Text Mat. 6, 11–18 [1947]
1. Vezdejší: O tento výraz jsou oddedávna spory. Řecký text má u Mat. (6, 11) i u Luk. (11, 5) týž výraz: epiusion. lat. Vulgata u Mat. supersubstantialem – nadpodstatný, „u Luk. eotidianum – každodenní. Luther překládá: denní, některé jiné překlady, chléb pro zítřejší den. České slovo vezdejší lze odvozovat dvojmo:
a) od vezdy, veždy, vždy – pak je to prosba o denní chléb,
b) od ve-zdo-, pak prostě chléb pozemský, potřeba života ve-zde-jšího.
2. Máme tedy uprostřed modlitby Páně prosbu o to nejnutnější k životu. Tedy i toto, nejvšednější potřeby, jsou závislé na Bohu. – Nejde jen o doslovný chléb, ale o všechno, co souvisí s nynějším, tělesným i duchovým životem (Luther sem počítá např. i čest.)
3. Sem tam se ozývají námitky, že prý tento výklad je málo „duchovní“; doporučují tu spíš myslit na Večeři Páně, na dar Ducha, jehož je potřebí „jako chleba“ apod. Avšak tu se přezírá skutečnost, že Ježíš opravdu měl smysl pro lidskou bídu a že pomáhal: Připomeňme si jen jeho uzdravování (tělesná) nebo dokonce div v Káni Galilejské. Pomáhá i ve vnější nouzi.
4. Prosba za odpuštění chová v sobě dva předpoklady:
a) že víš o svém hříchu,
b) že umíš odpouštět.
Vědět o svém hříchu jakožto vině před Bohem, to není lehké. U primitiva brání tomu nevědomost viny vůbec, u člověka s „vyšší“ úrovní zas sklon k samospravedlnosti. Vidí hřích kolem sebe, ne však v sobě. A moderní doba ještě zavírá naše oči tvrzením, že není ani dobro ano ani zlo, které se o nás pokouší a o něž se máme pokoušet, že je jen prostředí, jemuž jsme prostě vydáni.
5. Odpuštění: To není zamhouření očí, tachometr života zapisuje a nechává zapsaný každý hřích, ale odpuštěním dává Bůh nový počátek, novou možnost ve vzájemném vztahu Bůh – člověk.
6. „jakož i my“ vyloženo u Luk. 11: „nebo i my“, není to podmínka, ale jak jinak bys mohl věřit v odpuštění, kdybys sám neodpouštěl? Čti Mat. 18, 1 – 35 o nemilosrdném služebníku.