Problémy tzv. humanismu
| raw | skeny ◆ lecture | preparatory notes, Czech, origin: 14. 5. 1990
the text is preparatory to this final document:Problémy tzv. humanismu
Machine transcription, not yet edited
====================
ScanImage086.jpg
====================
Příprava na přednášku pro pedagogy /klas.gymn. Štěpánská/ Problémy tzv. "humanismu" 01 Brzo zase vyjdou Masarykovy Ideály humanitní, bude příle žitost se tématem zase jednou zabývat důkladněji, než bý vá zvykem. Masaryk vlastněnnavazuje na 2.vlnu novověkého humanismu, na tzv. neohumanismus /novo-/, který k nám pr nikal především z Německa o měl značný vliv na ideologii našeho národního obrození. Hlavní postavy: Winckelmann, Rousseau, Herder, W.v.Humboldt, mladý Schlegel, Goethe, Schiller, někdy se uvádí též Hölderlin, ale ne zcela oprávněně. Pozdější pokusy o jakousi třetí vlnu humanismu /šlo v ní o oživení klasických studií, zejména pak znalostí starého Řecka/ už vůbec neuspěl. /W.Jäger; Lothar Helbing, Der dritte Hum./. U nás Patočka před válkou upo zorňoval na nezbytnost důkladného studie staré řecké fil sofie a za války se připravoval na své skvělé přenášky. 02 Rozhodující byla však první vlna novověkého humanismu, která od konce 13. stol. po celé XIV. a začátek XV. byla hlavní nosnou ideologií renesance, především v Itálii. Ta ké u nás jsme zařili toto období ještě před Bílou hereu Významné představitele reformačního humanismu jsme měli v Jednotě bratrské, např. v Blahoslavovi. Je to dokladem jistého zjednodušení, mluví-li třeba Masaryk o tom, že "od renesance a reformace počínajíc ustaluje se nový. etický a sociální ideál vedle křesťanského" a "stává se záhy protikřesťanským a nadkřesťanským" /Id.hum.9/. Nove aěký humanismus nemusel být vždycky protikřesťanský; obnovené křestanství se mohlo naopak jevit jako složka humanistických tendencí a dokonce jako jejich základ. 03 Samo slove "renesance" však poukazuje na jiný kořen, na jinou tradici. Jde o obnovení, oživení, znovuzrození sta rého římského humanismu, tedy znovuzrození římství, římského ideálu z doby republiky, kdy se termin "humanitas" poprvé vyskytuje jako překlad řeckého BAIDEIA, tj. nejen výchova, ale i vyučování, výcvik, vzdělání. Šlo vlastně e "eruditio et institutio in bonas artes". Home humanus je postaven proti brabarovi, home barbarus. Římský humanismus je postaven na zkušenosti setkání Římanů s pozdní řeckou kulturou v době helenismus. 04 Dvě věci jsou tedy pro humanismus charakteristické: jde o návrat zpět, a jde o návrat polovičatý, nedomyšlený, neúplný, ne dost radikální: ne až ke starým Řekům, ale k he lenismu, helenisovaným Římanům. To předzname90 k
ScanImage086.jpg
====================
Příprava na přednášku pro pedagogy /klas.gymn. Štěpánská/ Problémy tzv. "humanismu" 01 Brzo zase vyjdou Masarykovy Ideály humanitní, bude příle žitost se tématem zase jednou zabývat důkladněji, než bý vá zvykem. Masaryk vlastněnnavazuje na 2.vlnu novověkého humanismu, na tzv. neohumanismus /novo-/, který k nám pr nikal především z Německa o měl značný vliv na ideologii našeho národního obrození. Hlavní postavy: Winckelmann, Rousseau, Herder, W.v.Humboldt, mladý Schlegel, Goethe, Schiller, někdy se uvádí též Hölderlin, ale ne zcela oprávněně. Pozdější pokusy o jakousi třetí vlnu humanismu /šlo v ní o oživení klasických studií, zejména pak znalostí starého Řecka/ už vůbec neuspěl. /W.Jäger; Lothar Helbing, Der dritte Hum./. U nás Patočka před válkou upo zorňoval na nezbytnost důkladného studie staré řecké fil sofie a za války se připravoval na své skvělé přenášky. 02 Rozhodující byla však první vlna novověkého humanismu, která od konce 13. stol. po celé XIV. a začátek XV. byla hlavní nosnou ideologií renesance, především v Itálii. Ta ké u nás jsme zařili toto období ještě před Bílou hereu Významné představitele reformačního humanismu jsme měli v Jednotě bratrské, např. v Blahoslavovi. Je to dokladem jistého zjednodušení, mluví-li třeba Masaryk o tom, že "od renesance a reformace počínajíc ustaluje se nový. etický a sociální ideál vedle křesťanského" a "stává se záhy protikřesťanským a nadkřesťanským" /Id.hum.9/. Nove aěký humanismus nemusel být vždycky protikřesťanský; obnovené křestanství se mohlo naopak jevit jako složka humanistických tendencí a dokonce jako jejich základ. 03 Samo slove "renesance" však poukazuje na jiný kořen, na jinou tradici. Jde o obnovení, oživení, znovuzrození sta rého římského humanismu, tedy znovuzrození římství, římského ideálu z doby republiky, kdy se termin "humanitas" poprvé vyskytuje jako překlad řeckého BAIDEIA, tj. nejen výchova, ale i vyučování, výcvik, vzdělání. Šlo vlastně e "eruditio et institutio in bonas artes". Home humanus je postaven proti brabarovi, home barbarus. Římský humanismus je postaven na zkušenosti setkání Římanů s pozdní řeckou kulturou v době helenismus. 04 Dvě věci jsou tedy pro humanismus charakteristické: jde o návrat zpět, a jde o návrat polovičatý, nedomyšlený, neúplný, ne dost radikální: ne až ke starým Řekům, ale k he lenismu, helenisovaným Římanům. To předzname90 k
====================
ScanImage087.jpg
====================
menává i humanimus druhé a třetí vlny a eventuelní nějaký nový humanismus dnešní a zítřejší. Velkým nedostatkem dosavadního veškerého humanismu bylo a je, že nedovedl a nedovede položit dost hluboce otázku po tzv. huma nitas, tj. po tom, co vlastně dělá člověka člověkem a li skost lidskostí. Romantická násilnost a nedostatek smys lu pro důsledné domýšlení věcí představují dvě největší slabiny všeho humanismu. 05 Kořeny selhání marxismu a komunismu, který sám sobě vždy rozuměl jako humanismu, a vyústění tohoto pseudohumanismu do antihumánnosti stalinismu a poststalinismu musí bý pochopene jako důsledek chyb a omylů v samotném pojetí humanity a člověka vůbec. Proto by bylo třeba se důkladně věnovat Marxovi a jeho adaptaci a reinterpretaci hege lovského pojmu "odcizení". Humanismus stojí a padá, přes něji řečeno, spíše padá, se svým pojetím člověka. Rozhodu jící postavou tu je Heglův žák, Ludwig Feuerbach, který má obrovskou zásluhu v tom, že se stal jakoby porodním dědkem nové filosofické disciplíny o člověku, filosofické antropologie. Marxovo selhání spočívá přesně ve způso bu, jakým navázal na Feuerbacha a tedy jakým pochopil či BDiše nepochopil, oč u Feuerbacha vlastně šlo. 06 Chtěl bych proto postavit proti sobě dvojí myslitelský podnik, který byl v nové době rozhodující pro to, jak s utvářelo sebevědomí a sebepoznání moderního člověka. Na jedné straně tu je důraz na humanitu jako kultivovanost a vzdělanost oproti barbarství/, na druhé straně je to myšlenkově náročný pokus o pochopní, v čem spočívá bytos ná povahy či určení člověka, tedy o pochopení člověka. Toto sebepochpení člošěka se ovšem formovale v rámci /v "lůně" theologie, a bylo proto málo bráno vážně právě humanisty a neohumanisty. Feuerbach však "odhalil" tajem ství theologie a vyhládšál nejvyšší důstojenství filosofické antropologie. Toto nové pochopení se stalo výzvou pro následující generace, ale Marx této výzvě neporozumě a odpověděl na ni zásadně nesprávně. 07 Moderní člověk ztratil ve svém chápání světa a zejména sebe celou jednu dimenzi. To si musíme nyní znázornit na modelu situace. Subjekt situace - předmětné skutečnosti /okolnosti/- aktivity založené na zkušenostech - nepředměstné výzvy. Redukce nepředmětných skutečností na předMětné /tzv. pozitivismus/ nebo na subjekt/"Wille zum wi len", Wille zur Macht - Nietzsche; Schopenhauer/TV An 190-517
ScanImage087.jpg
====================
menává i humanimus druhé a třetí vlny a eventuelní nějaký nový humanismus dnešní a zítřejší. Velkým nedostatkem dosavadního veškerého humanismu bylo a je, že nedovedl a nedovede položit dost hluboce otázku po tzv. huma nitas, tj. po tom, co vlastně dělá člověka člověkem a li skost lidskostí. Romantická násilnost a nedostatek smys lu pro důsledné domýšlení věcí představují dvě největší slabiny všeho humanismu. 05 Kořeny selhání marxismu a komunismu, který sám sobě vždy rozuměl jako humanismu, a vyústění tohoto pseudohumanismu do antihumánnosti stalinismu a poststalinismu musí bý pochopene jako důsledek chyb a omylů v samotném pojetí humanity a člověka vůbec. Proto by bylo třeba se důkladně věnovat Marxovi a jeho adaptaci a reinterpretaci hege lovského pojmu "odcizení". Humanismus stojí a padá, přes něji řečeno, spíše padá, se svým pojetím člověka. Rozhodu jící postavou tu je Heglův žák, Ludwig Feuerbach, který má obrovskou zásluhu v tom, že se stal jakoby porodním dědkem nové filosofické disciplíny o člověku, filosofické antropologie. Marxovo selhání spočívá přesně ve způso bu, jakým navázal na Feuerbacha a tedy jakým pochopil či BDiše nepochopil, oč u Feuerbacha vlastně šlo. 06 Chtěl bych proto postavit proti sobě dvojí myslitelský podnik, který byl v nové době rozhodující pro to, jak s utvářelo sebevědomí a sebepoznání moderního člověka. Na jedné straně tu je důraz na humanitu jako kultivovanost a vzdělanost oproti barbarství/, na druhé straně je to myšlenkově náročný pokus o pochopní, v čem spočívá bytos ná povahy či určení člověka, tedy o pochopení člověka. Toto sebepochpení člošěka se ovšem formovale v rámci /v "lůně" theologie, a bylo proto málo bráno vážně právě humanisty a neohumanisty. Feuerbach však "odhalil" tajem ství theologie a vyhládšál nejvyšší důstojenství filosofické antropologie. Toto nové pochopení se stalo výzvou pro následující generace, ale Marx této výzvě neporozumě a odpověděl na ni zásadně nesprávně. 07 Moderní člověk ztratil ve svém chápání světa a zejména sebe celou jednu dimenzi. To si musíme nyní znázornit na modelu situace. Subjekt situace - předmětné skutečnosti /okolnosti/- aktivity založené na zkušenostech - nepředměstné výzvy. Redukce nepředmětných skutečností na předMětné /tzv. pozitivismus/ nebo na subjekt/"Wille zum wi len", Wille zur Macht - Nietzsche; Schopenhauer/TV An 190-517
====================
ScanImage088.jpg
====================
08 Emancipovaná ffická antropologie stále hned na začátku před obrovským úkolem: pokusit se nově, netheologicky my lit "nepředmětnou skutečnost". Marx pochopil, že vyložit bytostné určení člověka z předmětných skutečností nebe jako předmětnou skutečnost nemá platnost. Proto zdůrazňoval jedinou pro něho možnou alternativu, totiž "smyslo vě-lidskou činnost", praxi jako "předmětnou činnost". Pravdu chápal jako "předmětnou pravdu", a kritizoval pou ze ztotožňování předmětu s "objektem" /v konfuzi s "gedankenobjektem". Subjekt však redukoval na subjektivitu a proto mohl prohlásit, že "der Mensch, das ist die Welt des Menschen". /Ke kritice../ 09 Podle Marxe je náboženství seběvědomím a sebepocitem člo věka, který sám sebe ještě nenalezl nebo který se sám so bě už zase ztratil. Sama tate formulace nás nutí k otázce: co je člověk bez ohledu na to, zda se sám sobě ztratil nebo zda se ještě nenalezl ? Jak se mění člověk tím, že sám sebe nalézá ? Jaká je vůbec podoba onoho sebenalé zání? Najít sebe, to znamená najít přístup k sobě. Ale kdo vůbec může sám k sobě přistoupit? Není předpokladem přístupu k sobě o stup od sebe ? Fenomén reflexe. Co to /podle Marxe a podle nás/ znamená, když člověk ve své pa statě /Wesen/ dosáhne opravdového uskutečnění /když má "wahre Wirklichkeit"/ ? A co to je uskutečnění jen ve fantazii? 10 Člověk jako bytost, určená pravdou. Setkání s pravdou je nom vek.statickém momentu reflexe. Co to je subjekt ?Je to, může to být "jsoucno" ? Otázka nejsoucího u každého jsoucna. Budoucnost "ještě nejsoucího" je odlišná od budoucnosti subjektu. Uskutečnění subjektu jakož "akce". Povaha akce: skutečnost přechází ve svou akce, odcizuje se sám sobě. Zároveň svou aktivitou sám sebe rekonstituu je. Problém navazování subjektu na sebe. Kdo se komu ztr ci ? 11 Jedinou perspektivou je získání porozumění pro nepředmět né skutečnosti. Pravda jako "to pravé": nejvyšší nepředmětnost, ryzí nepředmětnost. Člověk a budoucnost: vykloněnost vstříc tomu, co "má být", co je "to pravé". Situačnost "toho pravého". Nebezpečí zpředmětňování. Humanis mus se nemůže Sídit podle toho, co člověk "jest". Humani ta člověka jako to, co není dáno, co "býti má". Pak ovše nejde u humanitu, nýbrž o "to pravé". Pravda určuje, co je a co má být člověk. F90-518 14 V 90
ScanImage088.jpg
====================
08 Emancipovaná ffická antropologie stále hned na začátku před obrovským úkolem: pokusit se nově, netheologicky my lit "nepředmětnou skutečnost". Marx pochopil, že vyložit bytostné určení člověka z předmětných skutečností nebe jako předmětnou skutečnost nemá platnost. Proto zdůrazňoval jedinou pro něho možnou alternativu, totiž "smyslo vě-lidskou činnost", praxi jako "předmětnou činnost". Pravdu chápal jako "předmětnou pravdu", a kritizoval pou ze ztotožňování předmětu s "objektem" /v konfuzi s "gedankenobjektem". Subjekt však redukoval na subjektivitu a proto mohl prohlásit, že "der Mensch, das ist die Welt des Menschen". /Ke kritice../ 09 Podle Marxe je náboženství seběvědomím a sebepocitem člo věka, který sám sebe ještě nenalezl nebo který se sám so bě už zase ztratil. Sama tate formulace nás nutí k otázce: co je člověk bez ohledu na to, zda se sám sobě ztratil nebo zda se ještě nenalezl ? Jak se mění člověk tím, že sám sebe nalézá ? Jaká je vůbec podoba onoho sebenalé zání? Najít sebe, to znamená najít přístup k sobě. Ale kdo vůbec může sám k sobě přistoupit? Není předpokladem přístupu k sobě o stup od sebe ? Fenomén reflexe. Co to /podle Marxe a podle nás/ znamená, když člověk ve své pa statě /Wesen/ dosáhne opravdového uskutečnění /když má "wahre Wirklichkeit"/ ? A co to je uskutečnění jen ve fantazii? 10 Člověk jako bytost, určená pravdou. Setkání s pravdou je nom vek.statickém momentu reflexe. Co to je subjekt ?Je to, může to být "jsoucno" ? Otázka nejsoucího u každého jsoucna. Budoucnost "ještě nejsoucího" je odlišná od budoucnosti subjektu. Uskutečnění subjektu jakož "akce". Povaha akce: skutečnost přechází ve svou akce, odcizuje se sám sobě. Zároveň svou aktivitou sám sebe rekonstituu je. Problém navazování subjektu na sebe. Kdo se komu ztr ci ? 11 Jedinou perspektivou je získání porozumění pro nepředmět né skutečnosti. Pravda jako "to pravé": nejvyšší nepředmětnost, ryzí nepředmětnost. Člověk a budoucnost: vykloněnost vstříc tomu, co "má být", co je "to pravé". Situačnost "toho pravého". Nebezpečí zpředmětňování. Humanis mus se nemůže Sídit podle toho, co člověk "jest". Humani ta člověka jako to, co není dáno, co "býti má". Pak ovše nejde u humanitu, nýbrž o "to pravé". Pravda určuje, co je a co má být člověk. F90-518 14 V 90