This text reflects on a journey to Mariánské Lázně in May 1967 by the author and his colleagues, Jiří Němec and Václav Frei. Despite receiving a rejection letter from official sources, they decided to attend the symposium in pursuit of a 'true dialogue' with prominent international thinkers. Their subsequent exclusion from the event is analyzed not as a mere failure, but as a manifestation of 'true hope.' The author argues that authentic hope does not depend on a successful outcome or avoiding trouble; rather, it seeks the realization of truth, even through conflict. By being thrown out, the participants exposed the reality that genuine dialogue was not yet possible in the current political climate. The narrative contrasts the internal struggle of being rejected with the philosophical conviction that such a 'hopeful failure' reveals the unvarnished truth of the situation. Mention of a meeting with theologian Jürgen Moltmann further highlights the tension between public perception and the personal consequences of their actions.
[Cesta do Mariánských lázní a úvahy o průšvihu]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 5. 1967
- This is a part of the original document:
- 1966
[Cesta do Mariánských lázní a úvahy o průšvihu]
66/013
1.5.67
Už je to tak, že v den půstu myslím stále ještě víc na Mariánské Lázně než na bratrstvo. Co nás vlastně vedlo (s Jiřím Němcem a Václavem Freiem) k tomu, abychom tam jeli? Dalo se přece předpokládat, že to nebude mít hladký průběh. Jenže my jsme měli naději, že se tam přece jenom dostaneme, že promluvíme s vynikajícími lidmi, že přispějeme ke skutečnému dialogu. Naše naděje se odnášela k tomuto vzdálenému, či spíše blízkému sice, ale v blízkosti, v dohlednu nekončícímu cíli, totiž skutečnému dialogu. Tato naděje nás vedla k tomu, že jsme se nezachovali tak, jak by bylo možno od nás očekávat, ale že jsme se přece jen (po odmítavém dopise Eriky Kadlecové) do Mariánských lázní vypravili. Jednali jsme z „nekonečné“, tedy pravé naděje – a proto jsme se řítili do průšvihu. V důsledku tohoto průšvihu se ukázala nejenom nám, ale všem, kteří byli nablízku, situace ve své pravé podobě, ve své skutečnosti. To jest: ukázalo se, že dialog není skutečností, že ještě nemá volnou cestu. Když se mne dnes večer ptal (v Makarské vinárně) Jürgen Moltmann, zda jsme neměli potíže s policií apod. (leccos se mezi účastníky PG rozneslo), nemohl jsem mu dost dobře líčit, co to všechno pro nás znamenalo a znamená, a řekl jsem jen, že potíže skoro žádné nebyly, a pokud nějaké ještě nastanou, že jsme s nimi počítali. Ve skutečnosti jsme byli událostmi překvapeni a dost zaskočeni; téměř jsme to nedovedli unést. Jak nesmírně těžké je zůstat vnitřně neotřesen, když vás odněkud vyhodí! A přece: kdybychom to byli všechno lépe zabezpečili, domluvili, naaranžovali, abychom se tam přece jenom dostali (nenápadně, jen abychom nakukovali) – nebylo by tím něco zůstalo promarněno? Není právě průšvih tohoto typu naplněním naděje v jejím podstatném smyslu, i když se zvnějška jeví jako její zmar? To, čeho se naděje (skutečná, pravá naděje) dočká, je pravda – pravá podoba věcí, ostře viděná a nekamuflovaná. Nadějný průšvih je ten, který neupíná svou naději k tomu, že „to dobře dopadne“, že průšvih nebude tak velký apod., ale že se v průšvihu a skrze průšvih prosadí, uplatní, realizuje pravda.
### 670501