The 1950 text "De proditione theologiae sermo I.: DE DIVORTIO TEMPORUM" offers a profound theological and philosophical reflection on the nature of human history and social structures. The author rejects a linear view of progress, instead depicting society as a complex organism composed of heterogeneous currents and conflicting forces. A central theme is the dialectic between the human drive for unity and the vital necessity of diversity. Society is presented as a "unity of the unlike," where the pursuit of consensus must remain a perpetual journey; achieving absolute uniformity is seen as suffocating to humanity. The essay distinguishes between two types of crises: those that foster life through movement and those that lead to death through stagnation or total disintegration. Drawing on prophetic traditions, the author argues that true theology must destabilize false peace and provide structure during times of chaos. Ultimately, the work calls for creative perseverance and active construction of values, even when faced with the threat of historical catastrophe.
De proditione theologiae sermo I.: De divortio temporum
docx | pdf | html
◆ article | fragment, Czech, origin: 10. 12. 1950
- in: Mlat — 2. 2. 1951, Ladislav Hejdánek (ed.), Praha: samizdat, 1951, n. 14, p. 1-2 ◆ publication
De proditione theologiae sermo I.: DE DIVORTIO TEMPORUM [1950]
10. prosince 1950
„Kdykoliv uslyšíš kázat o konci světa, jdi, vezmi dláto a tvoř a stav. Kdyby se měla sesout skála, před kterou stojíš, vezmi kameny dva a tři a postav novou skálu, snad ta najde milost před tváří Boží. A kdyby se mělo propadnout město, z něhož jsi vyšel, vezmi dřeva a železa a postav si nový dům, snad najde milost dílo rukou lidských v hodinu zkázy před tváří Boží. A kdybys viděl, že všem hrůzou usychají ruce, jdi a vzepni své vysoko k nebi, snad se slituje Pán nad pohybem tvé pokory a vůle a odvrátí zkázu pro velikou vytrvalost tvou.“
(Karel Schulz.)
De proditione theologiae sermo I.: DE DIVORTIO TEMPORUM
Svět, hmota a dějiny nejsou jednolitým, jednotným proudem, valícím se kupředu, nýbrž seskupením a součinností nesčíslných proudů a proudečků, tak i onak se spojujících a opět rozlučujících, tu slábnoucích až vysychajících, zde opět mohutnějících a jiné s sebou strhujících. A nejsou to proudy a síly jednoho druhu ani jedné úrovně; často jsou procesy složitým, vysoko na sebe navrstveným řečištěm o několika poschodích, kde směr i síla proudu není vždy určována odspodu!
Není příliš umělý tento obraz, ale kdo mu neporozumí, kdo neuvidí skrze něj a za ním onu rozmanitost, ke které ukazuje, ten nepochopí plně a tvořivě ani obrazu druhému.
Společnost jako určitá jednota nespočetných zákonností i nahodilostí, jako sjednocená struktura sil setrvačných, rozkladných i obnovitelských či už docela tvořivých, jejímž jádrem je na každou chvíli jedinečná a vždy neopakovatelná komposice procesů naturálních a úmyslů lidských, pomineme-li pro tu chvíli problematiku prozřetelnostní, tato společnost je skladem, ano organismem sil heterogenních, procesů nesouměrných a často nesouměřitelných, jednotou nejednotného či lépe sobě nepodobného.
Tato skutečnost, byť sebe nesnadněji vystižitelná, musí v nás mít dveře našeho respektu ustavičně a všestranně otevřeny. Musíme respektovat, že společnost je společností jen pokud je rozmanitostí, nepodobností, nesouhlasností. Zároveň musíme vědět, že tato nesouhlasnost a nepodobnost může být společností jen v sjednocení, přesněji: v cestě za jednotou, za souhlasností, za podobností: avšak podobností nepodobného, souhlasností různého až rozporného a jednotou mnohého. Jen v této cestě, jen na této cestě může být společnost společností; není přirozeného konce, závěru, dovršení oné cesty, nýbrž konec a závěr jen nepřirozený, kde konec cesty je i koncem poutníka. Není tedy jednoty, nýbrž pouze cesta za jednotou. A tato cesta je vroubena po pravé i po levé straně velikými i malými krisemi.
Avšak nemylme se: jsou dva druhy krisí. Jsou krise cesty, ale jsou také krise toho, kdo jde po cestě. Jsou krise k životu, ale jsou rovněž krise k smrti. Jedny jsou způsobeny rovnoměrností, podobností, souhlasností jednotlivých složek společnosti, jejich sjednoceností, uniformitou, strnulou hierarchií; druhé nerovnoměrností, nepodobností, rozklížeností, mimochodností, nejenom rozporností, nýbrž přímo nezávislostí a odtržeností: jejich rozkladem nebo alespoň rozpolceností.
Člověk je člověkem tím, že usiluje a musí usilovat o jednotu. Je však člověkem i tím, že v uskutečněné jednotě nemůže žít, že provedená jednota rdousí člověka, rdousí lidství. Lidé odedávna hledali jednotu; a když ji někdy, třebas jen ve vší relativitě a neúplnosti, nalezli, když jí dosáhli – nemohli ji unést. Každá cesta za jednotou musí počítat s tím, že se na konci své cesty zvrátí ve zmatek, to jest ve svůj počátek. A tak každé úsilí, jež je diktováno výhradně pokusem o jednotu, o sjednocení, o učinění věcí nepodobných podobnými, každé takové úsilí je pohybem v kruhu, pohybem – ještě přesněji řečeno – v kruzích, a to v kruzích malých, avšak také velkých: v kruzích bezvýchodných, nebo z nichž jediným krokem vpřed je krok nazad, totiž do zmatku.
O této věci věděli starozákonní proroci. (Ó, jak se jim nepodobá theologie!) Přicházeli v dobách největšího a nic netušícího klidu, v dobách urovnanosti a rovnováhy, aby bořili, ničili, napadali, z rovnováhy vyváděli; a v dobách zmatků, nerozvážnosti, rozkladu a rozklížení, aby stavěli a štěpovali. (Kdo pochopil smysl začátku této řeči, nedá se oklamati tím, že dobou klidu je jednomyslné pohanství a jednotný fanatismus právě tak jako indiference a omezený materiální interes; podobně i obrácené; dobou zmatku – a možná nejlépe by bylo mluvit o momentech klidu či zmatku –
[zde text končí, pozn. red.]