Machine transcription, not yet edited
====================
ScanImage156.jpg
====================
Už jsme si tedy připomněli, že ty čtyři prvky ne bo spíš partneři v poznávání jsou: subjekt, který poznává, předmět (objekt), který je poznáván, myšlení resp, poznávání jako aktivita, jíž se poznání uskutečňuje, a to čtvrté je pravda. Pokud jde o tyhle čtyři faktory, tak jsme se jimi zabývali zatím ne stejně. Vyšli jsme ze subjektu, ze zájmu, vlastně jsme zcela vynechali woww otázku objektů, předmětů poznání, přeskočili jsme rovnou na vědomí a myšlení, ukázali jsme si jak vědomí qusí od sebe odejít, odstoupit, má-li být schopno reflexe, tam jsme zařadili ek-stazi, v níž dochází k setkání, přičemž jsme neurčili ani povahu onoho setkání, ani onoho partnera, bez něhož není setkání (z druhé strany) možné. Vlastně jsme v jistém smyslu nechali otevřenou možnost, že jde také o setkání s věcmi, to jsme nevyloučili. Jenom jsme řekli, že rozhodně nejde o setkání pouze s věcmi. No a tak dnes se chceme alespoň před běžně (zase to nebude možné úplně) zabývat tímto setkáním. Ukáže se, že nejde o setkání jednoduché, ale naopak několikavrstevné (-vrstvé), a ty vrstvy si pokusíme trochu rozlišit. Tak už předminule nebo dokonce ještě předtím jsme říkali, že vědomí je schopno přistoupit k sobě samému jen pod podmínkou, že najde prostor k odstupu od sebe. A minule jsme si tam jen tak hodili poznámku, že tento prostor je nejenom podmínkou odstupu vědomí dod sebe, ale že je podmínkou toho, aby se vědomí vůbec ustavilo, aby vůbec vzniklo. Tohle možná vypadá na první pohled dost sporně a problematicky, ale my si to vyjasníme ne bo uzemníme, my to zkonkretizujeme tím, že to pochopíme jako poukaz na genezi vědomí. Vědomí kterí se rodí, ustavuje, se může ustavit jen v prostoru, který se otvírá tomu, co vědomí (každému vědomí) předchází. Nazvěme toto, co předbhází vědomí, předvědomím, Tedy dítě je vybaveno jakýmsi předvědomím, jež se může stát skutečným vědomím pouze v prostoru, který je onomu předvědomí nevlastní. To není mpat prostor, kterí si to předvědomí kolem sebe vytváří a šíří. Známe prostory, které si dobudeme svou aktivitou. Konkrétně třeba osvětí je určitý mmezený konečný a ne fixovaně omezený osvojený svět, kt jehož meze jsou dočasné a mohou se posunout. Má-li nějaké zvíře svůj rajon, tak tím, že meze toho Krajonu překročí, ten rajon rozšíří, tj. posune jeho hranice. Neprolamuje hranice svého osvětí, ale to osvětí se nafuku- 2. VI.
ScanImage156.jpg
====================
Už jsme si tedy připomněli, že ty čtyři prvky ne bo spíš partneři v poznávání jsou: subjekt, který poznává, předmět (objekt), který je poznáván, myšlení resp, poznávání jako aktivita, jíž se poznání uskutečňuje, a to čtvrté je pravda. Pokud jde o tyhle čtyři faktory, tak jsme se jimi zabývali zatím ne stejně. Vyšli jsme ze subjektu, ze zájmu, vlastně jsme zcela vynechali woww otázku objektů, předmětů poznání, přeskočili jsme rovnou na vědomí a myšlení, ukázali jsme si jak vědomí qusí od sebe odejít, odstoupit, má-li být schopno reflexe, tam jsme zařadili ek-stazi, v níž dochází k setkání, přičemž jsme neurčili ani povahu onoho setkání, ani onoho partnera, bez něhož není setkání (z druhé strany) možné. Vlastně jsme v jistém smyslu nechali otevřenou možnost, že jde také o setkání s věcmi, to jsme nevyloučili. Jenom jsme řekli, že rozhodně nejde o setkání pouze s věcmi. No a tak dnes se chceme alespoň před běžně (zase to nebude možné úplně) zabývat tímto setkáním. Ukáže se, že nejde o setkání jednoduché, ale naopak několikavrstevné (-vrstvé), a ty vrstvy si pokusíme trochu rozlišit. Tak už předminule nebo dokonce ještě předtím jsme říkali, že vědomí je schopno přistoupit k sobě samému jen pod podmínkou, že najde prostor k odstupu od sebe. A minule jsme si tam jen tak hodili poznámku, že tento prostor je nejenom podmínkou odstupu vědomí dod sebe, ale že je podmínkou toho, aby se vědomí vůbec ustavilo, aby vůbec vzniklo. Tohle možná vypadá na první pohled dost sporně a problematicky, ale my si to vyjasníme ne bo uzemníme, my to zkonkretizujeme tím, že to pochopíme jako poukaz na genezi vědomí. Vědomí kterí se rodí, ustavuje, se může ustavit jen v prostoru, který se otvírá tomu, co vědomí (každému vědomí) předchází. Nazvěme toto, co předbhází vědomí, předvědomím, Tedy dítě je vybaveno jakýmsi předvědomím, jež se může stát skutečným vědomím pouze v prostoru, který je onomu předvědomí nevlastní. To není mpat prostor, kterí si to předvědomí kolem sebe vytváří a šíří. Známe prostory, které si dobudeme svou aktivitou. Konkrétně třeba osvětí je určitý mmezený konečný a ne fixovaně omezený osvojený svět, kt jehož meze jsou dočasné a mohou se posunout. Má-li nějaké zvíře svůj rajon, tak tím, že meze toho Krajonu překročí, ten rajon rozšíří, tj. posune jeho hranice. Neprolamuje hranice svého osvětí, ale to osvětí se nafuku- 2. VI.
====================
ScanImage157.jpg
====================
2 C je, rozšiřuje, ale to zvíře v něm zůstává uzavřeno. Tedy je to prostor, který lze nafouknout, rozšířit tedy prostor, který je vlastně konstituován tou akceschopností subjektu osvětí. Ale tady to je jinak. Ten prostor, který umožňuje a zakládá konstituci vědomí, není funkcí toho předvědomí. To není prostor, který by vytvářelo to předvědomí. Je to prostor, který předchází jakékoli aktivitě toho předvědomí. Není to tak, že to předvědomí je vybaveno nějakým takovým prostorem, že jej dokonce kolem sebe vytváří. Není to prostor, který by to předvědomí mělo původně a samozřejmě k dispozici. Tomu předvědomí dítěte se ten mpa prostor musí otevřít a musí se mu otevřít ve výzvě, v pozvání, v jakémsi přemlouvabém uvádění. Ale dítě není ještě připraveno se s takovou výzvou a pozváním setkat jakožto s pozváním a výzvou onoho prostoru samotného. To dítě totiž nemá ten prostor samo k dispozici. Ten prostor se vůči němu otvírá, ale to dítě nemá senzorium ani pro ten prostor, ani pro jeho otevřenost. (Senzzorium, to jest nemá tykľadla, nemá čím by to zaznamenalo, čím by se s tím otevřeným prostorem setkalo.) Pro ono předvědomí je ten prostor čímsi naprosto jiným, čímsi, na co není připraveno. To je cozi cizího, uplně jiného. Na a proto to dítě, pro tuto svou nepřipravenost, potřebuje pomoc a prostřednictví někoho, kdo tu výzvu a to pozvání, které jsou pozváním a výzvou toho prostoru, dovede a může tlumočit. To je strašně důležitá věc. To dítě nemá vůbec nic společného s tím prostorem, pikde s ním nemá společnou hranici, nikde na ten prostor nenarazí a ani si ho není schopno samo vytvořit, to už jsme si řekli. Nikde na něj nemůže narazit. Potřebuje tlumočníka a prostředníka. A tímto tlumočníkem a prostředníkem je obvykle matka (může ji někdo výjimečně zastoupit, ně jaká jiná lidská bytost, která tuhletu funkci uvádění do onoho prostoru na sebe vezme, čili matku v tom zastoupí). A teď co to znamená? Dítě se setkává s oním prostorem v podobě přicházející, k němu nakloněné a k němu se obracející bytosti druhého člověka, toho druhého, bytosti bližního. Tady zároven máme klasickou ukázku toho, jak předmětnost je neobyčejně důležitá a podstatná, protože - skáču do jiné kapitoly, protože většina z vás jste těch několik večerů o nepředmětném myšlení absolvovali, tj. skáču do kapitoly o nepředmětném myšlení ten prostor, o kterém mluvíme, to je totiž prostor - 2. VI. 1 -
ScanImage157.jpg
====================
2 C je, rozšiřuje, ale to zvíře v něm zůstává uzavřeno. Tedy je to prostor, který lze nafouknout, rozšířit tedy prostor, který je vlastně konstituován tou akceschopností subjektu osvětí. Ale tady to je jinak. Ten prostor, který umožňuje a zakládá konstituci vědomí, není funkcí toho předvědomí. To není prostor, který by vytvářelo to předvědomí. Je to prostor, který předchází jakékoli aktivitě toho předvědomí. Není to tak, že to předvědomí je vybaveno nějakým takovým prostorem, že jej dokonce kolem sebe vytváří. Není to prostor, který by to předvědomí mělo původně a samozřejmě k dispozici. Tomu předvědomí dítěte se ten mpa prostor musí otevřít a musí se mu otevřít ve výzvě, v pozvání, v jakémsi přemlouvabém uvádění. Ale dítě není ještě připraveno se s takovou výzvou a pozváním setkat jakožto s pozváním a výzvou onoho prostoru samotného. To dítě totiž nemá ten prostor samo k dispozici. Ten prostor se vůči němu otvírá, ale to dítě nemá senzorium ani pro ten prostor, ani pro jeho otevřenost. (Senzzorium, to jest nemá tykľadla, nemá čím by to zaznamenalo, čím by se s tím otevřeným prostorem setkalo.) Pro ono předvědomí je ten prostor čímsi naprosto jiným, čímsi, na co není připraveno. To je cozi cizího, uplně jiného. Na a proto to dítě, pro tuto svou nepřipravenost, potřebuje pomoc a prostřednictví někoho, kdo tu výzvu a to pozvání, které jsou pozváním a výzvou toho prostoru, dovede a může tlumočit. To je strašně důležitá věc. To dítě nemá vůbec nic společného s tím prostorem, pikde s ním nemá společnou hranici, nikde na ten prostor nenarazí a ani si ho není schopno samo vytvořit, to už jsme si řekli. Nikde na něj nemůže narazit. Potřebuje tlumočníka a prostředníka. A tímto tlumočníkem a prostředníkem je obvykle matka (může ji někdo výjimečně zastoupit, ně jaká jiná lidská bytost, která tuhletu funkci uvádění do onoho prostoru na sebe vezme, čili matku v tom zastoupí). A teď co to znamená? Dítě se setkává s oním prostorem v podobě přicházející, k němu nakloněné a k němu se obracející bytosti druhého člověka, toho druhého, bytosti bližního. Tady zároven máme klasickou ukázku toho, jak předmětnost je neobyčejně důležitá a podstatná, protože - skáču do jiné kapitoly, protože většina z vás jste těch několik večerů o nepředmětném myšlení absolvovali, tj. skáču do kapitoly o nepředmětném myšlení ten prostor, o kterém mluvíme, to je totiž prostor - 2. VI. 1 -
====================
ScanImage158.jpg
====================
3 řeči. Ten prostor, o kterém mluvíme, je nepředmětný, ten nemá žádné přeemětné stránky, řeč je čirá nepředmětnost. A proto se s ní to dítě nemůže setkat. Ta nepřdmětnost může fungovat, ne jenom tahle, ale i každá jiná, že iniciuje aktivitu toho dítěte nebo nějakého jiného subjektu, zevnitř. Ale to není setkání. Setkat se mohu s někým nebo s něčím jedině tak, že to dostanu před sebe. Ale řeč nemohu dodtat před sebe, protože ta nemá na sobě nic přeemětného, a proto je ten prostředník naprosto nepostradatelný. Tudíž ta Rádlova "silná vůlė matčina", posilující tu slabou vůli dítěte k prvnímu kroku, to je něco také předmětného /a z hlediska dítěte původně předmětného/. Matka má samozřejmě předmětnou stránku, nemůže k tomu dítěti přijít nepředmětně. Jenom přes tu před mětnost. A to si ještě ukážeme, jakým způsobem, že to není tak to můžeme říci my, kteří už víme, co to je předmětnost. Pro dítě ta předmětná stránka zůstává naprosto ve stínu, i když je tím prvním, s čím je dítě konfrontováno. Ale dítě to nebere jako předmětnost. Není to tak, že by détě mělo před sebou př edmět, bralo jej jako předmět a z toho by interpretovalo matku. To je naše situace, protože my jsme už zkaženi tou evorpskou tradicí. Pro dítě to tak není, to dítě má předsobou nikoli předmětnou stránku matky, nýbrž tvář. Tj. tvář osoby. Což je něco jiného než nepřeemětná stránka. Tvář, to je něco, co mluví. To je tedy první věc, co před sebou to dítě má. Taky když se dívá na matku, je už schopno ji poznat a směje se na ni, usmívá se, poznává ji a otvírá se vůči ní. To nedělá vůči předmětu, nýbrž vůči matce, a to proto, že ten předmět interpretuje jako matku, nýbrž matka je tu, je nakloněna nad dítětem a nakloněna dítěti a dítě ji přijímá, je vůči ní otevřeno. ne X: Tabtvář je souhrn předmětů, oči, ústa, nos... LvH: To víme my, ale to dítě se to ještě nemohlo naučit. To dítě má před sebou tvář. To je něco jiného než předmět, to už je cosi významného, v tom už je přítomna ta matka celá, v tváři. Tváří v tvář matce, to je něco docela jiného, než kdy by mělo před sebourně jaké předměty, které by muselo interpretovat jako matku. Tady je cosi ele-2. VI.
ScanImage158.jpg
====================
3 řeči. Ten prostor, o kterém mluvíme, je nepředmětný, ten nemá žádné přeemětné stránky, řeč je čirá nepředmětnost. A proto se s ní to dítě nemůže setkat. Ta nepřdmětnost může fungovat, ne jenom tahle, ale i každá jiná, že iniciuje aktivitu toho dítěte nebo nějakého jiného subjektu, zevnitř. Ale to není setkání. Setkat se mohu s někým nebo s něčím jedině tak, že to dostanu před sebe. Ale řeč nemohu dodtat před sebe, protože ta nemá na sobě nic přeemětného, a proto je ten prostředník naprosto nepostradatelný. Tudíž ta Rádlova "silná vůlė matčina", posilující tu slabou vůli dítěte k prvnímu kroku, to je něco také předmětného /a z hlediska dítěte původně předmětného/. Matka má samozřejmě předmětnou stránku, nemůže k tomu dítěti přijít nepředmětně. Jenom přes tu před mětnost. A to si ještě ukážeme, jakým způsobem, že to není tak to můžeme říci my, kteří už víme, co to je předmětnost. Pro dítě ta předmětná stránka zůstává naprosto ve stínu, i když je tím prvním, s čím je dítě konfrontováno. Ale dítě to nebere jako předmětnost. Není to tak, že by détě mělo před sebou př edmět, bralo jej jako předmět a z toho by interpretovalo matku. To je naše situace, protože my jsme už zkaženi tou evorpskou tradicí. Pro dítě to tak není, to dítě má předsobou nikoli předmětnou stránku matky, nýbrž tvář. Tj. tvář osoby. Což je něco jiného než nepřeemětná stránka. Tvář, to je něco, co mluví. To je tedy první věc, co před sebou to dítě má. Taky když se dívá na matku, je už schopno ji poznat a směje se na ni, usmívá se, poznává ji a otvírá se vůči ní. To nedělá vůči předmětu, nýbrž vůči matce, a to proto, že ten předmět interpretuje jako matku, nýbrž matka je tu, je nakloněna nad dítětem a nakloněna dítěti a dítě ji přijímá, je vůči ní otevřeno. ne X: Tabtvář je souhrn předmětů, oči, ústa, nos... LvH: To víme my, ale to dítě se to ještě nemohlo naučit. To dítě má před sebou tvář. To je něco jiného než předmět, to už je cosi významného, v tom už je přítomna ta matka celá, v tváři. Tváří v tvář matce, to je něco docela jiného, než kdy by mělo před sebourně jaké předměty, které by muselo interpretovat jako matku. Tady je cosi ele-2. VI.
====================
ScanImage159.jpg
====================
4 mentárního. K tomu se pak můžeme vracet, ale takhle to je. Tedy můžeme říci: dítě se stává člověkem tak, že vstupuje do prostoru řeči. Ale tento prostor řeči, svět řeči, je dítěti otvírán v podobě lidské bytosti, totiž matky, zvoucí je do ke vstupu do světa řeči. To dítě samo není schopno se setkat s řečí, to první, s čím se dítě setká, je matka, tvář matky. Takže jestli dojde k ně jakému setkání, tak ta iniciativa není u toho dítěte, nýbrž ta iniciativa je jinde. Řeč přichází k dítěti sama, ne tak, že by dítě pronikalo do řeči, řeč přichází sama, ale přichází prostřednictvím člověka, prostřednictvím matky. To znamená, že prvním kvalifikovaným setkáním dítěte s řečí je setkání s druhým člověkem. A můžeme to ještě radikalizovat: setkání s druhým člověkem předchází nutně každému možnému ž setkání s předmětem, neboť s věcí se můeme setkat jen skrze řeč, skrze myšlení, kdežto setkání s druhým člověkem je předpokladem a mediem. setkání s řečí. Setkání s matkou tedy není možné jako setkání s věcí, s předmětem, protože dítě se nejdříve musí setkat s matkou, aby se mohlo setkat s řečí, a teprve v té řeči se mi věc může ukázat jako věc. Jinak nemám přístup k věci. A proto přístup k matce, otevřenost vůči matce není otevřeností vůči předmětu, otevřenost k věci. To je příznačné, že dítě nejprve reaguje na matku a ne na nějaká cingrlátka která tam někdo pověsil. To dítě nereaguje na jiné věci dříve než na matku. To ddítě se mezajímá o nic kolem, te prve postupně si ten svět kolem sebe strukturuje, vyděluje si jednoltivé věci, a to teprve na základě kontaktu s matkou, skrze nějž dosahuje také kontaktu s řečí. To dítě je schopno rozlišovat věci teprve na základě toho prvního, třeba ještě před jazykového kontaktu s řečí, který je matkou prostředkován. Kz: Proto je možno je ošálit dudlíkem. LvH: àno, ten dudílk tam má takový náboj, jako by zastupoval matku. Ale v tom jsou v akci instinkty; není vlastně ošáleno to dítě, ale jen jeho instinkty. Tedy: s věcí se můžeme setkat jenom skrze řeč, s řečí se můžeme setkat jen skrze člověka, takže setkání s člověkem je vů-2. VI. -
ScanImage159.jpg
====================
4 mentárního. K tomu se pak můžeme vracet, ale takhle to je. Tedy můžeme říci: dítě se stává člověkem tak, že vstupuje do prostoru řeči. Ale tento prostor řeči, svět řeči, je dítěti otvírán v podobě lidské bytosti, totiž matky, zvoucí je do ke vstupu do světa řeči. To dítě samo není schopno se setkat s řečí, to první, s čím se dítě setká, je matka, tvář matky. Takže jestli dojde k ně jakému setkání, tak ta iniciativa není u toho dítěte, nýbrž ta iniciativa je jinde. Řeč přichází k dítěti sama, ne tak, že by dítě pronikalo do řeči, řeč přichází sama, ale přichází prostřednictvím člověka, prostřednictvím matky. To znamená, že prvním kvalifikovaným setkáním dítěte s řečí je setkání s druhým člověkem. A můžeme to ještě radikalizovat: setkání s druhým člověkem předchází nutně každému možnému ž setkání s předmětem, neboť s věcí se můeme setkat jen skrze řeč, skrze myšlení, kdežto setkání s druhým člověkem je předpokladem a mediem. setkání s řečí. Setkání s matkou tedy není možné jako setkání s věcí, s předmětem, protože dítě se nejdříve musí setkat s matkou, aby se mohlo setkat s řečí, a teprve v té řeči se mi věc může ukázat jako věc. Jinak nemám přístup k věci. A proto přístup k matce, otevřenost vůči matce není otevřeností vůči předmětu, otevřenost k věci. To je příznačné, že dítě nejprve reaguje na matku a ne na nějaká cingrlátka která tam někdo pověsil. To dítě nereaguje na jiné věci dříve než na matku. To ddítě se mezajímá o nic kolem, te prve postupně si ten svět kolem sebe strukturuje, vyděluje si jednoltivé věci, a to teprve na základě kontaktu s matkou, skrze nějž dosahuje také kontaktu s řečí. To dítě je schopno rozlišovat věci teprve na základě toho prvního, třeba ještě před jazykového kontaktu s řečí, který je matkou prostředkován. Kz: Proto je možno je ošálit dudlíkem. LvH: àno, ten dudílk tam má takový náboj, jako by zastupoval matku. Ale v tom jsou v akci instinkty; není vlastně ošáleno to dítě, ale jen jeho instinkty. Tedy: s věcí se můžeme setkat jenom skrze řeč, s řečí se můžeme setkat jen skrze člověka, takže setkání s člověkem je vů-2. VI. -
====================
ScanImage160.jpg
====================
على bec první setkání, ke kterému se dochází, aby se dítě stalo člověkem. Tady ocituji jednoho pozoruhodného chlapíka, Belgičana Emmanuela Levinase, který napsal toho dost, ale já jsem měl příležitost nahlédnout jen do dvou věcí, dokonce jsem je zatím přečetl jen tak informativně, povrchně, zůstává mi to mezi úkoly to přečíst bpořádně, jedna kniha je z jeho mladší doby, jmenuje se Totalpta a nekonečno, Totalité et Infini, a z té právě cituji. Tam říká - on totiž zdůrazňuje, že to rozhodnutí je to maličký posun, ale jinak vlastně říká totéž že to první, s čím se setkává dítě, je promluvení na druhého, ten druhý je to dítě, matčino promluvení na druhého /totiž na dítě/. Tohleto, s tím se setkává. To setkání tváří v tvář, pokud jsem mu dobře rozuměl, dává do závěsu za tohle. Budu muset ovšem ještě důkladně přečíst ve všech souvislostech, mně připadá, že pokud by to takhle říkal, že to je nedržitelné, protože to oslovení druhého je možné jen přes ten sociábní kontakt, není to obráceně. Ta tvář matky je první. Možná, že Levinas chápe tu tvář matky již jako oslovení, jako oslovující. Tím by se potíž odstranila. Ale to je jedno. To je ten rozdíl. Ale Levinas říká: "dire a autrui", já to budu pěkládat jako "oslovení druhého", řeknutí druhému, tedy: toto oslovení druhého, tento vztah k druhému jako k tomu, s nímž mluvím /cette relation avec Autrui comme interlocuteur, cette relation avec un étant/ tento vztah k bytí či lépe k bytosti přechází veškeré ontologii. A on tou ontologií myslí ne jenom tu disciplínu, ale myslí tím celé to theatrum mundi, celý svět, který se vy jevuje jako jsoucí. Takže bychom mohli říci: tím prvním jsoucnem, s nímž se dítě setkává, k němuž se dítě vztahuje, není věc, předmět, není to jsoucno v tom běžně chápaném smyslu, jak je chápáno v tradiční ontologii, nýbrž je to druhý člověk, živá bytost, nikoliv ono, nýbrž ty, když si to vypůjčíme od Bubera. Dítě se stává člověkem tím, že se setkává s druhým člověkem. Dítě, když se narodí, není ještě člověkem, stává se člověkem teprve tím /neříkám stane se, to je dlouhodobá záležitost/, že se setkááá s druhým člověkem. A teď se vracíme, děláme takový okruhý znovu, dítě se může setkat -2. VI. H
ScanImage160.jpg
====================
على bec první setkání, ke kterému se dochází, aby se dítě stalo člověkem. Tady ocituji jednoho pozoruhodného chlapíka, Belgičana Emmanuela Levinase, který napsal toho dost, ale já jsem měl příležitost nahlédnout jen do dvou věcí, dokonce jsem je zatím přečetl jen tak informativně, povrchně, zůstává mi to mezi úkoly to přečíst bpořádně, jedna kniha je z jeho mladší doby, jmenuje se Totalpta a nekonečno, Totalité et Infini, a z té právě cituji. Tam říká - on totiž zdůrazňuje, že to rozhodnutí je to maličký posun, ale jinak vlastně říká totéž že to první, s čím se setkává dítě, je promluvení na druhého, ten druhý je to dítě, matčino promluvení na druhého /totiž na dítě/. Tohleto, s tím se setkává. To setkání tváří v tvář, pokud jsem mu dobře rozuměl, dává do závěsu za tohle. Budu muset ovšem ještě důkladně přečíst ve všech souvislostech, mně připadá, že pokud by to takhle říkal, že to je nedržitelné, protože to oslovení druhého je možné jen přes ten sociábní kontakt, není to obráceně. Ta tvář matky je první. Možná, že Levinas chápe tu tvář matky již jako oslovení, jako oslovující. Tím by se potíž odstranila. Ale to je jedno. To je ten rozdíl. Ale Levinas říká: "dire a autrui", já to budu pěkládat jako "oslovení druhého", řeknutí druhému, tedy: toto oslovení druhého, tento vztah k druhému jako k tomu, s nímž mluvím /cette relation avec Autrui comme interlocuteur, cette relation avec un étant/ tento vztah k bytí či lépe k bytosti přechází veškeré ontologii. A on tou ontologií myslí ne jenom tu disciplínu, ale myslí tím celé to theatrum mundi, celý svět, který se vy jevuje jako jsoucí. Takže bychom mohli říci: tím prvním jsoucnem, s nímž se dítě setkává, k němuž se dítě vztahuje, není věc, předmět, není to jsoucno v tom běžně chápaném smyslu, jak je chápáno v tradiční ontologii, nýbrž je to druhý člověk, živá bytost, nikoliv ono, nýbrž ty, když si to vypůjčíme od Bubera. Dítě se stává člověkem tím, že se setkává s druhým člověkem. Dítě, když se narodí, není ještě člověkem, stává se člověkem teprve tím /neříkám stane se, to je dlouhodobá záležitost/, že se setkááá s druhým člověkem. A teď se vracíme, děláme takový okruhý znovu, dítě se může setkat -2. VI. H
====================
ScanImage161.jpg
====================
s druhým člověke mv pravém smyslu jen jakožto člověk, jímž ovšem není. A není v jeho silách ze sebe člověka udělat, ale jenom přicházejícímu člověku se otevřít. Je to však v silách druhého člověka, aby se otevřel vůči dítěti jako vůči člověku /kterým ještě ovšem není/. A je to v jeho silách proto, že i vůči němu se kdysi dávno otevřela jiná bytost jako "druhý člověk", přišla za ním, sklonila se k němu o oslovila ho jako člověka /jímž také tehdy ještě nebyl/. Je to tedy jasné, ten náš postup ? Dítě se z ne-člověka, před-člověka stává člověk setkáním s druhým člověkem. Ale skutečné setkání s druhým člověkem je možné jejn člověku, je možné jen jako setkání člověka. Dítě není schopno ze sebe člověka udělat, aby se mohlo s druhým člověkem setkat jako člověk. Je nanejvýš schopno otevřenosti. A co z toho tedy vyplývá? Kadžý člověk je tedy uschopněn se stát člověkem tím, že do jeho života vstoupí druhý člověk, druzí lidé, a že tito druzí lidé k němu přistoupí, obrátí se k němu, osloví jej, chovají se k němu, jednají s ním jako s člověkem, a to ještě dříve, než se tím člověkem vskutku stane. Tedy jako s člověkem in spe, jako s tím, kdo se má stát člověkem. Není to tedy setkání v holé přítomnosti, ale setkání, které má významnou budoucnostní dimenzi. Y: In potentia ? LvH: Ne, tomu slovu se vyhýbám, prtože celý koncept možnosti je mi podezřelý. Ale pak je tu zrození člověka... Y: A jak je to úplně na počátku, u prvního člověka ? LvH: To, co jsme si řekli, představuje jenom poukaz nahistorickou souvislost, na to, že každé dítě se stane člověkem jenom pod tou podmínkou, že k němu přistoupí lidská bytost, a ta je lidskou bytostí jen proto, že také k ní kdysi přiszoupila jiná lidská bytost, jež se stala člověkem zase díky jinému člověku atd. Dál už neextrapoluji, nechávám zatím ten extrém, ten konec stranou. Tady je to nejasné, jak to bylo na začátku, a ta musíme najít cestu, jak se k tomu dostat odjinud. Tím řetězem by to šlo in infinitum. My víme, že to nemůže jít - 2. VI.
ScanImage161.jpg
====================
s druhým člověke mv pravém smyslu jen jakožto člověk, jímž ovšem není. A není v jeho silách ze sebe člověka udělat, ale jenom přicházejícímu člověku se otevřít. Je to však v silách druhého člověka, aby se otevřel vůči dítěti jako vůči člověku /kterým ještě ovšem není/. A je to v jeho silách proto, že i vůči němu se kdysi dávno otevřela jiná bytost jako "druhý člověk", přišla za ním, sklonila se k němu o oslovila ho jako člověka /jímž také tehdy ještě nebyl/. Je to tedy jasné, ten náš postup ? Dítě se z ne-člověka, před-člověka stává člověk setkáním s druhým člověkem. Ale skutečné setkání s druhým člověkem je možné jejn člověku, je možné jen jako setkání člověka. Dítě není schopno ze sebe člověka udělat, aby se mohlo s druhým člověkem setkat jako člověk. Je nanejvýš schopno otevřenosti. A co z toho tedy vyplývá? Kadžý člověk je tedy uschopněn se stát člověkem tím, že do jeho života vstoupí druhý člověk, druzí lidé, a že tito druzí lidé k němu přistoupí, obrátí se k němu, osloví jej, chovají se k němu, jednají s ním jako s člověkem, a to ještě dříve, než se tím člověkem vskutku stane. Tedy jako s člověkem in spe, jako s tím, kdo se má stát člověkem. Není to tedy setkání v holé přítomnosti, ale setkání, které má významnou budoucnostní dimenzi. Y: In potentia ? LvH: Ne, tomu slovu se vyhýbám, prtože celý koncept možnosti je mi podezřelý. Ale pak je tu zrození člověka... Y: A jak je to úplně na počátku, u prvního člověka ? LvH: To, co jsme si řekli, představuje jenom poukaz nahistorickou souvislost, na to, že každé dítě se stane člověkem jenom pod tou podmínkou, že k němu přistoupí lidská bytost, a ta je lidskou bytostí jen proto, že také k ní kdysi přiszoupila jiná lidská bytost, jež se stala člověkem zase díky jinému člověku atd. Dál už neextrapoluji, nechávám zatím ten extrém, ten konec stranou. Tady je to nejasné, jak to bylo na začátku, a ta musíme najít cestu, jak se k tomu dostat odjinud. Tím řetězem by to šlo in infinitum. My víme, že to nemůže jít - 2. VI.
====================
ScanImage162.jpg
====================
7 in infinitum, ale zatím si s tím nevíme rady. Tuhle otázku musíme vyřešit v jiných souvislostech a jinak. Tedy ještě trochu zopakováno: doh světa řeči vstupuje dítě jakožto me-člověk, ještě-ne-člověk, takže je přijato druhým člověkem a že je jím do světa řeči zváno a uváděno. Možná, že ten termín uváděno není dost přiměřený, že je tím řečeno příliš mnoho. Dítě není v pravém smyslu uváděno, je spíše jenom vedeno, vedeno ven, vyváděno ze své mimořečové a předřečové existence, k řeči a k jejímu světu. Vy-váděno, to je přesně vzato etymologie toho latinské termínu educare, tj. ex + ducere. Vést z něčeho ven. Myslím, že to je významné, můžeme na tom trvat, že výchova nesmí být žádným konstruováním charakteru, že nesmí být vtahováním nebo strkáním dítěte do nějakých kontextů, že to může být jedině vylákání dítěte z té původní situace, kdy je vlastně jenom uzavřeno ve svém osvětí, ještě ovšem velice nekvalitním /a tedy i nekvalitně uzavřeném, to je velmi důležité/, je vyvedeno z tohoto osvětí a to vyvádění se děje jenom takovým zvaním, vyzýváním, výzvou, takovým pokynutím, nikoliv strkáním, ale zvaním. A ono to dítě musí vykročit samo. K výchově podstatně patří, že je pouhou výzou, vytvořením podmínek, na něž dítě musí odpovědět. Není tedy žádným formováním dítěte; dítě se může "formovat" jenom samo. Ale to pak není vlastně skutečné férmévání, protože to je "formování" zvnitřku, ale kadžé opravdové férmování je formováním zvnějšku. Každé formování dítěte zvnějšku je zároveň hned deformováním. Takže dítě je jednom vyváděno z té své dosavadní mimořečové, předřečové existence k řeči a jejímu světu. Je mu neřečově a předřečově, ne jazykově a před jazykově, nemluvově a předmluvově ohlášena otevřenost světa řeči. Pravděpodobně to ohlášení má podobu tváře, tváře druhého člověka, tvářeń mateřské bytosti. To je to ohlášení otevřenosti světa řeči a otevřenosti světa vůbec. My zatím na tomto místě necháváme svět stranou, mluvíme jen o světě řeči. Dítě však nemůže být do otevřenosti světa vtaženo nebo vstrčeno, musí vejít samo. A způsobem vstupu, tj. ne jednorázového vstupu, nýbrž mnohofázového vcházení do -2. VI.
ScanImage162.jpg
====================
7 in infinitum, ale zatím si s tím nevíme rady. Tuhle otázku musíme vyřešit v jiných souvislostech a jinak. Tedy ještě trochu zopakováno: doh světa řeči vstupuje dítě jakožto me-člověk, ještě-ne-člověk, takže je přijato druhým člověkem a že je jím do světa řeči zváno a uváděno. Možná, že ten termín uváděno není dost přiměřený, že je tím řečeno příliš mnoho. Dítě není v pravém smyslu uváděno, je spíše jenom vedeno, vedeno ven, vyváděno ze své mimořečové a předřečové existence, k řeči a k jejímu světu. Vy-váděno, to je přesně vzato etymologie toho latinské termínu educare, tj. ex + ducere. Vést z něčeho ven. Myslím, že to je významné, můžeme na tom trvat, že výchova nesmí být žádným konstruováním charakteru, že nesmí být vtahováním nebo strkáním dítěte do nějakých kontextů, že to může být jedině vylákání dítěte z té původní situace, kdy je vlastně jenom uzavřeno ve svém osvětí, ještě ovšem velice nekvalitním /a tedy i nekvalitně uzavřeném, to je velmi důležité/, je vyvedeno z tohoto osvětí a to vyvádění se děje jenom takovým zvaním, vyzýváním, výzvou, takovým pokynutím, nikoliv strkáním, ale zvaním. A ono to dítě musí vykročit samo. K výchově podstatně patří, že je pouhou výzou, vytvořením podmínek, na něž dítě musí odpovědět. Není tedy žádným formováním dítěte; dítě se může "formovat" jenom samo. Ale to pak není vlastně skutečné férmévání, protože to je "formování" zvnitřku, ale kadžé opravdové férmování je formováním zvnějšku. Každé formování dítěte zvnějšku je zároveň hned deformováním. Takže dítě je jednom vyváděno z té své dosavadní mimořečové, předřečové existence k řeči a jejímu světu. Je mu neřečově a předřečově, ne jazykově a před jazykově, nemluvově a předmluvově ohlášena otevřenost světa řeči. Pravděpodobně to ohlášení má podobu tváře, tváře druhého člověka, tvářeń mateřské bytosti. To je to ohlášení otevřenosti světa řeči a otevřenosti světa vůbec. My zatím na tomto místě necháváme svět stranou, mluvíme jen o světě řeči. Dítě však nemůže být do otevřenosti světa vtaženo nebo vstrčeno, musí vejít samo. A způsobem vstupu, tj. ne jednorázového vstupu, nýbrž mnohofázového vcházení do -2. VI.
====================
ScanImage163.jpg
====================
8 světa řeči, jsou pokusy o první promluvení. Což je něco docela jiného než pouhé hlasové napodobení mluvení druhého člověka. Nikoliv napodobit zvukově, ale pokus o promluvení tj. pokus o adresování jakéhosi sdělení či spíše jen signálu, jakési výzvy nebo sdělení radosti apod. druhému člověku. Toto je ve chvíli, kdy dítě se vztáhne k matce nebo k jiné lidské bytosti tak, že je tváří v tvář druhé lidské bytostá, v této chvíli vlastně udělalo něco, co sice vypadá jako napodobení toho, jak se matka přivrací k dítěti tak se ono zase přivrací k matce. Jenomže k podstatě věci náleží, že to není napodobení, protože ta matka se obrací k dítěti a dítě se obrací k matce. To není napodobení, to je něco vstřícného. A díky tomu, že to není napodobení, ale něco vstřícného, tak můžeme mluvit o setkání. Takže dítě vcházé do světa řeči tím, že jde vstříc druhému člověku. Jít vstříc druhému člověku nelze jinak než tím, že zároveň, aniž si to uvědoujė a aniž k tomu míří, aniž to je jeho záměr, jde vstříc světu řeči a vstupuje do jeho otevřenosti. Y: To by si však odporovalo. Vždyť jsme si řekli, že spíš tendruhý člověk jde vstříc tomu dítěti, aby je dostal do světa řeči, aby je počlověčil LvH: Ale počlověčit je nemůže tak, že ho tam strčí. To dítě musí na to samo odpovědět. A odpoví tak, že udělá něco jako by analogického, co je však něčím jiným, něčím novým, právě proto, že se obrací k matce. To přece není napodobení v pravém smyslu. Napodobení by bylo, kdyby se matka obrátila k ně jakému dítěti, a jiné dítě se obrátilo také k nějakému dítěti /nejlépe k témuž/. Ale když matka se obrátí k dítěti a dítě se obrátí k matce, tak to v pravém slova smyslu není napodobení, nýbrž něco nového Udělá svůj vlastní krok. A díky tomu, že udělá svůj vlastní krok, může dojít k setkání. Ta matka sama o sobě není schopna aranžovat setkání, je schopna se přiklonit k dítěti, naklonit se k němu, pokudit se s ním vejít v kontakt, vyjít vstříc. Ale dítě na to musí odpovědět tím, že jde také vstříc. Y: A jak je to ve světě zvířat, copak tam není ta vstřícnost ? -2. VI. ... NEW
ScanImage163.jpg
====================
8 světa řeči, jsou pokusy o první promluvení. Což je něco docela jiného než pouhé hlasové napodobení mluvení druhého člověka. Nikoliv napodobit zvukově, ale pokus o promluvení tj. pokus o adresování jakéhosi sdělení či spíše jen signálu, jakési výzvy nebo sdělení radosti apod. druhému člověku. Toto je ve chvíli, kdy dítě se vztáhne k matce nebo k jiné lidské bytosti tak, že je tváří v tvář druhé lidské bytostá, v této chvíli vlastně udělalo něco, co sice vypadá jako napodobení toho, jak se matka přivrací k dítěti tak se ono zase přivrací k matce. Jenomže k podstatě věci náleží, že to není napodobení, protože ta matka se obrací k dítěti a dítě se obrací k matce. To není napodobení, to je něco vstřícného. A díky tomu, že to není napodobení, ale něco vstřícného, tak můžeme mluvit o setkání. Takže dítě vcházé do světa řeči tím, že jde vstříc druhému člověku. Jít vstříc druhému člověku nelze jinak než tím, že zároveň, aniž si to uvědoujė a aniž k tomu míří, aniž to je jeho záměr, jde vstříc světu řeči a vstupuje do jeho otevřenosti. Y: To by si však odporovalo. Vždyť jsme si řekli, že spíš tendruhý člověk jde vstříc tomu dítěti, aby je dostal do světa řeči, aby je počlověčil LvH: Ale počlověčit je nemůže tak, že ho tam strčí. To dítě musí na to samo odpovědět. A odpoví tak, že udělá něco jako by analogického, co je však něčím jiným, něčím novým, právě proto, že se obrací k matce. To přece není napodobení v pravém smyslu. Napodobení by bylo, kdyby se matka obrátila k ně jakému dítěti, a jiné dítě se obrátilo také k nějakému dítěti /nejlépe k témuž/. Ale když matka se obrátí k dítěti a dítě se obrátí k matce, tak to v pravém slova smyslu není napodobení, nýbrž něco nového Udělá svůj vlastní krok. A díky tomu, že udělá svůj vlastní krok, může dojít k setkání. Ta matka sama o sobě není schopna aranžovat setkání, je schopna se přiklonit k dítěti, naklonit se k němu, pokudit se s ním vejít v kontakt, vyjít vstříc. Ale dítě na to musí odpovědět tím, že jde také vstříc. Y: A jak je to ve světě zvířat, copak tam není ta vstřícnost ? -2. VI. ... NEW
====================
ScanImage164.jpg
====================
9 LvH: No, v tom světě zvířat nedochází k setkání, tj. k setkání v plném smyslu. To setkání je možné jenom v řeči, ve světě řeči. Setká ní znamená, že ne jenom o sobe savadíme, že ne jenom nějakým způsobem na sebe narazíme, ale že se uznáme, že uznáme v tom druhém opravdu druhého. A to není vůbec možné bez řeči, bez toho, že by k tomu setkámí došlo v elementu řeči. Už to setkáním uznamenání tváře, setkání tváří v tvář je cosi řečového, i když to nemusí ještě mít žádnou jazykovou podobu i když obvykle to tu podobu mívá. Matka při tom svém naklonění k dítěti obvykle měco říká. A to dítě obvykle také při tom vyluzuje nějaké zvuky. Ale to není podstatné. Podstatné je to, když uznamenáme někoho druhého tváří v tvář. To je něco docela jiného než co vidíme u zvířat a jejich mládat. To není uznání tváří v tvář, ale pouhé funkční souvislosti. Jana: U mládat. Ale vůbec to není možné? Ne jenom u delfínů, ale na úrovni toho dítěte si myslím, že zvířata při takovém setkání bývají. Myslím člověk-zvíře, ne zvíře-zvíře. LvH: Zvnějšku viděno, na úrovni dítěte, to najdeme nezřídka i kvalitnější setkání. To dítě je ještě schopno zpočátku zaměnit matku za jinou osobu /nebo spíše ještě otce/. Stává se, že když zpočátku přijde nějaký pán do místosti, tak to dítě ho vítá jako tatínka - v určitém stadiu ještě dost dobře nerozlišuje. Je to sice trochu urážlivé, ale je to tak. Nejde ovšem o tuhletu schopnost rozpoznat mezi mnoha podobnými bytostmi toho jediného. To u zvířat je v některých případech vyvinuto podstatně víc. Taková husa divoká například, tam je partnerství konkrétního páru doživotní záležitost. Když jeden z toho páru zahyne, tak ten druhý je navždy "vdovec", do konce svého života. Ale to je něco jiného. To není tak, že by si nějak víc rozuměli, že by si byli blíž. To je taková určitá fixace, která nějak vznikla a zůstává pevná, nerozkolísaná, trvalá. Ale to není porozumění. Kdežto tady ta tvář je něco, co na mne mluví, a já tomu rozumím. Když se ta tvář usmívá, tak já se jí usmívám také vstříc. J.: Ale zvíře ti bude takle rozumět také, právě tak. Jistě že jo, -2. VI. 000
ScanImage164.jpg
====================
9 LvH: No, v tom světě zvířat nedochází k setkání, tj. k setkání v plném smyslu. To setkání je možné jenom v řeči, ve světě řeči. Setká ní znamená, že ne jenom o sobe savadíme, že ne jenom nějakým způsobem na sebe narazíme, ale že se uznáme, že uznáme v tom druhém opravdu druhého. A to není vůbec možné bez řeči, bez toho, že by k tomu setkámí došlo v elementu řeči. Už to setkáním uznamenání tváře, setkání tváří v tvář je cosi řečového, i když to nemusí ještě mít žádnou jazykovou podobu i když obvykle to tu podobu mívá. Matka při tom svém naklonění k dítěti obvykle měco říká. A to dítě obvykle také při tom vyluzuje nějaké zvuky. Ale to není podstatné. Podstatné je to, když uznamenáme někoho druhého tváří v tvář. To je něco docela jiného než co vidíme u zvířat a jejich mládat. To není uznání tváří v tvář, ale pouhé funkční souvislosti. Jana: U mládat. Ale vůbec to není možné? Ne jenom u delfínů, ale na úrovni toho dítěte si myslím, že zvířata při takovém setkání bývají. Myslím člověk-zvíře, ne zvíře-zvíře. LvH: Zvnějšku viděno, na úrovni dítěte, to najdeme nezřídka i kvalitnější setkání. To dítě je ještě schopno zpočátku zaměnit matku za jinou osobu /nebo spíše ještě otce/. Stává se, že když zpočátku přijde nějaký pán do místosti, tak to dítě ho vítá jako tatínka - v určitém stadiu ještě dost dobře nerozlišuje. Je to sice trochu urážlivé, ale je to tak. Nejde ovšem o tuhletu schopnost rozpoznat mezi mnoha podobnými bytostmi toho jediného. To u zvířat je v některých případech vyvinuto podstatně víc. Taková husa divoká například, tam je partnerství konkrétního páru doživotní záležitost. Když jeden z toho páru zahyne, tak ten druhý je navždy "vdovec", do konce svého života. Ale to je něco jiného. To není tak, že by si nějak víc rozuměli, že by si byli blíž. To je taková určitá fixace, která nějak vznikla a zůstává pevná, nerozkolísaná, trvalá. Ale to není porozumění. Kdežto tady ta tvář je něco, co na mne mluví, a já tomu rozumím. Když se ta tvář usmívá, tak já se jí usmívám také vstříc. J.: Ale zvíře ti bude takle rozumět také, právě tak. Jistě že jo, -2. VI. 000
====================
ScanImage165.jpg
====================
to já to mám vyzkoušeno. LvH: To je nesmysl, takhle zvíře rozumět nebude. To reaguje na stejné podněty, ale nedod povídá... k J.: Ale odpovídá. Ty máš taovou představu, totiž tohle není zdůvodněno. Zvíře je něco jiného, člověk je něco jiného, a člověk má výjímečné postavení. Ale kde se vzalo to výjimečné postavení ? Proč by se zvířata v nějaké primitivnější formě nemohla k tomu setkání dostat ? LvH: Dobře, tak se musí provést jedině srovnávací analýza. To bych to musel ně jak nasbírat v literatuře, nebo jak by se tady dalo argumentovat? Dělat několik let experimenty - nebo co? To nelze provést tady namístě. Prostě mně se nepodařilo, samozřejmě lidé říkají: podívejte se, jak chytře kouká, jen promluvit. J.: Ale takový pes ti dokáže sdělit něco. LvH: Ale to jistě, mravenci si taky navzájem sdělují, včely si sdělují, jakým směrěm letět, kde je dobrá pastva. Ale to je přece něco jiného. To není sdělení řečové, to není v řeči, to jsou nějaké signály, ale do řečových souvislostí to má daleko. A zejména tam není žádné porozumění, tam se jen reagje na signál. Ne, že se mu rozumí. Ten signál to není konvence, to je fixovaná záležitost. Neříkám automatizované. U mravenců to je automatizované, tam to je nějaký instinkt; když nevíme co, tak tomu říkáme instinkt. Samozřejmě u vyšších obratlovců to je s jistým rozptylem, s proměnlivostí, jsou např. školy. Např. ptáci z jižní Evropy zpívají jinak než ze střední nebo severní Evropy, a když jsou přeneseni, tak se zprvu odlišují a nedorozumějí se, teprve po čase dojde k sblížení, nějak se to naučí od sebe navzájem. Je v tom ně jaký jakýsi dialekt nebo podobně. To jsou odchylky, které nemají v pravém slova smyslu historickou váhu, které se neodehrá vají v rovině porozumění. To u toho dítěte je zjevně... pes' se dívá na pána, aby poznal, co pán chce. Psa je možno naučit, že když se udělá takhle, tak si sedna, nebo jinak, tak běží atd. /konec 1. stran ny./ -2. VI.
ScanImage165.jpg
====================
to já to mám vyzkoušeno. LvH: To je nesmysl, takhle zvíře rozumět nebude. To reaguje na stejné podněty, ale nedod povídá... k J.: Ale odpovídá. Ty máš taovou představu, totiž tohle není zdůvodněno. Zvíře je něco jiného, člověk je něco jiného, a člověk má výjímečné postavení. Ale kde se vzalo to výjimečné postavení ? Proč by se zvířata v nějaké primitivnější formě nemohla k tomu setkání dostat ? LvH: Dobře, tak se musí provést jedině srovnávací analýza. To bych to musel ně jak nasbírat v literatuře, nebo jak by se tady dalo argumentovat? Dělat několik let experimenty - nebo co? To nelze provést tady namístě. Prostě mně se nepodařilo, samozřejmě lidé říkají: podívejte se, jak chytře kouká, jen promluvit. J.: Ale takový pes ti dokáže sdělit něco. LvH: Ale to jistě, mravenci si taky navzájem sdělují, včely si sdělují, jakým směrěm letět, kde je dobrá pastva. Ale to je přece něco jiného. To není sdělení řečové, to není v řeči, to jsou nějaké signály, ale do řečových souvislostí to má daleko. A zejména tam není žádné porozumění, tam se jen reagje na signál. Ne, že se mu rozumí. Ten signál to není konvence, to je fixovaná záležitost. Neříkám automatizované. U mravenců to je automatizované, tam to je nějaký instinkt; když nevíme co, tak tomu říkáme instinkt. Samozřejmě u vyšších obratlovců to je s jistým rozptylem, s proměnlivostí, jsou např. školy. Např. ptáci z jižní Evropy zpívají jinak než ze střední nebo severní Evropy, a když jsou přeneseni, tak se zprvu odlišují a nedorozumějí se, teprve po čase dojde k sblížení, nějak se to naučí od sebe navzájem. Je v tom ně jaký jakýsi dialekt nebo podobně. To jsou odchylky, které nemají v pravém slova smyslu historickou váhu, které se neodehrá vají v rovině porozumění. To u toho dítěte je zjevně... pes' se dívá na pána, aby poznal, co pán chce. Psa je možno naučit, že když se udělá takhle, tak si sedna, nebo jinak, tak běží atd. /konec 1. stran ny./ -2. VI.