Josef L. Hromádka (1889–1969) was a preeminent yet deeply controversial figure in 20th-century Czech theology. This article examines his intellectual and political trajectory, from his interwar activism in the Academic YMCA alongside Emanuel Rádl to his post-1948 role as a prominent supporter of the socialist regime. Hromádka’s theology, which prioritized personal piety and the church collective over critical reason, led him to reject Masaryk’s individualism in favor of submitting to historical necessity. Upon returning from exile in the United States, he attempted to guide the church through revolutionary social changes, but his alignment with Stalinist strategies resulted in widespread accusations of collaboration and moral failure. The text explores Hromádka’s responsibility for the subsequent institutional crisis within the church. It calls for a rigorous re-evaluation of his legacy, contrasting his early theological insights with his later political compromises, a path that ultimately ended in disillusionment following the 1968 Soviet invasion of Czechoslovakia.
Theolog v reálném socialismu
docx | pdf | html
◆ article, Czech, origin: 26. 4. 1989
- in: Lidové noviny, 2, 1989, n. 5, p. 4–5
- Translations into other languages:
- Theoloog in het reele socialisme
Theolog v reálném socialismu [1989]
Josef L. Hromádka (nar. 8. 6. 1889, zemřel 26. 12. 1969), systematický theolog Husovy, po rozdělení Komenského bohoslovecké fakulty, náležel od počátku svého odborného, církevního i veřejného života k nejvýznamnějším, ale také k nejvíce provokujícím až problematickým postavám jak ve své církvi, tak ve společnosti. Vynikal osobním šarmem, ale také kritickou tvrdostí, takže skutečných žáků a přívrženců neměl mnoho, dokonce jich příliš nezískal ani mezi svými posluchači. Znamenal ovšem hodně pro odbourání liberální theologie, ale uvolnil cestu k pokleslému, epigonskému barthovství, navíc zbavenému politické ostražitosti a jasnozřivosti. Býval velkým bojovníkem; aby lépe pohnul stojatými vodami, soustředil v meziválečné době většinu svých sil na práci ve studentském křesťanském sdružení (u nás zvaném Akademická YMCA) a na vydávání Křesťanské revue – obojí v úzké spolupráci s filozofem Emanuelem Rádlem. V církvi byl vždycky představitelem menšiny; ale zatímco před válkou ti, co se k němu hlásili, náleželi k elitě, po válce pronikali mezi jeho přívržence víc a víc oportunisté. To souviselo s jeho takřka bezvýhradným přijetím nejen objektivních výsledků dohod vítězných velmocí, ale také důsledků Stalinovy politické strategie (jíž musíme připsat nejméně polovinu, ale spíš větší díl odpovědnosti za vznik studené války). V očích domácí i světové veřejnosti se Hromádka stal exponentem socialismu a komunismu; byl a leckdy až dodnes je viněn z kolaborace a z mravního selhání. Jeho theologický – a rád bych dodal, zejména filozofický význam dnes téměř nikoho nezajímá. Oficiální vzpomínky, připravené Komenského fakultou na počátek června, se asi nikdo nepokusí využít k tomu, aby ukázal, v čem je možno, a dokonce nezbytno právě dnes na Hromádku meziválečného období navázat.
Za války působil J. L. Hromádka ve Spojených státech, kde přednášel theologii v New Yorku a v Princetonu. Na politicky motivovanou výzvu odložil svůj definitivní návrat do vlasti o celé dva roky a přestěhoval se s celou rodinou až v době, kdy bylo vlastně už rozhodnuto. Únorový převrat jej proto vůbec nepřekvapil; na povrch projevoval tenkrát dokonce zarážející bezstarostnost. Člověk jeho formátu, úspěšný princetonský ordinarius, se nevracel zajisté proto, aby kolaboroval s novým režimem, ale proto – jak tomu rozuměl – aby provedl církev úskalími revolučních proměn do budoucnosti, kdy znovu přijde chvíle jejího povolání a její odpovědnosti. Ale věci dostaly docela jiný směr i spád, než jaký čekal. Jeho církev se stejně jako fakulta ocitly po jeho smrti v krizi, která se zatím stále prohlubuje a která se připravovala už v letech padesátých a šedesátých. Hromádka nemůže být proto vyvázán ze spoluodpovědnosti za ni. Kritická slova, jež adresoval církevním poměrům ve dvacátých letech, se aplikována dnes zdají ještě slabá. Jeho odpovědnost spočívá především v tom, že po válce opustil řadu bodů svého vlastního theologického (a filosofického) programu meziválečného (ostatně s tím začal pod vlivem dialektické theologie již v pokročilých letech třicátých). Ale to všechno musí být důkladně přezkoumáno a podrobeno monografickým analýzám. Pokusím se jen předběžně naznačit, kde vidím hlavní problém.
Od počátku jsou u Hromádky nápadné dva silné důrazy theologické: na vroucí osobní zbožnost a na církevní společenství. Oba tyto důrazy omezují a relativizují jeho jinak vysoké hodnocení myšlení (teorie) a kritiky. To je také východiskem jeho kritické distance od Masaryka. V článku k Masarykovým sedmdesátinám provádí Hromádka pozoruhodnou paralelu, kterou tudíž můžeme legitimně aplikovat na něho samotného. Říká, že Masarykův „vztah k náboženství a k socialismu je obdobný“; „Masaryk by byl rozkladným živlem ve hnutí socialistickém jako náboženském. Masarykism jako myšlenkový směr není tmelem, nýbrž lučavkou.“ Pro Hromádku je Masaryk „člověk, který všechno a všudy kriticky rozbírá, rozumem hodnotí, skepticky rozřezává a nekloní se nikdy tiše a pokorně před absolutní hodnotou…“ Hromádka vidí hlavní chybu v tom, že „Masaryk je individualista“, že „sám rozhoduje proti dějinám“ (!) a že se „nechce ztratiti v nutnosti dějinného vývoje“. „Masaryk – socialista nepodřídí se požadavkům společnosti, odpírá-li jeho rozum a uznává-li jinou pravdu.“ „Dokazujte jak chcete dějinnou oprávněnost některého jevu, Masaryk se zeptá, vyhovuje-li jeho rozumu.“ A podobně „Masaryk – náboženský člověk nepodřídí se před nižádnou náboženskou osobností. Znáte jeho kritiku Ježíše…“; „kdo se zásadně staví k Ježíšovi tímto způsobem, ten – třeba, by všechno nakonec přijal – nemá náboženského vztahu k němu“.
Ačkoliv jde o text z počátku Hromádkovy akademické působnosti, předznamenává omyly a chyby, jichž se o tři desetiletí později dopouštěl. A nejenom prakticky, také teoreticky, tj. theologicky (a filosoficky). Nebyl osloven Bonhoefferem, neměl rád Bultmanna ani jeho žáky, nechápal, proč by „zbožnost“ měla být zbavována všeho mýtu i religiozity. A to se mu vymstilo v jeho vztahu k socialismu, dokonce – pohříchu! – k socialismu „reálnému“. Jeho partner Rádl v tomto bodě viděl mnohem lépe; pro něho byl „socialismus pokračováním myšlení demokratického“. A právě tak, jako je i nejdemokratičtější zřízení dílem jen lidským, totéž platí o socialismu. Jako se v dějinách prosazuje demokracie a demokratičnost spojením lidských sil, tak musí být chápáno také prosazování sociálních programů a socialismu. Proti demokracii nedokonalé je třeba usilovat o dokonalejší, proti socialismu „reálnému“ je třeba se pokusit o uskutečnění socialismu lepšího, opravdovějšího. Ale nikdy se nelze odevzdat „nutnosti dějinného vývoje“ a vzdát se výsady „rozumu a svědomí“, s níž se můžeme, a dokonce musíme postavit „sami proti dějinám“.
Hromádka si to uvědomil plně teprve pod nárazem vojenské intervence v srpnu 1968, kterou považoval za nemožnou. Hned následujícího dne napsal v protestním dopise sovětskému velvyslanci, že byl v minulosti „denně zneklidňován“ tím, že „sama stavba naší socialistické společnosti se rozkládá státnickou, hospodářskou i kulturní neschopností stranického a státního vedení“. Na prahu období protirevoluční reakce zemřel a zanechal své žáky a následovníky v rozvalinách, která se ještě stále hroutí. Můžeme si však dnes dovolit už nepočítat s jeho odkazem meziválečným?