This text explores the philosophical concept of the love of truth, starting with an etymological analysis of the Greek terms alétheia and philein. The author highlights the distinction between the ancient understanding of truth as unconcealment and a more demanding contemporary perspective that views truth as a call and a governing principle of human life. Truth is not presented here as a static object, but as a non-objective "super-subject" to which one relates through tension and absolute openness. Living meaningfully requires a decision to let truth govern one's actions and remain attentive to its voice. The text develops the critical relationship between truth and perceived reality. Against mere appearances, truth points toward what is authentic and just. Truth is not bound to persistence in the present; it is a dynamic process oriented toward the future. Through forward-looking actions, truth becomes a force that actively shapes the future form of reality.
Filosofie jako láska k pravdě
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 6. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Filosofie jako láska k pravdě
Hned první problém je skryt v řeckém slově „alétheia“, což se překládá jako nezakrytost, neskrytost, eventuelně odkrytost, tedy zjevnost. Filein samo znamená mít rád, mít zalíbení (filia není erós!), takže vlastně jde o to, mít zalíbení ve zjevnosti. Naproti tomu naše vlastní pojetí se od tohoto starého (nejspíš Pythagorova) propastně liší. Pro nás filia je především víc než pouhé zalíbení: je to rozhodnutí nechat se pravdou ovládat, nechávat rozhodnutí na ní a ne na nás; jsme smysluplně živi jen tehdy, očekáváme-li její hlas, její výzvy, její oslovení v napjatosti a otevřenosti vůči ní. A pak také je zásadně významné, že pravda není „něco“, není to předmět, ale ne-předmět, není to objekt, ale můžeme se k ní vztáhnout pouze jako k jakémusi „super-já“, „super-subjektu“ (ovšem bez jakéhokoli náznaku předmětnosti, bez jakékoli předmětné ,stránky‘). – Zvláštní je zejména kritický vztah ke všemu zjevnému, jako hotové a dané „skutečnému“: proti veškerému zdání, že jde o skutečnost („realitu“), poukazuje pravda (ve svých vzkazech, připomenutích a poukazech) proti tomu, co je údajně skutečné, na to, co je pravé, správné, spravedlivé. Pravda se proto neváže na nic jen trvajícího, nýbrž někam směřuje, vede, a netoliko v myšlenkách, ale ve „skutečnosti“, tj. dynamicky, skrze aktivitu a akce, orientované dopředu, do budoucnosti.
(Písek, 190607-1