Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Bude to skutečně rozhovat. Takže řešíme naši situaci tak o nedělí, o psychomaginí, jestli zvene kazatelé, kteří se u nás tak nepravidelně přijídají. A pochopitelně nás dopadá otázka, cím vlastně ta naše schromaginí jsou, cím jsou křesťanská schromaginí, kterým se dost často říká bohoslužba a jaké mají tedy svoje nejlepší opodstatní, jakou s čem je jinam a jak se vlastně mají dít. Dnes se jako by v těchto poznámkách nakonec bylo přeceněno. Děkujeme. Děkujeme, že se tady nějak přivíjí z toho rázka. Nebo nějak přecenují. Vědíš, Pavel mluví o tedy to, co náš biblický text předává termínem církem, že? Tak tomu používá Pavel českého termínu eklezia. Eklezia je schromáždění. Společenství je schromáždění. A když velmi držsí se ten řád schromáždění křesťanského začalo používat termínu leiturdia. Leiturdia to je také ten civilní překlad, kterého užíváme Bohoslužba. Je překlad nesprávný, protože leiturdia je řád jakéhokoliv schromáždění ve břejném společném společenském zájmu obce. Je to služba obci, leiturdia, že? Ne, služba Bohů. Čili církev je možná jenom tehdy, kdy se schromážděje. Schromáždění je a schromážděje se se vlastně děje a schromážděje se k tomu, aby sobě navzájem já posloužila. Aby ti lidé si sobě navzájem posloužili. A čím si navzájem posluhujou? Posluhujou si tím, že navzájem vyznávají svou víru Ježíše Krista, že si ho společně připomínají. A to myslím, že od počátku byl smysl, důvod, proč se včetníci Ježíšovi schromážděvali. Ne schromážděvali se za účele bohoslužební v tom především náboženském slovasmyslu, ale schromážděvali se za tímto účelem, aby si navzájem posloužili lásce, svou víru a svým vyznáním, svým přiznáním se Ježíše Krista. Nemyslíš, že to tak je? A i večeře páni, která je tedy, která velmi brzy se stala, řekněme, dostala z Pavla, že ta schromáždění tedyž těch druhých učetníků byla myslitelná bez společného jídla zřejmě. Protože společné jídlo, společné stolování právě bylo nejvýraznějším a nejtěsnějším projevem právě té vzájemné služby a vzájemné lásky a vzájemné víry a věvnoty Ježíši Kristi. A velmi rychle už tento stolování stalo pevnou formu večeře páni, že to místo z prvníky Holinským jsou 42 leta. Nicméně tedy ještě asi u Pavla teprve nějak pod vlivem toho helenistického prostředí tam teprve nějak vníká ten mysteriózní prvek, který pravděpodobně úvodně v tom lámáče vzájemného jídla v tom společném stolování věřících na památku a Ježíše Krista úvodně přece jistě nebyl. To bylo jistě záležitost úvodně civilní. Potud civilní, že to nemělo symboliku vyslovení náboženskou. Zdá se to příliš radikálně nebo nepřesně? Já myslím, že nelze pominout to, že předcházela dlouhá tradice hostin izraelských, toho Beránka, který má takový charakter, připomíná vítí Segypta, jeho hlavní funkcí je banální frází, rozšířenou po celém světě známým hoteliérem, vyslovit, vylářit, je to vzpomínka zejména na budoucnost. Tak úplně stejnou strukturu má ten hod velikonoční česťanský, ta večeře, která má toto jídlo, ta hostina, která má připomenout to lámání chleba poslední večeři účelníku s Ježíšem. Je to nejenom vzpomínka na tohle, je to vzpomínka na budoucnost zase. To je vzpomínka na to, co nám se děje a stává. Ovšem, otázka je, zda to společné stolování česťanské v době, tedy řekněme těsně po, v té době ještě před tou prvně pyštolou ke choryňským, že bylo jistě výrazně, že souviselo s tím náplním stolováním v Izraele, to je jistě, ale zda souvisí s tím hodem Beránka. Skutečně to souviselo s tím velikoročním hodem Beránka, tady bych se snažil položit otázku. To bylo na pořád, stále, to nebylo jednoho. Nehradě k tomu, rozumíš, že s hodem Beránka velikoročním spojují až synoptici, a to máš až po 70. roce. My přece nevíme, zda především nejstarší záznam o večeři pán jeden Pavlův je zřejmě už liturgická úprava křesťanského stolování. Za druhé my dobře nevíme, zda takzvaná poslední večeře páni byla skutečně hodem Beránka. Ježíš byl ukřižován během velikonoctv, to je jisté, ale zda ta večeře Ježíšova na rozloučenou byla večeří velikonoční, večeří rituální, večeří Beránka, o tom bych se odvážil pochybovat. Synoptici z důvodu teologických spojují tu poslední večeři Ježíšovu s účetníky s hodem Beránka, protože autora čtvrtého Evangelia z důvodu teologických spojuje smrt Ježíšovu s hodem Beránka, protože podle autora čtvrtého Evangelia Ježíš umírá to odpoledne, kdy se obětuje a jí Beránek. U synoptici spojují ten poslední hod Ježíšův s hodem Beránkovým rovněž z teologických důvodů. Čili i u synoptiku, i u autora čtvrtého Evangelia je tady důvod teologický, je tady teologická interpretace, čili není zcela jisté, že večeře páně souvisí s velikoločným hodem židovským. Už také proto ne, že nikdy nenapadlo všechny křesťanská církve od počátku neužívají při hodu velikoločním nekvašení chlebu. Nekvašení chleb přece užívá jenom římská liturgie a to až od 9. století, když na tom ten Alcuin a tahleta škola teologická Karlovská začíná uvažovat, že začíná vést primitivnímu všem způsobem ty biblické paralely a začíná uvažovat o tom, že poslední večeře páně byla večeře velikoločný, kdy se jel nekvašení chleb, čili je vhodné používat a to se prosadilo v římské liturgii, ale neprosadilo se to nikde jinde. A v římské liturgii do 9. století užívala také kvašeného chleba. Nikdy je nenapadlo spojit večeři páně s těmi azimy, s tím hodem velikoločního beránka. Kdy se nesměly jíst kvašené chleby, kdy se s takovou enfazí vzůrazněvalo, že všechno kvašené musí být odstraněno dřív, než se začne stolovat. Takže ta symbolika té velikoloční večeře pravděpodobně asi je dodatečně vnesena do symboliky večeře páně. Ovšem tedy vím, a to uznávám, že to stolování křesťanské souvisí obsahově se stolováním Izraele. Ale proč pro Izraele ty hostiny, to stolování se jmená sobotní hostina byla tak strašně důležitá? Páci uvědomovali svou pospolitost, své společenství, společenství slibů hospodinových, své společenství výry, své společenství naděje. Proto také tak zúrazňovali pro své stolování revitickou čistotu a oddělenost od těch, pro které podle jejich názoru sliby hospodinovy nebyly. A proto to strašné pohoršení, které působil Ježíš, když stoloval s hříšníky a s nevěstkami, s lidmi, kteří byly nečistí a s kterými by nikdy nestoloval prostě proto, kýra se mi této pospolitosti. Takže ten kultický prvek i ten sakramentální prvek, který vnikl do křesťanských schomáždění, tak je poměrně velmi pozdní a zdá se mi, že původně ta schomáždění, vždycky spojená s hostinou, že byla vlastně církví. Při těchto schomážděních se církev dával. Nějak se církev sama sebe uvědomovala, církev se dál, církev se uskutečňovala. A že tedy schomáždění křesťanské je tímto, je církví, je uskutečňování se církve. Církev se, když se schomáždňuje, tak se děje, tak se stává. Ona vlastně ještě není, církev je zážitost eschatologická, křesťan není, církev se křesťanem jenom stává. Tady se stává církev, tady se církev nějak děje, když se schomáždňuje. Proto je to základní úkon církev, schomáždění. Doklad se toto společenství neschomáždňuje, nemohu mluvit o církev. A pak nevím ovšem, proč jsi říkal, že jsem tam přecenil? Ten prvek sakramentální. Ten symbolický. Ty ho musíš předpokládat taky, jestli říkáš, že to stolování znamenalo tu pospolitost, tak je to přesně to, co jsem měl namyslet, to znamená to stolování se stalo symbolickým. Tak to ano, já jsem jenom už písal takový ten symbol sakramentální, mysteriózný. Já jsem jenom teda nedošel tak daleko, zůstal jsem jenom u toho symbolu a nedošel jsem tak daleko, kam teď teda ty došel, že tedy ta milost, o které jsem hovořil, že je zaslíbena nikoliv jednotlivci, nejprve círky, společnosti. A že v tomto smyslu musí být symbolem něco, co samo má společenský charakter. Nebo společnostní charakter. A proto to jídlo, společné jídlo, je daleko vhodnější než cokoliv jiného, protože to je možné už jenom v této podobě. To už je to společenství. Ano. To už je to, to stolování znamená společenství u stolu. A v tomto smyslu je to teda jaksi potržení, že nejde o jakýkoliv symbol, nebožstvo o takový symbol, který by už sám ukazoval na to, že ta milost je zaslíbena společenství anikoliv jednotlivcům. Každým jednotlivcím. A proto potom tam z toho vyplývá to, že jeden druhému také slouží, protože to je právě podstata toho společenství. No ať jsme se nakonec schodili. Měl jsem takový pocit, že... Já jsem myslel, že přesto ještě, že tam něco v tom... No znamení to je, znamení to je, symbol to je. Přesto je totiž, no totiž člověk musí užívat symboli ústavečně, že jinak by se nedomluvil bez symbolů. Ale já jsem jenom chtěl spochybnit tu mysterióznost a tu náboženskost, takovou tu kultickou náboženskost. Že tady nejde především o ten rozměr vertikální, ale snažte ten rozměr horizontální. Že se církev neschází proto, aby především jaksi sloužila Bohu. A že se církev schází prostě proto, poněvadž kdyby se nescházela, by nebyla círky. Tady nejde o nějakou službu Bohu především, o nějaký kultický čin. Tady jde o sebeuskutečnění jakožto společenství, jakožto schomáždění. Nebo sebeuskutečňování tak spíš. Ale to sebeuskutečňování není možné. Nepřistoupí-li tedy něco, co ani ve společenství ty lidé nemají vystoupit. To znamená, ta formule, kdy se jdou dva nepříjde, já jsem u prostředních, je důležitá pro tenhle případ, protože nestačí, aby se sešly dva nepříjde. Musí se sejt ve jménu Krista. Sejt ve společném výzvání, ve společné víře a ve společné naději. Jeden druhému poskytuje toho druhého, ale nicméně tady je naprosto nezbytné, i když se všichni sejdou, tak aby si navzájem nebyli vším. Aby dovedli sloužit jeden druhému v tom, aby si pomohli udělat ticho. Proto, aby mohli být oslovení, nebo jak by se to řeklo. Abychom to si dělali třeba, aby mohli být otevření. To je ten na ten moment, který se špatně vyslovuje. A který se dokonce trapně vyslovuje, ale který je právě největší a nejdůležitější. Je to taková zvláštnost, že Ježíš doporučuje třeba při modlitbě zajít do pokojka, to znamená do soukromí, to znamená jaksi oddělit se od společenství de facto. A na druhé straně tedy to společenství věry je tak důležité jakož to společenství. Čím se liší modlitba, ta kterou měl na mysli Ježíš, když doporučoval ty, když by se zmodlil. Čím se liší? Od tohodle. Já mám dojem, že tohle to nějak poukazuje k jakési kvalifikaci toho společenství. Existuje společenství, které lidi potřebují, protože nedovedou a nemůžou být sami. Ale to není to společenství. Člověk, který potřebuje druhého, protože nedovede být sám, ten nemůže vytvořit společenství těch, kteří očekávají, že se s nimi stane něco. Oni si to všechno dělají nadájem. Oni ty svých potřeby si jako splňujou. Ale tady nejde o tohle. A proto ta průprava modlitbou je asi nezbytná. A pouze lidé připravení modlitbou v pokojku se mohou sejít, aby si společně očekávali to, co očekává na modlitbě v tom pokojku. A tam mu to nestačí a potřebuje, ne proto, že by jemu něco chybělo, ale když se mu té milosti nebo té pravdy dostane. Takže prostě je to nějak strašně málo. On potřebuje, aby se toho dostalo také tomu druhému. To je ten důvod círku jako společnosti. Ne, že já potřebuju toho druhého, ne, že já potřebuju od toho druhého něco. Já potřebuju toho druhého, abych mu něco mohl poskytnout. A on mě poskytuje něco, co se nedá označit jako věc, jako nějaký skutek. A musí se poukázat k tomu, co se jim všem stane. A v tom je v podstatě symbolika. Jakmile se to ritualizuje, tak to naopak tenhle charakter přestane mít, že to úplně ztratí. Pak se to stane takovým tím splněním těch potřeb. Náboženských potřeb. Ano, jako by to se očekávalo, už nějak bylo naplněno. To je nebezpečí ritualismu ve schromáčním křesťanských, které velmi brzy schromáčním křesťanská ohrozilo právě při tom vlivem helenistických náboženských, které křesťanství obkorupovaly. Že najednou to, co bylo jenom očekáváním, tak najednou už by bylo při tom. Schromáždění se naplňovalo. To schromáždění už splňovalo to, co původně bylo jenom zaslíbením. A tím se z večeře páně například stalo mysterium, stalo se svátost, ale ze slova nakonec také. Slovo boží by se nakonec stalo takovým už zmagizovaným prostředkem zajištění. To znamená splnění. To znamená tedy ten prvek očekávání vymyslel. To, co tam Pavel zúraznuje při večeři páně, kdykoliv jíte hned tento nepkaliv pěte, že smrt pání zjistujete, dokud nepřijde pán, tak tohle pouhé zvěstování a to očekávání příchodu to jako by zmizelo. Ta večeře páně jako by byla už bývala tím splněním toho příchodu, už byla samým příchodem. A nebylo už co očekávat. Ty lidé odcházely ze schromáří u spokojení a ujištění, ale zajištění především. Čímž se začali podobat těm zcestným Izraelitům, kteří když hodovali s vyloučením všech ostatních lidí, uzavřeni od ostatních lidí, tak byli přesvědčeni o tom, že jejich spravedlnost je mocí, která nutí hospodina k tomu, aby je chránil a aby je nikdy neopouštěl a aby byl jejich bohem a aby zahubil jejich nepřáteli. Takže vlastně to, co se stalo s zákonem, co se stalo s obětí před babylonským zajetím, že se obět zmagizovala, tak to se potom stalo s zákonem. Zákon se stal také magickým prostředkem, to znamená prostředkem, který se zmocňoval hospodina, který hospodina nutil, aby odpověděl podle přání toho, který zákon zachovává. No a v tomto nebezpečí se samozřejmě oslo křesťanství velmi brzy rovněž. Takže tenhle ten magický, to znamená rituální prvek toho už naplnění, toho sebezajištění, vyroučit z křesťanských schromáždění je tedy nejdůležitější služba církví, poněvadž tím, jakmile to do schromáždění vnikne, tak tím schromáždění přestává být vlastně křesťanským. Nebo nakolik to tam vniká, tak natolik je méně křesťanské. Natolik je, jsou ti lidé, kteří se schromáždují, méně církví křestovou. A my jsme chtěli mluvit tak ještě do té formální strance. Já nevím, jestli jste upln v ten původ na začátku. Je to nějaká asi vzdělání. Nevím, jakým způsobem jsem ji dostal do ruky. Musel to zabít vělké soma, ne výša. Já hodně nechci se jich chovat takhle címčím. To byl určitý vztah k samotnému předluhu, k samotnému smyslu, to je křesťanské církve, k křesťanskému přihlášení se Ježíši. Takže to Pavel se pokouší ideologicky formulovat a za to přímo symbolicky to vázat k té centrální velikoroční události. Já bych si tak dovedl celkem představit, jestli snad i tohle to už nevyrůstá z toho, že ta shromáždění, která se prvně jaksi dála bez tohoto kontextu, jestli za to nelze vyložit tak, že přece jenom když už se tak odehrávala nějaký polik, teda třicet let nebo polik, mohla být také tím do jisté míry vyčerpaná, dostávaly se tam takový všelijaký nešvary, který Pavel varuje, napomíná. Jestli ne, pod tímto výkladem se nedostávalo tomu těm shromážděním takového zatížení, nové závažnosti. To zřejmě nebyl prvek, to není nějak včera polemicky myšleno, to zřejmě nebyl vůbec prvek, zřejmě negativní, že tím nebyla, snad s tím je spojená určitá nebezpečí, nové, které se nám dneska ukazuje jako velmi zvláštní, právě takové to sebe uspokojení a taková to sobě střednost, to je církvé. To se mně zdálo, konec konce, i v té vaší formulaci, kterou jste použil, že círky se neschází poproti bohoslužbu, ale se schází proto, že by jinak nebyla círčí, to je napravda, ale je potřeba právě dodat to, co tady zběrovala vláďa. No a teďka, jestli by nebylo možno nějak pokročit dál, jak to s tímto řádem, s těch schomáždění, s tou vytrudí, s takovým letem, jak to tak pokročilo? Ta práce, ta redukce na chléb a víno, tak jak se prvně u Pavla zúrazněje, tak to je jistě ještě autentické. Nicméně už to sobě skrývá nebezpečí. Skrývá to nebezpečí té sakra mentality, té mysteriósnosti. Nicméně ta redukce je ještě autentická. Je to vyhmátnotí v jádra věcí ještě pořád. Ale skrývá to už nebezpečí toho přesunu do myslení. To znamená tedy do přítomí, do zajištění. Možná to jste jenom maťkou potáhkujete. Jak se mně to vystává? Jestli to je zajištění z toho přítomění, jestli to není tedy zařízení na budoucnost nebo dalekou budoucnost, jak si výhledové, perspektivní podívat. Právě se mně zdá to příliš civilní stolování jako ta společnost. Ono to může být tak trošku, mě z toho zní to nebezpečí. Víte, jako sejdeme se po spolu u klatýho stolu nebo tak a pějeme píseň do kola a trochu takové jaksi příliš civilní stolování. Jenomže v sobě máte více toho nebezpečí takového zpřítomění a současnosti, jak jsi takový no my jsme ta dobrá parta nebo něco takového bych blbil hrozně. A tohleto je tak zařízení na pár let. Ale když se mně to zařízuje na, jak si výhledově, na nedohledno, takže nelze mi stačit s celakonkrétním každou společnou večeří toho klatu. Víte, tak jako společně si to udělat. A takhle tam docela dobře říkáme, jste se doma, ale tohleto je svým způsobem slavnost. A mně se nezdá, že by to muselo být obsaženo nějak mysteriózní, že by bylo tak jaksi příhanné slovo, ale zdá se mně fungční. Vždyť to nebylo řečeno, protože bylo řečeno, že tato redukce je jistě autentická, že nicméně vždycky tady toto nebezpečí stává. Že vždycky tady stává nebezpečí, že z tohoto symbolu se stane rítus, ten rítus, že se stane vlastně magickým úkonem, to znamená úkonem zajištějícím, úkonem, který je nějakým způsobem definitivní, který je už naplněním a přestává byt očekáváním. To neznamená, že by mezi tou Pavlovou redukcí večeře páně a mezi tímto magickým úkonem jsem někdo kladl rovnítko. Jenom myslím, že církev nejde také o nějakou stolní společnost. Jde o církev, to znamená o lidi, kteří mají společnou víru v Ježíše Krista, kteří chtějí být učeníky kristovými, kteří jsou v důsledku toho světu otevření, kteří nejsou nějakou sektou, kteří nejsou nějakou esoterickou společností. Čili jejich sejítí, jejich schromážení nikdy nemůže mít tenhle ráz toho sebeuspokojení nějaké stolní společnosti. Protože důvod, proč se schromážňují, je zcela jiný než právě tohoto sebeuspokojení z takového přátelského posezení. Nicméně tedy církev se myslím, že musí ustavičně být nad tím, aby se právě nestala esoterickou společností, aby její schromážení a její stolování nebylo sebeuspokojením a sebezajišťováním, aby z jejího řádu se nestal rytus a z jejího rytu se nestala magie. Aby tam ustavičně byl ten eschatologický prvek budoucnosti a očekávání slibu, aby to nebylo uchopení pravdy, aby to bylo jenom naslouchání pravdy a podobně. Tak o tohle to nám jde, jenom tak to myslím. Samozřejmě, že si nedovedu představit schromážení. Naopak se mi zdá, že právě předtěme já jsem katolík, takže jsem zvyklý na pravidelné pláně každou neděli. Nedávno jsem právě přemýšlel o tom, jak vlastně to, s čím se to stalo u reformovaných církví, že večeřepání je tam tak řídká. Jaký to má historický důvod? Že večeřepání u reformovaných církví je tak řídká zatímco tedy v první církvi, že ano, neděle byla termínem eucharistickým. Neděle nebyla přece náhražkou za sobotu. Neděle byla ten den osmý, byla ten den přespočetný už. Symbolizovala ten den, který nemá večera. Tedy ten den syna člověka. A ten den byl eucharistickým termínem, že dnem klidu se stala neděle přece až za Konstantína. A za Konstantína se stala neděle dnem klidu z toho důvodu, že Konstantín jako náboženský synkretik a zároveň člověk, který pěstoval kult slunce, že tak neděli jako den slunce, spojil zároveň s tím eucharistickým termínem křesťanským a zakázal tedy řemeslníkům ten den pracovat a udělal z něj den klidu. No a potom křesťanská círke v dalším vývoji stotočnila neděli s tou sobotou, ale s tou starozákonní sobotou. A pro neděli začala si vytvářet podobné zákonické předpisy, jako židé měli pro sobotu, což už tedy bylo v rozporu se slovem ježišovým, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. Ale tak proč reformované církve tak slaví večeři páni jenom na boží hody? Že to znamená na hodboží Vánoční, na hodboží Velikonoční, na hodboží Svatodušní. A uvědomil se vzdy, že to má tento podivný historický důvod. Reformované církve totiž škrtly muši, tu gotickou muši. V době, kdy vznikla reformace, tak věřící chodili k přijímání jenom o boží hodech. Jinak se slavila mše, při které přijímal jenom kněz. A jenom o boží hodech chodili k přijímání. To byly tři termíny přijímání totiž. Boží hod Vánoční, boží hod Velikonoční a boží hod Svatodušní. Když oni škrtly muši, tak zůstali jenom ty tři termíny přijímání. Ale nikdy se nezamysly reformované církve nad tím, že vlastně to byl už obrovský projev úpadku, že v tom 15., 16. století lidé ještě nuceni různými církevními předpisy chodili k přijímání jenom třikrát do roka. Tak to je důvod, proč zřejmě jiný důvod nemůže tady u reformovaných církví být. Proč jenom prakticky třikrát do roka se slaví ve Čerepáně. Že zůstali ty tři termíny přijímání, společného přijímání lidů. Až klidná se mše, že to znamená teda kánon a přijímání pouze...

====================
s2.flac
====================
A v tomhle případě hnuky musícké prakticky to bylo velice časté, v čertě braterské taky tam nikdy nebylo, a z toho pokud vím omezení na nějaké třikrát příští... Ale je o první reformaci, ne o druhou. Je o první reformaci. Toto, co říkáte, to je první reformace. Ale ne o druhou. Ale my jsme ve stavu druhé reformace, kdy skutečně jsou ty termíříčky. Ano, ale i tadyhle to, v té první reformaci, to časté přijímání, to bylo typické, že jo, pro tu círke musíckou, která potom degenerovala, ale mně se zdá, že právě v tom je trochu to nebezpečí, o kterém jste mluvil předtím, že se z určitého symbolu, který je poučení, stává rituál a nakonec určitá magie. Ono se tohleto produkuje. Ono, když je to příliš časté, tam přece večeře právě k tým má být člověk připraven, má být připraven modlitbou, co pak je to dobře možné na každý den, je to dobře možné v životě na každou neděli, je to potom, už tak lidi tam chodí zcela běžně, a když si ještě tedy řekne, na každou neděli je zbavenem říct, každou neděli je nějak to, to stane takové jako tím z týdne na týden, od neděle do neděle, já mám ten dojem, že to byl boj inflance, může, naprosto dobře, je to inflance, že to byl boj spíš proti inflanci určitých symbolických, jak si, určité produkce takové, skoro, jak si takového, řekl bych, takového rituálu, ritu, který tadyhle byl, a který, se kterýmho se ten obsah velice sladná ztratí, jejich říční, jejich smáteční, má to jiné nebezpeče, ale vzdává se tomu určitá, jako slavnostní, určitý slavnostní rád. Může tomu dojít třikrát do roka taky, ale myslím, že to byla obrana proti té všechnosti a inflanci, proti přílišné ritualizaci. No jistě, že to štrtní mše jistě, ale myslím, že ty termíny, ty tři termíny na ty boží hody, tak by že byly automaticky převzatý. Já myslím, že ten starý způsob, tedy křesťanské církve, který trval až do takového třetího, čtvrtého století, že eucharistickým termínem byla neděla a že schromáždění bylo jednou za týden v neděli a že nebylo myslitelné bez stolování, že tak jako jsme do třetího konec koncursu huských a poštolských nebo, jak to čteme, upadla, víte, to, že byl zdravý pocit. A že by nějak se mělo uvažovat o tom, zda by se neměly křesťanské církve vrátit k této původní praxi. Protože schromáždění bez stolování je nějak neplné. Podle praxe staré církve schromáždění vždycky znamenalo zároveň stolování, vždycky znamenalo zároveň lámání chleba. Samozřejmě, že ta inflace vznikla tím, že což ovšem právě, třeba řekneme ve čeřepání u reformovaných od doby pietismu, reformování toho také nebyly ušetření toho, že přijímání se stalo soukromou záležitostí osobní zbožnosti, osobního očištění, osobního odpuštění hříchů, bez plného vědomí společenství. Že jde o společenství. To se stalo u reformovaných církví, to tež se stalo v ostatních křesťanských církvích. Víte, že se tady cosi posunulo, že ta společenská stránka, ta církevní stránka tohoto úkonu byla zatlačená do pozadí, ve prospěch osobního očištění a osobního odpuštění hříchů a osobního setkání s Ježíšem. Církev musí být ústavičně vdělává, ústavičně sama sebe musí hlídat, právě proto, poněvadž není v cíli, je na cestě a je ústavičně nebezpečí, jakmire dost není vdělávu či slovu božímu, takže bude scházet z cesty a bude bloudit a nepůjde přímo. Já si myslím, že jako výpad, že církev musí vdělat povolání Ježíšova v jeho taumaturgii, že nemůžeme přece nějak Ježíše redukovat na taumaturga, na divotvůrce. Je jasné, že je vřejmé z toho, co vyprávějí synoptici, že divotvůrcem byl, jenomže divotvůrců bylo tenkrát velké množství, nebyly jenom Ježíšové vůdce. Ježíš považoval toto sčínení divů za potvrzení svého poslání. To je velmi problematická záležitost. Je podivné, že právě u těch nejautentičnějších místech synoptiků vždycky Ježíš zakazuje mluvit o této pomoci. A pokud vypravují přece Evangelia o zázracích Ježíšových, tak o nich nemluví jako o potvrzení jeho poslání, ale zvěstují skrze toto vyprávění Ježíše jako spasitele, jako vykupitele. Ten zázrak je přece právě synoptiky a vyprávění. Autorem štotejho Evangelia je přece vždy znamení jeho spasitelné činnosti, ale ten sam o sobě není důležitý, je důležitý jen jako znamení. Jak může existovat znamení bez kterého odkladnění se potom prázdnouta? Já bych řekl, že ten div má výstup. Ale o ten div skutečně nejde. O ten div nejde, jde o ten div jen pokud je znamením. Pokud je znamením něčeho hlubšího a to znamená tedy té spasitelnosti. Když vykupitel u nemocnýmu Ježíši jenom krásná, tak asi by to vůbec nepomohlo v tom případě. A právě v tomhle případě on ho musel uzkávit, aby to slovo mělo odpad. A tohle je vůvodně materiální. Začítejte v někde ve špicách a všechno vidím, co to je. S tobou můžou potom tyhle vyšit, kde třeba byste z toho dostali. Čili když musíme být vybarvený tohletou sílou, kterou má síle tedy slovovat, co k tomu patřím, já si to nevěděl nebudu odmítat. Že byly jiný ústávové materiály, tak zároveň on právě záleží na lidi, kteří mě tě toho uzdravují. Praví, že se uzdravují jiných mének. My jsme tady mluvili, sedně odmysleli jsme se trošku nastínit, jak vypadala liturgie v původní svobodnictvu a jak ji křesťané asi tak praktikovali. Je zajímavé, že v dalších dějinách když se křesťanství velmi rozšířilo, vždycky znova a znova objevovala nespokojenost tím, že círke je taková, jaká je. A asi otázka liturgie nebyla tom nejzáležnější. Zřejmě vždycky ten poput vycházel odtud, že církev není jiným, k čemu ji povolá Kristus. Nebo co si lidé v té době mysleli, že ji Kristus k tomu povolal. A většinou, když si tuto otázku tak nějak odpověděli, tak došlo k tomu, že se snažili podle toho opravit i formu toho svého scházení. To znamená popravit ten řád, v něm se scházeli a konali to svoje povečenství. Je zajímavé, že většinou to vedlo takovým tendencím zjednodušujícím. Zjednodušit, odstranit řadu věcí, které se na to navěsili. A je také zajímavé, že nikdy to nedošlo tak daleko, aby se pokusili rekonstruovat ten záznam, který se dá někde přičíst z Biblie, ale vždycky nějakým způsobem museli navázat už na to, jak se po té složité cestě k nám, ten řád a forma, jak se nám dohovala. Mám dojem, že ani pro naší církev, ani pro naši současnost, které jsou nejtěžší nebo i vzdálenější, jiná cesta nebude, než si konec konců navázat na to, na ten řád, který je, a chvíliš, dejme tomu, o značných úpravách. A teď, protože my protestanty jsme v tomto pohledu velmi nevzdělaní, a většinou vůbec nerozumíme tomu řádu, vedeme to prostě jako takové, něco jako je ve škole rozvak, první hodinu to, druhou to, tak na začátku je písnička, a potom je modlitba, pak je čtení, pak je zase písnička, pak je kázání, nebo je ještě, někdy se dá před toho hlášky a tak dále, prostě nerozumíme v té struktuře vůbec. Katolická círka naproti tomu je velmi, velmi v tomto, vzdělanější, kultivovanější, a měl bych asi na místě se tak nějak poučit, jestli bych tady s mnou bratra Bůhu šel, poprosit, aby nám možná jenom prostě řek, jaký je řád schomáždění církvé, tak jak se dochválí z Příměnské círky. No, nejen Příměnské círky, u vás taky. Ve všech křesťanských má vlastně Bohoslužba společnou strukturu. A sice tedy... Budete mu říkat Bohoslužba, nebo budou hodnite? Budou liturgie. No, budeme tomu říkat Bohoslužba, paní Maček, třeba, že jsme řekli, že tento překlad je špatný. Tak liturgie. Ma liturgie společnou strukturu. Tato struktura sahá někam do konce prvního století. A vznikla spojením Bohoslužby... Promiňte, že používám pořád toho termínu, ale budu ho používat jakožto termínu technického. Bohoslužby synagogální sestolováním. Totiž když došlo k definitivnímu rozchodu křesťanských obcí se synagogou, tak křesťané si ta schrováždění, která původně slavili společně se synagogou, a v synagogách, si přenesi do svých schrovážděních jako součást svého schrováždění. A k tomu se samozřejmosti připojovali ještě to své stolování, to své lámání chleba. Takže všechny křesťanské liturgie mají tuto základní strukturu. První část je část převzatá od synagogi, myslím ale od synagogi, to znamená ne od chrámové, té skutečné kultické bohoslužby, totiž synagogání bohoslužba vlastně nebyla bohoslužbou. Tam se židé scházeli k tomu, aby se společně modlili a aby společně poslouchali písmo a jeho výklad. A představený synagogi nebyl kultická osobnost ve vlastním slova smyslu, většinou vlastně nikdy to nebyl kohen, nikdy to nebyl kněz, ale byl to rabin, byl to ten, který byl znalý zákona a který byl schopný jednak předsedat tomu schromáždění a jednak podat nádležitý výklad zákona. Synagoga nebyla vlastně náhražkou za kult chlámový, kult chlámový byl něco zcela jiného, nežli potřeba židovských obcí diasporních scházet se zejména sobotní večer v synagose. A ta synagogální bohoslužba se stala tedy potom bohoslužbou, tedy tento řád synagogi se stal řádem schromáždění křesťanských. A sice jak vypadal řád synagogálního schromáždění? Četlo se tam písmo, četla se tam Torah, četli se tam proroci, byl tam výklad a byla tam společná modlitba. A ta společná modlitba Šemone Ezre byla modlitba, která měla velmi široký dosah, byla to modlitba za celý Izrael a za příští Mesiáše a za vykoupení. Takže ve všech křesťanských schromážděních vypadá ta struktura toho řádu takto. Je čtení, společná modlitba, společné stolování. A tento řád mají všechny církve i reformované. Čtení Biblie, jeho výklad, společná modlitba. Případně stolování řádu. Ve staré církvi, tedy ještě za augustí na 4. století v Africe, začínalo schromáždění v Basilice přímočtením. Četl se prorok, potom se zpíval žán, četl se text Nového zákona, zpívalo se alleluja, četlo se evangelium, biskup evangelium vylošil, načišť byla společná modlitba. Společná modlitba za svět a za všechny stavy. Ta závěrečná modlitba církve, která nahrazovala to Šemone Ezre se synagogi, tak vždycky byla mnohem širší. Církv se nikdy nemodlila jenom tak, jako se modlil Izrael za sebe a za svou budoucnost, ale modlila se vždycky za potřeby celého světa. Už Pavel upozorňuje, že je potřeba, aby se dáli modlitby za svět, za kráva a tak dále, za potřeby světa, nikoli jenom za potřeby církve. Potom bylo stolování, že nejstarší popis křesťanské liturgie známe se začátku druhého století, který uplní popis, kde už ta struktura je vybudovaná, se začátku druhého století u Justýna Martýra, u Justýna Mučedníka, v jeho druhé apologii k Antonínowi Píjovi. Tam Justýn v té apologii k císaři Antonínowi Píjovi vykládá, jak vypadá schromáždění, poněvadž křesťanská schromáždění byla pomlouvána a všelijak osočována, jak vypadá i křesťanská schromáždění. A líší ta schromáždění na dvou místech, na jednom místě společně se křtem, a na druhém místě to pravidelné schromáždění v den slunce, tedy po sobotě, to znamená v osmý den v neděli. A říká tam, že se čtou písma a on tam mluví o záznamech a poštolů, ale z kontextu je jasné, že už jde o texty evangelie. A potom, že ten, kdo předsedá, tak má výklad na to, co se četlo. A když skončí výklad, takže všichni vstanou a společně se modlí za svět, za všechny trpící, za církev a za sebe. A když skončili tyto modlitby, takže jáhní před předsedajícího přinesou chleb a víno a vodu. A předsedající, že nad chlebem a nad vínem vzdává díkučinení, nakolik může, a když skončí díkučinení, že ti, kteří jsou přítomí, odpovídají Amen. Justýn tam vykládá toto slovo, říká, že Amen je slovo hebrejské, a že znamená, tak tomu jest, anebo tak toušíme, aby tomu bylo. A že tím, jak si se schromáždění stotočnuje s díkučinením předsedajícího. A když tedy se schromáždění odpovědělo Amen, tak se děje lámání chleba a rozdělování toho, nad čím bylo proneseno díkučinení. Rozdělují chleb a víno, přítomním rozdělují jáhny. To znamená, že ještě na začátku druhého století se schromáždění děje v trikliniu, že přítomní hleží za tím podkovovitým stolem a jáhny roznášejí od předsedajícího těm jednotlivcům chleb a víno. A je vám ještě připomínka, že těm, kteří nemohli být přítomní nemocním, že jáhny potom donáší chleb, nad kterým bylo proneseno díkučinení. Toto je struktura všech schromáždění do dneška. Jestliže jsme ji pamětliví, tak se nemůže právě stát, že náš ráz schromáždění bude mít takový ten ráz rozvrchu. To znamená, že to bude taková sestava různých disparátních částí. Jestliže jsme ji pamětliví, tak víme, že jádrem je čtětba písma a kázání a společná modlitba. A to ostatní, co se ve schromáždění děje, tak musí nějak tuto strukturu podtrhovat, ale nejí uvolňovat do té míry, že se ztrácí. Například je čtení, potom se zpívá píseň, potom je kázání, potom jsou ohlášky, potom je sbírka, potom je společná modlitba. Ta struktura tím je rozbitá, protože není slověčnější, než abych po čerbě písma kázal. Kázání vyžaduje soustředění a nerozpílení ohláškami a nebo dokonce sbírkou. Ta společná modlitba patří k jádru věci, čili ty ohlášky musím umístit buď na začátek nebo nějak na konec a tu sbírku také někam, kde nebude mě rušit právě tu strukturu. Ta struktura je ale jinak všem společná. To je katolická záležitost. Tak vypadá byzantská bohoslužba, tak vypadá nestoriánská bohoslužba, tak vypadá koptická bohoslužba. Všechny bohoslužby mají tu strukturu. Jsou tam určité, že třeba řekněme, že původně měly tři čtení a teď už mají jenom dvě čtení, že třeba řekněme římská liturgie do nedávna měla jenom dvě čtení, že jedno čtení vypadlo. Byzantská liturgie už měla také jenom dvě čtení, jedno čtení vypadlo. Původně byzantská i římská liturgie měla čtení ze starého zákona žádná. Čtení z nového zákona, zpěv Alleluja, Evangelium Hungrii. V římské liturgii vypadlo to druhé čtení. Čili zůstalo v římské liturgii do nedávna čtení ze starého nebo z nového zákona žádná, který v liturgii byl zkrásen, nazýval se Graduale. Hned po Graduale bylo Alleluja, na češtinu Evangelium, Kázání. V byzantské liturgii odpadlo první čtení. Čili začíná byzantská liturgie žádném, který nazývá protímé, ještě vždycky jenom z nového zákona, takzvaného Apoštola, potom Alleluja a potom Evangelium. Tak takovéhle změny se tam staly v těch jednotlivých liturgiích. Nicméně ta základní struktura zůstala stejná. To jsou už takové detaily, které jsou sice zajímavé, ale pro vývoj liturgie nedůležité. Srad důležité je to, že není dobré třeba řekněme v byzantské liturgii, když odpadlo čtení ze starého zákona. V byzantské liturgii nikdy se nečte starý zákon. Bohoslužba římská se teď napravila tím způsobem, že má čtení ze starého zákona žálom, čtení z nového zákona Alleluja, kterému se může vynechávat Evangelium hominem. To je ideální třičtení. Žálom není čtení, žálom je zpěv a modlitba. To není považováno za čtení žálom, také pokud možno se zpívá. To bylo už v synagoze, v synagoze také žál byl mezi čtením, napřed se četla Tora, Ježís se četl napřed, napřed byla Parasha, potom byla Hrvta, napřed se četla Tora, potom se četli proroci. Krásně v Lukáši máte vyčenou bohoslužbu synagogální, že ten služebník podá pánu Ježíši knihu proroka, to už ale po čtení Tory a po žálmu. Že Ježíš rozbíjne knihu, začne číst výstos i za Jáše, posadí se, všechny oči se obrácejí na něho a on začne krásně. To vypadá tak, že se čte napřed Tora, potom je žálma a potom se čtou proroci. A po prorocích se káže. Ještě v diasporádních synagogách po Tore i po proroku se četli tzv. Targumy. To znamená, že se to překládalo s hebrejštiny do srozumitelné řečení. Takže ta struktura, jestliže pamatuju na tu strukturu, tak potom té struktuře podřídím ty vedlejší části. Jasné, že například místo žálmu je vhodná píseň. Ale jasné, že není vhodná píseň mezi textem, na který má být kázáno a vlastního míru. A potom také, co myslím, s čím trpí bohoslužba reformovaných církví, je právě to, o čem tady mluvil Láďa Nedostatek. V té bohoslužbě byl člověk ústavičně zaměstáván, ale vlastně nezaměstáván, on je velmi pasívní. On se účastní bohoslužbí vlastně jen zpěven, ale ústavičně se tam něco děje, on tam nemá chvilku stišení, chvilku soustředu. Samozřejmě, že ho nemohou, ty chvíle ticha při bohoslužbě jsou reformované církve, které se scházejí jen k tomu, aby byly sticha. Četl jsem o takových reformovaných církvích v Americe, které se scházejí jen k tomu, aby byly sticha, mlčí. Ale ty chvíle ticha musí být smysl plné, nemůžu je zařadit kamkoliv, ale třeba řekněme, po pokázání by měla být chvíle soustředění. Modlitba by se měla dát také tak, aby tam byly chvíle soustředění. Aby jednotlivé prozby by zněly tak, aby člověk na ni mohl odpovědět a přijmout je za sebou. To jsou takové chvíle, když je člověk ustavečně zavolován, tak je většina liturgií dřív nebo později si vytvořila texty. Texty, které původně byly předlohami pro toho liturga, který vždycky nebyl tak obratný, aby mohli improvisovat, a které se časem stávají více nebo méně závazné. Naprosto nechápu, proč by modlitba, třeba řekněme závěrečná, ta velká modlitba, přímluvná za svět a za církev, proč by musela být po každé jediná? Proč by vždycky musel farář improvisovat? Proč by nebylo lepší, kdyby byla důkladně promyšlená třeba staršovstvem nebo takovým nějakým schromážením postavená? Proč by se měla opakovat? Právě je toto nebezpečí takového, že když se něco opakuje, takže to splaví. Kdyby na to odpověděl, myslím, Láďa, velmi dobře. Očenáři se modlíme znovu a znovu a vždycky je to smysl plný. A nebo to není smysl plný, protože to je jediná vnáza. Takže to jsou takové ty praktické poznávky, které plynou z té společné, tedy té obecné struktury křesťanské liturgie. Ta struktura je obecná. Co se teda večeře páně, tak večeře páně právě reformaci to nemohla tušit, když je podnivač neznávní vojvěci a tak dále. Reformace měla po ruce římský misál, kde byl kánon, ve kterém byla spousta míst, s kterými reformace nemohla teologicky souhlasit. Proto kánon škrtla. A když je škrtla kánon, tak škrtla de facto to, čemu říkáme eucharistická modlitba. Kánon, o kterém mluví Kušilský, a o kterém mluví skutky apostolské, a o kterém mluví Pavel, ten to prostě byl od ní škrtnutý. Zůstává pouhá holární instituce. Čili eucharistie se začala slavit bez eucharistie. Bez toho díkučení. Což je samozřejmě do dostatek. Byla reformace poslušná apostola, aby zkusil sám sebe člověk, a tak z toho chleba jedla z kalichapil. Což bylo tedy předností. Nicméně ten úkon vyznání večeři páně se stal tak výrazným, že večeře páně to stalo takový kající mráz a to odpuštění hříchů večeři páně se stalo čímsi základním a nejdůležitějším. Odpuštění mých osobných hříchů. Tak to jsou věci, které je jenom to postupně napravovat. Kdybych měl mluvit o své círky, tak bych vyjmenoval mnohem víc chyb ještě, které je nutné napravovat. To je jenom mnohem, co mluvím tady o večeři páni vaší. Také od velmi drzí, od třetího století se stal očenář při večeři páně ve většině hřeštěnských obcích s toním modlíbou. A sice pro tu prozbu chlebtář vězdejštějnám dnes, zejména teda pro tento záhadné slovo v Matoušových horském kázání, ten nadpodstatný chleb, který nám dnes spojovali, chápali euchemisticky. Také v reformovaných církých očenář jako stoť modlíba vymysel. Před stolováním společním se reformované círky které modlily očenář. Třeba taborité, ty radikální taborité, kteří si zjedodušili večeři páni mnohem radikální než dokonce ženecká reformace. Tak ty měli instituci očenář, který se modlili v duchovním vkleče se všemi ostatními a hned bylo stolování. Tak ty očenář nevychávali taborité. Naopak, ty na očenář porušili zvláštní úraz při večeři páni. Tak to je velká škoda, že očenář zmizel z reformované večeře páni. To je tak asi všechno, co se o věci dá říct. V některých zborech se přizpůsobují tomu meštnímu řádu novému, římskému tím, že stavili večeři páni, tak překládají vyznání křichu na začátku té bohosloužby. Protože já sám osobně zase překládám vyznání křichu před večeři, před samotnou eucharistickou modlitbou, protože to zdá se mnohem logičnější. Poněvadž to vyznání křichu na začátku bohosloužby má v římské liturgii s historického důvodní, které by bylo dlouho tady vykládat, ale tam vzniklo mechanicky. Nejde o to, aby bylo škrknuto vyznání křichu před večeři páni, jde o to, aby večeře páni byla znovu spojená s výkučinou se eucharistiem. Čili aby instituce byla zabudovaná výkučinou. To znamená díkučinu. Všecky liturgie začínají eucharistickou modlitbu s takovým krátkým dialogem, předsedající vyzve schomáření slovy vzhůru srdce. Schomáření na to odpovídá máma jeho pána. Načeš předsedající požádá schomáření díky vzdálení na pána Bohu našemu. Schomáření na to odpovídí jako důstojné a spravedlivé. Načeš všecky eucharistické modlitby odjelčiva začínají slovy v pravdě je důstojné a spravedlivé, aby chomky vzdávali díky. Všecky. Takže ten dialog musí být prasta. Protože je tak naprosto obecný ve všech liturgiích, že musí být prasta. Ten začáteční dialog i ten způsob, že v pravdě je důstojné a spravedlivé, aby chomky vždycky vzdávali díky. Skrze Ježíša Krista. Tato modlitba končí do psologií, na kterou odpovídá Amen a do této modlitby je zamontována instituce. Takže instituce je zamontována ve všech liturgiích, kromě reformační liturgie je zamontována přímo do eucharistické modlitby. Jako její součást. Něco se udělalo v tom návrhu. To je návrh nesmírně takový kompromisní a dost, který právě je směrný k podivně nějaké ritualizaci. Přibírá prtky z různých liturgií bez úvahy, které mají svůj původní smysl na tom místě, na kterém jsou zařazeny. Takže já s tím velmi silně nesouhlasím. No tak to je tak asi všechno, co by se dalo o tom pohodu tak prakticky jaksi připomenout. Je to přiměřen výraz celého společenství, to schromáždění. Vždycky tyhle osobní pocity, když mluvím o schromáždění, tak ty osobní pocity musí tak trošku stranou, musím se ptát, zda je to pravdivý výraz celého toho schromáždění. Nejde o to, jestli já se zrovna cítím dobře.