Philosophy and the state must primarily address the nature of state violence and its legitimacy. The state, as violence claiming legitimacy, cannot unilaterally establish criteria for legitimacy or reserve a sovereign position in matters of law and justice. Philosophy's role is to expose ideologies that justify and mask the abuse of state power. While philosophy's relationship with power need not be inherently negative, it must be cautious and critical of violence. It is necessary to distinguish between legitimate and illegitimate violence and to show solidarity with the victims of state-power interventions. The fundamental danger of power lies in its tendency to extend its legitimacy to any intervention, which is a sophism that philosophy must resist and expose.
Moc
docx | html | digitized
◆ card file | notes, Czech, origin: březen 1974
- This is an original record of the following document:
- 1974-01 (rukopis)
1.
Filosofie ve svém teoretickém i praktickém vztahu k mocenské politice a ke státu musí především vycházet z toho, co se před ní otvírá jako naprosto zřejmé: stát je takový druh násilí, který si činí nárok na oprávněnost, na legitimitu. Její vztah ke státu bude tedy spočívat na dvojím základu: 1) na jejím vztahu k násilí, a 2) na kritickém přezkoumání povahy oné legitimity, jíž se stát dovolává a na niž pretenduje, a ovšem i na zásadním přezkoumání povahy legitimity, na niž stát i v optimálním případě pretendovat může a smí. Některé stránky celé záležitosti jsou zřejmější, jiné méně zřejmé. Poměrně zřejmé je např. to, že jen tehdy se může stát dovolávat nějaké oprávněnosti a jen tehdy může respektovatelným způsobem pretendovat na legitimitu svého fungování a svých mocenských zásahů, když si nečiní zároveň nárok na to, že sám stanoví normy a kritéria pro posouzení a rozhodování o tom, co je legitimní a co nikoliv. Jinými slovy: stát může zůstat státem (jakožto legitimním násilím) pouze tenkrát, když si nevyhradí suverénní postavení v otázkách práva, oprávnění a vposledu tedy i spravedlnosti. Stát jako ten subjekt, který se práva a oprávněnosti dovolává, nemůže být zároveň subjektem, který rozhoduje o tom, co je spravedlivé a co je právo (anebo bezpráví), alespoň ne tím subjektem, který o tom rozhoduje v poslední instanci a definitivně. I když je tato stránka věci nepochybná, je ovšem hlavní problém skryt v realizaci této celkem samozřejmé zásady. Protože realizace je velmi obtížná (a nejen prakticky, ale také teoreticky, a je nesnadná, nejen tedy že držitele moci obtěžuje), jsou obtíže nejčastěji podtrhovány a zveličovány zejména také proto, aby zřejmost a logičnost zmíněného požadavku byla otupena, zbavena ostří a vůbec nahlodána, zpochybněna a zneprůhledněna či alespoň zakryta. Tak vznikají a jsou zdokonalovány státu prospěšné ideologie (resp. ideologie prospěšné tomu či onomu konkrétnímu způsobu zneužití státu a moci), jež odhalit v jejich jédru (a tedy nikoliv pouze v okamžitých a tím i v podstatě nahodilých důsledcích) je povolána vposledu jenom filosofie. Filosofie (skutečná, opravdová filosofie) si tohoto svého úvazku a této své nejvnitřnější (či jedné z nejvnitřnějších) povinností či lépe poslání musí být vědoma a musí mu plně pokud jí stačí síly a okamžitá schopnost vhledu, nahlédnutí a přehledu, jež je snižována ovšem nejenom subjektivní neochotou a nechutí si pálit prsty, ale také omezenou, konečnou dějinnou zkušeností – dostát. Už z toho je patrno, že filosofie je musí být pevněji a hlouběji spjata a zakotvena v prostoru, který se rozkládá za hranicemi vymezené legitimity jakéhokoliv státního a mocensko-politického zásahu, i to, že filosofie musí být vždycky solidární (i při veškeré kritičnosti na tuto druhou stranu, jež nesmí být o nic méně náročná a méně přesná než ta, která je namířena na počiny státní a mocenské) s každým odůvodňovaným úsilím o stanovení mezí, které by stát měl, má a musí respektovat. (R 1974 – 1, § 3, str. 7 – 10.)
2.
To ovšem nemá a nikterak ani nemůže znamenat, že vztah filosofie k moci, ke státu a jeho legitimnímu (nebo alespoň na legitimitu pretendujícímu) násilí musí být od základu a v každém případě negativní. Je ovšem pravda, že má-li filosofie zůstat věrná sobě a svým vnitřním principům a závazkům, musí být a zůstat v každé situaci ve svém vztahu ke skutečnosti násilí (byť legitimního) velmi zdrželivá, snad až chladná, přinejmenším chladnokrevně věcná a věcně kritická (a ovšem právě tato věcnost vylučuje jakoukoli zanícenou zaujatost proti násilí a také každé idealistické nebo švermrovské jeho odmítání a odsuzování bez ohledu na zasazenost v situaci), nicméně pravdou zůstává, že musí rozlišovat mezi násilím a násilím, tj. že určité formy a případy násilí musí (a také může, smí!) respektovat (a třeba i snášet tehdy, když v jistých ohledech a do jisté míry mohou postihovat ji samotnou, tj. nemůže být rozhodující jenom to, jaké postavení je jí vykazováno ze strany státu), kdežto jiné formy a případy násilí a násilných zásahů státně-mocenských, byť se sebevíc odvolávaly na svou oprávněnost a legitimitu, respektovat nemůže a nesmí, ani když by snad ji samotnou nepostihovaly (v takovém případě, pro filosofii zvláště nebezpečném, se musí filosofie tázat, kde sama pochybila, kde sama zapomněla na své poslání a na svou podstatu, a musí rychle hledat cestu k nápravě, tj. k výrazu a k praktickému činu solidarity s těmi, kdo se už stali předmětem politicko-mocenského násilí, tj. zatlačování, unlčování, stíhání, pomlouvání a přímé likvidace). Teprve ve chvíli, kdy se filosofie plně solidarizuje s těmi, kdo se už stali předmětem zásahů a kdo byli postiženi a drceni, uvidí v lepším, snad pravé světle skutečné rysy dané situace. I když tedy bude filosofie ve svém vztahu ke státu, tj. ke skutečnosti i nezbytnosti legitimního násilí (jež spočívá v tom, že klade a má klást hráz násilí nelegitimnímu, tj. uzurpátorskému a libovolnému, svévolnému), nesmí nikdy ztratit ze zřetele, že potřebnost a nezbytnost jakéhokoliv jednotlivého užití mocenských a zejména násilných prostředků, jakož i hrozba takovým užitím, je vždy provázena nebezpečím, jež v sobě každé násilí, tedy i to původně nejoprávněnější a nejlegitimnější, skrývá. Proto se filosofie musí vždycky znovu dotazovat po způsobu a prostředcích, jimiž lze účinně položit meze zneužití moci a mocenských prostředků, a to ovšem znamená vždycky zároveň otázku po prostředcích, jimiž lze omezit moc a mocenské prostředky vůbec a obecně, jakož i otázku, jak zabezpečit, aby samo toto omezení bylo kontrolovatelné, aby skutečně bylo kontrolováno a aby tedy bylo maximálně ztíženo také jeho zneužití. (R 1974 – 1, § 4, s. 10–13.)
3.
Základní nebezpečí moci a uplatnění mocenských prostředků spočívá v tom, že za všech okolností se dovolává své legitimnosti, a to znamená: legitimnost svého uplatnění se pokouší stále rozšiřovat, až k tomu bodu, kdy každý mocenský zásah státu je už tím samým legitimní, protože je zásahem státu jakožto legitimního násilí. Tento závěr je založen pochopitelně na sofizmatu. Nebezpečí mocenského zásahu spočívá v tom, že vnitřně k tomuto sofizmatu tíhne, a že vždy znovu vyvolává potřebu, toto sofizma uplatnit v takové podobě, která by dovedla přesvědčit alespoň všechny ty, na jejichž podpoře mocenské skupině záleží, a umlčet, dokonce zmást ty, jejichž eventuální opozice se mocenská skupina obává. (Přepis mgf. záznamu z 3. 3. 74, přerušeného zvonkem.)