This text explores the concepts of human identity and selfhood, distinguishing between moral consistency and the ontological continuity of the subject. The author investigates what enables an individual to refer to themselves as "I" over time, even when they lack personal integrity or fail to uphold their principles. This continuity is fundamental to the notion of personal responsibility, as it allows for the identification of a specific "self" as the agent of an action, regardless of external circumstances or inherent character traits. Furthermore, the reflection extends to a comparison with other living beings. While animals are often granted a form of identity, the capacity to conceive of a "self" is traditionally linked to the ability for reflection. The author critically examines this prerequisite, particularly concerning individuals who may lack the capacity for reflection. Ultimately, the work analyzes the boundaries and conditions of subjectivity within philosophical anthropology and ethics, emphasizing the necessity of identifying a concrete "self" as the basis for evaluating human conduct and accountability in a social context.
Jáství a identita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Jáství a identita
Když mluvíme (a uvažujeme) o lidské identitě, nemáme tím na mysli to, že se člověk nemění, ale že v průběhu času zůstává ,sám sebou‘, tj. zůstává „sobě“ věrný, a myslíme tím hlavně, že nemění své zásady, jimiž se řídí. Tím ovšem zůstává nevyjasněno, co to vlastně znamená, že zůstává ,sám sebou‘. Co to vlastně znamená, zůstávat sám sebou? Co to znamená, že i když nezůstává věren svým zásadám, je to vždycky „on“, tj. vždycky platí, že o sobě může říci „já“? A že to může říci každý, bez ohledu na osobní zásady, na osobní „integritu“? Samozřejmě každá „já“ znamená v jistém jakoby slabším smyslu integritu, ale nikoli integritu chování a jednání. Ale vždycky to je integrita, neboť se o něm může říci „on“, tak jako on sám o sobě může říci „já“. Co vlastně umožňuje či dokonce garantuje to, že to je vždycky „on“ a že o sobě může mluvit jako „já“, když mluví v první osobě? A jak je možné, že tak o ,sobě‘ může mluvit každý, ať už se chová nebo jedná jakkoli? Tato otázka má velkou důležitost v několika směrech, např. při zdůvodňování odpovědnosti určitého jedince za to, co udělal (nebo naopak neudělal, ač „měl“). Když posuzujeme míru odpovědnosti v určitém případě, je primárně důležité najít konkrétní „já“ jako původce toho, co udělal (nebo neudělal) zač je odpověden. Nikdy nelze najít dostatečné vysvětlení nebo dokonce omluvu v okolnostech, a to ani ve vlastnostech příslušného „já“ jako subjektu. Zvláštním problém je také otázka, proč takto mluvíme obvykle jen o člověku (o lidech), nikoli o jiných živých bytostech, ačkoliv jinak jim „identitu“ neupíráme. Přesto si nepřipouštíme, že také ony alespoň v některých případech se jakési „jáství“ zdají vykazovat nebo naznačovat. Máme za to, že o „já“ nemůžeme mluvit ani uvažovat třeba u psa, kočky nebo u jiných domácích zvířat, vše se zdá naznačovat, že tomu, aby nějaký subjekt mohl o sobě říci „já“, je nutným předpokladem schopnost reflexe. Ale co s lidmi, kteří ještě reflexe nebyli v minulosti schopni (nebo dokonce ještě ani dnes nejsou)?
(Praha, 190329-1.)