This text presents a philosophical critique of the concept of an infinite past of the universe. The author argues that the past exists as such only when it is someone's past—that is, when a subject or entity connects with or reacts to it. Since no entity possesses the capacity to respond to an infinite past, it follows that nothing can truly have one. For the universe as a whole, an infinite past would require either an improbable, infinite capacity for self-reaction or a fragmentation into disconnected, internally limited cycles that repeat without mutual continuity. In such a pluralized universe, individual cycles would be temporally incommensurable and independent of one another. The author suggests that maintaining the idea of infinite time alongside a requirement for universal continuity leads to a fundamental contradiction with the concepts of progress and evolution. Ultimately, the document challenges the possibility of an infinite, linear past within a coherent, developing cosmos.
[Proti předpokladu nekonečné minulosti vesmíru]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 5. 1959
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1959]
[Proti předpokladu nekonečné minulosti vesmíru]
12. 5. 59
Minulost má smysl, ba víc: existuje jakožto minulost, pouze pokud je něčí minulostí, tj. pokud je na ni někým (něčím) navazováno. Avšak nic není schopno navazovat (neboť ani reagovat) na vše, resp. na minulost nekonečnou. Proto nic nemá nekonečnou minulost.
–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––
Jaký důsledek to má pro celek věcí, pro univerzum, pro vesmír, kosmos? Není-li univerzum schopno navazovat na svou (předpokládanou) nekonečnou minulost, pak tato minulost eo ipso není nekonečná (neboť pak si nic nekonečného prostě nedovede udělat minulostí). Jinými slovy: jestliže nepojmeme vesmír jako subjekt schopný do nekonečna reagovat sám na sebe a navazovat tak na veškerou svou minulost (a tento předpoklad je fantastický, nedoložitelný), pak musíme připustit přinejmenším takovou pluralizaci univerza, která připouští koloběhy vnitřně omezené (byť nesmírně rozlehlé), ale do nekonečna opakovatelné. Jelikož však jsme se v tom případě vzdali možnosti nekonečné kapacity reakční a navazovací, je důsledkem časová nesourodost, ba nesouměřitelnost jednotlivých koloběhů, z nichž kterýkoli může probíhat, aniž by jakkoli navazoval na kterýkoli jiný. Naopak bez myšlenky na takové navzájem nesouvislé (nebo alespoň v možnosti a v největším počtu případů realizovaných) koloběhy, a tedy při předpokladu nekonečné navazovací schopnosti úhrnu, celku světového se myšlenka nekonečnosti v čase dostane do rozporu s myšlenkou progrese, vůbec vývoje.
### 590512