[Svět a jeho konstituce v řeči]

13. 11. 69

O světě věcí (tj. o reálném světě) je možno „mluvit“ jen ve světě řeči. A to netoliko v tom smyslu, v jakém vůbec lze „mluvit“ pouze ve světě řeči, ale ještě mnohem podstatněji: svět může být světem jen ve struktuře slova, řeči, tj. jen v rámci světa řeči.

Odtud vyplývá jako jeden z prvních ten závěr, že svět není ničím tak priorním, že by ex definitione už vše, co jest, bylo nutně již ve světě. Svět jako celek není dán předem, není vůbec dán, není také s sebou nesen ničím daným. Přesto však všechno, co je dáno, nese s sebou jisté své milieu (a je jím neseno), vytváří spolu s jinými danostmi jistý vztahový prostor, v němž teprve se dokonává jeho danost a který jej teprve činí tím, čím jest. Toto „prostředí“ nemá ovšem pevných hranic a sahá tam, kam sahá reaktibilnost toho, co je dáno – a ta ovšem není neproměnná, ale rozšiřuje se na základě oné drieschovské „historické báze reakční“, která spoluzakládá jádro toho, co je dáno a co ergo tím nebo oním způsobem, v té nebo oné míře umožňuje a zakládá reálné přesahování pouhé danosti u všeho, co je dáno (a co ovšem nikdy není jenom dáno). V tom smyslu pak můžeme (a de facto musíme) rozlišovat mezi před-světem, „světem“, subjektivním světem, částečným, partikulárním světem apod. na jedné straně a mezi světem vcelku, světem jako takovým na straně druhé.