960801-2

Svazek mezi Hospodinem a Izraelem byl odedávna interpretován po vzoru manželského slibu: byl založen na smlouvě, na oboustranném závazku, jímž obě strany něco slíbily. Závažnou otázkou tu je, zda je „věci“ přiměřené chápat tento dvoustranný závazek, jak bývá zvykem, redukovaně v tom smyslu, že jeho porušení z jedné strany anuluje celou smlouvu. To by byla hned dvojí chyba. Předně tu je pochybná „kupecká“ stránka takové smlouvy, kde platí „do ut des“. Důležitější je ztráta skutečné budoucnosti, která je nahražena pouhým surogátem (je to budoucnost jen pro člověka a tedy budoucnost zdánlivá, lidsky subjektivní). Má-li se ona smlouva vztahovat ke skutečné budoucnosti, musí jít o budoucnost také pro Hospodina, nejen pro Izrael. A budoucnost je to, co ještě není. Inkarnace znamená nejenom vtělení, nýbrž především vstup do času a také do dějin. A je jen logickým domyšlením této okolnosti, budeme-li mluvit také o zkušenosti s časem a s dějinami, tudíž i o zkušenosti s budoucností, která „ještě není“. Cíl smlouvy jakožto oboustranného závazku nesmí být redukován na zachování nějakého původního stavu resp. na návrat k němu: nikoliv tedy nějaký návrat do ráje, nýbrž aktivní orientace na „ zemi novou“, ale i na „nebe nové“. Jakákoliv relativizace nebo dokonce zpochybnění tohoto aspektu znamená misinterpretaci inkarnace a z aktuálního eschatologického dění hic et nunc dělá šarádu, divadlo a potěmkinádu. Neustálé exacerbace nedějinného a nečasového myšlení, charakteristické pro teologické a obecně křesťanské formy pseudozbožné (tj. religózní) „tvořivosti“, zaměřené na eschaton jako na cílovou stanici, v níž přestává veškerý pohyb, představují doklad toho, že relikty mytické a metafyzické (tj. racionalizovaně mytické) infekce dosud nebyly překonány a že ke spolehlivé rezistenci má i stará Evropa ještě daleko.

(Písek, 960801-2.)