This text examines the human tendency to conceptualize events as objects, a process known as hypostatization. The author traces the roots of this phenomenon from prehistoric naming practices to the emergence of conceptual thought in Ancient Greece. A crucial turning point was the invention of concepts, which allowed for the construction of mental representations that fix the identity of changing events. Using the example of a dog, the text illustrates how naming establishes the notion of substance - that which remains constant throughout time despite the visible changes in a living organism from puppyhood to old age. The work illuminates a philosophical tradition that views the identity of true events through their permanence, leading to their objectification and a departure from their processual nature. The identity of a specific event is thus perceived in that which does not change during the course of happenings, whereby philosophical inquiry detaches itself from the contingencies and variability of immediate experience. This approach to events as substantial objects has significantly shaped Western thought and its understanding of identity over time.
Událost jako ,objekt‘
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 5. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Událost jako ,objekt‘
Naším zvykem (ještě předfilosofickým) je pojímat (hypostazovat) pravé události jako ,objekty‘. Souviselo to kdysi s běžným označováním takových událostí pojmenováním za účelem dorozumění. Zajisté už v dávném předhistorickém období taková pojmenování zastupovala událost samu, a to bez ohledu na to, zda jde o událost pravou či nepravou. Tak např. své jméno dostala zvířata i rostliny a stromy, ale i les a mýtina nebo louka, pohoří a hora, ale i řeka atd. Ke skutečnému ,zpředmětnění‘ začalo trvale docházet až po vynálezu pojmů a pojmovosti, k němuž zřejmě došlo až ve starém Řecku. Od té doby pojmenování se odnášelo nejen k „věci samé“, ale také k příslušném myšlenkovému konstruktu, totiž k pojmu té „věci“. Když tedy taková (pravá) událost, jak je určitý pes, byla pojmenována názvem „pes“, event. „tento pes“, byl zároveň vytvořen (konstruován) pojem psa, který se ovšem jednak odnášel ke všem psům, jako by ji bylo něco určitého společné, ale také k témuž určitému psu, jak by s tern pes v průběhu svého života neměnil (ze štěněte po dospělém psu už ke starému, už špatně se pohybujícímu psu na konci života). A pod vlivem tohoto zvyku se vytvořila jakási tradice, že se předpokládalo, že identita každého určitého psa je založena na tom, co po celou dobu psího života zůstává beze změny, a začalo se tomu říkat „substance“. Identita určité pravé události byla viděna v tom, co tuto událost může představovat po celou dobu jejího dění, protože se to na rozdíl od nahodilostí po celou dobu nemění.
(Písek, 190521-1.)