This 1991 reflection addresses the process of lustration in post-communist Czechoslovakia. The author argues that collaboration with the former regime was widespread and resistance exceptionally low, necessitating a shared sense of complicity and responsibility rather than a mere administrative purge. A significant focus is placed on the role of Christians and church leaders, who are criticized for failing to lead by example through repentance; instead, many remain in their positions despite their past collaboration. The author opposes lustrations in both the church and society, fearing they may devolve into 'pogroms' and act as a destabilizing element. He suggests that the focus on files distracts from essential societal issues and the necessary reform of the security forces. Ultimately, the author views the reliance on secret police registries over one's own judgment as a sign of societal immaturity, advocating for a profound internal and moral transformation of the entire nation.
Lustrace [1991]
1. Přechody jsou takřka neznatelné všude tam, kde přibývá počtu lidí; skutečná spolupráce daleko přesahovala zvyklosti v četných jiných zemích; je třeba si přiznat, že rezistence byla mimořádně nízká; očisty má zapotřebí celá společnost; pro další národní život má zásadní důležitost vědomí spoluviny a spoluodpovědnosti, bez toho se lustrace zvrhnou v pogromy nebo quasi-pogromy
2. Někdo musí jít vždycky vepředu a dát příklad; podle všech zkušeností by to měli být křesťané: ti nejsou o nic lepší než druzí, ale tím, že se hlásí k evangeliu a ke Kristu, měli by jít v jeho šlépějích právě v tomto ohledu a v této pro národ a pro společnost tak obtížné chvíli; křesťané by se měli přihlásit k vině a odpovědnosti všude tam, kde se k ní nehlásí nikdo, prostě právě dnes vzít na sebe to břemeno
3. Skutečnost je však velice špatná: spolupracovníci z řad církevních a křesťanských sveřepě setrvávají ve své neprůstřelnosti resp. setrvávají ve svých funkcích také tehdy, když skutečně fungovali po leta jako důvěrníci nebo i tajní spolupracovníci; zároveň se však stále zhoršuje ovzduší, které je naprosto nenakloněno nějakému odpuštění
4. Držím se zásady, že co se nehodí pro křesťany, nehodí se společnosti vůbec: jsem proti lustracím v cirkvi, a proto jsem také úproti lustracím ve společnosti; víme už o mnoha členech naší církve, a právě též o funkcionářích na různých úrovních, ale nezdá se mi vhodné jejich jména zveřejnit; je však otázka, co nám zbude, když oni neustoupí
5. Zase si tu musíme již po druhé připomenout, že nejde jen o církevní vedení, o špičky a funkcionáře, nýbrž o to, že tito lidé měli a dosud mají většinu církve za sebou – jde o ni. A skutečným problémem není, co dělat, abychom „získali“ většinu – ta většina se musí změnit, a to vnitřně, podstatně, hluboce. Nevím, zda to vůbec je v lidských silách.
6. Podobně je tomu i ve společnosti: lustrace rozněcují ten nejhorší druh fantazie a odvádějí lidi od rozumného uvažování o důležitých otázkách dneška a zítřka. Tak např. odvedly pozornost většiny lidí od toho, že na počátku stála otázka lustrací policejního sboru, zejména pak příslušníků StB samotných. Aniž bych z toho chtěl vyvozovat v této chvíli další a možná dalekosáhlejší závěry, rád bych upozornil na to, že celá řada těchto lidí byla přinejmenším v první etapě prověřena.
7. Ministr Langoš se nedávno – ostatně ne po prvé – vyjádřil, že ona „prověrka“, bude-li podniknuta, musí být daleko důslednější a hlubší, že musí jít nejen o spolupracovníky StB, ale také o nomenklaturní kádry, vysoké funkcionáře všeho druhu atd. Tpo všechno je nutno předem dobře promyslet a zvážit odpovědně možné důsledky; zdá se mi mimo veškerou pochybnost, že samy lustrace a ještě víc diskuse kolem nich jsou a ještě víc budou vážným destabilizačním prvkem v naší společnosti
8. Nejvíc mne zaráží jakýsi pubertální prvek: máme za to, že nejsme schopni posoudit, může-li nám být někdo užitečný nebo naopak nebezpečný, a že se proto chceme opřít o policejní registry. Víc než sobě důvěřujeme Státní bezpečnosti.