This text explores the role of fragments within the philosophical tradition, where they were originally viewed as remnants of lost or unfinished works, as exemplified by the pre-Socratic philosophers. A significant shift in this paradigm occurred as a reaction against the grand systematic frameworks of modernity, championed by figures such as Kant, Fichte, and Hegel. Key thinkers in this transition, namely Kierkegaard and Nietzsche, rejected the construction of complete systems as the ultimate philosophical objective. Instead, they embraced narrativity and the use of short, autonomous notes. In their work, the fragment evolved into a deliberate expression of philosophical thought that eschews totality in favor of a series of distinct, juxtaposed ideas. This transformation redefined the fragment from a mere deficiency into a legitimate medium of philosophical communication that emphasizes openness and individual reflection over rigid systematicity.
Fragmenty ve filosofii
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 2. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Fragmenty ve filosofii
Ve filosofické tradici mají fragmenty odedávna své platné místo, ale vždycky s tím podtextem, že jde o „zlomky“ něčeho buď původně většího nebo alespoň něčeho, co bude nebo by mělo být dokončeno, tj. dovedeno k jakési úplnosti. Z nejstarších řeckých filosofů (presokratiků) nám zbyly opravdu jen zlomky; právě jako takové se i znovu vydávají jak v originále, tak v překladech. Pokud se dochovaly analogické „zlomky“ z textů pozdějších autorů, šlo vesměs o texty nedokončené a tedy nedovedené k cíli. K pronikavé proměně tohoto fenoménu došlo až v reakci těch, kdo se vymezovali proti velkým systematikům nové doby resp. modernity, tedy především proti Kantovi, Fichtovi, Schellingovi a Hegelovi. Jde na prvním místě o Kierkegaarda a o Nietzscheho.
Ti oba odmítli chápat vystavění velkého systému jako filosofický nejvyšší cíl, a jednak se uchylovali rádi k narativitě (při psaní větších textů), jednak – a to zejména – ke krátkým poznámkám, které dávali veřejnosti k dispozici tak, že je nějak seřadili vedle sebe, ale s vyznačeným oddělením do jakési samostatnosti.
(Písek, 190222-3.)