Filosofie a theologie [ETF UK]
| raw | audio ◆ course of lectures, Czech, origin: letní semestr 1990/1991
there are the following preparatory texts for the document:Filosofie a theologie [ETF UK]
Machine transcription, not yet edited
====================
s1 [kolísavá rychlost].flac
====================
Zde se nám přestančují a oprostřa zde na týhle otázky, které jsme poměřili do rozhodujících, které je přestatní. Rozhodující skutečností byla vnitřní nutnost vybudování zcela nového bujky člověka. V rámci Christologii toučeme se o tom, co říkalo Christologie. To je ta teologická disciplína, která interpretuje to, co to znamená Christus, druhá osoba božská. Je to ta myšlenka syna božího, tj. kromě božitele je tu jeho syn, který na sebe vzal a nejenom na sebe vzal, nejenom měl se zřejmí s tém, což byl člověk. Tahle ta myšlenka vlastně vybudovala nutnost přemýšlet o člověku v docela zvláštním způsobem jiným, než třeba aristoteles přemýšlí o zvířata. A to, jak najdeme, jak aristoteles může myslit o člověku, tak to je shodné s tím, jak myslí o zvířata. Proto ten člověka charakterizují jako životinma nebo zvířata. Člověk je zvířata, druh zvířata. To je to příklad. A teprve potom se rozlišuje, jaké zvláštní kvality to zvířat má. Tady najednou se ukázala nutnost hluboce pochopit člověka. Už ne jako zvířata, ale ve vztahu k Bůhu. Bůh se stal člověkem. To je něco jiného než Bůh. To nejde říct, Bůh se stal zvířatem. To bylo možné vystavit řečku. Jak je známo, tak vládce olimských se velmi rád předlékal do zvířata. Za určitým oporctvím. A zejména té európy unesl v podobě říkat. Takže Zeus stal píkem. Ať on se nestal, nebo ne, on se vzal k podrobí říkat. A tady byla situace úplně jiná. Tady člověk se stal. Promiňte, Bůh se stal tělem. Bůh se stal člověkem. A ta situace podstatně odlišnal všechno. Analogický převtělování nebo praní na sebe, jak jsi podob. A teď bylo potřeba pojmout člověka tak, aby to neurážilo počtu Jezusov. Nebylo možno chápat Ježiše jako zvláštního životika, zvláštní zvířata. Ne jenom člověk, bylo ta tradice před tím, že opatří. Člověk má v přísledním postavení už ráj. Je to on, který dává jména životiků, jeho syna. A má vládnout, má se starat, všechno ta vzběž životičná je mu podřízená. To je myšlenka nebezpečná, to víme, ale vždyť se to nezabezpečíme. Takhle to bylo. Člověk byl něco zvláštního. Už v té tradici, a jednou tady, přišlo dokonce taková dogmatická teze, že vůbec je stále člověk. To je začátek antropologii. Že antropologie právě se ustavila a rozsvítila v té teologické podobě, v teologickém kontexte a proto se ustavila jako kristal. A my jsme si říkali na začátku, že to byl Feuerbach, který tuto věc naprosto jasně rozpoznal a provázal, že veškerá teologie je vlastně antropologie. Ne, že by to byl Feuerbach a neběžil ten proces. Ale takhle to pojmenoval naprosto jednotna všechno. Že to je třeba můžu psat věc. Tedy myšlenka syna božího vlastně nebyla rozhodující. Je také, že už měl spoustu synů a dcény. A to nejenom s bohými, ale také s lidskými dcerami. Myšlenka syna božího samousobě nebyla rozhodující, protože Bůh se stal člověk doopravý. Nen tak, že vynese v zájem lidskou podobu, lidské přestředí, ale že zůstal při tom mohému. A zároveň se stal člověkem. To vypstilo potom dogmaticky v několik formů, které byly chápány ze strany řecké právě jako činnost, jako bláznost, jako rekonincens. Například to, že tedy když měl dvě podstaty, dvě úzia, což v řecké filozofii nemyslíte. To je blbost. Uzvíjáme, že byly hodnoty. A tady teď bylo. To byl pokus o polemiku, o stavění ráci, té souměřskými podmaňující moci toho řeckého výřehu. Tak to musíme rozumět. To nebyla blbost. To nebyla neštěvá blbost. To bylo umysl postavit na vůz. Tímto způsobem. Ale to nemůžete taková věc dělat. No a jiná taková formulace, ale tu teď zúrazně nezvlášť, je ta, že Ježíš byl pravý bůh a pravý člověk. Oboje zároveň. To nebyl jenom zdálný bůh a člověk, nebo ani zdálný člověk a pravý člověk. On byl pravý bůh a pravý člověk. V tom vyznání. To je, s kterým to je obsaženo, já teď nevím, co jsem se teď připravil, teď mě to prvno napadlo, myslím, že to bylo v kominci explokace a přehadackým, ale nevím, možná to bylo nějaký druhý člověk. Tato formulace latinská je veredem, s verem ono. To muselo vést pro myšlení. Pro myšlení. Toho, co je vlastně opravdu člověk. Čo to je opravdu člověk. Co to je, když se řekne veredem. Čo to je opravdu člověk. Opravdu člověk. Pravdu člověk. Co to je? To je potřeba vyložit. To je formulace, ale teď je potřeba vyložit, co to znamená, když je vedle toho, že je boží syn a tedy Bůh. To by se ještě pochopilo. To je v těch mytolových věřích. A že to byl pravdu člověk, to nebyl žádný ero. To bylo v tom řeckém boje, když náhodou došlo ke skřížení Boha a člověk na tom místě řekl ero. Tak tady zůstala dvojnice. Tady bylo dvojnice. To je dvojí srdce. To bylo potřeba vyložit. A tedy, jak už jsem řekl, v rámci teologie, konkrétně v rámci jednej disciplíně, to je kristologie, se ustavila nikoliv náhodně než skutnosti antropologie. Teologická antropologie. A tato teologická antropologie tak domutila filozofii, aby ustavila v rámci filozofického základu filozofické antropologie. Proto taky ta filozofická antropologie vypadala z začátku dost divně. Vlastně třeba ještě ukanta ta jeho, jak říkáme, antropologie v pragmatickém pohledu nebo v pragmatičných vzikách, že tak to vlastně není antropologie filozofická. Antropofilozofická opravka se začala rodit jako filozofická disciplína, když jmeno jej přestuje. Jako filozofická disciplína se začala rodit teprve, když jí předzýpadil Vojbach z téhle technologií, když Vojbach asistoval do porodu. To je jako porodní bába, porodní děde. To je filozofická antropologie. To, jak se taková antropologie ustavila, to ovlivňovalo ochopitelně také filozofie. Filozofie nutně musela, případně nebo později, tuto tématiku přijít. Nemohla jí určit. Nemohla toho nikdo počet. Člověk, zejména ten středověký, z konce středověků, a novoběkný člověk, novoběkný člověk, renesanční člověk, musí tak s tím sebevědomím, humanistickým, sebevědomím člověka, první taková pototřecká, poprvně k tomu dochází vysoké sebevědomí člověka. Co je člověk? Kdo je nic? To už není potom zaužená. V aristotelismu tam to právě bylo všecko. Neutralizováno umírně, člověk dostal své místa, kde ale teď najednou je humanismu. A v renesanci, tam člověk dostává teď na jednou dimenze, které nikdy předtím tady nebyly. Tedy to samozřejmě už není v filozofii z toho, když jsou materiály. To už nemohla říct, že člověk není zvlášť téma filozofie. No a dokonce už to nebylo možné v nové době, kdy se filozofie začala rozhodnout s území emancipovat z teologické dominace. Ta teologie, totiž ta filozofie mohla odmítat ty meze, které jí dávala teologií, ale nemohla to udělat tak, že sama klesla zpátky na úroveň té tématizace, jaká se stala předtím. Ta témata, která tady už jednou byla, tak už nemohla být vytlačena, vytězněna. Protože se ovšem v té době filozofie opírala především o přírodní děti. A vzároveň se v nejednom ohledu vracela ke starým řekům, i když Franci odmítání Aristotelesa. Aristotelismus byl odmítán, ale ve jménu řeckému myšlenku znovu objevoval platon. Takže jednak tady se filozofie v nové době se opírala přírodní děti, ale jenom na podu starou řeckou filozofii. Nemůže nás mílit to odmítání Aristotelesa, ale vlastně to nebyl Aristoteles, to byl Aristotelismus teologizovaný, tomismus. Toto je to, ta schovastí, ta zvláštní taková teologizovaná filozofie, to je to, co se odklíželo zejména v těch praktických úsledkích, že Aristoteles a jeho spisy byli autoritou větší než pozorovat. Proto ta opora v vědách, že vědy začaly pozorovat, jak to opravdu je. A když šlo o to, kolik má stonožka nohou, no tak to už se nedalo. To je jenom příklad, který samozřejmě jsem si teď vymyslel, že když řekneme stonožka, tak z toho vyplývá, že má stonoho, ale on nech nemá stono, nech má míl. Proto se tomu také teď říká mnoho lží. Ale prostě to je jedna věc, že se to ze slova samotného se odvozuje a nikdo se neptá, nikdo nepočítá. Když je to stonožka různá stonoho, to vyplývá ze samotného. Slunce vychází, no tak to znamená, že se točí kolem země. To je to, když odvozujeme věci z jazyka, z běžného teda užívání jazyka. No a druhá věc je, že se odvozuje s autory. Na to se odvozoval s Aristotela. Nikmoho nenapadlo zkontrolovat, jak vlastně se rodějí myši. Ale takže Aristoteles řekl, že ze špíny jenom takto platíme. Ale my jsme přímo tak poživo myši. Možná to je po švábě, ale to je nejvíc. Tedy ta opora se vydělá teda na jedné straně ze zjirovníky, které začaly opravdu posledovat a dokonce časem experimentovat v té době. Protože přece víme, že dokonce se začal obytovat takového věcí. A když z toho máme všechny všechny nějaké tresty, když to někdo uviděl velmi těžké ze svých začátků, tak už začaly pouť na svatá místa a podobně. Zastalo by závěr, že kupitla toho užívala. Tak to byl velký úšvyt. Ale to už vždycky ten osud, že tam předtím nebylo možná kupitla prvního poliza. To bylo takové, že lékaři nebo lékaři kupovali kartu, kupovali trupy po popravení toho příliští, že aby ty, jakou už nebyly, nebyly lidé, když do toho utrvalo život. Samozřejmě to byl jenom tělesný krest, ale právě proto, aby a tak dále to měli představit. Tady šlo o pozorování a experimentování. No a na dvě strany tyhle návraty přistalým řekům k autentickému řeckému myšlenku. Takže to myslelo, že to je ten autentický výsledek životu. Žádný návrat není skutečný návrat. Každý návrat je něco nového. Vracet se jenom zpátky nelze. Čili všechny návraty jsou jenom stále reformace se vrací v první círky, ale samozřejmě to není návrat, který by odnovoval situaci v prvních přestávech. Všechno, co je tohleto jasné, je teda, měl jsem za to, že středověk máme úpadek a že je potřeba se vrátit v té sváté domě řadského myšlení. Takže pro toho znova napojili Aristoteles byl trošku kompromitovan tímto teologickou reinterpretací tam, kde byl hlavně Platón, ale ne jen Platón, kde byly historické zpisy a kde co. Ale Platón byl teologickou reinterpretací. Tedy tím ovšem, aťkoliv to vypadá jako jednoznačný okrop, tak tím došlo k tomu, že to téma jedinečnosti a nezaměnitelnosti lidské bytosti už stalo na dlouho tématem logickým. Filozofie je novověká se tím nesamotnou od začátku. A stalo se to spíš záležitostí k umělcům. Umělcům, politikům. A tak prostě si filozofie v tom nehrála velkou důležitost. Prostě filozofii to vlastně vydobilo témata, křiká tak úsoba, jak na příklad takže v tom celém vstupu na jednou tedy se ponechalo teologií, aby dál si dominovala na teologické tématice. Tady to zajímává navzory všechny, zúrazování humanismu, tak prostě téma člověk bylo pojednáváno zase aristotelským přímosobem nebo nějakým podobným, to je člověk jako život, jako sírodní bytost a tak dále. Tedy bylo to nevlastně. Bylo všechno úplně jak otázku času, kdy pronikne myšlenka jedinečnosti také do těch dvěch. A dokonce do dvěch. Nemůžeme tady všechny této světodějné proměny sledovat a popisovat. To patří do historie. Zůstaneme do toho, že myšlenka jedinečnosti je úplně vlastně nějaký protisy. Protože protiřícká. Vynaléz pojmu a pojmového myšlenka znamená orientaci na obecné. Na to, co měře být pojmem, pojato a pojímavým. Tak to musí být chápano parmenindovou slovo, že myslit a být je to teď už. To znamená, co nelze myslit, to doopravili. Nebo přinejmenšit, to není podstatné, když už nějaký kompromis. To jedinečné není podstatné. Podstatné je právě to, co je obecné. Tenhle ten kompromis přežíval ještě byl nedávná v marxismě. Ne u marxismu, ale v marxismě. Filozofie se chápala jako zobecňová. To znamená, že filozofie nemá co dělat cíl jedinečnosti. Když je to zobecňová, tak nemá to dělat jedinečnosti. To patří v celém tom filozofii. Tedy tím se ovšem marxismus, já si říkám, ne mladý marxist, tím se marxismus zařazuje v jakési pre-filozofii, prehistorické filozofii. Filozofii, která nechcela obědomit ani toho fujerbacha. Ačkoliv na první pohled to vypadá, že Marx a Ingles nabazovali. Právě z této podstatné věci nabazovali. Nebo zejména kdy, jak říkám, u Marx je to takové obožství významné, že tam najdou jisté místa, jisté elementy, kde ta jedinečnost tam je významná. Zejména když třeba chce demonstrovat, které to zjeme vždycky, a pokazuje jen umění, že tak se dostává velmi blízko té jedinečnosti. To souvisí vůbec s tím, že umění vlastně vždycky je zapůjatou jedinečností. A Marx měl větce rád dělat něco, že někde si kolikrát on z nohu citoval třeba takového tam nebo jak on znal Shakespearea, že na Shakespeareu je to ukazoval své ekonomické věci a tak dále. To je ten vztah umění, který ho trochu chránil, ale to ovšem v roci. Jakýkoliv vztah požádnému umění a tedy také ten vztah jedinečnosti. Takže proto je referizováno jako zobecňování těch poznatků, které nám přinášají. Když vy samozřejmě jak mnohem zobecňujete, tak nemáte nejméně číslo pro jedinečnost. To patří v podstatě vždycky. Takže vidíte, že to překvapuje a to není jediné, já to uvádím, protože pro nás je to živé, ale to není jenom marxistické, protože to najdete u celé řady našich myslitelů. A je to zásadní nepochopení, protože jestli filozofie má protivědě, právě která konstruuje a která se zabývá tím, co se vždycky opakuje, to je ten přežitek toho mýtu, tak jestli filozofie má něco zvláštní protivědě, tak je to právě ten vztah celků a celkě vždycky jedineční. Zejména ten celek veškerenstva jedineční. Prostě jestli, že filozofie začala jako přemýšlení o světě, o univerzu, o vesmíru. O veškerenstvu všem. No tak samozřejmě, to nemohlo být nějaké zobecňování, protože veškerenstvo je jediné a svět je jeden. To patřilo do podstatě řadské filozofie od začátku, že tady výslovně to formuloval Parmenides tím Henkeipan jedno a všechno. Všechno. Tendence tu byla už předtím, a už to jenom zavrcholil. To už je presokratické. Polovička toho bylo být presokratické. Tedy zopatruji, jenom tu poslední tezi, že myšlenka jiného člostí je původně protifilozofická, a slyším Pármene filozofii, jako to, co si můžeme stále řečit. A že tedy právě řeční myslitelé se orientovali na to, co můžeme povídět, uchopit, to je teda úplně soukratá, úplně jednoznačná příprava k tomu, že předtím je stará, ale prostě ty pojmy, to bylo něco, co bez těchto filozofií nemohla slyšet, ale zároveň přijížděla halosti. Tedy, jak se nakonec uvede, Pármení do toho myslit a být je totež, znamená, že nelze myslit, co nelze myslit, to doopravdy není příjmen, že to není podstatné. Naproti tomu, ale zase to, co lze takhle myslit, to hnudně také jest. A to byl samozřejmě ten parádní omyl, které hodlo použitou toho polovickému důkazu existence možství, proti kterému se zase spoustěji vynalezte proti argumentu toho nejkrásnějšího, nejdůkonečnějšího ostrova, který můžeme úplně zpomyslet, a protože není tak, myslí taky existence. A vedle toho slonku B2 a B3, který vlastně co jsou vždycky dva slonky, že slonek B2 a B3, říkají vlastně totež, co jsme tady říkali, myslit a být je totež, tak je utvarněný, dá ještě druhý, druhá formulace, že toutež věcí je myslit a myslit, že jest. To je daleko, daleko srozumitelnější. Nikdy se z toho prvního výhledu vysuznuje, že myslet a a být je totež. A interpretuje se to dosti schomoleně. Skutečný význam je právě v tom, kde je slonko. Toutež věcí je myslit a myslit, že jest. Myslit musíte vždycky něco, můžete myslit a nic. Když myslíte nic, tak to nic je to, tím, co je tematizováno vaše myšlení. Čemu intenciálně vaše myšlení stěje. A v tomto smyslu, nemůže být nic podávámečné. Protože nemůžete myslet, že něco nejde. Takže pokud to není, tak to můžete myslet. V tomto smyslu teda myslet a myslet, že jest, je to težší. Mělali jsi filozofie a vědomosti o svojí myšlení, že jedinečnost může být nějaký podstatná, bezvýznamná, důležitá. Musela se vnitřně přehoritovat, vnitřně probíhat. To ostatně souvisí také s filozofickým stáháním časům a vdějinám. To probíhá paralelně, protože my se zabýváme jednou i jednou stránkou. V tom všem došlo v hlubokým reformách a rekonstrukcím, které ostatně nejsou ještě dovedeny do konce. To, co my tady provádíme vlastně je pokus o další nějaké kroky s tímto směrem. To není z dáleka ještě důležité. A tyto směny byly vyvolány v působení křesťanských ale protože to je potřeba si přiznat, je to třeba méně. Kdyby nebylo křesťanských a nebylo teologie, tak je velmi pravděpodobné, že filografie tuto tématiku vůbec neodhavila. Jestliže dnes astrofizikální kosmology mluví o singularitách, jestliže si ekologové uvědomují jedinečnost tropických teštních pralesů a nevratnost jejich eventuálních likvidací. Jestliže evolucionisté chápou jedinečnost takových širokých vynálezí, jako je placenta. A když takovému vynálezu nedojde, tak se tam pak omyší a pak ovede. A jestliže historici umění nebo filozofie nahričejí abo tak dále, nahričejí jedinečnost a nezaměnitelnost některých postav mělců nebo myslitelů a tak dále a tak dále. Pak si musíme být vědomí toho, že se tu otevřelo křesťanský usilující o postižení jedinečnosti a neopakovatelnosti Ježišový osobnosti, jeho díl a učení a jeho vznik na příští. Tohle to je ten materiál, ten původní materiál, ta tématika, na které se to všechno muselo vypracovat. Zde totiž nešlo o mitus. Mimož o zlomení mitu o každém jedinečnosti. Mitus nezná jedinečnosti. Mitus je návodem k tomu, jak se identifikovat, jak se vzdat od své jedinečnosti a identifikovat se s pravdou. To, co vůbec umožní modernímu člověku, aby chtěl být sám sebou, to předpokládá nám, že být sám sebou má smysl. Ale právě mitus říká, že to smysl nemá. Že to je nejlepší způsob, jak ztratit smysl a ztratit existenci, ztratit život. Člověk propadne v nicotě tím, že je sám sebou. Jediná záchrana je, že se přimkne k archetiku, že se identifikuje se svým vzorem, pravzorem. Z toho důvodu nemůžeme interpretovat jednoznačně. I když tam religiozní a mitické, mytologické prvky jsou, my nemůžeme tu desit o tom, že Ježíš je zároveň Bůh a zároveň člověk. Že Ježíši přišel s tám člověk, že se vdělil a tak. To nemůžeme říkávat jako mitus, protože to je de facto hlubý mitus. To je způsob, jak ukázat na tu jedinečnost, jak osvobodit jedinečnost od tech archetiků. V tomto smyslu ta interpretace, že křesťancí je nábožnost, je hluboce vadná, protože na tohle zapomíná. Křesťanský se odlišuje od všech, i když vnějšně to vypadá velice podobně. A to vypadalo už u starých izraelců. Ty vyprávění od prahovců, o Abrahamově, tak jak jsme si to říkali, to vypadá úplně jako mitus. Jenomže na podobě toho Abrahama znamená dělat něco jiného. To znamená, on vlastno od toho ten je pravzorem, jak být sám sebou. Nikoli jak ona podobně. To není pravzorem, s kterým se identifikujete, nebož je pravzorem toho, jak být sám sebou. Jak být svůj. A v tomto smyslu také celé to kristologické, teologické učení o Ježiši jako člověku, to je vlastně způsob, jak vmyslet člověka jakošto odlišného. Jak od přírodního tvora, tak od Boha. Vy teď si nedovedete představit, co to znamenalo, že Ježiš je pravý. Se tvrdilo, že Ježiš je pravý Bůh a že zemřel křiž. Pravý Bůh zemřel. To je taková provokace pro každé náboženství a pro každé... To prostě nejde to vyříct. Jenom když se na náboženství díváte zveč. Jak říká výčeře, zemřeli Bohove. My už zemřeli Bohove. Takové formulace, jako to je neuvěřitelné. Dva tisíce let a žádný nový Bůh. To můžete říct zvenčí, ale to nikdo nemůže z těch, kdo nábožensky se křizi orientují v tom svém životě a ve světě. To nemůžeš říct, protože pro něho Bůh je ten, s kým se má. Je možný, aby jeden byl poražen druhý. Snad v některých případech i zabit. Nebo vyhnán do ádu. U vězně. Tam byl cece Chronos. U vězně. Tak Chronos. Ale není prostě myslitelné mít Boha, který zemřel. Jedinýho Boha, který zemřel. Tohle všechno potřeba vzít v hlavu, co to vlastně znamená. Vzít na sebe člověka, stát se pravým člověkem, znamená vzít na sebe smrt. Nudně. Ty výklady o tom, o obřetě, ta ekonomie, že prostě za ten řík se muselo zaplatit, že lidi by nemohli zaplatit, takže za to platí Bůh, že obětuje vlastního syna, aby zachránil svět a tak dále. To je náboženské vláda. To není důležité. Důležité, důležité je, že Bůh, který se vdělil, zemřel. To je doklad. Čili, že byl, kdyby neumřel na křiči, tak umřel jinak, protože vzal na sebe lidský osud. Vzal na sebe lidský osud. Stal se člověkem. Není důležité, že zemřel na křiči. Zemřel také zcela jinak. A nebylo by zemřel. Toto je samozřejmě strašná hereze. Ale jistě chápete, co chci, kdyby to nebylo důležité. Vlastně rozhodný cíl je, že Bůh se stal člověkem, že na sebe vzal člověka se vším jeho sude. To znamená, že se narodil jako malý dítě a musel zemřít. On ho zemří přávě jako stařec. Zemřel dřív poněkud byl popraven. To není rozhodující. Rozhodující je, že musel zemřít. Protože na sebe vzal člověka. Když to byl pravý člověk, musel zemřít. Neexistuje žádný pravý člověk, který nezemřel. Vypadnej člověk. My víme ze starého zákonu, že někteří byli vsanci do nebe ještě než zemřeli. To nechává strana. Ok, to není důležité. To jsou kolory a všelijaké. Důležitý je to, že Bůh se stal člověkem a spočívá v tomhle. Od toho odvadí všechny ty mytolobújmena a všechny ty religiózní všechny ty spočnostní formulé a tak dále. Od toho odvadí pozornost. Ale toto je pozornost. Že zemřel nejak zemřel. A také není nejdůležitější ta smrt sama. Ježíš jest něco znamená, tak znamená svým úsobem, svým myšlením, svým jednáním a ne svou smrtí. Ta smrt jenom podtrhuje a zdůrazňuje to, co člověk udělá. Když se tehdy tímto způsobem přece zavřelo tisíce, deset tisíce, možná sta tisíce otrovů. Přece při Spartakovském postání na těch křížích vysely tisíce otrovů, kteří se spočuvali. Žádného se nevzpomíná. Proč? Protože žádnej neudělal to, co Ježíš důležité je to, co udělal, co promyslel, co formuloval. A ne, že zemřel. Zemřít není koušť, to dovede každej. Důležité je, co udělat. Te smrti se dostává významu ze života. A smrt může na nejvyš podtrhnout ten význam, který má život. A nebo ho anuluje. Je možné také zemřít takovým způsobem, že vlastně to strhne, smysl života, celého života, strhne v té pleči. Proto také filozof už je dotázán, co jsou ty ovládce, které řekne, no nevím, nevím, jestli jsi šťastný, počkám si, až zemřeš. Až teprve pak je možné, jestli jsi taky šťastný, tak člověk může nešťastně zemřít. Člověk může zemřít s hanbou. A že předtím byl šťastnej, co to mu pomůže. Takže tohle je ta podstatná záležitost. Když takhle rozumíme celé té tradici křesťanské, když se podíváme na to, co opravdu je důležité a nenecháme si prostě věšet na nos ten kolorit jako něco podstatného. To je jedno, no ta kolorit patří ke všemu. Neexistuje na tomto světě nic, co by se obešlo bez koloritu. A nikdy nemá smysl ten kolorit považovat za to, co je důležitější. Musíme podstatu vidět, musíme vidět, co to je to, to, to. Podívejte se, já to je zase otázka zase, že jak si pomém soudů ta do stále zmrtvých bez kříšení Ježišovo je kapitola z dění církve a nikoli ze život Ježišova. Tak to bych to jako těm méně formuloval. Tedy mě se otázek pokud možná sugestivně vám nabídnout tu myšlenku, že v tom výprávění to kříšení Ježišovi že nejde na výpus nebo šlo na aktivitus. Podobně jak v Moskvě jsme si říkali, že to Adrán šlo na aktivit, tak tady je aktivitus. Je to něco velmi podobného výpu, ale má to cíl a mě se úplně opačí. To je o Antimitus, který vede v slomení a každé věcej mitickosti. Že to má mitické formy a ingredience, o tom se nemusíme přítočit, ale smysl toho je protimitické formy a protimitické formy. To samozřejmě nebude všeobecně přímáno, ale tady já to můžu je tady svoboda učení, takže to můžu stále z toho vykládat. Aniž mě nikdo upálí, to je ta samozřejmě, kdyby mě za to nikdo upálil, to byste viděli, jak by to měl řeknout. Má to problémy na jednou stranu. Co vlastně znamená myšlenka jedinečnosti, která má velký, i když neopakovatelný význam, tedy jedinečnosti, která má velký, i když neopakovatelný význam. Ať jedinočnostka je bezvýznamná, to není problém. A jedinečnost, která má velký, i když neopakovatelný, protože to jedinečnost, tak neopakovatelný význam. Co znamená tato myšlenka jedinečnosti, profil vždyckého člení a jeho pojmu Nyní poněkud vybočíme zhlavního tématu, jimž je vztah mezi filozofií a teologií. Musíme tak učinit, protože jsme se dostali k otázce technické, která však má značný dosah pro náš problém. Musíme tedy nejprve odušit nedějinný a dějinný typ jedinečnosti. My jsme zatím nezimezili toto tady. Jsme si to jen tak zcukerovali. Já jsem se to zcukeroval. No ale teď to musíme analýzovat.
s1 [kolísavá rychlost].flac
====================
Zde se nám přestančují a oprostřa zde na týhle otázky, které jsme poměřili do rozhodujících, které je přestatní. Rozhodující skutečností byla vnitřní nutnost vybudování zcela nového bujky člověka. V rámci Christologii toučeme se o tom, co říkalo Christologie. To je ta teologická disciplína, která interpretuje to, co to znamená Christus, druhá osoba božská. Je to ta myšlenka syna božího, tj. kromě božitele je tu jeho syn, který na sebe vzal a nejenom na sebe vzal, nejenom měl se zřejmí s tém, což byl člověk. Tahle ta myšlenka vlastně vybudovala nutnost přemýšlet o člověku v docela zvláštním způsobem jiným, než třeba aristoteles přemýšlí o zvířata. A to, jak najdeme, jak aristoteles může myslit o člověku, tak to je shodné s tím, jak myslí o zvířata. Proto ten člověka charakterizují jako životinma nebo zvířata. Člověk je zvířata, druh zvířata. To je to příklad. A teprve potom se rozlišuje, jaké zvláštní kvality to zvířat má. Tady najednou se ukázala nutnost hluboce pochopit člověka. Už ne jako zvířata, ale ve vztahu k Bůhu. Bůh se stal člověkem. To je něco jiného než Bůh. To nejde říct, Bůh se stal zvířatem. To bylo možné vystavit řečku. Jak je známo, tak vládce olimských se velmi rád předlékal do zvířata. Za určitým oporctvím. A zejména té európy unesl v podobě říkat. Takže Zeus stal píkem. Ať on se nestal, nebo ne, on se vzal k podrobí říkat. A tady byla situace úplně jiná. Tady člověk se stal. Promiňte, Bůh se stal tělem. Bůh se stal člověkem. A ta situace podstatně odlišnal všechno. Analogický převtělování nebo praní na sebe, jak jsi podob. A teď bylo potřeba pojmout člověka tak, aby to neurážilo počtu Jezusov. Nebylo možno chápat Ježiše jako zvláštního životika, zvláštní zvířata. Ne jenom člověk, bylo ta tradice před tím, že opatří. Člověk má v přísledním postavení už ráj. Je to on, který dává jména životiků, jeho syna. A má vládnout, má se starat, všechno ta vzběž životičná je mu podřízená. To je myšlenka nebezpečná, to víme, ale vždyť se to nezabezpečíme. Takhle to bylo. Člověk byl něco zvláštního. Už v té tradici, a jednou tady, přišlo dokonce taková dogmatická teze, že vůbec je stále člověk. To je začátek antropologii. Že antropologie právě se ustavila a rozsvítila v té teologické podobě, v teologickém kontexte a proto se ustavila jako kristal. A my jsme si říkali na začátku, že to byl Feuerbach, který tuto věc naprosto jasně rozpoznal a provázal, že veškerá teologie je vlastně antropologie. Ne, že by to byl Feuerbach a neběžil ten proces. Ale takhle to pojmenoval naprosto jednotna všechno. Že to je třeba můžu psat věc. Tedy myšlenka syna božího vlastně nebyla rozhodující. Je také, že už měl spoustu synů a dcény. A to nejenom s bohými, ale také s lidskými dcerami. Myšlenka syna božího samousobě nebyla rozhodující, protože Bůh se stal člověk doopravý. Nen tak, že vynese v zájem lidskou podobu, lidské přestředí, ale že zůstal při tom mohému. A zároveň se stal člověkem. To vypstilo potom dogmaticky v několik formů, které byly chápány ze strany řecké právě jako činnost, jako bláznost, jako rekonincens. Například to, že tedy když měl dvě podstaty, dvě úzia, což v řecké filozofii nemyslíte. To je blbost. Uzvíjáme, že byly hodnoty. A tady teď bylo. To byl pokus o polemiku, o stavění ráci, té souměřskými podmaňující moci toho řeckého výřehu. Tak to musíme rozumět. To nebyla blbost. To nebyla neštěvá blbost. To bylo umysl postavit na vůz. Tímto způsobem. Ale to nemůžete taková věc dělat. No a jiná taková formulace, ale tu teď zúrazně nezvlášť, je ta, že Ježíš byl pravý bůh a pravý člověk. Oboje zároveň. To nebyl jenom zdálný bůh a člověk, nebo ani zdálný člověk a pravý člověk. On byl pravý bůh a pravý člověk. V tom vyznání. To je, s kterým to je obsaženo, já teď nevím, co jsem se teď připravil, teď mě to prvno napadlo, myslím, že to bylo v kominci explokace a přehadackým, ale nevím, možná to bylo nějaký druhý člověk. Tato formulace latinská je veredem, s verem ono. To muselo vést pro myšlení. Pro myšlení. Toho, co je vlastně opravdu člověk. Čo to je opravdu člověk. Co to je, když se řekne veredem. Čo to je opravdu člověk. Opravdu člověk. Pravdu člověk. Co to je? To je potřeba vyložit. To je formulace, ale teď je potřeba vyložit, co to znamená, když je vedle toho, že je boží syn a tedy Bůh. To by se ještě pochopilo. To je v těch mytolových věřích. A že to byl pravdu člověk, to nebyl žádný ero. To bylo v tom řeckém boje, když náhodou došlo ke skřížení Boha a člověk na tom místě řekl ero. Tak tady zůstala dvojnice. Tady bylo dvojnice. To je dvojí srdce. To bylo potřeba vyložit. A tedy, jak už jsem řekl, v rámci teologie, konkrétně v rámci jednej disciplíně, to je kristologie, se ustavila nikoliv náhodně než skutnosti antropologie. Teologická antropologie. A tato teologická antropologie tak domutila filozofii, aby ustavila v rámci filozofického základu filozofické antropologie. Proto taky ta filozofická antropologie vypadala z začátku dost divně. Vlastně třeba ještě ukanta ta jeho, jak říkáme, antropologie v pragmatickém pohledu nebo v pragmatičných vzikách, že tak to vlastně není antropologie filozofická. Antropofilozofická opravka se začala rodit jako filozofická disciplína, když jmeno jej přestuje. Jako filozofická disciplína se začala rodit teprve, když jí předzýpadil Vojbach z téhle technologií, když Vojbach asistoval do porodu. To je jako porodní bába, porodní děde. To je filozofická antropologie. To, jak se taková antropologie ustavila, to ovlivňovalo ochopitelně také filozofie. Filozofie nutně musela, případně nebo později, tuto tématiku přijít. Nemohla jí určit. Nemohla toho nikdo počet. Člověk, zejména ten středověký, z konce středověků, a novoběkný člověk, novoběkný člověk, renesanční člověk, musí tak s tím sebevědomím, humanistickým, sebevědomím člověka, první taková pototřecká, poprvně k tomu dochází vysoké sebevědomí člověka. Co je člověk? Kdo je nic? To už není potom zaužená. V aristotelismu tam to právě bylo všecko. Neutralizováno umírně, člověk dostal své místa, kde ale teď najednou je humanismu. A v renesanci, tam člověk dostává teď na jednou dimenze, které nikdy předtím tady nebyly. Tedy to samozřejmě už není v filozofii z toho, když jsou materiály. To už nemohla říct, že člověk není zvlášť téma filozofie. No a dokonce už to nebylo možné v nové době, kdy se filozofie začala rozhodnout s území emancipovat z teologické dominace. Ta teologie, totiž ta filozofie mohla odmítat ty meze, které jí dávala teologií, ale nemohla to udělat tak, že sama klesla zpátky na úroveň té tématizace, jaká se stala předtím. Ta témata, která tady už jednou byla, tak už nemohla být vytlačena, vytězněna. Protože se ovšem v té době filozofie opírala především o přírodní děti. A vzároveň se v nejednom ohledu vracela ke starým řekům, i když Franci odmítání Aristotelesa. Aristotelismus byl odmítán, ale ve jménu řeckému myšlenku znovu objevoval platon. Takže jednak tady se filozofie v nové době se opírala přírodní děti, ale jenom na podu starou řeckou filozofii. Nemůže nás mílit to odmítání Aristotelesa, ale vlastně to nebyl Aristoteles, to byl Aristotelismus teologizovaný, tomismus. Toto je to, ta schovastí, ta zvláštní taková teologizovaná filozofie, to je to, co se odklíželo zejména v těch praktických úsledkích, že Aristoteles a jeho spisy byli autoritou větší než pozorovat. Proto ta opora v vědách, že vědy začaly pozorovat, jak to opravdu je. A když šlo o to, kolik má stonožka nohou, no tak to už se nedalo. To je jenom příklad, který samozřejmě jsem si teď vymyslel, že když řekneme stonožka, tak z toho vyplývá, že má stonoho, ale on nech nemá stono, nech má míl. Proto se tomu také teď říká mnoho lží. Ale prostě to je jedna věc, že se to ze slova samotného se odvozuje a nikdo se neptá, nikdo nepočítá. Když je to stonožka různá stonoho, to vyplývá ze samotného. Slunce vychází, no tak to znamená, že se točí kolem země. To je to, když odvozujeme věci z jazyka, z běžného teda užívání jazyka. No a druhá věc je, že se odvozuje s autory. Na to se odvozoval s Aristotela. Nikmoho nenapadlo zkontrolovat, jak vlastně se rodějí myši. Ale takže Aristoteles řekl, že ze špíny jenom takto platíme. Ale my jsme přímo tak poživo myši. Možná to je po švábě, ale to je nejvíc. Tedy ta opora se vydělá teda na jedné straně ze zjirovníky, které začaly opravdu posledovat a dokonce časem experimentovat v té době. Protože přece víme, že dokonce se začal obytovat takového věcí. A když z toho máme všechny všechny nějaké tresty, když to někdo uviděl velmi těžké ze svých začátků, tak už začaly pouť na svatá místa a podobně. Zastalo by závěr, že kupitla toho užívala. Tak to byl velký úšvyt. Ale to už vždycky ten osud, že tam předtím nebylo možná kupitla prvního poliza. To bylo takové, že lékaři nebo lékaři kupovali kartu, kupovali trupy po popravení toho příliští, že aby ty, jakou už nebyly, nebyly lidé, když do toho utrvalo život. Samozřejmě to byl jenom tělesný krest, ale právě proto, aby a tak dále to měli představit. Tady šlo o pozorování a experimentování. No a na dvě strany tyhle návraty přistalým řekům k autentickému řeckému myšlenku. Takže to myslelo, že to je ten autentický výsledek životu. Žádný návrat není skutečný návrat. Každý návrat je něco nového. Vracet se jenom zpátky nelze. Čili všechny návraty jsou jenom stále reformace se vrací v první círky, ale samozřejmě to není návrat, který by odnovoval situaci v prvních přestávech. Všechno, co je tohleto jasné, je teda, měl jsem za to, že středověk máme úpadek a že je potřeba se vrátit v té sváté domě řadského myšlení. Takže pro toho znova napojili Aristoteles byl trošku kompromitovan tímto teologickou reinterpretací tam, kde byl hlavně Platón, ale ne jen Platón, kde byly historické zpisy a kde co. Ale Platón byl teologickou reinterpretací. Tedy tím ovšem, aťkoliv to vypadá jako jednoznačný okrop, tak tím došlo k tomu, že to téma jedinečnosti a nezaměnitelnosti lidské bytosti už stalo na dlouho tématem logickým. Filozofie je novověká se tím nesamotnou od začátku. A stalo se to spíš záležitostí k umělcům. Umělcům, politikům. A tak prostě si filozofie v tom nehrála velkou důležitost. Prostě filozofii to vlastně vydobilo témata, křiká tak úsoba, jak na příklad takže v tom celém vstupu na jednou tedy se ponechalo teologií, aby dál si dominovala na teologické tématice. Tady to zajímává navzory všechny, zúrazování humanismu, tak prostě téma člověk bylo pojednáváno zase aristotelským přímosobem nebo nějakým podobným, to je člověk jako život, jako sírodní bytost a tak dále. Tedy bylo to nevlastně. Bylo všechno úplně jak otázku času, kdy pronikne myšlenka jedinečnosti také do těch dvěch. A dokonce do dvěch. Nemůžeme tady všechny této světodějné proměny sledovat a popisovat. To patří do historie. Zůstaneme do toho, že myšlenka jedinečnosti je úplně vlastně nějaký protisy. Protože protiřícká. Vynaléz pojmu a pojmového myšlenka znamená orientaci na obecné. Na to, co měře být pojmem, pojato a pojímavým. Tak to musí být chápano parmenindovou slovo, že myslit a být je to teď už. To znamená, co nelze myslit, to doopravili. Nebo přinejmenšit, to není podstatné, když už nějaký kompromis. To jedinečné není podstatné. Podstatné je právě to, co je obecné. Tenhle ten kompromis přežíval ještě byl nedávná v marxismě. Ne u marxismu, ale v marxismě. Filozofie se chápala jako zobecňová. To znamená, že filozofie nemá co dělat cíl jedinečnosti. Když je to zobecňová, tak nemá to dělat jedinečnosti. To patří v celém tom filozofii. Tedy tím se ovšem marxismus, já si říkám, ne mladý marxist, tím se marxismus zařazuje v jakési pre-filozofii, prehistorické filozofii. Filozofii, která nechcela obědomit ani toho fujerbacha. Ačkoliv na první pohled to vypadá, že Marx a Ingles nabazovali. Právě z této podstatné věci nabazovali. Nebo zejména kdy, jak říkám, u Marx je to takové obožství významné, že tam najdou jisté místa, jisté elementy, kde ta jedinečnost tam je významná. Zejména když třeba chce demonstrovat, které to zjeme vždycky, a pokazuje jen umění, že tak se dostává velmi blízko té jedinečnosti. To souvisí vůbec s tím, že umění vlastně vždycky je zapůjatou jedinečností. A Marx měl větce rád dělat něco, že někde si kolikrát on z nohu citoval třeba takového tam nebo jak on znal Shakespearea, že na Shakespeareu je to ukazoval své ekonomické věci a tak dále. To je ten vztah umění, který ho trochu chránil, ale to ovšem v roci. Jakýkoliv vztah požádnému umění a tedy také ten vztah jedinečnosti. Takže proto je referizováno jako zobecňování těch poznatků, které nám přinášají. Když vy samozřejmě jak mnohem zobecňujete, tak nemáte nejméně číslo pro jedinečnost. To patří v podstatě vždycky. Takže vidíte, že to překvapuje a to není jediné, já to uvádím, protože pro nás je to živé, ale to není jenom marxistické, protože to najdete u celé řady našich myslitelů. A je to zásadní nepochopení, protože jestli filozofie má protivědě, právě která konstruuje a která se zabývá tím, co se vždycky opakuje, to je ten přežitek toho mýtu, tak jestli filozofie má něco zvláštní protivědě, tak je to právě ten vztah celků a celkě vždycky jedineční. Zejména ten celek veškerenstva jedineční. Prostě jestli, že filozofie začala jako přemýšlení o světě, o univerzu, o vesmíru. O veškerenstvu všem. No tak samozřejmě, to nemohlo být nějaké zobecňování, protože veškerenstvo je jediné a svět je jeden. To patřilo do podstatě řadské filozofie od začátku, že tady výslovně to formuloval Parmenides tím Henkeipan jedno a všechno. Všechno. Tendence tu byla už předtím, a už to jenom zavrcholil. To už je presokratické. Polovička toho bylo být presokratické. Tedy zopatruji, jenom tu poslední tezi, že myšlenka jiného člostí je původně protifilozofická, a slyším Pármene filozofii, jako to, co si můžeme stále řečit. A že tedy právě řeční myslitelé se orientovali na to, co můžeme povídět, uchopit, to je teda úplně soukratá, úplně jednoznačná příprava k tomu, že předtím je stará, ale prostě ty pojmy, to bylo něco, co bez těchto filozofií nemohla slyšet, ale zároveň přijížděla halosti. Tedy, jak se nakonec uvede, Pármení do toho myslit a být je totež, znamená, že nelze myslit, co nelze myslit, to doopravdy není příjmen, že to není podstatné. Naproti tomu, ale zase to, co lze takhle myslit, to hnudně také jest. A to byl samozřejmě ten parádní omyl, které hodlo použitou toho polovickému důkazu existence možství, proti kterému se zase spoustěji vynalezte proti argumentu toho nejkrásnějšího, nejdůkonečnějšího ostrova, který můžeme úplně zpomyslet, a protože není tak, myslí taky existence. A vedle toho slonku B2 a B3, který vlastně co jsou vždycky dva slonky, že slonek B2 a B3, říkají vlastně totež, co jsme tady říkali, myslit a být je totež, tak je utvarněný, dá ještě druhý, druhá formulace, že toutež věcí je myslit a myslit, že jest. To je daleko, daleko srozumitelnější. Nikdy se z toho prvního výhledu vysuznuje, že myslet a a být je totež. A interpretuje se to dosti schomoleně. Skutečný význam je právě v tom, kde je slonko. Toutež věcí je myslit a myslit, že jest. Myslit musíte vždycky něco, můžete myslit a nic. Když myslíte nic, tak to nic je to, tím, co je tematizováno vaše myšlení. Čemu intenciálně vaše myšlení stěje. A v tomto smyslu, nemůže být nic podávámečné. Protože nemůžete myslet, že něco nejde. Takže pokud to není, tak to můžete myslet. V tomto smyslu teda myslet a myslet, že jest, je to težší. Mělali jsi filozofie a vědomosti o svojí myšlení, že jedinečnost může být nějaký podstatná, bezvýznamná, důležitá. Musela se vnitřně přehoritovat, vnitřně probíhat. To ostatně souvisí také s filozofickým stáháním časům a vdějinám. To probíhá paralelně, protože my se zabýváme jednou i jednou stránkou. V tom všem došlo v hlubokým reformách a rekonstrukcím, které ostatně nejsou ještě dovedeny do konce. To, co my tady provádíme vlastně je pokus o další nějaké kroky s tímto směrem. To není z dáleka ještě důležité. A tyto směny byly vyvolány v působení křesťanských ale protože to je potřeba si přiznat, je to třeba méně. Kdyby nebylo křesťanských a nebylo teologie, tak je velmi pravděpodobné, že filografie tuto tématiku vůbec neodhavila. Jestliže dnes astrofizikální kosmology mluví o singularitách, jestliže si ekologové uvědomují jedinečnost tropických teštních pralesů a nevratnost jejich eventuálních likvidací. Jestliže evolucionisté chápou jedinečnost takových širokých vynálezí, jako je placenta. A když takovému vynálezu nedojde, tak se tam pak omyší a pak ovede. A jestliže historici umění nebo filozofie nahričejí abo tak dále, nahričejí jedinečnost a nezaměnitelnost některých postav mělců nebo myslitelů a tak dále a tak dále. Pak si musíme být vědomí toho, že se tu otevřelo křesťanský usilující o postižení jedinečnosti a neopakovatelnosti Ježišový osobnosti, jeho díl a učení a jeho vznik na příští. Tohle to je ten materiál, ten původní materiál, ta tématika, na které se to všechno muselo vypracovat. Zde totiž nešlo o mitus. Mimož o zlomení mitu o každém jedinečnosti. Mitus nezná jedinečnosti. Mitus je návodem k tomu, jak se identifikovat, jak se vzdat od své jedinečnosti a identifikovat se s pravdou. To, co vůbec umožní modernímu člověku, aby chtěl být sám sebou, to předpokládá nám, že být sám sebou má smysl. Ale právě mitus říká, že to smysl nemá. Že to je nejlepší způsob, jak ztratit smysl a ztratit existenci, ztratit život. Člověk propadne v nicotě tím, že je sám sebou. Jediná záchrana je, že se přimkne k archetiku, že se identifikuje se svým vzorem, pravzorem. Z toho důvodu nemůžeme interpretovat jednoznačně. I když tam religiozní a mitické, mytologické prvky jsou, my nemůžeme tu desit o tom, že Ježíš je zároveň Bůh a zároveň člověk. Že Ježíši přišel s tám člověk, že se vdělil a tak. To nemůžeme říkávat jako mitus, protože to je de facto hlubý mitus. To je způsob, jak ukázat na tu jedinečnost, jak osvobodit jedinečnost od tech archetiků. V tomto smyslu ta interpretace, že křesťancí je nábožnost, je hluboce vadná, protože na tohle zapomíná. Křesťanský se odlišuje od všech, i když vnějšně to vypadá velice podobně. A to vypadalo už u starých izraelců. Ty vyprávění od prahovců, o Abrahamově, tak jak jsme si to říkali, to vypadá úplně jako mitus. Jenomže na podobě toho Abrahama znamená dělat něco jiného. To znamená, on vlastno od toho ten je pravzorem, jak být sám sebou. Nikoli jak ona podobně. To není pravzorem, s kterým se identifikujete, nebož je pravzorem toho, jak být sám sebou. Jak být svůj. A v tomto smyslu také celé to kristologické, teologické učení o Ježiši jako člověku, to je vlastně způsob, jak vmyslet člověka jakošto odlišného. Jak od přírodního tvora, tak od Boha. Vy teď si nedovedete představit, co to znamenalo, že Ježiš je pravý. Se tvrdilo, že Ježiš je pravý Bůh a že zemřel křiž. Pravý Bůh zemřel. To je taková provokace pro každé náboženství a pro každé... To prostě nejde to vyříct. Jenom když se na náboženství díváte zveč. Jak říká výčeře, zemřeli Bohove. My už zemřeli Bohove. Takové formulace, jako to je neuvěřitelné. Dva tisíce let a žádný nový Bůh. To můžete říct zvenčí, ale to nikdo nemůže z těch, kdo nábožensky se křizi orientují v tom svém životě a ve světě. To nemůžeš říct, protože pro něho Bůh je ten, s kým se má. Je možný, aby jeden byl poražen druhý. Snad v některých případech i zabit. Nebo vyhnán do ádu. U vězně. Tam byl cece Chronos. U vězně. Tak Chronos. Ale není prostě myslitelné mít Boha, který zemřel. Jedinýho Boha, který zemřel. Tohle všechno potřeba vzít v hlavu, co to vlastně znamená. Vzít na sebe člověka, stát se pravým člověkem, znamená vzít na sebe smrt. Nudně. Ty výklady o tom, o obřetě, ta ekonomie, že prostě za ten řík se muselo zaplatit, že lidi by nemohli zaplatit, takže za to platí Bůh, že obětuje vlastního syna, aby zachránil svět a tak dále. To je náboženské vláda. To není důležité. Důležité, důležité je, že Bůh, který se vdělil, zemřel. To je doklad. Čili, že byl, kdyby neumřel na křiči, tak umřel jinak, protože vzal na sebe lidský osud. Vzal na sebe lidský osud. Stal se člověkem. Není důležité, že zemřel na křiči. Zemřel také zcela jinak. A nebylo by zemřel. Toto je samozřejmě strašná hereze. Ale jistě chápete, co chci, kdyby to nebylo důležité. Vlastně rozhodný cíl je, že Bůh se stal člověkem, že na sebe vzal člověka se vším jeho sude. To znamená, že se narodil jako malý dítě a musel zemřít. On ho zemří přávě jako stařec. Zemřel dřív poněkud byl popraven. To není rozhodující. Rozhodující je, že musel zemřít. Protože na sebe vzal člověka. Když to byl pravý člověk, musel zemřít. Neexistuje žádný pravý člověk, který nezemřel. Vypadnej člověk. My víme ze starého zákonu, že někteří byli vsanci do nebe ještě než zemřeli. To nechává strana. Ok, to není důležité. To jsou kolory a všelijaké. Důležitý je to, že Bůh se stal člověkem a spočívá v tomhle. Od toho odvadí všechny ty mytolobújmena a všechny ty religiózní všechny ty spočnostní formulé a tak dále. Od toho odvadí pozornost. Ale toto je pozornost. Že zemřel nejak zemřel. A také není nejdůležitější ta smrt sama. Ježíš jest něco znamená, tak znamená svým úsobem, svým myšlením, svým jednáním a ne svou smrtí. Ta smrt jenom podtrhuje a zdůrazňuje to, co člověk udělá. Když se tehdy tímto způsobem přece zavřelo tisíce, deset tisíce, možná sta tisíce otrovů. Přece při Spartakovském postání na těch křížích vysely tisíce otrovů, kteří se spočuvali. Žádného se nevzpomíná. Proč? Protože žádnej neudělal to, co Ježíš důležité je to, co udělal, co promyslel, co formuloval. A ne, že zemřel. Zemřít není koušť, to dovede každej. Důležité je, co udělat. Te smrti se dostává významu ze života. A smrt může na nejvyš podtrhnout ten význam, který má život. A nebo ho anuluje. Je možné také zemřít takovým způsobem, že vlastně to strhne, smysl života, celého života, strhne v té pleči. Proto také filozof už je dotázán, co jsou ty ovládce, které řekne, no nevím, nevím, jestli jsi šťastný, počkám si, až zemřeš. Až teprve pak je možné, jestli jsi taky šťastný, tak člověk může nešťastně zemřít. Člověk může zemřít s hanbou. A že předtím byl šťastnej, co to mu pomůže. Takže tohle je ta podstatná záležitost. Když takhle rozumíme celé té tradici křesťanské, když se podíváme na to, co opravdu je důležité a nenecháme si prostě věšet na nos ten kolorit jako něco podstatného. To je jedno, no ta kolorit patří ke všemu. Neexistuje na tomto světě nic, co by se obešlo bez koloritu. A nikdy nemá smysl ten kolorit považovat za to, co je důležitější. Musíme podstatu vidět, musíme vidět, co to je to, to, to. Podívejte se, já to je zase otázka zase, že jak si pomém soudů ta do stále zmrtvých bez kříšení Ježišovo je kapitola z dění církve a nikoli ze život Ježišova. Tak to bych to jako těm méně formuloval. Tedy mě se otázek pokud možná sugestivně vám nabídnout tu myšlenku, že v tom výprávění to kříšení Ježišovi že nejde na výpus nebo šlo na aktivitus. Podobně jak v Moskvě jsme si říkali, že to Adrán šlo na aktivit, tak tady je aktivitus. Je to něco velmi podobného výpu, ale má to cíl a mě se úplně opačí. To je o Antimitus, který vede v slomení a každé věcej mitickosti. Že to má mitické formy a ingredience, o tom se nemusíme přítočit, ale smysl toho je protimitické formy a protimitické formy. To samozřejmě nebude všeobecně přímáno, ale tady já to můžu je tady svoboda učení, takže to můžu stále z toho vykládat. Aniž mě nikdo upálí, to je ta samozřejmě, kdyby mě za to nikdo upálil, to byste viděli, jak by to měl řeknout. Má to problémy na jednou stranu. Co vlastně znamená myšlenka jedinečnosti, která má velký, i když neopakovatelný význam, tedy jedinečnosti, která má velký, i když neopakovatelný význam. Ať jedinočnostka je bezvýznamná, to není problém. A jedinečnost, která má velký, i když neopakovatelný, protože to jedinečnost, tak neopakovatelný význam. Co znamená tato myšlenka jedinečnosti, profil vždyckého člení a jeho pojmu Nyní poněkud vybočíme zhlavního tématu, jimž je vztah mezi filozofií a teologií. Musíme tak učinit, protože jsme se dostali k otázce technické, která však má značný dosah pro náš problém. Musíme tedy nejprve odušit nedějinný a dějinný typ jedinečnosti. My jsme zatím nezimezili toto tady. Jsme si to jen tak zcukerovali. Já jsem se to zcukeroval. No ale teď to musíme analýzovat.
====================
s2 [kolísavá rychlost].flac
====================
A to už je taková trošku jako konvence, naklonina pro vysvětlenou. Je to možné v některých případech takových nepravosloučeců, jako je ta známka, že se to vytisklo a zachovalo se jenom, ať bylo toho mnoho, mnohem mnoho, málo bylo a zachovalo se prostě mnohem málo. Ale to vlastně také, co to vlastně jedinečně, co tam potřebujeme? Řekli bychom, na rozdíl od textuální, že to je to, co opravdu tam je jen jedinečně. To nebylo ani před, ani po. Ukážeme se, že ani tohleto nespokojíme. Předpokládejme a teď dovolte, abych tady předvedl co u sobí, jak je důležitost. Mějme dvě pružnice a je nějaká x, y, prostě nějaký systém. Je to to, aby to bylo také, aby to bylo nějakou lokalizaci. Máme dva vody, které jsou v koncepte vzdálené r1 plus r2 plus n. Přičemže ten je pozitivní, nějaké čisto jakékoliv. Čili vzdálenost r2 je, můžeme tak, jak řeci, je větší než r1 plus r2. A ta druhá podnika je, že r1 plus r2 je irracionální číslo. Pamatujete se ještě, co to je irracionální číslo? Pokušte jim to vysvobodit. Kejváte, jo? No tak, když se vás to, co to je irracionální číslo, tak nechci vědět, co je to. No, prosím. Co jste chtěli říct? Ano. Ano, Rudolfovo číslo je, nepromiňte, irracionální číslo. Co je charakteristické? Že, prosím, ano, dvou z lomegové to je irracionální číslo, který nedělá, jeho číslo není, jeho číslo není. Tedy, jestliže jsou tyhle dvě podmínky splněny, a jestliže tady na přímce, která je definovaná s úřídí cílí 2b, na tomto místě umístňají dva ody, které stejnou rychlosti obíhají po těch kružnicích, každý pod po své kružnici, tak nikdy se jejich postavení v daném systému nebojí. Tedy, to znamená, že my jsme si tady teď ukázali příklad, který zaručuje jedinečnost každé sestavy, která tam snikne. A přesto je to jediná jedinečnost, o které my jsme chtěli udělat. Je viděn, že to, že k tomu nikdy nedošlo předtím, a nikdy nedojde potom, že ještě nestačí na pojmové vymezení toho, co my jsme chtěli chápat jako jedinečnost. To je příklad velice důležitý právě proto, že je vyhnána jistá myšlenka do extrému. Tady jsme ji vyhnali do matematického extrému a ukázalo se, že najednou nám tam něco půjde. Proto je to důležité. K tomuto druhu jedinečnosti, který jsme si právě ukázali, můžeme právě říci falešná jedinečnost. Nebo tě nemá žádná ta jedinečná sestava. Všechny jsou jedinečné, stejně jedinečné. A žádná z nich nemá zvláštní význam. Každá z nich je časově i vzhledem k předpázejícím, i následujícím jedinečním stavům zcela inertní. Každá ta sestava je s těmi ostatními spjata jen formálně. Ale není s tíme s jednocenou vnitřně. Novost každé sestavy je pozdávnivá. Nepředstavuje skutečně žádný nový prvek systému. Není překročení toho, co tu už bylo. Nezakládá novou linii, novou tradici dění. A vezmeme si ta ještě druhý příklad. Ten je vzad z té několikrát citované díčky Keatsovy. Ta je nejlepší, kde vládí příklad s týmem obyc, který by byl schopný po miliony a miliardy let podle potřeby nahodile tukat. Každá obyce by nahodile tukala do psa. Dneska dokonce by to bylo možné, kdyby bez té obyce, kde je komputer, by sám tukal do sebe. Nahodile tam sázeli různá fizika. No a Jeans napsal, že stačí, aby obyce psali nahodile dostatečně dlouho, aby nakonec bylo zjištěno, že někde v těch popsaných papírech byly všechny šekspirovizované. Prostě když to trvá dost dlouho, co ty obyce budou psát, tak tam budou všechny šekspirovizované nutně. A cokoliv si zpomenete jiné. Můžete načít jenom nechat je další miliardy nebo závodů. A nakonec tam bude všechno. Oproti tomuto Jeansovu příkladu lze snést záležné náměstky. To je argument celá podobný těm Zenonovým argumentům. De facto je to sophizma, ale neobyčejně přesvědčíme, jak je v počítače. Jaké náměstky. Nechtěte si vymyslet nějaký zámět, který to nemusel být přesvědčený dokonce. Aby někoho napadlo, co chcete jako náměstku provést. Já jsem jistě nemyslel, že v tomto případě budeme mít nějaké návštěvné náměstky. Zde vám se to přišlo, ale v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto prípadě se vám to řeší. V tomto případě kombinace anehlichou toho křta a élentu otevřel nemusí použit si takové velké návěstě, A myslíte, že když máme řeknět servolok ze písmenem? Objevím podobu s Maia Fernádejs a protičovat se zpátky vylezcej echo k slověnskému Project4Dem Nelezeny na vendorském skrigu. Podobu jsou znovu změřené i zledující na světě, Můžou ten sonet napsat, ale buď bez mezera, nebo s prvním mezerem. To je špatně, takže to nebudeme považovat na sonet. To je to, co chci. Ale tohle to, že já mám to, když mám 17 písmen, takže teď kombinaci, že se nemusíme obávat. ... ... Když bychom ještě chtěli tu mezeru, aby občas máte jen mezerník, tak pak samozřejmě by se tím asi komplikovala situace, nešlo by jenom o pořadí písmenů, nešlo by ještě také o správný zařenek mezeričí, muselo by to být hezkej pár miliard let trvatí. ... Dobře, ale mohli bychom to zařídit. Prostě bychom psali díl a nakonec bychom to psali jistě o mezeru. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
s2 [kolísavá rychlost].flac
====================
A to už je taková trošku jako konvence, naklonina pro vysvětlenou. Je to možné v některých případech takových nepravosloučeců, jako je ta známka, že se to vytisklo a zachovalo se jenom, ať bylo toho mnoho, mnohem mnoho, málo bylo a zachovalo se prostě mnohem málo. Ale to vlastně také, co to vlastně jedinečně, co tam potřebujeme? Řekli bychom, na rozdíl od textuální, že to je to, co opravdu tam je jen jedinečně. To nebylo ani před, ani po. Ukážeme se, že ani tohleto nespokojíme. Předpokládejme a teď dovolte, abych tady předvedl co u sobí, jak je důležitost. Mějme dvě pružnice a je nějaká x, y, prostě nějaký systém. Je to to, aby to bylo také, aby to bylo nějakou lokalizaci. Máme dva vody, které jsou v koncepte vzdálené r1 plus r2 plus n. Přičemže ten je pozitivní, nějaké čisto jakékoliv. Čili vzdálenost r2 je, můžeme tak, jak řeci, je větší než r1 plus r2. A ta druhá podnika je, že r1 plus r2 je irracionální číslo. Pamatujete se ještě, co to je irracionální číslo? Pokušte jim to vysvobodit. Kejváte, jo? No tak, když se vás to, co to je irracionální číslo, tak nechci vědět, co je to. No, prosím. Co jste chtěli říct? Ano. Ano, Rudolfovo číslo je, nepromiňte, irracionální číslo. Co je charakteristické? Že, prosím, ano, dvou z lomegové to je irracionální číslo, který nedělá, jeho číslo není, jeho číslo není. Tedy, jestliže jsou tyhle dvě podmínky splněny, a jestliže tady na přímce, která je definovaná s úřídí cílí 2b, na tomto místě umístňají dva ody, které stejnou rychlosti obíhají po těch kružnicích, každý pod po své kružnici, tak nikdy se jejich postavení v daném systému nebojí. Tedy, to znamená, že my jsme si tady teď ukázali příklad, který zaručuje jedinečnost každé sestavy, která tam snikne. A přesto je to jediná jedinečnost, o které my jsme chtěli udělat. Je viděn, že to, že k tomu nikdy nedošlo předtím, a nikdy nedojde potom, že ještě nestačí na pojmové vymezení toho, co my jsme chtěli chápat jako jedinečnost. To je příklad velice důležitý právě proto, že je vyhnána jistá myšlenka do extrému. Tady jsme ji vyhnali do matematického extrému a ukázalo se, že najednou nám tam něco půjde. Proto je to důležité. K tomuto druhu jedinečnosti, který jsme si právě ukázali, můžeme právě říci falešná jedinečnost. Nebo tě nemá žádná ta jedinečná sestava. Všechny jsou jedinečné, stejně jedinečné. A žádná z nich nemá zvláštní význam. Každá z nich je časově i vzhledem k předpázejícím, i následujícím jedinečním stavům zcela inertní. Každá ta sestava je s těmi ostatními spjata jen formálně. Ale není s tíme s jednocenou vnitřně. Novost každé sestavy je pozdávnivá. Nepředstavuje skutečně žádný nový prvek systému. Není překročení toho, co tu už bylo. Nezakládá novou linii, novou tradici dění. A vezmeme si ta ještě druhý příklad. Ten je vzad z té několikrát citované díčky Keatsovy. Ta je nejlepší, kde vládí příklad s týmem obyc, který by byl schopný po miliony a miliardy let podle potřeby nahodile tukat. Každá obyce by nahodile tukala do psa. Dneska dokonce by to bylo možné, kdyby bez té obyce, kde je komputer, by sám tukal do sebe. Nahodile tam sázeli různá fizika. No a Jeans napsal, že stačí, aby obyce psali nahodile dostatečně dlouho, aby nakonec bylo zjištěno, že někde v těch popsaných papírech byly všechny šekspirovizované. Prostě když to trvá dost dlouho, co ty obyce budou psát, tak tam budou všechny šekspirovizované nutně. A cokoliv si zpomenete jiné. Můžete načít jenom nechat je další miliardy nebo závodů. A nakonec tam bude všechno. Oproti tomuto Jeansovu příkladu lze snést záležné náměstky. To je argument celá podobný těm Zenonovým argumentům. De facto je to sophizma, ale neobyčejně přesvědčíme, jak je v počítače. Jaké náměstky. Nechtěte si vymyslet nějaký zámět, který to nemusel být přesvědčený dokonce. Aby někoho napadlo, co chcete jako náměstku provést. Já jsem jistě nemyslel, že v tomto případě budeme mít nějaké návštěvné náměstky. Zde vám se to přišlo, ale v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto případě se vám to přišlo, že v tomto prípadě se vám to řeší. V tomto případě kombinace anehlichou toho křta a élentu otevřel nemusí použit si takové velké návěstě, A myslíte, že když máme řeknět servolok ze písmenem? Objevím podobu s Maia Fernádejs a protičovat se zpátky vylezcej echo k slověnskému Project4Dem Nelezeny na vendorském skrigu. Podobu jsou znovu změřené i zledující na světě, Můžou ten sonet napsat, ale buď bez mezera, nebo s prvním mezerem. To je špatně, takže to nebudeme považovat na sonet. To je to, co chci. Ale tohle to, že já mám to, když mám 17 písmen, takže teď kombinaci, že se nemusíme obávat. ... ... Když bychom ještě chtěli tu mezeru, aby občas máte jen mezerník, tak pak samozřejmě by se tím asi komplikovala situace, nešlo by jenom o pořadí písmenů, nešlo by ještě také o správný zařenek mezeričí, muselo by to být hezkej pár miliard let trvatí. ... Dobře, ale mohli bychom to zařídit. Prostě bychom psali díl a nakonec bychom to psali jistě o mezeru. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...