This text examines the specific way truth asserts itself within the realm of human cognition and thought. Unlike other areas where truth acts immediately as a source of novelty, it manifests in cognition through a dual process. On one hand, truth is realized through abstraction, synthesis, and the construction of general theories or systems. On the other hand, it is realized through the disruption and breaking of these very systems, paving the way for new systematic attempts. The author explores the relationship between the "old" and the "new," arguing that every genuinely new insight must rely on the old, as the latter retains fragments of the truth that originally brought it into being. Ultimately, the text suggests that this process is not fundamentally different from how truth operates elsewhere; rather, it is an analogous situation occurring at a higher level. This analysis offers a profound insight into the methodology of knowledge, where truth remains a constant challenge for human reason and its systematic endeavors.
[Dvojí realizace pravdy v poznání; úsilí o systém a jeho prolamování]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 7. 1958
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1958]
[Dvojí realizace pravdy v poznání; úsilí o systém a jeho prolamování]
Písek, 25. 7. 58
V poznání se prosazuje pravda odlišně, jinak než všude jinde. Zatímco všude jinde působí pravda „hic et nunc“, tj. je bezprostředním zdrojem všeho vskutku nového, kupředu postupujícího všude tam, kde se naskýtá,1 tedy od případu k případu, v samotném poznání (myšlení, myšlenkové práci, filosofii, vědě atd.) je situace odlišná: tu se pravda uskutečňuje dvojím způsobem. Jednak se realizuje v abstrakci, v obecnosti (obecném), v pokusu o syntézu, o generální teorii, o systém; jednak se realizuje v narušování, prolamování takových systémů, aby tak dala základ novým systematickým pokusům, které opět budou podobně narušovány a prolamovány. Je sice jistá obdoba i s ostatními oblastmi realizace pravdy. Nejen vše nové, ale také staré je konec konců založeno v pravdě, i když ovšem nikoliv bezprostředně. Tu ovšem staré je vždy překážkou, něčím, co musí být překonáno; i když na druhé straně nic nového se nemůže objevit, co by se neopíralo nějak o staré. Můžeme se proto ptát: proč se každé vskutku nové musí opírat o něco starého? To není jenom věc technická; také na tomto místě je třeba sestoupit o stupeň níže a ohledat základy této skutečnosti. Jde zřejmě o to, že každé staré si v sobě zachovává něco z té pravdy, jíž vděčilo za svůj vznik, když ještě bylo novým. Tato úvaha nám ukazuje, že vlastně nejde o žádnou základní odlišnost, o níž byla (mylně) řeč nahoře (na této straně),2 nýbrž spíše o analogii situace, byť na vyšším stupni.
### 580723
1 Tj. z diskusního setkání u Josefa Lukla Hromádky. – Pozn. red.
2 Následující záznamy (od 23. do 30. 7. 1958) představují celek poznámek pořízený nejprve v rukopise a posléze přepsaný autorem do strojopisné podoby. Odchylky mezi obojím zněním jsou vyznačeny v poznámkách pod čarou. – Pozn. red.