se chce pomocí Heideggera vymanit z toho absolutního subjektivismu Huserlova. Jak to konkrétně v tomto případě vypadá, nevím, ale jeho úmysle to všeobecně rozhodně je. Je to pozdní text, tedy tam by to mělo být. Čili pokusme se nejdřív to chápat jako pokus bránit se tomu subjektivismu, ne to vyložit jasně huserlovským. Mám si mysl, že při nejmenším zkusit to můžeme. Teprve když se to nepovede, tak se ukáže, že vlastně Patočka tady zapomněl, že se chce bránit Huserlově. A já myslím, že to jde držet. A k tomu se dostaneme? K tomu se dostaneme, ano. Tak já bych zkusil. To je další větár bytí soucího bez tohoto vztahu, však sleduje odedávna ta filozofická nauka, která říká tradice metafizika. To znamená, že metafizika sleduje bytí soucího bez tohoto vztahu. To znamená, že se nevztahuje k té odemčenosti. No ale... Moment. Bez tohoto vztahu k čemu? K té odemčenosti. Podívejte se. Bez vztahu k odemčenosti se neobejde naše zjišťování, ale ne bytí věcí. To jsme už proběli. Já říkám, že metafizika se nevztahuje, nebo nemá vztah k té odemčenosti. Ne, že to bytí soucího... Dobře, já jsem to teda špatně udělal. Měl jste to, že metafizika chápe bytí soucího bez vztahu k odemčenosti. Ale ona ho nemá, ten vztah. Ano, tak to je pořádku pak. Tedy bez vztahu k té odemčenosti. Ale podle mě tady není řečeno, nevím, jestli nějak implicity se míjí, že se nemůže vztahovat ani nějak k tomu smyslu. Já bych to zatím... Metafizika? Já myslím, že to bychom mohli hned od toho vlastit, že bez vztahu k smyslu není metafizika možná, protože jinak by nedávala smysl. I pso, tedy. Smysl vždycky nějaký je ve vnímání, v myšlení, v jakémkoliv myšlení, a tady taky v metafizickém. Bez nějakého vztahu ke smyslu není možná. Takže to nemusí být ten smysl, který vrčím jemu, že to zkoumané soucí je odemčeno. Respektive ve svém bítí je odemčeno. Další věta potom tady, jednu větu bych přespočil. Moment, ale tak tyto věty bych doporučoval ještě chvíli dostat do té metafiziky. Ne, ale abych to dal do souvisnosti. Když říká to v dalším odstavci hned, že moderní věda, hlavně přírodověda, je metafizická tam, kde se neptá po způsobu bítí svých předmětů, kde prostě klade jich realitu bez vyšetření smyslu této reality. To znamená, že metafizika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. To by bylo jasné. Ale teď je podle mě otázka, proč právě tam je ta přírodověda metafizická? Kde klade realitu bez vyšetření smyslu této reality? Protože tím se říká, že to také dělá metafizika a ta přírodověda to přejmá od té metafiziky. Prostě, protože přírodověda není nic než rozvedená metafizika. Ale proč právě tam je metafizická? Ale říká, že to je dílem určité metafiziky. No, na začátku. Podle mě ta je otázka, proč právě tam je metafizická? Kde se neptá po způsobu býtí svých předmětů a kde prostě klade jich realitu bez vyšetření smyslu této reality? Jestli se dá říct, že metafizika vůbec, nebo je to něco jiného? Podívejte se, jak to vypadá na samotném začátku filozofie. Ta série persokratických filozofů zase teď zjednodušeně nemůžeme k detailům, by se našly jistý problémy u toho ještě další, ale tak v zásadě, tak s Aristotlem za to, všichni se táží po tom, co se nemění uprostřed změn. Ta želzopeo po arché. To je jejich nejzákladnější filozofická otázka. Na co to je arché? No to není přece bytí, respektive pokud je to bytí, je to bytí zbavené smyslu. To je bytí, které se neděje, které zůstává naměné, pro něž čas je adiapharon naprosto hoře stejným zvlášťitostí. Čili to je to, co dělá, a přitom všem pochopitelně jakýsi smysl to musí mít. K tím byli osloveni všichni ty presokratici. Dokonce, když to bylo formulováno tak antipatickým nebo prostě tak iritujícím způsobem, jako v elejské škole, tak to stejně, ačkoliv každej viděl, že to je v rozporu se vším, co víme a s čím máme zkušenost, tak všichni další filozofy byli tak hluboce ovlivněni, že zkoušeli najít nějaký kompromis, jak by tuto vizi zachovali a zároveň do toho nějak pojali ten pohyb změny. Čili čím byli osloveni? No nějakým smyslem. Jenomže to je jiný smysl než smysl té arche. To je smysl toho výkladu. Ale oni se tady na nějaký smysl toho arche, ne? Ne, to tam, z čeho bychom to vyvodili? Naopak, tu arche je tam kladou. Bez jaký velkého zásky. Prostě je to voda, je to vzduch, je to apeiron. To kladou. Jaký to má další smysl? Je naprosto ho stejný. Teprve to všechno další z toho vyplývá. Ale jak to z toho vyplývá? Jak může mnohost vyplývat z jediného? A tak dál všechny ty otázky. Jak může to, co se mění, co vzniká a zaniká? Jak může vyplývat z něčeho, co se nemění? Ty ve všech otázkách, to je prostě položeno stranou. Tento smysl se ponechává jenom na ty proměny, na tu genezi a vdchoru. Ale arche, to je mimo. To je jenom kladeno. Ovšem samozřejmě má se za to, že to tu je. Ne, že my to klademe. To jenom my dnes vidíme, že to jenom kladli. Oni si mysleli, že to tak je. Že tím je to právě v souvislosti do nás, že to kladení reality je v souvislosti, jak tady na začátku měl ty hypostazy, že ta přírodověda hypostazuje nákyty konstrukce smůry. Tak vlastně to kladení reality se dá říct, že to je v hypostáze nějakých... To je opravdu nepochybně, že je to de facto konstrukce jakéhosi myšlenkového modelu arche. A to je hypostazováno, to je strkáno do té reality jako její základ. Ačkoliv to tam nikde původně není. Protože tohle dělá přírodověda, naučila se to od té metafyziky, pracuje s určitými bojmi, moderní fyzika pracuje s bojmi energie, hmota, prostor, čas. No ale to je všechno kladeno a neví se, co to je. Otázka, co to je? Čas nepatří do fyziky, ale fyzika furt pracuje s časem. Protože prostor, to nepatří do geometrie, to nepatří do fyziky, to nepatří nikam, do žádných výborných vědění. V této věci, v tomto ohledu, je přírodověda metafyzická. No ale to v podstatě znamená, že se vůbec nemtá po bytí. Vlastně ne. Jenže ona to tak říká, jakože právě to je bytí. Právě, bez všeho smyslu, je bytí. A za pravé bytí se považuje to, co se nemění. Čili vlastně je to věčná soucnost. My to tam najdeme, že to je jako kdyby to bylo, mluví se o bytí, táže se na bytí, ale ve skutečnosti to bytí je tam zapomenuto. I když se o něm mluví. Prostě je to jiný pojem. Jde o jinou vizi. To se dá říct o metafyzice vůbec. Jako tradiční vodce. Ne jen o těch presokratiků. Tam se to zdá jasný. Ale já nevím. Nevím. Nevím. U Platona ta teorie věčních idejí, že tam to je vás. U Aristotela, který z celé antiky došel nejdál v pojetí pohybu a změny, tam ty formy morfaj jsou vlastně jenom adaptovaný ideje Platonové. Tady bych jenom... Tady bych jenom... to je všechno taková blbost, že? Ale nakonec jsme se museli domluvit s Petrem na tom, že se nedá hovořit o teorii idejí. Protože, ať si vezmete sofistu, ať si vezmete pan menýda, tak tam je to eidos, a ne idea, o které se hovoří. Takže by to měly být teorie idejí.

====================
s1.flac
====================
A to se vám nezda. No bytí se může odemknout a zamknout pro smysl. No. To je bytí soucen. Ano, bytí jsoucen. Jinak jednou u bytí vůbec. Bytí vůbec je tou podjáčeností. A je to kontingentní? Kontingentní ovšem. Může to být a nemusí to být. Ano. Takže na to my žádný vliv nemáme. Jako my? Kdo to je my? Jak to že ne? My se buď odemkneme nebo nebo ne. To právě září jenom na nás. Jak to že na to nemáme? Já vám jdem říct, tady tady jako pleteme dvě aktivity. Jedna je aktivita samotného bytí. Tak jak já to teda chápu. Bytí tedy se buď může odemíkat nebo zamíkat pro smysl bytí. Ale my se můžeme otevřít. A to jsme nejdinýho než svý vlastní bytí. No, ještě moment. A my se nyní můžeme otevřít nebo zamřít pro odemčenost našeho bytí. Ale ve vědomí. No ale vědomí je součástí našeho bytí. No to nevím jak obvykle se to tak nebere, no ale já jsem ochotný to přiznat. No ale důležité je, že ve vědomí. To znamená v reflexi. Reflex je taky nějaká akce, připustím, no ale co to znamená, že taky akce. Je to ale ve vědomí, to je důležité. Když to o odemčenosti mluvíme nezávisle na vědomí. Ale je to taky naše možnost. Nikoliv bytostná vlastnost. No, je to taky naše možnost, ale jakým způsobem my se k této možnosti můžeme jakým způsobem možnost můžeme ovlivnit? To nevím. Protože tím buď to uděláme, nebo to neuděláme. Počkat, počkat, to ne, tak buď to uděláme, nebo neuděláme. To je, buď se odemřeme, nebo se odemkneme, nebo neodemkneme. Co pak je možný říct, tak já se vůči tomu bytí neodemknu. Když to řekne vůči tomu bytí. To není já, to je mé bytí přece. A to nejsem já. Já mám bytí. Když hovořím o bytí, tak hovořím o bytí soucna. A co by jste mimo bytí? To je ta stará metafyzika. Že to je to já, který nemá smysl. To je ten Socrates, který není. Ani malej kluk, ani dospělej, ani vystařec. No ještě jednou. Že o mě nelze hovořit bez mého bytí. Že... A... To je otázka, co tam je všechno nakonstituováno. To nechtej stranou. Bytí je vždy bytí nějakého soucna. A nebo je to bytí vůbec. A... samo... to bytí, toho soucna... Není nic mimo to bytí. Ano. Ale to bytí toho soucna se může buď otevřít nebo zavřít. Ale to neznamená, že se otevírá a zavírá to soucno. To znamená, že se otevírá a zavírá to soucno, ale mluvíme o bytí proto, aby si někdo nemyslel, že ta otevřenost je otázkou soucnosti toho soucna. Teď v tento okamžik se žádný soucno nemůže otevřít. Vodemknout. No to je problém. Se nemůže vodemknout. Jako celek, anebo se nevodemknout. Ano. Takže já v tom svém bytí mohu být odemčen, že? Pro ten smysl. Ano. Ale já si toho vůbec ani nemusím být vědom. Samozřejmě. Ale právě v tom, skrz to vědomí, já mohu se vztáhnout k této odemčenosti, že? Ano. No. Přičemž podmínkou toho, abyste se vztáhl k této své odemčenosti, je, že se vztáhnete ke smyslu bytí vůbec. Podmínkou vztahu k této odemčenosti je vztah ke smyslu bytí vůbec. Ta odemčenost je vůči smyslu bytí. Vůči smyslu. Ano. A soucno se otevírá vůči smyslu bytí toho soucna. Vůči jakémusi svému smyslu. A bytí vůbec se odtvírá vůči smyslu vůbec. Teď Matočka říká, neexistuje smysl vůbec. Ještě bude. To uvidíme. Uvidíme, co ti myslí to, co jsme teď řekli. To je další věc. Ono vlastně i u Heideggera. Heidegger totiž tak neobyčejně trvá na tom, že bytí se nemůže bez člověka obejít. Bytí vůbec se nemůže bez člověka obejít, protože jenom ve vědomí že se bytí může ukázat jako bytí. Ne ve skutečnosti. Ne v realitě. To není smysl. To je dvojsmyslný. Na jednu stranu to jako by rezonuje s tím absolutním subjektivismem hustodlovým, ale na druhou stranu se to dá vyložit taky nesubjektivisticky. Ale každopádně je to tam nevyjasněné. Je tam určitá konfuze dvou možností, které já sám se chci zase vyhnout a proto teda volím tu formulaci jako bytí vůbec. A i k tomu přijde. Ale ještě mě by zajímala ta věc, kterou jste řekla. Já jsem řekl, že tam jasná není. Odkud jí sledujete to, že já když se vztáhnu k té odemčenosti, takže se mohou vztáhnout jedině na základě vztahu ke smyslu bytí vůbec. No tohle je zajde, to je zajde. Jo, tak to. Já jsem myslel, že... To je jenom... Já to říkám proto, že mě napadá, že když mi to nějakým způsobem každou tu větu, co možno, někdy to nejde, jo? A když to nějakým způsobem neinterpretujeme, co možná nejtěsněji, tak pak nepoznáme, jestli jsme tomu rozuměli dobře nebo ne. Čili pokud možno to je vždycky se snažíme tu interpretaci províst tak, že to zůžijeme, že zůžijeme ty možnosti, které tam jsou obsaženy v tom, tak, aby se vyjasnilo, jestli je to správná cesta nebo není správná. A když to tak neuděláme, tak si ani nevšimneme, že jsme z jednoho pojetí přešli do druhého. No, prostě tak ani nevím, co to nakonec je vztah ke smyslu bytí vůbec, jo? Ale to už je vedle těch záležitostí. Podstatný je jako ten krok, který jsme udělali s tím vztahem k té odemčenosti, jo? A že to bytí... Třeba to, co Heidegger říká, že abychom vůbec něco viděli, tak nejdříve musíme mít tady celý svět. My nemůžeme vidět nejdřív jednu věc a pak z toho sestavovat s jinýma věcma, které prvá svět dohromady. Vlastně, abychom vůbec něco viděli, tak vždycky musíme na pozadí celého světa. V tomto smyslu my nemůžeme jaksi porozumět bytí, nebo nemůžeme porozumět soucnu, aniž bychom porozuměli jeho bytí. A porozumět jeho bytí nemůžeme, aniž bychom porozuměli odemčenosti jeho bytí, vůči smyslu. A tohle nemůžeme pochopit, leč na pozadí pochopení smyslu vůbec, smyslu bytí vůbec. To už je to nejobesnější vůbec. Jo, a to je zajímavé, že to není jedno po druhým stejným krokem, že vlastně najednou v tom vědomí to jde přesně obráceně. Že my tady musíme nejdřív mít cít vůbec a pak na tomhle pozadí teprve můžeme chápat nějaký současnost. Bylo teda řečeno, že je to naše odemčenost, že můžeme být odemčení vůči tomu smyslu a nemusíme. Pak bylo řečeno, že můžeme se k tomu vědomě stáhnout a nemusíme o tom ani vědět, že jsme odemčení vůči tomu smyslu. Tak jsem se chtěl zeptat, na čem teda tato odemčenost tomu smyslu závisí? Na čem závisí, to je těžko říct, protože to není ovládáno vědomím. Ale my můžeme říct, že na čem se pozná. A pozná se na tom, že ten smysl se uplatní v tom bytí. Že vstoupí do toho bytí. Že tedy to bytí je bytím ve smyslu, se smyslem. Ještě to řekněte jinak, jestli to jde. No jo, když to řeknu jinak, pak toho bude víc, než to má být. Tak to zkuste říct nově. Tedy odemknout se bytí musíme jako soucnok. Jako pravá soucnok. To je stejně jako pes. Ten se taky musí otevřít bytí. Odemknout. Odemknout bytí, že? Smysl. Ne. No protože ne. Bytí a smysl bytí vůbec. A věc ne. Věc se nemusí odemknout. Tak se nemůže. Nemůže. Ale tady zase jako předtím, když spolučilo. Ano, dobře. To je to, že tady se nedělá rozdíl mezi pravým soucem a nepravým soucem. Fakt je, že když mluvíme, jak se věc otevře, to je úplně jiná rovina, která se otevře v tom našem přístupu. To jsme to vlastně my, kteří se za tu věc odbíráme. Ale ty jsi mi říkal, že ta věc je odemčena pro smysl. Ne. Bytí to je věc. Podívejte, tady on mluví na jedné straně o soucnu. Víme, že mluví o soucnu takovým způsobem, že do toho patří i ten, i trojuhenní. Potom mluví o věci. Přičemž to je tradiční problém přece k Heideggeru, tam má celý zvláštní studii, že moc krávo o tom přednášel. Má o tom celý přednáškový cykl na fakultě, co měl o Ding. Český věc je oboje saché i Ding. Už to by mělo výst k nějaký opatrnosti se zacházením z toho slova. Problémy s tím jsou. Každopádně teda, když mluvíme o věci, tak věce buď nemůže otevírat, odemíkat. My už nerozlišujeme odemíkání a otevírání, ale jenom vztah a odemíkání. Mám tedy, že ne. Protože my hovoříme jen o odemčenosti našeho bytí ke smyslu a pak našemu vztahu k této odemčenosti. To je o všem na ně vědomí. To je odemčenost právě. A to už je otevřeno. To už je otevřeno. Když už je tam vztah, to je vztah. Odemčenost je taky vztah. Právě člověk může být buď odevřený, ale když já navážu, když já se vztáhnu k té odemčenosti, tak to neznamená, že já jsem jí zavřený, ty odemčenosti. No to se chci právě zeptat. No to je vztah samozřejmě. Zavřenost je taky vztah. No to je... To je otázka. Když řeknu, že já se tomu zavřu, tak si k tomu vyvstavu je pozavřený. Ne, no to takhle jednoduché není určitě. To je takhle. Zapomenutost je vztah. Zapomnění je vztah. Je tedy možné se vědomě stáhnout ku své nepodemčenosti? V tomhle smyslu. Ještě. Aspoň teda někteří to tvrdí, například Sartre, a chápou to jako... Nebo nejenom celá ta galerie spisovatelů dramatiků a tak dále, absurdní vado a tak dále. To je ono. Jasně. A to znamená, že... To je ten smysl je si inherentní záležitostí vědomí. A když se v tom vědomí vztahuje k jakési odemčenosti, zjistí, že tam žádná odemčenost není, že to je uzavřenost. Jasně. A pokud teda třeba ten Merler Ponti hovoří o nějaký tý rodný půděk kdesi v těch hloubkách, tak ten je vlastně neodemčen. A vztahuje se teda vědomně ke svý odemčenosti. Naopak třeba nebo ten Sartre, nebo ten Beckett, jasně, už mi to jasný. No a on to tam... Přečož teda, samozřejmě, kriticky by se k tomu dalo říct, jedině to, že v podstatě ty koumštýři nebo mistytelé, který s důrazním tu absurditu, že vlastně se pobrátili zády o kontologickýmu zkoumání, že vykládají svý pocity. To je v zásadě asi ta rovina, s který se to dá kritizovat. Protože je to nedůslednost. Je to stejně tak, jako když vám někdo řekne, je to taková nedůslednost spíš, která má charakter argumentu a dominem nikoli skutečního důkazu. Když vám někdo řekne, že lidský život nemá smysl, že to je absurdita na absurditu, že to je blbost, že to je prostě ta plíseň na tom a já nevím jakkoliv. Je to za prvé. Je tady tři a půl miliardy let tady trvá život. Nepes přestání na této planetě. Po všech katastrofách, co se všechno stalo, vymření spoustu věd, furt tady je život. Tvrdit, že tato zvláštní linie, která jde napříč všemu tomu nesmyslu, který ji navládne všude, že je nesmyselná ve své podstatě, že to je náhoda. Náhoda trvající tři a půl miliardy let je prostě absurdita. Samozřejmě, že to je argument ad hominem. To musí každej nahlídnout. To není přesvědčující, donucující důkaz. Jakási mimořádně nepravděpodobná absurdní náhoda by to mohla zase taky být. Ale právě zase tam je nepravděpodobná a tak dále. Tak to je jedna věc a za druhý vůbec to, že si uvědomujeme tuhle tu celou souvislost toho nesmyslního světa a teď toho jaksi kvázi smyslu plného vývojového procesu, který tají tři a půl miliardy let a my v tom jsme zasazeni a teď tomu říkáme, že to je absurdní. Že to vůbec žádný smysl nemá. Tak se vlastně popíráme, protože my říkáme něco velmi smysl plného, čemu nelze rozumět. Kde se to tady bere? Jak to, že najednou uprostřed toho naprostého nesmyslu je najednou něco řečeno o tom nesmyslu? Co má smysl? Zase je to argument takový jako pro ty lháři a tak dále. Je to takový trošku sofistický. Ale je možno z toho něco nahní. Něco takového teda potom platí při té kritice. Samozřejmě, když má někdo pocit absurdity, tak ho z toho nevyvedete logickýma argumentama. Často je nevidětý. Ale přesto můžete trvat na tom, že on je v zajetí svého pocitu, který ho přepad. A že dost dobře nemyslí. Že je teda skutečně zajatec. Nikoliv svobodně rozmýšlející rozumová bytost. Ještě to já se vrátím k tý naší otevřenosti ve vědomí nebo uzavřenosti. Já totiž, když se otevírám nebo uzavírám něčemu, souhlasím s tím, že to je vztah i ta uzavřenost, že je vztah. Ale je to vztah jedně tehdy, když já vím vůči čemu se uzavírám. To je vztah vědoméní. Ano. No ale když víte vůči čemu se uzavíráte, tak se vůči tomu tak docela neuzavíráte. Protože tím, že to víte vůči čemu, tak jste už o tom vůči tomu kapku odebřený. No ano, ale já si... Já vůči tomu můžu být... Když už o tom potom hovořím, tak už jsem vůči tomu uzavřený. Ale já můžu reflektovat ten svůj vztah, který jsem měl a hovořit o tom, že jsem byl vůči tomu uzavřený. Když to už tematizuji, tak už vůči tomu musím být otevřený. Ale předtím já můžu hovořit, že to je své uzavřenosti. No jistě, ale už tím, když je to v tom vědomý, když to vědomně takhle děláte, a to nemusí být jenom tak, že o tom hovoříte jako o něčem překonaným. No, pak můžete se v tom utvrzovat. Ale i v tom, jak se v tom utvrzujete, tak vlastně jenom budujete svůj zvláštní vztah k tomu. Ano, ale to je právě to, že já musím vědět, k čemu se to vztahují, nebo k čemu se odemyká nebo zamyká, že právě... Jak to musíte vědět? To se můžete mailit taky, ne? No, to se taky mohu mailit, že, no, protože ono je to furt nevědomé. A že musíte vědět, to jste přece řekl na začátku, že teda se vědomně můžete. No, tak když vědomně, tak to myslíte. No, protože je to vědomně, no. Takže ta odemčenost pro ten smysl, ta je, ta není vědomá, že tam... Ale to je právě, jak já... No, ano, tak bych to řekl. Jak já poznám, že se otvírám, nebo možná, kdybych se na to ptal ty, že se otvírám nebo zavírám pro odemčenost nebo pro uzavřenost? Když ta uzavřenost a odemčenost není záležitostí vědomí, ale je to záležitost bytí. Jaký to má být argument? No, jak to poznám v reflexi, v další reflexi? To přece si vůbec nezáleží na tom, co je na začátku. Jestli je to vědomý nebo nevědomý. Jakákoliv akce je nevědomá. Že? Ale dodatečně se k ní stavujete ve vědomí. To znamená, že příště podobná akce už bude provázena vědomým od té minulé akce a už ji můžete trochu řídit, už nebude akce nazdařbu, k ní bude řízená, atd. Takhle to vypadá na začátku reflexivní. Představím to, kdy já se mohu vědomě otevřít nebo zavřít kodem čenosti, ale tak též uzavřenosti pro smysl. Ano? Ano, pro smysl. Já se vědomě mohu otevřít nebo uzavřít kodem čenosti nebo uzavřenosti pro smysl. Ale jak já mohu hovořit o vědomé kodem čenosti nebo uzavřenosti, když nevím, zdá je to odemčenost nebo uzavřenost? Uzamčenost. Odemčenost nebo uzamčenost pro smysl. Tam je dvojí vlada. No, chcete k tomu něco? Ne, já jsem taky chtěl říct, že nemůžeš vejít na váš kráh. Ty věci, jak můžeš vědět, jestli to je odemčené nebo uzamčené. To prostě věk odesetůči tomu odebřeš, tak to víš. Jestli je to uzamčené. No, to má být vědomá... Vědomá. Vědomě se k té odemčenosti vztáhneš vědomě a seš takhle. Nejdřív uvažujeme, že seš odemčena. Teď si začneš důmat o tom světě a v reflexi se vědomě odebřeš a vztáhneš se této odemčenosti. Ale jak já vím, že se vztahuji k odemčenosti a i že se nestahují k uzamčenosti. No, teď jsme si řekli o tom, že ta odemčenost je odemčenost vůči smyslu určitému. No a jak to poznáš? No tak má ten život smysl nebo nemá? No, to je... Podívejte, když už se k tomu ve vědomí obracíte, tak je to vždy už v odemčenosti. Ne, ne, ne. Takhle ne. Já se můžu i ve vědomí vztáhnout k uzamčenosti. K uzamčenosti, samozřejmě. Ano, ale námítka je teda, že je to jenom pocit. Ale ve skutečnosti vědomí se může vyskytovat jenom tam, kde předtím byla odemčenost. Když byla předtím neodemčenost, tak vůbec nedojde k nějakému vědomí. Ne, tak bude otevřenost a uzamčenost. Ne, tak uzamčenost. No, protože nejdřív tady musí být odemčenost takovýho psa a primáta a člověka, aby vůbec bylo možné nějaké vědomí. Prostě pokud se pes neodemkne, tak ani jako pes nevopstojí na to, aby dospěl nějakým vědomím. Prostě už to, že začnu uvažovat ve své vědomí, jestli je nějaká odemčenost či uzamčenost, tak už tím je dáno, že nějakým způsobem jsem odemčen. Jo, takhle na to jistě, na to samozřejmě. Na otázku klad, jak to vím, když se vztahuji k té odemčenosti, jak to vím, jestli je to odemčenost nebo zamčenost? Už tím, že se k tomu vztahuji ve vědomí té své odemčenosti, tak už tím je dáno, že to je odemčenost. Jestliže pak budu tvrdit, že se vztahuji k uzamčenosti, jak je to jenom pocit. Vyřadil jsem... Ale jak já právě mám poznat, že opravdu to, k čemu se vztahuji, je odemčenost anebo uzamčenost. To je právě to, odemčenost nebo uzamčenost, pro smysl. Je ten smysl ta absurdita, a nebo ta neabsurdita. Rozumíte mi, co? Pokud se takhle zeptáš, tak už určitá dávka té odemčenosti tam je, da se to demonstrovat na tom rozdílu mezi francouzským existencialismem a tím německým. Pokud ten Heidegger začne uvažovat v tomhle smyslu v těch termínech odemčenost a uzamčenost a teda uvědomuje si to nějakým způsobem, tak je tady evidentní určitá tendence k té odemčenosti. Ale ten Sartre o nějaké odemčenosti vůbec nehovoří. U něj taky je. U něj taky je, samozřejmě. Ale on prostě dospívá k tomu, že sice se odemiká, ale ten smysl tady žádný není. No tak to je otevření se pozdraví. Ne. Odemčenost. Už na té rovině odemčenosti, nejenom v té otevřenosti. Existencialism to strká, konec konců Sartre v tom bytí a v tím nicotě, tam prostě to velmi tvrdě ontologizuje svým způsobem, i když je to de facto fenomenální všecko. Ale tak to velice ontologizuje v tom smyslu, že ta existence, to je trčení do prázdnoty, do vakua, do nesmyslnosti. To je poslední výběřek smyslu plnosti, ten je inherentní tomu, co děláte. Čili v té existenci jedině jak trčíte do té nesmyslnosti, tak to trčení samo je poslední kousek smyslu. A tamto všechno už je prostě v tomto smyslu. Ale to trčení samo, to je ta odemčenost v svým způsobě. A ne, ne, ta odemčenost, jo, ta je odemčenost, no, ne v své smyslu, v tomhle smyslu, jak si o tom teda teď jako povídáme, nebo jak se o tom teda teď diskutuje, by se ale v podstatě dá říct, že jsou teda ale tomu vlastnímu smyslu uzamčení, pokud teda nejsou schopni, jako pokud tam vidí jenom to něco tu. Pokud vidí, tak je to ve vědomí. Ne jenom. Mluvme o tom, o čem oni mluvěj, ne, ne, jak si je, co oni, že. A oni tvrděj, samozřejmě, vychází to všechno z hlusrla, že jo, čili oni tvrděj, že člověk je schopen se otevřit. Že je schopen jak si, se otevřít smyslu. Ale, že když jde do hloubky toho smyslu, kterému se otvírá, takže zjistí, že to je jenom smysl podmíněnej. Že tedy je jenom v určitým, v určitým krajónu smyslem. Ale, že jako celek je jenom zvláštní vůči nesmyslu. Takže, když se člověk otevírá, a to se může otevřít, tak se otevírá vůči odemčenosti. Nebo neodemčenosti, že tedy ale vůči odemčenosti. Jenom, že zjištuje, že ta odemčenost sama se odmíká vůči nesmyslu. Anikoli vůči smyslu. No, ale jenom tak informativně. Jak může být jako smysl částí nesmyslu? Nebo jak teda, že takhle je to z toho vyplýná? No, to je otázka, jak je to možný, no ale když někdo tvrdí, že celý vesmír je bezesmyslu a akorát smysl je tady na Zemi v tom živém, tak jak je to možný? Má hoda, říkal Jeans. Má hoda. Omyl. Vesmír nejomyl. Omyl přírody. To je odemčeno pro smysl a tím smyslem může být absurdita. Že? No tak to je slovní řešení. No. To, co my bychom považovali, že jo, my bychom vymezovali absurditu jako za nesmysl, že jo, tak jako ta absurdita může být naopak smyslem. Že to je právě to, o co mě... To je slovní řešení. V případě i tak je to odemčenost. Že já... Co znamená, že my se všichni mejlíme, kedy mluvíme o smyslu a ty, co se otvírají absurditě, tak ty mají pravdu no a posledně si to všichni ostatní nahlídnou a ta absurdita bude teda tím pravěm smyslem. Dobře, no ale to je... Já myšlím právě o to, že i když se vztáhnu v té odemčenosti nebo neodemčenosti, jo, tak jak já poznám, že to je buď odemčenost nebo neodemčenost a pro co je to odemčenost nebo neodemčenost, že? Že já tam nevidím ještě někde další kriterium. To se vám nedá říct. Kriterium. Vy chcete furt měřit to... Ne, ale tady se chtělo říct, že se vlastně odevřít k neodemčenosti to nejde vlastně, protože nějak to odevření už je zaručováno tím, že člověk je vlastně odemčen, nebo to je ho bytí. No ne, tak když to mé bytí je možné, aby bylo neodemčené, tak já se můžu vztáhnout. Ale jen učit druhýmu bytí, ale ne učit svýmu. Bytí může být neodemčené, ale pak takový bytí nedospěl k vědomí. A jestli že vy jste k vědomí dospěl, tak to znamená, že ve svém bytí jste odemčený. Jinak by nemohlo být takový k vědomí. Ne, tak pozor. Čili v dekartovský analogii cogito ergo smysl existuje. Nebo semodemčený. Ne, takhle. Před chvilkou jste mi řekl na tu otázku, je-li možné sevědomě stát opustené neodemčenosti. Jste pokazoval nám službní divadlo na Begeta a na tyhle ty lidi. No, ale v zápětí to bylo, že to jsme opravili, že teda vlastně to není neodemčenost, nebože odemčenost, ale vůči ničemu. Nebo vůči nesmyslu. Takže potom ta neodemčenost je tady vlastně zbytečná s ní uvažovat. Pokud jako když Ano, je to do jistý mír zbytečný, protože pokud vůbec můžete mít zážitek absurdity, tak jedině na pozadí, nebo promíšenej se zážitkem smyslu dunosti. Pač jinak ta absurdita vůbec nevýjde na jeho. Než na pozadí smyslu. Nebo promíšená smyslem. Zážitek absurdity čistej zážitek absurdity je nevymyslitelný. Není možné. Protože už samomyšlení je cosi neabsurdní. Sám zážitek je nějak integrovaný. A když je to zážitek absurdity, tak je to jen pocit. Ale ten pocit sám je nějak strukturovaný a tudíž vypadne z toho, z tý absurdity. Ten pocit sám musí mít smysl. A potom teda ten termín té neodemčenosti vlastně má smysl pro to jako naše filozofání tady jaký? No tady Patočka to zdůrazní proto, aby mně se zdá, aby dal důraz na to na tu časovost, bez který smysl není možný. Proto teda ta odemčenost pro smysl, protože ten smysl jinak než v bytí se nemůže ukázat, nebo se nemůže projevit. Nikoli ve jsoucnosti. No, tak proto ta odemčenost. Jsoucnost, nebo jsoucno ve smyslu soucnosti, jsoucno hig et nunc, nemůže být ex definicione, nemůže být odemčeno. Vůči smyslu. Ještě jednou, ještě jednou to poslední. Jsoucno ve smyslu soucnosti, to je jsoucno hig et nunc, nemůže být ex definicione odemčeno. Odemčeno může být jenom jako bytí toho soucna, čili soucno v celku, v časovém celku a tedy ta neodemčenost, ta buď znamená, že my jsme špatně chápali soucno, a nebo, že to soucno se lhalo. Prostě to vlastně nebylo pořádný soucno. Jo, to je pořádný soucno, pak je odemčeno. Pak je odemčeno. No, ale teďkom jste řekl takovou věc, že podle kterého bych se domníval, že soucno ve svém bytí, protože soucno ve svém bytí, kde bytí teda je jakoby integrita všech soucností, že tak jak se to soucno, protože to je soucno, jak se to soucno může otevřít, odemknout pro smysl, když se může odemknout jen ve svém bytí. A bytí je integrita jsoucností. Kdyby to integrovate soucno, tak je to... To už je ta odemčenost. Tak můžeme být obytí těho bytí a tam je důležité odemčení. Ale ta odemčenost je potom... Jakým způsobem? Ona je teda časová. Ona není teda jako... Já nemůžu říct, že jsem teď odemčen, že mé bytí je... Jak já můžu říct, že mé bytí je odemčeno? Přičím, že to bytí jako je furt... Já nevím, jak... Já vím. Já chtěl říct, že právě ten rozdíl mezi soucností a bytím, že... Já nemůžu říct o soucnosti, že by se odemkla pro smysl. To se nemůže. To se nemůže odemknout pro smysl. A... To je taky... Je to plouhá konstrukce. Soucnost je plouhá konstrukce. To je plouhá konstrukce. No, ale bytí přece do sebe... My jsme nerozekali to bytí na soucnosti. Žádný soucnosti sami nejsou. No a s čím se teda setkáváme? My se setkáváme ve zkušenosti sej soucností soucná. No a jenom. No ve zkušenosti... My vnímáme soucnosti. No. Dokonce samotné vnímání je ten časovej moment, když to před a co přijde pak předvídáme a tak dále. Čili my nikdy nejsme odkázáni nebo nemůžeme se soustředit jen na soucnost. Vždycky, nejenom my sami v tom vztahování jsme časoví, ale my se vztahujeme k taky... K věci, která je časová. Ano. Přítomnost je potom co? Přítomnost je rozlévá. Kus, že? Nějakého dění, který my nějak na menší kusy už nemůžeme rozdělit. A zároveň v té přítomnosti je přitom kus minulosti a kus budoucnosti. Čili je tam vždycky kromě přítomné přítomnosti tak je přítomná minulost a přítomná budoucnost. Ano. Protože ve vnímání se střetáváme sejsoucností soucna. Že? Teď, když budu chtít hovořit o setkávání se sejsoucnem nebo... No tak setkávání sejsoucnem to je... Já bych mohl hovořit o setkání se nebo o vnímání soucností soucna, ale pak mohu hovořit tak též o... Když budu hovořit, jak hovoří on o setkávání se sejsoucnem, co to je? Setkávání se sejsoucnem, to je jedna věc, ale pak já hovořím ještě o bytí soucna. Že? O bytí soucna a o bytí soucna já mohu hovořit s tím se nemohu setkat. Nebo to nemůžu vnímat, že? Protože bytí není bytí není soucno. Bytí nemá soucnost. Že? To znamená, že já... To setkání se neděje ve smyslech. To se neděje ve smyslech, ano. Setkání s bytím. Setkání s bytím nebo vztah k bytí. Ale zase už musím říkat vztah k bytí soucna. Nebo mohu hovořit o vztahu k bytí vůbec. No ale zatím budu hovořit o vztahu k bytí soucnu. Takže ten můj vztah k tomu bytí soucna se děje pouze v myšlení. No ve světě logů, no. Kde se setkávám? Nevím, co to je teda potom setkávat se sej soucnem. Co to znamená, že? Jestli to značne. No, nevím. No, podívejte se, když třeba Heidegger říká. Vy jste nejste schopen se setkat s lidmi, který tady sedějí jako s někým, který už tady mnohokrát byli a ještě mnohokrát budou. Vy se s nima setkáte jenom teď, jak je vidíte před sebou a nedáte to dohromady s ničím v změrnosti a zbyru v budoucnosti. Naopak. Já mám věm, že není možnost se setkat jenom s čirou soucností. Jak se teda s těmi lidmi setkávám? Podrobte to do autoreflexy. Tady je základní fakt, že se setkávate. No, to je otázka, že opravdě, jestli se s nimi setkáváme. Já právě setkám jako s tím. Já vnímám soucnost jistých soucen, že? To vnímám. S bytím těch soucen se setkávám. Nevnímáte jen soucnost, co chce být. Vnímáte soucna. Jenomže jde o to, že to vlastně nemůžeme říct, že to je vnímání. Vy se s nimi setkáváte. Intencionalita tady je strašlivě důležitá, protože vy fakticky nemáte jenom věmy, které jsou híketnům, ale vy se skrze ty věmy setkáváte s věcí samou. Ale to už je potom otázka myšlení. No dobře, ale to je setkávání. Já jsem hovořil o vnímání. Já když vnímám, tak vnímám soucnost těch soucen. Vnímáte i rychlost. Například. A to není soucnost. No to ne. To nevnímám rychlost. To ne. Podívejte se. Rychlost je přece myšlenková konstrukce. Kdykoli vy jí provádíte, kdykoli se rozlíněte doprava doleva, když přejít přechádíte dálníci a odhadujete, jestli stačíte ještě přejít nebo nestačíte přejít, když se blíží nějaký auto. Kdybyste byl odkázaný jenom na vnímání híketnům, tak prostě kdybyste viděl auto, že tamhle je na té straně, tak byste musel počkat, až přejede. Nemohli byste nikterak odhadnout, jestli ještě stačíte nebo nestačíte přejít. Kdybyste viděl auto a odhadujete. Já si můžu dát několik těch okamžiků, mohu si několik těch okamžiků, ne, ne, ne, mohu si několik těch okamžiků, nebo já si mohu, já si mohu těch několik okamžiků, který to auto projde. A to děláte ale ve svým vnímání. Ano. Čili vnímání není jenom vnímání současností. To nedělám ani ve vnímání, že jo, protože... Tam je vždycky kus protence a kus retence. No, s tou rychlostí já bych to ještě nechal, ale já když se setkávám s výsoucnem, a chcete říct, že já když se setkám s výsoucnem tak, že vnímám výsoucnost, ne jenom, že vnímám jeho výsoucnost, ale že vnímám taky to výsoucnost. No pochopitelně. Dokonce nic jiného nevnímáte než soucnost. Já vnímám, já jsem schopný říct, že vnímám soucnost současnost. Ne. Tu právě, to je jenom ta čerá hypostase. Ta je soucnost. To je jenom jakási konstrukce řeznická. Někdo, když se nakrájí saláma plátky. To furt si setká saláma a už to má konzistencie. Já jsem se domníval, že soucnost je konstrukce. Z těch soucností, jo? Z těch soucností, jo. Kdo byste vzal? Musíte nejdřív. To, co vnímáte, věci se vám ukazují. Ne soucnosti. Kdybych se měl... Skřílete na nějakého ptáka, nebo na letadlo děla protiletadlového. Tam nestřívíte přesně na ten cíl. Vy už odhadujete, kam asi on doletí a musíte střívet tak, aby ta střela přibližně doletěla tam do toho místa, kde to bude až za chvíli, než tam... Tam už počítáte z celého budoucnu. To je zkušenost, že jo? Tam zapoje na silným způsobem. To je všude. To je ve vnímání. Co pak je možné vnímání bez zkušenosti, když jsme to probírali, kdy? Před dvouma rokama. No... Já mohu... Ten můj prožitek, jo? Když hovořím... Já teda... Teď, když hovořím o vnímání, tak hovořím o prožitku. Já tím měním prožitek, jo? Když ještě nereflektovaný. Prožitek je nereflektovaný. Že? Podle mě. Reflex je tam prostě... Něco nereflektovaného. Tak to. Nereflektované, ale...

====================
s2.flac
====================
takže ideo a idos nemůže být. A když se to jeho vymezení, jak by se asi měli chápat, pak aplikuje na jiných místech, než který on uvádí, tak to taky moc nejde. Ale říkal teorie idei, on je to zaběhlý, že? To myslím, že to je jiný robotní v tom platonu. Že můžeme třeba to rozlišit. Ono je vůbec, jak se to líbí, z čeští je to lidský strašlivý problém, protože dneska už vůbec necítíme souvislost idea a jsoucnost a být. To prostě nese tam etymologicky, to bylo z jednoho slova všechno. No to je jenom, že takové... A já bych teda chtěl začít, to dá se opravdu říct o té metafizice, že se neptá po způsobu bytí těch předmětů vůbec. Já si myslím, že se nedá mluvit o tom smyslu těch vypatelů, těch arché, tam se o tom si třeba mluvit nedá, ale jako já, co teda o tom vím, tak ta metafizika se přece třeba... Když se ptá třeba po smyslu toho bytí člověka nebo tak, tak ten smysl přece je nějaký. V základních systémech. Co je člověk? Že ho jako vyšetřuje, si myslím, ten smysl. No dobře, tak ale jak? Tak třeba když jde o vás, nebo o někoho, řekněme já, nebo o Socrates třeba, tak co to je, nebo kdo to je Socrates? Nepochybně Socrates je dítě Socrates, chlapec Socrates, dospělej Socrates a stařec Socrateska je odsouzený a musí být děd. To všechno je Socrates. Jak metafizika o tom mluví? Socrates je to, co všem těmto jednotlivým životním úsekům je společné. To, co uprostřed toho života, rozmanitostí životních prožitků a zážitků a všech všech změn tělesnejch a kůšev, co tam zůstává totéž od začátku až do konce je to furt Socrates. A co to je ten Socrates? Ten ani nežije, ani nedejchá, ten se nemění, ten nemá smysl. Protože žití je změna. On je stejnej, furt stejnej. Ten je vyňat nejenom z času a prostoru, ale taky ze života, ze všeho možného. Je prostě to, co je Socrates, to je absurdita. To nemí smysl. Tady se to zaměňuje ten smysl za smysl. Vážně, když se teda řekne, že to je ten Socrates, který se tam nehýbe, jak se to přesně řek? Že to je ten, který je nehybnej, jak se to přesně řek? Furt stejnej, od začátku do konce se nemění. Vy jste z toho vlastně vysoudil, že tím pádem nemá smysl. Já se přesto dál optám, jaký je smysl třeba toho člověka, Sokrata nebo člověka vůbec. Jistě, ale pak už jste vykročil z metafiziky. Já to říkám metafizika, že trvá, že se nemí. Tak už jste se začal ptát způsobem nemetafizickým. Aha. Protože když se tady mluví o metafizice, tak se na ní nemění. Protože když se tady mluví o metafizice, tak se na ní nemění. Protože když se tady mluví o metafizice, tak se na ní nadává. To není jenom obor nějakej. Jeden z oborů filozofie. Jo? To se ukazuje, že je to vada. Je to to, co zapomíná na smysl. No to on, no nevím jestli to, že on říká, že to je filozofická nauka konkrétně, tak mluví o filozofické nauce, jako o té metafizice. Ale on polovi čatos. Mluví o metafiziku, či toho v tom původním, já nevím, jestli to teď našel, tam on jako by držel v tom záběru. Mluví o skutečné metafizice, to je jako o dobré. Mluví, že je skutečná metafizika. Podívejte se, to je v zásadě možné. Skritizuju blbou metafiziku a řeknu, jaká je správná metafizika. a řeknu, jaká je správná metafizika. A druhá možnost je, a co dělá Heidegger, pokud je o filozofii? Skritizuje filozofii a říká, že je konec filozofii. Ale to je jenom otázka termínu. Ale to je jenom otázka terminu. Prostě to, co tady přijde po filozofii, Prostě to, co tady přijde po filozofii, tomu Heidegger neříká, filozofie nikdy byš myšlel. Ale stejně tak by to mohl nezvat novou filozofií. Ale stejně tak by to mohl nezvat novou filozofií. Takže když tam potom pozitivně Patočka mluví Takže když tam potom pozitivně Patočka mluví neplatí, že kašle na smysl. Tady to je zatím nadávka. Tady to je zatím nadávka. Tady je to jenom vymezení té metafiziky, Tady je to jenom vymezení té metafiziky, jaký známe z minulosti, jak pro niž je podstatné, že... Dobře, no a mluví konkrétně o filozofické nauce, Dobře, no a mluví konkrétně o filozofické nauce, které říká tradice metafizika. Protože ona ve skutečnosti jako nauka vznikla, že filozofie měla několik... Od začátku měla několik oborů. Zniž jedným oborem byla prýmá filozofia, Zniž jedným oborem byla prýmá filozofia, podle Aristotela, čemuž se později říkalo metafizika. Čemuž se později říkalo metafizika. Tam patří určitej okruh. V několik okruhů problematiky patří do tohoto oboru. V několik okruhů problematiky patří do tohoto oboru. Pak je tady etika, tam patří jiný nauka. Pak je tady etika, tam patří jiný nauka. Většinou se to pak říkalo logika, pak tam patří nauka o poznání. Většinou se to pak říkalo logika, pak tam patří nauka o poznání. To jsou jednotlivé disciplíny filozofické. To jsou jednotlivé disciplíny filozofické. Jedna z nich, ta základní, proto tomu říká Aristoteles první filozofie, Jedna z nich, ta základní, proto tomu říká Aristoteles první filozofie, to je metafizika. V tomto smyslu, jak to takhle se rozvrstilo, to je filozofická režie. To je filozofická disciplína, čili je to nauka určitá. To je filozofická disciplína, čili je to nauka určitá. A teď ale on navíc historicky to vymezuje. A teď ale on navíc historicky to vymezuje. Sice je to určitá nauka, Sice je to určitá nauka, ale navíc má základní vadu, ale navíc má základní vadu, totiž že kašlena na vztah ke smyslu. totiž že kašlena na vztah ke smyslu. totiž že kašlena na vztah ke smyslu. To znamená, že jenom ve štiplu informací, když třeba ten Masaryk řekne, že pokud neexistuje Bůh, tak člověk nemá smysl, tak to s tou metafyzikou, které se tady hovoří, tak to s tou metafyzikou, které se tady hovoří, jako nejsouvisí. jako nejsouvisí. Já teď nevím, jaké se mluví. Já teď nevím, jaké se mluví. Teď jsme mluvili o Bohu. A jak to s ní souvisí? A jak to s ní souvisí? Jenomže je to zase třetí koncept metafyziky. Tam, kde Bůh je chápan, tam, kde Bůh je chápan, sice jako jsoucno anikoliv fyzické, přírodní. to není fyzis, a tudíž patří do metafyziky. a tudíž patří do metafyziky. Teologie je podle Aristotela kuse metafyziky. Teologie je podle Aristotela kuse metafyziky. To je zas subdisciplína metafyzická. To je zas subdisciplína metafyzická. To je zas subdisciplína metafyzická. To je zas subdisciplína metafyzická. Rozumí se, filozofická teologie, že? Rozumí se, filozofická teologie, že? Rozumí se, filozofická teologie, že? To nemá s křesťancím co dělat. To nemá s křesťancím co dělat. No a potom to bylo v té tradici křesťanské. No a potom to bylo v té tradici křesťanské. To bylo uchopeno jak teologií, tak filozofií. Takže metafyzika je to, co je zahranicema fyzis, zahranicema přírody, co je supernaturále, že? To je vlastně jenom překlad toho metafyzika. A samozřejmě základním soucnem supernaturálním je Bůh. Takže teologií je tímto pádem nadále. Zůstává teda jako rozhodující metafyzikou. V tém, že smysl to trvá dokonce v jistejch tradicích až dodnes, takže když si přečtete Teiara do Chardena, Lidskej fenomén, tak tam na začátku upozornuje, že nehodlá se pouštět ani do otázek teologických, ani do otázek metafyzických, ale zůstává u pouhejch fenomén. A pak pokračuje. Nic než fenomén, ale celý fenomén. Takže on tomu fenoménu nenechá nic ukrást, ale zůstává jenom fenoménu. Metafyzikové klidně můžou zůstat spokojení, nemusí se bouřit, stejně se bouřeně zakázali když jsme o té spísi. Tam je vidět teda ještě furt, že on nechtěl nejenom do teologie mluvit, ani ne do metafyziky. No proč? No protože teologie je kus metafyziky. To je část metafyziky. Takže on tím, že řekl, že nechce ani do metafyziky mluvit vůbec, tak jenom jaksi zdůraznil ještě víc, že do teologických otázek nechce nejmenším zkuset lezávat. Já jsem tady jenom, když on tady výstupně říká, že metafyzika ve své přírodnické verzi ignoruje problém smyslu vůbec, že vlastně to jako zdůraznil, takže by se z toho dalo vysoudížet, že připuští tej metafyzice tradiční, že může nějaký způsob k tomu smyslu. By tady důležitě zdůraznil, že jenom ta přírodovědecká. No to tam není. No nejenom, ale zvláště. Nebo ve své přírodovědecké verzi. Tady odedávná ta metafyzika sleduje bytí jsoucího bez vztahu k smyslu. Odedávná. Bez vztahu k odemčenosti. Tady podle mě není úplně výslovně řečeno, že bez vztahu ke smyslu. Že tady se mluví o vztahu k odemčenosti předtím. Dobře, ale Asi teda bytí jsoucího, které není odemčeno, úči smyslu, to je vlastně to tež, které nemá smysl. Proč je to rozdílně řečeno? Když řekneme, že něco nemá smysl, tak v moderní naší době to zní tak, že my v tom žádný smysl nevidíme. A když chceme zdůraznit, že ten smysl, který to nemá, to nemá ne proto, že my to nevidíme, nebo že to samo je bez vztahu k jakýmukoliv smyslu, tak tam nastupuje to, že to není odemčeno úči smyslu. Aby se zároveň ukázalo, že ten smysl není něco inherentního. Zase, když se mluví o smyslu, třeba v odobě Gdryšoví, tak smysl se chápali jako něco inherentního nějakému procesu nebo nějakému organizmu. Když ptáci stavějí hnízdo a snesou vejce a sedějí na něm a živejí mláděta, tak to všechno má smysl. Ale to je prostě jenom nějakási taková odnoš nebo takovej defektní pojem smyslu vůči vztahu k tomuhle. Protože to je smysl, který je už v tom obsažený a my ho jenom musíme nahlídnout. To, co třeba Rádu říká, když uvádí, co má smysl a co nemá smysl a říká, že třeba smysl mároj včel a teď vykláda, že tam každej má svou funkci a snášel jim med a přežijou tím pár enzymů a tak dále. No ale vlastně to není jenom smysl takovejhle. Ten vlastní smysl je plnit poslání včel na příští 2000 let. Tam uvádí třeba. Třeba, že by to mohlo být. To je smysl, který daleko široko přesahuje jenom takový ty věci, které jsou nasnadě, které jsou jen tak imanentní, jsou uvnitř toho. Celý ten svět, to vníme, co jsme připomínali si toho Jeance, on taky připouštěl, že ptáci, když stavějí hnízdo a vyvádějí mladý, že to má smysl. Jeanci živí přírody, no ale to celý je jenom nějaká ta plíseň na povrchu jedný. Čili smysl to nemá poslední. To je jenom uvnitř to má smysl, ale vlastně to žádný smysl nemá. Tam je vidět rozdílenej pojem smyslu. Smysl, který je redukován jenom na nějaký vztah k širšímu kontextu a když ten širší kontext ten smysl nemá, tak jakoby už je jenom sám v sobě a nemá na čem se založit. No a pak je teda smysl, který který není na nic převoditelný, na žádný širší kontext, i každej širší kontext, je zase jenom danost. A smysl je to vůči čemu každá danost je buď otevřená nebo není otevřená. Já jsem se díval tady do těch předchodů, do ty první políky na začátku. Někdy tam jsme se k tomu nějak dostali, protože tam na začátku měli o té metafyzice. Tam jste sám říkal, jestli o tom smyslu, že je to kuriózně týče přírodověda je metafyzická právě z toho důvodu, že kašle na smysl a jen klade realitu. Takže to vás, jako byste... No, to je prostě na první pohled, když to přečte člověk vyškolený u fenomenov, nebo u dalších, tak prostě přírodověda je přece fyzis. Příroda je fyzis. Přírodověda se zabejívá fyzikou, čili obvinovat přírodovědu, která si zakládá na tom, že nechce s metafyzikou mít nic společného, že je metafyzická, je úplný absurdum. To jsem tam chtěl říct. Jenomže, když se tím něco skutečně smysluplného a důležitého míní, to je v jistém smyslu za to, tak jak to tady patočka míní, nebo už předtím husadl, tak to smysl má mluvit o tom, že přírodověda je vlastně rozvéna. Jenomže to je na první pohled je to odpudit. Říct nějakému přírovědci, že je metafyzik, tak vám dá důvod. Já by se jenom tady připadalo, že mluvíte o tom důvodu, že je metafyzická právě, že každá má smysl, že proto je to, že to je kovidálský, to je důvod. No ale tak to... Tak to je všechno? Všechno. Já bych doporučoval se vrátit, ještě pokud nemáte nějaký speciální přání, vrátit ještě v tý větě pod přeskočenou, ale pokud máte sami něco, tak... a teď půjdu se vyspomínat, protože jsem se tam chtěl vrátit, jsem to zase zapomněl, ale kdybyste měli něco sami, tak s tím přijdte sami. Větí jsoucího, až na metafyzika. Tomu, že jsem se vrátil, já jenom, že jsem to tak jako rychle přeběhl a přeskočil ty další, tak to myslím, chtěl jenom se tam vrátit. Větí jsoucího, ale jinak už nesmyslím. No, vlastně jsme to probrali de facto v té diskuzii. No, no, no, ano, ano. Takže tam není k tomu třeba, si to vlastně vyplnilo, ano. Tady ta věta je postavená zase tak, že je trochu mejlí, že odedávná ta filozofická nauka, která se říká metafyzika, že programově, tak by to mohl někdo číst, že programově sleduje bytí soucího bez tohoto vztahu. Jenom, že ono to tak není. To je, v našem pohledu se ukazuje, že to je bez tohoto vztahu, ale ta metafyzika si to doběhne. Tady je to formulováno, jako kdyby ta metafyzika to opravdu tak chtěla. Mně se zase nezdrává. Ne? Ne. Že by to programně tak neuvědomila a prostě to dělá. Aniž by to nevěděla, že vlastně ta fenomenologie nebo ten pohled, tady ten patočk, to odhaluje. Ještě tohle jen z toho. Když teda budeme hlavořit o otevřenosti, tedy o odemčenosti prosmysel, a když teda přikusíme, že odemčenosti prosmysel méní odemčenost bytí soucna prosmyslu, tak a my máme nyní vyšetřovat bytí soucna, máme ho nějakým způsobem určit, vymezit. To znamená, že když ho chceme vymezit, toto bytí soucna, tak my se musíme při tom stáhnout taktéž k odemčenosti, ale my se musíme ale vstáhnout taktéž k odemčenosti prosmyslu, ke které je odemčeno bytí soucna. Ještě. A jak se k tomu můžeme vstáhnout? Jedině tak, že se otevřeme oči smyslu. Tedy to je přesko... To je o smyslu bytí, říká Heidegger. Ano, ano. Vůbec. Smyslu bytí vůbec. No, ale Heidegger se k smyslu bytí vůbec přece nejdřeje dostává přes bytí soucna, tedy přes bytí po bytu, teda smysl bytí po bytu. Ano, jenomže my se vždycky už stahujeme k bytí. Ano. Vůbec. To jo. Bytí se stahujeme vůbec. Tak prvá, sekundárně to vytěsnujeme ze svýho vědomí a zapomínáme na bytí. Ano. Ale že zapomínáme, to je jenom jedna rovina. Přesto, že zapomínáme, tak se furt k tomu bytí stahuje. Ano, ano. I jakož to zapomínající. No. No, a tady tedy je řečeno, že pokud žijeme v té zapomenu, v tom zapomnění na bytí, to je rozvádí, že to tam přesně není. Pokud žijeme v tom zapomnění na bytí, tak nejsme schopni se vztáhnout ani k té odemčenosti bytí toho Jsoucna, které zkoumáme. My se můžeme vztáhnout k odemčenosti toho bytí Jsoucna, pouze pokud sami jsme otevření vůči smyslu bytí. Vůbec. Smyslu bytí vůbec. Pak pro nás ve smyslu teda toho vědomého přístupu, nebo vědomí, tam je dřív vztah ke smyslu bytí vůbec, než ke smyslu nějakého, smyslu bytí nějakého Jsoucna. To je dáno tím, že prostě se to všechno odehrává jenom ve světě řeči. Takže my nejdřív musíme v tom světě řeči nějak bejt, musíme se nejdřív vztáhnout k řeči vůbec, abychom vůbec mohli něco říkat nebo myslet. To je jaksi pozadí míněno asi, si myslím. Ale to by znamenalo ještě jestli tady k tomu, že jak říká dvoj tézy, že na jedné straně nemuseli Jsoucnu pochopit bez vztahu k bytí, takže to je právě k tomu bytí vůbec. Nebo kde byste dal? Jinak v té větě se to říkalo o tom, co vy říkáte. To jedině tady. Ale zase jsme říkali, že asi ne. Podívejte se. Ano. Nelze Jsoucnu pochopit zaprvé bez jeho vztahu ne, bez jeho bytí. Ano. Jsoucnu nemůžeme pochopit bez jeho bytí. Ano. Ale to bytí Jsoucna, to není vztah toho Jsoucna k bytí. K jeho bytí. Že? Čili tam asi není na mysli tohle, tenhle vztah. Nebo tahle souvislost. Za druhém. Jsoucno nelze pochopit to je úraz teď je ne na Jsoucnu, protože nelze pochopit bez vztahu k bytí Jsoucna. To je bez pochopení bytí Jsoucna. Tak to platí. Jsoucno nelze pochopit bez pochopení bytí Jsoucna. Tak říká jen bytí. Jistě. Já to teď upřesňu, co se ti myslí. No a posléze, Jsoucno nelze pochopit, zase důvod asi na pochopit, bez našeho vztahu k bytí vůbec. A to říkáte vy. Ne, ne, ne. To je ten další další výklad. A to taky platí ovšem. Protože ovšem ten náš vztah k bytí vůbec to je vztah podobně jako jsme nevyloučili vztah Jsoucna k bytí vůbec, tak můžeme na té že rovině vyloučit vztah náš k bytí vůbec, to je to, že jsme pač, jak si říkám, necipujeme na bytí tím pádem. Nímbrž tady se myslí pak, bez našeho vztahu k bytí, to je ve vědomí, a to je bez našeho vztahu ke smyslu byt. Čili Jsoucno nelze pochopit bez našeho vztahu k smyslu byt. A v tom je to zase... Ne, k bytí vůbec. Jsoucna taky nakonec, že? Jenomže je to pak tautologie, protože když řeknete, že nelze Jsoucno pochopit aniž by komu ho pochopili, tak to je zbytečný. Jo, protože bez vztahu ke smyslu bytí toho Jsoucna, no tak to znamená právě pochopení toho Jsoucna. Se vztahem ke smyslu bytí toho Jsoucna. Čili tam to nemá smysl zdůrazňovat. Čili jedinej další možnej smysl je, která význam je, že žádné Jsoucno nelze pochopit aniž bychom, teda nemůžeme pochopit, abych tam dal ten subjekt, že žádné Jsoucno nemůžeme pochopit aniž by kom se vztahovali ke smyslu bytí vůbec. Čili první ze všeho je náš vztah ve vědomí, a ještě než bez vztahu, čili bez pochopení smyslu bytí vůbec. Bez pochopení smyslu bytí vůbec a to Heidegger říká, to připouští, i tam, kde jde o to zapomnění, tak vždycky nějaké chápání toho smyslu tu je. Čili bez nějakého chápání smyslu bytí vůbec, nelze pochopit žádné jedno z dědoje Jsoucno. A teď je ovšem otázka, to je také pravda, a teď je o to asi, co tady Patočka má v této věti namyslit. No a protože je tady hned ta druhá stránka, že se tam mluví ta druhá část věty, kde Patočka mluví o bytí věcí, nemůže být ve stavu porančenosti, tak je vysice pravděpodobný, že se tady míní nikoli bytí vůbec, nebož bytí Jsoucna a tedy, že nelze pochopit Jsoucno, aniž bychom chápali bytí Jsoucna. To je asi teda výsledek toho, co jsme minule probrali. Ještě v souvislosti s tím, co dnes tady diskutujeme. No a teď je tam ta věta, kterou jste vynechal z celé problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa, ale jeho komponent je tak v souvislosti s otázkou revize metafiziky. Tady je z toho vyplývá teda, že jestliže pak mluví o metafizice v jiném pozitivním významu, no tak to je metafika již revidovaná. No a teď se ještě vrátíme k tomu. Za začátku tedy problém přirozeného světa je problém restituce původního rázu bytí světa. Tak teď co to vlastně znamená? Tady je skryt určitej problém, alespoň já ho tam cítím a nemůžu ho přejít. Přirozený svět jak jsme si tady ukazovali, že je svět toho času K například. Jak můžeme hovořit o tom, že ten svět toho času K je původním rázem bytí světa? Když sama ta formulace tentoho času K ukazuje, že to je něco námipodmíněné. Proč má být to, co je námipodmíněné? Proč má míst název původního rázobytí světa? To může mít dva důvody. Buď ten, který bychom brali, pokud se vztahu k tomu, co jsme probírali v tom pondělíku, že totiž svět vlastně není soucný. V tom případě jakožto nejsoucný nemůže mít žádné bytí. A proto původní ráz bytí světa je něco úplně jiného, než původní ráz bytí jakéhokoliv konkrétního soucna. Zatímco, každé konkrétní soucno lze pochopit jedině na základě toho, že chápeme jeho bytí, tak svět chápeme dřív, než chápeme jeho bytí. A když chápeme bytí světa, tak vlastně chápeme sebe a svou konstituci světa. To je dobře fenomenologický a znamená to tedy, že svět není soucno. To je problém velký, protože je otázka, on tady zatím předtím to slovo komponenty nemá. Předtím hovoří o momentech, součástech, to by se dalo říct, komponenta, ale fakt je, že ten přesný termín komponenta tam nemá. Proč je čas nezbytnou komponentnou výměru bytí soucích věcí? Ale to je výměr. Výměr je jako složka výměru. To je složka výměru, že? Nikoli složka bytí. No můžeme, tam je jíno komponent, ale komponent čeho? Světa? A nebo bytí světa? Já myslím, že jsou to komponenty světa. Dobře, to je jedno. Dobře, ale pak ovšem tedy to znamená, že jestli, že to je o bytí světa a jeho komponent, a vstavuje se to k těm jeho komponentám světa, komponenty světa nemohou být soucna. Komponentů světa může být soucno? Nemůže. Protože soucno nemůže být komponentou nejsoucna. Pokud to vstáhne, nemůže. Pokud to je takové vzdělání? To je logická záležitost zase. Jak může být něco hmotného komponentou něčeho nehmotného? Jak může být něco červeného komponentou něco, co je nečervené? Tam ještě je sklad barev. To není docela vývodnější. Ale to by se muselo říct velmi přísně teda jenom co do kvality bez znalosti fyzikálních nějakých souvislostí. Když třeba řeknete, že byt, že komponentou tohoto bytu je tento stůr. To lze říct? To by se muselo říct, co to je byt. Jestli je byt to... To je jako svět. Přesně. Jestli chápu byt jako to prostřední, v kterým žiju, v kterém bydlím, tak ve stole nebydlím. U stole nebydlím. Na stole nebydlím. Když ovšem byt chápu jako jako nějakou nějakou místnost vybavenou různými předměty, tak samozřejmě pak to záleží na tom, jak to pojme. Ale v žádném případě si nemyslím, že kdyby tady to jeho se vztahovalo ke světu, takže by jestli že svět není soucném, takže by jeho komponentami mohla být soucná. No a pokud to jeho se vztahuje k bytí, no tak bytí také není soucném, takže v každém případě teda ty komponenty se může kápat jako soucná. Já to najdu, já to najdu. No a on říká, že soucí je soucí je vše, soucí je všechno, o čem mluvíme, co mýníme, k čemu se tak či ono vztahujeme, soucí je také to, co a jak jsme my sami. Takže tady to soucno, nebo to je soucí, je je mnohem mnohem širší, než jenom předměty věci. No ano, to je to, o tom problému nevyjasněnosti toho terminu je, byla řeč už, když jsme tady byli na tý minulý stránce, tam ty složky soucna, že tam jsme měli pro tuto složku vyšetřovat její časový charakter a začal se abstraktní předmětnost. Což je teda opravdu obtížný připustit, že abstraktní předmětnosti jsou soucné. Já v tomto nepřesném vágním smyslu, tak pak jo, ale když mluvíme teda o bytí soucná, že, no tak musíme pak rozlišovat to, pak jenom se to jinak musí formulovat, musíme rozlišovat, jestli jde o soucno, který jeho žbytí má smysl nebo jestli jde o soucno, jeho žbytí smysl nemá. Protože svět nemůže být odemčenej, nemůže být odemčenej pro smysl. Jestli, že to není soucno. Jestli, že to je naše konstrukce, jestli je to naše, jestli jsme to my, který konstitujeme svět, no tak pak ta odemčenost nemůže být svěřena tomu světu samotnímu. Stejně tak jako trůhelní nemůže být odemčen vůči smyslu, nebože jsme to my, kteří se otvíráme vůči smyslu, když chápeme, co to je trůhelník, nebo když stanovujeme, co to je trůhelník. Čiže tak pak to musíme po to celé přeformovat. A ten rozdíl tu zůstává zachovaný, no to je to jakési, jakési, jak se tomu říká v matematice, když měníme soustavu. Transformace. Při transformaci zůstává něco Neměného. No právě neměného, jenom to jaký krásnej termín, já si ho nemůžu teď pomenout. ... No, takže, ale o co vlastně šlo, proč jsem se do té věty pustil? Protože to slovo původní, že je vlastně néplnovýznavný, níbrž je relatív. On ukazuje na to, na ten, který původ, a nikoli na to, co to bylo ze všeho nejdřív. Jo? Nebo tak nějak. Takže když tady se mluvím o původním rázu bytí světa, tak to není, že by tady byl nejdřív svět a jeho bytí jako něco daleko nejpůvodnějšího. Níbrž původní rázu bytí světa spočívá v tom, že je to naše konstituce. Je to naše konstrukce. Konstrukce je teda pro to objektivování, že to slovo je svěřeno do tohohle oboru. Ale prostě my konstituujeme svět. Není tady původní svět bez našeho systému. Což neplatí vojnotlivých soucnech. Což samozřejmě fenomenologové by měli taky námětky, že co my víme, jaký z jeho momentů. Ale my můžeme akceptovat, že svět není soucno. No v tom smyslu, v tom uším smyslu. No a pak tedy tato restituce toho původního rázu býtí světa, to je nepředpokládání, že svět je něco původního, v čem teprve my se dodatečně objevujeme a o světě myslíme atd. Že ten svět je konstituován teprve tím, že myslíme. Což neznamená, že to je naše konstrukce, která je stralibovolná. Daleka se tím netvrdí, poněvadž my ten svět můžeme konstituovat jakož to smyslu plní. Jedině ve světě smyslu, který... Ale pak ovšem to není ten svět, který se odmíká vůči smyslu, nebože jsme to my, který jsme otevření vůči smyslu a necháme ten smysl natolik ovládnout naše vědomí, že to vědomí pak je schopno konstituovat ten svět. Prakticky my skrz ten smysl vidíme ten svět. Vidíme to bytí toho světa. Můžeme potom... Jedině skrz ten smysl bychom potom mohli, když se otevřeme tomu smyslu, tak bychom potom mohli určit to bytí toho světa. Ano, ale lépe určit, než vidíme, protože vidět můžeme jenom to, co tam je. Takže lépe. Určíme, nebo konstituujeme, vytváříme a podobně. A když to vezme tady k těch věcí, že? Jak my bychom mohli hovorit o tom, že věci jsou odevčeny pro smysl? Věci? Ne. Teda bytí věcí, že je odevčené? Jistě, ale nějaká obyčejná věc jistě není odevřena. Zase jsme to my, kteří to zaručujeme u stolu, u nějakého hrníčku, nebo něco takového, u knihy. Jsme my, kteří to zaručujeme. Ale je tady pes. A ten je odevčen vůči, teda ve své bytí je odevčen vůči smyslu, nezávisle na tom, jestli my tu jsme nebo ne. To je právě ta základní chyba, že museli to všechno demonstrovat na karafě a na tý stranice. Víte, ale to by právě nešlo, protože to by znamenalo i pro nás. My bychom tím pádem takto, že museli být odevčeni pro smysl. To je teda naše bytí. No však. Vždycky my taky, když si zde důmíte, my přece jsme odevčeni pro smysl. Jenomže to nestačí. My musíme být navíc otevřeni. Když jsme odevčeni pro smysl, tak jsme jenom jako psi. To tam spůl pochopit, tak mě zase, aby bylo jasné. Takže my, když jsme teda odevčeni pro ten smysl, že jako, ale teď my bychom se ještě museli otevřít pro tu odevčenost. Otevřít pro smysl, otevřít pro tu odevčenost, pak se stavujeme taky k sobě, že? Musíme nějak sobě rozumět. Že nám to teda bytostně dá, že nám to teda bytostně dá, že nám to teda bytostně dá, že jsme, no ale, když to dá ten, když... Není nám to bytostně dáno, že jsme o ten odevčení? Ne. Nebo otevření, nebo jak? Tak to by nám mělo, ne? Že to naše bytí... Když se musíme odevknout. Ne, to je nic jiného, já vím, já myslím to po původní, že to naše bytí je odevčeno pro smysl. Že se my musíme otevřít pro tu odevčenost. Jasně. Protože odevčenost, odevčenost našeho bytí pro smysl by nám měla být teda bytostně dána. Jak to? Proč? Tyk taky my s toho můžeme vypadnout. No ne, to je... Jedinou akce, kterou provádíme, je otevřít se pro tu odevčenost. Ale ta odevčenost by nám měla tím pádem, jak jsem to chápal od vás, být bytostně dána. Protože pak už byste tady měli dvě možnosti otevírání, zavřené postráty... Ale co to je to bytostně dána? Že to je hotový tady? Ano. My se proto jenom pouze... My to můžeme pouze otevřít, anebo zase zavřít. Ano, my se půjď můžeme otevřít... A své vědomí se můžeme otevřít nebo ne? Zavřít. Právě tak se můžeme bez svého vědomí otevřít nebo zavřít přes něčeho, odevknout nebo zamknout ve svém bytí. Takže to bytí samo... Se musí odevknout. To není odevčeno. No jo, ale co to způsobuje, že to bytí se může odevniknout a zamknout? To je opravdu... Když se někej atomy neodemklí a zůstali na živou přírodou, jiní se odemklí a zůstali se živými... To je molekula. No toto nevím, jestli to takto u nich je. To by patočkařovat samozřejmě měla. Já bych se spíš klanil k tomu, že zde u nás teda musí dojít k jistému vztahu nebo k otevření se... Ano, k jistému vztahu, že musíme navázat nebo se vztáhnout k té odevčenosti pro smysl... K své odevčenosti? To je ve vědomosti. Ne, ne, odevčenosti, k jisté odevčenosti... Čím? Počkej, to je divný, to je fakt divný. Když se máme vztáhnout k odevčenosti svý nebo jiný, tak je to vždycky ve vědomí. Bezvědomí, jenom se můžeme odemknout nebo neodemknout. Ale vztáhnout se k odevčenosti jedně ve vědomí. To už je reflex. Ano, no... Ale odemknout se můžeme nebo nemusíme. Přepnit ji teda. Já nechápu, proč by to mělo být... To je ten kus metafiziky zbytí. Že se řekl, že nám je to bytostně dáno. Nám může být bytostně dána, řekl by Jaspers, pouze ta možnost. Ale nikoliv ne skutečnost toho odevčení. No dobré. Takže... Ta odevčenost toho bytí, to bytí se buď může odemknout nebo zápnout, nebo něco další.

====================
s2.flac
====================
že to jsou vodopády a že to je praktické. Tohle je dobře, protože nemusíte to vidět, že to jsou vodopády. Pokud víte, co jsou vodopády a kouknete se, tak vidíte, že to jsou vodopády. Co víc si máte uvědomovat? Něco jiného, že můžete na něco se dívat a nepoznat, co to je, to vlastně byste měl poznat, až to vidíte. Nějak máte špatný souběr nebo tak, že hledám knihu a jsem z nějakých růl přesvědčen, že má hnědej obal a ona zatím má žlutej. Takže ji nevidím. Ačkoliv ji vidím, tak ji nevidím. Ano, to jsou možnosti všejakých konfuzí ve vnímání. Jo, ale to jsou omily, že jo? Když jako domlývá, že ten prožitek mohu mít, že... A nevědět o tom? Ne, nevědět o tom. Já, když to prožívám, tak si to nemohu jako ještě uvědomovat, ten prožitek, že jo? Já si ten prožitek mohu uvědomit, až ten prožitek skončil. No jo, můžete pak fixovat, ale pak už si uvědomujete v pamětí jenom. Si na něj pamatujete a uvědomovat se můžete jednoduchy, když probíhá, ne? To je prožívání. Ono to bylo v tom úseboví, že? Tady Petr ten nějak, když si to probíhá, a nakonec jsme se taky o tom, že jo, nějak nedomluvili, no. Že jako rozlišit ty roviny, které tam jsou. Že já, když ten prožitek mám, já nejdříve musím něco prožívat, že? Pak to, co jsem prožíval, tak si mohu uvědomit, že jsem ten prožitek mohl si uvědomit, že? Ne, to je, ale myslím špatně, protože buď jsem bytost nemyslící a pak něco prožívám a nevím o tom. Ano, jsem bytost myslící a pak kdykoliv něco prožívám, tak mě do tohoto vědomí proníká. Že může proníkat s omily a nemusí všecko vždycky přesně, adekvátně a tak dále, to prosím, ale vždycky tam nějaký vědomí je a ten prožitek je spolukonstituovan tím vědomím a zároveň pamětí a tím zkušeností z minula a tak dále. A to všecko je v tom prožitku a ten prožitek není ničím možným bez toho, že by to teplovat dodatečně k tomu. Ne, ten je tím spolukonstituovaný. Není nejdřív prožitek, který by byl dodatečně nějak zpracováný, protože to zpracování už chodí do něj, vždycky už, když se konstituuje. A pak je ještě možný další reflektování toho už, ale tou reflexí spolukonstituovanýho prožitku. Čili já tam potom ve vědomí nacházím to, co to tamto vědomí střičilo. To je taky důvod, proč Kant tohle píše, že jo, to je taky vlastně, on něco správnýho viděl. Že poznáváme, chápeme jenom to, co tam ten rozum strčil napřed. To je ovšem, on to bere, že ten rozum to bere od nějakého a priory, zatímco ve skutečnosti je to tam z minulých zkušeností. Vždycky už to tam je. A nám to velice pomáhá k rozpoznání toho, o co jde. Pokud není tam nic, tak malý dítě, když se narodí, tak sice vnímá v zrakově, ale nerozpoznává věci. No jak by mohlo rozpoznávat, když je nezná? Má zmatek před sebou. Musí se někdy naučit zavostřit právně, rozlišovat jednotlivý předměty. To dělá pomocí všech ostatních, ještě z myslu chmatá po věcech koušerních. To si všechno konfrontuje takhle a pak pomalinku si to začíná. Ale od té chvíli už je tam vědomí vždycky. Každý vním je zpracováván taky rozumem, chápáním, minulýma zkušenostmi a tak dále. Samozřejmě nikdo tam do toho nebles, jak to vlastně chodí. Můžete jde o to, že když mi předpokládáme něco, tak to může být dost zavádějící záležitost. Proto já si myslím, že musíme předpokládat to, co nás nezavádí. A ta úvaha, že tady je nejdřív nějaký měm, který pak dodatečně zpracován, což je v podstatě proto pseudos celý anglosaxský empiristický tradice. Tam se vychází z těch takových atomů vnímání, které jsou pak zpracovávány. Tak to je ominu. Prostě to zpracovávání proníká až do nejpřednější linie vnímání. Už tam, kde ten nejzákladnější vním, kdyby nějakej byl jednotlivý malinký atomický, když tam vním vzniká, tak už tam intervenuje všechno to vědomí, všechno ta reflexie. Můžu teda si schrnout to, o čem jsme hovořili? V tom, že to, co tady ten patoček, a pokud jsme to tam správně stočili, jako do toho odstavce. To si budeme pamatovat, že to je bylo jenom tráje. Tak tady byl tímto kostrvatým způsobem, který patočky popsávám, ten přirozený je, že totiž nejdřív k něčemu porozumíš, to je ten lobo si napřed. Porozumíš skrze ten lobo, skrze to porozumění, ten smysl, porozumíš věci v jejím bytí, to je svým časovým charakterem. Zatímco metafizika tež to dělá, takže skrze porozumění, skrze lobo, ale to sousto nahlídne bez toho bytí s časovým charakterem. A tím pádem bez smyslu. Ten smysl tam strká, ale není to smysl. Ve skutečnosti jenom je to smysl, který připřináší sebou. Ale může to udělat i myšlení, které respektuje to bytí? Ono je právě klade to bytí. Může to udělat, ale pak tím smyslem, který tam do toho strká, zakrývá ten smysl původní, vlastní. Vlastní. Vždycky je to ve světě, vždycky to vychází odpověď. Vždycky to vychází od světa loku, který ten počátek to porozumí. Jenom dítě jednoho stranu je to porozuměnější, ale v podstatě je to stejně všechno, až ten smysl na počátku to porozumí. Logosmysl je na začátku, tak to násvít na začátku je vždycky. Protože konec konců, co je věcem do toho, že až teprve ve světě logů a řeči, její vdává nějaký smysl, už tam je násilí. Už tam může nastat projektní smysl. Protože konec konců svět řečí není jenom pro nás lidi. Především není jenom pro nás lidi, je pro všechna pravá sloučna. Proto o pravých sloučnách můžeme říct, že v tomto smyslu, což nevím, jestli to mám do patočka, to prostě říkám teď v diskusi jako o pozici. Do patočka asi tam to nebylo. Já mám dojem, že se podaří ten nejbližší další text, kde říká, že smysl je vždycky jenom smysl prvního, podaří vyložit aniž bychom spadli do toho subjektivismu. No ale možná, že uvidíme, že ne. Každopádně já bych teda na tom trval, ten subjektivismus se mi nelíbí. To je takový takřká přirozený konec. Nemusíme to přerušovat, teď je to vlastně takový uzavřený, takový původní konec. Takže já bych doporučoval, já jsem si myslel, že to odpadne hůř, ale už jsem teda z toho zkvácen, takže docela se rostí to případ. Takže, prosím vás, všichni už máte, když spojící, už i ty máš. Takže ještě teda odložíme, takže bylo toho, tak to čte. Takže se to čte, a už se k tomu budeme teda pomalu stavovat. Dneska už jsme to udělali, všem vašim přičíněním. Samozřejmě ne, abychom, místo toho četli ten začátek, že to jenom vždycky, nějakej odkaz. No to je ten začátek, no to je ten začítač.

====================
s2.mp3
====================
Že to jsou vodopády, jo, tadyk, jo, a že to je praktické. To není dobře, to nemusíte, to vidíte, že to jsou vodopády, že? No. Pokud víte, co jsou vodopády a kouknete se, tak vidíte, že to jsou vodopády. Takže... Co víc si máte uvědomovat, že? Jo, něco jiného, že můžete na něco se dívat, nepoznat, co to je, ačkoliv to vlastně byste měl poznat, až to vidíte, nějak máte špatný souběr, nebo tak, že hledám knihu a jsem nějaký růl přesvědčen, že má hnědej hobal a ona zatím má žlutej, no. Takže jí nevidím. Ačkoliv jí vidím, tak jí nevidím. Jo, to je, ano, to jsou ty možnosti, tech všejakých konfuzí ve vnímání. Jo, ale to jsou omily, že jo? Omily, jo. Když jako domnívá, že ten prožitek mohu mít, že... A nevědět o tom. Ne, nevědět o tom. Já, když to prožívám, tak si to nemohu jako ještě uvědomovat, ten prožitek, že jo? Já si ten prožitek mohu uvědomit, až ten prožitek skončil. No jo, můžete pak fixovat, ale pak už si uvědomujete v pamětí, ano. Si na něj pamatujete. A uvědomovat se můžete jednoduchy, když probíhá, ne? To je prožívání. Ono to bylo v tom úsadově, že já to tady Petr tenhle nějak, ten disk, to probíhám. A nakonec jsme se taky na to tom, že jo, jak mě domluvili, no. Že jako rozlišit ty roviny, které tam jsou. Že já, když ten prožitek mám, já nejdříve musím něco prožívat, že? Pak to, co jsem prožíval, tak teď si mohu uvědomit, že jsem ten prožitek, mohu si uvědomit, že? Ne, to je, ale myslím špatně, protože buď jsem bytost nemyslící a pak něco prožívám a nevím o tom. Ano, jsem bytost myslící a pak kdykoliv něco prožívám, tak mě do toho to vědomí proníká. Že může proníkat s omily a nemusí všecko vždycky přesně, adekvátně a tak dále, to prosím. Ale vždycky tam nějaký vědomí je a ten prožitek je spolukonstituovan tím vědomím a zároveň pamětí a tím zkušeností z minula a tak dále. A to všecko je v tom prožitku a ten prožitek není ničím možným bez toho, že by to teplovat dodatečně k tomu. Ne, ten je tím spolukonstituovaný. Není nejdřív prožitek, který by byl dodatečně nějak zpracováný, protože to zpracování už chodí do něj. Vždycky už, když se konstituuje. A pak je ještě možný další reflektování toho už, ale tou reflexí spolukonstituovanýho prožitku. Čili já tam potom ve vědomí nacházím to, co to tamto vědomí stočilo. To je taky důvod, proč Kant tohleto píše, že jo, to je taky vlastně, on něco správného viděl, že prostě poznáme, chápeme jenom to, co tam ten rozum strčil napřed. To je ovšem, on to bere, že ten rozum to bere od nějakého a priorii, zatímco ve skutečnosti je to tam z minulých zkušeností. Vždycky už to tam je. A nám to velice pomáhá k rozpoznání toho, co jde. Pokud není tam nic, tak mi malý dítě, když se narodí, tak sice vnímá v zrakově, ale nerozpoznává věci. No jak by mohlo rozpoznávat, když je nezná? Má zmatek přece, bo se musí nejdřív naučit zavostřit právně, rozlišovat jednotlivý předměty. To dělá pomocí všech ostatních ještě z myslu chmatá po věcech koušelních atd. To si všechno konfrontuje takhle a pak pomalinku si to začíná. No ale od té chvíli už je tam vědomí vždycky. Každý vním je zpracováván taky rozumem, chápáním, minulýma zkušenostmi atd. Samozřejmě nikdo tam do toho nevléz, jak to vlastně chodí. Může to jde o to, že když mi předpokládáme něco, tak to může být dost zavádějící záležitost. Proto já si myslím, že musíme předpokládat to, co nás nezavádí. A ta úvaha, že tady je nejdřív nějaký měm, který pak dodatečně zpracováváme, což je v podstatě proto pseudo z celé anglosakské empiristické tradice. Tam se vychází z atomů vnímání, které jsou pak zpracovávány. Tak to je ominu. Prostě to zpracovávání proníká až do nejpřednější linie vnímání. Už tam, kde ten nejzákladnější vněn, kdyby nějakej byl jednotlivý, malinký, atomický, když tam vzniká, tak už tam intervenuje všechno to vědomí, všechno ta reflexie. Můžete si schrnout to, o čem jsme hovořili, v tom, že to, co tady ten patoček, pokud jsme to tam správně stočili, jako do toho odstavce... Ano, to si budeme pamatovat, že to je bylo jenom trial. Tak tady byl tímto konstrvativským způsobem patočky popsáváte přírozem, je, že totiž nejdřív k něčemu porozumíš, to je ten loboc si napřed. Porozumíš skrze ten loboc, skrze to porozumíš ten smysl, porozumíš věci v jejím bytí, to je svým časovým charakterem. Zatímco metafyzika tež to dělá, takže skrz tému, porozumíš skrz ten loboc, ale to prosouzno nahlídne bez toho bytí s časovým charakterem. A tím pádem bez smyslu. Ten smysl tam strká, ale není to smysl. Ve skutečnosti není to smysl, který si přináší sebou. Ale může to udělat i myšlení, které respektuje to bytí. Ono je právě klade to bytí. Může to udělat, ale pak tím smyslem, který tam do toho strká, zakrývá ten smysl původní. Vlastní. Takže to nebezpočituje? Vždycky je to ve světě, vždycky to vychází ze světa loků. Ten počátek, to porozumí ty věci. Jenom dítě jednoho stranu je to porozumivější, protože je to otevřenější, a v druhém případě je to méně otevřeno. Ale v podstatě to stejně všechno, až ten smysl na počátku to porozumí, logos, smysl je na začátku, tak to násvít na začátku je vždycky. Protože dneska co je věcem do toho, že až teprve ve světě logů a řeči jí vdává nějaký smysl, už tam je násilí, vůči těm věcem a už tam může nastat projekt. Protože konec konců svět řečí není jenom pro nás lidi. Především není jenom pro nás lidi, je pro všechno pravá slučna. Proto o pravých slučnách můžeme říct, že se odemíkají vůči smyslu, to je vůči logů. Což nevím, jestli to mám do patočka. Jo, to prostě říkám teď v diskusi jako o pozici. Do patočka asi tam... Asi hned pak dávno, možná vůbec, ne? Že tam je taky šlo bezpořád. Já mám dojem, že se podaří ten nejblžší další text, který říká, že smysl je vždy jenom smysl Plinkova, že se to podaří vyložit, aniž bychom spadli do toho subjektivismu. No ale možná, že uvidíme, že ne. Každopádně já bych teda na tom trval, ten subjektivismus se mi nelíbí a každopádně se musí nějak zachránit. To je jako skutečná... To je teď takový, tak říká, přirozený konec. Nemusíme to přerušovat. Teď je to vlastně takový uzavřený, takový původní konec. Takže já bych doporučoval... Takže to dopadne hůř, ale už jsem teda z toho skvácen, takže docela s rostí to přijde. Takže, prosím vás, všichni už máte, takže spojď si, už i ty máš, jo? Takže ještě teda odložíme... Oni to mají, jako... Takže prostě, kdo to má, tak to čte, jo? Tu jedničku, jo? Do konce. Takže se to čte a už se k tomu budeme teda pomalu vztahovat. Dneska už jsme to udělali, všem vašim přičíněním. A... Samozřejmě ne, abychom místo toho četli ten začátek, že to je jenom vždycky nějakej odkaz. No to je to, to je to, takže jo.