The lecture addresses the terminology of "sustainable development" within the context of philosophical and theological discussions dating back to antiquity. The author distinguishes between "sustainable life" and "sustainable development," emphasizing that life which does not develop stagnates. It draws upon the heritage of Greek and Hebrew traditions and the differing concepts of "eternity" as presented by Saint Augustine (timelessness) and Gregory of Nyssa (infinite duration linked to progress). The author critiques the very idea of "sustainability" as unsustainable, arguing that life intrinsically demands continuous progress, improvement, and self-overcoming. The relationship with the future should be active and ambitious, not merely a passive imitation of the past or complacency with the present state. True "realizability" is demonstrated through the effort to achieve it, whereas "unrealizability" is difficult to prove, thus opening space for imagination and bold exploration.
Udržitelnost (rozvoje)
docx | pdf | html
◆ lecture | preparatory notes, Czech, origin: 14. 11. 2002 ◆ note: datum odvozeno ze souboru "udržitlnst.rtf"
Udržitelnost (rozvoje) [2002]
kolokvium České křesťanské akademie na téma „Trvale udržitelný rozvoj“, 11. 12. 2002 v Praze, v divadelním sále benediktinského kláštera Emauzy
01
K terminologii: „trvale udržitelný rozvoj“ měl původně určitý polemický hrot proti velmi rozšířenému termínu „trvale udržitelný život“. Jednoznačného vítězství nebylo dosaženo: mnoho publicistů užívá nadále druhého termínu anebo oba termíny střídavě zaměňují. Sám to chápu tak, že život, který se nerozvíjí, nestojí za trvalé udržování: život buď usiluje každým krokem kupředu postoupit také o krok výš (Teilhard de Chardin), anebo chřadne a umírá. Život znamená buď pokrok – anebo úpadek.
02
V pozadí tohoto sporu je ovšem spor myšlenkový, spor v chápání času a zejména věčnosti. Myšlenka trvalosti či – dnešním termínem – udržitelnosti je buď odmítavě až nepřátelsky proti proměnlivosti a „pokroku“, anebo samu udržitelnost podrobuje a podřizuje mnohem základnějším směřování „dál a výš“. Ten spor je velmi starý, sahá ještě hluboko do předkřesťanské éry, totiž do situace setkávání a střetání nejdůležitější hebrejské duchovní tradice (totiž prorocké) s tehdy hegemonní myšlenkovou, filosofickou tradicí řeckou, ale mezi prvními velkým křesťanskými mysliteli hrál velice významnou úlohu. „Teoreticky“ (tj. theologicky a filosoficky) se to projevilo právě v hluboce odlišném chápání „věčnosti“. Nejvýznamnějšími představiteli obou těchto rozdílných koncepcí byli Augustin a Řehoř z Nyssy. Pro prvního je věčnost nadčasová a bezčasová, pro druhého je neohraničeným trváním. Již tam můžeme vidět, že Řehořova myšlenka neohraničeného, nezastavujícího se trvání je bytostně spjata s nekončícím pokrokem. Myšlenka nekonečného pokroku je původně křesťanská (a to zároveň theologická a zároveň filosofická).
03
Myšlenka trvale udržitelného rozvoje neboli trvalého pokroku“ je ovšem od počátku spjata s otázkou hodnocení. Diskuse řeckých církevních otců pracovala s myšlenkou, že Stvořitel neustále pracuje, tj. tvoří (odvolávala se na Jana, na citát Ježíšova výroku: Otec můj až dosavad dělá, i já dělám .), a tak se vlastně rozumělo samo sebou, že boží výtvory se nebudou zhoršovat, nýbrž naopak zlepšovat. V tom byly skryty dvě možné myšlenkové „revoluce“: první představovala naklíčené semeno myšlenky, že Bůh sám se ve svém stvořitelském díle stále zlepšuje, tedy že se vyvíjí (k této na dlouho skryté myšlence se teprve v první polovině minulého století filosoficky vrátil A. N. Whitehead v závěru svého největšího filosofického díla „Proces a skutečnost“, a navázali na ni jeho američtí žáci a pokračovatelé, zejména celá škola tzv. procesuální theologie). Na druhý převrat nebylo zapotřebí čekat tak dlouho, ale došlo k němu – z hlubokého nepochopení na obou stranách – v rámci rozsáhlé vzpoury přírodovědy proti theologii. Šlo o myšlenku biologického vývoje, která byla stavěna proti křesťanské myšlence stvoření. Dnes už tento konflikt nebývá vnímán jako aktuální, ale on jen zapadl a zastaral, ale v podzemí běžného myšlení žije dodnes.
04
V souvislosti s tímto historickým pozadím se mi jeví sama myšlenka „udržitelnosti“ jako neudržitelná. Nejde tu jen o naši nepochybnou a nezpochybnitelnou zkušenost, podepřenou dokonce tak přírodní vědou, jakou je biologie, totiž že život se může „udržovat“ jen tak, že jde stále kupředu a stále se zlepšuje, zkvalitňuje – a to v soupeření a tedy konfliktech, takže samo zachovávání, udržování a udržitelnost tu mají jen funkci napomáhat rozvoji a pokroku. Jde především o následující: uprostřed života, který se neobejde bez vývoje, bez rozvoje, tedy bez sebepřekonávání uprostřed konkurence, bez nových vynálezů – a na lidské úrovni také: bez nových myšlenek – je životně, bytostně nezbytné se vztahovat k budoucnosti aktivně a přímo usilovně. Nestačí se vracet k minulosti a napodobovat ji, nestačí ani být na úrovni současnosti a tedy být jako jiní, je třeba jít kupředu, dál a výš, tj. směřovat k tomu, co tu ještě není, ale co tu být má. To, co už jest, co se uskutečnilo, zajisté nějak prokázalo svou uskutečnitelnost; v tom má nepochybně uskutečnitelné převahu nad neuskutečnitelným. Ale jak vůbec chceme prokazovat, že je něco uskutečnitelné nebo naopak neuskutečnitelné? Uskutečnitelnost můžeme prokázat jen tak, že se pokusíme o uskutečnění; naproti tomu neuskutečnitelnost je velmi obtížné, ne-li nemožné opravdu a definitivně prokázat, protože může jít vždycky jen o to, že ten způsob, jehož bylo použito, k cíli nevedl. Ale jak lze předem prokázat, že jiný způsob k cíli rovněž nepovede? Tady nám nepomohou jen dosavadní zkušenosti, leda v negativním smyslu; tady musíme počítat s fantazií a se smyslem pro odvážný průzkum.