Machine transcription, not yet edited

====================
s1.flac
====================
Ne, já to nebyl znovu jednotlivým, jednotlivou formulací, protože jsou to obyčajnkou, která nějak integrovaná se svým zpovědím. Můžete mi zopakovat teda přesně, já jsem přesně jako nepotřebný všem jednostcem, taky všem jednostcem. Měl jsem o tom pověsat, že nejspávný problem je, že mě mají těmto setkámi docado pro mě s vašimi zblázeními kapacitou ve zdělání noufea protože soumíruji opravdu ten národní a jakou nějsou zincitou je jedenům z těch půvězd. Ten Proč ne? Jestliže se nám podaří to reinterpretovat, tak proč ne? Podle tohoto pak je otázka zase terminologická náboženství. Já myslím, že jsem si to vyjasnil, že to nejde o to. My jsme si tady tak ty myšlenky vyjasněli, že už teď snad nemůže zůstnout o chybnost o tom, že kor neměl soukromí. Takže celkem za to myslím, že sami jsme se oba vyjádřili, že se cítíme jako, že my jsme přijeli daleko. I když to nebyla identita, jo, ale myslím, že tady já nevím, nevím ten osem, nerozumím. Já jsem pro, jestliže seznačíme znova a je to strašná práce. Ono možná jednodušší by bylo, kdybychom říval nějaký tak jináho slova a potom se vrátit, když už ty konotace taky nás jako odůřou, ty, které tam nepadá. Ale zástat je, když se podatí, které chcete zjistit, ten význam je důležitý. Když tam význam upravíme, opravíme, napravíme, no tak já nejsem proti tomu, já nemám význam. A ten termín náboženskost, kdyby tam byl, my jsme si dověděli obětně, že prostě my toho termína užíváme v různých místech, v různých významech, no já mám jisté strategické důvody, proč budu držet nadále tím náboženskost, ale vlastně mluvím o něčem jiném a ta blízkost je daleko větší, než bychom zdáli na první pohled, že máme jinou terminologii. Prostě filozofie je úplně běžné, že v různých filozofiích mají různé termíny a vypadá to jako podstupný náboženskost. Já myslím, že jsem nadále můžu trvat na tom, že tím náboženskostí jsou vlastně důležitý význam. Mám máleně tady, můžu to podejít. Skutečně, já jsem to nedělal, to nebyla svá psychosofia, to jsou žádná taková služnostní fráze, která mi vyhodná, když já si něco nechám. Takže to je fajn. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.flac
====================
Tentokrát se tedy půjde, nevím, jakého půltí karminu, jestli to se totiž ukáže v půl věhu, jestli se tedy půjde podívalo předstávání, jak to půjde mezi téhle dělání, kterou děláme mezi profesorem, aby to bylo Andřej Gáňkem a Ivanem Podělošampakem. Oba patření to znáte, ale nevím, jestli se to vůbec nevzpomíná, že to byla profesornina, vědnášní, kterou dostali na Federalistické fakultě v Praze, také na Federalistické fakultě v Praze, Podělošampak v sedmáří na Federalistické fakultě a potom tady na druhém chvíli na Federalistické fakultě v Praze. Jinak to je, no, jmenujeme se taky, že to základní dělenost, jenom to má takovou jenom velmi volnou, vůbec nevzpomínánou, nebo největší, největší motivací, nevětší největší motivací, největší základní dělenost. Takže já bych vás chtěl, ještě než všichni se nám povolují, vás chtěl pozvat na další pěnáctek, které tady budou v těchto nocích. Jednak já se hned opanopiluji právě teď takhle, takže opanopiluji se těžkým pětadvacátým, takže začnu to povolu vaštího. Pětadvacátého června, kdy tady měl připnášet Federalistická přítíž, který staví na Federalistické fakultě dlouhého přednáška Paul Riker, tam byl logistický problém zla a týden předtím, což znamená třeba štěstí světovství, vypadevnost Milán Balabá, režionska, a Claremont, který byl předstávat Federalistická záležitost. Jinak teda nevím úplně jasně, jaký to bude mít tady v formu. Mohlo by to vypadat tak, že tady přednesou práce oba připnášet takové přibížení z toho, v čem počívá důvod nábojní, v čem mohou být eventuální střetní kroky, nebo nějaké eventuální výstavky, které byly nějaké problémy, které mají vlastní pohled. Aby vám to ode nás bylo trochu jasno, tedy o co to bude, když nám už skončil, celé to prodílo na základě takové malé nevinné kritiky, kterou napsnávám, které jsou výstavků od Jehož Kampaka na službu Labíková vedánka, kteří je a vyhrávají. Je to poměrně stará záležitost, která je význají v podstatě vedánkově dostávala všechny tohoto kultury, které až tedy byly tedy rozdělěny, že tady byla zvládná reakce od Jehož Kampaka, a oby to nám pak na to zareagovalo na jedné přednáště, které se měly představit vlastní. Takže to je vlastně takový rozděl, který nemám v pátce, že bychom to mohli udělat na veřejnou stylu, takže to byla všichni. Takže to je z můjí strany vše, a já teda nevěřím, jestli budem nějaký obyčej, který můžu vědět někuma, takže je to takový... No, já nevím, já jsem začal tou píčkou, takže teda teď začnu taky, ale já mám, pokud některý klucišků měli v ruce, tak tam mám třeba hned na začátku jeden článek, to je stoubor článků starších. Tenhle dokonce vyšel, to je éře minulé, když jsi 40 letech dělal. Třeba říkám, že ateismus nemusí být všechny, protože pro těch českánských ještě také, že může být českánský ateismus. A pokouším se vyložit to trošku v historické záležitosti, že připojí tam různé autory, protestanty, takže jsem to psal do české hevy, tak to bylo hlavně mimo pro českánsky. A samozřejmě už tehdy to, já jsem dostal tehdy anoným výstavky s velkým nadáváním, jak kolaboruju, tohle nebylo slovo, tam nebylo, ale je to něco většího, s režimem, jak vychází, jak vlastně se stávám, jak jsi prodlouženou rukou, jak marxistů se chcejí níčit českámi a českámskými a tak dále. I v třichě byl odpor Hromácka, kterému jsem to vlastně, tenhle Jáhoda taky kvítoval, na podporu tohle se vyčekal, a stál jsem to ani tak jako neraz. Prostě všechno to bylo napříč. No a teď, a potom jsou tam jiné věci, a tohle je taková jako asi nejkrajnější pozice. No a teď jsem si přičetl, jak jsem si podíval s Tampacha, že je to jako možno porozumět, že to byl útok, jak té situaci v téhle věčí, jak ukázali to, či ono jde. Ale, že dneska už je situace jiná. A že to tedy jako po některých stránkách už je neaktuální. Pochopitelně, že jsem si jinet to domyslel dál, protože to jsou takové ty společenský výnosné formulace, které naznačují něco, co ještě tak. No a tedy v tomto výsluchu, pak jsem na to hrával, prostě byla by chyba, kdyby se ta věc měla sklít i dnes toho jenom proto, že já jsem tady se snažil v té situaci, kdy všude akeizmus se propagoval a dokonce v ústavě jsme měli vědecký světový názor, a to se vezmí ateistický a tak dále, že to je jakákysi pochůz, jakákysi reakce na týto situaci. Já to dneska myslím úplně stejně, že jsem v tomto králu úplně měl ty situace. A teď by bylo dobré mluvit, ale to nechám dověstit se, proč. Čiže toto je asi ten průmysl. Já si myslím, že bych musel trvat na to, aby mě teologové vzali vážněji, nejenom, aby si dověstili, že to bylo pro ten král takovej pokus proti dobu, ale nepřeji doba jiná. Můžete zvláštit, že tato doba jiná nebude. A že mě to na to je. A to už bude součástí vtřety. Tak to je z nás všechno vítězství, že uvolňujete králu. A předáme to. Díky. Takže zpátky jsme na týto úsob, jak odrazíme za další výzvu, že bychom začali vlastně od dní a od dne, které jsme vzali. Já bych spolu rovnou vzal. Jednak si nemyslím, že bych mluvil o tém kole. A že bych mluvil o řeštěnství různým způsobem. A tedy způsobem různým způsobem dáme hodně jejím orientací, jejím vzájem, že by to bylo energické. A rozhodne bych v tomto působu, který jsem vůbec nechtěl vidět, a začínat to jenom společnostou, nějakou formulací, nějakou kolaboraci s režimentem, kterou jsem jasno, že nechci, ale ateismu nějakto let, nebyl zdalek a jenom světský věcovanou režiment. Dále jsem mluvil o nějakém vývoji religiózity, také na ta naše skolečí, kterou nějak sleduje. Tak tohle otevří 70. a 70. let svět nějakých věcí religiózů. Ta religiózita, která představuje náboženství, populaci, zrovna je myšlí, nebo by se to trochu změnilo, i když ne nějak tradicálně, ale trochu náboženství se rehabilitovalo. A to bych měl podstat, že lidi s těm lidem, kterým ateismem žili, měli nějaké vývoje evropského myšlení. Že pokládám kvalitní zážitek na hudbě tlumočí, který je odstav evangelii, ale možná, že to, co teď na stejnou řeknu, je trochu navíc nejvíc, než to, co jsem začal v té recenzi. Jsem si věděl z toho, že příkladní interpretování evangelia byla označována nejenom o tom, co přibíží se tomu ateistickým myšlenístvímu a kteří cítí o Kupačinu nebo o čtenářích, což je pořádký, ale to má větší tořen. Neprdím, že to je můj možný způsob, ale jsem si věděl, že to není jenom ta snáha to přeložit do evangelii, do stylu a do toho myšlení člověka a zvláštného společného možnosti ale že je to moment, kdy všichni náboženství dokoncí je utážené. No tak já bych navázal a měl bych poukázat na některé z tých vody, kde vydružtočně je opor. A ještě bych předestal to, že tedy nejde jenom souhlasem na prostor, nejde jenom o nějaké přistupování, ale že samozřejmě ten vývoj je třeba zarád vážný. A já jsem chtěl se představit, že města, které se představují, jakoby už nějaká taková ta krize náboženství byla překonána. Já naopak domnívám, že se půjde. Je to zase takovej záležitý záležitý vznik v plnů nové náboženství, jenže to je velmi problematická večer, když nám ještě vlno náboženství, že je to taková vlnaktivná úrovně, jak bychchom takhle koupovali, kdybychom o ní kultivovali, anebo jestli mají nezaříšitě zase odjet, kdyby to něco podstatného měnilo, ale v tou životní situace, a teď bych opřel, důležitý je třeba postoji proroků, zejména třeba dlouhých proroků Izaiača ze vzdávku, že když tam hospodin Izaiačovi tam příká, kdy byl toho, kdy na vás vyhledával, kdy jste schlapali po psíčí, kdy byste chodili do kostel, kdy byl toho na vás, když jsem na vás chtěl nějaké objevit, naopak já bych objevit nenáviděl, nesnáším mě, jste mi protivní, když objetujete, řeknime to, co chci na vás, to je, mě odběrující je sobě, pozdvihněte utlačeného, zastaňte, kdo ví, kde rozkázání, jsem nenáviděl, když je někdo potlačený, pomožte, když je někdo bezprávný, pomožte na toho právě, zastaňte, zastaňte to. To je věc naprosto nenávštěvská, věc, která ta nemá, s objetováním, s rituálům, s bohoslužbou a tak dále. Já nebudu vykládat další, samozřejmě, věc je mnoha víc, ale přejdu vše do nového zákona, když ještě problématické věci, které, možná všechny těch příkladů, které mají v té rituální společnosti i po krajově, tak je jasné, že je to jisté distance vůči celé téhle garníky, které se převláší, těch věcemností, které se mají ve vnímání a tak dále. Sabat je pro člověka, ne člověk pro sabat. To je taková poslátná věc. Sabat je poslátní věc. Do dnes prostě v nímeku neděle je poslátní věc, že se nemá, že se nemá poslátní sabat. Vždyť je to velice dodržující, že tam dohoře si připravují pokrvu, aby nemuseli ani ten pokrv si připravovat. Takhle přestranně to udělali po slobodným životě, ale vždyť, když toho se říká, že to je pro člověka, není tady člověk pro to, aby dodržoval sabat. Když ten sabat je poslátný, to znamená, že ten sabat je důležitý pro to, aby člověk žil v budivům způsobě, aby nebyl před člověkem aktivní, aby občas přestal pracovat a uvažoval o tom, proč to dělá. To je výzva a přemýšlení nikoli rituální nějaká přestávka práci, protože vůbec tvoří se všechny většinou na sedme dnu odpočinu. To je určitá argumentace, která už ji není dodržována. A hájí to i většinníci, kteří se třeba vypravují pokryt velmi primitivním, tedy navzčejným, když se pracují u sobotvorníků na pory někde, kde se dělají pánpracovat, a když se dělájí tam trnávy v barátských padloch. Takže a kvůli tém dostávání. Teď tady dotknout je, a potom prvníky, zase skončím dál, prvníky, když si to opět dobře vědomá, ve zprávě o smrti, když je na kříži, se tam praví, když zemřel, ten moment, kdy zemřel, tak zeměnče se jim zemřela. A roztržena byla opuštěnka ramová, která byla kvůli poměrem soudu symbol, který má říct, že byl zrušen rozdílem výkladů a ostatkem chrámu a celým dalším světem. Že rozdíl mezi poslátem a profánem, že byl zrušen. Tohle je to, co jsme si dost dobře neuvědomili, nebo brzy ztratili to povědomí, a pořád ten rozdíl, který je můj názor nebo stanovit, že na ten moderní vývoj evropský, který je tak dostatně charakterizovaný tou sekularitou, tím odnáboženým se světštěním, že je vlastně hlodený přetel. Že toto zavedlo, že se taky nikdy na světě nebylo se světštěným tak radikálním jako pravým, k tomu došlo v Evropě, a že to je zásluha ze křesťanské tradice, která kupují v obřádce na lidi, kteří to samý celství před námi neuvědomovali. Mám ten úděl, že dneska je výštěna čase, nejhlubí čas, abychom si tady uvědomili, že Evangelivu není založeno na rituále, na nějakém osvátnému přesení, na pocitech božnosti, na nějaké vnitřní stave. Vím, že to je určitá orientace na to, co se děje. A ta orientace, která se obejde bez náboženské terminologie, je tady neoblivná. On je velice krásný, s takovými poznámkami, s nopisů, které posíláme do vězení. Formulovat jako program je potřeba nenáboženský interpretovat biblické vojny. To je po mnem zoudu nepřesné, ale to je už jedno, že biblické termíny tam mám. To je, že my se musíme obejít. Musíme být jako přesně schopni se obejít. Já nevím, že to je potřeba biblické, ale musíme být schopni se obejít bez náboženských terminů, přesnou terminu kůh. Protože to je obecně náboženský termin, to je ve všech náboženských. Já nevím, proč by to mělo být osvátné právě v kreslánských. Obejít se a umět evangeliu stělit nenábožen. Já nemyslím, že je potřeba očišťovat celé přestřelství od náboženských prsků. Proč? Protože modla nic není. Náboženských také nic není. My jsme svobodní, my můžeme klidně náboženských být. Ale věděte, co to děláme? Že to není, co by nám pomohlo do nebe. Že to není nic, za co bychom byli od svána Boha pochváleni. Je to adiochoron, je to prostě jedno. Ale kdo na to dává důležitost, pozor, tam už nebude. Kdo dává důležitost, to nepravého. A musíme vzejména schopnout evangeliu dneska stělovat, přenášet, vzít její edukativní plumoček. I těm lidem, kteří nic nevědějí o náboženských a nic nechtějí vědět, nemají za důležité nějaké náboženské příštěnosti. I protestovali, i přišel testu. A tím končím tedy tou formouli voné prvou. Není pravda, že svěstování evangeliánů je vázáno na nějaké náboženské aplikování. To je, že nejdříve bychom museli z toho člověka světského udělat ta náboženskou a teprve na to bychom naroubovali. Já myslím, že toto nepotřebujeme. Že je možno přesvětské svědectví, světectví o evangelii, je možno říct způsobem, který je naprosto nenábožený. A jak to udělat, to není jednoduché. Ale patří to ke svobodě přesvětana, aby věděl, že toto je možné a aby nesvatoval náboženskost a evangelium tak, jako kdybych se to podmínilal. Nic jsem s tím neměl než toto. A ještě tady jedním z nejúznamočnějších náboženských termínů je Bůh a je to termín náboženský zatížení. Nedovedeme si představit, jak termín Bůh by mohl znamenat něco jiného, než něco náboženského. Už to slovo většině, když třeba religiol, tam ta etymologie je jiná, tam bůhové nemusí být. V češtině je to naprosto jasné. I když ta náboženská kolorysta, já tomu říkám koloryst, nebo folklor, náboženský folklor, proč bychom proti tomu měl mět zvlášť krojů? A nebo proč bychom to měl mět zvlášť, že když někdo to baví, no tak zapad náboženský se vyžívá, tak to není nic, co by bylo dostupný předpokladem křesťanského svobodá. Teď jsem to vyobstřil, takže se dostaneme do výzvu. Někoho možná na samém začátku, v tom prvním vstupu, pana profesora Hegánka zarazbyl ten výraz křesťanským ateismům. Měli ateismu tedy systém, který říká, že Bůh není. Partidolo všem podezřelé, že tím, kdo pro nosa Ida Jásev říká, že nechtějí obětí, ale chtějí pomožné kroje v tom chrámu a tak dále, je odchodný nám. Samozřejmě, že Ida Jáš to neudí, nedovede, je výstup jinak, a že se zvolíte, protože na tom máme výstup, který je vzdáv k tendence, který se ličí od toho předchodního, které na boženského řešenství ukazuje, které nám vůbec nemá. Snažující plat zábbý, stále víc rozlohete zlohověřitského obstvaru pozitionallyho pokročí, především, který i přejivate co tam do vý侯 všech vrcholu zýble, to tak je, že on sám také ty vyskymočky odčítá a reguluje bílou zchevčenou jenom na té mehetickou stránku, ale vyváženě oboje. Příště hruští směří na sklovi, ale když to vydělal, chrámové obědí a ten rituál, protože ho natržně. Ale na druhé straně, vedle toho obozní obozníkálovství a upozorňuje na tu, nazvěme to taky, etickou stránku, tak bude také o modlitbě a poslušnosti Bohu a tak dále. Já si myslím, že ten problém nestojí v tom, že by výkonou možností, právnou možností, jak jde o Evangeliu, by byla to slova 16. a 2. Mám dojem, že by to nebylo právost právě té celé většinické línii, ale toho, že je něco trochu jiného, a že to jak o Bohu mluvíme. A že tyhle kriziky, prorokské kriziky, novozákoní jdou proti osvětlému cílu, osvětlému přísobu, jak o Bohu mluvit, že konkrétně proti takovému vzmětňování Boha, proti takové téměře náboženských lidí, a to i náboženských lidí doby starého asociácií, novozákoní, kterých Boha si vlastní, vládnout ho, otočit ho kolem prstů, třeba prostřednictví, rituálu, že tento přísob, ten prorokský a novozákoní, jak se o Bohu mluví, je ten, který Bohe poslítá, ale zúražňuje božskou svobodu, učit zrovně tu takovou jako neoužitelnost Boha, neskladnost Boha, a opravdovou boží jinakost. Jinakost, která znamená, že nejenom, že si Boha nemůžeme pomocí novozadí zapísat, nebo pomocí boží špitu, nějak si to vlastnit a udělat z něj přížední září prostřed, ale že se o něm teologicky, nech na to mluví. A tady někde by byl ten jako větší ateizmus, že totiž samotnou muš je zatížené, že je plné mušních obsahů, které do něj lidi skládají. A když se tak jednoduše řekne muš je, muš je muš, a muš je muš, a muš je muš, a muš je to, a to muš jedná tak, tak, že vedle toho skutečného obsahu, který to mělo, můžete ještě by to tehdy vyplohovali, tak tomu jako by připojili svůj důvodné obsahy, které to zatěžují. Je snad možné, i když my takhle, kterým čískou stránku češťanský obhájí, je možné víc pro slova bůh, pro objasnění, pro všechny ocentovací, např. v případu, použití jiná slova, která zůstává z jiné strany, když taky budou nedokonalá, protože potřebuji ani těmi pronozenými nebo jinými výraži se také vládnout nedá. Já si myslím, že když v rámci předávání evangelního poselský lidem řekneme, že to dobré jednání, správné jednání, vůči lidem, co pronoci vyřadovali, co vyřadujeme při čtevangelí, Jakub říká, že právě náboženský je, že to vlastně nepotřebují, mimo toho, co jsme dali, že to bylo správné jednání tohoto druhu, není jenom olou veřejnou, není zakočeno jenom pravidle, která jsme si sami autonomně stanovili, výdrží ten takovýhle jednání, jsme tak poslední sponé světečnosti, kterou neumíme znout, možná ani pořádně pojmenovat, ale která nechce celou vůbecnost a nás ví, sponé světečnosti, která vším proniká a vžádom všechno přesahuje, tak si myslím, že je to také přiměřené. Mám obavu, že když bychom jednotlivši řekli řeštěnský ateismu, nechci na to to výrazem batírovat, protože je to takový kusový, jak to ume, ale kdybychom to vzali velmi důležitě, a kdyby nám to mohlo spoustu představit, o kterou ani mám nejde, jakoby zredukovat řeštěnství na propání etiky. Na etiku zakotvenou jenom, jak se našich možnácích a konvencích dohodá. Zároveň musíme říct, že to etické jednání, to jednání letovstvě člověka, letovstvě svého svobody, je jednání pro člověka, kteří je zakotveno hloubly a vlastně se třeba světnou lecností, která léza v tom je. Já se chovím Svetovného Jakuba, to je velice zajímavé místo, navázových zjímen anar to, co tady vezmo a mohlo být úničnou problémností, že tou neposkvrněností od světa běžně se myslí, a špatně po mém tohu, od toho nenámoženského světa, hrubýho mimo. Ten svět byl strašlivě námožen. Udržovat se v čistotě neposkvrněností od tohoto námoženského, všelijak námoženského světa, to znamená soustředit se na cirky a noviny. A ne soustředit se na rituály. Veštechně těch rituálů bylo tolik, že si to už nesmíte podívet představit, že je ta neposkvrněnost od světa, je neposkvrněnost od světa všelijak a špatně námoženského. Já bych to využil tímto způsobem, ale tento svět, o kterém tam mě řeč, to nebyl ještě ten náš, sekulární, ten ze svět špětní svět. Právě to byl ten svět plný bohů. Ještě Pchálec říká, že vše je plno bohů. A to říká Filozof. Co to je prvnatý úspěch. Tedy navázal bych na tohle to, že někdy samozřejmě chápene něco, jako kdyby nebyl problém. A možná, že právě ten Jakub v tomhle psobě, já jsem se potom jednou spořil s některým, s jakýmsi konceptem, který právě naopak federoval námoženský, a tak jsem se pokusil vyhodit to, že ten Jakub právě, to myslím jinak, než to ten dotyčný, to byl nějaký lékař, Kocna, napsal o tom článek, a to je úplně špatný, jako když lékař se splete do teologie, to je ještě horší než filozof, když se splete do teologie. No tak jsem na to spojil. Tak to je jenom k tomu Jakubovi. To je mimo hlede jedno z mála víc, kde je slovo námoženský v základě. Většinou tam není mnoho. Slovo námoženský je nepiblické, to je fakt. Jinak bychom museli za piblické považovat na titulovou filozofii, protože to se tam naopak také vyskytuje. Málo, ale většinou. Já úplně souhlasím s tím, že musíme všechno, všechna slova, která bychom užili místo slova, považovat také za šifry. A že ničím se nám nepodaří vystihnout, tak to odžijte. Odpuste, že říkám to. To je pravidla. Už chyba, že říkáme to. A jestliže třeba já v navázání na jistou tradici, zejména na rádla a na hromad, užívám nebo navrhuji dokonce, aby mi užívaly slova pravda. A pokusili se paň slovo bůh, jako obecně náboženské, nebylo použitelné, to bůh nebylo reinterpretováno. Určitým způsobem reinterpretováno. To není slovo, které by mělo nějak zakodovaný význam pro všechny doby. To je prostě jednost lidských slov, kterého bylo použitelné v nejrůznějších souvislostech. A už staří Izraelci s tím měli problémy. Mimochodem, nenajdeme analogii, přesnou analogii. Něco najdeme, třeba, že Tao je nestělitelné. To je něco úplně jiného než ten sáklas vyslovovat vlastní jméno Boží. Prostě to vlastní jméno Boží, ten Petragram, ten byl všem pán Adonai. A jenom jednou za rok velek kněz, nejvyšší kněz, ve svatýní svatých, kde byl sám, směl to slovo vyproutit. Jaký to má smysl? Myslím si tak, proč? To je zvláštní. Zase já to, když jsem filozofický, dosti svobodně interpretuji tak, že jde o to, že když už máme nějakého slova, tak za ním se nám vytváří jakýsi obraz. A protože obrazy nesmíme činit, neučím se vědět, tak ani to slovo se nesmí říkat, a jenom náhražky se tam dělají. Český je to tedy Hospodin. Kraličky to zavedli, tohle je Hospodin. To je nějaký vlastně náhradní termin. A co vlastně je vlastní jméno Boží? My vlastní jméno Boží neznáme. A teď přejdu k tomu, jestli nejde jen o otázku o etickou strachu života, tady jde také o otázku, tak říkají, myšlenkou, filozofickou, teologickou. Jméno, my už dneska nevíme, co to je, a jméno to je to, co si vůbec slovo mělo máte, když si dáváte. Jméno zná jméno nějakého ducha. Znamená to být pánem toho ducha. To Boží jméno se bez něho vysvědlilo taky proto, že jméno je mocné a může přivolat. My už dneska to interpretujeme trošku jinak. Já když řeknu teď kvazár, tak všichni si vzpomenete o toho, co to je. Já jsem vlastně ten kvazár s tým obrovským ználeností, časový i postavovým, jsem přivolal, a všichni máme v duchu kvazár před sebou, že to jméno má obrovskou moc. Přivolává kvazár, který dovidíte, a kdo nedává, jsme vůbec nevěděli, co to je. My ho přivoláme do přítelnosti. A teď co? O to nevyslovovat, zákaz vyslovovat jméno Boží. Protože bychom měli pak moc přivolávat hospodina na hraní jméno do přítelnosti. My bychom nad ním měli moc. A to se nestalo. Ale taky letinace taky přivolává, všetky ty kulty a tak dál to všechno taky přivolává, kdežte tím přivolává, tak všechno tam, to se nestalo. A teď co z toho vlastně vypovídá? A teď otázka je toho ateismu. Kdo to je Bůh? Co to je Bůh? My máme zase odpověď v Filandelí. Bůha nikdo neviděl. Jenom Ježíc nám o tom něco řekl. Nikdo to neviděl. To je vlastně kus ateismu. Co my máme právo o tom něco říkat? Já pro filozofu na fakultě říkám, že filozofie nesmí vybudovat nějakou svou disciplínu. Víte, že tradiční jedna z těch základních disciplín filozofických byla teologie. Už od Aristotalea. Já si myslím, že filozofická teologie je pro filozofu zakázanou disciplínou. A to proto, že jakmile filozof bude přemýšlet o tom, co to je Bůh a bude ti dělat v myšlenkách nějaký obraz Bůha, tak vlastně dělá to, co je zakázané. Dělá to též jako kdyby jsi s dřeva nebo s kamenem dělal modlu. Jakmile si filozof vymyslí nějakého Bůha, tak je to Bůh. Jak říkal Pascal, Bůh filozofů a ne Bůh Abrahama, Fizáku a Jakobu. A teď vlastní teologická otázka, můžeme vůbec říct, že Bůh jest? To je otázka, kterou máme v Bibli, že říkají bezbožníci boháři. Je to tak docela bezbožné říkat, že Bůh je Bůh. Je to tak docela bezbožné říkat, že Bůh není současný. Mě tady nesmírně pomohlo zjistit, když jsem se dověděl, já jsem se to dověděl až někdy v polovině 60. let, díky katolickým přátelům, že jeden jezuita, kloc, když vyštudoval teologii, tak šel k Heidegrovi. A tam strávil několik let a študoval Heidegra, pochopil, že k Heidegrovi jde. A pak se vrátil a přečet znova celého Tomáše. To není malá věc, dáme si opravdu celýho doufej, protože ano, to je strašná práce a měl to úsledek. On tam našel něco, co generace tomistů tam prostě přečelo. Dokonce teda nejnovější situace je taková, že se zjistilo, že nejenom u Tomáše, ale že u celé řady dalších teologií znamená, že se najdou obnomná místa. Ale Lotto našel u Tomáše, že na spoustě, snad na tisíci místech, Tomáš mluví o Bohu jako o soucnu. N, nekonečné soucnu, nejvyšší soucnost, a je několik málo míst proti těm tisíců. Několik málo míst. Když se stává, jestli je to vůbec správné mluvit o Bohu jako o N, jestli by nebylo správnější mluvit o něm jako o F. V češtině to nelze docela přesně přeložit, protože češtiná rozlišuje dvojí překlad SM. V případě, že jde o slovese, tak my říkáme píti. V případě, že jde o slovesné substantý, tak my říkáme píti. V latině to totéž. Tam není to rozlišeno. Čili teď je otázka, že znamená Bůh píti, anebo znamená Bůh píti v tomto případě. Bývá zvykem říkat píti. Čili můžeme říct, že píti je soucnost. Nějaké nejvyšší soucnost. A protože Lotře učil u Heideggera, a Heidegger toto jasně na mnoha místech v přednáškách i v knihách napsal, že totiž to je stejná otázka, já nemyslím, že to je zcela přesvědčené, ale já řeknu, jak to říká Heidegger. Já ještě bych měl na jiné další důvody. On říká, co je všem lidem společné. Nebo všem životníkům, kteří chodí. Nejenom lidem. Co jim společné? Chůze. Ale chůze sama chodí. Co je všem soucnou společné? Že jsou. Ale to pítí, to je. Je to soucnost zase? To pítí. Není. Stejně tak, jako chůze mi chodí. Po mém soudí je to málo, protože je trochu rozdíl. Ale to nechám ztrnout, možná se to vrátíme. Mně se zdá, že v Heideggeru chyba jeden. Všechno vzadíme, to jsou obyvky. Že lépe, je to trochu jako mistika, nebo konfuze spíš, takový poetický slovo, abych dostal. Není to rozdílit vždycky. Zatěžovat nějaké takového slovo a potom s tím ještě pracovat a říkat pítí a něco ta navazuje a šlít a tak dále. Prostě mně se to moc nelíbí. Mě inspiruje v Heideggeru věci, ale tohle se mně moc nelíbí. Otázka je, jestli že nemůžeme Boha považovat za jim soustnout, tak co s tím? Co s tím teda uděláme? Znamená to, že není nic? Že Boha poha neví? Znamená to, když o něčem řekneme, že to není, tak že se o to nemusíme stávat? A moje otázka na to je, no co je v našem životě důležité? Co je zrovna teď? Nebo co bylo? A nebo nejdůležitější je to, co přichází? A to, co přichází, přece není. A v našem životě je nejdůležitější přece ta budoucnost. My jsme po volání k odpovědnosti, co budeme dělat za chvíli, za pár hodin, zítra, v příštím roce. My musíme rozvrhovat svůj život. Když začneme stavět, musíme spočítat náklady. Když někdo nespočte náklady, no tak neví jde. Když staví dům, musí spočítat, aby stavěl na pevném základě. To je všechno rozvrhování do budoucnosti. Víra sama nás orientuje do budoucnosti. Protože Bůh je ten, který přichází, ne ten, který jazdí. A zase, už skončím, po mém soudu, to souvisí s tím jménem, kterého se dostalo Jákovovi v jeho statečném zápase. Když je nepustím tě, leč mi požehnáš a řekni mi své jméno. A dozví se jméno, které vlastně není jménem. Překládá se to, já budu rád, když mě doplníte, já to znám hlavně z kralitky, i jsem, který jsem. Důležité na tom je, že ze sebejského textu se nepozná čas. V tomto případě. Čili stejně tak, stejným právem bychom mohli říct, kdy byl jsem, který jsem byl, nebo budu, který budu. A já doporučuju, a nevymyslel jsem si to, já jsem to taky vyčetl, že by se to nejlépe snad překládalo i jsem, který budu. Jsem, který budu. Jinými zlovy jsem, který přichází. A tedy z toho vyplnívá, nejsem ten, který jsem. Jsem, který budu. A Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, to není Bůh těch praotců, který tedy něco udělal, my jenom tímhle tím způsobem, proč ho nějak nedovedeme, poukazujeme na Bůha, který i k nám přichází tak, jako přicházel k Abrahamůvi, Izákovi a Jákobovi. A přichází s bůjoucností, ne s neností. A pak to dává smysl. Po mém soudozadněm toho koností, my nemůžeme říct, kdo nebo co přichází. Na naší straně je popis, který nám přichází.

====================
s2.flac
====================
Všechno vyplývá a v ní může všechno stloženo. A ty, já vím, že kdyby to nebylo, tak já o tom nevím. A já si chtěl vyhnout z formuly, kterou jsme stukli, kterou jsme spozovali, že otevřenost vůči přicházejícímu, který, proč bohu, to může být přicházející pravda, kterou taky nemáme ve světě, kterou nesmíme vládnout. To není pravda nějakého lidského sloudu. Každá naše pravdivá výpoznatost, každý náš pravdivý výpoznatek se ukazuje jako pravdivý. Teprve ve věce, to je to pravda, která přichází. A proto vítězní. To je ta tradice toho slova pravda vítězní. Pravda, která přichází a proto je mocná, proto vítězní, neřeší věcní, protože přichází. Protože to všechno, co je, odchází. Kdyby Bůh byl soustnou, tak poměrně stejně, jako všechno na podstatním soustředě. To byl předtůdek a teď předtůdek metafiziky v Řeště, že technický neměná soustřed. Prostě ta platonice jde. Já si myslím, že konečně v Řeště nebych měl trošku odčistit zkušenou teologií a dívečky, které bych měl odběřet, které bych měl předtím. A nevydává to záležitosti. Prostě jako, že všechno, co v tomto světě je, je vzniklé a zase prosto zaniká. Všechno je proměřené, všechno je potráváné a klidní pohled. To, co je divné, co nezaniká, je to, co přichází. To stále přichází, vždycky znovu přichází. Tedy to je další dvěprvní důvod, nejenom slovní, nejenom, že se obejdeme bez slova. I když jste za mnou jediné slovo, tak my vlastně tady musíme dát pořad, abychom v pravdě udělali nějaké stavky. Nebo víte, že pravda má zvláští, především, to by bylo na prvním úpadu, když sám se věříte, že já jsem pravdější. Tak je většinou ten důvod, že bychom mohli být důvodní, kdybychom mohli být představní. V těch návazních je celá řada, a máme oporu všechno. A v každém případě platí, že my v pravdou sestru život Boha nebo jakkoliv absolutní budoucnost, kterou všichni věřáme, a můžeme to strašně mít, nechíme považovat za soupeř. V tomto ráménu jsme měli připravit, že absolutní budoucnost je to, co stále přichází, ale nikdy není všechno, co jsme tady, co nám jenom to dělá, to, co se stává. Ale samo je absolutní. Nikdy jsem nechtěl tak, kdybych přijel znovu k tomu, že si myslíš, tak ta myšlinka se mi přesně líbí. Ale už jsem to měl. Já si myslím, že když, tak Emile, myslím, že náboženská osobnost takovou je zvlášť, kterou mám všechno vpustit ve svém upoříšení, připravaní, obohu zvlášť, kterou jsem chtěl vzít velmi vážně, když se vzýmání toho předchozího předmůže v tomto, že předmůže samozřejmě vzít, který zvlášť, že se to dá takhle připomocit. Takže je absolutní dobré pravděpodobné, že se rodákům, která se tím zaznámuje, dělí všechno ména, jako obovia vzít Matišovi, to je všechno v tebe, a vzít se podobně svého tradicí i tyhle i tehdy, když samozřejmě občanský sumir, který připlánek má slova, který jde od všechností, zároveň už není, protože on to věděl, když matiška potom uvazila píšte dál a jinak. Je to různě, teda, trojina, vlastně celé vění 16. týždře, takový schodní troub. Mám za to, že tam jde nějak o to, že třeba jich použijeme, které můžou být nejlepší věci, která zároveň je jiná, která je radšejká, jiná u matona, jiná u maratina, která bych ho chtěla, pokud to bude jiná radšejká, tak dávno bude jiná radšejká. A tím máme vzít tradici toho, čemu se mě půjde jako matiška, nebo, jak bych říkal, jenom k negativní teologiě. Teologiě, která přijíždí a vytvořuje to, že obohu nic můžeme být jiný, moc jině, že ho můžeme jaksi k němu jenom poukazovat, se straní většiností, takže všechny většinosti v nějaký stejným směru poukazovaly, ale pozitivně o té většinosti, které ukazují, se vytvořit nedovedeme. Ale chtěl bych konstatovat, že jak starozáčejní autory, tak Evangélida, tak ten Tomáš, s kterým jsem a s kterým jsem zásadně pohledný, tak i všichni ty prostitelé ze tradice negativní teologiě, která se vždy dělala, oboň jak je v nesnadném obohu, který všichni, ale opět jenom nakonec, obohu mluví. A já to předávám takovým už vhodničným, jenom akcentovat, aby když se obohu mluví, aby se o něm mluvilo tíhle vědomí, že vysloveným slova dům, kinektní myslet, které jsme zbostřili všechno, právě v ženském dělání, takový krogy, které se vychází, a tak dále, že je to něco, co máme v ruchu a s tím můžeme šarmovat prostitkem, což se nám vyzývají nějaký napisky. Stále se můžeme ještě dělenější uvěňovat slovy. Tu vyrobenou návštěvenost návštěvené potahy jsou tady přesně jiné. Na začátku také padlo v tomto rytmicku slova kultivovat i přes naši kritický hodnoty, ale začnout a koncentrovat vlastně do toho jmény, než jim zahodit za hlavu a odtrhnout celé téhleté tradice, která obohu mluví radov a v podstatném sluhu úplně. Takže já bych poklonil víc k tomu, kým se tím zaplenují a značí slova vůk a tedy zahodit k tomu, co mluví, než zahodit jméno. No, takhle formulováno, tak já bych to podstatil. Takže já si myslím, že to je stejně dočasná, že já to doporučuji trochu odložit toho se běžným kteřenčím mluvíkem příliš často hloubě k tomu, užívat toho slova takovým až neužívat toho slova takovým vyskvalištným způsobem. Tedy, že by to neškodilo na nějaký časy dát původ od toho slova. Ale já to opravdu musím jenom metodit. Proč konec kontu proč ne? Vždyť může být také slovo být, pokud všechno má takovou tradici vlastně bytero. Jestli se pořád to přeznačí tak a naprosto vyjadří, co se tím dělá. A nenecháme možnost, aby tam proníkali a mátli nás ty fališné konotace, naprosto vyjadří. Nejde jenom o to, že tam si konotace proníkají a myslíme, že to je dobře. Takže jako filozofiči můžou dovolit provokovat také tím, že toho slovo. Ale já nemám jiné lepší slovo. Já jenom myslím metodici, že si dáme trošku spustu a my to zase budeme učit vlastně. Slovo, že to je vlastně. Do konce když je to snad proti tradici, tak je to rozhodně v línii starého i nového zákonu. Všimněte si, že Ježíš nás naučil modlitbě, že to slovo můžeme vytvořit. Samozřejmě. To je jiné slovo. A to, že se nesmělo to pravé jméno vytvorovat, a máme tam různá jiná slova, že ať dočistíme třeba, že no pak jsou to různá jiná slova. Je vidět, že není žádné výhradní privilegované slovo, které by bylo. Všechno jsou to výspechy, které i my se pokoušíme pochybit. A nejdůležitější je ne slovo, ale jak to myslíš. A nenecháte si, když o tom takhle mluvíme, jakoby předmětně, udělat toho slova předmět. Už to tady znamenalo to zvětňování, předmětňování, to je odkaz starého řecka. Je zvláštní, že do celé evropské terminologie filozofické a potom do obecní, obecní do té terminologie pronikly termíny pro vyšlení, pro pochopení, pro pojetí. Termíny na světě, koncipio, řecky, je od apio, to je chytit, uchopit, česky to mám, pochopit a uchopit. Pojmout a zajmout, patřit sobě, jmout, to jsou všechno zvěnícké terminologie. A ve světě, tyto terminologie se vůbec nehodí na pravdu nebo na bohat. Tam naopaky třeba se otevří a dá se když pojít. A ne, uchopit. Už tohleto je důležité vyuvědomit, že my musíme najít nějaký neunofistikující sobě, jednak výšlení samozřejmě a jednak toho, jak mluvíme o tam svém myšlení, jak mu rozumíme. Zbořa zjistíme, že to myšlenkové zvládnutí, že je cílem všeho, že to můžeme platit. A je už otázet, že to platí o přírodě. Víme, že ty ekologické dvoře ukazují, že ani tam to nemůže stát na místě, ale už vůbec to není na místě, pokud je olivník. Prostě vztah mezi lidmi je něco úplně jiného než vztah k věcem. To třeba zdůrazně Buber, to je známé, ale celá světa jiných autorů personalist, to je nejrůznějšího zabarvení. A teď je otázka, jestli je to jistý krok upředu. Boha už nepohořila za předmět. Buber za osobu. Ale je to správné? Je to lepší, je to správnější, je to méně vadné, ale zase jenom vidíme úchopeň, že máme být opatrní, a tedy je to určitá celé včetné negativní ideologie. Já mám proti negativní ideologii vůkoliv zásadních námětek, ale v této věci se cítím blízko. Já jsem si na tom zvládný v běhu našich debatí lidé se nastavují nějakým naším dokonalostem a stavostem. Se snažíme o to, aby z nás píše dialogem než situáciho. Mám za to, že situáciho má za stýl vždycky dvě stanoviška a z nás píše tam jedno vědělo. Dialog vyváží společný prostor, ve kterém osvědlování dvě stran vystává to nějakým novem, bohačním příslením, že se nenasadí věta v své výstava a čeká to ani kdyby jednakřát budou prostě sehávat od sebe, odjelovat, ani, že teda řekneme jeden ano, jeden ne a že to jenom několikrát zapatujeme ani nic dál s ním. To je dost hlavní funkce, že ten jeden aspekt toho problému, ten aspekt obohu a v jakém smyslu jsme už zkusili tak to osvědlit a k těmu jsme nějak došli ne, že to je úplně kriho, co říkáme, ale to ukazuje, že je tam ten společný prostor. Já bych si dovolil doporučit, nebo zameknout, podívat se ještě s tými, na koždám, co dovoluje, iště na některé ty aspekty, které jsme se už dostali, ale které zatím zůstali, jednak mě pláká, když bych se to hodilo, promluvit o tom, jaká je ta nové kultu a rituálu přímo těch člověků, které jsou v této oblasti, a pak ještě, když bych musel zeptat, protože by to tam nějak patří, to je otázka, která je v záhladě dnešního získání, je to náboženský výčinec, protiž mám ve vnitře angelské pravidly, když se říká, že člověk nemůže být interpretován náboženský, že v tom způsobí není náboženský, že tam nejde jen o tohle, o čem jsme teď proběli, ale že ještě to má takový úplný aspekt, který bych se pokusil upadušeně vytíznout asi tak, že se říká, že náboženský je z toho určitě mnohost snahou jít pod člověka a přistoupat někam v týhu, kdežto evangelium je přestou člověka, nebo přestou za člověkem. Řečeno teda prý, když předustňujeme, že náboženský je snoha člověka dojít k bohu, ale nebo dočinou do něj, když pravda zpětnění, a pravda zpětnění, kdežto speciální způsob evangelia jde pomoci přestou za člověkem o zvolení člověku. A měli to musat, měli to náboženský způsob pak už je československý náboženský způsob, který je opačný s tou opačnou přestou. Tohle je pochoditelné a mám to prostě v dojem, že je to tam evangelské tradici vysloveno, takový rozhodnitelný a možná tradicální, kde to má jako příklad analogii katolické teologii, kde se to vyjadruje s jinou, možná vzajímě šťastnou terminologií, kde se představní vůči ostatních náboženských, také obyčejně, kdybych se mohl přejít o náboženských přirozeních a o náboženských nad přirozenem. Samozřejmě výrazení přirozenem a nad přirozenem bylo zatížené a se dalo za tím dlouho vystupovat a někde jinde, ale když výkonce se dostali katolických republikusů, co mít náboženským přirozením a co náboženským nad přirozením, tak by přirozením stala vlastně stejná odpověď, to znamená odpověď, že ta přirozena náboženským soulískům nedání, co nad přirozenem, nebo jeberém náboženským, je výchádní politické initiativy, čili když teď budou jiné vystupovat, tak to znamení výkonce svůj výstupek, můžeme takové výstupovávat takovým záležitějším a čistým evangelickým výstupem, nebo teda přirozeného na katolické straně. Já bych přece chtěl vystupovat s jednou nebo s jinými které možná z toho můžeme pouze na to naražit, že jsem tedy u nás v tomto konceptu rozpověděl, takže přece sešťanský nejným jenom jsou podívčestou za člověkem, ale i svou odpovědí na náboženskou jiný k nám, čili opravdu oba ty směry budou chtěl vzbývat ústále odpověd a že naopak na straně těch jiných náboženských, jako jsem zdá, že ukazuje v tomto nevináboženský dialog, že si už nemůžeme dovolit mezi šešťanským a ostatním náboženským dělat takový podstříh a šešťanský stavět tam nahoru a tam ostatní podsteňovat, že ještě umíme pokládat, že ta lidská iniciativa na utolické hledání Boha, poupání v němu, to hledání Boha je takovou odpovědní na iniciativu začtenou možná jinak, interpretovanou jinak v biblické tradici, ale že to tam je také, čili vlastně chci říct, že v tomto smyslu řád šešťanský taký jinde, jinde odoprač a dokonce hledávám, když se některý náboženský tímto aspekt rozpatí nad tím nebo když nejlepším projemem takhle bych řekl, rozpatí nad tím předmětěným tím pojetím Boha už předměňovaném zaujícným zaujícným celým klasického čínského náboženský jisté čínské tradice, například bůhživý ten je vlastně náboženským bez Boha jako telebuchovým představ, která přijde i ví, že je větnost, o které říká, že je nebožena, nebožena a ale zároveň stále plnká s tímto předtem a tohle bych řekl pojetím je bůhživý zaujícná a ten toho představuje, ale bůhživý zaujícný zaujícný celým, toho bych měl říkat, ale stále díky tomu představu a to je to, co bych ukazil a nebudu tě s tobou říkat. Čili já bych toto to, co vyčlenilo pro ty, co ostatní malinko zrelativizovali. Nemohu říct, že to je to, že státa nevychým přirozeně náboženským nepopojitým pochopujícím boha světského zvláštnost a tak tou kritikou jako by prorockou tohoto že prorocká příšná příšná příšná příšná. Já bych tedy tak poprvně zkusil být z tomu, že chtěl vrnit otřeoponování a to na důvodům které trošku vypočíst té tematiky tohoto večera ale nevím, jak bych se tomu mohl vyhnout. Budu muset prvníčku vypočít. Mě to teď už otázka vlastně tak přísně za to teoretická jako když otázka jistého pochopení je jistotná. Tedy já si také myslím, že do budoucna hodně záleží nebo politicko řečeno všechno záleží. Pokud je o nás lidi tak všechno záleží na tom, že najdeme nějakou cestu k sobě nejenom osobně, ale také v celých společenstvích například národních, ale také kulturních, civilizačních a také těch obrovských tradic z nich, které jsme zatím uvážili přesně hodně, ale nejtěžší. A je potřeba myslet na všechno. Prostě není možné přestat myslet na to, že jsme, jako lidstvo na poměrně malém planete, jsme takovým hrozným způsobem rozděleným. Oprosto ta rozdělenost ta se týká také nás přes těmu a tímto taky budeme muset něco dělat. Ale ten rozdíl považuji za velice známý historicky, zejména v jedné věci. Rozhovor mezi buddhismem a taoismem, nebo mezi taoismem a konfucionem. Konfucionem. Konfucionárem. Konfuciálistem. A obdobném. Ten se vlastně nikdy nekonal. V pravém slovensku. Tomu, jako bychom je rozhovoval. Dialog. Tam jsou jenom zajímavé vlivy. Navazování. Ovlivněvání. Skutečnému dialogu kulturních, duchovních tradicí. Došlo zatím, myslím si, jenom jedno. A tohle budeme dělat. Křesťanský je synkreze a zase teď nemluvím o evangelium, ale o křesťanský jako fenomenu historickém v křesťanské Evropě, tak říkají. Ale je to synkreze dvou kulturních tradic a myšlinkových tradic a duchovních tradic. Řecké a hebrejské. A na té hebrejské, na té židovské tradici je také ještě závislý islám. A ten islám v jedné době představoval vlastně jakousi výzku nebo jakýsi výkvě kultury, když právě ta jevropská kultura byla na dně, když byla úplně rozvrácaná popádou Říma. A tedy vlastně v kulturním centru v tehdejších světách bylo islámu a konkrétně teda Španělsku, které bylo obsazeno. Byla to vláda velice rozumná, dařská, osvícená, kde byl možný nádherně svobodný dialog židovských, chrestianských učenců s islám, s těmi mohamedánskými, islámskými učenci. To byla zejména klupek světa kulturního, duchovního a tak dále. Čili patří to k tomu. A toto je jediná, jediný fenomen, který poskytuje lidstvu jaké zkušenosti o dlouhodobém rozhovoru, dialogu celých kultůr, celých kulturních tradicí. A my tuhle tuhletu ztratu tějení do závadí musíme být vážně. Tedy já bych nechtěl, aby se tohleto nějak jako ztratilo, jenom protože budeme chtít předstílet jakousi toleranci vůči budemstvu materiální. Ty tuhle zkušenosti nemají. Proč jsem proti ta toleranci? Ne, že bych byl zem toleranci, ale že v tom významě chci cítit jako odpovědnost. Prostě odpovědnost k Řeštěnům je větší než tehle zdaň. A křesťané to musí vydělat právě víc proto, že mají víc zkušenosti a musí je nějak zvážit. Především zjistit, co špatně udělali a už to neopakovat. Křesťané vydělali hodně věcí. Tento svět je také těžce poškoden tím, co dělali křesťané. To je potřeba rozpoznat význat sami před sebou a před Bohem. Myslím, že to je prostě víc někam do Tibetu a tam odprvit někoho, to není žádné řešení. Ale vědět. A na druhé straně si být vědomý, že tady je něco, co není nikde jinde. To je druhá věc. Obojí měsíme velice vědět. A tedy mně se zdá, že z tohoto hlediska je teda povinností se pokusit rozumět na základě těch evropských zkušeností, na základě toho evropského myšlení, té tradice, porozumět opravdu do hloubky těm jiným náboženským nebo kulturním směrům, že a pak uvidíme, že to není tak, že to je o jedno. Že to není vlastně něco, v čem bychom se shodli. Ne. Tady prostě to je otázka musí ještě. Já se nemohu pomoct, to vypadá europotencenský, ale v tomhle vzoru tady není jiné cesty. My musíme vědět, že když TAO mluví o cestě, že to je úplně jiná cesta mezi obsahy. A že je potřeba tam vidět ty rozdíly jako podstatné. Nechtěte tvářit, jako kdyby to bylo něco podružného. Uvědomte si, že v křesťanské tradici máme tu rozkřištěnou schizmu už západnou úchodní, další schizmu jenom v ráci západního předtěžství reformace. A reformace rozkřištěná nás a to v těch různých cvětích a my teď se budeme tvářit, že ty rozdíly jsou tak závažné. Protože nejde. A tím méně můžeme říct, že ty rozdíly jsou závažné, pokud je ho TAO, UKUD, Konsucianci a já nevím ještě, prostě ty rozdíly jsou vážné. A protože to je vážné, tak to musíme převzít jako odpovědnost. Něco si musíme dělat. Jde o budoucnost a budoucnost to je něco, čemu bychom měli právě přestěhnout a rozumět výsledky vnitř. Mně se zdá, že Buddhismo a TAO je můj včasný rejon. Dějiny nerejonují. Tam když vidíte, že TAO je nezdělitel, tak se tím nemyslím, že nemůžeme si o tom něco stělovat. Tím, že TAO samotně se nezděluje, tam prostě není zjevení. To jsou tak základní věci, že prostě já si myslím, že opravdu nesmíme někde vytomat. Ale pochopitelně problém je, že z toho nemůžeme vyvozovat, že to je něco špatného, že to je zavrženíhodné a bojovat proti němu a vypísovat nějaké křižátké výpravy proti buddhistům a tak dále. To je nonsens. Nesmíme to rozumět. Ty rozdíly jsou vážné a my musíme s těmi zástupci, těch, kteří hovoří, opravdu, že oni budou rozumět té evropské tradici. A samozřejmě za předbouh, že my se pokusíme co nejlépe rozumět jejich tradici. A já mám větší odpovědnost proti tom, že my musíme dělat, co je v našich silách, abychom jim rozuměli lépe, než oni sobě sami. To vypadá strašně arobené. Ale není. Tak to je ta námítka. Já si myslím, že opravdu strašně, my se musíme především naučit a hořit spolu. Jaký mají ty teologové, jakou mají potíž, když se mají na něčem domluvit z pozici musných konfesí. No oč horší to bude v rozhovoru s těmi jinými tradicemi. My si to nesmíme ulehčovat. To bude vážná věc. My musíme do toho jít. Já mám věc. My, Evropané, musíme nejprve dokázat, že jsme schopní si porozumět navzájem, křesťanem navzájem. Za druhé, že jsme schopní si porozumět domluvit se s Žydy, domluvit se s Mahometánem, s Islámem. A na tomhle dokázat, že jsme schopní aspoň naznačit cestu zájemného porozumění celosvětového. Prostě rovnou skočit, že to je všechno o jedno, já si myslím, že to je nebezpečné. Já bych nebyl těmi úplnými nábožnostmi, když jsme se za chvíli u toho zastavili, nehovořil o toleranci, pokud tolerance je znášenost, protože mně by šlo, myslím, že jenom vše, který ani kdyby mně nešlo o nějaké povští přejímání ruků, ale jak je to svou nějakou výbuchou jednotou, to je otázka, ale když jsem uvedl ten příklad, tak se možná slyšeme to moc jasně, tak jsem měl na mysli analogii vlastně jenom v jednom jejich jiném. Měl jsem na mysli to, čemu někteří autory říkají technický zloň, čili vlastně proces, který, jestli v zájemné závislosti nebo souběžně, k upodíbu přibližně stejné době, pro dělávaní kultury na různých místech a který spočítá v tom, že více neopouštění návořenství, návořenskost, ale které spočítují jakési jednání kritického odstupu účité původní přirozené návořenství, takového toho věcí plnému bohu a tak dále. A mám za to, že tak, jak podobně v tom dochází v Izraelu, které návazuje představství, které ho radicalizuje takže podobně v tom dochází v řecké kultuře, kde to má podobu jak se to vyjednodušeně označuje jakéhosi přechodu od YouTube vlogu a ta analogie, o které jsem mluvil, když tam mluvil jako příklad bužitmus a taolitmus je v případě Indie, tedy ta kritická distance buži nebo radu bužistů kůži té humilistické, obráhmánské, tedy přirozené námořnosti, která ji tedy kritikuje a obdobňuje. Čili pouze o analogii v tomto bodu a chtěl jsem tím vlastně ukázat, kdyžže ten kritický aspekt vůči té přirozené námořnosti přesněnství není něčím, co by bylo vlastní jenom jeho, když bychom zjištěli tu odlišnost křesťanský, tu jeho nezastupitelnost právě v dějiném úrazu. A ještě další aspekt, který uznávám a zrovnitři si narovnávám, když byla křesťanský taolitma nebo křesťanský bužitma. Jsem si vědom, že je to rozdílné, ale vidím analogii právě v tom našem dnešním témátu. Takže se omlouvám, já jsem to vysvětlival. Och, jsem si myslel, že to tak. ... Nevím, ale řeknu příklad. Ještě v minulých letech, ještě před tou politickou změnou, jednou jsem byl pozván na seminář profesora Machovce, který se konal na Starem městě a měl jsem tam nějaké povídání a zřejmě jsem dost iritoval, vyprovokoval několik mladých účastníků a zejména dva, kteří mě začali velice pronásadovat za to, že jsem řekl, že indové a to takzvaná indická, stará indická a stará čínská filozofie, že to není filozofie. A oni v tom viděli takový hrdý a špišný a neprávě špišný europacentrizmus a kritizovali to a říkali, že to je nesmysl a já jsem nebudu říkat, co seminář to říkal, ale řekl jsem jim, jestli to bystvíte váši, tak nemůžete zůstat od nějakých, teď ještě jeden z nich mě přinesl, jednoho indického, myslíte, ze čtvrtého století v anglickém, přesně třeba americkém překladě. Abych se na to podíval, tam to bylo v originálu, to jsem ho dovolil číst, pokoupit, a já jsem to tak trochu probíral. Říkal jsem mu, to nemůžete, když jste tak nadšený, přívržené z toho, to nemůžete číst z překladů, navíc z překladů falešních, já to sice nemůžu kontrolovat, ale podívejte si, jaký termínu, který to přijívá, tam zatím jsou evropské, řecké termíny, já nevěřím, že to je správný překlad. Tam bych očekával křím i menším velkou opatrnost, a když už toho termínu použije, tak, že dá nějakou vysvětlivku, že to jinak neumí přeložit, že to znamená to a to, že to nějak opovídá, protože jenom přeložit dá tam na jedno filozofický termín, to prostě nejde. Jsem říkal, jestli to myslíte vážně, tak začněte študovat Sanskrit a musíte to číst originálně, pak můžete být nadčencem a pak budete vědět, že nejste závisí na nějakých možná pseudoznalcích, nějakých pseudopřekladatele a tak dále. Jeden z nich to skutečně vzal vážně, a dneska, než jsi tam chodil, to nešlo jinak, vlastně jenom se souhlasem, ale neoficiálně tento ho rezignoval takřka na vše, topil a vůbec ani neměl maturitu, prostě odešel ze školy, tak si doteďka si dodělal maturitu a teď studuje na vysoké škole Indologii a zřejmě je poměrně slušný student. Tím jsem naznačen, že prostě nesmíme zůstat u jenom takových formul, u takových celkových nápadů nebo nějakého celkového zaměření, že prostě když opravdu bude o ten dialog, tak to znamená, že tedy se budeme muset učit ten Sanskrit nebo tu starou číštinu. Prostě to nejde jinak. A musíme tedy tady dát do pohybu jakési nuty třeba tady centrum v Čechách, Praze nebo kde centrum, kde najednou tam bude 20-30 vynikajících odborníků, kteří najednou začnou dělat něco pořádně tak, že celé svět na to bude koukat. Ale mluvit o tom je málo. Je potřeba podniknout tuhle práce. Já jsem jí nepodnik, tak nemůžu dávat rady eskimáku v době tropických zvedák, že já nevím, jak se to mám udělat. Ale je mi jasné, jak já jsem v nevýhodě, když jdou mi pořádně řecky, a já se mám s někým bavit, mohé radosti. Já jsem zcela přesvědčen, že on to vykládá špatně, ale já to nemůžu prokázat vám, že on umí líp tu řeč než já. Co mě platí? Je platný, že jsem filozoficky přesvědčený, že on udělá filozofické věci. Když já se musím dostat na jeho úroveň a musím na to mít starý, musím to nechat někomu říct. Tohle je, myslím, říct to tak vážně, že prostě věnuju život důkladnému studu jednak evropských tradic, poněkud to nic nepomůže. Jed do Indie a tam se stát indem a stát se někým, kdo se ponosí do toho, jak se to nosí oni. My to musíme udělat jako evropaní, a to znamená znát sebe. Koupil jsem, víte, že ze začátku, tak nějak v roce 90 nebo 91 na začátku, chodili po Praze vládenci a dívky snad také, ale já jsem potkal vládence, kteří nabízeli knížky, vydali se jim někde jinde, tak jsem koupil bagavadky. Měl to tam, stálo to dost peněz, vrazil jsem to do toho, s komentářem, protože to není taková knížka, vyšlo to kdysi tak, chtěl jsem to srovnat, ten starý český příklad s tímhle novým. A teď tam je výklad, který vlastně je asi pětkrát nebo šestkrát větší než sama ta kniha a to dělá současný vedoucí vůči ducha, který je považován za kompetentní. A teď nejenom, já to čtu a tam jsou desetky případů, kteří mluví o transcendentální a mluví bez znalosti rozdílu mezi transcendentní a transcendentální, že úplně jasně tam jsou chyby. Tak si představte, je to člověk, který to věří, který to, já pán, teď je to přeloženo ještě z angličtiny do češtiny, takže tam zůstaly také nějaké chyby, ale rozhodně slovo transcendentální si nevymyslel český příkladatel. To už bylo zde angličtině v tom anglickém příkladu. A takhle to vychází. No to je teda škandál, to prostě nemůžeme připustit. Víte, s jakou vážností ti židé staří si vybrali ty učence, nebo vybrali, ty staří učenci se pustili do překladu těch starozákonních míř do hebrejštiny. S jakou úmurnou pečlivost to dělali, aby poskytli tomu světu. Protože to bylo vlastně největší příklad, který můžeme připustit. Protože to bylo vlastně největší příklad, který můžeme připustit. Protože to bylo výžívat na míř pocit, že jsme otevření a že budeme s těmi a tak dále. Tak toto, myslím, já jsem neřekl, nějak by se mnou mělo dělat, ale pořád to by bylo větší. Takhle důkladně si to mělo dělat. ... Já si myslím, že taková byla nebo dokonce snad ještě je předbojem zájmu strategických a ekonomických musí definitivně skončit. A když se tyhle zájmy vlastně nepřiznají a jenom se zmešeně hlubí do tom, že se tam doseh třeba evangeliů, takže to je špatně a měsíc je potřeba se důkladně poznávat. ...