Machine transcription, not yet edited
====================
s1 na úvod malý kousek, pak ticho, pak zbytek přednášky.flac
====================
Bývá dobrým zvykem začít anekdotou, já místo anekdoty začnu kritikou. Bývá dobrým zvykem začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou. Bývá dobrým zvykem začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou. Abychom se dohráli, že se nesmíme výpočetit, nebo se všechno vytváří, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám. Děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali. Děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. A pozadila mě na to velmi zvláštní succe, že dnes rozpoznáváme jak format, poznáváte, jak formu, jakou novodobá věda chápete ve kraji přírodu, to, co má být pochopeno, poznáno, nebo učenověno. Zároveň narušuje a níče. Že ta věda novodobá, která přírodu má poznávat, tak zároveň jí poznávají níčí. A také očiž se toho poznání jedině níčí. A pycht podtrhuje poznání, které se projevuje tím, že níčí to, co má být poznáno. Nemůže být pravdivé. A právě proto jsme dnes nuceni, říká Pycht, vidět naše poznání přírody jako problematické. Mluví on, postavit do otázky, že jo. I Wahrheit muss er Natur erkent ist in Frage zu Stellen. K tomu ovšem sluší dodat, a Pycht to sám také poněkud naznačuje. Sluší dodat, že člověk takto poznávající není níčí jen přírodově, ale také sám sebe. Nebo tě do jisté míry také součástí přírody. Jen přírodní bytostí. A jako takový je závislý na přírodě a na přírodních procesech nejrůznějšího druhu. A to i když napouhou přírodní bytost nemůže a nesmí být redukována. Jestliže někde v pradáhu u kolegy filozofie a věd najdeme nápis na devské svatyni, vyzývající k sebepoznání, známý nápis Gnodchys a Pton. Pak to pro novodobého člověka znamená tolik, jako znič sebe sama. Pycht si pomáhá odlišeným dvou termínů. Naše forma, jak poznáváme přírodu a také člověka, může být správná, ale nemůže být pravdivá. Toto odlišení si snad může dovolit Němec, ale nikoliv český filozof. Dbaní znamení, ještě mu dává jeho rodný jazyk. Němčina tu má dvě slova, která si jsou etymologicky vzdálená, totiž rychtyk a vár. V češtině jde o slova úst sebe svých kořenek tímu znám, že správný i pravdivý pokazuje na to, co je pravé. Mluvit o správnosti jako o něčem nepravém je česky nesmysl. Je to protiduchů jazyka. Ostatně nalezením termínů problém nikdy nebývá vyřešen. Pokusme se tedy alespoň předběžně a jen pro tento první večer rozvážit, co můžeme vytěžit z onoho hlubokého rozporu, do něhož se člověk dostal nejen s přírodou, ale dokonce sám se sebou, právě svým vědeckým úsilím a jeho dům. A tedy konec konců právě určitým chápáním světa a skutečnosti vůbec. To je s určitým způsobem myšlení. Dotykáme se tím jednoho z nejpolavějších míst současného lidstva a jedné z nejosudovějších tradic evropských. Je to tedy nepochybně velmi legitimní téma našich seminářů a nadlouho také našeho společenství, které chceme začíte návštěvný i formálním prvním krokem vystavit, jak víte, a které chceme především zasvědit zkoumání a promýšlení evropských tradicí. Nejprve tedy se podívme, jak vlastně můžeme mluvit o tom, že člověk níčí na přírodu. Co tím přesně myslíme? Jaké jsou předpoklady vlatnosti takové výpovědi? Což zemětřesení nebo výbuch sopky nemíčí přírodu. Což obrovské vlny čas od času nesmetou všechno, co jim stojí v cestě na celých kilometrech a desítkách kilometrů pobřeží. Což pát obrovských meteoritů již mnohokrát v minulosti neznamenal katastrofu pro všechno živé a někdy likvidací celých populací, jež se definitivně propadly do nicoty a zapomenutí, odkud je občas vyhrbávají jen jako relikty, jako pouhé relikty paleobiologové. A nejde přece jenom o takovéto katastrofy. Sám život je neodlučně zpět zničeným života a tedy živé přírody. Téměř všechno živé se udržuje buď přímo níčením jiného živého, nebo v každém případě na základě takového níčení a umírání. Sám vývoj organismu je umožněn a založen tím, že k životu náleží smrt. Život si zapracoval smrt do svých nejvlastnějších mechanizmů. Nejvlastnějších struktů. Že zapřáhal smrt do svého vozu. A když pozorujeme dobře, neplatí to jen pro život, ale pro většinou skutečnost. Nejen všechny atomy, ale také všechny elementární částice a všechna kvanta mají jen určitou, bytí někdy nesmírně časově rozlepou životnost. Všechno na tomto světě vzniká a zaniká. Snad nejtrvalejším soucnem v našem vesmíru jsou protóry. Ale i ty vznikají a zanikají, mají svůj poločas rozpadu, bytí delší než činní odhadovaná délka trvání celého vesmíru. A vesmír sám, jak se na to dívá astrofizika a kosmologie, také vznikl a zanikl. Neznamená to snad, že tu sama příroda zabudovala nejen do všeho života umírání a smrti, ale do všech vzniklých soucení jejich nevyhdutelný zánik. Naša otázka proto musí být vyslovena přesněji. Proč vidíme ničivé důsledky lidské činnosti a také určitého typu lidského myšlení, myšlenkového a poznávacího přístupu ke společnosti jako něco zvláštního, mimožadného, jako jiný druh narušování přírody a přirozeného běhu věcí, než jakému dochází v přírodě samotné a tedy přirozené? Proč nevidíme ve způsobu, jak člověk se svou vědou a technikou níčí přírodu a sám sebe, jen nový, další způsob, jak příroda níčí sebe samotnou? Vždyť bez níčení není ani života, ani přírody vůbec. Co je na lidském níčení života a přírody vlastně mé příroda? Je to snad jen nějaký náš subjektivní a proto vilný pocit, jen nějaká iluze, nějaký velikářský předsunek, že člověk je něco jiného? Na tuto otázku nedohede nejen táči ona přírodní věda, ale novodobé, moderní a ještě ani dnešní myšlení dát uspokojivou odpověď. V samotném základu dnešních ekologických snah a programů je cosi hluboce nevědeckého, pokud vědu chápeme tak, jak se dodnes sama chápeme. To nespočívá jen v nepochybném a poměrně zjevném faktu, že věda, to je žádná odborná věda, nedisponuje odbornými prostředky, jak rozhodnout o rozdílu mezi přirozeným a nepřirozeným níčením přírody a v přírodě. A zejména tak kontrolovat, tedy žádným prostředkem ke kontrolování a hodnocení svých vlastních myšlenkových postupů. Chceme-li brát takzvanou ekologickou krizi dnešního lidstva opravdu vážně a do všech důsledků, musíme ji vidět v její hluboké souvislosti s krizí evropského myšlení. Jehož tradice má své kořeny ve Starém Řecku a již prodělalo postupně celou řadu pronikavých proměn a přestavek, kým již byly jen prohloubeny a vyostřeny některé prastaré omily. Neněn součástí a složkou, ale přímo základnou a podstatou současné ekologické krize je krize myšlenková. Krize myšlenkových postupů a přístupů. Nebyli jsme jen ve světě znečištěné a narušené přírody, ani, a to je daleko důležitější, ani ve světě znečištěné a narušené společnosti, ale také, a popravdě řečeno primárně, ve světě znečištěného a narušeného, milného, chybného myšlení. A to musíme myslit také na program ekologické obnovy či lépe nápravy samotného našeho myšlení. Našeho myšlenkového přístupu ke skutečnosti kolem sebe i k nám samotným. Z tohoto radikálního obradu současných ekologických snah zůstane všechno naše úsilí jen na poloviční cestě a bude jen znamenat to, pro co máme biblický výraz potření rány povrchu. Takový radikální obrad však vyžaduje, abychom se s velikou důkladností věnovali samotnému pojetí přírody a přirozenosti na jedné straně a pojetí člověka na straně druhé. Abychom neopakovali staré chyby, musíme přitom stále pamatovat na nezbytnou revizi, reformu a restrukturování samotné pojmovosti celého našeho myšlení. V to počítaje i myšlení vědecké, to je myšlení dnešních vědeců. Nemáme-li to ponechat živelnosti, a tedy do značné míry náhodě, musíme to svěřit jediné kompetentní disciplíně, kterou máme k dispozici, nebo kterou máme šanci mít k dispozici, totiž filozofii. Obávám se, že i teologové budou na filozofickém řešení tohoto úkolu na příště závislit. Měli by proto i ve vlastní zájmu spolupracovat. Děkuji vám za pozoru a pokračování v příště. Jak byste si toto řešení představilo? Jak by filozofie udělala tohoto problému od vašeho rázu přeskočit? Je to výklad poněkud komplikovaný a těžko vyjadřitelný v několika větách. Já si myslím, že daleko důležitější je se oddat tomu údivu a nechat si dojít otázky, než chtít hned řešení. Pak stejně to řešení bude vždycky špatné. Jak je známo filozofové kladli, otázky, které dodnes trvají a její řešení byla vždycky špatná. A kvotam lze pochybovat zdalí filozofie, která bude nalézat jedině nevhodná řešení, je to jedině správnou, nebo jedině vhodnou, když se týkáte řešení. Tak to může pochybovat jenom člověk, který neví, co to je filozofie a chce od filozofie, aby si počínala jako věda. To ne, ale podívejte se, pane doktore, kdy byste řekl, že řešení, které možná byly současné korkové, je nedostatečné, v podstatě chybné, protože nezahaduje to, co jste nazvale klidný myšlení. Takže když tvrdíte, že filozofie jedině je moc národnou do přístupu, tak jaksi musíte taky být schopem nenabídnout nějaké konečné řešení. To já taky nemám na mysli. Ale řekněme, jak se k tomuto řešení dopracovává, na to jsem jasně čtěla. Jste vytrvalejni, nikdo neprotestuje, tak já začnu. Tomu základnímu omilu já říkám předmětné myšlení. No a s tím předmětním myšlením konec po mém soudu. Jsme na konci jedné epochy, která začala řeckou filozofii, přesně řečeno řeckou pojimavostí, která spočívá v tom, že a teď musím vyložit kousek z Husserla, ale logiče je utrzutkumen. Sám Husserl se toho pak nedržel a třeba v meditacích už o tom mluví jinak. Vrací se k určité terminologii, kterou původně kritizoval, brintánovské. Husserl dovršil jistý trend moderního myšlení o myšlení, když původně bolzánovu a později brintánovu myšlenku, intentionality, dovedl do zdárného konceptu po mém soudu, kterého sám si dost nevážil. Ale teď to řeknu po svém, nikoli po Husserlovsku. Zatímco v celé minulosti filozofové a nejen filozofové měli za to, že pojmy jsou jediným prostředkujícím činitelem mezi lidskou poznávací subjektivitou a mezi věcí, mezi skutečností, skutečnými věcmi, tak Husserl ukázal, že tomu tak není, že pojmy samotné neobstojí, že, a zase nebudu už mluvit o Husserlově, je tomu tak, že jsme si navykli myslit na věci pomocí dvojic, jakýchsi dvojčat. Vždycky ke každému pojmu náleží jistý intenciální předmět. Husserl říkal objekt, já radši říkám předmět, proto se mi to hodí pak do toho předmětného myšlení. Znázorím to stručně na geometrii, kde se to nejlépe ukazuje, protože je to tam jednoduché, že kromě pojmu rovnostraného trojuhelníku máme také rovnostraný trojuhelní jako intenciální předmět. Rozdíl mezi obojím je základní. Spotívá v tom, že zatímco pojem nemá tři úhly, ani tři vrcholy, nemá žádnou plochu a podobně, tak intenciální předmět má tři vrcholy, má tři strany, má plochu a tak dále. My nemůžeme vymezit intenciální objekt bez pojmu, ale na druhé straně nemůžeme rozlišovat mezi sebou blízké pojmy, ale ani zdálené pojmy, aniž bychom použili oklíky přes intenciální objekt. Když vám řeknu, abyste mě ukázali, jaký je rozdíl mezi pojmem trojuhelníka a pojmem kruhu, tak nejste schopni mi to říct, leč, že odvedete řeč na intenciální předmět, že mě budete ukázovat, jak vypadá kruh nebo trojuhelník. Na těch pojmech se to prostě nedá poznat. Přesto nejsme bez těch pojmů schopni ty intenciální předměty přesně mínit. A teď komplikace nastává tím, že jedno slovo nám kryje, ne jednu dvojici, níbrž celé hnízdo takových dvojic. Takže je z podstaty věcí, to není nedokonalost, níbrž vynikající možnost, otvírající se v jazyku, že tam jedno a totež slovo znamená celou řadu těchto dvojic. A předem nelze rozhodnout, která z těch dvojic platí. To se pozná z kontextu jenom. Takže slovo o sobě je vždycky mnohoznačné. Tak tohle je k tomu předmětu. A teď zvláštností toho způsobu myšlení, té řadské pojmavostí, je právě ta předmětnost, ten intenciální předmět. Husser si nikdy neuvědomil, že je možno pojem spojovat také s něčím jiným, než s intenciálním předmětem. Základní chyba poměrn soudu byla, a nikdo z žáků si to zdá se nevšimný, že on všechny své tezy předváděl. Já tady mám bohužel hodně skliníčku, ale on měl vždycky karafu s vodou a skliníčku. A teď to tak všel, jak přeléval nebo dával vedle sebe, proti sobě. A na tom všechny své fenomenologické tezy ukazoval. To je velice příznačná věc. On nikdy nepotřeboval na své demonstrace třeba psa nebo myš. Jemu stačila karafa a odlivka. To je základní filozofická chyba poměrn soudu. Pronikalá chyba, kterou všemu sdílal Husser s celou dosávání filozofickou tradici. Všichni jsme si navikli o skutečnostech myslit jako o neživých předmětech. Já tomu říkám jako o nepravých soucnech. Pravá soucna jsou ta, která nás nepotřebují k tomu, aby byla tím čím jsou. Mají svou integritu zavíštěnou uvnitř, zevnitř, sebou samými. Když se díváme na obraz, tak to, že to je obraz něčeho, to garantujeme my. Ten obraz to jsou barevné fleky. To není žádný obraz. Jenom my jsme schopni v tom obraz vidět. Ale takhle nevypadají pravá soucna. Pravá soucna, jako třeba pes, si běhá a kašle na nás. Nás nepotřebuje k tomu, aby byl integrovanou vnitř. Samozřejmě pochybovat tohle ovšem. Descartes doporučuje pochybování. Ale prosím vás, nechte mě vyložit tu celou věc. V této soudu základní potřeba dnešní filozofie je výjít nikoli z nepravých soucen, nimož z pravých soucen a budovat filozofii na analýze všech aspektů pravých soucen. Pro pravá soucna je jedna věc charakteristická, že jsou, řeknu to blbým, kartezijanským způsobem, který kritizoval Bergson, že jsou rozprostraněna v čase. Jsou časová. To je další hrubá chyba dostávatní filozofické tradice, která všem byla už rozpoznána, ne tedy nověnámi, že se soucna chápala především jako esence, tedy něco vyzdviženého mimočas. Žádné pravé soucno není myslitelné bez své časové dimenze. Každé pravé soucno nějak vzniká, nějak se rozvíjí a nějak umírá nebo končí. Pravá soucna jsou charakterizována vznikem, dalším průběhem a koncem zahrníkem. Přitom celé to její vtrvání je nějakým způsobem integrováno, a to ne žádným syntetikonem, žádným kanagónem, žádnou nahodilou juxtapozicí jednotlivých částic, které mějí jak háčky, jak si to představí atomiste, drží při sobě nějaký čas. Ta integrace je elementární věc, kterou musíme učinit přemětem filozofického dotazování. Ještě vás to nenudí. Člověkové měli pro to, co sjednocuje, co drží pohromadě, zhrnuje, ale ne dohromady, ní brž do jednoty. Slovo odvozené od Legén, totiž logos. Logos je to, a můžete to najít z Heraklitovy, co drží pravá soucna pohromadě. Logos je to, co drží svět pohromadě. Svět byl pravé soucno v naší terminologii. Byla to živá bytost. To, co drží pravé soucno pohromadě, je logos. Legén původně je nikoliv mluviti, ani lézen německé čísti, ale je to sbíratí. A bohužel to slovo sbíratí má takový charakter, že jako třeba sbíráme šišky do pytle, sbíráme úlomky třeba v lese a přineseme pak domů romanů. Nebo Heidegger poukazuje, že Němčina je, já už jsem to říkal na mnoha místech, že Němčina gleich, už prvných s řečtinou, a proto lézen a Legén je podobné, proto se říká v Němčině feinléze, nebo holcléze, že probírání třeba a podobné. Feinléze je vynobrané. Tedy řekové nevymýšleli nějaká entsia navíc. Nejprve bylo jim jasné, že tu mnohost u těch pravých slunce něco musí držet pohromadě. A prostě říkali tomu to, co drží pohromadě, to, co sbírá věci v jednotu. A tomu říkali Legén. Že se z Logos, z toho slova Logos, že se potom začalo dělat něco takového jako smysl, nebo rozum, nebo dokonce ještě různé další. To je jediná věc, to jsou posuny, které ke klímu docházely od minulosti. Ale řekové vynalezly slovo Logos a nebo přinejmenším filozofové začly používat toho slova Logos s ohledem na ten ektymologický kořen tímto způsobem. No a druhá věc je teda pojetí physis. Pro staré řeky bylo, pro disciplinitní presokratiky bylo ještě zcela jasné, že to, co už upadlo zapomenutímho Aristotela, třeba totiž, že physis je od Fieyn a Fiestchai, že o physis můžeme mluvit jenom tam, kde něco vzniklo, zrodilo se, vyrostlo a pak umírá. U Herakleita zase, bohužel ta cézura byla vyvolána Parmendem a elejským myšlením, byla ještě tam. Physis je vlastně růst. To, co roste, organický nikoli, jak my říkáme růst, ve smyslu kvantitativní, přidávání další. Romada roste. Nikdy by řek neřekl, že Romada roste. Ta se zvětšuje, ale neroste. Čili růst není zvětšovaný, ale physis je růst. To znamená, že to, co se zrodilo, vyrostlo a co čeká, uhynutí, to mám physis. To je s jednocenou logem, takže má physis. No a tohle nemůžeme tím předmětním myšlením uchopit. Protože předmětné myšlení je charakterizované tím, že ty intenciální předměty vyzvedává z jakékoliv časové a prostorové souvislosti. A když tam je nějaká časová a prostorová souvislost, to se samozřejmě věda naučila, jak podvodně tam strčit něco, aby to fungovalo jako prostor a čas. Tak se toho udělalo té, nebo délkové nějaké údaje. Ale je to vyzvednuto celé, to je vyzvednuto z našeho času a prostoru, v kterém my žijeme. Jsou to ty tzv. ideální obrazce. Tedy něco, co nemá ani vznik, ani to neroztlo, ani to neuhyne. Když třeba ve Fajdru ten Fajdros říká, ne, Sokrate si vymyslí, že tu řeč už nebude dál říkat, která měla být lepší než ta Sofistova. Nějakého Sofisty přicestovalo jeho. Říká, že je to všechno blbost, všechno je to špatně, já to začnu znovu. A teď se tam ptá, protože ten Sofista už tu svou řeč koncipoval jako oslovení jednoho athénského mládence. Tak Sokrate říká, a kdepak máme toho mládence? Samozřejmě to je řečnická otázka jenom. A ten Fajdros mu na to odpovídá, jen se Sokrate nestarej, kdykoliv si vzpomeneš, vždycky už je před tebou. To je naprosto přesné rozpoznání toho, co to je intenciální předmět. Ten mládenec athénskej, ke kterému mluví jakoby ten Sofista, potom podruhé Sokrate ztejnký mládence.
s1 na úvod malý kousek, pak ticho, pak zbytek přednášky.flac
====================
Bývá dobrým zvykem začít anekdotou, já místo anekdoty začnu kritikou. Bývá dobrým zvykem začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou. Bývá dobrým zvykem začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou, já místo anekdoty začnu kritikou. Abychom se dohráli, že se nesmíme výpočetit, nebo se všechno vytváří, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám, nebo se toho nepovědám. Děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali. Děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali, děkujeme, že jste se s námi podívali. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. Děkujeme za pozornost. A pozadila mě na to velmi zvláštní succe, že dnes rozpoznáváme jak format, poznáváte, jak formu, jakou novodobá věda chápete ve kraji přírodu, to, co má být pochopeno, poznáno, nebo učenověno. Zároveň narušuje a níče. Že ta věda novodobá, která přírodu má poznávat, tak zároveň jí poznávají níčí. A také očiž se toho poznání jedině níčí. A pycht podtrhuje poznání, které se projevuje tím, že níčí to, co má být poznáno. Nemůže být pravdivé. A právě proto jsme dnes nuceni, říká Pycht, vidět naše poznání přírody jako problematické. Mluví on, postavit do otázky, že jo. I Wahrheit muss er Natur erkent ist in Frage zu Stellen. K tomu ovšem sluší dodat, a Pycht to sám také poněkud naznačuje. Sluší dodat, že člověk takto poznávající není níčí jen přírodově, ale také sám sebe. Nebo tě do jisté míry také součástí přírody. Jen přírodní bytostí. A jako takový je závislý na přírodě a na přírodních procesech nejrůznějšího druhu. A to i když napouhou přírodní bytost nemůže a nesmí být redukována. Jestliže někde v pradáhu u kolegy filozofie a věd najdeme nápis na devské svatyni, vyzývající k sebepoznání, známý nápis Gnodchys a Pton. Pak to pro novodobého člověka znamená tolik, jako znič sebe sama. Pycht si pomáhá odlišeným dvou termínů. Naše forma, jak poznáváme přírodu a také člověka, může být správná, ale nemůže být pravdivá. Toto odlišení si snad může dovolit Němec, ale nikoliv český filozof. Dbaní znamení, ještě mu dává jeho rodný jazyk. Němčina tu má dvě slova, která si jsou etymologicky vzdálená, totiž rychtyk a vár. V češtině jde o slova úst sebe svých kořenek tímu znám, že správný i pravdivý pokazuje na to, co je pravé. Mluvit o správnosti jako o něčem nepravém je česky nesmysl. Je to protiduchů jazyka. Ostatně nalezením termínů problém nikdy nebývá vyřešen. Pokusme se tedy alespoň předběžně a jen pro tento první večer rozvážit, co můžeme vytěžit z onoho hlubokého rozporu, do něhož se člověk dostal nejen s přírodou, ale dokonce sám se sebou, právě svým vědeckým úsilím a jeho dům. A tedy konec konců právě určitým chápáním světa a skutečnosti vůbec. To je s určitým způsobem myšlení. Dotykáme se tím jednoho z nejpolavějších míst současného lidstva a jedné z nejosudovějších tradic evropských. Je to tedy nepochybně velmi legitimní téma našich seminářů a nadlouho také našeho společenství, které chceme začíte návštěvný i formálním prvním krokem vystavit, jak víte, a které chceme především zasvědit zkoumání a promýšlení evropských tradicí. Nejprve tedy se podívme, jak vlastně můžeme mluvit o tom, že člověk níčí na přírodu. Co tím přesně myslíme? Jaké jsou předpoklady vlatnosti takové výpovědi? Což zemětřesení nebo výbuch sopky nemíčí přírodu. Což obrovské vlny čas od času nesmetou všechno, co jim stojí v cestě na celých kilometrech a desítkách kilometrů pobřeží. Což pát obrovských meteoritů již mnohokrát v minulosti neznamenal katastrofu pro všechno živé a někdy likvidací celých populací, jež se definitivně propadly do nicoty a zapomenutí, odkud je občas vyhrbávají jen jako relikty, jako pouhé relikty paleobiologové. A nejde přece jenom o takovéto katastrofy. Sám život je neodlučně zpět zničeným života a tedy živé přírody. Téměř všechno živé se udržuje buď přímo níčením jiného živého, nebo v každém případě na základě takového níčení a umírání. Sám vývoj organismu je umožněn a založen tím, že k životu náleží smrt. Život si zapracoval smrt do svých nejvlastnějších mechanizmů. Nejvlastnějších struktů. Že zapřáhal smrt do svého vozu. A když pozorujeme dobře, neplatí to jen pro život, ale pro většinou skutečnost. Nejen všechny atomy, ale také všechny elementární částice a všechna kvanta mají jen určitou, bytí někdy nesmírně časově rozlepou životnost. Všechno na tomto světě vzniká a zaniká. Snad nejtrvalejším soucnem v našem vesmíru jsou protóry. Ale i ty vznikají a zanikají, mají svůj poločas rozpadu, bytí delší než činní odhadovaná délka trvání celého vesmíru. A vesmír sám, jak se na to dívá astrofizika a kosmologie, také vznikl a zanikl. Neznamená to snad, že tu sama příroda zabudovala nejen do všeho života umírání a smrti, ale do všech vzniklých soucení jejich nevyhdutelný zánik. Naša otázka proto musí být vyslovena přesněji. Proč vidíme ničivé důsledky lidské činnosti a také určitého typu lidského myšlení, myšlenkového a poznávacího přístupu ke společnosti jako něco zvláštního, mimožadného, jako jiný druh narušování přírody a přirozeného běhu věcí, než jakému dochází v přírodě samotné a tedy přirozené? Proč nevidíme ve způsobu, jak člověk se svou vědou a technikou níčí přírodu a sám sebe, jen nový, další způsob, jak příroda níčí sebe samotnou? Vždyť bez níčení není ani života, ani přírody vůbec. Co je na lidském níčení života a přírody vlastně mé příroda? Je to snad jen nějaký náš subjektivní a proto vilný pocit, jen nějaká iluze, nějaký velikářský předsunek, že člověk je něco jiného? Na tuto otázku nedohede nejen táči ona přírodní věda, ale novodobé, moderní a ještě ani dnešní myšlení dát uspokojivou odpověď. V samotném základu dnešních ekologických snah a programů je cosi hluboce nevědeckého, pokud vědu chápeme tak, jak se dodnes sama chápeme. To nespočívá jen v nepochybném a poměrně zjevném faktu, že věda, to je žádná odborná věda, nedisponuje odbornými prostředky, jak rozhodnout o rozdílu mezi přirozeným a nepřirozeným níčením přírody a v přírodě. A zejména tak kontrolovat, tedy žádným prostředkem ke kontrolování a hodnocení svých vlastních myšlenkových postupů. Chceme-li brát takzvanou ekologickou krizi dnešního lidstva opravdu vážně a do všech důsledků, musíme ji vidět v její hluboké souvislosti s krizí evropského myšlení. Jehož tradice má své kořeny ve Starém Řecku a již prodělalo postupně celou řadu pronikavých proměn a přestavek, kým již byly jen prohloubeny a vyostřeny některé prastaré omily. Neněn součástí a složkou, ale přímo základnou a podstatou současné ekologické krize je krize myšlenková. Krize myšlenkových postupů a přístupů. Nebyli jsme jen ve světě znečištěné a narušené přírody, ani, a to je daleko důležitější, ani ve světě znečištěné a narušené společnosti, ale také, a popravdě řečeno primárně, ve světě znečištěného a narušeného, milného, chybného myšlení. A to musíme myslit také na program ekologické obnovy či lépe nápravy samotného našeho myšlení. Našeho myšlenkového přístupu ke skutečnosti kolem sebe i k nám samotným. Z tohoto radikálního obradu současných ekologických snah zůstane všechno naše úsilí jen na poloviční cestě a bude jen znamenat to, pro co máme biblický výraz potření rány povrchu. Takový radikální obrad však vyžaduje, abychom se s velikou důkladností věnovali samotnému pojetí přírody a přirozenosti na jedné straně a pojetí člověka na straně druhé. Abychom neopakovali staré chyby, musíme přitom stále pamatovat na nezbytnou revizi, reformu a restrukturování samotné pojmovosti celého našeho myšlení. V to počítaje i myšlení vědecké, to je myšlení dnešních vědeců. Nemáme-li to ponechat živelnosti, a tedy do značné míry náhodě, musíme to svěřit jediné kompetentní disciplíně, kterou máme k dispozici, nebo kterou máme šanci mít k dispozici, totiž filozofii. Obávám se, že i teologové budou na filozofickém řešení tohoto úkolu na příště závislit. Měli by proto i ve vlastní zájmu spolupracovat. Děkuji vám za pozoru a pokračování v příště. Jak byste si toto řešení představilo? Jak by filozofie udělala tohoto problému od vašeho rázu přeskočit? Je to výklad poněkud komplikovaný a těžko vyjadřitelný v několika větách. Já si myslím, že daleko důležitější je se oddat tomu údivu a nechat si dojít otázky, než chtít hned řešení. Pak stejně to řešení bude vždycky špatné. Jak je známo filozofové kladli, otázky, které dodnes trvají a její řešení byla vždycky špatná. A kvotam lze pochybovat zdalí filozofie, která bude nalézat jedině nevhodná řešení, je to jedině správnou, nebo jedině vhodnou, když se týkáte řešení. Tak to může pochybovat jenom člověk, který neví, co to je filozofie a chce od filozofie, aby si počínala jako věda. To ne, ale podívejte se, pane doktore, kdy byste řekl, že řešení, které možná byly současné korkové, je nedostatečné, v podstatě chybné, protože nezahaduje to, co jste nazvale klidný myšlení. Takže když tvrdíte, že filozofie jedině je moc národnou do přístupu, tak jaksi musíte taky být schopem nenabídnout nějaké konečné řešení. To já taky nemám na mysli. Ale řekněme, jak se k tomuto řešení dopracovává, na to jsem jasně čtěla. Jste vytrvalejni, nikdo neprotestuje, tak já začnu. Tomu základnímu omilu já říkám předmětné myšlení. No a s tím předmětním myšlením konec po mém soudu. Jsme na konci jedné epochy, která začala řeckou filozofii, přesně řečeno řeckou pojimavostí, která spočívá v tom, že a teď musím vyložit kousek z Husserla, ale logiče je utrzutkumen. Sám Husserl se toho pak nedržel a třeba v meditacích už o tom mluví jinak. Vrací se k určité terminologii, kterou původně kritizoval, brintánovské. Husserl dovršil jistý trend moderního myšlení o myšlení, když původně bolzánovu a později brintánovu myšlenku, intentionality, dovedl do zdárného konceptu po mém soudu, kterého sám si dost nevážil. Ale teď to řeknu po svém, nikoli po Husserlovsku. Zatímco v celé minulosti filozofové a nejen filozofové měli za to, že pojmy jsou jediným prostředkujícím činitelem mezi lidskou poznávací subjektivitou a mezi věcí, mezi skutečností, skutečnými věcmi, tak Husserl ukázal, že tomu tak není, že pojmy samotné neobstojí, že, a zase nebudu už mluvit o Husserlově, je tomu tak, že jsme si navykli myslit na věci pomocí dvojic, jakýchsi dvojčat. Vždycky ke každému pojmu náleží jistý intenciální předmět. Husserl říkal objekt, já radši říkám předmět, proto se mi to hodí pak do toho předmětného myšlení. Znázorím to stručně na geometrii, kde se to nejlépe ukazuje, protože je to tam jednoduché, že kromě pojmu rovnostraného trojuhelníku máme také rovnostraný trojuhelní jako intenciální předmět. Rozdíl mezi obojím je základní. Spotívá v tom, že zatímco pojem nemá tři úhly, ani tři vrcholy, nemá žádnou plochu a podobně, tak intenciální předmět má tři vrcholy, má tři strany, má plochu a tak dále. My nemůžeme vymezit intenciální objekt bez pojmu, ale na druhé straně nemůžeme rozlišovat mezi sebou blízké pojmy, ale ani zdálené pojmy, aniž bychom použili oklíky přes intenciální objekt. Když vám řeknu, abyste mě ukázali, jaký je rozdíl mezi pojmem trojuhelníka a pojmem kruhu, tak nejste schopni mi to říct, leč, že odvedete řeč na intenciální předmět, že mě budete ukázovat, jak vypadá kruh nebo trojuhelník. Na těch pojmech se to prostě nedá poznat. Přesto nejsme bez těch pojmů schopni ty intenciální předměty přesně mínit. A teď komplikace nastává tím, že jedno slovo nám kryje, ne jednu dvojici, níbrž celé hnízdo takových dvojic. Takže je z podstaty věcí, to není nedokonalost, níbrž vynikající možnost, otvírající se v jazyku, že tam jedno a totež slovo znamená celou řadu těchto dvojic. A předem nelze rozhodnout, která z těch dvojic platí. To se pozná z kontextu jenom. Takže slovo o sobě je vždycky mnohoznačné. Tak tohle je k tomu předmětu. A teď zvláštností toho způsobu myšlení, té řadské pojmavostí, je právě ta předmětnost, ten intenciální předmět. Husser si nikdy neuvědomil, že je možno pojem spojovat také s něčím jiným, než s intenciálním předmětem. Základní chyba poměrn soudu byla, a nikdo z žáků si to zdá se nevšimný, že on všechny své tezy předváděl. Já tady mám bohužel hodně skliníčku, ale on měl vždycky karafu s vodou a skliníčku. A teď to tak všel, jak přeléval nebo dával vedle sebe, proti sobě. A na tom všechny své fenomenologické tezy ukazoval. To je velice příznačná věc. On nikdy nepotřeboval na své demonstrace třeba psa nebo myš. Jemu stačila karafa a odlivka. To je základní filozofická chyba poměrn soudu. Pronikalá chyba, kterou všemu sdílal Husser s celou dosávání filozofickou tradici. Všichni jsme si navikli o skutečnostech myslit jako o neživých předmětech. Já tomu říkám jako o nepravých soucnech. Pravá soucna jsou ta, která nás nepotřebují k tomu, aby byla tím čím jsou. Mají svou integritu zavíštěnou uvnitř, zevnitř, sebou samými. Když se díváme na obraz, tak to, že to je obraz něčeho, to garantujeme my. Ten obraz to jsou barevné fleky. To není žádný obraz. Jenom my jsme schopni v tom obraz vidět. Ale takhle nevypadají pravá soucna. Pravá soucna, jako třeba pes, si běhá a kašle na nás. Nás nepotřebuje k tomu, aby byl integrovanou vnitř. Samozřejmě pochybovat tohle ovšem. Descartes doporučuje pochybování. Ale prosím vás, nechte mě vyložit tu celou věc. V této soudu základní potřeba dnešní filozofie je výjít nikoli z nepravých soucen, nimož z pravých soucen a budovat filozofii na analýze všech aspektů pravých soucen. Pro pravá soucna je jedna věc charakteristická, že jsou, řeknu to blbým, kartezijanským způsobem, který kritizoval Bergson, že jsou rozprostraněna v čase. Jsou časová. To je další hrubá chyba dostávatní filozofické tradice, která všem byla už rozpoznána, ne tedy nověnámi, že se soucna chápala především jako esence, tedy něco vyzdviženého mimočas. Žádné pravé soucno není myslitelné bez své časové dimenze. Každé pravé soucno nějak vzniká, nějak se rozvíjí a nějak umírá nebo končí. Pravá soucna jsou charakterizována vznikem, dalším průběhem a koncem zahrníkem. Přitom celé to její vtrvání je nějakým způsobem integrováno, a to ne žádným syntetikonem, žádným kanagónem, žádnou nahodilou juxtapozicí jednotlivých částic, které mějí jak háčky, jak si to představí atomiste, drží při sobě nějaký čas. Ta integrace je elementární věc, kterou musíme učinit přemětem filozofického dotazování. Ještě vás to nenudí. Člověkové měli pro to, co sjednocuje, co drží pohromadě, zhrnuje, ale ne dohromady, ní brž do jednoty. Slovo odvozené od Legén, totiž logos. Logos je to, a můžete to najít z Heraklitovy, co drží pravá soucna pohromadě. Logos je to, co drží svět pohromadě. Svět byl pravé soucno v naší terminologii. Byla to živá bytost. To, co drží pravé soucno pohromadě, je logos. Legén původně je nikoliv mluviti, ani lézen německé čísti, ale je to sbíratí. A bohužel to slovo sbíratí má takový charakter, že jako třeba sbíráme šišky do pytle, sbíráme úlomky třeba v lese a přineseme pak domů romanů. Nebo Heidegger poukazuje, že Němčina je, já už jsem to říkal na mnoha místech, že Němčina gleich, už prvných s řečtinou, a proto lézen a Legén je podobné, proto se říká v Němčině feinléze, nebo holcléze, že probírání třeba a podobné. Feinléze je vynobrané. Tedy řekové nevymýšleli nějaká entsia navíc. Nejprve bylo jim jasné, že tu mnohost u těch pravých slunce něco musí držet pohromadě. A prostě říkali tomu to, co drží pohromadě, to, co sbírá věci v jednotu. A tomu říkali Legén. Že se z Logos, z toho slova Logos, že se potom začalo dělat něco takového jako smysl, nebo rozum, nebo dokonce ještě různé další. To je jediná věc, to jsou posuny, které ke klímu docházely od minulosti. Ale řekové vynalezly slovo Logos a nebo přinejmenším filozofové začly používat toho slova Logos s ohledem na ten ektymologický kořen tímto způsobem. No a druhá věc je teda pojetí physis. Pro staré řeky bylo, pro disciplinitní presokratiky bylo ještě zcela jasné, že to, co už upadlo zapomenutímho Aristotela, třeba totiž, že physis je od Fieyn a Fiestchai, že o physis můžeme mluvit jenom tam, kde něco vzniklo, zrodilo se, vyrostlo a pak umírá. U Herakleita zase, bohužel ta cézura byla vyvolána Parmendem a elejským myšlením, byla ještě tam. Physis je vlastně růst. To, co roste, organický nikoli, jak my říkáme růst, ve smyslu kvantitativní, přidávání další. Romada roste. Nikdy by řek neřekl, že Romada roste. Ta se zvětšuje, ale neroste. Čili růst není zvětšovaný, ale physis je růst. To znamená, že to, co se zrodilo, vyrostlo a co čeká, uhynutí, to mám physis. To je s jednocenou logem, takže má physis. No a tohle nemůžeme tím předmětním myšlením uchopit. Protože předmětné myšlení je charakterizované tím, že ty intenciální předměty vyzvedává z jakékoliv časové a prostorové souvislosti. A když tam je nějaká časová a prostorová souvislost, to se samozřejmě věda naučila, jak podvodně tam strčit něco, aby to fungovalo jako prostor a čas. Tak se toho udělalo té, nebo délkové nějaké údaje. Ale je to vyzvednuto celé, to je vyzvednuto z našeho času a prostoru, v kterém my žijeme. Jsou to ty tzv. ideální obrazce. Tedy něco, co nemá ani vznik, ani to neroztlo, ani to neuhyne. Když třeba ve Fajdru ten Fajdros říká, ne, Sokrate si vymyslí, že tu řeč už nebude dál říkat, která měla být lepší než ta Sofistova. Nějakého Sofisty přicestovalo jeho. Říká, že je to všechno blbost, všechno je to špatně, já to začnu znovu. A teď se tam ptá, protože ten Sofista už tu svou řeč koncipoval jako oslovení jednoho athénského mládence. Tak Sokrate říká, a kdepak máme toho mládence? Samozřejmě to je řečnická otázka jenom. A ten Fajdros mu na to odpovídá, jen se Sokrate nestarej, kdykoliv si vzpomeneš, vždycky už je před tebou. To je naprosto přesné rozpoznání toho, co to je intenciální předmět. Ten mládenec athénskej, ke kterému mluví jakoby ten Sofista, potom podruhé Sokrate ztejnký mládence.
====================
s2.flac
====================
To není živý mladenec, který se narodil, vyrostl a zemřel jako stařec. Nýbrž to je archevský mladenec ideální. To je intencionalní předmět, nestárnalcí předmět. To je mladenec dodneška, když se přijde. Pořád je tam ten mladenec, stejně jako je tam ten Socrates. Takže na tomhle jsem chtěl nasnačit, že to předmětné myšlení právě proto, že pojmy spojuje s intencionalními předměty, to je, a zase předmět, to by byla další věc, to je to, co je před námi předmeteno, to je jakási představa, to, co stavíme nebo promítáme před sebe. To není schopno nám vypivnout povalům toho, co se rodí, roste a umírá. Tam potřebujeme něco jiného. Já nevím, jak to provedeme, já jenom vím jednu věc jasně, že jsme na konci tohoto období, že jsme si uvědomili, že to staré myšlení nestačí a že tedy musíme pracovat jinak. Vracet se k mytickému myšlení nelze. Tu přesnost myšlení musíme zachovat. Pojmů se zbavovat nebudeme. Čeho se musíme zbavit? Výhradního spojování pojmů s intencionalními předměty. Jak to uděláme, nevím, mám proto jenom název, spojovat ty pojmy s intencionalními předměty. A trtejte se mě, co to je. Prosím tě. Láďo, už budeme muset jít. Mám jenom takový jeden potaz. Plně souhlasím, ale vzpomínám si nebo uvědomuji si, že i v tom období, které chceme opustit, konkrétně u toho Aristotela, že on si uvědomoval, že existuje první a druhá podstata. Že je to pro deuteráře. Nesnad podle našich představ dokonale, ale co si cítil, že ten problém tam je už on. Že to, co ty kritizuješ, by se vztahovalo na tu druhou. Že on si uvědomoval, že ta první, ta pravá je v té věci a že je právě pojmově neuchopitelná. Já jsem ochoten připustit, že Aristoteles něco cítil. Já ho kritizuju, že to nemyslel. To je málo pro filozofii, když něco cítí. Pro romantiky to by stačilo. My to musíme myslet a my to musíme přesně myslet. A ten Aristoteles to přesně nemyslel. Přesně řučil on. On to myslel. To byl můj, ale ty to bereš jako vážnou věc. Já bych neuměl říct, tak to mu je. Do jaké dýry to do toho cítil. Do Platona je to podobně. Když jsem citoval, jak tam rozpoznal, co to je ten mládenec jako intenciální předmět, to taky spíš tušil, než věděl. On to nepopsal, neanalizoval. Měl bych dva tisíce víc než dva tisíce let, aby ta filozofie se k tomu dostala. Ale co nám pomůže říkat, že už u Aristotela jsou jakési tuchy. No dobře, tak jsou tuchy, jenomže by to potřebovalo přesně myslet. A to nejde tím aristotelským způsobem. Tím to prostě myslet nelze. Čili to je ten úkol pro nás, nová filozofie, která se nebude vracovat zpátky, ale bude přesně vědět, kde ty staří myslitele dělali chyby, abychom je neopakovali. Proč to byli velcí myslitele. Pro ně, spíš než pro Heideggera, platí, že wer groß denkt, ihr auch groß. Kdo velce myslí, tak je se velce věděl. Prosím. Já se chtěl jednotovat. Intenciální nepředmět, cítíš a nebo myslíš? Nepředmět. Takže myslím. No myslím samozřejmě. Můžeš odnosit něco. Vy mě tady... Protiž tady je taková dobrá půlkalinka, když to slyším asi třistakrát. Já beze všeho, jenom že už jdu takovej nudný. Já... Sem patří výklad o... Ty jsi to musel slyšet sám. Já už to říkám v městě jako i před sedmi. Já říkám to po každým jednom. Sem patří ten známej... Ta známá historka o tom, jak šel... Pan profesor šel na univerzitu. To teď vylepšuju, aby to bylo trochu jiný. A když už je oblečenej, vobutej, tak na jednou středcíně, volá, kolik je tam stupňů. A žena říká, jen si ten svrchník ven. To je typický doklad toho, jak... Prostě slyšet to karnat, takže to mi nedává smysl. Jenom že my všichni víme, o co jde. A taky manželka věděla, o co jde. Ona přesně věděla, že vůbec nezajímá to její manžela, kolik je stupňů. A byla by blázeny, by běžela k oknu a koukala se, kolik je tam stupňů. Ona věděla, o co jde. To byl jenom takový způsob, jak se o tom povodí. Jenom že, vememe to trošku vážně, tak to znamená, že my se můžeme domluvit s druhým člověkem. Naprosto jasně. I když každého nebojí, že neví. To je pozorovat na něco. Co to znamená tohle? To znamená, že když mluvíme, tak vedle těch předmětných intencií nebo předmětných konotací, jsou tam ještě nějaké jiné. A my je registrujeme, jenom že jsme skažení psy od dětství a všichni na nás chtějí od rodičů po školu, po vysokou školu, všichni od nás chtějí, abychom mluvili předmětně. Jinak jim to nedává smysl. Ale přitom zároveň, kdybychom mluvili jen předmětně, tak vůbec nejsme schopní o něčem se domluvit. Protože těm slovům to se právě všechno nějak nestíhne. Proto jsem mluvil o těch dvojících, o těch celých hnízdech, těch dvojíc. My nejsme schopni mluvit jinak, než pomocí slov. Slova jsou mnohoznačná, jsou zdrojem nedorozumění, jak říkala Liška. Jenom kontext nám umožňuje pochopit, o čeho vlastně jde. A ten kontext tam není přitom. To je rozpoznání hermeneutiky, to jsem vykládal tady na fakultě. Já jsem teď dostal od Erasima Koháka dopis, kterým jsem umlouval, že má spoustu práce anemie. Poněvadž tam má dvěstě hurvínků, které musí vykládat Vodofilosofie. Je to krásný, jsem to strašně líbí, dvěstě hurvínků. To jsem tady vykládal hurvínku taky, tady nějakého uražení, ale musíme se dočit humoru. Ten obrovský problém je, když si najdete nějaký způsob reflexe, který nás daje vypracovat, udělat z toho metodu, udělat z toho něco tak precízního, co nám umožnílo to pojmové myšlení přepětné. Teď se koukat, jakým způsobem vlastně ten kontext je přítomený. Já se vám tady nic neřek, jenom co se zeptal muž, když odchází a co mu na to žena odpověděla. Já se vám nic neřek. Vy ten kontext si sami domyšlíte. Uvědomte se. To není kontext, na který je možno ukázat prstem. To je kontext, který nějak vy si odvojíte z té věci sami. A přesto to znamená, že ten kontext tam je, jenomže není tam tak, aby bylo možno na něj ukázat, jako filologové, když čtou, co je v textu, tak řeknou, co tam je. Hermeneutika je podle známého krásného výroku jednoho Němce. To je disciplína, která ukázá, jak vydalovat z textu to, co tam není. Jenomže to máte, tato formulace. Ono to tam je. A zároveň není. Vy to nemůžete přečíst, ale víte, že to tam je, když jste přečtili to, co jste přečtili. Jako když jste vyslechli, co se ptal muž a co žena odpověděla, tak jste si tam vyslechli taky to, co jeden a druhý měl na mysli. A co si jeden myslel o druhým. To je tam však přítomno. My se musíme naučit dávat pozor na ty nepředmětné konotace, které jsou v naší řeči i v našem myšlení přítomné. A teď ten poslední krok ve většině případů v tom nepřítomném přítomném, nebo nevysloveném přítomném jde o věci, na které můžete zaměřit tu předmětnou pozornost a něco o nich předmětně říct. A my máme takový předsudek, s kým víme. Ahoj. Že to můžeme udělat v každém případě. Že kdykoliv se nám zamane, tak je to před námi. Jak říká ten Socrates. A to není právě pravda. Že jsou věci, které když si zamaneme, tak před námi nejsou. A přesto jsou přítomné v těch určitých situacích. Ale nemůžeme je dostat před sebe jako předmět. My na ně nemůžeme zaměřit ty předmětné intence. A tomu říká nepředmětná sutečnost. Nebo rizí nepředmětnost. Poněkud každé právě jsou z části nepředmětné. Poněkud například uvažte, když... To je zase další stereotyp, který vždy ke kému se vrátí. A to už jsem myslím tady taky říkal o tom psovi, že? No, co to je pes? Dohodneme se o tom, co to je pes. Například když tady teď by přeběhlo něco štyrnovýho, je to pes? No, to je jenom kousek psa. Protože ten pes, co se přeběh, ten měl také své mládí a bude mít své stáří. Má nějakých dvanáct, patnáct let. To je pes. To, co tady přeběhlo, to je jenom toho nikde důmku. To je jenom kousek psa. To každý zná. Jenže jsme zvyklí za psa považovat to, co tady běží. A to, co tady běží, není celý pes. Když mluvíme celý pes, tak myslíme celé tělo. Ale ten pes, celý pes, to je celý jeho život. To je dopravé současnost. No a jak tohle postihneme? To tady je vždycky přítomno. Takže my víme, když mluvíme s někým svým přítelem, tak my víme, že tento přítel, to je ten, co tady byl před 20 lety v tomhle semináři, že jo? Támhle Honza například. A táhle byla Jenka. A tak dále, celá řada z vás. No to jste pak i vy, co jste tady byli před těma 20 lety. To my víme. Jenom jsme zvyklí na to nemyslet. Vytěsněvat to ze svého vědomí. A když na to myslíme, tak děláme intelektuální podvody, jako například, že se přeneseme do nějaké jiné doby a tam je to zase víkend mluví. A je to rozebředně. Takže ve skutečnosti, každá práva bytovství, každé práve soudství, je, k tomu říkáme soudstvo, ale ono to je jen teď. A tady. A je to celé soudstvo. Teď a tady není. A to je nesmírně nesrovnatelná většina toho pravého soudstva, které tu není. Než to, co tu zrovna je. A za chvíli tady bude něco jiného, ale zase to, co tady teď je, už tady zase není. To tady patří do toho, co není. Čili každé pravé soudstvo daleko více není než těsto. A my tomu říkáme soudstvo. Ono je to vlastně nejsoudstvo. A já vás naučím pár minut dělat tuto základní chybu. My se musíme naučit ty konteksty přitahovat ke své pozornosti, věnovat jim svou pozornost a pokoušet se je myslet jinak, než nás to naučili ti řekové. Nám to dnes připadá jako samozřejmé, ale to je jenom proto, že jsme navíklí takhle to dělat. My si nesmíme počínat jako takové ty staré babičky, které své znachy učí, kam tu cikorku a kam tu čočku mají dávat. A kluci, proč to dalo támhle? Vždycky je to tady. A to takhle děláme se svým myšlením. To si musíme odvyknout. Prostě bude to všakno jinak. Celou špajskou musíme převorit. Připustil by se určitý zjednodušení, že to, co bylo pro řeky, by se dnes obnažoval kontextem. Ne, ten kontext nepomůže, protože to je pořád ještě předmětně vyměný kontext. My si musíme vymyslet něco. Ten logos totiž... My rozumíme kontextem jakési rozestavení těch předmětností. Ale ten logos ten sam je nepředmětný. To je to, co sjednocuje, ale my nemůžeme říct, že to je něco, že to je současná. Takže s toto říct nelze. Ten kontext je vždycky současný. A my ho tak myslíme jako současný. To bychom museli teda neobyčejně přestavět ten pojem toho kontextu, abychom tam dostali něco. A to je pak ten problém. Ale stejně by nám ten problém toho logo zůstal, poněvadž něco tady musí být. Něco, co sjednocuje. Protože my víme... Třeba každé soucno, v každé chvíli nějak jest. A to ostatní není. Jednou už není, jednou ještě není. A to, jak to zrovna teď, jak to jest, tomu říkejme ž soucnost. Těhletech soucností tam je v průběhu života každého soucna nesmírné množství. Je otázka, v nich on je konečný. My nedíme, jak to vlastně máme dělit, kam až to smíme dělit. To je jiná otázka. Víme, že jsou ty jednotlivé chvíle, kdy tady něco jest. Záleží to na našich vnímánosti, že když je to příliš krátkodobné, tak to vůbec nezaregistrujeme, čili to je tak trochu subjektní dalštost a tak dále. Ale tyhle stránky nechme stranou. Každá soucnost je jenom... A teď, kdo dává, co zajišťuje, že ty jednotlivé soucnosti nejsou jenom za sebou a vedle sebe. A že vytvářejí ten celé. Znamená, že i to pochopení té soucnosti, toho, co jest právě teď. A tady je chybné. Pak my si pomáháme tím logem, že říkáme, že tam něco sjednocuje, jenom že jak to sjednocuje? To není syntetiko. Tam musí být něco v té soucnosti, co ji už ukládá na jisté místo v té sérii těch soucností. Já to vykládám tak, že i každá soucnost soucna má své mitro a svůj vnějšek. My obvykle myslíme jenom na ten vnějšek a nemyslíme na nitro. A to je důležité, protože to nitro, ta nitřní stránka každé soucnosti, je koextenzivní z trvání celého soucna. A právě tím, že je koextenzivní, tak je spojená s celým tím soucnem. Takže když se na to díváme jenom zvenčí, tak nic nevidíme. A dovnitř se dívat nemůžeme, protože to není před náma. Pak potřebuje vypadat nepředmětné myšlení, nepředmětné intence. No a co s tím půjdeme dělat? To jsou všetko úkoly nekonečné. Když se k nám napadlo několik takových důstatí, tak jsem vybavila taková vezpomínka. Když jsme provedli nás roku, tak jsem hlavně šel do význáří a národní výzvy, které jsou k nám prosí, které jsou k nám potřebové. A měli jsme si vzít kortovou vestížku, žilevku a stěženkový pět. A hrozně jsme se na to těšili. Přišli jsme do školy, kde jsme si rozložili takový kortový vestížky, které jsme k nám prodávali. Na to se přitýkala stěženkový pět. A vždyť jsme vůbec návodu pana profesora rozřezali do výhledníkov. A bylo mi z toho docela, pamatuju si, jak se mi z toho docela naníc, jako přijížděla tu krásnou stěženku, právě takousky. Ale u nás trošku jako uklidně, vním, že nám všechno podívejme se, jak je to krásný. Vždyť já tříčně jeře s tím zeměníkem, tak on jede taky krásně, jako provaločnej, až nám vyjde z těch šest řad těch, a tak dále. Takže jsme si to rozřezli a teď jsme se výjsli, že to je porád krásný. A já jsem si to zabavil do papíru a přiněl jsem to domů, a když jsem to doma rozbalil, tak jsem to opravdu rozdaličil. Protože když to takový dovolství potvrklo, tak jsem to rozdaličil do papíru a na každém někde takového mostu. Taková věc, že jak je to s těmi pravými a nepravými soucmi. Ty jsi třeba mluvil o tom, že ta karafa a splníčka jsou nepravý souci. A oni určitě jsou. Ale když si to vezmete, jak se s věcí, to je dneska přece takový běžný, je, jak se z obyčejných věcí stávají cení věci. Tím, že jsou to starožitnosti. Takže třeba zase taková adretna, když jsme byli v základních městků, byli jsme v Níchově, a tam za mělohou měli ve starožitnostech mlenek a maso. To bystalo obyčejný mlenek a maso, trošku ušoupanej. Jo, a byla to starožitnost cenně, dejme tomu 100 harek. A přijeli jsme do nějakého městečka blízko řezna, kde ten týžka, ten týž mlenek a maso měli v železářství, ale nedotčený, nové. Ten stále 20 týnů toho, co ten ušoupanej. Věřte, že ten vyrobený mlenek a maso je, víte, je tímto nepravý současnost, protože je nějaký mimočasový. Když na tom někdo padesáte mlenek a maso, tak se ten to podčínová z toho šoupetku a tam se někdo oblomí, některou důměně černá a stane se z toho cosi, co má za sebou nějakej život. Ty památkáři tomu říkají, německý tomu říkají Alpeswert. A ten Alpeswert, to, co je na tom předmětu vidět, to je jakoby ten jeho život, i na takovémhle blbým předmětu, jako je mlenek a maso, to je to, co se najednou cení a to, co z něj dělá to starožitnost. No, výpravku říkám to, protože tady jsi chtěl sám jako ujasnit, jak je to s těmi krajiny souvisné a zdá se mi, že i na takovémhle obyčejném předmětu ten rozdíl je. Ten rozdíl toho časovýho a nečasovýho bytí. A to, co tu starožitnost činí jako, říkáme, tomu pravějším nebo člověku cennějším je právě to, že na ní vidět ten čas, ten její jakýsi život, to užití, opotřebovaní. A tohle, jak je to s tím psem, který tady probíhá, tak je takovej, asi množství dělají tu zkušenost. Máte nějakého známého přátele, který třeba žijou dva lidi spolu, mají se rádi, nějakou dobu spolu žijou a pak se rozdílují. Teď by se mělo zdát, teď by se zdál, že jako když se rozdíl, pohádají se, vyhodějí se v pětu a tak dále, takže jako se to vrátí tam, kde to bylo předtím. A když takovým člověkem mluvíte a třeba díl nebo nápad nebo hodná chvíle, tak vám třeba řekne, no ale stejně jako půlku duše oděčeho jsem tam nechal. Ten člověk skutečně nejštější není jenom teď. A každý normální člověk tohle cítí, že když někde strávil ten let v nějaké místě, v nějakém stavu, takže tam něco nechal, jako by natrval. Jo? Svojí součást generálně není, jo samozřejmě není ten dávne teď, ale že ten člověk jako každý tohle z toho ví a cítí v tom lidským stavu, že ten člověk sám nežije teď, ale že tak jako v minulostném letři někde se něco dělal, co už není, takže to je kus jeho, který jako je někde no teď chybí nebo jináky, tak dále. Tak to je jedno taková takový důstat. Já bych v tom moment něco přičinil. Mě na tom krásně vidět rozdíl mezi pravými součny a nepravými součny. Samozřejmě já mohu mít svůj osobní vztah osobní vztah ke kafe mlénku nebo k obrazu a nebo také ke psu. Rozdíl z mé strany je jakoby zanebatelný, protože pro mě ten pes je upomínkou na minulost stejně jako ten kafe mlének. Ale úplně odlišně to je z hlediska kafe mlénku a z hlediska psa. Ten pes si taky mě pamatuje z minulosti, ať mě se stalo, že jsem ve své sestředici štěně, které jsem měl jednu noc doma nebo dvě noci doma a když jsem přejal štěně a dovezl jsem štěně tam a pak jsem tam tři čtvrtě roku nebyl a když jsem tam přijel, tak to štěně mě vítalo jako svýho pána číslo jedna, protože když se bálo strašně v tom autobuse, co jsme jeli, tak já jsem na něm držel, já si to tak vykládal ruku a tím jsem ho uklidňoval a od té doby prostě jsem byl pánem. Tři čtvrtě roku, dvě noci u nás bylo a tři čtvrtě roku mu to stačilo a ono si mě pán, nejenom, že je to kus mýho života, ale já jsem kus jeho života taky. To bohužel v tom kafemlýku hledat opravdu nevzal. I když, hle no, nejsou asi, přece Čapek psal, jak je mu obtížné odložit staré pačkory. Ale to je něco, to tam my vkládáme do tom kafemlýku, to my vkládáme. Ten kafemlýnek není schopen si nám odpovídat na ten náš lidský přístup. Kdežto ten pes Anom samozřejmě řížela taky není schopen odpovídat. Já neměl bych to, ale je tam jakýsi rozdíl, že ten kafemlýnek sám nemá svůj vlastní život, protože jeho život je prostředkován pouze mnou, nebo námi, lidmi. Kdyžto ten pes to nepotřebuje. On nás potřebuje z jejich důvodu, z důvodu sociální, ale ne pro svou pouhou existenci jako pravé součást. Kdyžto ten obraz třeba, ten prostě fakticky neexistuje. To je jenom pomalovaná plocha, buď dřevěná, nebo plátěná, nebo tak. To není obraz, ale pro nás to je obraz, i když tomu nemáme vztah takovej, jako třeba, že ho máme dva ceple doma nebo že to je od někoho známého, kdo se odstěhoval, nebo umřel, nebo něco takového. To nemusí nám být a stejně my jsme schopni ten obraz vbrát jako obraz, ačkoliv fakticky to umělecké dílo není to, co je před námi. My už bychom to museli nerozumět, proníkat přes ten vnitřům toho uměleckého díla. Ingarden to vlastně tohle popisoval, takže není potřeba ji to tady detailně říkat. Poměr soudu je strašný rozdíl mezi tím, když já jsem garantem integrity něčeho, a když je něco integrováno samo i bezemně. I když samozřejmě je schopno mě do toho vzít a vintegrovat, a když já jsem schopen to zase vzít do tebe a vintegrovat, tak důležité je, že jsi schopen být integrovanou bytostí sám osobě, a že mě k tomu nepotřebuje. Mě k tomu potřebuje z jiných důvodů než pro to, aby garantovali ho vintegritu. Já naprosto rozumím, že v tom našem přístupu k věcem je vždycky něco, co nám z toho dělá víc než pouhé věci. To nechci popírat. To je o to, že věci jsou pouhé věci a že bez nás nemluví. Třeba když projde zvíře nebo nepřítel, projde nějakou stezkou, tak tam zanechává za sebou stopy, které přečte jen stopař nebo pes, nebo nějaké zvíře. Ty stopy samy o sobě nic nejsou. Ty musí někdo přečíst, aby mu něco znamenali, aby mu něčím byly, aby se mu něčím staly. Třeba přejlomená věcička. Prostě to nic není. V tom vesmíru to nic neznamená a přesto je možno to přečíst. Ale právě tady musí být někdo, kdo to přečte. Když to ten pes, to není stopa, kterou musíme přečíst. To je stopa, která se čte sám. Prosím. Já se tedy odávám, že všechny aprility, které jste přičinil těm právým sloucům by bylo možné, ale jste k tomu protónu, který jste zmínil na začátku. Ano, souhlasit. Podle Tejára to začíná těmi kvanty a jde to nahoru. Samozřejmě to je právě sloucno. Protón je právě sloucno. Kvantů každé je právě sloucno. A ten línek? Ten není. To je hromada. Pane doktore, ale... Slepena. Nezlobte se. Mně se zdá, že vy způjkujete právě charakteristický pro ten předmětný způsob chápání. Vy totiž, jestli mám rozhodnutí, vy totiž... Nejsem fenomenolog. Musíte odpustit, nejsem fenomenolog. Já také. Pane doktore, jestliže tady máme nějakou tuto směru pokročit, tak zřejmě potřebujeme jiný způsob nasírat. A ten přístup, jaký jste tady v tom případě kafevlejku prokázal vy, ten moderného svobodu je typický právě pro náš současný způsob. Vy tomu, že vy dělíte skutečnost nad právou a netravou. Ne, ne. Jak si... Co my to vpadáte? Co do toho vpadáte? Jak můžete říct, že vy nejste součástí života toho kafevlejku? Co jsem řekl? Řekl jste to tak. On nemá žádný život, jsem řekl. Tak já bych mohl být součástí. No počkejte. Nemá žádný život. Potom byste musel jasně říct si, kde začíná hranice života. A kde končí. Život uvnitř je takový toho kafevlejku. Může to být v tvojí soustnosti, nebo v tvojí soustnosti, opraví sousek, nebo ne, ale pokud jste řekl, že to bude v život, kde končí a kde začíná. Nebo aspoň kde začíná. Já se mám řeknout, že je to vnitřní integrovanost. No a jak můžete odhořit o tom, že kafevlejnek... Ten není vnitřně integrovaný. ...nebo větvička, že ve vesmíru nic neznamená. Jak to? Zlomená větvička není vnitřně integrovaná. Z jakého důvodu? Větvička nezlomená větvička. Z jakého důvodu není ta zlomená větvička? Protože ji nic neintegruje. Aby místo, aby to zintegrovalo. Jak můžete říct, že... Ta zlomená už nežije. Že ve vesmíru není vnitřně integrovaná. No není, kdo ji integroval. Můžu na ten kafevlejnek nahlížet, jako na, řekněme, život svého druhu? No Janček, to je jakoby. Svého druhu, no. Smrt je taky život svého druhu. Prosím. Aspoň se mělo rozlišit, že životka menejí. Když chce kolega tvrdit, že tedy kámen má jistý život, připouští, že i ten pes má svůj život, tak je musí ale rozlišit, že to nejsou životy stejného druhu. To je netřesnost. Já jsem vám pokázal na jistý rozdíl. Já myslím, že každý je schopen nahlédnout, že tento rozdíl existuje. Že proti tomu někdo může protestovat. To takový věci jsou. Ale že ten rozdíl tu je, to přece každému musí být jasné. Prostě ten kámen nežije. Když mluvíme o životě kamene, nebo životě svíčky, nebo životě váročního stromečku, jak by tady ty povídání takový, tak to je všecko metafora. Když to ten stromeček, pokud ho neuříznou, tak opravdu žije. Ten pes běhá, ten žije. Když to ten kámen nežije. A protože tady byla připomínka tého protónu, tak mně nejde o život ve smyslu, jaký my o tom mluvíme. Mně jde o tu vnitřní integrovanost, kterou může mít i ten protón. A o něm nemluvíme, že je živý. Proto raději mluvím o pravých slučnách. Pravých ve smyslu, ne že by tamta byla neskutečná. Hromady jsou skutečné. Ale není to pravé soucnost. Podle starých řeků, ta hromada cihel nemá fysis, ale stejně ta hromada jablek nemá fysis. A hromada nějakých rozplynek, třeba když vám na jaře prodávají srdzeníčky salátu, všechni jsou živé, pokud je máte v koupení ve slučním stavu. A přesto to je hromada. Nikoliv jeden organizmus. Tedy tohleto, já myslím, že je naprosto zřetelné a že můžeme sice proti tomu protestovat, ale to je možné protestovat proti všemu. Ale to je něco základně odlišného, když je tady slepenec, třeba kámen je ze slepence, nebo je z pískovce, nebo je to růla, žůla, nevím co, to jsou všechno hromady. Jestli jsou spečené, nebo nejskutečně spečené, na tom nezáleží, ale je to hromada. Nahromadení, naprosto neorganizované, naprosto něco jiného. Kristál to není pouhá hromada, že to je něco na přechodu. Samozřejmě to není odděleno sakirou, jak říkávali klasici, že? Ale není to život. Ten roste, kvantitativně roste kristál, ale nežije. Nenarodil se, neroste, bez myslu fyzic, že? Neroste. To je pojetí fyzic, já se vyložil jak, až do Herakleita, jak řekli, hápali, co to je fyzic. Proti tomu je možná protestovat, mně se to líbí. Prosím. Ale bylo by možný tohleto rozlišit tak, že to, čemu ty říkáš život, nebo ty fyziky integrované, je to, co se řeklo, že jsou to věci, které si ten tvar dávají teď. A ty, kteří ho dostávají, zlepší náhodou. Jo, že ten život i vlastně ten tvar, sobě se jedná, rovním je tomu, že ne ani tak, protože se to nejde, že to metabolizuje, nebo něco takového, ale protože ten tvar je určen tím vnitřkem. To je příliš aristotelské, to není jen tvar. Až tvar je, například, jaký má pes, jako celé soustno tvar. Tak vůbec nemůžeme o tvaru mluvit. Tvar má jenom ten koksek psa, co tady zrovna běhá. To je, sebezpeře, říct nějakým jako vyšereným, to znamená pokud možno přesný rozlišení toho, co je teda vnitřně integrované a co ne. Když se snažíš si říct, čem to vlastně je. Jo, že je to FUSIS, teda není to ta otázka, že to hejte, nejde o to, že je to zelený potopitelně? Tady musím vykládat další věci, které zase ty znáš a jiní znají. Po mém soulu to napětí, všechno, co žije, co má FUSIS, je v ústavičném napětí a rozporu. To má zase Herakleitos pravdu, že je to vnitřní napětí, vnitřní rozporu, že to je ten život, to je ten růst, to je to rozejít a umírání. A teď, A teď, A teď, Tohleto vnitřní napětí se pokoušeli filozofové nejrůznějším způsobem uchopit. V nové době se to o to pokoušeli nejmoutněji a takovým trvčím spárem hejl. Neúspěšně. Bude dne. Filozof žádný úspěšný není. Každej je překonáván další. Co to znamená neúspěšně? Selhal. Patočka hrát vždycky užíval toho, že byl to velkoletní projekt, ale selhal. To je vždycky osud filozofie, že selhal. Zejména tvaří v tvař prvně. Ale mně se zdá, že to jsou hejlovské kategorie, je to vnitřní a vnější napětí, vnitřní a vnější. Hejl vykládal, to je skutečně neobyčejně promyšlená záležitost, jak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Naopak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Hraje si s německým jazykem, ale nemůže dost, protože on už si s tím hrál ten jazyk sám nebo lidé s jim už před ním. On může říkat o ent ojserůk, ale nemůže už říkat er inerůk, až to už znamenalo něco jiného. Ale vlastně by se to hodilo proti sobě. Co je na tom strašně důležitého? Po mém souku. Mně se zdá, že to je epochální věc si uvědomit, že ten přechod z vnějšňování, to je přechod z vnitřního do vnitřního, že je přechodem zároveň časovým z budoucího do milujícího. A to znamená, že to, co se rodí, to se rodí ne jak my, naše objektivující myšlení má dojem, že nejdřív je člověk mladej, neminul, postupně stárne a nakonec je starej. Zároveň však, když mluvíme o tom, co napsal, co je nejnovější z toho, co napsal, tak ti myslíme to nejstarší. Co napsal ve stáří, to je to nejnovější. Ve stáří napíše to co je nejnovější. Když to vmátí, píše to co je nejstarší. My jsme naprosto zmateni, my o tom nedovedeme mluvit, nedovedeme o tom myslet. Já mám dojem, že celá evropská a mądrový, možná, že víte, to je taky tak, ale celé evropské myšlení je zadíženo takovou barvoslepostí vůči času, jako někteří lidé jsou barvoslepí vůči levej pravený. Prostě jsou lidi, kteří mají strašnou potíž rozlišit levou a pravou. A my evropani máme strašnou potíž rozlišit mladý starý, nebo minulost budoucnosti. V tomhle tom smyslu. My si s tím pomáháme, my si pomáháme, že si tady děláme tu časovou osu a teď tam sekáme ty dílečky a tam to teď napichujeme jako křídla motýle. Ale ve skutečnosti je to všechno jinak, my to prožíváme jinak a jinak o tom mluvíme a myslíme. Tedy po mém sobě je strašně důležitý smysl vědomit, že čas je něco, co probíhá na základě znišňování vnitřního. Že tedy se musíme orientovat, když mluvíme o časovém průběhu, že se musíme orientovat na této skutečnosti. Že každé skutečné dění, každé pravé sobnost je pravá událost a tato událost, že se děje v určité směru, který rozhoduje o tom, co je minulost a budoucnost. Že nezáleží na tom, jak se na to díváme my pozorovat, která je zniškána. Že musíme přihlédnout, co je subjektem toho času. To je také strašně důležité pro to, co je subjektem té integrity toho kafeblénku. To jsme my, ne ten kafeblén. Když touto subjektem integrity je ten pes. A teď, poměr soudota, důležitá věc je, má svou také důležitou konsekvenci, že třeba každá naše akce je zakládána nutně z budoucnosti a ne z minulosti. My se furt tvoříme nebo furt o to myslíme tak, že jsme se včera rozhodli, že dneska půjdeme někam. Takže vlastně to rozhodování je z minulosti do budoucnosti. To je naprostý omyl. Nejdřív ještě vůbec nejsme rozhodnutí. A to je ještě daleko v budoucnosti. Pak se začínáme orientovat a začínáme být nakloněni se rozhodnout pro něco. To už se to vlíčí do přítomnosti z té budoucnosti. Najedno to se stává, to naše rozhodnutí se stává skutečný ve chvíli, kdy už z té budoucnosti je to tady a stává se to současnost. A jestli je to namířeno do budoucnosti nebo doma, to je intencionalita toho rozhodnutí. Ale to samo rozhodnutí se rodí v budoucnosti. Tam, kde ještě nic není. Kde ještě nejsme ani my. Tam se rodí naše rozhodnutí. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom být odpovědní za to, co děláme. To je další záležitosti. Proč musíme mluvit o tom, že člověk je vykloněn do budoucnosti. Musíme být odpovědní, musí být vykloněn do budoucnosti. Musíme ještě před tím, než ta jeho akcent začíná. Nemůže být dřív, ve smyslu minulý. On musí být za ní, ve smyslu budoučný. A tak dále. To jsou všechno tyhle paradoxy, které promínáte, ale je charakteristické vždycky při těchto diskusích, které vytváří základní netrpělivost poslouchačů, kteří chtějí hned to dělat až do konce. A to nejde prostě. To se musí kus po kuse, jinak je to jenom vhodný zbalený papír, do kterého budete kopat. Nechte si dojít to, co jsem řekl. Zkuska příště bude říkat něco dalšího. To je třeba zase si nechat dojít. Vždycky je to obtížné, když najednou na něco přijdu, tak ještě druhej den tomu rozumět si. To člověka napadne a ten celý život ho vede k tomu, aby to zapomnělo a zase na tom mysle pospělo. Představující výzvu, který se nazývá ontogenetický výbor, je to nejjednodušší nebo nejkomplikovanější výzva? V zásadě by to bylo možné, ale musel bychom to chápat úplně jinak, než to chápe biologi. Protože ontogeneze se počítala třeba od oplzení vajíčka. Ale to vůbec není pravda, protože to je už to první znišnění. Ale ještě než i k tomu prvnímu znišnění dojde, ta každá událost se připravuje k tomu, aby se stala. A ta se připravuje jako ryzené předmětná, ještě neznišněná. My hned víme, co o tom můžeme vůbec říct. Zatím nemáme ještě vypracovaný způsob, jako to myslet a jako to mluvit. Ale musíme předpokládat, že každá událost, než se stane, tak je plně budoucností. A co to znamená? Z té budoucností se tebe dá rovnitř.
s2.flac
====================
To není živý mladenec, který se narodil, vyrostl a zemřel jako stařec. Nýbrž to je archevský mladenec ideální. To je intencionalní předmět, nestárnalcí předmět. To je mladenec dodneška, když se přijde. Pořád je tam ten mladenec, stejně jako je tam ten Socrates. Takže na tomhle jsem chtěl nasnačit, že to předmětné myšlení právě proto, že pojmy spojuje s intencionalními předměty, to je, a zase předmět, to by byla další věc, to je to, co je před námi předmeteno, to je jakási představa, to, co stavíme nebo promítáme před sebe. To není schopno nám vypivnout povalům toho, co se rodí, roste a umírá. Tam potřebujeme něco jiného. Já nevím, jak to provedeme, já jenom vím jednu věc jasně, že jsme na konci tohoto období, že jsme si uvědomili, že to staré myšlení nestačí a že tedy musíme pracovat jinak. Vracet se k mytickému myšlení nelze. Tu přesnost myšlení musíme zachovat. Pojmů se zbavovat nebudeme. Čeho se musíme zbavit? Výhradního spojování pojmů s intencionalními předměty. Jak to uděláme, nevím, mám proto jenom název, spojovat ty pojmy s intencionalními předměty. A trtejte se mě, co to je. Prosím tě. Láďo, už budeme muset jít. Mám jenom takový jeden potaz. Plně souhlasím, ale vzpomínám si nebo uvědomuji si, že i v tom období, které chceme opustit, konkrétně u toho Aristotela, že on si uvědomoval, že existuje první a druhá podstata. Že je to pro deuteráře. Nesnad podle našich představ dokonale, ale co si cítil, že ten problém tam je už on. Že to, co ty kritizuješ, by se vztahovalo na tu druhou. Že on si uvědomoval, že ta první, ta pravá je v té věci a že je právě pojmově neuchopitelná. Já jsem ochoten připustit, že Aristoteles něco cítil. Já ho kritizuju, že to nemyslel. To je málo pro filozofii, když něco cítí. Pro romantiky to by stačilo. My to musíme myslet a my to musíme přesně myslet. A ten Aristoteles to přesně nemyslel. Přesně řučil on. On to myslel. To byl můj, ale ty to bereš jako vážnou věc. Já bych neuměl říct, tak to mu je. Do jaké dýry to do toho cítil. Do Platona je to podobně. Když jsem citoval, jak tam rozpoznal, co to je ten mládenec jako intenciální předmět, to taky spíš tušil, než věděl. On to nepopsal, neanalizoval. Měl bych dva tisíce víc než dva tisíce let, aby ta filozofie se k tomu dostala. Ale co nám pomůže říkat, že už u Aristotela jsou jakési tuchy. No dobře, tak jsou tuchy, jenomže by to potřebovalo přesně myslet. A to nejde tím aristotelským způsobem. Tím to prostě myslet nelze. Čili to je ten úkol pro nás, nová filozofie, která se nebude vracovat zpátky, ale bude přesně vědět, kde ty staří myslitele dělali chyby, abychom je neopakovali. Proč to byli velcí myslitele. Pro ně, spíš než pro Heideggera, platí, že wer groß denkt, ihr auch groß. Kdo velce myslí, tak je se velce věděl. Prosím. Já se chtěl jednotovat. Intenciální nepředmět, cítíš a nebo myslíš? Nepředmět. Takže myslím. No myslím samozřejmě. Můžeš odnosit něco. Vy mě tady... Protiž tady je taková dobrá půlkalinka, když to slyším asi třistakrát. Já beze všeho, jenom že už jdu takovej nudný. Já... Sem patří výklad o... Ty jsi to musel slyšet sám. Já už to říkám v městě jako i před sedmi. Já říkám to po každým jednom. Sem patří ten známej... Ta známá historka o tom, jak šel... Pan profesor šel na univerzitu. To teď vylepšuju, aby to bylo trochu jiný. A když už je oblečenej, vobutej, tak na jednou středcíně, volá, kolik je tam stupňů. A žena říká, jen si ten svrchník ven. To je typický doklad toho, jak... Prostě slyšet to karnat, takže to mi nedává smysl. Jenom že my všichni víme, o co jde. A taky manželka věděla, o co jde. Ona přesně věděla, že vůbec nezajímá to její manžela, kolik je stupňů. A byla by blázeny, by běžela k oknu a koukala se, kolik je tam stupňů. Ona věděla, o co jde. To byl jenom takový způsob, jak se o tom povodí. Jenom že, vememe to trošku vážně, tak to znamená, že my se můžeme domluvit s druhým člověkem. Naprosto jasně. I když každého nebojí, že neví. To je pozorovat na něco. Co to znamená tohle? To znamená, že když mluvíme, tak vedle těch předmětných intencií nebo předmětných konotací, jsou tam ještě nějaké jiné. A my je registrujeme, jenom že jsme skažení psy od dětství a všichni na nás chtějí od rodičů po školu, po vysokou školu, všichni od nás chtějí, abychom mluvili předmětně. Jinak jim to nedává smysl. Ale přitom zároveň, kdybychom mluvili jen předmětně, tak vůbec nejsme schopní o něčem se domluvit. Protože těm slovům to se právě všechno nějak nestíhne. Proto jsem mluvil o těch dvojících, o těch celých hnízdech, těch dvojíc. My nejsme schopni mluvit jinak, než pomocí slov. Slova jsou mnohoznačná, jsou zdrojem nedorozumění, jak říkala Liška. Jenom kontext nám umožňuje pochopit, o čeho vlastně jde. A ten kontext tam není přitom. To je rozpoznání hermeneutiky, to jsem vykládal tady na fakultě. Já jsem teď dostal od Erasima Koháka dopis, kterým jsem umlouval, že má spoustu práce anemie. Poněvadž tam má dvěstě hurvínků, které musí vykládat Vodofilosofie. Je to krásný, jsem to strašně líbí, dvěstě hurvínků. To jsem tady vykládal hurvínku taky, tady nějakého uražení, ale musíme se dočit humoru. Ten obrovský problém je, když si najdete nějaký způsob reflexe, který nás daje vypracovat, udělat z toho metodu, udělat z toho něco tak precízního, co nám umožnílo to pojmové myšlení přepětné. Teď se koukat, jakým způsobem vlastně ten kontext je přítomený. Já se vám tady nic neřek, jenom co se zeptal muž, když odchází a co mu na to žena odpověděla. Já se vám nic neřek. Vy ten kontext si sami domyšlíte. Uvědomte se. To není kontext, na který je možno ukázat prstem. To je kontext, který nějak vy si odvojíte z té věci sami. A přesto to znamená, že ten kontext tam je, jenomže není tam tak, aby bylo možno na něj ukázat, jako filologové, když čtou, co je v textu, tak řeknou, co tam je. Hermeneutika je podle známého krásného výroku jednoho Němce. To je disciplína, která ukázá, jak vydalovat z textu to, co tam není. Jenomže to máte, tato formulace. Ono to tam je. A zároveň není. Vy to nemůžete přečíst, ale víte, že to tam je, když jste přečtili to, co jste přečtili. Jako když jste vyslechli, co se ptal muž a co žena odpověděla, tak jste si tam vyslechli taky to, co jeden a druhý měl na mysli. A co si jeden myslel o druhým. To je tam však přítomno. My se musíme naučit dávat pozor na ty nepředmětné konotace, které jsou v naší řeči i v našem myšlení přítomné. A teď ten poslední krok ve většině případů v tom nepřítomném přítomném, nebo nevysloveném přítomném jde o věci, na které můžete zaměřit tu předmětnou pozornost a něco o nich předmětně říct. A my máme takový předsudek, s kým víme. Ahoj. Že to můžeme udělat v každém případě. Že kdykoliv se nám zamane, tak je to před námi. Jak říká ten Socrates. A to není právě pravda. Že jsou věci, které když si zamaneme, tak před námi nejsou. A přesto jsou přítomné v těch určitých situacích. Ale nemůžeme je dostat před sebe jako předmět. My na ně nemůžeme zaměřit ty předmětné intence. A tomu říká nepředmětná sutečnost. Nebo rizí nepředmětnost. Poněkud každé právě jsou z části nepředmětné. Poněkud například uvažte, když... To je zase další stereotyp, který vždy ke kému se vrátí. A to už jsem myslím tady taky říkal o tom psovi, že? No, co to je pes? Dohodneme se o tom, co to je pes. Například když tady teď by přeběhlo něco štyrnovýho, je to pes? No, to je jenom kousek psa. Protože ten pes, co se přeběh, ten měl také své mládí a bude mít své stáří. Má nějakých dvanáct, patnáct let. To je pes. To, co tady přeběhlo, to je jenom toho nikde důmku. To je jenom kousek psa. To každý zná. Jenže jsme zvyklí za psa považovat to, co tady běží. A to, co tady běží, není celý pes. Když mluvíme celý pes, tak myslíme celé tělo. Ale ten pes, celý pes, to je celý jeho život. To je dopravé současnost. No a jak tohle postihneme? To tady je vždycky přítomno. Takže my víme, když mluvíme s někým svým přítelem, tak my víme, že tento přítel, to je ten, co tady byl před 20 lety v tomhle semináři, že jo? Támhle Honza například. A táhle byla Jenka. A tak dále, celá řada z vás. No to jste pak i vy, co jste tady byli před těma 20 lety. To my víme. Jenom jsme zvyklí na to nemyslet. Vytěsněvat to ze svého vědomí. A když na to myslíme, tak děláme intelektuální podvody, jako například, že se přeneseme do nějaké jiné doby a tam je to zase víkend mluví. A je to rozebředně. Takže ve skutečnosti, každá práva bytovství, každé práve soudství, je, k tomu říkáme soudstvo, ale ono to je jen teď. A tady. A je to celé soudstvo. Teď a tady není. A to je nesmírně nesrovnatelná většina toho pravého soudstva, které tu není. Než to, co tu zrovna je. A za chvíli tady bude něco jiného, ale zase to, co tady teď je, už tady zase není. To tady patří do toho, co není. Čili každé pravé soudstvo daleko více není než těsto. A my tomu říkáme soudstvo. Ono je to vlastně nejsoudstvo. A já vás naučím pár minut dělat tuto základní chybu. My se musíme naučit ty konteksty přitahovat ke své pozornosti, věnovat jim svou pozornost a pokoušet se je myslet jinak, než nás to naučili ti řekové. Nám to dnes připadá jako samozřejmé, ale to je jenom proto, že jsme navíklí takhle to dělat. My si nesmíme počínat jako takové ty staré babičky, které své znachy učí, kam tu cikorku a kam tu čočku mají dávat. A kluci, proč to dalo támhle? Vždycky je to tady. A to takhle děláme se svým myšlením. To si musíme odvyknout. Prostě bude to všakno jinak. Celou špajskou musíme převorit. Připustil by se určitý zjednodušení, že to, co bylo pro řeky, by se dnes obnažoval kontextem. Ne, ten kontext nepomůže, protože to je pořád ještě předmětně vyměný kontext. My si musíme vymyslet něco. Ten logos totiž... My rozumíme kontextem jakési rozestavení těch předmětností. Ale ten logos ten sam je nepředmětný. To je to, co sjednocuje, ale my nemůžeme říct, že to je něco, že to je současná. Takže s toto říct nelze. Ten kontext je vždycky současný. A my ho tak myslíme jako současný. To bychom museli teda neobyčejně přestavět ten pojem toho kontextu, abychom tam dostali něco. A to je pak ten problém. Ale stejně by nám ten problém toho logo zůstal, poněvadž něco tady musí být. Něco, co sjednocuje. Protože my víme... Třeba každé soucno, v každé chvíli nějak jest. A to ostatní není. Jednou už není, jednou ještě není. A to, jak to zrovna teď, jak to jest, tomu říkejme ž soucnost. Těhletech soucností tam je v průběhu života každého soucna nesmírné množství. Je otázka, v nich on je konečný. My nedíme, jak to vlastně máme dělit, kam až to smíme dělit. To je jiná otázka. Víme, že jsou ty jednotlivé chvíle, kdy tady něco jest. Záleží to na našich vnímánosti, že když je to příliš krátkodobné, tak to vůbec nezaregistrujeme, čili to je tak trochu subjektní dalštost a tak dále. Ale tyhle stránky nechme stranou. Každá soucnost je jenom... A teď, kdo dává, co zajišťuje, že ty jednotlivé soucnosti nejsou jenom za sebou a vedle sebe. A že vytvářejí ten celé. Znamená, že i to pochopení té soucnosti, toho, co jest právě teď. A tady je chybné. Pak my si pomáháme tím logem, že říkáme, že tam něco sjednocuje, jenom že jak to sjednocuje? To není syntetiko. Tam musí být něco v té soucnosti, co ji už ukládá na jisté místo v té sérii těch soucností. Já to vykládám tak, že i každá soucnost soucna má své mitro a svůj vnějšek. My obvykle myslíme jenom na ten vnějšek a nemyslíme na nitro. A to je důležité, protože to nitro, ta nitřní stránka každé soucnosti, je koextenzivní z trvání celého soucna. A právě tím, že je koextenzivní, tak je spojená s celým tím soucnem. Takže když se na to díváme jenom zvenčí, tak nic nevidíme. A dovnitř se dívat nemůžeme, protože to není před náma. Pak potřebuje vypadat nepředmětné myšlení, nepředmětné intence. No a co s tím půjdeme dělat? To jsou všetko úkoly nekonečné. Když se k nám napadlo několik takových důstatí, tak jsem vybavila taková vezpomínka. Když jsme provedli nás roku, tak jsem hlavně šel do význáří a národní výzvy, které jsou k nám prosí, které jsou k nám potřebové. A měli jsme si vzít kortovou vestížku, žilevku a stěženkový pět. A hrozně jsme se na to těšili. Přišli jsme do školy, kde jsme si rozložili takový kortový vestížky, které jsme k nám prodávali. Na to se přitýkala stěženkový pět. A vždyť jsme vůbec návodu pana profesora rozřezali do výhledníkov. A bylo mi z toho docela, pamatuju si, jak se mi z toho docela naníc, jako přijížděla tu krásnou stěženku, právě takousky. Ale u nás trošku jako uklidně, vním, že nám všechno podívejme se, jak je to krásný. Vždyť já tříčně jeře s tím zeměníkem, tak on jede taky krásně, jako provaločnej, až nám vyjde z těch šest řad těch, a tak dále. Takže jsme si to rozřezli a teď jsme se výjsli, že to je porád krásný. A já jsem si to zabavil do papíru a přiněl jsem to domů, a když jsem to doma rozbalil, tak jsem to opravdu rozdaličil. Protože když to takový dovolství potvrklo, tak jsem to rozdaličil do papíru a na každém někde takového mostu. Taková věc, že jak je to s těmi pravými a nepravými soucmi. Ty jsi třeba mluvil o tom, že ta karafa a splníčka jsou nepravý souci. A oni určitě jsou. Ale když si to vezmete, jak se s věcí, to je dneska přece takový běžný, je, jak se z obyčejných věcí stávají cení věci. Tím, že jsou to starožitnosti. Takže třeba zase taková adretna, když jsme byli v základních městků, byli jsme v Níchově, a tam za mělohou měli ve starožitnostech mlenek a maso. To bystalo obyčejný mlenek a maso, trošku ušoupanej. Jo, a byla to starožitnost cenně, dejme tomu 100 harek. A přijeli jsme do nějakého městečka blízko řezna, kde ten týžka, ten týž mlenek a maso měli v železářství, ale nedotčený, nové. Ten stále 20 týnů toho, co ten ušoupanej. Věřte, že ten vyrobený mlenek a maso je, víte, je tímto nepravý současnost, protože je nějaký mimočasový. Když na tom někdo padesáte mlenek a maso, tak se ten to podčínová z toho šoupetku a tam se někdo oblomí, některou důměně černá a stane se z toho cosi, co má za sebou nějakej život. Ty památkáři tomu říkají, německý tomu říkají Alpeswert. A ten Alpeswert, to, co je na tom předmětu vidět, to je jakoby ten jeho život, i na takovémhle blbým předmětu, jako je mlenek a maso, to je to, co se najednou cení a to, co z něj dělá to starožitnost. No, výpravku říkám to, protože tady jsi chtěl sám jako ujasnit, jak je to s těmi krajiny souvisné a zdá se mi, že i na takovémhle obyčejném předmětu ten rozdíl je. Ten rozdíl toho časovýho a nečasovýho bytí. A to, co tu starožitnost činí jako, říkáme, tomu pravějším nebo člověku cennějším je právě to, že na ní vidět ten čas, ten její jakýsi život, to užití, opotřebovaní. A tohle, jak je to s tím psem, který tady probíhá, tak je takovej, asi množství dělají tu zkušenost. Máte nějakého známého přátele, který třeba žijou dva lidi spolu, mají se rádi, nějakou dobu spolu žijou a pak se rozdílují. Teď by se mělo zdát, teď by se zdál, že jako když se rozdíl, pohádají se, vyhodějí se v pětu a tak dále, takže jako se to vrátí tam, kde to bylo předtím. A když takovým člověkem mluvíte a třeba díl nebo nápad nebo hodná chvíle, tak vám třeba řekne, no ale stejně jako půlku duše oděčeho jsem tam nechal. Ten člověk skutečně nejštější není jenom teď. A každý normální člověk tohle cítí, že když někde strávil ten let v nějaké místě, v nějakém stavu, takže tam něco nechal, jako by natrval. Jo? Svojí součást generálně není, jo samozřejmě není ten dávne teď, ale že ten člověk jako každý tohle z toho ví a cítí v tom lidským stavu, že ten člověk sám nežije teď, ale že tak jako v minulostném letři někde se něco dělal, co už není, takže to je kus jeho, který jako je někde no teď chybí nebo jináky, tak dále. Tak to je jedno taková takový důstat. Já bych v tom moment něco přičinil. Mě na tom krásně vidět rozdíl mezi pravými součny a nepravými součny. Samozřejmě já mohu mít svůj osobní vztah osobní vztah ke kafe mlénku nebo k obrazu a nebo také ke psu. Rozdíl z mé strany je jakoby zanebatelný, protože pro mě ten pes je upomínkou na minulost stejně jako ten kafe mlének. Ale úplně odlišně to je z hlediska kafe mlénku a z hlediska psa. Ten pes si taky mě pamatuje z minulosti, ať mě se stalo, že jsem ve své sestředici štěně, které jsem měl jednu noc doma nebo dvě noci doma a když jsem přejal štěně a dovezl jsem štěně tam a pak jsem tam tři čtvrtě roku nebyl a když jsem tam přijel, tak to štěně mě vítalo jako svýho pána číslo jedna, protože když se bálo strašně v tom autobuse, co jsme jeli, tak já jsem na něm držel, já si to tak vykládal ruku a tím jsem ho uklidňoval a od té doby prostě jsem byl pánem. Tři čtvrtě roku, dvě noci u nás bylo a tři čtvrtě roku mu to stačilo a ono si mě pán, nejenom, že je to kus mýho života, ale já jsem kus jeho života taky. To bohužel v tom kafemlýku hledat opravdu nevzal. I když, hle no, nejsou asi, přece Čapek psal, jak je mu obtížné odložit staré pačkory. Ale to je něco, to tam my vkládáme do tom kafemlýku, to my vkládáme. Ten kafemlýnek není schopen si nám odpovídat na ten náš lidský přístup. Kdežto ten pes Anom samozřejmě řížela taky není schopen odpovídat. Já neměl bych to, ale je tam jakýsi rozdíl, že ten kafemlýnek sám nemá svůj vlastní život, protože jeho život je prostředkován pouze mnou, nebo námi, lidmi. Kdyžto ten pes to nepotřebuje. On nás potřebuje z jejich důvodu, z důvodu sociální, ale ne pro svou pouhou existenci jako pravé součást. Kdyžto ten obraz třeba, ten prostě fakticky neexistuje. To je jenom pomalovaná plocha, buď dřevěná, nebo plátěná, nebo tak. To není obraz, ale pro nás to je obraz, i když tomu nemáme vztah takovej, jako třeba, že ho máme dva ceple doma nebo že to je od někoho známého, kdo se odstěhoval, nebo umřel, nebo něco takového. To nemusí nám být a stejně my jsme schopni ten obraz vbrát jako obraz, ačkoliv fakticky to umělecké dílo není to, co je před námi. My už bychom to museli nerozumět, proníkat přes ten vnitřům toho uměleckého díla. Ingarden to vlastně tohle popisoval, takže není potřeba ji to tady detailně říkat. Poměr soudu je strašný rozdíl mezi tím, když já jsem garantem integrity něčeho, a když je něco integrováno samo i bezemně. I když samozřejmě je schopno mě do toho vzít a vintegrovat, a když já jsem schopen to zase vzít do tebe a vintegrovat, tak důležité je, že jsi schopen být integrovanou bytostí sám osobě, a že mě k tomu nepotřebuje. Mě k tomu potřebuje z jiných důvodů než pro to, aby garantovali ho vintegritu. Já naprosto rozumím, že v tom našem přístupu k věcem je vždycky něco, co nám z toho dělá víc než pouhé věci. To nechci popírat. To je o to, že věci jsou pouhé věci a že bez nás nemluví. Třeba když projde zvíře nebo nepřítel, projde nějakou stezkou, tak tam zanechává za sebou stopy, které přečte jen stopař nebo pes, nebo nějaké zvíře. Ty stopy samy o sobě nic nejsou. Ty musí někdo přečíst, aby mu něco znamenali, aby mu něčím byly, aby se mu něčím staly. Třeba přejlomená věcička. Prostě to nic není. V tom vesmíru to nic neznamená a přesto je možno to přečíst. Ale právě tady musí být někdo, kdo to přečte. Když to ten pes, to není stopa, kterou musíme přečíst. To je stopa, která se čte sám. Prosím. Já se tedy odávám, že všechny aprility, které jste přičinil těm právým sloucům by bylo možné, ale jste k tomu protónu, který jste zmínil na začátku. Ano, souhlasit. Podle Tejára to začíná těmi kvanty a jde to nahoru. Samozřejmě to je právě sloucno. Protón je právě sloucno. Kvantů každé je právě sloucno. A ten línek? Ten není. To je hromada. Pane doktore, ale... Slepena. Nezlobte se. Mně se zdá, že vy způjkujete právě charakteristický pro ten předmětný způsob chápání. Vy totiž, jestli mám rozhodnutí, vy totiž... Nejsem fenomenolog. Musíte odpustit, nejsem fenomenolog. Já také. Pane doktore, jestliže tady máme nějakou tuto směru pokročit, tak zřejmě potřebujeme jiný způsob nasírat. A ten přístup, jaký jste tady v tom případě kafevlejku prokázal vy, ten moderného svobodu je typický právě pro náš současný způsob. Vy tomu, že vy dělíte skutečnost nad právou a netravou. Ne, ne. Jak si... Co my to vpadáte? Co do toho vpadáte? Jak můžete říct, že vy nejste součástí života toho kafevlejku? Co jsem řekl? Řekl jste to tak. On nemá žádný život, jsem řekl. Tak já bych mohl být součástí. No počkejte. Nemá žádný život. Potom byste musel jasně říct si, kde začíná hranice života. A kde končí. Život uvnitř je takový toho kafevlejku. Může to být v tvojí soustnosti, nebo v tvojí soustnosti, opraví sousek, nebo ne, ale pokud jste řekl, že to bude v život, kde končí a kde začíná. Nebo aspoň kde začíná. Já se mám řeknout, že je to vnitřní integrovanost. No a jak můžete odhořit o tom, že kafevlejnek... Ten není vnitřně integrovaný. ...nebo větvička, že ve vesmíru nic neznamená. Jak to? Zlomená větvička není vnitřně integrovaná. Z jakého důvodu? Větvička nezlomená větvička. Z jakého důvodu není ta zlomená větvička? Protože ji nic neintegruje. Aby místo, aby to zintegrovalo. Jak můžete říct, že... Ta zlomená už nežije. Že ve vesmíru není vnitřně integrovaná. No není, kdo ji integroval. Můžu na ten kafevlejnek nahlížet, jako na, řekněme, život svého druhu? No Janček, to je jakoby. Svého druhu, no. Smrt je taky život svého druhu. Prosím. Aspoň se mělo rozlišit, že životka menejí. Když chce kolega tvrdit, že tedy kámen má jistý život, připouští, že i ten pes má svůj život, tak je musí ale rozlišit, že to nejsou životy stejného druhu. To je netřesnost. Já jsem vám pokázal na jistý rozdíl. Já myslím, že každý je schopen nahlédnout, že tento rozdíl existuje. Že proti tomu někdo může protestovat. To takový věci jsou. Ale že ten rozdíl tu je, to přece každému musí být jasné. Prostě ten kámen nežije. Když mluvíme o životě kamene, nebo životě svíčky, nebo životě váročního stromečku, jak by tady ty povídání takový, tak to je všecko metafora. Když to ten stromeček, pokud ho neuříznou, tak opravdu žije. Ten pes běhá, ten žije. Když to ten kámen nežije. A protože tady byla připomínka tého protónu, tak mně nejde o život ve smyslu, jaký my o tom mluvíme. Mně jde o tu vnitřní integrovanost, kterou může mít i ten protón. A o něm nemluvíme, že je živý. Proto raději mluvím o pravých slučnách. Pravých ve smyslu, ne že by tamta byla neskutečná. Hromady jsou skutečné. Ale není to pravé soucnost. Podle starých řeků, ta hromada cihel nemá fysis, ale stejně ta hromada jablek nemá fysis. A hromada nějakých rozplynek, třeba když vám na jaře prodávají srdzeníčky salátu, všechni jsou živé, pokud je máte v koupení ve slučním stavu. A přesto to je hromada. Nikoliv jeden organizmus. Tedy tohleto, já myslím, že je naprosto zřetelné a že můžeme sice proti tomu protestovat, ale to je možné protestovat proti všemu. Ale to je něco základně odlišného, když je tady slepenec, třeba kámen je ze slepence, nebo je z pískovce, nebo je to růla, žůla, nevím co, to jsou všechno hromady. Jestli jsou spečené, nebo nejskutečně spečené, na tom nezáleží, ale je to hromada. Nahromadení, naprosto neorganizované, naprosto něco jiného. Kristál to není pouhá hromada, že to je něco na přechodu. Samozřejmě to není odděleno sakirou, jak říkávali klasici, že? Ale není to život. Ten roste, kvantitativně roste kristál, ale nežije. Nenarodil se, neroste, bez myslu fyzic, že? Neroste. To je pojetí fyzic, já se vyložil jak, až do Herakleita, jak řekli, hápali, co to je fyzic. Proti tomu je možná protestovat, mně se to líbí. Prosím. Ale bylo by možný tohleto rozlišit tak, že to, čemu ty říkáš život, nebo ty fyziky integrované, je to, co se řeklo, že jsou to věci, které si ten tvar dávají teď. A ty, kteří ho dostávají, zlepší náhodou. Jo, že ten život i vlastně ten tvar, sobě se jedná, rovním je tomu, že ne ani tak, protože se to nejde, že to metabolizuje, nebo něco takového, ale protože ten tvar je určen tím vnitřkem. To je příliš aristotelské, to není jen tvar. Až tvar je, například, jaký má pes, jako celé soustno tvar. Tak vůbec nemůžeme o tvaru mluvit. Tvar má jenom ten koksek psa, co tady zrovna běhá. To je, sebezpeře, říct nějakým jako vyšereným, to znamená pokud možno přesný rozlišení toho, co je teda vnitřně integrované a co ne. Když se snažíš si říct, čem to vlastně je. Jo, že je to FUSIS, teda není to ta otázka, že to hejte, nejde o to, že je to zelený potopitelně? Tady musím vykládat další věci, které zase ty znáš a jiní znají. Po mém soulu to napětí, všechno, co žije, co má FUSIS, je v ústavičném napětí a rozporu. To má zase Herakleitos pravdu, že je to vnitřní napětí, vnitřní rozporu, že to je ten život, to je ten růst, to je to rozejít a umírání. A teď, A teď, A teď, Tohleto vnitřní napětí se pokoušeli filozofové nejrůznějším způsobem uchopit. V nové době se to o to pokoušeli nejmoutněji a takovým trvčím spárem hejl. Neúspěšně. Bude dne. Filozof žádný úspěšný není. Každej je překonáván další. Co to znamená neúspěšně? Selhal. Patočka hrát vždycky užíval toho, že byl to velkoletní projekt, ale selhal. To je vždycky osud filozofie, že selhal. Zejména tvaří v tvař prvně. Ale mně se zdá, že to jsou hejlovské kategorie, je to vnitřní a vnější napětí, vnitřní a vnější. Hejl vykládal, to je skutečně neobyčejně promyšlená záležitost, jak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Naopak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Hraje si s německým jazykem, ale nemůže dost, protože on už si s tím hrál ten jazyk sám nebo lidé s jim už před ním. On může říkat o ent ojserůk, ale nemůže už říkat er inerůk, až to už znamenalo něco jiného. Ale vlastně by se to hodilo proti sobě. Co je na tom strašně důležitého? Po mém souku. Mně se zdá, že to je epochální věc si uvědomit, že ten přechod z vnějšňování, to je přechod z vnitřního do vnitřního, že je přechodem zároveň časovým z budoucího do milujícího. A to znamená, že to, co se rodí, to se rodí ne jak my, naše objektivující myšlení má dojem, že nejdřív je člověk mladej, neminul, postupně stárne a nakonec je starej. Zároveň však, když mluvíme o tom, co napsal, co je nejnovější z toho, co napsal, tak ti myslíme to nejstarší. Co napsal ve stáří, to je to nejnovější. Ve stáří napíše to co je nejnovější. Když to vmátí, píše to co je nejstarší. My jsme naprosto zmateni, my o tom nedovedeme mluvit, nedovedeme o tom myslet. Já mám dojem, že celá evropská a mądrový, možná, že víte, to je taky tak, ale celé evropské myšlení je zadíženo takovou barvoslepostí vůči času, jako někteří lidé jsou barvoslepí vůči levej pravený. Prostě jsou lidi, kteří mají strašnou potíž rozlišit levou a pravou. A my evropani máme strašnou potíž rozlišit mladý starý, nebo minulost budoucnosti. V tomhle tom smyslu. My si s tím pomáháme, my si pomáháme, že si tady děláme tu časovou osu a teď tam sekáme ty dílečky a tam to teď napichujeme jako křídla motýle. Ale ve skutečnosti je to všechno jinak, my to prožíváme jinak a jinak o tom mluvíme a myslíme. Tedy po mém sobě je strašně důležitý smysl vědomit, že čas je něco, co probíhá na základě znišňování vnitřního. Že tedy se musíme orientovat, když mluvíme o časovém průběhu, že se musíme orientovat na této skutečnosti. Že každé skutečné dění, každé pravé sobnost je pravá událost a tato událost, že se děje v určité směru, který rozhoduje o tom, co je minulost a budoucnost. Že nezáleží na tom, jak se na to díváme my pozorovat, která je zniškána. Že musíme přihlédnout, co je subjektem toho času. To je také strašně důležité pro to, co je subjektem té integrity toho kafeblénku. To jsme my, ne ten kafeblén. Když touto subjektem integrity je ten pes. A teď, poměr soudota, důležitá věc je, má svou také důležitou konsekvenci, že třeba každá naše akce je zakládána nutně z budoucnosti a ne z minulosti. My se furt tvoříme nebo furt o to myslíme tak, že jsme se včera rozhodli, že dneska půjdeme někam. Takže vlastně to rozhodování je z minulosti do budoucnosti. To je naprostý omyl. Nejdřív ještě vůbec nejsme rozhodnutí. A to je ještě daleko v budoucnosti. Pak se začínáme orientovat a začínáme být nakloněni se rozhodnout pro něco. To už se to vlíčí do přítomnosti z té budoucnosti. Najedno to se stává, to naše rozhodnutí se stává skutečný ve chvíli, kdy už z té budoucnosti je to tady a stává se to současnost. A jestli je to namířeno do budoucnosti nebo doma, to je intencionalita toho rozhodnutí. Ale to samo rozhodnutí se rodí v budoucnosti. Tam, kde ještě nic není. Kde ještě nejsme ani my. Tam se rodí naše rozhodnutí. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom být odpovědní za to, co děláme. To je další záležitosti. Proč musíme mluvit o tom, že člověk je vykloněn do budoucnosti. Musíme být odpovědní, musí být vykloněn do budoucnosti. Musíme ještě před tím, než ta jeho akcent začíná. Nemůže být dřív, ve smyslu minulý. On musí být za ní, ve smyslu budoučný. A tak dále. To jsou všechno tyhle paradoxy, které promínáte, ale je charakteristické vždycky při těchto diskusích, které vytváří základní netrpělivost poslouchačů, kteří chtějí hned to dělat až do konce. A to nejde prostě. To se musí kus po kuse, jinak je to jenom vhodný zbalený papír, do kterého budete kopat. Nechte si dojít to, co jsem řekl. Zkuska příště bude říkat něco dalšího. To je třeba zase si nechat dojít. Vždycky je to obtížné, když najednou na něco přijdu, tak ještě druhej den tomu rozumět si. To člověka napadne a ten celý život ho vede k tomu, aby to zapomnělo a zase na tom mysle pospělo. Představující výzvu, který se nazývá ontogenetický výbor, je to nejjednodušší nebo nejkomplikovanější výzva? V zásadě by to bylo možné, ale musel bychom to chápat úplně jinak, než to chápe biologi. Protože ontogeneze se počítala třeba od oplzení vajíčka. Ale to vůbec není pravda, protože to je už to první znišnění. Ale ještě než i k tomu prvnímu znišnění dojde, ta každá událost se připravuje k tomu, aby se stala. A ta se připravuje jako ryzené předmětná, ještě neznišněná. My hned víme, co o tom můžeme vůbec říct. Zatím nemáme ještě vypracovaný způsob, jako to myslet a jako to mluvit. Ale musíme předpokládat, že každá událost, než se stane, tak je plně budoucností. A co to znamená? Z té budoucností se tebe dá rovnitř.
====================
s2.mp3
====================
To není živý mládenec, který se narodil, vyrostl a zemřel jako stařec. Nýbrž to je archevský mládenec ideální. To je intencionalní předmět, nestárnoucí předmět. To je mládenec do dneška, když se přihodl. Pořád je tam ten mládenec, stejně jako je tam ten sokratec, pořád. Takže na tomhle jsem chtěl nasnačit, že to předmětné myšlení právě proto, že pojmy spojuje s intencionalními předměty, to je, a zase předmět, to by byla další věc, to je to, co je před námi, předmetem, to je jakási představa, to, co stavíme nebo promítáme před sebem, to není schopno nám vyštihnout povahu toho, co se rodí, roste a umírá. Tam potřebujeme něco jiného. Já nevím, jak to provedeme, já jenom vím jednu věc jasně, že jsme na konci tohoto doby, že jsme si uvědomili, že to staré myšlení nestačí a že tedy musíme pracovat jinak. Vracet se k mytickému myšlení nelze. Tu přesnost myšlení musíme zachovat. Pojmů se zbavovat nebudeme. Čeho se musíme zbavit? Výhradního spojování pojmů s intencionalními předměty. Jak to uděláme, nevím, mám proto jenom název, spojovat ty pojmy s intencionalními předměty. A trtejte se mě, co to je. Prosím tě. Mám jenom takový jeden potaz. Plně souhlasím, ale vzpomínám si nebo uvědomuji si, že i v tom období, které chceme opustit, konkrétně u toho Aristotela, že on si uvědomoval, že existuje první a druhá podstata. Že to teda nesnad podle našich představ dokonali, ale co si cítil, že ten problém tam je už on. Že to, co ty kritizuješ, by se vztahovalo na tu druhou. Že on si uvědomoval, že ta první, ta pravá je v té věci a že je právě pojmově neuchopitelná. Já jsem ochoten připustit, že Aristoteles něco cítil, já ho kritizuju, že to nemyslel. To je málo pro filozofii, že něco cítí. Pro romantiky to by stačilo. My to musíme myslet a my to musíme přesně myslet. A ten Aristoteles to přesně nemyslel. Přesně řučil on. On to myslel přesně. Já to byl můj, ale ty to bereš jako vážnou věc. Já bych neuměl říct, do jaké dýry to domyslil. Když jsem tak citoval, jak tam rozpoznal, co to je ten mládelec jako intenciální předmět, tak to taky spíš tušil, než věděl. On to nepopsal, neanalizoval. To bylo potřeba ještě dva tisíce víc než dva tisíce let, aby ta filozofie se k tomu dostala. Ale co nám pomůže říkat, že už u Aristotela jsou jakési tuchy? No dobře, tak jsou tuchy, jenomže by to potřebovalo přesně myslet. A to nejde tím aristotelským způsobem. Tím to prostě myslet nelze. Čili to je ten úkol pro nás. Nová filozofie, která se nebude vracovat zpátky, ale bude přesně vědět, kde ty staří myslitele dělali chyby, když to byli velcí myslitele. Pro ně, spíš než pro Heideggera, platí, že wer groß denkt, ihr auch groß. Kdo velce myslí, tak je se velce věděn. Prosím. Já se chtěl byt potenciálním nepředmětem. Cítíš to, nebo myslíš? Nepředmětem? No myslím samozřejmě. Můžeš odnosit někdo? Protože tady je taková dobrá půlka lidí, kteří to už slyšeli asi třistakrát. Já bez všeho, jenom že už jdu takovej nudnej. Já jsem patří výklad o... Ty jsi to musel slyšet sám. Já už to říkám v místě jakých třicet let. Já říkám to po každým jednu. Tak se mi patří ta známá historika o tom, jak šel pan profesor na univerzitu. To teď vylepšil, aby to bylo takový jiný. A když už je oblečenej, dvobutej, tak najednou z předtímě volá, kolik je tam stupňů. A žena říká jen si ten svrchník ven. To je typický doklad toho, jak prostě slyšet to karnat tak, že to mi nedává sens. Jenom že my všichni víme, o co jde. A taky manželka věděla, o co jde. Ona přesně věděla, že vůbec nezajímá to její manžela, kolik je stupňů. A byla by blázeny, by běžela k oknu a koukala, kolik je tam stupňů. Ona věděla, o co jde. To byl jenom takový způsob, jak se o tom povodí. Jenom že, vememe to trošku vážně, tak to znamená, že my se můžeme domluvit s druhým člověkem. Naprosto jasně. I když každého nebojí, že nevíme. To je pozorovat na něco. Co to znamená tohle? To znamená, že když mluvíme, tak vedle těch předmětných intencií nebo předmětných konotací, jsou tam ještě nějaké jiné. A my je registrujeme, jenom že jsme skažení psy od dětských a všichni na nás chtějí od rodičů po školu, po vysokou školu, všichni od nás chtějí, abychom mluvili předmětně. Jinak jim to nedává smysl. Ale přitom zároveň, kdybychom mluvili jen předmětně, tak vůbec nejsme schopní o něčem se domluvit. Protože těm slovům to se právě všechno nějak nestíhne. Proto se mluví o těch dvojicích, o těch celých hnízdech, těch dvojic. My nejsme schopní mluvit jinak, než pomocí slov. A slova jsou mnohoznačná, jsou zdrojem nedorozumění, jak říkala Liška. Tedy jenom kontext nám umožňuje pochopit, oč vlastně jde. A ten kontext tam není přitom. To je rozpoznání hermeneutiky, to jsem vykládal tady na fakultě. Já jsem teď dostal od Erasima Koháka dopis, kterým jsem omlouval, že má spoustu práce anemie, poněvadž tam má dvěstě hurvínků, které musí vykládat k úvodu filozofie. Je to krásné, jsem to strašně líbí, dvěstě hurvínků. Tak to jsem tady vykládal hurvínku taky. Tady je nějaké uražení, ale musíme se dočit humoru. Ten obrovský problém je, jaksi najít nějaký způsob reflexe, který nás dá najít, ten je, ale jaksi vypracovat si ho, udělat z toho metodu, udělat z toho něco tak precízního, co nám umožníno to pojimové myšlení předmětné. Teď se koukat, jakým způsobem vlastně ten kontext je přítomený. Já se vám tady nic neřek, jenom co se zeptal muž, když odchází a co mu na to žena odpověděla. Já se vám nic neřek, vy ten kontext si sami domyšlíte, uvědomte si to. To není kontext, na který je možno ukázat prstem. To je kontext, který nějak vy si odvojíte z té věci sami a přesto to znamená, že ten kontext tam je, jenomže není tam tak, aby bylo možno na něj ukázat, jako filologové, když čtou, co je v textu, tak řeknou, co tam je. Hermeneutika je podle známého krásného výroku jednoho Němce, to je disciplína, která ukázá, jak vydalovat z textu to, co tam není. Jenomže to máte, tato formulace, ono to tam je a zároveň není. Vy to nemůžete přečíst, ale víte, že to tam je, když jste přečtli to, co jste přečtili. Jako když jste vyslechli, co se ptal muž a co žena odpověděla, tak jste si tam vyslechli taky to, co jeden a druhý měl na mysli. A co si jeden myslel o druhým. To je tam všechno přítomno. My se musíme naučit dávat pozor na ty nepředmětné konotace, které jsou v naší řeči i v našem myšlení přítomné. A teď ten poslední krok ve většině případů v tom nepřítomném přítomném, nebo nevysloveném přítomném jde o věci, na které můžete zaměřit tu předmětnou pozornost a něco o nich předmětně říct. A my máme takový předsudek s tím výmém. Že to můžeme udělat v každém případě. Že kdykoliv se nám zamane, tak je to před námi. Jak říká ten Socrates. A to není právě pravda. Že jsou věci, které když si zamaneme, tak před námi nejsou. A přesto jsou přítomné v těch určitých situacích. Ale nemůžeme jich dostat před sebe jako před námi. My na ně nemůžeme zaměřit ty předmětné invence. A tomu říká nepředmětná stutečnost. Nebo rizí nepředmětnost. Poněkud každé právě soustňuje z části nepředmětné. Poněkud například uvažte, když... To je zase další stereotyp, kterým vždycky ke němu se vracím. A to už jsem myslím tady taky říkal o tom psovi. Co to je pes? Dohodneme se o tom, co to je pes. Například když tady teď by přeběhlo něco štyrnovýho. Je to pes? No, to je jenom kousek psa. Protože ten pes, co se přeběhl, ten měl také své mládí a bude mít své stáří. Má nějakých 12-15 let. To je pes. To, co tady přeběhlo, to je jenom toho ruketnuka. To je jenom kousek psa. To každý jim zná, jenomže jsme zvyklí za psa považovat to, co tady běží. A to, co tady běží, není celý pes. Když bude mít celý pes, tak my jsme celé tělo. Ale ten pes, celý pes, to je celý jeho život. To je dopravé současnost. No a jak tohle postihneme? To tady je vždycky přítomno. Vždycky my víme, když mluvíme s někým se svým přítelem, my víme, že tento přítel, to je ten, co tady byl před 20 lety v tomhletom semináři. Tam nehoďte například. A ta nrka je pak. A tak dále, celá řada z vás. No to jste pak i vy, co jste tady byli před těma 20 lety. To my víme. Jenom my jsme zvyklí na to nemyslet. Vytěsněvat to ze svého vědomí. A když na to myslíme, tak děláme intelektuální podvody, například, že se přeneseme do nějaké jiné doby a tam je to zase weekend nook. A je to zase předmět. Takže ve skutečnosti, každá práva bytovství, každé práve soudství, je, k tomu říkáme soudstvo, ale ono to je, jenom teď. A tady je to celé soudstvo. Teď a tady není. A to je nesmírně nesrovnatelná většina toho právého soudstva, které tu není. Než to, co tu zrovna je. A za chvíli tady bude něco jiného, ale zase to, co tady teď je, už tady zase není. To podle mě patří do toho, co není. Čili každé právé soudstvo daleko více není než těsto. A my tomu říkáme soudstvo. Ono to vlastně nejí soudstvo. A to nás naučili parmi. Dělat tuhle tu základní chybu. No a my se musíme naučit ty konteksty, přitahovat ke své pozornosti, věnovat jim svou pozornost a pokoušet se je myslet jinak, než nás to naučili ty řekové. Nám to dnes připadovalo jako samozřejmé, ale to je jenom proto, že jsme navíklí takhle to dělat. My si nesmíme počínat jako takové ty staré babičky, které své znachy učí, kam tu cikorku a kam tu čočku mají dávat. A kluci, proč to dále támhle? Vždycky je to tady. A tohle děláme se svým myšlením. A to si musíme odvyknout. Prostě bude to všakno jinak. Celou špajskou musíme převorit. Připustil by jsi určitý zjednodušení, že to, co bylo pro řeky, by se dnes obnažoval kontextem? Ne, ten kontext nepomůže, protože to je pořád ještě předmětně vyměněný kontext. My si musíme vymyslet něco. Ten logos totiž... My rozumíme kontextem jakési rozestavení těch předmětností. Ale ten logos ten sám je nepředmětnej. To je to, co sjednocuje, ale my nemůžeme říct, že to je něco, že to je současná. Takže s toto žít nelze. Ten kontext je vždycky současný. A my ho tak myslíme jako současný. To bychom museli teda neobyčejně přestavět celý ten pojem toho kontextu, abychom tam dostali něco, ale to je pak ten problém. Ale stejně by nám ten problém toho logo zůstal, poněvadž něco tady musí být. Něco, co sjednocuje. Protože my víme, že třeba každé soucno v každé chvíli nějak jest. A to ostatní není. Jednou už není, jednou ještě není. A to, jak to zrovnate, jak to jest, tomu říkejme jsoucnost. Těchto soucností tam je v průběhu života každého soucna nesmírné množství. Je otázka, v nich on je konečný. My nevíme, jak to vlastně máme dělit, kam až to smíme dělit. To je jiná otázka. Ale víme, že jsou ty jednotlivé chvíle, kdy tady něco jest. Záleží to na naší vnímavosti, že když je to příliš krátkodobné, tak to vůbec nezaregistrujeme, čili to je tak trochu subjektní dálštěst a tak dále. Ale tyhle stránky nechme stranou. Každá soucnost tady je jenom... A teď kdo dává, co zajišťuje, že ty jednotlivé soucnosti nejsou jenom za sebou a vedle sebe. A že vytvářejí ten celý. Znamená, že i to pochopení té soucnosti, toho, co jest právě teď. A tady je chybné. Pak my si pomáháme tím logem, že říkáme, že tam je něco z těch jednotlivých soucností, jenomže jak to z těch jednotlivých soucností? To neby syntetikovalo. Tam musí být něco v té soucnosti, co ji už ukládá na jisté místo v té sérii těch soucností. Já to vykládám tak, že i každá soucnost soucna má své nitro a svůj vnějšek. My obvykle myslíme jenom na ten vnějšek a nemyslíme na nitro. A to je důležité, protože to nitro, ta nitřní stránka každé soucnosti, je koextenzivní s trváním celého soucna. A právě tím, že je koextenzivní, tak je spojená s celým tím soucnem. Takže když se na to díváme jenom zvenčí, tak nic nevidíme. Dovnitř se dívat nemůžeme, protože to není před náma. Pak potřebuje vypadat nepředmětné myšlení, nepředmětné interce. No a co s tím půjdeme dělat? To jsou všetko úkoly. Nekonečné. Prosím. ... Hrozně jsme se na to těšili. Přišli jsme do školy, kde jsme si rozložili takový kolkový listíčky, které jsme k nám prodávali. Na to se včetně týkala ta směřenkově květ. A vždyť jsme, vůbec v návodu, pana profesora rozřezali to v mědlenníko. A bylo mi z toho docela, pamatuju si, jak se mi z toho docela naníc, jako přijížděla tu krásnou směřenku, právě takousky. Ale u nás trošku, jako uklidně, tím, že nám řekl, podívejte se, jak je to krásný. Žvělá to je příliš měře s tím semeníkem. On je taky krásný, jako kronovaločný, a tam bude těch šest řad těch, a tak dále. Tak jsme si to rozřezli a teď jsme se ujistili, že to je porád krásný. A já jsem si to zabavil z papíru a přiněl jsem to domů. A když jsem to doma rozbalil, tak to už jsem se opravdu rozdaličil. Protože, když to takového vlozu odprklo, sesklo, a když jsem to přednal domů, tak tam bude třeba píky a na každém píku je taková... takový most. Taková věc, že jak je to s těma právejma a neprávejma jistoucnama. Když si třeba mluvil o tom, že ta karafa a splníčka jsou neprávejmi jistoucí. A oni určitě jsou. Ale když si to vezmete, jak se s věcí, které dneska přece takové běžné je, jak se z obyčejných věcí stávají cení věci. Tím, že jsou to starožitnosti. Takže třeba zase taková věc tam, když jsme byli v základních městků, byli jsme v Níchově a tam zarmiloho měli ve starožitnostech mlenek a maslo. Tocela obyčejný mlenek a maslo, trošku ošloupanej. Jo, a byla to starožitnost, ceně dejme tomu 100 mark. A přijeli jsme do nějakého městečka blízko řezna, kde ten týžkavý, ten týž mlenek a maslo měli v železářství, ale nedotčený, nové. Ten stále v 20% toho, co ten ošloupanej. Je to, že ten vyrobený mlenek a maslo je, vím, bude týmto nepravý současnou, protože je nějaký mimočasový. Když na tom někdo padesáte mlenek a maslo, tak se ten to počínová někde z toho ošloupetku a tam se někdo oblomí, někde je to úplně nečerná a stane se z toho cosi, co má za sebou nějakej život. Ty památkáři tomu říkají, německý tomu říkají Alterswert. A ten Alterswert, to, co je na tom předmětu vidět, to je jakoby ten jeho život i na takovémhle hrdním předmětu, jako je mlenek a maslo, to je to, co se najednou cení a co z něj dělá to starožitnost. Výpravku říkám to, protože abych si chtěl sám jako ujasnit, jak je to s těmi pravdivými svobodnými a zdá se mi, že i na takovémhle obyčejném předmětu ten rozdíl je. Ten rozdíl toho časovýho a nečasovýho bytí. A to, co tu starožitnost činí, jako tomu pravějším nebo člověku cennějším, je právě to, že je na nich vidět ten čas, ten je jeho život, to užití, opotřebování. A tohle, jak je to s tím psem, který tady probíhá, tak je takový, asi množství těletů, vůči nás máte nějakého známého přátele, který třeba žijou, dva lidi spolu mají se rádi, nějakou dobu spolu žijou a se rozejíblou. Kdyby se mělo zdát, kdyby se zdál, že jako kdyby se rozejíblou pohádají se jeho děti, tyto a tak dále, takže jako se to vrátí tam, kde to bylo předtím. A když takovým člověkem mluvíte a třeba díl nebo dát takhle nebo hodná chvíle takhle třeba řekne, no ale stejně jako půlku duše nebo něčeho jsem tam nechal. Ten člověk to je skutečně než, není jenom teď. A takový normální člověk tohle cítí, že když někde strávil ten let v nějakém místě, v nějakém stavu, takže tam něco nechal, jako by natrval svojí součást, která není, jo samozřejmě není ten dávne teď, ale že ten člověk jako každý tohle z toho ví a cítí v tom lidským stavu, že ten člověk sám nežije teď, ale že tam jako minulostrannému letu někde se něco dělo, co už není, takže to je kus jeho, který jako je někde chybí nebo jinak tak dále. Tak to je jedno taková takový úzkrat. Já bych v tom moment něco přičinil. Mě na tom krásně vidět rozdíl mezi pravými souci a nepravými souci. Samozřejmě já mohu mít svůj osobní vztah osobní vztah ke kafemlenku nebo obrazu a nebo také ke psu. Rozdíl z mé strany je jakoby zanedbatelný, protože pro mě ten pes je upomínkou na minulost stejně jako ten kafemlenek. Ale úplně odlišně to je z hlediska kafemlenku a z hlediska psa. Ten pes si taky mě pamatuje z minulosti, ač mně se stalo, že jsem ve své sestředici štěně, které jsem měl jednu noc doma nebo dvě noci doma a když jsem přejal štěně a dovesel štěně tam a pak jsem tam tři čtvrtě roku nebyl a když jsem tam přijel, tak to štěně mě vítalo jako svýho pána číslo jedna. Protože když se bálo strašně v tom autobuse, kde jsme jeli, tak já jsem na něm držel, já si to tak vykládám ruku a tím jsem ho uklidňoval a od té doby prostě jsem byl pánem. Tři čtvrtě roku, dvě noci u nás bylo a tři čtvrtě roku mu to stačilo a ono si mě pán, nejenom, že je to kus mýho života, ale já jsem kus jeho života taky, že? To bohužel v tom kafe mlýku hledat opravdu nevzdech. I když, hele no, nesouhlasití, přece Čapek psal, jak je mu obtížné odložit staré pačkory, že? Ale to je něco, to tam my vkládáme do kafe mlýku, to my vkládáme. Ten kafe mlýnek není schopen si nám odpovídat na ten náš lidský přístup. Ještě ten pes Anomne, samozřejmě řížela, taky není schopná odpovídat. Já neměl bych to, ale je tam jakýsi rozdíl, že ten kafe mlýnek sám nemá svůj vlastní život, kdybyž jeho život je prostředkován pouze mnou, nebo námi, lidmi. Když to ten pes to nepotřebuje. On nás potřebuje z jiných důvodů. Z důvodu sociální. Ale ne pro svou pouhou existenci jako pravé součást. Když to ten obraz třeba, ten prostě fakticky neexistuje. To je jenom pomalovaná plocha, buď dřevěná, nebo plátěná, nebo tak. To není obraz. Ale pro nás to je obraz. I když tomu nemáme vztah takovej, jako třeba, že ho máme dvacet let doma nebo že to je od někoho známého, kdo se odstěhoval nebo umřel. To nemusí nám být. A stejně my jsme schopni ten obraz vbrát jako obraz, ačkoliv fakticky to umělecké dílo není to, co je před námi. My už bychom to museli nerozumět. Proníkat přes ten vníjšek, nějak vnitru toho uměleckého díla. Ingarden to vlastně tohle popisoval, takže není potřeba je to tady detailně říkat. Poměr soudu je strašný rozdíl mezi tím, když já jsem garantem integrity něčeho, a když je něco integrováno samo i bezemně. I když samozřejmě je schopno mě do toho vzít a vintegrovat. A když já jsem schopen to zase vzít do tebe a vintegrovat, tak důležité je, že jsi schopen být integrovanou bytostí sám osobě a že mě k tomu nepotřebuje. Mě k tomu potřebuje z jiných důvodů než proto, aby garantovali ho vintegritu. Já naprosto rozumím, že v tom našem přístupu k věcem je vždycky něco, co nám z toho dělá víc než pouhé věci. To nechci popírat. To je o to, že ty věci jsou pouhé věci a že bez nás nemluví. Třeba když projde zvíře nebo nepřítel z jiného knehe, projde nějakou stezkou, tak tam nazanechává za sebou stopy, které přečte jen stopař nebo pes nebo nějakej zvířek. Ty stopy samy o sobě nic nejsou. Ty musí někdo přečíst, aby mu něco znamenali, aby mu něčím byly, aby se mu něčím staly. To je přelomená věcička třeba. Prostě to nic není. V tom vesmíru to nic neznamená a přesto je možno to přečíst. Ale právě tady musí být někdo, kdo to přečte. Když to ten pes, to není stopa, kterou musíme přečíst. To je stopa, která se čte sám. Prosím. Já se tedy odávám, že všechny aprility, které jste přičinil těm právým sloucům, to by bylo možné, ale jste k tomu protónu, který jste zmínil na začátku. Ano, souhlasit. Unité naturale. Podle Tejaha to začíná těmi kvanty a jde to nahoru. Samozřejmě to je právě sloucná. Protón je právě sloucná. Kvantů každé je právě sloucná. A ten línek? Ten není. To je hromada. Když se způjkujete, to je právě charakteristický pro ten předmětný způsob chápání. Vy totiž, jestli vám rozhodnu, vy totiž... Nejsem fenomenolog. Prosím. Musíte odpustit, nejsem fenomenolog. Já také. Pane doktore, jestliže tady máme nějakou tuto směru pokročit, tak zřejmě potřebujeme jiný způsob na zíra. A ten přístup, jaký jste tady v tom případě kafevlejku prokázal by, ten podarbenou svobodu je typický právě prodář v současný způsob. Vy tomu, že vydělíte skutečnost nad právou a netravou. Ne, ne. Jak si... Co my to vkladáte? Co do toho vkladáte? Jak můžete říct, že vy nejste součástí života toho kafevlejku? To jsem neřekl. Řekl jste to tak. Ten kafel řekl jste, že... On nemá žádný život, jsem řekl. Tak já bych mohl být součástí. No počkejte, nemá žádný život. Potom byste musel jasně říct si, kde začíná hranice života a kde končí. Život uvnitř je jako v této kafevlejku. Můžeme být v pojismusnosti nebo v nejsmusnosti, opraví smusek nebo ne, kde končí a kde začíná. Nebo aspoň kde začíná. Já se mám řeknout, že je to vnitřní integrovanost. No a jak můžete opořit o tom, že kafevlejnek... Ten není vnitřně integrovaný. ...nebo větvička, že ve vesmíru nic neznamená. Jak to? Zlomená větvička není vnitřně integrovaná. Z jakého důvodu? Větvička nezlomená je integrovaná. No ale z jakého důvodu není ta zlomená větvička? No protože ji nic neintegruje. Aby místa by to zintegrovaly. Jak můžete říct, že... Ta zlomená už nežije. Že ve vesmíru není integrovaná. No není, kdo ji integroval. Můžu na ten kafevlejnek nahrížet jako na... řekněme... život svého druhu. No Janček, to je jakoby. Svého druhu, no. Smrt je taky život svého druhu. Prosím. Aspoň se mělo rozlišit, že životka menejí. Když chce kolega tvrdit, že tedy kámen má jistý život, připouští, že i ten pes má svůj život, tak je musí ale rozlišit, že to nejsou životy stejného druhu. To je netřesnost. Já jsem vám poukázal na jistý rozdíl. Já myslím, že každý je schopen nahlédnout, že tento rozdíl existuje. Že proti tomu někdo může protestovat. Takový věci jsou. Ale, že ten rozdíl tu je, to přece každému musí být jasné. Prostě ten kámen nežije. Když mluvíme o životě kamene, nebo životě svíčky, nebo životě váročního stromečku, jak bychom mají ty povídání takový, tak to je všecko metafora. Když to ten stromeček, pokud ho neuříznou, tak opravdu žije. Ten pes běhá, ten žije. Když to ten kámen nežije. A protože tady mě byla připomínkáta o protónu, tak mě nejde o život ve smyslu, jaký my o tom mluvíme. Nejprvež mě jde o tu vnitřní integrovanost, kterou může mít i ten protón. A o něm nemluvíme, že je živý. Proto raději mluvím o pravých slučnách. Pravých ve smyslu, ne, že by tamta byla neskutečná. Hromady jsou skutečné. Ale není to pravé současnost. Podle starých řeků, ta hromada cihel nemá fysis, ale stejně ta hromada jablek nemá fysis. A hromada nějakých roztlinek, třeba když vám na jaře prodávají srdzeníčky salátu, všechny jsou živé, pokud je máte v koupení ve slučním stavu. A přesto to je hromada. Nikoliv jeden organizmus. Tedy tohleto, já myslím, že je naprosto zřetelné. A že můžeme sice proti tomu protestovat, ale to je možný protestovat proti všemu. Ale to je něco základně odlišného, když je tady slepenec, třeba kámen je ze slepence, nebo je z pískovce, nebo je to růla, žůla, nevím co, to jsou všechno hromady. Jestli jsou spečené, nebo nejskutečně spečené, na tom nezáleží, ale je to hromada na hromadení, naprosto neorganizované, naprosto, něco jiného. Kristál to není pouhá hromada, že to je něco na přechodu. Samozřejmě to není odděleno sakirou, jak říkávali klasici, ale není to život. Ten roste, kvantitativně roste kristál, ale nežije. Nenarodil se, neroste, bez myslu fyzic, neroste. To je pojetí fyzic. Já jsem vyložil, jak až do Herakleita, jak řekl ovejem, hábali, co to je fyzic. Proti tomu je možná protestovat. Mně se to líbí. Prosím. Ale bylo by možný to rozlíšit tak, že by se to, čemu ty říkáš, život, nebo ty věci, nebo to, co říkáš, integrovaly. Je to to též, jako kdyby se řeklo, že jsou to věci, které si ten tvar dávají teď. A ty kteří ho nebudou stávat, když to nechyší náhodou, když ten život i vlastně ten tvar sobě se jedná, rovnímě tomu, že ne ani tak o to, že se to nejde, že to metabolizuje, nebo něco takového, ale o to, že ten tvar je určen tím lidský. To je příliš aristotelské. To není jen tvar. Ač tvar je například, jaký má pes jako celé soustno tvar, to vůbec nemůžeme o tvaru mluvit. Tvar má jenom ten kousek psa, co tady zrovna běhá. To je, kdybych chtěl říct nějakým jako vyšereným, to znamená pokud možno přesný rozlišení toho, co je teda vnitřní, integrované a co ne. Kdybych si říkal, kám je tento cejn, když se snažíš si říct, čem to vlastně je. Jo, že to všechno, teda není to ta otázka, že to hejte, nejde o to, že je to zelené potopitelně? No tady musím vykládat další věci, které zase ty znáš a jiní znají. Ponem soulu to napětí, všechno, co žije, co má fysis, je v ústavičném napětí a rozporu. To má zase Herakleitos pravdu, že je to vnitřní napětí, vnitřní rozporu, že to je ten život, to je ten růst, to je to rozejí a umírání. A teď ta... A neměl bych... Tohleto vnitřní napětí se pokoušeli filozofové nejrůznějším způsobem uchopit. V nové době se to o to pokoušeli nejmoutněji a takovým trvčím spárem hejl. Neúspěšně. Bude dne. Filozof žádnej úspěšnej není. Každej je překonáván další. Co to znamená neúspěšně? Selho. Patočka rád vždycky užíval, že je to velkoletní projekt, ale selho. To je vždycky osud filozofie, že se lává. Zejména tvaří v tvař prvně. Ale mně se zdá, že ten... to jsou hejlovské kategorie, je to vnitřní a vnější napětí, vnitřní a vnější... Hejl vykládal, to je skutečně neobyčejně teda promyšlená záležitost, jak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Naopak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Hraje si s německým jazykem, ale nemůže dost, protože on už si s tím hrá ten jazyk sám, nebo lidé s jim už před ním. On může říkat o ent ojserůk, ale nemůže už říkat er inerůk, až to už znamenalo něco jiného. Ale vlastně by se to hodil, jo, proti sobě. Tedy, ale co je na tom strašně důležitého? Po mém soudu. Mně se zdá, že to je epochální věc. Si uvědomit, že ten přechod z vnějšňování, to je přechod z vnitřního do vnitřního, že je přechodem zároveň časovým z budoucího do milujícího. A to znamená, že to, co se rodí, to se rodí ne jak my, naše objektivující myšlení má dojem, že nejdřív je člověk mladej, neminulý, postupně stárne a nakonec je starej. Zároveň však, když mluvíme o tom, co napsal, co je nejnovější z toho, co napsal, tak ti myslíme to nejstarší. Co napsal ve stáří, to je to nejnovější. Ve stáří napíše to, co je nejnovější. Když to mládí, píše to, co je nejstarší. My jsme naprosto zmateni, my o tom nedovedeme mluvit, nedovedeme o tom myslet. Já mám dojem, že celá evropská, a můj, kdo ví, možná, že víte, to je taky takhle, celé evropské myšlení je zadíženo takovou barvoslepostí vůči času, jako někteří lidé jsou barvoslepí vůči levej pravený. Prostě jsou lidi, kteří mají strašnou potíž rozlišit levou a pravou. A my evropani máme strašnou potíž rozlišit mladý starý, nebo minulost budoucnosti. V tomhle smyslu. My si s tím pomáháme, my si pomáháme, že si tady děláme tu časovou osu a teď tam sekáme ty dílečky a tam to teď napichujeme jako křídla motýle. Ale ve skutečnosti je to všechno jinak, my to prožíváme jinak a jinak o tom mluvíme a myslíme. Tedy po mém sobě je strašně důležitý smysl vědomit, že čas je něco, co probíhá na základě znišňování vnitřního. Že tedy se musíme orientovat, když mluvíme o časovém průběhu, že se musíme orientovat na této skutečnosti. Že každé skutečné dění, každé pravé slučnost je pravá událost a tato událost, že se děje v určité směru, který rozhoduje o tom, co je minulost a budoucnost. Že nezáleží na tom, jak se na to díváme my pozorovateli znišká. Že musíme přihlédnout, co je subjektem toho času. To je také strašně důležité pro to, co je subjektem té integrity toho kafeblénku. To jsme my, ne ten kafeblén. Když touto psa subjektem integrity je ten pes. No a teď, poměr soudu, ta důležitá věc má také slovo důležitou konsekvenci. Že třeba každá naše akce je zakládána nutně z budoucnosti a ne z minulosti. My se furt tvoříme, furt toto myslíme tak, že jsme se včera rozhodli, že dneska půjdeme někam. Takže vlastně to rozhodování je z minulosti do budoucnosti. To je naprostý omyl. Nejprv ještě vůbec nejsme rozhodnutí. A to je ještě daleko v budoucnosti. Pak se začínáme orientovat a začínáme být naklonění se rozhodnout pro něco. To už se to vlíčí do přítomnosti z té budoucnosti. Najedno to se stává, to naše rozhodnutí se stává skutečný ve chvíli, kdy už z té budoucnosti je to tady a stává se to současně tady. A jestli je to namířeno do budoucnosti nebo doma, kam? To je té intencionalita toho rozhodnutí. Ale to samo rozhodnutí se rodí v budoucnosti. Tam, kde ještě nic není. Kde ještě nejsme ani my. Tam se rodí naše rozhodnutí. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom být odpovědní za to, co děláme. To je další záležitostí. Proč musíme mluvit o tom, že člověk je vykloněn do budoucnosti? Máli být odpovědní, musí být vykloněn do budoucnosti. Musí být ještě před tím, než ta jeho akce začíná. Nemůže být dřív ve smyslu minulý. On musí být za ní ve smyslu budoučený. A tak dále. To jsou všechno tyhle paradoxy, které probíháte. Ale je charakteristické, vždycky při těchto diskusích, je jakási základní netrpělivost poslouchačů, kteří chtějí hned to dokonce. A to nejde prostě. To se musí kus po kuse, jinak je to jenom vhodný zbalený papír, do kterého budete kopat. Nechte si dojít to, co jsem řekl. Zkuska příště budu říkat něco dalšího. To je třeba zase si nechat dojít. Pro mě to je obtížné, když najednou na něco přijdu, tak ještě druhej den tomu rozumět, že to člověka napadne a ten celý život ho vede k tomu, aby to zapomněla za smrt tomu svého postavení. Představující výzvu, která se týká biologického výsluhu, se nazývá ontogenetický vývoj, který je pro těch typů nejjednoduchší nebo nejkomplikovanější? V zásadě by to bylo možné, ale museli bychom to chápat úplně jinak, než to chápe biologi. Protože ontogeneze se počítala třeba od oplzení lajíčka. Ale to vůbec není pravda, protože to je už to první znišnění. Ale ještě než i k tomu prvnímu znišnění dojde, ta každá událost se připravuje k tomu, aby se stala. A ta se připravuje jako ryzené předmětná, ještě neznišněná. My vnetíme, co o tom můžeme vůbec říct. Zatím nemáme ještě vypracovaný způsob, jak o tom myslet, jak o tom mluvit. Ale musíme předpokládat, že každá událost, než se stane, tak je plně budoucností. A co to znamená? Událost musí se teď vydarovat.
s2.mp3
====================
To není živý mládenec, který se narodil, vyrostl a zemřel jako stařec. Nýbrž to je archevský mládenec ideální. To je intencionalní předmět, nestárnoucí předmět. To je mládenec do dneška, když se přihodl. Pořád je tam ten mládenec, stejně jako je tam ten sokratec, pořád. Takže na tomhle jsem chtěl nasnačit, že to předmětné myšlení právě proto, že pojmy spojuje s intencionalními předměty, to je, a zase předmět, to by byla další věc, to je to, co je před námi, předmetem, to je jakási představa, to, co stavíme nebo promítáme před sebem, to není schopno nám vyštihnout povahu toho, co se rodí, roste a umírá. Tam potřebujeme něco jiného. Já nevím, jak to provedeme, já jenom vím jednu věc jasně, že jsme na konci tohoto doby, že jsme si uvědomili, že to staré myšlení nestačí a že tedy musíme pracovat jinak. Vracet se k mytickému myšlení nelze. Tu přesnost myšlení musíme zachovat. Pojmů se zbavovat nebudeme. Čeho se musíme zbavit? Výhradního spojování pojmů s intencionalními předměty. Jak to uděláme, nevím, mám proto jenom název, spojovat ty pojmy s intencionalními předměty. A trtejte se mě, co to je. Prosím tě. Mám jenom takový jeden potaz. Plně souhlasím, ale vzpomínám si nebo uvědomuji si, že i v tom období, které chceme opustit, konkrétně u toho Aristotela, že on si uvědomoval, že existuje první a druhá podstata. Že to teda nesnad podle našich představ dokonali, ale co si cítil, že ten problém tam je už on. Že to, co ty kritizuješ, by se vztahovalo na tu druhou. Že on si uvědomoval, že ta první, ta pravá je v té věci a že je právě pojmově neuchopitelná. Já jsem ochoten připustit, že Aristoteles něco cítil, já ho kritizuju, že to nemyslel. To je málo pro filozofii, že něco cítí. Pro romantiky to by stačilo. My to musíme myslet a my to musíme přesně myslet. A ten Aristoteles to přesně nemyslel. Přesně řučil on. On to myslel přesně. Já to byl můj, ale ty to bereš jako vážnou věc. Já bych neuměl říct, do jaké dýry to domyslil. Když jsem tak citoval, jak tam rozpoznal, co to je ten mládelec jako intenciální předmět, tak to taky spíš tušil, než věděl. On to nepopsal, neanalizoval. To bylo potřeba ještě dva tisíce víc než dva tisíce let, aby ta filozofie se k tomu dostala. Ale co nám pomůže říkat, že už u Aristotela jsou jakési tuchy? No dobře, tak jsou tuchy, jenomže by to potřebovalo přesně myslet. A to nejde tím aristotelským způsobem. Tím to prostě myslet nelze. Čili to je ten úkol pro nás. Nová filozofie, která se nebude vracovat zpátky, ale bude přesně vědět, kde ty staří myslitele dělali chyby, když to byli velcí myslitele. Pro ně, spíš než pro Heideggera, platí, že wer groß denkt, ihr auch groß. Kdo velce myslí, tak je se velce věděn. Prosím. Já se chtěl byt potenciálním nepředmětem. Cítíš to, nebo myslíš? Nepředmětem? No myslím samozřejmě. Můžeš odnosit někdo? Protože tady je taková dobrá půlka lidí, kteří to už slyšeli asi třistakrát. Já bez všeho, jenom že už jdu takovej nudnej. Já jsem patří výklad o... Ty jsi to musel slyšet sám. Já už to říkám v místě jakých třicet let. Já říkám to po každým jednu. Tak se mi patří ta známá historika o tom, jak šel pan profesor na univerzitu. To teď vylepšil, aby to bylo takový jiný. A když už je oblečenej, dvobutej, tak najednou z předtímě volá, kolik je tam stupňů. A žena říká jen si ten svrchník ven. To je typický doklad toho, jak prostě slyšet to karnat tak, že to mi nedává sens. Jenom že my všichni víme, o co jde. A taky manželka věděla, o co jde. Ona přesně věděla, že vůbec nezajímá to její manžela, kolik je stupňů. A byla by blázeny, by běžela k oknu a koukala, kolik je tam stupňů. Ona věděla, o co jde. To byl jenom takový způsob, jak se o tom povodí. Jenom že, vememe to trošku vážně, tak to znamená, že my se můžeme domluvit s druhým člověkem. Naprosto jasně. I když každého nebojí, že nevíme. To je pozorovat na něco. Co to znamená tohle? To znamená, že když mluvíme, tak vedle těch předmětných intencií nebo předmětných konotací, jsou tam ještě nějaké jiné. A my je registrujeme, jenom že jsme skažení psy od dětských a všichni na nás chtějí od rodičů po školu, po vysokou školu, všichni od nás chtějí, abychom mluvili předmětně. Jinak jim to nedává smysl. Ale přitom zároveň, kdybychom mluvili jen předmětně, tak vůbec nejsme schopní o něčem se domluvit. Protože těm slovům to se právě všechno nějak nestíhne. Proto se mluví o těch dvojicích, o těch celých hnízdech, těch dvojic. My nejsme schopní mluvit jinak, než pomocí slov. A slova jsou mnohoznačná, jsou zdrojem nedorozumění, jak říkala Liška. Tedy jenom kontext nám umožňuje pochopit, oč vlastně jde. A ten kontext tam není přitom. To je rozpoznání hermeneutiky, to jsem vykládal tady na fakultě. Já jsem teď dostal od Erasima Koháka dopis, kterým jsem omlouval, že má spoustu práce anemie, poněvadž tam má dvěstě hurvínků, které musí vykládat k úvodu filozofie. Je to krásné, jsem to strašně líbí, dvěstě hurvínků. Tak to jsem tady vykládal hurvínku taky. Tady je nějaké uražení, ale musíme se dočit humoru. Ten obrovský problém je, jaksi najít nějaký způsob reflexe, který nás dá najít, ten je, ale jaksi vypracovat si ho, udělat z toho metodu, udělat z toho něco tak precízního, co nám umožníno to pojimové myšlení předmětné. Teď se koukat, jakým způsobem vlastně ten kontext je přítomený. Já se vám tady nic neřek, jenom co se zeptal muž, když odchází a co mu na to žena odpověděla. Já se vám nic neřek, vy ten kontext si sami domyšlíte, uvědomte si to. To není kontext, na který je možno ukázat prstem. To je kontext, který nějak vy si odvojíte z té věci sami a přesto to znamená, že ten kontext tam je, jenomže není tam tak, aby bylo možno na něj ukázat, jako filologové, když čtou, co je v textu, tak řeknou, co tam je. Hermeneutika je podle známého krásného výroku jednoho Němce, to je disciplína, která ukázá, jak vydalovat z textu to, co tam není. Jenomže to máte, tato formulace, ono to tam je a zároveň není. Vy to nemůžete přečíst, ale víte, že to tam je, když jste přečtli to, co jste přečtili. Jako když jste vyslechli, co se ptal muž a co žena odpověděla, tak jste si tam vyslechli taky to, co jeden a druhý měl na mysli. A co si jeden myslel o druhým. To je tam všechno přítomno. My se musíme naučit dávat pozor na ty nepředmětné konotace, které jsou v naší řeči i v našem myšlení přítomné. A teď ten poslední krok ve většině případů v tom nepřítomném přítomném, nebo nevysloveném přítomném jde o věci, na které můžete zaměřit tu předmětnou pozornost a něco o nich předmětně říct. A my máme takový předsudek s tím výmém. Že to můžeme udělat v každém případě. Že kdykoliv se nám zamane, tak je to před námi. Jak říká ten Socrates. A to není právě pravda. Že jsou věci, které když si zamaneme, tak před námi nejsou. A přesto jsou přítomné v těch určitých situacích. Ale nemůžeme jich dostat před sebe jako před námi. My na ně nemůžeme zaměřit ty předmětné invence. A tomu říká nepředmětná stutečnost. Nebo rizí nepředmětnost. Poněkud každé právě soustňuje z části nepředmětné. Poněkud například uvažte, když... To je zase další stereotyp, kterým vždycky ke němu se vracím. A to už jsem myslím tady taky říkal o tom psovi. Co to je pes? Dohodneme se o tom, co to je pes. Například když tady teď by přeběhlo něco štyrnovýho. Je to pes? No, to je jenom kousek psa. Protože ten pes, co se přeběhl, ten měl také své mládí a bude mít své stáří. Má nějakých 12-15 let. To je pes. To, co tady přeběhlo, to je jenom toho ruketnuka. To je jenom kousek psa. To každý jim zná, jenomže jsme zvyklí za psa považovat to, co tady běží. A to, co tady běží, není celý pes. Když bude mít celý pes, tak my jsme celé tělo. Ale ten pes, celý pes, to je celý jeho život. To je dopravé současnost. No a jak tohle postihneme? To tady je vždycky přítomno. Vždycky my víme, když mluvíme s někým se svým přítelem, my víme, že tento přítel, to je ten, co tady byl před 20 lety v tomhletom semináři. Tam nehoďte například. A ta nrka je pak. A tak dále, celá řada z vás. No to jste pak i vy, co jste tady byli před těma 20 lety. To my víme. Jenom my jsme zvyklí na to nemyslet. Vytěsněvat to ze svého vědomí. A když na to myslíme, tak děláme intelektuální podvody, například, že se přeneseme do nějaké jiné doby a tam je to zase weekend nook. A je to zase předmět. Takže ve skutečnosti, každá práva bytovství, každé práve soudství, je, k tomu říkáme soudstvo, ale ono to je, jenom teď. A tady je to celé soudstvo. Teď a tady není. A to je nesmírně nesrovnatelná většina toho právého soudstva, které tu není. Než to, co tu zrovna je. A za chvíli tady bude něco jiného, ale zase to, co tady teď je, už tady zase není. To podle mě patří do toho, co není. Čili každé právé soudstvo daleko více není než těsto. A my tomu říkáme soudstvo. Ono to vlastně nejí soudstvo. A to nás naučili parmi. Dělat tuhle tu základní chybu. No a my se musíme naučit ty konteksty, přitahovat ke své pozornosti, věnovat jim svou pozornost a pokoušet se je myslet jinak, než nás to naučili ty řekové. Nám to dnes připadovalo jako samozřejmé, ale to je jenom proto, že jsme navíklí takhle to dělat. My si nesmíme počínat jako takové ty staré babičky, které své znachy učí, kam tu cikorku a kam tu čočku mají dávat. A kluci, proč to dále támhle? Vždycky je to tady. A tohle děláme se svým myšlením. A to si musíme odvyknout. Prostě bude to všakno jinak. Celou špajskou musíme převorit. Připustil by jsi určitý zjednodušení, že to, co bylo pro řeky, by se dnes obnažoval kontextem? Ne, ten kontext nepomůže, protože to je pořád ještě předmětně vyměněný kontext. My si musíme vymyslet něco. Ten logos totiž... My rozumíme kontextem jakési rozestavení těch předmětností. Ale ten logos ten sám je nepředmětnej. To je to, co sjednocuje, ale my nemůžeme říct, že to je něco, že to je současná. Takže s toto žít nelze. Ten kontext je vždycky současný. A my ho tak myslíme jako současný. To bychom museli teda neobyčejně přestavět celý ten pojem toho kontextu, abychom tam dostali něco, ale to je pak ten problém. Ale stejně by nám ten problém toho logo zůstal, poněvadž něco tady musí být. Něco, co sjednocuje. Protože my víme, že třeba každé soucno v každé chvíli nějak jest. A to ostatní není. Jednou už není, jednou ještě není. A to, jak to zrovnate, jak to jest, tomu říkejme jsoucnost. Těchto soucností tam je v průběhu života každého soucna nesmírné množství. Je otázka, v nich on je konečný. My nevíme, jak to vlastně máme dělit, kam až to smíme dělit. To je jiná otázka. Ale víme, že jsou ty jednotlivé chvíle, kdy tady něco jest. Záleží to na naší vnímavosti, že když je to příliš krátkodobné, tak to vůbec nezaregistrujeme, čili to je tak trochu subjektní dálštěst a tak dále. Ale tyhle stránky nechme stranou. Každá soucnost tady je jenom... A teď kdo dává, co zajišťuje, že ty jednotlivé soucnosti nejsou jenom za sebou a vedle sebe. A že vytvářejí ten celý. Znamená, že i to pochopení té soucnosti, toho, co jest právě teď. A tady je chybné. Pak my si pomáháme tím logem, že říkáme, že tam je něco z těch jednotlivých soucností, jenomže jak to z těch jednotlivých soucností? To neby syntetikovalo. Tam musí být něco v té soucnosti, co ji už ukládá na jisté místo v té sérii těch soucností. Já to vykládám tak, že i každá soucnost soucna má své nitro a svůj vnějšek. My obvykle myslíme jenom na ten vnějšek a nemyslíme na nitro. A to je důležité, protože to nitro, ta nitřní stránka každé soucnosti, je koextenzivní s trváním celého soucna. A právě tím, že je koextenzivní, tak je spojená s celým tím soucnem. Takže když se na to díváme jenom zvenčí, tak nic nevidíme. Dovnitř se dívat nemůžeme, protože to není před náma. Pak potřebuje vypadat nepředmětné myšlení, nepředmětné interce. No a co s tím půjdeme dělat? To jsou všetko úkoly. Nekonečné. Prosím. ... Hrozně jsme se na to těšili. Přišli jsme do školy, kde jsme si rozložili takový kolkový listíčky, které jsme k nám prodávali. Na to se včetně týkala ta směřenkově květ. A vždyť jsme, vůbec v návodu, pana profesora rozřezali to v mědlenníko. A bylo mi z toho docela, pamatuju si, jak se mi z toho docela naníc, jako přijížděla tu krásnou směřenku, právě takousky. Ale u nás trošku, jako uklidně, tím, že nám řekl, podívejte se, jak je to krásný. Žvělá to je příliš měře s tím semeníkem. On je taky krásný, jako kronovaločný, a tam bude těch šest řad těch, a tak dále. Tak jsme si to rozřezli a teď jsme se ujistili, že to je porád krásný. A já jsem si to zabavil z papíru a přiněl jsem to domů. A když jsem to doma rozbalil, tak to už jsem se opravdu rozdaličil. Protože, když to takového vlozu odprklo, sesklo, a když jsem to přednal domů, tak tam bude třeba píky a na každém píku je taková... takový most. Taková věc, že jak je to s těma právejma a neprávejma jistoucnama. Když si třeba mluvil o tom, že ta karafa a splníčka jsou neprávejmi jistoucí. A oni určitě jsou. Ale když si to vezmete, jak se s věcí, které dneska přece takové běžné je, jak se z obyčejných věcí stávají cení věci. Tím, že jsou to starožitnosti. Takže třeba zase taková věc tam, když jsme byli v základních městků, byli jsme v Níchově a tam zarmiloho měli ve starožitnostech mlenek a maslo. Tocela obyčejný mlenek a maslo, trošku ošloupanej. Jo, a byla to starožitnost, ceně dejme tomu 100 mark. A přijeli jsme do nějakého městečka blízko řezna, kde ten týžkavý, ten týž mlenek a maslo měli v železářství, ale nedotčený, nové. Ten stále v 20% toho, co ten ošloupanej. Je to, že ten vyrobený mlenek a maslo je, vím, bude týmto nepravý současnou, protože je nějaký mimočasový. Když na tom někdo padesáte mlenek a maslo, tak se ten to počínová někde z toho ošloupetku a tam se někdo oblomí, někde je to úplně nečerná a stane se z toho cosi, co má za sebou nějakej život. Ty památkáři tomu říkají, německý tomu říkají Alterswert. A ten Alterswert, to, co je na tom předmětu vidět, to je jakoby ten jeho život i na takovémhle hrdním předmětu, jako je mlenek a maslo, to je to, co se najednou cení a co z něj dělá to starožitnost. Výpravku říkám to, protože abych si chtěl sám jako ujasnit, jak je to s těmi pravdivými svobodnými a zdá se mi, že i na takovémhle obyčejném předmětu ten rozdíl je. Ten rozdíl toho časovýho a nečasovýho bytí. A to, co tu starožitnost činí, jako tomu pravějším nebo člověku cennějším, je právě to, že je na nich vidět ten čas, ten je jeho život, to užití, opotřebování. A tohle, jak je to s tím psem, který tady probíhá, tak je takový, asi množství těletů, vůči nás máte nějakého známého přátele, který třeba žijou, dva lidi spolu mají se rádi, nějakou dobu spolu žijou a se rozejíblou. Kdyby se mělo zdát, kdyby se zdál, že jako kdyby se rozejíblou pohádají se jeho děti, tyto a tak dále, takže jako se to vrátí tam, kde to bylo předtím. A když takovým člověkem mluvíte a třeba díl nebo dát takhle nebo hodná chvíle takhle třeba řekne, no ale stejně jako půlku duše nebo něčeho jsem tam nechal. Ten člověk to je skutečně než, není jenom teď. A takový normální člověk tohle cítí, že když někde strávil ten let v nějakém místě, v nějakém stavu, takže tam něco nechal, jako by natrval svojí součást, která není, jo samozřejmě není ten dávne teď, ale že ten člověk jako každý tohle z toho ví a cítí v tom lidským stavu, že ten člověk sám nežije teď, ale že tam jako minulostrannému letu někde se něco dělo, co už není, takže to je kus jeho, který jako je někde chybí nebo jinak tak dále. Tak to je jedno taková takový úzkrat. Já bych v tom moment něco přičinil. Mě na tom krásně vidět rozdíl mezi pravými souci a nepravými souci. Samozřejmě já mohu mít svůj osobní vztah osobní vztah ke kafemlenku nebo obrazu a nebo také ke psu. Rozdíl z mé strany je jakoby zanedbatelný, protože pro mě ten pes je upomínkou na minulost stejně jako ten kafemlenek. Ale úplně odlišně to je z hlediska kafemlenku a z hlediska psa. Ten pes si taky mě pamatuje z minulosti, ač mně se stalo, že jsem ve své sestředici štěně, které jsem měl jednu noc doma nebo dvě noci doma a když jsem přejal štěně a dovesel štěně tam a pak jsem tam tři čtvrtě roku nebyl a když jsem tam přijel, tak to štěně mě vítalo jako svýho pána číslo jedna. Protože když se bálo strašně v tom autobuse, kde jsme jeli, tak já jsem na něm držel, já si to tak vykládám ruku a tím jsem ho uklidňoval a od té doby prostě jsem byl pánem. Tři čtvrtě roku, dvě noci u nás bylo a tři čtvrtě roku mu to stačilo a ono si mě pán, nejenom, že je to kus mýho života, ale já jsem kus jeho života taky, že? To bohužel v tom kafe mlýku hledat opravdu nevzdech. I když, hele no, nesouhlasití, přece Čapek psal, jak je mu obtížné odložit staré pačkory, že? Ale to je něco, to tam my vkládáme do kafe mlýku, to my vkládáme. Ten kafe mlýnek není schopen si nám odpovídat na ten náš lidský přístup. Ještě ten pes Anomne, samozřejmě řížela, taky není schopná odpovídat. Já neměl bych to, ale je tam jakýsi rozdíl, že ten kafe mlýnek sám nemá svůj vlastní život, kdybyž jeho život je prostředkován pouze mnou, nebo námi, lidmi. Když to ten pes to nepotřebuje. On nás potřebuje z jiných důvodů. Z důvodu sociální. Ale ne pro svou pouhou existenci jako pravé součást. Když to ten obraz třeba, ten prostě fakticky neexistuje. To je jenom pomalovaná plocha, buď dřevěná, nebo plátěná, nebo tak. To není obraz. Ale pro nás to je obraz. I když tomu nemáme vztah takovej, jako třeba, že ho máme dvacet let doma nebo že to je od někoho známého, kdo se odstěhoval nebo umřel. To nemusí nám být. A stejně my jsme schopni ten obraz vbrát jako obraz, ačkoliv fakticky to umělecké dílo není to, co je před námi. My už bychom to museli nerozumět. Proníkat přes ten vníjšek, nějak vnitru toho uměleckého díla. Ingarden to vlastně tohle popisoval, takže není potřeba je to tady detailně říkat. Poměr soudu je strašný rozdíl mezi tím, když já jsem garantem integrity něčeho, a když je něco integrováno samo i bezemně. I když samozřejmě je schopno mě do toho vzít a vintegrovat. A když já jsem schopen to zase vzít do tebe a vintegrovat, tak důležité je, že jsi schopen být integrovanou bytostí sám osobě a že mě k tomu nepotřebuje. Mě k tomu potřebuje z jiných důvodů než proto, aby garantovali ho vintegritu. Já naprosto rozumím, že v tom našem přístupu k věcem je vždycky něco, co nám z toho dělá víc než pouhé věci. To nechci popírat. To je o to, že ty věci jsou pouhé věci a že bez nás nemluví. Třeba když projde zvíře nebo nepřítel z jiného knehe, projde nějakou stezkou, tak tam nazanechává za sebou stopy, které přečte jen stopař nebo pes nebo nějakej zvířek. Ty stopy samy o sobě nic nejsou. Ty musí někdo přečíst, aby mu něco znamenali, aby mu něčím byly, aby se mu něčím staly. To je přelomená věcička třeba. Prostě to nic není. V tom vesmíru to nic neznamená a přesto je možno to přečíst. Ale právě tady musí být někdo, kdo to přečte. Když to ten pes, to není stopa, kterou musíme přečíst. To je stopa, která se čte sám. Prosím. Já se tedy odávám, že všechny aprility, které jste přičinil těm právým sloucům, to by bylo možné, ale jste k tomu protónu, který jste zmínil na začátku. Ano, souhlasit. Unité naturale. Podle Tejaha to začíná těmi kvanty a jde to nahoru. Samozřejmě to je právě sloucná. Protón je právě sloucná. Kvantů každé je právě sloucná. A ten línek? Ten není. To je hromada. Když se způjkujete, to je právě charakteristický pro ten předmětný způsob chápání. Vy totiž, jestli vám rozhodnu, vy totiž... Nejsem fenomenolog. Prosím. Musíte odpustit, nejsem fenomenolog. Já také. Pane doktore, jestliže tady máme nějakou tuto směru pokročit, tak zřejmě potřebujeme jiný způsob na zíra. A ten přístup, jaký jste tady v tom případě kafevlejku prokázal by, ten podarbenou svobodu je typický právě prodář v současný způsob. Vy tomu, že vydělíte skutečnost nad právou a netravou. Ne, ne. Jak si... Co my to vkladáte? Co do toho vkladáte? Jak můžete říct, že vy nejste součástí života toho kafevlejku? To jsem neřekl. Řekl jste to tak. Ten kafel řekl jste, že... On nemá žádný život, jsem řekl. Tak já bych mohl být součástí. No počkejte, nemá žádný život. Potom byste musel jasně říct si, kde začíná hranice života a kde končí. Život uvnitř je jako v této kafevlejku. Můžeme být v pojismusnosti nebo v nejsmusnosti, opraví smusek nebo ne, kde končí a kde začíná. Nebo aspoň kde začíná. Já se mám řeknout, že je to vnitřní integrovanost. No a jak můžete opořit o tom, že kafevlejnek... Ten není vnitřně integrovaný. ...nebo větvička, že ve vesmíru nic neznamená. Jak to? Zlomená větvička není vnitřně integrovaná. Z jakého důvodu? Větvička nezlomená je integrovaná. No ale z jakého důvodu není ta zlomená větvička? No protože ji nic neintegruje. Aby místa by to zintegrovaly. Jak můžete říct, že... Ta zlomená už nežije. Že ve vesmíru není integrovaná. No není, kdo ji integroval. Můžu na ten kafevlejnek nahrížet jako na... řekněme... život svého druhu. No Janček, to je jakoby. Svého druhu, no. Smrt je taky život svého druhu. Prosím. Aspoň se mělo rozlišit, že životka menejí. Když chce kolega tvrdit, že tedy kámen má jistý život, připouští, že i ten pes má svůj život, tak je musí ale rozlišit, že to nejsou životy stejného druhu. To je netřesnost. Já jsem vám poukázal na jistý rozdíl. Já myslím, že každý je schopen nahlédnout, že tento rozdíl existuje. Že proti tomu někdo může protestovat. Takový věci jsou. Ale, že ten rozdíl tu je, to přece každému musí být jasné. Prostě ten kámen nežije. Když mluvíme o životě kamene, nebo životě svíčky, nebo životě váročního stromečku, jak bychom mají ty povídání takový, tak to je všecko metafora. Když to ten stromeček, pokud ho neuříznou, tak opravdu žije. Ten pes běhá, ten žije. Když to ten kámen nežije. A protože tady mě byla připomínkáta o protónu, tak mě nejde o život ve smyslu, jaký my o tom mluvíme. Nejprvež mě jde o tu vnitřní integrovanost, kterou může mít i ten protón. A o něm nemluvíme, že je živý. Proto raději mluvím o pravých slučnách. Pravých ve smyslu, ne, že by tamta byla neskutečná. Hromady jsou skutečné. Ale není to pravé současnost. Podle starých řeků, ta hromada cihel nemá fysis, ale stejně ta hromada jablek nemá fysis. A hromada nějakých roztlinek, třeba když vám na jaře prodávají srdzeníčky salátu, všechny jsou živé, pokud je máte v koupení ve slučním stavu. A přesto to je hromada. Nikoliv jeden organizmus. Tedy tohleto, já myslím, že je naprosto zřetelné. A že můžeme sice proti tomu protestovat, ale to je možný protestovat proti všemu. Ale to je něco základně odlišného, když je tady slepenec, třeba kámen je ze slepence, nebo je z pískovce, nebo je to růla, žůla, nevím co, to jsou všechno hromady. Jestli jsou spečené, nebo nejskutečně spečené, na tom nezáleží, ale je to hromada na hromadení, naprosto neorganizované, naprosto, něco jiného. Kristál to není pouhá hromada, že to je něco na přechodu. Samozřejmě to není odděleno sakirou, jak říkávali klasici, ale není to život. Ten roste, kvantitativně roste kristál, ale nežije. Nenarodil se, neroste, bez myslu fyzic, neroste. To je pojetí fyzic. Já jsem vyložil, jak až do Herakleita, jak řekl ovejem, hábali, co to je fyzic. Proti tomu je možná protestovat. Mně se to líbí. Prosím. Ale bylo by možný to rozlíšit tak, že by se to, čemu ty říkáš, život, nebo ty věci, nebo to, co říkáš, integrovaly. Je to to též, jako kdyby se řeklo, že jsou to věci, které si ten tvar dávají teď. A ty kteří ho nebudou stávat, když to nechyší náhodou, když ten život i vlastně ten tvar sobě se jedná, rovnímě tomu, že ne ani tak o to, že se to nejde, že to metabolizuje, nebo něco takového, ale o to, že ten tvar je určen tím lidský. To je příliš aristotelské. To není jen tvar. Ač tvar je například, jaký má pes jako celé soustno tvar, to vůbec nemůžeme o tvaru mluvit. Tvar má jenom ten kousek psa, co tady zrovna běhá. To je, kdybych chtěl říct nějakým jako vyšereným, to znamená pokud možno přesný rozlišení toho, co je teda vnitřní, integrované a co ne. Kdybych si říkal, kám je tento cejn, když se snažíš si říct, čem to vlastně je. Jo, že to všechno, teda není to ta otázka, že to hejte, nejde o to, že je to zelené potopitelně? No tady musím vykládat další věci, které zase ty znáš a jiní znají. Ponem soulu to napětí, všechno, co žije, co má fysis, je v ústavičném napětí a rozporu. To má zase Herakleitos pravdu, že je to vnitřní napětí, vnitřní rozporu, že to je ten život, to je ten růst, to je to rozejí a umírání. A teď ta... A neměl bych... Tohleto vnitřní napětí se pokoušeli filozofové nejrůznějším způsobem uchopit. V nové době se to o to pokoušeli nejmoutněji a takovým trvčím spárem hejl. Neúspěšně. Bude dne. Filozof žádnej úspěšnej není. Každej je překonáván další. Co to znamená neúspěšně? Selho. Patočka rád vždycky užíval, že je to velkoletní projekt, ale selho. To je vždycky osud filozofie, že se lává. Zejména tvaří v tvař prvně. Ale mně se zdá, že ten... to jsou hejlovské kategorie, je to vnitřní a vnější napětí, vnitřní a vnější... Hejl vykládal, to je skutečně neobyčejně teda promyšlená záležitost, jak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Naopak to, co je vnitřní, jak se zvnějšňuje. Hraje si s německým jazykem, ale nemůže dost, protože on už si s tím hrá ten jazyk sám, nebo lidé s jim už před ním. On může říkat o ent ojserůk, ale nemůže už říkat er inerůk, až to už znamenalo něco jiného. Ale vlastně by se to hodil, jo, proti sobě. Tedy, ale co je na tom strašně důležitého? Po mém soudu. Mně se zdá, že to je epochální věc. Si uvědomit, že ten přechod z vnějšňování, to je přechod z vnitřního do vnitřního, že je přechodem zároveň časovým z budoucího do milujícího. A to znamená, že to, co se rodí, to se rodí ne jak my, naše objektivující myšlení má dojem, že nejdřív je člověk mladej, neminulý, postupně stárne a nakonec je starej. Zároveň však, když mluvíme o tom, co napsal, co je nejnovější z toho, co napsal, tak ti myslíme to nejstarší. Co napsal ve stáří, to je to nejnovější. Ve stáří napíše to, co je nejnovější. Když to mládí, píše to, co je nejstarší. My jsme naprosto zmateni, my o tom nedovedeme mluvit, nedovedeme o tom myslet. Já mám dojem, že celá evropská, a můj, kdo ví, možná, že víte, to je taky takhle, celé evropské myšlení je zadíženo takovou barvoslepostí vůči času, jako někteří lidé jsou barvoslepí vůči levej pravený. Prostě jsou lidi, kteří mají strašnou potíž rozlišit levou a pravou. A my evropani máme strašnou potíž rozlišit mladý starý, nebo minulost budoucnosti. V tomhle smyslu. My si s tím pomáháme, my si pomáháme, že si tady děláme tu časovou osu a teď tam sekáme ty dílečky a tam to teď napichujeme jako křídla motýle. Ale ve skutečnosti je to všechno jinak, my to prožíváme jinak a jinak o tom mluvíme a myslíme. Tedy po mém sobě je strašně důležitý smysl vědomit, že čas je něco, co probíhá na základě znišňování vnitřního. Že tedy se musíme orientovat, když mluvíme o časovém průběhu, že se musíme orientovat na této skutečnosti. Že každé skutečné dění, každé pravé slučnost je pravá událost a tato událost, že se děje v určité směru, který rozhoduje o tom, co je minulost a budoucnost. Že nezáleží na tom, jak se na to díváme my pozorovateli znišká. Že musíme přihlédnout, co je subjektem toho času. To je také strašně důležité pro to, co je subjektem té integrity toho kafeblénku. To jsme my, ne ten kafeblén. Když touto psa subjektem integrity je ten pes. No a teď, poměr soudu, ta důležitá věc má také slovo důležitou konsekvenci. Že třeba každá naše akce je zakládána nutně z budoucnosti a ne z minulosti. My se furt tvoříme, furt toto myslíme tak, že jsme se včera rozhodli, že dneska půjdeme někam. Takže vlastně to rozhodování je z minulosti do budoucnosti. To je naprostý omyl. Nejprv ještě vůbec nejsme rozhodnutí. A to je ještě daleko v budoucnosti. Pak se začínáme orientovat a začínáme být naklonění se rozhodnout pro něco. To už se to vlíčí do přítomnosti z té budoucnosti. Najedno to se stává, to naše rozhodnutí se stává skutečný ve chvíli, kdy už z té budoucnosti je to tady a stává se to současně tady. A jestli je to namířeno do budoucnosti nebo doma, kam? To je té intencionalita toho rozhodnutí. Ale to samo rozhodnutí se rodí v budoucnosti. Tam, kde ještě nic není. Kde ještě nejsme ani my. Tam se rodí naše rozhodnutí. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom být odpovědní za to, co děláme. To je další záležitostí. Proč musíme mluvit o tom, že člověk je vykloněn do budoucnosti? Máli být odpovědní, musí být vykloněn do budoucnosti. Musí být ještě před tím, než ta jeho akce začíná. Nemůže být dřív ve smyslu minulý. On musí být za ní ve smyslu budoučený. A tak dále. To jsou všechno tyhle paradoxy, které probíháte. Ale je charakteristické, vždycky při těchto diskusích, je jakási základní netrpělivost poslouchačů, kteří chtějí hned to dokonce. A to nejde prostě. To se musí kus po kuse, jinak je to jenom vhodný zbalený papír, do kterého budete kopat. Nechte si dojít to, co jsem řekl. Zkuska příště budu říkat něco dalšího. To je třeba zase si nechat dojít. Pro mě to je obtížné, když najednou na něco přijdu, tak ještě druhej den tomu rozumět, že to člověka napadne a ten celý život ho vede k tomu, aby to zapomněla za smrt tomu svého postavení. Představující výzvu, která se týká biologického výsluhu, se nazývá ontogenetický vývoj, který je pro těch typů nejjednoduchší nebo nejkomplikovanější? V zásadě by to bylo možné, ale museli bychom to chápat úplně jinak, než to chápe biologi. Protože ontogeneze se počítala třeba od oplzení lajíčka. Ale to vůbec není pravda, protože to je už to první znišnění. Ale ještě než i k tomu prvnímu znišnění dojde, ta každá událost se připravuje k tomu, aby se stala. A ta se připravuje jako ryzené předmětná, ještě neznišněná. My vnetíme, co o tom můžeme vůbec říct. Zatím nemáme ještě vypracovaný způsob, jak o tom myslet, jak o tom mluvit. Ale musíme předpokládat, že každá událost, než se stane, tak je plně budoucností. A co to znamená? Událost musí se teď vydarovat.