John Somerville: Soviet Philosophy. Kapitola 6. Dialektika a myšlení
Machine transcription, not yet edited
====================
01.jpg
====================
● Preface John Comerville: Yorick Philosophy New York 1946. Contents. Chop. I. Basic perspective: The theory of historical materialism. II. Political life: Cocialist democrazy and the dictatorship of the proletariat. IX. 3. 42. The Coviet etlives: Cocialist humanism. 84. TV. The Arts: Cocialist realism. I. Our universe: general theory of dialectical makes, m M6. 149. VI. The buman mind: The dialectical method of thinking. 178. VII. Prootal controversies du the history of Coviel philosopley 213. VIII. Dissemination of philosophy in the U.S.S.R. IX. Index About reading 229. 249. 263.
01.jpg
====================
● Preface John Comerville: Yorick Philosophy New York 1946. Contents. Chop. I. Basic perspective: The theory of historical materialism. II. Political life: Cocialist democrazy and the dictatorship of the proletariat. IX. 3. 42. The Coviet etlives: Cocialist humanism. 84. TV. The Arts: Cocialist realism. I. Our universe: general theory of dialectical makes, m M6. 149. VI. The buman mind: The dialectical method of thinking. 178. VII. Prootal controversies du the history of Coviel philosopley 213. VIII. Dissemination of philosophy in the U.S.S.R. IX. Index About reading 229. 249. 263.
====================
02.jpg
====================
Somerville: Chapter VI. 178 ®muisi lidé nerolingi mesi formální logikon a methodou správného myśleni " laguta yako theorie správného myšlení & správné myšlení samo 179 (theorie = 180 181 poliionat! úráska bistorierà: logréré myšlení. existovalo už před Aristotelem. gevétlení fakt – à regà ovèsèné. generalisace interrelace meri Dupinami parti). a analogie & Eysiologié à trávením (studiam procesu neyträcié zto process) ráhl. rozdíl mezi vědou (a sezioni principy) a předmětem, séuž se vèda patívá je α (pod čason pomámra o normationstid je vason pèès, se se necháváme niks mést logika je myšlením o myšlení odtud otázka po přesnéché à adekvátnosti tarosjed principu. nemusí být sie správné, copplive. omyšlení (Aristotelona lagika Expr. je jenom jednim mržnjen pokusem o výklad) musime se oblineti také po przyjch porusech; repostybné platí porror é sole. Naproti tom Hirà rostem posazonali pákladné principy pa harové, jimiž je konstitus vána sama logika. a se jsou věčné správné. i a yen v repatrial detailect disentovatelné s Tarto che pana lagda je vien formáli lagilà, neu s'ak jediná, Existuje bé's diales were ökola – idealistickým predstavitelem Hegel, materialistichin Engels à Marx. a At nè ossen privédenz jakékoli, same yehováni primes is repérims formálin therrié logieron. (výraz: dialektika paro reální, dusecne podpřáklad & jazka alternativa) à folm stéc; fàsßem byl dité; toté's "fa"" 2
02.jpg
====================
Somerville: Chapter VI. 178 ®muisi lidé nerolingi mesi formální logikon a methodou správného myśleni " laguta yako theorie správného myšlení & správné myšlení samo 179 (theorie = 180 181 poliionat! úráska bistorierà: logréré myšlení. existovalo už před Aristotelem. gevétlení fakt – à regà ovèsèné. generalisace interrelace meri Dupinami parti). a analogie & Eysiologié à trávením (studiam procesu neyträcié zto process) ráhl. rozdíl mezi vědou (a sezioni principy) a předmětem, séuž se vèda patívá je α (pod čason pomámra o normationstid je vason pèès, se se necháváme niks mést logika je myšlením o myšlení odtud otázka po přesnéché à adekvátnosti tarosjed principu. nemusí být sie správné, copplive. omyšlení (Aristotelona lagika Expr. je jenom jednim mržnjen pokusem o výklad) musime se oblineti také po przyjch porusech; repostybné platí porror é sole. Naproti tom Hirà rostem posazonali pákladné principy pa harové, jimiž je konstitus vána sama logika. a se jsou věčné správné. i a yen v repatrial detailect disentovatelné s Tarto che pana lagda je vien formáli lagilà, neu s'ak jediná, Existuje bé's diales were ökola – idealistickým predstavitelem Hegel, materialistichin Engels à Marx. a At nè ossen privédenz jakékoli, same yehováni primes is repérims formálin therrié logieron. (výraz: dialektika paro reální, dusecne podpřáklad & jazka alternativa) à folm stéc; fàsßem byl dité; toté's "fa"" 2
====================
03.jpg
====================
lidé obykle ami neví, do myšlení ovlivného. paré múrz je gesiek rozdíl mezi obema není siar pen araxemické, z'trè má mé důležité důsledky pro praktselt, denn sitvot (pro rèiem problémé sociálních na zuur). a 182 Zurib, pak předpoklade, à fategorse formálin loging vesti do našeho myšlení a tím v do vessel. dustituci, je réfémarche à dublärten – & Mazè onemúseným aspektem naší civilizace: 2. obdoba bréglé (barevnél) nevidomos, co doji proti "formálin»»logiec 183 Radil je urazován na třech tradièních pálonech logiezích: Volentita, nespornost, vlouiem pret vyloučení možnosti. Priestore son dantive samseme, je třeba je Confrontovat s dialektieron theorie. I vané sončasné mèrz se snaží o některé reiz, ale pouse méz, parciální: nemèné sedel ducha. A je A ráron vaentity: identická sama se rebon. 1.7. každá véc je ráron nespornosti: A neuí non-A, l.j. žádná véc není odlišná. od sebe. Rákon o zloučeném lietim: X je bad A nebo non-A, 1.7. neexistuje treti alternativa (anebo střed) mimo A je být zároveň & i t. a non-A. non A. tás née semiBial. materialista prohlašuje, se tyto sákon sua- 184 menasi pädlišné zjednodušení povaly existence; sssu elóné, protire Madrisé fenom jeden aspert existence, a peitè introls nerɣrnamnéssé aspest. Raurariusé oddělenost věcí, odlivost jedné věci vécé od druhé (hard) sitesen Schütiblen: afirmationé, negationé, avens comiel). Je famé, se pole of'½s problém, o nèsè dlo v předešlé kapitole. Problém je v tom, kde najdeme A, které by netzlo v proecsu stálé rmèng, týkající se cella, vèch éácké. Koe najdeme okamžik času. dèse z Zistè ne v tomto vesmíru. Riei A je A v němž ze nie neI
03.jpg
====================
lidé obykle ami neví, do myšlení ovlivného. paré múrz je gesiek rozdíl mezi obema není siar pen araxemické, z'trè má mé důležité důsledky pro praktselt, denn sitvot (pro rèiem problémé sociálních na zuur). a 182 Zurib, pak předpoklade, à fategorse formálin loging vesti do našeho myšlení a tím v do vessel. dustituci, je réfémarche à dublärten – & Mazè onemúseným aspektem naší civilizace: 2. obdoba bréglé (barevnél) nevidomos, co doji proti "formálin»»logiec 183 Radil je urazován na třech tradièních pálonech logiezích: Volentita, nespornost, vlouiem pret vyloučení možnosti. Priestore son dantive samseme, je třeba je Confrontovat s dialektieron theorie. I vané sončasné mèrz se snaží o některé reiz, ale pouse méz, parciální: nemèné sedel ducha. A je A ráron vaentity: identická sama se rebon. 1.7. každá véc je ráron nespornosti: A neuí non-A, l.j. žádná véc není odlišná. od sebe. Rákon o zloučeném lietim: X je bad A nebo non-A, 1.7. neexistuje treti alternativa (anebo střed) mimo A je být zároveň & i t. a non-A. non A. tás née semiBial. materialista prohlašuje, se tyto sákon sua- 184 menasi pädlišné zjednodušení povaly existence; sssu elóné, protire Madrisé fenom jeden aspert existence, a peitè introls nerɣrnamnéssé aspest. Raurariusé oddělenost věcí, odlivost jedné věci vécé od druhé (hard) sitesen Schütiblen: afirmationé, negationé, avens comiel). Je famé, se pole of'½s problém, o nèsè dlo v předešlé kapitole. Problém je v tom, kde najdeme A, které by netzlo v proecsu stálé rmèng, týkající se cella, vèch éácké. Koe najdeme okamžik času. dèse z Zistè ne v tomto vesmíru. Riei A je A v němž ze nie neI
====================
04.jpg
====================
(184) ruamená mluvits pense s jedné strany o povare tarového A, totis o jeho dočasné pédusté a stálosti. Ale nicé, se A je A a také non-4 (sákon roppspu, souvislosti vèho se n'è'm a gedusty protikladů) zsadisse yjadrese sonrich proces směry. Dialektik uznává, že má nějaké mysliet je A, ale je to jenom pus pravos; haproti komm formálmi logik nemusé, dozit de uznámé sumplu toho, ra A je à non- A. Walektik chce névmit po prére. stálosti, tak pmèné. Ovšem element pménz je ustaviété, tudià primárné, tatimo es pruek stabilitz je docarz a time sekundárn. 185 far Je možno rééci tak: mènici se A gest mènici se A ale nezapomenout na to, ce te je mènici se si Odlad A je. Non-t, cà son prochén potionplui. ale taková protempluist man byt považována sa möinen, jako organiel' aspekt existence (dugu. orien ne paždá partiampeleit má tuto vlastnost). A je A je lidhuni stanovená formulace, Eserá je produktem ucéité färe ne échoisi läského pománi. Ale jelikož je dues ne nesrovnatelná s dnešním dues complen viet 186 stavem vid, nemá mala dále mluvit o volentità vie 3. Byla doba - Ra Aristotela – paz formální théorie logverá představovala přesné to éebo bylo potřeba, abledem de usid, sus dosábla ve mé voisi tehdesdù věda. Chyba není v Aristotelovi à v'tom, co pádnest své době, zbrž v sich, séré to přenášejé theré 22 století později do doby seela June, Ross no 0 to repednáší porror vidéer, zhis key to je préférées abs bla vie ještě horší, to co dues nese náßer formální lagik»», «nem par dils Aristotelors jako Zure voleder středověké interpretace Aristotela. 187 (Lenin) (astát & Alexandrova Aristotelova theorie logiérá obsahovala dialekteré proz a představovala nestyti krok & budoucímen. z'rozi dvaleswere theorie; geho formulare var waruse na chatseron, metafysiekon theorii. (a n'klase) ●
04.jpg
====================
(184) ruamená mluvits pense s jedné strany o povare tarového A, totis o jeho dočasné pédusté a stálosti. Ale nicé, se A je A a také non-4 (sákon roppspu, souvislosti vèho se n'è'm a gedusty protikladů) zsadisse yjadrese sonrich proces směry. Dialektik uznává, že má nějaké mysliet je A, ale je to jenom pus pravos; haproti komm formálmi logik nemusé, dozit de uznámé sumplu toho, ra A je à non- A. Walektik chce névmit po prére. stálosti, tak pmèné. Ovšem element pménz je ustaviété, tudià primárné, tatimo es pruek stabilitz je docarz a time sekundárn. 185 far Je možno rééci tak: mènici se A gest mènici se A ale nezapomenout na to, ce te je mènici se si Odlad A je. Non-t, cà son prochén potionplui. ale taková protempluist man byt považována sa möinen, jako organiel' aspekt existence (dugu. orien ne paždá partiampeleit má tuto vlastnost). A je A je lidhuni stanovená formulace, Eserá je produktem ucéité färe ne échoisi läského pománi. Ale jelikož je dues ne nesrovnatelná s dnešním dues complen viet 186 stavem vid, nemá mala dále mluvit o volentità vie 3. Byla doba - Ra Aristotela – paz formální théorie logverá představovala přesné to éebo bylo potřeba, abledem de usid, sus dosábla ve mé voisi tehdesdù věda. Chyba není v Aristotelovi à v'tom, co pádnest své době, zbrž v sich, séré to přenášejé theré 22 století později do doby seela June, Ross no 0 to repednáší porror vidéer, zhis key to je préférées abs bla vie ještě horší, to co dues nese náßer formální lagik»», «nem par dils Aristotelors jako Zure voleder středověké interpretace Aristotela. 187 (Lenin) (astát & Alexandrova Aristotelova theorie logiérá obsahovala dialekteré proz a představovala nestyti krok & budoucímen. z'rozi dvaleswere theorie; geho formulare var waruse na chatseron, metafysiekon theorii. (a n'klase) ●
====================
05.jpg
====================
4. N / Jaré důsledke má dial. poseti na method vjednotlivých případech? konkrétních problémech? Myolite dialektiele mnamená myslits & terminesh polybe, smery, z'uise, promènz, döchten, a time i termínech nájemné sávislosti. Nein-li předmet rèch statiels, mus was & sama methoda pispravit na suèng a porozumění směnám. Maß– lists dialekwa pamená neporaionali pa nejdubestèsön star vécé à somés pramärken, zbie a miru smèn, Eseré se s'mini déssé! éeum élovèr véré.) (analysa) smér a Priklad: / v (dirig wäiklad s náboženskon toleranci několika sert mesi sebou. morracie?>. snad návod te theorii deJde o Johna Locka (17. stol.). 188 Je třeba se na nie podívat dialertez, L.z. histon pels (& kontexte). Výklad sobo kontextu snaien pispadi. 189 190 Porracování ve výklade. Wráráno, ce se mux ie 191 se postupna dvalerials; jinak je tu méterpeòi napros tého nedorozumění. Totéž spiné stray: Eagles dues nèrdo pässel, blásal totéè es Loère a doraroval, sè ludià je hare tolerantni a demokratſelf, byl of to nesmpl. José's présvédéené muže Hit pranon potrokeſ a během času se stane reakéním. Totéž platí vak viée às méné o všech návle–192 dormieich shledem k gezich nästetüm. But on bledore namená mittit ducha, te saam Plati & pas marxismms: stät gris. (citirán Marx.) Wrásra: Lenin rorvinal theorii imperialismen, ale podriel Marzoon v'eu, se je nemsins prését re komunismen pinar ner ve metiném mériten. Stalin to responèse opravil: je to do velké, možné ve jediné péni. Takoy spuses v'rise se wiem podstatné len od revisionismm, Rey're vzdává vélterjed pièrvèdéen! 193
05.jpg
====================
4. N / Jaré důsledke má dial. poseti na method vjednotlivých případech? konkrétních problémech? Myolite dialektiele mnamená myslits & terminesh polybe, smery, z'uise, promènz, döchten, a time i termínech nájemné sávislosti. Nein-li předmet rèch statiels, mus was & sama methoda pispravit na suèng a porozumění směnám. Maß– lists dialekwa pamená neporaionali pa nejdubestèsön star vécé à somés pramärken, zbie a miru smèn, Eseré se s'mini déssé! éeum élovèr véré.) (analysa) smér a Priklad: / v (dirig wäiklad s náboženskon toleranci několika sert mesi sebou. morracie?>. snad návod te theorii deJde o Johna Locka (17. stol.). 188 Je třeba se na nie podívat dialertez, L.z. histon pels (& kontexte). Výklad sobo kontextu snaien pispadi. 189 190 Porracování ve výklade. Wráráno, ce se mux ie 191 se postupna dvalerials; jinak je tu méterpeòi napros tého nedorozumění. Totéž spiné stray: Eagles dues nèrdo pässel, blásal totéè es Loère a doraroval, sè ludià je hare tolerantni a demokratſelf, byl of to nesmpl. José's présvédéené muže Hit pranon potrokeſ a během času se stane reakéním. Totéž platí vak viée às méné o všech návle–192 dormieich shledem k gezich nästetüm. But on bledore namená mittit ducha, te saam Plati & pas marxismms: stät gris. (citirán Marx.) Wrásra: Lenin rorvinal theorii imperialismen, ale podriel Marzoon v'eu, se je nemsins prését re komunismen pinar ner ve metiném mériten. Stalin to responèse opravil: je to do velké, možné ve jediné péni. Takoy spuses v'rise se wiem podstatné len od revisionismm, Rey're vzdává vélterjed pièrvèdéen! 193
====================
06.jpg
====================
2 (193) s fizých důvodů než è objektion evidence. (Estát Krátkého filos, olivaru»», heslo Dogma, – tiem.) r qual některé lidé mökin tordit, sè oui také uznávají Locka se demokrata, chest vidí, že dues Ale problém už by to demokratièré nebylo (atd.) je v tom: nejde to aš motion-lo pääsment urnal farla polom, a la ment Eggé byla shromáždina. z'bri a dupleder potom, as hoje byl proveden, zu 194 o to, zda gesuch methoda je schopná valésel farina fasha, hat michla sápolit se situaci adekvátně, a aby michla vést myslitele de Mategiezch pisc.) 195 Ve Dutéiniti často se právé ra formalistreron methean Derprajiti, keré se stavi porrorond, arty), dovolánenée se stajich autorit (s dávné doby, (Much conlen.) a jsou reakém, Priklad sherlem laisser faire? Porracování priklade. Patrès: przeme ve resmiten ustavièné proměnlivém. Ede se se transformuse. Tokory resume posicture si rádá nikoli logiska forem, zébrž transformaci. To siem neznamená, se každá docents filase snèèèm & minulosti musi bist falliné. To sèches pávisí na muižèté à povare panda, jer se déj se skoumaném zreduötene. hélig bà estab 196 trva & staléti find se sa den změní. Tento pozdil se může Z'that celých oblastí, ale také puséel strámět téhrè pern. (mèsie, ordre.) Prépad pla, paré může natropit nehistorieré 197 pojeté wobody podnikání (přené: hospodárské velours). 198 Jatis porvédení, Idea této modraz byla posata dalii staller: odtud elzba. Ziech zäcklad: voläänten wing was negen (s) to znamená oddělení écriel od bitch právo par varo oddělení lisel od écriel). To je doblas Rohs, se význam a mysl pádné valse nem véèné. stawell, výbrž podléhá polybu a quèné vzhledem E mènicima se okolnim podmínkám, achol pédé Continuita podstatykle istu muse Khit pachována. ●
06.jpg
====================
2 (193) s fizých důvodů než è objektion evidence. (Estát Krátkého filos, olivaru»», heslo Dogma, – tiem.) r qual některé lidé mökin tordit, sè oui také uznávají Locka se demokrata, chest vidí, že dues Ale problém už by to demokratièré nebylo (atd.) je v tom: nejde to aš motion-lo pääsment urnal farla polom, a la ment Eggé byla shromáždina. z'bri a dupleder potom, as hoje byl proveden, zu 194 o to, zda gesuch methoda je schopná valésel farina fasha, hat michla sápolit se situaci adekvátně, a aby michla vést myslitele de Mategiezch pisc.) 195 Ve Dutéiniti často se právé ra formalistreron methean Derprajiti, keré se stavi porrorond, arty), dovolánenée se stajich autorit (s dávné doby, (Much conlen.) a jsou reakém, Priklad sherlem laisser faire? Porracování priklade. Patrès: przeme ve resmiten ustavièné proměnlivém. Ede se se transformuse. Tokory resume posicture si rádá nikoli logiska forem, zébrž transformaci. To siem neznamená, se každá docents filase snèèèm & minulosti musi bist falliné. To sèches pávisí na muižèté à povare panda, jer se déj se skoumaném zreduötene. hélig bà estab 196 trva & staléti find se sa den změní. Tento pozdil se může Z'that celých oblastí, ale také puséel strámět téhrè pern. (mèsie, ordre.) Prépad pla, paré může natropit nehistorieré 197 pojeté wobody podnikání (přené: hospodárské velours). 198 Jatis porvédení, Idea této modraz byla posata dalii staller: odtud elzba. Ziech zäcklad: voläänten wing was negen (s) to znamená oddělení écriel od bitch právo par varo oddělení lisel od écriel). To je doblas Rohs, se význam a mysl pádné valse nem véèné. stawell, výbrž podléhá polybu a quèné vzhledem E mènicima se okolnim podmínkám, achol pédé Continuita podstatykle istu muse Khit pachována. ●
====================
07.jpg
====================
(198) (5.) – vial. Materialisté uplationali dialekt. Methoden především v soundish se sociálními purdinami. Methida nak gelati v diränkt pormèreal. Vic Hla piè dotäena na ngivršim poli, & ontologie. – Cela vida fla na tiko methide postavena. sit Kapitál. (a plzz) Porozumèm dialekteré methodè pèsnese mucho v pochopení SSSR ; naspar nedbám. této methods husobi sprotin' nedorommèné. (atd.) (politika abs, je pa tom palsiena 川 = jrlad 199 osom (nebre ofimal poros. Sovétré politice...). 200 (aloul; erhát se thalina 1930) pe 201 (0 splynutí národnost do federace sovy: republics) rtéré. (sell a par :) Muling bih události nese are bon situace a poliwèké untuisti, зра dejé protimulué (ve myslu formálné logickém). 202 80tud püüklady se sociálního pole. Kui vèda: Je-li wot anamichi, nemise vida úspěšné uplational statiken a princit valentity se sebou samým. To spomaluse potrok? Corêt de myslitel je présidien, że soon meetledon lépé pomá prande. (Priklad Kopernitin newtonus, Darwinur– zwich, a elektronové theone) Tam sinde ols Adynamizaci, tiebas neußluon. Oii autorid neviděli pešti seela dobie. (Durar na Anti-Bühr. a Walektiken zääksag.). ôlo (estát & Engelse) م 12 203 Ival. materialisté chtèfà mit es neurès conharl & vodon. Cit, pe fesch dial. Methodslogie může lépe zhovores vidé nés lak mobla érmit formálin theorie logické. (Plz o som, se jsou dobré véder, Eléré lo neuznánasé; werdtlei») i Vorlisen: aktuálin vécécré operace jakonto správné myšlem samo jsou jedna vie, a theorie methodik, será usiluje o vyblad 204
07.jpg
====================
(198) (5.) – vial. Materialisté uplationali dialekt. Methoden především v soundish se sociálními purdinami. Methida nak gelati v diränkt pormèreal. Vic Hla piè dotäena na ngivršim poli, & ontologie. – Cela vida fla na tiko methide postavena. sit Kapitál. (a plzz) Porozumèm dialekteré methodè pèsnese mucho v pochopení SSSR ; naspar nedbám. této methods husobi sprotin' nedorommèné. (atd.) (politika abs, je pa tom palsiena 川 = jrlad 199 osom (nebre ofimal poros. Sovétré politice...). 200 (aloul; erhát se thalina 1930) pe 201 (0 splynutí národnost do federace sovy: republics) rtéré. (sell a par :) Muling bih události nese are bon situace a poliwèké untuisti, зра dejé protimulué (ve myslu formálné logickém). 202 80tud püüklady se sociálního pole. Kui vèda: Je-li wot anamichi, nemise vida úspěšné uplational statiken a princit valentity se sebou samým. To spomaluse potrok? Corêt de myslitel je présidien, że soon meetledon lépé pomá prande. (Priklad Kopernitin newtonus, Darwinur– zwich, a elektronové theone) Tam sinde ols Adynamizaci, tiebas neußluon. Oii autorid neviděli pešti seela dobie. (Durar na Anti-Bühr. a Walektiken zääksag.). ôlo (estát & Engelse) م 12 203 Ival. materialisté chtèfà mit es neurès conharl & vodon. Cit, pe fesch dial. Methodslogie může lépe zhovores vidé nés lak mobla érmit formálin theorie logické. (Plz o som, se jsou dobré véder, Eléré lo neuznánasé; werdtlei») i Vorlisen: aktuálin vécécré operace jakonto správné myšlem samo jsou jedna vie, a theorie methodik, será usiluje o vyblad 204
====================
08.jpg
====================
• (204) povaly a pákladi ichso operan cela jiná. ve desɣném vztahu & védéséým operacím. paro vidédré dílo samo le předmětu mého proumání. (Priklad operací, je doTats methodologierà theorie je a nerdervätin.) obahn (dupli time soo205
08.jpg
====================
• (204) povaly a pákladi ichso operan cela jiná. ve desɣném vztahu & védéséým operacím. paro vidédré dílo samo le předmětu mého proumání. (Priklad operací, je doTats methodologierà theorie je a nerdervätin.) obahn (dupli time soo205
====================
09.jpg
====================
rodních. Společenská integrace je nedilitelná. (a par nesrozumitelé ple) Totéž platí o strukture z'ehors. Mužème se pést jposlední války, kedzi. smièche qu néto, ie vážná politika je voz spojena idrotin silverfin. (na zi. polit. rana (a sklad o demorracvi) Tar (207) Plámování par socialismmem je mohutné. uminèna & integrace vidry. Jedustmá ús§ vztah se vědě diné politické Méane. Oriem & faidten. Ve na filosofie a 208 nacisus esmoral. Je třeba de rozhod-209 чи would nikoli meri plánované a nepláponáním, jbrž také proò plánoval. brè る 7. Hourretné pravidla plynoncé & ponals dialekts cré method. = 1. předmětem velse sacházeli staler, dorad netzla estitèna velikost a počèt pada a dokázáno. dokázáno, se nejsou podstatné (v'mamné) pro specifieron povahu problémem. o každém předmětu je hřeba se ptát: srud přichází a kam jde, = 2. a jaký je rozmix a suèr puèn, jer se v nèm vélekranasì? coum nöela se muar lokalisonat = 3. Májemné se prolinasies, partioné a odporaqu'ei & prok, kéré and obsahuje. es sach = 4. ald. Buà propraven ugen na Evantitation, ale i na Evalitativni amère. = 5. = 6. Paždélio horren che dila 210 pozor na vzájemné souvislosti (abox.) турн nebo oboru práce může být pochopen jeu sonvislosti času, múrta a okolnosti. Nejde gen lo, es Glo recens, z'bré také, to pas to rère à Raz. a o .
09.jpg
====================
rodních. Společenská integrace je nedilitelná. (a par nesrozumitelé ple) Totéž platí o strukture z'ehors. Mužème se pést jposlední války, kedzi. smièche qu néto, ie vážná politika je voz spojena idrotin silverfin. (na zi. polit. rana (a sklad o demorracvi) Tar (207) Plámování par socialismmem je mohutné. uminèna & integrace vidry. Jedustmá ús§ vztah se vědě diné politické Méane. Oriem & faidten. Ve na filosofie a 208 nacisus esmoral. Je třeba de rozhod-209 чи would nikoli meri plánované a nepláponáním, jbrž také proò plánoval. brè る 7. Hourretné pravidla plynoncé & ponals dialekts cré method. = 1. předmětem velse sacházeli staler, dorad netzla estitèna velikost a počèt pada a dokázáno. dokázáno, se nejsou podstatné (v'mamné) pro specifieron povahu problémem. o každém předmětu je hřeba se ptát: srud přichází a kam jde, = 2. a jaký je rozmix a suèr puèn, jer se v nèm vélekranasì? coum nöela se muar lokalisonat = 3. Májemné se prolinasies, partioné a odporaqu'ei & prok, kéré and obsahuje. es sach = 4. ald. Buà propraven ugen na Evantitation, ale i na Evalitativni amère. = 5. = 6. Paždélio horren che dila 210 pozor na vzájemné souvislosti (abox.) турн nebo oboru práce může být pochopen jeu sonvislosti času, múrta a okolnosti. Nejde gen lo, es Glo recens, z'bré také, to pas to rère à Raz. a o .
====================
10.jpg
====================
10292 LUH: Seminaron refont John Somerville Soret Philosophy Kapitola 6. Dale Mira a првен Květen 1949
10.jpg
====================
10292 LUH: Seminaron refont John Somerville Soret Philosophy Kapitola 6. Dale Mira a првен Květen 1949
====================
11.jpg
====================
John Somerville Refrát Refrát pro seminář prof. L. Riegra. Letní sem. 1948/49. SOVIET PHILOSOPHY Chapter VI.: The Human Mind: the Dialectical Method of Thinking. Úvodem. Somervillova kniha má ráz především informativní. Je patrno, že kdyby nekdo chtěl svým referátem informovat o této knize, konec konců by více či méné zdařile informoval o marxismu. Jsem přesvědčen, že toho skutečně není třeba, neboť u nás máme mnohem lepší prameny a především původnější. Nebudu tedy informovat. Přes odmítnutí tohoto způsobu referování zůstává přede mnou úkol kritického posouzení. A tu jde o dvojí posouzení. Jednak je třeba zkoumat, nakolik Somerville vystihl nejpodstatnější stránky marxistického názoru a nakolik je skreslil. K tomu cíli stačí konfrontovat marxistické the se se Somervillovým výkladem. Na takovou práci stačí zůstat nezaujatým, indiferentním pozorovatelem. Ale jde o víc: jde o posouzení, zda nejen Somervillova interpretace, nýbrž sama marxistická filosofie je správná a proč je správná. Tomuto bodu se nemůže a ostatně nikdy nechce/ vyhnout ani přesvědčený marxista, nepočítáme-li fanatiky. Ani já se mu nemohu vyhnout, nechci-li se nutit do indiferentismu. Zkoumání a ohledávání základů, na nichž naše nebo cizí filosofie stojí, je konec konců jedním z pricipů každé filosofické práce. Budu tedy postupovat takovým způsobem: budu vycházet z některých bodů Somervillových, ale užiji jich jen jako příležitosti k tomu, abych ukázal podstatu marxistického názoru, a sntím se pak budu vyrovnávat. Je to nutné proto, že musím dbát klasického marxistického materiálu, mám-li své kritické poznámky založit na pevné půdě. Přesně řečeno je tedy thematem mého referátu problém dialektiky myšlení.
11.jpg
====================
John Somerville Refrát Refrát pro seminář prof. L. Riegra. Letní sem. 1948/49. SOVIET PHILOSOPHY Chapter VI.: The Human Mind: the Dialectical Method of Thinking. Úvodem. Somervillova kniha má ráz především informativní. Je patrno, že kdyby nekdo chtěl svým referátem informovat o této knize, konec konců by více či méné zdařile informoval o marxismu. Jsem přesvědčen, že toho skutečně není třeba, neboť u nás máme mnohem lepší prameny a především původnější. Nebudu tedy informovat. Přes odmítnutí tohoto způsobu referování zůstává přede mnou úkol kritického posouzení. A tu jde o dvojí posouzení. Jednak je třeba zkoumat, nakolik Somerville vystihl nejpodstatnější stránky marxistického názoru a nakolik je skreslil. K tomu cíli stačí konfrontovat marxistické the se se Somervillovým výkladem. Na takovou práci stačí zůstat nezaujatým, indiferentním pozorovatelem. Ale jde o víc: jde o posouzení, zda nejen Somervillova interpretace, nýbrž sama marxistická filosofie je správná a proč je správná. Tomuto bodu se nemůže a ostatně nikdy nechce/ vyhnout ani přesvědčený marxista, nepočítáme-li fanatiky. Ani já se mu nemohu vyhnout, nechci-li se nutit do indiferentismu. Zkoumání a ohledávání základů, na nichž naše nebo cizí filosofie stojí, je konec konců jedním z pricipů každé filosofické práce. Budu tedy postupovat takovým způsobem: budu vycházet z některých bodů Somervillových, ale užiji jich jen jako příležitosti k tomu, abych ukázal podstatu marxistického názoru, a sntím se pak budu vyrovnávat. Je to nutné proto, že musím dbát klasického marxistického materiálu, mám-li své kritické poznámky založit na pevné půdě. Přesně řečeno je tedy thematem mého referátu problém dialektiky myšlení.
====================
12.jpg
====================
20 I. MYŠLENÍ. Není pochyby o tom, že správné myšlení je zákonité myšlení. Nicméně však už příští krok znamená jeden z nejzákladnějších problémů noetických a logických. Nelze totiž po přít, že také nesprávné, chybné myšlení je myšlením zákonitým, neboť ani ve své ne správnosti není nahodilé, nýbrž nepochybně podléhá zákonům myšlenkových procesů. Přece však je jasné, že u myšlení správného jde ještě o jinou zákonitost než je ta, která platí pro veškeré myšlení vůbec, totiž o zákonitost specifickou pro správné myšlení. Je tomu tak skutečně ? A jestliže ano, jaká je to zákonitost ? V jakém vztahu je k té zákonitosti, kterou odkrýváme vůbec v každém myšlením ? Kolem tohoto problému se bude točit celý náš referát. Jeho řešení je určováno naším pojetím myšlení. Ukáži véc nejprve na. Somervillovi. Somerville prohlašuje /str.178 a násl./, že se prý obvykle od sebe nerozlišují logika jako theorie správného myšlení a správné myšlení samo, t.j. nerozlišuje se mezi logikou jako oborem a mezi předmětem, oborem logiky. Pro lepší pochopení užívá příkladu. Bylo by prý právě tak nerozumné se domnívat, že člověk musí mít kurs fysiologie k tomu, aby uměl správně trávit, jako je nerozumné se domnívat, že musíme prostudovat nejprve logiku, abychom uměli správně myslit. A dále tvrdí Somerville, že fysiologie jako obor je v témž poměru ke skutečným fysiologickým pochodem, v jakém je logika jako obor k aktuálnímu procesu logickému. Je patrno, že se tu Somerville dopouští chyby právě v okamžiku, kdy se vyhýbal chybě jiné. Je totiž jeden podstatný rozdíl mezi srovnávanými případy. Mohu skvěle ovládat celou fysiologii a budu přesto dále špatně trávit, nebudu-li mít prostředky, jimiž bych mohl z vnějška zasáhnout a tím trávení napravit. Člověk pečlivě my sle, nepřidá ku postavě své loket jeden - a také nenapraví své trávení. Naproti tomu však ten, kdo zná správnou logickou theorii, kdo zná pravidla logického myšlent, ten napraví
12.jpg
====================
20 I. MYŠLENÍ. Není pochyby o tom, že správné myšlení je zákonité myšlení. Nicméně však už příští krok znamená jeden z nejzákladnějších problémů noetických a logických. Nelze totiž po přít, že také nesprávné, chybné myšlení je myšlením zákonitým, neboť ani ve své ne správnosti není nahodilé, nýbrž nepochybně podléhá zákonům myšlenkových procesů. Přece však je jasné, že u myšlení správného jde ještě o jinou zákonitost než je ta, která platí pro veškeré myšlení vůbec, totiž o zákonitost specifickou pro správné myšlení. Je tomu tak skutečně ? A jestliže ano, jaká je to zákonitost ? V jakém vztahu je k té zákonitosti, kterou odkrýváme vůbec v každém myšlením ? Kolem tohoto problému se bude točit celý náš referát. Jeho řešení je určováno naším pojetím myšlení. Ukáži véc nejprve na. Somervillovi. Somerville prohlašuje /str.178 a násl./, že se prý obvykle od sebe nerozlišují logika jako theorie správného myšlení a správné myšlení samo, t.j. nerozlišuje se mezi logikou jako oborem a mezi předmětem, oborem logiky. Pro lepší pochopení užívá příkladu. Bylo by prý právě tak nerozumné se domnívat, že člověk musí mít kurs fysiologie k tomu, aby uměl správně trávit, jako je nerozumné se domnívat, že musíme prostudovat nejprve logiku, abychom uměli správně myslit. A dále tvrdí Somerville, že fysiologie jako obor je v témž poměru ke skutečným fysiologickým pochodem, v jakém je logika jako obor k aktuálnímu procesu logickému. Je patrno, že se tu Somerville dopouští chyby právě v okamžiku, kdy se vyhýbal chybě jiné. Je totiž jeden podstatný rozdíl mezi srovnávanými případy. Mohu skvěle ovládat celou fysiologii a budu přesto dále špatně trávit, nebudu-li mít prostředky, jimiž bych mohl z vnějška zasáhnout a tím trávení napravit. Člověk pečlivě my sle, nepřidá ku postavě své loket jeden - a také nenapraví své trávení. Naproti tomu však ten, kdo zná správnou logickou theorii, kdo zná pravidla logického myšlent, ten napraví
====================
13.jpg
====================
3 kého myšlení, ten napraví logické /nikoli ovšem fysiologické/ nedostatky svého myšlení bez zásahu z vnějška, bez dalších prostředků, již tím, že se ve svém myšlení začne těmito pravidly a zásadami vědomě a důsledně řídit. Soudím, že jde o podstatný rozdíl a že tedy Somervillovo přirovnání mané neplatí. Poměr fysiologie a trávení prostě není týž jako poměr logické theorie a logického myšlení. Člověk se nemůže rozhodnout nedělat chyby v trávení, neboť to je úkon jeho těla, k němuž nemá bezprostředního přístupu právě tak, jako nemá bez prostředního přístupu k barvě svých očí, tvaru lebky nebo k nadání pro matematiku. Člověk se může dopust it omylu v myšlení, ale naproti nemůže me mluvit o tom, že se někdo dopustil falešného trávení. Potud je věc jasná. tomu Ale je tu i další omyl Somervillův. Praví, že není třeba studovat logiku, aby člověk uměl logicky my slit. To je pravda jen poloviční. Je snad logičnost, správnost myšlení člověku vrozena ? Ovšem že nemusí nikdo studovat knihy napsané o logice, ale nemůže a nebude umět my slit logicky, nenaučí-li se tomu. My všichni jsme se učili správně myslit od svých rodičů, od učitelů, od starších kamarádů, četbou atd. V tom všem je také obsažena logická theorie, i když není theoreticky a abstraktně formulována. Podle mého soudu není Somervillova chyba jen nahodilou nedokonalostí užitého příkladu, nýbrž ilustruje ilustruje podstatný omy 1 v pojetí myšlení. Je to však soukromý omyl Somervillův anebo najdeme týž omyl také u klasiků marxismu ? Toto rozvážit bude nyní naším nejbližším úkolem. Jak známo, vychází marxismus v otázce myšlení ze základního postulátu jednoty myšlení a bytí, tj. od téhož postulátu, od něhož vychází také důsledný idealismus. Je to postulát monistický, který podle Leninova názoru jediný je schopen zabezpečiti jednotné pojetí světa. Ale zatím co idealistický monismus vyvozuje jednotu světa z myšlení, materialistický monismus ji vyvozuje z objektivní reality, z hmoty.
13.jpg
====================
3 kého myšlení, ten napraví logické /nikoli ovšem fysiologické/ nedostatky svého myšlení bez zásahu z vnějška, bez dalších prostředků, již tím, že se ve svém myšlení začne těmito pravidly a zásadami vědomě a důsledně řídit. Soudím, že jde o podstatný rozdíl a že tedy Somervillovo přirovnání mané neplatí. Poměr fysiologie a trávení prostě není týž jako poměr logické theorie a logického myšlení. Člověk se nemůže rozhodnout nedělat chyby v trávení, neboť to je úkon jeho těla, k němuž nemá bezprostředního přístupu právě tak, jako nemá bez prostředního přístupu k barvě svých očí, tvaru lebky nebo k nadání pro matematiku. Člověk se může dopust it omylu v myšlení, ale naproti nemůže me mluvit o tom, že se někdo dopustil falešného trávení. Potud je věc jasná. tomu Ale je tu i další omyl Somervillův. Praví, že není třeba studovat logiku, aby člověk uměl logicky my slit. To je pravda jen poloviční. Je snad logičnost, správnost myšlení člověku vrozena ? Ovšem že nemusí nikdo studovat knihy napsané o logice, ale nemůže a nebude umět my slit logicky, nenaučí-li se tomu. My všichni jsme se učili správně myslit od svých rodičů, od učitelů, od starších kamarádů, četbou atd. V tom všem je také obsažena logická theorie, i když není theoreticky a abstraktně formulována. Podle mého soudu není Somervillova chyba jen nahodilou nedokonalostí užitého příkladu, nýbrž ilustruje ilustruje podstatný omy 1 v pojetí myšlení. Je to však soukromý omyl Somervillův anebo najdeme týž omyl také u klasiků marxismu ? Toto rozvážit bude nyní naším nejbližším úkolem. Jak známo, vychází marxismus v otázce myšlení ze základního postulátu jednoty myšlení a bytí, tj. od téhož postulátu, od něhož vychází také důsledný idealismus. Je to postulát monistický, který podle Leninova názoru jediný je schopen zabezpečiti jednotné pojetí světa. Ale zatím co idealistický monismus vyvozuje jednotu světa z myšlení, materialistický monismus ji vyvozuje z objektivní reality, z hmoty.
====================
14.jpg
====================
4 A tak materialistický monismus záleží podle Lenina v tom, že "duch neexistuje nezávisle na těle, že duch jest druhotný, funkcí mozku, odrazem vnějšího světa". /ME 66./ Toto pojetí vede až k takovým výrokům, jako že myšlení je produktem zvláštním způsobem organisované hmoty /ib.39/ nebo že je produktem velmi vysokého vývoje hmoty /55/. Tak se vyjadřuje také Engels /A-D 47/, když mluví o tom, že myšlení je produktem lidského mozku, a poněvadž člověk sám je přírodním produktem, že tedy výrobky /Erzeugnisse/ lidského mozku jsou v poslední instanci také přírodními produkty. /A z toho pak vyvozuje onu žádanou jednotu: poněvadž i myšlení je konec konců přírodním produktem, je jasné, že nemůže být v rozporu s ostatní přírodou, nýbrž že jí odpovídá, že je jí adekvátní./ Chtěl bych hned na počátku upozornit, že zřetelné převládá pasivní pojetí lidského myšlení. Často ovšem můžeme slyšet řeč o aktivitě a tvořivosti, ale jde vždy o slova, za nimiž při pozornějším pohledu neuvidíme známé pojmy aktivity a tvořivosti, nýbrž pojmy zmény, pohybu, procesu, vývoje. Je osudem každého monismu, že před ním zůstávají zavřeny brány pochopení toho, o čem mluvíme jako o tvůrčí aktivitě individua ať už jde o živý organismus nebo o ducha lidského -> o aktivitě subjektivní, čerpající sílu nejen z oko11, nýbrž také ze svých vlastních zdrojů, o aktivitě, která není vyjadřitelná termíny hmotných a energetických procesů, o aktivitě, která není uzlem stále probíhajících zákonitých změn ve světě ani Jani njadedmio pouhou výslednicí společného působení přerůzných sil, nýbrž která je vším tím a ještě něčím víc, totiž iniciativním úsi1fm o přetvoření světa podle obrazu svého, o to, aby cizí svět učinila svým světem, chaos pořádkem, pustinu domovem. Takovou aktivitu monismus nechápe. I ne jvelkolepější systémy monistické, které svou dynamičností překonaly vulgární monismus, jsou bezradné v otázce individuální aktivity. Pojmy jako pohyb', 'proces', 'vývoj jsou jejich poslední výzbrojí a ta na řešení nestačí. A tak se
14.jpg
====================
4 A tak materialistický monismus záleží podle Lenina v tom, že "duch neexistuje nezávisle na těle, že duch jest druhotný, funkcí mozku, odrazem vnějšího světa". /ME 66./ Toto pojetí vede až k takovým výrokům, jako že myšlení je produktem zvláštním způsobem organisované hmoty /ib.39/ nebo že je produktem velmi vysokého vývoje hmoty /55/. Tak se vyjadřuje také Engels /A-D 47/, když mluví o tom, že myšlení je produktem lidského mozku, a poněvadž člověk sám je přírodním produktem, že tedy výrobky /Erzeugnisse/ lidského mozku jsou v poslední instanci také přírodními produkty. /A z toho pak vyvozuje onu žádanou jednotu: poněvadž i myšlení je konec konců přírodním produktem, je jasné, že nemůže být v rozporu s ostatní přírodou, nýbrž že jí odpovídá, že je jí adekvátní./ Chtěl bych hned na počátku upozornit, že zřetelné převládá pasivní pojetí lidského myšlení. Často ovšem můžeme slyšet řeč o aktivitě a tvořivosti, ale jde vždy o slova, za nimiž při pozornějším pohledu neuvidíme známé pojmy aktivity a tvořivosti, nýbrž pojmy zmény, pohybu, procesu, vývoje. Je osudem každého monismu, že před ním zůstávají zavřeny brány pochopení toho, o čem mluvíme jako o tvůrčí aktivitě individua ať už jde o živý organismus nebo o ducha lidského -> o aktivitě subjektivní, čerpající sílu nejen z oko11, nýbrž také ze svých vlastních zdrojů, o aktivitě, která není vyjadřitelná termíny hmotných a energetických procesů, o aktivitě, která není uzlem stále probíhajících zákonitých změn ve světě ani Jani njadedmio pouhou výslednicí společného působení přerůzných sil, nýbrž která je vším tím a ještě něčím víc, totiž iniciativním úsi1fm o přetvoření světa podle obrazu svého, o to, aby cizí svět učinila svým světem, chaos pořádkem, pustinu domovem. Takovou aktivitu monismus nechápe. I ne jvelkolepější systémy monistické, které svou dynamičností překonaly vulgární monismus, jsou bezradné v otázce individuální aktivity. Pojmy jako pohyb', 'proces', 'vývoj jsou jejich poslední výzbrojí a ta na řešení nestačí. A tak se
====================
15.jpg
====================
stává nezbytným má-li být systém zachován že tato aktivita je obětována, že je prohlášena za zdánlivou a ve skutečnosti neexistující, a že je redukována na odlesk aná kolos ální dynamiky, která vládne oním jediným existujícím, onim monos' ať už tím idealisté míní Ideu mamu Vše-Ducha anebo materialisté hmotu. A je příznačné, že i pro idealistu je onen Duch či Idea něčím materiálním, je to existující světová substance; to je jenom důkaz toho, že žádný monismus, a tedy ani idealistický monismus, není schopen pochopiti a interpretovati skutečnon duchovní aktivitu, které je každá substance jenom materiálem, který musí být teprve pořádán a organisován. V tomto smyslu je tedy i největší idealismus materialistický. Ostatně je to jenom tento skrytý materialismus v každém idealismu, který umožnil onen proslulý filosofický zvrat Hegel Feuerbach nebo ještě lépe Hegel Marx. Máme-li se nyní vrátit k původní otázce, totiž k otázce po původu chy by Somervillovy, činíme tak s vědomím, že Somerville tu interpretuje myšlení vskutku materialisticky, t.j. monisticky. Do té míry to není jeho soukromý omyl. Naproti tomu však se dopouští chy by, kterou marxisté nazývají obvykle nedialektičností. Analogii myšlení a trávení provádí tu příliš přímočaře a tím ve skutečnosti vulgarisuje marxistické pojetí. Engels na př. svou poznámkou o dvou řadách dialektických zákonů ukazuje, že ono vulgární pojetí je mu cizí. Právě tak i Lenin poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o nesmyslnosti představy, jako by mozek vylučoval myšlenky zrovna tak jako játra žluč. Ale nesmíme se nechat zmýlit: Somervillova interpretace je poněkud zvulgarásávaná, ale neodporuje b v podstatě marxistickému pojetí. I ne jdialektičtější marxismus se dopouští téže chyby, byť ve formě ne tak vulgární. Pokusím se to ukázat v následujících kapitolách rozborem Marxistického pojetí dialektiky myšlení. Nejdříve však musíme sledovati, jak se těžiště problému přesune z myšlení vůbec na zákony myšlení. сл 5
15.jpg
====================
stává nezbytným má-li být systém zachován že tato aktivita je obětována, že je prohlášena za zdánlivou a ve skutečnosti neexistující, a že je redukována na odlesk aná kolos ální dynamiky, která vládne oním jediným existujícím, onim monos' ať už tím idealisté míní Ideu mamu Vše-Ducha anebo materialisté hmotu. A je příznačné, že i pro idealistu je onen Duch či Idea něčím materiálním, je to existující světová substance; to je jenom důkaz toho, že žádný monismus, a tedy ani idealistický monismus, není schopen pochopiti a interpretovati skutečnon duchovní aktivitu, které je každá substance jenom materiálem, který musí být teprve pořádán a organisován. V tomto smyslu je tedy i největší idealismus materialistický. Ostatně je to jenom tento skrytý materialismus v každém idealismu, který umožnil onen proslulý filosofický zvrat Hegel Feuerbach nebo ještě lépe Hegel Marx. Máme-li se nyní vrátit k původní otázce, totiž k otázce po původu chy by Somervillovy, činíme tak s vědomím, že Somerville tu interpretuje myšlení vskutku materialisticky, t.j. monisticky. Do té míry to není jeho soukromý omyl. Naproti tomu však se dopouští chy by, kterou marxisté nazývají obvykle nedialektičností. Analogii myšlení a trávení provádí tu příliš přímočaře a tím ve skutečnosti vulgarisuje marxistické pojetí. Engels na př. svou poznámkou o dvou řadách dialektických zákonů ukazuje, že ono vulgární pojetí je mu cizí. Právě tak i Lenin poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o nesmyslnosti představy, jako by mozek vylučoval myšlenky zrovna tak jako játra žluč. Ale nesmíme se nechat zmýlit: Somervillova interpretace je poněkud zvulgarásávaná, ale neodporuje b v podstatě marxistickému pojetí. I ne jdialektičtější marxismus se dopouští téže chyby, byť ve formě ne tak vulgární. Pokusím se to ukázat v následujících kapitolách rozborem Marxistického pojetí dialektiky myšlení. Nejdříve však musíme sledovati, jak se těžiště problému přesune z myšlení vůbec na zákony myšlení. сл 5
====================
16.jpg
====================
6 II. ZÁKONY MYŠLENÍ. Podle Engelsova pojetí se myšlením a jeho zákony zabývá formální logika a dialektika, jediné to dva obory, které zůstávají z bývalé filosofie, zatím co vše ostatní přechází do jednotlivých věd přírodních a historických. /A-D 32./ Oba obory chápe Engels jako nauku o zákonech samého procesu myšlení /LF 58/. Už jsme viděli, že pro marxisty je myšlení svým původem produktem, výrobkem mozku a svým obsahem odrazem objektivní reality, "vnějšího světa. Jak se to však má se zákony myšlení? Za proton pseudos marxistické noetiky jsem označil popření subjektivní aktivity /v pravém slova smyslu/; nyní budeme mít příležitost vidět rozsáhlé důsledky tohoto pojetí v otázce zákonů myšlení. Ale nejprve několik slov o marxistickém pojetí zákona, zákonitosti vůbec. Jsou známa nejrůznější pojetí t.zv. zákonů přírodních. Marxismus je v té věci důsledně objektivistický v tom smyslu, že za pramen všech našich formulací přírodních zákonů pokládá objektiv-. ní zákonitost v samotné přírodě. Charakter této objektivní zákonitosti je kausální; proto tak často čteme, jak klasikové marxismu vedle sebe jmenují objektivní zákonitost, příčinnost nebo kausalitu, nutnost přírodní atd. /na př.ME 117;118./ Tato zákonitost tedy reálně existuje /nikoli platí/, je nerozlučně spojena s hmotou /není plánem, organisační silou pro hmotu, t.j. pro všechno, co existuje/, je ve věcech /nikoli nad nimi/; slovem, je to zákonitost v plném slova smyslu imanentní, nebo jinak, je poze jednou stránkou objektivní reality, kterou vystihujeme jako "zákonitě se pohybující, vyvíjející hmotu. Právě tak jako Lenin prohlašuje za lhostejné, říkáme-li, že svět je pohybující se hmota nebo že svět je materiální pohyb, čímž naznačuje, že pohyb je neoddělitelnou lastností hmoty, právě tak je možno s marxistického hlediska prohlásit, že i zákonitost je ne oddělitelnou vlastností materiálního pohybu neboli pohybujno fimsambmotym vyvíjející se hmoty. Z toho
16.jpg
====================
6 II. ZÁKONY MYŠLENÍ. Podle Engelsova pojetí se myšlením a jeho zákony zabývá formální logika a dialektika, jediné to dva obory, které zůstávají z bývalé filosofie, zatím co vše ostatní přechází do jednotlivých věd přírodních a historických. /A-D 32./ Oba obory chápe Engels jako nauku o zákonech samého procesu myšlení /LF 58/. Už jsme viděli, že pro marxisty je myšlení svým původem produktem, výrobkem mozku a svým obsahem odrazem objektivní reality, "vnějšího světa. Jak se to však má se zákony myšlení? Za proton pseudos marxistické noetiky jsem označil popření subjektivní aktivity /v pravém slova smyslu/; nyní budeme mít příležitost vidět rozsáhlé důsledky tohoto pojetí v otázce zákonů myšlení. Ale nejprve několik slov o marxistickém pojetí zákona, zákonitosti vůbec. Jsou známa nejrůznější pojetí t.zv. zákonů přírodních. Marxismus je v té věci důsledně objektivistický v tom smyslu, že za pramen všech našich formulací přírodních zákonů pokládá objektiv-. ní zákonitost v samotné přírodě. Charakter této objektivní zákonitosti je kausální; proto tak často čteme, jak klasikové marxismu vedle sebe jmenují objektivní zákonitost, příčinnost nebo kausalitu, nutnost přírodní atd. /na př.ME 117;118./ Tato zákonitost tedy reálně existuje /nikoli platí/, je nerozlučně spojena s hmotou /není plánem, organisační silou pro hmotu, t.j. pro všechno, co existuje/, je ve věcech /nikoli nad nimi/; slovem, je to zákonitost v plném slova smyslu imanentní, nebo jinak, je poze jednou stránkou objektivní reality, kterou vystihujeme jako "zákonitě se pohybující, vyvíjející hmotu. Právě tak jako Lenin prohlašuje za lhostejné, říkáme-li, že svět je pohybující se hmota nebo že svět je materiální pohyb, čímž naznačuje, že pohyb je neoddělitelnou lastností hmoty, právě tak je možno s marxistického hlediska prohlásit, že i zákonitost je ne oddělitelnou vlastností materiálního pohybu neboli pohybujno fimsambmotym vyvíjející se hmoty. Z toho
====================
17.jpg
====================
7 vyplývají hned dvě věci. Především to, že každá nahodilost v přírodě /a ovšem i v historii/ je jenom zdánlivá, že ve skutečnosti není nahodilostí, nýbrž ve všem bezvýhradně existuje zákonitost. /LF 48-49./ Za druhé je patrno, že zároveň s vyvíjející se hmotou se vyvíjí i zákonitost, neboť obojí je nerozlučně spojeno. Z toho plyne, že vyšší atmdán vývojové stadium bude mít svůj vyšší typ zákonitosti, svou specifickou zákonitost. A nyní manjima uvažujme, co to znamená pro náš problém, totiž pro otázku zákonitosti, zákonů myšlení. Vzniká totiž otázka, jaký je vztah mezi vznikem myšlení a jeho obsahem, t.j. jaký je vztah mezi jeho genetickou stránkou a stránkou obsahovou. Je-li myšlení vázáno na vysoce vyvinutou hmotu, pak je jasné, že tuto hmotu charakterisuje specifická, právě tak vysoce vyvinutá zákonitost. Tato zákonitost není totožná s ostatními zákonitostmi přírodními ani je neobráží, neboť patří právě k jejímu charakteru, že je vyšší než tyto zákonitosti. Naproti tomu však myšlení podle marxistů obráží vnější realitu, a zákony myšlenkových procesů jsou odrazem zákonů hmotného světa. Tento rozpor způsobil, že Lenin přikročil k formulaci, která na první pohled přesahuje možnosti filosofického monismu. Prohlásil totiž, že je jistě správné považovati myšlení za právě tak skutečné, t.j. existující, jako je skutečná, existující i hmota. Naproti tomu nelze prý myšlenku nazvat materiální, neboť by to znamenalo učinit i chybný krok k směšování materialismu s idealismem /ME 186/. Jak máme rozuměti tomuto výroku ? Je několik možností výkladu. Předem je třeba vyloučiti ten, který by z uvedených vět vyvozoval, že pro Lenina je myšlení něco nehmotného nebo nadhmotného. Rovněž tak je třeba odmítnouti případnou resignaci, že tohle je nějaká Vyšší dialektika. Nejpravděpodobnější se zdá výklad, který nám ozřejmí přirovnání k zrcadlu: obraz, který vidíme v zrcadle, je nepochybně skutečný, t.j. reálný, ale nelze v žádném případě tvrdit, že je materiální. Ze není materiální, o tom se přesvědčuje
17.jpg
====================
7 vyplývají hned dvě věci. Především to, že každá nahodilost v přírodě /a ovšem i v historii/ je jenom zdánlivá, že ve skutečnosti není nahodilostí, nýbrž ve všem bezvýhradně existuje zákonitost. /LF 48-49./ Za druhé je patrno, že zároveň s vyvíjející se hmotou se vyvíjí i zákonitost, neboť obojí je nerozlučně spojeno. Z toho plyne, že vyšší atmdán vývojové stadium bude mít svůj vyšší typ zákonitosti, svou specifickou zákonitost. A nyní manjima uvažujme, co to znamená pro náš problém, totiž pro otázku zákonitosti, zákonů myšlení. Vzniká totiž otázka, jaký je vztah mezi vznikem myšlení a jeho obsahem, t.j. jaký je vztah mezi jeho genetickou stránkou a stránkou obsahovou. Je-li myšlení vázáno na vysoce vyvinutou hmotu, pak je jasné, že tuto hmotu charakterisuje specifická, právě tak vysoce vyvinutá zákonitost. Tato zákonitost není totožná s ostatními zákonitostmi přírodními ani je neobráží, neboť patří právě k jejímu charakteru, že je vyšší než tyto zákonitosti. Naproti tomu však myšlení podle marxistů obráží vnější realitu, a zákony myšlenkových procesů jsou odrazem zákonů hmotného světa. Tento rozpor způsobil, že Lenin přikročil k formulaci, která na první pohled přesahuje možnosti filosofického monismu. Prohlásil totiž, že je jistě správné považovati myšlení za právě tak skutečné, t.j. existující, jako je skutečná, existující i hmota. Naproti tomu nelze prý myšlenku nazvat materiální, neboť by to znamenalo učinit i chybný krok k směšování materialismu s idealismem /ME 186/. Jak máme rozuměti tomuto výroku ? Je několik možností výkladu. Předem je třeba vyloučiti ten, který by z uvedených vět vyvozoval, že pro Lenina je myšlení něco nehmotného nebo nadhmotného. Rovněž tak je třeba odmítnouti případnou resignaci, že tohle je nějaká Vyšší dialektika. Nejpravděpodobnější se zdá výklad, který nám ozřejmí přirovnání k zrcadlu: obraz, který vidíme v zrcadle, je nepochybně skutečný, t.j. reálný, ale nelze v žádném případě tvrdit, že je materiální. Ze není materiální, o tom se přesvědčuje
====================
18.jpg
====================
8 každé malé dítě, když sahá za zrcadlo. Naproti tomu je jasné, že zrcadlení není naše fantasie, nýbrž skutečnost. Jinými slovy: materiální je tady zrcadlo, nikoli zrcadlový obraz. A jde me-li od příměru zpět k myšlení: materiální je mozek nebo přesněji, materiální jsou neobyčejné složité pochody v mozku; myšlení je jenom jednou jejich stránkou, totiž tou, která odráží objektivní realitu samo však není materiální. Příměr má však jednu velkou vadu: zatím co zrcadlový obraz nemá ani nejmenšího vlivu na realitu, kterou obráží, a myšlení se v marxismu uznává t.zv.zpětné působení. I naskýtají se nám ihned otázky: jak může myšlenka zpětně působit, není-li materiální ? A co tu vlastně zpětně působí, sama myšlenka anebo její nositel, složitě organisovaná hmota ? Čteme, že se myšlenka stává materiální silou, stane-li se majetkem mas. Jak se však může stát materiální silou něco, co vůbec není materiálně samostatné ? Existuje vůbec nějaká myšlenková přímá myšlenková spojitost mezi masovými příslušníky anebo je tato spojitost zprostředkována materiálně ? Všechna důslednost monistická jako by se tu ztrácela. A I tvrdím, že mámá tady je dialektický materialismus na rozcestí: může se vydat trojím směrem. Buď po pře přímou myšlenkovou spojitost ve prospěch materiální; to nutně vede k epifenomenalismu v pojetí myšlení a vědomí. Nebo uzná tuto spojitost, ale věren monistickému východisku musí prohlásit myšlení za materiální. Anebo konečně - což se zdá nejméně pravděpodobné opusti monismus a otevře si tím dveře k pochopení subjektivní aktivity. Taková je noetická situace v dnešním marxismu. Touto situací si vysvětlíme nápadnou stagnaci sovětské filosofie v oboru theorie poznání, logiky a dialektiky, nápadnou totiž na pozadí všeobecného vývoje jiných vědeckých disciplin všeho druhu. Všechna díla z uvedených oborů, pokud mi bylo možno se doslechnout, mají charakter popularisační nebo aplikační. Je to proto, že pokračovat theoreticky v uvedených oborech znamená nevyhnutelné opustit do savadní noetickou posici, nemá-li být ztraceno jednotné, integrální pojetí.
18.jpg
====================
8 každé malé dítě, když sahá za zrcadlo. Naproti tomu je jasné, že zrcadlení není naše fantasie, nýbrž skutečnost. Jinými slovy: materiální je tady zrcadlo, nikoli zrcadlový obraz. A jde me-li od příměru zpět k myšlení: materiální je mozek nebo přesněji, materiální jsou neobyčejné složité pochody v mozku; myšlení je jenom jednou jejich stránkou, totiž tou, která odráží objektivní realitu samo však není materiální. Příměr má však jednu velkou vadu: zatím co zrcadlový obraz nemá ani nejmenšího vlivu na realitu, kterou obráží, a myšlení se v marxismu uznává t.zv.zpětné působení. I naskýtají se nám ihned otázky: jak může myšlenka zpětně působit, není-li materiální ? A co tu vlastně zpětně působí, sama myšlenka anebo její nositel, složitě organisovaná hmota ? Čteme, že se myšlenka stává materiální silou, stane-li se majetkem mas. Jak se však může stát materiální silou něco, co vůbec není materiálně samostatné ? Existuje vůbec nějaká myšlenková přímá myšlenková spojitost mezi masovými příslušníky anebo je tato spojitost zprostředkována materiálně ? Všechna důslednost monistická jako by se tu ztrácela. A I tvrdím, že mámá tady je dialektický materialismus na rozcestí: může se vydat trojím směrem. Buď po pře přímou myšlenkovou spojitost ve prospěch materiální; to nutně vede k epifenomenalismu v pojetí myšlení a vědomí. Nebo uzná tuto spojitost, ale věren monistickému východisku musí prohlásit myšlení za materiální. Anebo konečně - což se zdá nejméně pravděpodobné opusti monismus a otevře si tím dveře k pochopení subjektivní aktivity. Taková je noetická situace v dnešním marxismu. Touto situací si vysvětlíme nápadnou stagnaci sovětské filosofie v oboru theorie poznání, logiky a dialektiky, nápadnou totiž na pozadí všeobecného vývoje jiných vědeckých disciplin všeho druhu. Všechna díla z uvedených oborů, pokud mi bylo možno se doslechnout, mají charakter popularisační nebo aplikační. Je to proto, že pokračovat theoreticky v uvedených oborech znamená nevyhnutelné opustit do savadní noetickou posici, nemá-li být ztraceno jednotné, integrální pojetí.
====================
19.jpg
====================
6 Ale je nutno, abychom se vrátili k otázce zákonů v myšlení, i když musíme zanechati podrobného zkoumání problematiky, naznačené v předešlých odstavcích. Jedno je totiž jasné, že myšlení je v marxismu pojato jako reální proces, který je schopen obrážeti zákonitý pohyb hmoty /a to nic víc než obrážeti/. /ME 128/ Mžeme tedy od sebe rozeznávati předběžné čtveru véc: 1/ objektivní zákonitost hmotného světa, 2/ poznanou zákonitost hmotného světa, 3/ objektivní zákonitost myšlenkového procesu a 4/ poznanou zákonitost myšlenkového procesu. Ptáme se nyní: v jakém vztahu jsou tyto čtyři věci ? Jednoduchá mph /alespoň na pohled/ je odpoveď první: poznaná zákonitost hmotného světa je podle daných okolností více či méně spolehlivým odrazem objektivní zákonitosti tohoto světa. Právě tak poznaná zákonitost myšlenkového procesu je odrazem objektivní zákonitosti takového procesu. Ale jaký je vztah mezi objektivní zákonitostí hmotného světa a mezi objektivní zákonitostí myšlenkového procesu? Nevím o tom, že by kdy byla s marxistické strany formulována jasná odpověď na tuto otázku. Jde však o problém důležitý, úzce související s otázkou, co vlastně umožňuje myšlení odráže ti objektivní realitu, co zakládá schopnost myšlení k takovému odrážení. Vím pouze o jednom místě, kde Lenin píše, že poznávací schopnost člověka je prostým obrážením přírody. /ME 120./ Véta však není jasná a nechtěl bych na ní stavět, nemohu-li najít podporu v jiných podobných formulacích. Ze všeho, co jsem dosud řekl, je jistě jedna věc nade vší pochybu jasná zřetelná: v dialektickém materialismu není místa pro pochopení autonomie, samosprávy lidského ducha, která jediná může zakládat každou pracovní i myšlenkovou janmmtu methodu. Nikde nenajdeme ani řádku o tom, že by sama myšlenka měla nějakou organisační sílu, že by sama by la programem, který by měnil svět. Nové ideje nevznikájí z aktivity ducha, který chce předělat svét ke svému obrazu, nýbrž z nezbytnosti situace, z nouze doby; jinými slovy, nové ideje ne-
19.jpg
====================
6 Ale je nutno, abychom se vrátili k otázce zákonů v myšlení, i když musíme zanechati podrobného zkoumání problematiky, naznačené v předešlých odstavcích. Jedno je totiž jasné, že myšlení je v marxismu pojato jako reální proces, který je schopen obrážeti zákonitý pohyb hmoty /a to nic víc než obrážeti/. /ME 128/ Mžeme tedy od sebe rozeznávati předběžné čtveru véc: 1/ objektivní zákonitost hmotného světa, 2/ poznanou zákonitost hmotného světa, 3/ objektivní zákonitost myšlenkového procesu a 4/ poznanou zákonitost myšlenkového procesu. Ptáme se nyní: v jakém vztahu jsou tyto čtyři věci ? Jednoduchá mph /alespoň na pohled/ je odpoveď první: poznaná zákonitost hmotného světa je podle daných okolností více či méně spolehlivým odrazem objektivní zákonitosti tohoto světa. Právě tak poznaná zákonitost myšlenkového procesu je odrazem objektivní zákonitosti takového procesu. Ale jaký je vztah mezi objektivní zákonitostí hmotného světa a mezi objektivní zákonitostí myšlenkového procesu? Nevím o tom, že by kdy byla s marxistické strany formulována jasná odpověď na tuto otázku. Jde však o problém důležitý, úzce související s otázkou, co vlastně umožňuje myšlení odráže ti objektivní realitu, co zakládá schopnost myšlení k takovému odrážení. Vím pouze o jednom místě, kde Lenin píše, že poznávací schopnost člověka je prostým obrážením přírody. /ME 120./ Véta však není jasná a nechtěl bych na ní stavět, nemohu-li najít podporu v jiných podobných formulacích. Ze všeho, co jsem dosud řekl, je jistě jedna věc nade vší pochybu jasná zřetelná: v dialektickém materialismu není místa pro pochopení autonomie, samosprávy lidského ducha, která jediná může zakládat každou pracovní i myšlenkovou janmmtu methodu. Nikde nenajdeme ani řádku o tom, že by sama myšlenka měla nějakou organisační sílu, že by sama by la programem, který by měnil svět. Nové ideje nevznikájí z aktivity ducha, který chce předělat svét ke svému obrazu, nýbrž z nezbytnosti situace, z nouze doby; jinými slovy, nové ideje ne-
====================
20.jpg
====================
10 vznikají v ovzduší jiskřícího duchem, nýbrž v duchovním vakuu. Vývoj dá dozrát novým úkolům a vytvoří nezbytné podmínky k jejich řešení; a je to opět vývoj, který si tak či onak vynutí toto řešení, řekl bych, vypáčí je z některého z oněch nesmírných milionů žvanců šedé mozkové hmoty. A tak ovšem nejen že není řeči o tom, že by duch mohl předpisovat světu kolem sebe své zákony, svůj pořádek, nýbrž duch nemá schopnost spravovat ani sebe sama. Duch sám je odrazem hmotného světa; zákony, jimiž se spravuje, jsou odrazem zákonů objektivní přírody. Jaká fatalita, připomínající nauky orientální! Na tomto pozadí teprve pochopíme správné, co znamená výrok, že svoboda je pochopená nutnost a že nutnost myšlení je třeba vyvozovat z nutnosti přírodní. Bylo by však chybou souditi, že s ne správností monistických předpokladů padá celá dialektika nebo dokonce celé marxistické učení. Je třeba vyvarovat se negativismu, je třeba nepropadnout mínění, že všechna dosavadní filosofie by la falešná a že je třeba zahájit úplné novou éru lidského myšlení a poznání. Je známou skutečnost, že právě ten, kdo vůbec nedbá my na myšlení svých předchůdců, je největším jejich poplatníkem. Naopak je třeba usilovat o konstruktivní, posit ivní řešení. A takovým konstruktivním řešením je v našem případě pevné rozhodnutí, odhodit z marxistické noetiky její moniskodobne tickéu slupku a vyloupnout její zdravé jádro právě tak, jak o tom mluví Stalin, když popisuje vztah Marxův k Heglovi a Feuerbachovi. Co je však v našem případě oním zdravým jádrem ? Odpověď je obtížnější než kritické odmítnutí monismu. Nicméně se však o ni pokusím. Ale nejprve je třeba říci několik slov o t.zv. formální logice. III. LOGIKA. Když mluví Somerville o t.zv.formální logice, má na mysli onu tradiční logiku, na kterou jsou lidé na západě od dětství zvyklí a která jim není žádným problémem. Tato logika platí za jednou vytvoře-
20.jpg
====================
10 vznikají v ovzduší jiskřícího duchem, nýbrž v duchovním vakuu. Vývoj dá dozrát novým úkolům a vytvoří nezbytné podmínky k jejich řešení; a je to opět vývoj, který si tak či onak vynutí toto řešení, řekl bych, vypáčí je z některého z oněch nesmírných milionů žvanců šedé mozkové hmoty. A tak ovšem nejen že není řeči o tom, že by duch mohl předpisovat světu kolem sebe své zákony, svůj pořádek, nýbrž duch nemá schopnost spravovat ani sebe sama. Duch sám je odrazem hmotného světa; zákony, jimiž se spravuje, jsou odrazem zákonů objektivní přírody. Jaká fatalita, připomínající nauky orientální! Na tomto pozadí teprve pochopíme správné, co znamená výrok, že svoboda je pochopená nutnost a že nutnost myšlení je třeba vyvozovat z nutnosti přírodní. Bylo by však chybou souditi, že s ne správností monistických předpokladů padá celá dialektika nebo dokonce celé marxistické učení. Je třeba vyvarovat se negativismu, je třeba nepropadnout mínění, že všechna dosavadní filosofie by la falešná a že je třeba zahájit úplné novou éru lidského myšlení a poznání. Je známou skutečnost, že právě ten, kdo vůbec nedbá my na myšlení svých předchůdců, je největším jejich poplatníkem. Naopak je třeba usilovat o konstruktivní, posit ivní řešení. A takovým konstruktivním řešením je v našem případě pevné rozhodnutí, odhodit z marxistické noetiky její moniskodobne tickéu slupku a vyloupnout její zdravé jádro právě tak, jak o tom mluví Stalin, když popisuje vztah Marxův k Heglovi a Feuerbachovi. Co je však v našem případě oním zdravým jádrem ? Odpověď je obtížnější než kritické odmítnutí monismu. Nicméně se však o ni pokusím. Ale nejprve je třeba říci několik slov o t.zv. formální logice. III. LOGIKA. Když mluví Somerville o t.zv.formální logice, má na mysli onu tradiční logiku, na kterou jsou lidé na západě od dětství zvyklí a která jim není žádným problémem. Tato logika platí za jednou vytvoře-
====================
21.jpg
====================
11 113 nou a dnes už neotřesitelnou; snad jenom o některých detailech je možno dosud diskutovat. Somerville se však snaží ukázat, že to je jenom jeana z možných theorií správného myšlení, že však existuje též dialektická škola. Rozdíly mezi oběma ukazuje na třech tradičních zákonech logických, totiž na identité, nespornosti a na zásadé o vyloučení třetí možnosti. Nebudu se o tom blíže zmiňovat, poněvadž je to všechno už not oricky známo. Smy sl argumentů se strany dialektických materialistů vystihuje Somerville jako výtku, že všechny tyto logické zákony znamenají přílišné zjednodušení povahy existence; to znamená na př., že se naprosto nedá mluvit o identitě věcí, atd. Přihlédneme-li blíže k podstatě takových výtek, uvidíme, že marxisté prohlašují formální logiku přes její formálnost a ještě lépe právě pro její formálnost za ontologicky nepřesnou, neadekvátní. Zůstává nyní otázka, zda ontologické vybavení formální logiky je nerozlučně spjato s podstatou formální logiky, t.j. nenfli možno ontologické partie v tradiční logice nahradit nebo rekonstruovat ve smyslu moderních názorů, aniž by při tom charakter logiky samé zůstal podstatné dotčen. Tato otázka ne by la, pokud vím, nikým mezi marxisty ani řádné postavena, ani řádné vyřešena. Konec konců nás však tato otázka dnes tolik nezajímá, jako spíše to, jak. vůbec vykládá dialektický materialismus vznik logiky a logických zákonů, čím vy světlí chybu, která nastala v t.zv. odrážení objektivní skutečnosti. Přesněji řečeno: jde o to ukázat při konkretní vědecké práci na neoprávněnost, falešnost logického postupu, t.j. na falešnost logickou, nikoli ontologickou; a jakmile bude ukázána, jde o to vysvětlit, jak vzniká, kde a v čem je její kořen, ukázat jasně na souvislost mezi tímto kořenem a mezi chybou a tak vysvětlit a dokumentovat, jak taková chyba vzniká. Není mi známo, že by kdy byla podniknuta taková práce dialektickými materialisty; a tak ovšem ani Somerville nemá možnosti o tom něco povědět. Zůstává u staré věci, že prý by la -za Aristotela doba, kdy formální theorie logická představovala přesně to, čeho
21.jpg
====================
11 113 nou a dnes už neotřesitelnou; snad jenom o některých detailech je možno dosud diskutovat. Somerville se však snaží ukázat, že to je jenom jeana z možných theorií správného myšlení, že však existuje též dialektická škola. Rozdíly mezi oběma ukazuje na třech tradičních zákonech logických, totiž na identité, nespornosti a na zásadé o vyloučení třetí možnosti. Nebudu se o tom blíže zmiňovat, poněvadž je to všechno už not oricky známo. Smy sl argumentů se strany dialektických materialistů vystihuje Somerville jako výtku, že všechny tyto logické zákony znamenají přílišné zjednodušení povahy existence; to znamená na př., že se naprosto nedá mluvit o identitě věcí, atd. Přihlédneme-li blíže k podstatě takových výtek, uvidíme, že marxisté prohlašují formální logiku přes její formálnost a ještě lépe právě pro její formálnost za ontologicky nepřesnou, neadekvátní. Zůstává nyní otázka, zda ontologické vybavení formální logiky je nerozlučně spjato s podstatou formální logiky, t.j. nenfli možno ontologické partie v tradiční logice nahradit nebo rekonstruovat ve smyslu moderních názorů, aniž by při tom charakter logiky samé zůstal podstatné dotčen. Tato otázka ne by la, pokud vím, nikým mezi marxisty ani řádné postavena, ani řádné vyřešena. Konec konců nás však tato otázka dnes tolik nezajímá, jako spíše to, jak. vůbec vykládá dialektický materialismus vznik logiky a logických zákonů, čím vy světlí chybu, která nastala v t.zv. odrážení objektivní skutečnosti. Přesněji řečeno: jde o to ukázat při konkretní vědecké práci na neoprávněnost, falešnost logického postupu, t.j. na falešnost logickou, nikoli ontologickou; a jakmile bude ukázána, jde o to vysvětlit, jak vzniká, kde a v čem je její kořen, ukázat jasně na souvislost mezi tímto kořenem a mezi chybou a tak vysvětlit a dokumentovat, jak taková chyba vzniká. Není mi známo, že by kdy byla podniknuta taková práce dialektickými materialisty; a tak ovšem ani Somerville nemá možnosti o tom něco povědět. Zůstává u staré věci, že prý by la -za Aristotela doba, kdy formální theorie logická představovala přesně to, čeho
====================
22.jpg
====================
리 12 bylo potřeba vzhledem k výši, jíž dosáhla ve svém vývoji tehdejší věda. A chyba prý je jen v tom, že to někteří lidé chtějí přenášet přes 22 století do doby docela jiné, kdy už tato theorie nepřináší vědecký pokrok, nýbrž kdy se stala přítěží. Inu, stala-li se skutečně přítěží, pak ovšem je třeba se jí vzdát. Ale my takovéhle zkratky už známe nazpamět; chtěli bychom se také jednou dočíst, jak na příklad taková přítěž ve skutečnosti vypadá, chtěli bychom znát konečně jasné příklady, z nichž je patrna chybnost samotné logické struktury. Bylo už vynalezeno nespočet příkladů, které to měly dokázat, ale bohužel to do sud ani jeden dokázati nemohl. Také Somerville vyrukuje s některými, a je nutno poctivě přiznat, že vypadají velice vérojatně. Ovšem vérojatně snad pro široké americké publikum, nikoli však pro skutečného védce nebo filosofa. Podrobíte-li všechny takové příklady jen trochu pozornější kritice, vyjdou okamžitě najevo všechny ony nepřesnosti a chyby, které na první pohled zůstávají vašim očím skryty. Ukáži dva takové "přesvědčující" Somervillovy příklady. První z nich je docela krátký. Když byly negrům v Americe vykázány zvláštní vozy, vyskytlo se prý také takové odůvodnění nezávadnosti takového opatření: že prý to znamená oddělení černých od bílých právě tak jako oddělení bílých od černých. A tento příklad je Somervillovi typickou ukázkou neadekvátnosti logiky. Ale rozeberme příklad. pravda Je skutečné fakt, že oddělit černochy od bělochů je úplně totéž jako oddélit bélochy od černochů ovšem jen pokud zůstaneme u otázky oddélování. Právě tak, když loupeme pomeranč, můžeme mluvit o tom, že oddělujeme slupku od pomeranče nebo pomeranč od slupky. Téhož druhu je fysikální fakt, zdůrazňovaný hlavné theorif relativity, že pohybují-li se těleso A a těleso B takovým způsobem, že vzdálenost mezi nimi roste, můžeme právě tak dobře prohlásit, že se vzdaluje těleso A od tělesa B jako že se vzdaluje těleso B od tělesa A. A takových příkladů bychom mohli najmenovat hned celé stovky a tisíce. Ale vezmě-
22.jpg
====================
리 12 bylo potřeba vzhledem k výši, jíž dosáhla ve svém vývoji tehdejší věda. A chyba prý je jen v tom, že to někteří lidé chtějí přenášet přes 22 století do doby docela jiné, kdy už tato theorie nepřináší vědecký pokrok, nýbrž kdy se stala přítěží. Inu, stala-li se skutečně přítěží, pak ovšem je třeba se jí vzdát. Ale my takovéhle zkratky už známe nazpamět; chtěli bychom se také jednou dočíst, jak na příklad taková přítěž ve skutečnosti vypadá, chtěli bychom znát konečně jasné příklady, z nichž je patrna chybnost samotné logické struktury. Bylo už vynalezeno nespočet příkladů, které to měly dokázat, ale bohužel to do sud ani jeden dokázati nemohl. Také Somerville vyrukuje s některými, a je nutno poctivě přiznat, že vypadají velice vérojatně. Ovšem vérojatně snad pro široké americké publikum, nikoli však pro skutečného védce nebo filosofa. Podrobíte-li všechny takové příklady jen trochu pozornější kritice, vyjdou okamžitě najevo všechny ony nepřesnosti a chyby, které na první pohled zůstávají vašim očím skryty. Ukáži dva takové "přesvědčující" Somervillovy příklady. První z nich je docela krátký. Když byly negrům v Americe vykázány zvláštní vozy, vyskytlo se prý také takové odůvodnění nezávadnosti takového opatření: že prý to znamená oddělení černých od bílých právě tak jako oddělení bílých od černých. A tento příklad je Somervillovi typickou ukázkou neadekvátnosti logiky. Ale rozeberme příklad. pravda Je skutečné fakt, že oddělit černochy od bělochů je úplně totéž jako oddélit bélochy od černochů ovšem jen pokud zůstaneme u otázky oddélování. Právě tak, když loupeme pomeranč, můžeme mluvit o tom, že oddělujeme slupku od pomeranče nebo pomeranč od slupky. Téhož druhu je fysikální fakt, zdůrazňovaný hlavné theorif relativity, že pohybují-li se těleso A a těleso B takovým způsobem, že vzdálenost mezi nimi roste, můžeme právě tak dobře prohlásit, že se vzdaluje těleso A od tělesa B jako že se vzdaluje těleso B od tělesa A. A takových příkladů bychom mohli najmenovat hned celé stovky a tisíce. Ale vezmě-
====================
23.jpg
====================
13 me případ, kdy jíte jablko a ono vám upadne. Zvednete je a odkrojíte umazenou část od zbývající čisté, nebo, což je úplně totéž, odkrojíte čistou část od umazané. Je přece jasné, že něco jiného je úvaha o problému rozdělení celku ve smyslu logickém a něco jiného posouzení, zda má smysl to, co děláte. Především je tu otázka, zda vůbec má smysl jablko krájet; tu se ptáte po tom, jaký je účel tohoto krájení. Má snad tento účel co dělat s tím, že je lhostejno, zda mluvíte o odkrojení špinavého kousku od čistého anebo naopak ? Nikoli, zjevně nemá. S tím souvisí otázka: když už jste jablko rozdělili, kterou část zahodíte, která je pro vás bezcenná? Ale má toto hodnocení nějaký vliv na fakt, že při odkrajování odkrajujete jeden díl od druhého právě tak, jako druhý od prvého? Nikoli, je zřejmé, že jde o dvojí různou věc. Ale právé tak je tomu s černochy a s bělochy v Americe. Když zjišťuje statistik počet černochů a bělochů v Americe, také odděluje černé od bílých neboli bílé od černých; v tomto případě mu to nikdy nevytkne. Když v nemocnici jsou odděleni lidé s nakažlivými chorobami od ostatních, opět je to totéž, jako řekneme-li, že jsou všichni nemocní oddělováni od těch, kteří trpí infekčními chorobami. Logický problém oddělování zůstává nedotčen; proti faktu oddělování nikdo nic nenamítá, neboť oddělení je rozumné, ano nutné z hygienických důvodů. Logický problém oddělování zůstává nedotčen i v případě zařizování zvláštních vozů pro černochy. Fakt rozdělování sám o sobě také nevyvolá námitek - na př. ve statistické praxi tomu tak rozhodně není. Celý fakt oddělených vozů pro černochy je však hnusný na sociálním pozadí; co je nám odporné, je rasová diskriminace, porušování rovnoprávnosti lidí, odsuzujeme nelidskost a brutálnost takových zařízení. Ale odsuzujeme je nikoli proto, že by snad v tomto případě logický fakt o dělení celku najednou přestal platit, nýbrž že v daném případě sociální fakt oddělování černochů od bělochů neboli bélochů od černochů znamená defakto víc než oddělování, totiž znamená utlačování černochů, pohrdání jimi a to je nepřípust-
23.jpg
====================
13 me případ, kdy jíte jablko a ono vám upadne. Zvednete je a odkrojíte umazenou část od zbývající čisté, nebo, což je úplně totéž, odkrojíte čistou část od umazané. Je přece jasné, že něco jiného je úvaha o problému rozdělení celku ve smyslu logickém a něco jiného posouzení, zda má smysl to, co děláte. Především je tu otázka, zda vůbec má smysl jablko krájet; tu se ptáte po tom, jaký je účel tohoto krájení. Má snad tento účel co dělat s tím, že je lhostejno, zda mluvíte o odkrojení špinavého kousku od čistého anebo naopak ? Nikoli, zjevně nemá. S tím souvisí otázka: když už jste jablko rozdělili, kterou část zahodíte, která je pro vás bezcenná? Ale má toto hodnocení nějaký vliv na fakt, že při odkrajování odkrajujete jeden díl od druhého právě tak, jako druhý od prvého? Nikoli, je zřejmé, že jde o dvojí různou věc. Ale právé tak je tomu s černochy a s bělochy v Americe. Když zjišťuje statistik počet černochů a bělochů v Americe, také odděluje černé od bílých neboli bílé od černých; v tomto případě mu to nikdy nevytkne. Když v nemocnici jsou odděleni lidé s nakažlivými chorobami od ostatních, opět je to totéž, jako řekneme-li, že jsou všichni nemocní oddělováni od těch, kteří trpí infekčními chorobami. Logický problém oddělování zůstává nedotčen; proti faktu oddělování nikdo nic nenamítá, neboť oddělení je rozumné, ano nutné z hygienických důvodů. Logický problém oddělování zůstává nedotčen i v případě zařizování zvláštních vozů pro černochy. Fakt rozdělování sám o sobě také nevyvolá námitek - na př. ve statistické praxi tomu tak rozhodně není. Celý fakt oddělených vozů pro černochy je však hnusný na sociálním pozadí; co je nám odporné, je rasová diskriminace, porušování rovnoprávnosti lidí, odsuzujeme nelidskost a brutálnost takových zařízení. Ale odsuzujeme je nikoli proto, že by snad v tomto případě logický fakt o dělení celku najednou přestal platit, nýbrž že v daném případě sociální fakt oddělování černochů od bělochů neboli bélochů od černochů znamená defakto víc než oddělování, totiž znamená utlačování černochů, pohrdání jimi a to je nepřípust-
====================
24.jpg
====================
14 né nikoli proto, že tu neplatí logika, nýbrž dialektika, nýbrž proto, že jsou rušeny demokratické zásady. Z toho je patrno, že logická rovnocennost obou oddělovaných partnerů neznamená zachování rovnocennosti faktické, v našem případě sociální. Patrno je však, že tato sociální nerovnocennost nemůže vyvrátit rovnocennost ve smyslu logickém. A tak náš výsledek: chyba nebyla v logické zásadě, že oddělování jedné části od druhé je právě tak oddělováním druhé části od prvé, nýbrž chyba byla v hominé ne správné aplikaci této logické zásady. Soudím, že my slícímu člověku už nemůže být nic jasnějšího nad to. Druhý příklad líčí Somerville na několika stránkách. Pokusím se věc sestručnit. Somerville klade otázku: budete považovat za demokrata člověka, který uznává toleranci jen několika náboženských sekt mezi sebou, ale nepřipouští celou řadu sekt jiných ? Každý ovšem řekne, že ne. A tu pan Somerville vyrukuje s poukazem, že tímto mužem byl John Locke, vynikající anglický demokrat 17.století. Na čemž chce ukázat, že tady logika přestává platit, poněvadž to, čím byl Locke demokratický a pokrokový ve své době, je dnes zdrojem reakce. Dnes bychom člověka s týmiž názory, jaké měl John Locke, v žádném případě nemohli považovat za demokrata, naopak, každý by se mu vy smál. Podívejme se na příklad opět zblízka. Véc má dvě stránky: bud demekratičností a pokrokovostí rozumíme tendenci člověka, anebo jimi rozumíme společenské zařazení. V prvém případě člověk, který má dnes názory Lockovy, není demokratem proto, poněvadž nemá tendenci demokratickou, nýbrž reakční. V druhém případě pak ovšem společenské zařazení Lockovo bylo nutně vázáno na dobu a okolnosti a nemůže tedy být mechanicky přenášeno do doby a okolností jiných. Pak ovšem pojem demokrata sedmnáctého století je pojmem jedním a pojem demokrata v naší době pojmem druhým. Ptáme-li se pak, nazveme-li demokratem člověka takových a takových názorů, není a nemůže být na první pohled jasno, o který pojem tu jde. Každý odpovídá v domění, že jde o dnešního demokrata, a Somerville pak vítězoslavně ukazuje na logický defekt a docela zapomena na to, že jde o dva různé pojmy. Konec konců však
24.jpg
====================
14 né nikoli proto, že tu neplatí logika, nýbrž dialektika, nýbrž proto, že jsou rušeny demokratické zásady. Z toho je patrno, že logická rovnocennost obou oddělovaných partnerů neznamená zachování rovnocennosti faktické, v našem případě sociální. Patrno je však, že tato sociální nerovnocennost nemůže vyvrátit rovnocennost ve smyslu logickém. A tak náš výsledek: chyba nebyla v logické zásadě, že oddělování jedné části od druhé je právě tak oddělováním druhé části od prvé, nýbrž chyba byla v hominé ne správné aplikaci této logické zásady. Soudím, že my slícímu člověku už nemůže být nic jasnějšího nad to. Druhý příklad líčí Somerville na několika stránkách. Pokusím se věc sestručnit. Somerville klade otázku: budete považovat za demokrata člověka, který uznává toleranci jen několika náboženských sekt mezi sebou, ale nepřipouští celou řadu sekt jiných ? Každý ovšem řekne, že ne. A tu pan Somerville vyrukuje s poukazem, že tímto mužem byl John Locke, vynikající anglický demokrat 17.století. Na čemž chce ukázat, že tady logika přestává platit, poněvadž to, čím byl Locke demokratický a pokrokový ve své době, je dnes zdrojem reakce. Dnes bychom člověka s týmiž názory, jaké měl John Locke, v žádném případě nemohli považovat za demokrata, naopak, každý by se mu vy smál. Podívejme se na příklad opět zblízka. Véc má dvě stránky: bud demekratičností a pokrokovostí rozumíme tendenci člověka, anebo jimi rozumíme společenské zařazení. V prvém případě člověk, který má dnes názory Lockovy, není demokratem proto, poněvadž nemá tendenci demokratickou, nýbrž reakční. V druhém případě pak ovšem společenské zařazení Lockovo bylo nutně vázáno na dobu a okolnosti a nemůže tedy být mechanicky přenášeno do doby a okolností jiných. Pak ovšem pojem demokrata sedmnáctého století je pojmem jedním a pojem demokrata v naší době pojmem druhým. Ptáme-li se pak, nazveme-li demokratem člověka takových a takových názorů, není a nemůže být na první pohled jasno, o který pojem tu jde. Každý odpovídá v domění, že jde o dnešního demokrata, a Somerville pak vítězoslavně ukazuje na logický defekt a docela zapomena na to, že jde o dva různé pojmy. Konec konců však
====================
25.jpg
====================
15 přece jenom není mezi oběma pojmy nepřekročitelná hráz. Je něco společného Lockovi i dnešnímu demokratovi, není Locke demokratem z je daěkh důvodů a dnešní člověk z důvodů docela jiných; oba jsou bratři, i když jsou oddělení třemi sty lety. Demokratický ideál je spojuje, je pánem nad oběma, je jejich vyznáním a vfrou; slova, jimiž formulují své předvědčení, pati jsou poplatna době, ale smysl, kterému slouží, je dán demokratickým programem. Boje, jichž se každý z nich účastní, jsou docela různé; ale demokrata v nich poznáte podle vysoko vyzdviženého praporu svobody a snášenlivosti. A tak konec konců Somervillův příklad je jen sofistickou hříčkou právě tak, jako jí byl výrok onoho amerického politika o oddělování černochů od bělochů. A tak nelze než brát skepticky závěr, který Somerville činí na základě takových příkladů, že totiž skutečný béh událostí nese s sebou situace, které jsou s hlediska formálné logického protismyslné. Tvrdím, že jsou protismyslné prostě proto, že ja tak pan Somerville předkládá, že je tak interpretuje. Tvrdím, že každý takový příklad lze formulovat tak, že nedochází k logickým sporům. Nemohu to ovšem nyní dokazovat do nekonečna o každém příkladě; ale jsem ochoten tak činit v diskuss. Celá věc ovšem souvisí s marxistickým pojetím logiky. Základem tohoto pojetí je přesvědčení, že pojmy vznikají abstrakcí a logická schemata že se týkají pouze myšlenkových forem /Denkformen/. Abstrakce tu však znamená otisk přírody a myšlenková forma je jen detail na vlastním myšlenkovém průběhu. Ukazoval jsem však už, jak toto pojetí nevystihuje skutečnost. Tvrdím, že nepochopíme nic z logiky, manfmiimmám nepochopíme-li, že logické zákony nejsou v myšlení, že nejsou imanentní myšlenkovému procesu, že nejsou obsaženy ani v tomto procesu ani v jeho formách, nýbrž že jsou pravidlem pro myšlení, že jsou jakoby předpisy, jimiž se řídíme a intanámmásmiedon jimiž se dáme vést. Uznáváme vědomé platnost těchto zákonů, zavazujeme se jim,
25.jpg
====================
15 přece jenom není mezi oběma pojmy nepřekročitelná hráz. Je něco společného Lockovi i dnešnímu demokratovi, není Locke demokratem z je daěkh důvodů a dnešní člověk z důvodů docela jiných; oba jsou bratři, i když jsou oddělení třemi sty lety. Demokratický ideál je spojuje, je pánem nad oběma, je jejich vyznáním a vfrou; slova, jimiž formulují své předvědčení, pati jsou poplatna době, ale smysl, kterému slouží, je dán demokratickým programem. Boje, jichž se každý z nich účastní, jsou docela různé; ale demokrata v nich poznáte podle vysoko vyzdviženého praporu svobody a snášenlivosti. A tak konec konců Somervillův příklad je jen sofistickou hříčkou právě tak, jako jí byl výrok onoho amerického politika o oddělování černochů od bělochů. A tak nelze než brát skepticky závěr, který Somerville činí na základě takových příkladů, že totiž skutečný béh událostí nese s sebou situace, které jsou s hlediska formálné logického protismyslné. Tvrdím, že jsou protismyslné prostě proto, že ja tak pan Somerville předkládá, že je tak interpretuje. Tvrdím, že každý takový příklad lze formulovat tak, že nedochází k logickým sporům. Nemohu to ovšem nyní dokazovat do nekonečna o každém příkladě; ale jsem ochoten tak činit v diskuss. Celá věc ovšem souvisí s marxistickým pojetím logiky. Základem tohoto pojetí je přesvědčení, že pojmy vznikají abstrakcí a logická schemata že se týkají pouze myšlenkových forem /Denkformen/. Abstrakce tu však znamená otisk přírody a myšlenková forma je jen detail na vlastním myšlenkovém průběhu. Ukazoval jsem však už, jak toto pojetí nevystihuje skutečnost. Tvrdím, že nepochopíme nic z logiky, manfmiimmám nepochopíme-li, že logické zákony nejsou v myšlení, že nejsou imanentní myšlenkovému procesu, že nejsou obsaženy ani v tomto procesu ani v jeho formách, nýbrž že jsou pravidlem pro myšlení, že jsou jakoby předpisy, jimiž se řídíme a intanámmásmiedon jimiž se dáme vést. Uznáváme vědomé platnost těchto zákonů, zavazujeme se jim,
====================
26.jpg
====================
16 ale neobjevujeme jich v procesu samém jako objektivní zákonitost, kterou nezbývá než vzít na vědomí. Dokladem toho je skutečnost, že dosud nebyl ani nejprostší logický zákon psychologicky vysvětlen, ba sní psychologicky popsán. To právě patří k podstatě logických zákonů, že je není možno popisovat ani konstatovat, nýbrž jenom bud přijmout nebo vyvracet. A zůstává nepříjemný úkol každému, kdo je chce vyvracet, aby tak činil logicky, neboť vyvrací-li je nelogicky, vylívá vodu z rybníka na břeh. Nakonec bych chtěl učinit malou poznámku k termínu "formální logika". Jsem přesvědčen o tom, že to je velice nevhodný název. Neexistuje ve skutečnosti žádná fommádnast čistá formálnost, a ne existuje ani formální logika. Bylo by falešné odtrhovat formu od obsahu, a by lo by ještě falešnější hledat hagiohémákom logickou zákonitost ve formách myšlení. Logika není vědou o formách myšlení, nýbrž vědou o obecných pravidlech správného myšlení, která jsou plodem několikatisícileté myšlenkové praxe nesčíslných lidských generací. Nesmírné množství pokusů a právě tolik omylů předcházelo formulaci každého z těchto pravidel; a také každé z těchto pravidel je novým mezníkem na vítězné cestě ducha, ano je dokumentem nového vítězství ducha nad hmotou. IV. DIALEKTIKA. Logika ovšem není vševéda, to znamená, má svůj vymezený obor. Proto žádný vědec ani filosof nevy stačí s logikou a s logickým myšlením, neboť to je jenom pomůckou, obecným pravidlem, jak se dobrat správných konců, ale které nás ovšem nemůže poučiti o nových faktech. V tom smyslu každá věda i filosofie přesahují oblast logickou; to ovšem neznamená, že logická zákonitost je tím rušena. Naopak právě v tom záleží cesta vědcova, že logiku neruší, nýbrž naplňuje: řídí se jejími pravidly vždy v nových a nových situacích. Často musí nově formulovat některá logická pravidla, někdy také musí formulovat nová; tím ovšem nikdy nepodvrací logický řád, nýbrž naopak jej upevňuje.
26.jpg
====================
16 ale neobjevujeme jich v procesu samém jako objektivní zákonitost, kterou nezbývá než vzít na vědomí. Dokladem toho je skutečnost, že dosud nebyl ani nejprostší logický zákon psychologicky vysvětlen, ba sní psychologicky popsán. To právě patří k podstatě logických zákonů, že je není možno popisovat ani konstatovat, nýbrž jenom bud přijmout nebo vyvracet. A zůstává nepříjemný úkol každému, kdo je chce vyvracet, aby tak činil logicky, neboť vyvrací-li je nelogicky, vylívá vodu z rybníka na břeh. Nakonec bych chtěl učinit malou poznámku k termínu "formální logika". Jsem přesvědčen o tom, že to je velice nevhodný název. Neexistuje ve skutečnosti žádná fommádnast čistá formálnost, a ne existuje ani formální logika. Bylo by falešné odtrhovat formu od obsahu, a by lo by ještě falešnější hledat hagiohémákom logickou zákonitost ve formách myšlení. Logika není vědou o formách myšlení, nýbrž vědou o obecných pravidlech správného myšlení, která jsou plodem několikatisícileté myšlenkové praxe nesčíslných lidských generací. Nesmírné množství pokusů a právě tolik omylů předcházelo formulaci každého z těchto pravidel; a také každé z těchto pravidel je novým mezníkem na vítězné cestě ducha, ano je dokumentem nového vítězství ducha nad hmotou. IV. DIALEKTIKA. Logika ovšem není vševéda, to znamená, má svůj vymezený obor. Proto žádný vědec ani filosof nevy stačí s logikou a s logickým myšlením, neboť to je jenom pomůckou, obecným pravidlem, jak se dobrat správných konců, ale které nás ovšem nemůže poučiti o nových faktech. V tom smyslu každá věda i filosofie přesahují oblast logickou; to ovšem neznamená, že logická zákonitost je tím rušena. Naopak právě v tom záleží cesta vědcova, že logiku neruší, nýbrž naplňuje: řídí se jejími pravidly vždy v nových a nových situacích. Často musí nově formulovat některá logická pravidla, někdy také musí formulovat nová; tím ovšem nikdy nepodvrací logický řád, nýbrž naopak jej upevňuje.
====================
27.jpg
====================
17 27 Ale jak už jsem řekl, filosofie i vědy přesahují oblast logickou, a to nejen tak tak, že jsou ne skonale bohatší obsahem, neboť se obírají nepřebernou plností reality, nýbrž také tím, že mají své specifické, logice sice neodporující, ale přece ji přesahující methody. Tyto methody jsou nejrůznějšího druhu, od pracovníhoat postupu dělníka u obráběcího stroje až po složitý proces technické výroby umělého hedvábí, od method chemické analy sy až ke způsobu transformace prvků v cyklotronech, od postupu řešení jednoduchých geometrických příkladů k Lorentzovým transformacím atd. atd. Všechmy ty to me thody jsou sice aplikací logických pravidel, ale nevyplýtéž vají jenom z nich, nýbrž z povahy skutečnosti, reality, která je předmětem vědeckého zkoumání. A právě tak, jako lze obecné a nejobecněji formulovat pravidla logického postupu myšlení, tak lze také obecné a nejobecnéji charakterisovat ty vlastnosti reality, které jsou určující mérou účastny svým vlivem na povaze a konečném vzhledu oněch speciálních method. Jinými slovy: je možno dvojím způsobem klasifikovat vědecké methody, buď s hlediska logického anebo s hlediska ontologického. Přidržíme-li se posledního, docházíme k nejobecnějším zákonům objektivního světa, k zákonům dialektickým. Už jsem naznačil své přesvědčení, že dialektika pandamm nepadá s monismem. Zbývá nyní, abych ukázal, v čem kladně hodnotím dialektiku. Přidržím se raději v té věci formulace Stalinovy než Somervillovy, ačkoli se věcné neliší; Somerville opakuje Stalina jen vlastními slovy. První zákon dialektický je znám pod jménem zákona souvislosti všeho se vším. Podle tohoto zákona je skutečnost souvislým, jednotným celkem kde věci a jevy jsou vzájemně organisky spjaty, jsou na sobě závislé a vzájemně se podmiňují. Nelze tedy pochopiti správně ani jeden zjev, vyjmeme-li jej z jeho původní souvislosti a studujeme-li jej isolovaně. Tento zákon plně přijímám s těmito poznámkami: za prvé. Uvedená poučka by se mohla stát lehko zásadou dostatečné neurčitosti, neboť jev nikdy nemůžeme úplně vyčerpat ve všech jeho vztazíbh
27.jpg
====================
17 27 Ale jak už jsem řekl, filosofie i vědy přesahují oblast logickou, a to nejen tak tak, že jsou ne skonale bohatší obsahem, neboť se obírají nepřebernou plností reality, nýbrž také tím, že mají své specifické, logice sice neodporující, ale přece ji přesahující methody. Tyto methody jsou nejrůznějšího druhu, od pracovníhoat postupu dělníka u obráběcího stroje až po složitý proces technické výroby umělého hedvábí, od method chemické analy sy až ke způsobu transformace prvků v cyklotronech, od postupu řešení jednoduchých geometrických příkladů k Lorentzovým transformacím atd. atd. Všechmy ty to me thody jsou sice aplikací logických pravidel, ale nevyplýtéž vají jenom z nich, nýbrž z povahy skutečnosti, reality, která je předmětem vědeckého zkoumání. A právě tak, jako lze obecné a nejobecněji formulovat pravidla logického postupu myšlení, tak lze také obecné a nejobecnéji charakterisovat ty vlastnosti reality, které jsou určující mérou účastny svým vlivem na povaze a konečném vzhledu oněch speciálních method. Jinými slovy: je možno dvojím způsobem klasifikovat vědecké methody, buď s hlediska logického anebo s hlediska ontologického. Přidržíme-li se posledního, docházíme k nejobecnějším zákonům objektivního světa, k zákonům dialektickým. Už jsem naznačil své přesvědčení, že dialektika pandamm nepadá s monismem. Zbývá nyní, abych ukázal, v čem kladně hodnotím dialektiku. Přidržím se raději v té věci formulace Stalinovy než Somervillovy, ačkoli se věcné neliší; Somerville opakuje Stalina jen vlastními slovy. První zákon dialektický je znám pod jménem zákona souvislosti všeho se vším. Podle tohoto zákona je skutečnost souvislým, jednotným celkem kde věci a jevy jsou vzájemně organisky spjaty, jsou na sobě závislé a vzájemně se podmiňují. Nelze tedy pochopiti správně ani jeden zjev, vyjmeme-li jej z jeho původní souvislosti a studujeme-li jej isolovaně. Tento zákon plně přijímám s těmito poznámkami: za prvé. Uvedená poučka by se mohla stát lehko zásadou dostatečné neurčitosti, neboť jev nikdy nemůžeme úplně vyčerpat ve všech jeho vztazíbh
====================
28.jpg
====================
18 k ostatním jevům. Proto je nutno tento zákon doplnit v tom smyslu, že některé z oněch vztahů a souvislostí jsou podstatné, jiné však že jsou podle okolností více nebo méně zanedbatelné. Tak na př. při normálních chemických pokusech nedbáme, zda je novoluní nebo úplněk, i když jsme přesvědčeni, že i tu nějaký vztah je. Tento vztah je však zcela zanedbatelný. Právě tak nesporně souvisí chování všech organismů na naší zemi s tím, co se odehrává z nějaké spirální mlhovině. Ale nejen že procesy v oné spirální mlhovině nemůžeme poznat než v nejhrubších obry sech, nám toho není vůbec potřeba pro naši vědu. Nikdo nebude tvrdit, že nemůžeme poznat život z toho důvodu, že nemůžeme poznat všechno, co se děje ve spirálních mlhovinách. Za druhé: Podle poučky platí, že v jiných podmínkách se každá věc chová jinak. Poznáváme-li tedy nějaký jev experimentálně, poznáváme jej za změněných, umělých podmínek, které jsme sami bez dobré znalosti věcí nastrojili. Znamená tedy každý experiment odtrhování jevu z jeho přirozených souvislostí, znamená tedy násilí na přírodě. Opět však musíme poznamenati: ve většině případů jsou experimentem porušeny jen některé nepodstatné souvislosti, kterých tak jako tak není třeba dbát, jak jsme o tom mluvili v první poznámce. Zároveň však je třeba upozornit, že přece jenom někdy jde nevyhnutelně o podstatné souvislosti. Účelem našeho poznání však není a nemůže být poznat svět tak jaký jest, nýbrž svět upravit, předělat, změnit. Svět skutečně poznáváme tak, že jej měníme. Za třetí. V prvním dialektickém zákoně by mohl být spatřován subjektivismus. Jestliže totiž se všechny věci navzájem podmiňují, pak také můj mozek a mé myšlení podmiňují všechen ostatní svět, který by vypadal jinak, kdyby mého mozku. nebylo. Věc uvedeme na pravou míru, držíme-li se prvních dvou poznámek. Jednak vliv mozku a myšlenkového procesu na ostatní svět je tak malý, uvažujeme-li jen existenci mozku a myšlení, pribadu že může být ve velké většině zcela zanedbán. Ne ovšem vždycké; někdy skutečně vyroste vážná otázka subjektivnosti poznání; ale to jsou
28.jpg
====================
18 k ostatním jevům. Proto je nutno tento zákon doplnit v tom smyslu, že některé z oněch vztahů a souvislostí jsou podstatné, jiné však že jsou podle okolností více nebo méně zanedbatelné. Tak na př. při normálních chemických pokusech nedbáme, zda je novoluní nebo úplněk, i když jsme přesvědčeni, že i tu nějaký vztah je. Tento vztah je však zcela zanedbatelný. Právě tak nesporně souvisí chování všech organismů na naší zemi s tím, co se odehrává z nějaké spirální mlhovině. Ale nejen že procesy v oné spirální mlhovině nemůžeme poznat než v nejhrubších obry sech, nám toho není vůbec potřeba pro naši vědu. Nikdo nebude tvrdit, že nemůžeme poznat život z toho důvodu, že nemůžeme poznat všechno, co se děje ve spirálních mlhovinách. Za druhé: Podle poučky platí, že v jiných podmínkách se každá věc chová jinak. Poznáváme-li tedy nějaký jev experimentálně, poznáváme jej za změněných, umělých podmínek, které jsme sami bez dobré znalosti věcí nastrojili. Znamená tedy každý experiment odtrhování jevu z jeho přirozených souvislostí, znamená tedy násilí na přírodě. Opět však musíme poznamenati: ve většině případů jsou experimentem porušeny jen některé nepodstatné souvislosti, kterých tak jako tak není třeba dbát, jak jsme o tom mluvili v první poznámce. Zároveň však je třeba upozornit, že přece jenom někdy jde nevyhnutelně o podstatné souvislosti. Účelem našeho poznání však není a nemůže být poznat svět tak jaký jest, nýbrž svět upravit, předělat, změnit. Svět skutečně poznáváme tak, že jej měníme. Za třetí. V prvním dialektickém zákoně by mohl být spatřován subjektivismus. Jestliže totiž se všechny věci navzájem podmiňují, pak také můj mozek a mé myšlení podmiňují všechen ostatní svět, který by vypadal jinak, kdyby mého mozku. nebylo. Věc uvedeme na pravou míru, držíme-li se prvních dvou poznámek. Jednak vliv mozku a myšlenkového procesu na ostatní svět je tak malý, uvažujeme-li jen existenci mozku a myšlení, pribadu že může být ve velké většině zcela zanedbán. Ne ovšem vždycké; někdy skutečně vyroste vážná otázka subjektivnosti poznání; ale to jsou
====================
29.jpg
====================
19 ; celkem vzácné případy. Na druhé straně je však myšlení mohutnou organisační silou, která na příklad podstatně mění tvář rozlehlých krajin, ba celé země. Pak ovšem neplatí, že měníme svět tím, že jej poznáváme to by byl ultrapositivismus a k subjektivismu se kniham svažující názor nýbrž naopak platí, že svět poznáváme tím, že jej měníme. A tak nezapomeneme-li na tyto poznámky, je první dialektický zákon podstatným vědeckým přínosem, který musí vzít za svůj každý filosof a každý vědec, ať už v celku s dialektickým materialismem souhlasí nebo nikoli. Druhý zákon je znám jako zákon ustavičné změny a pohybu. To znamená, že je skutečnost, realita objektivní ve stavu nepřetržité obnovy a vývoje, nepřátržitého rození a umírání; tu přichází ke cti opět heslo PANTA REI, vše se pohybuje. Také tento zákon je nutno přijmout především na obranu proti těm tendencím, které chtějí každou změnu označit za povrchovou, zatím co pod změnou hledají neměnný substrát, neměnnou podstatu věcí. Ale i zde je třeba učiniti poznámku, ano výhradu. Uvedený zákon je správný, pokud jde o samotnou objektivní realitu, o samotnou hmotu. Vede však ke spotům, je-li uplatňován i na zákony objektivní reality. Především je tu chyba, o níž jsem již mluvil, že totiž marxisté pojímají každou zákonitost jako imanentní objektivnímu procesu; ale jenom některé zákonitosti jsou ve skutečnosti imanentní. Pokud uvažujeme ony skutečné imanentní zákonitosti, platí druhý zákon dialektiky i pro ně. Naproti tomu neplatí tento zákon na zákonitosti ostatní. Ale ke sporům dochází i uvnitř monistického systému. Poněvadž patří k podstatným rysům dialektického marxismu přesvědčení, že nic se ně děje náhodně, nýbrž všechno jen zákonitě /jak už jsem na to ukázal/, je možno postupovat docela důsledně takto: pak liže se nějaká zákonitost mění, nemění se jistě zákonné náhodně, nýbrž naopak zákonitě. Mění-li se však i tato vyšší, nadřazená zákonitost, i ta se musí měnit zákonitě. A tak dále, až přijdeme - ovšem v abstrakcik nejvyšší zákonitosti. A ta
29.jpg
====================
19 ; celkem vzácné případy. Na druhé straně je však myšlení mohutnou organisační silou, která na příklad podstatně mění tvář rozlehlých krajin, ba celé země. Pak ovšem neplatí, že měníme svět tím, že jej poznáváme to by byl ultrapositivismus a k subjektivismu se kniham svažující názor nýbrž naopak platí, že svět poznáváme tím, že jej měníme. A tak nezapomeneme-li na tyto poznámky, je první dialektický zákon podstatným vědeckým přínosem, který musí vzít za svůj každý filosof a každý vědec, ať už v celku s dialektickým materialismem souhlasí nebo nikoli. Druhý zákon je znám jako zákon ustavičné změny a pohybu. To znamená, že je skutečnost, realita objektivní ve stavu nepřetržité obnovy a vývoje, nepřátržitého rození a umírání; tu přichází ke cti opět heslo PANTA REI, vše se pohybuje. Také tento zákon je nutno přijmout především na obranu proti těm tendencím, které chtějí každou změnu označit za povrchovou, zatím co pod změnou hledají neměnný substrát, neměnnou podstatu věcí. Ale i zde je třeba učiniti poznámku, ano výhradu. Uvedený zákon je správný, pokud jde o samotnou objektivní realitu, o samotnou hmotu. Vede však ke spotům, je-li uplatňován i na zákony objektivní reality. Především je tu chyba, o níž jsem již mluvil, že totiž marxisté pojímají každou zákonitost jako imanentní objektivnímu procesu; ale jenom některé zákonitosti jsou ve skutečnosti imanentní. Pokud uvažujeme ony skutečné imanentní zákonitosti, platí druhý zákon dialektiky i pro ně. Naproti tomu neplatí tento zákon na zákonitosti ostatní. Ale ke sporům dochází i uvnitř monistického systému. Poněvadž patří k podstatným rysům dialektického marxismu přesvědčení, že nic se ně děje náhodně, nýbrž všechno jen zákonitě /jak už jsem na to ukázal/, je možno postupovat docela důsledně takto: pak liže se nějaká zákonitost mění, nemění se jistě zákonné náhodně, nýbrž naopak zákonitě. Mění-li se však i tato vyšší, nadřazená zákonitost, i ta se musí měnit zákonitě. A tak dále, až přijdeme - ovšem v abstrakcik nejvyšší zákonitosti. A ta
====================
30.jpg
====================
20 se buď nemění čímž je popřena obecná platnost druhého dialektického zákona, podle néhož se bez výjimky všechno mění anebo se tato nejvyšší zákonitost mění, a pak se mění náhodně, libovolně, neboť je nejvyšší a nad ní už vyšší zákonitosti nemůže být tím pak je popřena obecná these, že nic se něděje náhodně, nýbrž všechno záko nitě. Z toho vyplývá, že druhý dialektický zákon si může v jeho plnosti osvojit jen taková filosofie, která opustí monismus; v dialektickém materialismu je však tento zákon ne organickou součástí, která vede ke sporům. A upozorňuji, že hamspanam k celé řadě sporů: z nich jsem uvedl jenom nejnápadnější, nikoli však nej podstatnější. Třetím zákonem dialektiky je zákon o přechodu kvantity v kvalitu. Tento zákon nepřijímám z několika důvodů. Především proto, že nová kvalita se tu považuje za přímý produkt vývoje, což vede v praxi k tomu, že se vyšší vždycky vykládá z nižšího: filosofie se vykládá z doby a ze situace, židovské náboženství se vykládá povahou židů, mravní řád se vyloží ze sociálních poměrů, dějiny z pohybu mas, pravda z lidské psychologie nebo z praxe, společnost ze stáda, člověk z opice, vědomí z reality, a myšlení z fysiologie mozku, život z hmoty atd. atd. Tato tendence je jednostranná; pravda, často vyložíme, jak říká Masaryk, z přírodního okolí mnoho, co se na první pohled zdá charakterem národním; ale nehledejme v duši, co je jen na kůži nebo dokonce jen v kožichu. Je nezbytně třeba také opačného výkladu, kdy dobu a situaci vykládáme z filosofie tak na př. nacismus má své kořeny už v Herderovi a pak ovšem ve Fichteovi, v Lutherovi a Gobineauovi atd. - kdy dějiny Izraele vykládáme jeho náboženstvím tak na příklad nepochopíme tu úžasnou odolnost maličkého nárůdků mezi obrovskými říšemi, jestliže napomhapfima neporozumíme víře soudců a proroků v jediného Boha ; právě tak sociální řád je třeba vykládat mravním řádem, lidské poznání ideálem pravdy, stádo je třeba vyložit podle obrazu dokonalé společnosti, opini chování šimpanzovo podle chování lidského, výměnu látkovou v jedné
30.jpg
====================
20 se buď nemění čímž je popřena obecná platnost druhého dialektického zákona, podle néhož se bez výjimky všechno mění anebo se tato nejvyšší zákonitost mění, a pak se mění náhodně, libovolně, neboť je nejvyšší a nad ní už vyšší zákonitosti nemůže být tím pak je popřena obecná these, že nic se něděje náhodně, nýbrž všechno záko nitě. Z toho vyplývá, že druhý dialektický zákon si může v jeho plnosti osvojit jen taková filosofie, která opustí monismus; v dialektickém materialismu je však tento zákon ne organickou součástí, která vede ke sporům. A upozorňuji, že hamspanam k celé řadě sporů: z nich jsem uvedl jenom nejnápadnější, nikoli však nej podstatnější. Třetím zákonem dialektiky je zákon o přechodu kvantity v kvalitu. Tento zákon nepřijímám z několika důvodů. Především proto, že nová kvalita se tu považuje za přímý produkt vývoje, což vede v praxi k tomu, že se vyšší vždycky vykládá z nižšího: filosofie se vykládá z doby a ze situace, židovské náboženství se vykládá povahou židů, mravní řád se vyloží ze sociálních poměrů, dějiny z pohybu mas, pravda z lidské psychologie nebo z praxe, společnost ze stáda, člověk z opice, vědomí z reality, a myšlení z fysiologie mozku, život z hmoty atd. atd. Tato tendence je jednostranná; pravda, často vyložíme, jak říká Masaryk, z přírodního okolí mnoho, co se na první pohled zdá charakterem národním; ale nehledejme v duši, co je jen na kůži nebo dokonce jen v kožichu. Je nezbytně třeba také opačného výkladu, kdy dobu a situaci vykládáme z filosofie tak na př. nacismus má své kořeny už v Herderovi a pak ovšem ve Fichteovi, v Lutherovi a Gobineauovi atd. - kdy dějiny Izraele vykládáme jeho náboženstvím tak na příklad nepochopíme tu úžasnou odolnost maličkého nárůdků mezi obrovskými říšemi, jestliže napomhapfima neporozumíme víře soudců a proroků v jediného Boha ; právě tak sociální řád je třeba vykládat mravním řádem, lidské poznání ideálem pravdy, stádo je třeba vyložit podle obrazu dokonalé společnosti, opini chování šimpanzovo podle chování lidského, výměnu látkovou v jedné
====================
31.jpg
====================
21 * buňce plánem celého organismu a tak podobně. Tvrdím, že obojího výkladu je třeba a že nelze odvozovat jedno z druhého více než druhé z prvního. Jakákoli úchylka z rovnováhy znamená nepřípustné zjednodušení, simplifikaci, a chybnou jednostrannost, která nutně vede k odluce od skutečnosti, která vede ke skreslování skutečnosti. Za druhé Třetí zákon marxistické dialektiky vnáší do přírody logické práncipy, které tam nepatří. To, čemu my říkáme kvantita, je ve skutečnosti jenom určitý druh kvality objektivní reality. Kvantitu nelze vidět, poznat, nýbrž pouze za určitých nepřesností spočítat, naměřit. Kvantita neodlučitelné souvisí s kvant if ikácí. Objektivní kvantita neexistuje, nýbrž je to ponae kvalita skutečnosti, kterou my třídíme svými měřítky na odloučené objekty, které pak počítáme. To, co počítáme, není pak nikdy přesně sama skutečnost, nýbrž vždy idealisované, typisovaná skutečnost. Nebudu se o tom dále zmiňovat; prof.Kozák o té věci už několikrát mluvil. S jeho výklady do velké mfry souhlasím ačli si je nevykládám po svém, neboť jsem pojetí Kozákovo nijak podrobně nestudoval. Za třetí. Výklad konkretních fakt tímto třetím zákonem vypadne vždycky násilně a nepřirozeně. Zapomíná na to, že zatím so u mrznutí vody v led existuje rovnocenný proces opačný, totiž tání ledu ve vodu, kde se tedy nedá mluvit v pravém smyslu slova o vývoji, u skutečného vývoje biologického je proces přísně jednostranný. Dále příliš generalisuje poučku, že vývoj se děje skoky, revolučními změnami. Tak na př. samo mičarinství a lysenkovská theorie je založena na odmítání mutačních přeskoků jako hybné síly vývoje a ukazuje, jak vlivem prostředí se pomalu mění vlastnosti rostliny nebo zvířete. Každý přeskok se liší od normálních změn ostatních pouze svou nápadností, málokdy však svou důležitostí. Jen ve fy sice a v chemii jde při kvalitativních změnách o důležité uzly; ale právě tam chybí nejdůležitější věc, totiž jejich vývojovost. Aplikace třetího zákonu dialekt iky na theorii revoluce v tom smyslu, že revoluční zvraty jsou v historii lidstva přirozené a nezbytné, je proto ne správná. Revoluce je vždycky posledním vý-
31.jpg
====================
21 * buňce plánem celého organismu a tak podobně. Tvrdím, že obojího výkladu je třeba a že nelze odvozovat jedno z druhého více než druhé z prvního. Jakákoli úchylka z rovnováhy znamená nepřípustné zjednodušení, simplifikaci, a chybnou jednostrannost, která nutně vede k odluce od skutečnosti, která vede ke skreslování skutečnosti. Za druhé Třetí zákon marxistické dialektiky vnáší do přírody logické práncipy, které tam nepatří. To, čemu my říkáme kvantita, je ve skutečnosti jenom určitý druh kvality objektivní reality. Kvantitu nelze vidět, poznat, nýbrž pouze za určitých nepřesností spočítat, naměřit. Kvantita neodlučitelné souvisí s kvant if ikácí. Objektivní kvantita neexistuje, nýbrž je to ponae kvalita skutečnosti, kterou my třídíme svými měřítky na odloučené objekty, které pak počítáme. To, co počítáme, není pak nikdy přesně sama skutečnost, nýbrž vždy idealisované, typisovaná skutečnost. Nebudu se o tom dále zmiňovat; prof.Kozák o té věci už několikrát mluvil. S jeho výklady do velké mfry souhlasím ačli si je nevykládám po svém, neboť jsem pojetí Kozákovo nijak podrobně nestudoval. Za třetí. Výklad konkretních fakt tímto třetím zákonem vypadne vždycky násilně a nepřirozeně. Zapomíná na to, že zatím so u mrznutí vody v led existuje rovnocenný proces opačný, totiž tání ledu ve vodu, kde se tedy nedá mluvit v pravém smyslu slova o vývoji, u skutečného vývoje biologického je proces přísně jednostranný. Dále příliš generalisuje poučku, že vývoj se děje skoky, revolučními změnami. Tak na př. samo mičarinství a lysenkovská theorie je založena na odmítání mutačních přeskoků jako hybné síly vývoje a ukazuje, jak vlivem prostředí se pomalu mění vlastnosti rostliny nebo zvířete. Každý přeskok se liší od normálních změn ostatních pouze svou nápadností, málokdy však svou důležitostí. Jen ve fy sice a v chemii jde při kvalitativních změnách o důležité uzly; ale právě tam chybí nejdůležitější věc, totiž jejich vývojovost. Aplikace třetího zákonu dialekt iky na theorii revoluce v tom smyslu, že revoluční zvraty jsou v historii lidstva přirozené a nezbytné, je proto ne správná. Revoluce je vždycky posledním vý-
====================
32.jpg
====================
22 chodiskem, je přípustná jako ultima ratio, nemůže se však stát principem. Odmítám třetí zákon dialektický v neposlední řadě také proto, že odmítám marxistickou theorii revoluce. Jako čtvrtý zákon dialektický uvádí Stalin the si, že přírodním jevům jsou vlastní vnitřní rozpory a že boj protikladů tvoří vnitřní náplň procesu vývoje. Toje očividně doplněk třetího zákona, nebo lépe: jeho prohloubení. To, co jsem uvedl proti třetímu zákonu, platí přirozeně i proti zákonu čtvrtému. Především zaráží anthropomorfismus ve formulaci, totiž že jde o boj; nelze přecem bez úsměvu přejít tvrzení, že odstředivá síla "bojuje" se sílou do středivou, že při slapech měsíc bojuje s třením vody, že meteor bojuje se zástu pem plynných molekul, až se celý roze žhaví atd. Za druhé odmítám Zavedení boje jako téměř metafy sického principu. Jde o práci, ne o boj s hmotou. Takové výrazivu silně a nepříjemné připomíná romantismus jehož je ostatné Hegel, původce podobných formulací, rodným synem. Za třetí o protikladu platí totéž, co jsem řekl o kvantité; je to kategorie logická, kterou není přípustno zavádět jako objektivní práncip. Různé věci na sebe různé působí; tento způsob působení nám může někdy připomínat logický rozpor tak, že ono působení také nazveme rozporem, protikladností. Ale je to příměr, nikoli vystižení plné reality. Kromě toho už pojem protikladu obsahuje nijak odůvodněný předpoklad, že jde vždycky o dva partnery. Skutečnost nás však poučí o tom, že může jít často od velký počet partnerů. Jestliže z nich pak lepíme dvojice, je to vždycky dobře vidět, že to je naše pořádání. Naproti tomu však chci upozornit, že protikladnost a rozpory mají svou velkou závažnost v myšlení. Methoda docházení pravdy odhalování rozporů v názorech cizích i svých je důležitou methodou filosofickou, která nevyplývá z pouhé logiky a často naši chybnou ingin cestu myšlení pouze deduktivního přivádí na správný smér vlastními prostředky. Je to však podstatou vlastní kritická methoda filosofická, které lze úspěšně užít jenom na lidská pojetí,
32.jpg
====================
22 chodiskem, je přípustná jako ultima ratio, nemůže se však stát principem. Odmítám třetí zákon dialektický v neposlední řadě také proto, že odmítám marxistickou theorii revoluce. Jako čtvrtý zákon dialektický uvádí Stalin the si, že přírodním jevům jsou vlastní vnitřní rozpory a že boj protikladů tvoří vnitřní náplň procesu vývoje. Toje očividně doplněk třetího zákona, nebo lépe: jeho prohloubení. To, co jsem uvedl proti třetímu zákonu, platí přirozeně i proti zákonu čtvrtému. Především zaráží anthropomorfismus ve formulaci, totiž že jde o boj; nelze přecem bez úsměvu přejít tvrzení, že odstředivá síla "bojuje" se sílou do středivou, že při slapech měsíc bojuje s třením vody, že meteor bojuje se zástu pem plynných molekul, až se celý roze žhaví atd. Za druhé odmítám Zavedení boje jako téměř metafy sického principu. Jde o práci, ne o boj s hmotou. Takové výrazivu silně a nepříjemné připomíná romantismus jehož je ostatné Hegel, původce podobných formulací, rodným synem. Za třetí o protikladu platí totéž, co jsem řekl o kvantité; je to kategorie logická, kterou není přípustno zavádět jako objektivní práncip. Různé věci na sebe různé působí; tento způsob působení nám může někdy připomínat logický rozpor tak, že ono působení také nazveme rozporem, protikladností. Ale je to příměr, nikoli vystižení plné reality. Kromě toho už pojem protikladu obsahuje nijak odůvodněný předpoklad, že jde vždycky o dva partnery. Skutečnost nás však poučí o tom, že může jít často od velký počet partnerů. Jestliže z nich pak lepíme dvojice, je to vždycky dobře vidět, že to je naše pořádání. Naproti tomu však chci upozornit, že protikladnost a rozpory mají svou velkou závažnost v myšlení. Methoda docházení pravdy odhalování rozporů v názorech cizích i svých je důležitou methodou filosofickou, která nevyplývá z pouhé logiky a často naši chybnou ingin cestu myšlení pouze deduktivního přivádí na správný smér vlastními prostředky. Je to však podstatou vlastní kritická methoda filosofická, které lze úspěšně užít jenom na lidská pojetí,
====================
33.jpg
====================
23 na cizí nebo svoje názory, na myšlení nikoli na přírodu. Ale je to nejenom me thoda poznání, nýbrž také psychologický fakt mimo vší methodiku, že je v povaze lidského myšlení myslit v protikladech. I sám jazyk to naznačuje, když užíváme rozlučovacích spojek jako ale, avšak, však, naproti tomu, ovšem, nýbrž atd. Je však nepřípustným schematisováním, vidět kořen této skutečnosti v objektivní přírodě. Tohoto omylu se ovšem dopouští každý monista, neboť trvá na substanciální, materiální jednotě myšlení a bytí, z níž mu ovšem plyna chybná zásada, že nihil est in intellectu, quod non antea fuerit in rebus. Je-li konečně hlavním kredem marxistické dialektiky, že všechno závisí na podmínkách, na místu a času, úplně souhlasím; je třeba se však tázat, do jaké míry roste tato závislost, a za druhé, na čem závisí ony podmínky, místo a čas. V. JEDNOTA . Označil jsem každý monismus, nezávisle na tom, je-li idealistický nebo materialistický v otázce priority ducha či hmoty, za podstatné materialistický v tom, že nedovede pochopit jednotu světa jinak než jako substanciální, imanentní, totiž záležející v tom, že jednota světa je dána jedinou světovou substancí. Odmítneme-li toto monistické pojetí, padne ovšem také takto pochopená jednota. Znamená to však ztrátu každé jednoty ? Jako jednota organismu nezáleží v tom, že je stavěn z jednoho prvku, nýbrž v jeho organisaci, v jeho struktuře, v plánu jeho stavby, tak také jednota světa X není ve světové substanci, nýbrž ve světovém plánu, který není světu imanentní, nýbrž který jej přesahuje, který je nad ním, který světu vládne jako zákon, jako požadavek, příkaz. Tato jednota ovšem není materiální, nýbrž duchovní, není imanentní, nýbrž transcendentní, neexistuje, nýbrž platí, nelze ji popsat, nýbrž bud se jí podřídit nebo ji odmítnout; není otázkou theorie, nýbrž naopak životní praxe. Nejde o to ji najít, nýbrž uplatnit. Této jednotě byla dávána různá jména. Nezáleží však na tom, mluvíme-li o světovém řádu
33.jpg
====================
23 na cizí nebo svoje názory, na myšlení nikoli na přírodu. Ale je to nejenom me thoda poznání, nýbrž také psychologický fakt mimo vší methodiku, že je v povaze lidského myšlení myslit v protikladech. I sám jazyk to naznačuje, když užíváme rozlučovacích spojek jako ale, avšak, však, naproti tomu, ovšem, nýbrž atd. Je však nepřípustným schematisováním, vidět kořen této skutečnosti v objektivní přírodě. Tohoto omylu se ovšem dopouští každý monista, neboť trvá na substanciální, materiální jednotě myšlení a bytí, z níž mu ovšem plyna chybná zásada, že nihil est in intellectu, quod non antea fuerit in rebus. Je-li konečně hlavním kredem marxistické dialektiky, že všechno závisí na podmínkách, na místu a času, úplně souhlasím; je třeba se však tázat, do jaké míry roste tato závislost, a za druhé, na čem závisí ony podmínky, místo a čas. V. JEDNOTA . Označil jsem každý monismus, nezávisle na tom, je-li idealistický nebo materialistický v otázce priority ducha či hmoty, za podstatné materialistický v tom, že nedovede pochopit jednotu světa jinak než jako substanciální, imanentní, totiž záležející v tom, že jednota světa je dána jedinou světovou substancí. Odmítneme-li toto monistické pojetí, padne ovšem také takto pochopená jednota. Znamená to však ztrátu každé jednoty ? Jako jednota organismu nezáleží v tom, že je stavěn z jednoho prvku, nýbrž v jeho organisaci, v jeho struktuře, v plánu jeho stavby, tak také jednota světa X není ve světové substanci, nýbrž ve světovém plánu, který není světu imanentní, nýbrž který jej přesahuje, který je nad ním, který světu vládne jako zákon, jako požadavek, příkaz. Tato jednota ovšem není materiální, nýbrž duchovní, není imanentní, nýbrž transcendentní, neexistuje, nýbrž platí, nelze ji popsat, nýbrž bud se jí podřídit nebo ji odmítnout; není otázkou theorie, nýbrž naopak životní praxe. Nejde o to ji najít, nýbrž uplatnit. Této jednotě byla dávána různá jména. Nezáleží však na tom, mluvíme-li o světovém řádu
====================
34.jpg
====================
24 nebo pravdě, mluvíme-li o spravedlnosti nebo o lásce, která má kosmický dosah, mluvíme-li o ideálu lidskosti nebo o vládě mravních zákonů, mluvíme-li o tom, jak nebesa vypravují slávu Boží nebo že Prozřetelnost vede národy dějinami - to všechno jsou nedokonalé a nevystihující formulace. Na konec jde o to, že máme na my sli onu jednotu, které není vidět, ale jíž je nutno se odevzdat, kterou není slyšet, ale které je třeba uposlechnout. Kdo neporozumí, že může existovat ještě jiná jednota než jednota stavu, existence, názoru, hesel, je na hony vzdálen pravé skutečnosti a příroda i historie pro něho zůstanou neznámými pevninami, terrae ignotae. Resignace nebo násilí to jsou dvě osudné alternativy každého monismu. Marxismus se jim vší silou brání svou dialektikou i zdůrazněním ustavičného kontaktu s lidmy, s nejširšími ma sami. Ale přece, ubrání se ? Ať tak či onak, jsem přesvědčen, že se neubrání, nevzdá-li se monismu. Dopsáno v Praze dne 30. května 1949. Ladislav Hejdánek.
34.jpg
====================
24 nebo pravdě, mluvíme-li o spravedlnosti nebo o lásce, která má kosmický dosah, mluvíme-li o ideálu lidskosti nebo o vládě mravních zákonů, mluvíme-li o tom, jak nebesa vypravují slávu Boží nebo že Prozřetelnost vede národy dějinami - to všechno jsou nedokonalé a nevystihující formulace. Na konec jde o to, že máme na my sli onu jednotu, které není vidět, ale jíž je nutno se odevzdat, kterou není slyšet, ale které je třeba uposlechnout. Kdo neporozumí, že může existovat ještě jiná jednota než jednota stavu, existence, názoru, hesel, je na hony vzdálen pravé skutečnosti a příroda i historie pro něho zůstanou neznámými pevninami, terrae ignotae. Resignace nebo násilí to jsou dvě osudné alternativy každého monismu. Marxismus se jim vší silou brání svou dialektikou i zdůrazněním ustavičného kontaktu s lidmy, s nejširšími ma sami. Ale přece, ubrání se ? Ať tak či onak, jsem přesvědčen, že se neubrání, nevzdá-li se monismu. Dopsáno v Praze dne 30. května 1949. Ladislav Hejdánek.
====================
35.jpg
====================
11 10 9 John Somerville Soviet Philosophy 6. kapitola Fakultu referat è. 5 1949
35.jpg
====================
11 10 9 John Somerville Soviet Philosophy 6. kapitola Fakultu referat è. 5 1949
====================
36.jpg
====================
John Somerville : SOVIET 131.5.41 Reirát pro seminář prof. L. Riegra. Letní sem. 1948/49. PHILOSOPHY. Chapter VI.: The Human Mind: the Dialectical Method of Thinking. Úvodem. Somervillova kniha má ráz především informativní. Je patrno, že kdyby někdo chtěl svým referátem informovat o této knize, konec konců by více či méně zdařile informoval o marxismu. Jsem přesvědčen, že toho skutečné není třeba, neboť u nás máme mnohem lepší prameny a především původnější. Nebudu tedy informovat. Přes odmftnutí tohoto způsobu referování zůstává přede mnou úkol kritického posouzení. A tu jde o dvojí posouzení. Jednak je třeba zkoumat, nakolik Somerville vystihl nej podstatnější stránky marxistického názoru a nakolik je skreslil. K tomu cfli stačí konfrontovat marxistické the se se Somervillovým výkladem. Na takovou práci stačí zůstat nezaujatým, indiferentním pozorovatelem. Ale jde o víc: jde o posouzení, zda nejen Somervillova interpretace, nýbrž sama marxistická filosofie je správná a proč je správná. Tomuto bodu se nemůže /a ostatně nikdy nechce/ vyhnout ani přesvědčený marxista, nepočítáme-li fanetiky. Ani já se mu nemohu vyhnout, nechci-li se nutit do indiferentismu. Zkoumání a ohledávání základů, na nichž naše nebo cizf filosofie stojí, je konec konců jedním z pricipů každé filosofické práce. Budu tedy postupovat takovým způsobem: budu vycházet z některých bodů Somervillových, ale užiji jich jen jako příležitosti k tomu, abych ukázal podstatu marxistického názoru, a s tím se pak budu vyrovnávat. Je to nutné proto, že musím dbát klasického marxistického materiálu, mám-li své kritické poznámky založit na pevné půdě. Přesně řečeno je tedy thematem mého referátu problém dialektiky myšlení.
36.jpg
====================
John Somerville : SOVIET 131.5.41 Reirát pro seminář prof. L. Riegra. Letní sem. 1948/49. PHILOSOPHY. Chapter VI.: The Human Mind: the Dialectical Method of Thinking. Úvodem. Somervillova kniha má ráz především informativní. Je patrno, že kdyby někdo chtěl svým referátem informovat o této knize, konec konců by více či méně zdařile informoval o marxismu. Jsem přesvědčen, že toho skutečné není třeba, neboť u nás máme mnohem lepší prameny a především původnější. Nebudu tedy informovat. Přes odmftnutí tohoto způsobu referování zůstává přede mnou úkol kritického posouzení. A tu jde o dvojí posouzení. Jednak je třeba zkoumat, nakolik Somerville vystihl nej podstatnější stránky marxistického názoru a nakolik je skreslil. K tomu cfli stačí konfrontovat marxistické the se se Somervillovým výkladem. Na takovou práci stačí zůstat nezaujatým, indiferentním pozorovatelem. Ale jde o víc: jde o posouzení, zda nejen Somervillova interpretace, nýbrž sama marxistická filosofie je správná a proč je správná. Tomuto bodu se nemůže /a ostatně nikdy nechce/ vyhnout ani přesvědčený marxista, nepočítáme-li fanetiky. Ani já se mu nemohu vyhnout, nechci-li se nutit do indiferentismu. Zkoumání a ohledávání základů, na nichž naše nebo cizf filosofie stojí, je konec konců jedním z pricipů každé filosofické práce. Budu tedy postupovat takovým způsobem: budu vycházet z některých bodů Somervillových, ale užiji jich jen jako příležitosti k tomu, abych ukázal podstatu marxistického názoru, a s tím se pak budu vyrovnávat. Je to nutné proto, že musím dbát klasického marxistického materiálu, mám-li své kritické poznámky založit na pevné půdě. Přesně řečeno je tedy thematem mého referátu problém dialektiky myšlení.
====================
37.jpg
====================
2 I. MYSLENI. Není pochyby o tom, že správné myšlení je zákonité myšlení. Nicméně však už příští krok znamená jeden z nejzákladnějších problémů noetických a logických. Nelze totiž popřft, že také nesprávné, chybné myšlení je myšlením zákonitým, neboť ani ve své ne správnost i není nahodilé, nýbrž nepochybně podléhá zákonům myšlenkových procesů. Přece však je jasné, že u myšlení správného jde ještě o jinou zákonitost než je ta, která platí pro veškeré myšlení vůbec, totiž o zákonitost specifickou pro správné myšlení. Je tomu tak skutečně ? A jestliže ano, jaká je to zákonitost ? V jakém vztahu je k té zákonitosti, kterou odkrýváme vůbec v každém myšlením ? Kolem tohoto problému se bude točit celý náš referát. Jeho řešení je určováno naším pojetím myšlení. Ukáži véc nejprve na Somervillovi. Somerville prohlašuje /str.178 a násl./, že se prý obvykle od sebe nerozlišují logika jako theorie správného myšlení a správné myšlení samo, t.j. nerozlišuje se mezi logikou jako oborem a mezi předmětem, oborem logiky. Pro lepší pochopení užívá příkladu. Bylo by prý právě tak nerozumné se domnívat, že člověk musí mít kurs fysiologie k tomu, aby unél správně trávit, jako je nerozumné se domnívat, že musíme prostudovat nejprve logiku, abychom uměli správně myslit. A dále tvrdí Somerville, že fysiologie jako obor je v témž poměru ke skutečným fysiologickým pochodem, v jakém je logika jako obor k aktuálnímu procesu logickému. Je patrno, že se tu Somerville dopouští chyby právě v okamžiku, kdy se vyhýbal chybě jiné. Je totiž jeden podstatný rozdíl mezi srovnávanými případy. Mohu skvěle ovládat celou fysiologii a budu přesto dále špatně trávit, nebudu-li mít prostředky, jimiž bych mohl z vnějška zasáhnout a tím trávení napravit. Človek pečlivé mysle, nepřidá ku postave své lokat jeden - a také nenapraví své trávení. Naproti tomu však ten, kdo zná správnou logickou theorii, kdo zná pravidla logickeho myšlení, ten napravé
37.jpg
====================
2 I. MYSLENI. Není pochyby o tom, že správné myšlení je zákonité myšlení. Nicméně však už příští krok znamená jeden z nejzákladnějších problémů noetických a logických. Nelze totiž popřft, že také nesprávné, chybné myšlení je myšlením zákonitým, neboť ani ve své ne správnost i není nahodilé, nýbrž nepochybně podléhá zákonům myšlenkových procesů. Přece však je jasné, že u myšlení správného jde ještě o jinou zákonitost než je ta, která platí pro veškeré myšlení vůbec, totiž o zákonitost specifickou pro správné myšlení. Je tomu tak skutečně ? A jestliže ano, jaká je to zákonitost ? V jakém vztahu je k té zákonitosti, kterou odkrýváme vůbec v každém myšlením ? Kolem tohoto problému se bude točit celý náš referát. Jeho řešení je určováno naším pojetím myšlení. Ukáži véc nejprve na Somervillovi. Somerville prohlašuje /str.178 a násl./, že se prý obvykle od sebe nerozlišují logika jako theorie správného myšlení a správné myšlení samo, t.j. nerozlišuje se mezi logikou jako oborem a mezi předmětem, oborem logiky. Pro lepší pochopení užívá příkladu. Bylo by prý právě tak nerozumné se domnívat, že člověk musí mít kurs fysiologie k tomu, aby unél správně trávit, jako je nerozumné se domnívat, že musíme prostudovat nejprve logiku, abychom uměli správně myslit. A dále tvrdí Somerville, že fysiologie jako obor je v témž poměru ke skutečným fysiologickým pochodem, v jakém je logika jako obor k aktuálnímu procesu logickému. Je patrno, že se tu Somerville dopouští chyby právě v okamžiku, kdy se vyhýbal chybě jiné. Je totiž jeden podstatný rozdíl mezi srovnávanými případy. Mohu skvěle ovládat celou fysiologii a budu přesto dále špatně trávit, nebudu-li mít prostředky, jimiž bych mohl z vnějška zasáhnout a tím trávení napravit. Človek pečlivé mysle, nepřidá ku postave své lokat jeden - a také nenapraví své trávení. Naproti tomu však ten, kdo zná správnou logickou theorii, kdo zná pravidla logickeho myšlení, ten napravé
====================
38.jpg
====================
3 kého myšlení, ten napraví logické /nikoli ovšem fysiologické/ nedostatky svého myšlení bez zásahu z vnějška, bez dalších prostředků, již tím, že se ve svém myšlení začne těmito pravidly a zásadami vědomě a důsledné řídit. Soudfa, že jde o podstatný rozdíl a že tedy Somervillovo přirovnání mmmat neplatí. Poměr fysiologie a trávení prosté není týž jako poměr logické theorie a logického myšlení. Človek se nemůže rozhodnout nedělat chyby v trávení, neboť to je úkon jeho těla, k němuž nemá bezprostředního přístupu právě tak, jako nemá bez pro středního přístupu k barvě svých očí, tvaru lebky nebo k nadání pro matematiku. Člověk se může dopustit omylu v myšlení, ale naprot nemi že me mluvit o tom, že se někdo dopustil falešného trávení. Potud je věc jasná. (tomu Ale je tu i další omyl Somervillav. Praví, že není třeba studovat logiku, aby člověk uměl logicky my slit. To je pravda jen poloviční. Je snad logičnost, správnost myšlení člověku vrozena ? Ovšem že nemusí nikdo studovat knihy napsané o logice, ale nemůže a nebude umět my slit logicky, nenaučf-li se tomu. My všichni jsme se učili správně myslit od svých rodičů, od učitela, od starších kamarádů, četbou atd. V tom všem je také obsažena logická theorie, i když není theoreticky a abstraktně formulována. Podle mého soudu není Somervillova chyba jen nahodilou nedokonalostí užitého příkladu, nýbrž ilustruje lustruje podstatný omy 1 v pojetí myšlení. Je to však soukromý omyl Somervillův anebo najdeme týž omyl také u klasika marxismu ? Toto rozvážit bude nyní naším V nejbližším úkolem. Jak známo, vychází marxismus v otázce myšlení ze základního postu<4-0 34 látu jednoty myšlení a bytí, tj. od téhož postulátu, od něhož vychází také da sledný idealismus. Je to postulát monistický, který podle ME 131. Leninova názoru jediný je schopen zabezpečiti jednotné pojetí světa. NE 66. Ale zatím co idealistický monismus vyvozuje jednotu světa z myšlení, materialistický monismus ji vyvozuje z objektivní reality, z hmoty.
38.jpg
====================
3 kého myšlení, ten napraví logické /nikoli ovšem fysiologické/ nedostatky svého myšlení bez zásahu z vnějška, bez dalších prostředků, již tím, že se ve svém myšlení začne těmito pravidly a zásadami vědomě a důsledné řídit. Soudfa, že jde o podstatný rozdíl a že tedy Somervillovo přirovnání mmmat neplatí. Poměr fysiologie a trávení prosté není týž jako poměr logické theorie a logického myšlení. Človek se nemůže rozhodnout nedělat chyby v trávení, neboť to je úkon jeho těla, k němuž nemá bezprostředního přístupu právě tak, jako nemá bez pro středního přístupu k barvě svých očí, tvaru lebky nebo k nadání pro matematiku. Člověk se může dopustit omylu v myšlení, ale naprot nemi že me mluvit o tom, že se někdo dopustil falešného trávení. Potud je věc jasná. (tomu Ale je tu i další omyl Somervillav. Praví, že není třeba studovat logiku, aby člověk uměl logicky my slit. To je pravda jen poloviční. Je snad logičnost, správnost myšlení člověku vrozena ? Ovšem že nemusí nikdo studovat knihy napsané o logice, ale nemůže a nebude umět my slit logicky, nenaučf-li se tomu. My všichni jsme se učili správně myslit od svých rodičů, od učitela, od starších kamarádů, četbou atd. V tom všem je také obsažena logická theorie, i když není theoreticky a abstraktně formulována. Podle mého soudu není Somervillova chyba jen nahodilou nedokonalostí užitého příkladu, nýbrž ilustruje lustruje podstatný omy 1 v pojetí myšlení. Je to však soukromý omyl Somervillův anebo najdeme týž omyl také u klasika marxismu ? Toto rozvážit bude nyní naším V nejbližším úkolem. Jak známo, vychází marxismus v otázce myšlení ze základního postu<4-0 34 látu jednoty myšlení a bytí, tj. od téhož postulátu, od něhož vychází také da sledný idealismus. Je to postulát monistický, který podle ME 131. Leninova názoru jediný je schopen zabezpečiti jednotné pojetí světa. NE 66. Ale zatím co idealistický monismus vyvozuje jednotu světa z myšlení, materialistický monismus ji vyvozuje z objektivní reality, z hmoty.
====================
39.jpg
====================
A tak materialistický monismus záleží podle Lenina v tom, že "duch neexistuje nezávisle na těle, že duch jest druhotný, funkcí mozku, odrazom vnějšího sveta. / 66./ Toto pojetí vede až k takovým výrokům, jako že myšlení je produktem zvláštním zpusobem organisované hmoty /ib.39/ nebo že je produktem velmi vysokého vývoje hmoty /55/. Tak se vyjadřuje také Engels /A-D 47/, když mluví o tom, A-D 34 že myšlení je produktem lidského mozku, a poněvadž člověk sám je přírodním produktem, že tedy výrobky /Erzeugnisse/ lidského mozku jsou v poslednf instanci také přírodními produkty. /A z toho pak vyvozuje onu žádanou jednotu: poněvadž i myšlení je konec konců přírodním produktem, je jasné, že nem že být v rozporu s ostatní přírodou, nýbrž že jí odpovídá, že je jí adekvátní./ Chtel bych hned na počátku upozornit, že zřetelně převládá pasivní pojetí lidského myšlení. Často ovšem mažame slyšet řeč e aktivité a tvořivosti, ale jde vždy o slova, za nimiž při pozornějším pohledu neuvidíme známé pojmy aktivity a tvořivosti, nýbrž pojmy zmény, pohybu, procesu, vývoje. Je osudem každého monismu, že před ním zůstávají zavřeny brány pochopení toho, o čem mluvíme jako o tvůrčí aktivitě individua - ať už jde o živý organismus nebo » ducha lidského o aktivitě subjektivní, čerpající aflu nejen z oke11, nýbrž také ze svých vlastních zdrojů, o aktivitě, která není vyjadřitelná termíny hmotných a energetických procesů, o aktivitě, která není uzlem stále probfhajfefch zákonitých změn ve světě ani wadadmin pouhou výslednicí společného působení přerůzných sil, Rýbrž která je vším tím a ještě něčím vfe, totiž iniciativnfm úsi1fm o přetvoření světa podle obrazu svého, o to, aby cití svět učinila svým světem, chaos pořádkem, pustinu domoven. Takovou aktivitu monismus nechápe. I nejvelkolepější systémy monistické, které svou dynamičností překonaly vulgární monismus, jsou bezradné v otázce individuální aktivity. Pojmy jako pohyb', 'proces', 'vývoj jsou jejich poslední výzbrojí a ta na řešení nestačí. A tak se
39.jpg
====================
A tak materialistický monismus záleží podle Lenina v tom, že "duch neexistuje nezávisle na těle, že duch jest druhotný, funkcí mozku, odrazom vnějšího sveta. / 66./ Toto pojetí vede až k takovým výrokům, jako že myšlení je produktem zvláštním zpusobem organisované hmoty /ib.39/ nebo že je produktem velmi vysokého vývoje hmoty /55/. Tak se vyjadřuje také Engels /A-D 47/, když mluví o tom, A-D 34 že myšlení je produktem lidského mozku, a poněvadž člověk sám je přírodním produktem, že tedy výrobky /Erzeugnisse/ lidského mozku jsou v poslednf instanci také přírodními produkty. /A z toho pak vyvozuje onu žádanou jednotu: poněvadž i myšlení je konec konců přírodním produktem, je jasné, že nem že být v rozporu s ostatní přírodou, nýbrž že jí odpovídá, že je jí adekvátní./ Chtel bych hned na počátku upozornit, že zřetelně převládá pasivní pojetí lidského myšlení. Často ovšem mažame slyšet řeč e aktivité a tvořivosti, ale jde vždy o slova, za nimiž při pozornějším pohledu neuvidíme známé pojmy aktivity a tvořivosti, nýbrž pojmy zmény, pohybu, procesu, vývoje. Je osudem každého monismu, že před ním zůstávají zavřeny brány pochopení toho, o čem mluvíme jako o tvůrčí aktivitě individua - ať už jde o živý organismus nebo » ducha lidského o aktivitě subjektivní, čerpající aflu nejen z oke11, nýbrž také ze svých vlastních zdrojů, o aktivitě, která není vyjadřitelná termíny hmotných a energetických procesů, o aktivitě, která není uzlem stále probfhajfefch zákonitých změn ve světě ani wadadmin pouhou výslednicí společného působení přerůzných sil, Rýbrž která je vším tím a ještě něčím vfe, totiž iniciativnfm úsi1fm o přetvoření světa podle obrazu svého, o to, aby cití svět učinila svým světem, chaos pořádkem, pustinu domoven. Takovou aktivitu monismus nechápe. I nejvelkolepější systémy monistické, které svou dynamičností překonaly vulgární monismus, jsou bezradné v otázce individuální aktivity. Pojmy jako pohyb', 'proces', 'vývoj jsou jejich poslední výzbrojí a ta na řešení nestačí. A tak se
====================
40.jpg
====================
5 stává nezbytným má-li být systém zachován má-li být systém zachován - že tato aktivita je obětována, že je prohlášena za zdánlivou a ve skutečnosti neexistující, a že je redukována na odlesk mná kolosální dynamiky, která vládne oním jediným existujícím, onfm monos ať už tím idealisté mínf Ideu matan Vše-Ducha anebo materialisté hmotu. A je příznačné, že i pro idealistu je onen Duch či Idea něčím materiálním, je to existující světová substance; to je jenom důkaz toho, že žádný monismus, a tedy ani idealistický monismus, není schopen pochopiti. a interpretovati skutečnom duchovní aktivitu, které je každá substance jenom materiálem, který musí být teprve pořádán a organisován. V tomto smyslu je tedy i největší idealismus materialistický. Ostatně je to jenom tento skrytý materialismus v každém idealismu, který umožnil onen proslulý filosofický zvrat Hegel Feuerbach nebo ještě lépe Hegel Marx. Máme-li se nyní vrátit k původní otázce, totiž k otázce po původu chy by Somervillovy, činíme tak s vědomím, že Somerville tu interpretuje myšlení vskutku materialist icky, t.j. monisticky. Do té mfry to není jeho soukromý omy 1. Naproti tomu však se dopouští chyby, kterou marxisté nazývají obvykle medialektičností. Analogii myšlení a trávení provádí tu příliš přímočaře a tím ve skutečnosti vulgarisuje marxistické pojetí. Engels na př. svou poznámkou o dvou řadách dialektických zákonů ukazuje, že ono vulgární pojetí je mu cizí. Právě tak i Lenin poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o nesmyslnosti představy, jako by mozek vylučoval myšlenky zrovna tak jako játra žluč. Ale nesmíme se nechat zmýlit: Somervillova interpretace je poněkud zvulgarásávaná, ale neodporuje v podstatě marxistickému pojetí. I ne jdialektičtější marxismus se dopouští téže chyby, byť ve formě ne tak vulgární. Pokusfm se to ukázat v následujících kapitolách rozborem marxistického pojetí dialektiky myšlení. Nejdříve však musíme sledovati, jak se těžiště problému přesune z myšlení vůbec na zákony myšlení.
40.jpg
====================
5 stává nezbytným má-li být systém zachován má-li být systém zachován - že tato aktivita je obětována, že je prohlášena za zdánlivou a ve skutečnosti neexistující, a že je redukována na odlesk mná kolosální dynamiky, která vládne oním jediným existujícím, onfm monos ať už tím idealisté mínf Ideu matan Vše-Ducha anebo materialisté hmotu. A je příznačné, že i pro idealistu je onen Duch či Idea něčím materiálním, je to existující světová substance; to je jenom důkaz toho, že žádný monismus, a tedy ani idealistický monismus, není schopen pochopiti. a interpretovati skutečnom duchovní aktivitu, které je každá substance jenom materiálem, který musí být teprve pořádán a organisován. V tomto smyslu je tedy i největší idealismus materialistický. Ostatně je to jenom tento skrytý materialismus v každém idealismu, který umožnil onen proslulý filosofický zvrat Hegel Feuerbach nebo ještě lépe Hegel Marx. Máme-li se nyní vrátit k původní otázce, totiž k otázce po původu chy by Somervillovy, činíme tak s vědomím, že Somerville tu interpretuje myšlení vskutku materialist icky, t.j. monisticky. Do té mfry to není jeho soukromý omy 1. Naproti tomu však se dopouští chyby, kterou marxisté nazývají obvykle medialektičností. Analogii myšlení a trávení provádí tu příliš přímočaře a tím ve skutečnosti vulgarisuje marxistické pojetí. Engels na př. svou poznámkou o dvou řadách dialektických zákonů ukazuje, že ono vulgární pojetí je mu cizí. Právě tak i Lenin poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o nesmyslnosti představy, jako by mozek vylučoval myšlenky zrovna tak jako játra žluč. Ale nesmíme se nechat zmýlit: Somervillova interpretace je poněkud zvulgarásávaná, ale neodporuje v podstatě marxistickému pojetí. I ne jdialektičtější marxismus se dopouští téže chyby, byť ve formě ne tak vulgární. Pokusfm se to ukázat v následujících kapitolách rozborem marxistického pojetí dialektiky myšlení. Nejdříve však musíme sledovati, jak se těžiště problému přesune z myšlení vůbec na zákony myšlení.
====================
41.jpg
====================
II. ZÁKONY MYSLEN 1. Podle Engelsova pojetí se myšlenfn a jeho zákony zabývá formální logika a dialektika, jediné to dva obory, které zůstávají z bývalé filosofie, zatím co vše ostatní přechází do jednotlivých věd à. A-) 25. přírodních a historických. /A-D 32./ Oba obory chápe Engels jako nauku o zakonech samého procesu myšlenf /LF 58/. Už jsme viděli, že pro marxisty je myšlení svým původem produktem, výrobkem mozku a svým obsahom odrazem objektivní reality, vnějšího světa. Jak se to však má se zákony myšlení ? Za proton pseudos marxistické noetiky jsem označil popření subjektivní aktivity /v pravém slova smyslu/; aynf budeme mít příležitost vidět rozsáhlé dosledky tohoto pojetí v otázce zákonů myšlení. Ale nejprve několik slov e marxistickém pojetí zákona, zakonitosti vůbec. Jsou známa nejrůznější pojetí t.zv. zákonů přírodních. Marxismus je v té věci důsledně objektivistický v tom smyslu, že za pramen všech našich formulací přírodních zákonů pokládá objektivní zákonitost v samotné přírodě. Charakter této objektivní zákonitosti je kausální; proto tak často čtems, jak klasikové marxismu vedle sebe jmenují objektivní zákonitost, přföinnost nebo kausalitu, nutnost přírodní atd. /na př.ME 117;118./ Tate zákonitost tedy reálné existuje /nikoli plati/, je nerozlučně spojena s hmotou /nenf plánem, organisační silou pro hmotu, tj. pro všechno, co existuje/, je ve věcech /nikoli nad nimi/; slovem, je to zákonitost v plném slova smyslu imanentní, nebo jinak, je poze jednou stránkou objektivní reality, kterou vystihujeme jako zákonitě se pohybujfef, vyvíjející hmotu. Právě tak jako Lenin prohlašuje za lhostejné, fkáme-li, že svět je pohybujfef se hmota nabo že svět je materiální pohyb, of má naznačuje, že pohyb je ne oddělitelnou vlastností hmoty, právě tak je nežne s marxistického hlediska prohlásit, že i zákonitost je ne oddělitelnou vlastností materiálního pohybu neboli ponymfinaariantyan vyvíjející se hmoty. Z toho
41.jpg
====================
II. ZÁKONY MYSLEN 1. Podle Engelsova pojetí se myšlenfn a jeho zákony zabývá formální logika a dialektika, jediné to dva obory, které zůstávají z bývalé filosofie, zatím co vše ostatní přechází do jednotlivých věd à. A-) 25. přírodních a historických. /A-D 32./ Oba obory chápe Engels jako nauku o zakonech samého procesu myšlenf /LF 58/. Už jsme viděli, že pro marxisty je myšlení svým původem produktem, výrobkem mozku a svým obsahom odrazem objektivní reality, vnějšího světa. Jak se to však má se zákony myšlení ? Za proton pseudos marxistické noetiky jsem označil popření subjektivní aktivity /v pravém slova smyslu/; aynf budeme mít příležitost vidět rozsáhlé dosledky tohoto pojetí v otázce zákonů myšlení. Ale nejprve několik slov e marxistickém pojetí zákona, zakonitosti vůbec. Jsou známa nejrůznější pojetí t.zv. zákonů přírodních. Marxismus je v té věci důsledně objektivistický v tom smyslu, že za pramen všech našich formulací přírodních zákonů pokládá objektivní zákonitost v samotné přírodě. Charakter této objektivní zákonitosti je kausální; proto tak často čtems, jak klasikové marxismu vedle sebe jmenují objektivní zákonitost, přföinnost nebo kausalitu, nutnost přírodní atd. /na př.ME 117;118./ Tate zákonitost tedy reálné existuje /nikoli plati/, je nerozlučně spojena s hmotou /nenf plánem, organisační silou pro hmotu, tj. pro všechno, co existuje/, je ve věcech /nikoli nad nimi/; slovem, je to zákonitost v plném slova smyslu imanentní, nebo jinak, je poze jednou stránkou objektivní reality, kterou vystihujeme jako zákonitě se pohybujfef, vyvíjející hmotu. Právě tak jako Lenin prohlašuje za lhostejné, fkáme-li, že svět je pohybujfef se hmota nabo že svět je materiální pohyb, of má naznačuje, že pohyb je ne oddělitelnou vlastností hmoty, právě tak je nežne s marxistického hlediska prohlásit, že i zákonitost je ne oddělitelnou vlastností materiálního pohybu neboli ponymfinaariantyan vyvíjející se hmoty. Z toho
====================
42.jpg
====================
7 vyplývají hned dvé véci. Především to, že každá nahodilost v přírodé /a ovšem i v historii je jenom zdánlivá, že ve skutečnosti není nahodilostí, nýbrž ve všem bezvýhradné existuje zákonitost. /LF 48-49./ Za druhé je patrno, že zároveň s vyvíjející se hmotou se vyvíjí i zákonitost, neboť obojí je nerozlučně spojeno. Z toho plyne, že vyšší starvývojové stadium bude mít svůj vyšší typ zákonitosti, svou specifickou zákonitost. A nyní mája uvažujme, co to znamená pro náš problém, totiž pro otázku zakonitosti, zákonů myšlení. Vzniká totiž otázka, jaký je vztah mezi vznikem myšlení a jeho obsahem, t.j. jaký je vztah mezi jeho genetickou stránkou a stránkou obsahovou. Je-11 myšlenf vázáno na vysoce vyvinutou hmotu, pak je jasné, že tuto hmotu charakterisuje specifická, právě tak vysoce vyvinutá zákonitost. Tato zákonitost není totožná s ostatními zákonitostmi přírodními ani je neobrází, neboť patří právě k jejímu charakteru, že je vyšší než tyto zakonitosti. Naproti tomu však myšlení podle marxistů obráží vaější realitu, a zákony myšlenkových procesů jsou odrazem zákonů hmotného světa. Tento rozpor způsobil, že Lenin přikročil k formulaci, která na první pohled přesahuje možnosti filosofického monismu. Prohlásil totiž, že je jistě správné považovati myšlení za právě tak skutečné, t.j. existující, jako je skutečná, existující i hmota. Naproti tomu nelze prý myšlenku nazvat materiální, neboť by to znamenalo učiniti chybný krok k směšování materialismus idealismem /ME 186/. Jak máme rozuměti tomuto výroku ? Je několik možností výkladu. Předem je třeba vyloučiti ten, který by z uvedených vět vyvozoval, že pro Lenina je myšlení něco nehmotného nebo nadhmotného. Rovněž tak je třeba odmítnouti případnou resignaci, že tohle je nějaká Vyšší dialektika. Nejpravděpodobnější se zdá výklad, který nám ozrejmí přirovnání k zrcadlu: obraz, který vidíme v zrcadle, je nepochybně skutečný, t.j. reálný, ale nelze v žádném případě tvrdit, že je materiální. Ze není materiální, o tom se přesvědčuje
42.jpg
====================
7 vyplývají hned dvé véci. Především to, že každá nahodilost v přírodé /a ovšem i v historii je jenom zdánlivá, že ve skutečnosti není nahodilostí, nýbrž ve všem bezvýhradné existuje zákonitost. /LF 48-49./ Za druhé je patrno, že zároveň s vyvíjející se hmotou se vyvíjí i zákonitost, neboť obojí je nerozlučně spojeno. Z toho plyne, že vyšší starvývojové stadium bude mít svůj vyšší typ zákonitosti, svou specifickou zákonitost. A nyní mája uvažujme, co to znamená pro náš problém, totiž pro otázku zakonitosti, zákonů myšlení. Vzniká totiž otázka, jaký je vztah mezi vznikem myšlení a jeho obsahem, t.j. jaký je vztah mezi jeho genetickou stránkou a stránkou obsahovou. Je-11 myšlenf vázáno na vysoce vyvinutou hmotu, pak je jasné, že tuto hmotu charakterisuje specifická, právě tak vysoce vyvinutá zákonitost. Tato zákonitost není totožná s ostatními zákonitostmi přírodními ani je neobrází, neboť patří právě k jejímu charakteru, že je vyšší než tyto zakonitosti. Naproti tomu však myšlení podle marxistů obráží vaější realitu, a zákony myšlenkových procesů jsou odrazem zákonů hmotného světa. Tento rozpor způsobil, že Lenin přikročil k formulaci, která na první pohled přesahuje možnosti filosofického monismu. Prohlásil totiž, že je jistě správné považovati myšlení za právě tak skutečné, t.j. existující, jako je skutečná, existující i hmota. Naproti tomu nelze prý myšlenku nazvat materiální, neboť by to znamenalo učiniti chybný krok k směšování materialismus idealismem /ME 186/. Jak máme rozuměti tomuto výroku ? Je několik možností výkladu. Předem je třeba vyloučiti ten, který by z uvedených vět vyvozoval, že pro Lenina je myšlení něco nehmotného nebo nadhmotného. Rovněž tak je třeba odmítnouti případnou resignaci, že tohle je nějaká Vyšší dialektika. Nejpravděpodobnější se zdá výklad, který nám ozrejmí přirovnání k zrcadlu: obraz, který vidíme v zrcadle, je nepochybně skutečný, t.j. reálný, ale nelze v žádném případě tvrdit, že je materiální. Ze není materiální, o tom se přesvědčuje
====================
43.jpg
====================
8 každé malé dítě, když sahá za zrcadlo. Naproti tomu je jasné, že zrcadlení není naše fantasie, nýbrž skutečnost. Jinými slovy: materiální je tady zrcadlo, nikoli zrcadlový obraz. A jde me-li od příměru zpět k myšlení: materiální je mozek nebo přesněji, materiálnf jsou neobyčajné složité pochody v mozku; myšlení je jenom jednou jejich stránkou, totiž tou, která odráží objektivní realitu - samo však není materiální. Příměr má však jednu velkou vadu: zatim co zrcadlový obraz nemá ani nejmenšího vlivu na realitu, kterou obráží, u myšlení se v marxismu uznává t.zv.zpětné působení. I naskýtajf se nám ihned otázky: jak mi že myšlenka zpětně působit, není-li materiální ? A co tu vlastně zpětně působí sama myšlenka anebo její nositel, složité organisovaná hmota ? Cteme, že se myšlenka stává materiální silou, stane-li se majetkem mas. Jak se však může stát materiální silou něco, co vůbec není materiálně samostatné ? Existuje vibec nejaká myšlenková přímá myšlenková spojitost mezi masovými příslušníky anebo je tato spojitost zprostředkována materiálné ? Všechna důslednost monistická jako by se tu ztrácela. I tvrdím, že mátamná tady je dialektický materialismus na rozcestí: může se vydat trojfm směrem. Bud popře přímou myšlenkovou spojitost ve prospěch materiální; to nutně vede k epifenomenalismu v pojetí myšlení a vědomí. Nebo uzná tuto apojitost, ale věren mo aist ickému východisku musí prohlásit myšlení za materiálnf. Anebe konečně - což se zdá nejméně pravděpodobné opusti monismus a otevře si tím dveře k pochopení subjektivní aktivity. Taková je noetická situace v dnešním marxismu. Touto situací si vysvětlíme nápadnou stagnaci sovětské filosofie v oboru theorie poznání, logiky a dialektiky, nápadnou totiž na pozadí všeobecného vývoje jiných vědeckých disciplin všeho druhu. Všechna díla z uvedených obor, pokud mi bylo možno se doslechnout, mají charakter popularisační nebo aplikační. Je to proto, že pokračovat theoreticky v uvedených oborech znamená nevyhnutelně opustit dosavadní noetickou posici, nemá-li být ztraceno jednotné, integrální pojetí.
43.jpg
====================
8 každé malé dítě, když sahá za zrcadlo. Naproti tomu je jasné, že zrcadlení není naše fantasie, nýbrž skutečnost. Jinými slovy: materiální je tady zrcadlo, nikoli zrcadlový obraz. A jde me-li od příměru zpět k myšlení: materiální je mozek nebo přesněji, materiálnf jsou neobyčajné složité pochody v mozku; myšlení je jenom jednou jejich stránkou, totiž tou, která odráží objektivní realitu - samo však není materiální. Příměr má však jednu velkou vadu: zatim co zrcadlový obraz nemá ani nejmenšího vlivu na realitu, kterou obráží, u myšlení se v marxismu uznává t.zv.zpětné působení. I naskýtajf se nám ihned otázky: jak mi že myšlenka zpětně působit, není-li materiální ? A co tu vlastně zpětně působí sama myšlenka anebo její nositel, složité organisovaná hmota ? Cteme, že se myšlenka stává materiální silou, stane-li se majetkem mas. Jak se však může stát materiální silou něco, co vůbec není materiálně samostatné ? Existuje vibec nejaká myšlenková přímá myšlenková spojitost mezi masovými příslušníky anebo je tato spojitost zprostředkována materiálné ? Všechna důslednost monistická jako by se tu ztrácela. I tvrdím, že mátamná tady je dialektický materialismus na rozcestí: může se vydat trojfm směrem. Bud popře přímou myšlenkovou spojitost ve prospěch materiální; to nutně vede k epifenomenalismu v pojetí myšlení a vědomí. Nebo uzná tuto apojitost, ale věren mo aist ickému východisku musí prohlásit myšlení za materiálnf. Anebe konečně - což se zdá nejméně pravděpodobné opusti monismus a otevře si tím dveře k pochopení subjektivní aktivity. Taková je noetická situace v dnešním marxismu. Touto situací si vysvětlíme nápadnou stagnaci sovětské filosofie v oboru theorie poznání, logiky a dialektiky, nápadnou totiž na pozadí všeobecného vývoje jiných vědeckých disciplin všeho druhu. Všechna díla z uvedených obor, pokud mi bylo možno se doslechnout, mají charakter popularisační nebo aplikační. Je to proto, že pokračovat theoreticky v uvedených oborech znamená nevyhnutelně opustit dosavadní noetickou posici, nemá-li být ztraceno jednotné, integrální pojetí.
====================
44.jpg
====================
faktalespoň Ale je nutno, abychom se vrátili k otázce zákonů v myšlení, i když musíme zanechati podrobného zkoumání problematiky, naznačené v předešlých odstavcfch. Jedno je totiž jasné, že myšlení je v marxismu pojato jako reální proces, který je schopen obrážati zákonitý pohyb hmoty / to nic víc než obrážeti/. /E 128/ žeme tedy od sebe rozeznávati předběžné čtveru věc: 1/ objektivní zákonitost hmotného světa, 2/ poznanou zákonitost hmotného sveta, 3/ objektivní zákonitost myšlenkového procesu a 4/ poznanou zákonitost myšlenkového precesu. Ptáme se nynf. v jakém vztahu jsou tyto čtyři věci ? Jednoduchá fpetfi alespoň na pohled je odpoved prvnf: poznaná zákonitost hmotného světa je podle daných okolností více či méně spolehlivým odrazem objektivní zakonitosti tohoto světa. Právě tak poznaná zákonitost myšlenkového procesu je odrazem objektivní zákonitosti takového procesu. Ale jaký je vztah mezi objektivní zákonitostí hmotného světa a mezi objektivní zákonitostí myšlenkového procesu ? Nevím o tom, že by kdy byla a marxistické strany formulována jasná odpověď na tuto otázku. Jde však o problém důležitý, úzce souvisejfef s otázkou, co vlastně umožňuje myšlení odráže ti objektivaf raalitu, co zakládá schopnost myšlení k takovému odrážení. Vin pouze o jednom místě, kde Lenin píše, že poznávací schopnost člověka je prostým obrázenfm přírody. /uE 120./ Váta však není jasná a nechtěl bych na ní stavit, nanohu-11 najft podporu v jiných podobných formulacích. Ze všeho, co jsem dosud akl, je jistě jedna věc nada vší pochybu jasad zřetelná: v dialektickém materialismu není místa pro pochopenf autonomie, samosprávy lidského ducha, která jediná mj že zakládat každou pracovní i myšlenkovou jahamian methodu. Nikde nenajdeme ani řádku o tom, že by sama myšlenka, mé la nějakou organisační sílu, že by sama by la programem, který by měnil svět. Nové ideje navznikají z aktivity ducha, který chce předělat avět ke svému obrazu, nýbrž z nezbytnosti situace, z nouze deby; jinými slovy, nové ideje ne-
44.jpg
====================
faktalespoň Ale je nutno, abychom se vrátili k otázce zákonů v myšlení, i když musíme zanechati podrobného zkoumání problematiky, naznačené v předešlých odstavcfch. Jedno je totiž jasné, že myšlení je v marxismu pojato jako reální proces, který je schopen obrážati zákonitý pohyb hmoty / to nic víc než obrážeti/. /E 128/ žeme tedy od sebe rozeznávati předběžné čtveru věc: 1/ objektivní zákonitost hmotného světa, 2/ poznanou zákonitost hmotného sveta, 3/ objektivní zákonitost myšlenkového procesu a 4/ poznanou zákonitost myšlenkového precesu. Ptáme se nynf. v jakém vztahu jsou tyto čtyři věci ? Jednoduchá fpetfi alespoň na pohled je odpoved prvnf: poznaná zákonitost hmotného světa je podle daných okolností více či méně spolehlivým odrazem objektivní zakonitosti tohoto světa. Právě tak poznaná zákonitost myšlenkového procesu je odrazem objektivní zákonitosti takového procesu. Ale jaký je vztah mezi objektivní zákonitostí hmotného světa a mezi objektivní zákonitostí myšlenkového procesu ? Nevím o tom, že by kdy byla a marxistické strany formulována jasná odpověď na tuto otázku. Jde však o problém důležitý, úzce souvisejfef s otázkou, co vlastně umožňuje myšlení odráže ti objektivaf raalitu, co zakládá schopnost myšlení k takovému odrážení. Vin pouze o jednom místě, kde Lenin píše, že poznávací schopnost člověka je prostým obrázenfm přírody. /uE 120./ Váta však není jasná a nechtěl bych na ní stavit, nanohu-11 najft podporu v jiných podobných formulacích. Ze všeho, co jsem dosud akl, je jistě jedna věc nada vší pochybu jasad zřetelná: v dialektickém materialismu není místa pro pochopenf autonomie, samosprávy lidského ducha, která jediná mj že zakládat každou pracovní i myšlenkovou jahamian methodu. Nikde nenajdeme ani řádku o tom, že by sama myšlenka, mé la nějakou organisační sílu, že by sama by la programem, který by měnil svět. Nové ideje navznikají z aktivity ducha, který chce předělat avět ke svému obrazu, nýbrž z nezbytnosti situace, z nouze deby; jinými slovy, nové ideje ne-
====================
45.jpg
====================
10 10 vznikají v ovzduší jiskřícího duchem, nýbrž v duchovním vakuu. Vývoj dá dozrát novým úkolům a vytvoří nezbytné podminky k jejich tošení; a je to opět vývoj, který si tak či onak vynutí toto řešení, řekl bych, vypáčí je z některého z oněch nesmírných milions žvanců šedé mozkové hmoty. A tak ovšem ne jen že není řeči o tom, že by duch mohl předpisovat svétu kolem sebe své zákony, svůj pořádek, nýbrž duch nem schopnost spravovat ani sebe sama. Duch sám je odrazan hmotného světa; zákony, jimiž se spravuje, jsou odrazen zákonů objektivní přírody. Jaká fatalita, připomínající nauky orientálnf! Na tomto pozadí teprve pochopíme správné, co znamená výrok, že svoboda je pochopená nutnost a že nutnost myšlení je třeba vyvozovat z nutnosti přírodnf. Bylo by via chybou souditi, že s nesprávnosti monistických předpokladů padá celá dialektika nebo dokonce celé marxistické učení. Je třeba vyvarovat se negativismu, je třeba nepropadnout mfnénf, že všechna dosavadní filosofie by la falošná a že je třeba zahájit úplně novou éru lidského myšlení a poznánf. Je známou skutečnost, že právé ten, kde vabec nedbá na myšlení svých předchůdch, je největší jejich poplatnfkem. Naopak je třeba usilovat o konstruktivní, positivní řešení. A takovým konstruktivnfa řešením je v našem připadá pevné rozhodnutí, odhodit z marxistické noetiky je jf monistickéu alupku a vyloupnout její zdravé jádro právě tak, jak o tom mluví Stalin, když popisuje vztah Marxiv k Haglovi a Feuerbachovi. Co je však v našem případě oním zdravým jádrem ? Odpoved je obtížnější než kriticke odmítnutí monismu. Nicméně se však o ni pokusím. Ale nejprve je třeba říci nekolik lov o tzv. formální logice. III. LOGIKA. Kdy & mluví Somerville o t.zv.formilní logice, má na mysli onu tradiční logiku, na kterou jsou lidé na západě od dětství zvyklí a která jim není žádným problémem. Tato logika platí za jednou vytvoře-
45.jpg
====================
10 10 vznikají v ovzduší jiskřícího duchem, nýbrž v duchovním vakuu. Vývoj dá dozrát novým úkolům a vytvoří nezbytné podminky k jejich tošení; a je to opět vývoj, který si tak či onak vynutí toto řešení, řekl bych, vypáčí je z některého z oněch nesmírných milions žvanců šedé mozkové hmoty. A tak ovšem ne jen že není řeči o tom, že by duch mohl předpisovat svétu kolem sebe své zákony, svůj pořádek, nýbrž duch nem schopnost spravovat ani sebe sama. Duch sám je odrazan hmotného světa; zákony, jimiž se spravuje, jsou odrazen zákonů objektivní přírody. Jaká fatalita, připomínající nauky orientálnf! Na tomto pozadí teprve pochopíme správné, co znamená výrok, že svoboda je pochopená nutnost a že nutnost myšlení je třeba vyvozovat z nutnosti přírodnf. Bylo by via chybou souditi, že s nesprávnosti monistických předpokladů padá celá dialektika nebo dokonce celé marxistické učení. Je třeba vyvarovat se negativismu, je třeba nepropadnout mfnénf, že všechna dosavadní filosofie by la falošná a že je třeba zahájit úplně novou éru lidského myšlení a poznánf. Je známou skutečnost, že právé ten, kde vabec nedbá na myšlení svých předchůdch, je největší jejich poplatnfkem. Naopak je třeba usilovat o konstruktivní, positivní řešení. A takovým konstruktivnfa řešením je v našem připadá pevné rozhodnutí, odhodit z marxistické noetiky je jf monistickéu alupku a vyloupnout její zdravé jádro právě tak, jak o tom mluví Stalin, když popisuje vztah Marxiv k Haglovi a Feuerbachovi. Co je však v našem případě oním zdravým jádrem ? Odpoved je obtížnější než kriticke odmítnutí monismu. Nicméně se však o ni pokusím. Ale nejprve je třeba říci nekolik lov o tzv. formální logice. III. LOGIKA. Kdy & mluví Somerville o t.zv.formilní logice, má na mysli onu tradiční logiku, na kterou jsou lidé na západě od dětství zvyklí a která jim není žádným problémem. Tato logika platí za jednou vytvoře-
====================
46.jpg
====================
11 13 nou a dnes už neotřesitelnou; snad jenom o některých detailech je možno dosud diskutovat. Somerville se však snaží ukázat, že to je jenom jeans z možných theorií správného myšlení, že vǎak existuje též dialektická škola. Rozdíly mezi oběma ukazuje na třech tradičních zákonech logických, totiž na identité, nespornosti a na zásadé o vyloučení třetí možnosti. Nebudu se o tom blíže zmiňovat, poněvadž je to všechno už not oricky známe. Sny sl argumentů se strany dialektických materialistů vystihuje Somerville jako výtku, že všechny tyto logické zákony znamenají přílišné zjednodušení povahy existence; to znamená na př., že se naprosto nedá mluvit o identité věcí, atd. Přihlédneme-li bliže k podstatě takových výtek, uvidíme, že marxisté prohlašují formální logiku přes jejf form lnost 8 ještě lépe právě pro její form lnost za ontologicky nepřesnou, neadekvátní. Zůstává nyní otázka, zda ontologické vybavení formálnf logiky je nerozlučně spjate s podstatou formální logiky, tj. neníli možno ontelogické partia v tradiční logice nahradit nebo rekonstruovat ve smyslu moderních názors, aniž by při tom charakter logiky samé zůstal podstatné dotčen. Tato otázka no by la, pokud vím, nikým mezi marxisty ani řádné postavena, ani řádné vyřešena. Konec konců nás však tato otázka dnes tolik nezajímá, jako spíše to, jak vůbec vykládá dialektický materialismus vznik logiky a logických zakona, čím vy svétly chybu, která nastala v t.zv. odrážení objektivaf skutečnosti. Přesněji řečeno: jde o to ukázat nii konkretaf vědecké práci na neoprávněnost, falešnost logického postupu, t.j. Aa falešnost logickou, nikoli ontologickou; a jakmile bude ukázána, jde o to vysvětlit, jak vzniká, kde a v čem je její kořen, ukázat jasně na souvislost mezi tímto kořenem a mezi chybou, a tak vysvětlit a dokumentovat, jak taková chyba vzniká. Není mi známo, že by kdy byla podniknuta taková práce dialektickjni materialisty; a tak ovšem ani Somerville nemi noćnosti o tom néco povědět. Zůstává u staré vici, že prý byla za Aristobela doba, kd formálnf theorie logičká představovala přesná to, čeho
46.jpg
====================
11 13 nou a dnes už neotřesitelnou; snad jenom o některých detailech je možno dosud diskutovat. Somerville se však snaží ukázat, že to je jenom jeans z možných theorií správného myšlení, že vǎak existuje též dialektická škola. Rozdíly mezi oběma ukazuje na třech tradičních zákonech logických, totiž na identité, nespornosti a na zásadé o vyloučení třetí možnosti. Nebudu se o tom blíže zmiňovat, poněvadž je to všechno už not oricky známe. Sny sl argumentů se strany dialektických materialistů vystihuje Somerville jako výtku, že všechny tyto logické zákony znamenají přílišné zjednodušení povahy existence; to znamená na př., že se naprosto nedá mluvit o identité věcí, atd. Přihlédneme-li bliže k podstatě takových výtek, uvidíme, že marxisté prohlašují formální logiku přes jejf form lnost 8 ještě lépe právě pro její form lnost za ontologicky nepřesnou, neadekvátní. Zůstává nyní otázka, zda ontologické vybavení formálnf logiky je nerozlučně spjate s podstatou formální logiky, tj. neníli možno ontelogické partia v tradiční logice nahradit nebo rekonstruovat ve smyslu moderních názors, aniž by při tom charakter logiky samé zůstal podstatné dotčen. Tato otázka no by la, pokud vím, nikým mezi marxisty ani řádné postavena, ani řádné vyřešena. Konec konců nás však tato otázka dnes tolik nezajímá, jako spíše to, jak vůbec vykládá dialektický materialismus vznik logiky a logických zakona, čím vy svétly chybu, která nastala v t.zv. odrážení objektivaf skutečnosti. Přesněji řečeno: jde o to ukázat nii konkretaf vědecké práci na neoprávněnost, falešnost logického postupu, t.j. Aa falešnost logickou, nikoli ontologickou; a jakmile bude ukázána, jde o to vysvětlit, jak vzniká, kde a v čem je její kořen, ukázat jasně na souvislost mezi tímto kořenem a mezi chybou, a tak vysvětlit a dokumentovat, jak taková chyba vzniká. Není mi známo, že by kdy byla podniknuta taková práce dialektickjni materialisty; a tak ovšem ani Somerville nemi noćnosti o tom néco povědět. Zůstává u staré vici, že prý byla za Aristobela doba, kd formálnf theorie logičká představovala přesná to, čeho
====================
47.jpg
====================
12 13 bylo potřeba vzhledem k výši, již dosáhla ve svém vývoji tehdejší věda. A chyba prý je jen v tom, že to někteří lidé chtějí přenášet přes 22 století do doby docela jiné, kdy už tato theorie nepřináší vědecký pokrok, nýbrž kdy as stala příteži. Inu, stala-li se skutečná přítěží, pak ovšem je třeba se jí vzdát. Ale my takovéhle zkratky už známa nazpamět; chtěli bychom se také jednou dočíst, jak na příklad taková přítěž ve skutečnosti vypadá, chtěli bychom znát konečně jasné příklady, z nichž je patrna chybnost samotné logické struktury. Bylo už vynalezeno ne spočet příkladů, které to měly dokázat, ale bohužel to do sud ani jeden dokázati nemohl. Také Somarville vyrukuje s nékterými, a je nutno poctivé přiznat, že vypadají velice verojatně. Ovšem verojataě anad pro široké americké publikum, nikoli však pro skutečného vědce nebo filosofa. Podrobite-11 všechny takové přfklady jen trochu pozornější kritice, vyjdou okamžité najeto všechny ony nepřesnosti a chyby, které na první pohled zůstávají vašim očím skryty. Ukáži dva takové "přesvedčující" Somervillovy příklady. První nich je docela krátky. Když byly negran v Americe vykázány zvláštní vozy, vyskytlo se prý také takové odůvodnění na závadnosti takového opatření: že prý to znamená oddělení černých od bflých právě tak jako oddelení bílých od carnych. A tanto příklad je Somervillovi typickou ukázkou neadekvátnosti logiky. Ale rozebarme příklad. Jo skutečné fakt, že oddelit černochy od balochů je úplně totéž jako oddělit bělochy od černochů - ovšem jen pokud zůstaneme u otázky oddélování. Právě tak, kdy loupeme pomeranč, můžeme mluvit o tom, že oddělujeme slupku od pomeranče nebo pomeranč od slupky. Téhož druhu je fysikální fakt, zdirazňovaný hlavné theorif relativity, e pohybují-li se těleso A a těleso B takovým způsobem, že vzdálenost mezi nimi roste, mažeme právě tak dobře prohlásit, že se vzdaluje těleso A od tělesa B jako že se vzdaluje těleso B od tělesa A. A takových překladů bychom mohli najmenovat hned colé stovky a tisfce. Ale vazmě-
47.jpg
====================
12 13 bylo potřeba vzhledem k výši, již dosáhla ve svém vývoji tehdejší věda. A chyba prý je jen v tom, že to někteří lidé chtějí přenášet přes 22 století do doby docela jiné, kdy už tato theorie nepřináší vědecký pokrok, nýbrž kdy as stala příteži. Inu, stala-li se skutečná přítěží, pak ovšem je třeba se jí vzdát. Ale my takovéhle zkratky už známa nazpamět; chtěli bychom se také jednou dočíst, jak na příklad taková přítěž ve skutečnosti vypadá, chtěli bychom znát konečně jasné příklady, z nichž je patrna chybnost samotné logické struktury. Bylo už vynalezeno ne spočet příkladů, které to měly dokázat, ale bohužel to do sud ani jeden dokázati nemohl. Také Somarville vyrukuje s nékterými, a je nutno poctivé přiznat, že vypadají velice verojatně. Ovšem verojataě anad pro široké americké publikum, nikoli však pro skutečného vědce nebo filosofa. Podrobite-11 všechny takové přfklady jen trochu pozornější kritice, vyjdou okamžité najeto všechny ony nepřesnosti a chyby, které na první pohled zůstávají vašim očím skryty. Ukáži dva takové "přesvedčující" Somervillovy příklady. První nich je docela krátky. Když byly negran v Americe vykázány zvláštní vozy, vyskytlo se prý také takové odůvodnění na závadnosti takového opatření: že prý to znamená oddělení černých od bflých právě tak jako oddelení bílých od carnych. A tanto příklad je Somervillovi typickou ukázkou neadekvátnosti logiky. Ale rozebarme příklad. Jo skutečné fakt, že oddelit černochy od balochů je úplně totéž jako oddělit bělochy od černochů - ovšem jen pokud zůstaneme u otázky oddélování. Právě tak, kdy loupeme pomeranč, můžeme mluvit o tom, že oddělujeme slupku od pomeranče nebo pomeranč od slupky. Téhož druhu je fysikální fakt, zdirazňovaný hlavné theorif relativity, e pohybují-li se těleso A a těleso B takovým způsobem, že vzdálenost mezi nimi roste, mažeme právě tak dobře prohlásit, že se vzdaluje těleso A od tělesa B jako že se vzdaluje těleso B od tělesa A. A takových překladů bychom mohli najmenovat hned colé stovky a tisfce. Ale vazmě-
====================
48.jpg
====================
13 me případ, kdy jfte jablko a ono vám upadne. Zvednete je a odkrojfte umazenou část od zbývající čisté, nebo, což je úplně totéž, odkrojíte čistou část od umazané. Je přece jasné, že něco jiného je úvaha o problému rozdělení celku ve smyslu logickém a něco jiného posouzení, zda má smysl to, co děláte. Především je tu otázka, zda vůbec má smysl jablko krájet; tu se ptáte po tom, jaký je účel tohoto kráj anf. Má snad tento účel co dělat s tím, že je lhostejno, zda mluvíte o odkrojení špinavého kousku od čistého anebo naopak ? Nikoli, zjevně nemá. S tím souvisí otázka: když už jste jablko rozdělili, kterou část zahodite, která je pro vás bezcenná ? Ale má toto hodnocanf nejaký vliv na fakt, že při odkrajování odkrajujete jeden dil od druhého právě tak, jako druhý od prvého? Nikoli, je zřejmé, že jde o dvojí různou věc. Ale právé tak je tomu s černochy a bělochy v Americe. Když zjišťuja statistik počet černochů a bělocha v Americe, také oddáluje černé od bílých neboli bflé od černých; v tomto případě mu to nikdo nevytkne. Když v nemocnici jsou oddělení lidé s nakažlivými chorobami od ostatních, opět je to toбéž, jako řekneme-li, že jsou všichni nemocní oddělováni od těch, kteří trpf infekčními chorobami. Logický problém oddělování zůstává nedotčen; proti faktu oddolování nikdo nic nenamítá, neboť oddělení je rozumné, ano nutné z hygienických dovoda. Logický problém oddělování zůstává nedotčen i v případá zařizování zvláštních vozů pro černochy. Fakt rozdělování sám o sobě také nevyvolá námi tek na př. ve statistické praxi tomu tak rozhodné není. Celý fakt oddálených vozß pro černochy je však hnusný na sociálním pozadí; co je nám odporné, je rasová diskriminace, porušování rovnoprávnosti lidf, odsuzujeme nelidskost a brutálnost takových zařízení. Ale odsuzujeme je nikoli proto, že by snad v tomto případě logický fakt o dělení celku najednou přestal platit, nýbrž že v daném případě sociální fakt oddělování černochů od bělochů neboli bélochů od černochů znamená defacto víc než oddělování, totiž znamená utlačování černoch, pohrdání jimi - a to je nepřípust8
48.jpg
====================
13 me případ, kdy jfte jablko a ono vám upadne. Zvednete je a odkrojfte umazenou část od zbývající čisté, nebo, což je úplně totéž, odkrojíte čistou část od umazané. Je přece jasné, že něco jiného je úvaha o problému rozdělení celku ve smyslu logickém a něco jiného posouzení, zda má smysl to, co děláte. Především je tu otázka, zda vůbec má smysl jablko krájet; tu se ptáte po tom, jaký je účel tohoto kráj anf. Má snad tento účel co dělat s tím, že je lhostejno, zda mluvíte o odkrojení špinavého kousku od čistého anebo naopak ? Nikoli, zjevně nemá. S tím souvisí otázka: když už jste jablko rozdělili, kterou část zahodite, která je pro vás bezcenná ? Ale má toto hodnocanf nejaký vliv na fakt, že při odkrajování odkrajujete jeden dil od druhého právě tak, jako druhý od prvého? Nikoli, je zřejmé, že jde o dvojí různou věc. Ale právé tak je tomu s černochy a bělochy v Americe. Když zjišťuja statistik počet černochů a bělocha v Americe, také oddáluje černé od bílých neboli bflé od černých; v tomto případě mu to nikdo nevytkne. Když v nemocnici jsou oddělení lidé s nakažlivými chorobami od ostatních, opět je to toбéž, jako řekneme-li, že jsou všichni nemocní oddělováni od těch, kteří trpf infekčními chorobami. Logický problém oddělování zůstává nedotčen; proti faktu oddolování nikdo nic nenamítá, neboť oddělení je rozumné, ano nutné z hygienických dovoda. Logický problém oddělování zůstává nedotčen i v případá zařizování zvláštních vozů pro černochy. Fakt rozdělování sám o sobě také nevyvolá námi tek na př. ve statistické praxi tomu tak rozhodné není. Celý fakt oddálených vozß pro černochy je však hnusný na sociálním pozadí; co je nám odporné, je rasová diskriminace, porušování rovnoprávnosti lidf, odsuzujeme nelidskost a brutálnost takových zařízení. Ale odsuzujeme je nikoli proto, že by snad v tomto případě logický fakt o dělení celku najednou přestal platit, nýbrž že v daném případě sociální fakt oddělování černochů od bělochů neboli bélochů od černochů znamená defacto víc než oddělování, totiž znamená utlačování černoch, pohrdání jimi - a to je nepřípust8
====================
49.jpg
====================
14 né nikoli proto, že tu neplatí logika, nýbrž dialektika, nýbrž proto, že jsou rušeny demokratické zásady. Z toho je patrno, že logická rovnocennost obou oddálovaných partnerů neznamená zachování rovnocennesti faktické, v našem případě sociální. Patrno je však, že tato sociálaf nerovnocennost nemže vyvrátit rovnocennost ve smyslu logickém. A tak náň výsledek: chyba nebyla v logické zásadě, že oddělování jedné části od druhé je práve tak oddělováním druhé části od prvé, nýbrž chyba byla v horá nesprávné aplikaci této logické zásady. Soudfm, že myslícímu človeku už neuže být nic jasnějšího had to. 8 Druhy příklad 1fof Somerville a několika stránkách. Pokusfm se věc sestručnit. Somerville klade otázku: budete považovat za demokrata člověka, který uznává toleranci jen několika náboženských sekt mezi sebou, ale nepřipouští celou řadu sekt jiných ? Každý ovšem řekne, že ne. A tu pan Somerville vyrukuje a poukazem, že tímto mužem byl John Locke, vynikající anglický demokrat 17.století. Na čemž chce ukázat, že tady logika přestává platit, ponávadž to, čfm byl Locke demokratický a pokrokový va své době, je dnes zdrojan reakce. Dnes bychom člověka s týmiž názory, jaké měl John Locke, v žádném případě nemohli považovat zu demokrata, naopak, každý by se mu vysmál. Podívejme se na přfklad opet zblízka. Véc má dvé stránky: bud damekratičností a pokrokovostí rozumíme tendenci člověka, anebo jini rozumíme společenské zařazení. V prvém případě človek, který má dnes názory Lockovy, nanf demokratem proto, poněvadž nemá tendenci demokratickou, nýbrž reakční. druhém případě pak ovšem společenské zařazenf Lockovo bylo nutné vázáno na dobu a okolnosti a nenže tedy bat machanicky přenášeno do doby a okolností jiných. Pak ovšem pojem demokrata sedmnáctého století je pojmem jedním a pojem demokrata v naší dobé pojmem druhým. Ptáme-li se pak, razveme-li demokratem člověka. takových a takových názorů, nenf a nemže být na první pohled jasno, o který pojem tu jda. Každý odpovídá v domění, že jde o dnešního demokrata, a Somerville pak vítězoslavné ukazuje na logický defekt a docela za pomena na to, že jde o dva různé pojmy. Konac konců však
49.jpg
====================
14 né nikoli proto, že tu neplatí logika, nýbrž dialektika, nýbrž proto, že jsou rušeny demokratické zásady. Z toho je patrno, že logická rovnocennost obou oddálovaných partnerů neznamená zachování rovnocennesti faktické, v našem případě sociální. Patrno je však, že tato sociálaf nerovnocennost nemže vyvrátit rovnocennost ve smyslu logickém. A tak náň výsledek: chyba nebyla v logické zásadě, že oddělování jedné části od druhé je práve tak oddělováním druhé části od prvé, nýbrž chyba byla v horá nesprávné aplikaci této logické zásady. Soudfm, že myslícímu človeku už neuže být nic jasnějšího had to. 8 Druhy příklad 1fof Somerville a několika stránkách. Pokusfm se věc sestručnit. Somerville klade otázku: budete považovat za demokrata člověka, který uznává toleranci jen několika náboženských sekt mezi sebou, ale nepřipouští celou řadu sekt jiných ? Každý ovšem řekne, že ne. A tu pan Somerville vyrukuje a poukazem, že tímto mužem byl John Locke, vynikající anglický demokrat 17.století. Na čemž chce ukázat, že tady logika přestává platit, ponávadž to, čfm byl Locke demokratický a pokrokový va své době, je dnes zdrojan reakce. Dnes bychom člověka s týmiž názory, jaké měl John Locke, v žádném případě nemohli považovat zu demokrata, naopak, každý by se mu vysmál. Podívejme se na přfklad opet zblízka. Véc má dvé stránky: bud damekratičností a pokrokovostí rozumíme tendenci člověka, anebo jini rozumíme společenské zařazení. V prvém případě človek, který má dnes názory Lockovy, nanf demokratem proto, poněvadž nemá tendenci demokratickou, nýbrž reakční. druhém případě pak ovšem společenské zařazenf Lockovo bylo nutné vázáno na dobu a okolnosti a nenže tedy bat machanicky přenášeno do doby a okolností jiných. Pak ovšem pojem demokrata sedmnáctého století je pojmem jedním a pojem demokrata v naší dobé pojmem druhým. Ptáme-li se pak, razveme-li demokratem člověka. takových a takových názorů, nenf a nemže být na první pohled jasno, o který pojem tu jda. Každý odpovídá v domění, že jde o dnešního demokrata, a Somerville pak vítězoslavné ukazuje na logický defekt a docela za pomena na to, že jde o dva různé pojmy. Konac konců však
====================
50.jpg
====================
15 přece jenom není mezi oběma pojmy nepřekročitelná hráz. Je něco společného Lockovi i dnešnímu demokratovi, nenf Locke demokratam z je dnech dovodů a dnešní člověk z důvode docela jiných; oba jsou bratři, i když jsou oddělend třemi sty lety. Demokratický ideál je spojuje, je pánem nad oběma, je jejich vyznáním a vfrou; elova, jimiž formulují své předvědčení, pati jsou poplatna době, ale Suy al, kterému slouží, je dén demokratickým programem. Boje, jichž se každý z nich účastní, jsou docela různé; ale demokrata v nich poznáte podle vysoko vyzdviženého praporu svobody a snášenlivosti. A tak konec koncf Somervilliv příklad je jen sofist ickou hřfčkou prává tak, jako ji byl výrok onoho amerického politika o oddělování černoch od bělochů. A tak nelze než brát skepticky závěr, který Somerville čing na základě takových příkladů, že totiž skutečný běh událostí nose s sebou situace, které jsou s hlediska formálně logického protismyslné. Tvrdím, že jsou protismyslné prostě proto, že je tak pan Somerville předkládá, že je tak interpretuje. Tvrdfm, že každý takový přfklad 1ze formulovat tak, že nedochází k logickým sporům. Nemohu to ovšem nyní dokazovat do nekonečna o každém přfkladé; ale jsem ochoten tak činit v diskusi. Celá věc ovšem souvisí s marxistickým pojetím logiky. Základem tokoda. Zymb. 1. hoto pojetí je přesvědčení, že pojmy vznikají abstrakef a logická A 33 schemata že se týkají pouze myšlenkových forem /Dankformen/. Abstrak2122 ca tu však znamená otisk přírody a myšlenková forma je jen detail na vlastním myšlenkovém proběhu. Ukazoval jsem všek už, jak toto pojetí nevystihuje skutečnost. Tvrdím, že nepochopíme nic z logiky, mamframmám nepochopíme-li, že logické zákony nejsou v myšlení, že nejsou imanentní myšlenkovému procesu, že nejsou obsaženy ani v tomto procesu ani v jeho formách, nýbrž že jsou pravidlem pro myšlení, že jsou jakoby předpisy, jimiž se fdíme a khamánnamon jimiž se dáme vést. Uznáváme vědomé platnost těchto zákonů, zavazujeme se jim,
50.jpg
====================
15 přece jenom není mezi oběma pojmy nepřekročitelná hráz. Je něco společného Lockovi i dnešnímu demokratovi, nenf Locke demokratam z je dnech dovodů a dnešní člověk z důvode docela jiných; oba jsou bratři, i když jsou oddělend třemi sty lety. Demokratický ideál je spojuje, je pánem nad oběma, je jejich vyznáním a vfrou; elova, jimiž formulují své předvědčení, pati jsou poplatna době, ale Suy al, kterému slouží, je dén demokratickým programem. Boje, jichž se každý z nich účastní, jsou docela různé; ale demokrata v nich poznáte podle vysoko vyzdviženého praporu svobody a snášenlivosti. A tak konec koncf Somervilliv příklad je jen sofist ickou hřfčkou prává tak, jako ji byl výrok onoho amerického politika o oddělování černoch od bělochů. A tak nelze než brát skepticky závěr, který Somerville čing na základě takových příkladů, že totiž skutečný běh událostí nose s sebou situace, které jsou s hlediska formálně logického protismyslné. Tvrdím, že jsou protismyslné prostě proto, že je tak pan Somerville předkládá, že je tak interpretuje. Tvrdfm, že každý takový přfklad 1ze formulovat tak, že nedochází k logickým sporům. Nemohu to ovšem nyní dokazovat do nekonečna o každém přfkladé; ale jsem ochoten tak činit v diskusi. Celá věc ovšem souvisí s marxistickým pojetím logiky. Základem tokoda. Zymb. 1. hoto pojetí je přesvědčení, že pojmy vznikají abstrakef a logická A 33 schemata že se týkají pouze myšlenkových forem /Dankformen/. Abstrak2122 ca tu však znamená otisk přírody a myšlenková forma je jen detail na vlastním myšlenkovém proběhu. Ukazoval jsem všek už, jak toto pojetí nevystihuje skutečnost. Tvrdím, že nepochopíme nic z logiky, mamframmám nepochopíme-li, že logické zákony nejsou v myšlení, že nejsou imanentní myšlenkovému procesu, že nejsou obsaženy ani v tomto procesu ani v jeho formách, nýbrž že jsou pravidlem pro myšlení, že jsou jakoby předpisy, jimiž se fdíme a khamánnamon jimiž se dáme vést. Uznáváme vědomé platnost těchto zákonů, zavazujeme se jim,
====================
51.jpg
====================
16. ale neobjevujeme jich v procesu samém jako objektivní zákonitost, kterou nezbývá než vzít na vědomí. Dokladam toho je skutečnost, že dosud nebyl ani nejprostší logický zákon psychologicky vysvětlen, ba ani pa chologicky popsán. To práví patří k podstatě logických zákonů, žaje není možno popisovat ani konstatovat, nýbrž jenom bud přijmout nebo vyvracet. A zůstává ne přjomný úkol každému, kdo jo chce vyvracet, aby tak činil logicky, neboť vyvracf-li je nelogicky, vylívá vodu z rybníka na břeh. Nakonec bych chtěl učinit alou poznámku k termfnu "formáln 10gika Jaen přesvědčen o tom, že to je velice nevhodný název. Neexistuje te skutečnosti žádná fomminent čistá formálnost, a neexistuje ani formální logika. Bylo by falešné odtrhovat formu od obsahu, a by lo by ještě falešnějšf hledat ambalúmalang logickou zákonitost ve formách myšlenf. Logika není vědou o formách myšlení, nýbrž vědou o obecných pravidlech správného myšlení, které jsou plodem několikatinfcilaté myšlenkové praxe nesčíslných lidských generací. Nesmírné množství pokusů a právě tolik ony 18 předcházelo formulaci každého z týchto pravidel; a také každé z těchto pravidel je novým mezníkem na vitézné cestě ducha, ano je dokumentem nového vítězství ducha nad hmotou. . IV. DIALEKTIKA. Logika ovšem není vševéda, to znamená, má svůj vymezený obor. Proto žádný vědec ani filosof nevystačí s logikou a s logickým myšlenfm, nebot to je jenom pomůckou, obecným pravidlem, jak se dobrat správných konců, ale které nás ovšem nemaže poučiti o nových faktach. V tom smyslu každá véda i filosofie přesahují oblast logickou; to ovšem neznamená, že logická zákonitost je tim rušena. Naopak právě v tom záleží cesta vedcova, že logiku neruší, nýbrž naplňuje: tfdf se jejími pravidly vždy v nových a nových situacfch. Casto musf nová formulovat některá legická pravidla, někdy také musí formulovat nové; tim ovšem nikdy nepodvracf logický rád, nýbrž naopak jej upevňuje.
51.jpg
====================
16. ale neobjevujeme jich v procesu samém jako objektivní zákonitost, kterou nezbývá než vzít na vědomí. Dokladam toho je skutečnost, že dosud nebyl ani nejprostší logický zákon psychologicky vysvětlen, ba ani pa chologicky popsán. To práví patří k podstatě logických zákonů, žaje není možno popisovat ani konstatovat, nýbrž jenom bud přijmout nebo vyvracet. A zůstává ne přjomný úkol každému, kdo jo chce vyvracet, aby tak činil logicky, neboť vyvracf-li je nelogicky, vylívá vodu z rybníka na břeh. Nakonec bych chtěl učinit alou poznámku k termfnu "formáln 10gika Jaen přesvědčen o tom, že to je velice nevhodný název. Neexistuje te skutečnosti žádná fomminent čistá formálnost, a neexistuje ani formální logika. Bylo by falešné odtrhovat formu od obsahu, a by lo by ještě falešnějšf hledat ambalúmalang logickou zákonitost ve formách myšlenf. Logika není vědou o formách myšlení, nýbrž vědou o obecných pravidlech správného myšlení, které jsou plodem několikatinfcilaté myšlenkové praxe nesčíslných lidských generací. Nesmírné množství pokusů a právě tolik ony 18 předcházelo formulaci každého z týchto pravidel; a také každé z těchto pravidel je novým mezníkem na vitézné cestě ducha, ano je dokumentem nového vítězství ducha nad hmotou. . IV. DIALEKTIKA. Logika ovšem není vševéda, to znamená, má svůj vymezený obor. Proto žádný vědec ani filosof nevystačí s logikou a s logickým myšlenfm, nebot to je jenom pomůckou, obecným pravidlem, jak se dobrat správných konců, ale které nás ovšem nemaže poučiti o nových faktach. V tom smyslu každá véda i filosofie přesahují oblast logickou; to ovšem neznamená, že logická zákonitost je tim rušena. Naopak právě v tom záleží cesta vedcova, že logiku neruší, nýbrž naplňuje: tfdf se jejími pravidly vždy v nových a nových situacfch. Casto musf nová formulovat některá legická pravidla, někdy také musí formulovat nové; tim ovšem nikdy nepodvracf logický rád, nýbrž naopak jej upevňuje.
====================
52.jpg
====================
17 tez Ale jak už jsem řekl, filosofie i vědy přesahují oblast logickou, a to nejen binh tak, že jsou ne skonale bohatší obsahem, neboť se obírají nepřebernou plnostf reality, nýbrž také tfm, že mají své specifické, logice sice neodporující, ale přece ji přesahujfe methody. Tyto methody jsou nejraznějšího druhu, od pracovnfhoutin postupu delafka u obráběcího stroje až po složitý proces technické výroby umělého hedvábí, od method chemické analysy až ke zp sobu transformace prvků v cyklotronech, od postupu řešení jednoduchých geometrických příklad k Lorentzovým transformacfm atd.atd. Všechny ty to me thody jsou sice aplikacf logických pravidel, ale nevyplý vají jenom z nich, nybraz povahy skutečnosti, reality, která je předmětem vědeckého zkoumánf. A právě tak, jako lze obecně a nejobecneji formulovat pravidla logického postupu myšlení, tak lze také obecne a nejobecneji charakterisovat ty vlastnosti reality, které jsou určující merou účastny svým vlivem na povaze a konečném vzhledu onech speciálních method. Jinými slovy: je možno dvojím způsobem klasifikovat vedecké methody, bud s hlediske logického anebo s hledis ka ontologického. Přidráfine-li se posledního, docházíme k nejobecnějším zákonům objektivního světa, k zákonam dialaktickým. Už jsem naznačil své přesvědčení, že dialektika panamm nepadá s monismen. Zbývá nyní, abych ukázal, v čem kladná hodnotfa dialektiku. Přidrfm se raději v té veci formulace Stalinovy než Somervillovy, ačkoli se vecno nelišf; Somerville opakuje Stalina jen vlastními slovy. První zákon dialektický je znám pod jménem zákona souvislosti všeho se vším. Podle tohoto zákona je skutečnost souvislým, jednotným celkem kde věci a jevy jsou vzájemné organicky spjaty, jsou na sobě závislé a vzájemně se podmiňují. Nelze tedy pochopiti správné ani jeden zjev, vyjmeme-li jej z jeho původní souvislosti a studujeme-li jej isolovaně. Tento zákon plně přijímám s těmito poznámkami za prUvedená poučka by se mohla stát lehko zásadou dostatečné neurčitosti, neboť jev nikdy nemůžeme úplně vyčerpat ve všech jeho vztazíbh
52.jpg
====================
17 tez Ale jak už jsem řekl, filosofie i vědy přesahují oblast logickou, a to nejen binh tak, že jsou ne skonale bohatší obsahem, neboť se obírají nepřebernou plnostf reality, nýbrž také tfm, že mají své specifické, logice sice neodporující, ale přece ji přesahujfe methody. Tyto methody jsou nejraznějšího druhu, od pracovnfhoutin postupu delafka u obráběcího stroje až po složitý proces technické výroby umělého hedvábí, od method chemické analysy až ke zp sobu transformace prvků v cyklotronech, od postupu řešení jednoduchých geometrických příklad k Lorentzovým transformacfm atd.atd. Všechny ty to me thody jsou sice aplikacf logických pravidel, ale nevyplý vají jenom z nich, nybraz povahy skutečnosti, reality, která je předmětem vědeckého zkoumánf. A právě tak, jako lze obecně a nejobecneji formulovat pravidla logického postupu myšlení, tak lze také obecne a nejobecneji charakterisovat ty vlastnosti reality, které jsou určující merou účastny svým vlivem na povaze a konečném vzhledu onech speciálních method. Jinými slovy: je možno dvojím způsobem klasifikovat vedecké methody, bud s hlediske logického anebo s hledis ka ontologického. Přidráfine-li se posledního, docházíme k nejobecnějším zákonům objektivního světa, k zákonam dialaktickým. Už jsem naznačil své přesvědčení, že dialektika panamm nepadá s monismen. Zbývá nyní, abych ukázal, v čem kladná hodnotfa dialektiku. Přidrfm se raději v té veci formulace Stalinovy než Somervillovy, ačkoli se vecno nelišf; Somerville opakuje Stalina jen vlastními slovy. První zákon dialektický je znám pod jménem zákona souvislosti všeho se vším. Podle tohoto zákona je skutečnost souvislým, jednotným celkem kde věci a jevy jsou vzájemné organicky spjaty, jsou na sobě závislé a vzájemně se podmiňují. Nelze tedy pochopiti správné ani jeden zjev, vyjmeme-li jej z jeho původní souvislosti a studujeme-li jej isolovaně. Tento zákon plně přijímám s těmito poznámkami za prUvedená poučka by se mohla stát lehko zásadou dostatečné neurčitosti, neboť jev nikdy nemůžeme úplně vyčerpat ve všech jeho vztazíbh
====================
53.jpg
====================
18 k ostatním jevům. Proto je nutno tento zákon doplnit v tom smyslu, že některé z oněch vztahů a souvislostí jsou podstatné, jiné však že jsou podle okolností více nebo méně zanedbatelné. Tak na př. při normálních chemických pokusech nedbáme, zda je novoluní nebo úplněk, i když jsme přesvědčeni, že i tu nějaký vztah je. Tento vztah je však zcela zanedbatelný. Právě tak nesporné souvisí chování všech organismi na naší zemi s tím, co se odehrává v nějaké spirální mlhovině. Ale nejen že procesy v oné spirální mlhoviné nemůžeme poznat než v nejhrubších obry sech, nám toho není vůbec potřeba pro naši vádu. Nikdo nebude tvrdit, že nemůžeme poznat život z toho důvodu, že nemůžeme poznat všechno, co se daje ve spirálních mlhovinách. Za druhe Podle poučky pití, že v jiných podmínkách se každá věc chové jinak. Poznáváne-11 tedy nejaký jev experimentálně, poznáváme jej za zmánených, umelých podmínek, které jsme sami bez dobré znalosti vecí nastrojili. Znamená tedy každý experiment odtrhování javu z jeho přirozených souvislostí, znamená tedy násilí na přírodě. Opét však musíme poznamenati: ve většině případů jsou experimentem porušeny jen nekteré nepodstatné souvislosti, kterých tak jako tak není třeba dbát, jak jsme o tom mluvili v prvnf poznámce. Zároveň však je třeba upozornit, že přece jenom někdy jde nevyhnutelně o podstatné souvislost. Učelem našeho poznání však není a nemůže být poznat svět tak jaký jest, nýbrž svét upravit, předálat, změnit. Svět skutečné poznáváme tak, že jej měníme. (Za třetí. V prvním dialektickom zákoná by mohl být spatřován subjektivismus. Jestliže to 1 se všechny věci navzájem podmiňují, pak také mej mozek a mé myšlení podmiňují všechen ostatní svět, který by vy padal jinak, kdy by mého mozku nebylo. Věc uvedeme na pravou míru, držíme-li se prvních dvou poznámek. Jednak vliv mozku a myšlenkového procesu na ostatní svět je tak malý, uvažujeme-li jen existenci mozku a myšlení, že může být ve velké většině zcela zanedbán. Ne ovšem vždycky; někdy skutečně vyroste vážná otázka subjektivnosti poznání; ale to jsou
53.jpg
====================
18 k ostatním jevům. Proto je nutno tento zákon doplnit v tom smyslu, že některé z oněch vztahů a souvislostí jsou podstatné, jiné však že jsou podle okolností více nebo méně zanedbatelné. Tak na př. při normálních chemických pokusech nedbáme, zda je novoluní nebo úplněk, i když jsme přesvědčeni, že i tu nějaký vztah je. Tento vztah je však zcela zanedbatelný. Právě tak nesporné souvisí chování všech organismi na naší zemi s tím, co se odehrává v nějaké spirální mlhovině. Ale nejen že procesy v oné spirální mlhoviné nemůžeme poznat než v nejhrubších obry sech, nám toho není vůbec potřeba pro naši vádu. Nikdo nebude tvrdit, že nemůžeme poznat život z toho důvodu, že nemůžeme poznat všechno, co se daje ve spirálních mlhovinách. Za druhe Podle poučky pití, že v jiných podmínkách se každá věc chové jinak. Poznáváne-11 tedy nejaký jev experimentálně, poznáváme jej za zmánených, umelých podmínek, které jsme sami bez dobré znalosti vecí nastrojili. Znamená tedy každý experiment odtrhování javu z jeho přirozených souvislostí, znamená tedy násilí na přírodě. Opét však musíme poznamenati: ve většině případů jsou experimentem porušeny jen nekteré nepodstatné souvislosti, kterých tak jako tak není třeba dbát, jak jsme o tom mluvili v prvnf poznámce. Zároveň však je třeba upozornit, že přece jenom někdy jde nevyhnutelně o podstatné souvislost. Učelem našeho poznání však není a nemůže být poznat svět tak jaký jest, nýbrž svét upravit, předálat, změnit. Svět skutečné poznáváme tak, že jej měníme. (Za třetí. V prvním dialektickom zákoná by mohl být spatřován subjektivismus. Jestliže to 1 se všechny věci navzájem podmiňují, pak také mej mozek a mé myšlení podmiňují všechen ostatní svět, který by vy padal jinak, kdy by mého mozku nebylo. Věc uvedeme na pravou míru, držíme-li se prvních dvou poznámek. Jednak vliv mozku a myšlenkového procesu na ostatní svět je tak malý, uvažujeme-li jen existenci mozku a myšlení, že může být ve velké většině zcela zanedbán. Ne ovšem vždycky; někdy skutečně vyroste vážná otázka subjektivnosti poznání; ale to jsou
====================
54.jpg
====================
19 19 celkem vzácné případy. Na druhé straně je však myšlení mohutnou organisační silou, která na příklad podstatně mění tvář rozlehlých krajin, ba celé země. Pak ovšem neplatí, že měníme svět tím, že jej poznáváme to by byl ultrapositivismus a k subjektivismu se kuhum svažující názor nýbrž naopak platí, že svět poznáváme tím, že jej měníme. A tak nezapomeneme-li na tyto poznámky, je prvaf dialektický zákon podstatným vědeckým přínosem, který musí vzít za svůj každý filosof a každý vědec, ať už v celku s dialektickým materialismem souhlasí nebo nikoli. Druhý zákon je znám jako zákon ustavičné změny a pohybu. To znamená, že je skutečnost, realita objektivní ve stavu nepřetržité obnovy a vývoje, nepřetržitého rození a umírání; tu přichází ke cti opět heslo PANTA REI, vše se pohybuje. Také tento zákon je nutno přijmout především na obranu proti těm tendencfm, které chtějí každou změnu označit za povrchovou, zatím co pod změnou hledají neměnný substrát, neměnnou podstatu věcí. Ale i zde je třeba učiniti poznámku, ano výhradu. Uvedený zákon je správný, pokud jde o samotnou objektivní realitu, o samotnou hmotu. Vede však ke spotům, je-li uplatňován i na zákony objektivní reality. Především je tu chyba, o níž jsem již mluvil, že totiž marxisté pojímají každou zákonitost jako imanentní objekt ivnímu procesu; ale jenom některé zákonitosti jsou ve skutečnosti imanentní. Pokud uvažujeme ony skutečné imanentní zákonitosti, platí druhý zákon dialektiky i pro ně. Naproti tomu neplatí tento zákon na zákonitosti ostatní. Ale ke sporům dochází i uvnitř monistického systému. Poněvadž patří k podstatným ry sam dialektického matxismu přesvědčení, že nic se něděje náhodně, nýbrž všechno jen zákonitě /jak už jsem na to ukázal/, je možno postupovat docela důsledně takto: pakliže se nějaká zákonitost mění, nemění se jistě zákonná náhodně, nýbrž naopak zákonitě. Mění-li se však i tato vyšší, nadřazená zákonitost, i ta se musí měnit zákonitě. A tak dále, až přijdeme ovšem v abstrakeik nejvyšší zákonitosti. A ta Cerial
54.jpg
====================
19 19 celkem vzácné případy. Na druhé straně je však myšlení mohutnou organisační silou, která na příklad podstatně mění tvář rozlehlých krajin, ba celé země. Pak ovšem neplatí, že měníme svět tím, že jej poznáváme to by byl ultrapositivismus a k subjektivismu se kuhum svažující názor nýbrž naopak platí, že svět poznáváme tím, že jej měníme. A tak nezapomeneme-li na tyto poznámky, je prvaf dialektický zákon podstatným vědeckým přínosem, který musí vzít za svůj každý filosof a každý vědec, ať už v celku s dialektickým materialismem souhlasí nebo nikoli. Druhý zákon je znám jako zákon ustavičné změny a pohybu. To znamená, že je skutečnost, realita objektivní ve stavu nepřetržité obnovy a vývoje, nepřetržitého rození a umírání; tu přichází ke cti opět heslo PANTA REI, vše se pohybuje. Také tento zákon je nutno přijmout především na obranu proti těm tendencfm, které chtějí každou změnu označit za povrchovou, zatím co pod změnou hledají neměnný substrát, neměnnou podstatu věcí. Ale i zde je třeba učiniti poznámku, ano výhradu. Uvedený zákon je správný, pokud jde o samotnou objektivní realitu, o samotnou hmotu. Vede však ke spotům, je-li uplatňován i na zákony objektivní reality. Především je tu chyba, o níž jsem již mluvil, že totiž marxisté pojímají každou zákonitost jako imanentní objekt ivnímu procesu; ale jenom některé zákonitosti jsou ve skutečnosti imanentní. Pokud uvažujeme ony skutečné imanentní zákonitosti, platí druhý zákon dialektiky i pro ně. Naproti tomu neplatí tento zákon na zákonitosti ostatní. Ale ke sporům dochází i uvnitř monistického systému. Poněvadž patří k podstatným ry sam dialektického matxismu přesvědčení, že nic se něděje náhodně, nýbrž všechno jen zákonitě /jak už jsem na to ukázal/, je možno postupovat docela důsledně takto: pakliže se nějaká zákonitost mění, nemění se jistě zákonná náhodně, nýbrž naopak zákonitě. Mění-li se však i tato vyšší, nadřazená zákonitost, i ta se musí měnit zákonitě. A tak dále, až přijdeme ovšem v abstrakeik nejvyšší zákonitosti. A ta Cerial
====================
55.jpg
====================
20 80 se bud nemění - čímž je popřena obecná platnost druhého dialektického zákona, podle něhož se bez výjimky všechno mění anebo se tato nejvyšší zákonitost mění, a pak se mění náhodně, libovolně, neboť je nejvyšší a nad af už vyšší zákonitosti nemaže být tím pak je popřena obecná these, že nic se neděje náhodně, nýbrž všechno zákonitě. Z toho vyplývá, že druhý dialektický zákon si může v jeho plnosti osvojit jen taková filosofie, která opusti monismus; v dia lektickém materialismu je však tento zákon ne organickou součástí, která vede ke sporam. A upozorňuji, že hamapuram k celé řadě sporů; z nich jsem uvedl jenom nejnápadnější, nikoli však nejpodstatnější.. Třetím zákonem dialektiky je zákon o přechodu kvantity v kvalitu. Tento zákon nepřijímám z několika důvodů. Především proto, že nová kvalita se tu považuje za přímý produkt vývoje, což vede v praxi k tomu, že se vyšší vždycky vykládá z nižšího: filosofie se vykládá z doby a ze situace, židovské náboženství se vykládá povahou židů, mravaí řád se vyloží ze sociálních poměrů, dějiny z pohybu mas, pravda z lidské psychologie nebo z praxe, společnost ze stáda, člověk z opice, vědomí z reality a myšlení z fysiologie mozku, život z hmoty atd. atd. Tato tendence je jednostranná; pravda, často vyložíme, jak říká Masaryk, z přírodního okolí mnoho, co se na prvnf pohled zdá charakterem národním; ale nehledejme v duši, co je jen na kůži nebo dokonce jen v kožichu. Je nezbytně třeba také opačného výkladu, kdy dobu a situaci vykládáme z filosofie tak na př. nacismus má své kořeny už v Harderovi a pak ovšem ve Fichteovi, v Lutherovi a Gobineauovi atd. - kdy dějiny Izraele vykládáme jeho náboženstvím - tak na příklad nepochopfme tu úžasnou odolnost maličkého náradku mezi obrovskými říšemi, jestliže napombanfmm neporozumíme víře soudců a proroka v jediného Boha - ; právě tak sociální žád je třeba vykládat mravnfm řádem, lidské poznání ideálem pravdy, stádo je třeba vyložit podle obrazu dokonalé společnosti, aphed chování šimpanzovo podle chování lidského, výměnu látkovou v jedné
55.jpg
====================
20 80 se bud nemění - čímž je popřena obecná platnost druhého dialektického zákona, podle něhož se bez výjimky všechno mění anebo se tato nejvyšší zákonitost mění, a pak se mění náhodně, libovolně, neboť je nejvyšší a nad af už vyšší zákonitosti nemaže být tím pak je popřena obecná these, že nic se neděje náhodně, nýbrž všechno zákonitě. Z toho vyplývá, že druhý dialektický zákon si může v jeho plnosti osvojit jen taková filosofie, která opusti monismus; v dia lektickém materialismu je však tento zákon ne organickou součástí, která vede ke sporam. A upozorňuji, že hamapuram k celé řadě sporů; z nich jsem uvedl jenom nejnápadnější, nikoli však nejpodstatnější.. Třetím zákonem dialektiky je zákon o přechodu kvantity v kvalitu. Tento zákon nepřijímám z několika důvodů. Především proto, že nová kvalita se tu považuje za přímý produkt vývoje, což vede v praxi k tomu, že se vyšší vždycky vykládá z nižšího: filosofie se vykládá z doby a ze situace, židovské náboženství se vykládá povahou židů, mravaí řád se vyloží ze sociálních poměrů, dějiny z pohybu mas, pravda z lidské psychologie nebo z praxe, společnost ze stáda, člověk z opice, vědomí z reality a myšlení z fysiologie mozku, život z hmoty atd. atd. Tato tendence je jednostranná; pravda, často vyložíme, jak říká Masaryk, z přírodního okolí mnoho, co se na prvnf pohled zdá charakterem národním; ale nehledejme v duši, co je jen na kůži nebo dokonce jen v kožichu. Je nezbytně třeba také opačného výkladu, kdy dobu a situaci vykládáme z filosofie tak na př. nacismus má své kořeny už v Harderovi a pak ovšem ve Fichteovi, v Lutherovi a Gobineauovi atd. - kdy dějiny Izraele vykládáme jeho náboženstvím - tak na příklad nepochopfme tu úžasnou odolnost maličkého náradku mezi obrovskými říšemi, jestliže napombanfmm neporozumíme víře soudců a proroka v jediného Boha - ; právě tak sociální žád je třeba vykládat mravnfm řádem, lidské poznání ideálem pravdy, stádo je třeba vyložit podle obrazu dokonalé společnosti, aphed chování šimpanzovo podle chování lidského, výměnu látkovou v jedné
====================
56.jpg
====================
21 5 ! ☆ bunce plánem celého organismu a tak podobně. Tvrdím, že obojfho výkladu je třeba a že nelze odvozovat jedno z druhého více než druhé z prvního. Jakákoli úchylka z rovnováhy znamená nepřípustné zjednodušení, simplifikaci, a chybnou jednostrannost, která nutně vede k odluce od skutečnosti, která vede ke skreslování skutečnosti. Za druhé. Třetí zákon marxistické dialektiky vnáší do přírody logické práncipy, které tam nepatří. To, čemu my říkáme kvantita, je ve skutečnosti jenom určitý druh kvality objektivnf reality. Kvantitu nelze vidét, poznat, nýbrž pouze za určitých nepřesností spočítat, naměřit. Kvantita neodlučitelné souvisí s kvantifikácf. Objektivní krantita neexistuje, nýbrž je to pozae kvalita skutečnosti, kterou my třídíme svými měřítky na odloučené objekty, které pak počítáme. To, co počítáme, není pak nikdy přesně sama skutečnost, nýbrž vždy idealisované, typisovaná akutečnost. Nebudu se o tom dále zmiňovat; prof.Kozák o té věci už několikrát mluvil. S jeho výklady do velké mfry souhlasímačli si je nevykládám po svém, neboť jsem pojetí Kozákovo nijak podrobně nestudoval. Za třetí Výklad konkretnfch fakt tímto třetím zákonem vypadne vždycky násilně a nepřirozeně. Zapomíná na to, že zatím so u mrznutí vody v led existuje rovnocenný proces opačný, totiž tání ledu ve vodu, kde se tedy nedá mluvit v pravém smyslu slova o vývoji, u skutečného vývoje biologického je proces přísně jednostranný. Dále příliš generalisuje poučku, že vývoj se děje skoky, revolučními změnami. Tak na př. samo ničuringtví a lysenkovská theorie je založena na odmítánf mutačních přeskoků jako hybné síly vývoje a ukazuje, jak vlivem prostředí se pomalu méní vlastnosti rostliny nebo zvířete. Každý přeskok se liší od normálních zmán ostatních pouze svou nápadností, málokdy však svou dáležitostí. Jen ve fy sice a v chemii jde při kvalitativních změnách o daležité uzly; ale právě tam chybí nejdůležitější věc, totiž jejich vývojovost. Aplikace třetího zákona dialekt iky na theorii revoluce v tom smyslu, že revoluční zvraty jsou v historii lidstva přirozené a nezbytné, je proto ne správná. Revoluce je vždycky posledním vý-
56.jpg
====================
21 5 ! ☆ bunce plánem celého organismu a tak podobně. Tvrdím, že obojfho výkladu je třeba a že nelze odvozovat jedno z druhého více než druhé z prvního. Jakákoli úchylka z rovnováhy znamená nepřípustné zjednodušení, simplifikaci, a chybnou jednostrannost, která nutně vede k odluce od skutečnosti, která vede ke skreslování skutečnosti. Za druhé. Třetí zákon marxistické dialektiky vnáší do přírody logické práncipy, které tam nepatří. To, čemu my říkáme kvantita, je ve skutečnosti jenom určitý druh kvality objektivnf reality. Kvantitu nelze vidét, poznat, nýbrž pouze za určitých nepřesností spočítat, naměřit. Kvantita neodlučitelné souvisí s kvantifikácf. Objektivní krantita neexistuje, nýbrž je to pozae kvalita skutečnosti, kterou my třídíme svými měřítky na odloučené objekty, které pak počítáme. To, co počítáme, není pak nikdy přesně sama skutečnost, nýbrž vždy idealisované, typisovaná akutečnost. Nebudu se o tom dále zmiňovat; prof.Kozák o té věci už několikrát mluvil. S jeho výklady do velké mfry souhlasímačli si je nevykládám po svém, neboť jsem pojetí Kozákovo nijak podrobně nestudoval. Za třetí Výklad konkretnfch fakt tímto třetím zákonem vypadne vždycky násilně a nepřirozeně. Zapomíná na to, že zatím so u mrznutí vody v led existuje rovnocenný proces opačný, totiž tání ledu ve vodu, kde se tedy nedá mluvit v pravém smyslu slova o vývoji, u skutečného vývoje biologického je proces přísně jednostranný. Dále příliš generalisuje poučku, že vývoj se děje skoky, revolučními změnami. Tak na př. samo ničuringtví a lysenkovská theorie je založena na odmítánf mutačních přeskoků jako hybné síly vývoje a ukazuje, jak vlivem prostředí se pomalu méní vlastnosti rostliny nebo zvířete. Každý přeskok se liší od normálních zmán ostatních pouze svou nápadností, málokdy však svou dáležitostí. Jen ve fy sice a v chemii jde při kvalitativních změnách o daležité uzly; ale právě tam chybí nejdůležitější věc, totiž jejich vývojovost. Aplikace třetího zákona dialekt iky na theorii revoluce v tom smyslu, že revoluční zvraty jsou v historii lidstva přirozené a nezbytné, je proto ne správná. Revoluce je vždycky posledním vý-
====================
57.jpg
====================
22 chodiskem, je přípustná jako ultima ratio, nemůže se však stát principem. Odmítám třetí zákon dialektický v neposlední řadě také proto, že odmítám marxistickou theorii revoluce. Jako (čtvrtý zákon dialektický uvádí Stalin the si, že přírodním jevim jsou vlastní vnitřní rozpory a že boj protikladů tvoří vnitřní náplň procesu vývoje. To je očividně doplněk třetího zákona, nebo lépe: jeho prohloubení. To, co jsem uvedl proti třetímu zákonu, platí přirozeně i proti zákonu čtvrtému. Především zaráží anthropomorfismus ve formulaci, totiž že jde o boj; nelze přece bez úsměvu přejít tvrzení, že odstředivá síla "bojuje" se sflou do středivou, že při slapech měsíc bojuje s třením vody, že meteor bojuje se zástu pem plynných molekul, až se celý roze žhaví atd. (Za druhé odmítám zavedení boje jako téměř metafy sického principu. Jde o práci, ne o boj s hmotou. Takové výraziva silně a nepříjemné připomíná romantismus jehož je ostatně Hegel, původce podobných formulací, rodným synem. Za třetio protikladu platí totéž, co jsem řekl o kvantité; je to kategorie logická, kterou není přípustno zavádět jako objektivní práncip. Různé věci na sebe různě působí; tento způsob Působení nám máže někdy připomínat logický rozpor tak, že one působení také nazveme rozporem, protikladností. Ale je to příměr, nikoli vystižení plné reality. Kromě toho už pojem protikladu obsahuje nijak odůvodněný předpoklad, že jde vždycky o dva partnery. Skusednost nás však poučí o tom, že může jít často od velký počet partnerů. Jestliže z nich pak lepíme dvojice, je to vždycky dobře vidět, že to je naše pořádání. Naproti tomu však chci upozornit, že protikladnost a rozpory mají svou velkou závažnost v myšlení. Me thoda docházení pravdy odhalováním rozporů v názorech cizích i svých je důležitou methodou filosofickou, která nevyplývá z pouhé logiky a často naši chybnou iungun cestu myšlení pouze deduktivafho přivádí na správný amér vlastními prostředky. Je to však podstatou vlastní kritická me thoda filosofická, které lze úspěšně užít jenom na lidská pojetí,
57.jpg
====================
22 chodiskem, je přípustná jako ultima ratio, nemůže se však stát principem. Odmítám třetí zákon dialektický v neposlední řadě také proto, že odmítám marxistickou theorii revoluce. Jako (čtvrtý zákon dialektický uvádí Stalin the si, že přírodním jevim jsou vlastní vnitřní rozpory a že boj protikladů tvoří vnitřní náplň procesu vývoje. To je očividně doplněk třetího zákona, nebo lépe: jeho prohloubení. To, co jsem uvedl proti třetímu zákonu, platí přirozeně i proti zákonu čtvrtému. Především zaráží anthropomorfismus ve formulaci, totiž že jde o boj; nelze přece bez úsměvu přejít tvrzení, že odstředivá síla "bojuje" se sflou do středivou, že při slapech měsíc bojuje s třením vody, že meteor bojuje se zástu pem plynných molekul, až se celý roze žhaví atd. (Za druhé odmítám zavedení boje jako téměř metafy sického principu. Jde o práci, ne o boj s hmotou. Takové výraziva silně a nepříjemné připomíná romantismus jehož je ostatně Hegel, původce podobných formulací, rodným synem. Za třetio protikladu platí totéž, co jsem řekl o kvantité; je to kategorie logická, kterou není přípustno zavádět jako objektivní práncip. Různé věci na sebe různě působí; tento způsob Působení nám máže někdy připomínat logický rozpor tak, že one působení také nazveme rozporem, protikladností. Ale je to příměr, nikoli vystižení plné reality. Kromě toho už pojem protikladu obsahuje nijak odůvodněný předpoklad, že jde vždycky o dva partnery. Skusednost nás však poučí o tom, že může jít často od velký počet partnerů. Jestliže z nich pak lepíme dvojice, je to vždycky dobře vidět, že to je naše pořádání. Naproti tomu však chci upozornit, že protikladnost a rozpory mají svou velkou závažnost v myšlení. Me thoda docházení pravdy odhalováním rozporů v názorech cizích i svých je důležitou methodou filosofickou, která nevyplývá z pouhé logiky a často naši chybnou iungun cestu myšlení pouze deduktivafho přivádí na správný amér vlastními prostředky. Je to však podstatou vlastní kritická me thoda filosofická, které lze úspěšně užít jenom na lidská pojetí,
====================
58.jpg
====================
23 na cizí nebo svoje názory, na myšlení nikoli na přírodu. Ale je to nejenom me thoda poznání, nýbrž také psychologický fakt mine vši methodiku, že je v povaze lidského myšlení myslit v protikladech. I sám jazyk to naznačuje, když užíváme rozlučovacích spojek jako ale, avšak, však, naproti tomu, ovšem, nýbrž atd. Je však nepřípustným schematisováním, vidět kořen této skutečnosti v objektivní přírodě. Tohoto omylu se ovšem dopouští každý monista, neboť trvá na substanciální, materiální jednotě myšlení a bytí, z níž mu ovšem plyne chybná zásada, že nihil est in intellectu, quod non antea fuerit in rebus. Je-li konečně hlavním kredem marxistické dialektiky, že všechno závisí na podmínkách, na místu a času, úplně souhlasím; je třeba se však tázat, do jaké míry roste tato závislost, a za druhé, na čem závisí ony podmínky, místo a čas. V. JEDNOTA. Označil jsem každý monismus, nezávisle na tom, je-li idealistický nebo materialistický v otázce priority ducha či hmoty, za podstatné materialistický v tom, že nedovede pochopit jednotu světa jinak než jako substanciální, imanentaf, totiž záležající v tom, že jednota světa je dána jedinou světovou substanci. Odmftneme-li toto monistické pojetí, padne ovšem také takto pochopená jednota. Znamená to však ztrátu každé jednoty ? Jako jednota organismu nozáleží v tom, že je stavěn z jednoho prvku, nýbrž v jeho organisaci, v jeho struktuře, v plánu jeho stavby, tak také jednota světa Renf ve světové substanci, nýbrž ve světovém plánu, který není světu imanentní, nýbrž který jej přesahuje, který ja nad ním, který světu vládne jako zákon, jako požadavek, příkaz. Tato jednota ovšem není materiální, nýbrž duchovní, nenf imamentní, nýbrž transcendentni, neexistuje, brž platí, nelze ji popsat, nýbrž bud se jí podřídit nebo ji olimftnout; není otázkou theorie, nýbrž naopak životní praxe. Nejde o to i najít, nýbrž uplatnit. Této jednotě byla dávána různá jména. Nezáleží však na tom, mluvíme-li o světovém řádu
58.jpg
====================
23 na cizí nebo svoje názory, na myšlení nikoli na přírodu. Ale je to nejenom me thoda poznání, nýbrž také psychologický fakt mine vši methodiku, že je v povaze lidského myšlení myslit v protikladech. I sám jazyk to naznačuje, když užíváme rozlučovacích spojek jako ale, avšak, však, naproti tomu, ovšem, nýbrž atd. Je však nepřípustným schematisováním, vidět kořen této skutečnosti v objektivní přírodě. Tohoto omylu se ovšem dopouští každý monista, neboť trvá na substanciální, materiální jednotě myšlení a bytí, z níž mu ovšem plyne chybná zásada, že nihil est in intellectu, quod non antea fuerit in rebus. Je-li konečně hlavním kredem marxistické dialektiky, že všechno závisí na podmínkách, na místu a času, úplně souhlasím; je třeba se však tázat, do jaké míry roste tato závislost, a za druhé, na čem závisí ony podmínky, místo a čas. V. JEDNOTA. Označil jsem každý monismus, nezávisle na tom, je-li idealistický nebo materialistický v otázce priority ducha či hmoty, za podstatné materialistický v tom, že nedovede pochopit jednotu světa jinak než jako substanciální, imanentaf, totiž záležající v tom, že jednota světa je dána jedinou světovou substanci. Odmftneme-li toto monistické pojetí, padne ovšem také takto pochopená jednota. Znamená to však ztrátu každé jednoty ? Jako jednota organismu nozáleží v tom, že je stavěn z jednoho prvku, nýbrž v jeho organisaci, v jeho struktuře, v plánu jeho stavby, tak také jednota světa Renf ve světové substanci, nýbrž ve světovém plánu, který není světu imanentní, nýbrž který jej přesahuje, který ja nad ním, který světu vládne jako zákon, jako požadavek, příkaz. Tato jednota ovšem není materiální, nýbrž duchovní, nenf imamentní, nýbrž transcendentni, neexistuje, brž platí, nelze ji popsat, nýbrž bud se jí podřídit nebo ji olimftnout; není otázkou theorie, nýbrž naopak životní praxe. Nejde o to i najít, nýbrž uplatnit. Této jednotě byla dávána různá jména. Nezáleží však na tom, mluvíme-li o světovém řádu
====================
59.jpg
====================
24. 2 nebo pravde, mluvíme-li o spravedlnosti nebo o lásce, která má kosmický dosah, mluvíme-li o ideálu lidskosti nebo o vládě mravních zákonů, mluvíme-li o tom, jak nebesa vypravují slávu Boží nebo že Prozřetelnost vede národy dějinami to všechno jsou nedokonalé a nevystihující formulace. Na konec jde o to, že máme na mysli onu jednotu, které není vidět, ale již je nutno se odevzdat, kterou nenf slyšet, ale které je třeba uposlechnout. Kdo neporozumí, že může existovat ještě jiná jednoty než jednota stavu, existence, názoru, hesal, je na hony vzdálen pravé skutečnosti a příroda i historie pro naho zůstanou ne známými pevninami, terrae ignotas. Resignace nebo násilí to jsou dvé osudné alternativy každého monismu. Marxismus se jim vší silou bránf - svou dialektikou i zdůrazněním ustavičného kontaktu s lidmi, s nejširšími ma sami. Ale přece, ubrání se ? At tak či onak, jsem přesvědčen, že se neubrání, nevzdá-li se monismu. Dopsáno v Praze dne 30. května 1949. Ladislav Hejdánek. Predneseno 31. Protna. (riters).
59.jpg
====================
24. 2 nebo pravde, mluvíme-li o spravedlnosti nebo o lásce, která má kosmický dosah, mluvíme-li o ideálu lidskosti nebo o vládě mravních zákonů, mluvíme-li o tom, jak nebesa vypravují slávu Boží nebo že Prozřetelnost vede národy dějinami to všechno jsou nedokonalé a nevystihující formulace. Na konec jde o to, že máme na mysli onu jednotu, které není vidět, ale již je nutno se odevzdat, kterou nenf slyšet, ale které je třeba uposlechnout. Kdo neporozumí, že může existovat ještě jiná jednoty než jednota stavu, existence, názoru, hesal, je na hony vzdálen pravé skutečnosti a příroda i historie pro naho zůstanou ne známými pevninami, terrae ignotas. Resignace nebo násilí to jsou dvé osudné alternativy každého monismu. Marxismus se jim vší silou bránf - svou dialektikou i zdůrazněním ustavičného kontaktu s lidmi, s nejširšími ma sami. Ale přece, ubrání se ? At tak či onak, jsem přesvědčen, že se neubrání, nevzdá-li se monismu. Dopsáno v Praze dne 30. května 1949. Ladislav Hejdánek. Predneseno 31. Protna. (riters).
====================
60.jpg
====================
. POZNÁMKY 0 MARX I STICKE DIALEKTICE. K vánocům 1 9 5 1
60.jpg
====================
. POZNÁMKY 0 MARX I STICKE DIALEKTICE. K vánocům 1 9 5 1
====================
61.jpg
====================
John Somerville : SOVIET PHILOSOPHY. 5 Chapter VI.: The Human Mind: the Dialectical Method of Thinking./ 20 10 15 15 20 25 30 Úvodem. Somervillova kniha má ráz především informativní. Je patrno, že kdyby někdo chtěl svým referátem informovat o této knize, konec konců by více či méně zdařile informoval o marxismu. Jsem přesvědčen, že toho skutečně není třeba, neboť u nás máme mnohem lepší prameny a především původnější. Nebudu tedy informovat. Přes odmítnutí tohoto způsobu referování zůstává přede mnou úkol kritického posouzení. A tu jde o dvojí posouzení. Jednak je třeba zkoumat, nakolik Somerville vystihl nejpodstatnější stránky marxistického názoru a nakolik je skreslil. K tomu cíli stačí konfrontovat marxistické these se Somervillovým výkladem. Na takovou práci stačí zůstat nezaujatým, indiferentním pozorovatelem. Ale jde o víc: jde o posouzení, zda nejen Somervillova interpretace, nýbrž sama marxistická filosofie je správná a proč je správná. Tomuto bodu se nemůže a ostatně nikdy nechce vyhnout ani přesvědčený marxista, ne počítáme-li fanatiky. Ani já se mu nemohu vyhnout, nechci-li se nutit do indiferentismu. Zkoumání a ohledávání základů, na nichž naše nebo cizí filosofie stojí, je konec konců jedním z principů každé filosofické práce. Budu tedy postupovat takovým způsobem: budu vycházet z některých bodů Somervillových, ale užiji jich jen jako příležitosti k tomu, abych ukázal podstatu marxistického názoru, a s tím se pak budu vyrovnávat. Je to nutné proto, že musím dbát klasického marxistického materiálu, mám-li své kritické poznámky založit na pevné půdě. Přesně řečeno je tedy thematem mého referátu problém dialektiky myšlení. 35 I. MYŠLENÍ. 45 Není pochyby o tom, že správné myšlení je zákonité myšlení. Nicméně však už příští krok znamená jeden z nejzákladnějších problémů noetických a logických. Nelze totiž popřít, že také nesprávné, 40 chybné myšlení je myšlením zákonitým, neboť ani ve své nesprávnosti není nahodilé, nýbrž nepochybně podléhá zákonům myšlenkových procesů. Přece však je jasné, že u myšlení správného jde ještě o jinou zákonitost než je ta, která platí pro veškeré myšlení vůbec, totiž o zákonitost specifickou pro správné myšlení. Je tomu tak skutečně? A jestliže ano, jaká je to zákonitost ? V jakém vztahu je k té zákonitosti, kterou odkrýváme vůbec v každém myšlení ? Kolem tohoto problému se bude točit celý náš referát. Jeho řešení je určováno naším pojetím myšlení. Ukáži věc nejprve na Somervillovi. Somerville prohlašuje /str.178 a násl./, že se prý obvykle od sebe nerozlišují logika jako theorie správného myšlení a správné myšlení samo, t.j. nerozlišuje se mezi logikou jako oborem a mezi předmětem, oborem logiky. Pro lepší pochopení užívá příkladu. Bylo by prý právě tak nerozumné se domnívat, že člověk musí mít kurs fysiologie k tomu, aby uměl správně trávit, jako je nerozumné se 55 domnívat, že musíme prostudovat nejprve logiku, abychom uměli správ ně my slit. A dále tvrdí Somerville, že fysiologie jako obor je v témž poměru ke skutečným fysiologickým pochodům, v jakém je logi*/Referát byl přednesen v semináři prof.dr.Lad.Riegra 31.V.1949. 50 50
61.jpg
====================
John Somerville : SOVIET PHILOSOPHY. 5 Chapter VI.: The Human Mind: the Dialectical Method of Thinking./ 20 10 15 15 20 25 30 Úvodem. Somervillova kniha má ráz především informativní. Je patrno, že kdyby někdo chtěl svým referátem informovat o této knize, konec konců by více či méně zdařile informoval o marxismu. Jsem přesvědčen, že toho skutečně není třeba, neboť u nás máme mnohem lepší prameny a především původnější. Nebudu tedy informovat. Přes odmítnutí tohoto způsobu referování zůstává přede mnou úkol kritického posouzení. A tu jde o dvojí posouzení. Jednak je třeba zkoumat, nakolik Somerville vystihl nejpodstatnější stránky marxistického názoru a nakolik je skreslil. K tomu cíli stačí konfrontovat marxistické these se Somervillovým výkladem. Na takovou práci stačí zůstat nezaujatým, indiferentním pozorovatelem. Ale jde o víc: jde o posouzení, zda nejen Somervillova interpretace, nýbrž sama marxistická filosofie je správná a proč je správná. Tomuto bodu se nemůže a ostatně nikdy nechce vyhnout ani přesvědčený marxista, ne počítáme-li fanatiky. Ani já se mu nemohu vyhnout, nechci-li se nutit do indiferentismu. Zkoumání a ohledávání základů, na nichž naše nebo cizí filosofie stojí, je konec konců jedním z principů každé filosofické práce. Budu tedy postupovat takovým způsobem: budu vycházet z některých bodů Somervillových, ale užiji jich jen jako příležitosti k tomu, abych ukázal podstatu marxistického názoru, a s tím se pak budu vyrovnávat. Je to nutné proto, že musím dbát klasického marxistického materiálu, mám-li své kritické poznámky založit na pevné půdě. Přesně řečeno je tedy thematem mého referátu problém dialektiky myšlení. 35 I. MYŠLENÍ. 45 Není pochyby o tom, že správné myšlení je zákonité myšlení. Nicméně však už příští krok znamená jeden z nejzákladnějších problémů noetických a logických. Nelze totiž popřít, že také nesprávné, 40 chybné myšlení je myšlením zákonitým, neboť ani ve své nesprávnosti není nahodilé, nýbrž nepochybně podléhá zákonům myšlenkových procesů. Přece však je jasné, že u myšlení správného jde ještě o jinou zákonitost než je ta, která platí pro veškeré myšlení vůbec, totiž o zákonitost specifickou pro správné myšlení. Je tomu tak skutečně? A jestliže ano, jaká je to zákonitost ? V jakém vztahu je k té zákonitosti, kterou odkrýváme vůbec v každém myšlení ? Kolem tohoto problému se bude točit celý náš referát. Jeho řešení je určováno naším pojetím myšlení. Ukáži věc nejprve na Somervillovi. Somerville prohlašuje /str.178 a násl./, že se prý obvykle od sebe nerozlišují logika jako theorie správného myšlení a správné myšlení samo, t.j. nerozlišuje se mezi logikou jako oborem a mezi předmětem, oborem logiky. Pro lepší pochopení užívá příkladu. Bylo by prý právě tak nerozumné se domnívat, že člověk musí mít kurs fysiologie k tomu, aby uměl správně trávit, jako je nerozumné se 55 domnívat, že musíme prostudovat nejprve logiku, abychom uměli správ ně my slit. A dále tvrdí Somerville, že fysiologie jako obor je v témž poměru ke skutečným fysiologickým pochodům, v jakém je logi*/Referát byl přednesen v semináři prof.dr.Lad.Riegra 31.V.1949. 50 50
====================
62.jpg
====================
2 10 10 ka jako obor k aktuálnímu procesu logickému. Je patrno, že se tu Somerville dopouští chyby právě v okamžiku, kdy se vyhýbal chybě jiné. Je totiž jeden podstatný rozdíl mezi srovnávanými případy. Mohu skvěle ovládat celou fysiologii a budu 5 přesto dále špatné trávit, nebudu-li mít prostředky, jimiž bych mohl z vnějška zasáhnout a tím trávení napravit. Člověk pečlivě my sle, nepřidá ku postavě své loket jeden - a také nenapraví své trávení. Naproti tomu však ten, kdo zná správnou logickou theorii, kdo zná pravidla logického myšlení, ten napraví logické /nikoli ovšem fysiologické nedostatky svého myšlení bez zásahu z vnějška, bez dalších prostředků, již tím, že se ve svém myšlení začne těmito pravidly a zásadami vědomě a důsledně řídit. Soudím, že jde o podstatný rozdíl a že tedy Somervillovo přirovnání neplatí. Poměr fysiologie a trávení prostě není týž jako poměr logické theorie a logického myšlení. Člověk se nemůže rozhodnout nedělat chyby v trávení, neboť to je úkon jeho těla, k němuž nemá bezprostředního přístupu právě tak, jako nemá bezprostředního přístupu k batvě svých očí, tvaru lebky nebo k nadání pro matematiku. Člověk se může dopustit omylu v myšlení, ale naproti tomu nemůžeme mluvit o tom, že se někdo dopustil falešného trávení. Potud je věc jasná. 15 20 25 30 30 55 35 Ale je tu i další omyl Somervillův. Praví, že není třeba studovat logiku, aby člověk uměl logicky myslit. To je pravda jen poloviční. Je snad logičnost, správnost myšlení člověku vrozena ? Ovšem že nenmusí nikdo studovat knihy napsané o logice, ale nemůže a nebude umět my slit logicky, nenaučí-li se tomu. My všichni jsme se učili správně my slit od svých rodičů, od učitelů, od starších kamarádů, četbou atd. V tom všem je také obsažena logická theorie, i když není theoreticky a abstraktně formulována. Podle mého soudu není Somervillova chyba jen nahodilo u nedokonalostí užitého příkladu, nýbrž ilustruje podstatný omy 1'v pojetí myšlení. Je to však soukromý omyl Somervillův anebo najdeme týž omy 1 také u klasiků marxismu ? Toto rozvážit bude nyní naším nejbližším úkolem. Jak známo, vychází marxismus v otázce myšlení ze základního postulátu jednoty myšlení a bytí, tj. od téhož postulátu, od něhož vychází také důsledný idealismus. Je to postulát monistický, který podle Leninova názoru jediný je schopen zabezpečiti jednotné pojetí světa. Ale zatím co idealistický monismus vyvozuje jednotu světa z myšlení, materialistický monismus ji vyvozuje z objektivní 40 reality, z hmoty. A tak materialistický monismus záleží podle Lenina v tom, že duch neexistuje nezávisle na těle, že duch jest Toto pojetí vede druhotný, funkcí mozku, odrazem vnějšího světa.". až k takovým výrokům, jako že myšlení je produktem zvláštním způsobem organisované hmoty nebo že je produktem velmi vysokého vývoje hmoty. Tak se vyjadřuje také Engels, když mluví o tom, že myšlení je produktem lidského mozku, a poněvadž člověk sám je přírodaním produktem, že tedy výrobky /Erzeugnisse/ lidského mozku jsou v poslední instanci také přírodními produkty. /A z toho pak vyvozuje onu žádanou jednotu: poněvadž i myšlení je konec konců pří50 rodním produktem, je jasné, že nemůže být v rozporu s ostatní přírodou, nýbrž že jí odpovídá, že je jí adekvátní, 45 50 55 Chtěl bych hned na počátku upozornit, že zřetelně převládá pasivní pojetí lidského myšlení. Často ovšem můžeme slyšeti řeč o aktivitě a tvořivosti, ale jde vždy o slova, za jimiž při pozornějším pohledu neuvidíme známé pojmy aktivity a tvořivosti, nýbrž pojmy Změny, pohybu, procesu, vývoje. Je osudem každého monismu, že před ním zůstávají zavřeny brány pochopení toho, o čem mluvíme jako o tvůrčí aktivitě individua - at už jde o živý organismus nebo o ducha lidského - o aktivitě subjektivní, čerpající sílu nejen z akolf 60 nýbrž také ze svých vlastních zdrojů, o aktivitě, která není vy jadřitelná termíny hmotných a energetických procesů, o aktivitě, která není uzlem stále probíhajících zákonitých změn ve světě ani
62.jpg
====================
2 10 10 ka jako obor k aktuálnímu procesu logickému. Je patrno, že se tu Somerville dopouští chyby právě v okamžiku, kdy se vyhýbal chybě jiné. Je totiž jeden podstatný rozdíl mezi srovnávanými případy. Mohu skvěle ovládat celou fysiologii a budu 5 přesto dále špatné trávit, nebudu-li mít prostředky, jimiž bych mohl z vnějška zasáhnout a tím trávení napravit. Člověk pečlivě my sle, nepřidá ku postavě své loket jeden - a také nenapraví své trávení. Naproti tomu však ten, kdo zná správnou logickou theorii, kdo zná pravidla logického myšlení, ten napraví logické /nikoli ovšem fysiologické nedostatky svého myšlení bez zásahu z vnějška, bez dalších prostředků, již tím, že se ve svém myšlení začne těmito pravidly a zásadami vědomě a důsledně řídit. Soudím, že jde o podstatný rozdíl a že tedy Somervillovo přirovnání neplatí. Poměr fysiologie a trávení prostě není týž jako poměr logické theorie a logického myšlení. Člověk se nemůže rozhodnout nedělat chyby v trávení, neboť to je úkon jeho těla, k němuž nemá bezprostředního přístupu právě tak, jako nemá bezprostředního přístupu k batvě svých očí, tvaru lebky nebo k nadání pro matematiku. Člověk se může dopustit omylu v myšlení, ale naproti tomu nemůžeme mluvit o tom, že se někdo dopustil falešného trávení. Potud je věc jasná. 15 20 25 30 30 55 35 Ale je tu i další omyl Somervillův. Praví, že není třeba studovat logiku, aby člověk uměl logicky myslit. To je pravda jen poloviční. Je snad logičnost, správnost myšlení člověku vrozena ? Ovšem že nenmusí nikdo studovat knihy napsané o logice, ale nemůže a nebude umět my slit logicky, nenaučí-li se tomu. My všichni jsme se učili správně my slit od svých rodičů, od učitelů, od starších kamarádů, četbou atd. V tom všem je také obsažena logická theorie, i když není theoreticky a abstraktně formulována. Podle mého soudu není Somervillova chyba jen nahodilo u nedokonalostí užitého příkladu, nýbrž ilustruje podstatný omy 1'v pojetí myšlení. Je to však soukromý omyl Somervillův anebo najdeme týž omy 1 také u klasiků marxismu ? Toto rozvážit bude nyní naším nejbližším úkolem. Jak známo, vychází marxismus v otázce myšlení ze základního postulátu jednoty myšlení a bytí, tj. od téhož postulátu, od něhož vychází také důsledný idealismus. Je to postulát monistický, který podle Leninova názoru jediný je schopen zabezpečiti jednotné pojetí světa. Ale zatím co idealistický monismus vyvozuje jednotu světa z myšlení, materialistický monismus ji vyvozuje z objektivní 40 reality, z hmoty. A tak materialistický monismus záleží podle Lenina v tom, že duch neexistuje nezávisle na těle, že duch jest Toto pojetí vede druhotný, funkcí mozku, odrazem vnějšího světa.". až k takovým výrokům, jako že myšlení je produktem zvláštním způsobem organisované hmoty nebo že je produktem velmi vysokého vývoje hmoty. Tak se vyjadřuje také Engels, když mluví o tom, že myšlení je produktem lidského mozku, a poněvadž člověk sám je přírodaním produktem, že tedy výrobky /Erzeugnisse/ lidského mozku jsou v poslední instanci také přírodními produkty. /A z toho pak vyvozuje onu žádanou jednotu: poněvadž i myšlení je konec konců pří50 rodním produktem, je jasné, že nemůže být v rozporu s ostatní přírodou, nýbrž že jí odpovídá, že je jí adekvátní, 45 50 55 Chtěl bych hned na počátku upozornit, že zřetelně převládá pasivní pojetí lidského myšlení. Často ovšem můžeme slyšeti řeč o aktivitě a tvořivosti, ale jde vždy o slova, za jimiž při pozornějším pohledu neuvidíme známé pojmy aktivity a tvořivosti, nýbrž pojmy Změny, pohybu, procesu, vývoje. Je osudem každého monismu, že před ním zůstávají zavřeny brány pochopení toho, o čem mluvíme jako o tvůrčí aktivitě individua - at už jde o živý organismus nebo o ducha lidského - o aktivitě subjektivní, čerpající sílu nejen z akolf 60 nýbrž také ze svých vlastních zdrojů, o aktivitě, která není vy jadřitelná termíny hmotných a energetických procesů, o aktivitě, která není uzlem stále probíhajících zákonitých změn ve světě ani
====================
63.jpg
====================
3 10 10 15 Лод pouhou výslednicí společného působení přerůzných sil, nýbrž která je vším tím a ještě něčím víc, totiž iniciativním úsilím o přetvoření světa podle obrazu svého, o to, aby cizí svět učinila svým světem, chaos pořádkem, pustinu domovem. Takovou aktivitu monismus 5 nechápe. I nejvelkolepější systémy monistické, které svou dynamičností překonaly vulgární monismus, jsou bezradné v otázce individuální aktivity. Pojmy jako pohyb proces', 'vývoj jsou jejich poslední výzbrojí a ta na řešení nestačí. A tak se stává nezbytným má-li být systém zachován že tato aktivita je obětována, že je prohlášena za zdánlivou a ve skutečnosti neexistující, a že je redukována na odlesk kolo sální dynamiky, která vládne oním jediným existujícím, onim monos - at už tím idealisté míní Ideu a Vše-Duacha anebo materialisté hmotu. A je příznačné, že i pro idealistu je onen Duch či Idea něčím materiálním, je to existující světová substance; to je jenom důkaz toho, že žádný monismus, a tedy ani idealistický monismus, není schopen pochopiti a interpretovati skutečnou duchovní aktivitu, které je každá substance jenom materiálem, který musí být teprve pořádán a organisován. V tomto smyslu je tedy i největší idealismus materialistický. Ostatně je to jenom tento skrytý materialismus v každém idealismu, který umožnil onen prosluMarx. lý filosofický zvrat Hegel - Feuerbach nebo ještě lépe Hegel Máme-li se nyní vrátit k původní otázce, totiž k otázce po původu chyby Somervillovy, činíme tak s vědomím, že Somerville tu interpretuje myšlení vskutku materialisticky, t.j. monisticky. Do té míry to není jeho soukromý omyl. Naproti tomu však se dopouští chyby, kterou marxisté nazývají obvykle nedialektičností. Analogii myšlení a trávení provádí tu příliš přímočaře a tím ve skutečnosti vulgarisuje marxistické pojetí. Engels na př. svou poznámkou o dvou řadách dialektických zákonů ukazuje, že ono vulgární pojetí je mu cizí. 30 Právě tak i Lenin poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o nesmyslnosti představy, jako by mozek vylučoval myšlenky zrovna tak jako játra žluč. Ale nesmíme se nechat zmýlit: Somervillova interpretace je poněkud zvulgarisovaná, ale neodporuje v podstatě marxistickému pojetí. I nej dialektičtější marxismus se dopouští téže chyby, byť ve formě ne tak vulgární. Pokusím se to ukázat v následujících kapitolách rozborem marxistického pojetí dialektiky myšlení. Nejdříve však musíme sledovati, jak se těžiště problému přesune z myšlení vůbec na zákony myšlení. 20 25 30 35 40 40 II. ZÁKONY MYŠLENÍ. Podle Engelsova pojetí se myšlením a jeho zákony zabývá formální logika a dialektika, jediné to dva obory, které zůstávají z bývalé filosofie, zatím co vše ostatní přechází do jednotlivých věd přírod45 ních a historických. Oba obory chápe Engels jako nauku o zákonech samého procesu myšlení. Už jsme viděli, že pro marxisty je myšlení svým původem produktem, výrobkem mozku a svým obsahem odrazem objektivng reality, vnějšího světa. Jak se to však má se zákony myšlení? Za proton pseudos 50 marxistické noetiky jsem označil popření subjektivní aktivity/ /v pravém slova sny slu/; nyní budeme mít příležitost vidět rozsáhlé důsledky tohoto pojetí v otázce zákonů myšlení. Ale nejprve několik slov o marxistickém pojetí zákona, zákonitosti vůbec. 55 Jsou známa nejrůznější pojetí t.zv. zákonů přírodních. Marxismus je v té věci důsledně objektivistický v tom smyslu, že za pramen všech našich formulací přírodních zákonů pokládá objektivní zákonátost v samotné přírodě. Charakter této objektivní zákonitosti je kausální; proto tak často čteme, jak klasikové marxismu vedle sebe jmenují objektivní zákonitost, příčinnost nebo kausalitu, nutnost 60 přírodní atd. Tato zákonitost tedy reálně existuje /nikoli platí/, je nerozlučné spojena s hmotou není plánem, organisační silou pro hmotu, tj. pro všechno, co existuje/, je ve věcech /nikoli nad
63.jpg
====================
3 10 10 15 Лод pouhou výslednicí společného působení přerůzných sil, nýbrž která je vším tím a ještě něčím víc, totiž iniciativním úsilím o přetvoření světa podle obrazu svého, o to, aby cizí svět učinila svým světem, chaos pořádkem, pustinu domovem. Takovou aktivitu monismus 5 nechápe. I nejvelkolepější systémy monistické, které svou dynamičností překonaly vulgární monismus, jsou bezradné v otázce individuální aktivity. Pojmy jako pohyb proces', 'vývoj jsou jejich poslední výzbrojí a ta na řešení nestačí. A tak se stává nezbytným má-li být systém zachován že tato aktivita je obětována, že je prohlášena za zdánlivou a ve skutečnosti neexistující, a že je redukována na odlesk kolo sální dynamiky, která vládne oním jediným existujícím, onim monos - at už tím idealisté míní Ideu a Vše-Duacha anebo materialisté hmotu. A je příznačné, že i pro idealistu je onen Duch či Idea něčím materiálním, je to existující světová substance; to je jenom důkaz toho, že žádný monismus, a tedy ani idealistický monismus, není schopen pochopiti a interpretovati skutečnou duchovní aktivitu, které je každá substance jenom materiálem, který musí být teprve pořádán a organisován. V tomto smyslu je tedy i největší idealismus materialistický. Ostatně je to jenom tento skrytý materialismus v každém idealismu, který umožnil onen prosluMarx. lý filosofický zvrat Hegel - Feuerbach nebo ještě lépe Hegel Máme-li se nyní vrátit k původní otázce, totiž k otázce po původu chyby Somervillovy, činíme tak s vědomím, že Somerville tu interpretuje myšlení vskutku materialisticky, t.j. monisticky. Do té míry to není jeho soukromý omyl. Naproti tomu však se dopouští chyby, kterou marxisté nazývají obvykle nedialektičností. Analogii myšlení a trávení provádí tu příliš přímočaře a tím ve skutečnosti vulgarisuje marxistické pojetí. Engels na př. svou poznámkou o dvou řadách dialektických zákonů ukazuje, že ono vulgární pojetí je mu cizí. 30 Právě tak i Lenin poukazuje na tuto skutečnost, když mluví o nesmyslnosti představy, jako by mozek vylučoval myšlenky zrovna tak jako játra žluč. Ale nesmíme se nechat zmýlit: Somervillova interpretace je poněkud zvulgarisovaná, ale neodporuje v podstatě marxistickému pojetí. I nej dialektičtější marxismus se dopouští téže chyby, byť ve formě ne tak vulgární. Pokusím se to ukázat v následujících kapitolách rozborem marxistického pojetí dialektiky myšlení. Nejdříve však musíme sledovati, jak se těžiště problému přesune z myšlení vůbec na zákony myšlení. 20 25 30 35 40 40 II. ZÁKONY MYŠLENÍ. Podle Engelsova pojetí se myšlením a jeho zákony zabývá formální logika a dialektika, jediné to dva obory, které zůstávají z bývalé filosofie, zatím co vše ostatní přechází do jednotlivých věd přírod45 ních a historických. Oba obory chápe Engels jako nauku o zákonech samého procesu myšlení. Už jsme viděli, že pro marxisty je myšlení svým původem produktem, výrobkem mozku a svým obsahem odrazem objektivng reality, vnějšího světa. Jak se to však má se zákony myšlení? Za proton pseudos 50 marxistické noetiky jsem označil popření subjektivní aktivity/ /v pravém slova sny slu/; nyní budeme mít příležitost vidět rozsáhlé důsledky tohoto pojetí v otázce zákonů myšlení. Ale nejprve několik slov o marxistickém pojetí zákona, zákonitosti vůbec. 55 Jsou známa nejrůznější pojetí t.zv. zákonů přírodních. Marxismus je v té věci důsledně objektivistický v tom smyslu, že za pramen všech našich formulací přírodních zákonů pokládá objektivní zákonátost v samotné přírodě. Charakter této objektivní zákonitosti je kausální; proto tak často čteme, jak klasikové marxismu vedle sebe jmenují objektivní zákonitost, příčinnost nebo kausalitu, nutnost 60 přírodní atd. Tato zákonitost tedy reálně existuje /nikoli platí/, je nerozlučné spojena s hmotou není plánem, organisační silou pro hmotu, tj. pro všechno, co existuje/, je ve věcech /nikoli nad
====================
64.jpg
====================
4 nimi/; sloven, je to zákonitost v plném slova smyslu imanentní, nebo jinak, je pouze jednou stránkou objektivní reality, kterou vystihujeme jako zákonitě se pohybující, vyvíjející hmotu. Prá vě tak jako Lenin prohlašuje za lhostejné, říkáme-li, že svět je 5 pohybující se hmota nebo že svět je materiální pohyb, čímž naznačuje, že pohyb je neoddělitelnou vlastností hmoty, právě tak je možno s marxistického hlediska prohlásit, že i zákonitost je neoddělitelnou vlastností materiálního pohybu neboli vyvíjející se hmoty. Z toho vyplývají hned dvě věci. Především to, že každá na10 hodilost v přírodě /a ovšem i v historii/ je jenom zdánlivá, že ve skutečnosti není nahodilostí, nýbrž ve všem bezvýhradně existuje zákonitost. Za druhé je patrno, že zároveň s vyvíjející se hmotou se vyvíjí i zákonitost, neboť obojí je nerozlučné spojeno. Z toho plyne, že vyšší vývojové stadium bude mít svůj vyšší typ 15 zákonitosti, svou specifickou zákonitost. A nyní uvažujme, co to znamená pro náš problém, totiž pro otázku zákonitosti, zákonů myšlení. Vzniká totiž otázka, jaký je vztah nazixjskaxgenetiαkaux****@xxxxstránkexxobsxkavauxXXXXXXXXXXXXXXX mezi vznikem myšlení a jeho obsahem, t.j. jaký je vztah mezi jeho genetickou stránkou a stránkou obsahovou. Je-li myšlení vázáno na 20. vysoce vyvinutou hmotu, pak je jasné, že tuto hmotu charakterisuje specifická, právě tak vysoce vyvinutá zákonitost. Tato zákonitost není totožná s ostatními zákonitostmi přírodními ani je neobráží, neboť patří právě k jejímu charakteru, že je vyšší než tyto zákonitosti. Naproti tomu však myšlení podle marxistů obráží vnější 25 realitu, a zákony myšlenkových procesů jsou odrazem zákonů hmotného sveta. Tento rozpor způsobil, že Lenin přikročil k formulací, která na první pohled přesahuje možnosti filosofického monismu. Prohlásil totiž, že je jistě správné považovati myšlení za právě tak skutečné, t.j. existující, jako je skutečná, existující i hmota. Naproti tomu nelze prý myšlenku nazvat materiální, neboť by to znamenalo učiniti chybný krok k směšování materialismu s idealismem. 30 35 55 40 Jak máme rozuměti tomuto výroku ? Je několik možností výkladu. Předem je třeba vyloučiti ten, který by z uvedených vět vyvozoval, že pro Lenina je myšlení něco nehmotného nebo nadhmotného. Rovněž tak je třeba odmítnouti případnou resignaci, že tohle je nějaká "vyšší dialektika. Nejpravděpodobnější se zdá výklad, který nám ozřejní přirovnání k zrcadlu: obraz, který vidíme v zrcadle, je nepochybně skutečný, tj. reálný, ale nelze v žádném případě tvrdit, že je materiální. Ze není materiální, o tom se přesvědčuje každé malé dítě, když sahá za zrcadlo. Naproti tomu je jasné, že zrcadlení není naše fantasie, nýbrž skutečnost. Jinými slovy: materiální je tady zrcadlo, nikoli zrcadlový obraz. A jdeme-li od příměru zpět k myšlení: materiální je mozek nebo přesněji, materi45 ální jsou neobyčejně složité pochody v mozku; myšlení je jenom jednou jejich stránkou, totiž tou, která odráží objektivní realitu - samo však není materiální. Příměr má však jednu velkou vadu: zatím co zrcadlový obraz nemá ani nejmenšího vlivu na realitu, kterou obráží, u myšlení se v marxismu uznává t.zv. zpětné působení. I na skýtají se nám ihned otázky: jak může myšlenka zpětné působit, není-li materiální ? A co tu vlastně zpětně působí, sama myšlenka anebo její nositel, složitě organisovaná hmota ? Cteme, že se myšlenka stává materiální silou, stane-li se majetkem mas. Jak se však může stát materiální silou něco, co vůbec není materiálně samostatné ? Existuje vůbec nějaká přímá myšlenková spojitost mezi ma sovými příslušníky anebo je tato spojitost zprostředkována materiálně ? Všechna důslednost monistická jako by se tu ztrácela. 50 50 55 60 I tvrdím, že tady je dialektický materialismus na rozcestí: může se vydat trojím směrem. Buď popře přímou myšlenkovou spojitost ve prospěch materiální; to nutně vede k epifenomenalismu v pojetí myšlení a vědomí. Nebo uzná tuto spojitost, ale věren monistickému východisku musí prohlásit myšlení za materiální. Anebo konečně
64.jpg
====================
4 nimi/; sloven, je to zákonitost v plném slova smyslu imanentní, nebo jinak, je pouze jednou stránkou objektivní reality, kterou vystihujeme jako zákonitě se pohybující, vyvíjející hmotu. Prá vě tak jako Lenin prohlašuje za lhostejné, říkáme-li, že svět je 5 pohybující se hmota nebo že svět je materiální pohyb, čímž naznačuje, že pohyb je neoddělitelnou vlastností hmoty, právě tak je možno s marxistického hlediska prohlásit, že i zákonitost je neoddělitelnou vlastností materiálního pohybu neboli vyvíjející se hmoty. Z toho vyplývají hned dvě věci. Především to, že každá na10 hodilost v přírodě /a ovšem i v historii/ je jenom zdánlivá, že ve skutečnosti není nahodilostí, nýbrž ve všem bezvýhradně existuje zákonitost. Za druhé je patrno, že zároveň s vyvíjející se hmotou se vyvíjí i zákonitost, neboť obojí je nerozlučné spojeno. Z toho plyne, že vyšší vývojové stadium bude mít svůj vyšší typ 15 zákonitosti, svou specifickou zákonitost. A nyní uvažujme, co to znamená pro náš problém, totiž pro otázku zákonitosti, zákonů myšlení. Vzniká totiž otázka, jaký je vztah nazixjskaxgenetiαkaux****@xxxxstránkexxobsxkavauxXXXXXXXXXXXXXXX mezi vznikem myšlení a jeho obsahem, t.j. jaký je vztah mezi jeho genetickou stránkou a stránkou obsahovou. Je-li myšlení vázáno na 20. vysoce vyvinutou hmotu, pak je jasné, že tuto hmotu charakterisuje specifická, právě tak vysoce vyvinutá zákonitost. Tato zákonitost není totožná s ostatními zákonitostmi přírodními ani je neobráží, neboť patří právě k jejímu charakteru, že je vyšší než tyto zákonitosti. Naproti tomu však myšlení podle marxistů obráží vnější 25 realitu, a zákony myšlenkových procesů jsou odrazem zákonů hmotného sveta. Tento rozpor způsobil, že Lenin přikročil k formulací, která na první pohled přesahuje možnosti filosofického monismu. Prohlásil totiž, že je jistě správné považovati myšlení za právě tak skutečné, t.j. existující, jako je skutečná, existující i hmota. Naproti tomu nelze prý myšlenku nazvat materiální, neboť by to znamenalo učiniti chybný krok k směšování materialismu s idealismem. 30 35 55 40 Jak máme rozuměti tomuto výroku ? Je několik možností výkladu. Předem je třeba vyloučiti ten, který by z uvedených vět vyvozoval, že pro Lenina je myšlení něco nehmotného nebo nadhmotného. Rovněž tak je třeba odmítnouti případnou resignaci, že tohle je nějaká "vyšší dialektika. Nejpravděpodobnější se zdá výklad, který nám ozřejní přirovnání k zrcadlu: obraz, který vidíme v zrcadle, je nepochybně skutečný, tj. reálný, ale nelze v žádném případě tvrdit, že je materiální. Ze není materiální, o tom se přesvědčuje každé malé dítě, když sahá za zrcadlo. Naproti tomu je jasné, že zrcadlení není naše fantasie, nýbrž skutečnost. Jinými slovy: materiální je tady zrcadlo, nikoli zrcadlový obraz. A jdeme-li od příměru zpět k myšlení: materiální je mozek nebo přesněji, materi45 ální jsou neobyčejně složité pochody v mozku; myšlení je jenom jednou jejich stránkou, totiž tou, která odráží objektivní realitu - samo však není materiální. Příměr má však jednu velkou vadu: zatím co zrcadlový obraz nemá ani nejmenšího vlivu na realitu, kterou obráží, u myšlení se v marxismu uznává t.zv. zpětné působení. I na skýtají se nám ihned otázky: jak může myšlenka zpětné působit, není-li materiální ? A co tu vlastně zpětně působí, sama myšlenka anebo její nositel, složitě organisovaná hmota ? Cteme, že se myšlenka stává materiální silou, stane-li se majetkem mas. Jak se však může stát materiální silou něco, co vůbec není materiálně samostatné ? Existuje vůbec nějaká přímá myšlenková spojitost mezi ma sovými příslušníky anebo je tato spojitost zprostředkována materiálně ? Všechna důslednost monistická jako by se tu ztrácela. 50 50 55 60 I tvrdím, že tady je dialektický materialismus na rozcestí: může se vydat trojím směrem. Buď popře přímou myšlenkovou spojitost ve prospěch materiální; to nutně vede k epifenomenalismu v pojetí myšlení a vědomí. Nebo uzná tuto spojitost, ale věren monistickému východisku musí prohlásit myšlení za materiální. Anebo konečně
====================
65.jpg
====================
LO 5 - což se zdá nejméně pravděpodobné opustí monismus a otevře si tím dveře k pochopení subjektivní aktivity. Taková je noetická situace v dnešním marxismu. Touto situací si vy světlíme nápadnou stagnaci sovětské filosofie v oboru theorie poznání, logiky a di5 alektiky, nápadnou totiž na pozadí všeobecného vývoje jiných vědeckých disciplin všeho druhu. Všechna díla z uvedených oborů, pokud mi bylo možno se doslechnout, mají charakter popularisační nebo aplikační. Je to proto, že pokračovat theoreticky v uvedených oborech znamená nevyhnutelně opustit dosavadní no etickou posici, nemáli být ztraceno jednotné, integrální pojetí. 10 15 45 20 Ale je nutno, abychom se vrátili k otázce zákonů v myšlení, i když musíme zanechati podrobného zkoumání problematiky, naznačené v předešlých odstavcích. Jedno je totiž jasné, že myšlení je v marxismu pojato jako reální proces, který je schopen obrážeti zákonitý pohyb. hmoty a to nic víc než obrážeti/. Můžeme tedy od sebe rozeznávati předběžně čtveru věc: 1/ objektivní zákonitost hmotného světa, 2/ poznanou zákonitost, hmotného světa, 3/ objektivní zákonitost myšlenkového procesu a 4/ poznanou zákonitost myšlenkového procesu. Ptáme se nyní: v jakém vztahu jsou tyto čtyři věci ? Jednoduchá alespoň na pohled je odpověď první: poznaná zákonitost hmotného světa je podle daných okolností více či méně spolehlivým odrazem objektivní zákonitosti tohoto světa. Právě tak poznaná zákonitost myšlenkového procesu je odrazem objektivní zákonitosti takového procesu. Ale jaký je vztah mezi objektivní zákonitostí hmotného světa a mezi objek25 tivní zákonitostí myšlenkového procesu ? Nevím o tom, že by kdy byla s marxistické strany formulována jasná odpověď na tuto otázku. Jde však o problém důležitý, úzce související s otázkou, co vlastně umožňuje myšlení odrážeti objektivní realitu, co zakládá schopnost myšlení k takovému odrážení. Vím pouze o jednom místě, kde Lenin 30 píše, že poznávací schopnost člověka je prostým obrážením přírody. Věta však není jasná a nechtěl bych na ní stavět, nemohu-li najít podporu v jiných podobných formulacích. 35 55 40 40 Ze všeho, co jsem do sud řekl, je jistě jedna věc nade vší pochybu zřetelná: v dialektickém materialismu není místa pro pochopení autonomie, samo správy lidského ducha, která jediná může zakládat kaž dou pracovní i myšlenkovou methodu. Nikde nenajdeme ani řádku o tom, že by sa ma myšlenka měla nějakou organisační sílu, že by sama by la programem, který by měnil svět. Nové ideje nevznikají z aktivity ducha, který chce předělat svět ke svému obrazu, nýbrž z nezbytnosti situace, z nouze doby; jinými slovy, nové idejej nevznikají v ovzduší, jež jiskří duchem, nýbrž v duchovním vakuu. Vývoj dá do zrát novým úkolům a vytvoří nezbytné podmínky k jejich řešení; a je to opět vývoj, který si tak či onak vynutí toto řešení, řekl bych, vypáčí je z některého z oněch nesmírných milionů žvanců šedé mozkové 45 hmoty. A tak ovšem nejen že není řeči o tom, že by duch mohl předpisovat svétu kolem sebe své zákony, svůj pořádek, nýbrž duch nemá schopnost spravovat ani sebe same. Duch sam je odrazem hmotného svéta; zákony, jimiž se spravuje, jsou odrazem zákonů objektivní přírody. Jaká fatalita, připomínající nauky orientální Na tomto 50 pozadí teprve pochopíme správně, co znamená výrok, že svoboda je pochopená nutnost a že nutnost myšlení je třeba vyvozovat z nutnosti přírodní. 55 By lo by však chybou souditi, že s ne správností monistických předpokladů padá celá dialektika nebo dokonce celé marxistické učení. Je třeba vyvarovat se negativismu, je třeba nepropadnout mínění, že všechna dosavadní filosofie by la falešná a že je třeba zahájit úplně novou éru lidského myšlení a poznání. Je známou skutečností, že právě ten, kdo vůbec nedbá na myšlení svých předchůdců, je největším jejich poplatníkem. Naopak je třeba usilovat o konstruktivní, 60 positivní řešení. A takovým konstruktivním řešením je v našem případě pevné rozhodnutí, odhodit z marxistické noetiky její monisticprávě tak, jak o tom kou slupku a vyloupnout její zdravé jádro mluví Stalin, když popisuje vztah Marxův k Hegelovi a Feuerbachovi.
65.jpg
====================
LO 5 - což se zdá nejméně pravděpodobné opustí monismus a otevře si tím dveře k pochopení subjektivní aktivity. Taková je noetická situace v dnešním marxismu. Touto situací si vy světlíme nápadnou stagnaci sovětské filosofie v oboru theorie poznání, logiky a di5 alektiky, nápadnou totiž na pozadí všeobecného vývoje jiných vědeckých disciplin všeho druhu. Všechna díla z uvedených oborů, pokud mi bylo možno se doslechnout, mají charakter popularisační nebo aplikační. Je to proto, že pokračovat theoreticky v uvedených oborech znamená nevyhnutelně opustit dosavadní no etickou posici, nemáli být ztraceno jednotné, integrální pojetí. 10 15 45 20 Ale je nutno, abychom se vrátili k otázce zákonů v myšlení, i když musíme zanechati podrobného zkoumání problematiky, naznačené v předešlých odstavcích. Jedno je totiž jasné, že myšlení je v marxismu pojato jako reální proces, který je schopen obrážeti zákonitý pohyb. hmoty a to nic víc než obrážeti/. Můžeme tedy od sebe rozeznávati předběžně čtveru věc: 1/ objektivní zákonitost hmotného světa, 2/ poznanou zákonitost, hmotného světa, 3/ objektivní zákonitost myšlenkového procesu a 4/ poznanou zákonitost myšlenkového procesu. Ptáme se nyní: v jakém vztahu jsou tyto čtyři věci ? Jednoduchá alespoň na pohled je odpověď první: poznaná zákonitost hmotného světa je podle daných okolností více či méně spolehlivým odrazem objektivní zákonitosti tohoto světa. Právě tak poznaná zákonitost myšlenkového procesu je odrazem objektivní zákonitosti takového procesu. Ale jaký je vztah mezi objektivní zákonitostí hmotného světa a mezi objek25 tivní zákonitostí myšlenkového procesu ? Nevím o tom, že by kdy byla s marxistické strany formulována jasná odpověď na tuto otázku. Jde však o problém důležitý, úzce související s otázkou, co vlastně umožňuje myšlení odrážeti objektivní realitu, co zakládá schopnost myšlení k takovému odrážení. Vím pouze o jednom místě, kde Lenin 30 píše, že poznávací schopnost člověka je prostým obrážením přírody. Věta však není jasná a nechtěl bych na ní stavět, nemohu-li najít podporu v jiných podobných formulacích. 35 55 40 40 Ze všeho, co jsem do sud řekl, je jistě jedna věc nade vší pochybu zřetelná: v dialektickém materialismu není místa pro pochopení autonomie, samo správy lidského ducha, která jediná může zakládat kaž dou pracovní i myšlenkovou methodu. Nikde nenajdeme ani řádku o tom, že by sa ma myšlenka měla nějakou organisační sílu, že by sama by la programem, který by měnil svět. Nové ideje nevznikají z aktivity ducha, který chce předělat svět ke svému obrazu, nýbrž z nezbytnosti situace, z nouze doby; jinými slovy, nové idejej nevznikají v ovzduší, jež jiskří duchem, nýbrž v duchovním vakuu. Vývoj dá do zrát novým úkolům a vytvoří nezbytné podmínky k jejich řešení; a je to opět vývoj, který si tak či onak vynutí toto řešení, řekl bych, vypáčí je z některého z oněch nesmírných milionů žvanců šedé mozkové 45 hmoty. A tak ovšem nejen že není řeči o tom, že by duch mohl předpisovat svétu kolem sebe své zákony, svůj pořádek, nýbrž duch nemá schopnost spravovat ani sebe same. Duch sam je odrazem hmotného svéta; zákony, jimiž se spravuje, jsou odrazem zákonů objektivní přírody. Jaká fatalita, připomínající nauky orientální Na tomto 50 pozadí teprve pochopíme správně, co znamená výrok, že svoboda je pochopená nutnost a že nutnost myšlení je třeba vyvozovat z nutnosti přírodní. 55 By lo by však chybou souditi, že s ne správností monistických předpokladů padá celá dialektika nebo dokonce celé marxistické učení. Je třeba vyvarovat se negativismu, je třeba nepropadnout mínění, že všechna dosavadní filosofie by la falešná a že je třeba zahájit úplně novou éru lidského myšlení a poznání. Je známou skutečností, že právě ten, kdo vůbec nedbá na myšlení svých předchůdců, je největším jejich poplatníkem. Naopak je třeba usilovat o konstruktivní, 60 positivní řešení. A takovým konstruktivním řešením je v našem případě pevné rozhodnutí, odhodit z marxistické noetiky její monisticprávě tak, jak o tom kou slupku a vyloupnout její zdravé jádro mluví Stalin, když popisuje vztah Marxův k Hegelovi a Feuerbachovi.
====================
66.jpg
====================
6 T 5 10 10 15 20 Co je však v našem případě oním zdravým jádrem ? Odpověď je obtíž nější než kritické odmítnutí monismu. Nicméně se však o ni pokusím. Ale nejprve je třeba říci několik slov a t.zv. formální logice. III. LOGIKA Když mluví Somerville o t.zv. formální logice, má na mysli onu tradiční logiku, na kterou jsou lidé na západě od dětství zvyklí a která jim není žádným problémem. Tato logika platí za jednou vytvořenou a dnes už neotřesitelnou; snad jenom o některých detailech je možno dosud diskut ovat. Somerville se však snaží ukázat, že to je jenom jedna z možných theorií správného myšlení, že však existuje též dialektická škola. Rozdíly mezi oběma ukazuje na třech tradičních zákonech logických, tatiž na identitě, nespornosti a na zásadě o vyloučené třetí možnosti. Nebudu se o tom bliže zmiňovat, poněvadž je to všechno už notoricky známo Smysl argumentů se stramy dialektických materialistů vystihuje Somerville jako výtku, že všechny tyto logické zákony znamenají přílišné zjednodušení povahy existence; to znamená na př., že se naprosto nedá mluvit o identitě věcí, atd. Přihlédneme-li blíže k podstatě takových výtek, uvidíme, že marxisté prohlašují formální logiku přes její formálnost a ještě lépe právě pro její formálnost za ontologicky nepřesnou, neadekvátní. Zůstává nyní otázka, zda ontologické vybavení formální logiky je nerozlučně spjato s podstatou formální logiky, t.j. 25 není-li možno ontologické partie v tradiční logice nahradit nebo rekonstruovat ve smyslu moderních názorů, aniž by při tom charakter logiky samé zůstal podstatně dotčen. Tato otázka nebyla, pokud vím, nikým mezi marxisty ani řádně postavena, ani řádné vyřešena. Konec konců nás však tato otázka dnes tolik nezajímá, jako spíše to, jak vůbec vykládá dialektický materialismus vznik logiky a logických zákonů, čím vysvětlí chybu, která nastala v t.zv. odrážení objektivní skutečnosti. Přesněji řečeno: jde o to ukázat při konkretní vědecké práci na neoprávněnost, falešnost logického postupu, t.j. na falešnost logickou, nikoli ontologickou; a jakmile bude ukázána, jde o to vy světlit, jak vzniká, kde a v čem je její kořen, ukázat jasně na souvislost mezi tímto kořenem a mezi chybou, a tak vysvětlit a dokumentovat, jak taková chyba vzniká. 30 35 40 Není mi známo, že by kdy byla podniknuta taková práce dialektickými materialisty; a tak ovšem ani Somerville nemá možnosti o tom něco povědět. Zůstává u staré věci, že prý byla za Aristotela doba, kdy formální theorie logická představovala přesné to, čeho bylo potřeba vzhledem k výši, jíž dosáhla ve svém vývoji tehdejší věda. A chyba prý je jen v tom, že to někteří lidé chtějí přenášet přes 22 století do doby docela jiné, kdy už tato theorie nepřináší 45 vědecký pokrok, nýbrž kdy se stala přítěží. Inu, stala-li se skutečně přítěží, pak ovšem je třeba se jí vzdát. Ale my takovéhle zkratky už známe nazpaměť; chtěli bychom se také jednou dočíst, jak na příklad taková přítěž ve skutečnosti vypadá, chtěli bychom znát konečně jasné příklady, z nichž je patrna chybnost samotné 50 logické struktury. By lo už vynalezeno nespočet příkladů, které to měly dokázat, ale bohužel to do sud ani jedan dokázati nemohl. Také Somerville vyrukuje s některými, a je nutno poctivě přiznat, že vypadají velice věrojatně. Ovšem věrojatně snad pro široké americké publikum, nikoli však pro skutečného vědce a filosofa. Podrobíte-li 55 yšechny takové příklady jen trochu pozornější kritice, vyjdou okamžitě najevo všechny ony nepřesnosti a chyby, které na první pohled zůstávají vašim očím skryty. Ukáži dva takové přesvědčující" Somervillovy příklady. 60 " Prvné z nich je docela krátký. Když byly negrům v Americe vykázány zvláštní vozy, vyskytlo se prý také takové odůvodnění nezávadnosti takového opatření: že prý to znamená oddělení černých od bílých právě tak jako oddělení bílých od černých. A tento příklad je Somervillovi typickou ukázkou neadekvátnosti logiky. Ale roze-
66.jpg
====================
6 T 5 10 10 15 20 Co je však v našem případě oním zdravým jádrem ? Odpověď je obtíž nější než kritické odmítnutí monismu. Nicméně se však o ni pokusím. Ale nejprve je třeba říci několik slov a t.zv. formální logice. III. LOGIKA Když mluví Somerville o t.zv. formální logice, má na mysli onu tradiční logiku, na kterou jsou lidé na západě od dětství zvyklí a která jim není žádným problémem. Tato logika platí za jednou vytvořenou a dnes už neotřesitelnou; snad jenom o některých detailech je možno dosud diskut ovat. Somerville se však snaží ukázat, že to je jenom jedna z možných theorií správného myšlení, že však existuje též dialektická škola. Rozdíly mezi oběma ukazuje na třech tradičních zákonech logických, tatiž na identitě, nespornosti a na zásadě o vyloučené třetí možnosti. Nebudu se o tom bliže zmiňovat, poněvadž je to všechno už notoricky známo Smysl argumentů se stramy dialektických materialistů vystihuje Somerville jako výtku, že všechny tyto logické zákony znamenají přílišné zjednodušení povahy existence; to znamená na př., že se naprosto nedá mluvit o identitě věcí, atd. Přihlédneme-li blíže k podstatě takových výtek, uvidíme, že marxisté prohlašují formální logiku přes její formálnost a ještě lépe právě pro její formálnost za ontologicky nepřesnou, neadekvátní. Zůstává nyní otázka, zda ontologické vybavení formální logiky je nerozlučně spjato s podstatou formální logiky, t.j. 25 není-li možno ontologické partie v tradiční logice nahradit nebo rekonstruovat ve smyslu moderních názorů, aniž by při tom charakter logiky samé zůstal podstatně dotčen. Tato otázka nebyla, pokud vím, nikým mezi marxisty ani řádně postavena, ani řádné vyřešena. Konec konců nás však tato otázka dnes tolik nezajímá, jako spíše to, jak vůbec vykládá dialektický materialismus vznik logiky a logických zákonů, čím vysvětlí chybu, která nastala v t.zv. odrážení objektivní skutečnosti. Přesněji řečeno: jde o to ukázat při konkretní vědecké práci na neoprávněnost, falešnost logického postupu, t.j. na falešnost logickou, nikoli ontologickou; a jakmile bude ukázána, jde o to vy světlit, jak vzniká, kde a v čem je její kořen, ukázat jasně na souvislost mezi tímto kořenem a mezi chybou, a tak vysvětlit a dokumentovat, jak taková chyba vzniká. 30 35 40 Není mi známo, že by kdy byla podniknuta taková práce dialektickými materialisty; a tak ovšem ani Somerville nemá možnosti o tom něco povědět. Zůstává u staré věci, že prý byla za Aristotela doba, kdy formální theorie logická představovala přesné to, čeho bylo potřeba vzhledem k výši, jíž dosáhla ve svém vývoji tehdejší věda. A chyba prý je jen v tom, že to někteří lidé chtějí přenášet přes 22 století do doby docela jiné, kdy už tato theorie nepřináší 45 vědecký pokrok, nýbrž kdy se stala přítěží. Inu, stala-li se skutečně přítěží, pak ovšem je třeba se jí vzdát. Ale my takovéhle zkratky už známe nazpaměť; chtěli bychom se také jednou dočíst, jak na příklad taková přítěž ve skutečnosti vypadá, chtěli bychom znát konečně jasné příklady, z nichž je patrna chybnost samotné 50 logické struktury. By lo už vynalezeno nespočet příkladů, které to měly dokázat, ale bohužel to do sud ani jedan dokázati nemohl. Také Somerville vyrukuje s některými, a je nutno poctivě přiznat, že vypadají velice věrojatně. Ovšem věrojatně snad pro široké americké publikum, nikoli však pro skutečného vědce a filosofa. Podrobíte-li 55 yšechny takové příklady jen trochu pozornější kritice, vyjdou okamžitě najevo všechny ony nepřesnosti a chyby, které na první pohled zůstávají vašim očím skryty. Ukáži dva takové přesvědčující" Somervillovy příklady. 60 " Prvné z nich je docela krátký. Když byly negrům v Americe vykázány zvláštní vozy, vyskytlo se prý také takové odůvodnění nezávadnosti takového opatření: že prý to znamená oddělení černých od bílých právě tak jako oddělení bílých od černých. A tento příklad je Somervillovi typickou ukázkou neadekvátnosti logiky. Ale roze-
====================
67.jpg
====================
7 LO 5 10 15 25 berme příklad. Je skutečně fakt, že oddělit černochy od bělochů je úplně totéž jako oddělit bělochy od černochů - ovšem jen pokud zůstaneme u otázky oddělování. Právě tak, když loupeme pomeranč, můžeme mluvit o tom, že oddělujeme slupku od pomeranče nebo pomeranč od slupky. Téhož druhu je fysikální fakt, zdůrazňovaný hlavně theorií relativity, že pohybujíeli se těleso A a těleso B takovým způsobem, že vzdálenost mezi nimi roste, můžeme právě tak dobře prohlásit, že se vzdaluje těleso A od tělesa B jako že se vzdaluje těleso B od tělesa A. A takových příkladů by chom mohli najmenovat hned celé stovky a tisíce. Ale vezmeme příklad, kdy jíte jablko a ono vám upadne. Zvednete je a odkrojíte umazanou čast od zbývající čisté, nebo, což je úplně totéž, odkrojíte čistou část od umazané. Je přece jasné, že něco jiného je úvaha o problému rozdělení celku ve smyslu logickém a něco jiného posouzení, zda má smysl to, co déléte. Především je tu otázka zda vůbec má smysl jablko krájet; tu se ptáte po tom, jaký je účel tohoto krájení. Má snad tento účel co dělat s tím, že je lhostejno, zda mluvíte o odkrojení špinavého kousku od čistého anebo naopak ? Nikoli, zjevně nemá. S tím souvisí otázka: když už jste jablko. 20 rozdělili, kterou část zahodíte ? Která je pro vás bezcenná ? Ale má toto hodnocení nějaký vliv na fakt, že při odkrajování odkrajujete jeden díl od druhého právě tak, jako druhý od prvého? Nikoli, je zřejmé, že jde o dvojí různou věc. Ale právě tak je tomu s černochy a bélochy v Americe. Když zjišťuje statistik počet černochů a bělochů v Americe, také odděluje černé od bílých neboli bílé od černých; v tomto případě mu to nikdo nevytkne. Když v nemocnici jsou odděleni lidé s naka žlivými chorobami od ostatních, opět je to totéž, jako řekneme-li, že jsou všichni nemocní oddělování od těch, kteří trpí infekčními chorobami. Logický problém oddělování 30 zůstává nedotčen; proti faktu oddělování nikdo nic nenamítá, neboť oddělení je rozumné, ano nutné z hygienických důvodů. Logický problém oddělování zůstává nedotčen i v případě zařizování zvláštních vozů pro černochy. Fakt rozdělování sám o sobě také nevyvolá námitek na př. ve statistické praxi tomu tak rozhodně není. Celý fakt. 35 oddělených vozů pro černochy je však hnusný na sociálním pozadí; co je nám odporné, je rasová diskrimináce, porušování rovnoprávmosti lidí, odsuzujeme nelidskost a brutálnost takových opatření. Ale odsuzujeme je nikoli proto, že by snad v tomto případě sociál af fakt o dělení celku najednou přestal platit, nýbrž že v daném případě sociální fakt oddělování černochů od bělochů neboli bělochů od černochů znamená de facto víc než oddělování, totiž znamená utlačování černochů, pohrdání jimi - a to je nepřípustné nikoli proto, že tu neplatí logika, nýbrž dialektika, nýbrž proto, že jsou rušeny demokratické zásady. Z toho je patrno, že logická rovnocennost obou oddělovaných partnerů neznamená zachování rovnocenno sti faktické, v našem případě sociální. Patrno je však, že tato sociální nerovnocennost nemůže vyvrátit rovnocennost ve smyslu logickém. A tak naš výsledek: chyba nebyla v logické zásadě, že oddélování jedné části od druhé je právě tak oddělováním druhé části od prvé, nýbrž chyba byla v nesprávné aplikaci této logické zásady. Soudím, že myslícímu člověku už nemůže být nic jasnějšího nad logický 40 45 50 55 60 to. Druhý příklad líčí Somerville na několika stránkách. Pokusím se věc sestručnit. Somerville klade otázku: budete považovat za demokrata člověka, který uznává toleranci jen několika náboženských sekt mezi sebou, ale nepřipouští celou řadu sekt jiných ? Každý ovšem řekne, že ne. A tu pan Somerville vyrukuje s poukazem, že tímto mužem by 1 John Locke, vynikající anglický demokrat 17.století. Na čemž chce ukázat, že tady logika přestává platit, poněvadž to, čím byl Locke demokratický a pokrokový ve své době, je dnes zdrojem reakce. Dnes bychom člověka s týmiž názory, jaké měl John Locke, v žádném případě nemohli považovat za demokrata, naopak, každý by se mu vy smál.
67.jpg
====================
7 LO 5 10 15 25 berme příklad. Je skutečně fakt, že oddělit černochy od bělochů je úplně totéž jako oddělit bělochy od černochů - ovšem jen pokud zůstaneme u otázky oddělování. Právě tak, když loupeme pomeranč, můžeme mluvit o tom, že oddělujeme slupku od pomeranče nebo pomeranč od slupky. Téhož druhu je fysikální fakt, zdůrazňovaný hlavně theorií relativity, že pohybujíeli se těleso A a těleso B takovým způsobem, že vzdálenost mezi nimi roste, můžeme právě tak dobře prohlásit, že se vzdaluje těleso A od tělesa B jako že se vzdaluje těleso B od tělesa A. A takových příkladů by chom mohli najmenovat hned celé stovky a tisíce. Ale vezmeme příklad, kdy jíte jablko a ono vám upadne. Zvednete je a odkrojíte umazanou čast od zbývající čisté, nebo, což je úplně totéž, odkrojíte čistou část od umazané. Je přece jasné, že něco jiného je úvaha o problému rozdělení celku ve smyslu logickém a něco jiného posouzení, zda má smysl to, co déléte. Především je tu otázka zda vůbec má smysl jablko krájet; tu se ptáte po tom, jaký je účel tohoto krájení. Má snad tento účel co dělat s tím, že je lhostejno, zda mluvíte o odkrojení špinavého kousku od čistého anebo naopak ? Nikoli, zjevně nemá. S tím souvisí otázka: když už jste jablko. 20 rozdělili, kterou část zahodíte ? Která je pro vás bezcenná ? Ale má toto hodnocení nějaký vliv na fakt, že při odkrajování odkrajujete jeden díl od druhého právě tak, jako druhý od prvého? Nikoli, je zřejmé, že jde o dvojí různou věc. Ale právě tak je tomu s černochy a bélochy v Americe. Když zjišťuje statistik počet černochů a bělochů v Americe, také odděluje černé od bílých neboli bílé od černých; v tomto případě mu to nikdo nevytkne. Když v nemocnici jsou odděleni lidé s naka žlivými chorobami od ostatních, opět je to totéž, jako řekneme-li, že jsou všichni nemocní oddělování od těch, kteří trpí infekčními chorobami. Logický problém oddělování 30 zůstává nedotčen; proti faktu oddělování nikdo nic nenamítá, neboť oddělení je rozumné, ano nutné z hygienických důvodů. Logický problém oddělování zůstává nedotčen i v případě zařizování zvláštních vozů pro černochy. Fakt rozdělování sám o sobě také nevyvolá námitek na př. ve statistické praxi tomu tak rozhodně není. Celý fakt. 35 oddělených vozů pro černochy je však hnusný na sociálním pozadí; co je nám odporné, je rasová diskrimináce, porušování rovnoprávmosti lidí, odsuzujeme nelidskost a brutálnost takových opatření. Ale odsuzujeme je nikoli proto, že by snad v tomto případě sociál af fakt o dělení celku najednou přestal platit, nýbrž že v daném případě sociální fakt oddělování černochů od bělochů neboli bělochů od černochů znamená de facto víc než oddělování, totiž znamená utlačování černochů, pohrdání jimi - a to je nepřípustné nikoli proto, že tu neplatí logika, nýbrž dialektika, nýbrž proto, že jsou rušeny demokratické zásady. Z toho je patrno, že logická rovnocennost obou oddělovaných partnerů neznamená zachování rovnocenno sti faktické, v našem případě sociální. Patrno je však, že tato sociální nerovnocennost nemůže vyvrátit rovnocennost ve smyslu logickém. A tak naš výsledek: chyba nebyla v logické zásadě, že oddélování jedné části od druhé je právě tak oddělováním druhé části od prvé, nýbrž chyba byla v nesprávné aplikaci této logické zásady. Soudím, že myslícímu člověku už nemůže být nic jasnějšího nad logický 40 45 50 55 60 to. Druhý příklad líčí Somerville na několika stránkách. Pokusím se věc sestručnit. Somerville klade otázku: budete považovat za demokrata člověka, který uznává toleranci jen několika náboženských sekt mezi sebou, ale nepřipouští celou řadu sekt jiných ? Každý ovšem řekne, že ne. A tu pan Somerville vyrukuje s poukazem, že tímto mužem by 1 John Locke, vynikající anglický demokrat 17.století. Na čemž chce ukázat, že tady logika přestává platit, poněvadž to, čím byl Locke demokratický a pokrokový ve své době, je dnes zdrojem reakce. Dnes bychom člověka s týmiž názory, jaké měl John Locke, v žádném případě nemohli považovat za demokrata, naopak, každý by se mu vy smál.
====================
68.jpg
====================
5 10 10 80 Podívejme se na příklad opět zblízka. Věc má dvě stránky: bud demokratičností a pokrokovostí rozumíme tendenci člověka, anebo jimi rozumíme společenské zařazení. V prvém případě člověk, který má dnes názory Lockovy, není demokratem proto, poněvadž nemá tendenci demokratickou, nýbrž reakční. V druhém případě pak ovšem společenské zařazení Lockovo bylo nutné vázáno na dobu a okolnosti a nemůže tedy být mechanický přenášeno do doby a okolností jiných. Pak ovšem pojem demokrata sedmnáctého století je pojmem jedním a pojem domokrata v naší době pojmem druhým. Ptáme-li se pak, nazveme-li demokra tem člověka takových a takových názorů, není a nemůže být na první pohled jasno, o který pojem tu jde. Každý odpovídá v domnění, že jde o dnešního demokrata, a Somerville pak vítězoslavně ukazuje na logický defekt - a docela zapomene na to, že jde o dva různé pojmy. Konec konců však přece jenom není mezi oběma pojmy nepřekročitelná hráz. Je něco společného Lockovi i dnešnímu demokratovi, není Locke demokratem z jedněch důvodů a dnešní člověk z důvodů docela jiných; oba jsou bratři, i když jsou oddělení třemi sty lety. Demokratický ideál je spojuje, je pánem nad oběma, je jejich vyznáním a vírou; slova, jimiž formulují své přesvědčení, jsou poplatna době, ale smysl, kterému slouží, je dán demokratickým programem. Boje, jichž se každý z nich účastní, jsou docela různé; ale demokrata v nich poznáte podle vysoko vyzdviženého praporu svobody a snášenlivosti. A tak konec konců Somervillův příklad je jen sofistickou 25 hříčkou právě tak, jako jí byl výrok onoho amerického politika o oddělování černochů od bělochů. 15 20 30 30 35 40 A tak nelze než brát skepticky závěr, který Somervill činí na základě takových příkladů, že totiž skutečný běh událostí nese s sebou situace, které jsou s hlediska formálné logického protismyslné. Tvrdím, že jsou protismyslné prostě proto, že je tak pan Somerville předkládá, že je tak interpretuje. Tvrdím, že každý takový příklad lze formulovat tak, že nedochází k logickým sporům. Nemohu to ovšem nyní dokazovat do nekonečna o každém příkladu; ale jsem ochoten tak činit v diskusi. Celá věc ovšem souvisí s marxistickým pojetím logiky. Základem tohoto pojetí je přesvědčení, že pojmy vznikají abstrakcí a logická schemata že se týkají pouze myšlenkových forem /Denkformen/. Abstrakce tu však znamená otisk přírody a myšlenková forma je jen detail na vlastním myšlenkovém průběhu. Ukazoval jsem už, jak toto pojetí nevystihuje skutečnost. Tvrdím, že nepochopíme nic z logiky, nepochopíme-li, že logické zákony nejsou v myšlení, že nejsou imanentní myšlenkovému procesu, že nejsou obsaženy ani v tomto procesu ani v jeho formách, nýbrž že jsou pravidlem pro myšlení, že jsou jakoby předpisy, jimiž se řídíme a jimiž se dáme vést. Uznáváme vědomě platnost těchto zákonů, zavazujeme jim, ale neobjevujeme jich v procesu samém jako objektivní zákonitost, kterou nezbývá než vzít na vědomí. Dokladem toho je skutečnost, že dosud nebyl ani nejprostší logický zákon psychologicky vy svétlen, ba ani psychologicky popsán. To právě patří 50 k podstatě logických zákonů, že je není možno popisovat ani konstatovat, nýbrž jenom bud přijmout nebo vyvracet. A zůstává nepříjemný úkol každému, kdo je chce vyvracet, aby tak činil logicky, neboť vyvrací-li je nelogicky, vylívá vodu z rybníka na 45 55 60 břeh. se Nakonec bych chtěl učinit malou poznámku k termínu "formální logika. Jsem přesvědčen o tom, že to je velice nevhodný název. Neexistuje ve skutečnosti žádná čistá formálnost, a neexistuje ani formální logika. By lo by falešné odtrhovat formu od obsahu, a bylo by ještě falešnější hledat logickou zákonitost ve formách myšlení. Logika není vedou o formách myšlení, nýbrž vědou o obecných pravidlech správného myšlení, která jsou plodem několikatisícileté myšlenkové praxe nesčíslných lidských generací. Nesmír-
68.jpg
====================
5 10 10 80 Podívejme se na příklad opět zblízka. Věc má dvě stránky: bud demokratičností a pokrokovostí rozumíme tendenci člověka, anebo jimi rozumíme společenské zařazení. V prvém případě člověk, který má dnes názory Lockovy, není demokratem proto, poněvadž nemá tendenci demokratickou, nýbrž reakční. V druhém případě pak ovšem společenské zařazení Lockovo bylo nutné vázáno na dobu a okolnosti a nemůže tedy být mechanický přenášeno do doby a okolností jiných. Pak ovšem pojem demokrata sedmnáctého století je pojmem jedním a pojem domokrata v naší době pojmem druhým. Ptáme-li se pak, nazveme-li demokra tem člověka takových a takových názorů, není a nemůže být na první pohled jasno, o který pojem tu jde. Každý odpovídá v domnění, že jde o dnešního demokrata, a Somerville pak vítězoslavně ukazuje na logický defekt - a docela zapomene na to, že jde o dva různé pojmy. Konec konců však přece jenom není mezi oběma pojmy nepřekročitelná hráz. Je něco společného Lockovi i dnešnímu demokratovi, není Locke demokratem z jedněch důvodů a dnešní člověk z důvodů docela jiných; oba jsou bratři, i když jsou oddělení třemi sty lety. Demokratický ideál je spojuje, je pánem nad oběma, je jejich vyznáním a vírou; slova, jimiž formulují své přesvědčení, jsou poplatna době, ale smysl, kterému slouží, je dán demokratickým programem. Boje, jichž se každý z nich účastní, jsou docela různé; ale demokrata v nich poznáte podle vysoko vyzdviženého praporu svobody a snášenlivosti. A tak konec konců Somervillův příklad je jen sofistickou 25 hříčkou právě tak, jako jí byl výrok onoho amerického politika o oddělování černochů od bělochů. 15 20 30 30 35 40 A tak nelze než brát skepticky závěr, který Somervill činí na základě takových příkladů, že totiž skutečný běh událostí nese s sebou situace, které jsou s hlediska formálné logického protismyslné. Tvrdím, že jsou protismyslné prostě proto, že je tak pan Somerville předkládá, že je tak interpretuje. Tvrdím, že každý takový příklad lze formulovat tak, že nedochází k logickým sporům. Nemohu to ovšem nyní dokazovat do nekonečna o každém příkladu; ale jsem ochoten tak činit v diskusi. Celá věc ovšem souvisí s marxistickým pojetím logiky. Základem tohoto pojetí je přesvědčení, že pojmy vznikají abstrakcí a logická schemata že se týkají pouze myšlenkových forem /Denkformen/. Abstrakce tu však znamená otisk přírody a myšlenková forma je jen detail na vlastním myšlenkovém průběhu. Ukazoval jsem už, jak toto pojetí nevystihuje skutečnost. Tvrdím, že nepochopíme nic z logiky, nepochopíme-li, že logické zákony nejsou v myšlení, že nejsou imanentní myšlenkovému procesu, že nejsou obsaženy ani v tomto procesu ani v jeho formách, nýbrž že jsou pravidlem pro myšlení, že jsou jakoby předpisy, jimiž se řídíme a jimiž se dáme vést. Uznáváme vědomě platnost těchto zákonů, zavazujeme jim, ale neobjevujeme jich v procesu samém jako objektivní zákonitost, kterou nezbývá než vzít na vědomí. Dokladem toho je skutečnost, že dosud nebyl ani nejprostší logický zákon psychologicky vy svétlen, ba ani psychologicky popsán. To právě patří 50 k podstatě logických zákonů, že je není možno popisovat ani konstatovat, nýbrž jenom bud přijmout nebo vyvracet. A zůstává nepříjemný úkol každému, kdo je chce vyvracet, aby tak činil logicky, neboť vyvrací-li je nelogicky, vylívá vodu z rybníka na 45 55 60 břeh. se Nakonec bych chtěl učinit malou poznámku k termínu "formální logika. Jsem přesvědčen o tom, že to je velice nevhodný název. Neexistuje ve skutečnosti žádná čistá formálnost, a neexistuje ani formální logika. By lo by falešné odtrhovat formu od obsahu, a bylo by ještě falešnější hledat logickou zákonitost ve formách myšlení. Logika není vedou o formách myšlení, nýbrž vědou o obecných pravidlech správného myšlení, která jsou plodem několikatisícileté myšlenkové praxe nesčíslných lidských generací. Nesmír-
====================
69.jpg
====================
LO 5 9 né množství pokusů a právě tolák omylů předcházelo formulaci každého z těchto pravidel; a také každé z těchto pravidel je novým mezníkem na vítězné cesté ducha, ano je dokumentem nového vítězství ducha nad hmotou. IV. DIALEKTIKA Logika ovšem není vševěda, to znamená, má svůj vymezený obor. Proto žádný vědec ani filosof nevystačí s logikou a s logickým myšlením 10 ním, neboť to je jenom pomickou, obecným pravidlem, jak se dobrat správných konců, ale které nás ovšem nemůže poučiti o nových faktech. V tom smyslu každá véda i filosofie přesahují oblast logickou; to ovšem neznamená, že logická zákonitost je tím rušena. Naopak právě v tom záleží cesta vědcova, že logiku neruší, nýbrž naplňuje: 15 řídí se jejími pravidly vždy v nových a nových situacích. Casto 25 95 musí nové formulovat některá logická pravidla, někdy také musí formulovat nová: tím ovšem nikdy nepodvrací logický řád, nýbrž naopak jej upevňuje. Ale jak už jsem řekl, filosofie i vědy přesahují oblast logickou, a to nejen tak, že jsou neskonale bohatší obsahem, 20 neboť se obírají nepřebernou plností reality, nýbrž také tím, že mají své specifické, logice sice neodporující, ale přece ji přesahující methody. Tyto methody jsou nejrůznějšího druhu, od pracovního postupu dělníka u obráběcího stroje až po složitý proces technické výroby umělého hedvábí, od method chemické analy sy až ke způsobu transformace prvků v cyklotronech, od postupu řešení jednoduchých geometrických příkladů k Lorentzovým transformacím atd.atd. Všechny ty to methody jsou sice aplikací logických pravidel, ale nevyplývají jenom z nich, nýbrž též z povahy skutečnosti, reality, která je předmětem védeckého zkoumání. A právě tak, jako lze obecně a nejobecněji formulovat pravidla logického postupu myšlení, tak lze také obecné a nejobecněji charakterisovat ty vlastnosti reality, které jsou určující měrou účast ny svým vlivem na povaze a konečném vzhledu oněch speciálních method. Jinými slovy: je možno dvojím způsobem klasifikovat vědecké methody, bud s hlediska logického anebo s hlediska ontologického. Přidržíme-li se posledního, docházíme k nejobecnejším zákonům objektivního světa, k zákonům dialektickým. Už jsem naznačil své přesvědčení, že dialektika nepadá s monismem. Zbývá nyní, abych ukázal, v čem kladně hodnotím dialektiku. Přidržím se raději v té věci formulace Stalinovy než Somervillovy, ačkoli se věcně neliší; Somerville opakuje Stalina jen vlastními slovy. 30 35 35 40 45 50 50 První zákon dialektický je znám pod jménem zákona souvislosti všeho se vším. Podle tohoto zákona je skutečnost souvislým, jednotným celkem, kde věci a jevy jsou vzájemně organicky spjaty, jsou na sobé závislé a vzájemně se podmiňují. Nelze tedy pochopiti správně ani jeden zjev, vyjmeme-li jej z jeho původní souvislosti a studujeme-li jej isolovaně. Tento zákon plně přijímám s těmito poznámkami: za prvél Uvedená poučka by se mohla stát lehko zásadou dostatečné neurčitosti, neboť jev nikdy nemůžeme úplně vyčerpat ve všech jeho vztazích k ostatním jevům. Proto je nutno tento zákon doplnit v tom smyslu, že některé z oněch vztahů a souvislostí jsou podstatné, jiné však že jsou podle okolností více nebo méně zanedbatelné. Tak na př. při normálních chemických pokusech nedbáme, zda je novoluní nebo úplněk, i když jsme přesvědčeni, že i tu 55 nějaký vztah je. Tento vztah je však zcela zanedbatelný. Právě tak ne sporně souvisí chování všech organismů na naší zemi s tím, co se odehrává v nějaké spirální mlhovině. Ale nejen že procesy v oné spirální mlhovině nemůžeme poznat než v nejhrubších obry sech, nám toho není vůbec potřeba pro naši vědu. Nikdo nebude tvrdit, že nemů žeme poznat život z toho důvodu, že nemůžeme poznat všechno, co se děje ve spirálních mlhovinách. Za druhé. Podle poučky platí, že v jiných podmínkách se každá věc chová jinak. Poznáváme-li tedy nějaký jev experimentálně, poznáváme jej za změněných, umelých 60
69.jpg
====================
LO 5 9 né množství pokusů a právě tolák omylů předcházelo formulaci každého z těchto pravidel; a také každé z těchto pravidel je novým mezníkem na vítězné cesté ducha, ano je dokumentem nového vítězství ducha nad hmotou. IV. DIALEKTIKA Logika ovšem není vševěda, to znamená, má svůj vymezený obor. Proto žádný vědec ani filosof nevystačí s logikou a s logickým myšlením 10 ním, neboť to je jenom pomickou, obecným pravidlem, jak se dobrat správných konců, ale které nás ovšem nemůže poučiti o nových faktech. V tom smyslu každá véda i filosofie přesahují oblast logickou; to ovšem neznamená, že logická zákonitost je tím rušena. Naopak právě v tom záleží cesta vědcova, že logiku neruší, nýbrž naplňuje: 15 řídí se jejími pravidly vždy v nových a nových situacích. Casto 25 95 musí nové formulovat některá logická pravidla, někdy také musí formulovat nová: tím ovšem nikdy nepodvrací logický řád, nýbrž naopak jej upevňuje. Ale jak už jsem řekl, filosofie i vědy přesahují oblast logickou, a to nejen tak, že jsou neskonale bohatší obsahem, 20 neboť se obírají nepřebernou plností reality, nýbrž také tím, že mají své specifické, logice sice neodporující, ale přece ji přesahující methody. Tyto methody jsou nejrůznějšího druhu, od pracovního postupu dělníka u obráběcího stroje až po složitý proces technické výroby umělého hedvábí, od method chemické analy sy až ke způsobu transformace prvků v cyklotronech, od postupu řešení jednoduchých geometrických příkladů k Lorentzovým transformacím atd.atd. Všechny ty to methody jsou sice aplikací logických pravidel, ale nevyplývají jenom z nich, nýbrž též z povahy skutečnosti, reality, která je předmětem védeckého zkoumání. A právě tak, jako lze obecně a nejobecněji formulovat pravidla logického postupu myšlení, tak lze také obecné a nejobecněji charakterisovat ty vlastnosti reality, které jsou určující měrou účast ny svým vlivem na povaze a konečném vzhledu oněch speciálních method. Jinými slovy: je možno dvojím způsobem klasifikovat vědecké methody, bud s hlediska logického anebo s hlediska ontologického. Přidržíme-li se posledního, docházíme k nejobecnejším zákonům objektivního světa, k zákonům dialektickým. Už jsem naznačil své přesvědčení, že dialektika nepadá s monismem. Zbývá nyní, abych ukázal, v čem kladně hodnotím dialektiku. Přidržím se raději v té věci formulace Stalinovy než Somervillovy, ačkoli se věcně neliší; Somerville opakuje Stalina jen vlastními slovy. 30 35 35 40 45 50 50 První zákon dialektický je znám pod jménem zákona souvislosti všeho se vším. Podle tohoto zákona je skutečnost souvislým, jednotným celkem, kde věci a jevy jsou vzájemně organicky spjaty, jsou na sobé závislé a vzájemně se podmiňují. Nelze tedy pochopiti správně ani jeden zjev, vyjmeme-li jej z jeho původní souvislosti a studujeme-li jej isolovaně. Tento zákon plně přijímám s těmito poznámkami: za prvél Uvedená poučka by se mohla stát lehko zásadou dostatečné neurčitosti, neboť jev nikdy nemůžeme úplně vyčerpat ve všech jeho vztazích k ostatním jevům. Proto je nutno tento zákon doplnit v tom smyslu, že některé z oněch vztahů a souvislostí jsou podstatné, jiné však že jsou podle okolností více nebo méně zanedbatelné. Tak na př. při normálních chemických pokusech nedbáme, zda je novoluní nebo úplněk, i když jsme přesvědčeni, že i tu 55 nějaký vztah je. Tento vztah je však zcela zanedbatelný. Právě tak ne sporně souvisí chování všech organismů na naší zemi s tím, co se odehrává v nějaké spirální mlhovině. Ale nejen že procesy v oné spirální mlhovině nemůžeme poznat než v nejhrubších obry sech, nám toho není vůbec potřeba pro naši vědu. Nikdo nebude tvrdit, že nemů žeme poznat život z toho důvodu, že nemůžeme poznat všechno, co se děje ve spirálních mlhovinách. Za druhé. Podle poučky platí, že v jiných podmínkách se každá věc chová jinak. Poznáváme-li tedy nějaký jev experimentálně, poznáváme jej za změněných, umelých 60
====================
70.jpg
====================
10 LO 5 10 podmínek, které jsme sami bez dobré znalosti věcí nastrojili. Znamená tedy každý experiment odtrhování jevu z jeho přirozených souvislostí, znamená tedy násilí na přírodě. Opet však musíme poznamenati: ve většině případů jsou experimentem porušeny jen některé nepodstatné souvislosti, kterých tak jako tak není třeba dbát jak jsme o tom mluvili v první poznámce. Zároveň však je třeba upozornit, že přece jenom někdy jde nevyhnutelně o podstatné souvislosti. Účelem našeho poznání však není a nemůže být poznat svět tak jaký jest, nýbrž svět upravit, předělat, změnit. Svět skutečně poznáváme tak, že jej měníme. Za treti V prvním dialektickém zákoně by mohl být spatřován subjektivismus. Jestliže totiž se všechny věci navzájem podmiňují, pak také můj mozek a mé myšlení podmiňují všechen ostatní svět, který by vypadal jinak, kdyby mého mozku nebylo. Vec uvedeme na pravou míru, držíme-li se prvních dvou poznámek. Jednak vliv mozku a myšlenkového procesu na ostatní svět je tak malý, uvažujeme-li jen existenci mozku a myšlení, že může být ve velké většině zcela zanedbán. Ne ovšem vždycky; někdy skutečně vyroste vážná otázka subjektivnosti poznání; ale to jsou celkem vzácné případy. Na druhé straně je však myšlení mohutnou organisační silou, která na příklad podstatné mění tvář rozlehlých krajin, ba celé země. Pak ovšem neplatí, že měníme svět tím, že jej poznáváme to by byl ultrapositivismus a k subjektivismu se svažující názor nýbrž naopak platí, že svět poznáváme tím, že jej měníme. A tak nezapomeneme-li na tyto poznámky, je prvnd dialektický zákon 25 podstatným védeckým přínosem, který musí vzít za svůj každý filosof a každý vědec, ať už v celku s dialektickým materialismem souhlasí nebo nikoli. 15 25 20 30 40 Druhý zákon je znám jako zákon ustavičné změny a pohybu. To znamená, že je skutečnost, realita objektivní ve stavu nepretržité obmovy a vývoje, nepřetržitého rození a umírání; tu přichází ke cti opět heslo PANTA REI, vše se pohybuje. Také tento zákon je nutno přijmout především na obranu proti tém tendencím, které chtějí každou změnu označit za povrchovou, zatím co pod změnou hledají neměnný substrát, neměnnou podstatu věcí. Ale i zde je třeba učiniti po35 známku, ano výhradu. Uvedený zákon je správný, pokud jde o samotnou objektivní realitu, o samotnou hmotu. Vede však ke sporům, je-li uplatňován i na zákony objektivní reality. Především je tu chyba, o miž jsem již mluvil, že totiž marxisté pojímají každou zákonitost jako imanentní objektivnímu procesu; ale jenom některé zakonitosti jsou ve skutečnosti imanentní. Pokud uvažujeme ony skutečné imanentní zákonitosti, platí druhý zákon dialektiky i pro ně. Naproti tomu neplatí tento zákon na zákonitosti ostatní. Ale ke sporům dochází i uvnitř monistického systému. Poněvadž patří k podstatným rysům dialektického materialismu přesvědčení, že nic se neděje náhodně, 45 nýbrž všechno jen zákonitě jak už jsem na to ukázal, je možno postupovat docela důsledně takto: pakliže se nějaká zákonitost méní, nemění se jistě náhodně, nýbrž naopak zákonitě. Mění-li se však i tato vyšší, nadřazená zákonitost, i ta se musí měnit zákonátě. A tak dále, až přijdeme ovšem v abstrakci - k nejvyšší zákonitosti. A ta se bud nemění čímž je popřena obecná platnost druhého dialektického zákona, podle něhož se bez výjimky všechno mění anebo se tato nejvyšší zákonitost mění, a pak se mění náhodně, libovolně, neboť je nejvyšší a nad ní už vyšší zákonitosti nemůže být tím obecná pak je popřena obecná these, že nic se neděje náhodně, nýbrž všech55 no zákonitě. Z toho vyplývá, že druhý dialektický zákon si může v jeho plnosti osvojit jen taková filosofie, která opusti monismus; v dialektickém materialismu je však tento zákon ne organickou součástí, která vede ke sporům. A upozorňuji, že k celé řadě sporů; z nich jsem uvedl jenom nejnápadnější, nikoli nej podstatnější. Třetím zákonem dialektiky je zákon o předhodu kvantity v kvalitu. Tento zákon nepřijímám z několika důvodů. Především proto, že nová kvalita se tu považuje za přímý produkt vývoje, což vede v praxi 50 60 00
70.jpg
====================
10 LO 5 10 podmínek, které jsme sami bez dobré znalosti věcí nastrojili. Znamená tedy každý experiment odtrhování jevu z jeho přirozených souvislostí, znamená tedy násilí na přírodě. Opet však musíme poznamenati: ve většině případů jsou experimentem porušeny jen některé nepodstatné souvislosti, kterých tak jako tak není třeba dbát jak jsme o tom mluvili v první poznámce. Zároveň však je třeba upozornit, že přece jenom někdy jde nevyhnutelně o podstatné souvislosti. Účelem našeho poznání však není a nemůže být poznat svět tak jaký jest, nýbrž svět upravit, předělat, změnit. Svět skutečně poznáváme tak, že jej měníme. Za treti V prvním dialektickém zákoně by mohl být spatřován subjektivismus. Jestliže totiž se všechny věci navzájem podmiňují, pak také můj mozek a mé myšlení podmiňují všechen ostatní svět, který by vypadal jinak, kdyby mého mozku nebylo. Vec uvedeme na pravou míru, držíme-li se prvních dvou poznámek. Jednak vliv mozku a myšlenkového procesu na ostatní svět je tak malý, uvažujeme-li jen existenci mozku a myšlení, že může být ve velké většině zcela zanedbán. Ne ovšem vždycky; někdy skutečně vyroste vážná otázka subjektivnosti poznání; ale to jsou celkem vzácné případy. Na druhé straně je však myšlení mohutnou organisační silou, která na příklad podstatné mění tvář rozlehlých krajin, ba celé země. Pak ovšem neplatí, že měníme svět tím, že jej poznáváme to by byl ultrapositivismus a k subjektivismu se svažující názor nýbrž naopak platí, že svět poznáváme tím, že jej měníme. A tak nezapomeneme-li na tyto poznámky, je prvnd dialektický zákon 25 podstatným védeckým přínosem, který musí vzít za svůj každý filosof a každý vědec, ať už v celku s dialektickým materialismem souhlasí nebo nikoli. 15 25 20 30 40 Druhý zákon je znám jako zákon ustavičné změny a pohybu. To znamená, že je skutečnost, realita objektivní ve stavu nepretržité obmovy a vývoje, nepřetržitého rození a umírání; tu přichází ke cti opět heslo PANTA REI, vše se pohybuje. Také tento zákon je nutno přijmout především na obranu proti tém tendencím, které chtějí každou změnu označit za povrchovou, zatím co pod změnou hledají neměnný substrát, neměnnou podstatu věcí. Ale i zde je třeba učiniti po35 známku, ano výhradu. Uvedený zákon je správný, pokud jde o samotnou objektivní realitu, o samotnou hmotu. Vede však ke sporům, je-li uplatňován i na zákony objektivní reality. Především je tu chyba, o miž jsem již mluvil, že totiž marxisté pojímají každou zákonitost jako imanentní objektivnímu procesu; ale jenom některé zakonitosti jsou ve skutečnosti imanentní. Pokud uvažujeme ony skutečné imanentní zákonitosti, platí druhý zákon dialektiky i pro ně. Naproti tomu neplatí tento zákon na zákonitosti ostatní. Ale ke sporům dochází i uvnitř monistického systému. Poněvadž patří k podstatným rysům dialektického materialismu přesvědčení, že nic se neděje náhodně, 45 nýbrž všechno jen zákonitě jak už jsem na to ukázal, je možno postupovat docela důsledně takto: pakliže se nějaká zákonitost méní, nemění se jistě náhodně, nýbrž naopak zákonitě. Mění-li se však i tato vyšší, nadřazená zákonitost, i ta se musí měnit zákonátě. A tak dále, až přijdeme ovšem v abstrakci - k nejvyšší zákonitosti. A ta se bud nemění čímž je popřena obecná platnost druhého dialektického zákona, podle něhož se bez výjimky všechno mění anebo se tato nejvyšší zákonitost mění, a pak se mění náhodně, libovolně, neboť je nejvyšší a nad ní už vyšší zákonitosti nemůže být tím obecná pak je popřena obecná these, že nic se neděje náhodně, nýbrž všech55 no zákonitě. Z toho vyplývá, že druhý dialektický zákon si může v jeho plnosti osvojit jen taková filosofie, která opusti monismus; v dialektickém materialismu je však tento zákon ne organickou součástí, která vede ke sporům. A upozorňuji, že k celé řadě sporů; z nich jsem uvedl jenom nejnápadnější, nikoli nej podstatnější. Třetím zákonem dialektiky je zákon o předhodu kvantity v kvalitu. Tento zákon nepřijímám z několika důvodů. Především proto, že nová kvalita se tu považuje za přímý produkt vývoje, což vede v praxi 50 60 00
====================
71.jpg
====================
20 CT Vsak 11 k tomu, že se vyšší vždycky vykládá z nižšího: filosofie se vykládá z doby a ze situace, židovské náboženství se vykládá povahou židů, mravní řád se vyloží ze sociálních poměrů, dějiny z pohybu mas, pravda z lidské psychologie nebo z praxe, společnost ze stá 5 da, člověk z opice, vědomí z reality a myšlení z fysiologie mozku, život z hmoty atd. atd. Tato tendence je jednostranná; pravda, často vyložíme, jak říká Masaryk, z přírodního okolí mnoho, co se na první pohled zdá charakterem národním; nehledejme v duši, co je jen na hoiamu kůži nebo dokonce jen v kožichu. Jeezbytně třeba také 10 opačného výkladu, kdy dobu a situaci vykládáme z filosofie tak na pracismus má své kořeny už v Herderovi a pak ovšem ve Fichteovi, v Lutherovi a Gobineauovi atd. - kdy dějiny Izraele vykládáme jeho náboženstvím tak na př. nepochopíme tu úžasnou odolnost maličkého nárůdku mezi obrovskými říšemi, jestliže neporozumíme víře soudců a 15 proroků v jediného Boha -; právě tak sociální řád je třeba vykládat mravním řádem, lidské poznání ideálem pravdy, stádo je třeba vyložit podle obrazu dokonalé společnosti, chování šimpanzovo podle chování lidského, výměnu látkovou v jedné buňce plánem celého organismu a tak podobně. Tvrdím, že obojího výkladu je třeba a že nelze odvozovat jedno z druhého více než druhé z prvního. Jakákoli úchy 1ka z rovnováhy znamená nepřípustné zjednodušení, simplifikaci, a a chybnou jednostrannost, která nutně vede k odluce od skutečnosti, která vede ke skreslování skutečnosti. Za druhé Třetí zákon marxistické dialektiky vnáší do přírody logické principy, které tam 25 nepatří. To, čemu my říkáme kvantita, je ve skutečnosti jenom určity druh kvality objektivní reality. Kvantitu nelze vidět, poznat, nýbrž pouze za určitých okolností spočítat, naměřit. Kvantita neodlucitelné souvisí s kvantifikaci. Objektivní kvantita neexistuje, nýbrž je to pouze kvalita skutečnosti, kterou my tridime svými meřítky na odloučené objekty, které pak počítáme. To, co počítáme není pak nikdy přesné sama skutečnost, nýbrž vždy idealisovaná, typisovaná skutečnost. Nebudu se o tom dále zmiňovat; prof.Kozák o té věci už několikrát mluvil. S jeho výklady do velké míry souhlasím ačli si je nevykládám po svém, neboť jsem pojetí Kozákovo nijak podrobně nestudoval. Za třetí. Výklad konkretních fakt tímto třetím zákonem vypadne vždycky násilně a nepřirozeně. Zapomíná na to, že zatím co u mrznutí vody v led existuje rovnocenný proces opačný, totiž tání ledu ve vodu, kde se tedy nedá mluvit v pravém smy slu slova o vývoji, u skutečného vývoje biologického je proces přísně 40 jednostranný. Dále příliš generalisuje poučku, že vývoj se děje. skoky, revolučními změnami. Tak na př. samo mičurinství a lysenkov ská theorie je založena na odmítání mutačních přeskoků jako hybné síly vývoje a ukazuje, jak vlivem prostředí se pomalu mění vlastnosti rostliny a zvířete. Každý pře skok se liší od normálních změn 45 ostatních pouze svou nápadností, málokdy však svou důležitostí. Jen ve fysice a v chemii jde při kvalitativních změnách o důležité uzly; ale právě tam chybí nejdůležitější věc, totiž jejich vývojovo st. Aplikace třetího zákona dialektiky na theorii revoluce v tom smy sl lu, že rovoluční zvraty v historii lidstva přirozené a nezbytné je proto nesprávná. Revoluce je vždycky posledním východiskem, je přípustná jako ultima ratio, nemůže se však stát principem. Odmítam třetí zákon dialektický v neposlední řadě také proto, že odmítám marxistickou theorii revoluce. 30 30 55 35 50 50 55 60 09 Jako čtvrtý zákon dialektický uvádí Stalin the si, že přírodním jevům jsou vlastní vnitřní rozpory a že boj protikladů tvoří vnitřní náplň procesu vývoje. To je očividně doplněk třetího zákona, nebo lépe: jeho prohloubení. To, co jsem uvedl proti třetímu zákonu, platí přirozeně i proti zákonu čtvrtému. Především zaráží anthropomorfismus ve formulaci, totiž že jde o boj; nelze přece bez úsměvu přejít tvrzení, že odstředivá síla "bojuje se silou do středivou, že při slapech měsíc bojuje s třením vody, že meteor bojuje se zástupem plynných molekul, až se celý roze žhaví atd. Za dru-
71.jpg
====================
20 CT Vsak 11 k tomu, že se vyšší vždycky vykládá z nižšího: filosofie se vykládá z doby a ze situace, židovské náboženství se vykládá povahou židů, mravní řád se vyloží ze sociálních poměrů, dějiny z pohybu mas, pravda z lidské psychologie nebo z praxe, společnost ze stá 5 da, člověk z opice, vědomí z reality a myšlení z fysiologie mozku, život z hmoty atd. atd. Tato tendence je jednostranná; pravda, často vyložíme, jak říká Masaryk, z přírodního okolí mnoho, co se na první pohled zdá charakterem národním; nehledejme v duši, co je jen na hoiamu kůži nebo dokonce jen v kožichu. Jeezbytně třeba také 10 opačného výkladu, kdy dobu a situaci vykládáme z filosofie tak na pracismus má své kořeny už v Herderovi a pak ovšem ve Fichteovi, v Lutherovi a Gobineauovi atd. - kdy dějiny Izraele vykládáme jeho náboženstvím tak na př. nepochopíme tu úžasnou odolnost maličkého nárůdku mezi obrovskými říšemi, jestliže neporozumíme víře soudců a 15 proroků v jediného Boha -; právě tak sociální řád je třeba vykládat mravním řádem, lidské poznání ideálem pravdy, stádo je třeba vyložit podle obrazu dokonalé společnosti, chování šimpanzovo podle chování lidského, výměnu látkovou v jedné buňce plánem celého organismu a tak podobně. Tvrdím, že obojího výkladu je třeba a že nelze odvozovat jedno z druhého více než druhé z prvního. Jakákoli úchy 1ka z rovnováhy znamená nepřípustné zjednodušení, simplifikaci, a a chybnou jednostrannost, která nutně vede k odluce od skutečnosti, která vede ke skreslování skutečnosti. Za druhé Třetí zákon marxistické dialektiky vnáší do přírody logické principy, které tam 25 nepatří. To, čemu my říkáme kvantita, je ve skutečnosti jenom určity druh kvality objektivní reality. Kvantitu nelze vidět, poznat, nýbrž pouze za určitých okolností spočítat, naměřit. Kvantita neodlucitelné souvisí s kvantifikaci. Objektivní kvantita neexistuje, nýbrž je to pouze kvalita skutečnosti, kterou my tridime svými meřítky na odloučené objekty, které pak počítáme. To, co počítáme není pak nikdy přesné sama skutečnost, nýbrž vždy idealisovaná, typisovaná skutečnost. Nebudu se o tom dále zmiňovat; prof.Kozák o té věci už několikrát mluvil. S jeho výklady do velké míry souhlasím ačli si je nevykládám po svém, neboť jsem pojetí Kozákovo nijak podrobně nestudoval. Za třetí. Výklad konkretních fakt tímto třetím zákonem vypadne vždycky násilně a nepřirozeně. Zapomíná na to, že zatím co u mrznutí vody v led existuje rovnocenný proces opačný, totiž tání ledu ve vodu, kde se tedy nedá mluvit v pravém smy slu slova o vývoji, u skutečného vývoje biologického je proces přísně 40 jednostranný. Dále příliš generalisuje poučku, že vývoj se děje. skoky, revolučními změnami. Tak na př. samo mičurinství a lysenkov ská theorie je založena na odmítání mutačních přeskoků jako hybné síly vývoje a ukazuje, jak vlivem prostředí se pomalu mění vlastnosti rostliny a zvířete. Každý pře skok se liší od normálních změn 45 ostatních pouze svou nápadností, málokdy však svou důležitostí. Jen ve fysice a v chemii jde při kvalitativních změnách o důležité uzly; ale právě tam chybí nejdůležitější věc, totiž jejich vývojovo st. Aplikace třetího zákona dialektiky na theorii revoluce v tom smy sl lu, že rovoluční zvraty v historii lidstva přirozené a nezbytné je proto nesprávná. Revoluce je vždycky posledním východiskem, je přípustná jako ultima ratio, nemůže se však stát principem. Odmítam třetí zákon dialektický v neposlední řadě také proto, že odmítám marxistickou theorii revoluce. 30 30 55 35 50 50 55 60 09 Jako čtvrtý zákon dialektický uvádí Stalin the si, že přírodním jevům jsou vlastní vnitřní rozpory a že boj protikladů tvoří vnitřní náplň procesu vývoje. To je očividně doplněk třetího zákona, nebo lépe: jeho prohloubení. To, co jsem uvedl proti třetímu zákonu, platí přirozeně i proti zákonu čtvrtému. Především zaráží anthropomorfismus ve formulaci, totiž že jde o boj; nelze přece bez úsměvu přejít tvrzení, že odstředivá síla "bojuje se silou do středivou, že při slapech měsíc bojuje s třením vody, že meteor bojuje se zástupem plynných molekul, až se celý roze žhaví atd. Za dru-
====================
72.jpg
====================
LO 5 20 10 15 ww 12 hé odmítám zavedení boje jako téměř metafy sického principu. Jde o práci, ne o boj s hmotou. Takové výrazivo silné a nepříjemně připomíná romantismus jehož je ostatně Hegel, původce podobných formulací, rodným synem. Za třetí o protikladu platí totéž, co jsem řekl o kvantité; je to kategorie logická, kterou není přípustno zavádět jako objektivní princip. Různé věci na sebe různě Působí; tento způsob působení nám může někdy připomínat logický rozpor tak, že ono působení také na zveme rozporem, protikladností. Ale je to jen příměr, nikoli vystižení plné reality. Kromě toho už pojem protikladu obasahuje nijak odůvodněný předpoklad, že jde vždycky o dva partnery. Skutečnost nás však poučí o tom, že může jít často o velký počet partnerů. Jestliže z nich pak lepíme dvojice, je to vždycky dobře vidět, že to je naše pořádání. Naproti tomu však chci upozornit, že protikladnost a rozpory mají svou velkou závažnost v myšlení. Methoda docházení pravdy odhalováním rozporů v názorech cizích i svých je důležitou methodou filosofickou, která nevyplývá z pouhé logiky a často naši chybnou cestu myšlení pouze deduktivního přivádí na správný směr vlastními prostředky. Je to však podstatou vlastní kritická methoda filosofická, které lze úspěšně užít jenom na lidská pojetí, na cizí nebo svoje názory, na myšlení - nikoli na přírodu. Ale je to nejenom methoda poznání, nýbrž také psychologický fakt mimo vší methodiku, že je v povaze lidského myšlení myslit v protikladech. I sám jazyk to naznačuje, když užíváme rozlučovacích spojek jako 25 ale, avšak, však, naproti tomu, ovšem, nýbrž atd. Je však nepřípustným schematisováním, vidět kořen této skutečnosti v objektivní přírodě. Tohoto ony lu se dopouští každý monista, neboť trvá na substanciální, materiální jednotě myšlení a bytí, z níž mu ovšem plyne chybná zásada, že nihil est in intellectu, quod non antea fuerit in rebus. 20 30 30 35 40 45 50 Je-li konečně hlavním kredem marxistické dialektiky, že všechno závisí na podmínkách, na místu a času, úplně souhlasím; je třeba se však tázat, do jaké míry roste tato závislost, a za druhé, na čem závisí ony podmínky, místo a čas. V. JEDNOTA. Označil jsem každý monismus, nezávisle na tom, je-li idealistický nebo materialistický v otázce priority ducha či hmoty, za podstatné materialistický v tom, že nedovede pochopit jednotu světa jinak než jako substanciální, imanentní, totiž záležející v tom, že jednota světa je dána jedinou světovou substanci. Odmítneme-li toto monistické pojetí, padne ovšem také takto pochopená jednota. Znamená to však ztrátu každé jednoty ? Jako jednota organismu nezáleží v tom, že je stavěn z jednoho prvku, nýbrž v jeho organisaci, v jeho struktuře, v plánu jeho stavby, tak také jednota světa není ve světové substanci, nýbrž ve světovém plánu, který není světu imanentní, nýbrž který jej přesahuje, který je nad ním, který světu vládne jako zákon, jako požadavek, příkaz. Tato jednota ovšem není materiální, nýbrž duchovní, není imanentní, nýbrž transcendentní, neexistuje, nýbrž platí, nelze ji popsat, nýbrž bud se jí podřídit nebo ji odmítnout; není otázkou theorie, nýbrž naopak životní praxe. Nejde o to ji najít, nýbrž uplatnit. Této jednotě byla dávána různá jména. Nezáleží však na tom, mluvíme-li o světo55 vém řádu nebo pravdě, mluvíme-li o spravedlnosti nebo o lásce, která má kosmický dosah, mluvíme-li o ideálu lidskosti nebo o vládě mravních zákonů, mluvíme-li o tom, jak nebesa vypravují slávu Boží nebo že Prozřetelnost vede národy dějinami to všechno jsou nedokonalé a nevystihující formulace. Na konec jde o to, že máme na mysli onu jednotu, které není vidět, ale jíž je nutno se zavázat, kterou není slyšet, ale které je třeba uposlechnout. Kdo neporozumí, že může existovat ještě jiná jednota než jednota stavu, odevzdat 60
72.jpg
====================
LO 5 20 10 15 ww 12 hé odmítám zavedení boje jako téměř metafy sického principu. Jde o práci, ne o boj s hmotou. Takové výrazivo silné a nepříjemně připomíná romantismus jehož je ostatně Hegel, původce podobných formulací, rodným synem. Za třetí o protikladu platí totéž, co jsem řekl o kvantité; je to kategorie logická, kterou není přípustno zavádět jako objektivní princip. Různé věci na sebe různě Působí; tento způsob působení nám může někdy připomínat logický rozpor tak, že ono působení také na zveme rozporem, protikladností. Ale je to jen příměr, nikoli vystižení plné reality. Kromě toho už pojem protikladu obasahuje nijak odůvodněný předpoklad, že jde vždycky o dva partnery. Skutečnost nás však poučí o tom, že může jít často o velký počet partnerů. Jestliže z nich pak lepíme dvojice, je to vždycky dobře vidět, že to je naše pořádání. Naproti tomu však chci upozornit, že protikladnost a rozpory mají svou velkou závažnost v myšlení. Methoda docházení pravdy odhalováním rozporů v názorech cizích i svých je důležitou methodou filosofickou, která nevyplývá z pouhé logiky a často naši chybnou cestu myšlení pouze deduktivního přivádí na správný směr vlastními prostředky. Je to však podstatou vlastní kritická methoda filosofická, které lze úspěšně užít jenom na lidská pojetí, na cizí nebo svoje názory, na myšlení - nikoli na přírodu. Ale je to nejenom methoda poznání, nýbrž také psychologický fakt mimo vší methodiku, že je v povaze lidského myšlení myslit v protikladech. I sám jazyk to naznačuje, když užíváme rozlučovacích spojek jako 25 ale, avšak, však, naproti tomu, ovšem, nýbrž atd. Je však nepřípustným schematisováním, vidět kořen této skutečnosti v objektivní přírodě. Tohoto ony lu se dopouští každý monista, neboť trvá na substanciální, materiální jednotě myšlení a bytí, z níž mu ovšem plyne chybná zásada, že nihil est in intellectu, quod non antea fuerit in rebus. 20 30 30 35 40 45 50 Je-li konečně hlavním kredem marxistické dialektiky, že všechno závisí na podmínkách, na místu a času, úplně souhlasím; je třeba se však tázat, do jaké míry roste tato závislost, a za druhé, na čem závisí ony podmínky, místo a čas. V. JEDNOTA. Označil jsem každý monismus, nezávisle na tom, je-li idealistický nebo materialistický v otázce priority ducha či hmoty, za podstatné materialistický v tom, že nedovede pochopit jednotu světa jinak než jako substanciální, imanentní, totiž záležející v tom, že jednota světa je dána jedinou světovou substanci. Odmítneme-li toto monistické pojetí, padne ovšem také takto pochopená jednota. Znamená to však ztrátu každé jednoty ? Jako jednota organismu nezáleží v tom, že je stavěn z jednoho prvku, nýbrž v jeho organisaci, v jeho struktuře, v plánu jeho stavby, tak také jednota světa není ve světové substanci, nýbrž ve světovém plánu, který není světu imanentní, nýbrž který jej přesahuje, který je nad ním, který světu vládne jako zákon, jako požadavek, příkaz. Tato jednota ovšem není materiální, nýbrž duchovní, není imanentní, nýbrž transcendentní, neexistuje, nýbrž platí, nelze ji popsat, nýbrž bud se jí podřídit nebo ji odmítnout; není otázkou theorie, nýbrž naopak životní praxe. Nejde o to ji najít, nýbrž uplatnit. Této jednotě byla dávána různá jména. Nezáleží však na tom, mluvíme-li o světo55 vém řádu nebo pravdě, mluvíme-li o spravedlnosti nebo o lásce, která má kosmický dosah, mluvíme-li o ideálu lidskosti nebo o vládě mravních zákonů, mluvíme-li o tom, jak nebesa vypravují slávu Boží nebo že Prozřetelnost vede národy dějinami to všechno jsou nedokonalé a nevystihující formulace. Na konec jde o to, že máme na mysli onu jednotu, které není vidět, ale jíž je nutno se zavázat, kterou není slyšet, ale které je třeba uposlechnout. Kdo neporozumí, že může existovat ještě jiná jednota než jednota stavu, odevzdat 60
====================
73.jpg
====================
5 сл 13 existence, názoru, hesel, je na heap hony vzdálen pravé skutečnasti a příroda i historie pro něho zůstanou neznámými pevninami, terrae ignotae. Resignace nebo násilí to jsou dvě osudné alternativy každého monismu. Marxismus se jim vší silou brání dialektikou i zdůrazněním ustavičného kontaktu s lidmi, s nejširšími masami. Ale přece, ubrání se ? At tak či onak, jsem přesvědčen, že se neubrání, nevzdá-li se monismu. Svou /Dopsáno v Praze, 30. května 1949./
73.jpg
====================
5 сл 13 existence, názoru, hesel, je na heap hony vzdálen pravé skutečnasti a příroda i historie pro něho zůstanou neznámými pevninami, terrae ignotae. Resignace nebo násilí to jsou dvě osudné alternativy každého monismu. Marxismus se jim vší silou brání dialektikou i zdůrazněním ustavičného kontaktu s lidmi, s nejširšími masami. Ale přece, ubrání se ? At tak či onak, jsem přesvědčen, že se neubrání, nevzdá-li se monismu. Svou /Dopsáno v Praze, 30. května 1949./