Machine transcription, not yet edited
====================
2022-02-22-0001.jpg
====================
. . LuH: 1964 _A 10499 20-35 nove Problém interpretace (Prizoravné poznámky ) Květen 1964
2022-02-22-0001.jpg
====================
. . LuH: 1964 _A 10499 20-35 nove Problém interpretace (Prizoravné poznámky ) Květen 1964
====================
2022-02-22-0002.jpg
====================
+961 1964 1. - 9 V 64 20 23 Patří k součásti minulé nenormální situace duchovního a myšlenkového života v naší společnosti a k jejím dosud přítomným pozůstatkům, že nedošlo k žádnému skutečnému rozhovoru křesťanů s ateisty a ateistů s křesťany. Naopak si opravdovou normalizaci a ozdravění mehuempředm amh bez ako zahájení takových rozhovorů nelze vůbec představit. Stojíme-li tedy před tímto moham svrchovaně významným úkolem, musíme si pochopitelně položit také otázku, jaké jsou nezbytné předpoklady k tomu, aby k rozhovoru (a tedy nikoli k pouhé polemice či ideologickému boji) mohlo dojít. 2. Se strany křesťanů je takovým nezbytným předpokladem takové porozumění své vlastní víře, které vědomě počítá s reálným pozadím současné situace. Křesťané musí osvědčovat svou víru nikoli v nějakém vymezeném, omezeném okruhu, nýbrž vůbec a všeobecně a to znamená ve světě a v situaci, které jsou jejich skutečným světem a skutečnou situací. Proto sebepochopení víry je nutně současně i určitým pochopením této situace, porozuměním tomuto skutečnému světu. Právě tak, jako se sama víra projevuje v konkrétném čase a konkrétním prostoru, projevuje se i její sebepochopení v souvislosti s pochopením tohoto konkrétního času a konkrétního prostoru. A nejen to. Prostředky, míň jimiž se pokouší víra uchopit sama sebe ve svém sebepochopení, nejsou ničím, co by bylo oddělitelné a nezávislé na onom konkrétním čase a konkrétnním prostoru. Víra si k svému sebepochopení používá představ, myšlenek a pojmových struktur, které jsou nějak charakteristické pro danou dobu a daný duchovní prostor, které jsou jeho centrálnější či okrajovější součástí a které jsou tak zároveň prostředkem komunikace víry se světem, v němž se má osvědčit právě jako víru. 3. 25 Sebepochopení víry není tedy možné jinak než jako pochopení světa, skutečnosti. Víra chápe sama sebe jen tím, že určitým kvalifikovaným způsobem chápe svět a určuje své místo takto pochopeném světě. Toto pochppení světa však zdaleka není prostým přijetím daného světa jako samozřejmého, neproblematického předpokladu každého uplatnění víry, není tedy výhradně pasivhím přijetím, akceptováním dané skutečnosti, k než má být z víry něco, byť sebepodstatnějšího, přidáno. Víra se od samého počátku, ze samotného základu a ze samotné své povahy ocitá v napětí s danou skutečností, s ěxistujícím světěm. Proto také ve svém sebepochopení chápe daných představ, pojmů a myšlenek nejen
2022-02-22-0002.jpg
====================
+961 1964 1. - 9 V 64 20 23 Patří k součásti minulé nenormální situace duchovního a myšlenkového života v naší společnosti a k jejím dosud přítomným pozůstatkům, že nedošlo k žádnému skutečnému rozhovoru křesťanů s ateisty a ateistů s křesťany. Naopak si opravdovou normalizaci a ozdravění mehuempředm amh bez ako zahájení takových rozhovorů nelze vůbec představit. Stojíme-li tedy před tímto moham svrchovaně významným úkolem, musíme si pochopitelně položit také otázku, jaké jsou nezbytné předpoklady k tomu, aby k rozhovoru (a tedy nikoli k pouhé polemice či ideologickému boji) mohlo dojít. 2. Se strany křesťanů je takovým nezbytným předpokladem takové porozumění své vlastní víře, které vědomě počítá s reálným pozadím současné situace. Křesťané musí osvědčovat svou víru nikoli v nějakém vymezeném, omezeném okruhu, nýbrž vůbec a všeobecně a to znamená ve světě a v situaci, které jsou jejich skutečným světem a skutečnou situací. Proto sebepochopení víry je nutně současně i určitým pochopením této situace, porozuměním tomuto skutečnému světu. Právě tak, jako se sama víra projevuje v konkrétném čase a konkrétním prostoru, projevuje se i její sebepochopení v souvislosti s pochopením tohoto konkrétního času a konkrétního prostoru. A nejen to. Prostředky, míň jimiž se pokouší víra uchopit sama sebe ve svém sebepochopení, nejsou ničím, co by bylo oddělitelné a nezávislé na onom konkrétním čase a konkrétnním prostoru. Víra si k svému sebepochopení používá představ, myšlenek a pojmových struktur, které jsou nějak charakteristické pro danou dobu a daný duchovní prostor, které jsou jeho centrálnější či okrajovější součástí a které jsou tak zároveň prostředkem komunikace víry se světem, v němž se má osvědčit právě jako víru. 3. 25 Sebepochopení víry není tedy možné jinak než jako pochopení světa, skutečnosti. Víra chápe sama sebe jen tím, že určitým kvalifikovaným způsobem chápe svět a určuje své místo takto pochopeném světě. Toto pochppení světa však zdaleka není prostým přijetím daného světa jako samozřejmého, neproblematického předpokladu každého uplatnění víry, není tedy výhradně pasivhím přijetím, akceptováním dané skutečnosti, k než má být z víry něco, byť sebepodstatnějšího, přidáno. Víra se od samého počátku, ze samotného základu a ze samotné své povahy ocitá v napětí s danou skutečností, s ěxistujícím světěm. Proto také ve svém sebepochopení chápe daných představ, pojmů a myšlenek nejen
====================
2022-02-22-0003.jpg
====================
1964 - 9. V 64 21 ve vědomí tohoto napětí, ale v aktuálním napětí k nim samým. Víra spěje k svému pochopení sice tak, že nutně používá daných myšlenkových struktur a že vychází z daného myšlenkového a duchovního ovzduší, ale že stejně nutně vykračuje z jejich daností a vymezenosti, že je přesahuje a při samotném použití láme da deformuje jiným směrem, než kterým ony samy, ukazují, vedou a směřují, ze je i adharuge. pore repolictné a ze w voli, mov, fürminem Irena àsobe Tak ovšem víra ve svém úsilí o sebepochopení ovlivňuje celé duchovní milieu a celý myšlenkový, pojmový aparát, jehož používá, a přizpůsobuje si ho jej svým potřebám a cílům. A protože dnes nikdy nejde o situace zcela nové či nějak původní, je třeba počítat i s tím, že v dané struktuře platného myšlení, v daných pojmových kontextech už je v dědictví uplynulých věků zabudováno leccos, co je výsledkem oněch minulých, již dříve provedených deformací, jejichž zdrojem i tenkrát byla víra. Tak má víra vždycky možnost navazovat na své minulé výkony a na plody svého minulého úsilí. Jestliže dost dlouho pracuje na určitém, z počátku sebe méně vyhovujícím myšlenkovém okruhu či dokonce systému, podaří se jí pravděpodobně dosáhnout sérií úprav a deformací taková adaptace, která je slušně použitelná a kterou může považovat za relativně adekvátní svému úmyslu a úsilí. Tak dochází k tomu, že víra adaptuje určité myšlenkové kontexty pro svou potřebu, ale současně na druhé straně že adaptuje i pochopení těchto svých potřeb oněm kontextům. Víra má vliv na přebudování myšlenkového aparátu, který jí je v dané době a v daném prostoru k disposici, ale i obráceně má onen byť rozmanitě přebudovaný a adaptovaný aparát zpětný vliv na sebepochopení víry. To, co se relativně hůř a méně přesně podaří provést při úpravách daných myšlenkových struktur a kontextů, vykonává zpětný vliv v zanedbání takových momentů, které jsou (byly) víře vlastní, ale které nedošly v sebepochopení víry adekvátnějšího výrazu. Vytváří se tradice, která je výzmamnou měrou poznamenána novým a novým uplatňováním víry ve světě (a to znamená i v myšlenkovém světě), ale která je současně historií stále větších deformací a úchylek, vyvolaných chybnou reflexí víry na aktivitě víry samé. 0 i a 5.0 confronta von realrace au(Nadpisy) tentere'ng yoolangvar no moon ng Otázky nové interpretace a podstata víry. potieber was reforem. Víra v moderním světě. (Příspěvek k otázkám nové interpretace Víra a dnešek. Možnosti nové interpretace. (Příspěvek k pojetí víry.) Víra, interpretace, reflexe K otázce východiska nové interpretace
2022-02-22-0003.jpg
====================
1964 - 9. V 64 21 ve vědomí tohoto napětí, ale v aktuálním napětí k nim samým. Víra spěje k svému pochopení sice tak, že nutně používá daných myšlenkových struktur a že vychází z daného myšlenkového a duchovního ovzduší, ale že stejně nutně vykračuje z jejich daností a vymezenosti, že je přesahuje a při samotném použití láme da deformuje jiným směrem, než kterým ony samy, ukazují, vedou a směřují, ze je i adharuge. pore repolictné a ze w voli, mov, fürminem Irena àsobe Tak ovšem víra ve svém úsilí o sebepochopení ovlivňuje celé duchovní milieu a celý myšlenkový, pojmový aparát, jehož používá, a přizpůsobuje si ho jej svým potřebám a cílům. A protože dnes nikdy nejde o situace zcela nové či nějak původní, je třeba počítat i s tím, že v dané struktuře platného myšlení, v daných pojmových kontextech už je v dědictví uplynulých věků zabudováno leccos, co je výsledkem oněch minulých, již dříve provedených deformací, jejichž zdrojem i tenkrát byla víra. Tak má víra vždycky možnost navazovat na své minulé výkony a na plody svého minulého úsilí. Jestliže dost dlouho pracuje na určitém, z počátku sebe méně vyhovujícím myšlenkovém okruhu či dokonce systému, podaří se jí pravděpodobně dosáhnout sérií úprav a deformací taková adaptace, která je slušně použitelná a kterou může považovat za relativně adekvátní svému úmyslu a úsilí. Tak dochází k tomu, že víra adaptuje určité myšlenkové kontexty pro svou potřebu, ale současně na druhé straně že adaptuje i pochopení těchto svých potřeb oněm kontextům. Víra má vliv na přebudování myšlenkového aparátu, který jí je v dané době a v daném prostoru k disposici, ale i obráceně má onen byť rozmanitě přebudovaný a adaptovaný aparát zpětný vliv na sebepochopení víry. To, co se relativně hůř a méně přesně podaří provést při úpravách daných myšlenkových struktur a kontextů, vykonává zpětný vliv v zanedbání takových momentů, které jsou (byly) víře vlastní, ale které nedošly v sebepochopení víry adekvátnějšího výrazu. Vytváří se tradice, která je výzmamnou měrou poznamenána novým a novým uplatňováním víry ve světě (a to znamená i v myšlenkovém světě), ale která je současně historií stále větších deformací a úchylek, vyvolaných chybnou reflexí víry na aktivitě víry samé. 0 i a 5.0 confronta von realrace au(Nadpisy) tentere'ng yoolangvar no moon ng Otázky nové interpretace a podstata víry. potieber was reforem. Víra v moderním světě. (Příspěvek k otázkám nové interpretace Víra a dnešek. Možnosti nové interpretace. (Příspěvek k pojetí víry.) Víra, interpretace, reflexe K otázce východiska nové interpretace
====================
2022-02-22-0004.jpg
====================
1964 6. Odchylky v N Z (víra neabsolutně) : Sk. 3,16 skrze víru ve jméno jeho svědectví vydávaje o víře v J.Kr. slyšel od něho o víře v Kr. Sk. 20,21 Sk. 24,24 Sk. 26,8 za nepodobné víře, že Bůh křísí Gal. 2,16 ale skrze víru v Jezukrista - 9 V 64 22 Kol. 2,5 vida utvrzené té víry vaší v Krista 1.Tes. 1,8 víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla se 1. Petr 1,21 (aby víra vaše a naděje byla v Bohu) Mat. 18,6 Mk. 9,42 1. Jan 5,13 Mat. 9,28 do by pohoršil jednoho z maličkých věřících ve mne tyto věci psal jsem vám věřícím ve jméno věříte-li, že to mohu učiniti? Mat. 21,25 proč jste nevěřili jemu ? Mat. 21,32 Mk. 1,15 Mk 9,23 Jan 1,12 Jan 3,15 Jan 3,18 Jan 3,36 Jan 4,21 Jan 5,24 Jan 5,38 Jan 5,46 Jan, 5,47 Jan 6,29 Jan 6,30 Jan 6,35 Jan 6,40 Jan 6,47 Jan 7,5 Jan 7,38 přišel k vám Jan, a nevěřili jste mu čiňte pokání a věřte evangelium můžeš-li tomu věřiti ? kdo věří ve jméno jeho aby, kdož věří v něho, nezahynul kdož věří v něho, nebudet odsouzen kdož věří v Syna, máť život věčný ženo, věř mi, žet jde hodina kdož věří tomu, kt. mne poslal kt, on poslal, tomu vy nevěříte byste věřili Mojžíšovi, věřili by ste poněvadž jeho písmům nevěříte abyste věřili v toho, kt. on poslal abychom viděli a věřili tobě ? kdož věří ve mne, nebude žízniti kdo vidí Syna a věří v něho kdož věří ve mne, mát život věčný ani bratří jeho nevěřili v něho kdož věří ve mne, řeky z břicha
2022-02-22-0004.jpg
====================
1964 6. Odchylky v N Z (víra neabsolutně) : Sk. 3,16 skrze víru ve jméno jeho svědectví vydávaje o víře v J.Kr. slyšel od něho o víře v Kr. Sk. 20,21 Sk. 24,24 Sk. 26,8 za nepodobné víře, že Bůh křísí Gal. 2,16 ale skrze víru v Jezukrista - 9 V 64 22 Kol. 2,5 vida utvrzené té víry vaší v Krista 1.Tes. 1,8 víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla se 1. Petr 1,21 (aby víra vaše a naděje byla v Bohu) Mat. 18,6 Mk. 9,42 1. Jan 5,13 Mat. 9,28 do by pohoršil jednoho z maličkých věřících ve mne tyto věci psal jsem vám věřícím ve jméno věříte-li, že to mohu učiniti? Mat. 21,25 proč jste nevěřili jemu ? Mat. 21,32 Mk. 1,15 Mk 9,23 Jan 1,12 Jan 3,15 Jan 3,18 Jan 3,36 Jan 4,21 Jan 5,24 Jan 5,38 Jan 5,46 Jan, 5,47 Jan 6,29 Jan 6,30 Jan 6,35 Jan 6,40 Jan 6,47 Jan 7,5 Jan 7,38 přišel k vám Jan, a nevěřili jste mu čiňte pokání a věřte evangelium můžeš-li tomu věřiti ? kdo věří ve jméno jeho aby, kdož věří v něho, nezahynul kdož věří v něho, nebudet odsouzen kdož věří v Syna, máť život věčný ženo, věř mi, žet jde hodina kdož věří tomu, kt. mne poslal kt, on poslal, tomu vy nevěříte byste věřili Mojžíšovi, věřili by ste poněvadž jeho písmům nevěříte abyste věřili v toho, kt. on poslal abychom viděli a věřili tobě ? kdož věří ve mne, nebude žízniti kdo vidí Syna a věří v něho kdož věří ve mne, mát život věčný ani bratří jeho nevěřili v něho kdož věří ve mne, řeky z břicha
====================
2022-02-22-0005.jpg
====================
1964 Jan 8,24 Jan 8,46 Jan 9,35 Jan 9,36 Jan 10,38 Jan 11,25 Jan 11,26 Jan 11, 42 Jan 12,36 Jan 12,44 Jan 12,46 Jan 14,1 Jan 14,10 Jan 14,11 Jan 14,12 Jan 16,9 Jan 20,31 Sk. 8,37 Sk. 14,9 Sk. 16,31 Sk. 26,27 Sk. 27,11 Sk. 27,25 Řím. 4,5 Řím. 6,8 Řím 14,2 jestliže nebudete věřiti, že ja jsem proč vy mi nevěříte ? věříš-liž ty v Syna Božího ? i kdož j., Pane, abych věřil v něho ? by ste mně nevěřili, skutkům věřte kdo věří ve mne, živ bude 17.5.64 23 kdo věří ve mne, neumře na věky - věříš-li tomu ? aby věřili, že jsi ty mne poslal dokud světlo máte, věřte v světlo kdo věří ve mne, ne ve mnet věří aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě Věříte v Boha, i ve mne věřte nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně ? věřtež mi, že jsem já v Otci%3B pro ty samy skutky věřte mi kdož věří ve mne, skutky činiti z hříchu, že nevěří ve mne abyste věřili, že Ježíš je Kristus věřím, že J.Kr. jest Syn B. vida, an věří, že uzdraven bude věř v Pána J.Kr. a budeš spasen věříš-li, králi Agrippo, prorokům ? setník více věřil spr.lodi a marináři věřím Bohu, že se tak staně, jakž kdož věří v toho, kt. spravedlnost činí věřímeť, že spolu s ním také bud. někdo věří, že může jísti všechno 1. Kor. 11,18 a poněkud tomu věřím 1. Kor 13,7 láska všemu věří Fil. 1,29 1.Tes 4,14 2.Tes.2,11 Žid.11,11 Žid. 11,13 aby ste netoliko v něho věřili jakož věříme, že Ježíš umřel a aby věřili lži Sára věřila, že jest věrný ten, kt. nevzavše zaslíbení, jim věřili Jak. 2,19 ty věříš, že jest jeden Bůh; i ďáblové tomu věří, avšak 1.Petr 1,8 kt. nevidouce, avšak v něho věříce
2022-02-22-0005.jpg
====================
1964 Jan 8,24 Jan 8,46 Jan 9,35 Jan 9,36 Jan 10,38 Jan 11,25 Jan 11,26 Jan 11, 42 Jan 12,36 Jan 12,44 Jan 12,46 Jan 14,1 Jan 14,10 Jan 14,11 Jan 14,12 Jan 16,9 Jan 20,31 Sk. 8,37 Sk. 14,9 Sk. 16,31 Sk. 26,27 Sk. 27,11 Sk. 27,25 Řím. 4,5 Řím. 6,8 Řím 14,2 jestliže nebudete věřiti, že ja jsem proč vy mi nevěříte ? věříš-liž ty v Syna Božího ? i kdož j., Pane, abych věřil v něho ? by ste mně nevěřili, skutkům věřte kdo věří ve mne, živ bude 17.5.64 23 kdo věří ve mne, neumře na věky - věříš-li tomu ? aby věřili, že jsi ty mne poslal dokud světlo máte, věřte v světlo kdo věří ve mne, ne ve mnet věří aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě Věříte v Boha, i ve mne věřte nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně ? věřtež mi, že jsem já v Otci%3B pro ty samy skutky věřte mi kdož věří ve mne, skutky činiti z hříchu, že nevěří ve mne abyste věřili, že Ježíš je Kristus věřím, že J.Kr. jest Syn B. vida, an věří, že uzdraven bude věř v Pána J.Kr. a budeš spasen věříš-li, králi Agrippo, prorokům ? setník více věřil spr.lodi a marináři věřím Bohu, že se tak staně, jakž kdož věří v toho, kt. spravedlnost činí věřímeť, že spolu s ním také bud. někdo věří, že může jísti všechno 1. Kor. 11,18 a poněkud tomu věřím 1. Kor 13,7 láska všemu věří Fil. 1,29 1.Tes 4,14 2.Tes.2,11 Žid.11,11 Žid. 11,13 aby ste netoliko v něho věřili jakož věříme, že Ježíš umřel a aby věřili lži Sára věřila, že jest věrný ten, kt. nevzavše zaslíbení, jim věřili Jak. 2,19 ty věříš, že jest jeden Bůh; i ďáblové tomu věří, avšak 1.Petr 1,8 kt. nevidouce, avšak v něho věříce
====================
2022-02-22-0006.jpg
====================
1964 17. 5.64 24 1.Petr 1,21 1.Petr 2,6 1. Jan 3,23 1. Jan 4,1 1. Jan 5,1 1. Jan 5,5 1. Jan 5,10 1.Jan 5,13 kt. skrze něho věříte v Boha v kt. kdokoli věří, nebude zahanben abychom věřili jménu Syna jeho ne každému duchu věřte kdož věří, že Ježíš je Kr., z Boha kdož věří, že Ježíše je Syn Boží kdož věří v Syna Božího, mát ; kdo nevěří Bohu, lhářem a abyste věřili ve jméno Syna Božího 7. Nový Zákon mluví dále zřetelně o víře před Ježíšem, na př. o víře Barahamově (Řím. 4,9%; 4,12; 4,16; žati, 1911 víře pohanů (např. Mat.8,10; 15,28%; Gal. 3,8), ale i o víře nevěsky (Žid. 11,31); posléze o víře Ježíšově (Řím. 3,22; 3,26%; Gal. 2,16; 2,20; 3,22; Fil. 3,9; Zj. 14,12). Vyplývá z toho zřetelně, že Ježíš není zdrojem víry, ale naopak že zdroj jeho víry a zdroj víry ostatních, tedy i nyší, je vpošle du tentýž, jediný zdroj. Přitom tzv. ovoce víry není prostým výronem víry, ale uplatňěním v určitých okolnostech a určitým směrem. 8. Věci, které jsou už i v samotné theologii vyjasněny, zůstávají neprosazeny a neznámy na našich sborech, protože se mělo a dosud má za to, že za vnějšího tlaku nelze otřásat vnitřními "jistotami". Tak došlo ke značné diferenci mezi fakultní theologickou vědou a mezi fungující "theologií" našich kázání. Dnes je třeba využít situace k tomu, aby byla širokou akcí objasněna podstata křesťanské zvěsti nejen navenek, ale také uvnitř církve, ve sborech. 9. Netřeba odstraňovat staré dogmatické formule a religiózní pojmy; je však třeba vedle nich pěstovat nové formy vyjádření toho základního, co lze mít za jádro evangelia. Čili je třeba poněkud relativizovat platnost religiózních struktur, která je dosud většinou pokládána za absolutní a zcela adekvátní. Relativizace bude spočívat v tom, že s těmito religiózními strukturami nebude nadále nutně a podstatně svazováno jádro evangelijní zvěsti. Naše these zní: filosofická reflexe není méně legitimní než reflexe theologická, a to zvláště dnes,
2022-02-22-0006.jpg
====================
1964 17. 5.64 24 1.Petr 1,21 1.Petr 2,6 1. Jan 3,23 1. Jan 4,1 1. Jan 5,1 1. Jan 5,5 1. Jan 5,10 1.Jan 5,13 kt. skrze něho věříte v Boha v kt. kdokoli věří, nebude zahanben abychom věřili jménu Syna jeho ne každému duchu věřte kdož věří, že Ježíš je Kr., z Boha kdož věří, že Ježíše je Syn Boží kdož věří v Syna Božího, mát ; kdo nevěří Bohu, lhářem a abyste věřili ve jméno Syna Božího 7. Nový Zákon mluví dále zřetelně o víře před Ježíšem, na př. o víře Barahamově (Řím. 4,9%; 4,12; 4,16; žati, 1911 víře pohanů (např. Mat.8,10; 15,28%; Gal. 3,8), ale i o víře nevěsky (Žid. 11,31); posléze o víře Ježíšově (Řím. 3,22; 3,26%; Gal. 2,16; 2,20; 3,22; Fil. 3,9; Zj. 14,12). Vyplývá z toho zřetelně, že Ježíš není zdrojem víry, ale naopak že zdroj jeho víry a zdroj víry ostatních, tedy i nyší, je vpošle du tentýž, jediný zdroj. Přitom tzv. ovoce víry není prostým výronem víry, ale uplatňěním v určitých okolnostech a určitým směrem. 8. Věci, které jsou už i v samotné theologii vyjasněny, zůstávají neprosazeny a neznámy na našich sborech, protože se mělo a dosud má za to, že za vnějšího tlaku nelze otřásat vnitřními "jistotami". Tak došlo ke značné diferenci mezi fakultní theologickou vědou a mezi fungující "theologií" našich kázání. Dnes je třeba využít situace k tomu, aby byla širokou akcí objasněna podstata křesťanské zvěsti nejen navenek, ale také uvnitř církve, ve sborech. 9. Netřeba odstraňovat staré dogmatické formule a religiózní pojmy; je však třeba vedle nich pěstovat nové formy vyjádření toho základního, co lze mít za jádro evangelia. Čili je třeba poněkud relativizovat platnost religiózních struktur, která je dosud většinou pokládána za absolutní a zcela adekvátní. Relativizace bude spočívat v tom, že s těmito religiózními strukturami nebude nadále nutně a podstatně svazováno jádro evangelijní zvěsti. Naše these zní: filosofická reflexe není méně legitimní než reflexe theologická, a to zvláště dnes,
====================
2022-02-22-0007.jpg
====================
. 1964 17. 5. 64 25 kdy se alespoň určitý typ filosofie mohutně vymaňuje z metafyzických pout a kdy theologie v nich ještě silně vězí. 10. Otázkou je, zda se právě přítomná chvíle hodí k pokusům o novou formulaci. Nebylo by spíše vhodné čekat na duchovní bezvětří, kdy nové pokusy nebudou ovlivňovány zvenčí? Kdy bude nebezpečí nesprávného posunu důrazů a významů malé, až i zanedbatelné, neboť ustanou tlaky zvenčí ? Ale to je nesmírná chyba v odhadu i v postoji. Víra nachází sebe samu právě v krajním ohrožení, v napjatých chvílích, v otřesech a ve chvílích, kdy se vše hroutí. Tam se právě hodí nové počátky, jejichž zdrojem je víra. 11. Před 82 roky vyšla kmmmm v Německu kniha, v níž najdeme příběh blázpobíhal po nivého muže, který za bílého dne rozžehl svítilna, a-ne tranšti a volal/bezpřestání: "Hledám Boha Hledám Boha " Lidé, kteří už dávno na Boha nedali, se mu mammam hlasitě smáli. Muž k nim však přiskočil a probodávaje je očima, vykřikl: "Kam že se poděl Bůh ? My jsme jej zabili vy a já My všichni jsme jeho vrazi me stále pryč ode všech sluncí? Nemusi být -822 Což se ne pohybuje. my lampy rozsvěcovány o polednách? mmmmanúmmožna Nelze snad ještě nic cítit z bož ského tlení ? Bůh je mrtev Bůh zůstává mrtev. A my jsme jej zabili Jak se utěšíme, my vrahové všech vrahů ? To nejsvětější a nejkdo s nás mocnější, co dosud svět měl, vykrvácelo pod našimi noži smy je tuto krev ? Jakou vodou bychom se mohli očistit ? Není velikost tohoto činu pro nás příliš veliká ? Nemusíme se sami stát bohy, abychom se zdáli hodni ? Nikdy nebyl proveden větší čin a kdokoli se narodí po nás, bude náležet pro tento čin do mom (dějin vyšších než byly ažmana celé dosavadní dějiny "Umlkl; lidé ma však na něперада ho pohlíželi mlčky a cize. A blázniva muže si uvědomuje, že přišel příliš brzo. Ohromující událost se ještě odehrává a lidé si ji ještě der Gestevie neuvědomuji. Blesk a hrom pmm vyžadují časy, světlo hvězd vyžaduje časy, i činy vyžadují času, byť i ého mutton(dejin potřebzé or ass už provedený, aby mohly být Wiem spatřeny a zaslechnuty. Tento čin je jim stále ještě vzdálenější, než far vel blazing nejvzdálenější hvězdy. a přece jej provedli právě oni už sedy veházel do různých chrámů a zpívat tam své Requiem aeternam deo.
2022-02-22-0007.jpg
====================
. 1964 17. 5. 64 25 kdy se alespoň určitý typ filosofie mohutně vymaňuje z metafyzických pout a kdy theologie v nich ještě silně vězí. 10. Otázkou je, zda se právě přítomná chvíle hodí k pokusům o novou formulaci. Nebylo by spíše vhodné čekat na duchovní bezvětří, kdy nové pokusy nebudou ovlivňovány zvenčí? Kdy bude nebezpečí nesprávného posunu důrazů a významů malé, až i zanedbatelné, neboť ustanou tlaky zvenčí ? Ale to je nesmírná chyba v odhadu i v postoji. Víra nachází sebe samu právě v krajním ohrožení, v napjatých chvílích, v otřesech a ve chvílích, kdy se vše hroutí. Tam se právě hodí nové počátky, jejichž zdrojem je víra. 11. Před 82 roky vyšla kmmmm v Německu kniha, v níž najdeme příběh blázpobíhal po nivého muže, který za bílého dne rozžehl svítilna, a-ne tranšti a volal/bezpřestání: "Hledám Boha Hledám Boha " Lidé, kteří už dávno na Boha nedali, se mu mammam hlasitě smáli. Muž k nim však přiskočil a probodávaje je očima, vykřikl: "Kam že se poděl Bůh ? My jsme jej zabili vy a já My všichni jsme jeho vrazi me stále pryč ode všech sluncí? Nemusi být -822 Což se ne pohybuje. my lampy rozsvěcovány o polednách? mmmmanúmmožna Nelze snad ještě nic cítit z bož ského tlení ? Bůh je mrtev Bůh zůstává mrtev. A my jsme jej zabili Jak se utěšíme, my vrahové všech vrahů ? To nejsvětější a nejkdo s nás mocnější, co dosud svět měl, vykrvácelo pod našimi noži smy je tuto krev ? Jakou vodou bychom se mohli očistit ? Není velikost tohoto činu pro nás příliš veliká ? Nemusíme se sami stát bohy, abychom se zdáli hodni ? Nikdy nebyl proveden větší čin a kdokoli se narodí po nás, bude náležet pro tento čin do mom (dějin vyšších než byly ažmana celé dosavadní dějiny "Umlkl; lidé ma však na něперада ho pohlíželi mlčky a cize. A blázniva muže si uvědomuje, že přišel příliš brzo. Ohromující událost se ještě odehrává a lidé si ji ještě der Gestevie neuvědomuji. Blesk a hrom pmm vyžadují časy, světlo hvězd vyžaduje časy, i činy vyžadují času, byť i ého mutton(dejin potřebzé or ass už provedený, aby mohly být Wiem spatřeny a zaslechnuty. Tento čin je jim stále ještě vzdálenější, než far vel blazing nejvzdálenější hvězdy. a přece jej provedli právě oni už sedy veházel do různých chrámů a zpívat tam své Requiem aeternam deo.
====================
2022-02-22-0008.jpg
====================
1964 12. se 17 V 64 26 Kdyz psal Nietzsche toto podobenství, měl na mysli okolnost, že víra v křesťanského Boha se stala nevěrohodnou; v tom měl své předchůdce a má své následovníky. Jeho podobenství má však v sobě to vášnivé rozpoznání, které nenajdeme u racionalackých kritiků církve ani u těch, kteří na pakkoušejí křesťanskou víru zmodernizovat, totiž rozpoznání, že vlastní odpovědnosti za to, co se stalo. I když vi o hrůze svého činu, mmdaman ňomě odmítá jej uznat za svou vinu. Bere na sebe plnou odpovědnost a s tvrdostí, které není neznámá lítost, vstupuje do nového období dějin. 13. však Nietzschovo podobenství míří na onu převratnou dobu novodobých dějin, která byla zahájena asi před třemi sty lety a která dosud neskončila. Dnešní fáze této revoluce je zvláště vzrušující, protože vskutku doléhá už i na ty nej gospalější a na ty, co nejvíc zavírali oči i uši před radikálními proměnami nejen ve vědomí, ale v celé soulture sini moderní společnosti. Víra v křesťanského Boha se stala čímsi at chtějí či něchto lidé lidmi nepřesvědčivým a nevěrohodným, protože dnes jsou vsichni tohoto změněného světa, zatímco řeč křesťanského kázání a zvěstování je svázána se světem dávno minulým. Velká část moderních lidí neví znalosti o křesťanství buď nic anebo ma jen neuvěřitelně malé a primitivní. Politicky pojatá hesla a křesťanské Evropě nebo o křesťanském světě, vlue broke který musí čelit atheistické potopě, jsou pošetilau, ale zhoubnou >iluzi. A dokonce i myšlení a životy těch, kteří se s křesťanstvím důvěrně seznámili a kteří se rozhodli pro angeli anneliuquecarto ou boký příkop a často propast mezi všedním dnem a svátkem, mezi jejich osobním a veřejným životem, mezi jejich náboženskou zakotveností a praktickou činností, mezi jejteh virou a občňanski světonázoroMýmmpňasvědčením vou orientací. Ten, komu jde opravdu o křesťanství jako o životní rozhodnutí, nemůže nevidět rostoucí význam otázky po postatě křesťanské víry a jejím místě v dnešním světě. Jsme postaveni před úkol nové interpretace křesťanské víry; velikost tohoto úkolu leckdo už tuší, ale s jeho uskutečňováním jsme dosud téměř nezačali. Nemůžeme to ani dost zdůraznit: Zádné porozumění podstatě křestanské víry není dnes možné, jestliže není pokusem o zdolání tohoto úkolu.
2022-02-22-0008.jpg
====================
1964 12. se 17 V 64 26 Kdyz psal Nietzsche toto podobenství, měl na mysli okolnost, že víra v křesťanského Boha se stala nevěrohodnou; v tom měl své předchůdce a má své následovníky. Jeho podobenství má však v sobě to vášnivé rozpoznání, které nenajdeme u racionalackých kritiků církve ani u těch, kteří na pakkoušejí křesťanskou víru zmodernizovat, totiž rozpoznání, že vlastní odpovědnosti za to, co se stalo. I když vi o hrůze svého činu, mmdaman ňomě odmítá jej uznat za svou vinu. Bere na sebe plnou odpovědnost a s tvrdostí, které není neznámá lítost, vstupuje do nového období dějin. 13. však Nietzschovo podobenství míří na onu převratnou dobu novodobých dějin, která byla zahájena asi před třemi sty lety a která dosud neskončila. Dnešní fáze této revoluce je zvláště vzrušující, protože vskutku doléhá už i na ty nej gospalější a na ty, co nejvíc zavírali oči i uši před radikálními proměnami nejen ve vědomí, ale v celé soulture sini moderní společnosti. Víra v křesťanského Boha se stala čímsi at chtějí či něchto lidé lidmi nepřesvědčivým a nevěrohodným, protože dnes jsou vsichni tohoto změněného světa, zatímco řeč křesťanského kázání a zvěstování je svázána se světem dávno minulým. Velká část moderních lidí neví znalosti o křesťanství buď nic anebo ma jen neuvěřitelně malé a primitivní. Politicky pojatá hesla a křesťanské Evropě nebo o křesťanském světě, vlue broke který musí čelit atheistické potopě, jsou pošetilau, ale zhoubnou >iluzi. A dokonce i myšlení a životy těch, kteří se s křesťanstvím důvěrně seznámili a kteří se rozhodli pro angeli anneliuquecarto ou boký příkop a často propast mezi všedním dnem a svátkem, mezi jejich osobním a veřejným životem, mezi jejich náboženskou zakotveností a praktickou činností, mezi jejteh virou a občňanski světonázoroMýmmpňasvědčením vou orientací. Ten, komu jde opravdu o křesťanství jako o životní rozhodnutí, nemůže nevidět rostoucí význam otázky po postatě křesťanské víry a jejím místě v dnešním světě. Jsme postaveni před úkol nové interpretace křesťanské víry; velikost tohoto úkolu leckdo už tuší, ale s jeho uskutečňováním jsme dosud téměř nezačali. Nemůžeme to ani dost zdůraznit: Zádné porozumění podstatě křestanské víry není dnes možné, jestliže není pokusem o zdolání tohoto úkolu.
====================
2022-02-22-0009.jpg
====================
A . 11964 14. dnes už 17 V 64 27 18 V 64 Pokus o novou interpretaci se však nemůže vyčerpávat výměnou zastaralých slov a termínů za slova modernější; zdaleka nejde o pouhé přetlumočení, o vyjádření starých, dosud však platných myšlenek novodobým jazykem. Samy myšlenky zastaraly, staly se čímsi nesrozumitelným a často dokonce matoucím, protože se formovaly na pozadí představ o světě, které byly rozpoznány jako chybné a které byly velmi radikálně vystřídány docela odlišným názorem na skutečnost. Naším úkolem je, rozumíme-li dobře, novým, hlubším myšlenkovým úsilím se dobrat toho podstatného, nač právem mířily a přes svou dnešní zastaralost dosud platně míří mmm myšlenky, které vycházely ze zcela jiného, nenávratně minulého světa. Kritický přístup k biblickým a starokřesťanským představám a myšlenkám, který nám nedovolí přijmout nic bez důkladného prověření a tedy jen sítem našeho dnešního myšlenkového, vědeckého aparátu, vychází mňak ze základní orientace na to podstatné a základní, na co je nejen možno, ale přímo nutno navázat a co je proto třeba nejprve najít, odhalit, vypreparovat ze souvislostí, které pro dnešního člověka už pozbyly smyslu a významu. Interpretací tohoto podstatného se pak rozumím mapmamá jeho zapojení do nových souvislostí, které pro dnešního člověka mají plný význam, v nichž skutečně žije a v nichž si uvědomuje povahu světa i svého místa v tomto světě. 15. 18 V 64 Jen povrchní posuzovatel hohohammaṁm by mohl těmto kritickým pokusům vytýkat nihilismus, neboť jsou neseny vášnivým úsilím o postižení právě toho podstatného. Je však možno vést polemiku s metodou, jíž je při tom použito. Můžeme vskutku často slyšet hlasy, že ke konfrontaci moderního člověka s křesťanskou zvěstí nemůže dojít tam, kde je tato zvěst propouštěna kritickým sítem odborného pojmového pletiočekávání va. Co nás může vést k tomu - slyšíme říkat alyšíme říkat - že vůbec něco projde a dokonce že projde sama podstata, samo jádro zvěsti ? Nezachytime spiše jen to, co je předem určeno a vybráno naším mám sítem, co seu quave m podobá, co je příměřené a tedy co je v posledu určeno tímto sitem? ma 属 Nebude tzv. nová interpretace výplodem naší "kritické konstrukce, aniž by měla cokoli, co má základnější význam, společného se skutečnou zvěstí? Jak chceme vůbec svými vlastními prostředky odlišit pod-
2022-02-22-0009.jpg
====================
A . 11964 14. dnes už 17 V 64 27 18 V 64 Pokus o novou interpretaci se však nemůže vyčerpávat výměnou zastaralých slov a termínů za slova modernější; zdaleka nejde o pouhé přetlumočení, o vyjádření starých, dosud však platných myšlenek novodobým jazykem. Samy myšlenky zastaraly, staly se čímsi nesrozumitelným a často dokonce matoucím, protože se formovaly na pozadí představ o světě, které byly rozpoznány jako chybné a které byly velmi radikálně vystřídány docela odlišným názorem na skutečnost. Naším úkolem je, rozumíme-li dobře, novým, hlubším myšlenkovým úsilím se dobrat toho podstatného, nač právem mířily a přes svou dnešní zastaralost dosud platně míří mmm myšlenky, které vycházely ze zcela jiného, nenávratně minulého světa. Kritický přístup k biblickým a starokřesťanským představám a myšlenkám, který nám nedovolí přijmout nic bez důkladného prověření a tedy jen sítem našeho dnešního myšlenkového, vědeckého aparátu, vychází mňak ze základní orientace na to podstatné a základní, na co je nejen možno, ale přímo nutno navázat a co je proto třeba nejprve najít, odhalit, vypreparovat ze souvislostí, které pro dnešního člověka už pozbyly smyslu a významu. Interpretací tohoto podstatného se pak rozumím mapmamá jeho zapojení do nových souvislostí, které pro dnešního člověka mají plný význam, v nichž skutečně žije a v nichž si uvědomuje povahu světa i svého místa v tomto světě. 15. 18 V 64 Jen povrchní posuzovatel hohohammaṁm by mohl těmto kritickým pokusům vytýkat nihilismus, neboť jsou neseny vášnivým úsilím o postižení právě toho podstatného. Je však možno vést polemiku s metodou, jíž je při tom použito. Můžeme vskutku často slyšet hlasy, že ke konfrontaci moderního člověka s křesťanskou zvěstí nemůže dojít tam, kde je tato zvěst propouštěna kritickým sítem odborného pojmového pletiočekávání va. Co nás může vést k tomu - slyšíme říkat alyšíme říkat - že vůbec něco projde a dokonce že projde sama podstata, samo jádro zvěsti ? Nezachytime spiše jen to, co je předem určeno a vybráno naším mám sítem, co seu quave m podobá, co je příměřené a tedy co je v posledu určeno tímto sitem? ma 属 Nebude tzv. nová interpretace výplodem naší "kritické konstrukce, aniž by měla cokoli, co má základnější význam, společného se skutečnou zvěstí? Jak chceme vůbec svými vlastními prostředky odlišit pod-
====================
2022-02-22-0010.jpg
====================
1964 18 V 64 28 statné od nepodstatného, jádro od okrajů, dodnes platné od dobově podmíněného? Není tady právě sama podstata evangelia vystavena naší libovůli a zvůli ? Což nevíme, že když svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu spasiti věřící skrze bláznové kázání ? A že což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré ? 16. #cit. Je třeba poctivě přiznat, že pokus o novou interpretaci může být, a as nutně, je má-li přinést užitek, tedy musi=b podnikem značně odvážlivým, ba přímo riskantním. Opravdové, poctivé a otevřené, nepředsudečné úsilí o nové postižení podstaty evangelia a křesťanské víry je dosud, žel, čímsi velmi vzácným a výjimečným, protože klade i na toho věřícího, který nejvíce zdomácněl v křesťanském učení, zcela mimořádné nároky. Vždy znovu se budeme přesvědčovat o houževnatosti setrvávání na domněleh samozřejmých základech a o síle odporu proti kritikkému kladení otázek nad jejich samozřejmostí. Tento druh houževnatosti a odporu však nesvědčí o pevnosti víry, ale spíše o úzkosti a strachu, jimiž je vnitřně nahlodána máma právě víra těch, kteří se vyhýbají vážné otázce nového pochopení podstaty víry. Úzkost, která je v hlubokém rozporu se skutečnou vírou, se však maha mezi křesťany povážlivě rozšířila. Je třeba jí ovšem rozumět; nepramení z nevůle, ale spíše z nevolnosti ne nepodobné té, která se nás zmocňuje otřesech půdy, nam níž stojíme. Cosi se hroutí a sesouvá; zdá se, že (dochází k otřesům samých základů). Naše téze však je tato: je to jen po zastaralého důsledek našeho nesprávneho myšlení víry, že se nám zdá být otřesem to co postihuje jen naše myšlení. Pokusme se to blíže vysamotné víry ložit. 17. Když apoštol Pavel mluví o moudrosti tohoto světa, obrácené v blázmá novství, met na mysli tehdejší svět řecké, helenistické vzdělanosti. Mám za to, že absolutizovat jeho výrok tak, aby platil o světě ve všech dobách, o světě vůbec, postrádá jakéhokoli oprávnění. Svět se mění a proto nemůže být postižen žádnými věčnými, jednou provždy plat nými pravdami. Pavel mluví z vlastní zkušenosti: sám se přesvědčil, že Řekové hledají moudrosti (1.Kor 1,22) a že jsou vždycky hotovi nejen praviti, ale i slyšeti něco nového (Skut 17, 21). Příčinou toho, že ukřižovaný Kristus je jim bláznovstvím, není jejich neochota
2022-02-22-0010.jpg
====================
1964 18 V 64 28 statné od nepodstatného, jádro od okrajů, dodnes platné od dobově podmíněného? Není tady právě sama podstata evangelia vystavena naší libovůli a zvůli ? Což nevíme, že když svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu spasiti věřící skrze bláznové kázání ? A že což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré ? 16. #cit. Je třeba poctivě přiznat, že pokus o novou interpretaci může být, a as nutně, je má-li přinést užitek, tedy musi=b podnikem značně odvážlivým, ba přímo riskantním. Opravdové, poctivé a otevřené, nepředsudečné úsilí o nové postižení podstaty evangelia a křesťanské víry je dosud, žel, čímsi velmi vzácným a výjimečným, protože klade i na toho věřícího, který nejvíce zdomácněl v křesťanském učení, zcela mimořádné nároky. Vždy znovu se budeme přesvědčovat o houževnatosti setrvávání na domněleh samozřejmých základech a o síle odporu proti kritikkému kladení otázek nad jejich samozřejmostí. Tento druh houževnatosti a odporu však nesvědčí o pevnosti víry, ale spíše o úzkosti a strachu, jimiž je vnitřně nahlodána máma právě víra těch, kteří se vyhýbají vážné otázce nového pochopení podstaty víry. Úzkost, která je v hlubokém rozporu se skutečnou vírou, se však maha mezi křesťany povážlivě rozšířila. Je třeba jí ovšem rozumět; nepramení z nevůle, ale spíše z nevolnosti ne nepodobné té, která se nás zmocňuje otřesech půdy, nam níž stojíme. Cosi se hroutí a sesouvá; zdá se, že (dochází k otřesům samých základů). Naše téze však je tato: je to jen po zastaralého důsledek našeho nesprávneho myšlení víry, že se nám zdá být otřesem to co postihuje jen naše myšlení. Pokusme se to blíže vysamotné víry ložit. 17. Když apoštol Pavel mluví o moudrosti tohoto světa, obrácené v blázmá novství, met na mysli tehdejší svět řecké, helenistické vzdělanosti. Mám za to, že absolutizovat jeho výrok tak, aby platil o světě ve všech dobách, o světě vůbec, postrádá jakéhokoli oprávnění. Svět se mění a proto nemůže být postižen žádnými věčnými, jednou provždy plat nými pravdami. Pavel mluví z vlastní zkušenosti: sám se přesvědčil, že Řekové hledají moudrosti (1.Kor 1,22) a že jsou vždycky hotovi nejen praviti, ale i slyšeti něco nového (Skut 17, 21). Příčinou toho, že ukřižovaný Kristus je jim bláznovstvím, není jejich neochota
====================
2022-02-22-0011.jpg
====================
1964 18 V 64 29 vyslechnout novou zvěst, ale to, že tato zvěst mommmmkhuman je v rozporu se strukturou celého jejich myšlení. Tato struktura však nání ničím po všechny časy stejným, tu nejde o žádné "přirozené" myšlení, ale právě o myšlení určité dějinné epochy. Je to pozdní období řecké vzdělanosti, kdy řecká společnost je už v úpadku a kdy povrchně má své vrcholy za sebou i velký Řím, který z větší časti reckou vzdělanost převzal. Náleží k podivuhodným peripetichovních dějin, že právě ta křesťanská zvěst, která byla pro Řeky bláznovstvím a před níž se řecká filosofie sama ukázala být bláznovstvím, používala si po dlouhé věky stále více právě této filosofie k tomu, aby vyjádřila obsah křesťanské víry. 10 18. Vliv řecké filosofie zasahuje již do řady knih Starého Zákona, ale Záǎnǎ Nový Zákon je na mnoha místech poznamenán velmi výrazně. K rozhodujícímu setkání dvou světů došlo však teprve tehdy, když v prvních stoletích po Kristu se křesťanství rozšířilo pmmm v centrech tehdejšího vzdělaného světa a kdy muselo ubránit původnost a pojmově čistotu své zvěsti proti myšlenkově pronikavému a tím nebezpečnému myšlení, které stále ještě - byt v úpadku - žilo ze světově významných vrchokných zjevů řecké filosofie. Původně převážně apologetická funkce theologie spočívala v použití metafysického aparátu antického myšlení jako více či méně poddajného, tvárného materiálu, jako více či méně ohebného nástroje k vyjádření samé podstaty křesťanské víry. Filosoficky aparát, na nějž byla tehdejší theologické práce nucena navazovat a s nímž při své práci musela polemizovat, jejž musela ohýbat i lámat, byl jí podstatně cizí, byl řeckého původu; přěsto bylo neyeu jeho použití naprosto nevyhnutelné, ale bylo i možné. Theologie nezůstala jen při namátkovém použití okrajových filosofických motivů, ale přizpůsobila sampaňané postupně své potřebě největší osobnosti ho starověké mimomofin myšlení, Platona a Aristotela. Dosáhla v tom nepochybně vynikajících úspěchů a vybudovala si pozice, které byly Čemu zvenčí takřka nenapadnutelné. Ce se jí však nepodařilo vyhnout, byla poplatnost metafysickému myšlení, které po různých úpravách Manha přijala za své a jehož deformujícímu tlaku na klasické dogmatické formule a všechno theologické myšlení se nedovedla a snad ani ne-
2022-02-22-0011.jpg
====================
1964 18 V 64 29 vyslechnout novou zvěst, ale to, že tato zvěst mommmmkhuman je v rozporu se strukturou celého jejich myšlení. Tato struktura však nání ničím po všechny časy stejným, tu nejde o žádné "přirozené" myšlení, ale právě o myšlení určité dějinné epochy. Je to pozdní období řecké vzdělanosti, kdy řecká společnost je už v úpadku a kdy povrchně má své vrcholy za sebou i velký Řím, který z větší časti reckou vzdělanost převzal. Náleží k podivuhodným peripetichovních dějin, že právě ta křesťanská zvěst, která byla pro Řeky bláznovstvím a před níž se řecká filosofie sama ukázala být bláznovstvím, používala si po dlouhé věky stále více právě této filosofie k tomu, aby vyjádřila obsah křesťanské víry. 10 18. Vliv řecké filosofie zasahuje již do řady knih Starého Zákona, ale Záǎnǎ Nový Zákon je na mnoha místech poznamenán velmi výrazně. K rozhodujícímu setkání dvou světů došlo však teprve tehdy, když v prvních stoletích po Kristu se křesťanství rozšířilo pmmm v centrech tehdejšího vzdělaného světa a kdy muselo ubránit původnost a pojmově čistotu své zvěsti proti myšlenkově pronikavému a tím nebezpečnému myšlení, které stále ještě - byt v úpadku - žilo ze světově významných vrchokných zjevů řecké filosofie. Původně převážně apologetická funkce theologie spočívala v použití metafysického aparátu antického myšlení jako více či méně poddajného, tvárného materiálu, jako více či méně ohebného nástroje k vyjádření samé podstaty křesťanské víry. Filosoficky aparát, na nějž byla tehdejší theologické práce nucena navazovat a s nímž při své práci musela polemizovat, jejž musela ohýbat i lámat, byl jí podstatně cizí, byl řeckého původu; přěsto bylo neyeu jeho použití naprosto nevyhnutelné, ale bylo i možné. Theologie nezůstala jen při namátkovém použití okrajových filosofických motivů, ale přizpůsobila sampaňané postupně své potřebě největší osobnosti ho starověké mimomofin myšlení, Platona a Aristotela. Dosáhla v tom nepochybně vynikajících úspěchů a vybudovala si pozice, které byly Čemu zvenčí takřka nenapadnutelné. Ce se jí však nepodařilo vyhnout, byla poplatnost metafysickému myšlení, které po různých úpravách Manha přijala za své a jehož deformujícímu tlaku na klasické dogmatické formule a všechno theologické myšlení se nedovedla a snad ani ne-
====================
2022-02-22-0012.jpg
====================
1964 18 V 64 30 • mohla ubránit. Tran 19. Výklad, který by se omezil na doklady deformace až korupce dogmatické a vůbec theologické práce tam, kde antická myšlenková tradice nabyla vrchu nebo jenom setrvala ve své linii, by byl jednostranným zjednodušením. Po staletí a tisíciletí trvající podvoдnost theologie a filosofie v samotném křesťanském prostoru, která byla zdrojem nárazů a polemik, ale také diskusí a rozhovorů, přinesla řadu jiných, neméně významných, ba snad ještě významnějších výsledků. Ani pro by také theologii ne znamenal tento rozhovor jenom ohrožení, nýbrž také mocným podnětem Popresnějším a odborně fundovanějším pokmaům vyjádření podstaty evangelia, které ovšem nikdy nebylo zcela zakryto a odsunuto vzdor všem ústupkům a prográm traně. Zejména však pro filosofii měl po staletí se pokračující rozhovor po mnohé stránce nejpositivnější smysl právě v tom, že byla theologií vždy znovu stavěna před skutečnosti, které ve shodě se svou starou tradicí měla byla nakloněna zanedbat a vůbec vypustit ze sféry svého zájmu. V ustavičné konfrontaci se skutečnostmi, které nacházely přes všechny nedostat ky svůj výraz v křesťanském zvěstování a v theologické reflexi víry, se filosofie postupně měnila ve své vnitřní skladbě i ve svých metodách. V důsledku těchto proměn byla schopna dát obrozeným á i nově vzniklým měñankým přírodovědeckým disciplinám hned na počátku nového věku perspektivy a myšlenkové rozvrhy, bez nichž by nemohly překročit meze pouhé empirie. Povzbuzeni úspěchy, distancovali se vědecky orientovaní myslitelé stále více od theologie a od církevního řízení. Církev udělala všechno, aby zdiskreditovala v očích vědců po všech stránkách a zvláště ve své kompetenci posuzovat vědecké otázky a jejich řešení. Věda se orientovala po svém a mňammm vůči křesťanskému náboženství se stavěla buď s reservou anebo se atheisticky stavěla proti němu. Filosofie však po opojení empirismem a positivismem prohlédla v některých svých představitelích plochost a neuspokojivost toho, čemu bychom dnes nekim nazvali scientistickou orientací, a obrátila se k otázkám subjektu, dějin, poznání a člověka. A to byla druhá fáze sekularizace původně křesťanského myšlenkového náboje, který tu vydal své mhmmmmmmmm významné plody. am se
2022-02-22-0012.jpg
====================
1964 18 V 64 30 • mohla ubránit. Tran 19. Výklad, který by se omezil na doklady deformace až korupce dogmatické a vůbec theologické práce tam, kde antická myšlenková tradice nabyla vrchu nebo jenom setrvala ve své linii, by byl jednostranným zjednodušením. Po staletí a tisíciletí trvající podvoдnost theologie a filosofie v samotném křesťanském prostoru, která byla zdrojem nárazů a polemik, ale také diskusí a rozhovorů, přinesla řadu jiných, neméně významných, ba snad ještě významnějších výsledků. Ani pro by také theologii ne znamenal tento rozhovor jenom ohrožení, nýbrž také mocným podnětem Popresnějším a odborně fundovanějším pokmaům vyjádření podstaty evangelia, které ovšem nikdy nebylo zcela zakryto a odsunuto vzdor všem ústupkům a prográm traně. Zejména však pro filosofii měl po staletí se pokračující rozhovor po mnohé stránce nejpositivnější smysl právě v tom, že byla theologií vždy znovu stavěna před skutečnosti, které ve shodě se svou starou tradicí měla byla nakloněna zanedbat a vůbec vypustit ze sféry svého zájmu. V ustavičné konfrontaci se skutečnostmi, které nacházely přes všechny nedostat ky svůj výraz v křesťanském zvěstování a v theologické reflexi víry, se filosofie postupně měnila ve své vnitřní skladbě i ve svých metodách. V důsledku těchto proměn byla schopna dát obrozeným á i nově vzniklým měñankým přírodovědeckým disciplinám hned na počátku nového věku perspektivy a myšlenkové rozvrhy, bez nichž by nemohly překročit meze pouhé empirie. Povzbuzeni úspěchy, distancovali se vědecky orientovaní myslitelé stále více od theologie a od církevního řízení. Církev udělala všechno, aby zdiskreditovala v očích vědců po všech stránkách a zvláště ve své kompetenci posuzovat vědecké otázky a jejich řešení. Věda se orientovala po svém a mňammm vůči křesťanskému náboženství se stavěla buď s reservou anebo se atheisticky stavěla proti němu. Filosofie však po opojení empirismem a positivismem prohlédla v některých svých představitelích plochost a neuspokojivost toho, čemu bychom dnes nekim nazvali scientistickou orientací, a obrátila se k otázkám subjektu, dějin, poznání a člověka. A to byla druhá fáze sekularizace původně křesťanského myšlenkového náboje, který tu vydal své mhmmmmmmmm významné plody. am se
====================
2022-02-22-0013.jpg
====================
1964 20. 18 V 64 31 Simone Weilová říká: "Existují dva druhy atheismu, a z nich jeden je představuje pročištění pojmu Boha." častokrát a rozličnými způsoby oslovoval Bůh člověka; nemohl by dnešního člověka oslovit právě atheisticky? Jestliže jsme svědky rozpadu metafysiky, která představovala jen určitý typ racionalisace mýtů, a jestliže se současně s metafysikou rozpadá i samo náboženství, které v něm mělo svou kostru, pak stojíme před úkolem nemetafy sického a nenáboženského pochopení toho, čemu se nábožensky a metafysicky říkalo a co se tak pojímalo jako Bůh. O Bohu nelze předmětně vypovídat. Všechny dogmatické výpovědi o Bohu jsou však předmětné, neboť si používají metafysiky, typického to předmětného myšlení. Proto je vlastně každá předmětná výpověď o Bohu ve skutečnosti výpovědí o světě a o člověku. Veškeré dogmatické formulace vypovídají tedy ve skutečnosti o světě a o člověku. Vzniká otázka, zda je nutno při výpovědi o světě používat z nějakých důvodů alespoň v některých případech takových výpovědí, které formálně vypadají jako výpověď o Bohu. To je problém, o němž je třeba diskutovat a o měň jehož řešení je nutno svést zápas. Naproti tomu platí, že všude tam, kde se vypovídá předmětně o světě, "vypovídá" se současně nepředmětně. Vzniká proto druhá otázka, zda není daleko přiměřenější vypovídat o Bohu tak, že předmětně vypovídáme o světě. Z toho se ukazuje, jaký asi smysl má shora uvedená věta Simone Weilové. Je-li atheismus popřením předmětného pojětí Boha, popírá to, co skutečně neexistuje nebot Bůh není předmětný, předmětný Bůh neexistuje. Jiná je otázka, zda při tomto popření zůstává atheismus práv ostatní předmětné skutečnosti, zda s legitimním popřením existence předmětného Boha nepopírá nevědomky i něco z existujícího předmětného světa. Protože však každá předmětná výpověď má současně nepředmětné konnotace, vzniká další otázka, zda jde o atheismus, který při oprávněném popírání předmětné existence Boha není na špatné stopě, pokud jde o nepředmětnou stránku skutečnosti a o nepředmětnou skutečnost vůbec. O tomto charakteru atheismu se ovšem nerozhoduje na místě, kde je popírán předmětně existující Bůh, ale tam, kde se o Bohu vůbec nemluví, tedy mimo rámcec samotného atheismu jakožto popírání předmětné existence boží.
2022-02-22-0013.jpg
====================
1964 20. 18 V 64 31 Simone Weilová říká: "Existují dva druhy atheismu, a z nich jeden je představuje pročištění pojmu Boha." častokrát a rozličnými způsoby oslovoval Bůh člověka; nemohl by dnešního člověka oslovit právě atheisticky? Jestliže jsme svědky rozpadu metafysiky, která představovala jen určitý typ racionalisace mýtů, a jestliže se současně s metafysikou rozpadá i samo náboženství, které v něm mělo svou kostru, pak stojíme před úkolem nemetafy sického a nenáboženského pochopení toho, čemu se nábožensky a metafysicky říkalo a co se tak pojímalo jako Bůh. O Bohu nelze předmětně vypovídat. Všechny dogmatické výpovědi o Bohu jsou však předmětné, neboť si používají metafysiky, typického to předmětného myšlení. Proto je vlastně každá předmětná výpověď o Bohu ve skutečnosti výpovědí o světě a o člověku. Veškeré dogmatické formulace vypovídají tedy ve skutečnosti o světě a o člověku. Vzniká otázka, zda je nutno při výpovědi o světě používat z nějakých důvodů alespoň v některých případech takových výpovědí, které formálně vypadají jako výpověď o Bohu. To je problém, o němž je třeba diskutovat a o měň jehož řešení je nutno svést zápas. Naproti tomu platí, že všude tam, kde se vypovídá předmětně o světě, "vypovídá" se současně nepředmětně. Vzniká proto druhá otázka, zda není daleko přiměřenější vypovídat o Bohu tak, že předmětně vypovídáme o světě. Z toho se ukazuje, jaký asi smysl má shora uvedená věta Simone Weilové. Je-li atheismus popřením předmětného pojětí Boha, popírá to, co skutečně neexistuje nebot Bůh není předmětný, předmětný Bůh neexistuje. Jiná je otázka, zda při tomto popření zůstává atheismus práv ostatní předmětné skutečnosti, zda s legitimním popřením existence předmětného Boha nepopírá nevědomky i něco z existujícího předmětného světa. Protože však každá předmětná výpověď má současně nepředmětné konnotace, vzniká další otázka, zda jde o atheismus, který při oprávněném popírání předmětné existence Boha není na špatné stopě, pokud jde o nepředmětnou stránku skutečnosti a o nepředmětnou skutečnost vůbec. O tomto charakteru atheismu se ovšem nerozhoduje na místě, kde je popírán předmětně existující Bůh, ale tam, kde se o Bohu vůbec nemluví, tedy mimo rámcec samotného atheismu jakožto popírání předmětné existence boží.
====================
2022-02-22-0014.jpg
====================
1964 20. V. 64 32 148 194 198 207 21. Ne náboženská interpretace a atheismus (Pokusy o novou interpretaci a atheismus) Rok před narozením Josefa Hromádky mapman prohlásil Johannes Gottschick: "Bez Emmaa Ježíše bych byl atheistou." A letos tomu je už dvacet let, co Dietrich Bonheoffer ve vězení promýmem přemýšlel o nutnosti i možnostech nenáboženske, interpretace biblických a theologických pojmů. Jeho otázka zněla: jak je možno "světsky" mluvit o "Bohu"? Bultmann ve svém demythologizačním programu zdaleka nešel příliš daleko, spíše nešel dosti daleko. Nejen "mythologické" pojmy, ale vůbec "náboženské" pojmy jsou problematické, mezi nimi i pojmy "Bůh", "víra" a pod. Bůh jako morální, politická, přírodovědecká, ale také jako filosofická a náboženská pracovní hypothesa je vyřízen, překonán; náleží k intelektuální poctivosti, nechat tuto pracovní hypothe su padnout resp. ji jak nejvíc možno vyřadit. Nebyli bychom dost poctiví, kdybychom si nepřiznali, že musíme žít ve světě, jako by Boha nebylo etei deus non daretur. Jen bez Boha můžeme žít před Bohem Bohem a s nim. Víra je celoživotní akt; Ježíš nás nevolá k novému náboženství, ale k životu. Dospělý svět je bezbožnější a právě tím snad Bohu bližší než svět nedospělý. Proto musí církev ven ze své duchovního stagnace. Musíme opět vyjít na do čerstvého povětří nazerevene střetnutí se světem. 22. Také u J.L. Hromádky mocně znějí velmi blízké motivy. Ježíš přinesl svatost Boží lásky z nebe na zem; vynesl ji z chrámového přítmí do světského profánního života. Proto můžeme jít za Ježíšem Nazaretským s prázdnýma rukama bez dogmat, bez bohoslužebných předpisů, bez náboženských floskulí. Snad se nám podaří opustit naše zaběhané cesty, animé pověry, A pobožnůstkářství a zejména neupřímného náboženského farizejství a začít svou práci tam, kde se rodí skutečná víra, kde už odumřelo lidské náboženství i modlářství a kde živý Bůh sám koná svoje dílo. Vždyť nejde jen o lidi, jejichž výchova byla formována starými věroučnými slovy a biblickými výrazy. Jde o lidi, kteří jich nikdy ve svém životě neslyšeli anebo kteří slyšeli jejich ohlas
2022-02-22-0014.jpg
====================
1964 20. V. 64 32 148 194 198 207 21. Ne náboženská interpretace a atheismus (Pokusy o novou interpretaci a atheismus) Rok před narozením Josefa Hromádky mapman prohlásil Johannes Gottschick: "Bez Emmaa Ježíše bych byl atheistou." A letos tomu je už dvacet let, co Dietrich Bonheoffer ve vězení promýmem přemýšlel o nutnosti i možnostech nenáboženske, interpretace biblických a theologických pojmů. Jeho otázka zněla: jak je možno "světsky" mluvit o "Bohu"? Bultmann ve svém demythologizačním programu zdaleka nešel příliš daleko, spíše nešel dosti daleko. Nejen "mythologické" pojmy, ale vůbec "náboženské" pojmy jsou problematické, mezi nimi i pojmy "Bůh", "víra" a pod. Bůh jako morální, politická, přírodovědecká, ale také jako filosofická a náboženská pracovní hypothesa je vyřízen, překonán; náleží k intelektuální poctivosti, nechat tuto pracovní hypothe su padnout resp. ji jak nejvíc možno vyřadit. Nebyli bychom dost poctiví, kdybychom si nepřiznali, že musíme žít ve světě, jako by Boha nebylo etei deus non daretur. Jen bez Boha můžeme žít před Bohem Bohem a s nim. Víra je celoživotní akt; Ježíš nás nevolá k novému náboženství, ale k životu. Dospělý svět je bezbožnější a právě tím snad Bohu bližší než svět nedospělý. Proto musí církev ven ze své duchovního stagnace. Musíme opět vyjít na do čerstvého povětří nazerevene střetnutí se světem. 22. Také u J.L. Hromádky mocně znějí velmi blízké motivy. Ježíš přinesl svatost Boží lásky z nebe na zem; vynesl ji z chrámového přítmí do světského profánního života. Proto můžeme jít za Ježíšem Nazaretským s prázdnýma rukama bez dogmat, bez bohoslužebných předpisů, bez náboženských floskulí. Snad se nám podaří opustit naše zaběhané cesty, animé pověry, A pobožnůstkářství a zejména neupřímného náboženského farizejství a začít svou práci tam, kde se rodí skutečná víra, kde už odumřelo lidské náboženství i modlářství a kde živý Bůh sám koná svoje dílo. Vždyť nejde jen o lidi, jejichž výchova byla formována starými věroučnými slovy a biblickými výrazy. Jde o lidi, kteří jich nikdy ve svém životě neslyšeli anebo kteří slyšeli jejich ohlas
====================
2022-02-22-0015.jpg
====================
1964 -203/1 20. V. 64 33 z veliké dálky. Jak jim přetlumočíme poselství, s kterým jsme posláni do světa ? Slovo Boží nabývá v každé době své zvláštní tvářnosti a může být vskutku pochopeno pouze ve svém zaostření do lidského života v určité době a na určitém místě. Jen proto může mocně znít i v hluku a lomo zu pozemského života, ve společnosti úplně zesvětštělé (sekularizované). Zní mocně a hlasitě právě tam, kde to lidé čekají nejméně. To, co se nám zdá pro věřícího člověka a pro církev nebezpečím, může být, ano jest darem pro zřetelné milosti toho Boha, který vedl Abraháma, vysvobodil lid Izraelský z Egypta, pkm pokořil mesiánského krále Davida, posílal své proroky a sestoupil do naší lidské skutečnosti v Ježíši, synu Marie. 23. V navázání na tyto motivy chcem vyslovit otázku, mmjakémmuntana jak má úsilí o novou interpretaci křesťanské víry rozumět samo sobě ve Nenormální vztahu k atheisticky smýšlejícímu člověku a k atheismu. Neprirozená až na okolnost, že zatim výjilo k vážnému rozhoraru křestanů s atheisty, snad nelze vysvětlit jen medostatky poruchami kulturního, myšlenkového a duchovního života naší společnosti, k nimž došlo v minulých letech, ale zejména mmmmmmm nepřipraveností a vnitřní nehotovostí křesťanů všech vyznání. J.L. Hromádka už leta považuje takový rozhovor za naléhavě potřebný; vzhledem k postupujícímu ozdravění naší situace se zdá, že opravdu stojíme "na prahu dialogu". Je proto nejvýš na místě promýšlet, co by so mohlo nejspíše stát prvním předmětem rozhovoru. Cíl této úvahy je ovšem méně náročný: pokusím se naznačit důvody, které mne vedou k přesvědčení o neužitečnosti hovoru o Bohu a jeho existenci či neexistenci a zvláště k přesvědčení o tom, že křesťanská víra není nutně vázána nejen na náboženství, ale ani na theismus, a že tedy je možný atheismus, který není s křesťanskou vírou v rozporu a který nemůže být na překážku ani zvěstování, ani přijetí evangelia o nic víc než náboženství. 24. V dopise z 27.7.1944 vzpomíná Bonhoeffer rozlišování lutherských dogmatiků mezi fides directa a fides reflexe. Sám spojuje tento problém s otázkou, zda je možná "přirozená" zbožnost nebo zda je možné "neuvědomělé křesťanství", a zdá se mu, že se tu otvírá dale-
2022-02-22-0015.jpg
====================
1964 -203/1 20. V. 64 33 z veliké dálky. Jak jim přetlumočíme poselství, s kterým jsme posláni do světa ? Slovo Boží nabývá v každé době své zvláštní tvářnosti a může být vskutku pochopeno pouze ve svém zaostření do lidského života v určité době a na určitém místě. Jen proto může mocně znít i v hluku a lomo zu pozemského života, ve společnosti úplně zesvětštělé (sekularizované). Zní mocně a hlasitě právě tam, kde to lidé čekají nejméně. To, co se nám zdá pro věřícího člověka a pro církev nebezpečím, může být, ano jest darem pro zřetelné milosti toho Boha, který vedl Abraháma, vysvobodil lid Izraelský z Egypta, pkm pokořil mesiánského krále Davida, posílal své proroky a sestoupil do naší lidské skutečnosti v Ježíši, synu Marie. 23. V navázání na tyto motivy chcem vyslovit otázku, mmjakémmuntana jak má úsilí o novou interpretaci křesťanské víry rozumět samo sobě ve Nenormální vztahu k atheisticky smýšlejícímu člověku a k atheismu. Neprirozená až na okolnost, že zatim výjilo k vážnému rozhoraru křestanů s atheisty, snad nelze vysvětlit jen medostatky poruchami kulturního, myšlenkového a duchovního života naší společnosti, k nimž došlo v minulých letech, ale zejména mmmmmmm nepřipraveností a vnitřní nehotovostí křesťanů všech vyznání. J.L. Hromádka už leta považuje takový rozhovor za naléhavě potřebný; vzhledem k postupujícímu ozdravění naší situace se zdá, že opravdu stojíme "na prahu dialogu". Je proto nejvýš na místě promýšlet, co by so mohlo nejspíše stát prvním předmětem rozhovoru. Cíl této úvahy je ovšem méně náročný: pokusím se naznačit důvody, které mne vedou k přesvědčení o neužitečnosti hovoru o Bohu a jeho existenci či neexistenci a zvláště k přesvědčení o tom, že křesťanská víra není nutně vázána nejen na náboženství, ale ani na theismus, a že tedy je možný atheismus, který není s křesťanskou vírou v rozporu a který nemůže být na překážku ani zvěstování, ani přijetí evangelia o nic víc než náboženství. 24. V dopise z 27.7.1944 vzpomíná Bonhoeffer rozlišování lutherských dogmatiků mezi fides directa a fides reflexe. Sám spojuje tento problém s otázkou, zda je možná "přirozená" zbožnost nebo zda je možné "neuvědomělé křesťanství", a zdá se mu, že se tu otvírá dale-
====================
2022-02-22-0016.jpg
====================
20 V 64 34 1964 kosáhlý problém. Slibuje,-že-se-k-vě ei-ještě-vrátí,-ale-mehl-li-tak učinity-nevíme. Ve volném navázání na tuto Bonhoefferovu myšlenku bych chtěl zopakovat poukaz na nutnost rozlišení mezi samotnou vírou a reflexí, immaahaponhopemám tj. myšlenkovým vyjádřením a sebepochopením víry. Víra je útok na člověka, vedený zevnitř a nikoli zvenčí; je jakýmsi oslovením člověka, které jej současně uvádí do pohyby; je to událost, která se s člověkem děje, nikoli stav, v něž člověk jest. finnňasně však mammamṁdskýmmakham Víra je lidským aktem, který však člověk sám nedělá; je rozhodnutím, k němuž se člověk nerozhoduje právě tak, jako se nerozhoduje k sobě. Víra je založena mihm hloub než v lidské existenci, je v jistém smyslu dříve než člověk. Víra-je-zdrojem-našeho života,-zdrojem-pohybu-i-trvání A tato víra se uplatňuje v celém lidském životě, především praktickém, ale uplatňuje se nutně i v našem myšlení. Víra se osvědčuje nikoli v nějakém vymezeném, úzkém okruhu, ale všude a všeobecně a to znamená ve světě a v situaci, které jsou skutečným světem a skutečnou situací věřícího člověka. Uplatňuje se proto také v zumění konkrétní situaci, v níž člověk stojí a jedná. V souvislosti s tímto pochopením světa se víra pokouší pochopit sebe samu a své místo ve světě. A nejen to. Prostředky, jimiž se víra pokouší sobě samé rozumět, nejsou ničím, co by bylo oddělitelné a nezávislé na konkrétní lidské situaci, na konkrétním prostoru a mama konkrétním čase. Víra si k svému sebepochopení musí použít představ, myšlenek a pojmových struktur, které jsou charakteristické pro určitou dobu a arčitý duchovní prostor, které jsou jeho centrálnější nebo okrajovější součástí a které jsou tak zároveň prostředkem komunikace víry se světem, v němž se má osvědčit právě jako víra, a to prostředkem neméně významným než ja praktický čin a přímý zásah do událostí. 25. 二 3) se proto také u si ochopení světa a o poroSebepochopení víry není tedy možné jinak než jako pochopení světa, skutečnosti. Víra chápe sama sebe jen tak, že určitým kvalifikovaným způsobem chápe svět a určuje své místo v takto pochopeném světě. Toto pochopení světa však zdaleka není prostým přijetím daného světa na vědomí jakožto samozřejmého, neproblematického předpokladu každého uplatnění víry, není tedy výhradně pasivním přijetím, akceptováním
2022-02-22-0016.jpg
====================
20 V 64 34 1964 kosáhlý problém. Slibuje,-že-se-k-vě ei-ještě-vrátí,-ale-mehl-li-tak učinity-nevíme. Ve volném navázání na tuto Bonhoefferovu myšlenku bych chtěl zopakovat poukaz na nutnost rozlišení mezi samotnou vírou a reflexí, immaahaponhopemám tj. myšlenkovým vyjádřením a sebepochopením víry. Víra je útok na člověka, vedený zevnitř a nikoli zvenčí; je jakýmsi oslovením člověka, které jej současně uvádí do pohyby; je to událost, která se s člověkem děje, nikoli stav, v něž člověk jest. finnňasně však mammamṁdskýmmakham Víra je lidským aktem, který však člověk sám nedělá; je rozhodnutím, k němuž se člověk nerozhoduje právě tak, jako se nerozhoduje k sobě. Víra je založena mihm hloub než v lidské existenci, je v jistém smyslu dříve než člověk. Víra-je-zdrojem-našeho života,-zdrojem-pohybu-i-trvání A tato víra se uplatňuje v celém lidském životě, především praktickém, ale uplatňuje se nutně i v našem myšlení. Víra se osvědčuje nikoli v nějakém vymezeném, úzkém okruhu, ale všude a všeobecně a to znamená ve světě a v situaci, které jsou skutečným světem a skutečnou situací věřícího člověka. Uplatňuje se proto také v zumění konkrétní situaci, v níž člověk stojí a jedná. V souvislosti s tímto pochopením světa se víra pokouší pochopit sebe samu a své místo ve světě. A nejen to. Prostředky, jimiž se víra pokouší sobě samé rozumět, nejsou ničím, co by bylo oddělitelné a nezávislé na konkrétní lidské situaci, na konkrétním prostoru a mama konkrétním čase. Víra si k svému sebepochopení musí použít představ, myšlenek a pojmových struktur, které jsou charakteristické pro určitou dobu a arčitý duchovní prostor, které jsou jeho centrálnější nebo okrajovější součástí a které jsou tak zároveň prostředkem komunikace víry se světem, v němž se má osvědčit právě jako víra, a to prostředkem neméně významným než ja praktický čin a přímý zásah do událostí. 25. 二 3) se proto také u si ochopení světa a o poroSebepochopení víry není tedy možné jinak než jako pochopení světa, skutečnosti. Víra chápe sama sebe jen tak, že určitým kvalifikovaným způsobem chápe svět a určuje své místo v takto pochopeném světě. Toto pochopení světa však zdaleka není prostým přijetím daného světa na vědomí jakožto samozřejmého, neproblematického předpokladu každého uplatnění víry, není tedy výhradně pasivním přijetím, akceptováním
====================
2022-02-22-0017.jpg
====================
1964 20 V 64 35 dané skutečnosti, k níž by mělo být z víry něco - byť sebepodstatnějšího přidáno. Víra se od samého počátku, ze samého základu a samou svou povahou ocitá v napětí s danou skutečností, s existujícím světem. Proto se také ve své reflexi chápe daných představ, pojmů a myšlenek nejen ve vědomí tohoto napětí, ale v aktuálním napětí k nim samotným. Víra spěje k svému sebepochopení sice tak, že nutně používá daných myšlenkových struktur a že vychází z daného myšlenkového a duchovného ovzduší, ale že stejně nutně vykračuje z jejich danosti a vymezenosti, že je přesahuje a při samotném použití ohýbá, láme a jinak deformuje jiným směrem, než kterým ony samy ukazují, kam vedou a směřují, že jedny v určité chvíli odhazuje a volí jiné, nové, sobě i aituaci přiměřenější. 26.
2022-02-22-0017.jpg
====================
1964 20 V 64 35 dané skutečnosti, k níž by mělo být z víry něco - byť sebepodstatnějšího přidáno. Víra se od samého počátku, ze samého základu a samou svou povahou ocitá v napětí s danou skutečností, s existujícím světem. Proto se také ve své reflexi chápe daných představ, pojmů a myšlenek nejen ve vědomí tohoto napětí, ale v aktuálním napětí k nim samotným. Víra spěje k svému sebepochopení sice tak, že nutně používá daných myšlenkových struktur a že vychází z daného myšlenkového a duchovného ovzduší, ale že stejně nutně vykračuje z jejich danosti a vymezenosti, že je přesahuje a při samotném použití ohýbá, láme a jinak deformuje jiným směrem, než kterým ony samy ukazují, kam vedou a směřují, že jedny v určité chvíli odhazuje a volí jiné, nové, sobě i aituaci přiměřenější. 26.
====================
ScanImage557.jpg
====================
10 498 Lük: T Problémy nové vater preface 1963 (Připoravné poznámky) Cervence 1 - 19 září 1963
ScanImage557.jpg
====================
10 498 Lük: T Problémy nové vater preface 1963 (Připoravné poznámky) Cervence 1 - 19 září 1963
====================
ScanImage558.jpg
====================
1963 19. VL 63 20. Vil. 63 I když víme, že křesťanská víra byla vždycky velmi úzce svázána s takovým nebo jiným sebepochopením a tím rovněž s určitým světovým názorem, naučili jsme se ji od jakéhokoli světového názoru odlišovat. Zvláště Hromádka nás učí, že víru nelze ztotožňovat s žádným světovým názorem. To ovšem znamená, že víru nelze považovat za myšlení, i když můžeme právem mluvit o myšàèní víry. Postavme si tedy otázku: co to je tato víra, která ještě nedošla myšlenkového výrazu? Která neprošla dosud reflexí? D Tato otázka má ještě dvojí aspekt. Může nám jít jednak o pojmové upřesnění, ale také o dějinně původnější podobu víry. Víra, která neprošla dosud reflexí, je na lidské úrovni pouhou abstrakcí právě tak jako člověk, který ještě nemyslí. Je však reflexe jakýmsi "přirozeným" charakterem člověka ? Je jeho "přirozenou" výbavou? Teilhard de Chardin mluví o "kritickém bodu reflexe" v přísně historickém smyslu. V dějinách světa došlo na jisté úrovni, dosažené v jednom rameni hmotného pohybu, k uskutečnění reflexe. Co však bylo předtím ? Je víra něčím, co reflexi a tedy myšlení předpokládá? Ane bo je radikálně předchází? A pakliže ano, jaká je skutečnost víry před dosažením onoho "kritikkého bodu"? Jaké je, jinými slovy, místo víry v přírodě ? 1 Problémy nové interpretace (nebo: Problémy "civilní interpretace) Lochman psal o "vrstvách civilní interpretace", ale jednu vrstvu nechal bez povšimnutí. A přece při interpretaci jde právě na prvním místě o to, co Lochman vynechal: totiž o myšlenkovou práci, o výklad víry, o pochopení a myšlenkové zpracování skutečnosti, které říkáme víra. 19.7.63 A 15 Smyslem Bonhoefferovy orientace na nenáboženskou interpretaci biblických pojmů je dějinné rozpoznání, že cesta my živé víry se musí rozejít s cestou náboženství. Náboženství není předpokladem víry, ale není ani jejím důsledkem. Éra náboženství končí; jdeme vstříc zcela nenáboženským časům (dobám). Náboženství je dnes víře 2 Q. VII. 63
ScanImage558.jpg
====================
1963 19. VL 63 20. Vil. 63 I když víme, že křesťanská víra byla vždycky velmi úzce svázána s takovým nebo jiným sebepochopením a tím rovněž s určitým světovým názorem, naučili jsme se ji od jakéhokoli světového názoru odlišovat. Zvláště Hromádka nás učí, že víru nelze ztotožňovat s žádným světovým názorem. To ovšem znamená, že víru nelze považovat za myšlení, i když můžeme právem mluvit o myšàèní víry. Postavme si tedy otázku: co to je tato víra, která ještě nedošla myšlenkového výrazu? Která neprošla dosud reflexí? D Tato otázka má ještě dvojí aspekt. Může nám jít jednak o pojmové upřesnění, ale také o dějinně původnější podobu víry. Víra, která neprošla dosud reflexí, je na lidské úrovni pouhou abstrakcí právě tak jako člověk, který ještě nemyslí. Je však reflexe jakýmsi "přirozeným" charakterem člověka ? Je jeho "přirozenou" výbavou? Teilhard de Chardin mluví o "kritickém bodu reflexe" v přísně historickém smyslu. V dějinách světa došlo na jisté úrovni, dosažené v jednom rameni hmotného pohybu, k uskutečnění reflexe. Co však bylo předtím ? Je víra něčím, co reflexi a tedy myšlení předpokládá? Ane bo je radikálně předchází? A pakliže ano, jaká je skutečnost víry před dosažením onoho "kritikkého bodu"? Jaké je, jinými slovy, místo víry v přírodě ? 1 Problémy nové interpretace (nebo: Problémy "civilní interpretace) Lochman psal o "vrstvách civilní interpretace", ale jednu vrstvu nechal bez povšimnutí. A přece při interpretaci jde právě na prvním místě o to, co Lochman vynechal: totiž o myšlenkovou práci, o výklad víry, o pochopení a myšlenkové zpracování skutečnosti, které říkáme víra. 19.7.63 A 15 Smyslem Bonhoefferovy orientace na nenáboženskou interpretaci biblických pojmů je dějinné rozpoznání, že cesta my živé víry se musí rozejít s cestou náboženství. Náboženství není předpokladem víry, ale není ani jejím důsledkem. Éra náboženství končí; jdeme vstříc zcela nenáboženským časům (dobám). Náboženství je dnes víře 2 Q. VII. 63
====================
ScanImage559.jpg
====================
1963 2 A 15 stále víc na překážku, neboť člověk, k němuž se víra se svým poselstvím obrací, je stále radikálněji nenáboženský. Avšak Bonhoeffer jde ještě dál: proces odnáboženštění a ze světštění není pro křestanskou víru nikterak cizí, vnější záležitostí. Víra je na tomto procesu hluboce angažována, takže lze dokonce západní podobu křestanství považovat pouze za předstupeň úplné nenáboženskosti, přestože až dosud bylo křesťanství vždycky ně jakou formou náboženství. Náboženství je jakousi duchovní obřízkou, od níž je skutečná víra svobodná. Otvírá se nyní otázka, jak bude vypadat nenáboženské křesťanství. ské 20. VII. 63 S Srovnáme-li toto stanovisko s programem "civilní interpretace" v pojetí Bulově a-hechmanově, nemůže nám uniknout jistý přesun důrazu. M. Bula tomu dal již v r.1957 výraz tím, že se dovolává Bonhoefferova osobního vývoje, dokazujícího prý, že pro něho byl první věcí praktický životní postoj a teoretické závěry a názvoslovné ujasňování teprve věc druhá. Proto je hlavní věcí zvěstovat evangelium našimi lidskými vztahy. Na vnímavostí dnešního člověka vůči Kristomých vě zvěsti lze počítat jen tam, kde se ukáží plody víry ve skutečných vztazích k bližním. Bula ještě říká, že by chtěl, aby v civilní interpretaci bohosloví předcházelo myšlení a život církve; pochybuje však o tom, že to je možné. Co se dalo říci, bylo již řečeno. Už není ani nadě je, že by mohlo být řečeno něco nového. Otevřena zůstává jen cesta "obcování beze slova". J.M. Lochman považuje Bulův termín "civilní interpretace" za několika důvodů za šťastný; věcně ovšem zabírá do větší šíře. Upozorňuje na nutnou mnoho značnost programu "civilnosti" a doporučuje hledání v různém směru. Přestože si však je na rozdíl od Buly dobře vědom, že otázky interpretace vyrůstají ze základního úkolu poctivého pochopení a věrohodného výkladu evangelia, nakone e formuluje konečný úkol civilní interpretace evangelia dnes v tomto shrnutí: žít v následování Ježíše Krista evangelickou lidskost v našich vztazích, a to nejenom v malém (jak to zdá se zúžuje Bula), nýbrž i ve velkém (opět však zúženě na ekumenické vztahy). A tak se stává, že přes osvědčenou všeobsáhlost svého záběru podobněmjakomuha pomíjí podobně jako Bula jeden z nejvýznamnějších momentů úsilí o novou in20. VII. 63
ScanImage559.jpg
====================
1963 2 A 15 stále víc na překážku, neboť člověk, k němuž se víra se svým poselstvím obrací, je stále radikálněji nenáboženský. Avšak Bonhoeffer jde ještě dál: proces odnáboženštění a ze světštění není pro křestanskou víru nikterak cizí, vnější záležitostí. Víra je na tomto procesu hluboce angažována, takže lze dokonce západní podobu křestanství považovat pouze za předstupeň úplné nenáboženskosti, přestože až dosud bylo křesťanství vždycky ně jakou formou náboženství. Náboženství je jakousi duchovní obřízkou, od níž je skutečná víra svobodná. Otvírá se nyní otázka, jak bude vypadat nenáboženské křesťanství. ské 20. VII. 63 S Srovnáme-li toto stanovisko s programem "civilní interpretace" v pojetí Bulově a-hechmanově, nemůže nám uniknout jistý přesun důrazu. M. Bula tomu dal již v r.1957 výraz tím, že se dovolává Bonhoefferova osobního vývoje, dokazujícího prý, že pro něho byl první věcí praktický životní postoj a teoretické závěry a názvoslovné ujasňování teprve věc druhá. Proto je hlavní věcí zvěstovat evangelium našimi lidskými vztahy. Na vnímavostí dnešního člověka vůči Kristomých vě zvěsti lze počítat jen tam, kde se ukáží plody víry ve skutečných vztazích k bližním. Bula ještě říká, že by chtěl, aby v civilní interpretaci bohosloví předcházelo myšlení a život církve; pochybuje však o tom, že to je možné. Co se dalo říci, bylo již řečeno. Už není ani nadě je, že by mohlo být řečeno něco nového. Otevřena zůstává jen cesta "obcování beze slova". J.M. Lochman považuje Bulův termín "civilní interpretace" za několika důvodů za šťastný; věcně ovšem zabírá do větší šíře. Upozorňuje na nutnou mnoho značnost programu "civilnosti" a doporučuje hledání v různém směru. Přestože si však je na rozdíl od Buly dobře vědom, že otázky interpretace vyrůstají ze základního úkolu poctivého pochopení a věrohodného výkladu evangelia, nakone e formuluje konečný úkol civilní interpretace evangelia dnes v tomto shrnutí: žít v následování Ježíše Krista evangelickou lidskost v našich vztazích, a to nejenom v malém (jak to zdá se zúžuje Bula), nýbrž i ve velkém (opět však zúženě na ekumenické vztahy). A tak se stává, že přes osvědčenou všeobsáhlost svého záběru podobněmjakomuha pomíjí podobně jako Bula jeden z nejvýznamnějších momentů úsilí o novou in20. VII. 63
====================
ScanImage560.jpg
====================
1963 20. VII. 63 2.1. VII. 63 3 (0 terpretaci křesťanské zvěsti, totiž pokus o nové pochopení a nové vyjádření živé, tj. dnešní, aktuální víry.- tedy pokus myšlenkový, intelektuální, theoretický. Naším cílem je ukázat právě na ty to zatím opomíjené pmmbhámy myšlenkové problémy nové, "nenáboženské" či "civilná" interpretace. 20.7.63 7 Východiskem nové interpretace musí být živá, aktuální tedy v posledu naše vlastní víra. Bonhoeffer citlivě postřehl, jak "Barth a Vyznávající církev vedou k tomu, že se schováváme za hradbou toho, co "věří církev" a neptáme se se ani nekonstatujeme docela čestně, co vlastně sami věříme. Proto také nevaně ve Vyznávající církvi zcela čerstvý vduch (vítr) atd. viz 210-211 W+E. Bonhoeffer uzavírá, že se nemůžeme jen tak be ze všeho prostě ztotožnit s církví. Jde vposledu o naši vlastní víru: té musíme porozumět, abychom se nechali vést opravdu tam, kam nás ona vede. Máme-li porozumět víře, pak se musíme nutně obrátit ke své vlastní víře, protože jenom k ní máme bezprostřední přístup. Nemáme přístup k víře svých bližních ani svých učitelů a duchovních otců; nemáme přístup k víře biblických svědků ani k víře Ježíšově: všude tam jsme odkázáni buď na důsledky, tj. skutky víry, anebo na jejich reflexi víry, tj. na to, co si oni o své víře mysleli, jak jí rozuměli a mhá jak ji vyjádřili. Vídíme tedy, že první podmínkou nové interpretace je, abychom vycházeli ze živé víry a nikoli ze staré interpretace. Víra je nutným předpokladem každé nové interpretace; z toho vidíme, že nejdey nikterak o pouhou intelektuální práci, která může zůstat ne angažována a nestržena dynamikou víry. Interpretace není dříve než víra, víra se nerodí z pochopení toho, co je interpretováno, ale je svrchovanou, kontingentní skutečností, které se člověku dostává "darem", t.j. zadarmo, bez předpokladů anebo i proti nim, napříč každému odhadu a očekávání. Interpretace je něco jako náčrt programu: víra má ovšem vždycky své důsledky, ale dosahuje jich tak říkajíc naslepo, těžce se prodírajíc pravděpodobnost a setrvačnostmi. Když se však me zi počátky víry a mezi její důsledky zapojí správné pochopení, dosahuje víra svých cílů snáze, rychleji a mohutněji. mi 21.7.63
ScanImage560.jpg
====================
1963 20. VII. 63 2.1. VII. 63 3 (0 terpretaci křesťanské zvěsti, totiž pokus o nové pochopení a nové vyjádření živé, tj. dnešní, aktuální víry.- tedy pokus myšlenkový, intelektuální, theoretický. Naším cílem je ukázat právě na ty to zatím opomíjené pmmbhámy myšlenkové problémy nové, "nenáboženské" či "civilná" interpretace. 20.7.63 7 Východiskem nové interpretace musí být živá, aktuální tedy v posledu naše vlastní víra. Bonhoeffer citlivě postřehl, jak "Barth a Vyznávající církev vedou k tomu, že se schováváme za hradbou toho, co "věří církev" a neptáme se se ani nekonstatujeme docela čestně, co vlastně sami věříme. Proto také nevaně ve Vyznávající církvi zcela čerstvý vduch (vítr) atd. viz 210-211 W+E. Bonhoeffer uzavírá, že se nemůžeme jen tak be ze všeho prostě ztotožnit s církví. Jde vposledu o naši vlastní víru: té musíme porozumět, abychom se nechali vést opravdu tam, kam nás ona vede. Máme-li porozumět víře, pak se musíme nutně obrátit ke své vlastní víře, protože jenom k ní máme bezprostřední přístup. Nemáme přístup k víře svých bližních ani svých učitelů a duchovních otců; nemáme přístup k víře biblických svědků ani k víře Ježíšově: všude tam jsme odkázáni buď na důsledky, tj. skutky víry, anebo na jejich reflexi víry, tj. na to, co si oni o své víře mysleli, jak jí rozuměli a mhá jak ji vyjádřili. Vídíme tedy, že první podmínkou nové interpretace je, abychom vycházeli ze živé víry a nikoli ze staré interpretace. Víra je nutným předpokladem každé nové interpretace; z toho vidíme, že nejdey nikterak o pouhou intelektuální práci, která může zůstat ne angažována a nestržena dynamikou víry. Interpretace není dříve než víra, víra se nerodí z pochopení toho, co je interpretováno, ale je svrchovanou, kontingentní skutečností, které se člověku dostává "darem", t.j. zadarmo, bez předpokladů anebo i proti nim, napříč každému odhadu a očekávání. Interpretace je něco jako náčrt programu: víra má ovšem vždycky své důsledky, ale dosahuje jich tak říkajíc naslepo, těžce se prodírajíc pravděpodobnost a setrvačnostmi. Když se však me zi počátky víry a mezi její důsledky zapojí správné pochopení, dosahuje víra svých cílů snáze, rychleji a mohutněji. mi 21.7.63
====================
ScanImage561.jpg
====================
C C 1963 21. VII. 63 4 A tak je zřejmé, že základní důležitost tu má uplatnění víry v činu, v skutcích, v praxi, v životě. Reflexe víry má jen prostřednickou úlohu: zvyšuje účinnost, efektivnost víry. Přitom musíme ovšem pamatovat, že chybná reflexe může být aktivitě víry velice na překážku. Nicméně tam, kde je víra skutečně živá, tam taková překážka bývá prolomena a chybná reflexe bývá odvržena nebo přeznačena. Hlavní skutečností je tedy víra směřující k praxi. A přece má myšlení obrovskou moc a představuje neobyčejnou sílu. A především nelze nikdy na lidské úrovni) myšlení od víry a víru od myšlení sterilně oddělit. Celý člověk je totiž myslící člověk: a právě tak, jako se víra uskutečňuje skrze svalové úsilí a skrze sociální vztahy, uskutečňuje se i skrze lidské myšlení. Tato skutečnost je základem jisté uvolněnosti myšlení od faktické praxe: myšlení nedoprovází lidskou činnost jakoy pouhé vědomí toho, co se děje, ale je schopno jít kupředu, je schopno získat si náskok před praxí, je schopno tuto praxi i ovlivnit, vést, organisovat. Víra je v práci, v činnosti všude tam, kde se děje něco nového: je tedy v činnosti také tam, kde tvůrčí myšlenka obrátí směr činnosti novým, významným směrem. QUD Chcemeli mluvit k dnešnímu (nenáboženskému) člověku a vyřídit mu ono poselství, jemuž říkáme po dva tisíce let evangelium, musíme mu především ukázat, že víra je něco dnešního, že to existuje v moderním světě, že to existuje tedy také v jeho světě, že je to něco, co už nějak zná, co však nezná natolik dobře, aby viděl souvislost se starou zvěstí evangelia Ježíšova. Obracíme-li se k takovému člověku, musíme předpokládat, že zhruba a ve svých možnostech víru zná, že je hady z víry živ tak jako my. Víra je darem, který může být udělen komukoli zcela svobodně, protože není vázán na žádné podmínky. Víra je skutečnost bezpodmínečná, svrchovaná, nekontrolovaná a nekontrolovatelná. Proto každého také a zvláště nenáboženského člověka oslovujeme v té lidské solidaritě, která ví o tom, že oba žijeme z téhož zdroje (i když třeba o tom ten druhý není přesvědčen ne bo je dokonce přesvědčen o opaku). To je tedy první "bod navázání". Druhým bodem navázání je jeho myšlenkový svět. Chceme-li vyřídit evangelické poselství tak, aby mu dnešní člověk :21 VIL 63 CUP
ScanImage561.jpg
====================
C C 1963 21. VII. 63 4 A tak je zřejmé, že základní důležitost tu má uplatnění víry v činu, v skutcích, v praxi, v životě. Reflexe víry má jen prostřednickou úlohu: zvyšuje účinnost, efektivnost víry. Přitom musíme ovšem pamatovat, že chybná reflexe může být aktivitě víry velice na překážku. Nicméně tam, kde je víra skutečně živá, tam taková překážka bývá prolomena a chybná reflexe bývá odvržena nebo přeznačena. Hlavní skutečností je tedy víra směřující k praxi. A přece má myšlení obrovskou moc a představuje neobyčejnou sílu. A především nelze nikdy na lidské úrovni) myšlení od víry a víru od myšlení sterilně oddělit. Celý člověk je totiž myslící člověk: a právě tak, jako se víra uskutečňuje skrze svalové úsilí a skrze sociální vztahy, uskutečňuje se i skrze lidské myšlení. Tato skutečnost je základem jisté uvolněnosti myšlení od faktické praxe: myšlení nedoprovází lidskou činnost jakoy pouhé vědomí toho, co se děje, ale je schopno jít kupředu, je schopno získat si náskok před praxí, je schopno tuto praxi i ovlivnit, vést, organisovat. Víra je v práci, v činnosti všude tam, kde se děje něco nového: je tedy v činnosti také tam, kde tvůrčí myšlenka obrátí směr činnosti novým, významným směrem. QUD Chcemeli mluvit k dnešnímu (nenáboženskému) člověku a vyřídit mu ono poselství, jemuž říkáme po dva tisíce let evangelium, musíme mu především ukázat, že víra je něco dnešního, že to existuje v moderním světě, že to existuje tedy také v jeho světě, že je to něco, co už nějak zná, co však nezná natolik dobře, aby viděl souvislost se starou zvěstí evangelia Ježíšova. Obracíme-li se k takovému člověku, musíme předpokládat, že zhruba a ve svých možnostech víru zná, že je hady z víry živ tak jako my. Víra je darem, který může být udělen komukoli zcela svobodně, protože není vázán na žádné podmínky. Víra je skutečnost bezpodmínečná, svrchovaná, nekontrolovaná a nekontrolovatelná. Proto každého také a zvláště nenáboženského člověka oslovujeme v té lidské solidaritě, která ví o tom, že oba žijeme z téhož zdroje (i když třeba o tom ten druhý není přesvědčen ne bo je dokonce přesvědčen o opaku). To je tedy první "bod navázání". Druhým bodem navázání je jeho myšlenkový svět. Chceme-li vyřídit evangelické poselství tak, aby mu dnešní člověk :21 VIL 63 CUP
====================
ScanImage562.jpg
====================
C 2 1. VII. 63 5 rozuměl, musíme mluvit jeho řečí a používat jeho způsobu myšlení. Musíme vyjít z jeho myšlenkového světa, navázat na jeho myšlenkové a duchovní předpoklady a takto se s ním po druhé solidarisovat. Není to tak těžké, přiznáme-li si, že právě tak jako jeho víra je i naší vírou, také jeho myšlenkový svět a duchovní obzor je naším světem a naším obzorem. Také my jsme dnešní, moderní lidé; také my dýcháme ovzduší tohoto století, také my se prakticky podílíme na běhu událostí v tom světě, v němž denně žijeme. Chceme-li se svou zvěstí něco pořídit, musíme vyjít právě odtud; jinak nám nikdo neporozumí anebo nám porozumí naprosto falešně. Ale nejen to: jinak klameme sebe samy a nerozumíme ani sobě, ani své víře. Bonhoeffer zdůrazňoval, že musíme tomu světu, vněmž žijeme, rozumět lépe než on rozumí sám sobě. To však znamená, že v něm musíme být tak pevně zakotveni jako nikdo: musí to být opravdu náš svět, jeho záležitosti musejí být našimi záležitostmi, jeho radosti i bolesti našimi radostmi a bolestmi. Falešná jinakost si staví mezi sebe a svět hráze a hranice, jimiž se chce ze světa vydělit, od světa oddělit. Správná jinakost je ta, která bere celý svět za svůj, od ničeho se nedistancuje, a tím, že by stavěla me ze, ale celý tento svět nechává za sebodle svém vykročení vpřed, v nalezení nových cest a nových východisek. A to jsou nová východiska a nové cesty také pro tento svět: svět pro ně není opouštěn, aby byl zanechán sobě, ale aby byl pozdvižen výš, po suntut dál, aby zkrátka i on měl svou perspektivu, svou budoucnost. Základní rozměr našeho interpretačního úkolu je v tom, ukázat na podstatnou souvislost mezi aicí vírou a existujícím světem. Musí k tomu být použito současného, tedy rovněž existujícího myšlenkového materiálu resp. aparátu. Novost, nebývalost našeho dnešního úkolu interpretačního spočívá v tom, že žijeme jednak ve velmi změněném světě a dále že jsme schopni myslit velmi změ něným způsobem. Promluvme si postupně o obojím. 21.7.63 Když chceme nyní mluvit o obrovské proměně světa, v němž žijeme, budeme samozřejmě mluvit o lidském světě, tedy v podstatě o proměně lidského vztahu ke světu. Jak a v čem se tento vztah změnil ? 2 1. VII. 63
ScanImage562.jpg
====================
C 2 1. VII. 63 5 rozuměl, musíme mluvit jeho řečí a používat jeho způsobu myšlení. Musíme vyjít z jeho myšlenkového světa, navázat na jeho myšlenkové a duchovní předpoklady a takto se s ním po druhé solidarisovat. Není to tak těžké, přiznáme-li si, že právě tak jako jeho víra je i naší vírou, také jeho myšlenkový svět a duchovní obzor je naším světem a naším obzorem. Také my jsme dnešní, moderní lidé; také my dýcháme ovzduší tohoto století, také my se prakticky podílíme na běhu událostí v tom světě, v němž denně žijeme. Chceme-li se svou zvěstí něco pořídit, musíme vyjít právě odtud; jinak nám nikdo neporozumí anebo nám porozumí naprosto falešně. Ale nejen to: jinak klameme sebe samy a nerozumíme ani sobě, ani své víře. Bonhoeffer zdůrazňoval, že musíme tomu světu, vněmž žijeme, rozumět lépe než on rozumí sám sobě. To však znamená, že v něm musíme být tak pevně zakotveni jako nikdo: musí to být opravdu náš svět, jeho záležitosti musejí být našimi záležitostmi, jeho radosti i bolesti našimi radostmi a bolestmi. Falešná jinakost si staví mezi sebe a svět hráze a hranice, jimiž se chce ze světa vydělit, od světa oddělit. Správná jinakost je ta, která bere celý svět za svůj, od ničeho se nedistancuje, a tím, že by stavěla me ze, ale celý tento svět nechává za sebodle svém vykročení vpřed, v nalezení nových cest a nových východisek. A to jsou nová východiska a nové cesty také pro tento svět: svět pro ně není opouštěn, aby byl zanechán sobě, ale aby byl pozdvižen výš, po suntut dál, aby zkrátka i on měl svou perspektivu, svou budoucnost. Základní rozměr našeho interpretačního úkolu je v tom, ukázat na podstatnou souvislost mezi aicí vírou a existujícím světem. Musí k tomu být použito současného, tedy rovněž existujícího myšlenkového materiálu resp. aparátu. Novost, nebývalost našeho dnešního úkolu interpretačního spočívá v tom, že žijeme jednak ve velmi změněném světě a dále že jsme schopni myslit velmi změ něným způsobem. Promluvme si postupně o obojím. 21.7.63 Když chceme nyní mluvit o obrovské proměně světa, v němž žijeme, budeme samozřejmě mluvit o lidském světě, tedy v podstatě o proměně lidského vztahu ke světu. Jak a v čem se tento vztah změnil ? 2 1. VII. 63
====================
ScanImage563.jpg
====================
ScanImage563.jpg
====================
C
1963
2 2. VII. 63
6
Přidržme se jednoho aspektu oné obrovské proměny, který považujeme
za zvláště významný a pro otázku "nenáboženské" interpretace přímo
za základní. Na věc už poukázal prof. Lochman ve svém článku o "Vrst-
vách civilní interpretace", když mluvil o "vzlínavém pohy bu" jako
o typické tendenci náboženství. (Str.104.) Chtěl bych poukázat na
širší souvislosti této skutečnosti, která má ovšem podstatně histo-
rický charakter.
BY
Náboženství je totiž jev po výtce dějinný; je naprostým omylem se
domnívat, že náboženskost je trvalým, věčným, přirozeným predikátem
člověka, že trvale patří k jeho podstatě a k jeho přirozenému vyba-
vědomí
vení. Je ovšem pravda, že cesta vývoje lidského myšlení vedla přes
náboženství a že žádnou jinou cestu neznáme. Dokonce lze říci, že
náboženství sehrálo velmi důležitou úlohu při formování lidského
vědomí právě tím, že představovalo ve své původní mythické formě
první typ lidského úsilí o vybudování vztahu ke světu jako k cel-
ku. Skrze mythus se svět stával člověku, který se právě ve svém
lidství od přírody oddělil a tím se přírodě odcizil, opět blízkým,
vlastním světem. Mythem si člověk svět především pak přírodu
osvojoval resp. znovuosvojoval.
Co je podstatou mythu? Je to orientace na archetypický svět (jak
ukazuje na př. Mircea Eliade), tj. orientace na pravzory, na ar-
chetypy. Posledním smyslem lidského života je ztotožnit se ve své
vlastní situaci se situací božského pravzoru. Tohoto ztotožnění se
dosahuje především přesným, úzkostlivým opakováním, napodobením
činů původně božských (také činů heroů, zbožněných předků a pod.).
Ne známé, tj. dosud nezformované oblasti (činů nebo věcí) jsou pod
vládou chaosu (to je rovněž pratyp), což znamená, že nejsou skuteč-
né (= nemají smysl). Celá skutečnost, kterou je člověk obklopen, je
stínem, odleskem, odlikou skutečnosti jiné, archetypické, absolutní,
je její nedokonalou nápodobou. Spád lidského života splývá se spádem
celého lidského světa: všechno gravituje k tomuto této absolutní
skutečnosti, a tak i člověk stojí čelem k božstvu a k archetypům.
Ve chvílích přesného rituálního napodobení božského pračinu je vy-
trhován z času profánních událostí a proniká do iiného času, do
božské věčnosti anebo do mythického času věčných návratů. Profánní
$2 VIII 63
====================
ScanImage564.jpg
====================
7 čas a tím i dějiny jsou poplatny chaosu a vedou k němu, neboť ztrácejí identitu s archetypickým děním a propadají se do ne zmána. Proto je třeba se dějinám bránit: je nutno je podvrátit a likvidovat. Artoho. čemu, říkáme dějiny chaický člověk se děsí chaosu, děsí se i historie a prcha Ajira ními, což znamená, že se dě sí budoucnosti, který by nebyla opakováním, děsúmsemnového nýbrž čímsi novým, neznámým. 1963 22. VII. 63 Různé mythy ovšem nabývaly nejrozmanitějších forem, které se šířily, vítězily a upadaly, jsouce vystřídány jinými. Různé mythy působily vedle sebe. Pro nás nejzajímavější je dvojí cesta úpadku, rozkladu my thu. Významný byl především úpadek mythu v oblasti řecké (a snad MBMKHI9WISKISKMKMERM už krétské kultury. Je to období vzniku filosofie, která byla mohutnou protimythickou silou. Filosofie se formovala v boji a často ve velmi ostré polemice s mythem. Obracela se však především proti iracionalitě mytht a zvláště proti logickým rozporům mythologií, které se pokoušely my thus sjednotit v jakýsi celek. Filosofie však zůstávala poplatná starému životnímu i myšlenkovému schematu, jež vidělo základ vší skutečnosti ve věčných pratvarech, prakořenech, prapočátcích. Po malém makohńsánń herakleitovském zakolísání zvítězila parmenidovská metafysika, která amkonečnoumphat mmartú dlouhodobě poznamenala nejen všechno další antické myšlení, ale na víc než dva tisíce let veškeré evropské myšlenkové tradice, a to nejen filosofické, ale i theologické. Filosofie znamenala jen novou úroveň staré životníp posice. Nejlépe to ukazuje Platonova nauka o idejích, které jsou filosofickou kocepcí pravzorů, archetypů. Totéž však najdeme i jinde, byt leckde v méně průzračné formě. Dokonce i moderní věda, zvláště přírodní, v mnohém navazuje na antické dědictví. Dokazuje to pojem zákona resp. zákonitosti, který byl donedávna a mnohými mysliteli ještě dnes chápán nehistoricky a vyjadřuýhrají vědy o to, co se za stejných okolností děje vždy stejně. Tato tradice se udržela dokonce i na půdě radikální historiV ce pojetí světa, jakou představuje marxismus, na př. v Engelsových ★.i gigantických kosmických kolobězích nebe v daleko novějším odmítnutí myšlenky vývoje vesmíru jako celku. Nicméně my thus byl dějinně potlačen a přežívá jen rudimentárních a okrajových podobách (v pověrách, v mythu krve a rasy a pod.) nebo - a to je ovšem významnější jako pozadí, byt velmi vzdálené a skryté pozadí moderních světoná22 VI 63
ScanImage564.jpg
====================
7 čas a tím i dějiny jsou poplatny chaosu a vedou k němu, neboť ztrácejí identitu s archetypickým děním a propadají se do ne zmána. Proto je třeba se dějinám bránit: je nutno je podvrátit a likvidovat. Artoho. čemu, říkáme dějiny chaický člověk se děsí chaosu, děsí se i historie a prcha Ajira ními, což znamená, že se dě sí budoucnosti, který by nebyla opakováním, děsúmsemnového nýbrž čímsi novým, neznámým. 1963 22. VII. 63 Různé mythy ovšem nabývaly nejrozmanitějších forem, které se šířily, vítězily a upadaly, jsouce vystřídány jinými. Různé mythy působily vedle sebe. Pro nás nejzajímavější je dvojí cesta úpadku, rozkladu my thu. Významný byl především úpadek mythu v oblasti řecké (a snad MBMKHI9WISKISKMKMERM už krétské kultury. Je to období vzniku filosofie, která byla mohutnou protimythickou silou. Filosofie se formovala v boji a často ve velmi ostré polemice s mythem. Obracela se však především proti iracionalitě mytht a zvláště proti logickým rozporům mythologií, které se pokoušely my thus sjednotit v jakýsi celek. Filosofie však zůstávala poplatná starému životnímu i myšlenkovému schematu, jež vidělo základ vší skutečnosti ve věčných pratvarech, prakořenech, prapočátcích. Po malém makohńsánń herakleitovském zakolísání zvítězila parmenidovská metafysika, která amkonečnoumphat mmartú dlouhodobě poznamenala nejen všechno další antické myšlení, ale na víc než dva tisíce let veškeré evropské myšlenkové tradice, a to nejen filosofické, ale i theologické. Filosofie znamenala jen novou úroveň staré životníp posice. Nejlépe to ukazuje Platonova nauka o idejích, které jsou filosofickou kocepcí pravzorů, archetypů. Totéž však najdeme i jinde, byt leckde v méně průzračné formě. Dokonce i moderní věda, zvláště přírodní, v mnohém navazuje na antické dědictví. Dokazuje to pojem zákona resp. zákonitosti, který byl donedávna a mnohými mysliteli ještě dnes chápán nehistoricky a vyjadřuýhrají vědy o to, co se za stejných okolností děje vždy stejně. Tato tradice se udržela dokonce i na půdě radikální historiV ce pojetí světa, jakou představuje marxismus, na př. v Engelsových ★.i gigantických kosmických kolobězích nebe v daleko novějším odmítnutí myšlenky vývoje vesmíru jako celku. Nicméně my thus byl dějinně potlačen a přežívá jen rudimentárních a okrajových podobách (v pověrách, v mythu krve a rasy a pod.) nebo - a to je ovšem významnější jako pozadí, byt velmi vzdálené a skryté pozadí moderních světoná22 VI 63
====================
ScanImage565.jpg
====================
O 1963 2.2. VII. 63 24. VII. 63 8 někdy často řada zorových koncepcí. Dosvědčuje to hatené šte hluboký hokusy některých filosofů konce minulého století až do dneška, kteří přes Mon svých mě dosti shodně dospívají k mavěma potřebě něčeho, jakýmsi rozmanitost co bychom mohli nazvat remythologisací, navrátem k hlubokému my thickému základu, v němž jsme historicky zakořeněni atc.etc. (napsat jinak). 22 VII. 63 likvidace Daleko radikálnější, byť zprvu nenápadnější polemika=s mythem byham byla podniknuta. že mamamana se rozvinula ve starém Izraeli. Tam došlo k epochálnímu převratu nejen v lidském myšlení, ale v základní posici člověka ve světě. Tento mimořádně významný obrat spočívá v tom, še (stále ovšem ještě uprostřed my thů a ritů) začíná uplatňovat váha dějin a dějinnosti, že si člověk nechává pozorně (a poslušně) dojít smysl dějinných událostí. Nejde samozřejmě o jednorázovou akci, uskutečněnou přes noc. Počátky tohoto převratu musíme klást nejméně do doby soudců (viz Noth, shodně i von Radh); překvapujícím, pozoruhodným způsobem je tento převrat mohutně dovršen Ježíšem. Objev dějin jako smysluplného dějství byl čímsi naprosto jiným než racionální, osvícenskou kritikou my thu; a přece znamenal mahaka jeho mnohem hlubší podvrácení, stal se a dosud zůstal spolehlivým základem jeho rozhodující likvidace. Je ovšem pravda, že v první církvi a zvláště později v tzv. křesťanské éře byl právě tento moment leckdy zastřen a zatlačen. Kvas však neustále pracoval a za půl druhého tisíce let nakvasil celé těsto. v V Izraeli doby soudců a doby královskéale dobách pozdějších probíhal onen světodějný převrat životní i myšlenkové orientace člověka pomalu, složitě a především padaodobne poměrně úzkém okruhu náboženské (?) elity (prorocká tradice). Je škoda, že širší okruh českých čtenářů dosud nebyl se známen (našimi staro zákonníky) s eminentně významnými závěry některých předních badatelů v této věci. Protože prvotní církev byk církví nejširších vrtsev, církví lidovou, je pochopitelné, že Ježíšovo učení na sebe velmi brzo vzalo opět náboženský háv, ačkoli Ježiš kuprise věstovat nové náboženve ství. Je dosti důvodů pro podezření, že mnoho z rysů Ježíšova protináboženského zaměření bylo censurováno, mnoho hrotů zulámáno, mnoho neautentických múa religiózních point interpolováno. fimam 24. VII. 63
ScanImage565.jpg
====================
O 1963 2.2. VII. 63 24. VII. 63 8 někdy často řada zorových koncepcí. Dosvědčuje to hatené šte hluboký hokusy některých filosofů konce minulého století až do dneška, kteří přes Mon svých mě dosti shodně dospívají k mavěma potřebě něčeho, jakýmsi rozmanitost co bychom mohli nazvat remythologisací, navrátem k hlubokému my thickému základu, v němž jsme historicky zakořeněni atc.etc. (napsat jinak). 22 VII. 63 likvidace Daleko radikálnější, byť zprvu nenápadnější polemika=s mythem byham byla podniknuta. že mamamana se rozvinula ve starém Izraeli. Tam došlo k epochálnímu převratu nejen v lidském myšlení, ale v základní posici člověka ve světě. Tento mimořádně významný obrat spočívá v tom, še (stále ovšem ještě uprostřed my thů a ritů) začíná uplatňovat váha dějin a dějinnosti, že si člověk nechává pozorně (a poslušně) dojít smysl dějinných událostí. Nejde samozřejmě o jednorázovou akci, uskutečněnou přes noc. Počátky tohoto převratu musíme klást nejméně do doby soudců (viz Noth, shodně i von Radh); překvapujícím, pozoruhodným způsobem je tento převrat mohutně dovršen Ježíšem. Objev dějin jako smysluplného dějství byl čímsi naprosto jiným než racionální, osvícenskou kritikou my thu; a přece znamenal mahaka jeho mnohem hlubší podvrácení, stal se a dosud zůstal spolehlivým základem jeho rozhodující likvidace. Je ovšem pravda, že v první církvi a zvláště později v tzv. křesťanské éře byl právě tento moment leckdy zastřen a zatlačen. Kvas však neustále pracoval a za půl druhého tisíce let nakvasil celé těsto. v V Izraeli doby soudců a doby královskéale dobách pozdějších probíhal onen světodějný převrat životní i myšlenkové orientace člověka pomalu, složitě a především padaodobne poměrně úzkém okruhu náboženské (?) elity (prorocká tradice). Je škoda, že širší okruh českých čtenářů dosud nebyl se známen (našimi staro zákonníky) s eminentně významnými závěry některých předních badatelů v této věci. Protože prvotní církev byk církví nejširších vrtsev, církví lidovou, je pochopitelné, že Ježíšovo učení na sebe velmi brzo vzalo opět náboženský háv, ačkoli Ježiš kuprise věstovat nové náboženve ství. Je dosti důvodů pro podezření, že mnoho z rysů Ježíšova protináboženského zaměření bylo censurováno, mnoho hrotů zulámáno, mnoho neautentických múa religiózních point interpolováno. fimam 24. VII. 63
====================
ScanImage566.jpg
====================
O K 1963 9 Víra je zakotvena - v našem pojetí, o němž se ovšem domníváme, se dobře vystihuje její podstatu - v nepředmětné skutečnosti. To znamená, že ve svém počátku, ve svých kořenech není navázáním na minulé, tj. dané, uskutečněné čili skutečné, hotové, uzavřené, jednou provždy ztvárněné. Přesněji řečeno: je jasné, že není výsledkem onoho daného, v minulosti se odehravšího, že tedy v samotném svém počátku není nikterak dána v čemkoli předchozím, že je čímsi zcela nevyvolaným a ne způsobeným, nýbrž naopak novým, ne tušeným, nečekaným, nevykalkulovaným a nevykalkulovatelným. Není obtížno se dohodnout o tomto zcela počátečním stadiu dějící se, stávající se víry. Avšak víra v tomto nejvlastnějším svém počátku není ještě nikterak naší vírou, je dříve než jakékoli její přivlastněná, předchází jakékoli své zpředmětnění, ztvárnění, uskutečnění. V tomto svém počátku se víra ještě nestala skutkem, činem, nevyústila v čin, nevyvolala v život žádnou aktivitu, nepřinesla dosud nic nového na tento svět věcí a daností, nestala se zdrojem žádné změny, ne ovládla ani v nejmenším žádnou, ani nejmenší oblast skutečnosti. A právě proto říkáme, že v tomto svém počátku je víra plně zakotvena v nepředmětnu. 14. 8.63 Sledujme však, co se děje s vírou na další její cestě do světa a světem. Víra musí x nejbližším dalším krokem zakotvit v předmě tném světě, neboť to je její určení a poslání. Z toho především musíme uzavřít, že víra je uskutečněním, tj. skutečností přechodu z oblasti ne předmětného do oblasti předmětného. Máme důvody, které na tomto místě nehodláme uvádět, proč tento přechod pojímat jako akci (viz Diss. i jinde). Nechceme-li používat termínů "víra" a "akce" promiskue (záměnně), pak musíme provést pojmové odlišení. Navrhujeme pojmout víru jako zakotvenost akce. Akce je tedy zakotvena věrou resp. ve víře; také skrze víru. Tomuto základnímu významu termínu "víra" lze jen ztěží upřít oprávnění: každá akce je hnána kupředu úsilím o dosažení cíle, čili je možno v ní každopádně najít moment jakést důvěry nejen v možnost tohoto dosažení, ale rovněž v její uskutečnění. In na mě nejnižších úrovních aktivity lze objevit tento elementární aspekt každé akce, jemuž hodláme říkat "víra". Akce, která nevyrůstá z této "víry", se bud vůbec nezrodí anebo se co nejdříve zhroutí sama v sobě. Úspěch akce záleží proto 14. 8.63
ScanImage566.jpg
====================
O K 1963 9 Víra je zakotvena - v našem pojetí, o němž se ovšem domníváme, se dobře vystihuje její podstatu - v nepředmětné skutečnosti. To znamená, že ve svém počátku, ve svých kořenech není navázáním na minulé, tj. dané, uskutečněné čili skutečné, hotové, uzavřené, jednou provždy ztvárněné. Přesněji řečeno: je jasné, že není výsledkem onoho daného, v minulosti se odehravšího, že tedy v samotném svém počátku není nikterak dána v čemkoli předchozím, že je čímsi zcela nevyvolaným a ne způsobeným, nýbrž naopak novým, ne tušeným, nečekaným, nevykalkulovaným a nevykalkulovatelným. Není obtížno se dohodnout o tomto zcela počátečním stadiu dějící se, stávající se víry. Avšak víra v tomto nejvlastnějším svém počátku není ještě nikterak naší vírou, je dříve než jakékoli její přivlastněná, předchází jakékoli své zpředmětnění, ztvárnění, uskutečnění. V tomto svém počátku se víra ještě nestala skutkem, činem, nevyústila v čin, nevyvolala v život žádnou aktivitu, nepřinesla dosud nic nového na tento svět věcí a daností, nestala se zdrojem žádné změny, ne ovládla ani v nejmenším žádnou, ani nejmenší oblast skutečnosti. A právě proto říkáme, že v tomto svém počátku je víra plně zakotvena v nepředmětnu. 14. 8.63 Sledujme však, co se děje s vírou na další její cestě do světa a světem. Víra musí x nejbližším dalším krokem zakotvit v předmě tném světě, neboť to je její určení a poslání. Z toho především musíme uzavřít, že víra je uskutečněním, tj. skutečností přechodu z oblasti ne předmětného do oblasti předmětného. Máme důvody, které na tomto místě nehodláme uvádět, proč tento přechod pojímat jako akci (viz Diss. i jinde). Nechceme-li používat termínů "víra" a "akce" promiskue (záměnně), pak musíme provést pojmové odlišení. Navrhujeme pojmout víru jako zakotvenost akce. Akce je tedy zakotvena věrou resp. ve víře; také skrze víru. Tomuto základnímu významu termínu "víra" lze jen ztěží upřít oprávnění: každá akce je hnána kupředu úsilím o dosažení cíle, čili je možno v ní každopádně najít moment jakést důvěry nejen v možnost tohoto dosažení, ale rovněž v její uskutečnění. In na mě nejnižších úrovních aktivity lze objevit tento elementární aspekt každé akce, jemuž hodláme říkat "víra". Akce, která nevyrůstá z této "víry", se bud vůbec nezrodí anebo se co nejdříve zhroutí sama v sobě. Úspěch akce záleží proto 14. 8.63
====================
ScanImage567.jpg
====================
14.8.63 10 nejen na správnosti informací a na správné funkci organismu v akci, ale rovněž na náboji "víry". 1963 Jestliže víra se uskutečňuje skrze akci, pak počátkem jejího uskutečňování, její realizace je právě to, že se stává akcí, že přechází v akci, že na sebe bere formu akce. S Rádlem máme za to, že postihneme víru nejlépe jako "nakloněnost k činu"; čin je tedy uskutečněním, provedením víry a tedy počátek činu je počátkem realisace víry. Pone chme úvahám na jiném místě, nakolik je nám přístupná oblast nepředmětné" skutečnosti" a nakolik můžeme usuzovat na některé aspekty jejího "charakteru"; důležitá by byla ovšem zvláště otázka způsobu integrovanosti celé této oblasti a pod. V každém případě však můžeme s jistotou předpokládat, že počátek realisace víry je totožný s počátkem individuace víry, tj. s počátkem osvojení víry určitým, konkrétním, jedinečným subjektem, který je současně subjektem akce. To znamená: subjekt si osvojuje víru tím, že vyráží k akci, že se podjímá činu. Ne ovšem tak, že stačí vstoupit do akce a víra se automaticky dostaví. Víra je počátek akce a v tom smyslu akci předchází: začne-li akce bez víry, tak vlastně vůbec ne začne; a použijeli nějakého zbytku "víry", naváže-li na "malou víru", zhroutí se brzo po svém začátku. Akce je tedy spíše dokladem toho, že Múmax došlo k individuaci víry, že víra byla osvojena konkrétním subjektem. Zvláštní pozornosti zagluhuje jeden aspekt věci, kterým se však nebudeme na tomto místě moci zabývat. Akce je, jak známo (viz Diss.), elementárnější skutečností než subjekt. Víra tedy může přejít v akci, která není akcí žádného subjektu, tj. která neprochází vnější stránkou žádného subjektu. Speciálními problémy této nejnižší úrovně aktivity se tedy zabývat ne budeme a ponecháme to jiné příležitosti. Na tomto místě nás bude zajímat pouze celá ostatní oblast aktivit na mmomměm jakékoli jiné úrovni než právě nejnižší. Jakmile se stává víra vírou určitého subjektu, začíná navazovat na určité danosti a zvládat je v určitém smyslu a určitém směru. Toto navazování znamená, že se v dalším tyto danosti spoluprosazují, že spoluovlivňují další průběh akce a tím i dosažení jejího cíle, ba dokonce i jeho stanovení. Víra hned v samém počátku své realisace 14. 8.63
ScanImage567.jpg
====================
14.8.63 10 nejen na správnosti informací a na správné funkci organismu v akci, ale rovněž na náboji "víry". 1963 Jestliže víra se uskutečňuje skrze akci, pak počátkem jejího uskutečňování, její realizace je právě to, že se stává akcí, že přechází v akci, že na sebe bere formu akce. S Rádlem máme za to, že postihneme víru nejlépe jako "nakloněnost k činu"; čin je tedy uskutečněním, provedením víry a tedy počátek činu je počátkem realisace víry. Pone chme úvahám na jiném místě, nakolik je nám přístupná oblast nepředmětné" skutečnosti" a nakolik můžeme usuzovat na některé aspekty jejího "charakteru"; důležitá by byla ovšem zvláště otázka způsobu integrovanosti celé této oblasti a pod. V každém případě však můžeme s jistotou předpokládat, že počátek realisace víry je totožný s počátkem individuace víry, tj. s počátkem osvojení víry určitým, konkrétním, jedinečným subjektem, který je současně subjektem akce. To znamená: subjekt si osvojuje víru tím, že vyráží k akci, že se podjímá činu. Ne ovšem tak, že stačí vstoupit do akce a víra se automaticky dostaví. Víra je počátek akce a v tom smyslu akci předchází: začne-li akce bez víry, tak vlastně vůbec ne začne; a použijeli nějakého zbytku "víry", naváže-li na "malou víru", zhroutí se brzo po svém začátku. Akce je tedy spíše dokladem toho, že Múmax došlo k individuaci víry, že víra byla osvojena konkrétním subjektem. Zvláštní pozornosti zagluhuje jeden aspekt věci, kterým se však nebudeme na tomto místě moci zabývat. Akce je, jak známo (viz Diss.), elementárnější skutečností než subjekt. Víra tedy může přejít v akci, která není akcí žádného subjektu, tj. která neprochází vnější stránkou žádného subjektu. Speciálními problémy této nejnižší úrovně aktivity se tedy zabývat ne budeme a ponecháme to jiné příležitosti. Na tomto místě nás bude zajímat pouze celá ostatní oblast aktivit na mmomměm jakékoli jiné úrovni než právě nejnižší. Jakmile se stává víra vírou určitého subjektu, začíná navazovat na určité danosti a zvládat je v určitém smyslu a určitém směru. Toto navazování znamená, že se v dalším tyto danosti spoluprosazují, že spoluovlivňují další průběh akce a tím i dosažení jejího cíle, ba dokonce i jeho stanovení. Víra hned v samém počátku své realisace 14. 8.63
====================
ScanImage568.jpg
====================
C 1963 14. 8.63 1,5. 8.63 11 jakoby rozehraje celý aparát, jímž je subjekt po své vnější stránce vybaven, a použije si ho k svému uskutečnění. Tím však současně víra ome zí na možnosti daného subjektu; jinými slovy: víra nevytváří svůj subjekt, nýbrž navazuje na určitý subjekt, který tu je k disposici. A přece nenechává víra onen subjekt prostě tím, čím jest, nýbrž působí jakési dění, které není prostým důsledkem daného stavu subjektu. Se subjektem se cosi dějé, dochází k jisté změ ně, subjekt podniká akci, která se odlišuje od jakékoli jeho setrvačnosti, od každé14. 8.63 ho jeho setrvačného pohybu. To nemá znamenat, že nemůže jít vůbec o nějaký návratný charakter; naopak, kde není návratu, tam není ani subjekt. Samozřejmě, že nová akce může znamenat opakování akce již proběhlé, tedy návrat k tomu, co už bylo. Musíme se však zeptat, co je na takové akci nového, jestliže je pouhým opakováním toho, co tu už bylo? Nové je mm v tom, že akce tu je znovu, nově. To není důsledek akce minulé. Minulá akce skončila: akce není setrvačným pohybem, ale má svůj počátek a konec. Konec akce se nikdy nemůže stát počátkem nové akce, nová akce musí začít vždycky jinde než kde skončila sebepodobnější akce předchozí. Nové je tedy v tom, že vůbec k nové, tj. další akci dojde, nebot další akce není nikdy dána ně jakým precedens, nýbrž je zakotvena v nepředmětné skutečnosti, tedy v něčem, co není dáno, co se nestalo skutkem, co se neudálo a není tedy událostí, co není minulé, hotové, předmětné. Tady snad můžeme v malém extempore blíže přihlédnout k rozdílu me zi předmětnou a nepředmětnou skutečností. Nejde ovšem ontologicky o dvě různé skutečnosti, o dva světy skutečností, o dvě od sebe odlišné a sobě tedy vnější skutečnosti. Jde o způsob nazírání, tedy o lidskou, historickou záležitost. Kapitola o rozdílu mezi skutečností předmětnou a nepředmětnou náleží do dějin myšlení, nikoli do onto✓ Elogie. Ona tradice evropského myšlení, která se odvozuje od starých řeckých filosofů, tedy tradiceme metafysická, spočívá právě v předmě tném myšlení. Skutečnost je skutečností pouze potud, pokud může býti předmětem našeho myšlení. Všude tam, kde se něco nemůže stát předmětem našeho myšlení (na př. jenom třebas podle mínění řeckých myslitelů), jde o věci neskutečné, málo skutečné, zanedbatelné, okrajové, irelevantní. Tak na př. změna je čímsi stínovým, o čem ne15. 8.63
ScanImage568.jpg
====================
C 1963 14. 8.63 1,5. 8.63 11 jakoby rozehraje celý aparát, jímž je subjekt po své vnější stránce vybaven, a použije si ho k svému uskutečnění. Tím však současně víra ome zí na možnosti daného subjektu; jinými slovy: víra nevytváří svůj subjekt, nýbrž navazuje na určitý subjekt, který tu je k disposici. A přece nenechává víra onen subjekt prostě tím, čím jest, nýbrž působí jakési dění, které není prostým důsledkem daného stavu subjektu. Se subjektem se cosi dějé, dochází k jisté změ ně, subjekt podniká akci, která se odlišuje od jakékoli jeho setrvačnosti, od každé14. 8.63 ho jeho setrvačného pohybu. To nemá znamenat, že nemůže jít vůbec o nějaký návratný charakter; naopak, kde není návratu, tam není ani subjekt. Samozřejmě, že nová akce může znamenat opakování akce již proběhlé, tedy návrat k tomu, co už bylo. Musíme se však zeptat, co je na takové akci nového, jestliže je pouhým opakováním toho, co tu už bylo? Nové je mm v tom, že akce tu je znovu, nově. To není důsledek akce minulé. Minulá akce skončila: akce není setrvačným pohybem, ale má svůj počátek a konec. Konec akce se nikdy nemůže stát počátkem nové akce, nová akce musí začít vždycky jinde než kde skončila sebepodobnější akce předchozí. Nové je tedy v tom, že vůbec k nové, tj. další akci dojde, nebot další akce není nikdy dána ně jakým precedens, nýbrž je zakotvena v nepředmětné skutečnosti, tedy v něčem, co není dáno, co se nestalo skutkem, co se neudálo a není tedy událostí, co není minulé, hotové, předmětné. Tady snad můžeme v malém extempore blíže přihlédnout k rozdílu me zi předmětnou a nepředmětnou skutečností. Nejde ovšem ontologicky o dvě různé skutečnosti, o dva světy skutečností, o dvě od sebe odlišné a sobě tedy vnější skutečnosti. Jde o způsob nazírání, tedy o lidskou, historickou záležitost. Kapitola o rozdílu mezi skutečností předmětnou a nepředmětnou náleží do dějin myšlení, nikoli do onto✓ Elogie. Ona tradice evropského myšlení, která se odvozuje od starých řeckých filosofů, tedy tradiceme metafysická, spočívá právě v předmě tném myšlení. Skutečnost je skutečností pouze potud, pokud může býti předmětem našeho myšlení. Všude tam, kde se něco nemůže stát předmětem našeho myšlení (na př. jenom třebas podle mínění řeckých myslitelů), jde o věci neskutečné, málo skutečné, zanedbatelné, okrajové, irelevantní. Tak na př. změna je čímsi stínovým, o čem ne15. 8.63
====================
ScanImage569.jpg
====================
1963 12 E 3-4 sluší zvláště přemýšlet. To, co se mění, není vůbec přístupno opravdovému poznání, neboť se nemůže stát předmětem naší mysli. To, co utíká a nestojí, samo právě proto ztrácí cenu. Proč se tím zabývat, když už to není v nejbližším okamžku po tom, co se to objevilo? Později se ovšem ukázalo, že i v samotné změně je možno najít pevnou strukturu, která může být docela dobrým předmětem naší mysli. Vzorným příkladem byl pohyb sfér, pohyb hvězd, ale s přicházejícím novověkem začal člověk pronikat do oblasti změn stále víc a více. Nesl však s sebou, onu starou antickou výzbroj předmětného myšlení. Podstatou předmětného myšlení je právě myšlení na předmět, tj. na něco, co je tu celé, co je před námi, co se událo, stalo, stalo skutkem (odtud skutečnost), co se odehrálo a pokud se to odehrává, tedy tak, že si to celé můžeme zpředmě tnit, postavit před svůj duševní zrak, že to vidíme celé, že předem vidíme, jak se ono dějství odehrává s takovou nutností, že se nemůže odehrávat jinak. A i pokud to nevidíme, že v zásadě bychom to mohli vidět, že je to pouze nedostatkem našich vědomostí, našeho poznání, ale že při důkladném zkoumání a přesném poznání do všech detailů to lze postihnout do minulosti i do budoucnosti jako jednu vnitřně nutnou strukturu (případně vyjádřitelnou matematicky). Předmě tné myšlení myslí své předměty jako hotové, dané, jednou provždy skutečné a tím vyřízené, odbavené, jakmile jsou poznány. Předmětné myšlení se nevztahuje k svým předmětům s naslouchající pozorností, jakoby by bylo nutno očekávat na jejich vlastní řeč, která dosud nedospěla k svému konci. I když je předmětem událost, která ještě neskončila, předmětně myšlení neočekává od jejího průběhu nic novho, vše je jakoby dáno již na počátku, průběh celé akce jakoby my je vepsán do čela celé události a je možno jej celý přečíst ještě dříve, než událost proběhla. Existuje striktní kausálismus právě tohoto předmětného charakteru, který je přesvědčen, že stačí dokonale znát do všech detailů sestavu jediného vesmírného okamžiku, abychom mohli přesně vypočítat kterýkoli okamžik jiný, at minulý nebo budoucí. To je krajní výsledek důsledného předmětného myšlení (mimochodem, zdá se, že to není pouze zasutá již a vyřízená Laplace ova představa, ale že to je současně pozadí i Einsteinovy obecné teorie gravitační a j.): tu celé kosmické dějství se stává 15. 8.63 K E3 15. 8.63
ScanImage569.jpg
====================
1963 12 E 3-4 sluší zvláště přemýšlet. To, co se mění, není vůbec přístupno opravdovému poznání, neboť se nemůže stát předmětem naší mysli. To, co utíká a nestojí, samo právě proto ztrácí cenu. Proč se tím zabývat, když už to není v nejbližším okamžku po tom, co se to objevilo? Později se ovšem ukázalo, že i v samotné změně je možno najít pevnou strukturu, která může být docela dobrým předmětem naší mysli. Vzorným příkladem byl pohyb sfér, pohyb hvězd, ale s přicházejícím novověkem začal člověk pronikat do oblasti změn stále víc a více. Nesl však s sebou, onu starou antickou výzbroj předmětného myšlení. Podstatou předmětného myšlení je právě myšlení na předmět, tj. na něco, co je tu celé, co je před námi, co se událo, stalo, stalo skutkem (odtud skutečnost), co se odehrálo a pokud se to odehrává, tedy tak, že si to celé můžeme zpředmě tnit, postavit před svůj duševní zrak, že to vidíme celé, že předem vidíme, jak se ono dějství odehrává s takovou nutností, že se nemůže odehrávat jinak. A i pokud to nevidíme, že v zásadě bychom to mohli vidět, že je to pouze nedostatkem našich vědomostí, našeho poznání, ale že při důkladném zkoumání a přesném poznání do všech detailů to lze postihnout do minulosti i do budoucnosti jako jednu vnitřně nutnou strukturu (případně vyjádřitelnou matematicky). Předmě tné myšlení myslí své předměty jako hotové, dané, jednou provždy skutečné a tím vyřízené, odbavené, jakmile jsou poznány. Předmětné myšlení se nevztahuje k svým předmětům s naslouchající pozorností, jakoby by bylo nutno očekávat na jejich vlastní řeč, která dosud nedospěla k svému konci. I když je předmětem událost, která ještě neskončila, předmětně myšlení neočekává od jejího průběhu nic novho, vše je jakoby dáno již na počátku, průběh celé akce jakoby my je vepsán do čela celé události a je možno jej celý přečíst ještě dříve, než událost proběhla. Existuje striktní kausálismus právě tohoto předmětného charakteru, který je přesvědčen, že stačí dokonale znát do všech detailů sestavu jediného vesmírného okamžiku, abychom mohli přesně vypočítat kterýkoli okamžik jiný, at minulý nebo budoucí. To je krajní výsledek důsledného předmětného myšlení (mimochodem, zdá se, že to není pouze zasutá již a vyřízená Laplace ova představa, ale že to je současně pozadí i Einsteinovy obecné teorie gravitační a j.): tu celé kosmické dějství se stává 15. 8.63 K E3 15. 8.63
====================
ScanImage570.jpg
====================
13 E 3 jedním jediným obrovským předmětem, který alespoň před našimi zraky je hotov, je dán, plně postižitelný a tím mrtvý, vyřízený, nic od něho nelze čekat, ničeho se X nelze nadít, jen obrovského odvíjení série událostí, které vyplývají jedna z druhé s přesností automatu. Toto pojetí skutečnosti však nevystihuje opravdovou skutečnost, nýbrž jenom jeden její aspekt, jednu její stránku. Skutečnost má vedle své vnější, předmětné stránky rovněž. stránku vnitřní, nepředmětnou. Chyba předmětného pojetí skutečnosti je právě v tom, že skutečnost redukuje na jednu její stránku, na předmětnost. Ale žádná skutečnost není jen předmětná. A protože předmětnost znamená právě hotovost, uzavřenost, musíme uzavřít, že žádná skutečnost není jen hotová, uzavřená. Právě tak žádný subjekt není jenom čímsi daným, hotovým, uzavřeným, ale může být místem vzniku nového, může se stát zdrojem akce. To je právě významné, že místem vzniku nového je akce. To znamená, že nové přichází do prostřed starého nikoli zvenčí, jako něco vnějšího, jako nový předmět, nýbrž naopak zevnitř, přechodem z vnitřního do vnějšího, zvnějšněním, zpředmětněním, tedy že nové není předmětné od samého počátku, ale že se předmětným stává. 1963 15. 8.63 Nyní je třeba si povšimnout všech souvislostí, které se týkají vztahu nového a starého. Především je třeba poukázat na to, že absolutně nové je nutně zároveň nejstarší a nejprimitivnější nové. Absolutně nové musí začínat vždy znovu od počátku. Ale začínat od počátku znamená nutně opakovat to, co se vždycky odehrálo a vždycky odehraje, jestliže se začíná dočista od počátku. Ponechme zatím stranou spektrum možností, jak začít od prvopočátku; je nepravděpodobné, že by to byla možnost jediná, ale stejně nepravděpodobné možností je i to, že by těch mmomami bylo nekonečně mnoho. Nejpravděpodobně ji je těch možností omezené a dokonce neveliké množství. Přesný počet není a nemůže být otázkou filosofické spekulace, nýbrž otázkou odborně vědeckou. Ať už je však počet těchto elementárních možností jakkoli veliký, je třeba předpokládat u každé nebo alespoň u řady těchto možností vnitřní diferencovanost a hybnost, kterou bychom mohli nazvat nejpřípadně ji reaktibilitou. Jde totiž o schopnost i té nejelementárnější události reagovat nejen při svém průběhu, 15. 8.63
ScanImage570.jpg
====================
13 E 3 jedním jediným obrovským předmětem, který alespoň před našimi zraky je hotov, je dán, plně postižitelný a tím mrtvý, vyřízený, nic od něho nelze čekat, ničeho se X nelze nadít, jen obrovského odvíjení série událostí, které vyplývají jedna z druhé s přesností automatu. Toto pojetí skutečnosti však nevystihuje opravdovou skutečnost, nýbrž jenom jeden její aspekt, jednu její stránku. Skutečnost má vedle své vnější, předmětné stránky rovněž. stránku vnitřní, nepředmětnou. Chyba předmětného pojetí skutečnosti je právě v tom, že skutečnost redukuje na jednu její stránku, na předmětnost. Ale žádná skutečnost není jen předmětná. A protože předmětnost znamená právě hotovost, uzavřenost, musíme uzavřít, že žádná skutečnost není jen hotová, uzavřená. Právě tak žádný subjekt není jenom čímsi daným, hotovým, uzavřeným, ale může být místem vzniku nového, může se stát zdrojem akce. To je právě významné, že místem vzniku nového je akce. To znamená, že nové přichází do prostřed starého nikoli zvenčí, jako něco vnějšího, jako nový předmět, nýbrž naopak zevnitř, přechodem z vnitřního do vnějšího, zvnějšněním, zpředmětněním, tedy že nové není předmětné od samého počátku, ale že se předmětným stává. 1963 15. 8.63 Nyní je třeba si povšimnout všech souvislostí, které se týkají vztahu nového a starého. Především je třeba poukázat na to, že absolutně nové je nutně zároveň nejstarší a nejprimitivnější nové. Absolutně nové musí začínat vždy znovu od počátku. Ale začínat od počátku znamená nutně opakovat to, co se vždycky odehrálo a vždycky odehraje, jestliže se začíná dočista od počátku. Ponechme zatím stranou spektrum možností, jak začít od prvopočátku; je nepravděpodobné, že by to byla možnost jediná, ale stejně nepravděpodobné možností je i to, že by těch mmomami bylo nekonečně mnoho. Nejpravděpodobně ji je těch možností omezené a dokonce neveliké množství. Přesný počet není a nemůže být otázkou filosofické spekulace, nýbrž otázkou odborně vědeckou. Ať už je však počet těchto elementárních možností jakkoli veliký, je třeba předpokládat u každé nebo alespoň u řady těchto možností vnitřní diferencovanost a hybnost, kterou bychom mohli nazvat nejpřípadně ji reaktibilitou. Jde totiž o schopnost i té nejelementárnější události reagovat nejen při svém průběhu, 15. 8.63
====================
ScanImage571.jpg
====================
15 8.63 1963 14 nýbrž právě i tímto svým vlastním průběhem čili jeho modifikacemi na něco, co je této události vnější. Spektrum možných modifikací je tím širší a rozmanitější, čím vyšší je úroveň oné události. Na nejnižších úrovních velmi klesá, ale nejméně na dvě, totiž existence nebo neexistence, přesněji vznik ne bo zánik, při čemž průběh pak je naprosto stereotypní. (Je třeba zvláštní studie k vyšetření, zda a kdy je takového minima dosaženo.) Zvláštní pozornosti by si zasloužila rovněž otázka, zda není třeba novým způsobem pojmout kauë. salitu na rozdíl od reaktibility. 15.. 8.63
ScanImage571.jpg
====================
15 8.63 1963 14 nýbrž právě i tímto svým vlastním průběhem čili jeho modifikacemi na něco, co je této události vnější. Spektrum možných modifikací je tím širší a rozmanitější, čím vyšší je úroveň oné události. Na nejnižších úrovních velmi klesá, ale nejméně na dvě, totiž existence nebo neexistence, přesněji vznik ne bo zánik, při čemž průběh pak je naprosto stereotypní. (Je třeba zvláštní studie k vyšetření, zda a kdy je takového minima dosaženo.) Zvláštní pozornosti by si zasloužila rovněž otázka, zda není třeba novým způsobem pojmout kauë. salitu na rozdíl od reaktibility. 15.. 8.63
====================
ScanImage572.jpg
====================
1963 15.9.63 je 15 Co chceme interpretovat ? Bultmaneury Myšlenka "nové interpretace" (at už"existenciální" nebo Bonhoef"nenáboženské" a její (obměng "civilní" je vyvolána novou, ferovy změně nou situací. Proti dosavadní interpretaci, můmmmmmm která dnešního člověka nedovede mmmáhmmuh oslovit a nedovede prolomit jeho ne zájem, je vytyčen program jiné, nové interpretace, která by mohla vyřídit tomuto člověku své poselství srozumitelně a přesvědčivě. V pozadí každého pokusu o novou interpretaci je tedy určité pojetí konkrétní denne situace dnešního člověka. Tak na př. smysle Bonhoefferovy orientace na nenáboženskou interpretaci biblických dán pojmů járáě jiným rozpoznáním, že cesta živé-víry se musí rozejít s cestou náboženství. Náboženství není předpokladem víry, ale není ani jejím důsledkem. Éra náboženství končí; jdeme vstříc zcela nenáboženské době. Náboženskost je dnes víře a její zvěsti stále víc na překážku, ne bot člověk, k němuž se víra se svým poselstvím obrací, je stále radikálně ji nenáboženský. A ještě dál jde Bonhoeffer ve svém dě jinném rozpoznání: proces odnáboženštění a ze světštění není důsledkem cizích vlivů pro křesťanskou víru a proto ani žádnou cizí, vnější záležitostí. Víra je na tomto procesu hluboce angažována, takže lze dokonce západní podobu křesťanství považovat pouze mě lo za předstupeň úplné nenáboženskosti, přestože až dosud by křesar donic. 4 1 2 tanství vždycky náboženskou podobu. Náboženství je pro dnešního 3. člověka jakousi duchovní obřízkou, od níž, je skutečná víra svobodná. Programem Nova interpretace vytvoření nové, nenáboženské podoby křesťanství. (zuir. Die A12) V pozadí jiných, od Boke odlieh interpretačních programů Fredas & negation je rovněž určité (i když odlišné pojetí dějinné situace nebo vůbec dějin. Pochopení dějin a konkrétní dějinné situace je proto spolehlivým kritériem pro hodnocení jednotlivých interpretačních pokusů, i když ovšem nikoli kritériem jediným. Současně je třeba se ptát po rozäišení mezi interpretačním aparátem a tím, co má být interpretováno. Hranice je v různých pokusech vedena různě. Proto druhým významným kritériem je otázka, co vlastně má být interpretováno. priderin elmy, Jde o otazku normy našeho nového zvěstování, nové inter15.9.63
ScanImage572.jpg
====================
1963 15.9.63 je 15 Co chceme interpretovat ? Bultmaneury Myšlenka "nové interpretace" (at už"existenciální" nebo Bonhoef"nenáboženské" a její (obměng "civilní" je vyvolána novou, ferovy změně nou situací. Proti dosavadní interpretaci, můmmmmmm která dnešního člověka nedovede mmmáhmmuh oslovit a nedovede prolomit jeho ne zájem, je vytyčen program jiné, nové interpretace, která by mohla vyřídit tomuto člověku své poselství srozumitelně a přesvědčivě. V pozadí každého pokusu o novou interpretaci je tedy určité pojetí konkrétní denne situace dnešního člověka. Tak na př. smysle Bonhoefferovy orientace na nenáboženskou interpretaci biblických dán pojmů járáě jiným rozpoznáním, že cesta živé-víry se musí rozejít s cestou náboženství. Náboženství není předpokladem víry, ale není ani jejím důsledkem. Éra náboženství končí; jdeme vstříc zcela nenáboženské době. Náboženskost je dnes víře a její zvěsti stále víc na překážku, ne bot člověk, k němuž se víra se svým poselstvím obrací, je stále radikálně ji nenáboženský. A ještě dál jde Bonhoeffer ve svém dě jinném rozpoznání: proces odnáboženštění a ze světštění není důsledkem cizích vlivů pro křesťanskou víru a proto ani žádnou cizí, vnější záležitostí. Víra je na tomto procesu hluboce angažována, takže lze dokonce západní podobu křesťanství považovat pouze mě lo za předstupeň úplné nenáboženskosti, přestože až dosud by křesar donic. 4 1 2 tanství vždycky náboženskou podobu. Náboženství je pro dnešního 3. člověka jakousi duchovní obřízkou, od níž, je skutečná víra svobodná. Programem Nova interpretace vytvoření nové, nenáboženské podoby křesťanství. (zuir. Die A12) V pozadí jiných, od Boke odlieh interpretačních programů Fredas & negation je rovněž určité (i když odlišné pojetí dějinné situace nebo vůbec dějin. Pochopení dějin a konkrétní dějinné situace je proto spolehlivým kritériem pro hodnocení jednotlivých interpretačních pokusů, i když ovšem nikoli kritériem jediným. Současně je třeba se ptát po rozäišení mezi interpretačním aparátem a tím, co má být interpretováno. Hranice je v různých pokusech vedena různě. Proto druhým významným kritériem je otázka, co vlastně má být interpretováno. priderin elmy, Jde o otazku normy našeho nového zvěstování, nové inter15.9.63
====================
ScanImage573.jpg
====================
C 16 pretace. Je tou normou reformační pochopení? Nebo je třeba jít ještě hlouběji do minulosti a orientovat se na církevních otcích ne bo dokonce jenom na starokřesťanských symbolech ? Na tom, co je všem křesťanským církvím společným vyjádřením podstaty víry /Ne bo 2 Thame se jeste dirnd S je třeba i tam provést očistu od mythologických prvků pokusit se proniknout k nejstarším kérygmatickým formulím? Je třeba rozlišovat mezi různými vrstvami podání, jak jsou zachyceny v novozákonní sbírce ? Máme se pokusit rekonstruovat vlastní učení Ježíšovo a odlišit je od učení povelikonoční církve? Nebo vůbec nejde na prvním místě o učení, ale o skutečnost Ježíšova života a díla na této zemi ? se nerarice ulosti Controffmet Máme proti kérygmatickému Kristu obrátit k historickému Ježíší ? Ale kde ho najdeme? Neskončí náš pokus ve slepé uličce, v prázdnotě ne bo v libovolných konstrukcích? Nemáme se spíše než doinulosti obrátit do aktuální přítomnosti a orientovat svou zvěst především na živé víře ? Nemá být naše poselství především svědectvím o tom, na čem jsme založili svůj vlastní život? Ale proč mluvitlo své víře není jedině legitimní svou víru prakticky v životě uplatňovat a tak ji před lidmi dosvědčovat, tedy "svědčit beze slova"? Je to však ještě interpretace ? A potom: můžeme se spolehnout na nějakou spontánní aktivitu víry, aniž bychom, pro ni měli ně jaké měřítko ? her control ostatné Můžeme svou víru nechat pracovat jako nějaky automat? Nemá se naše víra uplatňovat také v našem svědectví slovem, tedy také v našem myšlení, v našich makým životních programech, v našich pokusech o nové pořádání společnosti a budování nových vztahů mezi lidmi? Myslím, že se mi podařilo alespoň naznačit, že otázky "nové interpretace" jsou mnohem rozsáhlejší a závažnější, než často dovedeme připustit. Nejde jen o nový výklad staršího pojetí, ale o pojetí Vskutku nové. Nejde o interpretaci starých formulí dogmatických, ale o nové myšlení víry. Nejde o odstranění archaických termínů, které by byly nahrazeny termíny moderními, ale nejde ani o návrat k nějakému původnímu uchopení té věci, o kterou jde křesťanskému zvěstování.Polem nove interpretace nemůže být sebestarší takové uchopení, pochopení, pojetí a vyjádření, nýbrž sama skutečnost, která byla uchopována, pojímána a vyjadřována. A tato skutečnost 15. 9.63 1963 (f 15.9.63 1
ScanImage573.jpg
====================
C 16 pretace. Je tou normou reformační pochopení? Nebo je třeba jít ještě hlouběji do minulosti a orientovat se na církevních otcích ne bo dokonce jenom na starokřesťanských symbolech ? Na tom, co je všem křesťanským církvím společným vyjádřením podstaty víry /Ne bo 2 Thame se jeste dirnd S je třeba i tam provést očistu od mythologických prvků pokusit se proniknout k nejstarším kérygmatickým formulím? Je třeba rozlišovat mezi různými vrstvami podání, jak jsou zachyceny v novozákonní sbírce ? Máme se pokusit rekonstruovat vlastní učení Ježíšovo a odlišit je od učení povelikonoční církve? Nebo vůbec nejde na prvním místě o učení, ale o skutečnost Ježíšova života a díla na této zemi ? se nerarice ulosti Controffmet Máme proti kérygmatickému Kristu obrátit k historickému Ježíší ? Ale kde ho najdeme? Neskončí náš pokus ve slepé uličce, v prázdnotě ne bo v libovolných konstrukcích? Nemáme se spíše než doinulosti obrátit do aktuální přítomnosti a orientovat svou zvěst především na živé víře ? Nemá být naše poselství především svědectvím o tom, na čem jsme založili svůj vlastní život? Ale proč mluvitlo své víře není jedině legitimní svou víru prakticky v životě uplatňovat a tak ji před lidmi dosvědčovat, tedy "svědčit beze slova"? Je to však ještě interpretace ? A potom: můžeme se spolehnout na nějakou spontánní aktivitu víry, aniž bychom, pro ni měli ně jaké měřítko ? her control ostatné Můžeme svou víru nechat pracovat jako nějaky automat? Nemá se naše víra uplatňovat také v našem svědectví slovem, tedy také v našem myšlení, v našich makým životních programech, v našich pokusech o nové pořádání společnosti a budování nových vztahů mezi lidmi? Myslím, že se mi podařilo alespoň naznačit, že otázky "nové interpretace" jsou mnohem rozsáhlejší a závažnější, než často dovedeme připustit. Nejde jen o nový výklad staršího pojetí, ale o pojetí Vskutku nové. Nejde o interpretaci starých formulí dogmatických, ale o nové myšlení víry. Nejde o odstranění archaických termínů, které by byly nahrazeny termíny moderními, ale nejde ani o návrat k nějakému původnímu uchopení té věci, o kterou jde křesťanskému zvěstování.Polem nove interpretace nemůže být sebestarší takové uchopení, pochopení, pojetí a vyjádření, nýbrž sama skutečnost, která byla uchopována, pojímána a vyjadřována. A tato skutečnost 15. 9.63 1963 (f 15.9.63 1
====================
ScanImage574.jpg
====================
1963 15.9.63 17 nemůže být ničím, co se jednou stalo, odehrálo, se jednou stalo, odehrálo, uskutečnilo a tím tedy skončilo, ale naopak něčím, k čemumusíme svůj život dodatečně a naspal miesz čeho,náš život druhotně vztahovat, nýbrž se=z=ní vzdýčky znovu autenticky vyrůstá, ticulo. duchomel tradie, z čeho vychází a čím je i dnes medem nesen a normován. fresh Pokus o "novou interpretaci" však musíme hodnotit ještě terpretačního aparátu, jímž se pokoušejí ona základní skutečnost taré reva posti a vyjádř uplatnim Novost interpretačních pokusů záleží právě Prosom v pouši moderního myšlení a živých, moderních pojmů. ejde jen o přijetí a adaptaci obecně přijatých představ a myšlenek, nejde o dohánění myšlenkového vývoje, nýbrž také o stimulaci nových myšlěnkových výbojů, o myšlení objevné, které v lecčem může i udávat tón a které se může druhotně a dodatečně osvědčit také na jiných místech a v jiných oblastech lidského světa. Nová interpretace se proto nemůže obejít bez pronikavé tvůrčí myšlenkové práce, která nesetrvává jen u starých formulí, ale která svým úsilím spoluotvírá nové epochy dějin lidského ducha. Jde tedy o úsilí dějinně významné a proto nutně i dějinně pevně zasazené a orientované. Křesťanská theologie byla vždycky budována na pozadí antické metafysiky a nese ještě i dnes mocné stopy této okolnosti, I když ovšem s metafysickým myšlením polemisovala a jádro křesťanské zvěsti před metafysickým zkreslením bránila, přece jen neměla po ruce jiné zbraně než právě meta3 2 1. fysické a jich si proto také - i když to wrishish deformacich vlastní 741 používala. Dnes je se starou metafysikou konec; rozpad metafysiky znamená značný otřes pro samotnou theologii. Nová interpretace s sebou pro to nutně nese program rozsáhlé theologické revise. Ta může být provedena jenom z posic nové theologie, a nová theologie se potřebuje vyba vit myšlenkovým aparátem, který už nestojí na základech staré metafysiky. Proto musí nově budovaná theologie sledovat pokusy o novou filosofii, ocenit jejich úspěchy a použít si jejich výsledků ke své Práci. Nová situace se liší od dřívější tím, že nová filosofie neylers je v re mi seru речи vzniká, bez vlivu křesťanského myšlení, který tval téměř dva tisíce larisonane poslobe a praive и пи plodem Nietanty, oboh . Zdá se proto, že napříště to už nebude jenom theologie, která inHerm buda by jako až dosud představovala výhradní formu reflexe víry, ale že vedle ní a s ní se uplatni i reflexe ho வால், Cotázka nové interpretace beyi filosofická. en nejen theologický, piedstarnje stol 15.9.63 mám гиали рятно за ло, ч proto
ScanImage574.jpg
====================
1963 15.9.63 17 nemůže být ničím, co se jednou stalo, odehrálo, se jednou stalo, odehrálo, uskutečnilo a tím tedy skončilo, ale naopak něčím, k čemumusíme svůj život dodatečně a naspal miesz čeho,náš život druhotně vztahovat, nýbrž se=z=ní vzdýčky znovu autenticky vyrůstá, ticulo. duchomel tradie, z čeho vychází a čím je i dnes medem nesen a normován. fresh Pokus o "novou interpretaci" však musíme hodnotit ještě terpretačního aparátu, jímž se pokoušejí ona základní skutečnost taré reva posti a vyjádř uplatnim Novost interpretačních pokusů záleží právě Prosom v pouši moderního myšlení a živých, moderních pojmů. ejde jen o přijetí a adaptaci obecně přijatých představ a myšlenek, nejde o dohánění myšlenkového vývoje, nýbrž také o stimulaci nových myšlěnkových výbojů, o myšlení objevné, které v lecčem může i udávat tón a které se může druhotně a dodatečně osvědčit také na jiných místech a v jiných oblastech lidského světa. Nová interpretace se proto nemůže obejít bez pronikavé tvůrčí myšlenkové práce, která nesetrvává jen u starých formulí, ale která svým úsilím spoluotvírá nové epochy dějin lidského ducha. Jde tedy o úsilí dějinně významné a proto nutně i dějinně pevně zasazené a orientované. Křesťanská theologie byla vždycky budována na pozadí antické metafysiky a nese ještě i dnes mocné stopy této okolnosti, I když ovšem s metafysickým myšlením polemisovala a jádro křesťanské zvěsti před metafysickým zkreslením bránila, přece jen neměla po ruce jiné zbraně než právě meta3 2 1. fysické a jich si proto také - i když to wrishish deformacich vlastní 741 používala. Dnes je se starou metafysikou konec; rozpad metafysiky znamená značný otřes pro samotnou theologii. Nová interpretace s sebou pro to nutně nese program rozsáhlé theologické revise. Ta může být provedena jenom z posic nové theologie, a nová theologie se potřebuje vyba vit myšlenkovým aparátem, který už nestojí na základech staré metafysiky. Proto musí nově budovaná theologie sledovat pokusy o novou filosofii, ocenit jejich úspěchy a použít si jejich výsledků ke své Práci. Nová situace se liší od dřívější tím, že nová filosofie neylers je v re mi seru речи vzniká, bez vlivu křesťanského myšlení, který tval téměř dva tisíce larisonane poslobe a praive и пи plodem Nietanty, oboh . Zdá se proto, že napříště to už nebude jenom theologie, která inHerm buda by jako až dosud představovala výhradní formu reflexe víry, ale že vedle ní a s ní se uplatni i reflexe ho வால், Cotázka nové interpretace beyi filosofická. en nejen theologický, piedstarnje stol 15.9.63 mám гиали рятно за ло, ч proto
====================
ScanImage575.jpg
====================
C 15. 9:63 18 V ale i filosofický, Yolo KR 1963/0.10 1963 Poznámky z 12.9.1963. Pokus o "novou interpretaci" je stimulován novou situací. V čem spočívá tato nová situace ? Praktické uplatňování evangelia (evangelijní zvěsti) má jednak překážky v ne pevnosti, nestatečnosti, slabosti zvěstujících. To však není nic, co by charakterisovalo novost dnešní situace. 1. 2. Jinou překážkou je to, že zvěstujícím není jasné, co mají dělat. To znamená, že nerozumě jí situaci, snad ji ani dobře ne znají, neznají ani sebe a neroumě jí si. Společnou stránkou obou případů je okolnost, že dochází k rozporům mezi tím, v jaké situaci lidé opravdu jsou a co v této situaci podnikají, a mezi tím, co si o této situaci a o svém K podnikání myslí. 5. Podstatou Ježíšovy zvěsti (evangelia) je postižení člověka v jeho skutečnosti a jeho pozdvižení ke skutečnosti nové: tedy obrácení, výzva k obrácení, výzva k víře. (Neboj se, toliko věř.) Otázkou je, co to je víra vůbec a co je víra v určité konkrétní situaci. Tato otázka pozvědá záležitost na novou úroveň, platformu: problémem se tu stává pojetí víry, neboli sebepochopení víry (nebot víru nelze pojmout odjinud, zvnějška ). 8. Víra nikdy neexistovala, aniž by byla provázena určitým se bepochopením. Bonhoefferovo rozpoznání poukázalo na okolnost, že moderní dobu nelze chápat jako krisi víry nebo krisi života víry, nýbrž jako krisi sebepochopení víry, krisi určitého pojetí víry. 10. Proto nejde o vyhlášení programu, usilujícího o novoi víru, nýbrž o novou interpretaci víry. 11. Je tedy program "nové interpretace" programem na úrovni pojetí, nikoli především (na prvním místě) v oblasti praktického života, tedy životního osvědčení víry. 3. 4. 6. 7. 9. (12.9.63) 15. 9.63
ScanImage575.jpg
====================
C 15. 9:63 18 V ale i filosofický, Yolo KR 1963/0.10 1963 Poznámky z 12.9.1963. Pokus o "novou interpretaci" je stimulován novou situací. V čem spočívá tato nová situace ? Praktické uplatňování evangelia (evangelijní zvěsti) má jednak překážky v ne pevnosti, nestatečnosti, slabosti zvěstujících. To však není nic, co by charakterisovalo novost dnešní situace. 1. 2. Jinou překážkou je to, že zvěstujícím není jasné, co mají dělat. To znamená, že nerozumě jí situaci, snad ji ani dobře ne znají, neznají ani sebe a neroumě jí si. Společnou stránkou obou případů je okolnost, že dochází k rozporům mezi tím, v jaké situaci lidé opravdu jsou a co v této situaci podnikají, a mezi tím, co si o této situaci a o svém K podnikání myslí. 5. Podstatou Ježíšovy zvěsti (evangelia) je postižení člověka v jeho skutečnosti a jeho pozdvižení ke skutečnosti nové: tedy obrácení, výzva k obrácení, výzva k víře. (Neboj se, toliko věř.) Otázkou je, co to je víra vůbec a co je víra v určité konkrétní situaci. Tato otázka pozvědá záležitost na novou úroveň, platformu: problémem se tu stává pojetí víry, neboli sebepochopení víry (nebot víru nelze pojmout odjinud, zvnějška ). 8. Víra nikdy neexistovala, aniž by byla provázena určitým se bepochopením. Bonhoefferovo rozpoznání poukázalo na okolnost, že moderní dobu nelze chápat jako krisi víry nebo krisi života víry, nýbrž jako krisi sebepochopení víry, krisi určitého pojetí víry. 10. Proto nejde o vyhlášení programu, usilujícího o novoi víru, nýbrž o novou interpretaci víry. 11. Je tedy program "nové interpretace" programem na úrovni pojetí, nikoli především (na prvním místě) v oblasti praktického života, tedy životního osvědčení víry. 3. 4. 6. 7. 9. (12.9.63) 15. 9.63
====================
ScanImage576.jpg
====================
1963 19 12. Teprve druhotně a prostředkovaně jde o vyvození důsledků nového interpretačního pokusu pro praxi, pro život. 13. Tomu nelze rozumět jako the si o primárně theoretickém zájmu novointerpretačních pokusů. Nejde o poslední zájem, poslední orientaci, nýbrž o metodu uplatnění evangelia dnes, v této chvíli a v této konkrétní skutečnosti. 15.9.63 ru 14. Civilní interpretace v pojetí Bulově (a ostatně do značné míry i Lochmanově) znamená vlastně úplný odklon od vlastního Bonhoefferova úsilí, nebot nechává oblast interpretace mimo sféru svého ústředního zájmu a hlavní důraz klade na osvědčení víry v životě. To není nesprávný důraz, ale je proti Bonhoefferovu pojetí naivní, "předkritický"! (12.9.1963). WH 15.9.63
ScanImage576.jpg
====================
1963 19 12. Teprve druhotně a prostředkovaně jde o vyvození důsledků nového interpretačního pokusu pro praxi, pro život. 13. Tomu nelze rozumět jako the si o primárně theoretickém zájmu novointerpretačních pokusů. Nejde o poslední zájem, poslední orientaci, nýbrž o metodu uplatnění evangelia dnes, v této chvíli a v této konkrétní skutečnosti. 15.9.63 ru 14. Civilní interpretace v pojetí Bulově (a ostatně do značné míry i Lochmanově) znamená vlastně úplný odklon od vlastního Bonhoefferova úsilí, nebot nechává oblast interpretace mimo sféru svého ústředního zájmu a hlavní důraz klade na osvědčení víry v životě. To není nesprávný důraz, ale je proti Bonhoefferovu pojetí naivní, "předkritický"! (12.9.1963). WH 15.9.63