This text explores the phenomenon of life as an individual and intimate experience that can be observed both externally and internally. The author emphasizes that life, in its fullest sense, is inherently tied to the individual, leading to a unique but also isolated existence. This boundedness against the "other" creates a tension between maintaining one's "I" and the fear of loneliness, which drives the formation of relationships and communities. A fundamental characteristic of individual life is courage, present from its very inception. This courage is not merely a reaction to external threats or an openness to the new, but is primarily the courage to be oneself. Significantly, this trait is not exclusive to human beings but belongs to any subject at any ontological level. Thus, life is fundamentally defined as a subjective act requiring the constant overcoming of isolation and an active affirmation of oneself. The reflection underscores that existence itself is an act of bravery rooted in subjectivity.
Život jako odvaha
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Život jako odvaha
Co je život, lze pozorovat zvenčí, ale je to možno „pozorovat“ také zevnitř, tj. prožívat to, zažívat, že žiju (já). Ale to znamená, že život zažívaný je něčím individuálním, naprosto soukromým, intimním, a také „jedinečným“, unikátním. A ta unikátnost je něčím, do čeho je možno se utíkat, ale čemu se lze také jakoby bránit, snažit se tomu uniknout, eventuelně to aspoň zčásti překonávat, a tak se toho, zase jen zčásti, jakoby zbavovat. Je to ve skutečnosti součást vědomí života (vědomí toho, že žiji); můžeme to pozorovat u malých dětí, že se bojí samoty, strachují se, když jsou samy a zažívají svou samotu, svou opuštěnost – brání se izolovanosti, právě tomu, že žijí jen svým životem a zvenčí čekají spíš ohrožení. ,Život‘ v plném smyslu je pouze individuální (mluvit o životě louky, lesa nebo smečky či lidského společenství lze jen přeneseně, metaforicky), a tak to nese s sebou určitou omezenost, ohraničenost vůči jinakosti. Proto jen jedinečný jednotlivec může o sobě říci „já“; a když si toho je náležitě vědom, začne mluvit o „my“ nikoli ze zážitku a zkušenosti, ale zčásti ze strachu z izolovanosti, zčásti ze spásného zážitku úzkého osobního vztahu k druhému (obojí je člověku vlastní už od prvních dnů života, ne-li ještě dříve, i když bez uvědomění). Odtud je patrno, individuální život musí být od samého individuálního počátku hluboce a neodlučně spjat s odvahou. Tato jeho odvaha není jednostranná, ale je vždycky odvahou proti něčemu a ovšem také odvahou k něčemu (novénu), ale předně a původně je odvahou k sobě (i když tu jde zajisté o odvahu neuvědomující si sebe jako odvahu, jako že vůbec život není předně a původně životem lidským, nýbrž životem subjektním, tj. životem subjektu, a tak nejde o odvahu člověka, ale o odvahu subjektu, ať už jakékoli „ontologické“ roviny).
(Praha, 190327-3.)