The text examines the nature of intentionality, critiquing the common tendency to objectify intention as a property inherent in things or facts. The author argues that intentionality is not an objective reality but always the performance or act of a subject. No existing fact can serve as the source or guarantor of intention. Using the example of animal tracks, the text illustrates that while tracks may point to an originator, they are not inherently intentional unless purposefully created for communication. Objects exist as they are, but they only acquire meaning through a relationship with a subject who places them in context. Consequently, meaning is not discovered within things themselves but is subjectively established and endowed through interpretation. Every object is essentially just what it is; it only signifies something when a subject grants it sense or significance through a process of reinterpretation. Intentionality thus remains a subjective act rather than an objective attribute of the world, requiring an active consciousness to bestow meaning upon the environment.
Intence jako akt (výkon)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 12. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Intence jako akt (výkon)
V běžných případech máme tendenci mluvit (a myslet) o „intenci“ tak, že tento vztah intencionality zpředmětňujeme, ale to je třeba mít vždy pod kritickou kontrolou. Žádná skutečnost (daná, „jsoucí“) nemůže být zdrojem ani garantem jakékoli intence (intencionality), nýbrž vždycky jde o výkon nějakého subjektu. Tak např. zvíře nechává za sebou stopy, které lze „přečíst“ či „dešifrovat“ i poté, co se zvíře už dávno vzdálilo. Ty stopy však za sebou zvíře obvykle nenechává záměrně (jsou tu ovšem výjimečné případy, kdy naopak ty stopy mají pomýlit toho, kdo je „dešifruje“), takže onen jejich poukaz k původci nelze „objektivovat“ (zpředmětněně vyložit) jako cílený, intencionální, tj. jako že stopy samy jsou zdrojem intence. To, že např. věci (předměty) lze, ba je dokonce často nutno dávat do souvislosti s jinými věcmi (jinými věcmi, s okolnostmi atd,), nesmíme interpretovat tak, že věci samy na tyto souvislosti poukazují, že samy ty věci nejen jsou, ale také samy něco znamenají (a to bez asistence nějakého jiného, dalšího subjektu), je častý, ale mylný způsob myšlení. Každá věc je prostě tím, čím jest, ale může něco znamenat jen pro nějaký subjekt, nikoli pro jinou věc; pokud opravdu něco znamená, může (a musí) to být nikoli odhaleno, nýbrž subjektně ustaveno, nějakým smyslem či významem obdařeno, jako tak či onak významné přeznačeno, „reinterpretováno“.
(Písek, 181202-2.)