This text explores the ontological and semantic distinction between the concepts of identity and sameness. The author highlights the ambiguity of the Czech term for sameness, which often implies mere similarity or relies on external quantification, such as counting or weighing. Using the example of a pile and its constituent parts, the text demonstrates that a pile lacks inherent selfhood and therefore cannot be considered identical in the full sense of the word. The discussion moves to the level of primordial particles, arguing that even if two particles are perfectly the same, they cannot be identical because they occupy different points in space and time. A key conclusion is that identity fundamentally excludes sameness. The text concludes by suggesting how these philosophical categories apply to the question of human identity and its potential loss. This distinction between entities that are merely interchangeable and those that possess unique identity forms the core of the author's inquiry into the nature of the objective world.
Totožnost a stejnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Totožnost a stejnost
České slovo ,stejnost‘ je víceznačné, protože připouští i výklad jako ,podobnost‘. Kromě toho oslabuje vyhraněnost, která je vlastní ,totožnosti‘, která zase nevylučuje odlišnost, různost. O hromadě nemůžeme v plném smyslu slova říci, že je „totožná“,a to ani s jinou hromadou, ani sama se sebou (neboť hromada není s to se vztáhnou vůbec k ničem, natož k ,sobě‘ – hromada nemá žádnou ,svojskost‘. Jak ovšem potom můžeme o dvou hromadách říci, že jsou „stejné“? Zvenčí zjišťováno můžeme ověřeně prohlásit, že jsou stejné, protože přepočítáme kusy něčeho (ale pozor: opět stejného! – je každá cihla např. stejná s ostatními?), nebo je právě ,pohromadě‘ (nebo i po částech) zvážíme (obojí znamená kvantifikaci!) – vždy se nám tam dostane nějaká nepřesnost, od které odhlížíme jako od nepodstatné a nedůležité. V tom smyslu třeba řekneme, že všechny cihly v hromadě jsou zhruba stejné, což je víc, než pouze podobné. A tak je tomu vlastně na všech úrovních, nepočítáme-li (zatím) s úrovní primordiální. Ať už těmi nejmenšími stavebními kamínky skutečného (tj. předmětného, byť nejen předmětného) světa jsou atomy (v původním smyslu! – tj. jako dále nedělitelné ,částice‘) nebo superstruny (?), o všech – aspoň podle našich předpokladů – platí, že dvě stejné mini-částice nemohou být na témž místě v tomtéž okamžiku. A to znamená, že dvě takto naprosto stejné (?) částice nikdy nemohou být totožné (identické) – ostatně už proto, že jsou dvě; jinak by nebyly k rozeznání ani k odlišení. Jak je vidět, totožnost (identita) naprosto vylučuje stejnost; což by ostatně mělo být inspirací pro otázku, zda je vůbec důvodné ony primordiální .částice‘ považovat ze ,stejné’, tj. jinak než časově a místně (časoprostorově) neodlišitelné. (To by nás také mělo přivést k jistým pochybnostem o tom, co vlastně považujeme za lidskou identitu a její eventuelní ztrátu; v čem vlastně spočívá taková ztráta identity, vzato obecně?)
(Praha, 190327-2.)