This text explores the concept of anxiety and fear, emphasizing Aristotle's idea of "moderation" as a balanced approach. Human consciousness, capable of amplifying and attenuating, plays a crucial role. The text distinguishes two main paths for overcoming archaic dread of the future: the Hebrew tradition based on hope and orientation towards anti-archetypes (through prophets and Christianity), which requires courage for risks, and the Greek tradition emphasizing intellectual understanding and ataraxia (imperturbability), which demands the courage to see things as they are, without illusions. Christianity integrates these traditions, but with a gradual shift towards the rationalism and skepticism of modernity, hope becomes hollowed out. Living beings exist in time, maintaining their integrity, with the future being their primary concern, not just the past. Language reflects this orientation towards the coming, despite the limitations of European thought in capturing the dynamics of time.
Poznámky k tématu „Úzkost“ pro Přítomnost [2004]
[1. prosince 2004:]
Na začátek snad něco o strachu vůbec a o nezbytné „vyváženosti“ (podle Aristotela „střednosti“) – není dobré se strachovat příliš, ale není dobré ani to, když se nestrachujeme vůbec. Problém vzniká s lidským vědomím, které působí jako zesilovací a zeslabovací systém.
a) Už v dávných, dnes nedohledných dobách si člověk začal rozumět jako bytost nepřírodní, a od té doby se stále znovu pokoušel najít ty vskutku bytostné rysy, jimž se odlišoval zejména od ostatních živočichů, ve vztahu k nimž se ovšem na druhé stran stále cítil vázán jakousi příbuzností. (To někdy přecházelo až k animistickým tendencím.) Snad nejstarším dokladem takového zkusmého řešení přechodu od přírodního stavu k lidství nám může být líčení polidštění přírodního „před-člověka“ Enkidua z eposu o Gilgamešovi.
b) Víra (a naděje) jako překonání archaického děsu z budoucnosti; problém „skoku“, založeného na orientaci a navázání na anti-archetypy (místo orientace na hotové a svazující archetypy). Vynález anti-archetypů a orientace na ně – a tudíž do budoucnosti – musí být připsán vynikajícím představitelům hebrejského myšlení (především tzv. prorokům); jako dějinný odkaz byl – zejména prostřednictvím křesťanů – pojat do složitého pletiva evropských tradic. Šlo o jeden z nejvýznamnějších pokusů o překonání mýtu: tváří v tvář budoucnosti vychází člověk ze známého a běžného do neznámého, ale s důvěrou a nadějí, nikoli s úzkostí. To vyžaduje odvahu k rizikům.
c) Jiným takovým, pro pozdější evropské tradice neméně významným pokusem o překonání mýtu byl důraz na intelektuální nahlédnutí skutečnosti světa (i člověka), jehož bylo dosahováno rovněž na základě světodějného vynálezu pojmů a pojmovosti ve starém Řecku. Cílem je vidět, jak věci jsou, bez obav, bez bázně, ale také bez iluzí a falešných nadějí. Také k tomu je zapotřebí odvahy a vnitřní síly, ale ideálem je nepohnutost, ataraxie, odvaha vidět i to nejhorší. Je to velkolepý pokus o překonání děsu s toho, co přichází, ale zároveň se od toho nic neočekává, jde jen o to, přijmout to, přijmout věci, jak jsou.
d) Křesťanství představuje nejen synkrezi těchto dvou odlišných tradic překonání mýtu (bohužel i částečné zachování mytické orientace nazpět, do minulosti, smíšené s nadějným očekáváním posledních věcí), ale především dlouhodobý proces jejich integrace a sjednocení postupně v rozmanitých podobách. Výsledkem jsou nesčetná vnitřní pnutí a zadírající se rozpory, ale tím také neutuchající zdroj nových a nových inspirací.
e) To však platilo jen do té doby (a pod tou podmínkou), dokud si křesťané uchovali živé, žhoucí jádro svého životního zaměření. Protože však své naděje spojovali s příliš předmětnými představami budoucnosti, museli být od počátku vždy znovu zklamáváni. Už renesance, zejména však nová doba se orientuje především na řecké tradice a jejich racionalismus, často spojený se skepsí. Stranou je necháván Aristotelés, protože si ho přisvojila církev. Právě zpředmětňování očekávání (odhady setrvačných trendů apod.) způsobilo, že skutečná naděje byla vyprazdňována.
[2. prosince 2004:]
Všechny živé bytosti žijí v čase. To však neznamená jenom, že žijí po nějakou dobu mezi svým zrodem a uhynutím, nýbrž především že si uprostřed svého vztahu a k této své „době života“ zachovávají samy sebe, tedy jakousi svou organickou integritu a celkovost. V rámci této své celkovosti vždy udržují něco z toho, čím už ve svém životě prošly a co stalo jejich vlastní minulostí, ale také se po celý sobě vyměřený čas vztahují k něčemu z toho, co je ještě čeká, čím teprve mají projít. Pod vlivem řeckého chápání příčinnosti, jež jsme si ovšem pořádně zjednodušili a omezili jenom na jeden z oněch čtyř druhů, o kterých se zmiňuje Aristotelés, jsme nakloněni vykládat také každý přítomný stav živé bytosti z toho, co tu bylo už dříve, zatímco vše, co má dále následovat, tedy vše budoucí - až k tomu dojde - bude zase třeba vykládat z toho, co bylo vyvoláno a způsobeno oním přítomným stavem, zaviněným tím, co předcházelo.
Z vlastní životní zkušenosti ovšem víme, že naším primárním a hlavním zájmem není to, co bylo, nýbrž to, co přichází, tedy to, co tu už ve svých počátcích je přítomno (resp. čemu my jsme pří-tom-ni), a to, k čemu toto již přicházející a právě přišlé poukazuje jako k tomu, co nadchází. Bohaté svědectví o tom vydává také náš jazyk (ostatně nejen náš), a to navzdory tomu, že celá evropská myšlenková i jazyková kultura trpí jistými nedostatky, má-li se pokusit o uchopení skutečnosti dění a času. Vedle slov, zvolených k stanovení tématu našich úvahy, totiž „strachu“ a „úzkosti“, máme k dispozici ještě celou řadu slov s významem blízkým nebo podobným: obavy, děs, hrůza atd., ale i s významem právě opačným jako důvěra, naděje, právo mluví o „dobré víře“ apod.