This philosophical text explores the ontological definition of a "whole" and the essential role of its boundaries. For a system to be considered a whole, it must possess internal unity and external delimitation. The author highlights the critical balance between the exclusion of external influences and the permeability of borders in both directions. These boundaries are not merely passive lines but must be actively maintained and controlled. While the overall integrity is guaranteed by the "subject" of the whole, individual boundaries may exhibit relative autonomy. A true whole is characterized by its capacity to integrate various sub-units or sub-subjects, incorporating their internal dimensions into a unified structure. However, the inherent permeability of these boundaries poses a risk: the intrusion of alien elements that fail to integrate into the original unity. This phenomenon leads to parasitism, a state where the integrity of the whole is challenged by non-assimilated components. The text thus provides a framework for understanding how complex systems manage their identity and interactions.
Hranice (meze) celku
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 2. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Hranice (meze) celku
O celku můžeme mluvit jen pod tou podmínkou, že jde o útvar (soustavu) vnitřně sjednocený (-ou) a navenek nějak vymezený, ohraničený. Důležitá je jakási rovnováha mezi tímto omezením či ohraničením vůči okolním skutečnostem (událostem, procesů, jsoucnům, hromadám jsoucen atd.) a jakousi propustností či prostupností těchto mezí, a to v obou směrech. Tyto meze musí být aktivně udržovány a také ovládány, přičemž není vždy nutné, aby byly ovládány aktivně z centra; ony meze mohou mít v některých směrech či ohledech jistou relativní samostatnost (autonomii), závislou na „centru“ celku, tj. na jeho „subjektu“. Je to totiž subjekt celku, který garantuje jeho celkovost, tj, sjednocenost, ale protože i takový pravý celek může v sobě sjednocovat další celky (které mají svou vlastní integritu), celkovost pravého celku spočívá v jeho schopnosti integrovat také vnitřní stránku všech takových sub-subjektů. A protože hranice celkovosti, které ustavuje a udržuje jen sám subjekt celku (sjednocujícího i všechny vnitřní momenty sub-subjektů), jsou do jisté míry či v jistých mezích propustné, může se stát, že do společenství sub-subjektů pronikne cizí prvek, který se však chová jako cizí a neintegrovaný do jednoty původního celku. Tak vzniká fenomén parazitismu, který je zapotřebí zkoumat podrobněji zvlášť.
(Praha, 190226-2.)
[původně jako 100502-4. – až po „(autonomii)“, později doplněno o zbytek – pozn. red.]