This text explores the intricate relationship between the joy of living and the inevitability of death. The author questions whether it is possible to experience true joy without acknowledging and incorporating the reality of our mortality. While death is often perceived as something negative or repulsive, the essay suggests that such fear may stem from the circumstances surrounding dying rather than death itself. In certain contexts, death can be viewed as liberation or even welcomed. The common rejection of death is interpreted as a result of becoming too accustomed to life’s gifts, viewing life as an indefinite possession rather than a temporary loan or a mission. The text challenges the reader to consider whether learning to find joy in mortality is a necessary task for a meaningful life. Ultimately, it calls for a shift in perspective, where life is treated as a commitment and a duty, allowing for a more profound and authentic form of joy that remains unclouded by the fear of the end.
Radost a smrt(elnost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 11. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Radost a smrt(elnost)
Nejrůznější autoři se zmiňují o tzv. radosti ze života. Ale smrt přece patří k životu, žít lze jen s tím, že život nutně dříve nebo později končí smrtí – s tím vědomím je třeba právě žít. Máme-li vůbec mít radost v životě a ze života, znamená to, jak se zdá, docela zvláštní úkol: naučit se radovat také ze smrti. Ale je možno se radovat ze smrti, a snad také z umírání? Či dokonce i z utrpení a z bolesti? Nám se to jeví spíše jako zcestnost, možná zvrhlost, případně psychická úchylka. Jak je možno se radovat ze života, když víme, že musíme zemřít? Není tomu tak, že se radovat můžeme, jen když zapomeneme na smrt? Ovšem musíme se také tázat: co je vlastně na smrti tak negativního či odpudivého, proč bychom se jí měli obávat? Nejsou to spíše jen některé průvodní znaky, které obvykle smrt provázejí, ale které vlastně ke smrti nutně nenáleží? Sama smrt přece někdy může být i vysvobozením, za určitých okolností je možno smrt dokonce vítat, a někdy snad dokonce se z ní i radovat. Není ono odmítání smrti vlastně způsobeno či vyvoláno tím, že jsme si na život příliš zvykli, že jsme stále bez rozpaků přijímali dary života, že se nám život příliš zalíbil? Že jsme brali život nikoli jako půjčku a závazek, nikoli jako poslání, ale jako cosi, v čemu bychom chtěli pokračovat bez omezení a bez závazků?
(Písek, 181130-2.)