>>>

[Počátek a Ježíš v Janově evangeliu (1)]

I.

1. Význam počátku, původu má své meze. Počátek může být zapírán, nepoznán (1:10–11).¹ To ovšem nemůže počátek problematizovat. Původ tělesný a původ duchovní jsou nezaměnitelné (3:6). Nicméně možnost znovuzrození je tu jako otevřená cesta k navázání na jiný počátek. Že také nejde o pouhou posloupnost, tomu nasvědčuje možnost nerovnoměrného postupu (1:27,30).² Zdá se, že je dvojí typ počátku a původu. Je možno světsky věděti, odkud jest JK, a přece neznat jeho pravý původ. Židé měli tuchu o této skutečnosti, ale rozuměli jí jako rozporné (7:27). Pro onen světský pohled vskutku skutečnost duchovní pochází jakoby odnikud, a dokonce jakoby nikam nemíří (3:8). Proto ti, kteří mají více smyslu pro duchovní hodnocení, urážejí se dokonce nad neprosvítajícím původem JK ve srovnání třebas s takovým Mojžíšem (9:29). Toto místo je však rovněž podivuhodnou připomínkou toho, že ani ono nesměřování nikam – po světsku vzato – nelze chápat tak jednoduše, jak by se snad nabízelo (9:30); nicméně je to opět ukázkou, že reálný, hmatatelný, světský konec, výsledek problematizuje duchovnost, a tím nepřehlednost, neprůzračnost počátku. Avšak řešení nás vyvede z rozpornosti. Posloupnost věcná, světská, tělesná, materiální je všude sledovatelná, ale neodhalí nám pravý původ a počátek. Abychom uviděli ten, je třeba jiného, nového, duchovního pohledu. Cestou k němu jest znovuzrození. Jen ten, kdo se znovuzrodil, může viděti království Boží (3:3), a tím také skutečnost, že JK není z tohoto světa (8:23). Pokud se tedy hledí na počátek tělesně, nenajde se pravý, opravdový, skutečný počátek, nýbrž jen cosi prostředního, tedy prostředek, materiál, nikoli hybná síla. Počátek není tedy – v pravém smyslu – pouze prvotním stadiem, nýbrž je silou, mohutností, zdrojem pohybu a postupu: všecky věci jsou skrze tento počátek učiněny (1:3). Nikterak není řečeno, že přímo, bez souvislosti s „předchozími“ skutečnostmi, bez navázání.

14. V. 55

### 550514

<<<

>>>

[Počátek a Ježíš v Janově evangeliu (2)]

I.

3. Především můžeme vyvoditi ten závěr, že Slovo nemůže být učiněno (neboť všechno učiněné je učiněno skrze Slovo, a tak by při svém učinění muselo Slovo předpokládat samo sebe). Jestliže však čteme (1:14), že Slovo bylo učiněno tělem, pak se zřejmě učinění nevztahuje na Slovo, nýbrž na tělo, tedy věc. Proto je také řeč o tom, že všecky věci jsou skrze Slovo učiněny (1:3). Jestliže však je možné, aby něco pocházelo „zdůlu“ (8:23), „ze světa“ (17:14,16), „z tohoto světa“ (8:23.18:36), „odsud“ (18:36), „ze krve“, „z vůle těla“, „z vůle muže“ (1:13), „z těla“ (3:6),³ pak to nutně znamená, že věc učiněná má alespoň možnost jisté emancipace od svého počátku, která jí dovolí jít svou cestou a případně se obrátit i proti svému původnímu určení, proti svému počátku a původu. Nicméně se zdá, že to není jen možnost, nýbrž vlastní povaha věci. Platí-li, že kdožť jest ze země, zemskýť jest a zemské věci mluví (3:31), jak to může být, že i sám JK mluvil zemské věci (3:12)? Byl snad i on ze země, zemský? Zdá se, že k tomu stačilo pouze, že byl Slovo, učiněné tělem. Potom ovšem by byl každý člověk z těla, ale bylo by mu otevřeno znovuzrození. To pak znamená, že už není ze světa, ale že JK jej ze světa vyvolil (15:19). Vyvolení tu ovšem nezahrnuje ponechání vyvoleného, resp. jen přenesení, uvedení do nových souvislostí, nýbrž znamená akt učinění, opravdového nového zrození. Vyvolení nejsou tedy vzati ze světa (17:15), neboť také žádný nevstoupil v nebe než ten, jenž sestoupil z nebe (3:13). Je-li platnost posledního výroku širší než jen o JK, a to lze předpokládati, neboť krátce před tím je řeč o vejití do království (3:5), pak to znamená, že návrat k počátku je otevřen pouze tomu, co se nestalo věcí, tělem, čili jen počátku samému. Návrat ten jest tedy odstoupením počátku, a jestliže v něm je život (1:4), i koncem života, tedy zahynutím.

15. V. 55

### 550515

<<<

>>>

[Reálný vztah a vztah jako pojmová konstrukce]

Ve vztahu mohou být pouze přítomné věci; rozumí se reálné věci a v reálném vztahu. Nemůže být v reálném vztahu země zde a slunce onde, nýbrž buď slunce zde na zemi se zemí, nebo země na slunci se sluncem. Proto je vztah jedné věci k druhé z jejího stanoviska (právě!) jaksi „subjektivní“. Pouze v myšlení, v objektifikaci jsme schopni rozlišit zemi zde a slunce onde a stanovit vztahy mezi oběma oddělenými jsoucny. Objektifikací se dobíráme skutečnosti v její realitě, ale jenom tak, že používáme pojmů, tedy skrze pojmy a pojmové konstrukce. Mezi tyto konstrukce patří i stanovené vztahy mezi oddělenými realitami.

29. XI. 55

### 551129

<<<