Machine transcription, not yet edited
====================
s1a poslední Demínka – konec.flac
====================
Ta spojitost není samozřejmá. A určitě by se hra lidí spojila, byla by blízko sebe, pokud půjde o tu cestu k pravdě, pokud bude o to postavení v tom průseru, ale potom se třeba zase rozejdou, pokud půjde o spojení ty pravdy s tou nadějí. To není tak jednoznačné. To znamená, že nad měté pravdy nenachdeme zákončit naději. To není poslední pravda, která tam je. To je nějak pořád to, jak jste říkal, to snemninkovná hlas, který může nebo nemůže, anebo nemusí vyklíčit v jisté chvíli. Čili to je výkon, ta naděje. To nepřichází zvenčí. Zvenčí určitě ne, tedy, ale jestli je to náš výkon, je taky otázka. To nevím. To je teda vzaspad těch dobrých tradicí, které češňánská lidství spírá. Naděje, že je dar. No, určitě je takové pochopení té věci, to není jenom taková zbožná formule. Já bych se ptala takovou, takový, jakoby, prostě, komplexem, že někdo si takto jako asi myslel. Jakože, když někdo není přesťan, takže bych by teda šel do poslední důsledku, který je nejúbořejší. Takže, prostě, stejně jako z hlediska druhého, to je příčana, by mu to jako nebylo nic platný, nebo by to teda nemělo nějak zásadnivá okresovost. Já jsem to myslel čistě, tak jako jsem chtěl čistě, jako logicky tady, že by tady chybí, co si v podstatných formulách, která v podstatách češňanských znamená, že spočíhá v tom, jo, jít těm lidem, kteří jsou na dně, protože jsem říkal, no to tady, co si v podstatním ještě není dořečený, protože může, jo, a to nemusí být nějakou ideologii, jakože jste říkal, můžu jít prostě, nemusím jít ani komunist, ani co, nemusím prostřes jít, jo, jo. A co to je pro vás toho, jako, že to je opravdu, říkáte, že to není možný, že, jak jste řekl, a pak jste nakonec přece byl dovedený k tomu, že jste teda musel mluvit, jo, dospěl jste k tomu koraktní naději, jo, a to už je, to už je opravdu, jo, to už zní úplně jinak, než, než jak to bylo řečený, ne? Jo, no, tak já jsem jako myslel spíš tak, že je velmi to složitý o tom hovořit. Já mám za to, že ta podstata křesťanského vzničení v tom, v takovej formu, co se vyznávají, že fakticky každej, kdo řídí vedle sebe někoho trpět a pomůžemu, tak je de facto křesťan. Myslím, že to udělá prostě jenom proto, že ten druhej trpí. Jakne to dělá proto, že eventuálně bo druhý by mohl třeba on sám, a že si tak udělá jakousi teda takový vklad do budoucna, nebo alibi, nebo tak, že? Tak to není ono, tak to je fakticky, ono se to všem... Ale udělá, protože to je od stejného rodu jako on. Krokodil může asi pomoct krokodilům. Ano, ale to je takový, já bych řekl, že ta pomoc, že to je, co si teda toto hnutí, jakýsi solidarity, že v zásadě je něčím, co ta křesťanská teorie, nebo ideologie, nebo jak, je vlastně jenom ovolpenou, že? Ono je těžko teda teď to nějak, jako dát tomu takovej pravej tvár. Člověk, když sám sebe chápe, tak vlastně neví, proč mu pomohlo. Říká se, já bych teď proč jsem to udělal, třeba ještě potom dostanu pohubě. Co se stane. A tak, proč jsem to vlastně udělal. Tak teď je potřeba si to najít, jaký je vlastně původ toho. Já si to musím sformulovat, abych sám sebe udělal. Je to správný, nebo jsem udělal blbost. A v tomto okamžiku je potřeba, abych provedl reflexi, která je jediná možnost. A to je právě ta, která svým přístupem byla teda za pomocí, že nejlepších místů. To je pravda pak jsem křestěn, když si teda ty důvody... To reflexi udělám, ne. Jako, už předtím. Když ten odbrak neudělám předtím, tak jeho logie nepomůže. Protože se stanu tím harcovníkem, že? A teď budu ukázat všelijaký věci a v podstatě jsem ten cíčák, jaký jsem do předtí. No ne, já nevím, že bez... Ta logie se dano podobně. Vlastně už důsledně by to bylo tak, že když si říkám, protože jsem křestěn, tak to musím udělat, tak už je to teda způsobem ideologie. Ale teď, když to takhle mluvíme, tak mě myslíte, proč teda, že jo? Tam to najedný. Tam je teda, že jo, tam to je opravdu tak spíš, když použijete tomu druhýmu, tak budete odměnění, prostě, že jo? To nám to pán dopadl, jak si... No to je právě ta, bohužel, ta blbá ideologizace. Víte, to je, to je prostě, k tomu potřebujete různý, jako takový ty výstavby, že? Budete odměněnej, a jak budete odměněnej? Někdy, nevíte kdy, nevíte jak. Budete odměněnej, budete odměněnej, ale co vlastně? Co za to dostanete? Ten život zpátky vám nikdo nedá, ten majetej bud, který vám přivezlají teprvné, ten mol a reskazej. Já myslím si, že tyhle věci, které se nám objevují, to mají válnej dost. No jo, to můj, to je spadnej mýkl. Asi jo, asi jo. To je prostě, to, to jsou ty znečišťující momenty. Na celý věci, jo? Věci, které by tam měly vysvětlit, že to mají být jenom sobecké, museli něco slíbit a... Ano, ano. Mohly být dál sobecké, když nejsou sobecké. Ano, ony měly vysvětlit, že takhle to právě... Možná, že právě díky tomu, se přeštenci tak rozmohla, rozstířila, že prostě používal těchto žij a poloučí. Těchto deformací. Těchto deformací, jo. No, byl to obchod pánu Pohen, přirozeně. Takový, který těm lidem dával, jeho jistotu, zosažitelné cesty. Ano, protože oni byli zvyklí obchodovat s Pohy různými. Tak tady teď se jim musela... Teď se jim novej, mnohem lepší partner, na kterým se dala mnohem více vydělat. To je úplně jasné. To byla to vše. Ještě když někdo měl někdy v některých domách tak pevný systém těch povinností, tak jsem byl dobrý křesťanský, to se dá uznávat. No, mohamedánský, teda. To je jasný úplně, jo. No s tím mýtem, teda, to bylo strašné. To byla taková palma. Ale to asi nemůžeme takhle, v oken... To bych chtěl opravdu po těch prázdních, tak na co si připrali. Neměli byste chuť na toho Gilgameshe? Né, to nemůžu. Proč, jako, jak... To je půlně jako, že by si... My bychom se na to podívali asi jako na toho patočku. A po tom Gilgameshoji totiž tento patočka má, to co vám ta Eva zapomněla, různý slovo. Tam je o Gilgameshevi právě, ano. Já teda, když už takhle mluvíme... A o babičce. Mluvíme, tak bylo by dobré pomýšlet jako na ty další nějaké takové zkusky, pokud by o něj byl zájem. Jakým, jo... Jako, k čem dál? Za těmto. A jestli by se opravdu taky třeba nepodařilo si připravit něco, kde by se... Kde by se připravilo třeba někde, jo. A proto bylo to s námi. Teď já jsem tady se potil. Ne, to bylo naprosto perfektné, protože my jsme se takhle potit nemohli. Ať tady tohto filozofický čísk k tomu tady byl. Ale my jsme byli pouhý čtenáři toho patočky, nic vím. Ale jsou některý třeba témata, který bez nás lidi se mohli takhle... ... No, nemyslím zrovna ten výtus, protože to by jsme asi na to... Na to nejsme vůbec nikdo vybaven. To by jsme tam opravdu potřebovali pak nějaký ty odborníky. A to by nás zabili. Počkej, jak to myslí zabili? Myslím, že teď aspoň tak trošku jime, kam to zařadit, co to je z kategorii jehu, pak už nebudeme vědět vůbec. V tom odborném přístupu je taky nebezpečný, právě toho zůžijeme. To nevadí, co je teda... A kdybyste někoho ukřílili v svojí študii, bysme s toho nebezpečí měli vystavit. Ale byste projednovali jako takovou serii? Ne, ne, ne. Ale jedna výsluze, může být taková většina nebyla špatná. Ale klidně by se to mohlo i v pokračování toho vašeho námětu dát jako takový srovnávací téma, jak jste o tom mluvil, mítus a křesťanstvo. Proč ne? Tak jak jste tady citoval, to bychom se na to vyzbrojili. Já myslím, že to budeme muset asi spíš, jestli vůbec, tak odložit hodně daleko. To je totiž... Pokud by se někdo přive, tak smysl úplně, to má cenu teda přivízt někoho, kdo by něco konkrétního tady udělal. To je třeba, kdo by hovořil o tom, o té historizaci umělí, třeba toho mítu, nebo té umělí, teda té historie o tom vítí z Egypta a tak dále. A ukázal by to na to. Ale ne, aby mluvil obecně o mítu. To je zbytečné. To bylo zas mluvit neborborně. Tak byste nabrl... To by ale ten váš známek by to možná... Ten už jednou o tom tady mluvil, tak možná je to má napsané, abych s ním mohl pomluvit a měl to jako večerní přednášku, tak to by se celoval za běžné tři hodinky i s diskusí. To je jako to jedno téma, ale takový to další sedání, tak to já myslím, že... Co teda bychom dělali, co je tedy... Tohle vlastně do jistý míry vám blízký nebylo v odborně. Jak říkáte, spíš jako vás to zajímalo, jako prostě váš patočku napštělo přednášky a tak dále. Takže prostě to mělo... Když to mělo mnoho vac, tak aspoň to, že to pobouralo trošku ty bohy. Ale... Teď je něco, co... Já jsem se pokusil velice blbě teda a neodpovědně napravit nebo trošičku odvízt ten svůj dluh. Co jsem měl, já jsem původně chtěl na ty vaše hodinky vždycky chodit a poslouchat. To jsem furt říkal, že... Takže teď já jsem si svým odpovídal a teď bych velice rád... Ty, které jsou na dně, jste se chtěli poučit. Co jsou na dně? Velice rád bych, kdybyste zazdělali svý věci nějaké. Taky se něco dovědělo. Já bych vám nabídl jedno téma po prázdňách. Už jsme o něm jednou začali takhle ve vrátnici mluvit. Jestli by o to zájem bylo. Já bych se pokusil velice toufale o jistou kritiku Kierkegaardova. Kierkegaardovy kritiky estetického mostu. To je výborně. Jestli by teda o toto zda bylo zájem. Protože je to takový naprůsečíku ty pravdy a toho... Rozvedám potočka, možná ji rozmetá Kierkegaard. Nebo to ne, ale že by jako jednosti pro to vybavení a jednak je to takový téma naprůsečíku ty filozofie a toho estetického postoje. Čili by to mohlo... To je výborně. Výborně. Výborně, to je správný. Já se mám taky dobře tam v tomhle roce. Co pak, já jsem v letě taky tady, ale... Já taky teda. Já myslím, že reální by bylo asi spíš až tebra po těch prázdninách. Ať já nevím, si jednotíme se na tom, kde kdy na dovolenou? Já byl pomyslující čerský, ale já nevím, já byl pomyslující čerský, ale já nevím. Já myslím, že přes ty prázdiny ne, jako to opravdu. Já nevím, abychom v tom červnu nešli natrvalou do mořka. Vy jdete na dovolenou? Vy jdete na dovolenou? Chtěl bych v červnci. No a já ale v srpe na září. V srpe na září, to je dva měsíce. Ne dva měsíce, ale půl půl. Poslední týden v srpku a první týden v září. První dva týdny v září a v srpku například. Jenom pokud je o nás dva. Všechny museli zbytek... Já myslím, že v tom září. Tak v polovině září. Až se vrátíš. Ale za to, když budeme mít takovou odlu, tak bychom si mohli dát závazek nějak přečíst. Vy to budete dělat hlavně. Buď a nebo. Buď to přečíst, nebo ne. To by špatně dopadlo. Ať i nebude. Ne, v tom okamžiku a jde. Já jsem to tak hledal. Já tě taky můžu půjčit. Ale anglický. Ne, je to český. Německý, pardon. Německý. Ne, český. Německý. Nebo je to český dokonce? Není, ale mě může dát obelisk. Je to německý. Obelisk to mě nevědá. Obelisku to mě nevědá. Obelisku to mě nevědá. Tam jsem něco udělala. A tak možná, že už to někdo začal překládat, ne? Myslím, že ne, ne. Chtěli to zadat, ale pak to zrušili. Ne, mají to v Tamásníku. V knihovně. V Čečené vlázdě. Tam byly vybaveny tamášky ozobický. Červy. Hábaně. Asi to tam máš doma. Onoho soupadelního filozofa materiálistu. Komplet vyrážený. V Německu. A chcete to snad přečíst? Ať si řekne, nebo ne. Nebo ne. Já to budu určitě číst, ale myslím si, až potom, jo? Až to řekne Jankovič, jo? Ne, ale možná to stojí. Já mám to opravdu, bo to nejdeme dozvolit. Ne, Přemek je šílený. On tak váhá. Si přečíst nějakou knížku. To musí mít jeho reference. To teda se o tom uši. A někdo musí vyhadit. Aby on řekl, no ale, sakra, já teďka, no, tak možná za rok, no. Mně to přines, jo? Váhá. To si děláš z toho cizí jazyk, to netrebuje na hodinu, než píš tu stránku, rozumíš? Ani v češtině, člověče. Chtěl jsem ti nosit takový spis a ani mě nic nechtěl stočit. Člověče. Jiný to úplně hrtali. No dobrý, no. Já teda, já myslím, celkově, že by to opravdu mělo pro nás asi nejskůj smysl, kdyby se hledali takový temata na tom průsečíku těchhletěch zhruba ty filozofie a toho úmění, nebo filozofie nábořenství, filozofie mýtu, jo? Takže takovýhle průsečíkový temata, který by pro nás mohl být pro všechny nějak zajímavost, protože to, co jsme dělávali dřív, bylo někdy jenom speciální. Z našeho oboru to taky asi třeba už dneska nemá vopak. Pro nás nejcennější teda je samozřejmě, když taky do nás nalejváte, jo? To je jasný, protože... Ale bylo by to trošku taky levné, jo? Taky se musíme kapánek snažit. No, tak dobře, ano. Takže a přes ty prázdný každý účastnosti, třeba se něco napadne ještě? Ne, já bych ale se teda zároveň bych poprosil vás, kdybyste uvážil, jestli byste podobně neměl sám na mysli opět nějakou teda knížku čistě filozofickou na nějaký výklad, protože pro nás to vždycky je taky cenný, tím prvním systémem nějakého uvažování a tak dále. Poletujeme v tom. Ano, ano, ano. Vždyť. Nebejt vás, tak toho patočku se musí pořádně nepřečet. Jo, tam jsem to prolistoval a nelíbilo se mi to a založil jsem to do pňáma. A vy jste mě donutili, že jsem to velice důkladně teda zpracoval, takže teď až se odevřou zase nějaké možnosti, jak okamžitě napíšu trtivou kritiku, když si mi nebodlehne mezi tím. Co kdybych teďka vás bych zkoušel a poprosil vás o téma, který by náopak vám byl blízký a milý. Třeba toho Chardina. Nebo o něco prostě, nějakého filozofa, který by vám byl náopak blízký a kterýho byste interpretoval, pokud by to bylo nějaká způsob z toho přehrání do nás, aby jsme... Já nevím, jestli by zrovna tohle stálo. Na to já myslím, že ano. To to je něco. To teda má hodně málo společnost teda s vašimi... To bylo úplně jiné. Mnohem jiné. Být jiný než Patočka. Jinak mě to je milý, ale tak nějaká věc. Mám prostě na mysli něco, když třeba se tady hovořilo o toho Patočkovi, tak jste řekl o tom, že vlastně ty jeho postavy jsou dost antikovány. Vzpomínáte si, tam na tom jsi zrovna říkal kdo, kým, jak a tak dále. No tak třeba vybrat něco z toho, o čem víte, že to za to stojí a co je z nějakého současného proudu filozofického myšlení. To byste chtěli takto vyšetřit. Ano, to jsem si myslel. Já jen nejsem schopen vám doporučovat. To opravdu nejsem. A kdybyste si sami řekli, a neby to nechtěte tejárat, tak prosím. Ne, tak to právě ne. My vás právě, přece Herkut, něco vás jako, když jste to, tak vás něco zaujímá. Já myslím, že vycháze jedině z toho. A kdybyste vám jedině z toho. Protože jinak by to bylo školní, to ne zás. O tom se vycháze z toho zájímá. Něco, Herštof? Tak mě zaujíma příliš mnoho věcí. No ale jednák. Pokažou to něco jinýho. Za čtrnátky myšlení. Tak já nevím. No rozhodně teda je to. Dobře, tak především, teďka máme ty prázdnické klasy, nemůžeme podrobně program na to půjít. Dobře, ale mělo by se to udělat ne na první setkání, ono by se to mělo trošku, no. Protože to zase pak budeme dát vzduchu. Abychom, abychom. No, no, tak výhledově potom něco. Pak by mohlo být něco z takovýho. Podívejte se. A byste to, myslíte, absolvoval zajednou? To nevím, možná, že třeba dvakrát, no to jasně, já si to připravím, no. Ale myslel jsem si takhle, že jo, že by, tak tohle byla kritika, analýza, někdy to, někdy to může být prostě taky, ale informace, nemyslím nějaká anotace, že jo, ale prostě nějaký upozornění na způsob myšlení. Já si myslím, podívejte se, je to, co jsme si kdysi říkali, že jo, u tebe ale vždyť je to trvá, že v tomhletom, to já cítím a jistě každej z nás přímo fyzicky, že v tomhle marazmu jako je dobrý, když člověk může se chvilku střelat něčemu takovému soustředu, že by to nemuselo pomínit. A že by to mohlo být rozmanitější, že jo, ale rozhodně ne, teda úsce speciální a z toho, jednostranního zájmu vlastně jenom ta filozofie, paždá může mít jen takovou nějakou platnost jako horizontu nebo nějakého takového směru myšlení, to může zajímat všechny, ale jinak odborný témat a přímo úsce z tohoto asi ne. To skutečně si myslím, že no a tak a mohli by se eventuálně třeba přemechnout Že jo, co dělá Patočka? To jsou interpretace taky mimo jiné uměleckých děl, který mají filozofický aspekt. Já třeba si myslím, až obojdila ten tématický rozbor toho Tomana, takže jistě tam nějak tyhle ty věci, tak ještě to všeco v tom holavě, tak jo, tak jistě. Jo, podobná interpretace, ano, to jo, to je pravda. Tedy ne pouze nějaký analýz nebo podpoznalé interpretace, ano, to jo, to je pravda. A nebylo by teda vůbec takový závazný, aby každej teda řekl, co by mohl sem přinést? Ne, já nemám, ne, to nemohla tak pojkát na vás dřeva. To jsem přesně dělal. Ale když já řekl, co bychom si řekli, že na každou bude mít každej něco připraveno. Což je na každou, na každou schůzku bude mít každej něco připraveno. Je trošku náročný. Dojde jenom na jednoho. Teď se to předloží a řekne se, co se udělá. A ty, který se nememou, tak to mají na příště. Počkejte, takhle, na tu první schůzku po prázdnách, každej by měl něco. Že bychom se stanovili tady potom, aby... Tak, jasně. Krom tebe začínáš, to máš. Kdyby jsi měl něco. Ale to už teda nejenom kým. Já jsem tebe měl to připraveno, abychom se na pleku mohli rozhodnout, kým začneme užitě. No, tak ty prázdniny jsou na tebe dobrý. To je pravda. Zhruba tak, vějme, jak ano. A kdo to absolvuje, tak ten má nějaký čas. Spokoj, aby si přepravil další. No, jistě, to je samozřejmě. Děti, kdo tleskne, dostane z brzy. No, to je ten šílený tým. Že jo, znáte, no. To je hrd, to je souchtipy proti lidskosti. Kostižení děti, že jo. Děti, kdo tleskne, dostane z brzy. Teďka jedna konečně tleskne. Růženko, tady máš brzy. Děkuji. Tak to s náma bude. Tak vážně, je to krásný. Vypněte to prostě. To přežili. Když neztraží.
s1a poslední Demínka – konec.flac
====================
Ta spojitost není samozřejmá. A určitě by se hra lidí spojila, byla by blízko sebe, pokud půjde o tu cestu k pravdě, pokud bude o to postavení v tom průseru, ale potom se třeba zase rozejdou, pokud půjde o spojení ty pravdy s tou nadějí. To není tak jednoznačné. To znamená, že nad měté pravdy nenachdeme zákončit naději. To není poslední pravda, která tam je. To je nějak pořád to, jak jste říkal, to snemninkovná hlas, který může nebo nemůže, anebo nemusí vyklíčit v jisté chvíli. Čili to je výkon, ta naděje. To nepřichází zvenčí. Zvenčí určitě ne, tedy, ale jestli je to náš výkon, je taky otázka. To nevím. To je teda vzaspad těch dobrých tradicí, které češňánská lidství spírá. Naděje, že je dar. No, určitě je takové pochopení té věci, to není jenom taková zbožná formule. Já bych se ptala takovou, takový, jakoby, prostě, komplexem, že někdo si takto jako asi myslel. Jakože, když někdo není přesťan, takže bych by teda šel do poslední důsledku, který je nejúbořejší. Takže, prostě, stejně jako z hlediska druhého, to je příčana, by mu to jako nebylo nic platný, nebo by to teda nemělo nějak zásadnivá okresovost. Já jsem to myslel čistě, tak jako jsem chtěl čistě, jako logicky tady, že by tady chybí, co si v podstatných formulách, která v podstatách češňanských znamená, že spočíhá v tom, jo, jít těm lidem, kteří jsou na dně, protože jsem říkal, no to tady, co si v podstatním ještě není dořečený, protože může, jo, a to nemusí být nějakou ideologii, jakože jste říkal, můžu jít prostě, nemusím jít ani komunist, ani co, nemusím prostřes jít, jo, jo. A co to je pro vás toho, jako, že to je opravdu, říkáte, že to není možný, že, jak jste řekl, a pak jste nakonec přece byl dovedený k tomu, že jste teda musel mluvit, jo, dospěl jste k tomu koraktní naději, jo, a to už je, to už je opravdu, jo, to už zní úplně jinak, než, než jak to bylo řečený, ne? Jo, no, tak já jsem jako myslel spíš tak, že je velmi to složitý o tom hovořit. Já mám za to, že ta podstata křesťanského vzničení v tom, v takovej formu, co se vyznávají, že fakticky každej, kdo řídí vedle sebe někoho trpět a pomůžemu, tak je de facto křesťan. Myslím, že to udělá prostě jenom proto, že ten druhej trpí. Jakne to dělá proto, že eventuálně bo druhý by mohl třeba on sám, a že si tak udělá jakousi teda takový vklad do budoucna, nebo alibi, nebo tak, že? Tak to není ono, tak to je fakticky, ono se to všem... Ale udělá, protože to je od stejného rodu jako on. Krokodil může asi pomoct krokodilům. Ano, ale to je takový, já bych řekl, že ta pomoc, že to je, co si teda toto hnutí, jakýsi solidarity, že v zásadě je něčím, co ta křesťanská teorie, nebo ideologie, nebo jak, je vlastně jenom ovolpenou, že? Ono je těžko teda teď to nějak, jako dát tomu takovej pravej tvár. Člověk, když sám sebe chápe, tak vlastně neví, proč mu pomohlo. Říká se, já bych teď proč jsem to udělal, třeba ještě potom dostanu pohubě. Co se stane. A tak, proč jsem to vlastně udělal. Tak teď je potřeba si to najít, jaký je vlastně původ toho. Já si to musím sformulovat, abych sám sebe udělal. Je to správný, nebo jsem udělal blbost. A v tomto okamžiku je potřeba, abych provedl reflexi, která je jediná možnost. A to je právě ta, která svým přístupem byla teda za pomocí, že nejlepších místů. To je pravda pak jsem křestěn, když si teda ty důvody... To reflexi udělám, ne. Jako, už předtím. Když ten odbrak neudělám předtím, tak jeho logie nepomůže. Protože se stanu tím harcovníkem, že? A teď budu ukázat všelijaký věci a v podstatě jsem ten cíčák, jaký jsem do předtí. No ne, já nevím, že bez... Ta logie se dano podobně. Vlastně už důsledně by to bylo tak, že když si říkám, protože jsem křestěn, tak to musím udělat, tak už je to teda způsobem ideologie. Ale teď, když to takhle mluvíme, tak mě myslíte, proč teda, že jo? Tam to najedný. Tam je teda, že jo, tam to je opravdu tak spíš, když použijete tomu druhýmu, tak budete odměnění, prostě, že jo? To nám to pán dopadl, jak si... No to je právě ta, bohužel, ta blbá ideologizace. Víte, to je, to je prostě, k tomu potřebujete různý, jako takový ty výstavby, že? Budete odměněnej, a jak budete odměněnej? Někdy, nevíte kdy, nevíte jak. Budete odměněnej, budete odměněnej, ale co vlastně? Co za to dostanete? Ten život zpátky vám nikdo nedá, ten majetej bud, který vám přivezlají teprvné, ten mol a reskazej. Já myslím si, že tyhle věci, které se nám objevují, to mají válnej dost. No jo, to můj, to je spadnej mýkl. Asi jo, asi jo. To je prostě, to, to jsou ty znečišťující momenty. Na celý věci, jo? Věci, které by tam měly vysvětlit, že to mají být jenom sobecké, museli něco slíbit a... Ano, ano. Mohly být dál sobecké, když nejsou sobecké. Ano, ony měly vysvětlit, že takhle to právě... Možná, že právě díky tomu, se přeštenci tak rozmohla, rozstířila, že prostě používal těchto žij a poloučí. Těchto deformací. Těchto deformací, jo. No, byl to obchod pánu Pohen, přirozeně. Takový, který těm lidem dával, jeho jistotu, zosažitelné cesty. Ano, protože oni byli zvyklí obchodovat s Pohy různými. Tak tady teď se jim musela... Teď se jim novej, mnohem lepší partner, na kterým se dala mnohem více vydělat. To je úplně jasné. To byla to vše. Ještě když někdo měl někdy v některých domách tak pevný systém těch povinností, tak jsem byl dobrý křesťanský, to se dá uznávat. No, mohamedánský, teda. To je jasný úplně, jo. No s tím mýtem, teda, to bylo strašné. To byla taková palma. Ale to asi nemůžeme takhle, v oken... To bych chtěl opravdu po těch prázdních, tak na co si připrali. Neměli byste chuť na toho Gilgameshe? Né, to nemůžu. Proč, jako, jak... To je půlně jako, že by si... My bychom se na to podívali asi jako na toho patočku. A po tom Gilgameshoji totiž tento patočka má, to co vám ta Eva zapomněla, různý slovo. Tam je o Gilgameshevi právě, ano. Já teda, když už takhle mluvíme... A o babičce. Mluvíme, tak bylo by dobré pomýšlet jako na ty další nějaké takové zkusky, pokud by o něj byl zájem. Jakým, jo... Jako, k čem dál? Za těmto. A jestli by se opravdu taky třeba nepodařilo si připravit něco, kde by se... Kde by se připravilo třeba někde, jo. A proto bylo to s námi. Teď já jsem tady se potil. Ne, to bylo naprosto perfektné, protože my jsme se takhle potit nemohli. Ať tady tohto filozofický čísk k tomu tady byl. Ale my jsme byli pouhý čtenáři toho patočky, nic vím. Ale jsou některý třeba témata, který bez nás lidi se mohli takhle... ... No, nemyslím zrovna ten výtus, protože to by jsme asi na to... Na to nejsme vůbec nikdo vybaven. To by jsme tam opravdu potřebovali pak nějaký ty odborníky. A to by nás zabili. Počkej, jak to myslí zabili? Myslím, že teď aspoň tak trošku jime, kam to zařadit, co to je z kategorii jehu, pak už nebudeme vědět vůbec. V tom odborném přístupu je taky nebezpečný, právě toho zůžijeme. To nevadí, co je teda... A kdybyste někoho ukřílili v svojí študii, bysme s toho nebezpečí měli vystavit. Ale byste projednovali jako takovou serii? Ne, ne, ne. Ale jedna výsluze, může být taková většina nebyla špatná. Ale klidně by se to mohlo i v pokračování toho vašeho námětu dát jako takový srovnávací téma, jak jste o tom mluvil, mítus a křesťanstvo. Proč ne? Tak jak jste tady citoval, to bychom se na to vyzbrojili. Já myslím, že to budeme muset asi spíš, jestli vůbec, tak odložit hodně daleko. To je totiž... Pokud by se někdo přive, tak smysl úplně, to má cenu teda přivízt někoho, kdo by něco konkrétního tady udělal. To je třeba, kdo by hovořil o tom, o té historizaci umělí, třeba toho mítu, nebo té umělí, teda té historie o tom vítí z Egypta a tak dále. A ukázal by to na to. Ale ne, aby mluvil obecně o mítu. To je zbytečné. To bylo zas mluvit neborborně. Tak byste nabrl... To by ale ten váš známek by to možná... Ten už jednou o tom tady mluvil, tak možná je to má napsané, abych s ním mohl pomluvit a měl to jako večerní přednášku, tak to by se celoval za běžné tři hodinky i s diskusí. To je jako to jedno téma, ale takový to další sedání, tak to já myslím, že... Co teda bychom dělali, co je tedy... Tohle vlastně do jistý míry vám blízký nebylo v odborně. Jak říkáte, spíš jako vás to zajímalo, jako prostě váš patočku napštělo přednášky a tak dále. Takže prostě to mělo... Když to mělo mnoho vac, tak aspoň to, že to pobouralo trošku ty bohy. Ale... Teď je něco, co... Já jsem se pokusil velice blbě teda a neodpovědně napravit nebo trošičku odvízt ten svůj dluh. Co jsem měl, já jsem původně chtěl na ty vaše hodinky vždycky chodit a poslouchat. To jsem furt říkal, že... Takže teď já jsem si svým odpovídal a teď bych velice rád... Ty, které jsou na dně, jste se chtěli poučit. Co jsou na dně? Velice rád bych, kdybyste zazdělali svý věci nějaké. Taky se něco dovědělo. Já bych vám nabídl jedno téma po prázdňách. Už jsme o něm jednou začali takhle ve vrátnici mluvit. Jestli by o to zájem bylo. Já bych se pokusil velice toufale o jistou kritiku Kierkegaardova. Kierkegaardovy kritiky estetického mostu. To je výborně. Jestli by teda o toto zda bylo zájem. Protože je to takový naprůsečíku ty pravdy a toho... Rozvedám potočka, možná ji rozmetá Kierkegaard. Nebo to ne, ale že by jako jednosti pro to vybavení a jednak je to takový téma naprůsečíku ty filozofie a toho estetického postoje. Čili by to mohlo... To je výborně. Výborně. Výborně, to je správný. Já se mám taky dobře tam v tomhle roce. Co pak, já jsem v letě taky tady, ale... Já taky teda. Já myslím, že reální by bylo asi spíš až tebra po těch prázdninách. Ať já nevím, si jednotíme se na tom, kde kdy na dovolenou? Já byl pomyslující čerský, ale já nevím, já byl pomyslující čerský, ale já nevím. Já myslím, že přes ty prázdiny ne, jako to opravdu. Já nevím, abychom v tom červnu nešli natrvalou do mořka. Vy jdete na dovolenou? Vy jdete na dovolenou? Chtěl bych v červnci. No a já ale v srpe na září. V srpe na září, to je dva měsíce. Ne dva měsíce, ale půl půl. Poslední týden v srpku a první týden v září. První dva týdny v září a v srpku například. Jenom pokud je o nás dva. Všechny museli zbytek... Já myslím, že v tom září. Tak v polovině září. Až se vrátíš. Ale za to, když budeme mít takovou odlu, tak bychom si mohli dát závazek nějak přečíst. Vy to budete dělat hlavně. Buď a nebo. Buď to přečíst, nebo ne. To by špatně dopadlo. Ať i nebude. Ne, v tom okamžiku a jde. Já jsem to tak hledal. Já tě taky můžu půjčit. Ale anglický. Ne, je to český. Německý, pardon. Německý. Ne, český. Německý. Nebo je to český dokonce? Není, ale mě může dát obelisk. Je to německý. Obelisk to mě nevědá. Obelisku to mě nevědá. Obelisku to mě nevědá. Tam jsem něco udělala. A tak možná, že už to někdo začal překládat, ne? Myslím, že ne, ne. Chtěli to zadat, ale pak to zrušili. Ne, mají to v Tamásníku. V knihovně. V Čečené vlázdě. Tam byly vybaveny tamášky ozobický. Červy. Hábaně. Asi to tam máš doma. Onoho soupadelního filozofa materiálistu. Komplet vyrážený. V Německu. A chcete to snad přečíst? Ať si řekne, nebo ne. Nebo ne. Já to budu určitě číst, ale myslím si, až potom, jo? Až to řekne Jankovič, jo? Ne, ale možná to stojí. Já mám to opravdu, bo to nejdeme dozvolit. Ne, Přemek je šílený. On tak váhá. Si přečíst nějakou knížku. To musí mít jeho reference. To teda se o tom uši. A někdo musí vyhadit. Aby on řekl, no ale, sakra, já teďka, no, tak možná za rok, no. Mně to přines, jo? Váhá. To si děláš z toho cizí jazyk, to netrebuje na hodinu, než píš tu stránku, rozumíš? Ani v češtině, člověče. Chtěl jsem ti nosit takový spis a ani mě nic nechtěl stočit. Člověče. Jiný to úplně hrtali. No dobrý, no. Já teda, já myslím, celkově, že by to opravdu mělo pro nás asi nejskůj smysl, kdyby se hledali takový temata na tom průsečíku těchhletěch zhruba ty filozofie a toho úmění, nebo filozofie nábořenství, filozofie mýtu, jo? Takže takovýhle průsečíkový temata, který by pro nás mohl být pro všechny nějak zajímavost, protože to, co jsme dělávali dřív, bylo někdy jenom speciální. Z našeho oboru to taky asi třeba už dneska nemá vopak. Pro nás nejcennější teda je samozřejmě, když taky do nás nalejváte, jo? To je jasný, protože... Ale bylo by to trošku taky levné, jo? Taky se musíme kapánek snažit. No, tak dobře, ano. Takže a přes ty prázdný každý účastnosti, třeba se něco napadne ještě? Ne, já bych ale se teda zároveň bych poprosil vás, kdybyste uvážil, jestli byste podobně neměl sám na mysli opět nějakou teda knížku čistě filozofickou na nějaký výklad, protože pro nás to vždycky je taky cenný, tím prvním systémem nějakého uvažování a tak dále. Poletujeme v tom. Ano, ano, ano. Vždyť. Nebejt vás, tak toho patočku se musí pořádně nepřečet. Jo, tam jsem to prolistoval a nelíbilo se mi to a založil jsem to do pňáma. A vy jste mě donutili, že jsem to velice důkladně teda zpracoval, takže teď až se odevřou zase nějaké možnosti, jak okamžitě napíšu trtivou kritiku, když si mi nebodlehne mezi tím. Co kdybych teďka vás bych zkoušel a poprosil vás o téma, který by náopak vám byl blízký a milý. Třeba toho Chardina. Nebo o něco prostě, nějakého filozofa, který by vám byl náopak blízký a kterýho byste interpretoval, pokud by to bylo nějaká způsob z toho přehrání do nás, aby jsme... Já nevím, jestli by zrovna tohle stálo. Na to já myslím, že ano. To to je něco. To teda má hodně málo společnost teda s vašimi... To bylo úplně jiné. Mnohem jiné. Být jiný než Patočka. Jinak mě to je milý, ale tak nějaká věc. Mám prostě na mysli něco, když třeba se tady hovořilo o toho Patočkovi, tak jste řekl o tom, že vlastně ty jeho postavy jsou dost antikovány. Vzpomínáte si, tam na tom jsi zrovna říkal kdo, kým, jak a tak dále. No tak třeba vybrat něco z toho, o čem víte, že to za to stojí a co je z nějakého současného proudu filozofického myšlení. To byste chtěli takto vyšetřit. Ano, to jsem si myslel. Já jen nejsem schopen vám doporučovat. To opravdu nejsem. A kdybyste si sami řekli, a neby to nechtěte tejárat, tak prosím. Ne, tak to právě ne. My vás právě, přece Herkut, něco vás jako, když jste to, tak vás něco zaujímá. Já myslím, že vycháze jedině z toho. A kdybyste vám jedině z toho. Protože jinak by to bylo školní, to ne zás. O tom se vycháze z toho zájímá. Něco, Herštof? Tak mě zaujíma příliš mnoho věcí. No ale jednák. Pokažou to něco jinýho. Za čtrnátky myšlení. Tak já nevím. No rozhodně teda je to. Dobře, tak především, teďka máme ty prázdnické klasy, nemůžeme podrobně program na to půjít. Dobře, ale mělo by se to udělat ne na první setkání, ono by se to mělo trošku, no. Protože to zase pak budeme dát vzduchu. Abychom, abychom. No, no, tak výhledově potom něco. Pak by mohlo být něco z takovýho. Podívejte se. A byste to, myslíte, absolvoval zajednou? To nevím, možná, že třeba dvakrát, no to jasně, já si to připravím, no. Ale myslel jsem si takhle, že jo, že by, tak tohle byla kritika, analýza, někdy to, někdy to může být prostě taky, ale informace, nemyslím nějaká anotace, že jo, ale prostě nějaký upozornění na způsob myšlení. Já si myslím, podívejte se, je to, co jsme si kdysi říkali, že jo, u tebe ale vždyť je to trvá, že v tomhletom, to já cítím a jistě každej z nás přímo fyzicky, že v tomhle marazmu jako je dobrý, když člověk může se chvilku střelat něčemu takovému soustředu, že by to nemuselo pomínit. A že by to mohlo být rozmanitější, že jo, ale rozhodně ne, teda úsce speciální a z toho, jednostranního zájmu vlastně jenom ta filozofie, paždá může mít jen takovou nějakou platnost jako horizontu nebo nějakého takového směru myšlení, to může zajímat všechny, ale jinak odborný témat a přímo úsce z tohoto asi ne. To skutečně si myslím, že no a tak a mohli by se eventuálně třeba přemechnout Že jo, co dělá Patočka? To jsou interpretace taky mimo jiné uměleckých děl, který mají filozofický aspekt. Já třeba si myslím, až obojdila ten tématický rozbor toho Tomana, takže jistě tam nějak tyhle ty věci, tak ještě to všeco v tom holavě, tak jo, tak jistě. Jo, podobná interpretace, ano, to jo, to je pravda. Tedy ne pouze nějaký analýz nebo podpoznalé interpretace, ano, to jo, to je pravda. A nebylo by teda vůbec takový závazný, aby každej teda řekl, co by mohl sem přinést? Ne, já nemám, ne, to nemohla tak pojkát na vás dřeva. To jsem přesně dělal. Ale když já řekl, co bychom si řekli, že na každou bude mít každej něco připraveno. Což je na každou, na každou schůzku bude mít každej něco připraveno. Je trošku náročný. Dojde jenom na jednoho. Teď se to předloží a řekne se, co se udělá. A ty, který se nememou, tak to mají na příště. Počkejte, takhle, na tu první schůzku po prázdnách, každej by měl něco. Že bychom se stanovili tady potom, aby... Tak, jasně. Krom tebe začínáš, to máš. Kdyby jsi měl něco. Ale to už teda nejenom kým. Já jsem tebe měl to připraveno, abychom se na pleku mohli rozhodnout, kým začneme užitě. No, tak ty prázdniny jsou na tebe dobrý. To je pravda. Zhruba tak, vějme, jak ano. A kdo to absolvuje, tak ten má nějaký čas. Spokoj, aby si přepravil další. No, jistě, to je samozřejmě. Děti, kdo tleskne, dostane z brzy. No, to je ten šílený tým. Že jo, znáte, no. To je hrd, to je souchtipy proti lidskosti. Kostižení děti, že jo. Děti, kdo tleskne, dostane z brzy. Teďka jedna konečně tleskne. Růženko, tady máš brzy. Děkuji. Tak to s náma bude. Tak vážně, je to krásný. Vypněte to prostě. To přežili. Když neztraží.
====================
s2 poslední Demínka.flac
====================
v pásavství nejistoty a je v podstatě i racionální. Něco takového tam asi je, protože jinak bych si musel přiznat po dnešním výkladu pana Hejlánka, že to je, že to je tedy, jak jste říkal, koketerie, to znamená tedy povrchnost a nejasnost, která se orientuje na velice globální potřebu rychlé kompenzace nějakých nejasností v nás. A tedy je to všechno vypočtené. Já nevím, když se to neznam. Já si myslím, že on prostě tak, jak to dělá, dělá to částečně bytostně se vším tímhletím, co potom je velmi těžký kanalizem. Ono, jak po ty dnešní kritice, která se mně zdává nejsoustřednější, tak ono to neobstojí z hlediska filozofie, náboženství, mýtu, nichčeho. Jak to, že to pohodlí sobě, nesnad jenom na mě. Já jsem to slyšel. Já jsem to slyšel. Já jsem to slyšel. Ale ta udíčka musí předpokládat ryby, co znamená něco, nějaký stav, který je spřízněný mezi tím patočkou a tím, kteří na to čitají. No on říká, ale ty kokejty jsou stejný. Ale ten patočka na to může být stejný jako ty čtenáři. To může být tady ho výkon původní. Já jsem nemyslel to kokejtování ve smyslu jakési povrchnosti. On by rád, třeba. No jo, právě. Ale nedokáže se rozhodnout. Vymanit z čeho si tedy nejde. Ne, rozhodnout, to je správný slovo. On vymanit se dokáže velmi snad z čehokoliv. To je správný slovo, to rozhodnout. Jemu právě nic nezůstává. To je velice přesné slovo, to rozhodnout. Já jsem zažil několikrát, já jsem vám to říčil, ten krasný Tejárem. To je takový klasicky, že říká, že jsem to já sám zažil během 14 týdnů. Říkal pravej lopat, protože chci přečet Karla Levita. Jemu nezbylo z toho, co říkal před těma 14 týdníma, vůbec nic. On říkal něco úplně jiného. Ale vžil se do toho? Vžil se do toho naprosto. A tak? A tu chvíli? Ano. Ale protože to je katastrofání. No tak možná je to něčem v odpovědách. Je to fantastická schopnost vzhledu do něčeho, řejem, cítovat se a interpretovat. On dovede skvíle interpretaci díky tomuhle. Cítovat se, schopnost. Ovšem fakt je tedy, že, já nevím, tak ve strašním mistří zbytě dost dobře nemůžeme hovořit po... Já panu Fatočka totiž zase odcituju. Když jsi dávno mluvil o tom, co prováděl Mokářovský, váš velký mistr. A říkal, no a když tohle dělají orlové, co mystří zbytě? Takže těžko, můžeme těm orlům radit. Ale fakt já bych byl proto, že takovej myslitel nadaný takovou schopností vzhledu, že by měl zhlédnout také na sebe, a když teda na tu skladebnou, na tu spekulativní, na tu systematickou stránku filozofii, to prostě není, protože se vždycky třinkne k něčemu. Tak bych se teda orientoval na té interpretace. Prece interpretace takového Platona. Kdyby tady nic takového nikdy nebylo, nebo Hegla. On má takovou představu, že musí zanechat systematicky. Do jisté míry on to má udělat i ten interpret, že to je fakt. Ještě jeden postoj jsme pominuli, který asi mu přísluší, a to je ten nejošklivější. To je ten estetický postoj, ten on asi zaujímající postoj. To je ten nejošklivější. To je vcítění a pročtí toho, co tady tu chvílku přede mnou je svý. No jo, no. Ale to už o tom chcát, Jirke, go on. No, no, no. Právě na to naráží. A možná, že na tom něco je. No, to je ono. Je to švýtání v podstatě. Ty chtěláš víc. To je také to pěkné. Pro někoho. Promiňte, vůbec nevím, kde mám mezi tím, co chtěla. No já jsem myslela, že tam něco nezdá to, když by tady třeba mluvíte o tý nejistotě, jo. To je takový přiznání, takový lidský přiznání. Ale tohle není role, kterou on si myslí, že by si mohl dovolit. On je v roli filozofa a já si myslím, že on ani... Není ten přesný případ toho, že se nemůže rozhodnout. On si patrně myslí, že jako filozof se taky nemusí rozhodnout. Protože si náopak může využít tu ono a tu jinde zase něco jiného a využít to jako teda filozof. A to si myslím, že je taková jeho aksi navléknutá role. To je strašně nebezpečné, protože je to takovej koneček, takovej picit. Ono nemusí to bejt koneček. No a když jsme u toho Kierkegaarda, mně se teda trochu zdálo, jak tady právě jsou ty tři pohyby. Že aniž bych toho Kierkegaarda zmínil, nebo nějak, že to trošku přece něčem odpovídá těm, čem stáví. Ale to asi nechci nějak pouštěto srovnávat s tím, teda že to poslední nejmínul. To je tak krátký a člověk tam nemůže najít nic. Ono se to nekryje teda. One to nějak jiný rozdílejí. Fakt je, že teda to vnitřní jednání, co objevím, že to povšem u Kierkegaarda není až s tím největším cetím. A teď to tady dáváš do toho posledního. O určitý analogii by se tam našli, nepochybí, že? Ale že by to bylo z toho přesně děláno? Ne, to ne. No ale jste teda přesvědčivě ukázal, že se jmenovat právě ten závěr má stavbu velmi vratkou. To myslím, že k tomu je, žeho bohu, těžko co dodat. Jako to předtím bylo, že by to bylo z toho přesně děláno, že by to bylo z toho přesně děláno, jako to předtím bylo často problematicky právě proto, že se postupem těch diskuzí ukázalo, že u něj vždycky je ten problém, že jisté teze nesouhlasí s jinými tvrdzeními, že? Takže problém toho, který polemizuje v tom, že si může vybrat ty, anebo zase ony, jo? A jiný zase může hájit toho patočního. Opačným věcím, že? V rdzení opačným. Tak tady v tom teda se vám bodařilo strhnout jakousi takovou klamavou masku, kterou teda, to myslím, že jsme si tady říkali hned na začátku, přesto všechno, čím nás to upoutávalo, jsme cítili už tehdy, a vy jste to dneska, jako pomenoval, myslím, dost výrazně. Je to jakási ekstatická formulace odevzdanosti něčemu, ale naprosto tedy není jasné čemu, ve jménu čeho se člověk má odříknout, teda prakticky, z skutečného života. To tam je, v téhle ten rozhodok. A po té analýze, která byla provedená, se ukazuje, že to opravdu je bezodsad. Odkud ten termín, ta odevzdanost, co byste o tom mohl říct? Odkud to má, bych to řekl? Už se o tom mluvil, to říká platovství nějaké v tom. Ten termín letné, že tedy... Ale kořeny toho pohledu. Já mám dojem tedy, že ta realita teda, termín ne, ale ta realita je teda ten platon. Totiž, a nebo teda zejména platon a obecně to antické pojetí vůbec, to je řecký pojetí, v podstatě ta jeho odevzdanost, to je eros. To je to, co se velmi přesně líčí v Platonové sympozii, co ten pásník Agathon tam zejména teda vykládá. To je ten postoj milujícího, který sám sebe, sám sebe se vzdává sebe, odstrkuje sebe, sebe za nic pokládá a přimiká se k tomu milovanému, miláčkovi, jak tam hlavní novotní překládá, protože je na něm něco dokonalejšího, něco smešelějšího, něco výsostnějšího a tak dále, který vzdává se sebe, protože stojí míš, aby se přimíkl tomu, co stojí míš. To je základní struktura toho antického erotu, zejména v interpretaci Platonova. A to je něco, co je toto genere odlišný od chřestenských Agaté, která znamená pravý opakt. Například je příznačný, když se tam mluví o bohočlověku, tak on ho líčí jako tak dokonalého, tak pravdivého člověka, který vlastně jeho si vyvolilo ta událost bytí, aby v něm se realizoval. A neříká se nic o tom, že tento člověk sám ze své vůle a z podstaty svého zaměří, právě protože je, kdybychom mluvili touto terminou nebo tímto výrazivem, tak právě protože je seslán ta událost bytí a je v něm zakotven, tak nešplhá k tomu bytí z párky, ale jde až do těch nejnižších končin, kde jsou lidi nad něm. To je tam úplně živý, a to je přece podstatná chřestenská. Přišel těm publikánům a nevězdkáma, Stolovác, Říšnik a ty nejubožejší, který byli vypovězeni, nesměli se ukazovat ve vesnici, malomocní, který byli mimo a který byli chápaní jako prokletí, k něm šel ty uzdravotní. Tohle to tam úplně patočkově vypadlo. Tak co z toho chřestenské tam zjde? Zase mě nespomínající tenkrát, když jsme byli na té přednášce, tak tomu výkladu z tróny Poznání a tak dále předcházelo, říkáš, v současnosti jsou dvě takové směry, tak buddhismus... Ne v současnosti, jako takový, že to je takový obligátní, to se opakuje v té vesničké tradice, že... A ten buddhismus tam je teda zkrácen na výkladu, ne? Značně. Tady je jenom tak maličko. No jistě, no. No tak to je takový ten známej, že ten buddhismus, tam právě do křeselských stron dopadlo jako, ten buddhismus je špatný. Že to je ta cesta k tému pasivitě, k tomu bytí za cenu, zdání se toho subjektu. To tady je tedy taky. A to bylo výklad totálně větší. Totálně větší, ano. Ano, když to tam vysloveně o křeselských, což tady není... Ale zůstalo zase, ale zůstalo, to máte velikou pravdu, zůstalo z toho společního jenom ty dva protižky. Subjekt s velkým S a bytí s velkým B a nic mezi tím. Já, velký subjekt a jediný, že jo, se odevzdávám tedy tomu velkýmu bytí. No ne. No to teda jo. To má to společní práve být jinak. No dobře, ale to tady bylo řečené, že to společenství není vysloveno nic. Na základě čeho to může být společenství? To je nejasný. To může být tak ty společenství, jak si vědoucí. Já, subjekt, bytí, ty subjekt, bytí, jo. Každý subjekt, bytí, překoná sám sebe směrem k absolutnímu bytí. Proto jsme tady mluvili o tom, toho mytu toho poznání, že teda asi, jak si, na mě to působilo takovým dojmem, že právě toto společenství vytvářejí lidí, skutečně teda ty vědoucí. No, právě proto tam se mluvili o toho mytu poznání a ne už třeba o tom, ne o mytu, ale teda o tý formě obětí nebo jo, něčeho takovýho. To tam není vůbec. Tam je opravdu jenom toto. I to poznání. Kteří se odevzdávají teda tomu poznání. Všem ty, která vrájou v sebe, já chci, tak tam, tam, proti toho česká, proti tomu rizmu, tak tam právě v tom, toho designu, tam to myslel, právě jako spíš jako z toho druhý, tam spíš tu lásku a tohle. To, že jako znamená tady taky se mluví o toho, o další službě. A to, že do nás služba brála tomu, jaksi o tom poznávání, o tom procesu toho poznání, o tom smyslu. A potom by tady, jaksi se do toho nějakým způsobem vontovaly by ty rizy, takového toho, já nechci říct, teda nechci mluvit o scientismu, ale takového prostě ty, takový, jaksi, moderní, nějaký účtěk v mědě. Já myslím, že tohle je právě jasný platon, tam prostě, že, ne, takový... No, takže... A takový, že to techné, prostě všechno musí být, že tam nejsi, nej ty, jak se ty navrchnu, jsou ty, který mají tu techné, nebo ty věci, že on, jako, je to já nevím, který byl v tom dialogu, co to za má být, jako, jestli šťastný, nebo tak, jako on tam, jo, on tam... Vypadněte si, v čem to je? No, to je čáta. O tom právě on mě dlouhou, dlouhou... Když měl o tom platonovi, o tom, to on rozebíral patoška, jo. Ještě? Ještě? Navrchnu jsou, právě, že jo, podle platona jsou ty filozofové. Ty, který právě, který vědějí, prostě, který, za tím, co tam ty ostatní, který prostě všechno z toho nahlédnutí, prostě... On tu tam řekne na tom, prostě, který, co je dobrý kůhař, prostě, na těch, jakých, těch příkladech on to tam, jo, tam je to s tím techník, prostě, a pak dochází... A to je to výzdení, prostě, který to pozná. Měl jsem mě, tehdy badilo právě, že ty pohyby se, jak si, taky rozvrženy, že nevytvářejí skutečnej, skutečnej okruh. Protože, tak, kdybych on to řekl velmi zjednodušeně, to přimknutí, ta láska je odbytá nejprve v tom materství a potom v té, v tom nalezení druha. Tak jako v tom prvním pohybu, že jo, kdy on říká, že ten vztah toho prvního prvotního přimknutí se znova opatruje v lásce. Jenže pak přichází v fáze toho boje seberealizace, která jako kdyby, teda, niž jako kdyby došlo to předchozí k zapomenutí. Jako kdyby to bylo něco mentálně a já nevím jak nižšího, rádově nižšího. A v tom třetím pohybu už se o ničem takovým nehovoří. Protože ta, myslím teda o ty lásky, tam není. To tam není. A to mě trošku vadilo, protože když jsem si to zase prožíval za sebe, za tu svoji otázku jako jako umění, tak jsem si uvědomil, že to umění podle jeho formulaci je opět situováno do toho prvního pohybu především. S celou tou svojí celou to svojí slasti, ale zároveň temnotou. Jako kdyby povšem zase na druhé straně těm výšinám toho třetího pohybu toto všechno mělo zůstat odepřeno. A to mě vadilo. To jsem cítil jako abstrakci, která neodpovídá nějaký živý zkušenosti. Protože v tom posledním nějakém pohybu, ve kterým člověk teda třeba překoná nějak sebe, kdybychom zůstali u té formulace ve jméně toho, co přesahuje, tak tam přece se nějakým způsobem transformujou a předchozí pohyby. Ať už ta praxe a seberealizace, tak i ta láska a přilknutí a svlast a to všechno. Víš, jo? Ty věci nejsou jenom hierarchicky nad sebou. Taky vytvářejí toho člověka až do konce. I ten první, i ten druhý, i ten třetí. Zároveň s těma pohybama, s tím postupem. Tak tak. Tak tohle to jako právě ještě bych chtěl dodat k tomu, co jsme říkali, že třetí pohyb je vůči snačně vyčístět ve směru u toho platonce. Teda on tam a nevrací se k tomu předchozímu. Nepotřebuje ji. Jo? Nepotřebuje ji. On tam teda říká, že třetí životní pohyb je vůči prvním věma ve vazbě spojení a zatlačení v dialektické vazbě. Teoreticky on vyhlašuje, že taky z toho něco tam zůstává. Možná vidět je spíš, že je to zaklačováno. To je to jako značené. Pro mě ten třetí pohyb připadá ze všech nejvíce nelidský. Všem taky, ale nelidský je. No ale proč? No vlastně lidský je ten prostřední. Protože ten první je animální. Ten první je ten takový ten společenský. Společenský. To je hodně otázka. Lidský by měl být opravdu jako ve schopnosti všech těch tří. On říká, že to je ten vlastní pohyb existence. Ten třetí. A existence to je jenom lidská. To by měl být nejvíce. Lidský jenom pro výjimečné lidi. A proto takovéto společenství v české představnosti to je společenství, které je velice různá a prostá elita. Což je zase další pod, kterým se to naprosto rozstávějí křesťanci. Křesťanci vůbec teda není aktuálitáři. A třetí pohyb je vlastně to vybolené. To je ten soběrozumějící. To je ta firu. To je křesťanské zvěststvo. Já jsem ještě... Já jsem, jak je vidět na spoustu věcí, zapomněl, že to by se ještě našlo teď rozporu teda s tím křesťanským strašná zkoustem. Opravdu je to takový nepochopení nebo taková hrba. No počkejte, ale že právě tomuhle tomu, který každé tam upatočky chybí, právě ten moment, že ten Kristus bude k lidem, který jsou právě nejvíc nadějní protože je právě podstata křesťanství. Tak jak vidíte, je to mně jasný, ale vidí tak všichni opravdu, je to tak... Počkej, by nerozhodovalo. No ne, jestli prostě, no ne. Dá se to dokomentovat. Dá se to naprosto dokumentovat. Ale je to prostě, myslíte, že by se váma souhlasili? Je to prostě... Já mám dojím, že tohle z toho... Jenom vládcové a jejich šaškové by se mnou nesouhlasili. Jinak každej. Jo, je to teda jak si... Já vím, že to nerozhodují opravdu, ale je to... Ale... Tak je to myslím jasný. O tom nemůže být pochyb. To teda, se na mě nezlobte, ale to není jenom mé pojetí, tak to je. A tak to je obecně uznáváno. Vždyť je to uznáváno, ale to je druhá věc. V různých dobách je to různě. A všechny žebraví řády třeba vznikly jako protest proti překladům, a vždy znovu se to objevovalo, že to prostě je nepříměřený, aby triumfující. Uvidíte se, jestli to tak je, a jestli je prostě jasný, ale taky jdem v tý jedný studii, co máte zvlášť, že tam to musíte tak trochu probojovávat, že to takhle je. To by přece trochu osábovalo v tomhletom kritiku toho Batočky, jestliže to prostě není pouze jeho. A co by byla podstava toho Cestanského? Já jsem právě veliký ignorant. Je možno to doboty strčit, cestanský, za účelem teda jeho difamace. Ale v dobrém smyslu to nejde přece. To je jenom jako ukázat, že to je jenom taková podvodnická ideologie pro kvůli, aby se nepouzily a tak dále. Tak to je možný. Však to pojmou. A odmítnou. Ale není možno to takhle vyložit a přemlout. Já jsem teda, promiňte, vždycky myslel, že celý proces statismus a tak právě, že to právě bylo, že to bylo tam mluvit. A ideologicky takový? Ne, jako právě snahá, právě proti tomu, katolicismu, všechno prostě, se vrátit tomu, říct, takhle to je, to znamená, že to právě museli tvrdě probojat, že to tak právě, že v tom, že katolici... To je začátek, to je začátek protestantství, že? Taková ta první reformace, jak to mu říká Monárdy Valdenský, a tady u nás takové ty předhusity, že? A potom jednota braturská a tak dále. Ale jakmile se ty protestantky staly oficiálním vrstvou, oficiální ideologií, tak v tu ráno na sebe oblíbí všechno tohleto. Čili ono to není otázka protestantství. Prostě jakmile se spojí křesťanství s tím status quo, s tou etablovanou moci, tak v tu ráno se stává tou děvkou. Katolický dialogové tvrdý, toto je, co pan hejdá, ne? Promiňte, já bych to chtěl... Já bych to chtěl vytvářet. Děláš to si sary biskupovi. Jestli třeba Patečka nezdurozní, nebo pro mě není rozhodující na tom přesťanství ten moment právě toho vytváření toho společenství těch věřících. Věřících? Vědoucích. To je jedno. Ale takže v tom případě tam povážně na dvou řádcích o tom málo mluví. Jestli by to pro něj bylo tak úležité. Není možný, ale... V praxi to taky tak nevypadá. Věděl jsem, že na ten strom poznáte, že by byla podstatou kristánského... A ne, tak pojďte se, já nevím, jako mluví to Nikdala, ale já se prostě, že já nechci, ale bych chtěl prostě, nechci, poučkuji. Jo, přece tady, že když ten Patečka, který tak se k tomu dostal, z toho firmního odezdenosti, jo, já, já se teda měl dojím, jo, jako člověk, který potom tak se išel z rychlíku, jo, o kristánství, jo, jo, takže tam je tady právě třeba právě, k tomu katolickému, tak jo, promiň, že po důkazu, jo, jo, že tam je ten posledný ten vztah k tomu bohu, právě k tomu vyššímu, jo, jak to teda ten, jo, to, co tady je nějak, tady z toho, z toho platonského, to, jo, ten vztah... Vztah k bohu, jako k křesťanskému? K křesťanskému. Ne? Toho nespecifikuje to křesťanské ten vztah. Já myslím, že ten, že ten, že ten bůh, tenhle je dost jako, jako, ten, ten, to specifikuje náboženství, a ne křesťanství, jo. To je taková ta výpava všeobecná, že... Přejim se, když si teda, promiňte, já jsem i v českým, proč se teda rozkází protestovat ty změny s katolickým, teda? Nedorozumím. No, protože ty katolici byli dřív bohatámi. A v českých se na to nedorozumí. Co vy tvrdějí naopak oproti tedy... V podstatě, pokud jde o tvrdzení, tak jsou rozsáhlý schody. A pokud jde o rozpory s tím, co se říká, co se dělá, tak jsou taky rozsáhlý schody. To je těžká, to je taková, je to dneska už je to takový dost jako nepřiměřený. To je, to je... To je možné říct, teda, spíš jako dneska už důležitost je taková, že už rozdíl tradice, rozdíl mentality a takovýhle věci, ale tak nějak jako přísně, víte, mezi katolickýma dialogama dnešníma i dřívejšíma vám najdou vždycky někoho, kdo tvrdí to, co tvrdějí prostě protestanti. Jenom někomu, ale... Tím spíš vůbec nemá protestanti tam, prostě tam každým, kdo tvrdí, co chce, když to zajde vše. Ale nemusíš to snad tak chápat, jako kdyby ta historie, tady ty otázky, na kterou to vlastně začalo, to jest teda toho přístupu k těm budeme vyřazenej, jako kdyby to nějak na tom bylo... Co k tomu má teda ten rozpol, dejme tomu protestanti a katoliků, kteří tady byli. Mně se zdá teda podstatnější, jak jste tady zmínil ty řády kudýmířský, anebo různý i svatý, jako třeba Františka z Asici, jo? A dál to prostě, to jde až teda do tohoto století, třeba dělničtí kněží ve Francii, nebo něco takové. To je pořád tohle. Pořád to udržuje. No ale to není pravda, můžeš cítit, to není katolik, ale v protestantismu takhle taky, tam dokonce vůbec ženničtí kněží neexistují, kromě u nás. Protože samozřejmě, kdy chudáci dělají, tak jezdějí automobilama místo, když jim pomohou toho, nebo jeden mu přítel není potřebný, zatím se ho vlastně zapadil a tržbáře natíra dveře a tak dále. A na národní výbor mu nabízili teda, navrhovali, aby šel do slojeváry. Tak to je vlastně jediné, protože v protestantismusu nemá ženě, tak nic. A na druhé straně je taková, víte, katoliky se strašně kompromitovali svými svazky s feudalismem. Ale to už je tak stajné, tak dávné, že už to skoro není ani pravda. A proti tomu to zkompromitování protestantismusu v Urlazi to je o něco mnohem živějšího. To je odporné. A to se dá sledovat ještě dnes, když ty katoliky vlastně nemají moci se opírat. To je taková slavka, že to je, to už musí teď něco jiné. Protože ty protestanty v protestě prostě myslejí strašně, ty západáci, že určitě to je minulé. To se všem šuje. Tvrdí to máš třeba anglický, že podstata křesťanské je tohle to, co... Tvrdí to tež, co vůbec? Asi jo. Vom tvrdí co uřadu jiných věcí, ale tady najdu tam body, které jsou jak vystřížené, které... A nenašel by tam všechno? To ne, ale možná by se toho něco... Samozřejmě, ta scholastika, ta novost scholastika, ty tzv. tomisky, právě tyhle věci přehlídly a udělali úplnej systém právě z toho všeho ostatního. No právě, takže já říkám, takže to bych přečenil, tak bych to přehlídl. Takže takhle, kdyby to přehlídl on je jiný. Dobře, jenomže oni to přehlídli v 17. a 18. století. On to přehlídl teda v novem 20. No, ale jenom, etimologicky, tak katolikos je prostě celý. Univerzální. Čili tamhle... A ten parciální vaš to pořád protestuje proti něčem, proti tomu druhému. No, ale, takže tam prostě v tom katolickém, kde po to, že jaksi právě tento, který jsme mluvili v rámci ty knížky, tak má ten pohyb toho vznesení nebo tak, je možný právě toho univerzu, toho společenství. Čili v tom odevzdání se tomu společnosti a společně s ním nějak jako dochází k tomu. K tomu protestantismu, je to podle, co jsem o tom letmo, je to individualizování právě. Hodně to máte pravdu, ale ne zcela. Skutečně se to tam najde. Ten individualismus je jenom šilně rozvinutý. Ale není to výjátku, je to díky tomu sepětí s tou liberální společností. Fakt je, že ani půltera, ani kalvína toho liberalismu nejde. Je to tam teda pro něj dodatečně, poněvadž tím zblížením s tou boženským a s tou politickým bylo nutno teda si to propojit taky ideologicky. Ale jaksi v podstatě protestantismu to nepracuje. Je to tam hodně výjáfaktí, ale ne z nějakého zakotvení důvodce, z důvodnění. Já mám důvod, že vůbec teda to dost dobře ani není možné, že to může být jenom takový nepozorovaný, nepříznaný, takže je přesně takový individualismus, to je kvadratura klubu. Tak díky tomu to může být jenom právě tímto způsobem. Podívejte se teda, jaký pak individualismus teda Kalvinů palovalo. To byla taková disciplína, do jaký se katolikům nesmělo. No tak to jsou vlastně takový důsledky toho. A jaký pak individualismus útera, že když se někdo bouří proti vrchnosti, tak hrd na ně, kdo jí víc zapije, ten má víc zásluhu co pár mluvenků. To je pak individualismus. No ne, ale přece jenom je to tam jaksi víc záležitostí, řeknu takovou... Ten individualismus máte pravdu, je tam v tom smyslu, že teda, když nic nezbývalo těm prvním takovejmu protestujícím, tak oni se odvolávali k neexistující vrchnosti, teda k politicky neexistující vrchnosti. Když Hus teda už jasně teda to všechno prohrál, tak se odvolal k samotnému Ježíši Kristu, proti círke, proti papeži, proti koncilu. Čili ten apel na svědomí, je tam nějaksi hrál takovou zvlášť, kterou si hrál. Ale si prosím vás, kdybych mohl zase hrát, ne příliš poučeně, přece jenom si myslit, že ta idea té cesty k těm radně je silným motivem, ale vy jste mimo, že vlastně přece jenom řekl motiv, který možná bude mít dominující postavení v tom křesťanském. Pozitivně představa budoucnosti, která vyplývá oproti předchozím námoženským z té úplně jiné vazby. Člověk partnerem budoucí. A cesta člověka celým tím světem právě proto, že má dar, dar od Boha. Cesta tou přírodou něčemu, co mohu, co ještě nemám, ale co musím vytvořit. Tady taky se asi pravděpodobně jako trošku posnury ty akcenty a jistě, že v té protestantské položilo větší důraz i na to partnerský, i na tu aktivitu. To je asi, co já tak bych taky vnímal, ale přesto si myslím, že to, na co jste tam velice soustředně útočil, je ta představa krásnoty budoucnosti, která toho patočku zvláží k tomu polomitickému a polologicizujícímu o všem tému výšlení. To je ta představa, že to strašné v té budoucnosti, co tam může být to nejstrašnější? Nic. To, co se nic nazývá, že je to tak. No a tady myslím, že jste ho asi přistihl jako při něčem, v nějakém bytostném rozhodnictví. Protože teda, abych to dořek, a teď se asi, teď se přirozeně, teď bude to explodovat, ale já to říkám v té nejlepší a nejlepší hůli. To předpokládá ta pozitivní představa budoucnosti, předpokládá líry, která nebýt ničím jiným než jiným jménem naivity. Ale krásný naivit. Jakýsi původní naivity. A ta v tom křesťanství je to je jakýsi to je jakýsi naivní srozumění s tím, co bude přes to, co jest. A to v jistý chvíli je rozrušeno tohleto, tahleta půda se roztřásla a tou modelnímu člověku ta naivita není dána. Neříkám, že ji nemůže získávat, není mu dána. A není-li mu dána, můžou se objevovat, nebo je to, řekl bych, zázemí těchto neujasněných a nejasných návratů k polomitickému myšlení nebo rábování. Protože já bych na tohleto navázal v tom, že tady v tom pojetí mýtu, jak jste ho jako nějak popisala u Patočky, tak tam je jistý rozpor, bych chce. Protože jestli, že ten mýtus je odvrácení od budoucnosti, tak je to de facto promítnutím minulosti do budoucnosti a je to teda jakási jistota. Je tady nějaký archetyp dějinej, který se neustále opakuje a v tom je určitý vědomí řádu dějín. Ale u toho Patočky, jakmile se tam objevuje ta neumnostnost mýtu a otevřenost do budoucna, v podstatě na ta hru za budoucnosti, tak to už je. A ta otázka té viny, tak to už o všem je, bych řekl, to už není ten mýtus v čisté podobě, to už je převzetí, kdybychom to vzali jako z těch klasických těch, tak to je převzetí tý podoby mýtu, jak se promítá v řecky tragedii, kde ale teda už to není mýtus, ale je to krize mýtu. Takže vlastně v tom Patočkových jako se neobjevuje teda to mýtické v té vlastní podobě, ale už teda v tom, v té podobě krizovým. No tak totiž není jinak možný, máš dneska už čistý mýtus, vlastně nežije. Neříme o něm ani pořád. A já bych měl ještě malou poznámku k tomu, co jste mi říkal, pane pre. Především proti tý naivitě takovou moc bych ani nebouřil, protože konec koncí teda jako v takovým obecným křesťanským povědomí je to doporučení být jako bacholátka. To je jaksi sice samozřejmě tam se míní na něco jinýho, ale konec konců to bychom se museli domluvit, co to je ta naivitě, zaznáte, že krásná naivitě. No to srozumění prostě s tím, co? Vy jste to taky řekl, vy jste to taky opsal tím, že jste řekl, věřím v něco, co bude dobré, ať nevím, co to je. No to je ono. Toto je ta druhá věc, že teda v tom smyslu se teda jako těžko dá mluvit o představě. Když si něco představím, tak to mám před sebou. To vím, co to je. Když si představím psa, tak si nemůžu představit psa aniž by byl bílej nebo černej, nebo jiný. Kdežto tohle vlastně je něco jiného, než představa. Já mám jakousi jistotu, že to bude dobrý, ale jaký dobrý. To prostě vůbec, nejenom, že si jim nedovedu představit, ale já si to ani nechci představit. Vím, že každá představa by byla zkreslený. Já očekávám to, co přijde jako dobré. Toto když máte... Toto je třeba třeba třeba. Toto toho představíme. To ryžm má... To není jenom jakási taková... To není vtedy... Nalivita jakýhosi takovýho... Takový nějaký opar nebo... To je něco strašně konkrétního. Totiž to znamená, že ať se vám stane, co se vám stane, tak vy od samého začátku máte zbystřenou pozornost, jaké je v tom smysl. Pozitivní. No. Prostě to, jak se tom vybliká do těch slov, teda prostě, že je to ve denní, že jsme v ruce boží, že je to ve denní boží, teda... Všelijaký pohromy, katastrofy, šílený věci... Zatím už jim prostě vy jenom čekáte, když se ukáže, jak to bylo strašně důležitý, aby to bylo právě tak, jak to bylo. Jo? Vy tím pádem přijmete věci v co nejpozitivnějším smyslu, protože jste očekával, že to bude dobré. A minus se vám sice zdá, že to je zlý, ale vy jste stejně furt jistý, že nakonec se to ukáže jako dobrý. A v tom je právě jistá umluva. V tom je schoda jakási a jakási umluva. A to není v každým národě. To je zase důležitý. No. Přímo ta umluva. A záštita. A to já myslím, že jako ještě by se tam mělo k tomu dodat, protože takováhle představa budoucnosti rozhodně není v buddhismu, rozhodně není ani hned tak v antických pojetích ložství a národěství. Rozhodně to není takto. No jasně. Já jsem právě totiž ještě, jako v tom, co vy jste jako řekl předtím, jako že to je podstata křesťanství, tak mi se zdá, že tam zase postatního musí chytnět už jen proto, když je jako jít k lidem, kteří jsou nad něm, jo, a jít jako i s láskou a pomocí. To je možný prostě také, to nejde jako křesťan, to je možné taky úplně z jiných jaksi pozicatách, jo. Tudíž, jo, no tam, jo. A myslíte, že to je možný? No, a kdyby to stálo takhle? To je to, víte, no je to možné, protože řekněte všichni uklížení, uklížení, všichni teda, no, nemožní a nadějní a tak dále, spojte se. A budete silní. A bude? A budete silní. A budete? No, třeba se nepostanete k těm ubohým. Myslíte, že? To je jenom zdánlivě možný. To je jenom, to je možný jenom, jenom jako vykuk to udělá, jo, jako vykuk. Jako, jako prostě kalkulu. Že se s tím něco udělá, že se s tím dá zvracit, že? Největší praskou to stále je. Zatímco tedy? Zatímco? Křistiana? To je jenom potočení. Což je tam? Tam to je jenom ta výměna, jak Batočka tam říká, ta výměna a potom budeme samozřejmě lidí, co lidi tady je, potom zprdílo, že společenské, jaká, jaká je. Ale tohle to znamená, že to vzít to vážně, no, to myslím, že dost dobře nemí možný jinak, než z těchto principů, které mohou být secularizovány, mohou být teda z principů tedy nějakých, tedy křesťanských, tedy, že? To je výrobí člověka. Počkej, počkej, no, no, počkej, no, to je jasno, to je jasno. To je jasně dobrá. Já musím říct, no. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.com
s2 poslední Demínka.flac
====================
v pásavství nejistoty a je v podstatě i racionální. Něco takového tam asi je, protože jinak bych si musel přiznat po dnešním výkladu pana Hejlánka, že to je, že to je tedy, jak jste říkal, koketerie, to znamená tedy povrchnost a nejasnost, která se orientuje na velice globální potřebu rychlé kompenzace nějakých nejasností v nás. A tedy je to všechno vypočtené. Já nevím, když se to neznam. Já si myslím, že on prostě tak, jak to dělá, dělá to částečně bytostně se vším tímhletím, co potom je velmi těžký kanalizem. Ono, jak po ty dnešní kritice, která se mně zdává nejsoustřednější, tak ono to neobstojí z hlediska filozofie, náboženství, mýtu, nichčeho. Jak to, že to pohodlí sobě, nesnad jenom na mě. Já jsem to slyšel. Já jsem to slyšel. Já jsem to slyšel. Ale ta udíčka musí předpokládat ryby, co znamená něco, nějaký stav, který je spřízněný mezi tím patočkou a tím, kteří na to čitají. No on říká, ale ty kokejty jsou stejný. Ale ten patočka na to může být stejný jako ty čtenáři. To může být tady ho výkon původní. Já jsem nemyslel to kokejtování ve smyslu jakési povrchnosti. On by rád, třeba. No jo, právě. Ale nedokáže se rozhodnout. Vymanit z čeho si tedy nejde. Ne, rozhodnout, to je správný slovo. On vymanit se dokáže velmi snad z čehokoliv. To je správný slovo, to rozhodnout. Jemu právě nic nezůstává. To je velice přesné slovo, to rozhodnout. Já jsem zažil několikrát, já jsem vám to říčil, ten krasný Tejárem. To je takový klasicky, že říká, že jsem to já sám zažil během 14 týdnů. Říkal pravej lopat, protože chci přečet Karla Levita. Jemu nezbylo z toho, co říkal před těma 14 týdníma, vůbec nic. On říkal něco úplně jiného. Ale vžil se do toho? Vžil se do toho naprosto. A tak? A tu chvíli? Ano. Ale protože to je katastrofání. No tak možná je to něčem v odpovědách. Je to fantastická schopnost vzhledu do něčeho, řejem, cítovat se a interpretovat. On dovede skvíle interpretaci díky tomuhle. Cítovat se, schopnost. Ovšem fakt je tedy, že, já nevím, tak ve strašním mistří zbytě dost dobře nemůžeme hovořit po... Já panu Fatočka totiž zase odcituju. Když jsi dávno mluvil o tom, co prováděl Mokářovský, váš velký mistr. A říkal, no a když tohle dělají orlové, co mystří zbytě? Takže těžko, můžeme těm orlům radit. Ale fakt já bych byl proto, že takovej myslitel nadaný takovou schopností vzhledu, že by měl zhlédnout také na sebe, a když teda na tu skladebnou, na tu spekulativní, na tu systematickou stránku filozofii, to prostě není, protože se vždycky třinkne k něčemu. Tak bych se teda orientoval na té interpretace. Prece interpretace takového Platona. Kdyby tady nic takového nikdy nebylo, nebo Hegla. On má takovou představu, že musí zanechat systematicky. Do jisté míry on to má udělat i ten interpret, že to je fakt. Ještě jeden postoj jsme pominuli, který asi mu přísluší, a to je ten nejošklivější. To je ten estetický postoj, ten on asi zaujímající postoj. To je ten nejošklivější. To je vcítění a pročtí toho, co tady tu chvílku přede mnou je svý. No jo, no. Ale to už o tom chcát, Jirke, go on. No, no, no. Právě na to naráží. A možná, že na tom něco je. No, to je ono. Je to švýtání v podstatě. Ty chtěláš víc. To je také to pěkné. Pro někoho. Promiňte, vůbec nevím, kde mám mezi tím, co chtěla. No já jsem myslela, že tam něco nezdá to, když by tady třeba mluvíte o tý nejistotě, jo. To je takový přiznání, takový lidský přiznání. Ale tohle není role, kterou on si myslí, že by si mohl dovolit. On je v roli filozofa a já si myslím, že on ani... Není ten přesný případ toho, že se nemůže rozhodnout. On si patrně myslí, že jako filozof se taky nemusí rozhodnout. Protože si náopak může využít tu ono a tu jinde zase něco jiného a využít to jako teda filozof. A to si myslím, že je taková jeho aksi navléknutá role. To je strašně nebezpečné, protože je to takovej koneček, takovej picit. Ono nemusí to bejt koneček. No a když jsme u toho Kierkegaarda, mně se teda trochu zdálo, jak tady právě jsou ty tři pohyby. Že aniž bych toho Kierkegaarda zmínil, nebo nějak, že to trošku přece něčem odpovídá těm, čem stáví. Ale to asi nechci nějak pouštěto srovnávat s tím, teda že to poslední nejmínul. To je tak krátký a člověk tam nemůže najít nic. Ono se to nekryje teda. One to nějak jiný rozdílejí. Fakt je, že teda to vnitřní jednání, co objevím, že to povšem u Kierkegaarda není až s tím největším cetím. A teď to tady dáváš do toho posledního. O určitý analogii by se tam našli, nepochybí, že? Ale že by to bylo z toho přesně děláno? Ne, to ne. No ale jste teda přesvědčivě ukázal, že se jmenovat právě ten závěr má stavbu velmi vratkou. To myslím, že k tomu je, žeho bohu, těžko co dodat. Jako to předtím bylo, že by to bylo z toho přesně děláno, že by to bylo z toho přesně děláno, jako to předtím bylo často problematicky právě proto, že se postupem těch diskuzí ukázalo, že u něj vždycky je ten problém, že jisté teze nesouhlasí s jinými tvrdzeními, že? Takže problém toho, který polemizuje v tom, že si může vybrat ty, anebo zase ony, jo? A jiný zase může hájit toho patočního. Opačným věcím, že? V rdzení opačným. Tak tady v tom teda se vám bodařilo strhnout jakousi takovou klamavou masku, kterou teda, to myslím, že jsme si tady říkali hned na začátku, přesto všechno, čím nás to upoutávalo, jsme cítili už tehdy, a vy jste to dneska, jako pomenoval, myslím, dost výrazně. Je to jakási ekstatická formulace odevzdanosti něčemu, ale naprosto tedy není jasné čemu, ve jménu čeho se člověk má odříknout, teda prakticky, z skutečného života. To tam je, v téhle ten rozhodok. A po té analýze, která byla provedená, se ukazuje, že to opravdu je bezodsad. Odkud ten termín, ta odevzdanost, co byste o tom mohl říct? Odkud to má, bych to řekl? Už se o tom mluvil, to říká platovství nějaké v tom. Ten termín letné, že tedy... Ale kořeny toho pohledu. Já mám dojem tedy, že ta realita teda, termín ne, ale ta realita je teda ten platon. Totiž, a nebo teda zejména platon a obecně to antické pojetí vůbec, to je řecký pojetí, v podstatě ta jeho odevzdanost, to je eros. To je to, co se velmi přesně líčí v Platonové sympozii, co ten pásník Agathon tam zejména teda vykládá. To je ten postoj milujícího, který sám sebe, sám sebe se vzdává sebe, odstrkuje sebe, sebe za nic pokládá a přimiká se k tomu milovanému, miláčkovi, jak tam hlavní novotní překládá, protože je na něm něco dokonalejšího, něco smešelějšího, něco výsostnějšího a tak dále, který vzdává se sebe, protože stojí míš, aby se přimíkl tomu, co stojí míš. To je základní struktura toho antického erotu, zejména v interpretaci Platonova. A to je něco, co je toto genere odlišný od chřestenských Agaté, která znamená pravý opakt. Například je příznačný, když se tam mluví o bohočlověku, tak on ho líčí jako tak dokonalého, tak pravdivého člověka, který vlastně jeho si vyvolilo ta událost bytí, aby v něm se realizoval. A neříká se nic o tom, že tento člověk sám ze své vůle a z podstaty svého zaměří, právě protože je, kdybychom mluvili touto terminou nebo tímto výrazivem, tak právě protože je seslán ta událost bytí a je v něm zakotven, tak nešplhá k tomu bytí z párky, ale jde až do těch nejnižších končin, kde jsou lidi nad něm. To je tam úplně živý, a to je přece podstatná chřestenská. Přišel těm publikánům a nevězdkáma, Stolovác, Říšnik a ty nejubožejší, který byli vypovězeni, nesměli se ukazovat ve vesnici, malomocní, který byli mimo a který byli chápaní jako prokletí, k něm šel ty uzdravotní. Tohle to tam úplně patočkově vypadlo. Tak co z toho chřestenské tam zjde? Zase mě nespomínající tenkrát, když jsme byli na té přednášce, tak tomu výkladu z tróny Poznání a tak dále předcházelo, říkáš, v současnosti jsou dvě takové směry, tak buddhismus... Ne v současnosti, jako takový, že to je takový obligátní, to se opakuje v té vesničké tradice, že... A ten buddhismus tam je teda zkrácen na výkladu, ne? Značně. Tady je jenom tak maličko. No jistě, no. No tak to je takový ten známej, že ten buddhismus, tam právě do křeselských stron dopadlo jako, ten buddhismus je špatný. Že to je ta cesta k tému pasivitě, k tomu bytí za cenu, zdání se toho subjektu. To tady je tedy taky. A to bylo výklad totálně větší. Totálně větší, ano. Ano, když to tam vysloveně o křeselských, což tady není... Ale zůstalo zase, ale zůstalo, to máte velikou pravdu, zůstalo z toho společního jenom ty dva protižky. Subjekt s velkým S a bytí s velkým B a nic mezi tím. Já, velký subjekt a jediný, že jo, se odevzdávám tedy tomu velkýmu bytí. No ne. No to teda jo. To má to společní práve být jinak. No dobře, ale to tady bylo řečené, že to společenství není vysloveno nic. Na základě čeho to může být společenství? To je nejasný. To může být tak ty společenství, jak si vědoucí. Já, subjekt, bytí, ty subjekt, bytí, jo. Každý subjekt, bytí, překoná sám sebe směrem k absolutnímu bytí. Proto jsme tady mluvili o tom, toho mytu toho poznání, že teda asi, jak si, na mě to působilo takovým dojmem, že právě toto společenství vytvářejí lidí, skutečně teda ty vědoucí. No, právě proto tam se mluvili o toho mytu poznání a ne už třeba o tom, ne o mytu, ale teda o tý formě obětí nebo jo, něčeho takovýho. To tam není vůbec. Tam je opravdu jenom toto. I to poznání. Kteří se odevzdávají teda tomu poznání. Všem ty, která vrájou v sebe, já chci, tak tam, tam, proti toho česká, proti tomu rizmu, tak tam právě v tom, toho designu, tam to myslel, právě jako spíš jako z toho druhý, tam spíš tu lásku a tohle. To, že jako znamená tady taky se mluví o toho, o další službě. A to, že do nás služba brála tomu, jaksi o tom poznávání, o tom procesu toho poznání, o tom smyslu. A potom by tady, jaksi se do toho nějakým způsobem vontovaly by ty rizy, takového toho, já nechci říct, teda nechci mluvit o scientismu, ale takového prostě ty, takový, jaksi, moderní, nějaký účtěk v mědě. Já myslím, že tohle je právě jasný platon, tam prostě, že, ne, takový... No, takže... A takový, že to techné, prostě všechno musí být, že tam nejsi, nej ty, jak se ty navrchnu, jsou ty, který mají tu techné, nebo ty věci, že on, jako, je to já nevím, který byl v tom dialogu, co to za má být, jako, jestli šťastný, nebo tak, jako on tam, jo, on tam... Vypadněte si, v čem to je? No, to je čáta. O tom právě on mě dlouhou, dlouhou... Když měl o tom platonovi, o tom, to on rozebíral patoška, jo. Ještě? Ještě? Navrchnu jsou, právě, že jo, podle platona jsou ty filozofové. Ty, který právě, který vědějí, prostě, který, za tím, co tam ty ostatní, který prostě všechno z toho nahlédnutí, prostě... On tu tam řekne na tom, prostě, který, co je dobrý kůhař, prostě, na těch, jakých, těch příkladech on to tam, jo, tam je to s tím techník, prostě, a pak dochází... A to je to výzdení, prostě, který to pozná. Měl jsem mě, tehdy badilo právě, že ty pohyby se, jak si, taky rozvrženy, že nevytvářejí skutečnej, skutečnej okruh. Protože, tak, kdybych on to řekl velmi zjednodušeně, to přimknutí, ta láska je odbytá nejprve v tom materství a potom v té, v tom nalezení druha. Tak jako v tom prvním pohybu, že jo, kdy on říká, že ten vztah toho prvního prvotního přimknutí se znova opatruje v lásce. Jenže pak přichází v fáze toho boje seberealizace, která jako kdyby, teda, niž jako kdyby došlo to předchozí k zapomenutí. Jako kdyby to bylo něco mentálně a já nevím jak nižšího, rádově nižšího. A v tom třetím pohybu už se o ničem takovým nehovoří. Protože ta, myslím teda o ty lásky, tam není. To tam není. A to mě trošku vadilo, protože když jsem si to zase prožíval za sebe, za tu svoji otázku jako jako umění, tak jsem si uvědomil, že to umění podle jeho formulaci je opět situováno do toho prvního pohybu především. S celou tou svojí celou to svojí slasti, ale zároveň temnotou. Jako kdyby povšem zase na druhé straně těm výšinám toho třetího pohybu toto všechno mělo zůstat odepřeno. A to mě vadilo. To jsem cítil jako abstrakci, která neodpovídá nějaký živý zkušenosti. Protože v tom posledním nějakém pohybu, ve kterým člověk teda třeba překoná nějak sebe, kdybychom zůstali u té formulace ve jméně toho, co přesahuje, tak tam přece se nějakým způsobem transformujou a předchozí pohyby. Ať už ta praxe a seberealizace, tak i ta láska a přilknutí a svlast a to všechno. Víš, jo? Ty věci nejsou jenom hierarchicky nad sebou. Taky vytvářejí toho člověka až do konce. I ten první, i ten druhý, i ten třetí. Zároveň s těma pohybama, s tím postupem. Tak tak. Tak tohle to jako právě ještě bych chtěl dodat k tomu, co jsme říkali, že třetí pohyb je vůči snačně vyčístět ve směru u toho platonce. Teda on tam a nevrací se k tomu předchozímu. Nepotřebuje ji. Jo? Nepotřebuje ji. On tam teda říká, že třetí životní pohyb je vůči prvním věma ve vazbě spojení a zatlačení v dialektické vazbě. Teoreticky on vyhlašuje, že taky z toho něco tam zůstává. Možná vidět je spíš, že je to zaklačováno. To je to jako značené. Pro mě ten třetí pohyb připadá ze všech nejvíce nelidský. Všem taky, ale nelidský je. No ale proč? No vlastně lidský je ten prostřední. Protože ten první je animální. Ten první je ten takový ten společenský. Společenský. To je hodně otázka. Lidský by měl být opravdu jako ve schopnosti všech těch tří. On říká, že to je ten vlastní pohyb existence. Ten třetí. A existence to je jenom lidská. To by měl být nejvíce. Lidský jenom pro výjimečné lidi. A proto takovéto společenství v české představnosti to je společenství, které je velice různá a prostá elita. Což je zase další pod, kterým se to naprosto rozstávějí křesťanci. Křesťanci vůbec teda není aktuálitáři. A třetí pohyb je vlastně to vybolené. To je ten soběrozumějící. To je ta firu. To je křesťanské zvěststvo. Já jsem ještě... Já jsem, jak je vidět na spoustu věcí, zapomněl, že to by se ještě našlo teď rozporu teda s tím křesťanským strašná zkoustem. Opravdu je to takový nepochopení nebo taková hrba. No počkejte, ale že právě tomuhle tomu, který každé tam upatočky chybí, právě ten moment, že ten Kristus bude k lidem, který jsou právě nejvíc nadějní protože je právě podstata křesťanství. Tak jak vidíte, je to mně jasný, ale vidí tak všichni opravdu, je to tak... Počkej, by nerozhodovalo. No ne, jestli prostě, no ne. Dá se to dokomentovat. Dá se to naprosto dokumentovat. Ale je to prostě, myslíte, že by se váma souhlasili? Je to prostě... Já mám dojím, že tohle z toho... Jenom vládcové a jejich šaškové by se mnou nesouhlasili. Jinak každej. Jo, je to teda jak si... Já vím, že to nerozhodují opravdu, ale je to... Ale... Tak je to myslím jasný. O tom nemůže být pochyb. To teda, se na mě nezlobte, ale to není jenom mé pojetí, tak to je. A tak to je obecně uznáváno. Vždyť je to uznáváno, ale to je druhá věc. V různých dobách je to různě. A všechny žebraví řády třeba vznikly jako protest proti překladům, a vždy znovu se to objevovalo, že to prostě je nepříměřený, aby triumfující. Uvidíte se, jestli to tak je, a jestli je prostě jasný, ale taky jdem v tý jedný studii, co máte zvlášť, že tam to musíte tak trochu probojovávat, že to takhle je. To by přece trochu osábovalo v tomhletom kritiku toho Batočky, jestliže to prostě není pouze jeho. A co by byla podstava toho Cestanského? Já jsem právě veliký ignorant. Je možno to doboty strčit, cestanský, za účelem teda jeho difamace. Ale v dobrém smyslu to nejde přece. To je jenom jako ukázat, že to je jenom taková podvodnická ideologie pro kvůli, aby se nepouzily a tak dále. Tak to je možný. Však to pojmou. A odmítnou. Ale není možno to takhle vyložit a přemlout. Já jsem teda, promiňte, vždycky myslel, že celý proces statismus a tak právě, že to právě bylo, že to bylo tam mluvit. A ideologicky takový? Ne, jako právě snahá, právě proti tomu, katolicismu, všechno prostě, se vrátit tomu, říct, takhle to je, to znamená, že to právě museli tvrdě probojat, že to tak právě, že v tom, že katolici... To je začátek, to je začátek protestantství, že? Taková ta první reformace, jak to mu říká Monárdy Valdenský, a tady u nás takové ty předhusity, že? A potom jednota braturská a tak dále. Ale jakmile se ty protestantky staly oficiálním vrstvou, oficiální ideologií, tak v tu ráno na sebe oblíbí všechno tohleto. Čili ono to není otázka protestantství. Prostě jakmile se spojí křesťanství s tím status quo, s tou etablovanou moci, tak v tu ráno se stává tou děvkou. Katolický dialogové tvrdý, toto je, co pan hejdá, ne? Promiňte, já bych to chtěl... Já bych to chtěl vytvářet. Děláš to si sary biskupovi. Jestli třeba Patečka nezdurozní, nebo pro mě není rozhodující na tom přesťanství ten moment právě toho vytváření toho společenství těch věřících. Věřících? Vědoucích. To je jedno. Ale takže v tom případě tam povážně na dvou řádcích o tom málo mluví. Jestli by to pro něj bylo tak úležité. Není možný, ale... V praxi to taky tak nevypadá. Věděl jsem, že na ten strom poznáte, že by byla podstatou kristánského... A ne, tak pojďte se, já nevím, jako mluví to Nikdala, ale já se prostě, že já nechci, ale bych chtěl prostě, nechci, poučkuji. Jo, přece tady, že když ten Patečka, který tak se k tomu dostal, z toho firmního odezdenosti, jo, já, já se teda měl dojím, jo, jako člověk, který potom tak se išel z rychlíku, jo, o kristánství, jo, jo, takže tam je tady právě třeba právě, k tomu katolickému, tak jo, promiň, že po důkazu, jo, jo, že tam je ten posledný ten vztah k tomu bohu, právě k tomu vyššímu, jo, jak to teda ten, jo, to, co tady je nějak, tady z toho, z toho platonského, to, jo, ten vztah... Vztah k bohu, jako k křesťanskému? K křesťanskému. Ne? Toho nespecifikuje to křesťanské ten vztah. Já myslím, že ten, že ten, že ten bůh, tenhle je dost jako, jako, ten, ten, to specifikuje náboženství, a ne křesťanství, jo. To je taková ta výpava všeobecná, že... Přejim se, když si teda, promiňte, já jsem i v českým, proč se teda rozkází protestovat ty změny s katolickým, teda? Nedorozumím. No, protože ty katolici byli dřív bohatámi. A v českých se na to nedorozumí. Co vy tvrdějí naopak oproti tedy... V podstatě, pokud jde o tvrdzení, tak jsou rozsáhlý schody. A pokud jde o rozpory s tím, co se říká, co se dělá, tak jsou taky rozsáhlý schody. To je těžká, to je taková, je to dneska už je to takový dost jako nepřiměřený. To je, to je... To je možné říct, teda, spíš jako dneska už důležitost je taková, že už rozdíl tradice, rozdíl mentality a takovýhle věci, ale tak nějak jako přísně, víte, mezi katolickýma dialogama dnešníma i dřívejšíma vám najdou vždycky někoho, kdo tvrdí to, co tvrdějí prostě protestanti. Jenom někomu, ale... Tím spíš vůbec nemá protestanti tam, prostě tam každým, kdo tvrdí, co chce, když to zajde vše. Ale nemusíš to snad tak chápat, jako kdyby ta historie, tady ty otázky, na kterou to vlastně začalo, to jest teda toho přístupu k těm budeme vyřazenej, jako kdyby to nějak na tom bylo... Co k tomu má teda ten rozpol, dejme tomu protestanti a katoliků, kteří tady byli. Mně se zdá teda podstatnější, jak jste tady zmínil ty řády kudýmířský, anebo různý i svatý, jako třeba Františka z Asici, jo? A dál to prostě, to jde až teda do tohoto století, třeba dělničtí kněží ve Francii, nebo něco takové. To je pořád tohle. Pořád to udržuje. No ale to není pravda, můžeš cítit, to není katolik, ale v protestantismu takhle taky, tam dokonce vůbec ženničtí kněží neexistují, kromě u nás. Protože samozřejmě, kdy chudáci dělají, tak jezdějí automobilama místo, když jim pomohou toho, nebo jeden mu přítel není potřebný, zatím se ho vlastně zapadil a tržbáře natíra dveře a tak dále. A na národní výbor mu nabízili teda, navrhovali, aby šel do slojeváry. Tak to je vlastně jediné, protože v protestantismusu nemá ženě, tak nic. A na druhé straně je taková, víte, katoliky se strašně kompromitovali svými svazky s feudalismem. Ale to už je tak stajné, tak dávné, že už to skoro není ani pravda. A proti tomu to zkompromitování protestantismusu v Urlazi to je o něco mnohem živějšího. To je odporné. A to se dá sledovat ještě dnes, když ty katoliky vlastně nemají moci se opírat. To je taková slavka, že to je, to už musí teď něco jiné. Protože ty protestanty v protestě prostě myslejí strašně, ty západáci, že určitě to je minulé. To se všem šuje. Tvrdí to máš třeba anglický, že podstata křesťanské je tohle to, co... Tvrdí to tež, co vůbec? Asi jo. Vom tvrdí co uřadu jiných věcí, ale tady najdu tam body, které jsou jak vystřížené, které... A nenašel by tam všechno? To ne, ale možná by se toho něco... Samozřejmě, ta scholastika, ta novost scholastika, ty tzv. tomisky, právě tyhle věci přehlídly a udělali úplnej systém právě z toho všeho ostatního. No právě, takže já říkám, takže to bych přečenil, tak bych to přehlídl. Takže takhle, kdyby to přehlídl on je jiný. Dobře, jenomže oni to přehlídli v 17. a 18. století. On to přehlídl teda v novem 20. No, ale jenom, etimologicky, tak katolikos je prostě celý. Univerzální. Čili tamhle... A ten parciální vaš to pořád protestuje proti něčem, proti tomu druhému. No, ale, takže tam prostě v tom katolickém, kde po to, že jaksi právě tento, který jsme mluvili v rámci ty knížky, tak má ten pohyb toho vznesení nebo tak, je možný právě toho univerzu, toho společenství. Čili v tom odevzdání se tomu společnosti a společně s ním nějak jako dochází k tomu. K tomu protestantismu, je to podle, co jsem o tom letmo, je to individualizování právě. Hodně to máte pravdu, ale ne zcela. Skutečně se to tam najde. Ten individualismus je jenom šilně rozvinutý. Ale není to výjátku, je to díky tomu sepětí s tou liberální společností. Fakt je, že ani půltera, ani kalvína toho liberalismu nejde. Je to tam teda pro něj dodatečně, poněvadž tím zblížením s tou boženským a s tou politickým bylo nutno teda si to propojit taky ideologicky. Ale jaksi v podstatě protestantismu to nepracuje. Je to tam hodně výjáfaktí, ale ne z nějakého zakotvení důvodce, z důvodnění. Já mám důvod, že vůbec teda to dost dobře ani není možné, že to může být jenom takový nepozorovaný, nepříznaný, takže je přesně takový individualismus, to je kvadratura klubu. Tak díky tomu to může být jenom právě tímto způsobem. Podívejte se teda, jaký pak individualismus teda Kalvinů palovalo. To byla taková disciplína, do jaký se katolikům nesmělo. No tak to jsou vlastně takový důsledky toho. A jaký pak individualismus útera, že když se někdo bouří proti vrchnosti, tak hrd na ně, kdo jí víc zapije, ten má víc zásluhu co pár mluvenků. To je pak individualismus. No ne, ale přece jenom je to tam jaksi víc záležitostí, řeknu takovou... Ten individualismus máte pravdu, je tam v tom smyslu, že teda, když nic nezbývalo těm prvním takovejmu protestujícím, tak oni se odvolávali k neexistující vrchnosti, teda k politicky neexistující vrchnosti. Když Hus teda už jasně teda to všechno prohrál, tak se odvolal k samotnému Ježíši Kristu, proti círke, proti papeži, proti koncilu. Čili ten apel na svědomí, je tam nějaksi hrál takovou zvlášť, kterou si hrál. Ale si prosím vás, kdybych mohl zase hrát, ne příliš poučeně, přece jenom si myslit, že ta idea té cesty k těm radně je silným motivem, ale vy jste mimo, že vlastně přece jenom řekl motiv, který možná bude mít dominující postavení v tom křesťanském. Pozitivně představa budoucnosti, která vyplývá oproti předchozím námoženským z té úplně jiné vazby. Člověk partnerem budoucí. A cesta člověka celým tím světem právě proto, že má dar, dar od Boha. Cesta tou přírodou něčemu, co mohu, co ještě nemám, ale co musím vytvořit. Tady taky se asi pravděpodobně jako trošku posnury ty akcenty a jistě, že v té protestantské položilo větší důraz i na to partnerský, i na tu aktivitu. To je asi, co já tak bych taky vnímal, ale přesto si myslím, že to, na co jste tam velice soustředně útočil, je ta představa krásnoty budoucnosti, která toho patočku zvláží k tomu polomitickému a polologicizujícímu o všem tému výšlení. To je ta představa, že to strašné v té budoucnosti, co tam může být to nejstrašnější? Nic. To, co se nic nazývá, že je to tak. No a tady myslím, že jste ho asi přistihl jako při něčem, v nějakém bytostném rozhodnictví. Protože teda, abych to dořek, a teď se asi, teď se přirozeně, teď bude to explodovat, ale já to říkám v té nejlepší a nejlepší hůli. To předpokládá ta pozitivní představa budoucnosti, předpokládá líry, která nebýt ničím jiným než jiným jménem naivity. Ale krásný naivit. Jakýsi původní naivity. A ta v tom křesťanství je to je jakýsi to je jakýsi naivní srozumění s tím, co bude přes to, co jest. A to v jistý chvíli je rozrušeno tohleto, tahleta půda se roztřásla a tou modelnímu člověku ta naivita není dána. Neříkám, že ji nemůže získávat, není mu dána. A není-li mu dána, můžou se objevovat, nebo je to, řekl bych, zázemí těchto neujasněných a nejasných návratů k polomitickému myšlení nebo rábování. Protože já bych na tohleto navázal v tom, že tady v tom pojetí mýtu, jak jste ho jako nějak popisala u Patočky, tak tam je jistý rozpor, bych chce. Protože jestli, že ten mýtus je odvrácení od budoucnosti, tak je to de facto promítnutím minulosti do budoucnosti a je to teda jakási jistota. Je tady nějaký archetyp dějinej, který se neustále opakuje a v tom je určitý vědomí řádu dějín. Ale u toho Patočky, jakmile se tam objevuje ta neumnostnost mýtu a otevřenost do budoucna, v podstatě na ta hru za budoucnosti, tak to už je. A ta otázka té viny, tak to už o všem je, bych řekl, to už není ten mýtus v čisté podobě, to už je převzetí, kdybychom to vzali jako z těch klasických těch, tak to je převzetí tý podoby mýtu, jak se promítá v řecky tragedii, kde ale teda už to není mýtus, ale je to krize mýtu. Takže vlastně v tom Patočkových jako se neobjevuje teda to mýtické v té vlastní podobě, ale už teda v tom, v té podobě krizovým. No tak totiž není jinak možný, máš dneska už čistý mýtus, vlastně nežije. Neříme o něm ani pořád. A já bych měl ještě malou poznámku k tomu, co jste mi říkal, pane pre. Především proti tý naivitě takovou moc bych ani nebouřil, protože konec koncí teda jako v takovým obecným křesťanským povědomí je to doporučení být jako bacholátka. To je jaksi sice samozřejmě tam se míní na něco jinýho, ale konec konců to bychom se museli domluvit, co to je ta naivitě, zaznáte, že krásná naivitě. No to srozumění prostě s tím, co? Vy jste to taky řekl, vy jste to taky opsal tím, že jste řekl, věřím v něco, co bude dobré, ať nevím, co to je. No to je ono. Toto je ta druhá věc, že teda v tom smyslu se teda jako těžko dá mluvit o představě. Když si něco představím, tak to mám před sebou. To vím, co to je. Když si představím psa, tak si nemůžu představit psa aniž by byl bílej nebo černej, nebo jiný. Kdežto tohle vlastně je něco jiného, než představa. Já mám jakousi jistotu, že to bude dobrý, ale jaký dobrý. To prostě vůbec, nejenom, že si jim nedovedu představit, ale já si to ani nechci představit. Vím, že každá představa by byla zkreslený. Já očekávám to, co přijde jako dobré. Toto když máte... Toto je třeba třeba třeba. Toto toho představíme. To ryžm má... To není jenom jakási taková... To není vtedy... Nalivita jakýhosi takovýho... Takový nějaký opar nebo... To je něco strašně konkrétního. Totiž to znamená, že ať se vám stane, co se vám stane, tak vy od samého začátku máte zbystřenou pozornost, jaké je v tom smysl. Pozitivní. No. Prostě to, jak se tom vybliká do těch slov, teda prostě, že je to ve denní, že jsme v ruce boží, že je to ve denní boží, teda... Všelijaký pohromy, katastrofy, šílený věci... Zatím už jim prostě vy jenom čekáte, když se ukáže, jak to bylo strašně důležitý, aby to bylo právě tak, jak to bylo. Jo? Vy tím pádem přijmete věci v co nejpozitivnějším smyslu, protože jste očekával, že to bude dobré. A minus se vám sice zdá, že to je zlý, ale vy jste stejně furt jistý, že nakonec se to ukáže jako dobrý. A v tom je právě jistá umluva. V tom je schoda jakási a jakási umluva. A to není v každým národě. To je zase důležitý. No. Přímo ta umluva. A záštita. A to já myslím, že jako ještě by se tam mělo k tomu dodat, protože takováhle představa budoucnosti rozhodně není v buddhismu, rozhodně není ani hned tak v antických pojetích ložství a národěství. Rozhodně to není takto. No jasně. Já jsem právě totiž ještě, jako v tom, co vy jste jako řekl předtím, jako že to je podstata křesťanství, tak mi se zdá, že tam zase postatního musí chytnět už jen proto, když je jako jít k lidem, kteří jsou nad něm, jo, a jít jako i s láskou a pomocí. To je možný prostě také, to nejde jako křesťan, to je možné taky úplně z jiných jaksi pozicatách, jo. Tudíž, jo, no tam, jo. A myslíte, že to je možný? No, a kdyby to stálo takhle? To je to, víte, no je to možné, protože řekněte všichni uklížení, uklížení, všichni teda, no, nemožní a nadějní a tak dále, spojte se. A budete silní. A bude? A budete silní. A budete? No, třeba se nepostanete k těm ubohým. Myslíte, že? To je jenom zdánlivě možný. To je jenom, to je možný jenom, jenom jako vykuk to udělá, jo, jako vykuk. Jako, jako prostě kalkulu. Že se s tím něco udělá, že se s tím dá zvracit, že? Největší praskou to stále je. Zatímco tedy? Zatímco? Křistiana? To je jenom potočení. Což je tam? Tam to je jenom ta výměna, jak Batočka tam říká, ta výměna a potom budeme samozřejmě lidí, co lidi tady je, potom zprdílo, že společenské, jaká, jaká je. Ale tohle to znamená, že to vzít to vážně, no, to myslím, že dost dobře nemí možný jinak, než z těchto principů, které mohou být secularizovány, mohou být teda z principů tedy nějakých, tedy křesťanských, tedy, že? To je výrobí člověka. Počkej, počkej, no, no, počkej, no, to je jasno, to je jasno. To je jasně dobrá. Já musím říct, no. Titulky vytvořil JohnyX http://johnyxcz.com