The text explores the ontological nature of time and the persistence of being. The author critically analyzes our tendency to rely on causality as a guarantee of continuity. However, he poses a fundamental question: how can anything from the past persist when a new temporal horizon of "here and now" must first be opened? This space for future being cannot originate from the past or current effects; instead, it must come from elsewhere. The essay points out that in our thinking, we often treat the future as something already given, thereby effectively negating the nature of the future as something that is yet to happen and does not yet exist. This reflection urges us to take the future seriously in its incompleteness. It challenges common conceptions of causality and focuses on the mystery of the arrival of a new moment, which is a necessary condition for any persistence of being through time.
Jsoucí, pokud ještě není
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 1. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Jsoucí, pokud ještě není
Navykli jsme si počítat s tím, co teprve přichází, jako s alespoň v něčem jistým a pevným: když už tu něco nějak „jest“, určitě se z toho něco zachová, něco zůstane, něco přetrvá pouhou setrvačností, přinejmenším proto, že jako příčina bude nutně mít také nějaké následky. Možná, že z toho zůstane jen něco, ale takové „něco“ z toho určitě bude zase jsoucí. Už ve starém Řecku se někteří podivovali nad tím, že jsme (jako lidé) objevili tzv. příčinnost, kauzalitu. A přece to je vlastně velký problém, téměř by bylo možno říci, že to je velké tajemství, jak je možné, že něco z toho, co tu (bylo a) jest, tu bude „jsoucí“ i nadále. Vždyť k tomu, aby něco mohlo pozůstávat z toho, co tu už bylo a co tu jest, je nutně zapotřebí, aby vůbec to nějaké nové „tu“ bylo k dispozici, aby se tomu otevřelo, aby so dostavilo, aby přišlo. Ale odkud by mohlo přijít? Jistě nemůže přicházet z minulosti, nemůže pozůstávat jako stopa minulosti, a nemůže být ani následkem toho co aktuálně jest. A musí-li odněkud přicházet a přijít třeba jen ono „tu a nyní“, aby s otevřelo přetrvávání něčeho minulého, zdá se nám, že nějak musí odněkud přicházet a přijít právě i to, co má z minulosti a z aktuální přítomnosti jakoby přetrvat. A tak vlastně máme jakousi nepřekonatelnou tendenci považovat nějak za skutečné (a nějak jsoucí) i to, k čemu ještě nedošlo a co se ještě nestalo. A tím alespoň ve svém vědomí, ve svém myšlení budoucnost vlastně škrtnout, anebo ji alespoň nebrat dost vážně jako ještě nejsoucí, ještě nenastalou.
(Písek, 190101-3.)